(29. SRPNA 1904, NÝŘANY U PLZNĚ 24. ŘÍJNA 1942,

5.2 ANNA LETENSKÁ (29. SRPNA 1904, NÝŘANY U PLZNĚ 24. ŘÍJNA 1942, KONCENTRAČNÍ TÁBOR MAUTHAUSEN) Anna Letenská byla velice nadaná, i když osobitá herečka, která proslula temperamentními, energickými i komickými rolemi, které ztvárňovala na divadle, ve filmu i v životě. Její poslední životní role se ale podobá spíše antické tragédii. Narodila se v herecké rodině Svobodových. Už odmala se svými rodiči Oldřichem Svobodou a Marií Svobodovou a také pěti sourozenci putovala po štacích. Jako dítě přivykla hereckému prostředí a neopustila je ani v dospělosti. Podobně se herečkou stala i její sestra Růžena Nováková. 346 Anna byla temperamentní, výřečná, veselá nikdo jí neřekl jinak než Nána. 347 Začala hrát již jako dítě v divadelní společnosti u Tuttrů a následně v divadelní společnosti Suková Kramuelová. V roce 1920, tedy v šestnácti letech, získala angažmá v Jihočeském národním divadle v Českých Budějovicích. Zde hrála v činohře a tančila v operetě. Následně odešla na Moravu k divadelní společnosti Otty Alferiho, kde potkala herce Ludvíka Hrdličku, v té době už oficiálně užívajícího pseudonym Letenský, který ji okouzlil natolik, že se za něj 23. ledna 1925 provdala. 348 Následně mladí manželé působili na Slovensku v divadle v Košicích, v Olomouci a také v Bratislavě. Mezitím se jim 9. července 346 BRABEC, Jan ČERNÝ, František et al. Dějiny českého divadla. 1. vyd. Praha: Academia, 1983. s. 176. 347 BEZOUŠKA, Bohumil PIVCOVÁ, Věra. Thespidova kára Jana Pivce. 1. vyd. Praha: Odeon, 1985. s. 71. 348 KVAPIL, J. M. Podoba Anny Letenské. In: Divadelní zápisník. Praha: Umělecká beseda, 1945 1948. roč. 1948, č. 1. s. 18.. ANNA LETENSKÁ

3. Anna Letenská Zeny na rozcesti nove.indd 156 ŽENY NA ROZCESTÍ 4.2.2015 9:55:57

1926 narodil syn Jiří, který po svých rodičích zdědil lásku k divadlu a později se stal divadelním hercem a režisérem. Začátkem třicátých let se rodina trvale přestěhovala do Prahy. Ludvík získal angažmá ve Velké operetě a Anna působila v Osvobozeném divadle, 349 spolupracovala také s Československým rozhlasem. 350 I když byla velice talentovaná, žádné trvalé angažmá neměla. Dlouhou dobu tak žila, jak tvrdí Jaroslav Čvančara, ve stínu populárnějšího manžela. 351 Jeho slova potvrzují i mnozí herečtí kolegové Anny Letenské, jako byl třeba i František Filipovský: Prošla Osvobozeným divadlem, aniž by se přitom ohřála a takřka nic tehdy ještě neprozradila o svém talentu. Pravda, byla v ní sympatická bezprostřednost, upoutávala svou veselostí, ale sama zřejmě brzy vycítila, že Osvobozené není to pravé zakotvení na její cestě divadlem. Teprve, když jí šéf činohry Městského divadla na Vinohradech nabídl roli, napověděla víc o svém herectví. 352 V druhé polovině třicátých let se Anna dostala k filmu poté, co si jí v rozhlase všiml režisér Miloslav Jareš. V roce 1937 ji obsadil do role děvečky v dramatu Kříž u potoka. O rok později pak zazářila v roli Netušilové ve filmu Milování zakázáno. Tak začala i její filmová kariéra. Do roku 1942 si zahrála ve více než dvaceti filmech. Nebyly to většinou nijak velké role, hrála hospodyně, domovnice či služebné, ale nikdy ji nešlo přehlédnout, tak výrazný byl její herecký projev. 