Asistovaná reprodukce a právo

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva Asistovaná reprodukce a právo Bakalářská práce Autor: Pavlína Dolečková Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: JUDr. Eva Karhanová - Horynová Praha Březen 2010

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a s pouţitím uvedené literatury. Ve Velkých Hamrech dne 15. 3. 2010 Pavlína Dolečková

Poděkování Ráda bych poděkovala vedoucí práce JUDr. Evě Karhanové - Horynové za konzultace při vedení práce.

Anotace Ve své práci se věnuji vybraným etickým a právním aspektům, které souvisí s některými metodami asistované reprodukce a právem dítěte znát svůj genetický původ. Dále se zabývám významem určování rodičovství. Podávám přehled právní úpravy dané problematiky ve vybraných evropských zemích a u nás v České republice, kde v roce 2006 nabyl účinnosti zákon o výzkumu na lidských embryonálních buňkách a souvisejících činnostech, jehoţ součástí je i nové právní zakotvení asistované reprodukce. První dítě za pomoci metod asistované reprodukce se narodilo v roce 1978 ve Velké Británii. U nás se první dítě počaté tímto způsobem narodilo v roce 1982. Annotation In my thesis I focused on choice ethic and law aspects which relate to some methods assist reproduction and a right of child to know his genetic origin. Next I am concerned with sence of parenthood determination. I make a survey about legal regulations referenced in choise european countries and in the Czech republic where came into operation tehe law about survey of human embryonic cells and related activities. One part of this law is a new law locking of assist reprodukction. In 1978 was born first child thanks to assist reproduction in the United Kingdom. In the Czech republic was born first child by this way in 1982.

Obsah Úvod... 6 1. Literární rešerže... 7 2. Popis metod asistované reprodukce... 9 2.1. Artificiální inseminace (AIH, AID)... 12 2.2. Fertilizace in vitro a embryo transfer (IVF, ET)... 14 2.3. Surogační mateřství... 16 3. Právní úprava asistované reprodukce v jiných evropských zemích 3.1. Velká Británie... 19 3.2. Německo... 21 3.3. Rakousko... 23 3.4. Francie... 25 4. Význam právní úpravy určování rodičovství a problematika asistované reprodukce... 29 5. Platná právní úprava určování rodičovství v České republice... 31 5.1. Určení a popření otcovství... 32 5.2. Popření otcovství podle ustanovení 58 odt. 2 zákona o rodině... 33 5.3. Určení a popření mateřství... 35 6. Právní úprava určování rodičovství v některých evropských zemích 6.1. Rakousko... 36 6.2. Nizozemí... 37 6.3. Řecko... 37 6.4. Slovensko... 38 7. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva... 40 7.1. Kňákal proti České republice... 40 7.2. Schofman proti Rusku... 41 7.3. Keegen proti Irsku.... 42 8. Právo znát svůj genetický původ z hlediska asistované reprodukce... 44 Závěr... 49 Seznam použité literatury... 50 Seznam použitých zkratek a vysvětlení cizích slov dle textu... 52 Přílohy... 53 5

Úvod V roce 1978 se Velké Británii narodilo první dítě v důsledku metod asistované reprodukce, u nás se první dítě počaté tímto způsobem narodilo v roce 1982. Od této doby uběhlo hodně času a došlo k velkému rozvoji těchto metod. Celosvětově se díky metodám asistované reprodukce rodí stále více dětí. Pro názornost rozvoje uvádím příklad, v roce 1989 bylo ve světě hlášeno 30.000 dětí, které se narodili za pomocí metody asistované reprodukce, u nás to byly desítky, v roce 2002 se jiţ jedná o statisíce (okolo 200.000), u nás se jde o počet téměř 3.000 dětí, coţ se rovná 3% všech narozených dětí. Po počátečním nadšení se vynořilo mnoho etických a právních otázek spojených s aplikací těchto metod, tyto otázky vedly k diskusím a častým sporům mezi lékaři, veřejností a státem. Také různá náboţenství, která v mnoha částech světa stále podstatně ovlivňují postoj k reprodukci, nezůstala stranou. K hlavním otázkám patří morální status embrya, surogatní mateřství, kryokonzervace lidského embrya, preenbryonální výzkum. V prvních kapitolách práce se věnuji právní úpravě asistované reprodukce v evropských zemích a u nás. Dále se zabývám právní úpravou určování rodičovství, a právem dítěte vědět, kdo je jeho biologický otec, jaký je jeho genetický původ, kdo jsou vlastně jeho předkové. Pokud je dítě počato přirozenou cestou a obě gamety pocházejí od manţelského páru je situace jasná. Jiná situace však nastává, pokud je jedna gameta nebo obě od dárců. Potom je toto právo dítěti odepřeno nebo přístup k těmto informacím velmi ztíţen. Součástí práce je i přehled judikatury Evropského soudu pro lidská práva, který řešil některé kauzy spojené s výše zmíněnou problematikou. Cílem práce je porovnání předchozí právní úpravy s přijatým zákonem o výzkumu na lidských embryonálních buňkách a souvisejících činnostech. Tohoto cíle dosahuji pomocí srovnání právních úprav, které u nás platily před přijetím zákona a změny které přinesl nově přijatý zákon, dále srovnáním právních úprav platných v Evropě. 6

1. Literární rešerže Pro vypracování bakalářské práce jsem vyuţila následující prameny: Zákon o rodině s komentářem a předpisy související od autorů JUDr. M. Holuba, JUDr. H. Nové a JUDr. J. Hyklové, který vydalo nakladatelství Linde v roce 2005. Tato publikace obsahuje úplné znění zákona č. 94/1963 Sb., o rodině a dále jsou zde komentáře autorů k jednotlivým paragrafům. Pro svoji práci jsem vyuţila hlavu třetí tohoto zákona, která se věnuje určování rodičovství. Zákon o rodině s komentářem, který vypracovali J. Radimský a S. Radvanová od vydavatelství Panorama z roku 1989. V jednom z komentářů se autoři zabývají otázkou původu ova a s tím související platností zásady, ţe matka je vţdy jistá. Zákon č. 227/2006 Sb., o výzkumu na lidských embryonálních kmenových buňkách a souvisejících činnostech a o změně některých souvisejících zákonů, tento nový zákon se své třetí části věnuje asistované reprodukci. Směrnice ministerstva zdravotnictví č. 18/1982, o podmínkách pro umělé oplodnění. Obsahem této směrnice byla úprava artificiální inseminace, coţ je jedna z metod asistované reprodukce. Právo a moderní lékařství od J. Štěpána, které vydalo nakladatelství Panorama v roce 1989, je publikace o tom, jak reaguje právo na rozvoj moderního lékařství. Tuto publikaci jsem vyuţila v kapitole: Metody asistované reprodukce, jsou zde uvedeny některé právní aspekty asistované reprodukce. Moderní genetika a naše současné rodinné právo, AUC, z roku 1973. V této knize je popsán vývoj moderní genetiky, především reprodukční medicíny, která zahrnuje asistovanou reprodukci (umělé oplodňování). Tuto publikaci jsem také vyuţila v kapitole: Metody asistované reprodukce, autor se věnuje např. vybraným právním aspektům heterologní inseminace, počínání s embryi, atd.. 7

