Média o lidech s handicapem: bariéry přetrvávají strana 8

www.muzes.cz Č a s o p i s p r o t y, k t e ř í s e n e v z d á v a j í 1 0 / 2 0 1 2 Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry J e d n o t l i v ý v ý t i s k 3 0 K č / P ř e d p l a t i t e l é 2 0 K č Média o lidech s handicapem: bariéry přetrvávají strana 8

Ovenecká 32, 170 00 Praha 7 Lipůvka 397, 679 22 Lipůvka Příčná 2, 736 01 Havířov Volejte zdarma: 800 100 659 vecom@vecom.cz www.vecom.cz Kompletní v roba a dodávka v ech typû plo in pro tûlesnû postiïené: ikmé schodi Èové plo iny, vertikální zdviïné plo iny, schodi Èové sedaãky a schodolezy. p ř í m á c e s t a k m o b i l i t ě

č a s o p i s p r o t y, k t e ř í s e n e v z d á v a j í 3 Editorial Obsah Papír je mrtev, ať žije papír Americký časopis Newsweek, který vycházel 79 let a četli ho lidé doslova na celém světě, končí. Bude vycházet jen na webu a mnozí v tom vidí jen potvrzení všeobecně rozšířeného názoru, že papír je mrtev. Jiní však tvrdí, že noviny a časopisy se stanou vlastně luxusním zbožím, a tak když si sednete do kavárny a začtete se do novin, okolí vás bude vnímat jako člena určité společenské vrstvy. Mediální vesmír se zkrátka mění. Zprávy na webu lze nazvat elektronickou kaší informací, ve které je těžké se vyznat a oddělit seriózní informaci od provokace, vtipu či reklamy. Mnohdy je to doslova test inteligence. Přesto je veledůležité umět najít právě to, co vás zajímá, co potřebujete pro utvoření vlastního názoru. Hlavní téma proto patří médiím. Jak se věnují lidem s postižením, jak dokážou informovat o těch, pro něž byla například účast na paralympiádě splněním celoživotního snu. Snažíme se srovnat média z české kotliny se zahraničními. I tam si totiž lidé s postižením stěžují, že se o nich málo píše. V Dánsku vše došlo tak daleko, že vláda musela přijmout zákon, který televizi nařizuje, aby každý den odvysílala něco z paralympijských her v Londýně, jako to dělá televize švédská. Ze srovnání nevycházejí česká média nejhůř, zejména ta veřejnoprávní. Je to dobře z jediného důvodu. Bulvár je naprosto regulérní součást trhu, a přestože mu někteří nemohou přijít na jméno (a přitom ho kupují), je třeba si uvědomit, že se řídí poněkud jinými zákony než média tzv. seriózní. Ony totiž první noviny, které vyšly v roce 1605 ve Štrasburku, byly vlastně bulvární; otiskovaly seznam zboží ve skladu a zpovídaly kočí, kde se nejčastěji přepadává. Česká média se začala o lidi s postižením zajímat v novodobé historii poté, co Olga Havlová svolala na jaře 1990 demonstraci, aby poukázala na to, v jakých podmínkách lidé s handicapem žili. Byli zavíráni do nejrůznějších ústavů a v boji o zlepšení jejich situace tehdy sehrály velice důležitou roli noviny, rozhlas a televize. Ta jim zůstala (viz článek televizní reportérky na str. 10 a 11) a záleží tak trochu na každém z nás, jak nás dokážou oslovit. Sledovanost televizních pořadů stejně jako čtenost deníků a časopisů jsou pečlivě analyzovány, a pokud se ukáže, že je o určitá témata zájem, šéfredaktoři či vydavatelé zareagují. A je úplně jedno, zda jde o papír nebo internet. Přeji vám inspirativní čtení. Jindřich Štěpánek Vydává: Sdružení přátel Konta Bariéry ve spolupráci s Nadací Charty 77 Šéfredaktor: Jindřich Štěpánek (e-mail: jindrich.stepanek@muzes.cz, mobil: 722 966 233) Redakce: Zdeněk Jirků (e-mail: zdenek.jirku@muzes.cz), Pavel Hrabica (e-mail: pavel.hrabica@muzes.cz), Radek Musílek (e-mail: radek.musilek@muzes.cz), Jan Šilpoch (e-mail: jan.silpoch@muzes.cz) Manažerka redakce: Kateřina Uhrová (e-mail: katerina.uhrova@muzes.cz, mobil: 722 966 510). Korektorka: Martina Čechová Adresa redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1 Mobil: 722 966 510. Telefon: 224 242 973 Web: www.muzes.cz. E-mail: info@muzes.cz Nevyžádané příspěvky se nevracejí. Cena jednoho výtisku je 30 Kč, pro předplatitele 20 Kč. Celoroční předplatné 240 Kč. Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč. ISSN 1213-8908. Toto číslo vychází v říjnu 2012. Vychází za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví ČR a Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. Art director: Jiří Bušek. Grafická úprava a sazba: Jan Bělovský. Tisk: Grafotechna Print, s. r. o., Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky Rozesílá Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9 Volný prodej: Česká pošta, s. p. Foto na titulní straně: Jan Šilpoch Obsah Dobré zprávy Podpora občanských sdružení Senior Praha 2012 Brno a jižní Morava bez hranic Nevidíme, neslyšíme, ale cítíme Festival integrace Slunce 4 5 Anketa Jak se média ve vaší zemi věnují lidem s handicapem? 6 Téma: Média a lidé s postižením Petr Dvořák: Nesoutěžíme v počtu diváků 8 10 Moc a bezmoc televizní redaktorky 10 11 V české kotlině vítězí veřejnoprávní informace 12 13 Alice Němcová Tejkalová: Nemůžete jim fandit 14 15 Pomoc z Domečku pod skalami 16 19 Výtvarníci Konta BARIÉRY Jiří Slíva: Karikaturistou mimo plán 20 21 Nové zahraniční technologie Vytisknout si kompenzační pomůcku? 22 23 Názory Zuzana Špitálská: Nebojte se soudu! 24 SENSEN Kluby ožívají s podzimem 25 Tip na výlet Filmové zámky 26 27 Poradna skarta informace v kostce 28 Správní řízení o příspěvku na péči, přiznání průkazu mimořádných výhod 29 Auto-Moto Aby garáž nebyla malá 30 31 Konto BARIÉRY, Melantrichova 5, Praha 1 Počítače a sport 33 Na cestách Země s dobrým vkusem 34 35 Vaše fotografie Za špatným světlem 37 Křížovka Big Ben 38 Petr Dvořák: Nesoutěžíme v počtu diváků str. 8 Pomoc z Domečku pod skalami str. 16 Jiří Slíva: Karikaturistou mimo plán str. 20 Aby garáž nebyla malá str. 30 Partneři redakce:

4 Dobré zprávy Podpora občanských sdružení Dotační řízení pro rok 2013 na podporu veřejně účelných aktivit občanských sdružení zdravotně postižených vyhlásil Vládní výbor pro zdravotně postižené občany. Uzávěrka je 31. října 2012. V rámci programu lze podpořit následující tematické okruhy činností: A) Mezinárodní spolupráce v oblasti vyrovnávání příležitostí pro osoby se zdravotním postižením B) Účast na tvorbě, realizaci a monitorování ucelených plánů vyrovnávání příležitostí pro osoby se zdravotním postižením C) Edukační a informační činnost v oblasti vyrovnávání příležitostí pro osoby se zdravotním postižením Senior Praha 2012 Veletrh Senior Praha chce přispívat k aktivitě seniorů. Ilustrační foto: Jan Šilpoch Nevidíme, neslyšíme, ale cítíme Klub přátel červenobílé hole, o. s., ve spolupráci s Knihovnou města Plzně, Obvodní knihovnou Skvrňany a M-Klubem pořádá výstavu Nevidíme, neslyšíme, ale cítíme... Je věnována problematice hluchoslepoty, životu lidí s tímto vážným postižením, a také jejich výtvarné tvorbě. Výstava potrvá od 3. září do 31. října. Jedná se o putovní celorepublikový projekt, který už navštívili lidé např. v Ostravě nebo Berouně. Zájem dalších knihoven je vítán. Bližší informace na webu sdružení www.klubpratel.wz.cz. D) Organizačně-administrativní servis v rámci svépomocných aktivit občanských sdružení zdravotně postižených Žádost o dotaci se podává pouze na rok 2013 a je možné ji zaslat nejpozději do 31. října 2012 (včetně) na adresu: Úřad vlády ČR, Sekce pro lidská práva VVZ, nábř. E. Beneše 4,118 01 Praha 1-Malá Strana. Informace o programu podává Mgr. Marian Dobiáš, telefon: 224 002 341, e-mail: dobias.marian@vlada.cz. Komunikace se žadateli o dotaci probíhá v určitých fázích dotačního řízení zásadně elektronicky, proto jsou žadatelé povinni dbát na aktua lizaci svých e-mailových adres. Druhý ročník veletrhu pro péči a aktivní život seniorů se uskuteční 5. 6. října 2012 od 10 do 18 hodin v Průmyslovém paláci na Výstavišti v pražských Holešovicích. Veletrh nabídne širokou škálu produktů a služeb určených nejen pro seniory. Letošní ročník je ve znamení volnočasových aktivit pro seniory, aktivního života i ve vyšším věku a kvalitní zdravotní péče. Naleznete zde tipy, jak trávit volný čas, jak se dále vzdělávat, kam si jít zasportovat nebo kam vyrazit s vnoučaty na výlet. Bohatá bude nabídka lázeňské péče, pobytů a zdravotní péče se zaměřením na péči o chrup, sluch či zrak. Chybět nebudou ani diabetické či ortopedické pomůcky. Během veletrhu se budete moci poradit s předními odborníky, ale také zakoupit a vyzkoušet si řadu zdravotních pomůcek, léčebné kosmetiky, výrobky zdravé výživy i doplňky stravy. Novou oblastí veletrhu je tzv. anti-aging, moderní medicína proti stárnutí. Samozřejmé je představení neziskových organizací, občanských sdružení, klubů a spolků pro seniory. V poradenském centru Úspory energií bude možné najít inspiraci, jak ušetřit za energie v domácnosti. Součástí veletrhu je nově festival Senior fest s bohatým kulturním programem za účasti známých zpěváků, herců, moderátorů i sportovců. Uskuteční se i 11. ročník běhu seniorů Stromovkou s názvem Seniorská míle, rozšířený i o procházku a běh prarodičů s vnoučaty. Součástí doprovodných aktivit bude i podpora oslav Mezinárodního dne seniorů, který připadá každoročně na první říjnový den. Další informace na www.seniorpraha.cz. Hluchoslepotu přibližuje putovní výstava. Foto: archiv Dotace pomohou zlepšit aktivity občanských sdružení zdravotně postižených. Brno a jižní Morava bez hranic Foto: archiv Ve vodě se baví malí i velcí, s postižením i bez něj. Ilustrační foto: Jan Šilpoch Setkání bez hranic je plavecká show pro děti z dětských domovů, handicapované i zdravé, a dospělé. již 6. ročník pořádá 30. října Vysoké učení technické v Brně, Dětský domov Dagmar a agentura Entity. Do tohoto sportovního a společenského setkání se zapojí na 200 dětí a 100 dospělých z řad vrcholových sportovců, politiků, policistů, hasičů, záchranářů a partnerů akce. Slavnostní zahájení v Aquaparku Kohoutovice Brno začíná od 9.15 hod. Vyhlášení výsledků ve 13.00 hod. Startovné nikdo nehradí. Zdravotní služba bude k dispozici přímo u bazénu po celou dobu konání akce, stejně tak drobné občerstvení. Informace podává manažer komunikace akce Petr Hašek, tel.: 541 212 627 nebo e-mail: marketing@entita.cz.

