Téma 12 Dadaismus Baudelaire: Je to smích, jenž nikdy nespí, tak jako nemoc, která kráčí neochvějně svou cestou a provádí příkaz daný Prozřetelností. Intelektuálové odjakživa rádi provokovali, milovali ironii, fikci, sarkasmus, dvojsmysl i humor, který považovali za zbraně myšlení proti měšťáctví, konformismu a duševní apatii. Revoltovali proti uznávanému intelektuálnímu pořádku i proti běžné morálce. Výstřední a podivné chování umělci užívali proto, aby dali najevo svou odlišnost, aby dráždili a vyvolávali skandály. Ve většině případu ale nešlo o milou komičnost ani o nevinné žertování, ale o mrazivý smích. Mezi předchůdce dadaismu patřili Fantaisté, Zutisté, Hydropaté a Hirsuté. - Fantaisté Tato skupina byla činná v letech 1860 až 1870. Sdružovala proti ideologii a morálnímu konformismu téměř všechny básníky a umělce té doby. Vedoucí osobností fantaistů byl Théodore de Banville, dále byli členy Albert Geatigny, Catulle Mendés, Villers de l'isle-adam, Charles Baudelaire, Stephan Mallarmé a Paul Verlaine, který pak významně ovlivnil tvorbu Arthura Rimbauda. V jejich setkání se odrážel střet osudů budoucích zakladatelů republiky, hrdinů Komuny a kouzelníků na poli jazyka, kteří se snažili dát ryzejší smysl slovům plebejců. Přes svou zdánlivou uvolněnost kladli fantaisté závažné požadavky, jejich fantazie znamenala jistou revoltu a negaci. - Zutisté - Tato skupina básníků se sešla v roce 1871 a byla založena na sarkasmu a výsměchu. Jejich název sám o sobě měl předdadaistický charakter, básníci byli takto pojmenováni, protože na všechno odpovídali slovem zut, které znamenalo něco jako houby. - Hydropaté a hirsuté - Hydropaté a hirsuté nastoupili na scénu po zutistech. Pobuřovali bohaté měšťáky, bylo možné je poznat podle klobouků a kravat, podle toho jak kouřili dýmku nebo pili absint, i podle vulgárního jazyka, jímž šokovali lidi. Jejich stoupenec Charles Baudelaire si dokonce barvil vlasy na zeleno. V době první světové války se vytříbily podmínky zrodu dadaismu, dada proniklo na scénu v několika zemích zároveň s maximální intenzitou se projevilo u národů ve válečném konfliktu bezvýhradně antagonistických (Německo a Francie). Vítězové i poražení zavrhovali s odporem civilizaci, která připustila hromadné vraždění, odmítali církve, jež se vědomě podílely na této hanebnosti, a zatracovali elitní společnost, která válku velebila. Dada tak mělo výrazně provokativní ráz, bylo svou podstatou protitradicionalistické a vycházelo z úpadku západních hodnot, hasnoucích na polích posetých mrtvolami. Chtělo ničit zažité hierarchie a tehdejší společnost prakticky nevěděla, jak se vůbec k tomuto hnutí stavět, protože bylo zcela nepochopitelné, a nebylo mu ani možno oponovat, neboť bylo samo opozicí, nicméně však ryzou absurdností, čirou negací a provokací. Dadaismus se projevoval jak literárně, tak výtvarně. Oba přístupy s sebou velmi úzce souvisely zastávaly v negativistických vášních nezřízený kult absurdity s rouhačskou a obrazoboreckou zběsilostí. Principem jejich tvorby byla teorie tabuly rasy, kterou uplatňovali v celkovém vybílení všech vžitých literárních a výtvarných odvětví. Napadali základy myšlení a zpochybňovali jazyk, logičnost a princip shodnosti, stejně jako podstatné znaky a prostředky umění. V literatuře rozbíjeli větnou skladbu, nahrazovali slova jazyka zvoláními, tóny a výkřiky, ve výtvarném umění uplatňovali místo ušlechtilých materiálů náhodně nalezené věci, střepy a různý brak. Německý básník Hugo Ball a jeho žena Emmy Henningsová, hudebnice a tanečnice, pojali úmysl vytvořit v Curychu literární kavárnu, kde by se scházela exulantská inteligence. K tomuto účelu si vybrali hospodu