Reformy císaře Augusta

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Jakub Němec Reformy císaře Augusta Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: Prof. JUDr. Michal Skřejpek DrSc. Katedra právních dějin Právnické fakulty Datum vypracování práce: 24. 4. 2017

Prohlašuji, že předloženou diplomovou práci jsem vypracoval samostatně a že všechny použité zdroje byly řádně uvedeny. Dále prohlašuji, že tato práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. Jakub Němec

Obsah Prohlášení.. 1 Obsah.....2 1. Úvod... 4 2. Augustovy počátky a převzetí moci....6 3. Správa říše a správní reformy.......12 3.1. Ústřední správa.. 12 3.2. Územní správa... 18 4. Finanční a daňové reformy...20 4.1. Úvod..20 4.2. Aerarium militare.. 21 4.3. Aerarium...22 4.4. Fiscus 23 4.5. Daně..24 4.6. Patrimonium..26 5. Vojenská správa a její reformy.27 5.1. Úvod..27 5.2. Pozemní armáda 28 5.3. Námořní flotila..31 5.4. Postavení vojáků...32 6. Reformy rodinného práva.35 6.1. Úvod..35 6.2. Lex Iulia et Papia Poppaea.37 6.3. Lex Iulia de adulteriis 40 7. Soudní reformy 43 7.1. Trestní právo.43 7.2. Civilní proces....49 8. Závěr 52 Seznam zkratek 54 Seznam použitých pramenů literatury..55

Shrnutí a klíčová slova.57 Thesis title, summary and key words.... 58

1. Úvod V prvním století před naším letopočtem zmítala římskou říší rozsáhlá krize vyvěrající z toho, že Řím už dávno přestal být jen malou obcí, ale stal se centrem ohromné říše tvořené převážně provinciemi. Ze socioekonomického hlediska zde byly spory o římské občanství mezi Římany a Italiky, hrubě se zhoršilo postavení otroků i svobodných rolníků. Na druhé straně zuřil boj mezi jezdci a nobily, který se týkal především jejich podílu na vykořisťování provincií. Toto vykořisťování probíhalo takovou měrou, že často úplně zbortilo provinční ekonomiku, což logicky vyvolávalo bouřlivou nevoli tamního obyvatelstva. Životní styl bohatých byl čím dál okázalejší a přepychovější, což vedlo ke stále se zvětšující poptávce po dovozu luxusního zboží. Ten výrazně převyšoval vývoz a objem oběživa narůstal, tudíž hodnota měny neustále klesala a ceny stoupaly, následkem čehož se nezměrně rozšířilo lichvářství. Správa říše však probíhala ve starých kolejích, aniž by byla reflektována přeměna původní malé obce ve středomořskou velmoc. Republikánská koncepce už byla zastaralá a nefunkční, však se také ústavní principy začaly vytrácet a rozmohla se korupce. Tento krizový stav vyžadoval promptní řešení spočívající v upuštění od republikánské formy a ustanovení nového uspořádání, které by zohledňovalo nové potřeby říše. Tímto řešením se stal Augustem 1 vytvořený principát v republikánskomonarchistické podobě. 2 Tacitus tento přerod vylíčil hned v úvodu svých Letopisů slovy: "Město Řím ovládali zpočátku králové, svobodu a konsulát zavedl Lucius Brutus. K diktatuře se sahalo jen načas. Ani úřední moc decemvirů netrvala déle než dvě léta, ani konsulská pravomoc vojenských tribunů nebyla dlouho v platnosti. Ani vláda Cinnova ani Sullova nebyla dlouhá; i moc Pompeiova a Crassova rychle přešla na Caesara, Lepidovo a Antoniovo vojsko do rukou Augusta, jenž celou říši, unavenou občanskými 1 Ačkoliv jméno Augustus přijal až v roce 27 př. n. l., pro přehlednost jsem se rozhodl používat je v celé práci. Přepis ostatních jmen jsem zvolil podle Encyklopedie antiky od autorského kolektivu pod vedením Ludvíka Svobody (SVOBODA, Ludvík. Encyklopedie antiky. Vydání 2. Praha: Academia, 1974.). 2 BARTOŠEK, Milan. Dějiny římského práva: ve třech fázích jeho vývoje. Praha: Academia, 1988, str. 25-28. 4

sváry, přijal ve svou moc pod jménem "první občan"." 3 Dále se však Tacitus Augustově vládě věnuje pouze na čtyřech stránkách svého díla. O přeměně republikánského uspořádání také pojednává Appiános v knize Krize římské republiky. Obsáhleji popisuje Augustův život Suetonius v Životopisech dvanácti císařů, konkrétně v Knize druhé. Rovněž se o něm dočteme v Římských dějinách Diona Cassia. Sám Augustus sepsal zprávu o svých úspěších, Res gestae divi Augusti, kde popisuje svou osobu a oslavuje vlastní činy. Účelem této zprávy bylo udržet mezi lidmi povědomí o jeho skutcích. Z jeho nařízení byly Res gestae po jeho smrti vyryty Římě na dvou bronzových pilířích před jeho mauzoleem. Podle rozhodnutí senátu se s nimi však museli seznámit i lidé v provinciích, proto konzulové rozeslali jejich text místodržitelům. Nutno podotknout, že obsah Res gestae je plně poplatný jejich účelu a Augustovy činy popisuje zcela nekriticky. 4 3 Tac. Ann. I 1. 4 ECK, Werner. Augustus a jeho doba. Přeložil Vlastimil DRBAL. Praha: Vyšehrad, 2004. Velké postavy světových dějin, sv. 1. ISBN 80-7021-688-3. str. 7. 5

2. Augustovy počátky a převzetí moci Suetonius uvádí, že Augustův rod pocházel z Veliter 5, kde měl odedávna prominentní postavení. Král Servius Tullius jej povýšil mezi patricijské rody, postupem času však upadl mezi rody plebejské. Až Gaius Iulius Caesar jej znovu pozvedl do patriciátu. Augustův praděd sloužil jako vojenský tribun, jeho děd zastával municipální úřady a během svého života značně zbohatnul. Tyto informace o Augustově rodě dle svých slov čerpal z jiných spisovatelů, do protikladu uvádí tvrzení Marka Antonia, podle kterého byl Augustův praděd propuštěncem a děd penězoměncem. Augustus sám o svém původu píše pouze to, že pochází ze staré zámožné jezdecké rodiny, v níž byl prvním senátorem jeho otec Gaius Octavius. Ten byl již od narození váženým a bohatým občanem a zastával čestné úřady. 6 Roku 61 př. n. l. po své praetuře odešel do Makedonie jako místodržící a při návratu v roce 59 př. n. l. zemřel. Roku 70 př. n. l. uzavřel velice významné manželství s Atiou, neteří Gaia Iulia Caesara, čímž získal spojení se starou patricijskou rodinou, jež rozhodlo o osudu jeho jediného syna. Augustus se narodil 23. září 63 př. n. l. a dostal stejné jméno jako otec, tj. Gaius Octavius. 7 Suetonius dále uvádí, že mu bylo dáno příjmení Thurinus. 8 Klíčovou roli ve směřování jeho životní dráhy sehrál jeho prastrýc Gaius Iulius Caesar, který byl bezdětný. Augusta adoptoval a ustanovil ho ve své závěti hlavním dědicem. Vzhledem k tomu, že stále ještě alespoň formálně dodržoval republikánská pravidla, nemohl Caesar Augusta jmenovat přímo svým následníkem. Z jeho závěti však jasně vyplynulo, komu hodlal předat své politické postavení. 9 Když byl Caesar 15. března 44 př. n. l. zavražděn, pobýval Augustus zrovna v Apollónii v Makedonii, kde studoval. Vydal se tedy zpět do Říma a ujal se dědictví, byť ho od toho jeho matka a otčím odrazovali. 10 Přijal nové jméno po svém prastrýci, Gaius Iulius Caesar. Přídomek Octavianus, značící adopci, sám nikdy nepoužíval. 11 5 Latinsky Velitrae, dnes Velletri (ECK, Augustus, str. 11). 6 Suet. Aug. 1-3. 7 ECK, Augustus, str. 11. 8 Suet. Aug. 7. 9 ECK, Augustus, str. 11-12. 10 Suet. Aug. 8. 11 ECK, Augustus, str. 13. 6

