Masarykova univerzita Filozofická fakulta. Ústav klasických studií. Magisterská diplomová práce

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav klasických studií Magisterská diplomová práce 2016 Bc. Elisavet Novotná

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav klasických studií Novořecký jazyk a literatura Bc. Elisavet Novotná Obraz Soluně v díle Nikose Bakolase Magisterská diplomová práce Vedoucí práce: Mgr. Nicole Votavová Sumelidisová, PhD. 2016

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.. Bc. Elisavet Novotná

Ráda bych poděkovala Mgr. Nicole Votavové Sumelidisové, PhD. za vedení práce, cenné rady a připomínky.

Obsah 1. Úvod... 7 2. Nikos Bakolas... 9 2.1. Život a tvorba Nikose Bakolase... 9 2.2. Nikolas Bakolas a soluňská škola... 12 2.3. Nikos Bakolas a jeho vztah k Soluni... 15 3. Charakteristika Soluně... 17 3.1. Přehled historických událostí v Soluni... 17 4. Časoprostor v literární teorii... 21 4.1. Časoprostor v pojetí Michaila Michajloviče Bachtina... 21 4.2. Časoprostor v pojetí Daniely Hodrové... 22 4.3. Město v románu podle Daniely Hodrové... 23 4.4. Metodologie diplomové práce... 24 5. Tetralogie Ο Κήπος των πριγκίπων, Μυθολογία, Η Μεγάλη πλατεία a Καταπάτηση... 26 5.1. První dílo tetralogie: Ο Κήπος των πριγκίπων... 26 5.1.1. Kompozice románu... 28 5.1.2. Děj románu... 29 5.1.3. Postavy, čas a místo... 30 5.1.3.1. Postavy... 30 5.1.3.2. Čas... 31 5.1.3.3. Místo... 32 5.1.3.3.1. Soluň... 33 5.1.4. Shrnutí románu Ο Κήπος των πριγκίπων... 35 5.2. Druhé dílo tetralogie: Μυθολογία... 36 5.2.1. Kompozice díla... 37 5.2.2. Děj ve dvanácti příbězích... 38 5.2.3. Postavy, čas a místo... 40 5.2.3.1. Postavy... 40 5.2.3.2. Čas... 41 5.2.3.3. Místo... 42 5.2.3.3.1. Soluň... 43 5.2.4. Shrnutí díla Μυθολογία... 45 5.3. Třetí dílo tetralogie: Η Μεγάλη πλατεία... 47

5.3.1. Kompozice románu... 49 5.3.1.1. Tři vypravěčské linie románu... 49 5.3.2. Stručný přehled jednotlivých kapitol... 50 5.3.2.1. Kapitoly Φώτης, Χρίστος, Γιάννης, Αγγέλα, Άγγελος, Αντιγόνη... 50 5.3.2.2. Kapitoly Οι Μέσοι Χρόνοι... 52 5.3.3 Postavy, čas a místo... 52 5.3.3.1 Postavy... 52 5.3.3.1.1 Hlavní postavy... 52 5.3.3.1.2. Skutečné postavy jako vedlejší hrdinové... 53 5.3.3.1.3. Odkazy na postavy z předchozích děl... 55 5.3.3.1.4. Složení obyvatelstva... 55 5.3.3.2. Čas... 56 5.3.3.3. Místo... 57 5.3.3.3.1. Soluň... 57 5.3.4. Shrnutí románu Η Μεγάλη πλατεία... 67 5.4. Čtvrté dílo tetralogie: Καταπάτηση... 69 5.4.2. Děj románu... 70 5.4.3. Postavy, čas, místo... 71 5.4.3.1. Postavy... 71 5.4.3.2. Čas... 72 5.4.3.3. Místo... 72 5.4.3.3.1. Soluň... 72 5.4.4. Shrnutí románu Καταπάτηση... 78 5.5. Komparace děl tetralogie... 80 6. Závěr... 84 7. Resumé (Περίληψη)... 87 8. Bibliografie... 89

1. Úvod Předkládaná diplomová práce se zabývá tetralogií významného soluňského prozaika 20. století Nikose Bakolase. Tetralogie spojená s tematikou města zahrnuje tato díla: Ο Κήπος των πριγκίπων (Zahrada princů, 1966), 1 Μυθολογία (Mytologie, 1977), 2 Η Μεγάλη πλατεία (Velké náměstí, 1987) 3 a Καταπάτηση (Uzurpace, 1990). 4 Práce je rozdělena do několika kapitol. Na začátku diplomové práce se zaměříme na profil autora, kde nahlédneme do jeho života a zároveň i do jeho tvorby. Následně ho zařadíme do literárního proudu a stručně si představíme tzv. soluňskou školu. Podíváme se na autorův vztah k Soluni, který je pro celou práci stěžejní a nahlédneme do charakteristiky a historie města. V následující kapitole definujeme chronotop a představíme si jej v pojetí dvou významných literárních teoretiků Michaila M. Bachtina a Daniely Hodrové. Tuto část práce završuje metodologie vycházející z koncepce Hodrové, ve které jsou definována teoretická východiska, jimiž se v následující části práce budeme řídit. Stěžejní částí práce je následující kapitola, ve které se budeme zabývat charakteristikou Bakolasovy tetralogie a rozborem jednotlivých děl tetralogie. Pří analýze děl budeme postupovat chronologicky od prvního vydání jednotlivých děl a budeme dodržovat u každého jednotný postup. V první řadě si představíme dílo, následně se budeme věnovat kompozici díla a nastínění děje. V souladu s teorií Hodrové se budeme snažit prostřednictvím osudů konkrétních postav a jejich vztahu k městu předložit obraz města s jeho vývojem a proměnami na pozadí historických událostí. Analýza tedy bude stavěna na popisu postav, které v jednotlivých dílech vystupují, času a především místa děje. V jednotlivých analýzách prostoru města v každém díle použijeme ukázky z daného díla (vlastní překlad) a zachováváme v nich monotonický systém. Rozbor každého díla bude uzavřen shrnutím, kde se pokusíme předložit obraz města na základě literárních východisek. Následovat bude komparace obrazu města Soluně v jednotlivých dílech tetralogie. Předmětem našeho bádání bude snažit se vymezit způsob, jakým autor vyobrazuje sociální a geografický prostor Soluně a jeho změny v čase v jednotlivých dílech tetralogie. Součástí práce bude hledání konkrétních míst nebo částí Soluně, které autor ve své tetralogii 1 Bakolas, Nikos. Ο Κήπος των πριγκίπων. (3 η έκδ.). Thessaloniki: Paratiritis, 1989. 2 Bakolas, Nikos. Μυθολογία. Δώδεκα αλληλένδετα αφηγήματα. (3 η έκδ.). Thessaloniki: Paratiritis, 1989. 3 Bakolas, Nikos. H Μεγάλη πλατεία. Ιστορία των μέσων και νέων χρόνων. (10 η έκδ.).athina: Ekdosis Kedros, 2014. 4 Bakolas, Nikos. Καταπάτηση. Η τραγωδία των νεώτερων κλώνων.(2 η έκδ.). Athina: Ekdosis Kedros, 1990. 7

blíže či častěji zmiňuje a jejichž prostřednictvím tak předkládá čtenáři charakteristický obraz města. Práce bude zakončena závěrem, ke kterému jsme dospěli během analýz jednotlivých děl tetralogie a následně řecky psaným resumé. K transkripci jmen použitých v této diplomové práci je třeba uvést, že jsou přepsána podle zásad novořecké transkripce doporučených ve Slovníku řeckých spisovatelů. 5 Při přepisu jmen mytologických postav se řídíme podle Encyklopedie antiky. 6 5 Borecký, Bořivoj; Dostálová, Růžena a kol. Slovník řeckých spisovatelů. Praha: Leda. 2006. 6 Svoboda, Ludvík. Encyklopedie antiky. Praha: Academia, 1973. 8