353 349 HOLZKNECHT, Václav. Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo. 1. vyd. Praha: SNKLHU, 1957. s. 226. 350 TVRZNÍK, Jiří. Šest dýmek Františka Filipovského. 2. vyd. Praha: Novinář, 1982. s. 188. 351 ČVANČARA, Jaroslav. Z jeviště na popraviště Příběh herečky Anny Čalounové-Letenské. In: Paměť a dějiny 3, 2009, č. 2. s. 101 115. 352 TVRZNÍK, Jiří. Šest dýmek Františka Filipovského. c. d. s. 188. 353 MOTL, Stanislav. Poslední role Anny Letenské. In: Stopy, fakta, tajemství [rozhlasový pořad]. ČRo 6, 22. 5. 2011, 10:30.. ANNA LETENSKÁ

V srpnu 1939 nastoupila do Městského divadla na Královských Vinohradech. Bylo to v době, kdy se tam vrchním režisérem stal František Salzer. 354 Svůj talent zde uplatnila např. jako Kordula ve Strakonickém dudákovi, Varja v Ostrovského Bouři, Wolfová v Hauptmannově Bobřím kožichu a v dalších rolích. Právě na její roli v Bobřím kožichu vzpomínal Vladimír Hlavatý: podle Bobřího kožichu, kde jsem jí byl partnerem právě v roli, kterou jsem kdysi hrál s paní Hübnerovou, jsem prorokoval, že bude vhodnou nástupkyní této herečky. Anna byla přátelská, milá a čestná povaha, neschopná komukoliv odepřít pomoc. 355 Letenská na Vinohradech excelovala v rolích energických postav, kterým vdechovala temperament, samozřejmost a pravdivost. Dokázala ztvárnit různé ženské osudy, uměla zahrát ženy trpící i směšné. Do všech svých rolí vkládala snad sebe samu prudkou živočišnou sílu a energii zdravé ženy. Dodnes je považována za jednu z hereček, které nejvíce těžily z odkazu realistického herectví Marie Hübnerové. Mezi kolegyněmi své generace pak byla považována za nejvýraznější komickou herečku. 356 Dokonce i v odborných kruzích bylo její herecké umění kladně oceňováno a trochu se čekalo, jak se její herecká osobnost bude vyvíjet. Růžena Vacková o ní v roce 1940 napsala: Letenská má totiž bezpečný úhoz v pojetí postavy, slučujíc její lidskou etiku i občanskou etiku a její sociální příslušnost, hodí do komposice úhrnu barevnou skvrnu genru. Je věcná a při tom tvořivě vynalézavá, upevní první tvar postavy, postaví ji a tuto svou,sochu oživí v souhře a na jevišti. 357 354 O tomto období Vinohradského divadla výborně vypovídá kniha: JAHN, Bedřich. Pět let ředitelem Městských divadel pražských. Praha: Melantrich, 1940. 355 HLAVATÝ, Vladimír. Monolog herce z Vinohrad. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1984. s. 157 158. 356 ČERNÝ, František. Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1978. s. 268. 357 BUZKOVÁ, Pavla RUTTE, Miroslav VACKOVÁ, Růžena. Žena v českém umění dramatickém. Praha: Topičova edice, 1940. s. 183. ŽENY NA ROZCESTÍ

Dařilo se jí na divadle i ve filmu, ale v rodinném životě tomu tak nebylo. Pomalu, ale jistě se vyostřovala manželská krize, která trvala již několik let. Nakonec bylo manželství Anny a Ludvíka 11. června 1940 rozvedeno. Nedlouho na to Anna na jedné společenské akci potkala Vladislava Čalouna, který pracoval jako prokurista německé dopravní akciové společnosti Intercontinentale, Plohn a spol. a Herrmann a podílník. 