Po Caesarově smrti zastával úřad konzula Marcus Antonius, který svým projevem na jeho pohřbu a veřejným vystupováním vypudil Caesarovy vrahy z Říma. Nebyl však všeobecně přijímán jako přirozený vůdce, neboť pozbyl sympatií lidu, veteránů i části caesarovců. Navzdory přání veřejnosti totiž zamezil tomu, aby byl Caesar přijat mezi bohy. Dále dal najevo záměr posílit své mocenské postavení tím, že na sebe zákonem převedl provincie Gallia Comata a Gallia Cisalpina, čímž se dostal do konfliktu s jinými caesarovci. Také nesplnil ustanovení Caesarovy závěti, podle kterého měl každý příslušník římského městského lidu získat 300 sesterciů. Tuto výplatu provedl Augustus, který také uspořádal hry na počest Caesarova vítězství a začal rychle získávat podporu. Prohlásil, že hodlá potrestat vrahy svého otce, k čemuž ho vedla synovská láska, která byla všeobecně brána za závaznou. Těchto závazků využíval jako základ pro svá jednání, neboť neměl žádné oficiální postavení. 12 Augustův protivník Marcus Antonius byl ve velké neoblibě mezi šlechtici, jelikož obléhal Decima Iunia Bruta v Mutině a snažil se ho vypudit z jeho právoplatně získané provincie. Augustus toho využil a pokusil se Marka Antonia nechat zavraždit, což však nevyšlo. Obávaje se odplaty, shromáždil různými úplatky vojsko veteránů. S tímto vojskem vyrazil na pomoc konzulům Aulovi Hirtiovi a Pansovi, kteří spolu s Decimem Iuniem Brutem proti Marku Antoniovi bojovali a porazili ho, avšak Aulus Hirtius i Pansa během bojů zahynuli. Zřejmě je zabil sám Augustus, aby mu připadla veškerá vítězná vojska. Marcus Antonius našel útočiště u Marka Aemilia Lepida. 13 Jelikož oba konzulové během války zemřeli, vyslal Augustus do Říma delegaci centurionů, aby požádali senát o konzulát pro něj a o slíbenou peněžní odměnu pro vojsko. Senát toto odmítl a Augustus v doprovodu legií táhl úspěšně na Řím. 19. srpna 43 př. n. l. byl zvolen konzulem. Vzápětí ustanovil zvláštní tribunál proti Caesarovým vrahům, vyplatil veteránům zbylé přísliby z jeho závěti a zrušil usnesení, kterým senát prohlásil Marka Antonia a jeho přívržence za nepřátele státu. 14 V říjnu 43 př. n. l. se Augustus sešel s Markem Antoniem a Markem Aemiliem Lepidem, aby se dohodli na rozdělení západní části římské říše a boji proti Caesarovým 12 ECK, Augustus, str. 14. 13 Suet. Aug. 10-12. 14 ECK, Augustus, str. 16. 7

vrahům. Augustus získal Sicílii, Sardínii a provincii Africa, Marcus Aemilius Lepidus provincii Gallia Narbonensis a Hispánii, Marcus Antonius si ponechal provincie Gallia Cisalpina a Gallia Comata. Itálie zůstala ve společné správě. Zvolili pro sebe úřední označení tresviri rei publicae constituendae (kolegium tří mužů pro uspořádání státu). Na rozdíl od triumvirátu tvořeného Gnaeem Pompeiem Magnem, Gaiem Iuliem Caesarem a Markem Liciniem Crassem, který vznikl formou čistě soukromé dohody, byla tato domluva legalizována rozhodnutím lidového shromáždění. Na základě jeho usnesení obdrželi tituly a úřední pověření. To bylo sice časově omezeno na pět let, ale co se obsahu týče, bylo prakticky absolutní. Bez jakýchkoliv právních překážek tedy mohli pravomocně rozhodovat téměř o čemkoliv. 15 Pomsta Caesarovy smrti byla společným úkolem Marka Antonia a Augusta. Své politické nepřátele zbavili právní ochrany a za jejich dopadení vypsali odměny. Majetek jim byl zkonfiskován, výtěžek připadl triumvirům. Netýkalo se to bezprostředně jen Caesarových vrahů, na seznamu proskripcí bylo zapsáno zhruba 300 senátorů a 2000 jezdců. Mnoho republikánských senátorských rodin bylo zcela vyhlazeno a na jejich místo nastoupily nové. Tím se zásadně změnila struktura společnosti a zmizely staré republikánské tradice, což byl předpoklad pro vznik principátu. 16 V říjnu 42 př. n. l. došlo u Filipp k dvěma bitvám mezi triumviry a Caesarovými vrahy. Z obou bitev vyšel vítězně Marcus Antonius, který později o Augustovi mluvil jako o zbabělci, který se schoval před nepřítelem. 17 Augustus totiž v první bitvě přišel o tábor a stěží se zachránil útěkem k vojsku Marka Antonia. Po ukončení bojů poslal hlavu Marka Iunia Bruta do Říma, aby byla vystavena u nohou Caesarovy sochy. Triumvirové si nyní znovu rozdělili úkoly. Marcus Antonius dostal na starost východní část říše, Augustus se měl postarat o veterány převézt je zpět do Itálie a umístit na municipiálních pozemcích. Toto byl však velmi nevděčný úkol. Nespokojení byli totiž jak držitelé pozemků na jedné straně, kterým se logicky nelíbilo, že jsou vyháněni, tak veteráni na straně druhé, kterým se zdálo, že dostali neúměrně málo půdy vzhledem ke svým zásluhám. 18 15 ECK, Augustus, str. 17. 16 ECK, Augustus, str. 17-18. 17 ECK, Augustus, str. 18. 18 Suet. Aug. 13. 8