2. Nikos Bakolas 2.1. Život a tvorba Nikose Bakolase Nikos Bakolas se narodil 26. července 1927 v Soluni, byl členem tzv. soluňské školy a je řazen mezi prozaiky druhé poválečné generace, jež spadá do modernistické tradice této školy. Žil v Soluni, ve východní oblasti zvané Exoches (Εξοχές), která se často objevuje v jeho dílech. 7 Celý život prožil ve svém rodném městě mimo období let 1947 1950, které strávil u letectva. 8 Tomuto městu také autor věnoval celou svoji tvorbu. 9 Zemřel v Soluni 12. listopadu 1999, kde je také pohřben. 10 Cesta Bakolase k literatuře nebyla přímá. I když vystudoval matematiku na Matematickofyzikální fakultě na Aristotelově univerzitě v Soluni, nikdy se tomuto oboru nevěnoval 11 a pracoval jako žurnalista a až později se stal spisovatelem. Pocházel z chudé rodiny, a proto si během studií, a to od počátku 50. let 20. století, musel přivydělávat na živobytí jako žurnalista v místních novinách Νέα Αλήθεια a následně v týdeníku Ελεύθερος Κήρυξ. Bakolas prohlašoval, že skloubit studium a práci je náročné, proto si také prodloužil dobu svého studia. 12 V roce 1952 se zúčastnil soutěže novel pořádané periodikem Μορφές a s dílem Παραλλαγή στο πένθιμο εμβατήριο (Variace smutečního pochodu) se umístil na 2. místě (Β' έπαινος νουβέλας). Během své kariéry žurnalisty byl zaměstnán téměř ve všech soluňských novinách, jako byly Ελεύθερος Κήρυξ, Μακεδονία, Ελεύθερος Λαός, Θεσσαλονίκη, Νέα Αλήθεια, Ελληνικός Βορράς nebo Δράσις. V některých novinách a časopisech vystupoval pod pseudonymem N. Christoforu. V letech 1959 1967 byl vedoucím zpravodajského oddělení mezinárodního výstaviště v Soluni (Διεθνής Έκθεση Θεσσαλονίκης) a zároveň v letech 1960 1965 vykonával funkci generálního tajemníka filmového festivalu v Soluni (Φεστιβάλ Κινηματογράφου Θεσσαλονίκης). 13 Mezi lety 7 Pistas, Panajotis S. Apostolidu, Venetia. Με επίκεντρο τη «Μεγάλη πλατεία». Μια θεώρηση του πεζογραφικού έργου του Νίκου Μπακόλα. Athina: Ekdosis Sokoli, 2009, s. 121. 8 Bakolas, Nikos. Ατέλειωτη ιστορία. Thessaloniki: Ekdosis Ianos, 1977. 9 Bakolas, Nikos. [online]. 1997 [cit. 5. ledna 2016]. Dostupné z: <http://www.bakolas.gr/index.htm>. (Πρόλογος του Φ. Μακρή στην εκδήλωση προς τιμήν του Νίκου Μπακόλα δέκα χρόνια μετά το θάνατό του προϊστάμενος τμήματος της Κεντρικής Δημοτικής Βιβλιοθήκης Θεσσαλονίκης). 10 «Έφυγε» ο Νίκος Μπακόλας. [online]. 1999 [cit. 4. května 2016]. Dostupné z: <http://www.rizospastis.gr/story.do?id=5080>. 11 Μπακόλας, Νίκος. In Λεξικό Νεοελληνικής λογοτεχνίας (Πρόσωπα, Έργα, Ρεύµατα, Όροι). Athina: Ekdosis Pataki, 2010, s. 1481 1482. 12 Νυχτερινός επισκέπτης O Nίκος Μπακόλας. [online]. 1996 [cit. 16. ledna 2016]. Dostupné z: <http://www.ertarchives.gr/v3/public/main/page-assetview.aspx?tid=0000006796&tsz=0&autostart=0>. 13 Μπακόλας, Νίκος. In Λεξικό Νεοελληνικής λογοτεχνίας (Πρόσωπα, Έργα, Ρεύµατα, Όροι, s. 1481. 9

1974 až 1993 pracoval v Národním divadle severního Řecka (Κρατικό Θέατρο Βορείου Ελλάδος), kde postupně zastával funkce předsedy uměleckého výboru, dramaturga a uměleckého ředitele. Několik měsíců vykonával i funkci ředitele státního televizního kanálu ERT-3 (EPT- 3). 14 Nikos Bakolas odešel do důchodu roku 1986, nadále se však věnoval literatuře. 15 V roce 1958 byla vydána první Bakolasova kniha, novela pod názvem Μην κλαις αγαπημένη (Neplač milovaná). 16 Jedná se o milostný příběh odehrávající se v Soluni, za který obdržel cenu v literární soutěži města Soluně (Λογοτεχνικός διαγωνισμός του Δήμου Θεσσαλονίκης). Už v této prvotině jsou patrné charakteristické znaky celé jeho pozdější tvorby, například městská, milostná a dobrodružná tematika. 17 Kromě žurnalistiky a spisovatelské činnosti se věnoval také divadlu. Od roku 1958 začal psát divadelní kritiky do již výše zmíněných novin, se kterými spolupracoval. Je i autorem divadelní hry Ο κόκκινος φάκελος (Červený svazek), která ale nikdy nebyla uvedena na divadelních jevištích. 18 V roce 1966 vydal román Ο Kήπος των πριγκίπων, který je považován za zlomový v počátcích jeho prozaické kariéry. Při psaní tohoto románu Bakolas našel svůj osobitý způsob literárního vyjádření, který lze vypozorovat v jeho následujících dílech. V této cestě mu napomohlo seznámení se s americkým románem a hlavně s dílem The Sound and the Fury (Hluk a vřava) Williama Faulknera, které roku 1963 přeložil do řečtiny pod názvem Η Βουή και το Πάθος. V roce 1972 následovalo vydání sbírky povídek Εμβατήρια (Pochody), kde se jeho osobitý způsob psaní vykrystalizoval, je zde znatelné odvážnější užití mytizace, fantastična a absurdity. Roku 1974 vyšlo prozaické dílo Ύπνος θάνατος (Spánek smrt), sled myšlenek, vzpomínek a snů, kterým Bakolas dovršuje své první období tvorby. 19 V roce 1977 vydal sbírku povídek Μυθολογία, za kterou v roce 1978 získal Plotinovu cenu periodika Τομές (Βραβείο Πλωτίνου). Sbírka se stala zlomovým bodem v autorově tvorbě, ve které dochází ke změně formy vyprávění, a to od první osoby (ich-forma) ke třetí osobě (er-forma). Až po deseti letech od poslední vydané knihy Bakolas přichází roku 1987 se svým vrcholným dílem, románem Η Μεγάλη πλατεία, za které mu byla udělena první státní cena za román (A' Κρατικό Λογοτεχνικό Βραβείο Μυθιστορήματος). V tomto díle je příběh vyprávěn polyfonně, stejně jako v románu Ο Κήπος των πριγκίπων, ale 14 Pistas, Panajotis S. Apostolidu, Venetia. Με επίκεντρο τη «Μεγάλη πλατεία». Μια θεώρηση του πεζογραφικού έργου του Νίκου Μπακόλα, s. 85. 15 Βιογραφικό σημείωμα Νίκος Μπακόλας (1927 1999). [online]. 2008 [cit. 16. ledna 2016]. Dostupné z: < http://www.ekebi.gr/frontoffice/portal.asp?cpage=node&cnode=461&t=283>. 16 Μπακόλας, Νίκος. In Λεξικό Νεοελληνικής λογοτεχνίας (Πρόσωπα, Έργα, Ρεύµατα, Όροι, s. 1481. 17 Pistas, Panajotis S. Apostolidu, Venetia. Με επίκεντρο τη «Μεγάλη πλατεία». Μια θεώρηση του πεζογραφικού έργου του Νίκου Μπακόλα, s. 9. 18 Bakolas, Nikos. Χρονιές άγιες και άγριες. Athina: Ellinika grammata, 1999, s. 13. 19 Pistas, Panajotis S. Apostolidu, Venetia. Με επίκεντρο τη «Μεγάλη πλατεία». Μια θεώρηση του πεζογραφικού έργου του Νίκου Μπακόλα, s. 14 20. 10

