OWEN HOPKINS Architektonické slohy Obrazový průvodce
Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. Owen Hopkins Architektonické slohy Obrazový průvodce Z anglického originálu Architectural Styles, vydaného nakladatelstvím Laurence King Publishing Ltd. v roce 2014, přeložila Alice Zavadilová Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7 obchod@grada.cz, www.grada.cz tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 jako svou 6417. publikaci Odpovědná redaktorka Eva Škrabalová Sazba Jakub Karman, Art007 Odborná korektura Markéta Pražanová Jazyková korektura Pavlína Zelníčková Počet stran 240 První vydání, Praha 2017 Vytiskla tiskárna FINIDR, s.r.o. Text 2014 Owen Hopkins Translation Grada Publishing, a.s., 2017 ISBN 978-80-271-9504-6 (epub) ISBN 978-80-271-9503-9 (pdf) ISBN 978-80-247-5750-6 (print) přední strana obálky Nahoře Herzog & de Meuron, Národní stadion ( Ptačí hnízdo ), Peking, Čína, 2003 2008 (viz Expresivní racionalismus, str. 213) Dole Chór, gloucesterská katedrála, Gloucestershire, Anglie, 1331 1355 (viz Pozdní gotika, str. 37) zadní strana obálky Vlevo nahoře Richard Rogers a Renzo Piano, Centre Georges-Pompidou, Paříž, Francie, 1977 (viz High-Tech, str. 192) Vpravo nahoře Pont du Gard, u Nîmes, Francie, cca 1. století n. l. (viz Starověký Řím, str. 13) Vlevo dole Oscar Niemeyer, Náměstí Tří mocností, Brasilia, Brazílie, 1958 (viz Regionalismus, str. 197) Vpravo dole Giacomo Leoni, Clandon Park, Surrey, Anglie, 1730 33 (viz Palladianismus, str. 101)
Obsah Klasické období 6 Starověké Řecko 8 Starověký Řím 12 Raně křesťanská doba 16 Byzantský sloh 18 Románský sloh 22 Gotika a středověk 26 Raná gotika 28 Vrcholná gotika 32 Pozdní gotika 36 Benátská gotika 40 Profánní gotika 44 Hrad 48 Klasicismus 96 Palladianismus 98 Návrat ke klasickému období 102 Návrat k antickému Řecku 106 Empír 110 Picturesque 114 Vznešeno 118 Eklektismus 122 Neogotika 124 Orientalismus 128 Beaux-Arts 132 Arts and Crafts 136 Secese 140 Art Deco 144 Dekonstruktivismus 204 Ekoarchitektura 208 Expresivní racionalismus 212 Kontextualismus 216 Doslov 221 Další literatura 222 Slovník 224 Rejstřík 233 Zdroje obrázků 239 Poděkování 240 Renesance a manýrismus 52 Raná renesance 54 Vrcholná renesance 58 Zaalpská renesance 62 Manýrismus 66 Baroko a rokoko 70 Italské baroko 72 Německé a východoevropské baroko 76 Španělské a latinskoamerické baroko 80 Francouzské baroko 84 Anglické baroko 88 Rokoko 92 Modernismus 148 Chicagská škola 150 Expresionismus 154 Nová věcnost 158 Mezinárodní sloh 162 Funkcionalismus 166 Konstruktivismus 170 Reakce totalitních zemí 174 Esencialismus 178 Brutalismus 182 Metabolismus 186 High Tech 190 Postmodernismus 194 Regionalismus 196 Postmodernismus 200
Úvod Pojem architektonického slohu je do značné míry vynálezem devatenáctého století a samozřejmě oboru dějin architektury jako takového. Ve své době byl koncept slohu nejčastěji spojován s osobností švýcarského historika architektury Heinricha Wölfflina. Žák vlivného kulturního historika Jacoba Burckhardta zavedl v rámci dějin architektury takřka vědecky přesnou metodu mapování toho, co nazýval problematikou vývoje slohu. Stanovil pět párů terminologických protikladů: lineárnost/malířskost; plošnost/hloubka; uzavřená forma / otevřená forma; mnohost/jednota; a absolutní jasnost / relativní jasnost. Každý historik architektury vybavený nejnutnějším vzděláním v oblasti výtvarného umění by měl být za pomoci tohoto teoretického rámce schopen určit sloh konkrétního architektonického díla a zmapovat jeho vývoj v čase. Wölfflinova metoda byla kritizována z nejrůznějších pozic. Někteří ji nepřijali pro její zjevnou tendenci redukovat prožitek z uměleckého nebo architektonického díla na soubor oddělených parametrů, což jde přímo proti subjektivnímu, intuitivnímu a emocionálnímu vnímání. Jeho teorie měla navíc sklon upřednostňovat formu na úkor obsahu a ignorovat sociální, ekonomické i materiální okolnosti vzniku budovy či uměleckého díla. Ve Wölfflinově v zásadě hegeliánském pojetí měl sloh svou vlastní nezávislou existenci a trajektorii, na umělce a architekty pak zbyla role pouhých herců, kteří hrají podle scénáře diktovaného duchem doby. Občas se kritické ohlasy vyznačovaly snahou Wölfflinovu teorii a metodu karikovat. Ať tak či onak, i ony pomáhaly formovat obecné chápání slohu. Platí to zejména o historicích ovlivněných sociálně-historickým přístupem, kteří koncept slohu zpravidla považovali za příliš deterministický a elitářský. Při koncipování knihy, jako je tato, člověk nevyhnutelně narazí na četná pojmová a praktická úskalí, o těch historických ani nemluvě. Architekti se totiž začali prohlašovat za představitele toho či onoho slohu (ať už v kterémkoli pojetí) až v 19. století. Navíc shromáždíme-li všechna architektonická díla nesoucí společné rysy nějakého slohu, vyloučíme tím vlastně jiná, která tyto rysy nenesou. Stejnou měrou, jakou architekturu formovaly obecné trendy, formovaly ji během všech období i myšlenky a ruce jednotlivců; oplývá tedy mnohem větší rozmanitostí, než dokáže pojmout jakákoli kategorie slohu. V této knize tedy chápeme pojem slohu v širším slova smyslu. Někde s jeho pomocí slučujeme budovy do pomyslných skupin a analyzujeme je na základě specifických rysů, jindy jeho prostřednictvím poukazujeme na kulturní trendy nebo konkrétní architektonické tendence společné budovám, které spolu na první pohled nijak nesouvisejí. Ovšem je třeba mít se na pozoru i tam, kde se architekti spojili a společně definovali nějaké hnutí, či dokonce sloh (zejména ve 20. století), a snažit se nahlédnout skutečné motivy takových aliancí. Architekt nemusí být ve své práci s postupem času konzistentní. Může se stát, že začne pracovat v rámci jednoho slohu a skončí u zcela jiného. Kromě toho samozřejmě existují architekti, jejichž práce se kategoriím zcela vymyká. Devět kapitol naší knihy sleduje jednotlivé fáze vývoje architektury. Každá z nich na základě formálních charakteristik, geografie, obecných kulturních trendů, hnutí a ideologií (nebo jejich kombinací) definuje konkrétní sloh. Kniha je zaměřena především vizuálně. Každý ze slohů je uveden krátkým textem, šest klíčových charakteristik daného slohu pak ilustrují fotografie s legendou. Fotografie zobrazují vše od užití specifického typu okna nebo dekorativní římsy přes materiály až po základní ideje daného slohu. V tomto ohledu kniha funguje jako příručka i naučná publikace zároveň. Přestože může sloh evokovat omezení či vyčlenění, díky své přirozené tendenci spojovat má moc odhalit a vyzdvihnout přehlížené. 5
