Stfiedozemní mofie Bizerte Beja Ariana Jendouba Le Kef MedÏerda Siliana Tunis Zaghouan Nabeul Sousse Kairouan Mahdia Kasserine Sidi Bou Zid Sfax Gafsa Stfiedozemní mofie Tozeur al DÏaríd Kebili Gabes Medenine Tataouine ALÎÍRSKO LIBYE
S t r u č n á h i s t o r i e s t á t ů Tunisko Patrik GirG le Nakladatelství Libri, Praha 2007
Patrik Girgle, 2007 libri, 2007 isbn 978-80-7277-313-8
Obsah Úvod 7 Pravopisná poznámka 7 tunisko v pravěku 9 Fénické období a kartágo 11 Punské války 14 Hannibal 16 k hořkému konci 17 Období římské nadvlády 20 Numidie a Jughurta 20 rozkvět provincie africa 21 Příchod křesťanství 23 Vandalové a Byzantinci 26 Vandalské království v africe 26 Geiserichovi následníci 27 Belisariova výprava 29 Upevnění byzantského panství 30 kultura starověkého tuniska 32 Dobytí tuniska araby 36 První islámské dynastie 40 Dynastie aghlabovců 40 Dynastie Fátimovců 41 Dynastie Zíríovců a almohádů 43 tunisko za Hafsovců 48 Proměny ve Středomoří 50 tunisko pod vládou Osmanů 53 Mezi středověkem a novověkem 53 Nástup Husajnovců 57 kultura středověkého tuniska 59 Pokusy o modernizaci v 19. století 64 reformy Husajna Beje 64 tunisko za ahmada Beje a jeho nástupců 65 Francouzský protektorát v tunisku 71 Francouzské dobytí tuniska 71 Budování protektorátní správy 72
Počátky národního hnutí a boj za nezávislost 77 Školství 77 Mladotunisané 79 Nepokoje v tunisku a nová opozice 80 Mezi světovými válkami 81 Habib Bourguiba 83 tunisko za 2. světové války 85 Na cestě k nezávislosti 86 Nezávislé tunisko do roku 1987 90 Budování nezávislého státu 90 reformy 91 Zahraniční politika 94 Vnitřní situace v 70. a 80. letech 95 Dnešní tunisko 100 kultura moderního tuniska 106 Česko-tuniské vztahy 113 reálie 117 islám základní informace 117 Berbeři 121 Velbloudi 123 tuniská kuchyně 125 encyklopedické heslo 127 Základní turistické informace 134 Hlavní turistické zajímavosti 135 Přehled islámských dynastií v tunisku 138 Jazyková první pomoc 141 Zastupitelské úřady 144 Seznam nejdůležitějších zkratek 145 Doporučená literatura 146
7 Úvodem Ne náhodou je tunisko jednou z nejnavštěvovanějších zemí kolem Středozemního moře. Na jeho území zanechaly dodnes patrné stopy všechny velké civilizace Starého světa: Féničané, Římané, křesťané, muslimové, turci i moderní evropané. Dějiny tuniska však nejsou jen dějinami kartága a vzkvétající římské provincie afriky, ale i dějinami mocných a vyspělých arabských království, dějinami odvážného pokusu o modernizaci zaostalé země v 19. století, jeho neúspěchu a francouzské okupace, a rovněž dějinami moderní, nezávislé země. kniha věnuje pozornost jak známým a klasickým obdobím tuniské historie, tak méně známým stránkám novověkých a moderních dějin této země a osvětluje dosud málo prozkoumanou problematiku vývoje nezávislého tuniska až do dnešních dnů. kromě standardních příloh nabízí publikace i stručný úvod do kulturních reálií země včetně islámského náboženství a sumu základních turistických informací, kterou bezesporu ocení všichni zájemci o návštěvu této krásné, zajímavé a u nás málo známé země. Pravopisná poznámka Pro tuniská vlastní jména používáme v textu pro období po 1. světové válce variantu ve francouzském fonetickém přepisu tak, jak se vyskytuje v zahraniční odborné literatuře a publicistice i ve francouzsky psané literatuře a pramenech tuniské provenience.
9 Tunisko v pravěku Zřejmě nejstarším obyvatelem dnešního území tuniska byl hominidní africký předchůdce člověka australopithecus, který žil asi před dvěma miliony let. První hmatatelné stopy zde však zanechal až Homo erectus zhruba před 200 000 lety: v okolí dnešní oázy kebili byly nalezeny primitivní kamenné nástroje patřící právě člověku vzpřímenému. ten přišel na tuniské území ze své původní domoviny ve východní africe. V tomto období Sahara ještě nebyla pouští; převládaly na ní zelené savany a lesy, jaké dnes známe např. z keni. Poskytovaly člověku hojnost rostlinné potravy i lovné zvěře. to dosvědčují nálezy kostí slonů, hrochů, krokodýlů, žiraf a ostatních spíše tropických zvířat na mnoha místech dnešní pouště. Postupné vysychání Sahary vedlo k její desertifikaci a přerušení migrací z tropické východní afriky. Zhruba před 8 000 lety ustaly na Sahaře pravidelné deště a dosavadní savany se postupně proměňovaly v nehostinnou poušť. Za nejvyspělejší kulturu tuniského pravěku můžeme považovat civilizaci, kterou zde zanechal Homo Capsien (tj. člověk z Capsy, což je římský název osady, z níž vzniklo dnešní město Gafsa ve středním tunisku) v období zhruba 8 000 až 4 500 let před n. l. Homo Capsien přišel do severní afriky z Blízkého východu a většinou historiků je dnes považován za předchůdce pozdějších Berberů (viz kapitola reálie). Živil se zemědělstvím a chovem dobytka. kromě kamenných a kostěných nástrojů každodenní potřeby byly nalezeny i kameny opracované do podoby jakýchsi primitivních soch zřejmě kultického charakteru a střepiny hrubozrnné pálené keramiky. Na kulturu Homo Capsien navazuje v tunisku protohistorické období: začíná koncem neolitu (3 000 let před n. l.) a končí příchodem Féničanů (zhruba 1 100 let před n. l.). Během něj byla objevena technika tavení a slévání kovů a jejich využití k výrobě stále se zdokonalujících nástrojů a zbraní. V tomto období již historikové hovoří o obyvatelích tuniského území jako o Berberech, což dokládají i staroegyptské prameny. Ostatně archeologické nálezy na tuniském území poukazu-
tunisko v pravěku 10 jí na to, že již ve 3. tisíciletí před n. l. existovala ve Středomoří čilá obchodní aktivita, na níž se podílelo i berberské obyvatelstvo severní afriky. Obživu získávali Berbeři jak usedlým zemědělstvím, tak kočovným pastevectvím ve stepích. Jejich společenské uspořádání nepřekračovalo předstátní formy kmenové organizace.