Jednou z dalších pouţitých publikací v práci je kniha Dítě, rodina a stát, od autorky M. Hrušákové, kterou vydalo nakladatelství MU v roce 1993. V této knize je popisován vztah dítěte, rodiny a státu. Publikace České rodinné právo od našich předních odbornic na rodinné právo,m. Hrušákové a Z. Králíčkové, kterou vydalo nakladatelství MU v roce 2006. Z této knihy jsem vyuţila kapitolu určení rodičovství, v které jsou rozebrány mimo jiné i právní problémy spojené s otázkou, kdo je matkou dítěte, pokud je dítě počato za pomoci některé metody asistované reprodukce. Dále jsem pro svoji práci vyuţila články uveřejňované v odborných časopisech: V několika vydáních odborného časopisu Právník uveřejnil J. Haderka několik svých odborných článků týkajících se právní úpravy asistované reprodukce v evropských zemích. V č. 12/1994 uveřejnil článek Novelizace francouzského rodinného práva v letech 1993 1994, ve kterém je popisována novelizace rodinného práva ve Francii. V č. 3/1996 je článek Annual Survey of Family law1993, Univ. Of Lousville Journal 1995, v kterém jsou popsány rozhodnutí judikatury související s rodinným právem a asistovanou reprodukcí ve vybraných evropských zemích. V č. 12/1996 se autor zamýšlí nad francouzskými tzv. bioetickými zákony z roku 1994. Všechny tyto články jsem vyuţila v kapitole: Vybrané cizí právní úpravy asistované reprodukce. Několik článků, které se týkají také asistované reprodukce, bylo otištěno v odborném časopise Správní právo. V č. 6/1978 uveřejnila svůj článek E. Zikmundová, Poznámky k problematice umělého oplodnění a v č. 6/1992 otiskly článek J. Haderky, Nový rakouský zákon o reprodukční medicíně. V Právním obzoru č. 9/1986 byl otištěn článek J. Drnovce, Umelé oplodňovanie podla niektorých zahraničních úprav a v č. 10/1986 článek J. Haderky, Surogační mateřství. Bulletin advokacie vydává Česká advokátní komora, je to odborný časopis pro právní praxi. V čísle duben-červen, 1983 byl uveřejněn článek J. Haderky: Umělé oplodnění a otázky rodičovství v novelizovaném zákoně o rodině. V čísle listopad-prosinec z roku 2006, byl uveřejněn článek Mgr. Andrei Jíšové: Návrh nejvyššího státního zástupce na popření otcovství. 8

2. Popis metod asistované reprodukce Metody asistované reprodukce 1 přispívají ke snahám o zaloţení rodiny v případech, kdy manţelé popřípadě osoby opačného pohlaví ţijící spolu v partnerském svazku (konkubinátu) 2, nemohou přirozeným způsobem per viam naturalem zplodit dítě nebo hrozí-li dědičné poškození plodu. V těchto situacích lze těhotenství navodit lékařsky a pouţít místo gamet (pohlavních buněk) jednoho z manţelů (eventuelně obou) gamety třetí osoby dárce. Je-li překáţka na straně manţela, pouţije se metody artificiální inseminace, a to buď spermatem manţela homologní inseminace (AIH) 3, a nelze-li to, zpravidla pro sterilitu nebo z důvodů genetické zátěţe, pak se spermatem dárce heterologní inseminace (AID). 4 Případně přichází v úvahu postup kombinovaný, který je však z etických důvodů odmítán. Vyskytuje-li se překáţka na straně ţeny, je moţno provést tzv. mimotělní oplodnění vynětím zdravého ova ţeny s následným oplodněním ve zkumavce spermatem manţela nebo dárce fertilizace in vitro (IVF) 5, načeţ se embryo implantuje do dělohy ţeny embryo transfer (ET). V tomto případě se analogicky k inseminaci hovoří o homologní inovulaci. Jestliţe se pouţije ovum dárkyně, jedná se o heterologní inovulaci a při současném pouţití semene dárce je plod geneticky cizí oběma rodičům. 6 Specifickým případem je implantace ova ţeny, oplodněného spermatem manţela nebo dárce, jiné ţeně, která se zaváţe po porodu buď za úplatu, nebo i bezplatně narozené dítě objednatelům vydat. Tyto případy tzv. surogačního mateřství 7 jsou z etického hlediska pokládány za nepřijatelné a většina právních úprav je vůbec nepřipouští. Zavádění metod lékařsky navozeného umělého oplodnění procházelo těţkými peripetiemi etickými i právními a především církev tyto lékařské výkony dosud stále ostře odmítá. Zejména heterologní inseminace byla po celá desetiletí prováděna praeter, ne-li contra 1 Asistovanou reprodukcí se rozumí postupy a metody, při kterých dochází k manipulaci se spermiemi a nebo embryii, včetně jejich uchování, a to za účelem léčby neplodnosti, umělé oplození ţeny, a to oplození vajíčka spermií mimotělně nebo zavedení zárodečných buněk do pohlavních orgánů ţeny. V literatuře se pro asistovanou reprodukci také pouţívají termíny artificiální reprodukce, artificiální prokreace, nebo lékařsky asistovaná prokreace. 2 Např. podle britské, francouzské nebo rakouské právní úpravy. 3 AIH z angl. Artificial Insemination by Husband 4 AID z angl. Artificial insemination by Donor 5 IVF z angl. In Vitro Fertilisation 6 Štěpán, J.: Právo a moderní lékařství, Panorama, Praha, 1989, s. 163 7 O surogačním mateřství je podrobně pojednáno v subkapitole 3.3 Surogační mateřství 9

legem. 8 Počet inseminací vzrostl v důsledku stále citelnějšího nedostatku dětí způsobilých k adopci. Zdokonalení metod bránících nechtěnému těhotenství a dostupnost interrupcí vedly k výraznému poklesu nechtěných dětí a rovněţ sociální systém usnadnil různými ekonomickými nástroji osamělým matkám výchovu dětí. Z těchto důvodů rapidně vzrostl zájem o metody asistované reprodukce, které se brzy staly přijatelnými z hlediska medicínské etiky. V mnoha zemích byly ustanoveny komise (např. britská Committee, Benda Kommission v Německu nebo Braibantova komise ve Francii), které měly za úkol vypracovat legislativní návrhy úpravy této problematiky, a jejichţ činnost postupně vedla k přijetí řady právních úprav: Švédsko (1984,1988), Norsko (1987), Španělsko (1988), Německo (1990), Velká Británie (1990), Rakousko (1992) a Francie (1994). V našem právním řádu bylo novelou zákona o rodině zák. č. 132/1982 Sb. v ust. 58 odst. 2 vyloučeno popěrné právo manţela, který dal souhlas k umělému oplodňování, přičemţ se tento pojem aplikuje analogicky na všechny metody asistované reprodukce. Dále byla vydána směrnice ministerstva zdravotnictví č. 18/1982 Věst. MZ ČSR, o podmínkách pro umělé oplodnění, která však upravuje podmínky pouze pro artificiální inseminaci. 1. června 2006 nabyl účinnosti zákon č. 227/2006 Sb., o výzkumu na lidských embryonálních buňkách a souvisejících činnostech a o změně některých souvisejících zákonů. Při právní úpravě je nutno řešit celou řadu otázek. Například zda lze lékařsky navodit těhotenství u jen u vdaných ţen nebo i těch, které ţiji v heterosexuálním svazku (konkubinátu), popř. u ţen ţijících osaměle. Většina právních úprav takovou moţnost osamělým ţenám nedává, některé ji ovšem připouštějí u ţen v heterosexuálních partnerských svazcích. 9 Otázkou je také přípustnost reprodukčních technik pro ţeny v postreprodukčním věku nebo omezení pouze na reprodukční věk. Samostatnou otázkou je zdravotní způsobilost, resp. nezpůsobilost ţadatelů, přičemţ se jeví lékařsky nepřípustné navodit těhotenství z jiných neţ zdravotních důvodů (např. eugenických). Důleţitá je i zdravotní způsobilost dárce (dárkyně). 8 Štěpán, J.: Právo a moderní lékařství, Panorama, Praha, s. 170 9 Drnovec, J.: Umelé oploňovanie podla niektorých zahraničných právnych úprav, Právní obzor č. 9/1986, s. 821 10

