Čtení pro lidi. Obrázek vybraný ze soutěže O čestický brambor nakreslila Anna Vlčková, 8. tř. ZŠ a MŠ Čestice

Čtení pro lidi Z ČESTIC, DOUBRAVICE, DOBRŠE, DRÁŽOVA, DŘEŠÍNA, DŘEŠÍNKA, HOŘEJŠIC, CHVALŠOVIC, KOBYLKY, KONOPICE, KRUŠLOVA, NAHOŘAN, NĚMČIC, NUZÍNA, PRKOŠÍNA, POČÁTEK, RADEŠOVA, STŘÍDKY A VACOVIC Dvouměsíčník Kulturního spolku v Česticích březen - duben 2015 Cena 15,- Kč Obrázek vybraný ze soutěže O čestický brambor nakreslila Anna Vlčková, 8. tř. ZŠ a MŠ Čestice

Co je v Čtení, jinde není: Občasníček, Slovo starosty, Akce Banát, Vzpomínka na p. faráře Mikeše, Co možná nevíte o veverkách, Zakletá slepice, Slovo ředitelky ZŠ a MŠ, Včelí produkty, Daleká cesta, Masopust v MŠ, Sportovní soutěže, Vyhodnocení literární části soutěže O čestický brambor, Ledová Praha, Do knihy života desítky mrtvých, Sponzoři ZŠ a MŠ, Proč nemají čestičtí občané židovské předky, Dvě pověsti k původu rodu Koců Listování v občasníku: 1.1. Nový rok 2015 3.1. Hasiči roznášeli lístky na svůj ples. Začalo sněžit. 9.1. Výbor členů MS Háj Čestice v salonku restaurace 10.1. Hasičský bál v sále restaurace Čestice, hrála kapela De facto 12.1. Výbor členek ČSŽ Čestice v salonku restaurace 29.1. Okrsek hasičů v salonku restaurace 30.1. Přednáška o motocyklech v salonku Čestice 31.1. Poslední leč MS Háj Čestice, hrála kapela De facto 7.2. 14.2. 19.2. 21.2. Výroční členská schůze ČSV Čestice Tradiční masopustní průvod obcí Výbor členů SDH Čestice Babský bál ČSŽ Čestice tentokráte v námořnickém a pirátském stylu, hrála kapela Experiment. 22.2. Proběhla částečná první čtená zkouška nového divadla. 24.2. Zastupitelstvo městyse schvalovalo na svém zasedání rozpočet na rok 2015. Zájem občanů byl jako tradičně mizivý. 27.-28.2. Pečení a lepení perníků na včelařský ples. 28.2. Výroční členská schůze členů MS Háj Čestice Občasníček před sto lety: 13.1. Těžké zemětřesení v Římě a v oblasti Abruzz si vyžádalo 29.500 mrtvých. 28.1. V Paříži byl zahájen sjezd českých a slovenských krajanských obcí. V Portugalsku začala revolta proti režimu generála de Castra. Prezident Wilson vetoval návrh zákona, podle něhož měli imigranti do USA skládat zkoušku gramotnosti. 31.1. V Německu byly zavedeny lístky na chléb a mouku. 3.2. Rozsudky smrti vynesené nad pachateli atentátu na Františka Ferdinanda byly vykonány (dva z pěti odsouzených k smrti však byli omilostněni). 18.2. Olympijské hry připravované v Berlíně na rok 1916 byly odvolány. 21.2. Byla zahájena Světová výstava v San Francisku. Mezi vystavovateli ze 45 zemí byly také mocnosti vedoucí válku: Velká Británie, Francie, Německo, Rakousko-Uhersko a Turecko. 23.2. V nemocnici v Bordeaux byla herečce Sarah Bernhardtové amputována pravá noha. Velikonoční odpoledne na Podlesí ČSŽ Čestice Vás srdečně zvou na tradiční Velikonoční odpoledne na Podlesí v pátek 3.4.2015 od 14.00 hodin v sále restaurace Čestice. K vidění budou opět různé techniky zdobení vajíček, pletení pomlázky, chybět nebude koutek pro děti s výrobou velikonoční výzdoby. Také bude možné si některé věci zakoupit. Už se na všechny moc těšíme. Za ČSŽ Čestice Jana Kubešová

I naše mateřská škola už se dočká zateplení. O postupu prací bude informovat naše ČTENÍ. Vážení spoluobčané, po dvou měsících bych vás rád seznámil s tím, co nového se událo a co nadále připravujeme. Na posledním zasedání městyse byl schválen vyrovnaný rozpočet na rok 2015, s příjmy i výdaji ve výši 15 209 700,- Kč. Pro letošní rok máme připravenou k realizaci hlavní investiční akci, kterou je zateplení mateřské školy a zdravotního střediska, spojené s výměnou oken a dveří. Realizace projektu by měla započít již v polovině března a bude prováděna za provozu. Na nejnutnější dobu budou děti z mateřské školy umístěny do náhradních prostor v základní škole. Ordinace praktického a