11 Fénické období a Kartágo Podle pověsti založila město Kartágo princezna Elissa z fénického města Tyru, známá též pod jménem Dido. Tajně uprchla spolu se skupinou sobě oddaných před tyranií svého bratra, krále Pygmaliona, a vylodila se na severoafrickém pobřeží poblíž staré fénické kolonie Utiky v dnešním severním Tunisku. Místní berberský náčelník Jarbas jí však dovolil koupit pouze takové množství půdy, které lze obsáhnout staženou volskou kůží. Lstivá Dido tuto podmínku přijala. Předloženou kůži rozřezala na tenké proužky a svázala je v provaz, jímž obtáhla poměrně velké území. Jarbasovi nezbylo než ustoupit. Tak vzniklo město pojmenované Kart hadašt (ve féničtině Nová obec ), v latinské verzi Carthago, které pod vládou prozíravé Dido vyrostlo ve vzkvétající obchodní osadu. Není divu, že úspěchy královny stejně jako její fyzická krása vzbudily v Jarbasovi nejen respekt, ale i touhu, a pojal úmysl se s ní oženit. Dido však neprahla po sňatku a podrobení Kartága berberským vůdcem, ani nechtěla případným odmítnutím vzbudit Jarbasův hněv. Zvolila tedy raději dobrovolnou smrt. Poněkud jinou interpretaci královnina konce předkládá v Aeneidě římský pěvec Vergilius: Dido si nesáhla na život kvůli Jarbasovi, nýbrž kvůli Aeneovi. Vzplála k němu vášnivou láskou, on však byl bohy předurčen k jiným posláním a Dido odmítl. Féničané (řecky Phoinikes, latinsky Phoeni či Puni, odtud také Punové) patřili do skupiny západosemitských národů jako kananejci, Židé i arabové. Jejich původní vlastí bylo pobřeží dnešního libanonu, kde vytvořili několik malých městských států. Vynikli jako obchodníci a mořeplavci. Již zhruba 500 let před n. l. dosáhli Britských ostrovů, 2 000 let před portugalskými objeviteli prozkoumali pobřeží západní afriky až ke Guinejskému zálivu. Do historie se zapsali především vynálezem hláskové abecedy, z níž později vznikla řecká alfabeta. Dalším přínosem Féničanů je vynález okovaného bodce na přídích válečných galér: byl určen k prorážení trupů nepřátelských plavidel, což byla jedna z nejdokonalejších a ve staro-
Fénické období a kartágo 12 věku nepřekonaných válečných technologií. Féničanům se připisuje také přibíjení odsouzených k smrti na kříž. (tento zvyk od nich pak přejali ve druhém století před n. l. Římané.) Již ve druhém tisíciletí před n. l. založili Féničané při svých obchodních aktivitách několik kolonií v západním Středomoří. V severní africe to byla již zmíněná Utika (asi 1 100 před n. l.) a Hadrumetum (dnešní Sousse ve středním tunisku), na Pyrenejském poloostrově např. město Gadir (latinsky Gades, dnešní Cádiz). Datum založení kartága zůstává dodnes sporné. Často přijímaný rok 814 před n. l. pochází od sicilského historika timaia, který jej zjistil přímo v kartágu. Nejstarší archeologické nálezy však pocházejí až z roku 725 před n. l. Jisté je, že zakladateli města byly vystěhovalci a obchodníci z fénického tyru, jemuž bylo kartágo coby kolonie dlouhou dobu poplatné. Oslabení fénických městských států vlivem asyrské mocenské expanze v 7. století před n. l. však vedlo k zpřetrhání těchto vazeb a k nutnosti zahájit vlastní, nezávislou politiku. Právě kartágo nabylo díky své mimořádně příznivé strategické poloze mezi fénickými koloniemi navrch a v průběhu 6. století před n. l. se stalo jejich hegemonem. Podařilo se mu rovněž ovládnout námořní obchod v západním Středomoří (odkud vytlačilo Řeky) a oslabit mocné etrusky. Povzbuzeno úspěchy zahájilo kartágo vlastní mocenskou expanzi: směřovala na Sardinii, korsiku a hlavně na Řeky ovládanou Sicílii, která se stala dějištěm mnoha krvavých válek mezi oběma protivníky. Zmínku si zaslouží např. významná bitva u Himary v roce 480 před n. l., která skončila řeckým vítězstvím (mimochodem ve stejném roce, v němž Řekové porazili perskou námořní flotilu u Salamíny). kartaginská moc tak zůstala omezena na západní část Sicílie. Snahy o ovládnutí blízkého ostrova pokračovaly i ve 4. a 3. století před n. l. kartágo bylo svého druhu oligarchickou republikou. Nejvyšší funkce se nazývala sufet, tedy přibližně soudce. V čele státu stáli dva sufetové, kteří byli voleni na období jednoho roku. těžiště moci leželo v rukou senátu o 104 členech, kteří pocházeli z nejpřednějších kartaginských aristokratických rodin a byli voleni na doživotí. Shromáždění lidu byla svolávána pouze výjimečně v případech, kdy se sufetové nedohodli
13 Fénické období a kartágo se senátem. Město nemělo pravidelnou armádu ani povinnou vojenskou službu; kartaginská armáda byla složena ze žoldnéřů. Do jejího čela byli voleni generálové z řad předních občanů, jejich postavení však bylo velmi vrtkavé a v případě přílišných úspěchů byli rychle odstraňováni v obavách z jejich případných mocenských choutek či pučistických sklonů. klíčovým státním zájmem byl velmi výnosný námořní obchod a z něj plynoucí zisky, ale také nutnost udržet si strategickou převahu v západní polovině Středomoří a v Gibraltarském průlivu. Hlavními obchodními artikly byly cenné kovy (stříbro, zlato, cín), luxusní zboží ( jantar, kožešiny), slonovina, potraviny a otroci. Symbolem mocenského primátu kartága na moři byl jeho slavný dvojitý přístav (obchodní a válečný), který patřil k největším architektonickým zázrakům starověku. rozměry obchodního přístavu činily úctyhodných 456 325 metrů s dvoupatrovými loděnicemi, jež umožňovaly současnou opravu až 220 lodí. Z kupeckého bazénu pak vedl 23 metrů široký zalomený průplav do přísně střeženého a opevněného válečného přístavu (tzv. kothón) ve tvaru kruhu o průměru 325 metrů, v jehož středu byl uměle vybudovaný ostrov o průměru 106 metrů. Ostrov byl obklopený až 45 metrů dlouhými mokrými doky pro válečné lodě a vévodila mu majáku podobná věž, v níž sídlila kartaginská admiralita. ani v umění stavby lodí neměli kartaginci ve své době konkurenci. Jejich strategickou zbraní byla oplachtěná galéra s několika řadami vesel a s okovaným bodcem na přídi, který sloužil k prorážení a potápění nepřátelských plavidel. Další účinnou zbraní pozemní armády byli váleční sloni získávaní lovem v okolí města. respekt budilo i opevnění města, které bylo zesilováno v souvislosti s nárůstem kartaginského bohatství a populační explozí. ačkoli počet obyvatel jistě nedosahoval řeckým historikem Strabónem proklamovaných 700 000 duší, kartágo přesto patřilo ke zdaleka největším a nejvýstavnějším městům starověku. alexandrie, antiochie či Řím se mu mohly rovnat teprve později. V době největšího rozkvětu ve 4. a 3. století před n. l. bylo obehnáno až 9 metrů širokými a 14 metrů vysokými hradbami s přibližně tisícovkou obranných věží. růst města vedl rovněž k probuzení zájmu o jeho pevninské zázemí: to bylo od 5. století před n. l. postupně podmaňo-
Fénické období a kartágo 14 váno a jeho berberské obyvatelstvo tvrdě zdaňováno, což vyvolávalo četné vzpoury. Na nově získané půdě začala vznikat latifundia kartaginských boháčů, na nichž pracovalo množství otroků. Díky praktickému duchu Féničanů dosáhlo jejich zemědělství brzy špičkových kvalit a stalo se nejvyspělejší ve starověkém Středomoří. kolonizace vnitrozemí vedla ke vzniku bohaté a vlivné statkářské vrstvy a kartaginská politika se ocitla před dilematem, zda svou mocensko-obchodní expanzi vést raději tímto směrem, či pokračovat v budování námořní hegemonie. Nakonec se prosadila druhá koncepce. Ve Středomoří však kartágo ve 3. století před n. l. narazilo na dravě expandujícího a ambiciózního protivníka, jímž byla římská Res publica. Jí se touto dobou podařilo sjednotit pod svou nadvládu téměř celý apeninský poloostrov (po Pádskou nížinu), a stala se tak na tehdejší poměry velmocí. Punské války První smlouvu o vymezení sfér vlivu uzavřeli kartaginci s Římany již v roce 348 před n. l. k vyostření situace, jež vyústila v nevyhnutelnou válku obou konkurentů, došlo v roce 264 před n. l. jejím důvodem byl boj o ovládnutí Sicílie. Začala tzv. první punská válka. kartágo vyhlásilo Římu válku a vrchní velitel loďstva Hannón se vylodil u sicilské Messany, kde byl však poražen, a Římané se začali postupně zmocňovat celého ostrova. ačkoli na pevnině byly římské legie suverénní, na moři si kartágo stále udržovalo jasnou převahu, což přivedlo Řím k rozhodnutí vybudovat vlastní válečné loďstvo podle vzoru jedné z ukořistěných kartaginských lodí. Již v roce 260 před n. l. došlo u liparských ostrovů k námořní bitvě, v níž mladá římská flotila utrpěla zdrcující porážku. V následující bitvě u Myl však již Římané zvítězili a takto povzbuzeni pojali plán zaútočit na kartágo přímo na africké půdě. V roce 256 před n. l. došlo u mysu eknon k jedné z největších námořních bitev v celé historii: 350 kartaginských lodí očekávalo 330 římských; celkový počet mužů na palubách byl údajně na 300 000. razantní římský útok vedl k brzkému vítězství a vylodění legií na africké půdě. Senát, ukolébán snadným postupem, však loďstvo odvolal zpět do Říma a v africe ponechal
15 Punské války pouze tři legie pod vedením Marka atilia regula, nejtragičtějšího hrdiny války. regulus sice dobyl několik menších fénických měst a získal spojenectví nespokojených berberských kmenů, na jaře roku 255 před n. l. však byl přesilou kartaginských žoldáků pod velením spartského vojevůdce Xanthippa poražen, zajat a uvězněn. roku 250 před n. l. doprovázel kartaginské poselstvo do Říma, kde měl za úkol přimět senát k mírovým jednáním. regulus však vystoupil s odvážným proslovem, v němž poukázal na relativní vnitropolitickou slabost kartága a jeho problémy a nabádal římský senát, aby ve válce pokračoval. Dodržel slib, který dal svým věznitelům: vrátil se s odmítnutým poselstvem do afriky a byl za svoji římskou řeč brutálně umučen. Válka pokračovala vyloděním kartaginců na Sicílii, odkud však byli roku 242 před n. l. definitivně vytlačeni. rok nato byli navíc znovu poraženi i na moři. kartágo muselo v mírové smlouvě přijmout římský diktát, který jej zavazoval k uhrazení válečné kontribuce ve výši 84 000 kg stříbra. Bezohledným a krvavým vymáháním daní na zaplacení této vysoké částky však došlo ke vzpouře berberských kmenů a žoldáků, kteří nedostali plat. Nepokoje přerostly nejprve v široké povstání, k němuž se připojili i otroci a nespokojená poddaná fénická města, a posléze v tři a půl roku trvající brutální občanskou válku. tu ukončil až zásah vojevůdce a politika Hamilkara Barkase. Římané mezitím konsolidovali své panství na Sicílii a zmocnili se i Sardinie a korsiky, dosavadních kartaginských sfér vlivu. Úspěšný Hamilkar Barkas se chopil moci. Odstranil svého konkurenta Hannóna a obratnou diplomacií získal na svou stranu sice odbojné, ale vzájemně znesvářené berberské vůdce. Poté zahájil ambiciózní zahraniční politiku, jíž chtěl kompenzovat ztrátu bohaté Sicílie a v delší perspektivě zaútočit na Řím. Výpravou na západ si podřídil celé severoafrické pobřeží, přeplavil se do Hispánie a zahájil její dobývání na místních kelto-iberských kmenech. Postupně rozšířil kartaginské panství až na linii řeky ebro, roku 228 před n. l. však padl v bezvýznamné potyčce. Vedení převzal jeho zeť Hasdrubal, který uzavřel s Římany separátní smlouvu o hranicích obou mocností na řece ebru a vybudoval nové správní středisko Hispánie Nové kartágo, dnešní Cartagenu. roku 220
