Další cesta domů trvala, s mnoha peripetiemi, téměř dva měsíce. Konečně 1. září 1918 dorazil do Prahy, kde ho na nádraží čekala maminka Berta Ginzová, teta a sestra (oba bratři byli stále na frontě). Následovaly dramatické měsíce konce války, rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku samostatné Československé republiky. Otto události 28. října 1918 popisuje ve svém deníku velmi podrobně, kromě všeobecného nadšení a radosti ale neopomene zmínit pouliční výtržnosti a útoky vůči rakouským důstojníkům, německým obchodům i projevy antisemitismu mezi lidmi. K tomuto tématu se vrací i v zápise z 8. prosince 1918: Před několika dny sem přijelo asi 30 vojáků od české legie z Itálie. Byli to první legionáři, kteří se vrátili domů. Byli ovšem slavnostně přivítáni, slyšel jsem, že je u nich též mnoho židů. Ačkoli tedy činili zdejší židé službu českému státu, je zde obrovská nenávist proti židům. Antisemitismus je mezi obyčejným lidem všeobecný, což podporují zcela otevřeně některé listy, především agrární Venkov, pak noviny národních socialistů České Slovo. Minulý týden zde byly velké demonstrace protiněmecké, které však směřovaly proti židům. Všude bylo slyšet 22
lidi, jak se těší, že budou moc tlouci a hlavně loupit. Několik židů na ulici ztloukli, k větším sprosťáctvím však nedošlo. Úřadům se podařilo tyto lupiče uklidnit, takže asi čtvrtý den bylo na ulicích již skoro obyčejně. 6,7 Otto Ginz setrval ve službě v armádě s přestávkami v nemocnici a domácím pobytem až do listopadu roku 1921. Po definitivním propuštění do civilu nastoupil zpět do firmy Stein a spol. přádelny a textilní výroba, kde pracoval již před válkou. Jako poctivý a schopný zaměstnanec se postupně vypracoval až na místo vedoucího zahraničního obchodu, kde pracoval až do začátku protektorátu. I v poválečném období zůstal věrný svým zájmům zvláště studiu literatury a cizích jazyků. A především se naplno věnoval práci v esperantistickém hnutí, vč. účasti na mezinárodních setkáních. Rodina Petrovy maminky pocházela z Královéhradecka, konkrétně z malé vesnice Číbuz, cca 8 km severně od Hradce Králové. Zde se také Marie Dolanská v roce 1898 narodila, stejně jako její dvě sestry a tři bratři. Její tatínek Antonín Dolanský v Číbuzi pracoval jako venkovský učitel. * Po Antonínově smrti v roce 1911 se celá rodina přestěhovala do Hradce Králové, kde většina rodiny žila i během války. Mariina sestra Božena, po sňatku Sklenčková, se stala matkou významného českého herce Oty Sklenčky. Eva Ginzová 8 vzpomíná: Maminka skončila lyceum v Hradci Králové, pak absolvovala obchodní školu (snad dvouletou) a pracovala jako úřednice v zdravotní pojišťovně. * Je zajímavé, že oba Petrovi dědečkové měli toto povolání a ani s jedním z nich se Petr osobně nesetkal; vliv na jeho osobnost byl ale více než zřejmý, jak ještě uvidíme. (pozn. aut.) 23
Kromě zájmu o hudbu, literaturu a kulturu obecně bylo velkým koníčkem Marie Dolanské esperanto. A právě zájem o esperanto byl zodpovědný za další běh událostí. V polovině 20. let se Marie na mezinárodním setkání esperantistů seznámila s Ottou Ginzem. Eva k tomu dodává: Když jsem opouštěla domov a Česko, bylo mi 18 let. * Tehdy jsem se moc nezajímala o rodinnou kroniku, čehož dodnes lituji, ale už dávno se nemám koho zeptat. Měla jsem v hlavě kamarády, školu, politiku, umění. Takže o počátku manželství Oty a Mančinky** moc nevím. Pamatuji si ale na Mančinčino vyprávění, jak se Manči na esperantském kongresu zalíbil mladý Španěl, byl trochu tmavší než ostatní, mluvili spolu po delší dobu jen esperantsky, až nakonec zjistili, že oba jsou Češi. Ten Španěl byl Ota. Byla to láska nejen na první pohled, ale i na celý život. Po svatbě, kterou slavili 8. března 1927, se společně nastěhovali do vlastního bytu na pražském Těšnově. A necelý rok nato se jim k radosti celé rodiny narodil syn Petr. * Tj. v roce 1948 (pozn. aut.) ** Mančinka tak oslovovali děti i tatínek Ota doma maminku Marii. 24
25
Poznámky ke kapitole 1) Překlad A. Muťovský, nákladem J. Otty, v Praze 1909 (C. Flammarion patřil k Petrovým oblíbeným autorům. Více v kapitole Kapka v moři. (pozn. aut.) 2) Podrobně o deníku i jeho rozluštění v publikaci Jiří Franěk: Ota Ginz. Od Petra Ginze k raketoplánu Columbia až k Šolochovovi. Vydalo sdružení bývalých vězňů koncentračního tábora Schwarzheide jako soukromý tisk, Praha, 2006. 3) Jde o město Stanislaviv (Stanislavov) (do r. 1962), něm. Stanislau, jidiš Stanislew, dnes Ivano-Frankivsk. (pozn. red.) 4) Jiří Franěk: Ota Ginz. Od Petra Ginze k raketoplánu Columbia až k Šolochovovi. tisk, Praha, 2006. str. 10 a 16. 5) Jiří Franěk: Ota Ginz. Od Petra Ginze k raketoplánu Columbia až k Šolochovovi. tisk, Praha, 2006. str. 18. 6) Jiří Franěk: Ota Ginz. Od Petra Ginze k raketoplánu Columbia až k Šolochovovi. tisk, Praha, 2006. str. 15. 7) Ve své poznámce Ota naráží na v české společnosti hluboce zakořeněné protižidovské postoje a stereotypy, které se už dříve projevovaly na veřejnosti např. v souvislosti s tzv. hilsneriádou z roku 1899. Z názvu deníků lze usuzovat, že popřevratová euforie aktualizovala hodnoty katolického antijudaismu tradičního českého venkova, doplněné hospodářským a sociálním antisemitismem. Židovští podnikatelé a bankéři totiž vlastnili půdu a továrny, ve kterých pracovali čeští zemědělští i tovární dělníci. Svou roli sehrály i nacionalistické vášně namířené proti těm Židům, kteří se neidentifikovali jako čeští (resp. česky mluvící), nýbrž jako němečtí Židé. Pozemková reforma a převod kapitálu a podílů podniků do českých rukou byly po roce 1918 programem většiny českých politických stran. Na rozdíl od Německa však v českém prostředí nepramenil rasově definovaný antisemitismus, který vyústil v tragédii Šoa. (pozn. Jaroslav Najbert) 8) V textu používám jméno Petrovy sestry podle toho, jak se jmenovala v popisovaném historickém období. U poznámek pod čarou systematicky zachovávám její současné jméno Chava Pressburger. (pozn. aut.) 26