Meirei, která se nacházela v lidové čtvrti Niederdorf a netěšila se právě nejlepší pověsti. Smlouva byla uzavřena a tak 1. února 1916 zahájil Kabaret Voltaire provoz. Jméno Voltaire mělo symbolizovat svobodu ducha a požadavek spravedlnosti uplatňovaný proti mocným. Slavnostního otevření se tehdy účastnili Tristan Tzara, Hans Arp a jeho žena Sophie Taueberová-Arpová, Viking Eggeling, Marcel Slodki, Christian Schad, Hans Richter, Augusto Giacometti a další. V Kabaretu Voltaire bylo také na jaře roku 1916 Dada založeno. Název Dada byl odvozen náhodně jednou večer v kabaretu Voltaire umělci otevřeli náhodně malý Laroussův slovník a pak jeden z přítomných pustil z kapátka vodu. Kapka se rozpleskla na slově dada, které v dětské mluvě značí koně a znamená koníčka, zálibu či náruživost. Mužem držícím kapátko měl být Tristan Tzara, který však toto tvrzení nikdy nevyvrátil ani nepotvrdil. Dada bylo halasné a brutální, ale bylo zároveň i étericky jemné: slon v porcelánu, nicméně slon schopný vzlétnout. Dada bylo násilnické a rozjařené, nezřídka v něm však bylo možno zaslechnout i něžnou, ba melancholickou notu. Dada byly úzkost projevená zuřivostí, tornádem. Dadaisté roztříštili křehkou strukturu jazyka a z posbíraných úlomků skládali řeč s novou transparencí. Odsoudili ke
zkáze poklady muzeí a splétali svá mistrovská díla ze stébel slámy, provázků, knoflíků od kalhot a zavíracích špendlíků. Dadaistický vichr smetl ze země kulturní idoly a na nebi rozprášil všechny iluze. Postupem času narůstaly nesváry, přibývalo neshod, roztržek a zatrpklosti. Objevila se také únava, neboť skandály dadaistů měly uniformní ráz a věčná negace zplodila nudu. Dada zaniklo roku 1922. Prohlášení přednesené v kabaretu Voltaire na jaře 1916 Richard Huelsenbeck Urození a respektovaní občané města Curychu, studenti, řemeslníci, dělníci, vagabundi, bezcílní lidé všech zemí, spojte se. Jménem kabaretu Voltaire a svého přítele Hugo Balla, zakladatele a vedoucího tohoto vysoce určeného institutu, mám dnes večer přednést prohlášení, jež vámi otřese. Doufám, že nedojdete tělesné úhony, ale to, co vám nyní hodláme říci, zasáhne vás jako kulka. Rozhodli jsme se, že svou rozmanitou aktivitu shrneme pod jménem Dada. Nalezli jsme Dada, jsme Dada a máme Dada. Dada bylo nalezeno ve slovníku, neznamená nic. Je to ono významné Nic, na němž nic nic neznamená. S Ničím chceme změnit svět, s Ničím chceme změnit básnictví a malířství a s Ničím chceme přivodit konec války. Stojíme tu bez nějakého úmyslu vás bavit nebo obveselovat. Ačkoliv je to všechno tak, jak to je, jsouc totiž nic, přesto se nemusíme rozejít jako nepřátelé. To, čemu říkáme Dada, je bláznivá hra z ničeho s příměsí všemožných otázek, gladiátorské gesto, hra s chatrnými zbytky, poprava fraškovité morálky a přežranosti. Dadaista miluje věci mimořádné, ba absurdní. Ví, že život je založen na kontradikci a že jeho doba jako žádná jiná usiluje o zničení ušlechtilosti. Vítá proto jakoukoliv masku. Každou hru na schovávanou, v níž je skryta ošidná síla. V obrovské záplavě nepřirozenosti se mu bezprostřednost jeví jako holá neuvěřitelnost. Protože bankrot idejí narušil obraz člověka do nejhlubších podstat, obnažují se patologickým způsobem pudy a nejskrytější motivy. A protože na tu záplavu nestačí umění ani politika, zbývá jen legrace a krvavá fraška Dadaista bojuje proti agónii a smrtelnému opojení doby. Odmítá jakoukoliv chytráckou opatrnost a pěstuje zvědavost člověka, který má radost a potěšení i z nejpochybnější formy odporu. Ví, že svět systému je v troskách a že doba, jíž se musí platit hotově, zahájila partiový výprodej odbožštělých filosofií. To, co v kramářích budí hrůzu a špatné