Předpokladem realizace některé z metod by měl být také výslovný souhlas ţeny, jejího manţela a téţ souhlas dárce. 10 Je otázkou, zda je potřeba u ţenatého dárce souhlas i jeho manţelky. 11 Podle některých názorů by mělo být pouţití inseminátu ţenatého dárce za účelem inseminace třetí osoby podmíněno souhlasem manţelky dárce, přičemţ takový souhlas by byl v zásadě neodvolatelný. 12 Analogicky by se měl tento souhlas vyţadovat téţ od manţela dárkyně ova. Souhlas by měl být odvolatelný ve stejné formě, pokud k zákroku nedošlo. Jeho účinnost by se měla pomíjet uplynutím určité doby, např. tak, ţe by neměl být starší jednoho roku před provedením zákroku. Bylo by ovšem moţné udělení opětovného souhlasu. 13 Tím by se vyjasnila i situace, kterou řeší např. rozhodnutí soudu nejvyššího soudu R 49/1990, kdy souhlas manţela matky s jejím umělým oplodněním zanikl rozvodem manţelství a bývalý manţel pak úspěšně popřel otcovství, neboť k inseminaci došlo aţ po zániku manţelství. 14 Další problémy vznikají v souvislosti s pouţíváním zmrazeného spermatu, ov a embryí. Tato metoda, tzv. kryokonzervace, při které je lhůta skladování zmrazeného substrátu dosahuje aţ 12 let, umoţňuje aplikaci i po smrti poskytovatele substrátu post mortem. Vzhledem k problematickým právním důsledkům (neplatnost zákonné domněnky otcovství, problémy v dědickém právu, event. i přeskakování generací jsou aplikace post mortem odmítány. 15 Co se týká samotné kryokonzervace, při dlouhodobém zmrazení existuje určité riziko poškození genetického substrátu. Nutno však podotknout, ţe v současné době se z důvodů ochrany proti přenosu AIDS pouţívá při inseminaci výlučně zmrazeného sperma. Dárce je vyšetřen při odběru a teprve je-li opakovaný test HIV negativní, smí se sperma 10 Podrobnější výklad o souhlasu podle Směrnice obsahuje subkapitola 5.2 Popření otcovství podle ustanovení 58 odst. 2 zákona o rodině 11 Zikmundová, E.: Poznámky k problematice umělého oplodnění, Správní právo, č. 6/1978 12 Haderka, J.: Moderní genetika a naše současné rodinné právo, AUC Praha, 2/1973 13 Haderka, J.: Moderní genetika a naše současné rodinné právo, AUC Praha, 2/1973 14 Podobný problém týkající se souhlasu řešil Izraelský Nejvyšší soud, který vydal v září 1996 rozhodnutí ve věci Dani Nahmani v. Ruti Nahmani, kterým potvrdil původní rozsudek umoţňující pouţití zmrazeného ova R. N. oplodněného jejím manţelem D.N., přestoţe ten s pouţitím zmrazeného ova nesouhlasil. Po provedení fertilizace in vitro v letech 1988-90 mělo být embryo implantováno do těla surogační matky, coţ umoţňuje Surrogacy Law 1996. R. N. poţádala o vydání zmrazeného oplodněného ova budoucí surogační matce, s čímţ vyslovil D.N. kategorický nesouhlas, neboť spolu jiţ delší dobu neţijí, a odmítl stát se orcem. Nejvyšší soud odůvodnil rozsudek tím, ţe právo ţeny stát se rodičem je silnější neţ právo muţe nebýt otcem. Rozsudek vzbudil řadu pochybností, stejně jako Surrogacy Law 1996, který připouští surogační mateřství. 15 Překvapení proto vyvolalo rozhodnutí britského odvolacího soudu počátkem února 1997, kdy bylo po dvou letech rozhodnuto, ţe britská občanka Diana Bloodová můţe být oplodněna spermatem svého zemřelého manţela. Dostala povolení odjet na kliniku do Belgie, kde měla být provedena artificiciální inseminace. Soud rozhodl, ţe Bloodová nemůţe být uměle oplodněna na půdě Británie, protoţe její manţel k tomu nedal písemné povolení. Má však právo podstoupit zákrok v Belgii, kde písemného souhlasu manţela k inseminaci není zapotřebí. 11

pouţít. Závaţným etickým problémem je také likvidace nepouţitých kryokonzervovaných gamet a embryí, u kterých jiţ uplynula stanovená lhůta pro skladování, a nemohou být vyuţity pro účely související s asistovanou reprodukcí. 16 Výše nastíněné problémy a otázky jsou více či méně řešeny v jednotlivých právních úpravách, o kterých je pojednáno dále. 2.1. Artificiální inseminace (AIH, AID) Homologní inseminace (AIH) nepřináší ţádné zvláštní problémy etické ani právní. Kromě jiţ zmíněné moţnosti pouţití kryokonzervovaného inseminátu post mortem. Avšak vývoj právních názorů a legislativních řešení týkajících se heterologní inseminace (AID) probíhal dosti rozporně. Zvlášť ostře je dosud odmítána tato metoda v četných arabských zemích, kde je dokonce povaţována za cizoloţství. V některých zemích se dítě počaté heterologní inseminací povaţuje za nemanţelské, dárci eventuelně inseminujícímu lékaři hrozí ţaloba o výţivné, popř. je výkon sám povaţován za trestný čin (ojediněle i pod trestem smrti Pobřeţí Slonoviny). 17 heterologních inseminací nečiní potíţe. Ve většině vyspělých zemí však realizace V našem právním řádu byla dosud úprava artificiální inseminace zakotvena v jiţ zmíněné směrnici MZ. Ustanovení 1 odst. 1 směrnice MZ ji připouští pouze u manţelských dvojic, a to na jejich ţádost. Inseminací (zde pod názvem umělé oplodnění) se rozumí léčebný výkon, kterým se provádí u ţeny oplodnění semenem manţela nebo semenem jiného muţe (dárce). Inseminaci lze provést pouze ze zdravotních důvodů, jedná-li se o poruchu plodnosti, anatomické poruchy anebo hrozí-li riziko dědičné choroby nebo vývojové vady ( 2). Manţelé jsou povinni podrobit se vyšetření. Podle ust. 3 odst. 2 směrnice MZ můţe být inseminace provedena jen u zletilé ţeny zpravidla ve věku do 35 let a nelze ji provést, jestliţe manţelé nebo jeden z nich nemá způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu. V případě heterologní inseminace (za podmínky, ţe nelze pouţít semene manţela - 5 odst. 1 směrnice MZ) lze se souhlasem manţelů provést inseminaci semenem dárce. Dárce se podrobí vyšetření zdravotního stavu. Musí být zdravý, bez prokazatelné genetické zátěţe, ve věku do 40 let. Nesmí být s ţenou příbuzný v pokolení přímém ani jejím sourozencem. Manţelé a dárce si musí zůstat vzájemně neznámí. Semeno lze pouţít jen s výslovným 16 Velký rozruch vyvolalo zničení 4 000 kryokonzervovaných embryí ve Velké Británii v r. 1996. těmto embryím vypršela pětiletá lhůta a ze strany jejich původu nebyl podán souhlas k jejich dalšímu pouţití. Vatikánský list L Osservatore Romano nazval událost prenatálním masakrem. 17 Štěpán, J.: Právo a moderní lékařství, Panorama, Praha, 1989, s. 173 12

