PROTIVNÍCI ZA NAPOLEONSKÝCH VÁLEK Masarykova ZŠ a MŠ Velká Bystřice projekt č. CZ.1.07/1.4.00/21.1920 Název projektu: Učení pro život Č. DUMu: VY_32_INOVACE_03_19 Tématický celek: Historie a umění Autor: Miroslav Finger Datum : březen 2012 Určení : dějepis, žáci 8. ročníku
Anotace : Materiál se zabývá problematikou osobností za válek Napoleona Bonaparta v období císařství. Slouží k výuce na interaktivní tabuli. Materiál slouží k oživení a zpestření napoleonského období v dějinách Evropy. Prezentace vhodná jako podpora přímé výuky. Slouží k doplnění informací o lidech, kteří hráli rozhodující roli v období napoleonských válek. Navazuje na předchozí hodiny, ve kterých se žáci dozvěděli informace o příčinách a průběhu válečných tažení císaře Napoleona. Slouží k zakončení tematického celku. V přehledu jsou charakterizováni nejdůležitější účastníci válek Napoleona. Očekávaný výstup: Na základě prezentace osobností, které měly výrazný podíl na vývoji situace v Evropě na počátku 19. století, získají žáci doplňující informace, které se pokusí začlenit do kontextu svých dosavadních znalostí. Žáci pracují i s učebnicí a se sešity. Hodnocení: Žáci doplnili informace o životech významných osobností a protivníků v období evropských válek na počátku 19. století.
OSOBNOSTI NAPOLEONSKÝCH VÁLEK NAPOLEON BONAPARTE ( 1769 1821 ) Narodil se na Korsice. Vystudoval dělostřelecké učiliště a královskou válečnou školu v Paříži. Za Velké francouzské revoluce se stal 1793 generálem a 1796 velel armádě v Itálii proti Rakušanům. Zde se projevil jeho geniální strategický talent a dosáhl řadu skvělých vítězství. 1799 provedl státní převrat a stal se konzulem. Postupně soustředil do svých rukou veškerou moc a 1804 se nechal korunovat císařem. Reorganizoval správu Francie, vydal občanský zákoník. Celý život bojoval za to, aby se Francie stala první evropskou velmocí
Dosáhl skvělého vítězství 1805 u Slavkova, 1806 u Jeny a Auerstaedtu, 1809 u Wagramu. Jeho moc dosáhla vrcholu. Oženil se s dcerou rakouského císaře a snažil se sblížit se starými evropskými dynastiemi. 1812 byl poražen v Rusku, 1813 u Lipska. Musel abdikovat a byl odvezen na ostrov Elba. Ještě jednou se vrátil do Francie, ale po porážce u Waterloo byl odvezen na ostrov Svatá Helena, kde 1821 zemřel. Byl jedním z nejgeniálnějších vojevůdců všech dob.
FRANTIŠEK I. ( 1768 1835 ) Synovec císaře Josefa II., 1792 se stal císařem. Jeho nástup na trůn ukončil období osvícenských reforem. Byl velmi konzervativní, miloval pořádek, bez humoru. Byl lhostejný ke svým poddaným a k osudům říše. Vůbec neměl vojenské nadání. Teprve po pádu Napoleona se zase Rakousko zařadilo mezi evropské velmoci a František I. mohl spolurozhodovat o osudu Evropy. Razil zásadu, že jakékoli reformy jsou předstupněm revoluce. Řešení všech problémů neustále odkládal, ve všem věřil kancléři Metternichovi, který své vlastní zájmy ztotožňoval se zájmy státu.
V závěru svého života prosazoval František I. princip legitimity a za svého nástupce určil prvorozeného syna Ferdinanda, který byl duševně nemocný. Zemřel 1835 na zápal plic.