358 S tímto mužem byla opravdu šťastná, a proto se za něj 10. října 1941 provdala. Novomanželé vedli spokojený společenský život a Anna měla před sebou slibnou hereckou kariéru. Dnes už asi nezjistíme, kolik toho věděla o odbojové činnosti svého manžela a jak moc, či zda vůbec mu v ní byla nápomocná. Vladislav Čaloun před okupací působil na Slovensku. Už tam pomáhal pronásledovaným lidem. V březnu 1939 byl odsud vyhnán do Čech slovenskými nacionalisty a přívrženci Hlinkovy slovenské ľudové strany. Po příchodu do Prahy pak pomáhal lidem s přechody do zahraničí. Byl aktivní v Sokole, a když došlo k jeho rozpuštění, připojil se k ilegální skupině Jindra, podobně jako jeho přítel MUDr. Břetislav Lyčka. 359 Sokolská organizace Jindra byla 358 ČVANČARA, Jaroslav. Z jeviště na popraviště Příběh herečky Anny Čalounové-Letenské. c. d. s. 103. 359 MUDr. Břetislav Lyčka, nar. 24. 5. 1903 ve Staré u Moravské Ostravy, byl členem karlínského Sokola. Odtamtud se pravděpodobně znal i s Vladislavem Čalounem. Jak uvádí Jaroslav Čvančara, začátkem roku 1942 se v bytě manželů Lyčkových konala schůzka, na které se diskutovalo o možné pomoci sokolského odboje parašutistům. Na této schůzce byli kromě Břetislava Lyčky i František Pecháček, František Hejl, Antonín Oktábce a Emanuel Filípek. Když 29. prosince 1941 v Nehvizdech u Prahy seskočili parašutisté ze skupiny Anthropoid, jeden z nich, rotmistr Josef Gabčík, se zranil. Byl to právě B. Lyčka, který ho léčil. Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha pak Lyčka v bytě náčelníka vysočanského Sokola Jaroslava Piskáčka ošetřil rotmistra Jana Kubiše, kterému bomba hozená na Heydrichův automobil poranila obličej. ( ČVANČARA, Jaroslav. Někomu život, někomu smrt: československý odboj a nacistická okupační moc 1941 1943. [2. díl]. 1. vyd. Praha: Laguna,. ANNA LETENSKÁ

nekomunistickou odbojovou organizací, která navázala na sokolský odboj z let 1939 1941. Když byla v dubnu 1941 úředně zastavena činnost Čs. obce sokolské a 11. října 1941 došlo k úplnému rozpuštění této organizace, začala se kolem prof. Ladislava Vaňka 360 tvořit odbojová skupina Jindra, která ve styku se zahraničím vystupovala jako Obec sokolská v odboji (OSVO). Vedle L. Vaňka tvořili hlavní štáb František Pecháček, Štěpán Drásal, Jan Eberle, Jan Zelenka- -Hajský a nám už známý MUDr. B. Lyčka. Skupina byla napojena na zahraniční odbojové centrum v Londýně a v protektorátu se soustředila hlavně na shromažďování zbraní, získávání zpravodajských údajů, ale také na sabotážní činnost. Spolupracovala 1997. s. 54, 56, 97, 169 171. Také: ČVANČARA, Jaroslav. Z jeviště na popraviště Příběh herečky Anny Čalounové-Letenské. c. d. s. 104 105.) 360 Osoba prof. Ladislava Vaňka je velmi zajímavá, i když poněkud problematická. L. Vaněk (19. 6. 1906, Olomouc) byl náruživým sokolem. V roce 1939 se stal náčelníkem ČOS. Byl učitelem chemie a tělesné výchovy na IV. reálném gymnáziu v Brně. On sám na Moravě spolupracoval a odbojem. V říjnu 1940 byli zatčeni členové Sokolské revoluční rady, včetně jeho manželky. On sám ale vyvázl, odjel do Prahy a díky pomoci PVVZ přešel do ilegality pod jménem Jindra Sklenář, kde stanul v čele skupiny JINDRA. Gestapo jej zatklo 4. 9. 1942 a výsledkem jeho výslechu byl protokol o 37 stranách, nazvaný Jak jsem chtěl zabránit atentátu. Dne 8. 