Toho využil Lucius Antonius, bratr Marka Antonia, a vytvořil koalici proti Augustovi. Byl silně podporován právě obyvateli, kteří přišli o své pozemky, a také většinou senátu. Došlo sice k pokusu o rozpuštění triumvirátu, což by však ohrozilo ekonomickou situaci vojáků a veteránů, takže od toho bylo upuštěno a Lucius Antonius se spolu se svými přívrženci opevnil v Perusii. Roku 40 př. n. l. se ale musel vzdát. Vzhledem k silné pozici Marka Antonia Augustus Lucia Antonia ušetřil, jeho přívržence a velké množství obyvatel Perusie ale nechal popravit. Ti, kteří zůstali ušetřeni, žádali Marka Antonia, aby proti Augustovi zakročil. Přestože byl východ říše ohrožován Parthy, Marcus Antonius je vyslyšel, jelikož Augustovy činy pro něj představovaly mnohem větší nebezpečí a spojil se se Sextem Pompeiem, který ovládal západní Středomoří. Oproti tomu se Augustus roku 40 př. n. l. oženil se Scribonií, dcerou Scribonia Libona, který byl tchánem Sexta Pompeia. Ta Augustovi porodila dceru Iulii, jeho jediné vlastní dítě. Marcus Antonius se vylodil v Itálii s ohromným vojskem, k bitvě s Augustem však nedošlo. Centurioni byli totiž proti vojenskému řešení a donutili Augusta s Markem Antoniem dohodnout se. Ti tedy uzavřeli smlouvu z Burundisia, která byla Augustovým velkým úspěchem. Připadly mu totiž všechny západní provincie vyjma provincie Africa, kterou dostal Marcus Aemilius Lepidus, Itálie byla otevřena všem. Marku Antoniovi zůstaly východní provincie jako předtím a vrátil se na Východ, Augustus zůstal v Itálii. K utvrzení této dohody se Marcus Antonius oženil s Augustovou sestrou Octavií. 19 Aby zajistil konečný mír, musel se Augustus ještě vypořádat se Sextem Pompeiem. Ten totiž, jak již bylo napsáno, držel kontrolu nad mořem a blokoval dovoz obilí do Itálie. V roce 39 př. n. l. tedy uzavřeli smlouvu z Misena. V ní se Sextus Pompeius zavázal ukončit blokádu Itálie, výměnou za to mu byla dána kontrola nad Sardinií, Korsikou, Sicílií a Peloponnésem a byl mu přislíben konzulát pro rok 35 př. n. l. V dohodě se Augustus také zavázal, že umožní příznivcům Sexta Pompeia a těm, kteří unikli proskripcím, návrat do Říma a do veřejného života. Mezi nimi byla i Livia Drusilla z rodu Claudiů, do které se Augustus zamiloval. Třebaže se svým manželem Ti. Claudiem Neronem čekala již druhé dítě, což podle pravidel vylučovalo svatbu s jiným mužem, prosadil u kněžského kolegia pontifiků zvláštní povolení a 17. ledna 38 př. n. l. se s ní oženil. Její dva synové, Tiberius Claudius Nero a Nero Claudius Drusus, přešli po smrti 19 ECK, Augustus, str. 19-21. 9

jejich otce do Augustova domu, neboť jej Ti. Claudius Nero v závěti určil za poručníka svých synů. 20 Augustovi však moc Sexta Pompeia začala velice brzy vadit. Sextus Pompeius byl ale příliš silný na to, aby mohl být rychle poražen. Potřeboval proto posílit své vojsko na moři a pomoc od Marka Antonia. O posílení vojska se postaral Marcus Vipsanius Agrippa, který vybudoval moderní loďstvo. Marcus Antonius byl mezitím na Východě v nelehkém postavení sice úspěšně odrazil Parthy, nedostál ale zatím svému slibu římskému lidu, že obnoví čest Říma, která byla poskvrněna tvrdou porážkou roku 53 př. n. l. u Karrh. Navíc hodlal rozšířit východní hranici impéria, k čemuž potřeboval zkušené oddíly, které mohl získat pouze od Augusta. V září 37 př. n. l. se tedy oba sešli v Tarentu a dohodli se na prodloužení platnosti triumvirátu o dalších pět let. Augustus znovu ostentativně prezentoval, jak dbá na právní normy a nechal tuto dohodu formálně potvrdit lidovým shromážděním. Marcus Aemilius Lepidus již nyní při obnově triumvirátu zřejmě žádnou roli nehrál. Dále se dohodli na vzájemné vojenské pomoci. Marcus Antonius se zavázal Augustovi předat 120 lodí ze své flotily, ten mu na oplátku měl poslat 20.000 legionářů. Zatímco Marcus Antonius svou část dohody vzápětí splnil, Augustus mu poslal jen desetinu slíbených vojáků. Nyní tedy mohl Augustus vytáhnout proti Sextu Pompeiovi. Po mnoha zvratech se Marku Vipsaniu Agrippovi nakonec povedlo po bitvách u Mylai a Naulochu v roce 36 př. n. l. oslabit Sexta Pompeia natolik, že se již nemohl vojensky udržet. Odplul se zbytky své flotily na východ, kde byl roku 35 př. n. l. dopaden a popraven. Část jeho pozemního vojska přešla k Augustovi, část k Marku Aemiliu Lepidovi, který mezitím se svými legiemi přešel ze severní Afriky na Sicílii a požadoval její předání. Augustovi se však podařilo přesvědčit Lepidovy vojáky, aby přešli k němu. Lepidovi tudíž nezbývalo nic jiného než se vzdát, což mu alespoň zachránilo život. Do své smrti pak žil na mysu Circei a zastával úřad nejvyššího ponitifika. Poté Augustus prohlásil všechny občanské války za ukončené. Senát ho zahrnul množstvím poct, mezi nimiž mu byla propůjčena nedotknutelnost tribuna lidu, do níž byly brzy zahrnuty i Livia a Octavia. Provinit se proti nim rovnalo se provinit se proti samotnému římskému lidu. 21 Od 1. ledna do 31. prosince roku 33 př. n. l. zastával opět 20 ECK, Augustus, str. 22-23. 21 ECK, Augustus, str. 23-25. 10

úřad konzula a začal si připravovat půdu na to, aby se mohl vypořádat s Markem Antoniem. 22 Kontakty s ním přerušil, a aby proti němu poštval veřejnost, nechal otevřít a přečíst jeho závěť, v níž Marcus Antonius mezi svými dědici uvedl i děti Kleopatry VII. To byl podle Augusta důkaz, že upustil od svého římského poslání. Nechal ho proto prohlásit za nepřítele, avšak jeho příbuzným a přátelům, mezi nimiž byli i tehdejší dva konzulové Gaius Sosius a Gnaeus Domitius, umožnil odchod z Říma. Nedlouho poté Marka Antonia v bitvě u Aktia porazil. Ten s Kleopatrou VII. uprchl do Alexandrie, kterou ale Augustus brzy dobyl a Marcus Antonius byl donucen spáchat sebevraždu. Taktéž učinila i Kleopatra VII., aby se vyhnula tomu, že se stane součástí Augustova triumfálního průvodu. 23 Tím už všechny občanské války skutečně skončily a na znamení toho, že v celé říši zavládl mír, dal v roce 29 př. n. l. Augustus uzavřít svatyni Iana Quirina v Římě. 24 Roku 27 př. n. l. od senátu přijal jméno Augustus. 25 Význam tohoto jména vysvětluje Michael Grant takto: Toto slovo s významem vznešený, ctihodný v sobě skrývalo až nábožnou úctu a souviselo se slovesem augere, zvětšovat, které mělo společný kořen s výrazem auctoritas a možná i augurium, věštění, jež bylo v římské tradici hluboko zakořeněné. Přijetí jména Augustus pro vystižení nového postavení panovníka jako vůdce národa naznačovalo jeho nadřazenost nad ostatním lidstvem, a přece se vyhýbalo asociacím s diktátorstvím nebo božstvím, které by těžce uráželo konzervativce. 26 22 ECK, Augustus, str. 28. 23 Suet. Aug. 17. 24 ECK, Augustus, str. 33. 25 BURIAN, Jan. Římské impérium: vrchol a proměny antické civilizace. Vyd. 2., dopl. Praha: NS Svoboda, 1997. ISBN 80-205-0536-9. str. 23. 26 GRANT, Michael. Dějiny antického Říma. Přeložila Alena JINDROVÁ. Praha: BB art, 1999. ISBN 80-7257-009-9. str. 228. 11