www.muzes.cz Č a s o p i s p r o t y, k t e ř í s e n e v z d á v a j í 7 8 / 2 0 1 2 www.muzes.cz Č a s o p i s p r o t y, k t e ř í s e n e v z d á v a j í 9 / 2 0 1 2 www.muzes.cz Č a s o p i s p r o t y, k t e ř í s e n e v z d á v a j í 9 / 2 0 1 2 Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry J e d n o t l i v ý v ý t i s k 3 0 K č / P ř e d p l a t i t e l é 2 0 K č Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry J e d n o t l i v ý v ý t i s k 3 0 K č / P ř e d p l a t i t e l é 2 0 K č Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry J e d n o t l i v ý v ý t i s k 3 0 K č / P ř e d p l a t i t e l é 2 0 K č www.muzes.cz Č a s o p i s p r o t y, k t e ř í s e n e v z d á v a j í 7 8 / 2 0 1 2 Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry J e d n o t l i v ý v ý t i s k 3 0 K č / P ř e d p l a t i t e l é 2 0 K č č a s o p i s p r o t y, k t e ř í s e n e v z d á v a j í 5 Z redakční pošty Festival integrace Slunce Podzimní část již 18. festivalu integrace Slunce se uskuteční od středy 7. do neděle 11. listopadu na tradičním místě v bezbariérovém prostoru Paláce Akropolis, Kubelíkova 27, Praha 3. Dopolední program bude jako v minulých letech sestaven z vystoupení různých souborů, kroužků či jednotlivců ze speciálních škol či ústavů. Je určen pro mladší generaci, proto se zde vystřídají pohádky, písničky a tanečky. Pro nejmenší je připravena premiéra loutkové pohádky Šípková Růženka. Na první večer festivalu připravil divadelní soubor Verva svou premiéru hry HORORET 3 H, o které říká jedna z hereček Daniela Skalová: Budeme hrát a zpívat o tom, že i hrůza může být vlastně legrace. Přiznávám, že půjde o poněkud černý humor, budou to povídky a písničky nevhodné pro útlocitné dušičky, jak zní podtitul. V tomto pořadu čerpáme například ze staropražských kupletů o mordech a jiných zločinech. Diváci se také dozvědí, jak neblaze může skončit i tak příjemná akce, jako je vesnická zabíjačka. Na závěr se odehraje středověké veselé krveprolévání. Ale víc už neprozradím. Večer 8. listopadu bude benefiční koncert a v pátek 9. 11. se můžeme těšit na divadelní hru studentského Divadelního studia Škorně. Tento soubor hraje pouze své autorské hry, které jsou vždy plné jejich písniček. Festival zakončí v neděli večer seniorský Divadelní spolek Proměna, jenž uvede svou poslední hru Voď Vás Pánbů!, což je komedie o milostném životě kutnohorských paní a dívek z doby renesanční. Všichni lidé se zdravotním postižením mají vstup zdarma. Na dětské dopolední programy je vstup zdarma pro všechny diváky. Festival zaplní Palác Akropolis divadlem a hudbou. Foto: Pavel Rydl Dobrý den, chci se zeptat, jestli Můžeš plánuje i další testy První test vozíků v Česku: kvality, jako tomu bylo Nejdražší není nejlepší strana 8 v případě mechanických invalidních vozíků. Chápu, že na električáky nejsou asi peníze, ale je spousta dalších pomůcek pro postižené. Já třeba chodím celý život o berlích. Díky, Josef Pokosil, Brno Vážený pane Pokosile, Konto BARIÉRY a naše redakce o dalších testech reálně uvažují. Máme dokonce už poměrně přesnou představu, co si vezmeme na mušku příště, a podnikáme v tom první kroky. Jistě ale chápete, že zatím nechceme nic prozrazovat. (red) Milí přátelé, ráda bych poděkovala Plavci s handicapem zářili ve Strakonicích strana 18 za názor pana Šturmy v článku Nebuďme povrchní, nepomůžeme Jako učitelka s letitou praxí vím, jakým iluzím a klamům o svých potomcích rodiče rádi podléhají. Zároveň si jako matka uvědomuji, jak těžké je objektivně nahlédnout své vlastní dítě. Naštěstí jsem nikdy v životě nebyla konfrontována se situací, kdy bych musela přijmout neúprosnou pravdu o postižení svého dítěte. Těžko si vlastní reakci v takové chvíli teoreticky představit. Odmítání reality a sklon k eufemismům v podobě milosrdnějších módních diagnóz jsou pochopitelné. Méně pochopitelné už však je, že tomuto tlaku podléhají i nestranní odborníci, kteří vyhoví de facto společenské zakázce. Kéž by byli všichni jako pan Šturma. S přátelským pozdravem Marie Červená, Mladá Boleslav Vážená paní Červená, s vaším názorem lze jedině souhlasit. Zaujatý a neobjektivní přístup rodičů je pochopitelný. Odborníci by si však měli zachovávat profesionální odstup a objektivitu. Doufáme, že i náš časopis přispívá k tomu, aby se obě tyto strany k celé problematice mohly postavit co nejlepším způsobem. (red) Dobrý den, dovolte mi malou glosu Plavci s handicapem zářili ve Strakonicích strana 18 k článku Je facka trest, nebo týrání? S panem Kulhánkem v zásadě souhlasím. Nesouhlasím však s hlasy volajícími po absolutním zákazu tělesných trestů. I v článku zaznívá, že je rozdíl mezi plácnutím a bitím jako nástrojem ponížení. I kdyby se nějakým zázrakem podařilo zabránit komukoliv uhodit své dítě, myslíte si, že si tyran nenajde jiný způsob, jak potomka trápit? Psychické deptání je přitom možná ještě horší než ustát nějakou tu ránu. Nepovažujte mě prosím za nějakého sadistu, který obhajuje násilí. Osobně jsem své děti maximálně plácnul přes ruku v předškolním věku. Spíš mi vadí, že se zákazy a nevynutitelnými normami snažíme řešit problém, který má svou podstatu úplně někde jinde. Je přitom potěšující, že se podle pana Kulhánka postoj posouvá směrem k tomu, že rodiče vnímají fyzický trest spíš jako své výchovné selhání. Karel Lesný, Hradec Králové Vážený pane Lesný, děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Je potěšující vidět, že naši čtenáři nad tématy článků skutečně přemýšlejí a chtějí pak vyjádřit svůj postoj. Ze sadismu vás přitom jistě nikdo nepodezřívá, nemusíte mít obavy. (red) Vážená redakce, budu rád, když otisknete moje poděkování všem První test vozíků českým sportovcům v Česku: Nejdražší není nejlepší strana 8 za reprezentaci ČR na letošních letních paralympijských hrách v Londýně. Stejně tak bych chtěl poděkovat lidem ze serveru Handisport.cz za jejich informační servis. Česká televize se moc nevytáhla. Když to srovnám s nepřetržitým zpravodajstvím z olympiády paralelně na dvou vysílacích kanálech, tak škoda mluvit. Ale odvysílané sestřihy byly pěkné a informace o medailích se objevily i v hlavním pořadu Branky, body, vteřiny, tak nechci jen kritizovat. Naštěstí mám internet, kde se dala paralympiáda sledovat živě. Hezký den, František Strnad, Praha Vážený pane Strnade, vaše poděkování českým reprezentantům s postižením s potěšením otiskujeme. A rozumíme i povzdechu nad malým časovým prostorem, který Česká televize paralympijským hrám věnovala. Určitě by si zasloužily větší pokrytí, ale zároveň by bylo naivní očekávat, že to bude stejné jako v případě klasických olympijských her. Přestože tribuny přímo na sportovištích byly zaplněny asi úplně stejně. (red) Své postřehy a názory nám pište na info@muzes.cz nebo na adresu Redakce časopisu Můžeš, Melantrichova 5, 110 00 Praha 1.

