Důvodová zpráva k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů.

Důvodová zpráva k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů Obecná část a) Zhodnocení platného právního stavu, odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy jako celku Právo na informace je na ústavní úrovni v českém právním řádu zakotveno v čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ). V čl. 17 odst. 5 Listiny se uvádí, že podmínky pro realizaci práva na informace stanoví prováděcí zákon; tím je mj. zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále též jako zákon o svobodném přístupu k informacím, nebo InfZ ). Předkládaný zákon, kterým je zákon o svobodném přístupu k informacím novelizován, je reakcí na směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2013/37/EU ze dne 26. června 2013, kterou se mění směrnice č. 2003/98/ES o opakovaném použití informací veřejného sektoru (Public Sector Information Directive; dále též jako Směrnice ). Původní znění směrnice 2003/98/ES se do zákona o svobodném přístupu k informacím promítlo prostřednictvím novely provedené zákonem č. 61/2006 Sb. Zákon o svobodném přístupu k informacím tak musí reagovat na přijaté změny předmětné evropské legislativy, která ukládá členským státům Evropské unie povinnost provést transpozici Směrnice s účinností od 18. července 2015. Byť navrhované změny jsou svým charakterem veskrze změny technické, měly by napomoci k efektivnějšímu zveřejňování informací veřejného sektoru a jejich opakovanému použití (informace veřejného sektoru jsou dále využívány ke komerčnímu i nekomerčnímu použití ze strany subjektů stojících mimo veřejný sektor), a to především díky povinnosti zveřejňovat informace v otevřených, a pokud je to možné ve strojově čitelných formátech, což umožní kvalitativní posun v možnostech využití získaných informací. Implementace požadavků Směrnice do právního rámce České republiky přispěje k možnosti využívat výhody otevřených dat v podnikatelské sféře, neziskovém sektoru, i akademickém výzkumu za současného zkvalitnění veřejných služeb. Směrnice též zavádí změny do systému úhrad nákladů za poskytování informací. V této souvislosti Směrnice jednoznačně stanoví, že poplatky za poskytování informací mají být omezeny pouze na mezní náklady. Směrnice pak z tohoto pravidla stanoví několik výjimek, při kterých bude možnost nad rámec mezních nákladů požadovat úhradu za vyhledání informací, vytváření informací nebo zúčtování práv. Dochází tak ke zrušení úhrady za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací, kterou za zákonem stanovených a nařízením vlády č. 173/2006 Sb. konkretizovaných podmínek mohly požadovat všechny povinné subjekty. Zavádí se nové druhy úhrad (dva zcela nové a úhrada za mimořádně rozsáhlé vyhledání se mění na úhradu za vyhledání informací), jejichž uplatnění ze strany povinných subjektů bude možné za splnění zákonem stanovených podmínek (tyto typy úhrad tak nebudou mít obecně použitelný charakter, ale budou moci být aplikovány pouze některými povinnými subjekty za splnění zvláštních podmínek). Návrh transpozice tak v souladu se Směrnicí v řadě případů zjednoduší přezkum postupu povinných subjektů při stanovení výše úhrad, neboť velká skupina povinných subjektů ztratí možnost požadovat úhradu za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací, což byl typ úhrady, která byla ze strany povinných subjektů mnohdy aplikována v rozporu se zákonem o svobodném přístupu k informacím. To 6

ve svém důsledku vedlo k prodlužování procesu poskytnutí informace. Uvedená změna vyvolaná Směrnicí tak může vést ke zrychlení vyřizování žádostí o informace, neboť se dá předpokládat snížení počtu stížností dle ustanovení 16a odst. 1 písm. d) InfZ. V souvislosti se změnou úpravy úhrad za poskytování informací je nutné upravit též nařízení vlády č. 173/2006 Sb., o zásadách stanovení úhrad a licenčních odměn za poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím. b) Závěrečná zpráva z hodnocení dopadů regulace podle obecných zásad (RIA) Usnesením vlády ze dne 12. března 2014 č. 165 schválila vláda Plán legislativních prací vlády na zbývající část roku 2014, ve kterém ve vztahu k předkládanému návrhu stanovila neprovádění RIA. Dle bodu 3.8 písm. d) Obecných zásad pro hodnocení dopadů regulace (RIA) schválených usnesením vlády ze dne 14. prosince 2011 č. 922 a usnesením vlády ze dne 8. ledna 2014 č. 26 se RIA nezpracovává, pokud tak stanoví vláda v rámci Plánu legislativních prací vlády na příslušný kalendářní rok nebo jiným způsobem. S ohledem na výše uvedené nebyla RIA zpracovávána. c) Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky Navrhovaná právní úprava je v souladu s ústavním pořádkem České republiky, relevantní jsou zejména čl. 10 a čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. d) Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, její slučitelnost s právem Evropské unie Poskytování informací státními orgány a orgány územní samosprávy, případně dalšími veřejnoprávními entitami, není výslovným příkazem žádné mezinárodní smlouvy, jíž by byla Česká republika vázána. Ústavní soud nicméně pojímá příslušné mezinárodní smlouvy, které garantují právo na informace, šířeji a zahrnuje do něj i právo na získávání informací od státu a dalších veřejnoprávních subjektů (srov. nález ÚS I. ÚS 517/10: Jestliže je informace součástí (minimálně i) veřejné sféry, dopadá na ni základní právo na informace dle čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy. Toto základní právo a jemu odpovídající povinnost orgánu veřejné moci je klíčovým prvkem vztahu mezi státem a jednotlivcem. Jeho smyslem je participace občanské společnosti na věcech veřejných, tzn. že informování veřejnosti se týká fungování veřejné moci jako takové; pomocí těchto informací ji může veřejnost kontrolovat.). K této otázce dále srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1885/10. Z mezinárodních smluv proto lze na prvním místě zmínit Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, publikovanou pod č. 209/1992 Sb. Ta v čl. 10 garantuje svobodu projevu a právo získávat informace (1. Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem. 2. Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní 7

celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.). S touto povinností je právní úprava zcela nepochybně souladná. Evropská úmluva dále v čl. 8 chrání právo na respektování rodinného a soukromého života (1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. 2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.). Ani s touto úpravou (a její interpretací Evropským soudem pro lidská práva) není návrh v rozporu. Vzhledem k tomu, že navrhovaný zákon nemění nic na základních principech realizace práva na informace v České republice, toliko zákon o svobodném přístupu k informacím upravuje za účelem jeho efektivnější využitelnosti pro současnou společnost informačního věku, je třeba konstatovat, že navrhovaná úprava je zcela souladná s mezinárodním právem, kterým je Česká republika vázána. Navrhovaná úprava představuje provedení evropské směrnice do právního řádu České republiky, a proto lze konstatovat, že navrhovaná právní úprava je plně slučitelná s právem Evropské unie. Podrobné zhodnocení souladu navrhovaných změn a směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2013/37/EU ze dne 26. června 2013 je obsaženo ve srovnávací tabulce. e) Předpokládaný hospodářský a finanční dosah a případné další dopady navrhované právní úpravy Navrhované úpravy (včetně změn úhrad) nepředpokládají žádné významné dopady na státní rozpočet ani na ostatní veřejné rozpočty. Nová právní úprava rovněž nepředpokládá negativní sociální dopady, dopady na životní prostředí, ani dopady z hlediska zákazu diskriminace. Na podnikatelské prostředí České republiky se taktéž žádný negativní hospodářský a finanční dopad nepředpokládá. Nepředpokládají se ani jiné negativní dopady. Lze naopak předpokládat, že otevřenost veřejné správy a poskytování informací ve formátech, které umožní jednodušší zpracování a následné využití informací, bude mít pozitivní vliv na veřejnou kontrolu veřejné správy, což v důsledku bude vytvářet tlak na její kvalitnější a hospodárnější chod. Lze též očekávat pozitivní hospodářský dopad spočívající v intenzívnějším a efektivnějším využívání informací veřejného sektoru soukromou sférou. f) Zhodnocení dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů 8

Vzhledem k tomu, že navrhovaný zákon nic nemění na standardech ochrany soukromí a osobních údajů v rámci současného platného znění zákona o svobodném přístupu k informacím, nevyvolává předkládaný materiál sám o sobě žádné dopady na ochranu soukromí či osobních údajů. g) Zhodnocení korupčních rizik (CIA) Vzhledem ke skutečnosti, že navrhovaný zákon představuje převážně technickou novelu zákona o svobodném přístupu k informacím, nevyvolává žádná korupční rizika. Naopak má přispět k účelnějšímu přístupu k informacím veřejného sektoru a umožnit jejich kvalitativně lepší zpracování a využití, čímž posílí úroveň veřejné kontroly činností veřejného sektoru, např. při nakládání s veřejným majetkem. Navrhovaný zákon tak posiluje právo na informace, čímž napomáhá k odhalování korupčních praktik, či působí jako jeden ze způsobů prevence před korupčním jednáním. 9

Zvláštní část K čl. I K bodu 1-1: Jedná se o legislativně-technickou úpravu akcentující legislativní i institucionální vývoj Evropské unie. Zmíněné směrnice představují základní sjednocující rámec práva Evropské unie v oblasti zveřejňování a poskytování informací. K bodu 2-2 odst. 3: Navrhované doplnění ustanovení 2 odst. 3 InfZ sleduje explicitní zakotvení vyjmutí archiválií dle zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o archivnictví ), z režimu zákona o svobodném přístupu k informacím. Uvedená skutečnost byla doposud dovozována teorií a praxí (srov. FUREK, Adam; ROTHANZL, Lukáš. Zákon o svobodném přístupu k informacím a související předpisy: komentář. 2. vyd. Praha: Linde, 2012, s. 65 až 67). Veřejné archivy jsou bezpochyby povinnými subjekty dle zákona o svobodném přístupu k informacím. Jejich informační povinnost dle zákona o svobodném přístupu k informacím se však nebude vztahovat na poskytování archiválií, neboť zákon o archivnictví poskytuje komplexní úpravu zpřístupňování a poskytování těchto materiálů veřejnosti (z tohoto důvodu nebyly archivy zařazeny do novelizačních bodů 15, 19 a 24, byť Směrnice o archivech v souvislostech daných novelizačních bodů výslovně hovoří; vzhledem k tomu, že je poskytování archiválií podřízeno zvláštní právní úpravě souladné s cíli Směrnice, a je tak vyjmuto ze zákona o svobodném přístupu k informacím, bylo by protismyslné, aby v daných novelizačních bodech byly archivy zmíněny, neboť Směrnice ve vztahu k archivům a daným novelizačním bodům jednoznačně cílí mimo jiné na archiválie, nikoli na provozní informace archivů; tyto provozní informace archivů jsou archivy poskytovány v klasickém režimu zákona o svobodném přístupu k informacím). Podmínky zpřístupňování archiválií stanovené v zákoně o archivnictví plně odpovídají transpozičnímu účelu opakovaného použití informace ( 34, 39 a 40 zákona o archivnictví), stejně jako zajištění ochrany osobních údajů ( 37 zákona o archivnictví), nebo ochrany práva autorského ( 40 zákona o archivnictví). Současně je třeba upozornit na úpravu provedenou s účinností od 1. července 2012 vložením ustanovení 18b do zákona o archivnictví, v jehož odstavci 1 je s přihlédnutím ke koncepci digitálního archivnictví České republiky stanoveno pravidlo, že archiválie v digitální podobě (nikoli digitální reprodukce archiválií v analogové podobě), které jsou uloženy v Národním archivu, jsou zpřístupňovány způsobem umožňujícím dálkový přístup prostřednictvím portálu pro zpřístupnění archiválií v digitální podobě. Podle ustanovení 18b odst. 2 zákona o archivnictví jsou pak archiválie v digitální podobě, které jsou uloženy v archivu oprávněném k ukládání digitálních archiválií (digitální archiv), s výjimkou bezpečnostního archivu, zpřístupňovány způsobem umožňujícím dálkový přístup prostřednictvím portálu pro zpřístupnění archiválií v digitální podobě, jehož správcem je digitální archiv. Prostřednictvím tohoto portálu je pak způsobem umožňujícím dálkový přístup zajišťován přístup k archiváliím v digitální podobě a dokumentům v digitální podobě vzniklým jako digitální reprodukce z archiválií v analogové podobě ( 18b odst. 5 zákona o archivnictví). K bodu 3-3 odst. 6: 10