3. Správa říše a správní reformy 3.1. Ústřední správa Poté, co Augustus ovládl říši, musel vyřešit problém, jak ji stabilizovat a jak nastolit optimální režim. Rozhodl se, že ponechá republikánské formy, ale dá jim jiný obsah a vedle republikánských orgánů vytvoří orgány vlastní, které postupně převezmou veškerou správní pravomoc. Šlo mu o to, aby měl celý stát ve svých rukou, zároveň ale dobře věděl, že republikánské tradice jsou ještě silně zakořeněny. 27 Proto postupoval velmi opatrně. Suetonius o něm napsal: Pro dokonalého vůdce nebylo podle jeho soudu nic nevhodnějšího nežli spěch a pošetilá ukvapenost. Proto často užíval řeckého přísloví Spěchej pomalu a řecky citoval verš Opatrný vůdce lepší nežli zbrkle odvážný, jakož i latinské úsloví Dost rychle se děje vše, co se děje dost pořádně. O bitvě nebo válce tvrdíval, že se nemá podnikat, leda když se naděje na zisk ukazuje silnější nežli obava ze ztráty. Neboť, jak rovněž říkával, ti, kdo pro nejmenší výhody podstupují největší nebezpečí, podobají se rybářům, kteří chytají ryby na zlatý háček, jehož ukousnutím vzniká škoda nenahraditelná žádným úlovkem. 28 Postupně tedy posiloval svou osobní moc, jejíž některé republikánské formy zahalovaly její skutečné autokratické jádro, až začala být přijímána jako samozřejmá. 29 Proto v lednu roku 27 př. n. l. Augustus okázale složil svou moc do rukou senátu, čímž formálně obnovil republiku a římský lid na oko znovu získal vůdčí postavení. Armáda však stála na jeho straně a senátoři si ani nedělali iluze o tom, že by je Augustus nechal rozvíjet vlastní politiku. Fakticky jim nezbylo nic jiného než podřídit všechny instituce římského státu Augustově osobní moci. 30 Ten od bitvy u Aktia nepřetržitě zastával úřad konzula, v čemž nyní pokračoval. Současně mu byla svěřena správa Egypta, Galie, Hispánie a Sýrie. Na těchto třech územích byla umístěna většina římské armády. 31 Na základě prokonzulského imperia, které mu senát udělil, se Augustus stal jejím vrchním velitelem. Nejprve na deset let, v roce 19 př. n. l. mu bylo uděleno celoživotně. 32 Toto 27 BARTOŠEK, Milan. Administrativní problémy antického Říma II. Právněhistorické studie 23. Praha: Academia, 1980, s. 229-266. str. 238. 28 Suet. Aug. 25. 29 BARTOŠEK, Administrativní problémy, str. 238-239. 30 BURIAN, Římské impérium, str. 23. 31 GRANT, Dějiny, str. 227. 32 BURIAN, Římské impérium, str. 24. 12

imperium proconsulare bylo jádrem jeho mocenského postavení především mimo Řím, v Římě samém jím byla tribunica potestas, 33 to jest pravomoc tribuna lidu. Tu získal na časově neomezenou dobu v červnu roku 27 př. n. l. Opravňovala ho vetovat usnesení senátu a významných římských úředníků, svolávat a řídit senát a shromáždění lidu a navrhovat zákony. Také ho činila osobně nedotknutelným. Své celkové mocenské postavení ještě posílil v roce 12 př. n. l., kdy po smrti Marka Aemilia Lepida získal titul nejvyššího pontifika. 34 Často také vystupoval jako konzul nebo cenzor. Sám sebe nazýval princeps civium, první mezi ostatními sobě rovnými občany. 35 Výraz princeps původně znamenal nejváženějšího senátora, který jako princeps senatus býval první dotazován na radu, Augustus jej posunul do roviny prvního občana ve státě, princeps inter pares. 36 Odtud pochází název principát pro období od prvního do poloviny třetího století n. l. Právě souběh všech jeho výše uvedených pravomocí, které byly odtrženy od magistratur, k nimž původně náležely, byl charakteristický pro principa. On sám nebyl magistrátem, tudíž nepodléhal různým omezením a zákazům a mohl volně jednat, aniž by byl komukoli odpovědný. Důsledkem toho řídil veškerou státní správu v nejvyšší instanci a sám rozhodoval o nejdůležitějších otázkách. Ostatní řídily jeho pomocné orgány, jejichž rozhodnutí mohl kdykoliv změnit. 37 Velký význam měla císařská rada, consilium principis, do které Augustus dosadil své vojensky a diplomaticky zkušené přátele. 38 Augustus velmi dbal na to, aby nové uspořádání správy říše budilo zdání kontinuity principátu s republikou. Mnohé republikánské úřady proto zachoval, vedle nich ovšem vytvořil úřady nové, které je postupně nahrazovaly a zabezpečovaly nově vzniklé potřeby římského státu. Jejich úředníky jmenoval sám císař, odpovědní byli pouze jemu a na jeho vůli také závisela délka jejich funkčního období. Tyto Augustovy správní reformy byly zcela logickým krokem, neboť republikánský systém, podle kterého se úředníci každý rok obměňovali, již nevyhovoval. Jednak z toho důvodu, že efektivní správa obrovské říše vyžadovala odborné znalosti a jednak proto, že tyto úřady byly obsazovány nepřáteli nového režimu z řad staré senátorské aristokracie. Vzhledem k tomu, že Augustus položil teprve základ byrokratizace státního aparátu a vznik císařské 33 BARTOŠEK, Dějiny, str. 58. 34 BURIAN, Římské impérium, str. 24-25. 35 BARTOŠEK, Administrativní problémy, str. 239. 36 BARTOŠEK, Dějiny, str. 58. 37 BARTOŠEK, Administrativní problémy, str. 239. 38 BURIAN, Římské impérium, str. 25. 13

administrativy byl na samém počátku, nebylo ještě zapotřebí zvláštních specializovaných úřadů, které by císaři pomáhaly se stále větším množstvím úkolů souvisejících s řízením státu. Bylo tedy běžné, že Augustus dosazoval do úřadů služebníky, otroky a propuštěnce. Stejně tak jako byli obvykle pověřováni obstaráváním náležitostí svého pána v soukromém životě, měli nyní za úkol obstarávat náležitosti panovníka jako hlavy státu. Nedá se tedy mluvit o úřednících a o jejich úřadech v pravém slova smyslu, neboť neměli žádné oficiální postavení. 39 Bartošek uvádí tyto funkcionáře: praefecti praetorio, původně jen vysocí vojenští velitelé, později nadaní též vrchní správní pravomocí v celé Itálii. Ostatně jako principovi důvěrníci, rádci i zástupci zasahovali do všech státních záležitostí a směli rozhodovat i vice sacra (tj. v zastoupení a jménem principa); praefectus urbi(s) v pozměněné podobě (tato starobylá funkce pocházela ještě z královské doby) velel třem kohortám po 1000 mužích městské policejní služby v Římě; praefectus vigilum byl jako druhý nejvyšší důstojník v Římě velitelem městské noční policejní a protipožární služby a podléhalo mu sedm stejně početných kohort; praefectus annonae vykonával vrchní dozor nad zásobováním Říma potravinami, zvláště obilím, a nad rozdělováním bezplatného obilí lidu (tzv. frumentatio); praefectus vehiculorum řídil provoz principovy pošty. Důležité správní funkce zastávali i četní kurátoři (kteří ovšem měli nižší postavení než prefekti). Tak např. odpovídali curatores aedium za nové budovy a za veřejné práce; curatores aedium sacrarum za císařské budovy; curatores aquarum za vodovody a dodávku vody do Říma; curatores alvei et riparum Tiberis za řečiště a nábřeží Tibery. 39 SKŘEJPEK, Studie z dějin římské ústřední správy za principátu: císařské kanceláře, jejich činnost a organizace. Acta Universitatis Carolinae. Iuridica. 1991, s. 19-139. ISSN 03230619. str. 22-23. 14