zubního lékaře bude uzavřena jen na nejnutnější dobu při výměně oken. V tuto dobu bude možno navštívit lékaře v jejich ordinaci ve Volyni. O přerušení provozu budeme předem informovat. Další akcí, kterou máme v plánu letošního roku, je rekonstrukce návsi v Krušlově, na kterou jsme získali příslib financování z Ministerstva pro místní rozvoj ČR. Termín zahájení zatím není znám, zbývá doladit ještě některé administrativní záležitosti. Na počátku tohoto roku jsme podali několik žádostí do grantových programů Jihočeského kraje. Požádali jsme o dotaci na výměnu nádrže hasičského vozidla CAS 32 T 815, na pořádání kulturních akcí, na prodloužení kanalizace v Česticích, na prořezání vzrostlých stromů v Radešově a na nahořanském hřbitově, na opravu odtoku požární nádrže v Prkošíně, na částečnou rekonstrukci fotbalového hřiště a na opravu chodníků v Česticích. Do programu Ministerstva pro místní rozvoj ČR jsme požádali o finanční prostředky na opravu chodníků v základní škole a na rekonstrukci zpevněné plochy vedle školního respiria. O úspěšnosti podaných žádostí se dozvíme během jarních měsíců. V minulém čísle Čtení jsem vás informoval o novele zákona o odpadech, která nám navíc, mimo jiné, ukládá umožnit občanům třídění biologicky rozložitelných odpadů a to rostlinného původu v období od 1.4. do 31.10. daného roku. Mezi tyto odpady patří: tráva, listí, větve ovocných a okrasných dřevin nebo spadané ovoce. V žádném případě sem nepatří chlévský hnůj, uhynulá zvířata nebo zbytky z jejich zpracování, zemina nebo kamení apod. Separace tohoto odpadu bude zajištěna přistavením velkoobjemového kontejneru na pozemku p.č. 211/4 v k.ú. Čestice. Jedná se o prostor u kravína v Česticích. Místo bude viditelně označeno s popisem způsobu nakládání s biologicky rozložitelným odpadem. Rád bych ale upozornil, že nastavení tohoto způsobu likvidace rostlinných zbytků z našich zahrad neukládá občanům povinnost toho využívat, ale i nadále mohou veškerou zelenou hmotu kompostovat na svých pozemcích a i nadále i ji využívat jako hnojivo. Samozřejmě mnozí z nás budou polemizovat nad smysluplností tohoto opatření, ale bohužel to je tak všechno co s tím můžeme dělat. Já jen doufám, že ti, kteří založili černou skládku tohoto odpadu na konci Čestic při výjezdu na Nuzín, tohoto opatření budou využívat a nebudou i nadále hyzdit svým konáním okolí. Dále bych rád připomenul, že jsme během loňského roku umístili ke škole a k nákupnímu středisku vedle kontejnerů na sklo, nádoby, kde je možno zdarma ukládat použité jedlé oleje a tuky v PET lahvích. Zatím tato možnost není moc využívána a i nadále většina olejů skončí v obecní čistírně odpadních vod, kde se následně vysráží a zvyšují náklady na provoz čistírny. Nehledě na to, že jsme povinni je zlikvidovat zákonným způsobem a to již zdarma není. Začátkem měsíce března bude na úřední desce městyse a ve vývěskách v místních částech vyvěšena nová vyhláška městyse č. 1/5015, které řeší nakládání s výše uvedenými odpady vyprodukovanými na našem území. Za městys Čestice Milan Žejdl, starosta

Tam v údolí řeky Nery, kde civilizace není, věděli jsme vždycky všechno díky čestickému ČTENÍ. Akce Banát (4) František Havlíček Hospůdka v Sopotu Nou kombinovaná a obchůdkem a poštovnou byla jako vždy útulná. Pivo měli dobré a studené, i něco k snědku se tady dalo koupit. Měli sortiment jednoho druhu zde oblíbených klobouků, ale bohužel stejně jako na začátku našeho putování Banátem v Moldově, škála velikostí neodpovídala středoevropskému standartu. Nebo mám moc velkou hlavu. Mám tedy klobouk o dvě čísla menší, ale hlavně, že sluší. Co by člověk chtěl za pětatřicet korun. Moje žena Mirka projevila po návratu spontánní nadšení nad touto výhodnou koupí. Sále jsem však neobjevil, kam mi ho schovala. K úplné spokojenosti