PARTNERSTVÍM K BEZPEČNOSTI

PARTNERSTVÍM K BEZPEČNOSTI

P A R T N E R S T V Í M K B E Z P E Č N O S T I

Předmluva Tato brožura se snaží objasnit hlavní principy tvořící základ euroatlantického partnerství a jeho nejdůležitější mechanizmy. Zaměřuje se na pět nejdůležitějších oblastí - bezpečnostní dialog a spolupráci, mírové operace, reorganizaci obrany, připravenost na stavy ohrožení a spolupráci na úseku vědy a životního prostředí - oblastí, které jsou svědectvím jednak zvyšující se úrovně euroatlantické bezpečnosti vlivem Partnerství, jednak významu reálné a praktické spolupráce pro partnerské státy. Partnerské aktivity mají příznivý dopad na reorganizaci obrany, na vývoj demokratických struktur a na podíl partnerských států na mnohonárodní spolupráci z titulu jejich příslušnosti k širokému, mezinárodnímu společenství. Žel, v jedné publikaci nelze popsat celý rozsah a bohatství spolupráce členských a partnerských států NATO. Tato spolupráce zahrnuje nejenom známé mírové operace na Balkánu a v Afghánistánu, ale také aktivity v mnoha jiných oblastech: boj s terorizmem, reorganizace obrany, ekonomické aspekty bezpečnosti, připravenost na stavy ohrožení, kontrola zbrojení, logistika, protivzdušná obrana, řízení vzdušného prostoru, vyzbrojování, vzdělávání a výcvik, věda a životní prostředí a informační programy. NATO udržuje mimořádné vztahy s dvěma partnerskými státy, Ruskem a Ukrajinou, a se sedmi státy sdruženými v programu Středomořského dialogu. Aliance rovněž zkoumá možnosti spolupráce se státy širokého regionu Středního východu na základě iniciativy zrozené na summitu NATO v Istanbulu v červnu 2004. I když tato brožura se těmito vztahy konkrétně nezabývá, současná i budoucí spolupráce s těmito státy je budována na četných aktivitách a mechanizmech euroatlantického partnerství. 1

Obsah PARTNERSTVÍM 4 Počátky a vývoj Partnerství 8 Základní mechanizmy 14 Bezpečnostní dialog a spolupráce 18 Mapa členských a partnerských států NATO ullstein bild-schnürer Poznámka: Tato publikace obsahuje odkazy týkající se bývalé jugoslávské republiky Makedonie, které jsou označeny hvězdičkou (*) s poznámkou pod čarou: Turecko uznává Republiku Makedonie pod jejím ústavním názvem. Fotografie: Autorská práva vyhrazena pod značkou NATO, není-li jinak uvedeno. 2

K BEZPEČNOSTI 20 Mírové operace 24 Reorganizace obrany 29 Připravenost a reakce na stavy ohrožení 33 Bezpečnost, věda a životní prostředí Finnish Defence Forces 36 Vlastní euroatlantická bezpečnostní kultura 3 3

Počátky a vývoj Partnerství Listopad 1989 znamenal pád berlínské zdi oznamující konec studené války. Během krátké doby rychlý průběh významných změn ve střední a východní Evropě postavil NATO před nové a velmi odlišné úkoly v oblasti bezpečnosti. Politické změny bezprecedentního rozsahu otevřely velké možnosti pro zvýšení bezpečnosti v Evropě, ale nevyhnutelně přinesly rovněž nové nejistoty a určitý potenciál nestability. Co učinit k využití příležitosti uvést problémy studené války týkající se evropské bezpečnosti na novou pozitivní cestu? Jaké kroky je třeba učinit k obnovení normálních vztahů mezi všemi státy Evropy, na Východě i na Západě? Jaká pomoc má být poskytnuta státům střední a východní Evropy, aby upevnily svoji nově nalezenou nezávislost, realizovaly své ambice a plně se podílely, jako demokratické státy, na řešení záležitostí týkajících se nadnárodní bezpečnosti na regionální i světové úrovni? Na tyto otázky odpovědělo spojenecké vedení během summitu v Londýně v červnu 1990 podáním přátelské ruky přes někdejší hranici mezi Východem a Západem a předložením návrhu nové koncepce vztahů a spolupráce všem státům střední a východní Evropy. V prosinci 1991 byly vytvořeny podmínky pro zřízení Severoatlantické rady pro spolupráci (North Atlantic Cooperation Council - NACC), fóra, jehož cílem bylo přivést NATO a jeho nové partnerské státy k rozhovorům o problematice společných zájmů. (Tempo změn v Evropě však bylo v té době tak rychlé, že dokonce první zasedání NACC se stalo, přímo během aktu přijetí závěrečného usnesení, svědkem doslova historické události, když sovětský velvyslanec oznámil oficiální zánik Sovětského svazu a změnu svého postavení na zástupce nového státu, Ruské federace.) > Konec studené války otevřel nové příležitosti pro zvyšování bezpečnosti a rozvoj spolupráce. ullstein bild-schnürer 4

Toto Partnerství je zakládáno jako výraz společného přesvědčení o tom, že stability a bezpečnosti v euroatlantickém prostoru může být dosaženo pouze spoluprací a společným úsilím. Nejdůležitějšími hodnotami Partnerství jsou ochrana a rozvoj základních svobod a lidských práv, ochrana svobody, spravedlnosti a míru prostřednictvím demokratických principů. (Rámcový dokument PfP Summit NATO v Bruselu dne 10. ledna 1994) Tato zásadní změna vztahů byla součástí nové strategické koncepce Aliance vyhlášené v listopadu 1991, která přijala širší přístup k otázkám bezpečnosti. Možnosti k dosažení cílů Aliance politickými prostředky se staly mnohem rozsáhlejší než kdykoli dříve. Obrana zůstala pochopitelně nejdůležitějším aspektem Aliance, avšak větší význam mohl být nyní dán rovněž ekonomickým sociálním a ekologickým problémům, stejně jako prostředkům k prosazování stability a bezpečnosti v celém euroatlantickém prostoru. Dialog a spolupráce se staly nezbytnou součástí přístupu nutného ke konfrontaci s rozmanitými úkoly Aliance. Studená válka skončila, hlavním cílem se nyní stalo omezení hrozeb konfliktů vznikajících z nedorozumění nebo ze záměru, dokonalejší řízení krizových situací ovlivňujících bezpečnost spojenců, zvyšování vzájemného porozumění a důvěry mezi evropskými státy, a rozšiřování možností skutečného partnerství při řešení společných bezpečnostních problémů. z baltských států. Politická spolupráce byla zahájena v oblasti četných bezpečnostních a obranných otázek. Severoatlantická rada pro spolupráci v mnoha směrech doslova prolomila ledy. Zaměřovala se však na mnohostranný politický dialog a neposkytovala možnost jednotlivým partnerům k rozvinutí individuálních kooperačních vztahů s NATO. K velké změně došlo v roce 1994, kdy byl inaugurován program Partnerství pro mír (Partnership for Peace - PfP) představující praktickou dvoustrannou spolupráci mezi NATO a jednotlivými partnerskými státy. Partnerství pro mír znamenalo pro proces spolupráce významný krok vpřed. V roce 1997 byla zřízena Euroatlantická rada Partnerství (Euro-Atlantic Partnership Council - EAPC), která nahradila NACC navazujíce na dosažené úspěchy s posláním řídit další rozvoj partnerství na vyšší a operativnější úrovni. V období bezprostředně po studené válce byly konzultace NACC zaměřeny především na její následky, jako byl například odchod ruských vojsk 5