svědomí, v dadaismu budí veselý smích a vlídné chlácholení. A podivno, takto magicky naplněné slovo vyčarovalo a zrodilo novou větu, kterou už nepodmiňoval a nespoutal konvenční význam. Ve chvíli, kdy překonavše své měšťácké zábrany, vepíšete s námi na svůj prapor Dada, budeme opět zajedno a nejlepší přátelé. Přijměte prosím, Dada od nás jako dadadar, neboť kdo nepřijme, je ztracen. Dada je nejlepší medicína a dopomáhá ke šťastnému manželství. Děti vašich dětí budou vám za ně povděčny. Loučíme se nyní s vámi dadapozdravem a s dadaúklonou. Ať žije Dada, Dada, Dada, Dada! Manifest pana Antipyrina Tristan Tzara Dada je naše síla, která pozdvihuje bajonety bez následků, sumatrální hlavu německého děťátka, Dada je život bez pantoflí a bez paralel, která je pro i proti jednotě a rozhodně proti budoucnosti. Moudře víme, že z našich mozků se stanou měkké polštáře, že váš antidogmatismus je stejně exkluzivistický jako funkcionář a že nejsme svobodni a provoláváme svobodu, přísná smutnost bez kázně a bez morálky a naplít na humanitu. Dada nevychází z evropského rámce slabostí, je to dělej co dělej hovno, ale my chceme od nynějška srát v pestrých barvách, abychom ozdobili zoologickou zahradu umění všech konzulárních praporů. Jsme ředitelé cirkusu a hvízdáme mezi větry běhavek, mezi kláštery, prostitucemi, divadly, skutečnostmi, city, restauracemi, ohi, hoho, bang, bang. Prohlašujeme, že auto je cit, který nás dost pohýčkal v zdlouhavosti svých abstrakcí jako zámořské parníky, hluky a myšlenky. Nicméně promítáme navenek snadnost, hledáme nejhlubší podstatu a jsme spokojeni, můžeme-li ji skrýt, nechceme počítat okna báječné etiky, neboť Dada neexistuje pro nikoho a my chceme, aby to všichni pochopili. Tady je, ujišťuji vás, balkon Dada, odkud můžeš poslouchat vojenské marše a sestoupit, protínaje vzduch jako anděl v lidových lázních, aby ses vyčůral a pochopil podobenství. Dada není šílenství, ani moudrost, ani ironie, jen se na mě podívej, roztomilý měšťáku. Umění bylo hrou s lískovými oříšky, děti snesly slova, která na konci stejně klinkala, potom plakaly a křičely strofu a navlékly jí botičky panenek a ze strofy se stala princezna, aby skomírala líbezná, a z té zrovna královna a z té velryba, co hledá břeh, děti se daly v běh, až popadaly dech. Potom přišli velvyslanci citu, kteří vydali dějinný sborový pokřik: Psychologie Psychologie hihi Věda Věda Věda Ať žije Francie teda My nejsme naivní My nejsme sukcesivní My nejsme exkluzivní My nejsme prosťáčci A umíme dát zabrat inteligenci Ale my, dada, my s nimi nejsme zajedno, poněvadž umění není vážné, ujišťuji vás, a vystavujeme-li na obdiv zločin, abychom učeně řekli ventilátor, je to proto, abychom se vám zavděčili, drazí posluchači, tolik vás miluji, věřte mi, a zbožňuji vás.
Kurt Schwitters 1887-1948, Německo, Velká Británie Německý malíř Kurt Hermann Edward Karl Julius Schwitters se narodil 20. června 1887 v Hannoveru, v domě č. p. 2 na Rumannstraße. Byl jediným dítětem majitele obchodu s dámskými šaty Edwarda Schwitterse a jeho manželky Henriette, rozené Beckemeyerové. V roce 1898 Schwittersovi svůj obchod prodali, aby v Hannoveru zakoupili pět bytů, které pak pronajímali. Díky tomuto obchodnímu rozhodnutí pak Schwitters prakticky nikdy netrpěl nedostatkem financí a mohl se plně věnovat svému umění. V roce 1901 se Schwittersovi přestěhovali na Waldhausenstraße 5, kde také Schwitters zažil svůj první epileptický záchvat. Schwitters původně v letech 1908 až 1909 studoval na hannoverské Kunstgewerbeschule, pak v letech 1909 až 1914 studoval na drážďanské Akademii, kde v té době studovali také Otto Dix a George Grosz, nicméně žádné kontakty s nimi neměl. Po studiích se vrátil do Hannoveru, kde vytvářel hlavně postimpresionistické obrazy. Po vypuknutí první světové války začal Schwitters tvořit spíše expresionistické práce ovlivněné válečnými hrůzami, i když do bojů kvůli svému zdravotnímu stavu povolán nebyl. Válku strávil jako technický kreslíř v továrně na okraji Hannoveru. 