Dílčí správní úkoly vykonávali různí prokurátoři za roční plat 60 000, 100 000, 200 000 nebo až 300 000 sesterciů (a podle toho se nazývali sexagenarii, centenarii, ducenarii a tricenarii). Tak pečovali např. procuratores hereditatium o dědické záležitosti 40 (což tehdy patřilo k prvořadým a nejen soukromoprávním jednáním); procuratores mettalorum o těžbu kovů; procuratores operarum publicarum o veřejné stavby a budovy (náhradou za dřívějsí kurátory). Většina prokurátorů dozírala ovšem na záležitosti finanční povahy. 41 Suetonius ještě uvádí triumviry pro doplňování senátu a triumviry pro výběr jezdeckých čet. 42 Jak již bylo řečeno výše, Augustus zachoval republikánské úřady, postupně je ovšem zbavil politického vlivu. Zásadní problém pro něj představovali konzulové, neboť byli symbolem republiky a dřívější skutečnou hlavou státu. Při oslabování jejich pozice si však musel počínat velice opatrně, aby nevzbudil nevoli republikánské části vládnoucí třídy. Nechal je tedy nadále vystupovat jako nejvyšší představitele státu a zůstalo jim právo eponymie, tj. úřední rok jejich funkčního období se označoval jejich příjmením. Konzulát tak zůstal nejdůstojnějším úřadem, jeho politický vliv ale zanikl a správní pravomoci postupně převzali císařští úředníci. 43 Konzuly určoval princeps, především jakožto odměnu a osobní vyznamenání. V souladu s těmito kroky neoznačoval Augustus konzulskou pravomoc za přímý základ císařské moci, ačkoliv sám byl konzulem od roku 31 do roku 23 př. n. l. a od roku 19 př. n l. mohl užívat znaky konzulské hodnosti doživotně. 44 Suetonius zmiňuje Augustův požadavek, aby kdykoli mu bude svěřen konsulát, dostával dva kolegy místo jednoho, ale nebylo mu vyhověno; všichni totiž namítali, že jeho velebnost je již tím dost zmenšována, že tento čestný úřad nezastává sám, nýbrž zároveň s osobou druhou. 45 K horšímu se změnilo postavení aedilů, neboť 40 Konkrétně o výběr dědické daně. 41 BARTOŠEK, Administrativní problémy, str. 240-241. 42 Suet. Aug. 37. 43 BARTOŠEK, Administrativní problémy, str. 242. 44 BURIAN, Římské impérium, str. 26. 45 Suet. Aug. 37. 15

na ně Augustus nemusel brát tolik ohledů. Fakticky sice zůstali nositeli významných správních pravomocí, které ale již prakticky vykonávali císařští úředníci. Ve skutečnosti jim tudíž zbyla jen jurisdikce na tržištích. Městský a cizinecký praetor zůstali hlavními soudními magistráty a nově zřizovaní praetoři měli správní věci na starosti jen zřídka. Počet kvestorů Augustus snížil na dvacet. 46 Nyní však působili v podřízených funkcích finanční správy buď v rámci císařské administrativy v Římě, nebo v provinciích, které spravoval senát. Sám převzal pravomoci cenzorů, jejichž důležitou součástí byla pravomoc určovat daňové a vojenské povinnosti a pravomoc sestavovat seznam senátorů a jezdců. 47 Magistráti a císařští úředníci ale netvořili dvě oddělené skupiny. V praxi se stávalo, že významná osoba zastávala císařský úřad a poté magistraturu či naopak. 48 Už z dob republiky zde byla praxe řešit neobvyklé problémy ustanovením mimořádných magistratur, případně jednorázovým udělením mimořádné pravomoci jednotlivci. Augustus tak v době nedostatku potravy roku 22 př. n. l. převzal péči o zásobování Říma, v roce 20 př. n. l. se ujal správy silnic a v roce 11 př. n. l. převzal péči o veřejné stavby a veřejná prostranství. 49 Co se senátu týče, mohl nyní Augustus přímo ovlivňovat jeho složení a tím i rozhodování, čehož samozřejmě také využíval. Aby se však pojistil proti potenciálnímu nebezpečí, přiznal senátu nejvyšší důstojnost a ponechal mu dosavadní výsady. Z politického vlivu na chod říše jej ale vyřadil, v jeho působnosti zůstaly jen ty věci, které Augusta nemohly nijak ohrozit, například různé sakrální záležitosti, obřady, slavnosti, triumfy a jiné. 50 Suetonius popisuje událou proměnu senátu těmito slovy: Senát před Augustem se stal při narostlém počtu členů tělesem beztvarým a neuspořádaným; bylo jich totiž více než tisíc, z toho někteří velmi nedůstojní, kteří se tam dostali přímluvami a úplatky teprve po násilné smrti Caesarově lid takovéto senátory zval záhrobními. Aby senát vrátil starému počtu i lesku, provedl Augustus dvě prověrky: první podle rozhodování senátorů samých, přičemž muž vybíral muže, druhou podle rozhodování svého a Agrippova. Tenkrát prý předsedal, jsa chráněn brněním pod šatem a opásán mečem, přičemž deset zvlášť statných přátel ze stavu senátorského obklopovalo jeho 46 BARTOŠEK, Administrativní problémy, str. 242. 47 BURIAN, Římské impérium, str. 27-28. 48 BARTOŠEK, Administrativní problémy, str. 242. 49 BURIAN, Římské impérium, str. 25. 50 BARTOŠEK, Administrativní problémy, str. 242-243. 16

stolici. Cremutius Cordus píše, že tehdy nebyli ani senátoři připouštěni k slyšení u Augusta jinak než po jednom a po předchozí tělesné prohlídce. Některé senátory přiměl, aby se sami skromně vzdali; i když se vzdávali, přece jim ponechal senátorský šat i právo při divadle sedět v orchéstře a účastnit se veřejných hostin. Aby pak vybraní a pověření mohli plnit senátorské povinnosti jak okázaleji, tak s menšími obtížemi, ustanovil, aby každý dříve, než usedne, kadidlem a nesmíšeným vínem obětoval u oltáře toho boha, v jehož chrámě se sedění dálo; dále aby řádné sedění senátu nebylo svoláváno častěji než dvakrát v měsíci, o kalendách a idách; rovněž aby v měsíci září a v říjnu nemusili se dostavit jiní než losem vybraní, jejichž přítomnost by dostačovala k právoplatnému usnášení o dekretech. Pro sebe pak Augustus zařídil volbu půlletých výborů, aby s nimi předem probral záležitosti, o kterých hodlal podat návrhy v plénu senátu. Při důležitějším předmětu jednání se neptal na mínění jednotlivých senátorů podle ustáleného pořadí, nýbrž podle své libosti; činil tak proto, aby každý sledoval jednání s větší pozorností, jako by doopravdy šlo o podání vlastního úsudku spíše než o projev pouhého souhlasu. 51 51 Suet. Aug. 35. 17