souhlasem dárce ( 5 odst. 2). Podle ust. 7 odst. 2 směrnice MZ se do zdravotního záznamu ţeny neuvádí jméno dárce, jehoţ semenem byla ţena oplodněna. Poţadavek důsledné anonymity dárce vyplývající z ust. 5 a 7 směrnice MZ však nelze vykládat tak, ţe by měl omezovat i výběr typu dárce. V zásadě také nelze vyloučit, v nichţ bude důvěrnost omezena, např. při dohodě manţelů s určitým dárcem. 18 Směrnice MZ byla zastaralá vzhledem k vývoji, ke kterému došlo v posledních letech. Neřeší např. výše zmíněné problémy kryokonzervace inseminátu a jeho pouţití post mortem, také problematika souhlasu ţadatelů je upravena pouze okrajově a v neposlední řadě opomíjí řadu dalších metod asistované reprodukce. Proto vstoupil v platnost s účinností od 1. června 2006 zákon č. 227/2006 Sb., o výzkumu na lidských embryonálních buňkách a souvisejících činnostech a o změně některých souvisejících zákonů. Tento zákon ve své třetí části řeší asistovanou reprodukci. V 27d odst. 1 zák. č. 227/2006 Sb., je vymezeno, co se rozumí pod pojmem asistovaná reprodukce. Asistovanou reprodukcí se rozumí postupy a metody, při kterých dochází k manipulaci se zárodečnými buňkami nebo s embryi, včetně jejich uchovávání, a to za účelem léčby neplodnosti ţeny nebo muţe. Těmito postupy a metodami jsou: a) odběr zárodečných buněk, b) umělé oplodnění ţeny, a to 1. oplození vajíčka spermií mimo tělo ţeny, 2. přenos embrya do pohlavních orgánů ţeny, nebo 3. zavedení zárodečných buněk do pohlavních orgánů ţeny. V 27d odst. 3 zák. č. 227/2006 Sb, je upraveno na základě čeho a z jakých důvodů lze provést asistovanou reprodukci, tak jak je vymezena v odst. 1 písm. b). Metody asistované reprodukce lze provést na základě písemné ţádosti ţeny a muţe, kteří tuto léčbu hodlají společně podstoupit (dále jen "neplodný pár"), jestliţe je ze zdravotních důvodů málo pravděpodobné nebo zcela vyloučené, aby ţena otěhotněla přirozeným způsobem, nebo jestliţe existuje prokazatelné riziko přenosu geneticky podmíněných nemocí nebo vad. Ţádost obsahuje souhlas muţe s provedením umělého oplodnění ţeny; souhlas musí být opakovaně vysloven před kaţdým provedením umělého oplodnění. Ţádost nesmí být starší neţ 24 měsíců a je součástí zdravotnické dokumentace ţeny. 18 Štěpán, J.: Právo a moderní lékařství, Panorama, Praha, 1989, s. 181 13

Asistovanou reprodukci podle 27d odst. 1 písm. b) zák. č. 227/2006 Sb. je moţné provést u ţeny v plodném věku (dále jen "příjemkyně"), jestliţe provedení asistované reprodukce nebrání její zdravotní stav. Za posouzení zdravotní způsobilosti příjemkyně odpovídá lékař, který tuto asistovanou reprodukci provádí. Dle 27e odst. 2 zák. č. 227/2006 Sb., dárcem darujícím zárodečné buňky pro účely asistované reprodukce se rozumí osoba, která netvoří neplodný pár. Darovat vajíčka pro účely asistované reprodukce můţe ţena ve věku od 18 do 35 let. Darovat spermie můţe muţ ve věku od 18 do 40 let. K oplození vajíčka nesmí být pouţity spermie, o nichţ je známo, ţe pocházejí od muţe, který je příbuzným v řadě přímé nebo sourozencem, strýcem, bratrancem nebo dítětem bratrance nebo dítětem sestřenice ţeny, jejíţ vajíčko se k metodě asistované reprodukce pouţije, anebo příjemkyně. V 27e odst. 1 zák. č. 227/2006 Sb., je vyslovena povinnost, aby zdravotnické zařízení, ve kterém se asistovaná reprodukce provádí, zajistilo anonymitu dárce a neplodného páru a anonymitu dárce a narozeného dítěte z asistované reprodukce. 2.2. Fertilizace in vitro a embryo tranfer (IVF + ET) K narození prvního dítěte za pomoci postupu označovaného jako mimotělní oplodnění ve zkumavce (fertilizace in vitro) s následným přenesením embrya (embryo transfer) do dělohy ţeny došlo ve Velké Británii v roce 1978. Stále příznivější výsledky této poměrně komplikované metody a problémy s ní spojené vyvolávaly potřebu právní úpravy v našem právním řádu. I v tomto případě je moţné pouţití zmrazeného embrya post mortem a vznik aţ neobvyklých příbuzenských vztahů. Prvotní otázkou, kterou by měla právní úprava řešit je určení, kdo je vlastně de iure matkou dítěte: rodička nebo dárkyně ova? Pokud ovum pochází od jiné ţeny, neţ od budoucí rodičky a dojde-li k oplodnění tohoto ova, a následně pak rodička porodí dítě, není rodička jeho biologickou matkou. Tím vzniká právní problém, zda v takových případech padá právní zásada, ţe matka je vţdy jistá a zda uplatněním návrhu na popření, resp. na určení mateřství lze zvrátit důsledky této zásady. Ani naše právní teorie, ani naše právní praxe nepočítá s návrhy na určení toho, ţe dítě nepochází biologicky od určité ţeny, i kdyţ ho porodila. 19 Téměř bezvýhradně se uznává, ţe 19 Radimský, J. Radvanová, S. a kol.: Zákon o rodině komentář, Panorama, Praha, 1989, s. 191 14

matkou dítěte je ţena, která dítě porodila (obdobně jako se při heterologní inseminaci neuznává právní rodičovství dárce semene). Převáţně etickým problémem je přípustnost darování ova. Při realizaci fertilizace in vitro přicházejí v úvahu především tzv. nadpočetná ova, která nebyla pouţita pro účely mimotělního oplodnění ţeny, která si je dala odebrat. Byla vedena diskuse, zda je přípustné odebírat ova ţeně jen pro účely darování (záporné stanovisko bylo zdůvodňováno nutností respektu k ţivotu). Nejsou-li však výhrady proti darování spermatu, nelze patrně přesvědčivě vylučovat obecnou moţnost darování ova ţenou. 20 Fertilizace in vitro s následným embryo transferem není výslovně upravena v zákoně o rodině a v navazujících zdravotnických předpisech, přesto se od roku 1982, kdy se v Brně narodilo první dítě ze zkumavky začala úspěšně rozvíjet. Ministerstvo zdravotnictví ČSR schválilo tuto metodu jako postup lege artis jiţ v roce 1980. Třebaţe právní úprava ve výše uvedené směrnici počítá s dárcovstvím inseminátu, nikoli ova, není toto dárcovství vyloučeno s ohledem na zákon o péči a zdraví lidu č. 20/1966 Sb. ve znění pozdějších předpisů, který počítá s dárcovstvím tkání a orgánů. 21 Ministerstvo zdravotnictví vydalo doporučené standardy postupu při poskytování asistované reprodukce OZP 30493/01/OZP-2000, ve kterých jsou mimo jiné doporučené podmínky pro dárcovství oocytů (vajíček). Jako dárkyně je způsobilá ţena ve věku 18 35 let. Při léčbě je uplatňována zásada anonymity mezi dárkyní a příjemkyní. Dárkyně mohou být: pacientky samy léčené v programu asistované reprodukce, pacientky, kde odběr oocytů za účelem jejich darování je prováděn v souvislosti s jiným lékařským zákrokem (např. při sterilizaci), ţeny, jeţ podstupují odběr oocytů jako dobrovolné dárkyně pouze za účelem jejich darování. Dále je zde upravena věková hranice příjemkyně darovaných oocytů: věk příjemkyně by měl odpovídat přirozenému reprodukčnímu období ţeny, u ţen nad 39 let by mělo předcházet vyšetření odpovídající jejich zdravotnímu stavu s ohledem na rizika spojená s případným těhotenstvím, doporučená maximální věková hranice příjemkyně pro pouţití darovaných oocytů je 48 let. Nově jsou upraveny věkové hranice i v zák. č.227/2006 Sb., o výzkumu na lidských embryonálních buňkách a souvisejících činnostech a o změně některých souvisejících zákonů, kdy v 27e odst. 1 je uvedeno, ţe asistovanou reprodukci lze provést u ţeny 20 Štěpán, J.: Právo a moderní lékařství, Panorama, Praha, 1989, s. 186 21 Hrušáková, M.: Dítě, rodina, stát, MU, Brno, 1993, s. 81 15