v hospůdce chybí jen její kombinace se záchodem. Něco na ten způsob tam sice je, ale spíše se to řadí do kategorie o nějaký stupeň nižší. Vratká kadibudka, bohatě větraná mezerami v prknech, což ale při instalaci nad hnojem není zase taková výhoda. Adrenalinový zážitek je umocněný divokým psiskem na řetězu, které považuje dvorek i s hajzlíkem za svoje výsostné území a urychluje vyprazdňování neustálým štěkotem a snahou o přetržení řetězu. Naštěstí řetěz opět, stejně jako několik let předtím, vydržel, a mohli jsme v klidu a pokoji vyrazit na závěrečnou etapu cesty údolím řeky Nery. Turistická trasa údolím Nery patří k lákadlům Banátu. Údolí Nery je národním parkem Parcul national cheile Nerei. Celé území je krasové, porostlé starými bukovými lesy. Nera zde protéká zpočátku širokým údolím, s několika hospodářstvími, později se sevře mezi vysoké skály občas přerušené menší údolní nivou se salaší. Většinu salaší už připomínají jen směrovky a cedulky na stromech nabízející ubytování a prodej sýrů a tujky místní slivovice. Před skoro dvaceti lety to tady žilo, všude se hospodařilo, podél břehu bylo spousta krásných míst k táboření, dnes zarůstajících křovím. V roce 1996 jsme tady řešili i jednu skoro záhadu - neustále jsme nacházeli stopy od motorky. Obdivovali jsme jezdecké umění neznámého motoristy, podle terénu to musel být zdatný šlapačkář. Když stopy pokračovaly po skále, to už jsme pochybovali o správnosti našeho úsudku. Po chvilce jsme potkali partu místních chlapů a vše se vysvětlilo. Měli na nohou doma dělané sandály z motocyklového pláště, umně připevněné k chodidlům bužírkou. To už ale historie, dnes obouvají, stejně jako většina Evropy, levný čínský kšunt a občas hospodyně šijí jako suvenýr pro turisty jakési bačkory z automobilové duše, s háčkovaným vnitřkem a elegantně obšité červenou bavlnkou. Kráčeli jsme prvním úsekem po prašné cestě, potom jsme odbočili k prvnímu hospodářství a pokračovali dál údolím. Před pár lety tady kamarád fotil hospodáře při nakládání sena na žebřiňák a dostal od něj vynadáno a pohrozil mu vidlemi. Mají svoji hrdost a neradi jsou stavěni do role exotů. Stačí slušně pozdravit, pochválit koně a říci rumunské va rog prosím a ukázat na foťák a počkat na souhlasné přikývnutí, fotografování se hned obejde bez vidlí. Tam, kde končí pole a louky, se údolí náhle zúží, kousek se jde kamenitou cestou podél břehu a přichází první trochu adrenalinový zážitek překonat nízkou skalku po žebříků z napůl shnilých klacků a skalní stezku v křovinách nad řekou. Jako po každé žebřík popřel zákony přírody a vydržel nás i s našimi batohy, stezka byla průchozí a mohli jsme se těšit na návštěvu krasového jezírka pojmenovaného jak jinak, než po samotném Drákulovi Lacul Dracului. Všechno, co je zajímavé a působí alespoň trochu tajemně, se v Rumunsku jmenuje Drákulovo. Drákulovo jezero je zatopená propast, dramatického vzhledu ji dodává skalní stěna ve svahu, je to oblíbené návštěvní místo rumunských turistů. Letos si ale Rumuni šplhli, okolí jezírka bylo uklizené a nebyla tady obvyklá hromada odpadků. Civilizuje se to tady. Jezero a další pokračování stezky je ovšem na druhé straně řeky, musí se k němu přebrodit, řeka je tady mělká se snesitelným proudem. Hladina byla sice trochu zvednutá předchozími vydatnými dešti, ale našli jsme místo, kde voda sahala jen do pasu bez problémů se dostali na břeh u jezírka. Pro úplnost musím uvést, že na konci nivy, kousek před shnilým žebříkem, je odbočka k lanovému mostu, po kterém se dá řeka přejít suchou nohou a přijít k jezeru přes kopec. Ale správný turista leze po žebříku a brodí. Na břehu proti jezírku je oficiální povolené tábořiště, pozná se podle ohnišť s koláči spečeného hliníku z plechovek od piva, které turisté do ohně házejí a myslí si, že shoří.