Klasické období Od samého počátku klasického věku v Athénách v 5. století př. Kristem byly klasické výrazové prostředky hluboce vetkány do západního pojetí architektury a samozřejmě celé západní civilizace. Základní princip, podle něhož dostávají architektonické formy proporce a vitalitu forem lidských, je stále platný. Architektura starověkého Řecka a Říma se navzdory univerzálním ambicím, jež jí bývají připisovány, zrodila z velmi specifických podmínek a okolností. Kořeny Některé významné egyptské památky, jako například Zádušní chrám královny Hatšepsut v Dér el-bahrí (z poloviny 15. století př. Kr.) a Amonův chrám v Karnaku (1530 323 př. Kr.) využívaly v podstatě systémy sloupů. Stále větší význam pro rozvoj řecké pevninské architektury je nicméně přičítán minojské civilizaci na ostrově Kréta, která s Egyptem udržovala kontakt. Minojské architektonické pozůstatky, ať už ve formě vykopávek, či ruin, jsou vesměs palácové komplexy, v nichž můžeme nalézt zárodky architrávového systému. Ten definoval klasickou architekturu o několik staletí později. Nedá se říci, že by byli Minojci málo sofistikovaní (zejména v oblasti vodohospodářských systémů). Architektonické vyjádření je však tolik nezajímalo a svou pozornost věnovali spíše nástěnným malbám. Mykénská civilizace (cca 1600 1100 př. Kr.), jejíž vrcholné období se kryje s dobou popisovanou v Homérových eposech Iliadě a Odyssey, nicméně začala propojovat (nejprve primitivním způsobem) výzdobu a stavbu způsobem, který předznamenal klasickou architekturu. Zajímavým příkladem je Lví brána v Mykénách (cca 1250 př. Kr.): dva sloupy podpírají obdélníkový překlad, na němž leží ornamentální trojúhelníkový kámen, jejž lze svým způsobem považovat za primitivní tympanon. Antické sloupové řády Klasická architektura povstala v antickém Řecku v sedmém století před Kristem v podobě prvních dórských chrámů. Učinila sloupový a architrávový systém součástí srozumitelného architektonického jazyka, jenž byl definován řády. Z praktického hlediska mělo řády stanovené ztvárnění sloupů a kladí jednoznačně nosnou funkci. Avšak pravidla týkající se jejich proporcí a symboliky dórský řád představoval mužský princip; ionský řád princip ženy-matky; korintský řád princip dívčí určovala kompozici celého chrámu. Prvky triglyfu a metopy v dórském řádu odkazují ke svým dřevěným předchůdcům. Rané dórské chrámy jsou jednodušší a masivnější. Svého vrcholu dosáhl dórský řád v athénském Parthenónu (447 438 př. Kr.), největším symbolu architektury starověkého Řecka, který odjakživa přitahoval pozornost mnohých obdivovatelů (jako například spisovatele a básníka 19. století lorda Byrona či modernistického architekta Le Corbusiera). V Akropoli brzy vznikly i další stavby, ionský chrám Athény Niké (427 424 př. Kr.) a Erechtheion (421 405 př. Kr.). Doménou korintského řádu byl (až do nástupu helénismu po smrti Alexandra Velikého v roce 323 př. Kr.) zpravidla interiér. Historicky byl nástup helénismu spjat s úpadkem řecké civilizace. Svobodnější, odlehčenější a skulpturálnější helénistická kultura dala vzniknout některým z nejvýznačnějších antických děl, mezi nimi i Velkému Diovu oltáři z počátku 2. století př. Kr. v Pergamonu (v dnešním Turecku). Oltář je momentálně částečně zrekonstruovaný a nachází se v Pergamonském muzeu v Berlíně. Římská inovace Helénistické období trvalo až do nástupu římské říše, jejímž prvním vládcem byl císař Augustus (27 př. Kr. 14 n. l.). Umění a architekturu starověkého Říma silně ovlivnila předchozí helénistická kultura. V jejím dalším vývoji se ale odrážely zcela odlišné společenské a dějinné podmínky a okolnosti, jakož i nároky kladené na řízení a správu obrovského impéria. Hlavní rozdíl spočíval v odklonu od řeckého a helénistického důrazu na sloup a v příchodu inovací v oblasti konstrukce a materiálu (oblouku, klenby a později kupole; a nových typů cihel a betonu), které pak usnadnily stavbu některých antických památek, jež přetrvaly staletí ať už fyzicky, či koncepčně. 6
Klasické období Starověké Řecko Starověký Řím
Klasické období > Starověké Řecko Oblast: Řecko a jeho kolonie v oblasti Středomoří Období: 7. století 1. století př. Kr. Charakteristické prvky: architrávový systém; sloupové řády; peristyl; osaměle stojící chrám; proporce; figurální plastika Parthenón v Athénách je ztělesněním toho, co obecně nazýváme klasickým věkem tedy období mezi 5. a 4. stoletím př. Kr., v němž se snoubí kultura, vzdělanost a demokracie. Do nich bude později zasvěcena celá západní civilizace. Pod vedením velkého státníka a vojevůdce Perikla dostali architekti Iktínos a Kallikratés a sochař Feidiás úkol postavit nový Parthenón, zasvěcený patronce Athén, bohyni Athéně (starý chrám zničili Peršané asi v roce 480 př. Kr.). Na obrovské třístupňové podstavě je vystavěn chrám obdélníkového půdorysu o 17 sloupech na severní a jižní straně a 8 sloupech na straně východní a západní. Vnitřní cella (centrální místnost chrámu) ukrývala (již dávno ztracenou) gigantickou zlatou sochu bohyně Athény od Feidia. Feidiás dohlížel i na tvorbu plastiky, která je začleněna do samotné stavby: skupiny frontonů znázorňujících Athénino zrození a její souboj s bohem Poseidonem; v metopách jsou výjevy z bojů mezi bohy a giganty, mezi Řeky, kentaury a amazonkami; a slavný vlys kolem dokola vnitřní celly znázorňuje průvod občanů k Athéninu chrámu během panathénajských slavností. Naturalismus této plastiky, která byla zřejmě původně vymalována pestrými barvami, stojí v přímém kontrastu ke strnulým postavám archaického období (cca 700 480 př. Kr.). Feidiovo dílo ohlásilo příchod zlatého věku řecké kultury. Sochaři jako Polykleitos, Praxiteles, Lysippos a Myrón vytvořili největší antická výtvarná díla (ačkoli dnes je známe už jen díky jejich římským kopiím). Aischylos, Sofoklés a Euripidés zase stvořili nové paradigma v dramatu. Vitalitu a náboj architektonického díla (oproti pouhému geometrickému experimentu) dodává Parthenónu množství drobných prvků, díky nimž dokáže i takto rigidní řád lahodit lidskému oku. Zakončení podnože a křivka kladí se na koncích mírně zvedají; nárožní sloupy jsou o něco silnější než ostatní; a všechny sloupy využívají entazi (rozšíření dříku) ke zmírnění iluze konkávnosti, kterou vytváří přesná rovnoběžnost dříků. Geometrické principy a lidský duch vdechnutý Parthenónu rozhodujícím způsobem formovaly řeckou architekturu během přerodu klasického věku v helénistické období. 8