tentokrát ve třetí osobě. Jedná se o rozsáhlé dílo s komplikovanou strukturou. Následující román Καταπάτηση, vydaný roku 1990, tvoří poslední dílo tetralogie, složené z románů Ο Κήπος των πριγκίπων, Μυθολογία, Η Μεγάλη πλατεία a Καταπάτηση. V tomto díle jsou hlavními hrdiny vybrané postavy z románu Η Μεγάλη πλατεία. V roce 1994 vydává autor prozaické dílo Η Κεφαλή (Hlava), kde dochází ke změně prostoru děje od města Soluně po širší oblast Makedonie. Dějištěm je převážně venkovské prostředí, a s tím souvisí i přechod k lidovějšímu jazyku. Románem Η ατέλειωτη γραφή του αίματος (Nekonečné písmo krve) získává v roce 1997 Bakolas již podruhé první státní cenu za román. V roce 1998 bylo oceněno autorovo poslední dílo, román Μπέσα για μπέσα ή o άλλος Φώτης (Věrohodnost za věrohodnost nebo jiný Fotis), cena Balkanika (Bραβείο Balkanica) však byla vyhlášena až několik týdnů po autorově náhlé smrti. Posmrtně byly vydány také sbírky povídek Χρονιές άγιες και άγριες (Roky svaté a divoké) a Το ταξίδι που πληγώνει και άλλα διηγήματα (Cesta, která ubližuje a další příběhy), které autor k vydání sám připravil před svoji smrtí. Díla Μυθολογία, Η Μεγάλη πλατεία a Η ατέλειωτη γραφή του αίματος, za která autor získal ceny za literaturu, byla přeložena do celé řady jazyků, mimo jiné do švédštiny, němčiny, holandštiny, angličtiny, francouzštiny, finštiny a jsou tak celosvětově známá. 20 Prozaická tvorba Nikose Bakolase byla do velké míry ovlivněna dvěma oblastmi, které hrály důležitou roli v jeho životě. Byla to žurnalistika a divadlo. 21 Přesněji řečeno moderní divadlo, se kterým přišel do styku převážně prostřednictvím řeckého režiséra Karola Kuna. Sám Bakolas vypovídá, že si myslí, že ho ovlivnila i kinematografie, režiséři jako Ingmar Bergman a Luchino Visconti. Autor se kromě psaní zabýval i překladem, překládal převážně americkou prózu, která ho výrazně ovlivnila. Přeložil díla Hluk a vřava a Růže pro Emílii od Williama Faulknera. Dále přeložil díla Velký Gatsby od Francise Scotta Fitzgeralda, Utažení šroubů od Henryho Jamese a mnoho dalších. 22 20 Βιογραφικό σημείωμα Νίκος Μπακόλας (1927 1999). [online]. 2008 [cit. 16. ledna 2016]. Dostupné z: < http://www.ekebi.gr/frontoffice/portal.asp?cpage=node&cnode=461&t=283>. 21 Kotopulos, Triandafillos I. Η Θεσσαλονίκη στο έργο των Θεσσαλονικέων πεζογράφων. Thessaloniki: Ekdosis Kodikas, 2007, s. 85. 22 Bakolas, Nikos. Η νεωτερική πεζογραφία της Θεσσαλονίκης. Προσωπικές σκέψεις και μαρτυρίες. Παρατηρητής, Τεύχος 9 10, Δεκέμβριος 1988, s. 16 20. 11

2.2. Nikolas Bakolas a soluňská škola Nikos Bakolas byl členem soluňské školy (Σχολή Θεσσαλονίκης), tento termín označuje literární aktivity v Soluni od meziválečného období až do současnosti. Terminologii poprvé použil v roce 1935 23 básník, překladatel a literární kritik Evangelos J. Ioannu, 24 který psal pod pseudonymem Tellos Agras, v článku o soluňské literatuře v časopise Ελληνικά Φύλλα. 25 Autor se v článku zabýval spisovateli tvořícími v Soluni v dané době. Pod pojmem škola je většinou myšlena skupina autorů, kteří mají společné ideologické zásady nebo víru v umělecký vzor, což se u soluňské školy neobjevuje. I přestože označení soluňská škola nebylo přijato kladně, termín se uchytil a je používán dodnes. 26 Soluň od počátku 20. století zažila osvobození od turecké nadvlády (1912), první světovou válku (1914 1918), protikonstantinovskou vzdorovládu Eleftheria Venizela (1916), ničivý požár (1917) a maloasijskou katastrofu s následky výměny obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem (1922 1923). Tyto události, které se odehrály během krátké doby, bránily do určité míry rozvoji soluňské literatury. Ve 30. letech 20. století soluňská literatura zaznamenala velký obrat. V roce 1932 začalo vycházet literární periodikum Μακεδονικές Ημέρες (1932 1939), a to na popud literátů, kteří přišli do styku s evropskou literaturou, například s tvorbou Jamese Joyce, Marcela Prousta, Virginie Woolfové a mnoha dalších. Byli to převážně Stelios Xefludas, Jorgos Delios, Alkiviadis Jannopulos a Nikos Gavriil Pentzikis, kteří začali vnášet prvky evropského modernismu do ještě tehdy tradiční literatury. V čele časopisu stál filolog a literární kritik Petros Spandonidis. 27 V prvním čísle zakladatelé časopisu sdělili svůj záměr následujícími slovy: Náš časopis se snaží vytvořit, započít novou tradici. [...] Soluň nemá uměleckou a literární tradici. Bezpochyby má své talenty, ty viditelné nebo ty, které se teprve zrodí, určité čtenářské publikum s rozvinutým citem pro literaturu, svobodomyslné, žíznící, zarmoucené, neuspokojené. Soluň je z uměleckého pohledu ve fázi příprav a netrpělivosti v očekávání úsvitu 28 Autoři pod vlivem evropské 23 Σχολή Θεσσαλονίκης. In Λεξικό Νεοελληνικής λογοτεχνίας (Πρόσωπα, Έργα, Ρεύµατα, Όροι), s. 2127 2128. 24 Άγρας, Τέλλος. In Λεξικό Νεοελληνικής λογοτεχνίας (Πρόσωπα, Έργα, Ρεύµατα, Όροι, s. 14. 25 Άγρας, Τέλλος. «Μια ματιά στη λογοτεχνική Θεσσαλονίκη. Πρόσωπα και κείμενα». Ελληνικά φύλλα, Τεύχος 5, Ιούλιος 1935. 26 Σχολή Θεσσαλονίκης. In Λεξικό Νεοελληνικής λογοτεχνίας (Πρόσωπα, Έργα, Ρεύµατα, Όροι, s. 2127. 27 Sfyridis, Periklis. «Εσωτερικός μονόλογος» και «Νεορεαλιστική πρόζα». Τα δύο ρεύματα στη πεζογραφία της Θεσσαλονίκης που δημιούργησαν παράδοση. In Αφιέρωμα στη λογοτεχνία της Θεσσαλονίκης. Athina: Odos Panos, 2006, s. 33 34. 28 Ibid., s. 36. («Το περιοδικό μας επιδιώκει να δημιουργήσει, ν' αρχίσει μια παράδοση. [...]. Η Θεσσαλονίκη δεν έχει καλλιτεχνική και λογοτεχνική παράδοση. Χωρίς αμφιβολία έχει τα ταλέντα της τα φανερά ή κυοφορούμενα, 12