Fénické období a kartágo 16 před n. l. byl úkladně zavražděn, zřejmě z popudu nepřátelské mocenské kliky v kartágu. Hannibal Do čela armády se postavil Hamilkarův syn a nesmiřitelný nepřítel Římanů, osmadvacetiletý Hannibal. Ještě téhož roku napadl římského spojence, město Saguntum (u dnešní Valencie), což přimělo Řím k vyhlášení tzv. 2. punské války. Na starověké poměry disponoval Hannibal pozoruhodně efektivní zpravodajskou službou, a znal tedy tajné strategické plány Římanů, které počítaly s dvojitým útokem do Hispánie a na samotné kartágo. Hannibal se rozhodl udeřit na protivníka překvapivě na jeho vlastní půdě a s částí své obrovské armády (120 000 mužů, 16 000 jezdců, 500 lodí) zahájil legendární pochod do itálie přes alpy. Část armády ponechal v Hispánii a zbytek odeslal do afriky. tento bezprecedentní pochod způsobil v Římě paniku, protože alpy byly dosud považovány za nepřekročitelnou hranici. ačkoli díky krutým přírodním podmínkám utrpěl Hannibal v alpách obrovské ztráty (asi 33 000 mužů), podařilo se mu porazit v několika bitvách menší římské oddíly a postupoval na hlavní město. Navíc připojil ke své armádě voje Římu nedávno podrobených odbojných Galů, a disponoval tak větší silou, než jakou měl před zahájením expedice. Odvážným pochodem přes bažiny pronikl do etrurie a v průsmyku u trasimentského jezera Římany porazil. V Římě byl zvolen diktátorem Quintus Fabius Maximus, který vešel do dějin pod přezdívkou Váhavec (Cunctator). Zvolil totiž taktiku vyhýbání se rozhodující bitvě s nespornou kartaginskou přesilou a soustředil se pouze na drobné provokace a narušování Hannibalova zásobování. kartaginské pustošení země však nakonec vyprovokovalo Řím k zásahu. Obě strany se střetly v legendární bitvě u Cannae v roce 216 před n. l. ta byla největším vítězstvím Hannibalovy kariéry, a naopak jednou z největších katastrof římské vojenské historie: na kolbišti zůstalo téměř 50 000 mrtvých Římanů včetně vysokých důstojníků a konzula lucia aemilia Paula, Hannibalovy ztráty činily zhruba 6 000 bojovníků, většinou Galů. Navzdory hrozícímu katastrofickému scénáři však Římané neztratili hlavu a prokázali bezpří-
17 k hořkému konci kladnou disciplínu a chladnokrevnost, které je zřejmě zachránily před naprostou zkázou. Nově jmenovaný diktátor Marcus iunius Perus vyhlásil vše obecnou mobilizaci a do vojska povolal i otroky a amnestované zločince. Odmítl Hannibalovu nabídku k míru a nenechal se zviklat ani masovou zradou italských měst a kmenů, které vyjma Sabinů, etrusků, latinů a Řeků přecházely na Hannibalovu stranu. roku 212 před n. l. se Římané vylodili na Sicílii a zaútočili na odpadlé město Capua. Hannibalův pokus vylákat je zpět předstíraným útokem na Řím nevyšel. Následující rok legie Capuu dobyly a krutě potrestaly její zradu. Vzápětí se zmocnily Syrakus a v roce 210 před n. l. ovládli zbytek ostrova a strategické město tarent, jež bylo na jihu itálie hlavní Hannibalovou základnou. roku 209 před n. l. dobyl Pub lius Cornelius Scipio hispánské Nové kartágo, v roce 207 pak zasadil Hannibalovi těžkou ránu sám kartaginský senát, který odmítl financovat další průběh války. Po vylodění římské armády v africe roku 204 před n. l. byl Hannibal nucen opustit itálii a střetnout se s legiemi na domovské půdě, k čemuž došlo na jaře roku 202 před n. l. u Zamy ( jihozápadně od kartága). Bitva skončila římským vítězstvím a kartágo bylo nuceno přijmout tvrdé mírové podmínky: vzdát se všech území mimo afriku, všech válečných slonů, zaplatit celkem 262 tun stříbra v padesáti ročních splátkách a rovněž se vzdát loďstva. Dále nesmělo vést války bez souhlasu římského senátu a muselo postoupit berberskému králi Massinissovi římskému spojenci rozsáhlá území. to znamenalo pád kartaginské moci. O její zotavení se částečně pokusil Hannibal roku 196 před n. l., kdy byl zvolen sufetem. Omezil moc oligarchie, zdanil ji, ale hlavně provedl v kartaginských měřítcích revoluční demokratizační reformy, které měly za cíl zejména obnovu hospodářství a válečné síly. Byl však svržen klikou nespokojené aristokracie a přinucen odejít do exilu v maloasijském království Bithýnie, kde roku 183 před n. l., když mu hrozilo vydání do Říma, spáchal sebevraždu. K hořkému konci Hlavním problémem se pro kartágo stal výbojný Mas sinissa: bezostyšně zabíral někdejší kartaginská území a jako římský
Fénické období a kartágo 18 spojenec byl kartaginci fakticky nenapadnutelný. Jeho neukojitelné ambice se ovšem nerealizovaly pouze v dobyvačné politice; jako vůbec první berberský pohlavár se Massinissa snažil vybudovat konsolidovaný a stabilní stát, skutečnou berberskou velmoc s hlavním městem v Cirtě (dnešní Constantine ve východním alžírsku) zabírala velkou část severní afriky včetně území dnešního tuniska. Prioritou státu bylo zejména usazování dosud převážně kočovných Berberů a jejich urbanizace v opevněných zemědělských občinách. Massinissa věděl, že stát je nutné opřít o efektivní a stabilizované hospodářství, a proto všemožně pečoval o rozvoj zemědělství (mj. oficiálně zavedl agrární kult řecké bohyně Deméther a pevná fiskální pravidla). Po jeho smrti v roce 148 před n. l. se nenašel následovník schopný pokračovat v jeho díle. Říše, jež vešla do historie pod názvem Numidie (latinsky Numidia), tak přešla pod taktovku Římanů, kteří využili příležitosti zbavit se potenciálního nástupce kartaginské mocenské velikosti. Zpečetěn byl rovněž osud opět relativně prosperujícího kartága. V Římě se v punské otázce prosadila strana jestřábů, která usilovala o definitivní zničení nenáviděného protivníka. Jejím hlavním mluvčím byl Marcus Porcius Cato. Jeho proslovy v senátu, které končily proslulou větou Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno!, vešly koneckonců do historie. Záminkou ke třetí a poslední punské válce, která vypukla roku 149 před n. l., byl ozbrojený střet kartaginské soldatesky s Massinissovými jednotkami, což Římané kvalifikovali jako porušení závazků a vyhlásili kartágu válku. to požádalo s omluvou o mír. Řím odpověděl dosud bezprecedentním diktátem, jehož vrcholem byl požadavek zbořit město a postavit si nové nejméně 15 km od moře. kartágo reagovalo bouří nevole a odhodláním bránit nyní již neprodyšně uzavřené a opevněné město do posledního muže. Po dvou letech šarvátek v dosahu městských hradeb se Řím odhodlal k razantnímu řešení a poslal do afriky vojevůdce Publia Cornelia Scipia aemiliana. Dramatické obléhání vyvrcholilo na jaře roku 146 před n. l. dobytím vyhladovělého města. kartágo bylo spáleno, obyvatelstvo pobito nebo prodáno do otroctví, trosky města srovnány se zemí a rozorány, posypány solí a půda prokleta. Pád kartága a Massinissova krátkodechého impéria vy-
19 k hořkému konci tvořily v severní africe mocenské vakuum, jež však urychleně zaplnila Římská republika. ta shodou okolností téhož roku (146 před n. l.) dobyla Řecko, krátce před tím také Makedonii a ilýrii a stala se nyní již nesporným hegemonem celého Středomoří.
20 Období římské nadvlády Po pádu kartága byla z jeho bývalých pevninských držav na nevelkém území v dnešním severním tunisku vytvořena římská provincie africa s hlavním městem Utika šlo o odměnu za spojenecké služby Římanům ve 3. punské válce. Vztahy Utiky vůči kartágu ostatně nebyly nikdy prosty věrolomnosti. Utika nelibě nesla vzrůstající mocenský vzestup dravého kartága, které převzalo její dřívější monopol v námořním obchodě na severoafrickém pobřeží, a navzdory vnějškové loa jalitě nevynechala jedinou příležitost k projevům opozice. Například během povstání po 1. punské válce sloužila coby základna pro vzbouřené žoldáky, jako jediné fénické město také hostila početnou komunitu římských kupců. Její nevhodná poloha v bahnem zanášené deltě řeky Medžerdy však vedla k úpadku jejího přístavu kvůli ztížení plavebních podmínek a po obnovení kartága na úsvitu římského císařství pak k opětovnému poklesu a zániku. Numidie a Jughurta Většina dnešního tuniského území zůstala pod nadvládou Numidie, která však po Massinissově smrti nebyla více než římským protektorátem pod vládou Massinissova syna Mikipsy. O obnovení její samostatnosti a velikosti se pokusil Mikipsův synovec Jugurtha, který se krvavě zmocnil trůnu v Cirtě a kromě legitimního krále adherbala zavraždil rovněž římské kupce dlící v hlavním numidském městě. toto jednání pochopitelně popudilo římský senát a ten mu roku 111 před n. l. vyhlásil válku. Jughurtovi se především díky obratně uplatňované korupci, jak vůči římským vojevůdcům, tak i přímo v senátu dařilo poměrně dlouho unikat římskému hněvu. Na válce s ním pak získali své ostruhy i budoucí rivalové v římské občanské válce Marius a Sulla. Právě díky nim nakonec válka skončila roku 104 před n. l. Jughurtovým zajetím a jeho popravou v Římě. Na uprázdněný trůn pak usedl jeho synovec Gauda. ani nyní nepřistoupili Římané k ane-
21 rozkvět provincie africa xi Numidie, která zahrnovala území od dnešního východního alžírska přes většinu tuniska až do tripoliska v dnešní severozápadní libyi. rozlehlý stát obývaný bojovnými kočovníky bylo snazší ovládat jako napůl nezávislého spojence než jej vojensky okupovat velkým počtem legií potřebnějších v jiných částech říše. Z Gaudových nástupců vynikl především Juba i., který se snažil navázat na Massinissovy státotvorné tradice. V roce 47 před n. l. se Juba i. dokonce rozhodl aktivně zasáhnout do římské politiky a přidal se na stranu Gnaea Pompeia v jeho mocenském souboji s Gaiem iuliem Caesarem. roku 46 před n. l. byl však Pompeius u thapsu (poblíž dnešní Mahdíje ve středním tunisku) poražen a Juba zabit. Rozkvět provincie Africa Caesar přistoupil k definitivní likvidaci Numidské říše. Její západní část byla přičleněna berberskému králi Bokchovi vládnoucímu v dnešním západním alžírsku (latinsky se jeho říše nazývala Mauretania), z východní části (tj. území tuniska a tripoliska) pak byla vytvořena římská provincie Nová afrika (Africa Nova). ta byla však již roku 36 př. n. l. spojena se starou afrikou (Africa Vetus) v novou provincii nazvanou Africa Proconsularis (podle toho, že její správu dostávali za úkol bývalí římští konzulové). Její kolonizaci zahájil sám zakladatel římského císařství Gaius Octavius ( jako císař pak Caesar augustus): v roce 29 před n. l. založil kolonii přímo na prokleté půdě kartága, dokonce pod starým jménem (v latině Carthago). Navázal tím na obdobnou snahu bratrů Gracchů ( již roku 122 před n. l.) a Gaia iulia Caesara (ten však svůj úmysl již nestačil dokončit). Nově založené kartágo nezůstalo osamoceno, brzy je následovala další, většinou dodnes existující tuniská města: Sicca Veneria (le kef, arabsky al-káf), thysdrus (el Jem, arabsky al-džam) či thuburbo Maius. k zajištění moci byla v africe umístěna proslulá třetí legie, na počest prvního císaře zvaná Augusta (měla okolo 5 500 mužů), jejímž hlavním dílem bylo vybudování obraného valu (limes) podél jižních hranic provincie a několika strategických silnic, které tvořily (nejen v africe) fyzickou páteř římské moci. Hlavním městem římského panství se stalo prudce rostoucí