Klasické období > Starověké Řecko Architrávový systém Řecká architektura je založena na architrávovém systému, který sestává z řady vertikálních sloupů a vodorovných kladí. Klíčový rozdíl mezi ní a egyptskými, minojskými a mykénskými stavbami spočívá v jejím architektonickém výrazu, v němž se snoubí symbolika s proporcionální (a strukturální) logikou stavby. Héřin chrám, Paestum, Itálie, polovina 6. století př. Kr. Low Res to be replaced by Repro Sloupové řády Nejvýznamnější inovací architektury starověkého Řecka a základním znakem klasického stavebnictví se staly architektonické řády, jejichž tvarosloví se projevuje především u patky, dříku a hlavice sloupu. Každý ze tří typů antických řádů (dórský, iónský i korintský) má svůj vlastní systém proporcí a symboliku. První dva se objevovaly během všech období vývoje architektury starověkého Řecka, korintský řád začal převládat v období helénistickém za zmínku zde stojí zejména chorégický Lysikratův památník. Chorégický Lysikratův památník, Athény, Řecko, 334 př. Kr. 9
Klasické období > Starověké Řecko Peristyl Řecké chrámy byly stavěny na principech pravidelného uspořádání prostoru a sloupů. Nejpozoruhodnější jsou různé variace peripterálních chrámů, které využívaly peristyl: jednoduché nebo dvojité řady sloupů tvořící vnější plášť, které zároveň zajišťovaly oporu konstrukci. Peristyl lze vidět například u Diova chrámu ve významné řecké kolonii Kyréna. Diův chrám, Kyréna, Libye, 5. století př. Kr. Osaměle stojící chrám Řecké chrámy původně sloužily jako přístřeší pro sochy posvátných kultů a božstev, řešení jejich interiérů proto nabízelo různé varianty určitého uspořádání prostoru. Do chrámu málokdy vstoupil někdo jiný než kněz, nejčastěji se na něj lidské oko dívalo zdálky. Sídlo chrámu se vybíralo pečlivě, chrám byl téměř vždy orientován východozápadně. Chrám svornosti, Agrigento, Sicílie, 5. století př. Kr. 10
Klasické období > Starověké Řecko Proporce Architektura starověkého Řecka se řídila přísným systémem proporcí, který definoval jak půdorys, tak boční či čelní pohled, a volba řádu určovala všechny další rozměry a poměry. Za účelem zjemnění přísné geometrie se využívalo několik optických triků tak, aby výsledek lahodil zkreslujícímu lidskému oku a budovám typu Parthenónu dodal energii a emoce. Parthenón, Athény, 447 438 př. Kr. Figurální plastika Jazyk klasického období obecně a týká se to zejména řeckých chrámů dával obrovský prostor figurálním plastikám ve formě metop, vlysů a tympanonů, ale také volně stojícím sochám, ať už uvnitř chrámu, nebo nad tympanonem (takové soše se říká akrotérion). Úžasný vlys Gigantomachie z Pergamonského oltáře je jedním z vrcholných děl helénistického sochařství. Velký Diův oltář, původně Pergamon (nyní Berlín), polovina 2. století př. Kr. 11
Klasické období > Starověký Řím Oblast: Evropa, hlavně Itálie; oblast Středomoří, včetně severní Afriky; Malá Asie a Střední východ Období: 1. století př. Kr. 4. století n. l. Charakteristické prvky: oblouk; stěny; sloupové řády; klenby a kupole; monumentalita; nové typy staveb Římany ve všech aspektech hluboce ovlivnila helénistická kultura. V architektuře s lehkostí převzali klasický jazyk a přizpůsobili jej vlastní situaci a způsobu využití. Ve srovnání s řeckými stavbami, které byly umisťovány zpravidla tak, aby byly dobře vidět zdálky, se většina římských monumentálních staveb nachází v zastavěných, nebo dokonce městských oblastech. To byl pravděpodobně jeden z důvodů odklonu od řecké záliby v kolonádách a posunu směrem k římskému užití pilastrů na stěnách. Římané používali dórský, ionský i korintský řád mnohem svobodnějším způsobem než Řekové. Vytvořili svou vlastní verzi dórského řádu a korintský řád používali mnohem častěji než Řekové. Do svého repertoáru přidali ještě další dva řády: toskánský jednodušší a masivnější verzi dórského, odvozenou od etruské architektury; a kompozitní kombinaci volut ionského řádu a akantových listů korintského řádu. Římané si nejenom přizpůsobili klasické tvarosloví; začali také používat neotřelé formy a vyvinuli nové stavební techniky a způsoby využití materiálů. Oblouk byl sice charakteristickým znakem etruské architektury, ale Římané jej přijali za svůj a používali jej jako konstrukční i symbolický prvek. Oblouk umožňoval výstavbu obrovských mostů a akvaduktů, které usnadňovaly dopravu potravin a vody a zjednodušovaly život nebývale vysokému počtu lidí ve městech. Řím byl ve svém vrcholném období domovem pro více než milion obyvatel, z nichž mnozí bydleli ve vícepatrových domech zvaných insulae. Jejich výstavba byla možná jen díky inovativnímu využití oblouku z cihel a betonu. Díky oblouku a novým stavebním technikám byl možný i vývoj dvou dalších prvků: klenby a kupole. Ty se nejčastěji využívaly při výstavbě velkých lázeňských komplexů, jako například Caracallových lázní (cca 215 n. l.) a Diokleciánových lázní (cca 306 n. l.) v Římě, ale také při výstavbě paláců, včetně paláce Domus Aurea (Zlatý dům) císaře Nerona z prvního století po Kristu, Hadriánovy vily v Tivoli z počátku 2. století a Diokleciánova paláce ve Splitu (cca 300 n. l.), kam se uchýlil po své abdikaci. Kupole se příležitostně používaly také při stavbě chrámů a Pantheon (cca 117 138 n. l.) v Římě je největší a nejlépe dochovanou ukázkou jejího užití. 12