Turecký chodníček lanovím jištěný jeho obrázek dám určitě do ČTENÍ. Za Drákulovo jezerem začíná ta opravdová stezka údolím. Nejdříve jsme si užili kousek oficiální trasy (od lanového mostu), vystoupali jsme kus extrémně strmým svahem k rozcestí, nalevo do údolí k mostu, rovně do vesnice a doprava dolů dále údolím k vesnici Sasca Romana. Tady už je cesta náročnější, zčásti pěšina nebo i cesta lesem, (tady jsou ty zaniklé salaše), místy kamennou sutí, místy trochu po skále. K lákadlům téhle trasy patří ve skále vysekané chodníky nad vodou, zpestřené krátkými tunely skrz skalní ostrohy. Místní jim říkají turecké chodníky. Původ názvu se mi nepodařilo zjistit, možná byly opravdu vytesány v době, kdy bylo území pod tureckou správou. Ale možná je s tím tureckým jako s Drákulou, některá zajímavá místa se po Turcích jmenují, třeba jeskyně Turecká díra mezi Svatou Helenou a Gernikem. Jeskyně jsou ostatně i tady, občas okolo nějaké díry projdeme, podle fotografií na internetu, by měla být z vody přístupná nějaká větší jeskyně, do které se snad dá i vjet na lodi. K večeru jsme došli ke starému lanovému mostu přes vodu a na ještě nezarostlé loučce jsme přenocovali. Před dvaceti lety byl most bez mostovky, teď už sice měl mostovku z prkýnek, ale zase mu prasklo jedno z nosných lan tak hrozil zborcením. Asi hospodář na protějším břehu se pokoušel nalákat turisty, se zánikem salaše zanikl i most. Je to škoda, po druhé straně řeky zřejmě vede podobná stezka. Noc jsme přečkali bez deště, potěšilo nás to, cesta pod mohutnými buky byla i tak dost klouzavá, předloni za sucha byla o poznání lehčí. Zdolali jsme suť, skálu i polom po vichřici a zjistili, že proti předchozím letům se tady objevilo i horolezecké zajištění stezky. Podobně jako jsme zvyklí na stezky třeba v Alpách. S malým rozdílem. V Alpách jistí nebezpečné úseky ocelovým lanem, zapouzdřeným v plastovém obalu, něco jako celní lanko používané k upevnění plachty u náklaďáků. Ale tady bylo vidět, že jsme na Balkáně. Skoby byly sice poctivé horolezecké nýty, lanko ovšem bylo opouzdřené podomácku. Místní Koumes na lanko prostě navlékl půlcoulovou vodovodní hadici. Na vodorovných úsecích to zpravidla nevadilo, ale hadice klouzající a shrnující se po lanku při skoro svislém jištění skály moc důvěry nebudila. Na jednom úseku, vysekaném nad vodou, jsem se chtěl lana přidržet a docela mně zaskočilo, když jsem si všiml, že lanko se uvolnilo od skoby, a opět nějaký Koumes zasáhl místo lana přivázal mezi skoby samotnou hadici. Ale nenechali jsme se zmást, přešli jsme držíce se skály a zdárně pokračovali ke konci údolí. Ještě jednou jsme brodili. Pan učitel Honza Dvořák z Kamenného Újezdu u Budějc se opět obětoval a prošlápl cestu vodou, namočili jsme se opět jenom přiměřeně. Za vodou čekal ještě jeden turecký chodník, jištěný ocelovým lanem snad od doby Turecké nadvlády. Tady jsem si dříve obaloval ruce kapesníkem, z lana trčí rezaté drátky. Letos opět zasáhl Koumes. Na lano natažené skrz oka skob se hadice natáhnout jaksi nedá. Koumes si poradil. Rozříznul zahradní hadici po celé délce, namačkal ji na lano a omotal vše držící izolepou. I přesto jsme opět nespadli do vody, opustili skály a pokračovali k vesnici schůdnou lesní cestou. Cestou jsme prošli dalším povoleným tábořištěm u bývalé lesovny jménem Damián Cantonul Damián. Tábořiště je bezplatné a udržované. Správu parku vykonává lesní správa a místo pravidelně kontroluje hajný. Předloni jsme tady přespali a ráno jsem byl příjemně překvapený. Vedle tábořící rumunská rodina s děckem sbalila stan, vysbírala odpadky, uhrabala ohniště, naložila se do Dácie a odjela pryč. Ne všichni tady dělají jenom svinčík. A na druhém konci loučky tábořící hlučné partě bukurěšťáků se za chvilku dostalo péče hajného. Přijel v malém teréňáčku (suzuki samurai), přivezl dva opěšalé rumunské turisty s batohy a hned se ujal úřadu. Dotírající drzé psisko od hlučné party poněkud nemilosrdně přetáhl pažbou poloautomatické kulovnice Luneta (pro civilní účely upravený kalašnikov, obdoba ruské sajgy) a hlučící partu zpracoval verbálně. Bohužel jsme mu nerozuměli, jistě by náš slovník obohatil o nové výrazivo. Bukurešťáci se uklidnili a začali po sobě uklízet. Prostě civilizace.