ALEXANDR I. ( 1777 1825 ) Vnuk carevny Kateřiny II., byl nejvzdělanější ze všech ruských carů do té doby. Na jeho výchově se podíleli přední osvícenci. Po nástupu na trůn chtěl modernizovat Rusko a provést reformy, postupně od těchto myšlenek upustil. Neměl vojenské nadání, ale chtěl se proslavit jako válečník. U Slavkova 1805 neustále zasahoval do kompetence velitele armády maršála Kutuzova. Po drtivé porážce už se nikdy nesnažil prosadit na válečném poli. Největšího triumfu se dočkal 1814, kdy vstoupil v čele ruských vojsk do Paříže. Diplomatická jednání vedl obratně, k poraženému Napoleonovi byl smířlivý.
Za napoleonských válek se ruské důstojnictvo seznámilo se způsobem života v ostatní Evropě. Toto poznání vyvolalo nespokojenost se zaostalostí Ruska. To vyústilo 1825 těsně po Alexandrově smrti k povstání děkabristů.
LOUIS ALEXANDRE BERTHIER (1753 1815 ) Napoleonův maršál. Nebyl vzorem chrabrého bojovníka, ale ze všech maršálů měl nejvyšší vzdělání v oblasti vojenské teorie. Měl bohaté zkušenosti ze štábní služby. Účastnil se už před revolucí americké války za nezávislost. Pro své mimořádné analytické a rozhodovací schopnosti se stal nenahraditelným náčelníkem Napoleonova generálního štábu. Císařovy příkazy dokázal přeměnit na precizně formulované rozkazy pro příslušné jednotky. Byl prakticky u všech Napoleonových bitev a císař ho považoval za naprosto nenahraditelného. Zahynul za podivných okolností v Bamberku při pádu z okna několik dní před bitvou u Waterloo. Napoleon považoval za jednu z příčin porážky u Waterloo právě to, že po jeho boku už nestál maršál Berthier, kníže z Neuchatelu a Wagramu.
LOUIS NICOLAS DAVOUT ( 1770 1823 ) Byl šlechtického původu a mnohými byl považován za nejschopnějšího z Napoleonových maršálů. Měl vynikající vojenské vzdělání, studoval v Paříži stejnou válečnou školu jako Napoleon. Vyznačoval se bystrým postřehem a jako jeden z mála Napoleonových maršálů měl dar samostatného strategického myšlení a schopnost vytušit záměry a plány nepřítele. Pro tyto schopnosti ho Napoleon pověřoval nejnáročnějšími úkoly, např. u Slavkova byla jeho činnost rozhodující pro výsledek bitvy. Svého největšího vítězství dosáhl Davout v bitvě u Auerstaedtu, když sám rozdrtil pruskou armádu. Za toto vítězství ho Napoleon jmenoval vévodou z Auerstaedtu a později knížetem z Eckmuehlu. V Davoutových jednotkách vládla vždy vzorná disciplína, která byla v protikladu s jinými sbory.
MICHAIL ILLARIONOVIČ GOLENIŠČEV KUTUZOV ( 1745 1813 ) Typický představitel ruského důstojnictva. Do armády vstoupil v šestnácti letech. Jako příslušník vážené aristokratické rodiny rychle postupoval po žebříčku vojenských hodností. Ve válce s Turky 1774 utrpěl zranění, po kterém na jedno oko oslepl. S ohledem na své stáří a vojenské zásluhy se stal vrchním velitelem rusko rakouské armády v roce 1805, i když ho car Alexandr I. neměl příliš v oblibě. Byl proti svedení bitvy u Slavkova. V roce 1812 po sérii neúspěchů byl car donucen jmenovat maršála Kutuzova opět vrchním velitelem. Přes nepřátelství ze strany ostatních velitelů prosadil svou strategii a nakonec přivodil Napoleonovi zdrcující porážku. Když vyhnal Napoleona z území Ruska, neměl žádný zájem obětovat ruské vojáky pro osvobození Evropy. Svůj úkol považoval za skončený. Zemřel na jaře 1813 těsně před rozhodujícím tažením proti Napoleonovi.
Použitá literatura : Uhlíř, D. : Bitva tří císařů. Brno 1995. Uhlíř, D. : Slunce nad Slavkovem. Praha 1984. Polišenský, J. : Napoleon a srdce Evropy. Praha 1971.