Podstata partnerství a spolupráce na nadnárodní úrovni spočívá v pravidelných konzultacích a praktické kooperaci v zájmu budování transparentnosti a důvěry v celém euroatlantickém prostoru. Podstata partnerství a spolupráce na bilaterální úrovni znamená rozvoj skutečných pracovních vztahů mezi NATO a jednotlivými partnerskými státy, vztahů založených na specifické situaci a potřebách daného státu. Proces partnerství zahrnuje budování dialogu a porozumění mezi všemi zúčastněnými státy, z nichž mnohé byly dřívějšími nepřáteli - členy proti sobě stojících vojenských bloků, nebo mají mezi sebou dlouhodobé regionální, územní, etnické nebo náboženské spory. Společné aktivity zaměřené na hledání svorného řešení problémů kolektivní bezpečnosti vedly k významným úspěchům při překonávání předsudků z minulosti a při vytváření jasné vize týkající se vzájemných výhod získaných díky nynější spolupráci. Od zahájení programu PfP byl učiněn pozoruhodný pokrok, i když došlo k určitým nezdarům a potížím, které byly vzhledem ke složitosti procesu politických, ekonomických a společenských změn ve střední a východní Evropě a v bývalém Sovětském svazu zřejmě nevyhnutelné. Program EAPC a PfP se neustále dynamicky rozvíjí úměrně s postupy podnikanými v oblasti bezpečnosti na základě partnerských dohod mezi NATO a jeho partnerskými zeměmi. Podobně jako NATO se v průběhu let transformovalo za účelem konfrontace s novými úkoly měnícího se bezpečnostního prostředí, tak i Partnerství se adaptovalo na novou situaci. V zájmu zachování své pružnosti a významu pro Alianci se musely aktivity a mechanizmy Partnerství přizpůsobit novým prioritám NATO (viz kapitola Základní mechanizmy ). strategicky významné, ale nedostatečně vyvinuté; a západoevropské nezúčastněné státy. Některé jsou ve stádiu procesu budování nových obranných struktur a kapacit, jiné jsou schopné přispívat strategicky důležitými útvary do operací pod vedením NATO a poskytovat ostatním partnerům odborné poradenství, výcvik a asistenci v nejrůznějších sférách vojenských schopností. Dnes využívá 20 partnerských států EAPC k pravidelným konzultacím s 26 spojenci a k rozvoji vzájemné spolupráce v otázkách zahrnujících mnoho různých aspektů obrany a bezpečnosti. Jejich ozbrojené síly jsou často ve výcviku i v přípravných akcích společně; jejich armádní příslušníci jsou nasazeni bok po boku v mírových operacích vedených NATO; spojenci a partneři spolupracují na kolektivním postupu proti hrozbě terorizmu. V době po skončení studené války nikdo nepředvídal podobný dramatický vývoj situace v euroatlantickém strategickém prostředí. Původním cílem politické koncepce Partnerství pro mír NATO bylo odstranění všech bariér a budování bezpečnosti pomocí dialogu a spolupráce. Dnes jsou cíle PfP mnohem ambicióznější; partnerské státy jsou společně s NATO zapojeny do boje s nebezpečími 21. století, která tvoří zejména terorizmus, proliferace zbraní hromadného ničení a existence zhroucených a nebezpečných států. Partnerství muselo být rovněž prohlubováno a rozšiřováno, aby splňovalo představy různých partnerských zemí a zůstávalo pro ně neustále přitažlivým společenstvím. Dvě kola rozšiřování NATO změnily rovnováhu mezi spojenci a partnery (viz text v rámečku). V březnu 2004 již bylo více spojenců než partnerů - a partneři tvoří velmi různorodou skupinu: balkánské země, které se stále nemohou definitivně vypořádat s dědictvím minulosti; země Kavkazu a střední Asie, 6

SPOJENCI A PARTNEŘI K Partnerství pro mír přistoupilo 30 států Albánie, Arménie, Ázerbájdžán, Bělorusko, Bulharsko, Česká republika, Estonsko, Finsko, Gruzie, Chorvatsko, Irsko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, bývalá jugoslávská republika Makedonie*, Moldavsko, Polsko, Rakousko, Rumunsko, Rusko, Slovensko, Slovinsko, Švédsko, Švýcarsko, Tádžikistán, Turkmenistán, Ukrajina a Uzbekistán. S Ruskem a Ukrajinou byly založeny mimořádné vztahy v roce 1997 podepsáním Zakládající listiny o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti mezi NATO a Ruskem a Charty zvláštního partnerství mezi NATO a Ukrajinou. Vztahy s Ruskem od té doby zesílily, zejména v roce 2002 zřízením Rady NATO-Rusko, ve smyslu jejíž ustanovení se spojenci a Rusko staly rovnoprávnými partnery. V listopadu 2002 byla podniknuta důležitá opatření v zájmu prohloubení a rozšíření vztahů mezi NATO a Ukrajinou schválením Akčního plánu NATO- Ukrajina, který podporuje reformní úsilí Ukrajiny na cestě k plné integraci do euroatlantických bezpečnostních struktur. Deset partnerských států se stalo řádnými členy Aliance. Česká republika, Maďarsko a Polsko přistoupily v roce 1999, v roce 2004 následovaly Bulharsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko. Tři kandidátské země, Albánie, Chorvatsko a bývalá jugoslávská republika Makedonie* se připravují na budoucí členství. Bosna a Hercegovina a Srbsko a Černá Hora doufají, že do Partnerství pro mír a do Euroatlantické rady partnerství budou moci rovněž vstoupit. NATO podporuje jejich snahy, avšak stanovilo požadavky, které musí tyto státy nejdříve splnit. Tyto požadavky zahrnují plnou spolupráci s Mezinárodním trestním tribunálem pro stíhání zločinů v bývalé Jugoslávii, a to zejména zatčení Radovana Karadžiče a Radko Mladiče, a nejznámějších osob podezřelých z válečných zločinů. NATO rovněž podporuje reorganizaci obranné koncepce v Bosně a Hercegovině. Omezená spolupráce v oblasti bezpečnosti probíhá také se Srbskem a Černou Horou, zvláště instruktáže důstojníků i civilních osob na přípravných školeních NATO, kde jsou seznamování se základními údaji o Alianci, problematikou řízení krizových situací, mírovými operacemi a spoluprací mezi civilními a vojenskými složkami. 7