Klasické období > Starověký Řím Oblouk Oblouk, jímž lze překlenout mnohem větší vzdálenost než pomocí jednoduchého architrávového systému, je jednoznačným definičním znakem římské architektury. Nádherný Pont du Gard (Gardský most) v jižní Francii, překlenující obrovskou rokli, využíval tří úrovní oblouků k transportu vody do římského osídlení v Nîmes. Triumfální oblouky měly zároveň oslavovat císaře nebo připomínat válečná vítězství. Pont du Gard, u Nîmes, Francie, cca 1. století n. l. Stěny Řecké chrámy často používaly peristyl, ovšem Římané obecně přikládali kolonádám menší význam, zejména z bočního pohledu. V jednom z nejlépe dochovaných římských chrámů, Maison Carrée v Nîmes, jsou sloupy za portikem v pseudoperipterálním uspořádání, zatímco v řeckém chrámu by stály samostatně. Maison Carrée, Nîmes, cca 16 n. l. 13
Klasické období > Starověký Řím Sloupové řády Římané si přizpůsobili a rozšířili využití řeckých sloupových řádů s ohledem na vlastní podmínky a potřeby. Kromě toho, že si vytvořili vlastní verzi dórského řádu, přizpůsobili si i ionský řád což můžeme vidět třeba u Saturnova chrámu rohovými volutami, čímž se vyřešil problém, jak pojednat nárožní sloupy. Klenby a kupole Oblouk dal geometrický základ jak klenbě, tak kupoli. Klenba vlastně vznikla vynesením oblouku podél osy a kupole jeho rotací kolem středové osy. Kromě praktického využití měla geometrická čistota klenby i kupole jak lze vidět v pověstném Pantheonu, chrámu zasvěceném všem bohům, který nechal postavit císař Hadrián (117 138 n. l.) také zásadní symbolický význam. Saturnův chrám, Řím, 3. nebo 4. století n. l. Pantheon, Řím, cca 117 138 n. l. 14
+ Klasické období > Starověký Řím Monumentalita Architektura byla v římské říši jak na kolonizovaných územích, tak v samotném Římě důležitým ukazatelem moci a prestiže. Podle triumfálního oblouku Septimia Severa byl vystavěn oblouk Konstantinův, který připomíná císařovo vítězství nad Maxentiem v roce 312 n. l. Jeho eklektické reliéfy a ozdoby, včetně spolií, odrážejí odklon od tradic helénistického umění a architektury ve 4. století n. l. Konstantinův oblouk, Řím, cca 315 n. l. Nové typy staveb Římané vytvořili mnoho nových typů staveb, jako například fórum, hipodrom, vilu a městský dům. Rovněž vytvořili koncept amfiteátru, jehož nejvýznamnějším představitelem je Flaviovský amfiteátr v Římě (od středověku znám jako Koloseum). Během gladiátorských zápasů se v něm konaly nejrůznější podívané. Jeho oválný půdorys a na sobě vrstvené architektonické řády z bočního pohledu nemají v řecké architektuře obdoby. Koloseum, Řím, cca 75 82 n. l. 15
Raně křesťanská doba Ediktem milánským v roce 313 uzákonil římský císař Konstantin svobodu křesťanského vyznání v celém impériu. Křesťanství už samozřejmě nějakých 300 let existovalo, ovšem křesťané byli pronásledováni a k bohoslužbám se museli scházet v tajnosti a na skrytých místech. I když se křesťanství stalo oficiálním náboženstvím římské říše až po skončení Konstantinovy vlády, on sám jej podpořil politickou a právní reformou i výstavbou mnoha významných kostelů, včetně baziliky sv. Petra, která vznikla na místě hrobu sv. Petra v Římě. Chrám se svými otevřeně pohanskými konotacemi nepřicházel jako vzorová budova vhodná pro křesťanské uctívání v úvahu. Naproti tomu bazilika, obrovská místnost obdélníkového půdorysu se sloupořadím uvnitř, obvykle využívaná k obchodním a soudním účelům, byla pro adaptaci ke křesťanským účelům vhodná. Právě tento typ budovy se stal základem mnoha raných křesťanských kostelů, mezi nimi právě baziliky sv. Petra. Konstantinopol V době vydání Milánského ediktu byl Konstantin císařem pouze západní části římské říše. Svého postavení dosáhl díky porážce Maxentia v roce 312. Východní část impéria byla pod vládou Licinia, s nímž Konstantin na vydání ediktu spolupracoval. Nestálé příměří mezi dvěma císaři však nemělo dlouhého trvání. Konstantin Licinia v roce 324 porazil a římskou říši opět sjednotil. Říšské hlavní město přesunul do starověkého řeckého Byzantia, které se stalo novým Římem. Později bylo město přejmenováno na Konstantinopol, slovanský Cařihrad (dnešní Istanbul). Západní část římské říše záhy obsadili germánští nájezdníci. Východní část se mezitím sice postupně zmenšovala co do velikosti i významu, nicméně přetrvala až do podrobení osmanskou říší v roce 1453. Od dob, kdy si Konstantin (ve velmi krátké době) vybudoval nové hlavní město, začalo v byzantské říši vznikat svébytné umění a architektura, odrážející proměny v oblasti liturgie i teologie. Byzantské umění, které do značné míry 16 vychází z umění antického Říma, se postupně vzdálilo své naturalistické podstatě a vznikala díla na hranici abstrakce. Pestře malované a zlatem zdobené či v mozaice zasazené byzantské ikony znázorňující Krista či křesťanské světce se staly důležitým předmětem uctívání. (Staly se však zároveň cílem systematického ničení tzv. ikonoklasmu neboli obrazoborectví ze strany těch, kdo věřili, že ikony podněcují k modlářství.) Zlatem a mozaikami byly bohatě zdobeny také byzantské kostely. Hlavní rozdíl mezi byzantskými kostely a staršími chrámy postavenými Konstantinem však nepochybně spočívá v existenci centrálního prostoru, často zastřešeného protínajícími se kupolemi. Tento prvek se začal objevovat v 6. století a dosáhl vrcholu u chrámu Boží Moudrosti Hagia Sofia. Západní Evropa Velké schizma v roce 1054 nenávratně rozdělilo církev na římskokatolickou a pravoslavnou. Ovšem už dávno předtím se architektura (převážně okupovaného) Západu vydala svou vlastní cestou. Z nemnoha děl z 5. až 8. století, která se na území západní Evropy dochovala, by se snad dalo usuzovat na existenci jakéhosi slohu. To, co se dochovalo, naznačuje jistou návaznost na bazilikální půdorys a sporadické a poněkud primitivní napodobování klasických řádů. Jediné výjimky se objevují za vlády Karla Velikého (800 814), jehož v roce 800 korunoval papež (poprvé po 300 letech) římským císařem. Právě za jeho vlády probíhala intenzivní obroda a renesance starověkého vědění a kultury. Katedrála Panny Marie (Cappella Palatina, vysvěcená v roce 805) je jedinou dochovanou částí jeho velikého paláce v Cáchách. Krátce po smrti Karla Velikého se císařství rozdrobilo. Sociální a ekonomické základy středověku však již byly položeny a v 11. století vedly ke vzniku románského slohu.