5. října 1915 se Schwitters oženil se svou sestřenicí Helmou Fischerovou. Jejich první syn Gerd se narodil 9. srpna 1916, zemřel však týden po svém narození. Jejich druhý syn Ernst se narodil 16. listopadu 1918 a měl se svým otcem vždy ty nejlepší vztahy. Když se Schwitters se synem rozhodli odejít z Německa, zůstala Helma v Hannoveru, kde se starala o jejich majetek. Zemřela 29. října 1944 na rakovinu. V červnu 1918 Schwitters vystavoval svoje expresionistické obrazy v berlínské galerii Der Sturm, kde se setkal s hlavním představitelem tamní avantgardy Raoulem Hausmannem, který ho následně na podzim představil Hansi Arpovi. Pod vlivem těchto dvou umělců pak Schwitters začal vytvářet svá dadaistická díla, která poprvé vystavil na své první samostatné výstavě v červnu 1919 v berlínské galerii Der Sturm. Schwitters byl zpočátku spojován s berlínskými dadaisty a také se ucházel o členství v jejich skupině, nicméně podle Raoula Hausmanna jeho přihlášku odmítl Richard Huelsenbeck na základě Schwittersova spojení s expresionisty, které dadaisté považovali za nesmiřitelné a nenapravitelné romantiky. Huelsenbeck také Schwitterse označil za Caspara Davida Friedricha dadaistické revoluce, což Schwitterse urazilo. Rozhodl se tedy založit si v Hannoveru vlastní odnož dadaismu. Svoje hnutí pak nazval Merz, což bylo odvozeno od názvu banky Commerzbank a ve skutečnosti vzniklo náhodně tím, že se Schwitters pouze v daném okamžiku právě podíval do novin. Merz se pak stalo jeho poznávacím znamením, které on sám překládal jako svobodu. Schwittersovy první koláže vytvořené v roce 1918 byly vlastně jakousi snůškou smetí lístků z autobusu, korkových zátek, obnošených bot. Jeho náhodný výběr objektů na plátně pak boural tradiční pojetí umění jakožto výrazového prostředku nebo něčeho, co má určitý význam. Schwitters vytvářel umění z neuměleckých předmětů a vyráběl vyrovnané abstraktní kompozice vytvořené z bezvýznamných fragmentů, byl jakýmsi předchůdcem dnešních uměleckých instalací. Stavěl také bizardní místnosti, které nazýval Merzbau stavby Merz. V letech 1923 až 1932 Schwitters vydával svůj vlastní časopis Merz, kde nacházel prostor k uplatnění svého typografického nadání, v letech 1929 až 1934 byl dokonce jmenován hlavním typografem hannoverské městské rady. Od roku 1924 Schwitters provozoval svou vlastní reklamní kancelář, kterou nazval Merzwerbe. V roce 1927 pak experimentoval s fonetickou abecedou a vymyslel nový druh fontů, které pak používal ve svých grafických pracích. Pod hrozbou nastupujícího nacismu Schwitters 2. ledna 1937 uprchl do Norska, což se ukázalo jako prozíravé rozhodnutí, neboť ještě toho roku bylo jeho umění vystaveno na nechvalně známé mnichovské výstavě zvrhlého umění Entartete Kunst. Schwitters se pak přestěhoval do Lysakeru na předměstí Osla, kde začal vytvářet další instalaci Merzbau, nicméně po okupaci Norska nacisty uprchl 8. června 1940 se svým synem na palubě ledoborce Fridtjof Nansen do Skotska. Jeho norské Merzbau shořelo při požáru v roce 1951. Po svém odchodu do Anglie Schwitters nejdříve žil rok a půl v uprchlickém táboře Douglas na ostrově Man, byl propuštěn až 21. listopadu 1941. Poté nějaký čas pobýval v Londýně a 27. června 1945 se přestěhoval do Ambleside v Lake District, kde v tamním přírodním prostředí začal pracovat na svém posledním Merzbau, které nazval Merzbarn chata Merz. Jeho společnicí tehdy byla Edith Thomasová, známá jako Wantee, neboť se neustále ptala jejich hostů, zda nechtějí čaj (Want tea?). Mezi svými přáteli v Ambleside byl Schwitters znám jako poněkud excentrický umělec v exilu, nevěděli nic o jeho slávě v kontinentální Evropě a ani si neuvědomovali
