Dějiny každodennosti II (1500-1750) Díl 1

Jiří K U B E Š Dějiny každodennosti II (1500-1750) Díl 1 Pardubice 2007-2012

Základ těchto skript vznikl jako výstup z projektu FRVŠ č. 1008/2006, jenž byl řešen na půdě Katedry historických věd Fakulty filozofické Univerzity Pardubice, na počátku roku 2007. Od té doby je k nim každoročně doplňována jedna kapitola tak, aby postupně vznikla obsáhlejší příručka mapující rozsáhlou problematiku každodenního života v raném novověku ve středu Evropy. Skripta jsou určena především posluchačům oborů kulturní dějiny, dvouoborová historie, spisová a archivní služba a historicko-literární studia, kteří se zapsali do kurzu Dějiny každodennosti II v letním semestru (KAZ2). doc. Mgr. Jiří Kubeš, Ph.D., 2007-2012 2

OBSAH Úvod 7-9 Kapitola I Vybrané příběhy o hledání nových úhlů pohledu na dějiny 10-28 I. 1. Škola Annales I. 2. Historická antropologie I. 3. Mikrohistorie Slovníček základních modernizačních (evolučních) teorií Kapitola II Člověk v prostoru raně novověkých českých zemí 29-73 II. 1. Prostor raně novověkých českých zemí II. 2. Hranice v raném novověku oddělují nebo spojují? II. 3. Geografické horizonty cest obyvatel českých zemí II. 4. Typologie cest obyvatel českých zemí raného novověku II. 4. 1. Obchodní cesty II. 4. 2. Politické a diplomatické cesty II. 4. 3. Cesty podnikané z náboženských důvodů II. 4. 4. Kavalírské cesty II. 5. Obraz cizího v českých cestopisech II. 6. Reflexe českých zemí očima zahraničních cestovatelů Kapitola III Mediální revoluce ve střední Evropě v raném novověku? 74-97 III. 1. Pošta ve Svaté říši římské a v habsburských zemích III. 2. Poslové III. 3. 16. století doba letáků a ručně psaných novin III. 4. 17. století doba prvních tištěných periodik a vznik veřejného mínění Kapitola IV Čas v životě člověka v raném novověku 98-111 IV. 1. Užívané kalendáře IV. 2. Způsoby datování IV. 3. Jak se měřil čas a jak byl vnímán? Kapitola V Člověk na okraji raně novověké společnosti 113-154 V. 1. Demografický charakter českých zemí V. 2. Mor v českých zemích v raném novověku V. 3. Čest jako jedna ze základních hodnot raně novověkého člověka V. 4. Bezectní lidé aneb Marginální vrstvy raně novověké společnosti 3

V. 4. 1. Rybníkáři V. 4. 2. Cikáni V. 4. 3. Prostitutky V. 4. 4. Kati a pohodní V. 4. 5. Žebráci V. 4. 6. Židé v českých zemích v raném novověku Kapitola VI Člověk v konfliktu s normami života raně novověké společnosti 155-175 VI. 1. Proměna trestního práva v raném novověku VI. 2. Organizace hrdelního soudnictví v raném novověku VI. 3. Prameny pro dějiny kriminality před dobou vlády Josefa II. VI. 4. Druhy deliktů VI. 5. Druhy trestů VI. 6. Trestní normy versus praxe Kapitola VII Raně novověká víra a zbožnost 176-214 VII. 1. Základní mezníky náboženského vývoje raně novověkých českých zemí (1500-1800) VII. 2. Tridentský koncil a jeho význam pro katolickou církev VII. 3. Potridentští (arci)biskupové v českých zemích VII. 4. Rozmach řádů v českých zemích v 17. a první polovině 18. století VII. 4. 1. Jezuité (Societas Iesu) VII. 4. 2. Františkáni VII. 4. 3. Servité (řád Služebníků Panny Marie) VII. 4. 4. Pauláni (Řád Nejmenších bratří, Ordo minimorum) VII. 5. Rozmach kultů svatých v českých zemích období baroka VII. 5. 1. Kult sv. Jana Nepomuckého VII. 5. 2. Kult sv. Isidora sedláka VII. 6. Náboženská bratrstva VII. 7. Poutě a život na poutních místech v českých zemích VII. 8. Novokřtěnci v českém prostoru Kapitola VIII Strava a stolování ve stavovské společnosti českých zemí v raném novověku 215-236 VIII. 1. Kuchařské knihy a další prameny k dějinám jídla a stolování VIII. 2. Kuchyně a jejich personál VIII. 3. Konzumované potraviny VIII. 4. Zásobování VIII. 5. Stolování Kapitola IX V zajetí přechodových rituálů: šlechtické křty, svatby a pohřby v raném novověku 237-271 IX. 1. Životní cyklus a přechodové rituály IX. 2. Svatby ve šlechtickém prostředí IX. 3. Těhotenství, porod, křest a jeho role ve šlechtickém prostředí IX. 4. Smrt a pohřeb urozených 4

Přílohy...272-277 A) Základní edice pramenů k dějinám raného novověku B) Významné internetové stránky pro kulturní historiky 5

6

ÚVOD V 70. a 80. letech 20. století se rozšířila vlna postmoderní kritiky základních předpokladů historického bádání. Zpochybňovány byly zejména událostní dějiny, tak jak byly pěstovány v tradici pruského dějepisce Leopolda von Ranka, a sociální dějiny, jež přinesli ve 20. století marxisté nebo druhá generace francouzské školy Annales. Kritiky se dočkala i idea kontinuálního pokroku (modernizace, racionalizace viz slovníček v závěru I. kapitoly) v dějinách a víra v jediné správné objektivní poznání neměnné historické pravdy. Zejména kritika možnosti objektivního poznání byla útokem na samotné principy historické vědy, protože kritici nedělali rozdíly mezi historickým textem, mýtem a literárním dílem. Dějepis však pod náporem této kritiky nezaniknul, ba právě naopak. Georg G. Iggers a s ním i řada významných historiků se po prozkoumání této kritiky shodují na tom, že dějepis je vědou. Není to sice experimentální věda pátrající po zákonech (jako matematika, fyzika...), ale je to interpretativní věda, jež pátrá po významu dějin. Dějepisem je ovšem jen to, na čem se shoduje rozhodující, mocensky etablovaná většina vědců, a s objektivní skutečností to nemá téměř nic společného. Věda je do jisté míry souhlas s většinou a víra, že je to pravda. Tohoto souhlasu je možné dosáhnout, pokud se řídíme logikou oboru a pokud doložíme svá tvrzení v pramenech, což je považováno za dva základní znaky vědeckosti jakéhokoliv historického textu. (Iggers 2002) Samozřejmě si dnes uvědomujeme, že absolutní objektivita v pohledu na minulé děje není možná; už proto ne, že vše můžeme popsat pouze skrze jazyk. Ten je považován jen za formu, nepoukazuje na nic reálného, ležícího mimo něj, nýbrž strukturuje skutečnost tím, že vytváří diference, které teprve dovolují produkci smyslu. Jazyk nic nepojmenovává, nic, co by už existovalo, ale vytváří to tím, že rozlišuje. Každý víme, že žena není muž. Slova žena a muž jsou ale jen znaky a smysl mají jen proto, že mezi označovanými skutečnostmi existuje rozdíl. Existují jen označující slova a označované má smysl teprve rozlišováním mezi slovy. Skutečný vědecký jazyk by musel být nadčasový a nadkulturní a to nejde. Historikové tedy něco popisují a popisem to vytváří; píšeme-li dějiny, zhmotňujeme svůj subjektivní, časově a civilizačně podmíněný pohled na dějiny. Navíc používáme do určité míry různé literární formy. Přesto jsme schopni do jisté míry poznat minulou pravdu. Neexistuje sice jedna neměnná pravda, ale vždy konstruujeme jeden z možných modelů minulé skutečnosti. 7