Vzpomínání pro mě není. Na vzpomínky já mám ČTENÍ. Vzpomínky na našeho pana faráře, jak jsem ho poznal za jeho působení zde na farnosti v Česticích. Pan farář Petr Mikeš spatřil světlo světa 18.10.1912 ve Smrhově. Smrhov je malá vesnička, která se nachází severovýchodně od městečka Kaplice. Smrhov spadá pod Obecní úřad Soběnov asi 2-3 km od Smrhova. Zde je i náš pan farář u kostelní zdi spolu s dalšími kněžími pochován. Na epitafu je zmínka o jeho dlouhém, podle mne velice úspěšném, působení na farnosti v Česticích. Jak dobře zde všichni víme, náš pan farář se nestaral jenom o své církevní povinnosti, ale jeho velkou zálibou byly včeličky a ve velkém se proslavil jako úspěšný bylinkář. Tím byl znám daleko za hranicemi kraje. Dokazuje to i pražský spisovatel Petr Prouza ve svém románu Život střídá smrt, který vyšel roku 1985. Petr Prouza navštívil čestickou farnost a žádal pomoc pro svou nemocnou manželku Hedviku. Pan farář je v knize prezentován jako pan farář Myslík a Čestice jsou přejmenovány na Čistín. Pan spisovatel velice citlivě popisuje prostředí fary, pochopitelně i pana faráře popisuje jako moc milého důstojného pána. I já jsem měl tento poznatek, když jsem pracoval v Praze. Naše sekretářka v podniku mi velice dojatě sdělila, že pan farář z Čestic pomohl i její rodině při léčbě zákeřné nemoci. Byl to člověk, který měl i velký smysl pro humor. Když k němu jednou přišla neznámá babička s žádostí, jak by se zbavila chrápání, tak jí pan farář vtipně poradil, aby si podvázala bradu šátkem a že jistě přestane chrápat. Jednou mě také požádal jeden starší kolega z práce z Prahy, abych pana faráře požádal o bylinky na mužskou nemohoucnost. Vždyť tehdy žádný Clavin nebyl. Pana faráře jsem dobře znal, protože jsem u něho jistou dobu ministroval, přesto jsem nevěděl, jak se ho na tuto choulostivou záležitost zeptat. Dlouho jsem chodil kolem horké kaše, až pan farář zvolal: Jó, myslíš hopsa hejsa, tak na to je odvar z ovsa. Což bylo přesné, dojemné a vtipné. Dříve na vesnicích při rozloučení se svobodou (štando) byl zván i pan farář. Při jedné takové příležitosti (znám to z doslechu) došlo víno. Pan farář poslal na faru za slečnou Růženkou, což byla jeho sestra a hospodyně, pro doplnění chybějícího moku. Nebylo to žádné mešní víno, ale normálně koupené v obchodě tenkrát u pana Kotouna. A problém na štandu byl vyřešen. Jednou mne pan farář požádal, jestli bych ho nedovezl do Českých Budějovic, kde měl svého bratra Stanislava. Stanislav chtěl pomoci dědovi ze sousedství. Jednalo se o dědu, který se po ztrátě manželky přestěhoval ke své dceři. Přestal chodit v důsledku otékání kolen. Jako dnes vidím, jak si pan farář s virgulí (obyčejný vrbový proutek) stoupl k posteli nemocného. Ihned po roztočení proutku hlásil:,,dědo, lehneš si sem! A určil mu místo k přestěhování postele. Po 14 dnech jsem se ptal, jak to s dědou dopadlo. Dopadlo to dobře, děda začal zase chodit. Při zpáteční cestě jsme se zastavili u malíře Chramosty. Když manželé Chramostovi navštívili Husinec, měla paní Chramostová problémy s angínou. I tento problém pan farář pomocí proutku vyřešil. Pan farář Petr Mikeš zemřel 9.10.1986 v Česticích po čtyřicetiletém působení na této farnosti. Čest jeho památce! Poznatky o panu faráři si vybavil Chochol Ladislav, Čestice PS: Pan farář Mikeš byl i velice dobrým přítelem pana faráře Jílka, který se narodil ve Výhni, též nedaleko Kaplice.

Veverka nenosí dobrůtky ČTENÍ si přinesla do budky. Co možná (ne)víte o veverkách Veverka obecná byla považována do 60. let minulého století za zvěř škodnou a byla lovena. V současnosti je veverka obecná zvláště chráněným živočichem v kategorii ohrožených druhů (Zákon 4. 