Vzhledem ke skutečnosti, že Směrnice sama nezakotvuje v článku 2 definici metadat, nebyl tento pojem, byť se v návrhu zákona vyskytuje na více místech, samostatně definován. Právní řád České republiky již definici metadat obsahuje, a to v ustanovení 2 písm. o) zákona o archivnictví a pro účely zákona o svobodném přístupu k informacím není třeba vytvářet definici novou. Zmínka o metadatech byla zařazena do ustanovení definujícího doprovodnou informaci, neboť metadata lze pokládat za specifický druh doprovodné informace, která je pod definici doprovodné informace podřaditelná (doprovodná informace může být v listinné či elektronické podobě, strukturována ve strojově čitelném či volném formátu; metadata jsou doprovodnou informací, která existuje prakticky vždy v elektronické podobě a ve strojově čitelném formátu, který nemusí být vždy otevřený). K bodu 4-3 odst. 7 až 9: V souladu se směrnicí se zavádí do ustanovení 3 nové definice, konkrétně definice strojově čitelného formátu, definice otevřeného formátu a definice otevřené formální normy. Definice nejsou z čl. 2 odst. 6 až 8 Směrnice převzaty doslovně. Pro snadnější srozumitelnost byly nahrazeny či opsány výrazy jako platforma nebo interoperabilita ekvivalenty z českého jazyka. Zákon o svobodném přístupu k informacím v ustanovení 3 odst. 4 pracuje s pojmem počítačový program, ovšem ve smyslu zvláštního druhu informace, která není informací dle zákona o svobodném přístupu k informacím. Ustanovení 3 odst. 7, resp. odst. 8 InfZ pojem počítačový program nepoužívá (namísto toho používá termín programové vybavení ), neboť v těchto ustanoveních se mluví o uživatelských nástrojích sloužících ke zpracování informací (byť zpravidla budou tyto nástroje počítačovými programy ), nikoliv o těchto nástrojích jako o zvláštním druhu informací ve smyslu 3 odst. 4 InfZ. Kvůli tomuto účelovému odlišení nebylo přistoupeno v těchto ustanoveních k použití pojmu počítačový program. Zveřejněný formát informace i metadata k informaci se vztahující by měly co nejvíce splňovat formální otevřené normy. Tyto normy navrhovaná úprava definuje jako pravidla vydaná písemně, jež obsahují specifikace požadavků na zajištění schopnosti různých programových vybavení vzájemně si poskytovat služby a efektivně spolupracovat. Pravidlem jsou míněna pravidla obsažená v právním předpisu i pravidla v aktech, které povahu právních předpisů nemají. V případě právních předpisů půjde v praxi o právní předpisy prováděcí (nařízení vlády a vyhlášky správních úřadů). Dále se jedná o akty splňující požadavky na právní předpis, avšak vyhlašované jiným způsobem než s využitím Sbírky zákonů (příkladem může být národní standard pro elektronické systémy spisové služby vydávaný Ministerstvem vnitra na základě zmocnění obsaženého v 70 odst. 2 zákona o archivnictví a spisové službě, který je zveřejňován ve Věstníku Ministerstva vnitra). Pokud jde o jiné akty, typicky půjde zejména o technické normy, mezinárodní standardy jako např. RFC [pro různé formáty datových souborů jako HTML, PDF nebo CSV - zkratka RFC vychází z anglického výrazu request for comments (žádost o komentáře) a používá pro označení řady standardů a dalších dokumentů popisujících internetové protokoly, systémy apod.; RFC standardy jsou považovány spíše za doporučení než normy v tradičním smyslu, přesto se podle nich řídí drtivá většina internetu.] nebo standardy ISO apod. K bodu 5-4 odst. 2: Předmětné ustanovení provádí jedno ze základních ideových východisek transponované Směrnice. Směrnice byla směrnicí č. 2013/37/EU pozměněna tak, aby jasně stanovila, že členské státy musí umožnit opakované použití všech dokumentů, pokud přístup 11

k nim není omezen nebo vyloučen podle vnitrostátních pravidel nebo se na ně nevztahují jiné výjimky stanovené v transponované Směrnici. Opakované použití dokumentů je efektivně možné toliko za předpokladu, že informace, které zveřejňuje veřejný sektor, jsou jednoduše zpracovatelné a použitelné pro další potřeby. Navrhovaná změna ustanovení 4 odst. 2 InfZ se výše uvedený předpoklad snaží zajistit podmínkou spočívající v povinnosti zveřejnit informaci v otevřeném formátu (formát souboru, který není závislý na konkrétním technickém a programovém vybavení a je zpřístupněn veřejnosti bez jakéhokoli omezení, které by znemožňovalo opakované použití dokumentů; např. PDF, HTML/XHTML, RTF, JPEG), a pokud je to s ohledem na zaznamenání informace možné, též ve formátu strojově čitelném umožňujícím další automatizované zpracování informací (ne každý otevřený formát je formátem strojově čitelným; např. formát PDF není vhodný pro následné strojové zpracování, neboť není určen pro jednotný strukturovaný zápis dat). Povinné subjekty tak mají povinnost vždy, pokud je to technicky možné, zajistit zveřejnění informace ve strojově čitelném formátu. Zveřejněný formát informace i metadata k informaci se vztahující by měly co nejvíce splňovat formální otevřené normy (srov. důvodovou zprávu k bodu 4). Navrhované ustanovení je obecným legislativním základem pro rozvoj publikace otevřených dat veřejnou správou. Množství a kvalita takto produkovaných dat budou odvislé od právní úpravy obsažené ve zvláštních právních předpisech, případně od dobrovolné aktivity jednotlivých povinných subjektů (již dnes je možné zveřejňovat dobrovolně informace nad rámec zákonných povinností plynoucích ze zákona o svobodném přístupu k informacím, srov. ustanovení 5 odst. 7 zákona o svobodném přístupu k informacím nově však i tyto dobrovolně zveřejňované informace budou muset být zveřejňovány dle pravidel navrhovaného ustanovení). K bodu 6-4 odst. 3: Navrhovaná změna ustanovení 4 odst. 3 InfZ zpřesňuje formu, v jaké jsou informace poskytovány na základě žádostí žadatelů. Nadále platí, že přednost má forma poskytnutí tak, jak ji určí žadatel. Zůstává též zachováno, že případná nutná změna formy informace dle žádosti žadatele se ze strany povinných subjektů nemusí provádět, pokud by taková změna představovala nepřiměřenou zátěž pro povinné subjekty. Zejména v případě, kdy je žádáno o elektronickou formu poskytnutí informace, se doplňuje, že povinné subjekty s takto poskytovanou informací v elektronické podobě poskytnou též metadata k informaci se vztahující (za předpokladu, že by bylo nutné metadata vytvářet, neposkytnou se v případě, že by takové vytvoření metadat znamenalo nepřiměřenou zátěž pro povinné subjekty). Samotná definice metadat nebyla do zákona o svobodném přístupu k informacím zapracována (srov. důvodovou zprávu k bodu 3). Metadaty je třeba rozumět data popisující souvislosti, obsah a strukturu dokumentů a jejich správu v průběhu času. Tato data o datech, resp. přinejmenším některá z nich, jsou přitom zjistitelná pomocí počítačů a jejich běžného programového vybavení (například název souboru, formát souboru, velikost souboru, datum vytvoření nebo změny souboru, tvůrce souboru, doba úprav souboru apod.). K bodu 7-4 odst. 6 Navrhované ustanovení transponuje článek 10 odst. 2 Směrnice ( Pokud subjekt veřejného sektoru opakovaně používá dokumenty jako výchozí materiál pro své komerční činnosti, které přesahují rámec jeho veřejných úkolů, použijí se pro poskytování dokumentů k těmto činnostem tytéž poplatky a ostatní podmínky jako pro jiné uživatele. ), který nebyl dostatečně transponován při novelizaci informačního zákona provedené zákonem č. 61/2006 12