Raně křesťanská doba Byzantský sloh Románský sloh
Raně křesťanská doba > Byzantský sloh Oblast: Východní Středomoří Období: 4. 15. století Charakteristické prvky: kupole na pendentivech; mozaiky; bazilikální uspořádání; centrální dispozice; svoboda stylu; cihly a malta Konstantinovo rozhodnutí zvolit Byzantion novým hlavním městem impéria mělo co do činění především s jeho strategickou polohou na Bosporu; jeho součástí byl přirozený přístav a jeho poloha byla vhodná k odrážení germánských útoků směrem na sever a Peršanů směrem na východ. Kolem obvodu města byla vztyčena obrovská zeď a uvnitř navrženo reprezentativní centrum s fórem, hipodromem, palácem, senátem a mnoha památníky, včetně velkého sloupu (sice časem přemístěného, ale dochovaného) se sochou samotného Konstantina na vrcholu. Založil velkou baziliku Hagia Irene, nedaleká Hagia Sofia byla vystavěna krátce po jeho smrti. Z původních chrámů se nic nedochovalo, ačkoli lze předpokládat, že byly bazilikálního, typicky raně křesťanského charakteru, jaké vystavěl Konstantin v Římě. Stavby s kupolemi, které se dochovaly dodnes, pocházejí až z šestého století a jsou zejména pak monumentální Hagia Sofia vrcholnými díly byzantské architektury. Bazilikální chrám je vlastně variantou a pokračováním staveb římského typu, ovšem byzantský chrám s kupolí znamená odklon a znatelný posun od předchozích forem. Všechny stavby zastřešené kupolí byly nevyhnutelně srovnávány s Pantheonem v Římě. Dokonce i samotný Konstantinův chrám Božího hrobu v Jeruzalémě, ač je mnohem menší, má podobné centrální uspořádání kupolí. Byzantská kupole však stojí na pendentivech, jež mají tu podstatnou výhodu, že vytvářejí čtvercový a nikoli kruhový půdorys. Ve srovnání s bazilikou, jejíž centrální loď byla na každé straně ohraničena sloupořadím, nabízejí navíc stěny byzantského chrámu s kupolí mnohem větší prostor pro dekoraci všemi možnými mozaikami a další výzdobou. Budova chrámu Hagia Sofia je v podstatě nedotčená, ovšem vnitřní výzdoba vzala zasvé během ikonoklastických období a v průběhu přeměny chrámu na mešitu po pádu Konstantinopole do rukou Osmanů v roce 1453. Nejlepším dochovaným příkladem byzantské architektury je chrám San Vitale v italské Ravenně. Byl vystavěn ve zhruba stejné době jako Hagia Sofia, za vlády Justiniána I., který je zobrazen na okázalé mozaice po boku císařovny Theodory. I když byla během dalších dvou staletí Byzanc z území Itálie prakticky vytlačena, její vliv zde přetrval díky obchodním stykům zejména s Benátkami, kde na byzantskou tradici navázali stavitelé bazilikou svatého Marka (stavba započala v roce 1063). 18
Raně křesťanská doba > Byzantský sloh Kupole na pendentivech Na rozdíl od kupole Pantheonu, jež spočívá na kruhové základně, kupole chrámu Hagia Sofia a dalších byzantských kostelů podepírají stavby v zásadě čtvercového půdorysu. Aby se kompenzoval geometrický nesoulad, musela byzantská kupole sedět na pendentivech zakřivených trojúhelníkových klenbách, které jak vizuálně, tak konstrukčně vyplnily mezeru vzniklou mezi čtyřmi podpůrnými oblouky a kupolí. Hagia Sofia, Istanbul, 532 537 Mozaiky Interiéry byzantských kostelů byly bohatě zdobeny hutnými figurálními a ornamentálními mozaikami. Nejokázalejší dochované mozaiky pocházejí z baziliky San Vitale. Nejrůznější biblické výjevy, fauna a flóra na všechny možné způsoby, postavy Ježíše Krista i apoštolů vyvedené v zářivých barvách. Bazilika San Vitale, Ravenna, Itálie, 527 548 19
Raně křesťanská doba > Byzantský sloh Bazilikální uspořádání Antické baziliky byly v zásadě obrovské sály obdélníkového půdorysu se sloupořadími, jež oddělovala centrální prostor od postranních užších uliček. Křesťanská verze baziliky, typická pro byzantskou architekturu, se zbavila koncových sloupořadí, na východním konci umístila apsidu pro oltář a někde přidala i příčnou loď (transept) a předsíň (nartex) na západním konci. Centrální dispozice Raně křesťanské kostely měly téměř vždy bazilikální formu. Brzy však začal převládat centrální půdorys, který byl k byzantské liturgické praxi vhodnější. Jedním z nejdokonalejších příkladů je bazilika San Vitale, která není v pravém slova smyslu bazilikou, ale má zakřivené stěny, oddělující centrální osmiúhelník od chórového ochozu. Bazilika Santa Maria Maggiore, Řím, 432 440 Bazilika San Vitale, Ravenna, 527 548 20
Raně křesťanská doba > Byzantský sloh Svoboda stylu Král Ostrogótů Theodorich si jako palácovou kapli nechal vystavět baziliku Sant Apollinare Nuovo, která v mnoha ohledech představuje fúzi raně křesťanského a byzantského slohu. Ač odpovídá bazilikálnímu charakteru, její architektonický výraz je jen velmi volně klasický, s nepřesnou imitací kladí podepřeného typicky byzantskými a neklasickými košovými hlavicemi. Cihly a malta Byzantské kostely se stavěly z cihel a malty, přičemž cihly bývaly zvenku vidět, protože vnější strana zdí zpravidla zůstávala neomítnutá. Kameny mozaikových dekorací uvnitř kostela byly na cihlové struktuře připevněny sádrovým lůžkem. Chrám Hagia Irene se stal terčem ikonoklasmu, a proto dnes můžeme na jeho holém interiéru dobře vidět, jakým způsobem byla složitá geometrická konstrukce z cihel vystavěna. Bazilika Sant Apollinare Nuovo, Ravenna, začátek 6. století Hagia Irene, Istanbul, přestavěn v polovině 6. století 21
Raně křesťanská doba > Románský sloh Oblast: Evropa Období: 2. pol. 11. 1. pol. 12. století Charakteristické prvky: západní věže; půlkruhový oblouk; apsidy; valená klenba; robustní pilíře a sloupy; strohost Tím, co zásadně odlišuje románský doslova podobný římskému sloh od architektury předchozího období, je uspořádání prostoru. Od konce desátého století se v projektech začíná projevovat právě cit pro prostorové uspořádání a jednotu, jak vidíme na příkladu druhého opatství v Cluny (vysvěceného v roce 981) i o něco mladšího kostela svatého Michaela Archanděla v Hildesheimu. V kontrastu k monotónnímu bazilikálnímu půdorysu mají tyto kostely specifický vnitřní rytmus, který jim dodává pravidelné rozmístění pilířů a sloupů a který ještě podtrhuje křížová klenba, tolik charakteristická pro románský sloh. Za rozvojem a šířením těchto nových myšlenek a přístupů stáli především Normané. Hlavní normanskou inovací v oblasti výstavby katedrál byl prvek klenebního pole, jejž zavedli v Anglii po svém vítězství v bitvě u Hastingsu v roce 1066 a následném ovládnutí země. Vnitřní stěny sestávaly z nad sebou umístěných arkád z půlkruhových oblouků, podepřených masivními pilíři. Ty byly vzájemně svázány s příporami, které definovaly klenební pole jako samostatnou jednotku, ale zároveň jako součást celku. Mnoho raně románských katedrál mělo plochý