modernistické tvorby začali používat novou literární techniku, tzv. vnitřní monolog. Jedná se o obrat k vnitřním prožitkům, vyjádření myšlenek, úvah a citů. Sami autoři uvádí, že k jejich introverzi mimo jiné vedla i byzantská minulost (byzantské kostely, hradby, památky), která dodávala městu duchovní atmosféru a klimatické podmínky, například častý déšť a mlha charakteristické pro Soluň. V tradici vnitřního monologu pokračovali i literáti z poválečného období, například Jorgos Kitsopulos, Tilemachos Alaveras, Nikos Bakolas, Pavlos Papasiopis, Κostas Lachas a mnoho dalších. Oproti výše zmiňovaným autorům se však Bakolas inspiroval převážně americkou literaturou. 29 Ve 40. letech 20. století se dostává do popředí poezie, která následně výrazně ovlivnila i prózu. Autoři první poválečné generace jsou ovlivněni německou okupací a občanskou válkou, například Manolis Anagnostakis, Klitos Kiru a Panos Thasitis. Byli to převážně levicově orientovaní básníci, kteří chtěli prostřednictvím poezie vyjádřit svou ideologii a následně i svoje pocity zklamání z prohry levice. 30 Soustředili se okolo časopisu Κριτική (1959 1961), v jehož čele stál Manolis Anagnostakis. Časopis se zabýval nejen řeckou, ale i zahraniční literaturou a jeho cílem byla převážně svoboda projevu autorů. 31 V 60. letech 20. století pod vlivem evropského neorealismu dochází k návratu k realistické tvorbě v próze. Pro potřebu autorů o podrobnější sdělení svých zážitků a souvisejících historických událostí technika asociací nebyla vhodná, byl tedy nutný návrat k technikám realismu, kdy je dílo postavené na výpovědi autora. 32 V próze tedy můžeme hovořit o tzv. neorealismu, 33 který se nejprve objevoval spíše v povídkách a až později se uchytil i v románech. Do tohoto směru jsou řazeni například Tolis Kazantzis, Periklis Sfyridis, Alekos Damianidis a mnoho dalších. Prozaici druhé poválečné generace se soustřeďují okolo časopisu Διαγώνιος (1958 1983), stejně tak i básníci tvořící v tomto období, například Dinos Christianopulos, Jorgos Ioannu nebo Nikos Alexis Aslanoglu. Byli to autoři politicky nestranní, nepociťovali politické nátlaky, ale nátlaky společenské, někteří konkrétně z důvodu sexuální ένα ορισμένο κοινό λεπτό και ανεπτυγμένο, ελεύθερο, διψασμένο, στενάχωρο, ανικανοποίητο. Η Θεσσαλονίκη από την άποψη της τέχνης είναι στο στάδιο προπαρασκευής και μιας ανυπομονησίας για κάποια Αυγή...»). 29 Ibid., s. 36 37. 30 Stavrakopulu, Sotiria. Τομές και ρήξεις στη λογοτεχνία της Θεσσαλονίκης. In Πρακτικά του Ε Ευρωπα κού υνεδρίου Νεοελληνικών πουδών. υνέχεις, ασυνέχεις, ρήξεις στον ελληνικό κόσμο (1204 2014): οικονομία, κοινωνία, ιστορία, λογοτεχνία. Athina: Evropaiki Eteria Neoellinikon Spudon, 2015, s. 179. 31 Κριτική 3. In Λεξικό Νεοελληνικής λογοτεχνίας (Πρόσωπα, Έργα, Ρεύµατα, Όροι), s. 1169. 32 Sfyridis, Periklis. Παραφυάδες. Κείμενα λογοτεχνίας και βιβλιοκρισίες 1979 1998. Athina: Ekdosis Kastanioti, 1998, s. 112. 33 Stavrakopulu, Sotiria. Τομές και ρήξεις στη λογοτεχνία της Θεσσαλονίκης. In Πρακτικά του Ε Ευρωπα κού υνεδρίου Νεοελληνικών πουδών. υνέχεις, ασυνέχεις, ρήξεις στον ελληνικό κόσμο (1204 2014): οικονομία, κοινωνία, ιστορία, λογοτεχνία, s. 179. 13

orientace. Jejich díla jsou postavena na vlastních výpovědích ve spojení s pokrokovými prvky. Po zániku časopisu Διαγώνιος roku 1983 začaly vycházet časopisy Παραφυάδα (1985 1990), v jehož čele byl Periklis Sfyridis a Τραμ (1987 1991) v čele s Jorgosem Katosem. 34 Tyto časopisy se soustředily na nové autory, kteří pokračovali v neorealismu, například Tasos Kalutsas, Albertos Nar, Ioannis Kutsukos a mnoho dalších. 35 Soluňští spisovatelé se postupem času čím dál více vzdalovali od techniky vnitřního monologu a neorealismu, na konci 20. století se začali zaměřovat na různá témata a používat různé techniky psaní, mluvíme o tzv. postmoderně. Do tohoto období patří Sofia Nikolaidu, Sakis Serefas, Katerina Karizoni a mnoho dalších autorů. 36 Autoři tzv. soluňské školy byli inspirováni moderními trendy v literatuře dané doby a ovlivněni městem Soluň a historickými událostmi. Jsou to autoři, kteří zpočátku pro tvorbu užívali asociativní psaní myšlenek, byli zaměřeni na své pocity, aniž by se hlouběji zabývali vnějšími událostmi. Následně však autoři, kteří v dětském věku či dospívání zažili traumatizující chvíle způsobené válkou, cítili potřebu podrobnějšího sdělení svých zážitků, a proto začali používat prvky realismu. U některých autorů (např. Bakolas) docházelo v tvorbě k používání různých forem vyprávění, dokonce i k použití asociativního psaní a realismu v rámci jednoho díla. 37 34 Sfyridis, Periklis. Παραφυάδες. Κείμενα λογοτεχνίας και βιβλιοκρισίες 1979 1998, s. 70. 35 Sfyridis, Periklis. «Εσωτερικός μονόλογος» και «Νεορεαλιστική πρόζα». Τα δύο ρεύματα στη πεζογραφία της Θεσσαλονίκης που δημιούργησαν παράδοση. In Αφιέρωμα στη λογοτεχνία της Θεσσαλονίκης, s. 41. 36 Stavrakopulu, Sotiria. Τομές και ρήξεις στη λογοτεχνία της Θεσσαλονίκης. In Πρακτικά του Ε Ευρωπα κού υνεδρίου Νεοελληνικών πουδών. υνέχεις, ασυνέχεις, ρήξεις στον ελληνικό κόσμο (1204 2014): οικονομία, κοινωνία, ιστορία, λογοτεχνία, s. 179. 37 Sfyridis, Periklis. «Εσωτερικός μονόλογος» και «Νεορεαλιστική πρόζα». Τα δύο ρεύματα στη πεζογραφία της Θεσσαλονίκης που δημιούργησαν παράδοση. In Αφιέρωμα στη λογοτεχνία της Θεσσαλονίκης, s. 37 38. 14