Sb. Předmětné ustanovení je projevem zásady nediskriminace a rovného zacházení se všemi potenciálními žadateli o informace, neboť v případě, že bude žadatelem subjekt, který má dle ustanovení 2 odst. 1 nebo 2 InfZ informační povinnost a předmětem žádosti dle informačního zákona budou informace, které povinný subjekt bude chtít využít pro své aktivity (např. komerčního charakteru), které přesahují rámec jemu vymezených veřejných úkolů, je navrhovaným ustanovením zajištěno, že bude mít rovné podmínky přístupu k těmto informacím, jako ostatní žadatelé. Není jediného důvodu, proč by se na povinné subjekty v případech, kdy vykonávají aktivity nad rámec jim svěřených veřejných úkolů za účelem dosahování zisku, mělo pohlížet jinak, než na ostatní žadatele o informace. Pokud povinné subjekty využijí postup dle informačního zákona pro získání informací, bude se zpravidla vždy jednat o postup nad rámec jim svěřených veřejných úkolů, neboť informace, které získávají v rámci jim svěřených veřejných úkolů, získávají na základě zvláštních právních předpisů a nepotřebují k jejich získání využívat informační zákon. Neprovedení ustanovení článku 10 odst. 2 Směrnice do národního práva bylo již předmětem kritiky ze strany Soudního dvora Evropské unie (srov. C-362/10 ze dne 27. října 2011 ve věci Komise vs. Polsko). K bodu 8-5 odst. 1 písm. h): Jedná se o technickou změnu související se zavedením nového institutu dohody o umožnění trvalého přístupu k informacím, která je speciálním smluvním typem, tudíž i tyto dohody se stávají součástí souboru povinně zveřejňovaných informací. K bodům 9 až 11-6 odst. 1 a 3 Ustanovení 6 InfZ zakotvuje institut odkazu na zveřejněnou informaci, jenž povinnému subjektu umožňuje zjednodušené vyřízení žádosti tím, že žadatele namísto přímého poskytnutí informace odkáže na místo, kde je informace zveřejněna. Podle dnes platného znění zákona však mohou žadatelé trvat na přímém poskytnutí informace, takže výhoda odkazu se tímto způsobem prakticky vylučuje a povinné subjekty nejsou motivovány k proaktivnímu zveřejňování informací (uplatnění tohoto požadavku ze strany žadatele se děje formou podání žádosti podle 13 InfZ). Proto se v 6 odst. 1 konkretizuje způsob odkazu na zveřejněnou informaci uvedením úplného hypertextového odkazu na místo, kde se informace nachází. To v praxi znamená, že povinný subjekt zkopíruje v příslušném vyhledávači hypertextový odkaz na místo, kde je informace zveřejněna (např. http://www.mvcr.cz/odk ), a ten žadateli sdělí. Protože ne všichni žadatelé disponují příslušnou technikou (zákon nevylučuje podávání žádostí v listinné podobě), zachovává se v odstavci druhém možnost požadovat přímé poskytnutí informace. Tato možnost je nicméně s ohledem na ochranu povinných subjektů proti potenciálnímu zneužívání práva na informace oslabena tím, že byla-li žádost podána elektronicky (za elektronickou žádost je nutné považovat písemnou žádost podanou prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací, tedy zjednodušeně řečeno žádost podanou e-mailem, tak žádost podanou prostřednictvím systému datových schránek), nebude možné trvat na přímém poskytnutí informace. Zákon zde vychází z tzv. presumpce internetové gramotnosti byla-li žádost podána způsobem umožňujícím dálkový přístup, lze předpokládat, že žadatel si bude schopný tímto způsobem odkazovanou informaci též vyhledat (na základě přesného odkazu získaného od povinného subjektu). Proti oprávněnosti odkazu na zveřejněnou informaci podle 6 odst. 1 InfZ se bude žadatel moci bránit stížností podle 16a odst. 1 písm. a) InfZ. Pokud by žadatel požádal o přímé poskytnutí informací a povinný subjekt by tomuto požadavku nevyhověl, bude se 13

žadatel moci bránit stížností podle 16a odst. 1 písm. b) nebo c) InfZ v závislosti na tom, zda povinný subjekt na požadavek přímého poskytnutí informace vůbec nereagoval nebo z hlediska žadatele nereagoval dostatečně [uplatněním požadavku na přímé poskytnutí informace počíná plynout nová lhůta pro vyřízení žádosti, jak vyplývá z 14 odst. 5 písm. d) InfZ]. K bodům 12 a 13-11 odst. 2 a 5: Navrhované změny souvisí s ne zcela přesně provedenou transpozicí původní směrnice č. 2003/98/ES o opakovaném použití informací veřejného sektoru, kdy v důsledku pozměňovacího návrhu v průběhu projednávání zákona č. 61/2006 Sb. byla legislativní zkratka právo autorské přidána až ke druhému výskytu pojmu. Nově je tak legislativní zkratka zařazena už k prvnímu výskytu pojmu (bod 12) a rušena u druhého výskytu pojmu (bod 13). S ohledem na znění zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, je legislativní zkratka pro účely zákona o svobodném přístupu k informacím vztažena k právu autorskému a právům souvisejícím s právem autorským [srov. ustanovení 1 písm. a) a b) autorského zákona]. Nově se navrhuje do zákona o svobodném přístupu k informacím explicitně zařadit též ochranu zvláštního práva pořizovatele databáze. Databáze představují zvláštní předmět ochrany dle autorského zákona [srov. ustanovení 1 písm. c) autorského zákona]. S ohledem na zvláštní způsob ochrany práva pořizovatelů databází nebylo toto právo zahrnuto pod rozsah legislativní zkratky. Autorský zákon v ustanovení 88 vymezuje databázi velmi široce jako soubor nezávislých děl, údajů nebo jiných prvků, systematicky nebo metodicky uspořádaných a individuálně přístupných elektronickými nebo jinými prostředky, bez ohledu na formu jejich vyjádření. Není přitom podstatné, zda databáze nebo její obsah jsou předmětem autorskoprávní nebo jiné ochrany. Zvláštní právo pořizovatele databáze se uplatní vždy, pokud pořízení, ověření nebo převedení obsahu databáze představuje kvalitativně nebo kvantitativně podstatný vklad (srov. ustanovení 88a odst. 1 autorského zákona). Zatímco je obtížně představitelné, že by v souvislosti s vyřizováním žádosti o informace vzniklo nové autorské dílo ve smyslu ustanovení 2 odst. 1 autorského zákona [i s ohledem na to, že povinnost poskytovat informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím se dle ustanovení 2 odst. 4 InfZ netýká vytváření nových informací a informace, jež jsou autorským dílem v době podání žádosti o informace, se dle ustanovení 11 odst. 2 písm. c) InfZ a contrario poskytnou jen tehdy, pokud tím nebude porušena ochrana práv třetích osob k předmětu práva autorského nebo práv souvisejících s právem autorským], v případě vzniku databáze už taková situace může snadno nastat. Vzhledem k výše uvedené široké definici by pak mohlo dojít k tomu, že žadatel, který svou žádostí vyvolal nutnost z existujících informací pořídit databázi, bude postaven před paradoxní situaci, kdy mu požadované informace nebudou poskytnuty s ohledem na vznik ochrany zvláštního práva pořizovatele databáze. Následně by pak muselo být v případném odvolacím či soudním řízení přezkoumáváno, zda vytvořená databáze je databází ve smyslu ustanovení 88 autorského zákona. Navrhované ustanovení má tak případným výše uvedeným aplikačním problémům předejít a jasně stanoví, že zvláštní právo pořizovatele databáze, která by splňovala legislativní vymezení databáze dle autorského zákona, se neuplatní v případě, že taková databáze bude pořízena v příčinné souvislosti s vyřízením žádosti o informace. K bodům 14 a 15-11 odst. 5 písm. c) a d): 14