Takových pravd můžeme vytvářet nekonečné množství, nesmíme ale vytvářet pouhé smyšlenky, které nerespektují logiku oboru a jsou v rozporu s prameny. Ty není možné považovat za dějepisné dílo. Iggers o tom píše: Ovšemže existuje skutečná minulost, tj. jak lidské bytosti žily, cítily a jednaly, minulost, jež není přístupná bezprostředně, nýbrž musí být aktivně rekonstruována. To vždy zahrnuje subjektivistické, perspektivistické prvky. Proto má objektivita jisté meze. Konstruování pravdivých dějin je pochopitelně složitější, než se domnívali historikové rankovské tradice. Rekonstrukce minulosti jsou zajisté velmi různorodé, nejsou však pouhými výplody představivosti. Proto sice existuje nepřeberné množství interpretací minulosti, ty však spočívají na pramenných dokladech a na obecně sdílené logice bádání. (Iggers 2002, s. 9) Jedním z mnoha dnes uznávaných úhlů pohledu na dějiny, který přináší množství nových interpretací minulých dějů, se v poslední době stala i každodennost (něm. Alltag, angl. Everyday life, franc. la vie quotidienne). Její rozvoj souvisí s demokratickým přístupem k dějinám a pokusům hledat jiné úhly pohledu na historii, než jaké nabízely politické a vojenské událostní dějiny pěstované zejména v 19. století. Řada událostí z velkých dějin totiž každodenní život společnosti téměř neovlivňovala. Výzkum dějin každodenního života umožnil opustit soustředění se na mocenskou elitu a odtud byl již jen krůček k objevu svébytných dějin ostatních společenských skupin. Záhy se navíc zjistilo, že lidé prožívali podle konkrétních situací a svého sociálního postavení velmi odlišné skutečnosti. Každý člověk žil ve své každodennosti, která se lišila podle regionu, vyznání, pohlaví, věku, společenské třídy a postavení. Rytmus proměn každodennosti neodpovídá politickým událostem a jen částečně jej ovlivňují hospodářský a duchovní život dané epochy. Rozkvět dějin každodennosti přišel až v druhé polovině 20. století a byl zásadním způsobem ovlivněn dvěma přístupy. Na jedné straně se historikové soustředili na výzkum hmotných daností lidského světa a pokusili se poznat jejich proměnu v delším časovém trvání. Zabývali se tedy široce pojatou hmotnou kulturou a věnovali pozornost vnímání času a prostoru, biologickému řádu, hospodářství, výživě, nápojům, bydlení, odívání, energiím, dopravě, technickým inovacím nebo peněžnictví. (Braudel 1979) Některým jejich kolegům ale přišel tento přístup jako příliš objektivizující, a tudíž determinující. Konkrétní jedinec se prý použitím tohoto úhlu pohledu v dějinách vytrácí. Zdálo se, že se člověk stal téměř vězněm okolního světa, protože jeho možnosti změnit dané struktury byly upozaděny. Proto se celá řada historiků snažila věnovat nemateriálnímu světu, aby se pokusila odpovědět na otázku, do jaké míry může být člověk aktivním spolutvůrcem svého života. Neocenitelnou službu zde prokázaly mikrohistorické analýzy, jejichž autoři dokázali zásadním způsobem analyzovat 8

myšlenkový svět a hodnoty některých lidí v konkrétních dějinných kontextech. Slavnými se staly zejména studie o furlanském mlynáři Domenicu Scandellovi (Ginzburg 2000) nebo o bigamii, kterou zavinil muž, jenž se vydával za někoho jiného. (Zemon Davis 1998) Tyto i jiné práce založené na unikátně dochovaných pramenech sice ukázaly, že vybraní lidé dokázali tvůrčím způsobem formovat své životy, ale jejich příklady nelze bez dalšího výzkumu jednoduše zobecnit. Badatelé přeci jen musí umět najít kompromis mezi mikro- a makropohledem, mezi subjektem a objektem. (Pokoušel se o to zejména sociolog Pierre Bourdieu, srov. např. Schwingel 2005; Šotola 2007; ne zcela se to zdařilo například v práci Dülmen 1999.) Historikové se dnes shodují v tom, že každodennost v sobě zahrnuje velké množství různých metodologických přístupů, které jsou inspirovány zejména etnografií a sociologií (dějiny mentalit, historická antropologie, mikrohistorie). Stejně tak se pokouší věnovat rozličným tématickým okruhům. Dynamicky se rozvíjí například dějiny kriminality (zejména čarodějnických procesů), dějiny životních cyklů a životního stylu, nebývalá pozornost je věnována dějinám žen (a obecně kategorii gender) či komunikační revoluci v raném novověku. To je však jen špička ledovce. Shoda panuje také v tom, že objekt zájmu dějin každodennosti i pramenná základna jsou prakticky nevymezitelné. Vychází se sice nadále ze studia reliktů hmotné kultury, ale stranou se nenechává ani jejich subjektivní vnímání, a proto se historikové pokouší zejména na základě pramenů osobní povahy interpretovat myšlení a pocity (mentalita), stejně jako opakující se rutinní chování (rituály, hry), rozličná média a symbolické systémy (řeč, vyznání, umění, kultura, věda). Někteří badatelé se domnívají, že dějiny každodenního života plní spojovací funkci mezi rychle se měnícími událostmi na povrchu běhu času a hluboko pod nimi pozvolně se proměňujícími dějinnými strukturami. (Behringer 2005) V bezbřehé oblasti dějin každodennosti se očekává další dynamický vývoj, který otevře další dimenze poznání. Zvláště to platí pro raný novověk, který zatím poskytoval takto orientovaným historikům nejvíce pramenného materiálu. Vždy ale bude záležet na schopnosti najít nový úhel pohledu na dějiny položením nových otázek. 9

KAPITOLA I VYBRANÉ PŘÍBĚHY O HLEDÁNÍ NOVÝCH ÚHLŮ POHLEDU NA DĚJINY I. 1. Škola Annales V 19. století byly pod vlivem nástupců Leopolda von Ranka marginalizovány kulturní a sociální dějiny a naopak se značné pozornosti těšily dějiny politické, jež byly pěstovány v duchu pozitivismu, tj. úkolem historické vědy bylo shromáždit co nejvíce faktů a psaly se zejména chronologicky navazující událostní dějiny. Až okolo roku 1900 nastal v západní Evropě prudký rozvoj sociologie. Uznání se dočkala zejména díla Pojednání o sociologii (1851-1854) Augusta Comta, Základy sociologie (1876-1896) Herberta Spencera. Jejich následovník Émile Durkheim se dokonce s velkým despektem vyjadřoval právě o událostní historii (Keller 2005). Zejména výsledky práce těchto prvních sociologů nastartovaly první pokusy o interdisciplinární práci v historii, kterou však programově požadovali až zakladatelé školy Annales. Jejími zakladateli byli Lucien Febvre (1878-1956; je autorem disertace Filip II. a Franche-Comté, která má geografický úvod pod vlivem jeho učitele zeměpisu) a Marc Bloch (1886-1944; právě on byl nejvíce inspirován sociologem Durkheimem). Oba se sešli na nově otevřené univerzitě ve Štrasburku a působili tu v letech 1920-1933. Právě tady prorazili a teprve později se přesunuli do Paříže. Oba své disertace odmítli psát v duchu událostní historie a pojali je problémově, což lze nejlépe ukázat na Blochovi, který publikoval svou práci v roce 1924 a jmenovala se Králové divotvůrci (česky Bloch 2004). Zvolil si pro své zkoumání delší epochu, aby odpovídala problému, tj. fenoménu královských zázraků, léčby dotekem, který trval od středověku až do 17. století. Ústřední otázkou této práce je, proč obyčejní lidé věřili v tyto zázraky ještě v 17. století. Bloch nakonec dospěl k závěru, že víru nelze falzifikovat. Práce je oceňována jako průkopnická na poli dějin mentalit, ovšem sám Bloch to nazýval psychologií náboženství nebo kolektivní reprezentací. Již zde se také objevila snaha porovnat tento úkaz s podobnými fenomény v jiných kulturách (Polynésie). 10