Základní mechanizmy NATO organizuje pravidelné konzultace se svými partnery prostřednictvím Euroatlantické rady Partnerství (EAPC), která poskytuje všeobecný politický rámec pro vztahy Aliance s partnery. Každý z partnerů může rovněž založit individuální vztah s Aliancí prostřednictvím Partnerství pro mír, což je program praktické činnosti, jejiž náplň si může každý partner zvolit podle vlastních priorit. Tyto dva základní mechanizmy Partnerství se staly hlavní součástí euroatlantické bezpečnostní architektury. Další kroky k prohloubení a rozšíření spolupráce mezi spojenci a partnery byly uskutečněny na vrcholných setkáních představitelů Aliance, postupně v Madridu (1997), Washingtonu (1999), Praze (2002) a v Istanbulu (2004). Tyto iniciativy byly založeny na sdílených hodnotách a principech, které jsou podstatou spolupráce a demonstrací trvalého závazku sledovat hlavní cíl Partnerství: upevňování a šíření míru a stability nejen v euroatlantickém prostoru, ale i za jeho hranicemi. NEJDŮLEŽITĚJŠÍ DATA PARTNERSTVÍ PRO MÍR 1991 První zasedání Severoatlantické rady pro spolupráci 1994 Inaugurace programu Partnerství pro mír (PfP); Zřízení misí partnerských států při NATO; Zřízení Koordinační skupiny Partnerství (PCC) při Hlavním velitelství ozbrojených sil v Evropě (SHAPE) 1995 Zřízení Mezinárodního koordinačního střediska (ICC) při SHAPE 1996 Nasazení vyčleněných útvarů armád partnerských států do Implementačních sil pod vedením NATO určených k plnění mírové dohody o Bosně-Hercegovině 1997 První zasedání Euroatlantické rady partnerství (EAPC) v Sintře (Portugalsko); Summit NATO a EAPC v Madridu (Španělsko) zvýšil úroveň operační schopnosti PfP 1998 Vytvoření Euroatlantického koordinačního střediska pro řešení situace při katastrofách (EADRCC) a zřízení Euroatlantické jednotky pro řešení situace při katastrofách (EADRU) 1999 Do NATO vstupují tři partnerské státy - Česká republika, Maďarsko a Polsko; Dialog a spolupráce jsou začleněny do Strategického konceptu Aliance jako součást základních úkolů v oblasti bezpečnosti; Summit NATO ve Washingtonu schválil zvyšování úrovně PfP a posilování jeho operativní role; Partnerské státy rozmisťují své příslušníky v rámci sil KFOR v Kosovu pod vedením NATO 2001 Dne 12. září se schází EAPC a odsuzuje teroristický útok na Spojené státy americké, zavazuje se k boji s terorizmem 2002 Summit NATO v Praze přehodnotil zevrubně situaci a upevnil struktury EAPC a PfP; Zahájení Akčního plánu Partnerství proti terorizmu 2003 Partnerské státy zařazují své útvary do Mezinárodních pomocných bezpečnostních sil (ISAF) v Afghánistánu pod vedením NATO 2004 Do NATO vstupuje sedm partnerských států - Bulharsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko; Summit NATO v Istanbulu schvaluje další opatření k posílení programu PfP; Zahájení Akčního plánu Partnerství na obnovu obranných struktur 8

Euroatlantická rada Partnerství Euroatlantická rada Partnerství sdružuje řádné členy NATO a jejich partnery (v současné době celkem 46 států) a zároveň je místem pravidelného dialogu a konzultací v oblasti politických otázek a problémů spojených s bezpečností. Slouží rovněž jako politický rámec pro individuální bilaterální vztahy mezi NATO a státy - členy programu Partnerství pro mír. Rozhodnutí vytvořit EAPC, učiněné v roce 1997, bylo odrazem přání postoupit od úspěchů dosažených NACC k vytvoření bezpečnostního fóra operativnějšího a dokonalejšího partnerství jednak za účelem přizpůsobení se více složitějším vztahům vyvíjejícím se mezi partnery v rámci programu PfP, jednak v souvislosti s mírovou operací v Bosně a Hercegovině, kde byli v roce 1996 nasazeni armádní příslušníci 14 partnerských států, společně se svými kolegy z členských států Aliance. Byly učiněny další kroky ke zdokonalení úrovně programu Partnerství pro mír a ke zvýšení účasti partnerských států na rozhodovacích procesech a na plánování v celém spektru různých aktivit Partnerství. Zřízení EAPC otevřelo program PfP také pro západoevropské nezúčastněné státy (původně určen pouze pro státy bývalé Varšavské smlouvy). Vedle krátkodobých konzultací v EAPC týkajících se běžných politických a bezpečnostních otázek probíhají i dlouhodobé konzultace ve všech oblastech činnosti. Tyto konzultace zahrnují, kromě jiného, řízení krizových situací a mírové operace; regionální problémy; kontrolu zbrojení a problematiku šíření zbraní hromadného ničení; mezinárodní terorizmus; obranu (plánování, rozpočet, doktrína a strategie); civilní nouzové plánování a připravenost na katastrofy; spolupráci při vyzbrojování; jadernou bezpečnost; koordinaci mezi civilními a vojenskými složkami při řízení leteckého provozu, vědeckou spolupráci. > Zasedáním Euroatlantické rady Partnerství předsedá generální tajemník NATO. Většina partnerských států zřídila při hlavním sídle NATO v Bruselu své diplomatické mise, které usnadňují pravidelné vzájemné styky a umožňují konzultace, kdykoliv se vyskytne jejich potřeba. Zasedání EAPC se konají jednou měsíčně na úrovni velvyslanců, jednou ročně na úrovni ministrů obrany, ministrů zahraničních věcí a náčelníků obrany, jakož i příležitostně na nejvyšší úrovni. Od roku 2005 se bude každoročně konat nové fórum EPAC na vysoké úrovni k problematice bezpečnosti, které bude projednávat důležité otázky bezpečnosti a hledat optimální odpovědi důležité pro řešení úkolů stojících před členskými a partnerskými státy Aliance. EAPC má k dispozici celou řadu organizačních alternativ, a to v závislosti na předmětu diskuse, např. svolat jednání všech spojenců a partnerů, nebo vytvořit menší, ale otevřené pracovní skupiny. Tato flexibilita je klíčem k úspěchu. 9

Partnerství pro mír Na základě praktické spolupráce a věrnosti demokratickým zásadám, o které se Aliance opírá, je účelem Partnerství pro mír zvyšovat stabilitu, snižovat ohrožení míru a budovat pevné bezpečnostní vztahy mezi jednotlivými partnerskými státy a NATO, jakož i mezi partnerskými zeměmi navzájem. Podstatou programu PfP je partnerství vytvořené individuálně mezi každým partnerským státem a NATO, přizpůsobené individuálním potřebám, uplatňované společně na takové úrovni a takovým tempem, jaké si každý účastnický stát sám zvolí. V rámci Partnerství pro mír byla vytvořena komplexní soustava nástrojů k plnění úkolů a cílů PfP a k transformaci myšlenek na činy. Níže uvedené nástroje a iniciativy tvoří rámec jak pro dvoustranné, tak pro mnohostranné akce a poskytují partnerům účinné a transparentní programy, podporující jejích angažovanost po boku Aliance. Formálním základem Partnerství pro mír je Rámcový dokument stanovující konkrétní závazky každého partnerského státu. Každý partner uzavírá celou řadu významných politických závazků: zachovávat demokratickou společnost, dodržovat zásady mezinárodního práva, plnit povinnosti vyplývající z Charty OSN, ze Všeobecné deklarace lidských práv, z Helsinského závěrečného protokolu a z mezinárodních smluv o kontrole zbrojení a odzbrojení; vyvarovat se hrozeb nebo použití síly vůči jiným státům; respektovat stávající hranice; a řešit spory mírovou cestou. Konkrétní závazky jsou uzavírány rovněž na podporu transparentnosti při vypracování rozpočtu a plánování národní obrany, ke zřízení demokratické kontroly nad ozbrojenými silami a k vytváření kapacit pro společné akce s NATO v rámci mírových a humanitárních operací. Rámcový dokument obsahuje také závazek spojenců konzultovat s každým partnerským státem situaci, na základě které partner cítí přímé ohrožení své územní celistvosti, politické nezávislosti nebo bezpečnosti. Tento mechanizmus například využila Albánie a bývalá jugoslávská republika Makedonie* během krize v Kosovu. Partnerské státy volí jednotlivé aktivity podle svých ambicí a schopností. Vybrané aktivity jsou předkládány spojencům formou Prezentačního dokumentu. Poté následuje společné vypracování Individuálního programu Partnerství, který je následně schválen NATO a partnerským státem. Tyto dvouleté programy jsou vybírány z rozsáhlého souboru nabízených aktivit podle specifických zájmů a potřeb každé země. Spolupráce se zaměřuje zvláště na činnost, která má vztah k obraně, reorganizaci obrany a řízení důsledků vyplývajících z reorganizace obrany, avšak může se týkat prakticky všech oblastí činnosti NATO, včetně obranné doktríny, plánování, vztahů mezi civilními a vojenskými složkami, vzdělávání a výcviku, protivzdušné obrany, spojovacích a informačních systémů, řízení krizových situací, civilního nouzového plánování. > V květnu 2000 podepisuje Chorvatsko Rámcový dokument Partnerství pro mír. 10