2.3. Nikos Bakolas a jeho vztah k Soluni Autor je vázán ke svému rodišti silným citovým poutem. Je to město, kde se narodil, prožil celý svůj život a nakonec i zemřel. Nemůže se od Soluně odpoutat díky celoživotnímu pobytu v ní, a tak v jeho tvorbě nelze nalézt náznaky kritiky města, srovnání s jiným místem či tendence k jeho opuštění, jak je patrné z jeho následujících slov: Soluň mě má tak trochu v hrsti. Nemohu jí snadno uniknout. Neuniknu jí ani jako obyvatel, protože jsem odsud neodešel a nemohu jí uniknout ani jako spisovatel 38 Rozdíl mezi autory, kteří neopustili svoje rodné město a mezi těmi, kteří strávili svůj život ve více městech je rozpoznatelný. V mnoha případech se to odráží i v jejich tvorbě. To lze vypozorovat u autorů jako je například Kostas Tachtsis nebo Jorgos Ιoannu, v jejichž tvorbě kromě rodného města Soluně figuruje na stejné úrovni i město Athény, kde oba autoři strávili část života. Jorgos Ιoannu opustil rodnou Soluň a odstěhoval se do hlavního města. Od té doby se v jeho tvorbě často objevuje vzájemné porovnání těchto měst, kde autor převážně klade důraz na jejich odlišnosti. Kostas Tachtsis žil rovněž v obou městech a jeho zkušenosti se odrazily v jeho tvorbě, a to převážně v románu Το τρίτο στεφάνι (Třetí sňatek). V tomto díle se změní pohled hlavní hrdinky Ekavi na Soluň ve chvíli, kdy se přestěhuje do Athén. Najednou začne označovat Soluň za venkov, jehož občané mají otřesný přízvuk a kde ulice a domy jsou bezvýznamné oproti těm v Athénách. Část života, kterou strávila v Soluni, pociťovala za promarněnou. 39 Je tedy patrný rozdíl mezi tvorbou autora, který zůstal oddaný svému rodnému městu a autory výše zmíněnými. V Bakolasově tvorbě nedochází ke srovnání Soluně s jinými městy. Autor Soluň vyzdvihuje a ve své prozaické tvorbě ji využívá jako hlavní dějiště. Bakolas o sobě uvádí, že je autor, který píše své knihy na základě vlastních prožitků i přesto, že v některých dílech to není na první pohled rozeznatelné. K danému tématu se vyjádřil takto: Píšeme o věcech, které jsme prožili. Jinak by to být ani nemohlo. O čem tedy píšeme? V podstatě popisujeme to, co jsme zažili, náš život. A když říkám,náš život, nemám na mysli vyloženě autobiografii, ale ten život okolo nás. Nemáme jinou možnost. Nedokážu si představit, že píši příběh o Nafpliu. Jak to vypadá v Nafpliu? [ ] A přitom mi je příjemné psát o Soluni. Co jsem zažil, jak jsem ji zažil, jak ji pociťuji, jakou radost i bolest mi způsobila. Není možné, aby 38 Bakolas, Nikos. [online]. 1997 [cit. 3. listopadu 2015]. Dostupné z: <http://www.bakolas.gr/index.htm>. («Η Θεσσαλονίκη, λίγο πολύ, με κατέχει. Δεν μπορώ να της ξεφύγω εύκολα. Ούτε ως κάτοικος, γιατί δεν έχω φύγει από δω, αλλά ούτε και ως συγγραφέας μπορώ να της ξεφύγω.»). 39 Pistas, Panajotis S. Apostolidu, Venetia. Με επίκεντρο τη «Μεγάλη πλατεία». Μια θεώρηση του πεζογραφικού έργου του Νίκου Μπακόλα, s. 44 45. 15

člověk nebyl ovlivněn místem, ve kterém žije. 40 Autor ke svým zdrojům inspirace ve své tvorbě dodává: Chtěl bych ještě dodat, že všechny mé knihy nebo většina z nich jsou založeny na základě skutečných událostí, které jsem buď zažil, nebo jsem je zaslechl převážně od otce a v rodinném kruhu. Nepovažuji se za autora autobiografie, avšak určitě za prozaika, co píše na základě svých prožitků. Věřím, že tímto způsobem tvoří všichni prozaici, nejenom ti současní a nejenom Řekové. Ačkoliv to někdy nepřiznáváme, tak všichni píšeme o svém životě. Jedinou výjimku snad tvoří autoři fantastických příběhů a sci-fi příběhů. 41 Bakolas tedy ve svých dílech čerpá ze dvou druhů materiálů, z přímého a nepřímého. Do přímého materiálu spadají osobní zážitky a vzpomínky samotného autora a do materiálu nepřímého se řadí vzpomínky a zážitky dalších osob, v tomto případě to byly osoby z autorovy rodiny a jejího okolí. Jedná se hlavně o zážitky ze Soluně převážně z období maloasijské katastrofy, meziválečného období, období okupace, občanské války a vojenské diktatury. 42 40 Nikolaidu, Sofia. Ο Νίκος Μπακόλας μιλά για τη ζωή του και το έργο του στη οφία Νικολαΐδου. [online]. 1999 [cit. 5. listopadu 2015]. Dostupné z: <http://www.bakolas.gr/press/interviews/last%20interview%20compl.htm>. («Γράφουμε αυτά που ζήσαμε. Δεν θα μπορούσε να γίνει αλλιώς. Δηλαδή, τι γράφουμε; Ουσιαστικά γράφουμε αυτά που ζήσαμε, τη ζωή μας. Κι όταν λέω τη ζωή μας δεν εννοώ ότι αυτοβιογραφούμεθα αναγκαστικώς, αλλά τη ζωή που είναι γύρω μας. Δεν μπορούμε να κάνουμε αλλιώς. Δεν μπορώ να φανταστώ ότι εγώ μπορώ να γράψω μια ιστορία για το Ναύπλιο, πώς ειναι στο Ναύπλιο; [...] Ενώ νιώθω πολύ άνετα, και με εξωθεί αυτό, να γράψω για τη Θεσσαλονίκη. Ό,τι έζησα, όπως την έζησα, όπως τη νιώθω, όπως μ' έχει κάνει να χαρώ, όπως μ' έχει κάνει να πονέσω. Δεν είναι δυνατόν να μην επηρεάζεσαι από τον τόπο όπου ζεις.»). 41 Bakolas, Nikos. Το μυστήριο της γοητευτικής διαδικασίας της γραφής. (Εξομολογήσεις ενός συγγραφέα) [online]. 2016 [cit. 7. března 2016]. Dostupné z: <http://www.bakolas.gr/work/goiteftiki%20grafi.pdf>. («Να πω επίσης ότι όλα μου τα βιβλία, ή το μεγαλύτερο μέρος τους, βασίζονται σε πραγματικές ιστορίες, που είτε τις έζησα, είτε τις άκουσα, κυρίως από τον πατέρα μου και στο οικογενειακό μου περιβάλλον. Δεν είμαι, ωστόσο, αυτοβιογραφικός πεζογράφος, σίγουρα όμως είμαι βιωματικός, όπως άλλωστε πιστεύω ότι υπήρξαν, υπό αυτήν την έννοια, όλοι οι πεζογράφοι, όχι μόνον οι σύγχρονοι και όχι μόνον οι Έλληνες. Τη ζωή μας γράφουμε όλοι, είτε το παραδεχόμαστε είτε όχι, με μοναδική ίσως εξαίρεση τους συγγραφείς φανταστικών ιστοριών ή ιστοριών επιστημονικής φαντασίας.»). 42 Stavrakopulu, Sotiria. Επ' αφορμή. Μελετήματα για τη λογοτεχνία της Θεσσαλονίκης. Thessaloniki:Ekdosis Ianos, 2011, s. 53. 16

3. Charakteristika Soluně V severní části Egejského moře, při pobřeží Thermského zálivu, leží dnes druhé největší město Řecka a zároveň centrum kraje Makedonie, Soluň, řecky Thessaloniki (Θεσσαλονίκη). Jedná se o důležité kulturní a hospodářské centrum celého Balkánského poloostrova. Zdejší přístav má mezinárodní význam. Ve městě jsou pořádány důležité kulturní akce jako mezinárodní filmový festival (Φεστιβάλ Κινηματογράφου Θεσσαλονίκης), slavnosti Dimitria (Δημήτρια) na počest patrona města, mezinárodní veletrh na soluňském výstavišti (Διεθνής Έκθεση Θεσσαλονίκης) a mnoho dalších. Je zde zachováno mnoho památek převážně z byzantského období, které jsou hojně navštěvovány turisty. Na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO byly v roce 1988 zařazeny křesťanské a byzantské památky Soluně, například kostel Agios Dimitrios (Άγιος Δημήτριος), kostel Agia Sofia (Αγία Σοφία), kostel Acheiropoietos (Αχειροποίητος), Rotonda (Ροτόντα) a další. Roku 1997 byla Soluň vyhlášena evropským městem kultury. 43 3.1. Přehled historických událostí v Soluni Založení města se datuje do přelomu let 316 a 315 před naším letopočtem (př. n. l.). Zakladatelem byl makedonský král Kassandros, který spojil 26 osad v jedno město a pojmenoval ho po své manželce Thessaloniké, nevlastní sestře slavného vojevůdce Alexandra Velikého. Nedaleko tohoto území se nacházela původně oblast Thermi (Θέρμη), podle které byl pojmenován i Thermský záliv. Hradby města byly vybudovány ve 2. století př. n. l., pozůstatky těchto hradeb se dochovaly dodnes, převážně v horní části města. Po roce 146 př. n. l. byla Soluň dobyta Římany. Roku 306 našeho letopočtu (n. l.) se patronem města stal Agios Dimitrios, na jehož počest se začaly v říjnu každého roku konat slavnosti Dimitria, jež sloužily jako místo setkání byzantského lidu spolu s ostatními národy, převážně Slovany. 44 V Byzanci byla Soluň prosperujícím městem, obchodním a kulturním střediskem a centrem tehdejší učenosti, kde působila řada vzdělanců. Na přání knížete Rastislava byli roku 863 n. l. vysláni na proslulou křesťanskou misii na Velkou Moravu bratři ze Soluně, Cyril (Konstantin) a Metoděj. 45 Díky své strategické poloze se město stalo obchodní křižovatkou mezi východem a západem. 46 Ve 14. století v Byzanci panovala vnitřní nestabilita. V letech 1342 1349 městem 43 Chadzi, Jolanda. Θεσσαλονίκη. Thessaloniki: Ekdosis Kedros, 1997, s. 10 21. 44 Ibid., s. 10 16. 45 Dostálová, Růžena a kol. Řecko. Stručná historie států, s. 123. 46 Ibid., s. 123. 17