1. 1943 byl odsouzen k trestu smrti, ale rozsudek nebyl vykonán. Jako konfident prozradil celou organizační strukturu sokolského odboje. Při konfrontacích, často tváří v tvář, zradil a usvědčil své bývalé spolupracovníky. Po roce 1948 se stal agentem StB s krycím jménem Horník. Zemřel v Praze 5. 10. 1993. (ČVANČARA, Jaroslav. Někomu život, někomu smrt: československý odboj a nacistická okupační moc 1941 1943. [2. díl], c. d. s. 57, 85, 87, 169, 179, 193. A ČVANČARA, Jaroslav. Někomu život, někomu smrt: československý odboj a nacistická okupační moc 1943 1945. [3. díl]. 2. vyd. Praha: Laguna, 2008. s. 331 332.) Více o L. Vaňkovi a jeho rozporuplné osobě: KOKOŠKA, Stanislav: K osudům vzkazu prezidenta Beneše do vlasti z 26. 11. 1941. Výpověď Ladislava Vaňka na brněnském gestapu. In: Historie a vojenství 45, 1996, č. 5. s. 111 130. Také UHLÍŘ, Jan Boris WAIC, Marek. Sokol proti totalitě 1938 1952. c. d. A BERTON, Stanislav. První zpráva o Jindrovi = The first report concerning Jindra. Roseville: S. Berton, 1987. ŽENY NA ROZCESTÍ

s paravýsadky z Velké Británie a na přípravě atentátu na Heydricha. Její činnost byla značně narušena již v červnu 1942. Od podzimu 1942 pak přestala být v Čechách fakticky řízena a zůstala aktivní už jen na Moravě. I tam ale v roce 1943 její činnost končí. 361 Vraťme se však nyní k Břetislavu Lyčkovi a jeho ženě Františce, s nimiž se Čalounovi scházeli jako dobří přátelé. Je prokazatelné, že Čaloun patřil mezi spolupracovníky parašutistů ze skupiny Anthropoid. Do jaké míry byly však do odbojové činnosti svých mužů zapojeny Anna Letenská a Františka Lyčková, už dnes nemůžeme prokázat. Nemáme žádné informace o tom, že by se na ní samy aktivně podílely. Věděly o činnosti svých mužů? Snad ano, ale je také možné, že jim jejich manželé svoji činnost záměrně tajili. Nemáme prameny ani k tomu, abychom mohli říct, jaký byl jejich osobní vztah k odbojové činnosti. Můžeme jenom tušit, že měly podobné názory jako jejich muži, jak moc se ale mohly promítnout do jejich chování a skutků, už pravděpodobně dnes nikdo nezjistí, protože zúčastnění skončili buď sebevraždou, nebo na popravišti. Můžeme si dnes ale připomenout alespoň události roku 1942, které ovlivnily životy mnoha lidí, nejenom rodin Lyčkových a Čalounových. Po atentátu na zastupujícího říšského protektora SS Obergruppenführera Reinharda Heydricha 27. května 1942 ošetřil doktor Lyčka v bytě náčelníka vysočanského Sokola Jaroslava Piskáčka rotmistra Jana Kubiše, kterému střepina z bomby, jež dopadla pod kola Heydrichova mercedesu, poranila tvář. 362 Atentát a následná Heydrichova smrt rozpoutaly na území protektorátu vládu teroru, která neznala míru. Nacisté vyhlásili výjimečný stav, byla vypsána odměna na dopadení atentátníků ve výši deseti milionů korun. Začaly masové popravy, lidé byli popravováni rozhodnutím stanných soudů po stovkách důvodů bylo 361 HUŇÁČEK, Zdeněk a kol. Český antifašismus a odboj. c. d. s. 430 431. 362 ČVANČARA, Jaroslav. Někomu život, někomu smrt: československý odboj a nacistická okupační moc 1941 1943. (2. díl). c. d.. s. 54.. ANNA LETENSKÁ