Významné iniciativy byly zahájeny na summitu konaném ve Washingtonu v dubnu 1999 s cílem zvýšit operativnost Partnerství pro mír a více zainteresovat partnerské státy při rozhodování a plánování PfP. Tyto iniciativy zahrnovaly aplikaci Konceptu operačních schopností a Politickovojenského rámce. Rovněž byl zahájen Program zdokonalování úrovně výcviku a vzdělávání za účelem posílit operační schopnosti ozbrojených sil partnerských států. Koncept operačních schopností byl vypracován v zájmu zlepšení schopností sil Aliance a partnerů operujících v rámci společných misí vedených NATO. Cílem je zajistit větší pružnost při sestavování potřebných kontingentů pro zahájení a udržování budoucích operací PfP vedených NATO Tento mechanizmus se zaměřuje na síly a schopnosti, které budou pro tyto operace potenciálně k dispozici. Stále se zlepšující pracovní vztahy mezi velitelstvími a štáby partnerů a Aliance, jakož i mezi spojeneckými a partnerskými vojenskými útvary, usnadňují integraci ozbrojených sil partnerů do sborů vedených NATO. Na summitu v Istanbulu bylo rozhodnuto, že standardy interoperability a související způsoby hodnocení budou uvedeny do souladu s příslušnými mechanizmy NATO, a to jako součást zavádění Konceptu operačních schopností. Politicko-vojenský rámec stanoví zásady, modality a hlavní linie zapojení partnerů do procesů politických konzultací a rozhodování, operačního plánování a organizace velení. V Istanbulu byla zdůrazněna potřeba včasného zapojení partnerů do rozhodovacího procesu. Ustanovení tohoto dokumentu jsou uplatňována při všech operacích vedených NATO za účastí partnerů a jsou rovněž používána jako všeobecné instrukce při účasti partnerů na jiných aktivitách NATO, jako jsou například výcvikové akce nebo činnost v rámci Svěřeneckého fondu PfP. kapacity všem státům, které nejsou členy NATO, ale vysílají své příslušníky do mírových operací NATO (viz str. 23). Pro zajištění lepší součinnosti partnerských armád s útvary NATO v mírových operacích jsou hlavní linie interoperability a potřebných schopností stanoveny ustanoveními Procesu plánování a hodnocení v Partnerství pro mír (PfP Planning and Review Process - PARP). Tento proces přispěl významným způsobem k těsné spolupráci partnerských států při mírových operacích NATO na Balkánu a v Afghánistánu. Mechanizmus PARP je modelován podle interního systému plánování sil NATO a je nabízen partnerským státům jako alternativní řešení. Plánování úkolů a cílů Partnerství je s každou účastnickou zemí projednáváno individuálně a jejich realizace je podrobně hodnocena. Během let nabyly požadavky PARP na komplexnosti a náročnosti a jsou spojeny se zvyšováním schopností, které spojenci sami určili. Partnerské státy využívají PARP rovněž k sestavení efektivních, dostupných a udržitelných ozbrojených sil a k podpoře úsilí o širší reorganizaci obrany. Tento mechanizmus hrál například důležitou roli při komplexní reorganizaci obrany Ukrajiny (viz str. 25). Řada iniciativ Partnerství pomáhá partnerským státům řídit důsledky reorganizace obrany. Nejvýznamnější z nich, Svěřenecký fond PfP (viz str. 28), nabízí praktickou pomoc při bezpečné likvidaci protipěchotních min a nadbytečných zásob zbraní, jakož i při rekvalifikaci příslušníků armády a konverzi vojenských základen. Na několika velitelstvích NATO byly zřízeny štábní složky PfP složené z důstojníků partnerských zemí s cílem lépe zapojit tyto země do každodenní činnosti Partnerství. Koordinační skupina Partnerství při operačním velitelství NATO v Monsu (Belgie) pomáhá při koordinaci výcviku a cvičeních v rámci PfP. Navíc Mezinárodní koordinační středisko poskytuje instruktáže a plánovací 11

> Švýcarský vrtulník ozbrojených sil KFOR přelétává kosovskou Prištinu: Spolupráce při mírových operacích vedených NATO je hlavním pilířem Partnerství pro mír. SWISSINT Prohlubování spolupráce Další kroky k prohloubení spolupráce mezi NATO a partnerskými státy byly učiněny na summitu konaném v Praze v listopadu 2002. Z komplexního hodnocení EAPC a Partnerství pro mír vyplynulo doporučení posílit politický dialog s partnery a dále zvyšovat jejich zapojení na úseku plánování, řízení a kontroly činnosti. V Praze byl také zaveden do praxe nový mechanizmus spolupráce - Akční plán Partnerství. Jako první byl vypracován Akční plán Partnerství proti terorizmu (viz str. 15). Další novou iniciativou se stal Individuální akční plán Partnerství (Individual Partnership Action Plan - IPAP), který se neomezuje jenom na pouhý výběr činnosti, ale konkretizuje pomoc poskytovanou Aliancí podle zájmů jednotlivých partnerských států, které požádaly o podrobněji strukturovanou podporu domácí reorganizace, zejména v sektoru obrany a bezpečnosti, jenž lépe odpovídá jejich specifickým potřebám a okolnostem (viz text v rámečku). V návaznosti na pokrok dosažený v Praze byly na summitu konaném v červnu 2004 v Istanbulu podniknuty další kroky k posílení euroatlantického partnerství a k jeho dalšímu přizpůsobení na konfrontaci nejen s klíčovými problémy, ale i s potřebami a schopnostmi jednotlivých partnerů. Byla zahájen Akční plán budování obranných institucí za účelem povzbuzení a podpory partnerů při budování efektivních a demokraticky řízených obranných institucí (viz str. 24). Partneři budou mít v budoucnosti více příležitostí zvýšit svůj podíl na operacích vedených NATO v důsledku rozhodnutí, že státy přispívající svými kontingenty budou zapojeny do rozhodovacího procesu dříve, a bude jim poskytnuto více možností k politickým konzultacím. Navíc bude zdokonalen Koncept operačních schopností a partnerům bude nabídnuta možnost formálního zastoupení při Vrchním velitelství spojeneckých sil pro transformaci, které je řídícím orgánem průběžné transformace spojeneckých sil a jejich schopností. Tato skutečnost napomůže ke zvýšení interoperability mezi NATO a silami partnerských států a k transformaci jejich obranných systémů takovým způsobem, aby udržovaly krok s vývojem operačních úkolů a schopností NATO. 12