otřáslo hnutí Zélótů, které mělo politické, náboženské, hospodářské a sociální příčiny. Byl to spor nižší a střední společenské vrstvy (přívrženci Jana V. Palaiologa) s aristokratickou třídou, (zastánci mocného Jana VI. Kantakuzena). 47 Sociální hnutí souviselo se složitými poměry v tehdejší Byzantské říši, například navyšování daní měsťanům, obchodníkům a řemeslníkům. Cílem hnutí Zélótů bylo dostat se k moci a zařídit osamostatnění městské třídy. 48 Triandafillos I. Kotopulos shrnul záměry Zélótů následujícími slovy: V podstatě se Zélóti pokusili znovu uspořádat městskou správu a přerozdělit bohatství města. Pochybovali o absolutním politickém a ekonomickém vedení aristokracie. 49 Povstalcům se sice podařilo na krátkou dobu dostat se k moci a nastolit v Soluni demokracii (1347 1349), nakonec však Zélóti podlehli přesile vojsk Jana VI. Kantakuzena. 50 Následovalo krátké období prosperity, kdy se ve městě pohybovali a tvořili významní teologové, filologové, filosofové a malíři. 51 V té době si Soluň zvolili za svůj nový domov aškenázští a sefardští Židé. 52 Mezi lety 1422 až 1580 přibližně 15 000 pronásledovaných Židů opustilo Španělsko, Itálii a střední Evropu a přesunuli se do Soluně. Na konci 15. století zde sídlila největší židovská komunita v Evropě. Židé tvořili svého času polovinu obyvatel Soluně, proto se jí říkalo druhý Jeruzalém. 53 Město mělo multietnický charakter a nově příchozí Židé se museli začlenit do společnosti, ve které už koexistovali Řekové, Turci, Slované a mnoho dalších národností. 54 Roku 1430 se Soluň dostala do područí Turků, které trvalo skoro pět set let. Teprve v období balkánských válek, roku 1912, bylo město osvobozeno řeckým vojskem a připojeno k nově vzniklému samostatnému Řecku. 55 Podle statistik složení obyvatelstva Soluně z roku 1916 byl celkový počet obyvatel 165 704. Z tohoto počtu bylo 68 204 Řeků (41,16 %), 61 400 Židů (37,05 %), 30 000 muslimů (18,10 %), 4 300 různorodých cizinců převážně ze západní 47 Ibid., s. 69. 48 Kotopulos, Triandafillos I. Η Θεσσαλονίκη στο έργο των Θεσσαλονικέων πεζογράφων, s. 30 31. 49 Ibid., s. 32. («Ουσιαστικά οι Ζηλωτές επιχείρησαν να αναδιοργανώσουν την τοπική αυτοδιοίκηση και να ανακατανείμουν τον πλούτο της πόλης, αμφισβητώντας την απόλυτη πολιτική και οικονομική κηδεμονία της αριστοκρατίας.»). 50 Svoronu, Eleni. Θεσσαλονίκη. Athina: Ekdosis Erevnites, 2006. s. 16 27. 51 Kotopulos, Triandafillos I. Η Θεσσαλονίκη στο έργο των Θεσσαλονικέων πεζογράφων, s. 32. 52 Chadzi, Jolanda. Θεσσαλονίκη, s. 38. 53 Moskof, Kostis. Θεσσαλονίκη τομή της μεταπρατικής πόλης. Athina: Ekdosis Stochastis, 1978, s. 136. («δεύτερη Ιερουσαλήμ»). 54 Apostolidu, Venetia. Ο ρόλος της πεζογραφίας στη μυθοποίηση της πόλης. Το παράδειγμα της Θεσσαλονίκης. In Πρακτικά του Β Διεθνούς υνεδρίου. Η πόλη στους νεότερους χρόνους. Μεσογειακές και Βαλκανικές όψεις (19 ος 20 ος αι.). Athina: Eteria Meletis Neu Ellinismu, 2000, s 565. 55 Dostálová, Růžena a kol. Řecko. Stručná historie států, s. 97. 18

Evropy (2,59 %) a 1 800 Bulharů (1,08%). 56 Roku 1917 bylo město zničeno velkým požárem. Tato tragická událost zanechala na Soluni velké následky. Značný počet obyvatelstva přišel o střechu nad hlavou a zničena byla i celá řada vzácných památek převážně z byzantského období, například kostel Agios Dimitrios. Poté bylo město přestavěno do evropského stylu francouzským stavitelem Ernestem Hébrardem. 57 Situace v meziválečném období v Řecku, a tedy i v Soluni, byla nepříznivá, zejména kvůli následkům balkánských válek, 1. světové války a tzv. maloasijské katastrofy, kdy došlo k výměně pravoslavných křesťanů a muslimů mezi Řeckem a Tureckem dle mírové smlouvy uzavřené roku 1923 v Lausanne. Z Malé Asie muselo odejít asi 1,5 miliónu křesťanů a naopak z Řecka asi půl miliónu muslimů. 58 Počet obyvatel Soluně rapidně vzrostl a město, které nebylo na takový počet přistěhovalců připravené, se začalo potýkat s výraznou nezaměstnaností a bezdomovectvím. 59 Války a následně velký příchod emigrantů z tureckých území a z Ruska, kde probíhala revoluce, způsobily ještě větší chudobu a špatné životní podmínky v Řecku. Už tak chudá země musela přijmout velké množství uprchlíků a řešit sociální a ekonomické problémy s tím spojené. Dějiny meziválečného Řecka jsou v tom smyslu především dějinami adaptace statisíců maloasijských uprchlíků v nové vlasti. 60 Přistěhovalci se přikláněli k levicové ideologii na rozdíl od místního obyvatelstva, které inklinovalo na stranu konzervativní. Ve 20. letech 20. století se levicové hnutí v čele s Komunistickou stranou Řecka (KKE Κομμουνιστικό Κόμμα Ελλάδας) stávalo čím dál významnější. Ve 30. letech 20. století se konala řada demonstrací a hromadných stávek dělníků, které vyhrotily událostmi v květnu roku 1936, kdy došlo ke krvavému potlačení stávek dělníků pracujících v továrnách na zpracování tabáku v Soluni. Následně byla nastolena Metaxasova diktatura, a to 4. srpna 1936. 61 Po obsazení Soluně německými vojsky v letech 1941 1944 začalo pronásledování Židů a zabavování jejich majetku, které vyvrcholilo přesunem Židů do koncentračních táborů Auschwitz a Birkenau. Během 2. světové války byla soluňská židovská populace téměř vyhlazena, její počet se snížil z původních 50 000 na necelé 2 000 Židů. 2. světová válka zhoršila již tak špatnou ekonomickou situaci. Řecko utrpělo válkou těžké ztráty na lidských životech i na hmotných statcích. Celkovou krizi zhoršoval zápas o politickou 56 Lukatos, Spyros D. Πολιτειογραφικά Θεσσαλονίκης, νομού και πόλης, στα μέσα της δεκαετίας του 1910. Η Θεσσαλονίκη μετά το 1912. Thessaloniki: Kentro Istorias Thessalonikis, 1986, s. 110 111. 57 Chadzi, Jolanda. Θεσσαλονίκη, s. 15. 58 Dostálová, Růžena a kol. Řecko. Stručná historie států, s. 102 103. 59 Kotopulos, Triandafillos I. Η Θεσσαλονίκη στο έργο των Θεσσαλονικέων πεζογράφων, s. 35 37. 60 Dostálová, Růžena a kol. Řecko. Stručná historie států, s. 102. 61 Ibid., s. 103 105. 19

