Diplomová práce. Oddlužení. Discharge of Debts. Simona Chvojková 2008 / 2009

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra občanského práva Diplomová práce Oddlužení Discharge of Debts Simona Chvojková 2008 / 2009 Prohlašuji tímto, že jsem diplomovou práci na téma: Oddlužení zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny. V Pardubicích dne Podpis 1

Zadání diplomové práce: 2

Poděkování: Tímto bych ráda poděkovala JUDr. Ing. Radovanu Dávidovi, vedoucímu mé diplomové práce a Mgr. Kateřině Žemličkové, asistence soudce Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, kteří mi poskytli cenné rady a informace. Použité zkratky: InsZ ZKV ObchZ o.s.ř. ObčZ zák. č. 162/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v platném znění zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění 3

OBSAH: 1/ Úvod... str. 6 2/ Vývoj úpadkového práva......str. 8 2.1 Zákon o konkursu a vyrovnání.. str. 9 2.2 Nový insolvenční zákon str. 11 3/ Vymezení základních pojmů...str. 12 3.1 Základní zásady insolvenčního řízení...str. 14 3.2 Vztah insolvenčního zákona k občanskému soudnímu řádu str. 15 4/ Subjekty insolvenčního řízení se zaměřením na jejich úlohu při řešení úpadu oddlužením.str. 17 4.1 Insolvenční soud str. 17 4.2 Účastníci řízení..str. 18 4.2.1 Dlužník...str. 19 4.2.2 Věřitelé...str. 21 4.3 Insolvenční správce...str. 22 4.4 Státní zastupitelství...str. 23 4.5 Likvidátor dlužníka...str. 25 4.6 Věřitelské orgány..str. 25 4.6.1 Schůze věřitelů...str. 26 4.6.2 Věřitelský výbor a zástupce věřitelů..str. 28 5/ Zahájení insolvenčního řízení.str. 30 5.1 Insolvenční návrh vs návrh na povolení oddlužení...str. 31 5.2 Návrh věřitele str. 32 5.2.1 Vady návrhu věřitele..str. 32 5.2.2 Zpětvzetí věřitelova návrhu str. 33 5.3 Návrh na povolení oddlužení při věřitelském návrhu...str. 33 5.4 Dlužnický návrh str. 34 5.4.1 Vady dlužnického návrhu..str. 35 5.4.2 Zpětvzetí dlužnického návrhu str. 36 5.5 Zahájení insolvenčního řízení a účinky s tím spojené...str. 37 5.6 Osvědčení skutečností potřebných pro rozhodnutí ve věci...str. 39 5.7 Zvážní okolností, zda lze úpadek řešit oddlužením..str. 40 5.8 Další úkony soudu do rozhodnutí o úpadku.str. 40 6/ Rozhodnutí insolvenčního soudu o návrhu.str. 42 4

6.1 Věřitelský návrh....str. 42 6.1.1 Rozhodnutí o úpadku. str. 42 6.1.2 Rozhodnutí o tom, že dlužník není v úpadku...str. 45 6.1.3 Rozhodnutí o návrhu na povolení oddlužení.str. 46 6.2 Dlužnický návrh str. 48 7/ Vstup věřitelů do insolvenčního řízení.....str. 49 7.1 Uplatnění pohledávky přihláškou.str. 49 7.2 Přezkumné jednání str. 52 7.3 Incidenční spory str. 54 7.4 Odpovědnost věřitele za údaje uvedené v přihlášce pohledávky.str. 55 7.5 Nabyvatel pohledávky jako účastník řízení..str. 56 7.6 Uplatňování pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených str. 57 8/ Oddlužení...str. 59 8.1 Přijetí způsobu oddlužení.str. 59 8.2 Rozhodnutí o schválení oddlužení...str. 60 8.3 Realizace oddlužení..str. 63 8.4 Oddlužení plněním splátkového kalendáře povinnosti dlužníka po schválení oddlužení. str. 63 8.4.1 Činnost insolvenčního správce...str. 66 8.5 Průběh oddlužení zpeněžením majetkové podstaty..str. 67 8.5.1 Majetková podstata str. 67 8.5.2 Zjišťování majetkové podstaty...str. 68 8.5.3 Soupis majetkové podstaty.str. 69 8.5.4 Zpeněžení majetkové podstaty...str. 70 8.5.5 Konečná zpráva a rozvrh....str. 72 8.6 Zrušení schváleného oddlužení.str. 74 8.7 Rozhodnutí o splnění oddlužení...str. 76 8.8 Osvobození dlužníka od plnění pohledávek.str. 76 9/ Zhodnocení právní úpravy oddlužení a možnosti změn de lege ferenda... str. 79 9.1 Závěrem....str. 81 10/ Resumé..str. 83 11/ Seznam použité literatury.str. 85 12/ Přílohy... str. 88 5

1/ Úvod: Dnem 1. 1. 2008 vstoupil v účinnost nový zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, takzvaný insolvenční zákon, se kterým byla spojena mnohá očekávání. Nejen zájem médií o jeho přijetí naznačoval, že přinese do českého právního prostředí zcela nové změny. Velký ekonomický rozvoj v posledních letech měl výrazný dopad na změnu naší společnosti. Tato se dnes často označuje jako společnost konzumní, která se vyznačuje nesoběstačností, nestřídmostí a zejména stále rostoucí spotřebou 1. To, co se zpočátku zdálo jako obrovská přednost, tedy dostupnost služeb pro nejširší vrstvy společnosti, se postupem času ukázalo také jako veliké mínus. Mnoho lidí ve vidině rychlého získání peněz či možnosti pořizování nejrůznějších věcí na splátky zapomíná hledět do budoucnosti a nemyslí na to, jakým způsobem své dluhy uhradí. Nezřídka se pak stává, že se takoví lidé ocitnou v situaci, kdy mají několik věřitelů, kterým nestačí splácet své závazky, tedy obecně řečeno, ocitnou se v úpadku. Řešení těchto situací doposud upravoval zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, který obsahoval dva možné způsoby řešení majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku, a to konkursní řízení nebo vyrovnací řízení. Tato úprava však prakticky neumožňovala jiný způsob řešení úpadku dlužníka, než prodej jeho majetku. Navíc, řádně přihlášené pohledávky, které byly v konkursu uspokojeny pouze částečně, nezanikly a mohly být dále vymáhány. Největší dopad to mělo na fyzické osoby, jelikož u nich je předpoklad, že nezaniknou, a tedy v průběhu svého života budou vždy vykazovat nějaký zisk, ze kterého by mohl být uspokojen i zůstatek těchto pohledávek. Nová právní úprava přišla po více než šestnáctiletém panování ZKV. Výhodou nového insolvenčního řízení měla být jednak rychlost, transparentnost, vysoká efektivita a zvýšení odpovědnosti úpadce i věřitele 2. Zejména pak insolvenční zákon zavedl nové způsoby řešení úpadku, kterými jsou reorganizace a oddlužení. A právě úprava oddlužení, někdy označovaného jako osobní bankrot, měla za následek snad nejvíce diskusí v laické společnosti. První představy o oddlužení totiž byly spojeny s řadou mýtů, které vycházely především z neznalosti věci. Nejčastější tvrzení byla, že oddlužení je pro každého, stačí splatit 1 Hofman, Tomáš, Konzumní společnost [citováno 21. října 2008]. Dostupný z: http://ashitaka.cz/texty/konzumni-spolecnost 2 Viz blíže stránky Ministerstva spravedlnosti Insolvenční zákon [stav ke dni 21. října 2008]. Dostupný z: http://insolvencni-zakon.justice.cz/ 6