strop, i když valená klenba byla v Evropě na začátku 12. století také poměrně běžná. Křížovou klenbu vynalezli Římané, ale po pádu římské říše byla kvůli své geometrické složitosti využívána jen zřídka. Nicméně stavitelé durhamské katedrály v Anglii si byli svými schopnostmi natolik jisti, že ji použili v hlavní chrámové lodi, čímž předznamenali příchod gotiky (viz str. 26) formou, ne-li přímo konstrukčním řešením. Žebra křížové klenby spojují protilehlé strany a vytvářejí dojem uceleného prostoru. Raně křesťanské a byzantské kostely byly zvenku ponechány zpravidla bez omítky. V románském slohu však byla exteriéru věnována mnohem větší pozornost. Čím dál častěji se vyskytují věže, které se nacházejí nad místem křížení hlavní a příčné lodi. Největší inovací exteriéru však nepochybně zůstává západní dvojvěží, jaké můžeme vidět například u normanských opatství La Trinité (započ. cca 1062) a Saint-Étienne (započ. cca 1067) v Caenu (nejedná se však o nejranější příklady). Jak se románský sloh postupně šířil Evropou (často díky poutníkům a jejich cestám), vznikaly v rámci jednotlivých oblastí jeho rozličné verze; důležitým cílem poutníků se stala například románská katedrála ve španělském Santiagu de Compostela. S nástupem křižáckých výprav na konci 11. století započala s mnohem větší intenzitou výměna architektonických idejí a myšlenek, která uvolnila cestu gotice. 22
Raně křesťanská doba > Románský sloh Západní věže Dvojvěží na západním průčelí katedrály nebo opatství je jednou z největších inovací románské architektury. Věže zpravidla stály po stranách hlavního (centrálního) portálu, který byl zvýrazněn soustřednými oblouky a zdoben reliéfem. Z jednoduchého portálu se postupem času vyvinul portál trojdílný. St. Trinité, Caen, Normandie, Francie, započ. cca 1067 Půlkruhový oblouk Architektura antického Říma v hojné míře a systematicky využívala půlkruhový oblouk, základní prvek některých významných děl tohoto období. Používání půlkruhového oblouku neustalo ani v průběhu dalších staletí, ovšem až románská architektura vytěžila z konstrukčních i prostorových možností půlkruhové arkády maximum. Hlavní loď, elyská katedrála, Cambridgeshire, 12. století 23
Raně křesťanská doba > Románský sloh Apsidy Východní strana raně křesťanské baziliky byla obvykle zakončena apsidou půlkruhovým výklenkem, v němž byl umístěn oltář. Apsidy jsou standardním prvkem i v románské architektuře, ovšem nevyskytují se zde pouze na východní straně, ale i v příčné lodi (transeptu), a dokonce i na západní straně. Valená klenba Raně křesťanské kostely a katedrály měly dřevěné stropy, zatímco v románské architektuře se nejčastěji používala valená klenba. Geometricky je vlastně půlkruhovým obloukem vyneseným podél osy. Valená klenba vyžaduje silné nosné stěny, čímž nepřímo přispívá k celkově těžkému vzezření románské architektury ve srovnání s architekturou gotickou. Katedrála Panny Marie a sv. Štěpána, Špýr, Německo, 1024 1061 Bazilika sv. Saturnina, Toulouse, Francie, započ. cca 1080 24
Raně křesťanská doba > Románský sloh Mohutné pilíře a sloupy Na rozdíl od gotického lomeného oblouku vyžadoval románský půlkruhový oblouk podpěru z masivních pilířů a sloupů. Monolitické pilíře se obvykle vyráběly z kvádrového zdiva, uvnitř vyplněného lomovým zdivem. Sloupy se často skládaly z několika přípor, které kromě opěrné funkce opticky propojovaly horní a spodní arkádu a definovaly jednotlivá klenební pole. Strohost Románská architektura může působit jednoduchostí svých forem a přísnou geometričností až stroze, což platí zejména pro normanské stavby. Katedrála sv. Fronta, která byla původně opatstvím, vypadá, jako by vznikla podle předlohy baziliky sv. Marka. Jenom není pokryta mozaikami její kupole jsou bez výzdoby, a interiér tak dostává úplně jinou architektonickou intenzitu, než má její benátská předloha. Durhamská katedrála, hrabství Durham, Anglie, 1093 1133 Katedrála sv. Fronta, Périgueux, Francie, začátek 12. století 25
Gotika a středověk Zrození gotiky v Evropě se datuje víceméně od okamžiku, kdy byl postaven nový chór tehdejšího opatství Saint-Denis nedaleko Paříže (1140). Byl vystavěn pod dohledem opata Sugera a vysvěcen v roce 1144. Chór (i jeho neznámý architekt) způsobil revoluci v architektuře nejméně na dalších 300 let. Návrat gotiky v podobě novogotiky v 19. století jen nepřímo rozšířil její vliv o několik dalších staletí. Prvky, které nyní považujeme za typicky gotické lomený oblouk, vnější opěrný systém a žebrová klenba, se tak či onak používaly už v románském slohu. Jistá teorie dokonce tvrdí, že původ lomeného oblouku lze vystopovat již v rané islámské architektuře. To, co bylo na Saint-Denis převratné, bylo uspořádání těchto prvků takovým způsobem, aby tvořily jeden sourodý celek. Lomený oblouk skýtal konstrukční výhody, takže mohly být katedrály vyšší, s obdélníkovými klenebními poli, která jsou nosnější než čtvercová klenební pole, definovaná románským půlkruhovým obloukem. Klenby pak byly neseny žebry (vystouplými zesílenými pásy zdiva), jež podpírala okolní nenosnou výplň klenebních prsou (kápí). Vnější opěrný systém systém oblouků zajišťující vnější oporu stěn přebíral tlak klenby a nesl často pomocí mohutných pilířů tíhu celé stavby. Právě tyto prvky dodávaly gotické architektuře dramatickou vertikálnost, která románskému slohu chyběla. Využití pilířů místo silných stěn (jakožto efektivnějšího nosného prvku) navíc dodávalo interiéru na otevřenosti, vzdušnosti a všeprostupující lehkosti; a umožnilo zavést další úžasný gotický vynález barevné mozaikové výplně oken vitraje (hovorově vitráže). Scholastika Gotická architektura odrážela scholastické myšlení, jež dominovalo středověké teologii i filozofii. Scholastika, která vyvrcholila dílem Tomáše Akvinského Summa Theologica (1265 1274), usilovala o sladění církevních doktrín se starověkou řeckou a římskou filozofií. Vyznávala, že pravda není něčím, co lze objevit rozumem nebo prostřednictvím experimentu, ale že je to něco, co existuje a co je předem určeno Bohem. Tím dostala do svých rukou obrovskou moc církev, stojící na pomyslném pomezí nebeské dokonalosti a nedokonalosti světa, jenž odpadl od Božího milosrdenství. Gotická katedrála měla stát rozkročená mezi oběma světy. Často se v ní nacházely relikvie světců nebo třeba i úlomek Svatého kříže, což představovalo hmatatelné spojení s božskou dimenzí. Božská dimenze se odrážela i v kvazimystické složitosti geometrických tvarů na klenbách, ale samozřejmě spočívala i v samotné výšce katedrály. Často okázalé vitráže a sochy měly dvojí funkci: zprostředkovat křesťanský příběh převážně negramotným laikům a zároveň v člověku evokovat