Febvre zase přišel se sociálně historickou interpretací renesance a revoluce 16. století. (Burke 2004; Matějka 2004; http://www.marcbloch.fr) Spolu s dalšími kolegy začali oba zmínění historikové vydávat 15. ledna 1929 časopis Annales d histoire économique et sociale, tj. časopis pro sociální a hospodářské dějiny. Bloch do něj psal studie o agrárních dějinách středověku, z nichž později vznikla práce Feudální společnost (900-1300). Nadále se zabýval též historickou psychologií a v jeho pracích je stále nejcitelnější vliv sociologa Durkheima. V druhé půli třicátých let se oba pokusili institucionalizovat školu Annales. Febvre vášnivě útočil na empiriky a specialisty v historii, požadoval novou historii, interdisciplinární a problémově zaměřenou. Během války sloužil Bloch v armádě, byl zajat a později zastřelen, ale stačil v zajetí napsat práci o historickém řemesle. Febvre byl starší, proto nesloužil a psal v ústraní. Plodem jeho tehdejší práce bylo dílo Problém bezvěrectví v 16. století: náboženství Rabelaise. Dodnes je tato práce základem pro dějiny myšlení, protože Febvre zde inovačně používal lingvistické rozbory. Dospěl k názoru, že Rabelais jehož někteří moderní autoři považovali za ateistu byl křesťanem erasmovského zaměření, kritizoval soudobou církev, ale nepřestal věřit ve vnitřní hodnoty náboženství. Ateismus podle Febvra v 16. století neexistoval a že to, co někteří považovali za ateismus, byla jen jejich moderní projekce do raně novověkých dějin. Dnes je sice tato práce kritizována, ale je to další typický příklad problémově pojaté historie. Po válce již Febvre nic zásadnějšího nenapsal, ale pomohl prosadit novou historii v Paříži, kde byla v roce 1947 založena Šestá sekce na Ecole pratique des Hautes Etudes. Febvre se stal jejím prezidentem a osadil ji svými žáky, mezi nimiž vynikli především Fernand Braudel a Robert Mandrou. Tito žáci bývají někdy označováni za druhou generaci školy Annales, jinde se o této době píše jako o éře Fernanda Braudela (1902-1985), jenž byl vůdčí osobností školy. Přes Alžír a Brazílii se vrátil za 2. světové války do Evropy a v zajetí dopisoval svou disertaci Středozemní moře. (Braudel 1973) Obhájil ji v roce 1947, měla tehdy 1200 stran a 3 části (III. díl má název Události, politika a lidé a jedná se o tradiční politické dějiny, události jsou ale v jeho koncepci jen povrchem hlouběji plynoucích dějin; II. díl měl název Kolektivní osudy a obecné trendy a jednalo se vlastně o dějiny struktur, v nichž se projevují volnější změny v delším období a pod sociálními dějinami dějiny cyklů člověka a přírody; I. díl byl sepsán ve znamení geohistorie). Nejvýraznější kritika Braudelovy disertace vzešla z řad amerických historiků, kteří mu vytýkali přílišný determinismus, tj. uzavření jedince do struktur, proti nimž podle Braudela nemůže konkrétní člověk nic dělat. Navíc mu vytýkali přílišný pohled z výšky, v němž se vytrácí konkrétní člověk. Pozitivně byl naopak hodnocen Braudelův 11

smysl pro celek, který jde skrze dnešní hranice a teorie trojího času (geografický, sociální a individuální). Ve své disertaci dosáhl Braudel meze žánru pokusu o totální dějiny. V padesátých až sedmdesátých letech byl Braudel u moci a přestál i čistku na univerzitě po roce 1968. Oslnil řadu žáků a vedl hodně disertací. Nejvýznamnější prácí tohoto období je jeho trojsvazková práce Hmotná kultura a kapitalismus (1967-1979). I zde se nachází dělení na tři části, přičemž nejníže stojí struktury každodenního života (hodně ekonomicky zaměřené a chybí symbolická dimenze fenoménu). V dalších dílech pojednal o vzniku kapitalismu. Hodně se zde vyhranil proti marxismu; kapitalismus podle něj nepocházel z jednoho zdroje, ale docházelo ke střídání hlavních mocenských center po ose Benátky, Janov, Antverpy a Amsterdam. Braudel byl velmi alergický na dílo Maxe Webera a nebyl nikdy ochotný uznat autonomii sféry idejí. Kvantitativní metody uvítal jen jako ilustraci díla. (Braudel 1979, 1995, 1999) Přesto se v této době prosadila kvantitativní revoluce v dějepisectví, u jejíž zrodu stála šedá eminence školy Annales Camille-Ernest Labrousse (1895-1988). Byl to marxista zabývající se za pomoci statistických metod hospodářskými dějinami 18. století. Mnoho prací sice nenapsal, ale jeho Nástin vývoje cen a příjmů ve Francii v 18. století (1933) a Krize francouzského hospodářství (1944) ovlivnily řadu žáků, jejichž práce vedl. Oni to byli, kdo posléze prosadili v padesátých a šedesátých letech sociálně pojatou historickou demografii za využití kvantitativních metod (časopis Population od roku 1946). Nejlepší z těchto prací bylo zřejmě dílo Pierra Gouberta o kraji Beauvaisis v letech 1600-1730. Práce podává důkladnou analýzu venkovského prostředí ve zmíněném kraji a jeho diferenciaci. V této době vznikla celá řada monografií z raně novověkých sociálních a hospodářských dějin, jež byly vystavěny především na analýze seriálních pramenů, které umožňovaly zkoumat delší epochy v dějinách konkrétního regionu. Nejvýznamnějším žákem Fernanda Braudela, který se pokusil překročit jeho obzor, je Emanuel Le Roy Ladurie (*1929). Prokázal to již ve své disertaci Languedočtí sedláci 1500-1700, jež vyšla v roce 1966. Má podobnou kompozici jako Středozemní moře. Také obsahuje geografický úvod, ale na něj navazuje výklad o čtyřech vlnách agrárního cyklu v tomto kraji. První vlna představuje zemědělskou expanzi první třetiny 16. století, která přišla po tragickém působení moru a kterou charakterizuje zvýšení počtu obyvatel. Tato doba byla zlatým věkem drobných zemědělců. V druhé vlně (přibližně druhá polovina 16. století) se situace těchto lidí začala pod vlivem různých okolností zhoršovat. V třetí fázi (první půle 17. století) ze situace nejvíce vytěžili velcí statkáři, byla to doba ofenzívy renty, která však byla kontraproduktivní a stála u počátku vleklé hospodářské krize. Poslední fází cyklu je velmi dlouhá doba 12