Období římské nadvlády 22 kartágo (v době největšího rozmachu ve 2. století n. l. mělo až 300 000 obyvatel), jež se brzy opět zařadilo mezi čtyřku největších měst starověkého Středomoří (vedle Říma, alexandrie a antiochie). Severoafrická města byla pak rozdělena do několika kategorií. První z nich byly kolonie (coloniae), založené a osídlené římskými občany, kteří se těšili stejným právům jako občané samotného Říma. Následovala municipia, samosprávná města řízená podle římského vzoru, a až po nich domorodá sídliště spravovaná místními vůdci loajálními k římské koloniální moci. Počet kolonistů z italského území nebyl nijak závratný, jednalo se hlavně o úředníky, kupce, velkostatkáře, usazené legionáře či válečné veterány. Římská civilizace se šířila spíše postupnou romanizací místního berberského a punského živlu; ten měl příležitost převzít vyspělou a stále kosmopolitnější civilizaci, prestižní jazyk a mohl využít nové možnosti kariérního vzestupu a ekonomické prosperity, které se otevřely zaváděním racionalizované administrativy a vyspělého, státem řízeného zemědělství. to se brzy stalo hlavním odvětvím africké ekonomiky a území dnešního tuniska si (spolu s egyptem) vysloužilo postavení životně důležité obilnice Říma. Důvodem bylo rozhodnutí císaře augusta rozdělovat římské chudině (cca 200 000 lidí) zdarma chléb, což vyžadovalo obrovské nároky, které nebylo italské zemědělství kvůli vylidňování venkova a relativně velkému podílu neúrodné půdy schopno pokrývat. africa Proconsularis tak dodávala Římu až třetinu jeho spotřeby obilí. Co do významu následovalo za obilím pěstování oliv a lisování oleje (ve starověku se příliš nekonzumoval, používal se především ke svícení a k očistě těla), jež se stalo druhou oporou africké ekonomiky. extenzivní zemědělství vedlo k obrovskému rozmachu vodohospodářské architektury (akvadukty, přehrady, rezervoáry vody, umělé zavlažovací kanály), která dosáhla na africké půdě dokonalosti; mnohé ze staveb sloužily svému účelu až do 19. století! Obyvatelstvu se prudce zvyšovala životní úroveň a afrika se tak stala jednou z nejbohatších a nejpokročilejších provincií Římské říše. Z romanizovaných obyvatel afriky rovněž pocházela široká plejáda významných osobností římského politického a kulturního života: jmenujme alespoň císaře Septima Severa (vládl 193 211), původem Puna z libyjského leptis Magna, jeho syna a ná-
23 Příchod křesťanství stupce Caracallu (211 217) či Caracallova nástupce Marcina (217 218), rovněž afričana. epizodou byla revolta afrického prokonzula Gordiana, který se v roce 238 nechal v kartágu provolat císařem. Byl však poražen a zavražděn a kartágo částečně vyplenily invazní legie. Od poloviny 3. století lze v africe, ostatně jako i v ostatních částech impéria, sledovat postupný úpadek, který zasáhl jak hospodářství, tak společnost. Situaci navíc komplikovaly stále častější a ničivější nájezdy kočovných Berberů z pouště, s nimiž se vojsko nedokázalo vypořádat. Příchod křesťanství Zásadní změnu ve společenské a obecně civilizační podobě Římské říše přineslo křesťanství. Zejména v africe nalezly nové ideje úrodnou půdu, především díky přetrvávajícím punským kulturním a náboženským vlivům na venkově; vykazovaly totiž řadu shodných rysů s novou semitskou věroukou založenou na židovském Starém zákoně. Počet věřících zde brzy dosáhl relativně vysokého počtu. kartágo se navíc stalo novým a důležitým centrem afrického křesťanství a dalo vznikající církvi první významné myslitele. Navzdory tradiční náboženské toleranci a benevolenci v říši nebylo křesťanství zprvu vítaným jevem. křesťané především odmítali státní římské náboženství, v němž náležely císaři božské pocty, což bylo úřady chápáno jako projev loajality vůči státu (římský zákon o urážce majestátu). ranný radikální pacifismus také často vedl u křesťanských vojáků k odmítání boje, což narušovalo morálku legií, v té době již beztak nevalnou. Důraz na rovnostářství a život v komunitě vedl k tomu, že většinu věřících tvořili příslušníci chudiny, panovaly tudíž obavy z možných sociálních bouří a pokusů rozvrátit dosavadní pořádky. Státní moc tedy často přistupovala k více či méně organizovaným a krvavým pronásledováním křesťanů. První zahájil císař Nero (54 68), poslední, největší a nejdůslednější, císař Diocletianus (284 305), především ve snaze posílit tradiční pohanství jako jednotící tmel říše, kterou se snažil reformovat a pozvednout z marasmu všeobecného úpadku. V roce 313 bylo však křesťanství Milánským ediktem císaře Constantina (306 337) zrovnoprávněno a po-