jen část svých závazků a zbytek dluhů zanikne, tedy že oddlužení je docela jednoduchý způsob, jak se zbavit dluhů. Jak se potvrdila očekávaná výhodnost a funkčnost institutu oddlužení po více než roční účinnosti nového InsZ? S jistotou lze říct, že jde o institut hojně využívaný, a proto jsem si ho vybrala jako téma své diplomové práce. V první části diplomové práce bych se chtěla věnovat dřívější právní úpravě a skutečnostem, které vedly ke změně právní úpravy. Jen upozorňuji, že označení dřívější úprava nelze brát doslova, jelikož v současnosti fungují oba druhy řízení (konkursní a vyrovnací dle ZKV na straně jedné a insolvenční na straně druhé) souběžně, kdy pro řízení zahájená před 1. 1. 2008 platí úprava obsažená v zákoně o konkursu a vyrovnání. Následující kapitoly však budu věnovat výlučně insolvenčnímu řízení řešící úpadek formou oddlužení. Nejprve popíšu základní pojmy a zásady insolvenčního řízení, samostatnou kapitolu věnuji subjektům insolvenčního řízení se zaměřením na jejich úlohu při řešení úpadku oddlužením. Pátá až osmá kapitola bude věnována detailnímu rozboru institutu oddlužení, specifikům řízení, což by mělo být meritum této práce. V deváté části bych pak zhodnotila, jak funguje právní úprava po několika měsících praxe, jaká je úspěšnost povolení oddlužení, nejčastější chyby žadatelů a podobně. Ze závěrů hodnocení se pokusím zamyslet nad možnými změnami de lege ferenda. Cílem mé práce je zejména popis nového institutu oddlužení, zamyšlení nad jeho vhodností a jeho využitím. K jeho splnění se pokusím analyzovat jednotlivé instituty insolventního řízení, a to od obecných pojmů až ke konkrétnímu řešení úpadku, kterým je oddlužení. Ráda bych, aby práce představovala ucelené pojednání o institutu oddlužení, a také aby přinesla odpovědi na možné otázky, které se v této souvislosti mohou vynořit, a to nejen mně, ale i případným dalším čtenářům této diplomové práce. 7

2/ Vývoj úpadkového práva: Dalo by se říci, že problematika úpadkového práva je stará jako lidstvo samo. Nebo spíše tak stará, odkdy začalo lidské společenství ekonomicky vzkvétat, jelikož pojem úpadkového práva je od prvopočátku úzce spjat s obchodem a rozvojem tržních vztahů. Právě v těchto vztazích nejčastěji dochází k situacím, kdy dlouhodobá neschopnost dlužníka dostát svým závazkům nutí věřitele sjednat nápravu. Právo dává věřiteli dost možností, jak dojít k uspokojení svých pohledávek. Avšak velmi často nastávají situace, kdy splnění povinnosti nelze dosáhnut obvyklými cestami, a to právě zejména když má dlužník více věřitelů a není objektivně v jeho schopnostech, aby řádně splnil všechny dluhy, které vůči nim má. Takový stav, kdy dlužník má více věřitelů a není vůči nim dlouhodobě schopen plnit své závazky, nazýváme úpadkem, bankrotem, insolvencí či krídou. Nejranější právní úpravu nalezneme v římském právu, odtud lze také dovodit počátek termínu konkurs. Ten pochází se slovního spojení concursum creditorum 3, které označovalo řízení, ve kterém jde o souběh věřitelů, kteří přihlášením svých pohledávek chtěli dosáhnout uspokojení z konkursní podstaty 4. Počátky moderního civilního procesu, v němž mělo dojít k uspořádání majetkových poměrů mezi všemi dotčenými účastníky, k rovnoměrnému a spravedlivému uspokojení věřitelů jednoho dlužníka, nalezneme v renesanci, kdy zejména v italských městech, která byla centry obchodu, docházelo k velkému rozvoji tržních vztahů. Odtud také pochází termín bankrot. 5 Výčet právních předpisů týkajících se řešení úpadku na našem území můžeme začít reskriptem z roku 1750, který měl nahradit platnost kridálních (úpadkových) ustanovení 6. Dále jím byl rakousko-český směnečný řád z roku 1763 a ve své době významný Obecný konkursní řád josefínský z roku 1781, který však obsahoval úpravu značně nákladnou a zdlouhavou, což brzy vedlo k jeho změně. Jedněmi z ne moc úspěšných pokusů o novou úpravu bylo nařízení z let 1859 a zákon č. 97 z roku 1862 o vyrovnacím řízení při zastavení platů. Obsahovaly úpravu řízení o mimokonkursním vyrovnání, v praxi se však neosvědčily. Významný posun představoval konkursní řád z roku 1868, jiné než konkursní řízení však neupravoval. 3 lat. concurro; concurso sbíhat se 4 Schelleová, I. Úvod do insolvenčního práva. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2007, s. 9 5 z italského banco rotto - rozbitá lavice 6 Kozák, J. Nové úpadkové právo v České republice: Právní zpravodaj, 2008, č. 2, s. 2 an 8

První pořádnou úpravu vyrovnání mimo konkurs přineslo až císařské nařízení č.337/1914 ř.z., kterým se zaváděl řád konkursní, vyrovnací a odpůrčí. Toto nařízení obsahovalo technicky samostatný vyrovnací řád, obsahující předpisy k vyrovnání mimo konkurs. Tento zákon byl převzat i do právního řádu nově vzniklé Československé republiky. Po novele z roku 1923 umožňoval dlužníku vyrovnání, pokud navrhnul do dvou let od podání návrhu na vyrovnání pro nezajištěné věřitele 35% hodnoty pohledávky. Výsledkem bylo, že za jeho účinnosti činil poměr podaných návrhů na konkurs ku vyrovnání celých 12:1 ve prospěch vyrovnání 7. Poměrně záhy se však začala připravovat nová, pro úpravu konkursu a vyrovnání po sametové revoluci zásadní, právní úprava, která vyústila v přijetí zákona č. 64/1931 Sb. Přípravy k přijetí tohoto zákona byly pečlivé. První návrh rozeslalo ministerstvo spravedlnosti k posouzení ze strany zájmových korporací, úřadů, soudů a dalších odborníků. Získaný materiál a statistická data pak tvořili podklad pro další zpracování návrhu 8. Cílem reformy byla účinnější ochrana zájmů věřitelů, a to ve zvýšení dosavadní minimální nabídky na uspokojení věřitelů, kteří nepožívali přednostního uspokojení, lepší zjištění pravého hospodářského stavu dlužníka a tím zajištění spolehlivějšího podkladu pro rozhodnutí věřitelů o přiměřenosti nabízeného vyrovnání a ochrana před zneužitím vyrovnacího řízení. 9 Co se týče právní úpravy úpadku po roce 1948, dá se říci, že nebyla prakticky žádná. Zákon z roku 1931 byl zrušen občanským soudním řádem č.142/1950 Sb. Socialistický stát se systémem plánovaného hospodářství nepotřeboval řešit podnikatelské úpadky. Případná likvidace těchto subjektů byla řešena podle hospodářského zákoníku, vedle toho občanský soudní řád z roku 1950 zavedl institut exekuční likvidace, který však mohl být využit zcela výjimečně a nebyl tedy prakticky aplikován. Po něm následující občanský soudní řád z roku 1963 věnuje tzv. likvidaci majetku jen tři v praxi nepoužitelná ustanovení; důvod této zcela formalistické úpravy spočíval v tom, aby pro nedostatek reciprocity nebyly naše subjekty vylučovány z úpadků, projednávaných v zahraničí 10. 2.1 Zákon o konkursu a vyrovnání: K opětovnému zavedení konkursního a vyrovnacího řízení dochází přijetím zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Tento zákon umožňoval, jak napovídá jeho název, 7 Kavan, P. Malé zamyšlení a několik výkladových poznámek k institutu oddlužení: Právní rozhledy, 2008, č. 12, s. 434-440 8 Kozák, J. a spol. Insolvenční zákon a předpisy související. Praha: ASPI, Rok 2008, s. 11 9 Tamtéž 10 Winterová, A. a kol. Civilní právo procesní. 5.vydání. Praha: Linde, 2008 str.627 9