moc mezi pravicí a levicí, který vyústil v občanskou válku. Odehrávala se především v severním a středním Řecku a trvala do roku 1949. Občanská válka způsobila další ztráty na životech, emigraci statisíců obyvatel, tisíce lidí skončily ve vězeních. Následovalo další těžké období, kdy se Soluň opět potýkala s ekonomickou a následně emigrační problematikou, protože část populace odešla za lepším životem do USA, Kanady, Austrálie a dalších zemí. Následovalo období s řadou dějinných událostí, jejichž vývoj v Soluni se nikterak nelišil od politického, hospodářského a kulturního vývoje celého Řecka. 62 62 Kotopulos, Triandafillos I. Η Θεσσαλονίκη στο έργο των Θεσσαλονικέων πεζογράφων, s. 38 40. 20

4. Časoprostor v literární teorii Diplomová práce se primárně věnuje zkoumání městského prostoru v tetralogii Nikose Bakolase, avšak pro lepší pochopení analýzy je přínosné zařadit prostor města do formálně obsahové literární kategorie chronotopu a ve stručnosti jej představit. Časová a prostorová určení jsou v literatuře a umění neodlučitelná, srostlá a vždycky bývají emocionálně zabarvená. 63 4.1. Časoprostor v pojetí Michaila Michajloviče Bachtina Jeden z prvních badatelů, který poukázal na důležitost časoprostoru v literárním díle, byl Michail Michajlovič Bachtin (1895 1975). Učinil tak ve svém svazku studií Voprosy literatury i estetiki z roku 1975 (Román jako dialog, 1980). Bachtin byl významný literární vědec ruského původu, který se zabýval srovnávací literární vědou. 64 Jeho zásluhou bylo uvedení termínu chronotop do literární vědy. Termín vychází z řeckého chronotopos, kde chronos označuje čas a topos prostor. Český ekvivalent časoprostor je tedy přesným překladem tohoto řeckého termínu. Ruský badatel termín chronotop definuje jako bytostný souvztah osvojených časových a prostorových relací. 65 Zastává názor, že chronotop vyjadřuje srostitost prostoru a času (čas jako čtvrtá prostorová dimenze). 66 Vztah času a prostoru v uměleckém chronotopu je vymezen následovně: V literárně uměleckém chronotopu splývají prostorové a časové indicie ve smysluplné a konkrétní jednotě. Čas se v něm zhušťuje, stává se hmotnějším a umělecky viditelným; prostor se naopak intenzifikuje, zapojuje se do pohybu času, syžetu a historie. Časové indicie se vyjevují v prostoru a prostor se zvýznamňuje a měří časem. Právě tento průnik řad a splývání indicií charakterizuje umělecký chronotop. 67 Bachtin charakterizuje chronotop následovně: Chronotop má v literatuře podstatný žánrový význam. Lze přímo říci, že je to právě chronotop, co určuje žánr a žánrové tvary, přičemž v literatuře je hlavním principem v chronotopu čas. Chronotop jako formálně-obsahová kategorie do značné míry determinuje také obraz člověka v literatuře, který má vždy bytostně chronotopickou povahu. 68 Bachtin upřednostňuje jako řídící faktor chronotopu čas nad prostorem, neopomíjí však, že i prostor si prošel určitým vývojem ovlivněným historickým 63 Bachtin, Michail M. Román jako dialog. Přeložila: Daniela Hodrová. Praha: Odeon, 1980, s. 364. 64 Bakhtin, Mikhail Mikhailovich. In Λεξικό Νεοελληνικής λογοτεχνίας (Πρόσωπα, Έργα, Ρεύµατα, Όροι), s. 2446. 65 Bachtin, Michail M. Román jako dialog, s. 222. 66 Ibid., s. 222. 67 Ibid., s. 222. 68 Ibid., s. 222. 21

obdobím. Bachtin vymezil za souhrnné a typologicky stabilní chronotopy chronotop setkání, cesty, zámku, přijímacího salónu, prahu (práh je zde metaforicky myšlen jako krize či životní zlom) a provinčního maloměsta. Výše zmíněné chronotopy sice dle Bachtina patří mezi ty nejpodstatnější, nicméně každý takový chronotop může pochopitelně zahrnovat neomezené množství menších chronotopů: každý motiv může mít totiž vlastní chronotop. 69 Jednotlivé chronotopické modely vypovídají o stupních osvojování historického času, prostoru a člověka tedy reálné skutečnosti vůbec v literatuře. 70 4.2. Časoprostor v pojetí Daniely Hodrové Zatímco Bachtin kategorii prostoru zcela podřídil času, literární teoretička Daniela Hodrová se úzce zabývá právě poetikou prostoru, a to nejen na teoretické rovině, ale také ve své prozaické tvorbě. Hodrová se mimo jiné zasloužila o překlad výše zmíněné publikace Román jako dialog (Praha, 1980). Podle Hodrové struktura místa je závislá na několika aspektech, vztazích a na různých proporcích, kterých tyto aspekty nabývají. 71 Místo je pojato třemi následujícími způsoby 1) kulisa, obraz a znak sociálně charakterizovaného prostředí; 2) hrací plocha, případně políčko ve hře ; 3) metafora, metonymie, jako část či model mytologicky pojatého prostoru. 72 V publikaci Poetika míst: Kapitoly z literární tematologie (Praha, 1997) se Hodrová zabývá pamětí a proměnami míst, které následovně spolu s dalšími teoretiky tematicky dělí na hrady a zříceniny, chaloupku, hospodu, prostory výchovy, vězení, prostory víry, továrnu, věž a pokoj. Pracuje s termínem literární předurčenost místa, což znamená, že do literárního díla se promítají místa, která jsou předurčena k určitému ději či události. Často jsou označována i jako paměť žánru. Pokud určité místo vystupuje v mnoha dílech, toto místo se dostává do podvědomí jak tvůrce, tak čtenáře. V tomto případě mluvíme o paměti míst. V této souvislosti Hodrová mluví o procesu svinování a rozvinování témat a míst, jejich významů a příběhů. Autorka se zabývá otázkou, zda jde o paměť jedinou či dvě navzájem propojené paměti, tedy paměť kolektivní a individuální. Hodrová se přiklání k druhé variantě. V této souvislosti cituje francouzského literárního teoretika G. Genetta, 73 jenž mluví o osobní a kolektivní topice. Osobní topika zahrnuje částečně i tu kolektivní, ve které příběhy tíhnou k mytizaci. Tedy místa spjatá 69 Ibid., s. 364 372. 70 Bachtin, Michail M. Román jako dialog. (anotace Daniely Hodrové k překladu). 71 Hodrová, Daniela a kol. Poetika míst: Kapitoly z literární tematologie. Praha: H&H, 1997, s. 14. 72 Ibid., s. 15. 73 Genette, Gérard. In Λεξικό Νεοελληνικής λογοτεχνίας (Πρόσωπα, Έργα, Ρεύµατα, Όροι), s. 2448. 22

