VY_12_INOVACE_66 Historie EU Pro 9. ročník ZŠ Člověk a společnost Výchova k občanství - Právo v Evropě září 2012 Mgr. Dana Kubínková
Materiál slouží k opakování učiva
Evropská unie Evropská unie je ekonomické a politické uskupení 27 států Evropy čítající 498 miliónů lidí. Původním cílem partnerství evropských zemí po druhé světové válce bylo propojení ekonomik za účelem zabránění vzniku další války v Evropě. Společenství se postupně hlouběji integrovalo i politicky a rozšiřovalo se o další státy.
Prvním uskupením evropské integrace bylo Evropské společenství uhlí a oceli z roku 1950 se šesti zakládajícími zeměmi: Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo a Nizozemsko. K poslednímu rozšíření došlo v roce 2007 o Bulharsko a Rumunsko. Evropská unie je v současnosti největším politicko-ekonomickým uskupením světa, zároveň je označována za nejzelenější organizaci na světě, tedy organizaci nejvíce se starající o ekologii. Permanentním dilematem, který politici i občané EU řeší, je míra politické integrace a to, jak má EU vystupovat navenek. Eurooptimisté chtějí mít z Unie federaci s vedením vystupujícím jednotně. Euroskeptici jsou proti politickému spojování a chtěli by pouze ekonomické společenství volného trhu. Historii EU je tedy nutno vidět v optice souboje těchto dvou vlivů. Každá nová integrace stvrzená novou společnou smlouvou je tedy určitým kompromisem, který ale Unii vždy posunuje k hlubší spolupráci mezi členskými státy.
Tři pilíře EU Působnost EU se dělí do tří oblastí politiky, tzv. pilířů. Do prvního pilíře patří například společná zemědělská politika, měnová unie, celní unie a společný trh. Dále také Schengenský prostor nebo společná politika ekologie či vzdělání. Hovoříme tak o politikách Evropských společenství. Tyto politiky jsou spravovány na nadnárodní úrovni Do druhého pilíře patří společná zahraniční a bezpečnostní politika, která má mezivládní charakter, to znamená, že státy zde mají právo veta a rozhodují čelní představitelé jednotlivých zemí. Třetí pilíř obsahuje policejní a justiční spolupráci.
Instituce EU Rada EU je rozhodovacím orgánem Unie a reprezentuje zájmy jednotlivých členských států. Přestože mnohé pravomoci v minulosti delegovala na Komisi, zůstává nejvlivnějším orgánem EU. Významné pravomoci má v oblastech 2. a 3. pilíře (např. společná zahraniční politika nebo policejní spolupráce), v oblasti 1. pilíře může rozhodovat pouze na základě návrhu Komise. Radu tvoří ministři vlád jednotlivých států, kteří se schází podle potřeby. Důležitým poradním orgánem pro Radu ministrů je COREPER (Výbor stálých zástupců). Předsedové Evropské komise José Manuel Barroso, Evropského parlamentu Jerzy Buzek a španělské vlády, která EU v první půlce roku 2010 předsedá, José Luís Zapatero
Rada rozhoduje buď jednomyslně, kvalifikovanou nebo prostou většinou hlasů. Jednomyslnost je požadována v oblasti 2. a 3. pilíře. Prostou většinou se hlasuje pouze o procedurálních otázkách a některých aspektech společné obchodní politiky jako ochrana proti dumpingu. O většině otázek se rozhoduje kvalifikovanou většinou, kdy hlasy členských států mají různou váhu v závislosti na počtu obyvatel. Každý půlrok předsedá Radě jiná země EU, ČR ji vedla od ledna 2009. Hlavní úkoly předsedající země je organizovat setkání Rady a reprezentovat EU navenek.
Evropská komise je nadnárodním orgánem a hájí zájmy Evropské unie jako celku, komisaři tedy nemají přihlížet k zájmům jednotlivých zemí. Jelikož EU nemá svoji vlastní vládu, je to právě Komise, která určuje agendu unijní politiky a navrhuje oblasti, kterými se má EU zabývat. Budova Evropské komise v Bruselu
Komise má největší pravomoci v oblasti 1. pilíře, má právo iniciovat návrhy zákonů a dohlíží na dodržování přijatých smluv. Vypracovává také návrh rozpočtu EU a provádí kontrolu jeho plnění. Dále Komise zastupuje EU při mezinárodních jednáních a má právo sjednávat s třetími státy dohody. Má významné pravomoci při přijímání nových členů do Unie a zajišťuje kontakty s nečlenskými státy EU. Evropská komise rozhoduje prostou většinou. Sídlí v Bruselu. Předseda Evropské komise José Barroso
Evropský parlament (EP) je kontrolní a poradní orgán Evropské unie, jehož pravomoci jsou v porovnání s národními parlamenty států nižší, ale postupně se navyšují. EP schvaluje složení Evropské komise a má právo kontrolovat její činnost, podílí se na tvorbě zákonů, vyslovuje souhlas s mezinárodními smlouvami a přijímáním nových členských států.