řešení úpadku dvěma způsoby. Předchůdcem dnešního oddlužení bylo vyrovnání či nucené vyrovnání. Tato forma řešení úpadku měla představovat vhodnou alternativu ke konkursu, když dlužník učinil svým věřitelům nabídku na sice částečné, ale zajištěné uspokojení, které měli věřitelé získat v horizontu dvou let. Jestliže dlužníci v průběhu vyrovnacího řízení řádně splnili všechny své povinnosti, dočkali se vytoužené skutečnosti, že jim zanikla povinnost splnit věřitelům tu část závazku, k jejímuž plnění nebyli povinni podle obsahu vyrovnání. A to i vůči věřitelům, kteří své pohledávky nepřihlásili. Tento institut se však časem ukázal býti zcela opomíjeným řešením úpadku. Jak dokládají statistické údaje, v letech 1998 2003 bylo ročně učiněno průměrně 4.208 návrhů na prohlášení konkursu či vyrovnání, z toho průměrně ročně pouhých 22 z nich bylo návrhem na vyrovnání 11. Podmínka pro povolení vyrovnání spočívající v tom, že dlužník musí nejprve plně uspokojit nebo zajistit plnění přednostních pohledávek a věřitelům nepřednostních pohledávek nabídnout alespoň 45 % jejich pohledávek s příslušenstvím do dvou let od podání návrhu, se pro mnohé dlužníky ukázala být nesplnitelnou. Ani novela ZKV zákonem č. 105/2006 Sb., kterou byla snížena minimální vyrovnací kvóta na úhradu nepřednostních pohledávek na 30 %, nijak výrazně poměr konkursů oproti vyrovnání nezměnil. S ohledem na shora uvedené a dále na to, že ZKV nijak nerozlišoval mezi jednotlivými dlužníky a neobsahoval další alternativy řešení úpadku pro situace, které vyžadovaly zvláštní přístup (zejména právě rostoucí spotřebitelské úpadky či úpadky finančních institucí), byly úpadky řešeny nejčastěji konkursem se všemi jeho důsledky. Tím, že pro dlužníky prakticky neexistovalo jiné řešení než konkurz, na jehož konci stále nesli břímě v konkursu neuspokojených dluhů, nebyli motivováni k tomu, aby ke konkursu přistupovali náležitě vážně a s vůlí uspokojit své věřitele v co nejvyšší míře. Další nedostatky řízení dle ZKV spočívaly v příliš dlouhé době jeho trvání a v tom, že věřitelé neměli mnoho možností, jak se podílet na jeho průběhu. Základy výše uvedených nedostatků byly dány již při samotné tvorbě ZKV. Při jeho vzniku se koncepčně vycházelo ze zde již zmíněného zákona č. 64/1931 Sb., který sice ve své době fungoval velmi dobře, však na důsledky hospodářské situace konce 20. století, kdy rostly počty úpadků nejen drobných podnikatelů, ale i velkých podniků a spotřebitelů, se dal těžko aplikovat. ZKV tak byl starý prakticky již při svém vzniku. Zákonodárce se pokusil jednotlivé nedostatky postupně řešit prostřednictvím novel, kterých nakonec bylo provedeno 11 Důvodová zpráva k návrhu insolvenčního zákona. 10

více jak dvacet. To však zvyšovalo nepřehlednost zákona, další novelizace již tedy nebyly žádoucí, a proto se přistoupilo k přípravě zcela nového insolvenčního zákona. 2.2 Nový insolvenční zákon: Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), vstoupil v účinnost ke dni 1. 1. 2008. Jeho obsahem je komplexní úprava, která je oproti ZKV zcela nová, postavená na vlastních zásadách, které jsou také nové, nebo přizpůsobené nové úpravě. Namísto dvou samostatných řízení (konkursní a vyrovnací dle ZKV) je insolvenční řízení jednotné. První jeho fáze, do rozhodnutí o úpadku, je společná pro všechny způsoby řešení úpadku. Po té, co je rozhodnuto, že je dlužník v úpadku, a je stanoven způsob řešení úpadku, postupuje se podle té části InsZ, která upravuje zvolený způsob řešení. I pro různá řešení úpadku však InsZ obsahuje některá shodná ustanovení Některé formy řešení úpadku mohou přecházet do jiné, jako je tomu v případě oddlužení, které může přejít v konkurs. Výše uvedenému odpovídá i systematika InsZ, který je dělen do tří částí. První část zákona je obecná a je společná pro insolvenční řízení a všechny způsoby řešení úpadku. Je dále dělena na sedm hlav a definuje jednotlivé instituty insolvenčního řízení a jednotné postupy pro úvodní fáze řízení od jeho zahájení do stanovení způsobu řešení úpadku. Jednotlivé způsoby řešení úpadku upravuje část druhá. Vedle ZKV je zde více možností řešení, konkrétně konkurs, nepatrný konkurs, reorganizace a oddlužení. Vedle těchto obsahuje také úpravu týkající se úpadku finančních institucí. InsZ rozlišuje jejich použití nejen podle povahy dlužníka (FO, PO, podnikatel, nepodnikatel), ale i podle počtu věřitelů (např. u finančních institucí). Zavedením oddlužení, díky němuž dostanou dlužníci šanci oprostit se od povinnosti platit zbylé závazky, jsou dlužníci motivováni k tomu, aby svůj úpadek řádně řešili. Poslední třetí část je pak opět společná pro všechny formy řešení úpadku. Zde nalezneme úpravu insolvenčního rejstříku, vztah ke státům Evropské unie a závěrečná ustanovení. Platí, že pokud je zde úprava některého institutu odlišná od obecné části, použije se úprava speciální. Vedle nových forem řešení úpadku se díky InsZ věřitelům otevřela možnost aktivně se účastnit a podstatně ovlivňovat insolvenční řízení, dále jsou kladeny vyšší nároky na insolvenční správce. Podstatně je kladen důraz na rychlost řízení, zmeškání lhůt se nepromíjí. O tom však bude blíže pojednáno v dalším textu práce. 11