Stávající ustanovení 11 odst. 5 písm. c) a e) InfZ je v podstatě doslovným převedením původního znění Směrnice [článek 1 odst. 2 písm. e) a f) Směrnice]. Současné znění je výsledkem novely zákona o svobodném přístupu k informacím provedené zákonem č. 61/2006 Sb. Zákon o svobodném přístupu k informacím v souladu s původním zněním Směrnice upravuje poskytování i těch informací, které jsou předmětem duševního vlastnictví povinného subjektu, ale vznikly v rámci výkonu působnosti povinného subjektu. Z tohoto důvodu, je-li informace předmětem duševního vlastnictví a povinný subjekt vykonává majetková práva vyplývající z tohoto duševního vlastnictví, jsou tyto informace poskytovány za podmínek stanovených tímto zákonem a zvláštními předpisy chránícími duševní vlastnictví. Původní znění Směrnice vyjímalo z poskytování všechny informace, které měly k dispozici veřejnoprávní vysílací instituce, dále vzdělávací, výzkumné a kulturní instituce, pokud jsou předmětem duševního vlastnictví. Novelizací Směrnice však byla dotčena mimo jiné ustanovení článku 1 odst. 2 písm. e) a f) a touto změnou došlo k rozšíření působnosti Směrnice na tři druhy kulturních institucí, a to knihovny, muzea (a galerie) a archivy. Směrnice předmětnou skutečnost odůvodňuje tak, že sbírky těchto kulturních institucí jsou a čím dál častěji budou cenným materiálem pro opakované použití v mnoha produktech, jako jsou mobilní aplikace (samotnou digitalizaci kulturního dědictví však Směrnice neřeší). Uvedenou změnu je tak nutné promítnout do ustanovení 11 odst. 5 InfZ. Vzhledem k začlenění knihoven pod režim Směrnice dochází ke zrušení dosavadního znění ustanovení 11 odst. 5 písm. c) InfZ (bod 14), neboť jeho zachování by bylo v rozporu se Směrnicí. Nově je pak navrhováno znění ustanovení 11 odst. 5 písm. d) InfZ [dosavadní písm. e)]. Povinné subjekty zde vyjmenované, tedy knihovny poskytující veřejné knihovnické a informační služby podle knihovního zákona, muzea a galerie poskytující standardizované veřejné služby, budou nově povinny bez dalšího poskytnout i informace, jež jsou předmětem práva autorského, práv souvisejících s právem autorským či databází podle autorského zákona, pokud práva ochrany k těmto informacím jsou v držení těchto povinných subjektů. V případě, že tyto povinné subjekty nejsou držiteli uvedených práv, ale držitelem je třetí osoba, budou se takové informace poskytovat s ohledem na pravidla dle ustanovení 11 odst. 2 písm. c) InfZ. Archivy nebyly do rozsahu tohoto ustanovení pojaty (k tomu blíže srov. důvodovou zprávu k bodu 2) Ustanovení nově zařazuje poznámku pod čarou obsahující odkaz na relevantní právní úpravu vztahující se k muzeím a galeriím. Ve vztahu ke knihovnám je pak využita již existující poznámka pod čarou. K bodu 16 a 17-14 odst. 7: Zákon o svobodném přístupu k informacím umožňuje povinnému subjektu přistoupit za určitých okolností k prodloužení lhůty pro vyřízení žádosti o informace až o deset dní. Povinné subjekty jsou často žádány o rozsáhlé objemy informací, což vyžaduje mnohdy časově náročné vyhledání informací. V důsledku zrušení možnosti povinných subjektů požadovat úhradu za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací (bod 23) bylo přistoupeno k prodloužení lhůty, o kterou může povinný subjekt ze závažných důvodů prodloužit standardní lhůtu pro vyřízení žádosti, a to z deseti na patnáct dní (maximální lhůta k vyřízení žádosti tak bude činit 30 dní). Navrhovaná úprava je i tak přísnější než Směrnice, která v ustanovení článku 4 odst. 2 umožňuje prodloužení lhůty až o 20 pracovních dnů. Zároveň bylo přistoupeno k formulační změně ustanovení 14 odst. 7 písm. b) InfZ. Předmětné ustanovení definuje jeden ze závažných důvodů pro nastolení výše uvedené 15