114/1992 Sb., Vyhláška 395/1992 Sb). Přesto veverek ve volné přírodě neustále ubývá. Zbarvení veverek souvisí s místem jejich výskytu v nižších polohách žijí spíše veverky se světlejším zbarvením. V zimě mají výrazné štětičky na ušních boltcích a huňatý ocas. Ocas jim slouží nejen k udržení rovnováhy při pohybu v korunách stromů, ale zároveň se jím přikrývají. Veverky rodí až třikrát do roka, mláďata jsou holá a slepá. Zhruba po dvou měsících jsou schopna samostatného života. Pokud naleznete mládě vypadlé z hnízda, můžete mu zachránit život. Stačí se obrátit na některou specializovanou záchrannou stanici např. Pinky (www.veveratka.cz ), kde vám vždy ochotně poradí, případně zajistí odvoz ohroženého mláděte. Odchov mláďat v domácích podmínkách je nejen komplikovaný, ale také přímo zákonem zakázaný! Veverky si staví několik hnízd v dutinách kmenů nebo na silných větvích stromů. Tato hnízda střídají v době péče o mláďata je matka pravidelně přenáší, aby je tak lépe ochránila před predátory. Největší nebezpečí na ně číhá v podobě kuny, kočky, výra, jestřába či krahujce. Hnízdo veverek má proto vždy dva otvory, pokud je veverka v ohrožení, použije druhý otvor jako únikový. Denně potřebuje asi 60 g potravy, což je zhruba pětina její hmotnosti. V zimě, zejména pokud je větší množství sněhu, se stává, že veverka nenajde všechny své skrýše, do kterých si připravila zásoby na zimu. V době březosti a péče o mláďata je shánění potravy pro veverku velmi vysilující, proto je dobré je přikrmovat v průběhu celého roku. Nezapomínejme ani na vodu. Ve volné přírodě se veverky dožívají zhruba pěti až sedmi let, mnoho z nich však končí svůj život předčasně, zejména pod koly aut. Každý z vás se může zapojit do mapování veverek potřebné informace najdete na www.ornita.cz, zde můžete doplnit i svá pozorování těchto zajímavých tvorečků. U nás ve školní zahradě jsou veverky stálými obyvateli již mnoho let, ale také jsme zaznamenali jejich úbytek. Proto jsme jim v tomto školním roce vyrobili hnízdní budku a dvě krmítka. Za odměnu máme možnost pozorovat tyto malé šikuly při krmení - a že je na co se dívat! Zkusíte si pověsit krmítko i vy? Marie Linhartová

Ze slepice princeznou? To snad možné není! Zjistíš, že jo, když přečteš nový výtisk ČTENÍ. Zakletá slepice (konec) Josef Křešnička No tedy, Michale! Ty jsi chytřejší než ministr! zvolal král. Teď mě napadá což aby sis vzal princeznu za ženu přímo ty? A kdo by byl dvorním dodavatelem hříbků? A navíc já přece nejsem princ a po prázdninách musím do školy. Hm, smůla, řekl Vachout Třetí a nařídil, aby přivedli z hladomorny prince. Ti mohli na Rozálii oči nechat. Líbila se jim a oni jí také. Vypadali všichni tři moc hezky a tak honem nevěděla, jak se rozhodnout. Zkusíme ten Michalův nápad, řekl král. Milí princové, vysypte na zem všechny svoje peníze. První princ se usmál, vytáhl ohromný měšec a vysypal před sebe spoustu zlaťáků. Ten druhý se zatvářil kysele, ale princezna se mu tak líbila, že i on po chvilce zaváhání vysypal svoje peníze. Zlaťáků bylo jenom pár a mezi nimi i stříbrňáky i nějaké měďáky. No a ten třetí ani žádný měšec neměl. Jenom obrátil kapsy, aby se dalo poznat, že je má prázdné. Z kapes se na královské dlaždice vysypalo pár drobečků chleba. Toho chci! vykřikla Rozálie a rozběhla se k němu. Ten chudý princ rozevřel náruč, ale kdepak Rozálie! Nepadla mu do ní. Klekla si a prsty složenými do podoby slepičího zobáčku začala z podlahy sezobávat drobečky. Potom řekla: Ty se mi líbíš a jsi dokonce i bohatý. Ten princ byl rád a tamti dva se s protaženými obličeji vytratili. Zbylo po nich jen zlaté, stříbrné a měděné smetí. Tak to bychom měli, řekl král Vachout Třetí. Teď se s Michalem odebereme do královské kuchyně zařídit svatební hostinu a vy dva se tu ujměte vlády. Princ s princeznou Rozálií se tedy té vlády ujali. Cestou do kuchyně král řekl: Poslyš, Michale, nezdá se ti, že má naše princezna tak trochu slepičí způsoby? Ne, že by mi to vadilo, ale přece jen je to divné. Tak Michalovi nezbývalo, než králi prozradit, jak to s Rozálií je, že je to zakletá slepice. Teď jen, aby nám ji nikdo neodklel, staral se král, byla by z toho celopohádková ostuda. Musí jí být v zakletí dobře, řekl Michal, ona má ráda lívance. Lívance náš kuchař umí, to mě uklidňuje, řekl Vachout Třetí, nařídím, aby jich dělali pro Rozálii každý den dvacet. A to je moje poslední královské nařízení. Dál budou vládnout mladí a já jsem od této chvíle obyčejným Vachoutem. A já půjdu domů, rozhodl se Michal. Někdy se zastav. Já budu teď na výměnku a budu mít dost času. Mohl bys mě někdy vzít s sebou na hříbky. Já se někdy zastavím," slíbil Michal. Potom se vydal zkratkou přes jednero hor za dědou a za babičkou. Obyčejný Vachout mu mával. Když Michal přišel, babička právě volala: Dědo, neviděl jsi Rozáru? Někam se ztratila! Ale! To je mi dobrá zpráva! jásal děda. To nemyslíš vážně, křičela babička. Ztratí se slepice a ty z toho máš radost! Mám já to dědka! Ale děda se jen spokojeně usmíval a Michal, ten se usmíval také. Tiskařský šotek si zařádil v minulém Čtení. Vypadalo to, že paní Haně Trojanové přejeme k 750 letům místo k padesátinám a věk pana Josefa Ouředníka z Čestic jsme přiřkli panu Josefu Ouředníkovi z Radešova. Všem se touto cestou omlouváme. Redakce