Rovněž bylo rozhodnuto zaměřit se na angažovanost partnerských států nacházejících se ve dvou strategicky významných regionech, na Kavkaze (Arménie, Ázerbajdžán a Gruzie) a ve střední Asii (Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Turkmenistán, Uzbekistán). NATO jmenovalo pro tyto dva regiony zvláštního zástupce a dva styčné důstojníky. Jejich úkolem je pomáhat a poskytovat rady zvláště při zavádění důležitých aspektů Individuálního akčního plánu Partnerství, jakož i akčních plánů Partnerství pro budování obranných institucí a proti terorizmu a zajišťovat spolupráci na základě mechanizmu PARP. Další informace: www.nato.int/issues/eapc/index.html www.nato.int/issues/pfp/index.html INDIVIDUÁLNÍ AKČNÍ PLÁNY PARTNERSTVÍ Individuální akční plány Partnerství (IPAPs) zavedené do praxe na summitu v Praze v listopadu 2002 jsou k dispozici státům, které mají politickou vůli a schopnost prohlubovat svoje vztahy s NATO. Tyto dvouleté plány jsou určeny ke shrnutí všech nejrůznějších mechanizmů spolupráce napomáhajících partnerskému státu zdokonalovat součinnost s Aliancí, za orientace aktivit na zdokonalení průběhu domácí reorganizace obrany. Individuální akční plán Partnerství musí jasně vytyčovat cíle spolupráce a priority jednotlivých partnerů a rovněž zajišťovat, aby různé používané mechanizmy těmto prioritám přímo odpovídaly. NATO bude poskytovat rady zaměřené na konkrétní specifické cíle reorganizace obrany každého státu. Neoddělitelnou součástí procesu IPAP může být rovněž intenzivní politický dialog o důležitých sporných otázkách. IPAP také usnadní koordinaci dvoustranné pomoci poskytované jednotlivými spojenci a partnery, jakož i koordinaci činnosti s jinými významnými mezinárodními institucemi. Cíle IPAP zahrnují všeobecné kategorie politických a bezpečnostních otázek; obranu, bezpečnost a vojenskou problematiku; styk s veřejností; vědu a životní prostředí; civilní nouzové plánování, správní aspekty bezpečnosti a finanční zdroje. V listopadu 2004 se Gruzie stala prvním státem, který zahájil svůj IPAP. Na přípravě IPAP s Ázerbájdžánem a Uzbekistánem se v současné době pracuje. Zájem o jeho vypracování projevila též Arménie. > Summit NATO v červnu 2004 v Istanbulu ještě více upevnil euroatlantické partnerství. 13

Bezpečnostní dialog a spolupráce Stejně jako se vyvíjí bezpečnostní prostředí, vyvíjí se i euroatlantické partnerství, neboť musí být schopno reagovat na velké množství bezpečnostních problémů, které jsou vitálně důležité pro spojence i partnery. V současné době probíhá pravidelná výměna názorů na bezpečnostní situaci na Balkánu a v Afghánistánu, kde jsou společně rozmístěny mírové jednotky spojenců a partnerů. Jsou přijímány iniciativy na podporu a koordinaci praktické spolupráce a výměny zkušeností v klíčových sférách působnosti, jako je boj s terorizmem a řešení otázek v souvislosti s proliferací zbraní hromadného ničení, ručních palných zbraní a lehkých zbraní. Mnoho bezpečnostních úkolů je nejlépe zvládnuto úzkou spoluprací se sousedícími státy. EAPC a program PfP také poskytují vhodný rámec pro zahájení spolupráce na sporných klíčových otázkách mezi partnerskými státy na regionální a nižší úrovni, zejména v jihovýchodní Evropě, na Kavkaze a ve střední Asii. Boj s terorizmem Boj s terorizmem je dnes jednou z nejvyšších priorit NATO. Útok na Spojené státy americké dne 11. září 2001 vedl poprvé v historii Aliance k aplikaci ustanovení článku 5 Severoatlantické smlouvy (kolektivní obrana). Během mimořádného zasedání, které bylo svoláno na příští den, velvyslanci členských i partnerských států při NATO bezvýhradně odsoudili tyto hanebné činy a zavázali se k odhodlanému boji proti terorismu. Jsme konsternováni těmito barbarskými činy a bezvýhradně je odsuzujeme. Tyto činy jsou útokem na naše základní společné hodnoty. Nedovolíme, aby tyto hodnoty byly ohrožovány osobami, kteří si zvolili cestu násilí. Zavazujeme se k boji se všemi formami terorizmu. Jsme jednotní v naší víře, že ideály partnerství a spolupráce zvítězí. (Prohlášení EAPC z 12. září 2001) 14

Solidarita vyjádřená téhož dne členy EAPC - od Severní Ameriky přes Evropu až po střední Asii - a spolupráce, která se od té doby upevňuje zvláště v boji proti terorizmu potvrzují, že iniciativy Partnerství zasely semena vlastní euroatlantické bezpečnostní kultury. Sdílené odhodlání spojit síly proti hrozbě terorizmu dostalo svůj konkrétní výraz na summitu v Praze schválením Akčního plánu Partnerství proti terorizmu. Tento akční plán poskytuje rámec pro spolupráci a výměnu zkušeností prostřednictvím politických konzultací a praktických opatření. Cílem je zlepšení úrovně na úseku sdílení zpravodajských informací, spolupráce při zajišťování bezpečnosti na hranicích, odborná příprava pro boj s teroristy a rozvoj schopnosti obrany proti teroristickému útoku a schopnosti vypořádat se s následky podobného útoku (viz str. 32). Akční plán rovněž zahrnuje operace zajišťující fyzickou bezpečnost a likvidaci nadbytečné munice, ručních palných zbraní a lehkých zbraní, jako jsou například bazuky a granátomety. Aliance usiluje, pomocí konzultací s partnery, o zvýšení všeobecného chápání a sdílení informací týkajících se šíření WMD. Tyto konzultace, na kterých se aktivně podílejí ministři zahraničních věcí i ministři obrany a jež se týkají politických i obranných aspektů, přispívají příznivě k budování potřebné důvěry. Kromě toho, některé partnerské státy mají silné zázemí na úseku připravenosti na nepředvídaná použití WMD, a mohou proto významně přispět k posílení společné práce v této oblasti. Několik seminářů a workshopů se zabývalo specifickými otázkami této oblasti. Obsahovaly prohloubené diskuze, mimo jiné na téma Zkušenosti s anthraxem, které podrobily analýze několik hlavních součástí plánů pro případy mimořádných situací, vypracovaných na základě zkušeností z podzimu 2001 ve Spojených státech amerických i jinde ve světě. Dalším námětem byla průmyslová rizika ve vztahu k životnímu prostředí a související zdravotnické aspekty. Boj proti šíření zbraní Zbraně hromadného ničení Boj proti šíření zbraní hromadného ničení (Weapons of Mass Destruction - WMD) je jedním z hlavních bezpečnostních úkolů 21. století. Dialog NATO s partnery hraje výraznou roli při plnění cílů Aliance na úseku nešíření těchto zbraní. Nezbytnou podmínkou k dosažení úspěchu jsou spolehlivost a důvěra, čehož lze dosáhnout pouze otevřeností a transparentností. >Šíření zbraní hromadného ničení představuje vážný bezpečnostní problém pro 21. století. 15