možnosti povinného subjektu prodloužit lhůtu k vyřízení žádosti o informace. Stávající textace ( vyhledání a sběr objemného množství oddělených a odlišných informací požadovaných v jedné žádosti ) byla zjednodušena a bylo využito pojmu mimořádně rozsáhlé vyhledání informací, který je naopak opouštěn v ustanovení 17 odst. 1 InfZ ve vztahu k možnosti žádat za takovou činnost úhradu nákladů. Nově tedy nebude možno ze strany povinných subjektů požadovat za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací úhradu, ale při vyřizování žádosti o informace, která bude spojena s mimořádně rozsáhlým vyhledáním informací, bude zákon umožňovat povinnému subjektu prodloužení lhůty k vyřízení žádosti. Dochází tak k jisté kompenzaci povinných subjektů za ztrátu možnosti žádat za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací úhradu nákladů. K bodu 18-14a odst. 1: Jedná se sjednocení legislativního textu s ustanovením 11 odst. 2 písm. c) a odst. 5 InfZ (srov. důvodovou zprávu k bodům 12 a 13). K bodu 19-14a odst. 2: Srov. důvodovou zprávu k bodům 23 a 24. K bodům 20 a 21-14a odst. 4: Navrhovaná úprava v souladu se Směrnicí reaguje na úpravu výhradních práv k digitalizaci kulturních zdrojů, což je jeden z rozšířených procesů probíhajících v posledních letech. Digitalizace je důležitým prostředkem k zajištění co nejširšího přístupu společnosti ke kulturnímu dědictví a jeho opětovnému využití ke vzdělávání, práci a naplňování volného času. Skýtá též značný ekonomický potenciál s ohledem na využití digitalizovaných zdrojů ve světě digitálních služeb a produktů. Digitalizace kulturních zdrojů probíhá často na základě spolupráce mezi veřejným a soukromým sektorem za použití udělování výhradních práv. Navrhovaná změna ustanovení 14a InfZ je reakcí na nový článek 11 odst. 2a Směrnice, k němuž je v preambuli Směrnice uvedeno následující: Pokud se výhradní právo týká digitalizace kulturních zdrojů, může být zapotřebí, aby trvalo určitou dobu, aby měl soukromý partner možnost získat svou investici zpět. Tato doba by však měla být omezená a co nejkratší, aby byla dodržena zásada, že veřejně přístupný materiál by měl zůstat veřejně přístupný, jakmile je digitalizován. Trvání výhradního práva digitalizovat kulturní zdroje by obecně nemělo překročit deset let. Jakékoliv trvání výhradního práva po dobu více než deset let by mělo být předmětem přezkoumání s přihlédnutím k technickým, finančním a správním změnám v daném prostředí od doby, kdy byla daná dohoda uzavřena. Kromě toho by mělo jakékoli partnerství veřejného a soukromého sektoru pro účely digitalizace kulturních zdrojů udělit partnerské kulturní instituci plná práva ve vztahu k využívání digitalizovaných kulturních zdrojů po skončení platnosti dohody.. Návrh je v souladu se Směrnicí, když časové omezení výhradního práva stanoví na dobu 7 let a zakládá nárok povinnému subjektu na bezplatné obdržení kopie digitální reprodukce kulturního zdroje, kterou bude možné po skončení trvání výhradní licence poskytnout podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Navrhované ustanovení hovoří o kulturních zdrojích, aniž by mělo ambici takovéto kulturní zdroje definovat. Pojem kulturní zdroj není legálně definován ani v žádném jiném právním předpise. Důvodem je široká paleta možných zdrojů, které je možno označit za zdroj kulturní. Vůbec samotný pojem kultura je jen obtížně uchopitelný a v čase proměnlivý, tudíž 16

jakákoli definice pojmu kulturní zdroj by nemohla být vyčerpávající. Zakotvení definice obecné, by bylo zase vágní a hrozící výkladovou restrikcí v aplikační praxi. Definovat pojem kulturní zdroj tak není pro aplikaci daného ustanovení nezbytné a podřazení zdrojů naplňující svým obsahem zdroj kulturní je ponecháno na citu zákon aplikujících subjektů vycházejícím z obecného pojetí, co lze považovat za předměty vzniklé při činnostech podřaditelných pod kulturu. K bodu 22-14b: Nově je upraven speciální smluvní typ ve formě dohody o umožnění trvalého přístupu k informacím. Je zřejmé, že povinné subjekty disponují informacemi, které jsou proměnlivé v čase, a žadatel, který by měl zájem o pravidelnou aktualizaci takovýchto informací, musí dle dosavadní úpravy podávat neustále novou žádost o informace, aby se dostal k informacím právě aktuálním. Stávající úprava tak bránila efektivnímu opakovanému použití informací veřejného sektoru, resp. ho činila administrativně náročnějším, a to jak pro povinné subjekty, tak pro žadatele. Z tohoto důvodu je zaváděn nový institut, který na rozdíl od licenční smlouvy upravené v ustanovení 14a InfZ nesměřuje k poskytnutí informací, které jsou předmětem práva autorského, nebo zvláštních práv pořizovatele databáze (trvalý přístup k těmto druhům informací je možno dohodnout v rámci licenční nebo podlicenční smlouvy). Podstatou zaváděné dohody o umožnění trvalého přístupu k informacím je, jak označení dohody napovídá, prakticky neustálý přístup k informacím proměnlivým v čase bez nutnosti podávání nové žádosti o informace. Trvalý přístup je možno sjednat, pouze pokud bude možné zajistit ochranu informací dle zákona o svobodném přístupu k informacím. Ve své podstatě se jedná o soukromoprávní jednání mezi žadatelem a povinným subjektem, které musí respektovat některé veřejnoprávní podmínky vyplývající z ustanovení 14b InfZ. Povinný subjekt k uzavření dohody dle ustanovení 14b InfZ nemůže být nucen, stejně tak ani žadatel o informace. Konsenzus případných stran dohody je založen čistě na úvaze, zda je v daném případě (a za splnění zákonných podmínek) pro obě smluvní strany dohoda výhodná (zejména právě s ohledem na snížení administrativní zátěže při vyřizování opakujících se žádostí stejného žadatele o stejné, v čase se proměňující informace). Dohoda může být úplatná i bezúplatná. Na případné stanovení výše úhrady se nepoužije ustanovení 17 InfZ. Dohoda dle navrhovaného ustanovení není veřejnoprávní smlouvou dle ustanovení 159 a násl. zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Přezkum případného neplnění dohody bude náležet na základě soukromoprávní podstaty dohody soudům v civilním řízení. Dohody dle 14b InfZ jsou zařazeny mezi tzv. povinně zveřejňované informace dle ustanovení 5 odst. 1 písm. h) InfZ (srov. bod 8). K bodům 23 a 24-17 odst. 1 a 2: Směrnice mění pravidla pro zpoplatňování poskytovaných informací. Současné znění ustanovení 17 odst. 1 InfZ umožňuje všem povinným subjektům žádat úhradu za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací (doplněno poslaneckým pozměňovacím návrhem při projednávání novely zákona o svobodném přístupu k informacím provedené zákonem č. 61/2006 Sb.). Samotný pojem mimořádně rozsáhlé vyhledání informací není zákonem o svobodném přístupu k informacím legálně vymezen. Obsah předmětného pojmu byl tak stanoven aplikační a judikatorní praxí a teorií. Komentářová literatura (FUREK, Adam; 17