Brambor už má svoji hymnu prý ji znají všude. Kdo ji složil a zhudebnil ČTENÍ pátrat bude. Vážení čtenáři, zdravím vás z naší Základní školy a Mateřské školy Čestice a chtěla bych vás informovat o dění v posledních měsících. Ráda bych zde více zmínila naší regionální literární a výtvarnou soutěž O čestický brambor, jejíž slavnostní vyhodnocení již XX. ročníku se konalo ve čtvrtek 13. listopadu 2014. Letošního XX. ročníku se zúčastnilo 14 škol z Prachaticka, Strakonicka a Blatenska, přijeli zástupci základní školy z Vacova, Strakonic /Dukelská, Povážská/, Radomyšle, Katovic, Volenic, Cehnic a Čestic, Gymnázium Strakonice, ZUŠ Blatná, Dětský domov, ZŠ, ŠD a ŠJ Volyně, Kapřík Blatná a Domov Petra Mačkov. Literárních prací přišlo 69 a ve výtvarné oblasti jsme shlédli a ohodnotili 236 prací díky sponzorským příspěvkům firem a jednotlivců. Velice děkuji všem sponzorům a věřím, že nám zachovají přízeň (seznam uveden na jiném místě Čtení pro lidi). Slavnostního vyhodnocení soutěže se zúčastnili i vzácní hosté. Za Městys Čestice přijal pozvání pan starosta Milan Žejdl, za Kulturní spolek Čestice se zúčastnila Ing. Jana Vlažná, přivítali jsme i bývalé ředitelky naší školy paní Květoslavu Novákovou, paní Helenu Petrovou a paní Marii Radovou. Z odboru školství a cestovního ruchu Městského úřadu Strakonice jsme vítali Ing. Miluši Vackovou a paní Havlanovou. Na první ročníky zavzpomínala a vyprávěla o spolupráci s panem Josefem Křešničkou dlouholetá organizátorka soutěže a učitelka paní Mgr. Věra Rodová. Se svým příspěvkem vystoupil i Ing. Ivo Kraml za Sdružení pro obnovu Dobrše, který přečetl úryvek z knihy pohádek Josefa Křešničky Pohádky ze šumavského Podlesí. Všem přítomným zástupcům škol předal svoje sborníky Ing. Josef Kalbáč, a dokonce vybral píseň Kolíne, Kolíne, kterou si zazpívali všichni v sále. Nesmím zapomenout ani na našeho přítele z Maďarska pana Miloše Vnuka, jehož slova o vystoupení našeho pěveckého sboru v Maďarsku potěšila všechny přítomné. Nebyl by to Čestický brambor, kdybychom nepředstavili nějakého regionálního spisovatele či výtvarníka. Nemuseli jsme pátrat po celém okrese, ale v naší vísce žijí dva úžasní muži. Určitě všichni znáte Dušana Vávru, milovníka vojenské historie, letectví a pár let již také spisovatel literatury faktu. Představil nám svůj druhý díl knihy Muži na správné straně, jenž je složena z životopisných dat a vzpomínek na válečné veterány. Druhý, ne méně důležitý muž, který představil svoji knihu, byl sportovec, herec, divadelník a spisovatel Martin Levý, jenž se celý svůj život zabývá soutěží Formule 1 a sepsal Úplnou historii Formule 1, první část léta 1950-1969. Literární práce vyslechl ředitel ZŠ Dukelská Strakonice, Mgr. Václav Vlček, ředitel Dětského domova, ZŠ, ŠJ a ŠD Volyně PhDr. et Mgr. Jiří Pán a zástupkyně stejné školy Mgr. Anežka Hosnedlová. Všichni přítomní obdivovali dětské výtvarné práce a při autorském čtení dětských literárních prací všichni zaujatě poslouchali. V doprovodném programu se představily naše sbory pod vedením paní učitelky Mgr. Ireny Hartlové, country taneční vystoupení s dětmi nacvičila paní učitelka Mgr. Milena Maňhalová. Pořadem provázela paní učitelka Mgr. Anna Uhlířová a žáci z 9. ročníku Tereza Nikodémová a Petr Vastl. XX. ročník soutěže O čestický brambor byl zahájen svojí hymnou pod vedením pana Ing. Jana Vilánka v doprovodu jeho dětí (i půjčeného Honzíka Hartla) a v samotném závěru hymnou bylo ukončeno i slavnostní vyhodnocení celé soutěže v podání sborů naší školy pod vedením paní učitelky Mgr. Ireny Hartlové. Už nyní se těšíme na XXI. ročník soutěže, hlavně na literární i výtvarné práce s tématem Co nosím v hlavě? Martina Kalová