Workshopy EAPC o potenciálním nebezpečí spojeném s použitím biologických a chemických zbraní umožnily partnerům výměnu zkušeností a vypracování nejlepších praktických postupů. Současně probíhají diskuze o výzkumu a vývoji nových kapacit a zařízení navrhovaných k ochraně proti použití WMD usnadňující orientaci při zvyšování celkové připravenosti. Experti NATO a partnerských států v otázkách odzbrojení měli příležitost projednat politické a zpravodajské aspekty šíření WMD. Konzultace byly zaměřeny na některé hlavní trendy proliferace a obsahovaly seznámení s představiteli nečlenských států EAPC (Čína, Japonsko, Izrael a Jižní Korea) na regionální úrovni. Partneři si vyměňovali informace o postupech při kontrole vývozu těchto zbraní a o uplatňování nedávných iniciativ týkajících se nešíření WMD ve smyslu Rezoluce č.1540 Rady bezpečnosti OSN. Členové Aliance informovali partnery o aktivitách NATO v oblasti chemické, biologické a radiační ochrany, zejména o zřízení a nasazení Mnohonárodního praporu radiační, chemické a biologické ochrany NATO (NATO CBRN). Akce proti minám a ručním palným zbraním Středem mezinárodních obav se stalo nebezpečí hrozící z rozšiřování levných a neregistrovaných zbraní. Ruční palné zbraně, které lze snadno získat a snadno použít, napomáhají při rozpoutávání a prodlužování ozbrojených konfliktů. Příliš často jsou cílem a obětmi ozbrojeného násilí civilisté. Podle údajů OSN a jiných statistických zdrojů bylo ze čtyř milionů mrtvých v důsledku válečných konfliktů v průběhu 90.let minulého století 90 % civilistů, z toho 80 % tvořily ženy a děti. Odhaduje se, že ve světě je přes půl miliardy ručních a lehkých zbraní, což znamená, že na každého dvanáctého obyvatele naší planety připadá jedna zbraň. Každý den jsou příčinou smrti více než 1 000 lidí. Pokud jde o protipěchotní miny, po celém světě je podle odhadů uloženo v zemi přes 100 milionů těchto min. V průměru vybuchuje každých 22 minut jedna nášlapná mina, takže každoročně tyto miny zabijí nebo zmrzačí přibližně 26 000 lidí. Byly zahájeny mnohostranné iniciativy na globální, regionální i místní úrovni zabývající se proliferací ručních zbraní a reagující na nutnost humanitárních akcí proti minám. NATO a partnerské státy se snaží doplnit toto úsilí využitím odborných politicko-vojenských znalostí Partnerství pro řešení těchto úkolů v euroatlantickém prostoru. > Šíření ručních palných zbraní a lehkých zbraní vzbuzuje rostoucí mezinárodní obavy. 16

EAPC vytvořila Pracovní skupinu ad hoc pro otázky ručních palných a lehkých zbraní a odminování (Ad Hoc Working Group on Small Arms and Light Weapons and Mine Action - AHWG-SALWMA) v zájmu vytvoření fóra pro výměnu informací týkajících se kontroly pohybu těchto zbraní, například pomocí národní kontroly vývozu nebo vynucovacích prostředků. Program PfP také organizuje školicí kurzy na téma vedení zbrojních skladů a bezpečnost skladování zbrojního materiálu, odstraňování a destrukce nadbytečných zásob, a shromažďování a likvidace zbrojního materiálu v průběhu mírových operací. Kromě toho je v praxi, na individuální žádost jednotlivých států, poskytována specificky orientovaná asistence. > Mírové síly členských a partnerských států NATO se často podílejí v rámci humanitárních akcí na odminování. Problémem nášlapných min se zabývá uvedená pracovní skupina, i program PfP. Na specifické aspekty problému se zaměřují semináře a workshopy. Hlavní odpovědnost za odminování v terénu nese Služba pro záležitosti odminování při OSN (United Nations Mine Action Services - UNMAS). Mimoto, ozbrojené síly členů a partnerů NATO rozmístěných na Balkánu a v Afghánistánu pravidelně spolupracují s civilními organizacemi při odminování území. Na Balkánu bylo odminováno 26 milionů čtverečních metrů a v Afghánistánu jednotky ISAF pomáhají při odstraňování nášlapných min z mezinárodního letiště v Kábulu a v ostatních operačních prostorech. SHAPE Svěřenecký fond Partnerství pro mír (viz str. 28) byl zřízen v roce 2000 k tomu účelu, aby spravoval příspěvky jednotlivých států určené pro destrukci nášlapných min. Do prosince 2004 bylo odstraněno přes dva miliony nášlapných min, a do budoucnosti se připravují další odminovací akce. Od doby svého vzniku se rozsah působnosti Svěřeneckého fondu rozšířil i na likvidaci nadbytečných zásob munice, ručních palných a lehkých zbraní. 17

11 3 17 40 5 35 25 7 16 1 15 8 41 12 2 2 26 19 23 18 ČLENSKÉ STÁTY NATO Belgie (1) Bulharsko (2) Kanada (3) Česká republika (4) Dánsko (5) Estonsko (6) Francie (7) Německo (8) Řecko (9) Maďarsko (10) Island (11) Itálie (12) Lotyšsko (13) Litva (14) Lucembursko (15) Nizozemsko (16) Norsko (17) Polsko (18) Portugalsko (19) Rumunsko (20) Slovensko (21) Slovinsko (22) Španělsko (23) Turecko (24) Velká Británie (25) Spojené státy americké (26)

33 39 6 13 14 31 18 36 4 21 29 10 22 32 43 27 9 20 2 45 38 24 34 28 30 44 46 42 37 PARTNERSKÉ STÁTY Albánie (27) Arménie (28) Rakousko (29) Ázerbájdžán (30) Bělorusko (31) Chorvatsko (32) Finsko (33) Gruzie (34) Irsko (35) Kazachstán (36) Kyrgyzstán (37) Moldavsko (38) Rusko (39) Švédsko (40) Švýcarsko (41) Tádžikistán (42) bývalá jugoslávská republika Makedonie*(43) Turkmenistán (44) Ukrajina (45) Uzbekistán (46) * Turecko uznává Republiku Makedonie pod jejím ústavním názvem 19

Mírové operace > Partnerské státy Aliance tvoří hlavní součást Mezinárodních pomocných bezpečnostních sil (ISAF) v Afghánistánu. Finnish Defence Forces Partnerské státy hrály důležitou roli při mírových operacích NATO na Balkánu a dnes tvoří hlavní součást kontingentu mise NATO v Afghánistánu. Účast partnerských států v těchto operacích zvyšuje bezpečnost v euroatlantickém prostoru i mimo. Nasazení ozbrojených sil partnerských zemí v misích Aliance umožňuje jejich příslušníkům získávat praktické zkušenosti ze spolupráce se spojenci při obnově stability v krizových oblastech. Jejich podíl na misích rovněž ulehčuje břemeno povinností členských států Aliance. Navíc, přítomnost partnerů v rámci operace pod vedením NATO je výrazem širokého mezinárodního souhlasu s pomocí při řízení krizové situace a udržování stability. Armádní příslušníci mnoha partnerských států si již zvykli na práci po boku svých kolegů z NATO a osvojili si operační postupy Aliance ve složitých a těžkých podmínkách. Tento fakt je důležitější než kterýkoliv jiný aspekt pro upevňování vztahů, budování důvěry a porozumění mezi ozbrojenými silami, které byly až do konce studené války součástí dvou nepřátelských bloků stojících proti sobě přes celou rozdělenou Evropu. Dnes jsou NATO a partnerské státy společně vystaveni konfrontaci s úkoly 21. století. Mise v Afghánistánu NATO vede od srpna roku 2003 Mezinárodní pomocné bezpečnostní síly (International Security Assistance Force - ISAF) v Afghánistánu. Úkolem těchto sil, nasazených pod mandátem OSN, je pomáhat afghánským úřadům vnést do celé země, snažící se vzpamatovat ze dvou desetiletí občanské války, mír a stabilitu, a zabránit, aby se opět stala útočištěm teroristů. Původní mandát omezoval operace ISAF jenom na Kábul a jeho okolí, ale ve smyslu nového mandátu OSN byla mise rozšířena i mimo hlavní město. Přítomnost ISAF se postupně rozšířila i na sever země zřízením provinčních rekonstrukčních týmů (Provincial Reconstruction Teams - PRTs), což jsou týmy civilistů a armádních příslušníků pracujících v provinciích s cílem šířit pravomoc ústřední vlády a usnadnit vývoj a rekonstrukci země. Přípravy na rozšíření působnosti dále na západ od Kábulu začaly na podzim roku 2004. Kromě toho byly po dobu 8 týdnů rozmístěny zvláštní jednotky za účelem podpory příprav volebního procesu a zajištění bezpečnosti v průběhu prezidentských voleb konaných v říjnu 2004. 20