hospodářské deprese po roce 1650 s vrcholem na počátku 18. století, kdy venkov jednoznačně ovládala konsolidovaná venkovská elita. Podle Le Roye Ladurieho se tak hospodářský cyklus uzavřel a společnost v Languedocu vlastně skončila více méně tam, kde v 15. století začala. Na rozdíl od Braudelovy disertace má tato práce chronologické členění a navíc se od hospodářských dějin postupně obrací k náboženským a politickým otázkám (již zde se poprvé objevují příklady revolt, např. té z Romans v letech 1579-1580). Titulní stránky českých vydání základní příručky ke škole Annales od Petra Burka (Nakladatelství Lidové noviny) a nejznámější práce Philippe Arièse Dějiny smrti (nakladatelství Argo) V době působení Braudelových žáků někdy se mluví o třetí generaci školy nebo o tzv. nové historii (nouvelle histoire), kterou formovali především Jacques Le Goff (*1924) a Pierre Nora (*1931) došlo na přelomu šedesátých a sedmdesátých let k velké fragmentaci školy a vlastně se už o škole v původním slova smyslu hovořit nedá. Poprvé se tu objevily ženy (Arlette Farge, Mona Ozouf, Michele Perrot), více se reflektovaly zahraniční podněty a nadále se zkoušely historiografické experimenty, center inovace však bylo více. Období bylo charakterizováno zejména soustředěním na tři základní témata. V první řadě se pěstovaly dějiny mentalit (A), dále se někteří autoři pokoušeli zavést kvantitativní metody do kulturních dějin (B) a další v reakci na převažující determinismus a kvantifikaci dospěli k historické antropologii a provedli návrat k vyprávění a politickým dějinám (C). Většina děl této doby vyrostla z opozice vůči braudelovskému strukturalistickému přístupu (determinismu). Ad A. Tímto směrem se mezi prvními vydal amatérský historik Philippe Ariès (1914-1984), jenž zcela odmítl kvantitativní metody a naopak se soustředil na témata na pomezí 13

přírody a kultury. Proslavil se především svými pracemi o dějinách dětství, jež prý bylo objeveno jako fenomén až v raném novověku (Ariès 1975, v roce 2003 vyšlo již 15. německé vydání!), a smrti. Za 1000 let odhalil pět různých přístupů ke smrti v rámci západní křesťanské kultury, dnes prý je tabuizována. (Ariès 2000) Vůdčí postavou historické psychologie byl Robert Mandrou, jenž nejvíce navazoval na myšlenky Febvrovy. Psal o lidové kultuře a čarodějnictví. Naposledy se tímto směrem vydal Jean Delumeau (*1923), jenž publikoval zejména práce o dějinách strachu v raném novověku (Delumeau 1997-1999, 1998, 2003). Jinak na to šli medievisté, kteří se zabývali sociální imaginací, ideologií jako plánem, jak aktivně utvářet společnost k prospěchu svému. Za nejvýznamnější práce se považují Zrození očistce (Jacques Le Goff) a Tři stavy (Georges Duby), inspirativních pokusů však tito autoři sepsali více. (Le Goff 1998, 2003; Duby 2002; Seischab 2004) Ad B. V rámci dějin mentalit raného novověku se někteří autoři pokusili využít kvantitativních metod, protože si uvědomovali existenci seriálních pramenů, jež bylo možné použít pro dějiny náboženství. Nejslavnější prací tohoto rázu je Barokní zbožnost a dechristianizace, jejímž autorem je Michelle Vovelle. V práci vycházel z analýzy 30000 závětí z Provence ze 17. a 18. století. Dokumentuje pompu 17. století při pohřbech a následně zdrženlivost 18. století a v této souvislosti hovoří o spontánní dechristianizaci, která v žádném případě nebyla nařízená shora, tj. nepřišla z kultury vzdělanců a elit. Kvantitativní analýzu použili také další historikové při výzkumu dějin knih, gramotnosti a způsobu čtení. Ad C. Tento proud představuje nejvýraznější reakci na redukcionismus determinismu. Vystupuje v zásadě proti strukturálním dějinám, které jsou prý nesprávně pokládány za objektivní, ale přitom jsou i ony kulturně konstruované. Zástupci tohoto trendu si stěžují na nedostatek důrazu na svobodné lidské jednání a na vytracení individuálních osudů z historických prací. S trochou zjednodušení lze říci, že nabídli trojí řešení tohoto problému. Část z nich se pod vlivem prací sociologa Pierra Bourdieua (1930-2002) o symbolickém kapitálu a sociální strategiích (Bourdieu 1995; Schwingel 2005; Pullmann 2003; Wehler 1998, s. 40-44; http://www.iwp.uni-linz.ac.at/lxe/sektktf/bb/hyperbourdieu.htm) a děl dalších autorů (Michel De Certeau, Roger Chartier) obrátila k historické antropologii. Typickou je v tomto ohledu například práce již zmíněného Emanuela Le Roy Ladurieho Montaillou. Okcitánská vesnice v letech 1294-1324 (1975). Je založena zejména na výzkumu výslechových protokolů vesničanů, kteří byli katary. Při analýze těchto pramenů používal Le Roy Ladurie metody z etnologie a sepsal vlastně jakýsi portrét vesnice, vylíčený samotnými vesničany, v němž reflektuje jak hmotné poměry vesničanů, tak jejich myšlenkový svět (Bůh, osud, sexualita, smrt, život, sňatek, prostor, čas...). Někdy se uvádí, že jde o raný příklad 14