3/ Vymezení základních pojmů: Insolvenční řízení je soudní řízení, jehož předmětem je dlužníkův úpadek nebo hrozící úpadek a způsob jeho řešení. Tak definuje v 2 toto řízení sám InsZ. Pojem insolvenční řízení má býti účelově obecným pojmem, který má vyjadřovat, že jde o jednotné řízení, tak jak bylo uvedeno v předchozí kapitole. Dle ZKV byly dosavadní možnosti řešení úpadku dvojí, buď konkurz, nebo vyrovnání, přičemž šlo prakticky o dvě různá řízení vedená odlišnými zásadami. Od pojmu insolvenční řízení jsou odvozeny i dalších užívané pojmy, jako jsou insolvenční soud, insolvenční správce a další. Insolvenční řízení je specifickou součástí civilního procesu. Dlužník je v úpadku, jestliže má více věřitelů, tedy více než dva, a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit (zákon používá pojmu platební neschopnost). Všechny tyto podmínky musí být splněny kumulativně. Neschopnost plnit závazky musí být objektivní. Tedy, dlužník nebude v úpadku, jestliže splňuje první dva zákonné předpoklady, avšak neschopnost plnit závazky je dána dlužníkovou neochotou. Pokud se však prokáže, že dlužníkova neschopnost splácet je způsobena protiprávním jednáním třetí osoby a lze se zřetelem ke všem okolnostem předpokládat, že dlužník platební neschopnost odvrátí v době do 3 měsíců od splatnosti jeho peněžitých závazků, bude soud při případném insolvenční návrhu situaci posuzovat, jakoby dlužník v úpadku nebyl 12. Ke splnění požadavku mnohosti věřitelů nelze dojít účelově. Dříve, ať z důvodu složitého vyhledávání, zda existuje další věřitel, či za účelem tzv. šikanózních návrhů, které měly za cíl dlužníka poškodit, docházelo například k účelovému rozdělení pohledávky mezi více věřitelů. Tomuto se snaží InsZ předcházet ustanovením obsaženém v 143, odst. 3. Za dalšího věřitele se nepovažuje osoba, na kterou byla převedena některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele proti dlužníku nebo její část, pokud se tak stalo v době 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního řízení. Povahu mnohosti věřitelů také nenaplňují solidární pohledávky. Jde totiž o jediný závazek, ač na jedné jeho straně stojí více osob (spoluvěřitelů) 13. Dříve obtížné vyhledávání druhého dlužníka je dnes velmi zjednodušeno existencí insolvenčního rejstříku, který je přístupný pro každého na internetu. Je však otázkou, jak často věřitelé tento rejstřík prohlížejí. U oddlužení, které budou spíše využívat fyzické osoby zadlužené spotřebitelskými úvěry a půjčkami, budou nejčastějšími věřiteli společnosti, které 12 143, odst. 3 InsZ 13 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2007, spis.zn. 29 Odo 1121/2004 12

tyto služby poskytují, plus další osoby, které dlužníkovi poskytly půjčku. Pokud by šlo o korektního dlužníka, měl by svůj záměr podat návrh na zahájení insolvenčního řízení věřitelům oznámit, avšak, nebuďme naivní, k těmto situacím bude zřejmě v praxi docházet zřídka. Velké společnosti poskytující úvěry tak musí mít nejspíš zaměstnance, který se speciálně zaměřuje na vyhledávání, zda se jejich klient neocitl v insolvenčním řízení - a dlužno říci, že právě společnosti, které kdekomu poskytují úvěry, si své dlužníky pohlídají a do případného insolvenčního řízení se téměř jistě přihlásí. U fyzických osob pak lze sotva předpokládat takovouto soustavnou činnost, navíc, když právní vědomí v laické společnosti u nás bývá poměrně slabé. Dá se tedy říct, že takto je dlužník docela zvýhodněn. Splněním prakticky jediného dluhu tak může být v budoucnu osvobozen i od všech ostatních. Explicitně vymezená třicetidenní lhůta definuje potřebnou délku trvání platební neschopnosti a zároveň stanoví požadavek její trvalosti - úpadkem nelze označit momentální situaci, nýbrž dlouhotrvající stav. Oproti ZKV zde nacházíme zpřesnění definice úpadku, jelikož ZKV určoval, že dlužník je v úpadku, jestliže má víc věřitelů a není schopen plnit své závazky po delší dobu. Jak dlouhá měla tato delší doba být, již zákon neurčoval. Nezbývalo tedy, než aby soud před prohlášením konkurzu zvážil, zda délka trvání platební neschopnosti byla dost dlouhá. Třicetidenní lhůta by také měla působit na dlužníky, aby se nedostávali do prodlení, a pokud již v prodlení jsou, motivovat je k rychlému řešení. Ve druhém odstavci 3 InsZ se nalezneme skutečnosti, které definují platební neschopnost. Má se za to, že dlužník je neschopen plnit své závazky, jestliže: a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) neplní závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníkovi výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil soudem uloženou povinnost předložit seznam majetku a závazků, které jsou povinou součástí insolvenčního návrhu dle 104, odst. 1. Jde o vyvratitelné právní domněnky, tedy platí, dokud není prokázán opak. Z logiky věci plyne, že důkazní břemeno nese dlužník. Tomu by totiž mělo nejvíce záležet na (ne)prokázání platební neschopnosti. Veskrze jde o skutečnosti, které dávají tušit, že dlužník se ocitl v úpadku či v jeho těsné blízkosti. Kupříkladu možnost pod písmenem c) značí, že nepovedlo-li se vymoci soudem přiznané závazky jejich výkonem (nejčastěji jsou výkony rozhodnutí zastaveny pro nemajetnost povinného), nebude dlužník schopen splnit podmínky pro schválení oddlužení. Zákon značí, že výše uvedený výčet skutečností je konečný (jinak by užil slovíčko zejména ). 13