V září 2004 se na misi ISAF podílelo deset partnerských států, přičemž některé z nich poskytly důležité specializované síly, jako je vojenská policie a odminovací týmy. Partnerské státy napomáhaly ve střední Asii také při logistickém zabezpečování ISAF, neboť technické vybavení muselo být dopravováno přes několik partnerských států, než se dostalo do Afghánistánu. Vztahy vytvořené v rámci Partnerství pro mír byly pro spojence bází pro uzavírání dvoustranných dohod o tranzitu vojenského materiálu přes tyto státy a o zřizování základen pro ozbrojené síly a vojenskou techniku na jejich území. Například zástupci Německa a Uzbekistánu uzavřeli oficiální dohodu o využívání vojenského letiště v Termezu, poblíž hranic s Afghánistánem. Tato dohoda umožnila vytvořit letecký most do Kábulu a do severních částí Afghánistánu. Dohoda mezi Nizozemskem a Kyrgyzstánem umožnila nizozemským stíhačkám F-16 operovat z letiště v Biškeku. Francie má obdobnou dohodu s Tádžikistánem, která jí umožňuje provozovat týlovou základnu v Dušanbe. Vzhledem k velmi různorodému etnickému složení obyvatelstva Afghánistánu mají některé středoasijské partnerské státy vliv na významné místní osobnosti, čehož lze využít ve prospěch operací ISAF. Bosna a Hercegovina Příslušníci armád 14 partnerských zemí se stali součástí Implementačních sil (IFOR), které byly rozmístěny v Bosně a Hercegovině po podepsání Mírové smlouvy v americkém Daytonu dne 14. prosince 1995. Mise IFOR, vybavená mandátem OSN za účelem plnění vojenských podmínek uvedené smlouvy, měla zabezpečit definitivní ukončení bojů, oddělit od sebe ozbrojené síly nově vytvořených entit (Federace Bosny a Hercegoviny a Republiky Srbska) této válkou rozervané země a zajistit urovnání územních sporů. V prosinci 1996 byly síly IFOR nahrazeny objemově menšími Stabilizačními silami (SFOR). Kromě poslání odrazovat od obnovení konfliktu a zajišťovat klidné prostředí, ve kterém se může rozvíjet mírový proces, byla mise SFOR rozšířena o úkol podporovat civilní agentury začleněné do mezinárodního společenství v rámci stabilizace země. Mírové jednotky pomáhaly uprchlíkům a Pomoc, kterou partnerské státy poskytují misi ISAF, přesahuje do značné míry tradiční rozsah podpory silám NATO, a proto je jedním z důvodů, proč je Partnerství pro Alianci tak důležité. Balkánské operace Již od první mise Aliance - mírové operace v Bosně a Hercegovině - jsou partnerské státy nedílnou součástí mírových sil NATO na Balkánu. Po celá léta více než 10 % příslušníků mírových sborů NATO v Bosně a Hercegovině, a 18 % příslušníků KFOR v Kosovu pocházelo a pochází z partnerských a ostatních nečlenských států NATO. SFOR > Švédský příslušník KFOR se svým věrným kamarádem při vyhledávání min. 21

vysídleným osobám k návratu do jejich domovů a přispívaly k reorganizaci bosenských ozbrojených sil. S postupným zlepšováním bezpečnostního prostředí se počet mírových jednotek v zemi progresivně snižoval, a z původně rozmístěných 60 000 příslušníků zůstalo v roce 2004 v Bosně již jen přibližně 7 000 mužů. Operace NATO v Bosně a Hercegovině byla ukončena v prosinci roku 2004, kdy odpovědnost za udržování bezpečnosti byla předána následné misi vedené Evropskou unií. Úspěšné splnění mise SFOR je svědectvím moudrosti volby široké a dlouhodobé perspektivy na zachování míru a rekonstrukce země. Je to rovněž ospravedlnění trpělivosti a vytrvalosti, kterou Aliance a partnerské státy prokázaly na celém Balkánu v předcházejících deseti letech, a kterou nadále prokazují v Kosovu. Ukončení mise SFOR neznamená konec přítomnosti NATO v Bosně a Hercegovině. Aliance zde má nadále svoje vlastní vojenské velitelství, jehož činnost se zaměřuje na pomoc bosenským úřadům při reorganizaci obrany a na přípravu země na členství v Partnerství pro mír. Zabývá se také bojem proti terorizmu, pronásledováním válečných zločinců a shromažďováním zpravodajských informací. Kosovo Letecké údery mírových sil NATO vedených ze srbské provincie Kosovo vůči Federativní republice Jugoslávie donutily Miloševičův režim, po 78 dnech, k přijetí výzvy mezinárodního společenství k odchodu srbských ozbrojených sil z Kosova, a tím ukončily násilné akce proti Kosovským Albáncům a umožnily návrat uprchlíků. Uzavření Vojenské technické dohody mezi NATO a jugoslávským velením umožnilo v červnu 1999 nasazení sil KFOR v celé provincii Kosovo pod mandátem OSN. Úkolem mise je zabránit obnovení konfliktu, vytvořit bezpečné prostředí a podporovat mezinárodní humanitární úsilí a činnost Prozatímní správní mise OSN v Kosovu (UN Interim Administraton Mission in Kosovo - UNMIK). Plný stav KFOR činil na počátku operace přibližně 43 000 příslušníků. Tento stav se progresivně snížil o více než polovinu. V říjnu 2004 čítaly KFOR přibližně 18 000 mužů pocházejících z většiny členských států NATO, devíti partnerských států a dvou nepartnerských států (Argentiny a Maroka). KFOR pomáhají společně s UNMIK vybudovat bezpečné prostředí, ve kterém se za mezinárodní pomoci může rozvíjet demokratická společnost. Probíhá obnova občanských struktur, bezpečnostní opatření jsou v platnosti a život v provincii se vrátil do normálních kolejí. Nicméně výbuch etnického násilí v březnu 2004 prokázal, že k trvalému míru je zapotřebí ještě velkého úsilí a že silná vojenská přítomnosti v Kosovu je nezbytná. Společné nasazení Jedním z hlavních cílů programu Partnerství pro mír je zdokonalit schopnosti sil partnerských států takovým způsobem, aby byly schopny nasazení společně se silami NATO při mírových operacích (viz str. 10 a 11). Bilaterální programy a společná vojenská cvičení pomáhají partnerským kontingentům při zdokonalování a přizpůsobení silám NATO. Nejdůležitějším faktorem spolupráce je používání stejného jazyka, angličtiny, a interoperabilita. Partnerské síly se stále více přizpůsobují operačním normám Aliance v zájmu zajištění bojové účinnosti v terénu a přejímají postupy a systémy kompatibilní s NATO. V tomto ohledu hraje důležitou roli Koncept operačních schopností. Koordinační skupina Partnerství, zřízená při SHAPE v roce 1994, poskytuje podporu strategickému velitelství NATO na úseku koordinace výcviku a cvičení v rámci programu PfP. 22