Období římské nadvlády 24 stupně získávalo v Římské říši převahu. O restauraci starého náboženství se nekrvavou a tolerantní cestou pokusil ještě císař Julianus (361 363), zvaný hanlivě Odpadlík (Apostata). V roce 391, ediktem císaře theodosia (379 95), který zakázal v celé říši pohanské kulty, pak křesťanství definitivně zvítězilo. Diocletianovo pronásledování vyvolalo v africe první církevní schizma vůbec. Jeho původcem se stal biskup Donatius ( 355), velmi schopný vůdce, který hlásal myšlenku nepřípustnosti formální loajality ke státnímu pohanství při současné příslušnosti ke křesťanství. Donatismus způsobil v africe řadu sociálních a protiřímských bouří, především jako ideologie chudiny proti bohatým majitelům půdy a státem protežované oficiální katolické církvi. Definitivně byl donatismus odsouzen na církevním shromáždění v kartágu v roce 411. Jeho poslední zbytky se však udržely až do 7. století. Sociální a hospodářská nestabilita vedla v africe k četným politickým zvratům. roku 373 bylo Římany poraženo povstání berberského náčelníka Firma, který se svým vojskem ovládl většinu území provincie. Na jeho potlačení se podílel Firmův bratr Gildo. Byl za to roku 385 odměněn hodností vojenského správce a konzula afriky. Na tak vysokém postu však Gildo neodolal vlastním mocenským choutkám. V roce 393 se zachoval neloajálně k císaři theodosiovi odmítl mu poskytnout vojenskou pomoc v boji se vzdorocísařem eugeniem, kterého zřejmě považoval za potenciálního vítěze. eugenius byl však poražen a v theodosiových očích upadl Gildo v nemilost. Císař rovněž nelibě sledoval, jak silnou vojenskou a mocenskou pozicí Gildo skutečně disponuje, nemluvě o jeho otevřených sympatiích k vůdcům donatistů, kteří viděli v Gildonovi možného tvůrce africké nezávislosti. Po theodosiově smrti a rozdělení říše na Západní a Východní v roce 395 se Gildo prohlásil správcem východořímského císaře arcadia (395 408), který jej pochopitelně nemohl ze vzdálené konstantinopole účinně kontrolovat. Gildo pak zahájil vlastní vzpouru, když roku 396 odmítl odeslat do Říma každoroční dodávky obilí, což způsobilo vážnou potravní krizi. V roce 398 byl římskou expedicí poražen a zemřel za nevyjasněných okolností na útěku v přístavu thebraca (dnešní tabarka).
25 Příchod křesťanství Dalším odbojným pokusem byl útok afrického konzula Hera cliana na Řím, který byl však odražen a jeho původce na útěku do afriky zabit. Posledním římským správcem afriky byl od roku 423 Bonifatius. Podle historika Procopia uzavřel spojeneckou smlouvu s Geiserichem, králem v Hispánii usídlených Vandalů. Požádal ho o pomoc v konfliktu s římskou vládou a nabídl mu možnost usadit se na africké pevnině. roku 429 se tedy Geiserich s celým kmenovým svazem Vandalů (asi 80 000 osob!) přesunul přes Gibraltar do afriky a po ročním obdivuhodném, heroickém pochodu dospěl na území dnešního tuniska.
26 Vandalové a Byzantinci Vandalské království v Africe V červnu roku 430 oblehl Geiserich město Hippo regius (dnešní východoalžírské Bône). V červenci roku 431 se vandalské přesile vzdalo a konzul Bonifatius odtáhl se zbytky římské armády do itálie. Následujícího roku byla do afriky vyslána římská vojenská expedice pod vedením Flavia aspara, původem Germána. Další tři roky pak na africké půdě zuřila krvavá a ničivá válka, která skončila v Hippo regiu 11. února 435 uzavřením míru mezi Geiserichem a západořímským císařem Valentinianem iii. (425 55). Geiserich se v ní formálně zavázal k vazalské podřízenosti vůči Západořímské říši, k dodávkám obilí do itálie a ke slibu nenapadnout kartágo. Slib však o čtyři roky později porušil a 19. října 439 jej dobyl a učinil hlavním městem své africké říše. Její plná suverenita byla Valentinianem iii. uznána roku 442. Své postavení Geiserich ještě posílil zásnubami svého syna Hunericha s mladičkou císařovou dcerou eudocií a likvidací opozičně smýšlející vandalské rodové šlechty, která by mohla tvořit překážku jeho absolutistickým ambicím. Vandalský král tak již napříště neměl být volen na shromáždění bojovníků, nýbrž nastupoval na trůn podle principu seniorátu (dědicem se stal nejstarší mužský příslušník přímého panovníkova potomstva). Zbylé aristokraty odkázal Geiserich na lukrativní, ale mocensky bezvýznamné venkovské statky a obklopil se novou, tzv. služební šlechtou, vytvořenou po vzoru římské byrokracie a rekrutovanou jak z Vandalů, tak z místních Římanů či afričanů. Jako vyznavač ariánského křesťanství (viz kapitola kultura starověkého tuniska) král ariánskou církev všemožně podporoval a katolíky tvrdě perzekvoval. Mimořádné úsilí věnoval Geiserich budování armády. tradiční germánskou prioritou bylo elitní jezdectvo doplňované o místními berberské oddíly a rychlé válečné loďstvo určené k úderným kampaním v západním Středomoří. Jako chybné se do budoucna ukázalo zanedbání pěchoty, obléhací techniky a zejména stavby opevnění, k nimž
27 Geiserichovi následníci měl Geiserich jako barbarský vojevůdce odpor. Jeho vojenská organizace tak měla vysloveně útočný charakter. V roce 455, po zavraždění Valentiniana iii., s nímž byl přes syna Hunericha dynasticky spojen, zahájil Geiserich kárnou expedici proti Římu. V květnu téhož roku město vyplenil a s obrovskou kořistí odtáhl zpět do afriky. Právě toto vyplenění Říma ačkoliv nebylo první ani poslední spojilo v budoucnu Vandaly s barbarským ničením a dalo vzniknout pejorativnímu označení vandalismus. Geiserich dále obsadil zbývající římské provincie v severní africe, korsiku, Sardinii a Baleáry, čímž se stal faktickým hegemonem západního Středomoří. Upadající západořímské impérium již nebylo schopno zvrátit situaci ve svůj prospěch. Jeho iniciativu převzala Východořímská říše (Byzanc), ale ani té se nepodařilo Geisericha vojensky porazit. Po několika letech bojů ve východním Středomoří uzavřel roku 474 král s byzantským císařem Zenonem isaurským (474 491) smlouvu o věčném míru, jíž byla potvrzena vandalská nadvláda nad západním Středomořím a severní afrikou. V září roku 476 pak germánský náčelník Odoaker, Geiserichův vazal, svrhl posledního západořímského