použití mikrohistorie. Na knihu vznikly velmi různorodé reakce včetně hodně kritických. Recenzenti autorovi vytýkali, že příliš důvěřuje analyzovaným pramenům a nebere v potaz, že vesničané vypovídali před soudem. Dále tu je problém, nakolik je případ této vesnice typický a zda lze závěry učiněné pro Montaillou vztáhnout i na další vesnice v jiných krajích. (Le Roy Ladurie 2005) Další část historiků se pokusila o renesanci nově pojatých politických dějin. Hlavně se to projevilo v novodobých dějinách po Francouzské revoluci, kterými se zabývali především François Furet, Michelle Vovelle nebo Maurice Agulhon (Furet 1994, 2004). Zatřetí proběhl v dílech některých autorů návrat k vyprávění. Velký zájem o lidskou svobodu a reakce na druhou generaci Annales přinesla nový typ biografií (např. Le Goffův Svatý Ludvík). V rámci tohoto trendu byl velmi reflektován koncept vyprávění Angličana Lawrence Stona a rozproudila se velká diskuse o roli událostí v dějinách. Modifikují události zaběhlé struktury nebo jsou jen jejich příznakem? Duby ve své Neděli u Bouvines (Duby 1996) a Emmanuel Le Roy Ladurie v Masopustu v Romans (Le Roy Ladurie 2001) na to jasně neodpověděli, ale spíše se přikláněli k druhému pojetí, zůstávajíce tak v tradici braudelovské. Dějepisci nových dějin 19. a 20. století (Furet a další), kteří se zabývali revolucemi a válkami, se však v osmdesátých letech přiklonili k prvnímu řešení. Podle Fureta revoluce ve Francii rozbila staré struktury a vytvořila nové. Od osmdesátých let 20. století se členové Annales více uplatňují v televizi a prestižních novinách a sytí tak větší poptávku francouzské veřejnosti po historii. V zahraničí byly myšlenky školy reflektovány různě. Nejdříve byli inspirováni někteří historikové v Itálii a Polsku, naopak němečtí a britští badatelé si zachovávali a dodnes zachovávají poměrně jasný odstup a některé podněty přebírají jen opatrně. Z jiných oborů ovlivnila škola Annales nejvíce zeměpis, sociologii a kulturní antropologii. Přesto je to jedna z nejúspěšnějších historiografických rebelií proti nadvládě politických dějin, má ovšem své předchůdce a paralely v jiných zemích. Jako celek je však v jedné zemi naprosto unikátní a navíc dnes již v podstatě neexistuje, protože se rozpadla na mnoho jiných proudů. Annales nabízejí jen několik paradigmat, jak nahlížet na historii. V kostce lze říci, že škola byla soustředěná na dějiny Francie období středověku a raného novověku a že u jejích členů v první a druhé generaci převažovalo domnění, že osobnosti mají jen nepatrný význam v dějinách. Z toho dodnes klíčí celá řada klišé o Annales, ve skutečnosti to bylo tak rozmanité hnutí, že to často není pravda (srov. determinismus druhé generace versus antropologické a mikrohistorické přístupy třetí generace s důrazem na svobodu lidského jednání; tj. objektivní struktury versus individuální lidské jednání). Hlavním přínosem školy bylo, že zpřístupnila obrovské 15

oblasti historickému bádání. Skupina rozšířila historikovo teritorium o neobvyklé sféry lidského chování a o sociální skupiny, které tradiční historikové dříve ignorovali. (Burke 2004; Dosse 1994) I. 2. Historická antropologie Již bylo zmíněno, že na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let došlo ve Francii v rámci školy Annales k fragmentarizaci historického bádání na množství témat. Nově si konkurovalo mnoho pohledů na dějiny. V Německu k tomu přibyla ještě kritická reakce na starou německou sociální historii, kterou představovala díla Karla Marxe (1818-1883) a zejména Maxe Webera (1864-1920), jehož nejznámější historickou prácí je dodnes Protestantská etika a duch kapitalismu (http://en.wikipedia.org/wiki/max_weber; Radkau 2005). Podobně kriticky se řada autorů postavila k francouzské strukturální historii v pojetí Fernanda Braudela. Výsledkem byl obrat německých historiků k antropologizujícímu bádání v raném novověku. (van Dülmen 2002) Proces vzniku historické antropologie byl v Německu podmíněn několika dalšími faktory. Předně se původní sociální dějiny transformovaly v sedmdesátých letech pod vedením tzv. Bielefeldské školy v novou sociální historii používanou zejména pro 19. a 20. století (Hans Ulrich Wehler a Jürgen Kocka). Přesto i tito autoři a většina jejich následovníků nadále nereflektovali kulturní dimenzi bytí a soustředili se na politické dění v socioekonomickém kontextu. Navíc podporovali modernizační teorii. Významně na vznik historické antropologie zapůsobily výzkumy dějiny protestů, především selských a poddanských rebelií, jak je psali Peter Blickle či Winfried Schulze. (Blickle 1975, 1988, 1998; Schulze 1980) Bez významu nebyly ani práce k dějinám protoindustrializace od Hanse Medicka a Jürgena Schlumbohma. Právě poslední dva zmíněné směry postupně přecházely od zkoumání struktur ke kulturní dimenzi nejnižších vrstev společnosti a začali se systematicky věnovat výzkumu lidové kultury. Nelze však opomenout ani zahraniční impulsy. Velký ohlas měly v této době především klasické etnologické práce, které byly poprvé přeloženy do němčiny. Jejich autory byli slavní Marcel Mauss, Edward Evans-Pritchard nebo Marshall Sahlins. Živě diskutovány byly též nové teoretické koncepty Clifforda Geertze (tzv. zhuštěný popis; Geertz 1983, 2000) a Pierra Bourdieu (tzv. teorie sociální praxe; Bourdieu 1977, 1982). Díky tomu byl odhalen etnologický problém cizího i v domácí historii a odtud byl už jen krůček k aplikaci těchto 16

teorií na středověk a raný novověk, tj. na předindustriální společnost starého režimu. Etnografové také přispěli k probuzení zájmu o zkušenosti světa malých lidí a otřásli představou o vedoucí úloze elit ve společnosti. Své sehrála i recepce dějin mentalit v pojetí některých členů školy Annales, kteří přišli s podnětem k kulturněhistorickému obratu (již zmínění Ariès, Duby, Le Goff, Vovelle, Le Roy Ladurie, Delumeau a hlavně pět svazků kolektivní práce Dějiny soukromého života, jež vyšly poprvé v letech 1985-1987; srov. německý překlad Ariès Duby Veyne 1989-1993). Nastolili otázku kolektivních životních představ a jejich proměn v dlouhém trvání. Reakce na všechny tyto impulsy byla v Německu různorodá a jedním z řešení a dalším historiografickým experimentem se stala historická antropologie, k níž se dospělo přes výzkumy (1.) dějin rodiny v rámci historické demografie (Arthur Imhof, Michael Mitterauer) a dále přes (2.) dějiny každodennosti. V některých dílech byla totiž opuštěna sféra objektivně existující materiální kultury a začaly být zkoumány lidské zkušenosti a sociální praxe (např. Peter Borscheid a jeho Dějiny stáří z roku 1987). Autoři těchto děl nově tematizovali lidské zkušenosti jako opakující se prvky lidského konání a myšlení, které se projevovaly zejména v kultuře bydlení, odívání a stravování. (Teuteberg-Wiegelmann 1986; Teuteberg 1987) K obratu k historické antropologii přispěly také (3.) výzkumy dějin lidové kultury, na něž mělo vliv zahraniční bádání o popular culture. Inspirací se stávaly práce, které napsali Aron Gurevič, Peter Burke, Carlo Ginzburg nebo Natalie Zemon Davisová. (Gurevič 1979, 1996; Burke 2005; Ginzburg 2000, 2002, 2003; Zemon Davisová 1983) Kulturu chápou tito autoři velmi široce a je jim společné to, že neuznávají elitní měšťanské pojetí kultury. Naopak razí tezi, že každá sociální vrstva má svou vlastní kulturu, tzn. že existuje pluralita kultur, přičemž každá z nich je svébytná. Kulturu nepojímají jako nějakou zvláštní sféru vyčleněnou z materiálních, ekonomických a sociálních zájmů, nýbrž jako tvořivou sílu, jež formuje život jako takový. Podle nich zahrnuje životní způsoby, vzorce vnímání a formy dorozumívání různých skupin, stavů či pohlaví. Směrem k výzkumu lidové kultury v Německu vykročili zejména Richard van Dülmen a Norbert Schindler, kteří vydali několik sborníků a prací. (van Dülmen Baumann 1983; van Dülmen 1990-1994, 1999; Schindler 1992) Nelze podcenit ani roli, kterou měly ve formování historické antropologie (4.) dějiny žen. Nejdříve byly programově pojímány jako feministicky bojovné a zdálo se, že někteří autoři ve svých pracích dokonce ženy vytrhávají ze společenského kontextu. Od počátku osmdesátých let se ale výzkum posunul a přestal být zaměřen pouze na samotné ženy; autoři se nově orientovali na analýzu postavení žen v mezilidských a mezipohlavních vztazích. 17