V souvislosti se zavedením institutu oddlužení se pro úpadek fyzických osob nepodnikatelů vžil novinářský termín osobní bankrot. Mezi základní pojmy, které bych měla v úvodu ještě uvést, patří insolvenční rejstřík. Je systémem veřejné správy a jeho funkce jsou následující 14 : a) evidenční a registrační ve vztahu k soudním spisům, insolvenčním správcům a dlužníkům; b) informační ve vztahu k účastníkům insolvenčního řízení, dotčeným subjektům a veřejnosti; c) doručovací pro insolvenční soud, případně insolvenčního správce. Insolvenční rejstřík je veřejně přístupný na internetu 15 a každý má právo do něj nahlížet a pořizovat si z něj kopie a opisy. Na požádání vydá Ministerstvo spravedlnosti či insolvenční soud ověřený výstup z rejstříku. V rejstříku nalezneme veškerá rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v řízení, veškerá podání ohledně dlužníka, která se vkládají do soudního spisu a další zákonem stanovené informace. V souladu se záměrem zrychlení a zefektivnění řízení se prostřednictvím insolvenčního rejstříku doručuje většina soudních rozhodnutí. 3.1 Základní zásady insolvenčního řízení: Insolvenční řízení je protkáno zásadami, které musíme mít v celém řízení na paměti. Vždy musíme sledovat, zda úkony činěné v insolvenčním řízení neodporují těmto zásadám. Některé z nich jsou výslovně vymezené v úvodním 5 InsZ. Žádný s účastníků řízení (tedy věřitel i dlužník) nesmí být nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn, čím je vyjádřena zásada rovnosti 16. Dále musí být insolvenční řízení vedeno tak, aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů. Za tímto sdělení nalezneme zásadu hospodárnosti. Pod písmenem b) nalezneme zásadu rovných možností věřitelé, kteří mají podle InsZ stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti. Znamená to, 14 Blíže Kozák J. Nové úpadkové právo v České republice. Právní zpravodaj, 2008, č.2, s. 563 15 https://isir.justice.cz/isir/common/index.do 16 Takto to pojmenovala Winterová v publikaci: Winterová, A. a kol. Civilní právo procesní. 5.vydání. Praha: Linde, 2008, str. 630 14

že nelze přiznat stejná práva věřitelům s nestejným postavením. Například věřitelům se zajištěnými pohledávkami a věřitelům, kteří pohledávky zajištěné nemají 17. Výše uvedenou zásadu významně ovlivňuje zásada ochrany práv nabytých v dobré víře uvedená pod písmenem c). Její uplatnění počítá s tím, že určitá skupina věřitelů může být v insolvenčním řízení zvýhodněna, a to v důsledku práv nabytých v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení. Půjde například o zajištěné věřitele. Poslední explicitně vyjádřenou zásadou je, že věřitelé jsou povinni zdržet se jednání směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon. Další zásady, které jsou obecné pro civilní proces, vyčteme z dalších ustanovení zákona. Zásada dispoziční se projevuje zejména na začátku řízení, když insolvenční řízení může být zahájeno pouze na návrh. Iniciativu má ten, kdo uplatňuje svůj právní zájem, tedy dlužník nebo věřitel. Jde-li o hrozící úpadek, může insolvenční návrh podat jen dlužník. Dlužník může částečně disponovat řízením, když může vzít insolvenční návrh zpět, také může vzít zpět návrh na povolení oddlužení, dokud insolvenční soud nerozhodne o schválení oddlužení. Nezajištění věřitelé pak mají například právo hlasovat o způsobu oddlužení. Z ustanovení 86 InsZ dovozujeme použití zásady vyšetřovací, insolvenční soud je totiž povinen provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova (hrozícího) úpadku, než byly účastníky navrhovány. Zásada veřejnosti platí jen výjimečně. Insolvenční soud nařizuje jednání jen tehdy, stanoví-li tak zákon 18, nebo jestliže to považuje za nutné. Ačkoli se v novém insolvenčním řízení počítá převážně s písemným (listinným či elektronickým) stykem, jistě má v řízení své místo pro uplatnění i zásada ústnosti. Některá rozhodnutí může soud vydat, či jiný úkon může soud učinit až po slyšení dlužníka 19, popřípadě zástupce dlužníka či osoby blízké. Od slyšení lze upustit, jestliže se dlužník zdržuje v cizině, není-li známo místo pobytu dlužníka nebo hrozí-li nebezpečí z prodlení. 3.2 Vztah insolvenčního zákona k občanskému soudnímu řádu: Dle ustanovení 7 InsZ, nestanoví-li insolvenční zákon jinak, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory ustanovení občanského soudního řádu přiměřeně. Platí tedy, že se občanský soudní řád použije vždy, když není příslušná úprava obsažena v InsZ, který je tedy vůči o.s.ř. v postavení lex specialis. 17 Kotoučová, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Komentář. Praha: C.H.Beck, 2008, str.175 18 Např. dle 94, odst.1; 133, odst. 2; 403, odst. 2; 418, odst. 3 a další 19 Např. 414 InsZ 15

Užití o.s.ř. je zároveň omezeno zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Pokud by měl být postup dle o.s.ř. v rozporu s těmito zásadami, bylo by jeho užití vyloučeno. Pro určení věcné a místní příslušnosti soudu, který rozhoduje v insolvenčním řízení a incidenčních sporech, platí ustanovení o.s.ř., ve kterém je příslušnosti soudu detailně upravena. 16

4/ Subjekty insolvenčního řízení se zaměřením na jejich úlohu při řešení úpadku oddlužením: Subjekty civilního soudního řízení rozumíme pouze ty osoby, které mohou svojí činností ovlivňovat průběh řízení, tedy které prostřednictvím svých procesních úkonů mohou vyvolávat vznik, změnu nebo zrušení procesněprávních vztahů, a jimž z tohoto důvodu náležejí určitá procesní práva a určité procesní povinnosti. 20. Procesními subjekty insolvenčního řízení, které řeší úpadek formou oddlužení jsou: a) insolvenční soud, b) dlužník, c) věřitel, d) insolvenční správce, e) státní zastupitelství, které vstoupilo do insolvenčního řízení nebo do incidenčního sporu a f) likvidátor dlužníka. 4.1 Insolvenční soud: Insolvenční řízení jako druh civilního procesu probíhá výlučně před soudem. Věcně příslušnými insolvenčními soudy v prvním stupni nadále zůstávají soudy krajské 21, čímž nedochází oproti předchozí úpravě v ZKV ke změně. Insolvenční řízení (a řízení v incidenčních sporech) vede samosoudce, některé jednodušší úkony mohou na základě pověření soude insolvenčního soudu vykonávat jejich asistenti. Jde zejména o shánění a připravování podkladů pro rozhodnutí, zajišťování zveřejnění písemností v insolvenčním rejstříku. Soud v insolvenčním řízení vykonává dva druhy činností. První je činnost rozhodovací. Soud vydává rozhodnutí, jejichž vydávání zákon ukládá nebo předpokládá. V případě řešení úpadku dlužníka oddlužením půjde o různá usnesení, například rozhodnutí o úpadku, rozhodnutí o schválení oddlužení atd. Druhá činnost je dohlédací, což znamená zajišťování průběhu, dozor a schvalování úkonů v insolvenčním řízení. Při jejím výkonu soud rozhoduje o záležitostech, které se týkají insolvenčního řízení, činí opatření potřebná k zajištění jeho účelu a ukládá povinnosti, týkající se činnosti jednotlivých subjektů řízení. Příkladem rozhodnutí v rámci dohlédací činnosti soudu je udělení souhlasu o prodeji 20 Stavinohová J., Hlavsa P. Civilní proces a organizace soudnictví. Brno: Doplněk 2003, str.188 21 9 o.s.ř. 17