3.2. Územní správa 52 Město Řím s přilehlým okolím se stalo samostatnou správní jednotkou, jejíž řízení měl na starosti sám Augustus. Správu vykonával prostřednictvím císařských úředníků jakožto svých zástupců, takže senát nad ním ztratil veškerou kontrolu. Rozčlenil Řím na čtrnáct městských čtvrtí (regiones), z nichž každou řídil losem určený praetor, aedil nebo tribun. Dále se město dělilo na 265 okrsků (vici), v jejichž čele stáli čtyři vicomagistri. Území Itálie se velmi rozšířilo. Nyní sahalo až k Alpám, což vedlo k potřebě správních změn. Augustus je rozdělil do jedenácti krajů (regiones). Toto rozdělení ale sloužilo čistě k ulehčení administrace a soudnictví, kraje neměly žádnou autonomii na rozdíl od italských měst, jež si zachovala přibližně stejné právní postavení a také širokou autonomii, která však byla záměrně oslabována. Jednak císařskými úředníky, kteří měli na starost některý specializovaný administrativní úsek, jednak přímými zásahy nejvyšších orgánů, které různou měrou usměrňovaly vnitřní městský život. O bezpečnost země se do stého milníku od Říma staral praefectus urbi, ve vzdálenějších oblastech praefectus praetorio. Jinak ale území Itálie stále kontroloval senát, který měl v souvislosti s tím pravomoci k různým významným aktům, mimo jiné mohl vyjmout město z působnosti některého zákona. Ve vedoucích orgánech ke změnám nedošlo, v čele měst tak byli duoviri a v čele kolonií quattuorviri. Celkově se správa měst změnila tak, že v menším měřítku velmi připomínala správu Říma. Nad ostatními orgány města stál městský senát, jehož členové, decuriones, řídili skrz své dekrety veškerý veřejný život. Činnost chybějících magistrátů dočasně nahrazoval prefekt. Stejně jako v Římě, i ve městech působili městští aedilové, jejichž úkolem byla cura urbis. Co se městských lidových shromáždění týče, ta se starala pouze o volební věci a do městské správy nezasahovala. Dále zde působily nižší správní orgány jako speciální kurátoři, prefekti a prokurátoři, kteří měli zvláštní administrativní úkoly, například péči o veřejné cesty nebo zásobování obyvatelstva potravinami. Ve vztahu Říma k provinciím a uvnitř provincií samých došlo k rozsáhlým změnám. Jejich počet vzrostl zaprvé díky výbojům a zadruhé reorganizací provincií stávajících. Stále silněji se projevovaly rozdíly mezi zaostalejším Západem a 52 BARTOŠEK, Administrativní problémy, str. 248-250. 18

pokročilejším Východem. Proto zatímco ve východních provinciích byly brány ohledy na tamní instituce a zvyky, v západních probíhala tvrdá romanizace. Největší rozdíl v jejich správě ovšem závisel na tom, zda šlo o provincie císařské či senátní. Jak již bylo řečeno, v roce 27 př. n. l. obdržel Augustus prokonzulské imperium, jež mu přisuzovalo nejvyšší vládní moc nad dosud nepacifikovanými provinciemi, ve kterých byla umístěna většina římské armády. Deset provincií, které považoval za pacifikované, tedy ponechal v rukou senátu (provinciae populi Romani) a nadále do nich neposílal žádná silnější vojska. Zbylých sedm provincií, ve kterých probíhaly boje, vzal pod své přímé velení (provinciae Caesaris) a nechal se zde zastupovat některým ze svých vojenských velitelů. Status provincií však nebyl pevně zakonzervován, podle okolností měnily svou povahu z císařské na senátní a naopak. V čele každé provincie byl místodržící. V senátních to býval promagistrátor, od konce jehož funkčního období konzula či praetora uplynulo minimálně pět let. Vzhledem k velkému množství zájemců však někteří čekali až 15 let, než se stali místodržiteli. Funkce se ujímali 1. července na dobu jednoho roku, místodržící v konzulárních provinciích (Africa a Asia) na dva roky. Vzhledem k Augustově prokonzulskému imperiu byly jejich pravomoci omezeny na administrativu a soudnictví. Pouze výjimečně, pokud je k tomu Augustus zmocnil, mohli velet legiím. Byl jim podřízen jejich legát (v konzulárních provinciích tři legáti), kvestor a početný nižší správní a soudní aparát. V císařských provinciích povolával místodržícího, rovněž z řad bývalých konzulů či praetorů, sám Augustus. Ten pak užíval titulu legatus Augusti pro praetore. Jako principův zástupce byl zcela závislý na jeho vůli, od ní také odvisela délka jeho funkčního období. Ta se zpravidla pohybovala ve lhůtě tří až pěti let, v některých případech však byla i více než desetiletá. Rovněž náplň práce a odměnu za ni místodržícím určoval Augustus. Jejich nejpodstatnější pravomocí bylo velení vojskům umístěným v provincii, ovšem v rámci vrchního velení Augustova. Jako nižší správní orgány zde působili pouze císařští úředníci v čele s různými prokurátory, kteří byli povoláváni výlučně z jezdeckého stavu. Náplní jejich práce byly různorodé administrativní úkoly především finančního charakteru. Také zde působili legati Augusti iuridici, kteří (vyjma Egypta a Palmýry) nebyli jen soudními úředníky, ale prováděli obdobnou správní agendu jako jejich kolegové v Itálii. Samozřejmě nejvíce se rozvíjela správní činnost v těch provinciích, které byly nejvyspělejší. 19

4. Finanční a daňové reformy 4.1. Úvod Augustus věděl, že pro zajištění své moci potřebuje dvě hlavní opory: silnou armádu a velké množství peněz. Proto se usilovně snažil, aby ozdravil státní finance a aby měl k dispozici rozsáhlé finanční prostředky. Když v roce 27 př. n. l. rozdělil provincie na císařské a senátní, ty nejbohatší připadly jemu. S odůvodněním, že je na jejich území umístěna armáda, která k zajištění chodu vyžaduje velké náklady, si vyhradil k dispozici veškeré příjmy z těchto provincií. 53 Armáda a finanční správa říše totiž byly dvě vzájemně velmi úzce spojené oblasti. Obě zajišťovaly stabilitu i samostatnou existenci vlády, obě byly elementárními prostředky k realizaci vnitřní i vnější politiky, v obou byl základ Augustovy moci. Proto po ovládnutí vojska směřoval Augustus svůj zájem na problematiku finanční správy. 54 53 BARTOŠEK, Administrativní problémy, str. 252-253. 54 SKŘEJPEK, Michal. Organizace římské finanční správy za principátu. Acta Universitatis Carolinae. Iuridica. 1988, s. 39-95. ISSN 03230619. str. 40. 20

4.2. Aerarium militare Aby si zajistil přízeň vojska, rozhodl se Augustus zlepšit situaci válečných veteránů. Ti měli po skončení služby nárok na příděl půdy, která jim ale byla přidělována v stále odlehlejších končinách. Proto roku 13 př. n. l. prosadil v senátu, aby veteránům namísto přídělu půdy byla nadále vyplácena finanční odměna. 55 Tu v letech 7, 6, a 4-2 př. n. l. vyplatil ze svých soukromých prostředků, což ale nebylo dlouhodobé řešení. Proto v roce 6 n. l. zavedl pětiprocentní daň dědickou (vicesima hereditatium) a zřídil zvláštní vojenskou pokladnu, aerarium militare, do které plynuly právě příjmy z dědické daně, a která sloužila výhradně pro zajištění veteránů. 56 Sám do ní vložil 170 milionů sesterciů, avšak cizí příspěvky do ní nepřijímal. To svědčí o tom, že skutečně šlo o čistě propagandistické opatření, které učinil, aby si zajistil náklonnost vojáků. 57 Správou vojenské pokladny byli pověřeni dva praetores aerarii militaris 58, kteří byli vybíráni losem. Stejně jako všichni ostatní císařští úředníci, byli i oni plně závislí na Augustovi, který z titulu vrchního vojenského velitele disponoval veškerými finančními prostředky v nové pokladně. 59 55 BARTOŠEK, Administrativní problémy, str. 253. 56 Dále do ní ještě plynuly příjmy z nově zavedené jednoprocentní daně z veřejných prodejů - centesima rerum venalium (BARTOŠEK, Administrativní problémy, str. 253). 57 ECK, Augustus, str. 72-73. 58 Jeho správa se v průběhu času měnila, podle Skřejpka v čele aeraria militare stáli tři praefecti aerarii militari (SKŘEJPEK, Organizace, str. 61). 59 BARTOŠEK, Administrativní problémy, str. 253. 21