obrovský vliv, který měl na tehdejší i budoucí umění. Schwitters v průběhu svého života nebyl prakticky vůbec uznáván jako umělec, nicméně dnes je mu přiznán jeho nezpochybnitelný přínos moderní avantgardě, především pak konceptuálnímu a instalačnímu umění a pop artu. Ve své tvorbě se zabýval celou řadou různých žánrů i médií skládal zajímavé básně, zkoumal zvuk a jeho působení, maloval, dělal koláže a sochy, pracoval v grafickém designu a typografii. Jako svou hlavní inspiraci ho uváděl Robert Rauschenberg, Ed Ruscha i Damien Hirst. Schwitters zemřel na infarkt 8. ledna 1948 v Kendalu, byl pohřben Ambleside. Jeho hrob byl neoznačený do roku 1966, kdy na něj byl postaven náhrobek s nápisem Kurt Schwitters Stvořitel Merz. Jeho tělo bylo později vyzvednuto a znovu pohřbeno v Hannoveru, kde jeho hrob zdobí jedna z jeho soch. V roce 2003 napsal hudební skladatel Michael Nyman o Schwittersově fiktivním životě v Londýně operu Man and Boy: Dada. Max Ernst 1891-1976, Německo, Francie 2. dubna v 9.45 se Max Ernst vyklubal z vajíčka, které jeho Matka snesla do sokolího hnízda, na kterém onen pták pak seděl více než 7 let tak popisuje své narození v roce 1891 v německém Brühlu sochař, teoretik umění, filosof a malíř samouk Max Ernst. Původně studoval filosofii na univerzitě v Bonnu, nicméně učení mu připadalo nudné, a tak se rozhodl věnovat umění. Už při svých studiích se zajímal o malování a jeho různé techniky, a také studoval umění mentálně postižených. V roce 1911 se Ernst seznámil s Augustem Mackem, který ho přivedl do umělecké skupiny Rheinische Expressionisten v Bonnu. Ernst pak poprvé vystavoval v roce 1912 v Galerii Feldman v Kolíně nad Rýnem a začal se pomalu začleňovat do uměleckého života. V roce 1913 se na své návštěvě Paříže setkal s Guillaume Apollinairem a Robertem Delaunym a o rok později také s Jeanem Arpem, který se stal jeho celoživotním přítelem. V roce 1913 také Ernst vystavoval na Prvním německém podzimním salonu v Berlíně. Jeho uměleckou kariéru na krátko přerušila jeho služba v armádě a v bojích první světové války. Po válce Ernst společně s Jeanem Arpem a Alfredem Grünwaldem založil v Kolíně nad Rýnem německou dadaistickou skupinu. V Kolíně nad Rýnem také otevřel Dadahaus a vydával dadaistický časopis Der Ventilator. Ernst se jakožto vedoucí postava dadaistů označil německými slovy Gebarmutter a der Gebaervater methodischen Irrsinns mužská matka metodického šílenství. V roce 1919 se Ernst setkal s Paulem Klee, se kterým společně experimentoval s kolážemi. Od roku 1922 Ernst žil v Paříži, kde se usadil na Montparnassu. Prakticky ihned se zapojil do tamního uměleckého života a stal se jednou z vedoucích postav avantgardy. Spolupracoval také se surrealisty, nicméně stal se i svědkem Bretonovy nenávistné kampaně za vyloučení básníka Paula Éluarda ze skupiny (Ernst byl na straně Éluarda). V Paříži také Ernst spolupracoval s Joanem Miróem na návrzích pro kulisy pro balet Sergeje Ďagileva. V roce 1927 spolupracoval také se Salvadorem Dalím a Luisem Buñuelem na jejich filmu Zlatý věk (L'Âge d'or). V roce 1934 se začal Ernst věnovat své sochařské tvorbě, v čemž mu velmi pomáhal jeho přítel sochař Alberto Giacometti. V roce 1938 byl Ernst představen Peggy Guggenheimové, která zakoupila celou řadu jeho děl, které pak vystavovala ve svém nově otevřeném muzeu v