6 anketa / dobré zprávy Eric Décorvet Švýcarsko, 47 let, vozíčkář Sergio Deflorian Itálie, 41 let, vozíčkář Jak se média ve vaší zemi věnují lidem s handicapem? Kenneth Ørbæk Dánsko, 52 let, vozíčkář Sherry Ramsey Schulz USA, 53 let, vozíčkářka To není snadná otázka. U nás ve Švýcarsku média o lidech s postižením hodně mluví především v době, když se mění nějaký důležitý zákon, který se jich týká. Třeba když se hlasovalo o změnách v pojištění. V takové chvíli se objevují informace stejně jako v případě jiných témat hlasování. Ale když se neděje nic zvláštního, média o nás nemluví, pokud to není nezbytné. Ze sportu postižených většinou nevidíte nic, pravidelně se to trochu zlepší v období paralympijských her. Osobně pocházím z frankofonní části Švýcarska a mohu říci, že ve Francii je to s informacemi o paralympijských hrách mnohem lepší. Pokusím se odpovědět, ale není to snadné. Lidí s postižením je v Itálii hodně. Já žiji v malém městečku, kde je 2500 obyvatel a vozíčkáři jsme tu dva. Postižení mají řadu různých zájmů, kterým se věnují. Ať už jde o sport, kulturu, zábavu i politiku. Existuje i řada asociací. Přesto se informace o nich objevují velmi málo. Mluvím přitom především o televizích. Nezáleží přitom, zda jde o veřejnoprávní nebo soukromé. Stejně tak i ve filmech či různých show. Dánské časopisy a televize nejeví o lidi s postižením nějaký zvláštní zájem. Například dánská vláda musela vydat zákon, který naší televizi nařizuje, aby každý den odvysílala něco z paralympijských her v Londýně, jako to dělá švédská televize. Tištěná média píší jen o věcech, které zvyšují prodej. Takže když se objeví něco o lidech s postižením, jedná se o dojemný příběh, který má čtenáře rozplakat. Média u nás občas přinesou nějaký příběh o člověku s postižením, ale obvykle se musí jednat o něco hodně zvláštního a poutavého. Nebo když se někdo vrátil zraněný z války. Obecně se o lidech s postižením moc neinformuje. Dokonce nejsou moc dobře pokryté ani paralympijské hry. Největší pozornost se věnuje tak čtyřem sportům, vede asi atletika. Přitom sportovci by si pozornost zasloužili nejvíce. Potřebujete dárek? Jindřichohradecká prodejní galerie Okénko nabízí zákazníkům výrobky z textilu, ze dřeva a obrázky malované na skle, všechno produkce chráněných dílen z regionu. Informace: e-mail: okna@okenko.eu, tel. č.: 724 594 724. Pohlídejte si to! Zpoplatněné zasílání tištěných faktur ohlásili mobilní operátoři Vodafone, T-Mobile a O2. Od srpna účtují zákazníkům za tuto službu 10 Kč. Poplatek se netýká osob se zdravotním postižením a starších 65 let. Navštivte Job klub. Brněnské občanské sdružení Agapo poradí lidem se zdravotním postižením, jak hledat pracovní nabídky nebo jak uspět u pracovního pohovoru. Job klub svou činnost zahájil v polovině září. Pro zájemce: e- mail: info@agapo.cz, tel. č. 541 210 549, 545 213 204. Týdně až 300 titulů. Královéhradecká zvuková knihovna pro nevidomé a slabozraké půjčuje knihy načtené předními českými herci. Má také bezplatnou zásilkovou službu pro imobilní osoby se zrakovým handicapem. Kontakt: e-mail zvukk@ knihovnahk.cz, tel. 495 075 026. Za případné pokuty nemohou Chráněná dílna v Moravanech u Brna zaměstnává 11 lidí, do konce letošního roku by jich tam mělo pracovat 26. Vedle sortimentu pro automobilový průmysl zde vyrábějí také testery na alkohol. Někdy stačí pootevřít. Občanské sdružení Vrátka v Třebíči pomáhá lidem se zdravotním postižením s vyhledáváním pracovních míst. Informace: e-mail: vratkaos@ seznam.cz, tel. 777 010 226, 737 565 011. Ještě je čas, ale Vládní výbor pro zdravotně postižené občany vyhlásil dotační řízení na podporu veřejně účelných aktivit občanských sdružení zdravotně postižených pro rok 2013. Termín odevzdání projektů se blíží: konec října. Přeprava vozíčkářů zajištěna. Česká abilympijská asociace provozuje devítimístný automobil s hydraulickou plošinou. Je určen pro osoby používající ortopedický vozík a držitele průkazu TP, ZTP nebo ZTP/P, ale také organizacím pracujícím s osobami se zdravotním postižením. Více na www.caacz.cz nebo telefonicky na čísle 466 052 052. Jsou i na webových stránkách města. Odbor sociálních věcí MěÚ v Turnově vydal informační leták s uvedením kontaktů a služeb pro seniory a osoby se zdravotním postižením. Letáky je možné si vyzvednout na městském úřadě, v ordinacích praktických a odborných lékařů, v nemocnici i v domově důchodců. Neodmítnou ani dospělé. Sdružení Náruč v Dobřichovicích je provozovatelem denního stacionáře pro děti a mladé lidi s kombinovaným zdravotním postižením. Kontakt: e-mail: os-naruc@atlas.cz, tel. č. 257 712 312. Bonbonek pro milovníky historie. Meč z doby Jana Lucemburského, velkoplošný model Boskovic podle nejstaršího vyobrazení města z roku 1728 i druhohorní vymřelé obojživelníky mohou vidět také imobilní návštěvníci v Muzeu Boskovicka. Expozice má bezbariérový přístup. Jde to! Poradenské centrum, pět pedagogických asistentů pro žáky s nároky na zvýšenou péči, školního psychologa a speciálního pedagoga má ZŠ v Poběžovicích, kam dochází pouhých 233 žáků. (nouz)

J e d n o t l i v ý v ý t i s k 3 0 K č / P ř e d p l a t i t e l é 2 0 K č J e d n o t l i v ý v ý t i s k 3 0 K č / P ř e d p l a t i t e l é 2 0 K č J e d n o t l i v ý v ý t i s k 3 0 K č / P ř e d p l a t i t e l é 2 0 K č Předplaťte si časopis Předplatné na dva roky se slevou za 380 Kč! Pokud si předplatíte Můžeš na dva roky, ušetříte proti ročnímu předplatnému 100 Kč a proti volnému prodeji 316 Kč. www.muzes.cz Č a s o p i s p r o t y, k t e ř í s e n e v z d á v a j í 6 / 2 0 1 2 Co dokáže překonat láska Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry strana11 www.muzes.cz Č a s o p i s p r o t y, k t e ř í s e n e v z d á v a j í 7 8 / 2 0 1 2 První test vozíků v Česku: Nejdražší není nejlepší strana 8 Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry www.muzes.cz Č a s o p i s p r o t y, k t e ř í s e n e v z d á v a j í 9 / 2 0 1 2 Plavci s handicapem zářili ve Strakonicích strana 18 Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry Soutěž o kartu Handy Card! V kterém městě se každoročně koná Plavecké léto pro osoby s postižením? Odpovědi na tuto otázku zasílejte do 15. následujícího měsíce na adresu redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1 nebo na mailovou adresu: info@muzes.cz. Odpovědi označte slovem SOUTĚŽ. Minulou otázku správně zodpověděl Ivan Robenek z Klimkovic. Vylosovaný autor správné odpovědi získá kartu Handy Card. Ta přináší velké množství slev, kromě jiného na servis aut a pohonné hmoty. Mobilní telefon za vyluštěnou křížovku! Vylosovaní luštitelé křížovky na str. 38 získávají mobilní telefony. Chcete-li roční předplatné změnit na zvýhodněné dvouleté, kontaktujte bezplatnou linku České pošty 800 300 302