Když máš astma, zánět nervů, revma, v krku bolení nasaď apiterapii! To ti radí ve ČTENÍ. Včelí produkty Petr Vlažný V tomto čísle ČTENÍ budeme pokračovat asi nejkontroverznějším včelím produktem, který včelař může od svých včel získávat včelím jedem. Ano i jed se dá od včel sbírat a používat k léčebným účelům. O metodách sběru se však zmiňovat nebudu, spíše o jedu (a žihadlu) obecně a samozřejmě doplním i co všechno můžete včelím jedem léčit. Včelař je více či méně podroben žihadlové terapii v průběhu celého roku. Stačí špatně nandaná kukla, rukavice či jiná část oděvu a v kombinaci s rozdrážděnými včelami se jedná o vpravdě nepříjemnou kombinaci. Alespoň je včelař tak nějak podvědomě připraven na to, že žihadlo dostane, což se ovšem nedá říct o nevčelaři. O to je to samozřejmě nepříjemnější. Ale ruku na srdce, vzpomenete si kolik jste v životě jako nevčelaři dostali žihadel? Mnoho jich nebylo, že? U mladých by i skoro bylo dobré vůbec zjistit, zda jsem na žihadlo alergický či ne a zařídit se podle toho (dovybavit lékárničku apod.). Co to tedy ten včelí jed vlastně je? Je to čirá bezbarvá tekutina s charakteristickou dráždivou aromatickou vůní a hořkokyselou chutí (nebojte, to jsem nezkoušel já, ale vyhrabal v literatuře). Vzniká v těle dělnic jako sekret jedové žlázy, která začíná produkovat jed ihned, jak se včela vylíhne. Žláza ústí do jedového váčku, v kterém se jed shromažďuje. K maximálnímu naplnění váčku dochází u včelí dělnice ve věku 2 až 3 týdnů a množství tekutého jedu, které je ve váčku nashromážděno činí v průměru 0,26 mg. Jedová žláza i jedový váček jsou součásti komplexu označovaného jako žihadlový aparát. Samotné žihadlo je mechanismus se 2 bodly opatřenými 7 12 vratizoubky, které zapříčiňují, že se žihadlo lehce zachytí v lidské kůži nebo jiném měkkém materiálu. Obě bodla se po vpichu do kůže střídavě pohybují a tak pronikají hlouběji do rány a dál do ní vstřikují jed. Samozřejmě asi víte, že včela si bodnutím v podstatě sama ukončila život. Pamatuji si, jak mi pan Přidal z univerzity v Brně říkal, že po vpichu a vytrhnutí části zadečku je na včele vidět jak je zmatená, že tohle tedy rozhodně nechtěla, ale bohužel už není cesty zpět. Asi ještě nejsem takový odborník, takže i když jsem žihadel dostal za život několik set, nikdy jsem u včel toto zděšení nezaznamenal. Můžete si také všimnout, že pokud žihadlo ihned nevytrhnete, pumpuje se jed z jedového váčku do rány cca ještě několik minut. A poslední věc tušíte kolik byste museli dostat žihadel (tedy v případě, že nejste alergik), aby vám hrozilo riziko smrti? Záleží samozřejmě na mnoha faktorech nejvíce asi na váze tak vězte, že pro osobu vážící 60 kg existuje 50% riziko smrti při dostání 560 žihadel. Takže včel se skutečně bát nemusíte. Navíc se může reakce na další včelí bodnutí u zdravého člověka zmenšovat, protože tělo si vytváří protilátky, které zabrání dalším reakcí a to již po bodnutí 300 žihadly (ne však najednou). Takové případy nastávají například u včelařů, kteří pracují se včelami, aniž by u nich žihadla po určité době vyvolávala zarudnutí, otoky, svědění nebo jiné komplikace. K čemu je tedy vlastně včelí jed dobrý a zdraví prospěšný? K účinkům včelího jedu řadíme účinky baktericidní, hemolytické, hemorrhagické, místně znecitlivující, protizánětlivé a účinky snižující krevní tlak K nejčastějším formám aplikace včelího jedu patří: aplikace přirozeného žihadla, podkožní injekce, inhalace, tablety, elektroforéza nebo masti. U nás to byla například mast Virapin, která v 1 g obsahovala 0,15 mg včelího jedu, avšak dnes se už nevyrábí. Zde se podívejte na přehled zdravotních problémů, při kterých může být včelí jed prospěšný: revmatické onemocnění svalů, revmatické onemocnění kloubů, ischias, zánět kloubů, otoky při podvrtnutí kotníku bérce, zranění šlach, vysoký krevní tlak a choroby s ním spojené, krevní sraženiny, kornatění tepen, pokles hladiny cholesterolu v krvi, astma, bolesti v krku, záněty horních cest dýchacích, kožní onemocnění, špatně se hojící rány, epilepsie, psychické nemoci, záněty nervů, neuralgické bolesti, Gravesova (Basedova) choroba choroba s hyperfunkcí štítné žlázy, zánět oční duhovky, rohovky a spojivky. V současnosti se zkoumají možné účinky včelího jedu při léčbě AIDS. (pokračování příště)