Londýně. Po začátku druhé světové války byl Ernst v roce 1939 jakožto německý občan a údajný špión zatčen, nicméně s pomocí Peggy Guggenheimové v roce 1941 utekl z Francie do Spojených států. Usadil se v New Yorku, kde společně se svými přáteli Marcelem Duchampem a Marcem Chagallem inspirovali celou řadu mladých abstraktních malířů. Ve Spojených státech také Ernst napsal pojednání Beyond Painting (Za malbou), které mu přineslo uznání a následně i finanční ocenění. V roce 1953 se Ernst vrátil zpět do Francie. Ernst v roce 1925 představil novou uměleckou techniku frotáže vytváření plošných obtisků struktur dřeva a rostlin. Protože umělec neměl prakticky žádný vliv na výsledek svého díla, frotáž byla často viděna jako metoda získávající přístup do podvědomí. Prvek této náhody ve frotáži spolu s halucinačními pocity jen potvrzovaly Ernstovo čestné místo v řadách surrealistů, i když byl Ernst v roce 1934 Bretonem z hnutí vyloučen. Ernst byl ve své tvorbě také velmi fascinován ptáky, za svoje alter ego, které nazýval Loplop, považoval právě ptáka. Dokonce byl toho názoru, že když zemře pták, narodí se člověk jako dítě si povšiml toho, že chvíli po tom, co zemřel jeho oblíbený ptáček, narodila se jeho mladší sestra. Ernst žil velmi bouřlivým milostným životem a jeho lásky a nenávisti bezesporu zpestřovaly jeho život. V roce 1918
se oženil s uměleckou historičkou Luise Strausovou, nicméně jejich soužití nebylo klidné a nakonec se rozvedli. Strausová nakonec v roce 1944 zemřela v koncentračním táboře Auschwitz. V roce 1927 se Ernst znovu oženil s Marie-Berthe Aurenche, která ho inspirovala k tomu, aby do své tvorby přinesl i velmi silné erotické náměty. Milostný román prožil Ernst také s malířkou Leonorou Carringtonovou když Ernst utekl z Francie, nevzal Carringtonovou s sebou. Carringtonová se nervově zhroutila a prodala Ernstův pařížský dům za lahev brandy. V roce 1942 se Ernst oženil s Peggy Guggenheimovou, ovšem i toto jeho manželství bylo odsouzeno k zániku. V říjnu 1946 se v Beverly Hills Ernst znovu oženil, tentokrát s Dorotheou Tanningovou, se kterou se později usadil v Sedoně v Arizoně. Jednalo se o dvojitou svatbu, při stejném obřadu byli také oddáni Man Ray a jeho partnerka Juliet Brownerová. Ernst zemřel 1. dubna 1976 v Paříži. Byl pohřben na hřbitově Père Lachaise. Francis Picabia 1879-1953, Francie, François Marie Martinez Picabia se narodil 22. ledna 1879 v Paříži. Jeho otec byl Španěl, jeho matka Francouzka. V letech 1895 až 1897 Picabia studoval na École des Beaux-Arts a École des Arts Décoratifs v Paříži. Po vystudování vytvářel především impresionistické práce, které dokonce vystavoval v roce 1903 na Salon d'automne a Salon des Indépendants. Svou první samostatnou výstavu uspořádal Picabia v roce 1905 v galerii Hausmann v Paříži. Dá se říci, že Picabia ve svém uměleckém vývoji vystřídal téměř všechny umělecké směry přelomu století. Po svých čistě impresionistických začátcích se orientoval na postimpresionismus, nicméně po roce 1908 se v jeho obrazech začaly objevovat také abstraktní kubistické a fauvistické prvky. Po roce 1912 si Picabia vytvořil svůj specifický osobitý styl, který byl jakousi směsicí kubismu a fauvismu. Abstrakcí se Picabia zabýval až do 20. let 20. století. V roce 1910 se Picabia seznámil s bratry Duchampovými Marcelem Duchampem, Raymondem Duchamp-Villonem a Jacquesem Villonem, kteří ho seznámili s básníkem Guillaume Apollinairem. Právě přátelství s těmito osobnostmi avantgardního umění silně ovlivnilo další Picabiův umělecký vývoj. V roce 1913 Picabia odcestoval do Spojených států, kde na výstavě Armory Show vystavoval své abstraktní obrazy. Touto výstavou si Picabia získal oblibu kritiků i veřejnosti a ještě v tom samém roce pro něj známý fotograf Alfred Stieglitz ve své galerii 291 uspořádal další velkou samostatnou výstavu. Při svém druhém pobytu v New Yorku v roce 1915 se Picabia společně s Marcelem Duchampem a americkými avantgardnímu malíři aktivně zapojil do propagace dadaismu v Americe a založili v New Yorku dadaistickou pobočku. Tato skupina vydávala časopis 291, do kterého přispíval také Picabia. 