8 Téma: Média a lidé s postižením Petr Dvořák: Nesoutěžíme v počtu diváků Česká televize hledá novou cestu v době, kdy jí konkuruje stále více komerčních stanic. A přitom se musí držet svého hlavního úkolu poskytovat kvalitní zpravodajství, publicistiku, uměleckou i vzdělávací tvorbu. Jsou tyto limity pro jejího generálního ředitele břemenem, nebo výzvou? Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch Proč je téma lidí s postižením v pozornosti médií většinou jen tehdy, když jde o nějaký kriminální čin zneužití, napadení, krádež? Sami víme, že i nejobyčejnější den takového člověka je přece pozoruhodná příhoda. Asi máte pravdu, ale zejména ta média, která jsou závislá na reklamním trhu, pokládají právě nejobyčejnější den každého i postiženého člověka za málo zajímavý, a tedy nepoužitelný pro svůj hlavní cíl prodat. Celá mediální zpravodajská scéna dnes žije každý den nějakou kauzou. Co to je? Jednoduše materiál na první stranu. Nebo do prvních minut komerčních zpráv. S tím nic neuděláme. Ale právě tento stav vytváří nový prostor pro veřejnoprávní média, Českou televizi a Český rozhlas. My přece máme prvořadý úkol věnovat se všem sociálním, věkovým a dalším skupinám. Lidé s postižením nejsou pro nás jen občasnou příležitostí, jak zpestřit vysílání, ale diváci, pro které chceme vytvářet a vytváříme veřejnou službu. Zdá se vám po několika měsících v této funkci že tuto veřejnou službu naplňujete? Není to dokonalé a asi nikdy nebude. Zatím spíš reagujeme na podněty zvenčí. Snažíme se pozorně naslouchat námětům a požadavkům nejrůznějších občanských sdružení a organizací postižených. Nemůžeme dát prostor všem, a tak a to říkám otevřeně musíme hodnotit, jak jsou kvalitní, jaké mají výsledky, historii, jak zajímavé náměty přinášejí. My nejsme a nemůžeme být samoobsluha na pořady pro každého, kdo přijde. Musíme vybírat. A tady jsme u našeho velkého problému máme málo lidí ve zpravodajství i v dramaturgii publicistky a dramatické tvorby, kteří tomuto světu rozumějí. Mnozí jsou zkrátka příliš mladí, s malou životní zkušeností. A také jsou tlačeni současnou všeobecnou mediální praxí zpracovávat všechno klipovitě, rychle, třeba i povrchně. Takže i ten váš obyčejný den postiženého jim připadá trochu jako nuda. Právě toto chci změnit jednak nečekat jen na signály a požadavky zvenku, od organizací postižených, jednak vytvářet uvnitř České televize podmínky a atmosféru, ve které bude tvůrčí práce novinářů i dramaturgů hlubší, analytičtější a chcete-li i pozornější k životu. My nemáme být konkurence komerčních televizí, ale kvalitnější alternativa. Říkáte musíme vybírat ale v těch stovkách neziskovek jsou skoro neznámé organizace, které dělají opravdu skvělou práci, ovšem ta se na obrazovce nikdy neocitne. Jistě chápete, že veřejná mediální služba nemůže v jedné chvíli uspokojit všechny. Ale můžeme být aktivnější, můžeme mnohem lépe zkoumat a odkrývat společenský terén, právě objevovat ty neprávem zapomínané. To je teď velký úkol pro celou ČT, a já ho mám mezi svými prioritami. Kdybychom použili třeba kostrbatý termín charitativní trh, tak na něj jít a hledat, kdo tam naši pomoc potřebuje, kdo třeba není tak zaběhnutý, a přesto má skvělé výsledky. To by určitě komerční médium nedělalo. Jen tak na okraj kdy uvidíme moderátora nebo reportéra na vozíku? Jednak je můžete vidět v našem tradičním pořadu Klíč, jednak se určitě takovým lidem nebráníme. Ale je to jen naše vina, že se talentovaní vozíčkáři nehlásí? Nad tímto rozhovorem jsme se sešli také proto, že připravujete s Kontem

č a s o p i s p r o t y, k t e ř í s e n e v z d á v a j í 9 Všichni máme jen jedny diváky občany. Rozdíl je v tom, že my se snažíme nabízet veřejnou službu, tedy kvalitu. Pořady, jejichž životnost je delší než čas samotného vysílání. BARIÉRY velký experiment pořad, který by měl ukázat charitu jako přirozenou společenskou aktivitu, a přitom diváky nenudit a nementorovat. Je to krok do neznáma? V naší zemi ano. Na západ od nás je totiž charita a běžná solidarita s těmi, kteří potřebují pomoc, tak samozřejmá jako zastavení na červenou. U nás najdete už několik osvědčených charitativních projektů, jako zmiňované Konto Bariéry nebo naši partnerskou organizaci Člověk v tísni, děláme pravidelně známé Kuře neboli Pomozte dětem, ale stále se nemůžeme dostat od pomoci jednotlivým sbírkám a popravdě řečeno od klasické estrády. Takže nyní zkoušíme nový koncept, pořad zábavný, a přesto akcentující potřebu nové společenské kultury, nové atmosféry. Chceme inspirovat diváky k jakési proměně jejich vztahu k charitě. Od příležitostných sbírek ke hledání vlastního osobního programu trvalé a samozřejmé pomoci. Jak to dopadlo, viděli diváci 29. září. Mluvíte o vašich divácích. Jde o jinou skupinu než u komerčních televizí? Jistě ne. Lidé si vybírají, přepínají, hledají. Všichni máme jen jedny diváky občany. Rozdíl je v tom, že my se snažíme nabízet veřejnou službu, tedy kvalitu. Pořady, jejichž životnost je delší než čas samotného vysílání. Když vysíláte tak skvělý seriál, jako je Zdivočelá země, je zřejmé, že bude zajímavý třeba i po dvaceti letech. Tento princip chceme postupně více uplatňovat i v publicistice. Teď pro EBU (European Broadcasting Union, sdružení evropských veřejnoprávních médií) připravujeme skoro hodinový dokument o ženách-samoživitelkách, což je mimochodem i častá situace maminek dětí s nejrůznějším postižením. Věřím, že když to znovu uvidí divák další generace, dostane zajímavý a silný pohled

10 Téma: Média a lidé s postižením Moc a bezmoc Osudy lidí s handicapem, které občas vidíme na televizní obrazovce, bývají silné a mnohé diváky dojímají. Některé dokonce natolik vyprovokují, že se rozhodnou postiženému pomoci. Přinášíme příběhy dětí, jejichž rodiče už nevěděli kudy kam a obrátili se na ostravskou redakci České televize. info Kdo je Petr Dvořák Do čela veřejnoprávní televize byl zvolen Radou České televize 21. září 2011. Vystudoval technickou kybernetiku na ČVUT a na Chicagské univerzitě v USA získal titul MBA. Po roce 1989 podnikal, pak začal pracovat ve skupině PPF, kde byl odpovědný za rozvoj Expandia banky, dnešní ebanky. V roce 2003 se stal ředitelem televize Nova a zůstal jím i poté, co PPF v prosinci 2004 televizi prodala původním investorům ze společnosti CME. Z vedení Novy odešel v červenci 2010 na pozici viceprezidenta pro televizní vysílání skupiny CME, kde své působení na konci roku 2010 ukončil. na dobu, kterou žijeme. A posoudí, jestli se v tomto problému něco změnilo nebo ne. To je přímá souvislost s tematikou, o které mluvíme vracet se, připomínat, co se například v životě postižených mění. K dobrému i ke zlému. Řekl byste, že chcete, aby Česká televize byla spolehlivým přítelem, partnerem svých diváků? Ano, ale také spolehlivým nepřítelem všech, kdo škodí společnosti, jednotlivcům, kultuře i sportu. A tedy i nepřítelem všech, kdo svět postižených nechápou, kdo jim škodí a ubližují. To není laciné cukrátko, to je naše příjemná povinnost. Žádný pořad sám o sobě nic nezmění. Ale může pomáhat ke změně atmosféry, informovanosti, a chcete-li, i politiky. Možná mohu říci, že prostě chceme, aby náš divák byl lepším občanem. Abychom mu pomáhali i v těžkých situacích najít trochu optimismu. Proto musíme být lepší především my. Text: Silvie Kleková Foto: Archiv Marcely Koplové Jirkova zbytečná léta v ústavu Docela drsné setkání s realitou zdravotně postižených to byl v roce 2006 příběh malého Jirky jednoho z dvojčat s vrozeným postižením mozku, který byl v roce a půl dán do ústavu a až do pěti let nesměl žít ve své biologické rodině. A to přesto, že se rodiče starali o druhé dvojče a o chlapce stáli. Byl to smutný příběh, kde sehrál roli podivný rozsudek rodiče byli odsouzeni k podmínce za údajné týrání syna, přičemž v rozsudku k tomu dost důkazů nebylo a divili se mu i odborníci. Ovšem ani po uplynutí podmínky rodičů, kteří se stále starali o druhé dvojče, chlapec nesměl z ústavu domů. Jeho návrat nenavrhli ani pracovníci ústavu, přestože měli tuto pravomoc a věděli, že rodina o něj stojí. Obrat k lepšímu nastal až v okamžiku, kdy se do případu vložila nezisková organizace, a ta kontaktovala nás. Na sociálním odboru jsem se pak dozvěděla, že kauza se prý řeší a že rodiče, kteří s námi předtím dvě hodiny doma natáčeli, prý s natáčením vůbec nesouhlasí. Vzápětí mi rodiče vysvětlovali, že po jednání na úřadě dostali strach prý si na ně všichni budou ukazovat prstem. Byla to vcelku trpká zkušenost úřední osoby používaly nepravdivé údaje, vytáčky a zkreslování faktů. Reportáž se odvysílala, dítě se nakonec do rodiny vrátilo. Po čtyřech letech! Tereza zvítězila nad VZP Psal se rok 2007, když se poprvé setkala s tvrdostí úředních postupů šestiletá Terezka. Pro nadprůměrně inteligentní a komunikativní holčičku se rodiče snažili získat elektrický vozík, který by jí umožnil samostatný pohyb ve škole i venku, a tím nezávislejší způsob existence. Terezka s postižením všech čtyř končetin po dětské mozkové obrně mohla sama ovládat právě jen vozík elektrický. Nekompromisní NE z VZP jsme se pokusili rozluštit ukázalo, že členové rozhodovací komise dítě ani nevidí, prý stačí písemná dokumentace, a opírají se o pravidlo, že elektrický vozík mohou mít až děti od 10 let protože jinak by prý třeba mohly vjet pod auto, argumentovala tisková mluvčí. Na otázku, zda desetiletý mentálně postižený chlapec by měl na vozík nárok, jsem se okamžité odpovědi nedočkala. Zato se dočkala Terezka nakonec se lidé z VZP za ní osobně vypravili a přímo ve škole se přesvědčili, že dívka zapůjčený elektrický vozíček bravurně ovládá. Následovala změna pravidel VZP a příjemný pocit, že jsme s pořadem Ta naše povaha česká mohli něčemu prospět. Ovšem vidět pak Terezku, jak jásá nad novým na míru vyrobeným vozíkem, to byl zážitek, jaký se nezapomíná Petrovi pomohli televizní diváci Jiná reakce nás čekala u případu v roce 2009 tehdy zdravotní pojišťovna odmítla matce těžce postiženého Petra platit dlouhodobý pobyt se synem v nemocnici. Petr přitom zůstal postižený po operaci ve třech letech a jeho stav se zhoršoval. Matka-vdova o něho pečovala doma a v ostravské nemocnici byli jen proto, že čekali na přenosný domácí dýchací přístroj. Jedna z firem se odvolala u výběrového řízení, a tím se vše protáhlo Zdravotní pojišťovna uhradila ženě, žijící se synem jen ze sociálních dávek, tři měsíce pobytu v nemocnici, a pak prohlásila, že už to není záležitost medicínská, ale sociální Lékaři byli v šoku chlapec měl na matku silnou fixaci, bez ní dostával záchvaty. Dalším faktem bylo, že Petr dovršil 18 let