Ženám se tak konečně dostalo výrazné pozornosti historiků, kteří odhalili, že žena byla vždy subjektem, který aktivně utvářel své postavení a že pohlaví je pouze proměnlivý kulturní konstrukt. (studie Caroly Lippové, Gisely Bockové a dalších o ženách v 19. a 20. století) Všechny zmíněné vývojové trendy mají společný zájem o život obyčejných lidí, každodenní život a svět subjektivních zkušeností a jen díky nim se podařilo na přelomu osmdesátých a devadesátých let institucionalizovat historickou antropologii v Německu. Systematicky se jí věnují historická pracoviště ve Freiburgu (Jochen Martin a Institut pro historickou antropologii ), v Göttingenu (Alf Lüdtke a Hans Medick vydali řadu programových sborníků), v Saarbrückenu (vedl ji dlouhou dobu Richard van Dülmen) či ve Vídni (Michael Mitterauer). Od roku 1993 pak vychází nový časopis Historische Anthropologie. Kultur Gesellschaft Alltag, který dokládá, že tento úhel pohledu na dějiny se úspěšně rozvíjí a nachází řadu příznivců. (časopis odebírá od roku 2004 i knihovna Univerzity Pardubice) Titulní stránky českých vydání dnes již klasických děl Richarda van Dülmena (Bezectní lidé jako historicko antropologická práce) a Carla Ginzburga (Sýr a červi jako mikrohistorická práce) V posledních letech se v rámci historické antropologie dynamicky rozvíjí zejména bádání o magii a čarodějnictví. Němci jej označují jako Hexenforschung a například ve Stuttgartu vychází od roku 1995 v rámci stejnojmenné řady práce o této problematice. (Behringer 2002, 2004; http://www.uni-tuebingen.de/ifgl/akih/akih.htm; http://www.histo- 18

ricum.net/themen/hexenforschung). Další autoři se zabývají dějinami protestů, násilí a kriminality vůbec (van Dülmen 1991, 2001), píší také o dějinách cti (van Dülmen 2003), marginálních skupinách obyvatelstva, o dějinách těla a sexualitě, o náboženství a formách zbožnosti, o domácnosti a rodině, o četbě, písemné kultuře a médiích. Na závěr lze jen shrnout, že pro historické antropology je podle Richarda van Dülmena (van Dülmen 2002) ústředním bodem analýzy konkrétní člověk, jeho kulturněsociální podmíněnost, ale i svébytnost individuálního jednání, který s sebou přináší zájem historiků o celé sociální spektrum. Cíle oboru jsou sice rozmanité, přesto lze vystihnout alespoň čtyři základní. Předně jde (1.) takto uvažujícím historikům o určení prostoru a možností lidského jednání, které se pohybuje po široké škále mezi naprostým determinismem a ničím neomezovanou svobodou. Historická antropologie také respektuje (2.) mnohoznačnost jevů a uznává též, že (3.) lidské jednání nemusí být jen rozumově zdůvodněné. Konečně vychází z předpokladu, že (4.) sám člověk je proměnlivý a nechová se v podobných situacích stále stejně a že konečné rozhodnutí, jak se chovat, je vždy v moci člověka. Historická antropologie tedy nabízí plastičtější pojetí historie a hodně se též věnuje dějinám žen, které pojímá jako gender history (tj. dějiny vztahů mezi pohlavími). I. 3. Mikrohistorie Jedná se o další historiografický experiment období sedmdesátých až osmdesátých let 20. století s důrazem na dějiny lidové kultury a návrat k vyprávění. Mikrohistorie nikdy neměla jasně daná pravidla a nebyla sevřena do korzetu jasného kánonu. Autoři prvních mikrohistorických prací se navíc od tohoto přístupu postupně odklonili k historické antropologii a dnes přestává tato metoda sehrávat významnější roli v teoretických diskusích. Podle Carla Ginzburga spočívá v analyzování úzce ohraničených fenoménů (venkovská společnost, skupina rodin či konkrétní jednotlivci) takřka pod lupou. Je to metoda blízká prozopografii (kolektivní biografii), ovšem je spíše zaměřená na konkrétního jednotlivce a vystavená na výjimečně dochovaných pramenech (většinou se jednalo o inkviziční protokoly a výslechy). Jejím cílem je najít sociální kontext individuálního bytí. (Ginzburg 2005) Také mikrohistorie vznikla v reakci na braudelovský strukturálně funkcionalistický historiografický model. Vytýkala mu zpracovávání přílišného množství dat v sériích, důraz na příliš dlouhou zkoumanou dobu a důraz na velké statistické vzorky, které odlidšťovaly historické pojednání. Jako první ji využili především historikové v Itálii a Francii, kteří vystoupili proti jakékoliv kvantifikaci v dějinách a proti dějinám mentalit. 19

Nejvýznamnějším zástupcem tohoto experimentálního pohledu na historii je Ital Carlo Ginzburg (*1939), který se ve svých pracích zabýval koexistencí laické a vzdělanecké kultury. Klasickým dílem žánru je jeho kniha Sýr a červi. Svět jednoho mlynáře kolem roku 1600. Jejím hlavním protagonistou je furlanský mlynář Domenico Scandella, který uměl číst, psát a diskutovat. Byl to muž, který neváhal projevovat své v rámci oficiální křesťanské ideologie neortodoxní názory na stvoření světa, náboženství, církev a její praktiky. Kvůli tomu se dostal do sporu s italskou inkvizicí. Ta ho vyslýchala a podrobné záznamy z jeho výslechů se dochovaly dodnes. Právě ony posloužily Ginzburgovi k velice podrobné rekonstrukci jeho každodenního života, hodnot a myšlení. Autor dospěl k názoru, že nižší sociální vrstvy si vytvářely svou vlastní kulturu, která nebyla totožná s kulturou elit, jež držely moc ve společnosti. (Ginzburg 2000, 2002, 2003; typickou případovou studií je též jeho práce o renesančním malíři Pieru della Francescovi, německy vyšla jako Erkundungen über Piero v roce 1981). Z dalších autorů se svými díly proslavili také Natalie Zemon Davisová (Zemon Davisová 1983) nebo Wolfgang Behringer. (Behringer 1994) Jak je možné poznat mikrohistorickou práci? Mikrohistorický přístup se dosud používal ve třech základních rovinách. Nejčastěji se jedná o díla, jejichž hlavními hrdiny jsou doposud přehlížení reprezentanti dolních pater společnosti. Kromě toho se však prosadila též mikrohistorie konfliktu (Le Roy Ladurie 2001; Darnton 1984; v českém prostředí se k tomuto konceptu přihlásil Čechura 1997) a demografická či populační mikrohistorie, pěstovaná především zástupci tzv. göttingenské školy v Německu. V jejich podání se jedná o čistou prozopografii uzavřených společností, která je vystavěna na základě sériových pramenů (Jürgen Schlumbohm, Hans Medick, Rainer Beck, u nás jde tímto směrem Josef Grulich). 20