s naší osobní zkušeností prožíváme pod vlivem míst literárních: město kupříkladu vědomě či nevědomě vnímáme pod vlivem příběhů, které jsme o něm četli, pod vlivem jeho mýtu. 74 4.3. Město v románu podle Daniely Hodrové Vztah románu a města Hodrová charakterizuje následovně: Román bývá někdy prohlašován za urbánní žánr, čemuž lze rozumět nejen tak, že je plodem městské kultury, ale že se město stává jedním z ústředních románových míst. 75 Autorka vymezuje tři způsoby, jakými může být město zobrazováno v literatuře, a to město jako objekt, město jako prostředí nebo město jako postava. Město jako objekt se zobrazuje převážně v průvodcích, v informačních knihách o městech a v některých románech. Město jako prostředí se nejčastěji vyskytuje v románech. Město jako postava může vystupovat jak v poezii, tak v próze. V umělecké literatuře převládá pojetí města jako prostředí, avšak může vystupovat i jako subjekt nebo postava. 76 V románech často dochází k zobrazení města na základě individuální zkušenosti hrdinů. V těchto případech dostáváme pouze fragment města, který je ale jedinečný. 77 Neodlučitelnou součástí města jsou i lidé v něm žijící. Vztah lidí k městu a jejich pohyb v něm vytváří děj. Město není tvořeno svými budovami a ulicemi, jak se o tom snaží přesvědčit turistu bedekr, ale právě vztahy, které s městem, jeho konkrétním místem a jeho pamětí navazuje chodec obyvatel či dobyvatel se svým žitým, procházeným, obydleným, dobývaným prostorem. 78 Město jako takové je místo, které se neustále vyvíjí. Je to místo plné ruchu, lidí a pohybu v něm. Ve městě dochází k neustálým proměnám, které jsou spojené jak s historickou situací, tak i s rozvojem městské architektury. 79 74 Hodrová, Daniela a kol. Poetika míst: Kapitoly z literární tematologie, s. 21. 75 Hodrová, Daniela. Místa s tajemstvím: Kapitoly z literární topologie. Praha: KLP, 1994, s. 94. 76 Ibid., s. 94. 77 Ibid., s. 107. 78 Hodrová, Daniela. Citlivé město: Eseje z mytopoetiky. Praha: Akropolis, 2006, s. 32. 79 Hodrová, Daniela. Místa s tajemstvím: Kapitoly z literární topologie, s. 100 101. 23

4.4. Metodologie diplomové práce Hlavním cílem předkládané diplomové práce je vymezit, jakým způsobem se zobrazuje Soluň jako literární město v jednotlivých dílech tetralogie Nikose Bakolase. V práci se tedy budeme zabývat analýzou literární kategorie prostoru, konkrétně prostoru města. Východiskem zkoumání prostoru bude koncepce Daniely Hodrové. Zaměříme se především na to, jakým způsobem je město zobrazeno v jednotlivých dílech tetralogie. Jako kritéria analýzy poslouží výše zmíněné rozdělení, které vychází z publikace Hodrové Místa s tajemstvím: Kapitoly z literární topologie (Praha, 1994): a) město jako objekt b) město jako prostředí c) město jako postava. 80 Jako další kritéria analýzy poslouží i podrobnější rozlišení pojetí místa v literárním díle podle publikace Hodrové Poetika míst: Kapitoly z literární tematologie (Praha, 1997). Místo zde může být pojato jako: a) kulisa, obraz a znak sociálně charakterizovaného prostředí b) hrací plocha, případně políčko ve hře c) metafora, metonymie, jako část či model mytologicky pojatého prostoru. 81 V souladu s teorií Hodrové se budeme snažit prostřednictvím osudů konkrétních postav a jejich vztahu k městu předložit obraz města s jeho vývojem a proměnami na pozadí historických událostí. Budeme tedy pracovat nejen s kategorií prostoru, ale i s kategorií času a postav. Součástí práce bude hledání konkrétních míst nebo částí Soluně, které autor ve své tetralogii blíže či častěji zmiňuje a jejichž prostřednictvím tak předkládá čtenáři charakteristický obraz města. V následující kapitole se budeme zabývat charakteristikou tetralogie a rozborem jednotlivých děl. Po představení každého jednotlivého díla se budeme věnovat kompozici díla, ve stručnosti nastíníme děj, podrobněji popíšeme postavy, které zde vystupují, čas i místo děje. V závěrečném shrnutí se budeme snažit předložit obraz města na základě výše uvedených 80 Ibid., s. 94. 81 Hodrová, Daniela a kol. Poetika míst: Kapitoly z literární tematologie, s. 15. 24

literárních východisek. Následovat bude komparace obrazu města Soluně v jednotlivých dílech tetralogie. 25

5. Tetralogie Ο Κήπος των πριγκίπων, Μυθολογία, Η Μεγάλη πλατεία a Καταπάτηση Tetralogie, připomínající rodinnou ságu, je započata roku 1966 dílem Ο Κήπος των πριγκίπων a pokračuje sbírkou povídek Μυθολογία (1977), stěžejním dílem Η Μεγάλη πλατεία (1978) a završena je románem Καταπάτηση (1990). 82 Tato čtyři díla zobrazují způsob života a vývoj společnosti severního Řecka a převážně Soluně v období let 1880 1980. 83 Nejdůležitějším pojítkem mezi jednotlivými díly kromě propojení hrdinů je městský prostor, ve kterém se téměř veškerý děj z výše uvedeného časového rozmezí odehrává. V díle Η Μεγάλη πλατεία se však Soluň vyskytuje nejčastěji, čímž toto dílo v tetralogii vyniká a má tak svůj půvab a specifické místo v celé autorově životní tvorbě. 84 5.1. První dílo tetralogie: Ο Κήπος των πριγκίπων Roku 1966 nakladatelství Gkoni vydalo druhé Bakolasovo dílo a první dílo tetralogie Ο Κήπος των πριγκίπων. Jedná se o příběh rodiny ve 20. století, ve kterém se autor inspiroval mýtem o Átreovcích. Bakolas k myšlence sepsání románu Ο Κήπος των πριγκίπων uvádí: Už dlouho jsem měl v plánu napsat dílo, které by bylo o vztazích mezi mužem a ženou, o vdaných a svobodných, o neustálém boji, o nadřazenosti jednoho člena nad druhým, o manželské nevěře, o snaze matky, otce anebo obou zároveň získat si své děti. Je vám jasné, co bylo napsáno o patriarchátu a matriarchátu, na základě studií o mykénské kultuře. Tedy tito lidé mi dali podnět, nebo jestli to chcete nazvat vodítkem, pro sepsání vlastního příběhu. Nebylo v mém zájmu vytvořit současnou verzi mýtu Átreovců. Bylo pro mě zajímavé napsat příběh, který by dodával diachronní rozměr střetu Agamemnona Klytaimnéstry. Proto také vedle známých jmen z tragédií existují desítky postav ze současnosti, které dle mého názoru poskytují prvek současné problematiky nebo odkazy na ni. 85 82 Nίκος Μπακόλας o Θεσσαλονικιός πεζογράφος. [online]. 2015 [cit. 16. ledna 2016]. Dostupné z: <http://www.rejected.gr/subs/views/books_presentation/nikos_mpakolas_megali_plateia.html>. 83 Bakolas, Nikos. Καταπάτηση. Η τραγωδία των νεώτερων κλώνων. 84 Pistas, Panajotis S. Apostolidu, Venetia. Με επίκεντρο τη «Μεγάλη πλατεία». Μια θεώρηση του πεζογραφικού έργου του Νίκου Μπακόλα, s. 31. 85 Kolaki, Marianthi. «Πρωτοτυπία και κλασική παράδοση στον Κήπο των πριγκίπων». Ο Παρατηρητής, Τεύχος 9 10, Δεκέμβριος 1988 Φεβρουάριος 1989, s. 36 37. («Από παλιά σχεδίαζα να γράψω ένα βιβλίο που θα αναφερόταν στις σχέσεις ανάμεσα στον άντρα και στην γυναίκα, παντρεμένους ή όχι, στον αγώνα για επικράτηση του ενός πάνω στον άλλο, στη συζυγική απιστία, στη προσπάθεια προσεταιρισμού των παιδιών από τη μητέρα ή τον πατέρα ή κι από τους δύο. Ξέρετε τι έχει γραφεί για την πατριαρχία και τη μητριαρχία, με βάση τις μελέτες πάνω στον λαό των Μυκηνών. Αυτοί οι άνθρωποι, λοιπόν, μου έδωσαν τη βάση ή το όχημα, αν θέλετε για να γράψω 26