mnoho schvalování atentátu, přechovávání zbraní, spojení s cizinou, přechovávání nepřátel Říše, či neohlášení pobytu. Následně také došlo k vyvraždění a vypálení obcí Lidice (10. června 1942) a Ležáky (24. června 1942). Byl nastolen neustálý strach, probíhaly policejní razie. Nedlouho po atentátu byly na každém sloupu, na každém nároží vyvěšeny plakáty s popisem atentátníků a rozhlas vysílal výzvy k jejich nahlášení jednu za druhou. Takovému tlaku nakonec podlehl jeden z parašutistů Karel Čurda, který se 16. června přihlásil v sídle gestapa pražském Petschkově paláci a prozradil tak své kolegy z výsadků a také jejich kontakty a spolupracovníky. Následovala další vlna zatýkání, která pokračovala systematicky. Když se gestapo dostalo na rodinu Moravcových, která pomáhala parašutistům s úkrytem, Marie Moravcová se před zraky svého syna, manžela i členů gestapa otrávila. Při následných výsleších a mučení Vlastimil Moravec (syn Marie Moravcové) prozradil, že se parašutisté ukrývají v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje. Dne 18. června 1942 následoval zásah gestapa. Moment překvapení ale vystřídal sedmihodinový boj parašutistů, kteří se nehodlali jen tak lehce vzdát. Události boje parašutistů v kostele sv. Cyrila a Metoděje jsou dnes již všeobecně známy. Připomeňme si ale přece jen jména sedmi statečných, kteří bojovali až do posledních svých sil: Adolf Opálka, Jan Kubiš, Josef Bublík, Josef Gabčík, Jaroslav Švarc, Jan Hrubý a Josef Valčík. 363 363 Zrada Karla Čurdy a následné události, zejména pak poslední boj parašutistů v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje, jsou častým tématem historických prací nejenom u nás, ale i v zahraničí. K tomuto tématu najdeme jak řadu dílčích pojednání, tak souborné práce. (Např: BRANDES, Detlef. Češi pod německým protektorátem: okupační politika, kolaborace a odboj 1939 1945. c. d.; ČVANČARA, Jaroslav. Někomu život, někomu smrt: československý odboj a nacistická okupační moc 1941 1943. [2. díl]. c. d.; GEBHART, Jan KUKLÍK, Jan. Velké dějiny zemí Koruny české. Sv. XV. a, 1938 1945. c. d.; GEBHART, Jan KUKLÍK, Jan. Velké dějiny zemí Koruny české. Sv. XV. b, 1938 1945. c. d.; KOUTEK, Jaroslav. A národ se bránil: K historii čes- ŽENY NA ROZCESTÍ

Smrtí parašutistů však nic nekončilo, zatýkání a popravy probíhaly dál. V první polovině července 1942 se gestapo dostalo až k nejužšímu okruhu ilegální organizace Jindra. Ladislav Vaněk přišel s nabídkou bezpečných úkrytů na Moravě. Tuto možnost chtěl využít i Břetislav Lyčka, po kterém gestapo usilovně pátralo. Pro ženu Františku zajistil úkryt u sedláka Smetany ve Vážanech na Moravě. Dne 14. července opustila svůj byt a večer zazvonila u dveří manželů Čalounových v Soukenické ulici, kde měla dopředu domluvený nocleh. Následně k nim přišel i její manžel, na noc se však nezdržel. Přenocoval u arch. Josefa Zemánka, dalšího muže žijícího v ilegalitě. Na druhý den ráno, když chtěla Františka Lyčková nastoupit do vlaku směřujícího na Moravu, ji na Hlavním nádraží v Praze zatkl kriminální komisař Friedrich Müller. 