SLOVNÍČEK základních modernizačních (evolučních) teorií, které vysvětlují procesy proměn společnosti v raném novověku V textu skript se bude pravidelně narážet na to, že v raném novověku došlo k výrazným změnám ve všech možných oblastech každodenního života. Středověk už byl pryč a do Evropy vtrhly nevídané novinky byla objevena Amerika a ekonomické změny vyvolaly cenovou revoluci, knihtisk šířil myšlenky daleko rychleji než dříve, západní křesťanství se v průběhu reformace definitivně rozpadlo, univerzální moc císaře byla ta tam, tradiční monarchie se musely vyrovnávat s existencí i jiných systémů vlády někde se vytvořily konstituční monarchie a republiky. Přicházel tedy nový, modernější věk. Historikové, aby tyto mnohostranné změny vysvětlili, přišli ve 20. století s několika teoriemi, na něž se bude ve skriptech tu a tam odkazovat. Proto je jim na tomto místě věnováno několik slov, aby byla pozdější argumentace lépe pochopitelná. Jsou to: 1) Racionalizační teorie Patří k nejstarším vědeckým teoriím, které se pokoušely vysvětlit změny v raně novověké společnosti a tím pochopit procesy, které jsou považovány za modernizační. Přišel s ní německý sociolog Max Weber (1864-1920), který si uvědomoval, že v raném novověku sílí tlak státu a společenských elit na dodržování kázně všech společenských skupin. Protože se zabýval zrodem kapitalismu, zkoumal jeho duchovní základy. Upozorňoval na prosazování asketického pojetí kapitalistické morálky, jež podle něj pramenilo ze specifické protestantské etiky. Kalvinistický (resp. hugenotský či puritánský) protestantismus prý jako první z náboženství prosazoval askezi napříč všemi vrstvami společnosti. Jádrem tohoto náboženského směru bylo učení o predestinaci (Jan Kalvín), jehož praktickým dopadem bylo, že soustředilo pozornost věřících na jejich vezdejší život. Věřící kalvinista totiž nedosahoval spásy své duše pouhou vírou (jako luteráni), nýbrž zejména pozemskou prací, jíž si mohl zajistit boží přízeň. Tady někde od druhé poloviny 16. století se podle Webera postupně rodí moderní kapitalismus a moderní společnost, jež žije podle rozumem nadiktovaných pravidel. Lze tedy říci, že racionalizaci vnímal jako dlouhodobé prosazování principů racionální kalkulace a vymaňování se z vlivu magie odkouzlování světa. (Matlas 2011, s. 21-22) V takové společnosti sílí potřeba mít kvalitní právní řád a výkon soudní moci, jehož zdrojem je dle Webera stát, takže jeho teorie patří mezi etatistické, jež oceňují, resp. až 21

přeceňují vliv státu na vývoj společnosti. (Weber 2009, s. 182-242; dále viz Weber 1998; analýzu Weberova díla podal Schluchter 1979) 2) Civilizační teorie S koncepcí civilizačního teorie přišel v roce 1939 německý sociolog Norbert Elias (1897-1990), který se stejně jako Weber pokoušel vysvětlit modernizaci západní Evropy v raném novověku posunem způsobů lidského chování. (Elias 2006-2007; Elias 1983) I on se domníval, že během raného novověku se toto chování mění a lidé začnou být disciplinovanější, více se kontrolují a potlačují své afekty, jsou tedy civilizovanější. U kořene těchto změn však podle něj nestálo nějaké učení o spáse, nýbrž to byl vynález vyšších vrstev společnosti a zejména panovnických dvorů. Králové a vladaři totiž v raném novověku postupně posilovali své pravomoce ve společnosti a ze svých dvorů prý vytvářeli mocenská centra absolutismu. V podstatě zde docházelo ke kontrole afektů dvořanů, kteří se nechtěli panovníkovi znelíbit, a proto se postupně vytvořily nové způsoby jednání tzv. dvorská etiketa, jež nutila dvořany přijmout poměrně jiný myšlenkový svět. Mluví doslova o tom, že si museli vytvořit komplikovanější systém nad-já zpočátku byli ke změně chování tlačeni zvenku, ale postupně si nové formy internalizovali a působením psychického sebepřinucení skutečně začali požadovaným způsobem krotit své afekty. Dále Elias psal, že se tyto nové způsoby chování a jednání šířily od společenských špiček přes obyvatele měst až na venkov a zastával názor (dnes již neudržitelný), že vyšší vrstvy naopak od nižších nic pozitivního převzít nemohly. Největší recepce se Eliasova teze dočkala v 70. a 80. letech 20. století. (Šubrt 1996) 3) Sociální disciplinace S touto opět výrazně etatistickou teorií přišel německý historik Gerhard Oestreich (1910-1978), který spatřoval v sociální disciplinaci úhelný kámen evropského absolutismu. Protože byl specialista na dějiny práva a správy, pruské raně novověké dějiny a napsal též několik studií o neostoické filozofii (hlavním představitelem byl Nizozemec Justus Lipsius, 1547-1606), kladl největší důraz na roli státu ve všech modernizačních procesech. Ve svých vývodech vyšel z rozboru Lipsiova díla a poukázal na to, jak tento raněnovověký učenec rozšířil význam pojmu disciplína o kategorie výcviku a řádu. Takto upravený pojem pak pomohl v 17. století nahradit starý mocenský koncept přinucení silou novými technikami, jež spočívaly v disciplinaci lidí výchovou a státními institucemi. Lipsiovy myšlenky přebírali původně velitelé nizozemských a francouzských armád, ale postupně si je osvojili též úředníci 22

a členové elit. Podle Oestreichova učení vrcholila sociální disciplinace v 18. století, kdy za osvícených panovníků došlo k definitivnímu prosazení moci centrálních institucí nad všemi společenskými složkami. Postupným ukázněním obyvatel pak došlo k vybudování silných, z ústředí řízených států, které byly ideálním cílem takové proměny. (Matlas 2011, s. 23-25; Schulze 1987) Oestreichova teze byla v 70. a 80. letech přijata napříč obory, dočkala se i významného rozšíření v dějinách církví (viz konfesionalizace), postupně však z různých důvodů sílila její kritika. Především se jí vyčítalo přeceňování role státu, který měl být podle Oestreicha jediným centrem moci ve společnosti a jediným zdrojem ukazňovacích tendencí. Takové vidění zásadně zpochybnil již Michel Foucault, který tvrdil, že disciplinace se ve společnosti sice používá poměrně široce, ale nevychází z jednoho centra mocenských center totiž viděl francouzský psycholog a filozof i v raném novověku poměrně hodně. Moc je podle něj všudypřítomná a rozptýlená. (Foucault 2000) Navíc později vystoupili proti Oestreichově tezi další historici, kteří ukazovali, že disciplinační techniky státu i vrchností v řadě případů selhávaly a nevedly k proklamovanému cíli. Tito lidé se soustředili zejména na výzkum lidové kultury a potvrdili, co psal již Foucault mechanismy kontroly a ukázňování vycházely často i ze spodu společnosti a jejich zdrojem byly rodiny, obce, farnosti, vrchnostenské úřady apod. Někteří autoři tak začali mluvit o tom, že je nutné zkoumat disciplinaci v několika různých rozměrech píší o vertikální (vrchnostenské) a horizontální (společenské) disciplinaci, jejichž prvky se střídaly, někdy kombinovaly a jindy si zcela protiřečily. Každopádně lidová kultura rozhodně uměla ať už pasivně či aktivně vzdorovat řadě disciplinujících nařízení shora, s nimiž nemohla souhlasit. (Matlas 2011, s. 26-33) 4) Konfesionalizace Jedná se o další původně etatistickou teorii, jež se snaží vysvětlit vývoj církve, státu a společnosti po reformaci, tj. v období přibližně 1540 až 1648, přičemž někteří autoři hovoří o konfesionalizaci i po polovině 17. století. Teorie vychází z toho, že rozdělení západní církve na několik odnoží v době reformace (katolictví, luteránství, kalvínství) nepůsobilo pouze v oblasti náboženství, ale zapříčinilo dalokosáhlé změny ve společnosti ve všech sférách, a to zejména v organizaci církve, protože tam, kde byl panovník nekatolíkem, vytvářel si své vlastní, na Římu nezávislé církevní orgány. Stalo se tak především v Sasku, Braniborsku, Falci, Hesensku i jinde. Nové církevně-správní orgány pak na základě závazných textů vyznání realizovaly řadu konkrétních teologických požadavků v praxi a v podstatě k tomu se souhlasem vrchnosti nutily (tj. disciplinovaly) všechny poddané, protože v Říši platila od roku 23