4.3. Aerarium Aerarium populi Romani nebo také aerarium Saturni (podle Saturnova chrámu, v němž bylo umístěné) bylo nejstarší římskou pokladnou. Měla symbolizovat kontinuitu s republikánskými institucemi a stejně tak jako význam všech ostatních republikánských institucí, i ten její za principátu upadl. Augustus roku 23 př. n. l. nahradil kvestory, kteří stáli v jejím čele, dvěma praetory. Stejně jako předtím kvestoři, byli i tito praetoři voleni comitiemi a jejich funkční období trvalo jeden rok. Formálně se tedy správa této pokladny příliš nezměnila, začaly se však zpřetrhávat vazby mezi ní a senátem jakožto nejvyšším kontrolorem římských financí a i když si uchovalo jistou formální samostatnost, její řízení fakticky převzal císař. 60 Do rozdělení provincií na císařské a senátní byly všechny přímé i nepřímé daně příjmy aeraria. Poté sem spadaly z přímých daní pouze ty, které byly vybírány v provinciích senátních. Jednalo se o daň z půdy (tributum soli) a daň z hlavy (tributum capitis). Z nepřímých daní byly příjmem aeraria pětiprocentní daň z prodeje (vicesima venalium manciporum), pětiprocentní daň z propuštění otroků (vicesima manumissiunum libertatis) a, než byly v roce 6 n. l. převedeny do aeraria militare, také dědická daň a daň z dražeb. Dále sem spadaly příjmy ze státních dolů, z pronájmů ager publicus, cla, odúmrti či majetek osob odsouzených pro crimen repetundarum či maiestatis. 61 Augustus sám odevzdal do aeraria 150 milionů sesterciů. 62 60 SKŘEJPEK, Organizace, str. 41-42. 61 SKŘEJPEK, Organizace, str. 43. 62 R. Gest. div. Aug. 17. 22

4.4. Fiscus Vznik fiscu je velmi obtížné datovat, romanisté se ale přiklánějí k tomu, že se tak stalo právě v době Augustově. On sám v Res Gestae používá plurál fisci. Z toho můžeme usuzovat, že vedle centrálního fiscu (fiscus Caesaris) existovaly i další fisci. O nich hovoří také Suetonius, který používá i výraz rationarium imperii, což vypovídá pro existenci bilančního centra, kterým by mohl být pouze centrální fiscus. Každopádně měl Augustus pro jeho vytvoření a získání kontroly nad veřejnými financemi po přijetí prokonzulského imperia a rozdělení provincií na císařské a senátní optimální podmínky. Už za republiky zde byly provinční fisci spravované guvernéry. Tak tomu bylo i teď, avšak prostředky z císařských provincií spolu s některými daněmi a dalšími důchody plynuly do centrální pokladny. O ni se staraly stejné osoby, které pečovaly i o Augustův soukromý majetek, tedy i otroci a propuštěnci. Není tedy možné hovořit o úřednících a konsolidované správě fiscu, který tehdy ještě neměl ani oficiální označení, ani žádnou osobu, která by stála v čele jeho správy. Je s podivem, proč Augustus této velice významné agendě nedal přesný řád. Zřejmě se tak zdráhal učinit s ohledem na proklamovanou kontinuitu republikánských institucí a obával se nevole veřejnosti, kterou by oficiální zřízení takové pokladny vyvolalo. Důležitým úkolem císařova finančního aparátu bylo sestavování státního rozpočtu a koordinace činnosti ostatních pokladen. 63 63 SKŘEJPEK, Organizace, str. 45-47. 23

4.5. Daně Daněmi byly zatíženy hlavně provincie, jelikož v Římě a v Itálii byly osobní a pozemková daň dávno zrušeny. Výnos z nich musel být jistě obrovský, poněvadž náklady na chod státního aparátu se vznikem principátu prudce vzrostly. 64 Může to tedy budit zdání, že Augustus po rozdělení provincií získal bohatý zdroj příjmů. Tak tomu ale nebylo, naopak většinu provincií bylo nutné dotovat, protože z místního fiscu byla financována vojska zde umístěná a výdaje na obranu celkově. 65 Soustava daní a poplatků byla detailně rozvinutá, bylo jich mnoho druhů. Jejími pilíři ovšem byly daň pozemková a daň osobní. Pozemková daň se v senátních provinciích nazývala stipendium a v císařských tributum soli. Vybírána byla v každé provincii způsobem, který byl místně obvyklý, a to buď peněžně, nebo naturálně. Například v provinciích Sicilia a Asia byla stanovena daň ve výši jedné desetiny ročního výnosu všech pěstovaných plodin, jinde byla daň stanovena úhrnně pro celou provincii a místodržící ji pak rozpočítali mezi jednotlivé poplatníky. Osobní daň se nazývala jednotně tributum capitis. Vybírána byla rovněž různými způsoby, které se teritoriálně lišily. Na území bývalých helénistických států byla stanovena jako daň majetková, živnostenská, nebo ze mzdy, jinde obvykle jako mimořádný válečný poplatek. Zajímavostí je, že živnostenskou daň platily mezi ostatními i nevěstky. Daň ze mzdy mnohdy poškozovala tržní hospodářství, neboť byla velice vysoká a zmenšovala životní úroveň pracujícího obyvatelstva. 66 Samotný systém výběru daní Augustus radikálně změnil. Za republiky stát pronajímal výběr daní soukromým osobám, publikánům, kteří sami daně vybírali a výtěžek pak odváděli státu. Tento systém se ale postupem času pochopitelně zhroutil a prospěch z něho měli jen publikáni, kteří obírali obyvatelstvo a státu odváděli jen nepatrnou část. Augustus tuto praxi zrušil, ovšem pro odpor mocných vrstev tak nemohl učinit najednou a všude. Proto výběrčí agendu reformoval pouze v císařských provinciích, kde namísto publikánů začali působit císařští úředníci a odváděli daně do fiscu. Příjmy aeraria, a tedy i daně ze senátních provincií, však nadále zůstaly v gesci 64 BARTOŠEK, Administrativní problémy, str. 256. 65 SKŘEJPEK, Organizace, str. 55. 66 BARTOŠEK, Administrativní problémy, str. 257. 24

publikánů. Za účelem správného vyměření daňových povinností provedl Augustus podrobné sčítání obyvatelstva (census, mj. zmiňovaný v Bibli) a zahájil práce na katastru všech pozemků v Římské říši. Obě tyto akce probíhaly postupně podle provincií, kde jich zřejmě bylo nejvíce zapotřebí. 67 Nepřímé daně, na rozdíl od přímých, museli platit všichni obyvatelé římské říše, některé z nich jen římští občané. Vybírali je publikáni, na které ale dohlíželi císařští prokurátoři. Ti v případě, že nebyl výběr daní publikány zajištěn, nastupovali na jejich místo. Nejdůležitějšími nepřímými daněmi byly daň dědická (vicesima hereditatium) ve výši pěti procent a daň z veřejných prodejů (centesima rerum venalium) ve výši jednoho procenta, jejichž výnosy připadaly aerariu militare. Významnou byla též pětiprocentní daň z propuštění otroků, vicesima manumissiunum libertatis, označovaná též jako vicesima libertatis nebo aurum vicesimarium, která byla zavedena již v roce 357 př. n. l. Jejími poplatníky byli pouze římští občané, kteří manumisi prováděli a týkala se případů propuštění formou uznanou podle ius civile. Co se otroků týče, byla zde ještě daň z prodeje otroků (quinta et vicesima venalium manciporum) ve výši čtyř procent, kterou platil emptor a vybírána byla vigily. Dále tu ještě byla pětiprocentní daň z prodeje (vicesima venalium manciporum). 68 Největším příjmem státní pokladny ze všech nepřímých daní ale byla cla (portoria-scriptura). Ta byla placena při vývozu i dovozu v percentuální výši z hodnoty zboží, která byla teritoriálně odlišná, ale pohybovala se mezi dvěma až pěti procenty s výjimkou progresivního zdanění luxusního zboží, které bylo dováženo přes přístavy Rudého moře z Indie, kde daň činila 25 %. Až na malé výjimky, jako byli například vojáci nebo úředníci, je museli platit všichni, a to na hranicích Itálie s provinciemi, v provinčních přístavech, na hranicích jednotlivých provincií či větších oblastí a samozřejmě také na hranicích samotné říše. 69 67 BARTOŠEK, Administrativní problémy, str. 257-258. 68 SKŘEJPEK, Organizace, str. 56-57. 69 SKŘEJPEK, Organizace, str. 58. 25