v plodném věku, jestliţe tomu nebrání její zdravotní stav. A dle 27e odst. 2 dárcem darujícím zárodečné buňky pro účely asistované reprodukce se rozumí osoba, která netvoří neplodný pár. Darovat vajíčka pro účely asistované reprodukce můţe ţena ve věku od 18 do 35 let. Darovat spermie můţe muţ ve věku od 18 do 40 let. K oplození vajíčka nesmí být pouţity spermie, o nichţ je známo, ţe pocházejí od muţe, který je příbuzným v řadě přímé nebo sourozencem, strýcem, bratrancem nebo dítětem bratrance nebo dítětem sestřenice ţeny, jejíţ vajíčko se k této metodě pouţije, anebo příjemkyně. Darování oocytu ţeně pro účely tzv. suorgačního mateřství se v zásadě povaţuje za eticky nepřijatelné. Vědecké pokusy na embryích se povaţují za etické pouze v době do 14 dnů po oplodnění a doba kryokonzervace nemá přesahovat 5 let. 2.3. Surogační mateřství Surogační mateřství (náhradní mateřství) představuje situaci, kdy buď za úplatu, nebo i bezúplatně je zjednána ţena (jejíţ osobní stav není rozhodný) a to za tím účelem, aby se dala artificiálně inseminovat (zpravidla semenem muţe z objednatelského páru manţelů), nebo aby si nechala implantovat embryo, obstarané objednatelským párem, dítě odnosila a po porodu je předala objednatelům (recipientům). 22 Takovýto postup přichází v úvahu tehdy, kdy ţena z objednatelského páru pro vlastní sterilitu nemůţe mít děti buď vůbec anebo je omezena její schopnost absolvovat těhotenství. Surogační mateřství přináší dalekosáhlé etické i právní problémy. Prvotní je otázka, která ţena se povaţuje za matku dítěte v případě, ţe je implantováno embryo pocházející z gamet obou objednatelů. I kdyţ je v tomto případě narozené dítě matce-rodičce geneticky cizí, devítiměsíční vývoj v jejím lůně bezpochyby určitý vliv zanechá. Nabízí se otázka (stejná jako v případě fertilizace in vitro), zda matku definuje porod dítěte nebo genetický původ dítěte. Většina rodinněprávních úprav za matku dítěte povaţuje ţenu, která dítě porodila. Také při realizaci fertilizace in vitro s pouţitím darovaného ova se za matku dítěte povaţuje ţena, která dítě porodila, i přesto ţe je geneticky cizí. 22 Haderka, J.: Surogační mateřství, Právní obzor, č. 10/1986, s. 917 16

Většina problémů vyplývajících ze surogačního mateřství má ovšem původ ve smluvním a komerčním charakteru tohoto postupu. Je těţké si představit donucovat exekučně objednatelský pár na základě uzavřené smlouvy se surogační matkou k převzetí narozeného dítěte nebo surogační matku nutit, aby se dítěte zřekla a vydala ho objednatelům. Navíc se mohou, vyskytnou určité nepředvídatelné situace, které je velmi obtíţné řešit před soudem: těhotenství končí potratem nebo narozením malformovaného nebo jinak postiţeného dítěte, dojde k úmrtí surogační matky, surogační matka se rozhodne dítě ponechat, objednatelé upustí od svého záměru, rozvedou se nebo jejich manţelství končí prohlášením za neplatné anebo se vůbec nedoţijí narození dítěte. 23 Právní úpravy, které moţnost surogačního mateřství upravují, reprobují dohody s finanční motivací (např. izraelský Surrogacy Agreements Law 1996) a některé zároveň obsahují ustanovení o právní nevynutitelnosti smluvních ujednání (např. britský Surrogacy Arrangements ACT 1985). Surogační mateřství se jiţ řadu let praktikuje ve Spojených státech a některých dalších zámořských zemích a ovšem i v Evropě např. ve Velké Británii nebo Řecku. Ve Spojených státech jiţ delší dobu existují agentury, které opatří manţelským párům příslušný poplatek (od 10.000 USD výše) ţeny, jeţ jsou ochotny sehrát roli surogačních matek, ať uţ z jakýchkoliv, především finančních důvodů. Rodinně právní a občansko právní zákonodárství spadá do kompetence jednotlivých států Unie a jsou mezi nimi značné rozdíly. Většina států zakazuje nebo omezuje komerční surogační mateřství a ve svých úpravách zakotvuje nevynutitelnost surogačních smluv u soudu. Za matku se z pravidla povaţuje rodička dítěte. Právní východisko se hledá v tom, ţe muţ z objednatelského páru uzná otcovství k dítěti a jeho manţelka je adoptuje, nebo tak učiní oba členové z objednatelského páru. Naproti tomu např. stát Kalifornie takové smlouvy připouští, jsou vynutitelné u soudu a za rodiče se dítěte se podle California Civil Code povaţují genetičtí rodiče. Prvořadou roli hraje ve Spojených státech rozhodování soudů. Velkou pozornost vyvolal rozsudek v prosnulé kauze Johnson v. Calvert. V květnu 1993 kalifornský Nejvyšší soud (California Supreme Court) potvrdil rozsudek, kterým byli manţelé Calvertovi uznáni 23 Haderka, J.: Surogační mateřství, Právní obzor, č. 10/1986, s. 917 17

přirozenými rodiči chlapce, kterého porodila surogační matka A. L. Johnsonová. Tato ţena uzavřela s Calvertovými smlouvu, podle které si za 10.000 USD nechala implantovat embryo, pocházející geneticky od manţelů Calvertových, a zavázala se po porodu dítě vydat. To však poté odmítla učinit. Kalifornský nejvyšší soud uznal za rodiče chlapce jeho genetické rodiče Calvertovi a ukončil tak dva roky trvající kauzu. Poprvé tak byla soudem uznána surogační smlouva za platnou, i kdyţ se jinak v judikatuře Spojených států vysoce majoritně uznává zásada, ţe matkou dítěte je ţena, která dítě porodila. 24 Také v Evropě se praktikuje surogační mateřství. Značný rozruch vzbudil ve Francii v polovině osmdesátých let případ dvou provdaných sester jednovaječných dvojčat. Jedna z nich pro svou sterilní sestru sehrála nezištně roli surogační matky, která se dala per viam artificialem oplodnit spermatem manţela této sestry: ta si pak dítě převzala a osvojila, kdyţ její manţel k němu uznal otcovství. 25 Evropské právní řády buď výslovně surogační mateřství zakazují, event. stanoví jeho nevynutitelnost u soudu, nebo tuto problematiku vůbec neřeší. Z výše uvedeného vyplývá, ţe pouţití surogačního mateřství činí ze ţeny, která se dá pro tento účel k dispozici, prostředek k dosaţení určitého cíle dodání cíle recipientům. Surogační matka se stává nářadím, přístrojem, a nejpřesněji to vystihuje terminologie: womb leasing, tj. jde jen o pronájem dělohy. Z celé procedury se stává ryze obchodní, dehumanizovaný vztah. 26 V našem právním řádu, v zákoně o rodině, je zakotvena zásada, ţe matkou dítěte je ţena, která dítě porodila. Dále dle ust. 29 OZ lze povaţovat jakékoliv surogační dohody za neplatné. Výslovně by pak měla být stanovena právní nevynutitelnost surogačních ujednání. 24 Haderka, J.: (rec.): Annual Survey of Family law 1993, Univ. Of Lousville Journal 1995, In: Právník, č. 3/1996 25 Haderka, J.: Surogační mateřství, Právní obzor, č. 10/1986, s. 917 26 Haderka, J.: Surogační mateřství, Právní obzor, č. 10/1996 18