č a s o p i s p r o t y, k t e ř í s e n e v z d á v a j í 11 televizní redaktorky Petrova maminka mohla díky televizním divákům zůstat se synem v nemocnici. (vývojově byl na úrovni kojence), a ještě poněkud zástupná argumentace se točila kolem toho, zda a jak lékaři požádali pojišťovnu o prodloužení pobytu pro matku. Žena si nakonec vzala půjčku, aby mohla být se synem v nemocnici. Po odvysílání reportáže ale vzápětí začaly chodit peníze od diváků. Různí představitelé různých institucí, pojišťovnu nevyjímaje, se tak už nemuseli trumfovat nápady, kdo všechno by za Petrovu maminku v nemocnici mohl platit (kraj, město...). Ve finále mě manažer pobočky pojišťovny obvinil ze zkreslování faktů (jeho vyjádření byla zveřejněna nesestřižená) a z toho, že kvůli mému přístupu mu teď diváci posílají vulgární maily a obviňují ho z necitelnosti Přitom žádná oficiální stížnost nepřišla. Nejdůležitější ovšem bylo, že matka mohla v klidu zůstat se synem v nemocnici a po návratu domů nemusela díky pochopení a solidaritě diváků řešit finanční potíže. Plíseň v Karolince Poměrně drsnou zkušenost máme spojenou i s natáčením z Karolinky na Vsetínsku. Tam Rodiče mi vysvětlovali, že po jednání na úřadě dostali strach prý si na ně všichni budou ukazovat prstem. Byla to vcelku trpká zkušenost úřední osoby používaly nepravdivé údaje, vytáčky a zkreslování faktů. jsme se zabývali v roce 2009 případem, kdy rodina s těžce nemocným chlapečkem vedla s radnicí spor o plíseň v bytě. Plíseň vyvolala u kojence zhoršení stavu, což potvrdili lékaři, a od té doby žila rodina rozděleně chlapce by pobyt v bytě ohrozil. Rodina chtěla jiný byt, radnice tvrdila, že za plíseň může rodina, protože nevětrá, v bytě suší prádlo, vaří, zalévá květiny a dělá další nepřístojnosti. A že to vlastně ani není plíseň Nepomohla ani svědectví dalších obyvatel domu, že mají plíseň také a že tam byla už dříve. Soudní znalec z ostravské univerzity vypracoval na žádost rodiny posudek, z něhož vyplynulo, že rodina za plíseň nemůže, protože je tam konstrukční vada. Při dalším jednání na radnici jsme se pak stali terčem posměchu a vy jste stavební expert, paní redaktorko? Vy se tady oháníte posudkem, ale vůbec tomu nerozumíte Následoval vulgární výraz největšího kalibru zaznamenaný na kameru včetně bouchnutí do kamery. Aktérem byl místostarosta za poklidného přihlížení pana starosty. Nicméně reportáže byly zkonzultovány, stejně jako všechny kroky v této kauze, s právníkem a odvysílány. Vedení města nařklo Českou televizi v místním plátku z manipulace a slibovalo další právní kroky. Mohu jen konstatovat, že žádná oficiální stížnost nikdy nedorazila. Rodina našla azyl u bratra jednoho z rodičů v tomto příběhu jsme jí bohužel ve výsledku příliš nepomohli. Televizní štáb v případech těžce handicapovaných lidí nebo rodin nezmůže až tak mnoho, jak by se mohlo z některých proklamací komerčních stanic zdát. Přesto je pro tyto lidi televize leckdy poslední nadějí, a asi nejdůležitější je pro ně fakt, že v tom nezůstali sami. Nemyslím si, že by to měla být zrovna média, kdo vystupuje jako deus ex machina, na druhé straně kdo může pomoci alespoň na případ upozornit, tak by to udělat měl. Autorka je redaktorkou ČT

12 Téma: Média a lidé s postižením V české kotlině vítězí veřejnoprávní infor Na informace o lidech s postižením narazíte v různých českých médiích prakticky denně. Systematicky se ale této tematice věnují pouze veřejnoprávní rozhlas a televize. Výjimkou jsou specializovaná média typu našeho měsíčníku. TEXT: Radek Musílek FOTO: Jan Šilpoch Česká televize se problematice života lidí s handicapem věnuje především skrze specializované pořady typu Klíč, Život s handicapem, Pomáhejme si, Televizní klub neslyšících a Paralympijský magazín. Obdobně je na tom Český rozhlas. Ve zpravodajství a v ostatním vysílání se otázky postižení probírají v různých souvislostech víceméně nahodile, i když ve srovnání se zbytkem mediálního prostoru jde stále o výrazný nadprůměr. Dosah takové informace je pochopitelně závislý na vysílacím čase a stanici. Zatímco specializované pořady jdou v méně atraktivní dobu na méně sledovaných stanicích, i krátká zmínka v hlavním zpravodajství osloví mnohem širší veřejnost. Speciálně zaměřené pořady navíc vyhledávají především lidé zainteresovaní v tematice lidí s postižením. Jen pro zajímavost: zatímco televize má největší sledovanost večer, rádio poslouchá nejvíc lidí brzy ráno. U komerčních médií je logika přístupu jasná. Hlavním měřítkem je zisk. Píší a vysílají o takových věcech, které přitáhnou čtenáře, posluchače a diváky. Řekněme si rovnou, že to není případ objektivního zpravodajství o lidech s postižením, přestože podle statistických odhadů tvoří přibližně jednu desetinu populace. Dobrá zpráva je, že drtivá většina mediálních výstupů je buď neutrální, nebo na straně lidí s handicapem. Za světlé výjimky v komerční sféře lze označit iniciativu rádia Classic FM a Impuls. První jmenované již před lety začalo s cykly Pravda o mém zdraví, v jejichž rámci se často objevuje tematika postižení, i když především z medicínského pohledu. Impuls přišel s projektem Pošli to dál, který pomáhá mimo jiné lidem s postižením a informuje o jejich příbězích své posluchače. Samostatný pořad Kutíme na vlastní nebezpečí, postavený na hodinovém povídání s handicapovanými hosty, mělo donedávna i internetové rádio Applaus. Obdobný formát magazínů s názvem Handicamping a Z jiného pohledu na konci roku 2010 opustil ČRo 1 Radiožurnál, který šel dál cestou krátkých příspěvků v proudu běžného vysílání. Na ČRo 2 stále existuje cyklus Dobrá vůle; nezapomeňme ani na pořad Bez bariér na Regině. Z rozhlasové produkce určitě stojí za zmínku také unikátní projekt internetového Rádia Radiátor. Jde o iniciativu lidí s vazbou na sociální služby Domova sv. Anežky z Týna nad Vltavou. Jeho klienti jsou aktivními tvůrci vysílání. Internet dominuje Již zmíněný internet tvoří samostatnou kategorii, kde se zprávy s danou tematikou nejsnadněji vyhledávají prostřednictvím specializovaných webů. Určitě musíme jmenovat komplexní Helpnet.cz plný aktualit i poradenství nebo sportovně zaměřený Handisport.cz. Ovšem i na běžných zpravodajských serverech lze téměř každý den nalézt nové dílčí zprávy ze světa lidí s postižením. Stačí zadat příslušný pojem do vyhledavače. Pochopitelně nezáleží jen na počtu sdělení, ale i na jejich kvalitě. Média bulvárnějšího charakteru nejčastěji informují o dojemných, tragických a skandálních příbězích. Ti ostatní se zaměřují především na zprávy v souvislosti s významnými legislativními změnami nebo výraznými počiny ve sportu, kultuře či vědě. Při hlubším proniknutí do problematiky dojde i na otázky zaměstnávání, dopravy a bezbariérovosti. Specifickou kategorii tématu tvoří různé charity, sbírkové akce a benefiční koncerty. Když jsme se ve významných českých denících zeptali, proč málo informují o lidech s postižením, dostali jsme dvě odpovědi. Jan Dražan, zástupce šéfredaktora Lidových novin, napsal: Rádi vám svým hlasem přispějeme, jen příliš nechápu formulaci otázky. Myslím, že Lidové noviny se problémům lidí s handicapem věnují poměrně dost. Petr Šabata, šéfredaktor Hospodářských novin, uvedl: Jako Hospodářské noviny se věnujeme především byznysu a všemu souvisejícímu, neboť to od nás naši čtenáři očekávají. Takže se jen občas setkáme s problémy lidí s handicapem pak se jim nevyhýbáme. Časopisy jako je náš měsíčník Můžeš, dále pak Vozíčkář nebo Vozka, jsou periodika, která nejsou v běžném prodeji. Mají svůj okruh čtenářů logicky determinovaný zaměřením těchto tiskovin. Lidé se zrakovým postižením pak mají možnost poslouchat například zvukový časopis Polyfémos, který je ke stažení na stránkách www.mathilda.cz. Ve všech těchto případech však stoprocentně platí, že dosah těchto médií je do většinové společnosti téměř nulový. Běžný mediální konzument se s nimi totiž prakticky nesetká. Paralympiáda nebodovala A na závěr jeden miniaturní průzkum. Pro zajímavost jsme vzali pět celostátních deníků z jednoho dne a hledali zmínky U komerčních médií je logika přístupu jasná. Hlavním měřítkem je zisk. Píší a vysílají o takových věcech, které přitáhnou čtenáře, posluchače a diváky.