1555 zásada koho vláda, toho náboženství (cuius regio, eius religio). Anton Schindling o tom píše: Snahy vrchnosti o konfesijní konformitu a homogenitu sloužily zároveň i k sociální disciplinaci v rámci politických celků teritoriálních států a měst, tedy i k raně modernímu utváření státu. (Schindling 2008, s. 91) Dá se říci, že působením jednotlivých církví a církevně-správních úřadů na úrovni jednotlivých zemí vedle sebe v německých zemích postupně vznikaly dva, resp. tři odlišné světy, jež byly v jádru vystavěny na odlišných teologických základech katolicismus, luteranismus a později kalvinismus tak vlastně nebyly jen teologickými doktrínami, ale ucelenými životními světy, v kterých obyvatelé žili. S touto teorií přišli v podstatě nezávisle na sobě němečtí historikové Wolfgang Reinhard a Heinz Schilling na konci 70. let 20. století, když se věnovali komplikovanému náboženskému a společenskému vývoji ve Svaté říši římské národa německého okolo roku 1600. (Reinhard 1977 a 1997; Schilling 1986) Schilling dokonce navrhnul dělení doby od poloviny 16. do poloviny 17. století z hlediska konfesí (= vyznání) a jejich vývoje na čtyři fáze: Zaprvé to má být předkonfesionální doba (40. 60. léta), pro kterou je typické, že začal fungovat mír mezi katolíky a luterány, oba tábory se věnovaly vypracování a upřesnění svých dogmat. Nekatolíci je shrnuli do tzv. konfesí (luteráni do augsburské), katolíci nově definovali svá dogmata na tridentkém koncilu. Zadruhé následoval přechod ke konfesionální polarizaci (70. léta), kdy došlo k prosazení další reformované církve kalvinismu, k vyhranění teologických rozdílů mezi luterány a kalvinisty (1577, 1580) a začala se objevovat tendence nucení obyvatel k jediné pravé víře. Schilling dále mluví o vrcholném období konfesionalizace (80. léta 16. století 20. léta 17. století), kdy se vrchnosti nadále pokoušely disciplinovat své věřící na základě přijaté konfese, na druhou stranu se ale objevuje i tendence ke konfrontaci mezi všemi tábory. Pak hovoří o závěru konfesionalizace (třicetiletá válka a doba okolo 1648). Schilling ani Reinhard příliš nepracují s tehdy pozitivně vnímaným termínem reformace nebo naopak negativně představovanou protireformací, nýbrž ukazují, jak všechny konfese přinášely do životního stylu svých věřících modernizační prvky, jež se prosazovaly ve všech táborech a jež podle nich vycházely v tom se shodovali s výše zmíněným Oestreichem zejména ze státního centra. V tom je současné dějepisectví vyvrací a upozorňuje na to, že řada modernizačních snah vycházela i zdola od obcí a měst. (Schmidt 1997) Čeští autoři pak zase zdůrazňují, že tato teorie se dá na české a moravské prostředí vztáhnout jen s výhradami, protože zde panovala přeci jen poněkud jiná politická a náboženská situace k polarizaci jednotlivých táborů, jak to známe pro sousední Říši, tu v tak vyhraněné podobě zřejmě nikdy nedošlo. (Hrdlička 2010) 24

5) Vojenská revoluce Tato teze je spjata s britským historikem a znalcem skandinávských dějin Michaelem Robertsem (1908-1997), jenž v roce 1955 proslovil inaugurační přednášku na univerzitě v Belfastu na téma The Military Revolution, 1560-1660. (Roberts 1956; vydáno též v Rogers 1995, s. 13-35) Tvrdil v ní, že v druhé půli 16. století se ve vojenství objevila řada relativně malých změn, které však roztočily kolotoč změn, které ve své podstatě za několik málo desetiletí vedly k vytvoření centralizovaného a byrokraticky spravovaného absolutistického státu. Ony změny ve vojenství je možné shrnout do čtyř základních oddílů. Zaprvé prý došlo k revoluci v taktice, jež spočívá podle Robertse v tom, že pěchota byla přezbrojena z mečů, kuší a pík na průraznější palné zbraně, zejména arkebuzy a muškety (reformy Viléma Ludvíka a Mořice Oranžského v 90. letech 16. století). Zadruhé: Palba pěchoty však musela být synchronizovaná, dopředu důkladně natrénovaná, aby přinesla kýžené výsledky. Každý zkušený a trénovaný voják byl proto vysoce ceněn a měl pro armádu takovou cenu, že nebyl nakonec raději vůbec propouštěn, ale zůstal v armádě nastálo, jak učí třeba příklady švédského vojska za třicetileté války. Tento proces nakonec vyvrcholil ve vznik stálých armád. Zatřetí došlo k revoluci ve strategii armádní stratégové byli od počátku 17. století daleko ambicióznější než dříve. Protože disponovali novým typem vojska, složeného z vytrénovaných profesionálů, mohli rozvíjet do té doby nemyslitelné, až drzé plány. Mohli realizovat současné tažení několika armád, mohli tak pokrýt daleko větší prostor, stabilní součástí boje se stalo manévrování a důkladné vybírání místa a času rozhodující bitvy. A začtvrté, všechny tyto změny ve vojenské oblasti neodvratně působily na společnost a proměňovovaly jí. Souviselo to s tím, že postupně narůstaly rozměry profesionálních armád, že stále větší počet lidí se mohl realizovat v armádě kariérně, že obyčejný voják se mohl vypracovat až na vysokého důstojníka a mohl být povýšen do šlechtického stavu, že šlechta se naopak přizpůsobila tomuto trendu a udržela se jako elita armády v důstojnickém sboru. Nejpodstatnější ale bylo, že mohutnící armády a náročnější válečnictví vedly ke vzrůstu autority státu, který díky své ozbrojené moci získal faktický monopol na násilí a žárlivě si ho nadále hlídal, protože mu nejen umožňoval disciplinovat vlastní obyvatelstvo, ale i obhajovat svou existenci navenek před sousedy. Proto stát začal zasahovat do všeho, co souviselo s armádou do výplat vojska, do rekrutování, do výzbroje a výstroje, do budování týlové infrastruktury apod., a to všechno stálo nemálo peněz. A finance mohl ve velkém sehnat jen a právě stát. Jak praví jeden z vykladačů Robertsovy teorie:... na konci sledovaného období v Evropě vzniká skupina relativně silných států s vnitřní územní 25