ROTHANZL, Lukáš. Zákon o svobodném přístupu k informacím a související předpisy: komentář. 2. vyd. Praha: Linde, 2012, s. 838) vymezuje předmětný pojem následovně: O mimořádně rozsáhlé vyhledání informací se pak bude jednat tehdy, jestliže shromáždění informací bude pro daný povinný subjekt představovat v jeho konkrétních podmínkách časově náročnou činnost, která se objektivně vzato vymyká běžnému poskytování informací tímto povinným subjektem, tedy jestliže vyhledání informací již v daném případě nelze s ohledem na pojetí veřejné správy jako služby veřejnosti považovat za běžnou, povinný subjekt nijak nezatěžující součást obvyklé agendy. O zvýšenou aktivitu povinného subjektu se bude jednat tehdy, jestliže zaměstnanec pověřený vyřízením žádosti nebo zaměstnanci, kteří se na vyřízení žádosti podílejí, budou nuceni na delší dobu přerušit či odložit plnění svých ostatních úkolů a cíleně se po tuto dobu věnovat vyhledání informací (vyřizování žádosti). Ustanovení 17 odst. 1 InfZ bylo považováno za plně souladné s ustanovením článku 6 původního znění Směrnice, které umožňovalo vybírání poplatků za opakované použití dokumentů, jejichž výše nesměla přesáhnout náklady na shromažďování, vytváření, reprodukci a šíření dokumentů. Nově však Směrnice předmětné vymezení zpoplatnění pro obecné uplatnění všemi povinnými subjekty zužuje, když umožňuje obecně zpoplatňovat do výše mezních nákladů pouze náklady vzniklé při opakovaném použití dokumentů za rozmnožování, zpřístupňování a rozšiřování dokumentů. Náklady vzniklé v souvislosti se shromažďováním a vytvářením dokumentů z obecné možnosti vypadly (srov. nové znění článku 6 odst. 1 Směrnice) a možnost žádat za tuto činnost úhradu (plus též nově ve Směrnici stanovených případech možnost žádat úhradu odpovídající přiměřené návratnosti investic, nebo úhradu za zúčtování práv) byla zařazena toliko do výjimek (srov. článek 6 odst. 2 až 4 Směrnice). Zachování požadavku úhrady nákladů za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací ve všech případech je tak z hlediska souladu se Směrnicí neudržitelné. Ustanovení 17 odst. 1 InfZ tak muselo být změněno zrušením poslední věty předmětného ustanovení (bod 23). Nové nastavení možnosti požadovat úhrady nákladů tak bylo promítnuto zejména do navrhovaných znění ustanovení 14a odst. 2 InfZ (zúžení možnosti požadovat krom úhrad dle 17 též úhradu dle zvláštního zákona či dle licenční smlouvy za poskytnutí informací, které jsou předmětem práva autorského toliko na zde vyjmenované subjekty a to knihovny poskytující veřejné knihovnické a informační služby podle knihovního zákona a muzea či galerie poskytující standardizované veřejné služby) a 17 odst. 2 InfZ (stanovení případů, kdy je možno požadovat úhradu za vyhledání, nebo vytvoření informace). V souvislosti s těmito změnami bylo třeba novelizovat též nařízení vlády č. 173/2006 Sb., o zásadách stanovení úhrad a licenčních odměn za poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím (dále jen Nařízení vlády ). Návrh novelizace Nařízení vlády tvoří část předkládaného materiálu. Z navrhované dikce ustanovení 17 odst. 2 InfZ plyne, že jde-li o a) povinné subjekty, které jsou knihovnou poskytující veřejné knihovnické a informační služby podle knihovního zákona, muzeem či galerií poskytující standardizované veřejné služby, nebo b) povinné subjekty, které jsou povinny vytvářet příjmy k úhradě podstatné části svých nákladů souvisejících s výkonem jejich veřejných úkolů, nebo 18

c) případ, že jsou poskytovány informace, u kterých musí povinný subjekt vytvářet dostatečné příjmy k úhradě podstatné části svých nákladů na jejich shromažďování, vytváření, reprodukci a šíření, jsou povinné subjekty oprávněny kromě úhrady nákladů dle ustanovení 17 odst. 1 InfZ požadovat též úhradu za vyhledání, nebo vytvoření informace. Navrhované znění ustanovení 17 odst. 2 InfZ je konstruováno tak, aby bylo zřejmé, že se jedná o tři různé možné situace (srov. použití interpunkčního znaménka spolu se spojkou nebo, což má vyjadřovat, že se nejedná o kumulaci možností, ale o možnosti, které jsou samostatné). Všechny tři body [a) až c)] vychází z textu Směrnice (srov. článek 6 odst. 2). Bod a) nevyžaduje bližšího vysvětlení, do bodu b) pak budou spadat zejména povinné subjekty, které dnes zákon o svobodném přístupu k informacím označuje jako veřejné instituce (tedy např. příspěvkové organizace územních samosprávných celků, státní podniky apod.). Situace popsané v bodě c) pak budou odvislé od konkrétní informace a okolností jejího vzniku [může sem spadat např. situace, kdy je dle 18 odst. 1 písm. c) zákona č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, ve znění pozdějších předpisů, Českým statistickým úřadem provedena na objednávku speciální statistická analýza určitého jevu; taková analýza byla ze strany objednatele zaplacena a o tuto informaci je pak požádáno dle zákona o svobodném přístupu k informacím]. Povinné subjekty v případech spadajících pod navrhované ustanovení 17 odst. 2 InfZ budou moci po žadateli požadovat úhradu za vyhledání informace, nebo úhradu za vytvoření informace. Obě dvě možnosti nebudou moci nastat najednou. Neboť pokud již informace v době podání žádosti existuje, bude povinný subjekt moci žádat úhradu za vyhledání informace. Sazba této úhrady se vypočítá dle pravidel ustanovení 7 Nařízení vlády. Novelizované znění předmětného ustanovení stanoví následující: Povinný subjekt stanoví v sazebníku hodinové sazby odvozené z nákladů na platy, případně mzdy a z ostatních osobních nákladů spojených s vyhledáním informací. Povinný subjekt může úhradu za vyhledání informace zvýšit o částku odpovídající přiměřené návratnosti investic, jejíž výše nesmí přesáhnout 5 % částky stanovené podle věty první.. Dikce navrhovaného ustanovení vychází ze stávajícího znění upravujícího pravidla pro stanovení sazeb za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací. Povinným subjektům je umožněno v souladu se Směrnicí započíst si úhradu odpovídající přiměřené návratnosti investic. Vzhledem k obecně pojímanému restriktivnímu výkladu překážek bránících právu na informace byla tato úhrada stanovena jako 5 % z částky za vyhledání informace. Byla tedy zvolena určitá paušální sazba, která bude moci být připočítána vždy, neboť je to jediný způsob jak do určité míry zobecnit požadavek Směrnice na všechny myslitelné varianty požadovaných informací a povinných subjektů. Zcela nově je pak zakotvena v ustanovení 7a Nařízení vlády úhrada za vytvoření informace. Ustanovení 2 odst. 4 InfZ stanoví, že povinnost poskytovat informace se kromě jiného netýká vytváření nových informací. Je tedy čistě na povinném subjektu, zda žádost o vytvoření nové informace odmítne s poukazem na ustanovení 2 odst. 4 InfZ, nebo žádost vyřídí a informaci vytvoří (uvedené je třeba důsledně odlišovat od spojení již existujících informací do odpovědi žadateli takovou činnost je třeba hodnotit jako vyhledání informací, nikoliv jako vytvoření nové informace). V případě, že povinný subjekt zvolí cestu poskytnutí nové (na základě žádosti vytvořené) informace a budou zároveň splněny podmínky dle ustanovení 17 odst. 2 InfZ, bude ze strany povinného subjektu možno přistoupit k požadavku úhrady za vytvoření informace. Dle navrhovaného ustanovení 7a Nařízení vlády nesmí výše požadované úhrady překročit skutečně vynaložené náklady odvozené z nákladů na platy, případně mzdy a z ostatních osobních a věcných nákladů spojených s vytvořením informace (vytvoření informace nemusí být nutně spojeno pouze s personálním zatížením povinného subjektu, mohou vznikat i další náklady, např. bude třeba na vytvoření 19