č a s o p i s p r o t y, k t e ř í s e n e v z d á v a j í 13 mace o lidech s postižením či související tematice. Konkrétně šlo o Blesk, Hospodářské noviny, Lidové noviny, MF Dnes a Právo. Sledovaným datem byl 30. srpen, tedy den po zahájení Paralympijských her v Londýně. Kupodivu se svátek sportovců s handicapem nikde příliš výrazně neobjevil. Jediné Lidové noviny přinesly na patnácté straně fotografii ze zahajovacího ceremoniálu. Zachycuje světoznámého fyzika s těžkým postižením Stephena Hawkinga. Obrázek doprovází krátký text. To vše dohromady zabírá čtvrt strany. Krátkou zprávičku bez fotografie otiskla na předposlední stránce MF Dnes. Hospodářské noviny coby partner Českého paralympijského týmu zveřejnily reklamu s cyklistou Jiřím Ježkem. Ta zabírá čtvrtinu dvanácté strany. Právo a Blesk paralympijské hry vůbec neregistrovaly. Blesk ale sportovní zprávu o člověku s postižením přece jen přinesl. Jde o článek s fotografií chlapce, který hraje v Brazílii fotbal i bez chodidel. Další informace ze světa sportu je ve sloupku na poslední straně MF Dnes. Rozebírá pokus o sebevraždu ochrnutého českého motorkáře. Také se objevily dvě zprávy o skartě. V MF Dnes si nechala Česká spořitelna na straně sedm otisknout půlstránkovou inzerci vysvětlující Jak na skartu? Právo píše na osmině strany čtrnáct o konci testování karet a začátku ostrého provozu. Na první pohled bez souvislosti s tématem handicapu je článek MF Dnes na dvacáté páté straně o minci s komiksovými hrdiny ze Čtyřlístku. Obsahuje však informaci, že aukce se uskuteční na podporu nevidomých sportovců. Hospodářské noviny jako jediné na straně čtyři rozebírají fakt, že státní sociální ústavy budou moci podnikat. A jejich předposlední strana ukazuje majitele společnosti Leo Express, jak si zkouší jízdu na vozíku v rámci projektu Jedeme v tom s vámi. Krátký doprovodný text vysvětluje průběh cesty. Nepřímo lze do kategorie lidé s postižením zařadit zprávu o muži s čerpadlem místo srdce. Informace o unikátní operaci se objevila ve všech denících, a to dost výrazně. Hospodářské noviny přitom věnovaly značnou pozornost rozvoji a perspektivám biomedicíny jako ekonomickému odvětví. Lidové noviny ještě na poslední, dvacáté straně psaly o příběhu dvou zraněných uprchlíků ze Sýrie. Příběh doprovází fotografie, na níž jeden sedí na vozíku. Paralympijské hry všude, kam se podíváš. To platí leda v obchodě, když se zrovna na všech televizorech objeví hodinový sestřih z ČT.

14 Téma: Média a lidé s postižením Alice Němcová Tejkalová: Nemůžete jim fandit Asistentka fakulty sociálních věd a novinářka Alice Němcová Tejkalová se už deset let zabývá sportem handicapovaných. O stereotypech, které vládnou v médiích v pohledu na handicapované, vydala knihu. Text: Pavel Hrabica Foto: Jan Šilpoch Proč jste se pustila do psaní? Ve chvíli, kdy jsem zjistila, že o tom nikde nic není. Je to můj dlouholetý výzkum, který se zrodil nejdříve jako diplomová práce a potom jako práce rigorózní. Zjistila jsem, že o paralympiádách se traduje hodně klišé, nesprávných pohledů. Také jsem začala mapovat historii. Kniha je jednak pomůckou pro studenty žurnalistiky a mediálních studií, jednak také popularizační knížkou. Snažila jsem se popsat, jak média ke sportu handicapovaných přistupují. Najdete v ní i řadu obecných závěrů, jak média přistupují k handicapovaným vůbec. Jak média handicapované lidi stereotypizují. Dalo by se to shrnout do nějaké definice, jak novináři handicapované lidi vidí? Handicapovaný člověk, zejména sportovec, je buď velký hrdina, nebo velký chudák. Média ovšem akcentují především ty sportovce, kteří jsou nejméně postižení a přibližují se sportu nepostižených. Když si prohlédnete zpravodajství z paralympiády z Pekingu 2008, zjistíte, že handicapovaný sportovec je jen ten, který je co nejhezčí, co nejvíc podobný většinovému člověku. Na druhé straně pak existuje handicapovaný sportovec, který je chudák, očista, kuriozita. Chudák v mediálním podání. Hraje bez ruky, jen tykadýlkem nad hlavou. Je to protipól toho úžasného nádherného nadčlověka. Například v běžném televizním zpravodajství vidíte nejvíc lidi, kteří mají dobře zobrazitelný handicap. Jsou buď na vozíku, nebo nevidomí, mají handicap, který jde dobře ukázat. Většinou vystupují v roli oběti nebo v roli člověka, který maximálně překonal svůj úděl. Je to tím, že média se obecně zaměřují na výjimečné věci. Mimo jejich zájem je všechno to, co jde jen středem, čeho je nejvíc. Co podle vás tvoří kořeny schematického novinářského pohledu na lidi s handicapem? Není nic příjemného bavit se o pohledu na handicapované, protože je to velmi osobní