pocit nadpozemské krásy nebeského království. Rychlé rozšíření gotiky Novoty ze Saint-Denis se rychle rozšířily do Île-de- France, kde se začaly stavět nové katedrály například v Noyonu, Senlis, Laonu a Chartres, a brzy se dostaly až do Anglie. Stavitelé a řemeslníci nový styl dostali přes hranice. Pod vedením jednoho takového řemeslníka, Viléma ze Sensu, se začal v roce 1174 v novém slohu stavět chór katedrály v Canterbury. Po nástupu gotické architektury ve Francii a poté i v Anglii se začala rozmáhat také v Německu a Nizozemsku, ve Španělsku, v Portugalsku, a dokonce i v Itálii. V dalších staletích zaznamenala vývoj, mnohokrát se přizpůsobovala a adaptovala její využití přesahovalo hranice církevní architektury, než ji vytlačila renesance, která se přehnala celou Evropou. Odkaz gotické architektury žije nicméně dál díky katedrálám, které se zabydlely v krajinách mnoha zemí a i o mnoho staletí později jsou stále jedněmi z nejvyšších budov široko daleko. Gotický odkaz žije dál i díky tomu, jak gotika poznamenala národní a náboženskou identitu, kterou znovu vynesla do popředí zájmu neogotika 19. století. 26
Gotika a středověk Raná gotika Vrcholná gotika Pozdní gotika Benátská gotika Profánní gotika Hrad
Gotika a středověk > Raná gotika Oblast: Francie a Anglie Období: 12. stol. 1. pol. 13. století Charakteristické prvky: desková kružba; lomený oblouk; žebrová klenba; vnější opěrný systém; čtyřstupňová stěna katedrály; šestidílná žebrová klenba Novinky v chóru Saint-Denis se rychle rozšířily i do dalších katedrál na Île-de- France, a dokonce ještě dál, zejména do Anglie. Románské třídílné horizontální členění stěny lodi v Saint-Denis brzy nahradilo členění doplněné o triforium (ochoz v síle zdi) nad emporou (nadzemní přístupná galerie), jak je patrno například u katedrály v Noyonu. Zařazení tohoto ochozu často znamenalo střídavé využití větších a menších pilířů a podpěr, takže oproti statičtějšímu románskému uspořádání vznikal dojem větší výšky a vertikálnosti. Co se klenebního systému týče, nejlépe charakterizuje ranou gotiku šestidílná klenba. Je to klenba rozdělená na šest částí dvěma diagonálními žebry a jedním příčným žebrem. Například v Noyonu a Laonu zaklenuje každá klenba dvě arkádová pole definovaná oblouky dolní arkády, přičemž příčné žebro vždy vede mezi dvěma sousedícími poli napříč lodí. Dojem dynamiky a pohybu směrem na východ hlavní lodí přes křížení až ke kněžišti vytvářejí široké klenby. Tento dojem je ještě podpořen užšími klenebními poli, která vznikla zásluhou lomeného oblouku. Raně gotické katedrály ve Francii dosáhly jisté prostorové jednoty a harmonie. Anglické katedrály postavené v raně anglickém gotickém slohu (přibližně mezi lety 1180 a 1275) si však uchovaly vnitřní nesourodost a dojem, že jsou shlukem zdánlivě nesouvisejících prvků. Původní chór v Canterbury byl navržen Francouzem (Vilémem ze Sensu), a proto jej jen stěží lze zařadit pod ranou anglickou gotiku. Když se ovšem gotika rozšířila v 90. letech 12. století do Wellsu v hrabství Somerset a do Lincolnu, angličtí stavitelé ji přizpůsobili svým potřebám. Arkádová pole ve Wellsu a Lincolnu jsou širší než u francouzských katedrál. Jejich klenby spočívají na konzolách nad pilíři empory, místo aby vyrůstaly z pilířů arkády pod ní. Katedrála v Salisbury v hrabství Wiltshire, s jejíž stavbou se začalo v roce 1220 a která byla (vyjma fasády a věže) dokončena poměrně brzy, již v roce 1258, je nejcelistvější ukázkou rané anglické gotiky: vysoká a široká arkáda; galerie s kružbou a tradiční gotická okna v zóně bazilikálních oken; elegantní a odlehčená čtyřdílná žebrová klenba, vypínající se vysoko nad hlavou. Desková kružba Jeden z nejranějších typů gotické kružby desková kružba působí, jako by pronikala masivní kamennou stěnou, a vytváří tak architektonický efekt, který je svým vzhledem spíše nedbale geometrický než přehnaně zdobný. Je mnohem jednodušší než pozdější kružby, které mají vyplňovat již existující otevřený prostor. Katedrála v Salisbury, Anglie, započ. 1220 28
Gotika a středověk > Raná gotika Lomený oblouk Ústředním rysem gotické architektury je lomený oblouk, sestávající ze dvou (či více) křivek, jejichž protnutí vytváří vrchol nebo špičku. Jeho hlavní konstrukční výhoda oproti půlkruhovému oblouku spočívá v tom, že umožňuje výstavbu mnohem vyšších budov a lodí obdélníkového půdorysu. Žebrová klenba Románská křížová klenba (která vzniká kolmým protnutím dvou valených kleneb) je konstrukčně dokonalá; nelze odstranit žádnou její část, aniž bychom neovlivnili celkové uspořádání stavby. Konstrukce gotické žebrové klenby je navíc doplněna vystouplými pásy zdiva žebry, která podpírají jakousi síť či výplň klenebních prsou. Katedrální bazilika v Saint-Denis, Paříž, započ. cca 1135 Katedrální bazilika v Saint-Denis, Paříž, započ. cca 1135 29
Gotika a středověk > Raná gotika Vnější opěrný systém Vnější opěrný systém lze sice najít už v románské architektuře, jeho možnosti však v plné míře vytěžila až gotika. Sestává z opěrných oblouků, které pomáhají nést tíhu vysoké klenby, díky čemuž lze stavět vyšší budovy, aniž by stěny musely být silnější. Notre Dame, Paříž, započ. 1163 30
Gotika a středověk > Raná gotika Čtyřstupňová stěna Nejranější typ gotické stěny byl třípatrový, jak můžeme vidět u katedrály v Saint-Denis. To byla nicméně pouhá adaptace románské stěny a brzy ustoupila čtyřstupňové stěně lodi tak, jak ji můžeme vidět například v Noyonu sestávající z arkád, empory, triforia a zóny bazilikálních oken. Šestidílná klenba Románská architektura využívala jednoduché valené a křížové klenby. Šestidílná klenba, která na tyto typy kleneb v mnoha ohledech přirozeně navazuje, zaklenuje čtvercovou plochu a je rozdělena do šesti částí dvěma diagonálními a jedním příčným žebrem. Katedrála v Noyonu, Pikardie, Francie, započ. cca 1131 Notre Dame, Paříž, započ. 1163 31