majetkové podstaty mimo dražbu. K tomu, aby soud vymohl povinnosti, které na základě zde uvedených pravomocí stanovil, může uložit pořádkovou pokutu podle 89 InsZ. 4.2 Účastníci řízení: Účastníky insolvenčního řízení jsou dlužník a věřitelé. Základním předpokladem, aby mohli v řízení vystupovat, je splnění podmínky způsobilosti být účastníkem řízení a procesní způsobilosti účastníků, tedy způsobilosti samostatně před soudem jednat. Způsobilost být účastníkem řízením tedy mít procesní práva a povinnosti, dovozujeme z ustanovení 19 o.s.ř. a návazně 7 ObčZ. U fyzických osob vzniká obecně narozením. Způsobilost být účastníkem řízení má i nasciturus za podmínky, že se narodí živý. V pracovněprávních vztazích vzniká způsobilost být účastníkem řízení fyzické osobě zaměstnanci dnem dosažení patnácti let věku, nejdříve však, dnem, kdy ukončí povinnou školní docházku 22. Právnické osobě vzniká způsobilost být účastníkem řízení dnem, ke kterému byly zapsány do obchodního nebo jiného zákonem určeného rejstříku (například do nadačního rejstříku či rejstříku obecně prospěšných společností). Právnické osobě vzniklé na základě zákona pak vzniká způsobilost dnem určeným dle příslušného zákona. Pro fyzické osoby, které budou nejčastěji podávat návrhy na oddlužení, vzniká procesní způsobilost v plném rozsahu zletilostí tj.dosažením osmnáctého roku věku nebo uzavřením manželství po šestnáctém roku věku. Procesní způsobilost právnických osob, nepodnikatelů na straně dlužníka, případě i právnických osob podnikatelů na straně věřitele, vzniká okamžikem jejich vzniku a trvá až do jejich zániku. Procesní způsobilost a způsobilost být účastníkem řízení jsou jedny ze základních procesních podmínek, které musí soud v insolvenčním řízení zkoumat vždy, aby mohl rozhodnout ve věci. Účastníci řízení vymezuje InsZ jako samostatnou skupinu procesních subjektů. Jsou jimi dlužník a věřitelé, kteří uplatnili své pohledávky. Jsou jedinými účastníky, kteří figurují v insolvenčním řízení v celém jeho průběhu. Z insolvenčního řízení je vyloučeno vedlejší účastenství, nikoli však v incidenčních sporech. Další účastníci (nejde-li o přihlášené věřitele), kteří uplatňují svá práva mohou být účastníky jen pro určitý úsek řízení po dobu, po kterou insolvenční soud o jejich právu rozhoduje. 22 6 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce 18

4.2.1 Dlužník: Řešení úpadku formou oddlužení smí využít pouze dlužník, který není podnikatelem, tedy fyzická osoba či právnická osoba nepodnikatel. Specielně u institutu oddlužení smí návrh na povolení oddlužení podat pouze dlužník sám. V praxi to tedy vypadá tak, že dlužník je tím účastníkem insolvenčního řízení, proti kterému směřuje insolvenční návrh a dlužník v zákonem dané lhůtě podá návrh na povolení oddlužení. Případně, což je častější způsob, figuruje dlužník jako navrhovatel, kdy návrh na povolení oddlužení podává společně s insolvenčním návrhem. Oddlužení jako způsob jak se dostat z tíživé životní situace v převážné většině případů využívají nepodnikající fyzické osoby. S převahou jsou to pak osoby mající dluhy u společností, které inzerují rychlé půjčky bez ručitele za pochybně výhodných podmínek. Dále jde o dluhy vzniklé z nákupu spotřebních věcí, dovolených a jiných služeb na splátky atd. Nezřídka se stává, že takoví lidé se snaží s dluhů dostat dalšími půjčkami, čímž se dostanou do začarovaného kruhu, ze kterého je těžké dostat se ven. Oddlužení pak pro ně představuje možnost, jak zlou situaci řešit a začít nový život bez dluhů. Nepodnikatelským subjektem mohou být i právnické osoby. InsZ dále nerozebírá, kdo je nepodnikatelem, musíme to tedy dovodit z jiných předpisů. Obchodní zákoník v 2 vymezuje pojem podnikání. Jde o soustavnou činnosti prováděnou samostatně podnikatelem vlastním jménem na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Podnikatelem je vždy osoba zapsaná v obchodním rejstříku, bez ohledu na to, zda skutečně vykonává podnikatelskou činnost. Podnikatelem je dále osoba, která podniká 23 : a) na základě živnostenského oprávnění; b) na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů; c) provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvláštního předpisu. Oddlužení tak nebudou moci využít například lékaři, lékárníci, advokáti, daňoví poradci, zemědělci a další. Při oddlužení musí jít o osoby, které nesplňují definici podnikatele uvedenou výše, tedy o právnické osoby, které byly založeny za jiným účelem, než je dosažení zisku. Typicky to jsou nadace a nadační fondy založené podle zákona č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech, jejichž hlavním cílem je rozvoj duchovních hodnot, ochrana lidských práv nebo jiných humanitárních hodnot, ochrana přírodního prostředí, kulturních 23 2, odst. 2 ObchZ 19

památek a tradic a rozvoj vědy, vzdělání, tělovýchovy a sportu 24. Dále obecně prospěšné společnosti podle zákona č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech, jejíž zisky musí být ze zákona použity na poskytování obecně prospěšných služeb, nebo také společenství vlastníků jednotek, která jsou způsobilá vykonávat práva a zavazovat se pouze ve věcech spojených se správou, provozem a opravami společných částí domu. Krátce po přijití InsZ do účinnosti vznikla otázka, jak je to s fyzickými osobami, které již nejsou podnikateli, avšak mají dluhy ze své předchozí podnikatelské činnosti? Pro účely výkladu nejasností, které vzniknou v souvislosti s novou zákonnou úpravou zatím nedostatečně podloženou judikaturou, zřídilo Ministerstvo spravedlnosti Expertní pracovní skupinu pro insolvenční právo. Jedním z jejích úkolů je přijímání doporučení k aktuálním výkladovým otázkám a aplikační praxi cestou publikace nezávazných výkladových stanovisek, která jsou přijímána alespoň 2/3 většinou všech členů skupiny 25. Se vznesenou otázkou se Expertní skupina vypořádala ve svém druhém stanovisku: Dlužníkem, který není podnikatelem se ve smyslu ustanovení 389 odst. 1 zákona č.182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění pozdějších předpisů rozumí taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a zároveň nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání. Tím není vyloučena možnost insolvenčního soudu přihlédnout v konkrétní věci k tomu, že dluhy z podnikatelské činnosti jsou nepatrné 26. Ze zákona je dlužník v návrhu na oddlužení povinen uvést všechny dluhy, které má, tedy i ty z podnikatelské činnosti, ačkoli ji už nevykonává. Pokud by se později zjistilo, že je nepřihlásil za tím účelem, aby splnil podmínky pro schválení oddlužení, bylo by to posuzováno jako nepoctivý záměr a návrh na povolení oddlužení by soud zamítl dle 395 InsZ, nebo by dle 417 soud odejmul osvobození dlužníka od placení zbytku pohledávek. Aby tedy dostali možnost i dlužníci, jejichž dluhy z podnikatelské činnosti jsou nepatrné a InsZ pro ně tak nebyl příliš tvrdý, mohou insolvenční soudy povolit oddlužení i v případě, že dlužník přihlásí dluhy z podnikatelské činnosti, avšak do určitého limitu 27. V případě, že by soud posoudil situaci tak, že výše přihlášených dluhů, které jsou z podnikatelské činnosti, je 24 1 zákona č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech 25 Blíže: Insolvenční zákon expertní skupina [stav ke dni 14.2. 2009]. Dostupné z: http://insolvencnizakon.justice.cz/insolvencni-spravci-odborna-verejnost/expertni-skupina.html 26 Výkladové stanovisko č. 2 ze zasedání expertní pracovní skupiny pro insolvenční právo ze dne 3. června 2008, Dostupné z: http://insolvencni-zakon.justice.cz/insolvencni-spravci-odborna-verejnost/vykladove-stanovisko- 2.html 27 Stanoviska Expertní skupiny nejsou závazná, vždy tak bude záležet na konkrétní situaci a uvážení soudu. 20