Má také značné pravomoci v oblasti rozpočtu EU. Na základě Smlouvy z Nice má EP 736 poslanců (od voleb 2009; po posledním rozšíření jich bylo 785), kteří jsou od roku 1979 voleni obyvateli členských zemí na pět let. Poslanci se sdružují do klubů na základě politické příslušnosti, tedy ne podle národností. Sídlem EP je Štrasburk, ale zasedá také v Bruselu a Lucemburku. Usnáší se prostou většinou. Předsedou EP byl červenci 2009 zvolen Polák Jerzy Buzek.
Evropská rada (pozor na záměnu s Radou Evropské unie, popř. Radou Evropy) se schází přibližně třikrát do roka, skládá se z hlav států a předsedů vlád členských států EU, ministrů zahraničí a představitelů Evropské komise. Rozhoduje o nejzávažnějších politických a ekonomických otázkách a vymezuje směry, kterými se má Unie ubírat. Evropská rada rozhoduje na základě jednomyslnosti. Evropský soudní dvůr dbá nad dodržováním evropského práva a je významným kontrolním orgánem EU. Má sídlo v Lucemburku. Účetní dvůr má za úkol kontrolovat, zda finanční prostředky Unie jsou vynakládány podle správných zásad na správné účely, sídlí též v Lucemburku. Evropská investiční banka poskytuje veřejným i soukromým subjektům dlouhodobé půjčky na kapitálové investice. Sídlí v Lucemburku, pobočky má v Athénách, Lisabonu, Londýně, Madridu a Římě.
Evropský investiční fond pomáhá s rozšiřováním transevropských infrastruktur a poskytuje záruky na půjčky malým a středním podnikům. Sídlí v Lucemburku. Evropský ombudsman se zabývá stížnostmi na činnosti orgánů a institucí EU. Sídlí ve Štrasburku. Evropská centrální banka řídí Evropskou měnovou unii. Sídlí ve Frankfurtu nad Mohanem.
Historie evropské integrace Historické kořeny Evropské unie vedou do druhé světové války. Krátce po válce se Evropa rozděluje na Východ a Západ a začíná studená válka, která potrvá 40 let. Národy západní Evropy zakládají v roce 1949 Radu Evropy. To je první krok ke vzájemné spolupráci, avšak šest zemí chce jít dále. 9. květen 1950 - francouzský ministr zahraničních věcí Robert Schuman představuje plán hlubší spolupráce. Později se 9. květen slaví jako 'Den Evropy'.
Jean Monnet (1888-1979) - jeden ze zakladatelů evropské integrace Francouzský ekonomický poradce a politik Jean Monnet zasvětil svůj život úsilí o evropskou integraci. Právě on inspiroval vyhlášení Schumanova plánu, který předpokládal sloučení západoevropského těžkého průmyslu. Jakožto přední poradce francouzské vlády byl hlavním inspirátorem slavné Schumanovy deklarace z 9. května 1950, která vedla k vytvoření Evropského společenství uhlí a oceli a je považována za okamžik zrodu Evropské unie. V letech 1952-55 byl prvním předsedou výkonného orgánu tohoto společenství. Monnetův vliv se však neomezoval na hospodářskou sféru. Nesjednocujeme státy, nýbrž lidi, zní jeho slavný a často citovaný výrok. Dnešní programy EU v oblasti kulturních a vzdělávacích výměn sledují tuto tradici.
Evropská unie EU vznikla v roce 1993 na základě Smlouvy o Evropské unii, známější jako Maastrichtská smlouva, která navazovala na evropský integrační proces od padesátých let. Evropská unie byla paralelním celkem k Evropským společenstvím bez právní subjektivity, který se od ostatních lišil působností. Evropská unie byla v té době toliko zárodkem politické integrace a nástrojem pro spolupráci v některých oblastech. Lisabonskou smlouvou nahradila Evropská unie Evropské společenství (ES; dříve Evropské hospodářské společenství), čímž získala právní subjektivitu a také vlastnosti ES především nadstátnost.
Cílem EU je vytvoření společného trhu a hospodářské a měnové unie, podpora rozvoje a růstu hospodářství, zaměstnanosti, konkurenceschopnosti a zlepšování životní úrovně a kvality životního prostředí. K zabezpečení těchto cílů slouží čtyři základní svobody vnitřního trhu: volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu, a dále společné politiky Evropské unie například v oblastech hospodářské soutěže, společné vnější obchodní politiky a zemědělství.
Členové Evropské unie Evropská unie má od roku 2007 27 členských států a přibližně 500 miliónů obyvatel (2009; lidnatější jsou jen Čína, 1 306 mil., a Indie, 1 080 mil.). Rozšířila se celkem šestkrát: Poprvé v roce 1973 o Dánsko, Irsko a Spojené království. Řecko se připojilo v roce 1981, následováno Španělskem a Portugalskem v roce 1986. (V roce 1985 vystoupilo Grónsko, když v referendu 52 % obyvatel hlasovalo proti setrvání v ES.) Roku 1995 se členy staly dosud neutrální Finsko, Rakousko a Švédsko. V květnu 2004 bylo přijato 10 zemí: Česko, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko. Od ledna 2007 jsou členy Rumunsko a Bulharsko.