Nasazení partnerských a nepartnerských států v mírových operacích vedených NATO se řídí tzv. Politicko-vojenským rámcem. Toto nasazení pomáhá organizovat Mezinárodní koordinační středisko (ICC), zřízené při SHAPE v říjnu 1995, které se zabývá zajišťováním briefingů a plánováním kapacit všech nečlenských států NATO, které do misí vysílají své armádní příslušníky. Individuální účast každého státu je předmětem finanční a technické dohody mezi určitým vysílajícím státem a NATO na základě hodnocení jednotlivých nabídek národních kontingentů. Každý partnerský stát přebírá odpovědnost za svůj kontingent a za jeho nezbytnou podporu umožňující účinné nasazení do dané mise. V některých případech je podpora také poskytována na bilaterální bázi ze strany některé z členských zemí NATO. vysílající státy pocházejí z jiných kontinentů, a některé nemají dokonce žádné oficiální vztahy s NATO. Z Jižní Ameriky přispěla svým kontingentem Argentina do SFOR a KFOR, a Chile vyslalo svůj kontingent do SFOR. Ze států Středomořského dialogu NATO vyslaly do KFOR a SFOR své síly Jordánsko a Maroko, a v rámci mise vedené NATO sloužily v Bosně a Hercegovině také příslušníci armády Egyptské arabské republiky. Další arabská země, Spojené arabské emiráty, vyslala velký armádní sbor do KFOR. Z jihovýchodní Asie přispěla Malajsie svým kontingentem do IFOR i KFOR. V rámci výměnných programů s Velkou Británií sloužili příslušníci armád Austrálie a Nového Zélandu v mírových silách na Balkánu. Menší vojenský útvar z Nového Zélandu sloužil v ISAF. Převážná část nečlenských zemí NATO vysílajících své příslušníky do mírových operací pod vedením Aliance se sice současně účastní programu Partnerství pro mír a pochází z Evropy, ale některé Ruské mírové síly Po více než sedm let, až do rezignace na mise SFOR a KFOR v létě 2003, zajišťovalo Rusko největší partnerský kontingent si pro mírové operace na Balkánu. Ruští příslušníci zde působili po boku spojenců a ostatních partnerských států, aby podpořili úsilí mezinárodního společenství o vybudování trvalé bezpečnosti a stability v tomto regionu. Ruské mírové síly byly v lednu 1996 nejprve rozmístěny v Bosně a Hercegovině, kde tvořily součást mnohonárodní brigády v severní části země, prováděly denní hlídkování, bezpečnostní kontroly a pomáhaly s obnovou infrastruktur a s humanitárními úkoly. Sehrály velmi důležitou diplomatickou roli při ukončení konfliktu v Kosovu a i přes rozdílné názory na letecké údery NATO v roce 1999 byly ruské jednotky v červnu 1999 rozmístěny v Kosovu, kde působily jako součást mnohonárodních brigád na východě, severu a jihu provincie, udržovaly provoz letiště v Prištině a zajišťovaly rovněž provoz zdravotnických zařízení a lékařské služby. 23

Reorganizace obrany S koncem studené války zmizela i hrozba konfrontace mezi Východem a Západem. Mohutné armády a obrovské sklady zbraní a munice už nebyly zapotřebí. Mnozí se těšili na dividendy míru vyplývající ze snížených výdajů na obranu. Avšak reorganizace obrany není ani levná ani snadná. Navíc NATO a partnerské státy brzy stály před novými úkoly v oblasti bezpečnosti a musely přizpůsobit své ozbrojené síly změněnému bezpečnostnímu prostředí, což mělo nevyhnutelně i ekonomické důsledky. Členské státy NATO postupně snižují stavy vojenského personálu, ruší určitá technická zařízení a základny a transformují ozbrojené síly takovým způsobem, aby vyhovovaly současným potřebám obrany. Mnoho partnerských států teprve zahajuje tento dlouhý a obtížný proces, často s nedostatečnými zdroji a zkušenostmi. Čelí náročným úkolům restrukturalizace armády a rekvalifikace jejich příslušníků, kteří byli součástí silně militarizovaného prostředí a dnes nejsou ani žádoucí, ani potřební v kontextu uskutečněných demokratických změn. Při transformaci ozbrojených sil je jednou z absolutních priorit budování kapacit umožňujících účinně přispívat k řízení krizových situací a účastnit se mírových operací v euroatlantickém prostoru. Dalším důležitým aspektem reorganizace obrany je správné řízení důsledků těchto velkých změn. Jedním z nejdůležitějších přínosů programu Partnerství pro mír byl Proces plánování a hodnocení PfP (PARP, viz str. 11) obsahující postupy a mechanizmy určování cílů, plánování a hodnocení, doplněné bilaterálně vypracovanými programy mezi NATO a jednotlivými partnerskými státy. Tento důležitý materiál umožňuje členským státům Aliance a západoevropským partnerům sdílet odborné poznatky a asistovat partnerům při konfrontaci s obsáhlými koncepčními a praktickými problémy spojenými s reorganizací obrany. Podpora komplexní reorganizaci obrany Budování účinných institucí Účinné a výkonné obranné instituce podléhající občanské a demokratické kontrole jsou základem stability v euroatlantickém prostoru a jsou nezbytně nutné pro spolupráci na poli mezinárodní bezpečnosti. Tuto nutnost potvrdil Akční plán Partnerství pro budování obranných institucí, schválený hlavami členských států a vlád EAPC na summitu v Istanbulu v červnu 2004. Tento nový proces je orientován na stimulaci úsilí partnerských států o reorganizaci a restrukturalizaci obranných institucí s tím účelem, aby vyhovovaly nejen domácím potřebám, ale i mezinárodním závazkům. Definuje společné pracovní cíle Partnerství v této oblasti, podporuje výměnu adekvátních zkušeností a napomáhá adaptovat a zaměřovat bilaterální obranné a bezpečnostní programy. Cíle Akčního plánu pro budování obranných institucí zahrnují efektivní a transparentní opatření umožňující demokratickou kontrolu obranných struktur; občanskou účast na rozvoji obranné a bezpečnostní politické koncepce; účinný a transparentní legislativní a justiční dozor nad sektorem obrany; zvýšenou úroveň hodnocení bezpečnostních rizik a potřeb pro zajištění národní bezpečnosti za odpovídajícího rozvoje a udržování náležité interoperability; optimalizaci řízení ministerstev obrany a jiných agentur spojených s armádními strukturami; soulad s mezinárodními normami a praxí v sektoru obrany včetně dozoru nad vývozem; efektivní a transparentní postupy v oblasti finanční a plánovací a na úseku alokace zdrojů v sektoru obrany; efektivní řízení nákladů na obranu a sociálně-ekonomické důsledky restrukturalizace obrany; účelné a transparentní personální struktury a postupy v ozbrojených silách; účinnou mezinárodní spolupráci a dobré sousedské vztahy na poli obrany a bezpečnosti. 24