3. Právní úprava asistované reprodukce v jiných evropských zemích 3.1. Velká Británie Ve Velké Británii byla počátkem 80. let ustanovena komise M. Warnockové, která se podrobně zabývala otázkami úpravy asistované reprodukce. Výsledkem práce této komise byla zpráva Warnock Committee Report z roku 1984, která je povaţována za vůbec nejlepší z toho, co v této oblasti dosud vzniklo. Na jejím základě byl parlamentem přijat Human Fertilisation and Embryology Act 1990, zákon o lidském oplodňování a embryologii (dále jen Zákon ). 27 Zákon obsahuje podrobnou právní úpravu provádění asistované reprodukce, a to heterologní artificiální inseminace (AID), fertilizace in vitro (IVF + ET), heterologní intrafalopiální transferu gamet (GIFT) a laváţe dělohy (vůbec se však nezabývá hologními technikami: AIH a GIFT homologní), a rovněţ upravuje kryokonzervaci gamet a embryí a výzkumné projekty na embryích. Tato právní úprava byla dále rozšířena aţ v roce 2001 zákonem o omezení lidského oplodňování a embryologii, který povoluje pouţití embryí ve výzku za účelem zvýšení znalostí o závaţných nemocech a jejich léčení. Článek 5 ustavuje Human Fertilisation and Embryology Authority (Úřad pro lidské oplodňování a embryologii), jehoţ hlavní činností je vydávání a odnímání licencí subjektům zabývajícím se asistovanou reprodukcí, vedení registru informací o reprodukčních výkonech a zúčastněných osobách a plní neméně důleţitou kontrolní funkci. K výzkumu embryí je nutné mít licenci, k udělování této licence je kompetentní úřad lidského oplodňování a embyologie (HFEA). HFEA vyţaduje vţdy souhlas poučených dárců a musí se jednat také vţdy o dárcovství dobrovolné. První licence dle tohoto zákona a jeho omezení byly uděleny v únoru roku 2002. V rámci licenčních systémů jsou podle čl. 11 vydávány licence k poskytování léčebné péče (realizace reprodukčních technik), ke kryokonzervaci gamet a embryí a pro výzkumné projekty na embryích. Velká Británie je v současné době jedinou členskou zemí Evropské unie se specifickým zákonem, který výslovně povoluje tvorbu lidských embryí. Na rozdíl od 27 Human Fertilisation and Embryology Act 1990 19

jiných zemí Evropské unie, kde je tvorba embryí pro výzkumné účely zakázána např. Dánsko, Finsko, Francie, Nizozemsko, Rakousko. Významná část Zákona je věnována statusovým otázkám. Podle čl. 27 se za matku dítěte povaţuje ţena, která porodila dítě v důsledku některé z uvedených reprodukčních technik a podle čl. 28 odst. 2 se za otce dítěte, kterému je geneticky cizí, povaţuje manţel matky, jestliţe dal k reprodukčnímu zákroku souhlas. 28 Jestliţe takto nebyl otec určen, povaţuje se za otce dítěte, které mu je geneticky cizí, muţ (i jiný neţ manţel), který byl spolu se ţenou, která podstoupila reprodukční zákrok a porodila dítě, účasten této léčebné péče (čl. 28 odst. 3). Zákon tak vztahuje úpravu i na osoby, které spolu ţijí v heterosexuálním partnerském svazku (konkubinátu). Otec určený dle čl. 28 odst. 2 nebo 3 nemůţe jiţ otcovství popřít (čl. 28 odst. 4). Vedle těchto ustanovení však platí téţ pravidla common law, která mohou obsahovat určité odlišnosti, a která se odlišují navzájem např. ve Skotsku nebo Severním Irsku. Ustanovení čl. 29 odst. 4 navíc nepřiznává dětem pocházejícím z asistované reprodukce dědickou sukcesi práva k titulům a hodnostem (zpravidla šlechtickým), event. k určitému majetku. Tato pravidla, která se nadále platí vedle statutární úpravy, mají původ před mnoha sty lety a jejich aplikace vyvolává určité pochybnosti. Čl. 30 upravuje vydání tzv. parental ordens, kdy soud můţe určit jako rodiče dítěte, které porodila surogační matka v důsledku implantace embrya nebo inseminace, manţelé, jejichţ gamet (obou nebo jen jednoho z nich) bylo k reprodukci uţito. Manţelé musí o vydání parental order poţádat soud do šesti měsíců od narození dítěte. Podmínkou je, ţe dítě v době podání ţádosti ţije s nimi, oba manţelé mají domicil ve Velké Británii a oba dovršili věk 18 let. Dále je podmínkou souhlas surogační matky (event. dárce semene, který je odlišný od manţela) a bezúplatnost celého postupu. Jak bylo jiţ zmíněno, toto ustanovení vyvolává značné pochybnosti. Zákon velmi podrobně stanoví podmínky souhlasu, který se vyţaduje jak od dárců gamet, tak i osob, v jejichţ zájmu se asistovaná reprodukce uskutečňuje. Souhlas musí být dán písemně a za určitých podmínek (pokud nebyly gamety nebo embryo pouţity), je moţné ho odvolat nebo změnit podmínky v něm obsaţené. Dárce musí přesně určit, zda lze gamety 28 Homologní artificiální inseminaci a statusové důsledky u manţelských dětí upravuje Family reform Act 1969. 20

nebo embrya pouţít pro léčebné účely nebo i pro výzkumné projekty, popř. zda je moţná kryokonzervace (pak je nutno určit na jakou maximální dobu), můţe stanovit i další podmínky. V případě, ţe se jedná o embryo, je nutný souhlas kaţdého z obou genetických původců. Dále je nutný souhlas manţela ţeny, která podstupuje asistovanou reprodukci, k tomu, aby byl uznán za otce dítěte. Čl. 14, který se zabývá kryokonzervací, vymezuje maximální dobu skladování zmrazených gamet na deset let a embryí na pět let. 29 Zákon také stanoví podrobně podmínky i meze výzkumných projektů na embryích (zejm. pouţití embryí do 14 dnů jejich vývoje tedy tzv. preembryí). Problematikou znát svůj genetický původ řeší Zákon v čl. 31. toto ustanovení umoţňuje osobě, která dovršila 18 let věku, na ţádost sdělit, ţe se narodila v důsledku asistované reprodukce, a ţe osoba odlišná od dosavadních rodičů můţe být jejím genetickým rodičem. Úřad 30, který vede registr těchto informací, poskytne, co nejvíce informací o genetickém rodiči, aniţ by porušil jeho anonymitu. Úřad také oznámí, zda osoba uvedená v ţádosti jako budoucí (zamýšlený) manţel v příbuzenském poměru či nikoliv. Takováto úprava poskytování informací o genetických rodičích nedosahuje otevřenosti švédského neomezeného práva na znalost svého původu, přesto tento zákon (i vzhledem k úpravě předchozích otázek) bývá řazen k liberálnějším právním úpravám a bývá téţ označován za jeden z nejlépe zpracovaných předpisu zabývajících se problematikou reprodukce. 3.2. Německo V prosinci 1990 schválil německý Bundestag Gesetz zum Schutz von Embryonen (Embryonenschutzgesetz EschG), zákon na ochranu embryí, který neupravuje přímo provádění asistované reprodukce, neboť účelem tohoto zákona je zabránit zneuţití reprodukčních technik a omezit manipulaci s embryi. Tento zákon se jiţ svou strukturou odlišuje od právních úprav v této oblasti, striktně vymezuje povolené činnosti, řadu činností v jiných úpravách dovolených zakazuje a se svými tvrdými trestněprávními ustanoveními stojí na opačné straně neţ je výše uvedená liberální britská právní úprava. 29 K době kryokonzervace a následné likvidaci 4 000 embryí viz. poznámka 15 30 Human fertilisation and Embryology Authority 21