informace pořídit nové technické zařízení, nebo bude třeba využít služeb třetích osob apod.; takové náklady by neměly jít k tíži povinných subjektů). I v případě této úhrady je dána v souladu se Směrnicí možnost navýšit požadovanou úhradu o 5 % (přiměřená návratnost investic, srov. výše). Pokud tedy žadatel požaduje doposud neexistující informaci, je zřejmé, že nebude moci být žádáno o úhradu za vyhledání informace, neboť nebude prozatím co vyhledávat (vyhledání bude součástí procesu vytváření informace). Z důvodu rozličného charakteru možných vytvářených informací bylo přistoupeno v rámci ustanovení 7a odst. 2 Nařízení vlády k vyjmutí předmětné úpravy ze sazebníku úhrad. Uvedená skutečnost klade na povinný subjekt o to větší nároky na odůvodnění konkrétní výše úhrady v oznámení žadateli dle ustanovení 17 odst. 3 InfZ. Navrhovanou změnou tak dochází k nahrazení stávajícího znění ustanovení 17 odst. 2 InfZ ( Pokud byla v licenční smlouvě sjednána odměna, nelze požadovat úhradu nákladů. ), neboť předmětné znění se díky změně provedené v ustanovení 14a odst. 2 InfZ (srov. níže) stalo rozporným se Směrnicí. V ustanovení 14a odst. 2 InfZ došlo k zúžení povinných subjektů, které mohou požadovat úhradu za zúčtování práv (typicky ve formě úplaty z licenční smlouvy) na knihovny, muzea a galerie. Směrnice však jednoznačně stanoví, že tyto subjekty mohou daný druh úhrady započítávat vedle ostatních druhů úhrad (srov. článek 6 odst. 4 Směrnice). Ostatní povinné subjekty mohou požadovat v licenční nebo podlicenční smlouvě uzavřené s žadatelem jen odměnu ve výši nepřesahující výši úhrady dle ustanovení 17 InfZ. Stávající znění ustanovení 17 odst. 2 InfZ tak již nemůže z pohledu Směrnice obstát a bylo nahrazeno novým zněním (srov. výše). Procesní stránka žádosti o úhradu nákladů zůstává zachována beze změn. Povinný subjekt tedy musí vyzvat žadatele k zaplacení požadované úhrady nákladů a požadovanou částku náležitě zdůvodnit. Žadateli je zachována možnost brojit proti výši úhrady stížností dle 16a odst. 1 písm. d) InfZ. V souvislosti s novými pravidly úhrad daných Směrnicí dochází též k úpravě ustanovení 14a odst. 2 InfZ (bod 19). Navrhované znění v souladu se Směrnicí zavádí pro některé povinné subjekty (knihovny, muzea a galerie) možnost požadovat úhradu za zúčtování práv. Tato možnost míří na situace, kdy povinný subjekt má poskytnutí informace spojeno se zpoplatněním ve prospěch třetí osoby a toto zpoplatnění může přenést na žadatele. Uvedené je dle navrhovatele myslitelné v případech, kdy předmětem žádosti jsou informace, které jsou předmětem ochrany práva autorského, nebo zvláštního práva pořizovatele databáze. Pokud mají vyjmenované povinné subjekty v rámci licenční smlouvy možnost dále poskytovat informace, mohou v případě, že takové další poskytnutí je zpoplatněno ve prospěch třetí osoby, v podlicenční smlouvě s žadatelem o informaci požadovat nad rámec úhrady dle ustanovení 17 InfZ též úhradu ve výši, která nepřesáhne částku, kterou dotčené povinné subjekty uhradily třetí osobě. V případě, že je další poskytnutí třetí osobou vyloučeno, uplatní dotčené povinné subjekty ustanovení 11 odst. 2 písm. c) InfZ. Povinné subjekty odlišné od knihoven, muzeí a galerií mohou v podlicenčních smlouvách žádat toliko úhradu ve výši, která by odpovídala úhradě dle ustanovení 17 InfZ nebo úhradě dle zvláštního právního předpisu. K čl. II Přechodné ustanovení určuje, dle jaké úpravy provedené v zákoně o svobodném přístupu k informacím se vyřídí žádosti o poskytnutí informace s ohledem na čas jejich podání. 20

Dále přechodné ustanovení reaguje na ustanovení článku 11 odst. 4 Směrnice a upravuje maximální dobu platnosti licenčních a podlicenčních smluv uzavřených dle zákona o svobodném přístupu k informacím a platných k 17. červenci 2013. Takové smlouvy pozbudou účinnosti uplynutím sjednané doby, nejpozději však 18. července 2043 bez ohledu na případnou delší sjednanou dobu platnosti. Uvedené neplatí na licenční nebo podlicenční smlouvy, jejichž předmětem je digitalizace kulturních zdrojů. K čl. III S ohledem na požadavek směrnice 2013/37/EU provést transpozici do 18. července 2015 je navrhováno předpokládané nabytí účinnosti dnem 1. července 2015. 21