již nad limit, soud návrh na povolení oddlužení odmítne podle 390, odst. 3 InsZ, jelikož byl podán někým, kdo k tomu nebyl oprávněn. Je otázkou, zda může dlužník začít podnikat v průběhu insolvenčního řízení. Pokud by podnikatelská činnost znamenala pro dlužníka zvýšení jeho příjmů, bude to právě k radosti věřitelů, protože to pro ně bude znamenat šanci na vyšší a rychlejší uspokojení jejich pohledávek. V případě, že by bylo schváleno oddlužení plněním kalendářem, naopak InsZ zapovídá dlužníku, brát na sebe nové závazky, které by nemohl v době jejich splatnosti splnit. V případě podnikání by zde jistě toto riziko existovalo. Případné následky by však měl soud vyvodit, až pokud by se dlužník skutečně dostal do případného prodlení, nestačí tuto skutečnost předpokládat. 4.2.2 Věřitelé: Dalšími účastníky insolvenčního řízení jsou věřitelé, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku. Zde neplatí žádná omezení, může jít o osoby fyzické i právnické, podnikatele i nepodnikatele. Jedinou podmínkou účastenství je uplatnění jejich práva vůči dlužníkovi. Formu uplatnění zákon neuvádí; proto je třeba za věřitele považovat nejen věřitele, kteří podali přihlášku, ale též věřitele, kteří uplatnili svá práva i jiným dovoleným způsobem 28. Bude pak rozdíl mezi věřiteli, kteří uplatňují svá práva přihláškou a účastní se celého řízení, a jinými věřiteli pohledávek, kteří jsou účastníky jen té části řízení, v níž o ní jde 29. Příkladem jsou věřitelé mající pohledávku za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených, kteří své pohledávky uplatňují přímo proti insolvenčnímu správci, jako by v nich insolvenční správce byl dlužníkem. Další rozdíl bude mezi věřiteli zajištěnými a věřiteli nezajištěnými. Za zajištěného věřitele je považován ten, jehož pohledávka je zajištěna majetkem, který náleží do majetkové podstaty, a to zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, zajišťovacím převodem práva nebo postoupením pohledávky k zajištění 30. Zajištění věřitelé mají v insolvenčním řízení oproti nezajištěným věřitelům výhodnější postavení. Spočívá v tom, že jejich pohledávky budou uspokojeny nezávisle na způsobu schváleného oddlužení, a to z prodeje toho majetku dlužníka, který byl poskytnut jako zajištění. Věřitelé mohou nově ovlivňovat průběh insolvenčního řízení. V rámci oddlužení se především mohou podílet na zvolení jednoho ze dvou způsobů oddlužení. Mohou také 28 Winterová, A. a kol. Civilní právo procesní. 5.vydání. Praha: Linde, 2008, str.637 29 15 InsZ 30 2, odst. 1, písm. g) InsZ 21

ovlivňovat výběr insolvenčního správce a dohlížet na jeho činnost. Zejména zajištění věřitelé mohou pak svými pokyny zavazovat insolvenčního správce k určitému nakládání s majetkem náležejícím do majetkové podstaty, kterým je zajištěna jejich pohledávka 31. 4.3 Insolvenční správce: Dalším nepostradatelným procesním subjektem je insolvenční správce. Postup jeho ustanovení je oproti ZKV o něco složitější, avšak má vyvrátit případné pochybnosti o jeho podjatosti. O osobě insolvenčního správce rozhoduje předseda insolvenčního soudu určuje ho opatřením na základě žádosti samosoudce. Při jeho určení se přihlíží zejména k osobě dlužníka, k jeho majetkovým poměrům a i k odborné způsobilosti insolvenčního správce a jeho zatížení 32. Samosoudce jmenuje určeného insolvenčního správce nejpozději v rozhodnutí o úpadku. Konečné slovo mají pak věřitelé, kteří ho na své první schůzi ve funkci potvrdí, či odvolají a ustanoví nového. Insolvenční správce se vybírá ze seznamu insolvenčních správců, který je uveřejněn na internetu a spravuje ho Ministerstvo spravedlnosti. Základními předpoklady pro výkon insolvenčního správce a zápis do seznamu je dokončené vysokoškolské vzdělání, bezúhonnost a složení odborných zkoušek. Protože správce nakládá s cizím majetkem, je povinen uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu. Insolvenčním správcem může být jmenována i osoba mimo seznam, jestliže splňuje předpoklady pro výkon této funkce a se svým ustavením souhlasí. Insolvenční správce musí být ustanoven nejpozději v rozhodnutí o úpadku 33. Jeho činnost při oddlužení spočívá zejména v tom, že dohlíží na plnění splátkového kalendáře dlužníkem a podává soudu zprávu o plnění oddlužení, dále zajišťuje a zpeněžuje majetkovou podstatu a majetek sloužící k zajištění pohledávek věřitelů. Pokud na insolvenčního správce přešlo oprávnění nakládat s majetkovou podstatou dlužníka, jedná svým jménem na účet dlužníka. Přitom se označuje způsobem, ze kterého je patrné, že tak činí při výkonu funkce insolvenčního správce. Svou funkci je povinen vykonávat svědomitě a s odbornou péčí. Je povinen vyvinout veškeré možné úsilí, které je po něm možné požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co 31 230, odst. 2 InsZ 32 Jiný insolvenční správce bude nejspíš stanoven pro řešení úpadku formou oddlužení než např. formou reorganizace, kde jsou potřeba větší znalosti v oblasti krizového managementu a vedení podniku. 33 Do té doby může soud ustanovit předběžného insolvenčního správce dle 27 InsZ. 22