V ust. 1 výše uvedeného zákona jsou definovány zakázané činnosti, které se týkají reprodukčních technik. Toto ustanovení zakazuje implantovat ţeně cizí neoplodněné ovum nebo oplodnit ovum k jinému účelu neţ je těhotenství ţeny, která jej poskytla, a dále nepřipouštějí implantaci embrya nebo oplodnění ţeny (surogační matky Ersatzmutter), která hodlá dítě předat po narození třetí osobě. Při porušení těchto zákazů hrozí trest odnětí osoby aţ na tři roky nebo peněţitý trest. V určitých případech je trestný i pokus. Ustanovení 1 EschG tímto zakazuje fertilizaci in vitro s pouţitím ova dárkyně, aniţ by však stejným způsobem omezeno darování semeno muţem, a zakazuje téţ vytvoření embrya pro jiné účely neţ je těhotenství ţeny, která poskytla ovum. V ust. 2 EschG je navíc vysloven zákaz pouţití embrya k jinému účelu neţ je těhotenství, coţ spolu s ust. 1 vylučuje jakýkoli výzkum v této oblasti. Ustanovení 4 ESchG zakazuje svémocné pouţití reprodukční techniky bez souhlasu muţe, od něhoţ sperma pochází, a bez souhlasu ţeny, jejíţ ovum je oplodňováno, nebo implantaci embrya ţeně bez jejího souhlasu. Toto ustanovení také zakazuje oplodnění ova semenem muţe po jeho smrti (post mortem). Trestní postih je shodný jako v ust. 1. Další ustanovení se vztahují k manipulaci s embryi (genové inţenýrství) a zakazují např. volbu pohlaví, změnu genetických informací, klonování a vytváření hybrydů. V ust. 9 ESchG je stanoveno, ţe pouze lékař smí provádět artificiální inseminaci (bod 1), implantaci embrya ţeně (bod 2), event. kryokonzervaci (bod 3). Nikdo však není povinen uvedené zákroky provádět nebo se jich účastnit ( 10 EschG). Určité zmírnění tvrdosti postihů obsahuje ustanovení 11 odst. 2 EschG, podle kterého nebude potrestána ţena, která na sobě podnikne inseminaci podle ust. 1 odst. 3 ESchG ţena, od níţ geneticky pochází ovum (dárkyně) a ţena, které má být ovum nebo embryo implantováno v případech uvedených v ust. 1 EschG a dále surogační matka a osoba přijímající dítě ze surogačního mateřství. V roce 2002 byl přijat zákon o kmenových buňkách ( Stammzellgesetz STZG), který zabezpečuje ochranu embryí ve spojení s importem a vyuţíváním lidských embryonálních buněk. Prví autorizace importu linií lidských kmenových buněk byla poskytnuta v prosinci roku 2002. V pozadí této úpravy stojí obava z opakování genetických pokusů z dob nacistického Německa ve snaze po vyšlechtění dokonalejší rasy. 22

3.3. Rakousko V květnu 1992 přijal rakouský parlament zákon č. 275/1992 BGBI zákon o reprodukčním lékařství, který pod zkráceným názvem Fortpflanzugsmedizingesetz (FMedG) 31 vstoupil v účinnost v červenci 1992. Tento zákon není tak svobodomyslný jako britský Human Fertilisation and Embryology ACT 1990, na druhé straně však nešel ani cestou německého velmi tvrdého Embryonenschutzgesetzu. 32 Tato právní úprava zasahuje nejen významnou oblast moderního lékařství, ale také novelizuje i občanské právo, včetně rodinného, tak jak je zakotveno v Obecném zákoníku občanském (ABGB) z roku 1811, pozměněném četnými novelizacemi, v Manţelském zákonu - Ehegesetz (EheG) z roku 1938, rovněţ jiţ novelizovaném a posléze v Jurisdikční normě Jurisdiktionsnorm (JN) z roku 1895, rovněţ s četnými pozdějšími změnami. Podle FmedG je lékařsky navozené oplodnění přípustné u manţelských dvojic nebo heterosexuálních dvojic, ţijících v konkubinátu. Jako lékařsky navozené oplodnění je definováno v ust. 1 kaţdé nonkoitálně přivoděné oplodnění. Výpočet metod je podán jen příkladně, ale ust. 2 výslovně vylučuje všechny heterologní metody s vyjímkou AID, takţe darování ov či ranných embryí je tím vyloučeno (na rozdíl od darování spermatu). Snahou je takto omezit moţnost suorgačního mateřství. Oplodnění ţeny po smrti manţela nebo druha je vyloučeno, má tím být zabráněno mezigeneračním skokům. Lékařsky navozené oplodnění je moţné pouţít pouze v případech, kdy nelze otěhotnění navodit per viam naturalem, ale není moţné je uskutečnit z důvodu přenosu genetických poruch a nemoci. Ust. 8 FMedG se věnuje souhlasu, který se u recipientky předpokládá, a toto ustanovení má na zřeteli pouze souhlas manţela nebo druha. Jeho prohlášení musí být vţdy písemné a jeho obsah je přesně předepsán. Stanoveno je také uvedení doby, na kterou se souhlas se zákrokem udílí. Souhlas podléhá přísné formálnosti: soudní nebo notářské formě, pokud se ovšem nejedná o AIH v manţelství. Podrobně je řešena odvolatelnost souhlasu, jak ve vztahu k ţeně, tak i muţi. 31 V plném názvu: Bundesgesetz mit dem Regelungen über die medizinisch und terstütze Fortplazung getroffen sowie das allgemeine bürgerliche Gesetzbuch das Ehegesetz und Jurisdiktionsnorm geändert wendem 32 Haderka, J.: Nový rakouský zákon o reprodukční medicíně, Správní právo, č. 6/1992, s. 52 23