Gotika a středověk > Vrcholná gotika Oblast: Evropa, zejména Francie a Anglie Období: 13. stol. 1. pol. 14. století Charakteristické prvky: třístupňová stěna; výška; čtyřdílná klenba; žebrová kružba; rozetové okno; zdobnost Posun od rané gotiky ke gotice vrcholné se bezpochyby datuje od výstavby velké katedrály ve francouzském Chartres. Dřívější katedrály měly šestidílnou klenbu, a tudíž v zásadě čtvercová klenební pole. Přestavbou po požáru v roce 1194 došlo ke zjednodušení šestidílné klenby; příčná žebra byla v rámci každého pole odstraněna, takže vznikla klenba čtyřdílná. Jednotlivá pole se nicméně zúžila zhruba na polovinu a stala se obdélníkovými. Tím pádem se zvýšila jejich frekvence a s tím i pociťovaná rychlost, s jakou je lidský pohled veden lodí směrem k východu. Další chartreskou inovací je návrat ke třístupňové stěně lodi, ovšem v revidované podobě. Ze čtyřpatrového uspořádání byla odstraněna empora a zůstalo pouze nižší triforium, které odděluje vysokou arkádu od pásma oken. Toto zjednodušené uspořádání, kdy dříky pilířů začínají již dole v arkádě, přitahuje pohled člověka vzhůru až k oknům a klenbě nad hlavou. Celkově toto uspořádání zároveň s užšími klenebními poli akcentuje jak horizontální, tak především vertikální dynamiku. Raně gotické katedrály měly tendenci pojednávat stěnu jako pevný povrch, místy přerušený lomeným oknem. Ve vrcholné gotice dochází k opačnému efektu. Výchozím prvkem je lomený oblouk. Sloupy jsou štíhlejší, vlysy hlubší a prostor sám působí dojmem, že se skládá z neustále se opakujících a navazujících oblouků. Raně gotickou deskovou kružbu nejprve v Remeši a záhy i v Amiens nahradila kružba žebrová. Žebrová kružba byla součástí každého otvoru ve tvaru lomeného oblouku a skládala se ze složitých geometrických obrazců, vyplněných barevnými skly. Celkový dojem je mnohem zdobnější než u relativně strohých raně gotických katedrál, v Anglii se období vrcholné gotiky dokonce označuje jako dekorativní sloh. Nové dekorativní kružby doplněné o zdobné věžičky a složitější vzory a reliéfy daly vzniknout odvážným budovám, jako je lincolnská katedrála (východní konec), yorská katedrála (západní průčelí) a katedrály v Ely a Bristolu (křížení). Třístupňová stěna Vyřazením empory ze čtyřpatrového uspořádání stěny vznikla mnohem čistší a nepřetížená vertikální sekvence. Triforium se stalo spojitým horizontálním dělítkem mezi arkádou a pásem oken, oddělujícím hlavní loď od přilehlých lodí. Katedrála v Amiens, Pikardie, Francie, započ. 1220 32
Gotika a středověk > Vrcholná gotika Výška Vrcholně gotické katedrály byly podstatně vyšší a poměr šířky lodě k její výšce byl větší než u těch raně gotických. Loď katedrály v Noyonu byla vysoká 26 metrů, zatímco Notre Dame v Paříži měla na výšku 35 metrů, katedrála v Remeši 38 metrů, v Amiens 43 metrů a v Beauvais dokonce neskutečných 48 metrů. Katedrála v Beauvais, Pikardie, započ. 1225 33
Gotika a středověk > Vrcholná gotika Čtyřdílná klenba Čtyřdílná klenba, kde chybělo příčné žebro napříč klenebním polem, byla jednodušší a dynamičtější než dřívější šestidílná klenba. Jednotlivá klenební pole už nemusela být čtvercová a jejich počet se mohl na stejném prostoru zdvojnásobit. Žebrová kružba Na rozdíl od předcházející deskové kružby, která dělala dojem otvoru proraženého do pevné stěny, vyplňuje žebrová kružba prázdnou plochu ve stěně. Tvůrce zde má mnohem větší svobodu, co se geometrických vzorů týče. Mezi obrazce často využívané na oknech s žebrovou kružbou patří listy, plamínkové a další ornamenty uspořádané do nejrůznějších vzorů. Katedrála v Chartres, Eure-et-Loire, Francie, započ. 1194 Západní průčelí yorské katedrály, Yorkshire, Anglie, cca 1280 1350 34
Gotika a středověk > Vrcholná gotika Rozetové okno rozeta Kruhová okna existovala už v románské i raně gotické architektuře. Byla to spíše jednoduchá okna připomínající kolo, rozdělená několika silnými přepážkami paprskovitě vybíhajícími z malého středového otvoru. Nástup žebrové kružby vyústil v komplikovanější tvary používané u kruhových oken připomínající okvětní lístky v Chartres a Laonu a později u katedrály Notre Dame. Zdobnost Vrcholná gotika byla celkově mnohem zdobnější než gotika raná. Pilíře se skládaly z kompozitních sloupů a měly hlubší výžlabky. Častým motivem na žebrové kružbě byly tzv. kraby, bobulovité květy, diagonální opakování motivu a složité listové motivy. V kombinaci s figurálními plastikami vytvářely architekturu s mnohem zdobnějším efektem v Anglii známou jako dekorativní sloh. Jižní rozeta, Notre Dame, Paříž, započ. cca 1258 Katedrála v Remeši, Marnes, Francie, započ. 1211 35
Gotika a středověk > Pozdní gotika Oblast: Evropa, zejména Španělsko, Německo a Anglie Období: 2. pol. 14. stol. 15. století Charakteristické prvky: velká zdobnost; složité klenby; lucerny; oblouk oslí hřbet ; sjednocený prostor; perpendikulární sloh Nástup pozdní gotiky, která zde zahrnuje množství regionálních variant, se datuje zhruba do roku 1300. Přetrvala až do příchodu renesance, což někde znamenalo až do počátku 16. století. Na rozdíl od předchozích fází gotiky neexistuje žádná stavba, kterou lze označit za první pozdně gotickou stavbu vůbec. Všeprostupující jednota prostoru, dosažená v období vrcholné gotiky uspořádáním stěny a klenby (jak můžeme pravděpodobně nejlépe vidět v Remeši a v Amiens), ustoupila v pozdní gotice snaze o vnější efekt. Sloupy jsou tenčí a jejich profilování je složitější; kružby definitivně skoncovaly s jakoukoli strohostí a jejich vzory se stávají pavučinami protínajících se linek; klenby jsou komplikovanější, ač dělají odlehčenější dojem; a prostorové členění, tolik důležité pro vrcholnou gotiku, se úplně vytrácí, lidský pohled je přitahován všemi směry. Vrcholná gotika nadále využívala a zdokonalila bazilikální uspořádání s vysokou hlavní lodí a nižšími postranními loděmi po stranách. Jedním z hlavních posunů v pozdní gotice je, že tuto formu překonala a hlavní i boční chrámové lodě se staly jednotným prostorem, pole mezi sloupy se rozšířila a žebra klenby začala vybíhat do všech směrů (viz například dramatický chór v kostele sv. Vavřince v Norimberku). Podobně, i když v opačném pořadí výstavby, byla hlavní chrámová loď bez bočních lodí přistavěna v roce 1416 ve španělské Gironě ke sto let starému kněžišti s chórovým ochozem a vybíhajícími kaplemi ve francouzském stylu. Šířka hlavní lodě odpovídala součtu šířek apsidy a chórového ochozu. Jak německá, tak španělská katedrála působí dojmem obrovsky složitého prostoru, který ještě umocňuje v obou oblastech tradiční bohaté využití ozdob a ornamentů. Gotika v Anglii se ubírala jiným směrem než její evropské varianty. Od roku 1350 se zde objevuje sloh známý jako perpendikulární. Namísto sofistikovaných kružbových vzorů se uplatňuje na první pohled racionální systém vertikálních a horizontálních prutů, takže vytvářejí zasklenou mříž. Složité klenby dekorativního období se vyvinuly v jednodušší (i když díky své zjevné lehkosti dramatičtější) vějířovou klenbu, která je tvořena identickými žebry vycházejícími z jediného bodu. Klenby v gloucesterské katedrále a hlavní lodě katedrál v Canterbury i Winchesteru patří mezi nejvýznamnější představitele perpendikulárního slohu v gotice. Jeho nejmimořádnějšími a nejucelenějšími představiteli jsou však bezpochyby královské zakázky z 15. století, jako je královská kaple v Cambridgi nebo kaple Jindřicha VII. ve westminsterském opatství v Londýně. 36