25. ledna 1917 Picabia vydal první číslo svého vlastního časopisu, které nazval 391. V tomto časopise také zveřejnil své první Mechanické kresby. Představil v nich novou řadu kompozic, jejichž princip spočíval v tom, že barevné kopie technických výkresů dostaly tvary lidských postav. Tyto mechanomorfy měly podle zásad dadaismu demonstrovat paradoxy vizuálního vnímání postav, které se dokázaly skrýt v čistě abstraktních technických výkresech. V roce 1917 navštívil Picabia Spojené státy ještě jednou, aby tam publikoval další čísla svého časopisu, s čímž mu pomáhal Marcel Duchamp. V Evropě vycházel časopis 391 až do roku 1924. V roce 1918 se Picabia přestěhoval do Švýcarska, kde se stal členem skupiny curyšských dadaistů. Tam také vydal knihu nazvanou Poèmes et dessins de la fille née sans mère (Básně a kresby dívky narozené bez matky), účastnil se různých aktivit skupiny, nadále maloval své mechanomorfy a přispíval do časopisu Dada. V roce 1920 začal vydávat časopis Cannibale. V roce 1921 společně s Bretonem odmítl principy dadaismu, který už v té době nepovažoval za převratný, a stal se členem hnutí surrealismu, který však o tři roky později ve svém časopise 391 rovněž zavrhl. Druhou světovou válku strávil Picabia ve Švýcarsku a na jihu Francie, kde se přátelil s Gertrude Steinovou. Po válce se vrátil do Paříže, kde opět začal vytvářet abstraktní obrazy a psal básně a kde se také začal scházet s existencionalisty. Picabia rovněž vytvářel divadelní scény, navrhoval dekorace na veřejné oslavy. Napsal rovněž mnoho literárních prací básně, umělecké kritiky a články o teorii umění. V roce 1949 byla uspořádána významná retrospektiva jeho životního díla v galerii René Drouin v Paříži. Francis Picabia zemřel 30. listopadu 1953 v Paříži.
Man Ray 1890-1976, USA, Francie Americký fotograf Man Ray, vlastním jménem Emmanuel Radnitzky, se narodil 27. srpna 1890 ve Philadelphii. Byl nejstarším synem židovských emigrantů z Ruska. Měl ještě jednoho bratra a dvě sestry. V roce 1897 se jeho rodina přestěhovala do brooklynské čtvrti Williamsburg. Jeho otec pracoval jako dělník v továrně na oblečení a měl i malou soukromou krejčovskou dílnu. Jeho matka byla švadlenou, ráda vymýšlela různé šaty pro svoje děti a také ze zbytků látek šila mozaiky. V roce 1912 si rodina Radnitzkych změnila svoje jméno na Ray. Vymyslel ho Man Rayův mladší bratr a rodina ho začala používat hlavně proto, aby se vyhnula antisemitským útokům. Man Rayova rodinná přezdívka pak byla Manny, a Man Ray ji začal používat čím dál častěji, až se z Emmanuela Radnitzkeho stal Man Ray. Svoje nové jméno pak používal jako dvojité křestní jméno. Už na střední škole, kterou studoval v letech 1904 až 1908, se May Ray začal zajímat o umění a různé technické vynálezy. Rád také navštěvoval různá newyorská muzea, kde studoval díla starých mistrů. Po ukončení střední školy byl Man Ray přijat ke studiu architektury, ale k zármutku svých rodičů se rozhodl pro umění. V domově rodičů zůstal ještě celé čtyři roky, kdy ve svém maličkém pokojíčku maloval na zakázku hlavně reklamy a technické kresby. Svoje umělecké vzdělání si Man Ray doplňoval sporadickým studiem na National Academy of Design a na Art Students League, ovšem