císaře romula augustula a západní část říše ztělesněná věčným Římem přestala existovat. Geiserichovo životní dílo bylo završeno. Zemřel 24. ledna 477 v kartágu. Geiserichovi následníci Pod Geiserichovou vládou dosáhlo vandalské království v africe vrcholného stádia, které jeho nástupci nebyli schopni udržet. Prvním z nich byl Hunerich (477 484). Snažil se především odstranit dosavadní princip seniorátu v nástupnictví a prosadit trůn pro svého syna Hildericha (syna Římanky eudocie). Jeho úmysl se však setkal se silnou opozicí a vedl k rozpoutání krvavého teroru vůči vandalské aristokracii a členům královy rodiny, z nichž většina byla povražděna. Brutálního zacházení se dostalo i katolické církvi, jejíž biskupy Hunerich deportoval do pouště či rovnou vraždil. to pochopitelně popudilo Byzantskou říši v čele s císařem Zenonem, který ostře protestoval. Jako diplomatický krok svolal Hunerich na únor roku 484 do kartága loutkový církevní koncil ten
Vandalové a Byzantinci 28 však nebyl ničím jiným než fraškou. Pouliční bouře vyvolaly vášnivé diskuze mezi katolíky a ariány a poskytly Hunerichovi vítanou záminku k obnovení pořádku a rozpoutání dalšího teroru vůči katolíkům, které obvinil z vyvolání nepokojů. krveprolévání učinila konec až králova smrt v prosinci roku 484 podlehl moru. Jeho nástupcem se nestal vlastní syn Hilderich, nýbrž Geiserichův vnuk Gunthamund (484 496), který zahájil mnohem tolerantnější kurs jak ve vnitřní, tak v zahraniční politice. Důvodem byly jednak sociální změny v samotné vandalské společnosti, která se v průběhu tří generací již alespoň částečně asimilovala k mnohem vyspělejšímu zjemnělému a kulturnímu prostředí bývalé římské afriky. k dalším důležitým změnám došlo na mezinárodním poli. V roce 482 byl v Byzantské říši uzákoněn jako oficiální učení církve tzv. monofysitismus, podle nějž má vtělený Bůh kristus pouze jednu přirozenost, a to božskou, a nikoli ještě lidskou. toto učení, jež teoreticky vytříbil alexandrijský patriarcha kyril ( 444), bylo na všeobecném církevní koncilu v Chalkedonu (roku 451) oficiálně odsouzeno. Podpora monofysitismu v Byzanci tak vyvolala ostrý nesouhlas v západním křesťanstvu, k němuž se počítali i severoafričtí katolíci, a vedla k prvnímu významnému rozkolu mezi západní a východní církví. Pro Guthamunda to tedy znamenalo, že jeho katoličtí poddaní (většina obyvatel státu) již nebudou zavázáni loajalitou k obávané konkurenční Byzanci. Nebezpečí ale znamenal i mocenský vzestup Ostrogótské říše v itálii pod vedením krále theodoricha, který se roku 491 zmocnil Sicílie a omezil vandalskou námořní moc. Vandalský stát navíc trpěl stále častějšími a ničivějšími nájezdy kočovných Berberů z pouště, proti kterým nebyli Vandalové, na operace v nepřehledném horském a pouštním terénu nezvyklí, schopni účinně bojovat. Guthamund tak zastavil pronásledování katolíků, čímž stabilizoval vnitřní poměry říše, a soustředil se především na posílení jejího hospodářství. Guthamundův nástupce tharasmund (496 523) pokračoval, navzdory intenzivnímu protežování ariánství, v umírněné politice svého předchůdce. Usiloval rovněž o zlepšení vztahů jak k Byzanci, tak k Ostrogótům, zejména s ohledem na nutnost zajištění si míru ve Středomoří, neboť většina vandalské-
29 Belisariova výprava ho vojska byla vázána na jižních hranicích říše ve stále více vyčerpávajících bojích s Berbery, kteří plenili vandalské území. Stále zřetelnější úpadek vandalské moci nutil tharasmunda ke složitému lavírování mezi oběma mocnostmi. V roce 500 se tharasmund oženil s theodorichovou sestrou amalfridou, čímž mělo být ukuto spojenectví mezi oběma říšemi. Ve válce Ostrogótů s Byzancí roku 508 však tharasmund theodoricha nepodpořil a vystupoval spíše z pozic probyzantské neutrality. thrasmundův nástupce Hilderich (523 530) pak dokonce spojenectví s Ostrogóty vypověděl a nechal odstranit amalfridu a pobít na 6 000 ostrogótských bojovníků, kteří tvořili její doprovod. Belisariova výprava Hilderich, syn krále Hunericha a eudocie, nastoupil na trůn již jako starý muž. Díky katolické výchově své matky byl navíc zcela pod vlivem římské kultury: ihned po nástupu zahájil politiku vstřícnosti k dosud potlačované katolické církvi a povolal z exilu její významné biskupy. V zahraniční politice se pak opřel o jednostranné spojenectví s Byzancí, mimo jiné i díky důvěrnému osobnímu přátelství, které jej pojilo s následníkem trůnu Justiniánem (vládl 527 565). tato politika vyvolala v řadách vandalské aristokracie silnou opozici, která vyvrcholila spiknutím z května roku 530. to odstranilo krále a vyneslo na trůn Gelimera (530 533), Geiserichova pravnuka. Svržení Hildericha, osobního přítele císařova, pochopitelně nezůstalo bez odezvy na císařském dvoře v konstantinopoli. Justinián i. se již delší dobu zabýval myšlenkou obnovení římského panství v jeho pokud možno původním rozsahu a v Gelimerově uzurpaci trůnu dostal vítanou záminku pro tažení do severní afriky. Po několika kulantních, byť výmluvných diplomatických listech, které Gelimer pochopitelně odmítl, zahájil císař přípravy k vojenské kampani. Do jejího čela postavil vynikajícího vojevůdce Belisaria, jenž se vyznamenal v bojích s Peršany. ten shromáždil relativně nevelkou armádu o síle asi 16 000 mužů a v červnu roku 533 vyplul slavnostně z konstantinopole. Ukázalo se, že Gelimer neměl o chystaném tažení ani potuchy, odeslal dokonce poměrně silnou armádu
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti ereading.