4.6. Patrimonium Termín patrimonium principis (Caesaris) v Augustově době značil jeho soukromý, čistě osobní majetek. Byl to tedy soubor statků, které vlastnil nikoliv jako princeps, ale jako běžný občan. Sám Augustus se o něm zmiňuje v Res gestae a označuje jej jako jeden ze základních zdrojů, z nichž hradí své výdaje. Spravovat jej nechával stejně jako fiscus, otroky a propuštěnci. V tomto období tedy nemůžeme rozlišit, jestli existovaly nějaké vztahy mezi těmi, kteří pečovali o fiscus a těmi, kteří o matrimonium, či zda dokonce nešlo o tytéž osoby. Stejně tak nemůžeme říci, jestli se již vyskytovala uvnitř vznikající císařské finanční administrativy nějaká specializace. Výše patrimonia narůstala tím, že do něho plynuly majetky z nejrůznějších titulů či z dědictví, největší měrou se ale na jeho nárůstu podílely výnosy z císařských domén, jejichž jádro tvořily rodové statků Iuliů a Octaviů a také konfiskace z dob triumvirátu. K nim navíc Augustus připojil majetek bývalých egyptských panovníků, když se po ovládnutí Egypta prohlásil za jejich dědice. Postupem času se význam tohoto pojmu posunul a byl jím označován korunní majetek, který císař přebíral od svého předchůdce a předával svému nástupci. Augustus takto zanechal 100 milionů sesterciů. 70 70 SKŘEJPEK, Organizace, str. 63-66. 26

5. Vojenská správa a její reformy 5.1. Úvod Augustus věděl, že armáda byla rozhodující silou, díky které získal nejvyšší moc v říši, a která by ho o ni také mohla připravit. Uvědomoval si tedy nutnost podřídit ji své důsledné kontrole, zároveň ale neztratit její sympatie, neboť bez loajálního vojska by jeho mocenská pozice a nově nastolený režim nemohly být zabezpečeny. 71 Naprostá oddanost římských vojáků z dob republiky byla pryč, za občanských válek ji vystřídala notná nestálost a Augustus si nemohl dovolit riskovat, že by se za nepříznivých okolností mohla obrátit proti němu. Proto vytyčil dva styčné body, od kterých se měla odvíjet chystaná reforma vojenské správy. Vojsko mělo mít nadále dva hlavní úkoly. Prvním bylo chránit jeho samotného před útoky na jeho osobu a jeho mocenské postavení, druhým zabezpečovat dobytá území a jen podle okolností dobývat další. 72 Nutno říci, že počet Augustových vojsk byl ohromný, po vítězství u Aktia velel sedmdesáti až osmdesáti legiím, které čítaly 400 000 až 450 000 mužů, což pro stát představovalo neúnosnou finanční zátěž. Rozhodl se tedy, že z armády dobrovolníků vytvoří plně profesionální útvar, čímž zvýší její bojeschopnost, ačkoliv razantně snížil její početní stavy. Rizika a omezení vyplývající z vojenské služby měla být kompenzována významnými výhodami, které za ni byly poskytovány. Základem vztahu mezi vojákem a vojenským aparátem se stala condicio militaris, formální smlouva, která přesně stanovila jejich vzájemná práva a povinnosti. Všichni vojáci podléhali Augustovi, kterému skládali vojenskou přísahu. Ten také rozhodoval o odvodech, a to nejenom v císařských, ale i senátních provinciích. 73 71 BURIAN, Římské impérium, str. 25. 72 BARTOŠEK, Administrativní problémy, str. 260. 73 BARTOŠEK, Administrativní problémy, str. 259-260. 27

5.2. Pozemní armáda Základní jednotkou římské armády byla legie. 74 Augustus ji nově doplnil jízdou a zorganizoval tak, aby byla samostatnou a soběstačnou jednotkou. Dělila se na deset kohort, z nichž první (cohors milliaris) měla tisíc mužů, ostatních devět (cohortes quingenariae) 500 mužů. Každá kohorta měla tři manipuly (hastatii, principes, triarii), každý manipul dvě centurie. Legie tak čítala 60 pěších centurií s jízdou 120 mužů ve čtyřech eskadronách (turmae), celkem tedy asi 5600 mužů. K tomu ještě mívala oddíly vysloužilců (vexilla veteranorum). Velel jí zpravidla legatus legionis 75, který byl značně nezávislý na místodržícím provincie, a kterému podléhali tribuni militum 76. V čele stálé vojenské posádky byl praefectus castorum. Každá legie byla označena svým číslem, která ale nenásledovala posloupně za sebou, a svým odznakem. U některých legií se tatáž čísla opakovala, ty se pak odlišovaly svým označením. Celkem bylo za Augusta 28 legií, po zkáze v roce 9 n. l. 77 jejich počet klesl na 25. 78 Byly vybaveny válečnými stroji, které vrhaly na nepřítele kamenné balvany, svazky šípů, případně kůly s kovovou špičkou, a to až do vzdálenosti 300 metrů. Osm legií bylo umístěno na Rýně a horním Dunaji, tři v Panonii, dvě v Moesii, dvě v Dalmácii, čtyři v Sýrii, dvě v Egyptě, jedna v Africe a tři v Hispánii. Během válek se ale začalo ukazovat, že legie ani jejich menší oddíly nezvládají dostatečně rychle reagovat na náhlé útoky svých nepřátel, kteří využívali znalosti místních podmínek a útočili s větší podporou jezdců, díky čemuž římské legie překvapili a stáhli se dříve, než stačily přejít do protiútoku. To vedlo Římany již za republiky k tomu, aby do armády zapojili speciální oddíly pomocných jednotek (auxilia), které jim byly poskytovány mimoitalskými spojenci, nebo byly odváděny z obyvatel provincií, případně najímány v cizině. 79 Tyto pomocné sbory měly pěší jednotky (cohortes peditatae) po 1000 nebo 500 mužích, jízdní po 960 (alae milliariae) nebo 480 (alae quingenariae) jezdcích nebo i jednotky smíšené po 760, příp. 380 pěšcích a 240, příp. 120 jezdcích. Podle toho měly 24, příp. 16 eskadron po 40, příp. 30 jezdcích. Kromě 74 BURIAN, Římské impérium, str. 35. 75 Byl jmenován císařem z řad senátorů (BURIAN, Římské impérium, str. 35). 76 Tvořili šestičlenný poradní štáb legáta, první z nich byl senátorského původu, ostatní jezdci (BURIAN, Římské impérium, str. 35). 77 Zničení Varonových jednotek v Germánii, nepřesně nazývané jako bitva v Teutoburském lese (ECK, Augustus, str. 81-82). 78 BARTOŠEK, Administrativní problémy, str. 260-261. 79 BURIAN, Římské impérium, str. 36. 28