zásadní změna v jeho umění se dostavila až po tom, co na podzim 1912 začal docházet na Ferrer School. Po zhlédnutí slavné Armory Show v roce 1913 se začal zajímat o moderní směry kubismus, futurismus a dadaismus. V roce 1915 se pak konala jeho první samostatná výstava. Man Ray byl už v roce 1915 pravděpodobně prvním umělcem, který rozpoznal potenciál fotografického média jakožto více než jednoduché formy reprodukce reality. Experimentoval s novými technikami ve fotografii, která se tehdy zdála vzrušující a plná tvůrčích příležitostí. V roce 1917 se Man Ray podílel na založení dadaistické skupiny v New Yorku a stal se vedoucí postavou ve vývoji amerického i celosvětového moderního umění. Od té doby byl předním umělcem avantgardy a ovlivnil několik generací umělců. Ve své tvorbě zavrhl tradiční malířství a začal pracovat ve zcela novém stylu kombinaci fotografie a předmětů. V roce 1920 Man Ray společně se svým blízkým přítelem Duchampem vydal první a zároveň poslední číslo časopisu New York Dada. Po nepříznivých ohlasech prohlásil, že dada nemůže žít v New Yorku, celý New York je dada a nesnese soupeře a následující červenec se odstěhoval do Paříže, jež byla v té době střediskem avantgardního umění. Usadil se na Montparnassu, který brzy začal považovat za svůj domov. Nejdůležitějším objevem Raye byly experimentální fotografie, tak zvané rayografy, jejichž produkcí se zabýval po příchodu do Paříže. Jeho bohatá a plodná představivost ve spojení s iracionálními technikami fotografických podob utvářených bez fotoaparátu jen potvrzovala jeho pozici jako jednoho z nejinventivnějších fotografů všech dob v roce 1999 byl časopisem ARTnews jmenován mezi pětadvaceti nejvlivnějšími umělci 20. století. S použitím nového média fotografie a montáže Man Ray do umění přinesl nový pojem užití jednotlivých prvků v celkové kompozici díla. Věnoval detailní pozornost znakům a fragmentům očím, rtům a profilům, což poté vytvořilo ve fotografii erotické napětí a pohyb a dramaticky zvýraznilo tajemnou ženskost forem. I přes své umělecké nadání byl Man Ray ve vyšší pařížské společnosti znám víceméně jen pro svoje přestylizované a vyumělkované fotografie pařížských dam, jako byla například hraběnka Casatiová a jeho milenka Kiki de Montparnasse. Vedoucím módním fotografem byl Man Ray až do 30. let, fotografoval takové osobnosti, jako byl James Joyce, Gertrude Steinová, Jean Cocteau, Pablo Picasso, Ernest Hemingway i Salvador Dalí. Po vypuknutí druhé světové války se Man Ray jako cizinec musel vrátit do Spojených států. V letech 1940 až 1951 žil v Los Angeles, pak se vrátil do Paříže, kterou nazýval svým domovem v Hollywoodu byl také považován za pouhého fotografa celebrit a ne za umělce, kterým ve skutečnosti byl. I tak se mu podařilo zcela přeměnit pojetí portrétní fotografie, kterou uvedl do nové, moderní doby. V roce 1913 se Man Ray v New Yorku seznámil s belgickou básnířkou Adon Lacroixovou, kterou si následujícího roku vzal za manželku. Od roku 1919 žili odděleně, rozvedli se v roce 1937. Po svém příchodu do Paříže se Man Ray zamiloval do modelky a barové zpěvačky Kiki de Montparnasse, se kterou žil až do roku 1929, kdy ji nahradila surrealistická fotografka Lee Millerová. V roce 1934 Man Ray pravděpodobně prožil krátký vztah také s Méret Oppenheimovou, kterou fotografoval nahou u tiskařského lisu. V roce 1940 se Man Ray seznámil s tanečnicí a modelkou
Juliet Brownerovou, se kterou se oženil v roce 1946 při společné svatbě Maxe Ernsta s Dorotheou Tanningovou. Man Ray zemřel 18. listopadu 1976 v Paříži. Byl pohřben na Cimetière du Montparnasse, kde byla vedle něj po své smrti v roce 1991 pohřbena i jeho manželka Juliet.