č a s o p i s p r o t y, k t e ř í s e n e v z d á v a j í 15 věc. Odborná literatura to hodnotí stejně jako otázky na vaše osobní přesvědčení. Když přistupujete k handicapovanému člověku, promítá se do toho spousta věcí. Vaše osobní zázemí, co říkali doma rodiče o handicapovaných lidech, vaše dojmy ze setkání s handicapovanými, co k vám dobíhá z médií. I z toho vyplývá, jak je budete vy sám mediálně zobrazovat. Jsou přece úžasní, jak překonali svůj handicap, ale nejsou zase až tak úplně sportovci, protože vy máte rádi spíše Usaina Bolta, člověka bez omezení. Mají lidé, a také novináři, svět lidí s handicapem zařazený do škatulky? Ano. Čím méně je určitá sociální skupina viditelná v médiích, tím spíše bude zobrazená stereotypně. Jsou zaškatulkovaní. Třeba v tom, že většina lidí čeká, že svět handicapovaných lidí je jiný, a když zjistí, že není, jsou zklamaní. Také jsou mezi nimi špatní lidé, podvodníci, věznice mají speciální oddělení přizpůsobené handicapovaným. To je druhý pól. Mezi tím je většina zcela normální, průměrná, mediálně nezajímavá. Ale čtenář chce buď hrdinu, nebo lumpa. Potíž stereotypizace u handicapovaných v druhém pohledu spočívá v tom, že když napíšete, jak vozíčkář někoho podvedl a obral o peníze, těžko pak budete pro handicapované shánět peníze v rámci charity. Souhlasíte s názorem, že média si handicapovaných všimnou jen v případě, kdy například vozíčkáři ukradnou vozík, kdy rodina pečující o postižené dítě přijde o auto a podobně? Mají média zájem věnovat se této problematice systematicky? Souhlasím, že většina médií k tomu tak přistupuje. Je to menšinové téma stejně jako třeba téma etnické. Není ale pravda, že by si někteří novináři nebrali jako téma handicapované sportovce, mám-li hovořit o tématu, kterému se sama už deset let věnuji. Do roku 2008 byli v novinách i lidé, kteří to dělali jako většinové téma. Jak ovšem přišla krize a začaly se snižovat stavy v novinách, vznikl tlak na to, aby se ve zprávách objevovaly sporty, které vydělávají. Od roku 2008 je sport handicapovaných ryze okrajové téma. Co máte na mysli termínem sporty, které vydělávají? Médiím vydělává výrazně hokej a fotbal. Jsou to reklamní nosiče, sporty, které dokážou do médií přinést reklamu a dokážou přinést reklamu i samy sobě. Sport, který přinese reklamu sám sobě, přinese reklamu i médiím, a také přitáhne zájem čtenářů. A to zpětně generuje fakt, že média mohou vykázat vyšší čtenost, návštěvnost, a mají vyšší reklamní prostor. Média dnes nevydělávají cenou novin. Rozdíl spočívá v tom, že v Missoule není člověk primárně handicapovaný, ale nejdřív něco dělá, a u toho má ještě nějaký handicap. info Kdo je Alice Němcová Tejkalová Novinářka, asistentka FSV UK Praha, v současnosti na mateřské dovolené. Sportu handicapovaných se věnuje deset let, v České televizi se podílela na tvorbě paralympijského magazínu. V roce 2012 vydala v UK Praha publikaci Ti druzí sportovci: Mediální stereotypizace a rámcování handicapovaných v tisku v letech 1948 2008. Jejím manželem je český paralympijský reprezentant v hodu diskem Martin Němec. Máte v tomto směru nějaké zkušenosti ze zahraničí? Byla jsem mj. na dvouměsíční stáži na univerzitě v Missoule v Montaně. Velký rozdíl je v tom, že handicap tam není téma. Jak jsem za ty dva měsíce měla možnost Missoulu poznat, město je celá bezbariérové. Nenajdete jediný schod ani do kina, ani do obchodu. Protože je všechno tak bezbariérové, že je to přizpůsobené i zrakově postiženým, zjistíte, že vidíte daleko víc postižených v ulicích; zároveň věci, které se mediálně řeší u nás jestli někde bude přechod, tam je to dávno překonané. Tam probíhala v době mé návštěvy jízda handicapovaných přes celé Státy. Základní rozdíl v pohledu na handicapované tam a u nás spočívá v tom, že v tamních médiích není člověk primárně handicapovaný, ale nejdřív něco dělá, a u toho má ještě nějaký handicap. Člověk je nejdřív právník, a teprve pak je postižený. Novinář se ho neptá: Jak se dostanete do práce? U nás by rozebíral jeho postižení, jeho problémy s pohybem. Pořád je u nás postižení téma. To neznamená, že je tam všechno růžové. Co konkrétně? I americkým handicapovaným sportovcům vadí, jak málo jsou prezentováni v médiích během paralympiády. Že pro média jsou jen velké, ale nejméně postižené hvězdy. Například Norové nám závidějí paralympijský magazín; oni nic podobného nemají, a chtěli by ho mít. Berou, že jsou rovnoprávní, ale chtěli by to. Když jim říkám, že jsou součástí běžného zpravodajství, říkají, že by chtěli víc. Je vidět, že všude ve světě je to menšinové téma. Není země, kterou jsem navštívila, aby neříkali, že je to minoritní téma ale daleko méně než u nás. Pochopitelně si lidé vždycky zvyknou na vyšší standard, vždycky si budou stěžovat. Integrace na západ od nás je vyšší. Téma handicapovaných jste zařadila do přednášek o menšinových tématech na fakultě sociálních věd. Reagovali studenti vstřícně? O předmět je větší zájem, než můžeme uspokojit. Mám pochopitelně radost, když se absolventi v praxi u tématu udrží. Pokud vím, tak dvacet procent z nich nějaké téma menšin zpracovává i v médiích. Se studenty vedeme debatu například o stereotypních ideálech týkajících se přístupu k menšinám všeho druhu. A jaké jsou? Například jak povznášející je se věnovat tomuto tématu. My je však vedeme k tomu, že je to běžné, normální téma, nic výjimečného. Je to totiž silně emocionální záležitost a svým způsobem získáváte ochranářský pohled a nadhled. Vy tu menšinu ochraňujete, ale i když nemůžete být nikdy zcela objektivní, musíte, nebo měl byste, je jako novinář brát co nejvíc normálně. Nemůžete jim fandit. Když jim vyloženě fandíte, poškozujete nevědomky jejich obraz tím, že část toho obrazu nevidíte. Protože to jsou normální lidé. Lidé obecně předpokládají, že handicapovaný člověk má větší morální kvality, ale tak to není a píšu to i v knize. Máte zpětnou odezvu studentů, kteří už jsou v praxi? Provází je deziluze? Média jsou většinová, zaměřená na obsah, který není menšinový, a pokud chcete uspět, musíte být dvacetkrát lepší než jiní, než ti, kteří jsou tematicky dominantní. Musejí z odevzdaných příspěvků kapat slzy, aby je editor zařadil do tisku nebo na webovou stránku? Pokud se něco dostane z této problematiky do médií, je to z 80 procent o nějakém problému a ve 20 procentech se jedná o něco výjimečného. Takže u novináře už předem funguje určitá autocenzura. Primárně se snaží přijít s něčím, co budou editor a čtenář chtít. Čtenáře zajímá hluboce lidský příběh. Jak handicapovaný přišel k úrazu, co se mu stalo, jak to překonal. Nezajímá ho, jestli sportuje, sport je v tomto případě druhotná věc. Když budete číst rozhovor s handicapovaným právníkem, budete chtít vědět, co se mu stalo. Je to zakořeněné ve všech společnostech. Člověk má ale právo nemluvit o tom, jak se mu handicap stal. Například můj manžel nechce, aby všichni slzeli nad tím, co se mu stalo, a novináři jsou potom zklamaní, když jim to neprozradí. Jenže lidé takové informace chtějí, to jsou ty drby.

16 Téma: Média a lidé s postižením Pomoc z Domečku pod skalami Jméno obce Tisá je pro turistu stejně jako pro aktivního horolezce, a to nejen na Ústecku, synonymem pro skalní masiv tyčící se k nebi jako vztyčený prst nad kotlinou propletenou kopci Českosaského Švýcarska. U paty pískovcové skály, v centru obce, hned vedle barokního kostela sv. Anny, stojí dům jménem Domeček. Přijdete-li blíž, uslyšíte dětské štěbetání. Dům vypadá podobně jako jiné v okolí, přesto se svým zázemím liší. Text: Naďa Kocábková Foto: Jan Šilpoch Jde o soukromé zařízení, jehož posláním je poskytovat primární okamžitou pomoc dětem, které se ocitly bez jakékoliv péče nebo jsou v situaci, kdy je vážně ohrožen jejich vývoj, či jsou tělesně a duševně týrané nebo zneužívané. V tiském Domečku jsou i děti, jež byly svědky domácího násilí, ocitly se náhle v nouzi nebo nemohou už dále ve své rodině setrvávat z důvodu nevyhovujícího prostředí. Myšlenka na zrod Domečku zrála v hlavách zřizovatelů Antonia Giannettiho a Kataríny Zemčákové poměrně dlouho. Poté, co jejich rodina prošla doslova ohněm a zotavovali se na popáleninovém centru jedné z pražských nemocnic ze svých fyzic-

č a s o p i s p r o t y, k t e ř í s e n e v z d á v a j í 17 Zvali jsme několikrát kdekoho, dávali o sobě vědět všelijak včetně Dne otevřených dveří, ale jak jsem se oklikou dovídala, není to téma, které by novináře zaujalo. Na první pohled jsou stejné jako ostatní. Domeček jim poskytuje komfort, zázemí a pocit bezpečí. Přesto pouto k rodinám, odkud musely odejít, zůstává silné. Nevytěsní jej ani vzpomínky na minulost. Přiznává, že byla zprvu nezkušená a také dost naivní při představě, že když na stranu Dáti navrší všechen svůj elán, um, chuť, otevřené srdce i soukromý majetek, nemůže neuspět nebo prohrát. Dnes už ví, že opak měl mnohokrát navrch. Často naráželi na tuny byrokracie, nepochopení, lidskou závist, arogantní nezájem, házení klacků pod nohy. Jenže já nejsem z těch, kdo by se vzdával, dodává naturalizovaná Češka původem ze Slovenska, jíž ve větách stále zůstává měkký akcent, a svou myšlenku dokončuje: Sice možná fyzicky vypadám, že na to nemám, ale dokážu se za své, za naše, pořádně poprat. Nejdu za pravdou bezhlavě, všechno si dvakrát rozmyslím, ověřím pěkně ze všech stran, prostuduji, zjistím, pokud mohu, osobně se podívám, a pak teprve kladu argument za argumentem. Katarína přiznává, že ne všichni, s nimiž se museli potkat, realizaci Domečku vítali. Za rok jeho existence má už ale na své straně mnoho povolaných, odborníků, a také příznivců. Hodně si v zařízení slibovali od pomoci médií Zvali jsme několikrát kdekoho, dávali o sobě vědět všelijak včetně Dne otevřených dveří, ale jak jsem se oklikou dovídala, není to téma, které by novináře zaujalo. Výjimkou je snad jen regionální studio Českého rozhlasu Sever v Ústí nad Labem. Oslovili jsme mnoho institucí, před Vánocemi také několik hypermarketů, zda by nám nepomohly s nadílkou pro děti. Ale naše prosby zůstaly i v tomhle mimořádném čase bez odezvy, říká s trochou smutku v hlase představitelka soukromého zařízení v Tisé. kých, a hlavně psychických ran, se mladý pár rozhodl Osudu poděkovat. Cítili jsme vůči svým zachráncům obrovský vděk a zároveň závazek, vysvětluje poslání a cíl zařízení Katarína Zemčáková. Chtěli jsme být užiteční jako oni, ale nevěděli jsme, jak svoji chuť zrealizovat. Nakonec jsme se spojili s lékaři z nemocnice a na jejich doporučení také s lidmi z občanského sdružení Bolí to a rozhodli se pro diametrálně odlišné podnikání, než jaké jsme realizovali do doby před událostí, která tak zásadně změnila život nás všech. Dům, v němž jsme provozovali před tím restauraci a později penzion, jsme vlastními silami přebudovali na zařízení, v němž nyní nabízíme ochranu a pomoc. Konkrétně dětem, jež se ocitly bez jakékoliv péče nebo jsou v situaci, kdy je vážně ohrožen jejich vývoj, či byly tělesně a duševně týrané nebo zneužívané, a tím byla závažně ohrožena jejich základní práva. Rozhlas byl výjimkou S rodinami spolupracujeme Domeček, který má kapacitu 14 dětí ve věku od 3 do 18 let, je nyní plně obsazen. Přechodné bydliště dětí pod skalami trvá zhruba šest měsíců. Na pohled první vypadají všechny šťastně, když jejich pohnutou minulost vytěsnila zdejší soustavná a adekvátní péče, emoční podpora veškerého personálu a dobré podmínky v zařízení. Přesto se i tak dětem občas stýská po rodině. Je to silné pouto, které nepřetne ani cílené ubližování, strádání, devastování duše a na straně druhé sebelepší zacházení a zázemí. My nebráníme svěřencům v průběhu zdejšího pobytu styku s jejich rodiči, s rodinou. Naopak vítáme to a spolupracujeme s nimi, protože naší prioritou je snaha o návrat dítěte domů. Stejně tak je možné, aby se znovu k nám do Domečku vrátilo, když tu potřebu cítí, vysvětluje majitelka