Problematickým se jeví ust. 9 FMedG, které zakazuje pouţití gamet a ranných embryí k jiným účelům neţ je lékařsky navozené oplodnění a ust. 10, které zakazuje oplodnění většího počtu ov neţ je potřebné k lékařsky navozenému oplodnění. Důsledkem je nemoţnost výzkumu a experimentů na gametách a ranných embryích. Zakázány jsou rovněţ zásahy do buněčného genetického základu. Kryokonzervace gamet a ranných embryí se připouští podle ust. 17 FMedG maximálně na dobu jednoho roku a podle odst. 2 je nepřípustná jakákoliv převoditelnost. V případě heterologní artificiální inseminace (AID), která je jedinou přípustnou heterologní metodou, FmedG zakotvuje povinné vyšetření dárce a upravuje jeho písemný souhlas s aplikací a průlomem do jeho anonymity. Rakouská úprava totiţ prosazuje v ust. 20 FmedG princip práva dítěte na znalost genetického původu, pokud dosáhlo věku 14 let. 33 Pouţití spermatu jednoho dárce je přípustné maximálně ve třech případech a úplatnost je vyloučena. Dále je upravena obligatorní dokumentace o dárcích. V ust. 21 FMedG je stanoven zákaz zprostředkování, který se týká nejen gamet a embryí, ale také zprostředkování osob, které by byly ochotny si je dát implantovat - tedy především kandidátek na surogační mateřství. Provádění povolených reprodukčních technik je podle ust. 4 a 5 FmedG svěřeno licencovaným zdravotnickým zařízením, a to jen nemocnicím, pouze artificiální inseminace se smí provádět v privátní gynekologické ordinaci. FmedG upravuje téţ moţnosti zrušení licence nebo vydání zákazu hejtmanstvím, jestliţe došlo k váţnému nebo opětovnému porušení zákona. FmedG zárověň novelizoval některá ustanovení Obecného zákoníku občanského (ABGB) zabývající se filiací. Ustanovení 137 SBGB, upravující mateřskou filiaci, zní: matkou dítěte je ţena, která dítě porodila. Ţádné výjimky z této zásady zákon nepřipouští. V případě otcovské filiace byly novelou doplněny některé domněnky otcovství v ust. 155 a 163 ABGB, týkající se lékařsky navozeného oplodnění a nemanţelských dětí, kdy je v zásadě za otce dítěte povaţován muţ (druh), jehoţ spermatu bylo pouţito, anebo muţ, který udělil souhlas s pouţitím spermatu třetí osoby. 33 K tomu podrobnější výklad viz. kapitola 8. Právo znát svůj genetický původ z hlediska problematiky asistované reprodukce. 24

Důleţitou zásadu zakotvuje ust. 163 odst. 4 ABGB, které stanoví, ţe třetí osoba, jejíhoţ spermatu bylo pouţito k lékařsky navozenému oplodnění, nemůţe být určena otcem dítěte, které bylo zplozeno z jejího spermatu. Novelizován byl také rakouský Manţelský zákon (EheG) z roku 1938, kde byl do ust. 48, který obsahuje jako jeden z rozvodových důvodů odepření mít potomstvo, doplněn odst. 2: ţádný z manţelů nemá právo na rozvod, jestliţe druhý manţel se vzpírá provedení lékařsky navozenému oplodnění. 34 Import lidských embryonálních kmenových buněk není explicitně zakázán, ale diskuze o autorizaci se dosud vede. 3.4. Francie V červenci 1994 byly přijaty tzv. francouzské bioetické zákony: zák. č. 653/1994 J. O. (Journal Offciel) o respektu k lidskému tělu 35, zák. č. 654/1994 J. O. o darování a pouţívání elementů a produktů lidského těla a o lékařském navození oplodňování a o prenatálním diagnostikování 36 a zák. č. 548/1994 J. O. o nakládání s osobními údaji, týkající se bádání z oboru zdravotnictví. 37 Na počátku stála zpráva tzv. Braibantovy komise z. roku 1988 (Rapport Braibant), která se však ukázala legislativně neprůchodná. Další etapu představovalo vypracování zprávy N. Leinoirové (Rapport Leinoir) a poté následovaly Rapport Bioulac a Rapport Mattéi. A červen a červenec 1994 přinesl přijetí konečných návrhů, do nichţ zejména senát hluboce zasáhl. 38 Zák. č. 653/1994 J. O. zasahuje do řady předpisů. Novelizuje ustanovení civilně právní, trestněprávní i administrativněsprávní povahy. Nejvýznamnější jsou však změny, které vnáší do Code Civil z roku 1804 v jeho dosavadní, velmi pozměněné podobě (dále jen 34 Haderka, J.: Nový rakouský zákon o reprodukční medicíně, Správní právo, č. 6/1992, s. 52 35 Loi relative au respect du corps humain 36 Loi relative au don et a l utilisation des élementes et produits du corps humain, a l assitence médicale a la procréation et au diagnostic prénatal 37 Loi relative au traitement de données nominatives ayant pour fin la recherche dans le domaine de la santé et modifiant la loi no. 17/1978 38 Haderka J.: Zamyšlení nad francouzskými tzv. bioetickými zákony z r. 1994, Právník, č. 12/1996 25

CC ). Proto na rozdíl od dalších bioetických zákonů z roku 1994, zák. č. 653/1994 J. O. je úhelným kamenem celé reformy. Především zakotvuje v čl. 16-4 CC zásadu, ţe veškeré eugenické postupy, směřující k zavádění lidské selekce, jsou zakázány. Bez újmy bádání, směřujícího k předejití a léčbě genetických nemocí, není přípustná ţádná změna genetických znaků za účelem modifikace potomstva dotyčné osoby. Čl. 16-7 CC stanoví: veškeré smlouvy, týkající se proreakce nebo gestace pro někoho jiného, jsou neplatné. To se týká zejména případů surogačních matek. Čl. 16-8 CC zakotvuje výslovně princip anonymity. Podle tohoto článku stojí francouzská úprava na zásadě přísné anonymity, a t jiţ jde o darování orgánů, tkání, gamet nebo embryí. Výjimku tvoří případy léčebné nutnosti, zvláště při geneticky podmíněných nemocech a zátěţích, kdy v případě terapeutické nezbytnosti pouze lékař dárce nebo dárce příjemce mohou mít přístup k informacím, dovolujících identifikaci dárce nebo příjemce. Významnou oblastí, kterou upravuje zák. č. 653/1994 J. O., je filiace v případech lékařsky navozeného oplodnění. Čl. 311-9 CC vylučuje moţnost určení příbuzenského poměru mezi dárcem gamet a dítětem, coţ se týká jak dárce spermatu, ale i dárkyně ova. Nejen, ţe je vyloučeno řešit statusové otázky, ale je vyloučeno uplatňovat tímto způsobem i nároky z odpovědnosti dárce nepřímo, coţ dopadá zejména na alimentační ţaloby. Čl. 311-20 CC v odst. 1 stanoví, ţe manţelé nebo osoby ţijící v konkubinátu, které se uchylují k lékařsky navozenému oplodnění, jeţ vyţaduje ingerenci dárce, jsou povinny udělit předem po náleţitém poučení svůj souhlas k tomu před soudcem nebo notářem. Podle odst. 2 takto udělený souhlas vylučuje jakýkoliv návrh na popření rodičovství, pokud nebude prokázáno, ţe dítě nepochází z lékařsky navozeného oplodnění nebo ţe souhlas pozbyl účinnosti. To nastane podle odst. 3 v případě úmrtí některého z manţelů či konkubinů, dále v případě podání návrhu na rozvod, manţelskou odluku nebo na zrušení souţití, pokud k němu dojde před lékařským zákrokem a dále při písemném odvolání souhlasu, a to vůči kompetentnímu lékaři. Ten, kdo po udělení souhlasu neuzná dítě, jeţ z něho vzešlo, nese právní odpovědnost, zejména z alimentace (odst. 4) a navíc lze vůči němu určit filiaci soudně dle obecných ustanovení. Pokud jde o otázky mateřství, opírá se toto i nadále o fakt porodu. Není tedy rozhodný genetický původ, coţ se podává zejména z čl. 341-1 CC. Moţnost anonymního porodu zůstala zachována (tzv. accouchement sous x) v té podobě, dle nového čl. 341-1 CC můţe 26