364 Ještě téhož dne byla po zostřeném výslechu převezena na Pankrác. Následně byl na jejího muže vydán zatykač a vypsána odměna za jeho dopadení 50 000 korun. Pronásledovaný dorazil 16. července 1942 do podkrovního bytu manželů Vaňkových v Ouběnicích, kam měla dorazit i jeho žena. O několik dní později, 21. července 1942, se Břetislav Lyčka ve sklepě v Ouběnicích spolu s dalším odbojářem učitelem Františkem Kotrbou zastřelil. Když na jejich úkryt gestapo přišlo, nalezlo už jen jejich těla. 365 kého nekomunistického odboje v letech 1939 1945. c. d.; IVANOV, Miroslav. Atentát na Reinharda Heydricha. Praha: Panorama, 1979 [reedice Praha: Hart, 2003.]; ČVANČARA, Jaroslav. Akce atentát. Praha: Magnet-Press, 1991; ŠOLC, Jiří. Nikdo nás nezastaví. Praha: Merkur, 1992.) Tyto události se ale dočkaly zpracování např. i v beletrii: ŠULC, Jiří. Dva proti Říši. Praha: Euromedia Group Knižní klub, 2007; filmu: Atentát [film]. Režie Jiří Sequens. ČSR, 1964; či dokumentárním cyklu: Reinhard Heydrich konečné řešení. 1 44. díl. [dokumentární cyklus]. ČT2. 4. 9. 2011 1. 7. 2012 20:00.) 364 NA, Praha, fond 114 Úřad říšského protektora, sign. 10-32 Atentát H. Zpráva o stavu vyšetřování ze dne 21. července 1942. 365 ČVANČARA, Jaroslav. Z jeviště na popraviště Příběh herečky Anny Čalounové-Letenské. c. d. s. 106 108.. ANNA LETENSKÁ

Dva dny po zatčení Fratišky Lyčkové gestapo přišlo pro manžele Čalounovy. Dne 17. července 1942 byl Vladislav Čaloun zatčen a převezen do vyšetřovací vazby do Petschkova paláce. Anna Letenská-Čalounová byla zásahem gestapa donucena k odchodu z angažmá v Městském divadle na Královských Vinohradech. Nastoupila pak do divadla Uranie, kde se chystala na roli Vojnarky. 366 Tou dobou také natáčela film režiséra Otakara Vávry Přijdu hned, ve kterém hrála hubatou domovnici. Natáčení jí zakázáno nebylo. Byla však předvolána do Petschkova paláce k výslechu. Pravděpodobně zůstala na svobodě, aby působila jako volavka. Gestapo ji zcela jistě hlídalo a pravděpodobně čekalo, jestli ji nekontaktuje někdo z lidí zapletených do atentátu. Velikou otázkou zůstává, jak je možné, že byla jednou z posledních zatčených a že mohla dokončovat rozehraný film? Režisér Otakar Vávra tvrdí, že to bylo díky přímluvě producenta filmu Miloše Havla. 367 Jaká však byla jeho intervence? Šlo mu pouze o dokončení filmu, nebo přímo o její záchranu? Měl vůbec Miloš Havel takovou moc? Jaroslav Čvančara tvrdí, že mohl dělat vše možné, mohl se přimlouvat, ale rozhodnutí Berlína ovlivnit nemohl. Ne v době heydrichiády. 368 Vojtěch Šustek přišel i s myšlenkou, že její ponechání na svobodě mohlo být jakousi hrou gestapa s jejím manželem. Mohli tím v něm vzbuzovat dojem, že má stále co ztratit. Byl to jednoduchý nátlakový prostředek. 369 366 KVAPIL, J. M. Podoba Anny Letenské. In: Divadelní zápisník. Praha: Umělecká beseda, 1945 1948. roč. 1948, č. 1. s. 19. 367 MOTL, Stanislav. Poslední role Anny Letenské. In: Stopy, fakta, tajemství [rozhlasový pořad]. ČRo 6, 22. 5. 2011, 10:30. 368 Neznámí hrdinové Pohnuté osudy. Anna Letenská Poslední role [epizoda dokumentárního seriálu]. ČT2. 16. 3. 2009 20:45. 369 Tamtéž. Tomuto tvrzení by odpovídal i fakt, že gestapo přistoupilo u Vladislava Čalouna k zostřenému výslechu (což byl v podstatě eufemismus pro mučení) až po zatčení jeho ženy. Dne 19. září 1942 byl Vladislav Čaloun převezen do věznice gestapa v Terezíně. ŽENY NA ROZCESTÍ