Můžeš přispět na dobrou věc! Inzeruj v časopisu Můžeš Kontakt: Kateřina Uhrová (e-mail: katerina.uhrova@muzes.cz, mobil: 722 966 510)

č a s o p i s p r o t y, k t e ř í s e n e v z d á v a j í 19 Téma: Média a lidé s postižením SLOUPEK Jiřiny Šiklové V Domečku by si přály víc hraček, sportovních potřeb a vybavení na různé aktivity. Najít ochotné dárce je stále tvrdý oříšek. zařízení. Dodává, že zároveň sami zřizovatelé důsledně cizelují svou další důležitou roli chtějí ukázat veřejnosti, že i soukromé zařízení tohoto typu umí dokonale zajistit podmínky a pomoc dětem, aniž by musely být umístěny do zařízení ústavní výchovy např. diagnostického ústavu, výchovného ústavu či dětského domova. Na první pohled jsou stejné Myslím si, že si zasloužíme pozornost jako všichni ostatní. Tu nám například i ta média dluží. Děti z Domečku v Tisé jsou na pohled stejné jako ostatní. Školáci chodí do školy, předškoláci do mateřinky, hrají si, o prázdninách vyjeli na tábor, občas vyrážejí na výlety. Nicméně někdy se prý cítí na okraji zájmu. Myslím si, že si zasloužíme pozornost jako všichni ostatní. Tu nám například i ta média dluží. Všude v obdobných zařízeních, která nejsou státní, existuje dnes problém s penězi. Ani u nás to není jiné. Máme na ošacení, na jídlo, vzdělání, ale už ne na provoz nebo materiální potřeby dětí. Když chceme, aby se kluci a holčičky cítili rovnocenně se svými vrstevníky, musíme pěkně utahovat opasky jinde, přiznává Katarína Zemčáková. Peníze jsou alfa a omega. Ústecký kraj provozovateli sice vyplácí tzv. státní příspěvek na dítě, a to podle jeho věku. Problém tkví v tom, že peníze přicházejí na konto až zpětně, po přesném výčtu dětmi odbydlených dní. Což v praxi znamená měsíční propad a zařízení se pohybuje v provizoriu. Finančně si musí pomoci samo, jak umí. Tato státem zavedená praxe se liší například od dětských domovů. Ty dostávají státní příspěvek zásadně na lůžko bez ohledu, zda je obsazené nebo ne. Finančně přispívat by měli Domečku také rodiče, ale podle ředitelky se tak ve skutečnosti vůbec neděje. Propagace naší práce, našeho poslání, zkrátka stále chybí, stěžuje si ředitelka. Nevíme, v čem je zakopaný pes. My jsme do projektu investovali všechno včetně soukromých finančních prostředků. Zkoušeli jsme se dostat také k nadacím. Ale pokud začínáte, je výsledek téměř nulový. Člověk neví, co si má myslet, když vidíme a slyšíme, že například dětské domovy si užívají několikrát v roce dovolenou u moře, v zimě jsou na lyžích, nábytek a zařízení mění skoro každý rok, opravují a zvelebují své objekty... Tohle u nás patří do kategorie snů. Pochopila jsem, že jen schopnost a šikovnost člověka k lepšímu výsledku nestačí. Existují totiž stále zažité systémy a okruhy organizací i lidí, které jsou spolu nějak propojené, a další prostě šanci nedostanou, povzdechla si Katarína. Přála by si proto mnohé změnit, ale především aby pro své malé klienty brzy našli stálé a ochotné ruce pomocníků, kteří by například dokázali zvelebit zahradu Domečku a přizpůsobit ji dětským potřebám, nebo najít dobré sponzory, kteří by přispěli na oplocení celého objektu, výměnu starých a nevyhovujících matrací nebo darovali nejrůznější sportovní potřeby, které tu děti postrádají. Tady, v Domečku pod skalami, čekají už rok na každou pomocnou ruku. Média handicapovaným pomáhají Víte, že první demonstraci po listopadu 1989 zorganizovala manželka tehdejšího prezidenta Olga Havlová? Ne proti vládě, ale na podporu handicapovaných, aby nebyli pořád zavřeni v různých ústavech. Bylo to někdy na jaře 1990 na Palackého náměstí, před ministerstvem zdravotnictví a ministerstvem práce a sociálních věcí. Pomohlo to, všimli si toho novináři, začalo se psát o tom, že tito lidé žijí převážně izolováni v ústavech. Tehdy byl Václav Havel stejně jako jeho žena velice populární, a tak byla to právě média, tedy noviny, časopisy, televizní a rozhlasoví komentátoři, kdo na podkladě tohoto podnětu prolomil dosud zavřené brány institucí, do kterých byli handicapovaní odkládáni. Psalo se o tom i v zahraničí a jedna z prvních zásilek vozíků přišla ze Švédska, neboť tehdy zde byl nedostatek vozíků pro invalidy. Ve skandinávských zemích byly již běžně k dispozici nejen vozíky mnohem modernější, než byly u nás, ale také jejich zdravotní pojišťovny starší vozíky vyměňovaly svým pojištěncům za modernější. Protože noviny o tom psaly, odešly ty starší vozíky k lidem do zemí, které patřily dříve do sféry vlivu SSSR a kde byly s jejich obstaráváním potíže. První kamion s přívěsem plným skládacích vozíků k nám přijel snad již v dubnu 1990. Média tedy pomohla ke zviditelnění těch, kteří nepatřili do většinové společnosti. Díky médiím se postupně podstatně postoj veřejnosti k těmto lidem změnil. Je pro nás už samozřejmé, že všechny veřejné budovy musí mít vstup i pro handicapované a za samozřejmost již dnes považujeme většinu těchto opatření: snížené chodníky umožňující nájezd, signalizační zařízení na přechodech, podle něhož i slepí poznají, zda už smějí přecházet, označení ramp v metru i na nástupištích, autobusy s možností nájezdu a usnadnění vstupu. Mám pokračovat? Jako skoro každý mám k současné situaci plno výhrad. Jedno se ale u nás podstatně změnilo: existuje větší informovanost o minoritách, tedy lidech nějak se lišících od celku, a jejich zařazení se považuje skoro za samozřejmost. Médiím vytýkáme všechno možné, tak alespoň za toto je můžeme pochválit. Bez upozorňování na nějak handicapované lidi by se mnoha našim spoluobčanům žilo o hodně hůře. Autorka je socioložka, členka rady Konta Bariéry.

20 Výtvarníci Konta BARIÉRY Jiří Slíva: Karikaturistou mimo plán Humor na obrázcích Jiřího Slívy lze bez nadsázky označit za inteligentní. Je snadno pochopitelný, nemusíte hledat jinotaje. Kouzlo jeho karikatury spočívá i v tom, že vidí humor tam, kde byste ho nehledali. Jeho humor nebolí a není krutý. Už téměř čtyřicet let. Text: Pavel Hrabica Foto: Jan Šilpoch Mimochodem máte rád černý humor? Černý humor? Hranice se nesmírně posunuly a posunují. To, co bylo černým humorem dříve, je dnes součástí hlavního proudu. Houpání se na nebožtících nebo to, co někdy vídávám v časopise Sorry, to bych si asi nikdy netroufl, ale všechno přitvrzuje. Kam byste v tomto ohledu nikdy nevkročil? Snažím se, aby můj černý humor neurážel, pokud se ovšem dá něco z mé tvorby nazvat černým humorem. Spíš bych použil slovo sarkasmus. Myslíte, že si lidé s handicapem umějí dělat sami ze sebe srandu? Nebo lze se bavit na jejich účet? Černý humor na jejich adresu bych dělat nechtěl. Pokud mám ovšem vlastní zkušenost,