nejvyšší míře. Před vlastními zájmy a zájmy jiných osob je povinen dát přednost společnému zájmu věřitelů 34. Insolvenčnímu správci náleží za jeho činnost odměna a má právo na náhradu hotových výdajů 35. Podle okolností případu může soud odměnu přiměřeně snížit či zvýšit, vždy se ale hradí v plné výši jde o pohledávku za podstatou a neplatí zde částečné uspokojení s možností osvobození dlužníka. Proto je potřeba mít na paměti, že v průběhu insolvenčního řízení tak bude dlužník muset uspokojit nejen přihlášené pohledávky, ale navíc i částku tvořící odměnu insolvenčního správce, čímž mu vlastně další pohledávka přibude. Jestliže insolvenční správce ze závažných důvodů nemůže přechodně vykonávat svou funkci, může insolvenční soud stanovit jeho zástupce. Opět by ho opatřením stanovil předseda insolvenčního soudu. Pokud by šlo o důvody trvalé nemožnosti, případně jiné okolnosti nemající důvod v porušení povinností, soud by mohl správce z funkce odvolat ( 31 InsZ). V případě, že by správce neplnil své povinnosti řádně a s odbornou péčí, bylo by to důvodem pro zproštění funkce v souladu s ustanovením 32, odst. 1 InsZ. Insolvenční správce by také musel být z insolvenčního řízení vyloučen (z celého nebo jeho části), pokud by se s ohledem na jeho vztah k účastníkům řízení vznikly důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti. Ve všech takových případech soud ustanoví nového správce, případně odděleného insolvenčního správce dle 34 InsZ (je-li správce vyloučen z některých úkonů pro svůj poměr jen k některému z dlužníkových věřitelů, případně zástupců věřitelů). 4.4 Státní zastupitelství: Dle ustanovení 5, odst. 1 zákona č. 283/1993 o státním zastupitelství je státní zastupitelství oprávněno podat návrh na zahájení občanského soudního řízení anebo vstoupit do již zahájeného občanského soudního řízení jen v případech, které stanoví zákon. Vstup do zahájeného řízení ve věcech, v nichž se řeší dlužníkův úpadek nebo hrozící úpadek, včetně incidenčních sporů mu umožňuje občanský soudní řád 36. Vstup a výstup státního zastupitelství z insolvenčního řízení jsou účinné dnem, kdy bylo insolvenčnímu soudu doručeno oznámení o vstupu či výstupu. Činnost takto 34 Dle 2, odst. 1, písm. j) je společným zájmem myšlen zájem nadřazený jejich jednotlivým zájmům, je-li jeho cílem, aby zvolený způsob řešení úpadku byl pro věřitele spravedlivý a výnosnější než ostatní způsoby řešení úpadku. 35 Způsob jejich určení stanoví Vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 313/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení 36 35, odst. 1, písm. k) o.s.ř. 23

vstoupivšího státního zastupitelství sestává z činění návrhů, podávání podnětů a vyjádření a může být velmi široká 37. V prvé řadě může podat návrh na zahájení incidenčního sporu, zejména může podat žalobu o určení neplatnosti právního úkonu v insolvenčním řízení. Ve věci oddlužení by šlo například o odmítnutí přijetí daru nebo dědictví bez souhlasu insolvenčního správce, nebo o uzavření dohody dlužníkem bez souhlasu správce o vypořádání dědictví, podle které má dlužník z dědictví obdržet méně, než činí jeho dědický podíl 38. Dále může činit návrhy ve věci insolvenčního správce navrhnout soudu jeho odvolání nebo zproštění funkce, návrhy ve věci věřitelských orgánů ze závažných důvodů, jako je například zanedbávání povinností, může navrhnout odvolání věřitelského výboru nebo některého z jeho členů a náhradníků ( 63, odst. 1 InsZ). Státní zastupitelství je oprávněno navrhnout insolvenčnímu soudu zrušení schváleného oddlužení a rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkurzem, jestliže jsou naplněny předpoklady dle ustanovení 418, odst. 1 InsZ. Další činnost může spočívat v podávání podnětů, ať insolvenčnímu správci nebo insolvenčnímu soudu. Soudu může dát takto podnět k nařízení předběžného opatření, lze-li z poznatků získaných z výkonu trestní působnosti státního zastupitelství usuzovat, že v době do vydání rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku může dojít ke změnám v rozsahu majetkové podstaty v neprospěch věřitele, a je tomu nutné zabránit. Může také navrhovat insolvenčnímu soudu provedení důkazů potřebných k osvědčení úpadku či hrozícího úpadku dlužníka, i když takové důkazy nebyly účastníky navrhovány 39. V průběhu insolvenčního řízení se může vyjadřovat k procesnímu nástupnictví, zejména k tomu, zda jsou splněny všechny podmínky k rozhodnutí o tom, že namísto věřitele vstupuje do insolvenčního řízení nabyvatel jeho pohledávky. Ve věci oddlužení může ve vyjádření navrhnout soudu odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podaného opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn. Může soudu navrhnout zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30% jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. 37 Zpracováno z metodického návodu: Státní zastupitelství v insolvenčním řízení. [ve stavu ke dni 17. 2. 2009] Dostupné z: http://portal.justice.cz/nsz/hlavni.aspx?j=39&o=29&k=4116&d=230515 38 412, odst. 3 InsZ 39 Dle ustanovení 86 InsZ je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení úpadku, než byly účastníky navrhovány. Viz subkapitola 3.1. 24

V souvislosti s výše uvedenými úkony může státní zástupce nahlížet do spisů a pořizovat si z nich výpisy a opisy. Státní zastupitelství může podat proti rozhodnutí insolvenčního soudu podat i opravný prostředek, avšak to jen tehdy, mají-li toto právo všichni účastníci řízení. Může tedy podat: 1) odvolání proti a. rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce ( 26 InsZ); b. rozhodnutí o ustanovení nového insolvenčního správce ( 31, odst. 3 InsZ); c. rozhodnutí v incidenčním sporu o vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela; 2) žalobu pro zmatečnost podle 231, odst. 2 o.s.ř. ve spojení 69 InsZ, s výjimkou případů, v kterých je může podat jen účastník předchozího řízení. Státní zástupce dále v řízení kontroluje, zda nedochází k případnému kriminálnímu jednání zúčastněných osob a zjišťuje další okolnosti, které může později využít pro výkon a účely trestní působnosti. Například sleduje, zda členové věřitelského výboru postupují při výkonu funkce s odbornou péčí a zda dávají při výkonu funkce přednost společnému zájmu věřitelů před zájmy vlastními i před zájmy jiných osob. Při výkonu své působnosti je povinen využívat prostředky, které mu poskytuje zákon 40. 4.5 Likvidátor dlužníka: Posledním zákonem uváděným procesním subjektem je likvidátor dlužníka. Výkon jeho funkce je blíže upraven v 70 InsZ. Já se o něm zmiňuji jen po úplnost, jelikož při řešení úpadku formou oddlužení se s ním nesetkáme. Likvidace by byla možná u dlužníka právnické osoby nepodnikatele. Avšak, likvidace, která směřuje jednoznačně k zániku společnosti, se pojmově neslučuje se sanačním způsobem řešení úpadku, jakým je oddlužení. 4.6 Věřitelské orgány: Zvláštními procesními subjekty insolvenčního řízení jsou věřitelské orgány. Jedná se o procesní subjekty, ve kterých jsou organizování buď všichni přihlášení věřitelé úpadce nebo pouze někteří z nich jako zástupci všech. Některá oprávnění mohou přihlášení věřitelé činit pouze prostřednictvím těchto orgánů. Naopak věřitelské orgány smí vykonávat jen oprávnění jim svěřená zákonem a nelze je zaměňovat s věřiteli. Nemohou se tak například účastnit incidenčních sporů apod. Věřitelskými orgány jsou: 40 2, odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství 25