ČESKÝ JAZYK A LITERATURA úryvky a úkoly EVROPSKÁ LITERATURA V OBDOBÍ PREROMANTISMU Preromantismus a sentimentalismus JEAN JACQUES ROUSSEAU, SAMUEL RICHARDSON, ANTOINE-FRANÇOIS PRÉVOST, FRIDRICH SCHILLER, JOHANN GOTTFRIED GOETHE, JOHANN GOTTFRIED HERDER, JAMES MACPHERSON, GOTTHOLD EPHRAIM LESSING, GOTTFRIED AUGUSTE BÜRGER NIŽŠÍ A VYŠŠÍ ŽÁNRY LITERATURY, PEDAGOGICKÝ ROMÁN, STRUM UND DRANG, KNIŽNÍ DRAMA, BALADA, LITERÁRNÍ FALZIFIKÁTY JEAN JACQUES ROUSSEAU EMIL ČILI O VÝCHOVĚ (1762) Přeložil A. Krejcar Lidé nejsou od přírody ani králi, ani velmoži, ani dvořany, ani boháči, všichni se rodí nazí a chudí, všichni podrobeni životním neštěstím, zármutkům, nehodám, potřebám, bolestem všeho druhu; konečně všichni jsou odsouzeni k smrti. To jest pravý stav člověka, z něhož není vyňat žádný smrtelník. Začnete tedy studovat v lidské přirozenosti to, co je od té přirozenosti neodlučitelné; to nejlépe působí pravou humanitu. V šestnácti letech mladík již ví, co znamená trpět; vždyť trpěl již sám; ale sotva ví, že jiné bytosti trpí též; strasti vidět a necítit jich není ještě znát je a protože, jak jsem již stokráte řekl, dítě si nemůže představit, co cítí ostatní, nezná žádných nehod, leč nehody své; jakmile však první vývin smyslnosti roznítí v něm oheň obraznosti, začíná se vmýšlet do postavení svých bližních, začíná být dojímán i jejich nářky a cítit i jejich bolest. To je doba, v níž smutný obraz trpícího lidstva musí vzbudit v jeho srdci první soucit, kterého kdy zakusil. Nepoznáte snadno tuto dobu u vašich dětí, komu to budete přičítat? Učíte je tak záhy hrát si s pocity, učíte je tak brzy mluviti řečí citu, že, mluvíce vždy přízvukem týmž, obracejí vaše učení proti sobě samým a nenechávají nám žádný prostředek, podle kterého byste rozeznali, kdy přestávají lhát a začínají cítit to, co mluví. Srovnejte však mého Emila. Až do věku, do kterého jsem ho dosud vychoval, nepoznal ani pocitu, ani lži. Dříve než věděl, co jest láska, neřekl nikomu: Miluji tě velice ; nepředpisovalo se mu nijak, jak se má chovat, když vstoupí do světnice svého otce, své matky nebo svého nemocného vychovatele; nikdy se mu neukazovalo umění předstírat smutek, který necítí. Nestavěl se nikdy, jako by nad něčí smrtí plakal; neboť neví, co je smrt. Táž necitelnost, kterou chová ve svém srdci, je tak v jeho způsobech. Lhostejný ke všemu mimo sebe, jako všechny ostatní děti, nemá zájem na nikom. Protože Emil málo uvažoval o bytostech, obdařených citem, doví se pozdě, co jsou strasti a smrt. Nářky a křik začnou dojímat jeho mysl; pohled na krev tuhnoucí způsobí, že odvrátí svůj zrak; trhání zvířete dokonávajícího způsobí mu velikou úzkost dříve, nežli bude vědět, odkud jsou tyto nové pohyby. Kdyby byl zůstal hloupý a barbarský, neměl by tyto pocity, kdyby byl cvičenější, znal by jejich příčinu: porovnal vespolek již mnoho pojmů, takže má pocit, avšak nemá ho dosti, aby pochopil to, co cítí. Tak povstane soucit, první pocit vztahující se k jiným (relativní), který vchází do srdce lidského přirozeným řádem. Aby dítě bylo citlivé a soucitné, musí vědět, že jsou bytosti jemu podobné, které trpí, co on trpěl, které cítí bolest, kterou on cítil. Skutečně, jak bychom mohli mít soucit jinak, ne-li tím, že vystoupíme sami ze sebe a že se ztotožníme s trpícím živočichem, že zanecháváme svou vlastní bytost a přijímáme bytost jeho? Trpíme jen tolik, kolik trpí podle mého soudu jiná bytost; a netrpíme v sobě, nýbrž v ní. A tak nikdo se nestane citlivým dříve, než se jeho obraznost rozvine a začne ho přenášet z jeho osoby. VÍTĚZSLAV NEZVAl: Manon Lescaut Manon je můj osud. Manon je můj osud. Manon je všecko, co neznal jsem dosud. Manon je první i poslední můj hřích, nepoznat Manon, nemiloval bych. Manon je motýl. Manon je včela. Manon je růže, vhozená do kostela. Manon je všecko, co neztratí svůj pel. Manon je rozum, který mi uletěl! Manon je dítě, Manon je plavovláska. Manon je prví i poslední má láska. Manon, ach Manon, Manon a Arrasu! Manon je moje umřít pro krásu Manon podobná andělům, Manon, pro niž zlořečím všem svým přátelům. Manon. Milenko! Ach Manon! Dítě Manon, ach Manon, Manon! Miluji tě! Kéž by mě vaše ruka náležela. Chtěl bych ji spoutat zlatým prstenem. Pak byste mně snad patřila celá! Mé srdce hoří pro vás plamenem. Ach Manon Lescaut, já se nepoznávám. co bylo včera, není už. Pučí mi vousy. Běda čím se stávám! Ach Manon Lescaut, Manon! Já jsem muž! Ať spadnou cáry těchto bídných rolet!
Překážejí mně jak ten těsný šat. Mé srdce, nesmíš, nesmíš mně tak bolet. Já vás mám, Manon, rád á vás mám, Manon, rád. JOHANN GOTTFRIED HERDER Z IDEJÍ K FILOSOFII DĚJIN LIDSTVA (1784 1791) Přeložil Jan Patočka SLOVANŠTÍ NÁRODOVÉ Přes to, že tu a tam jsou zaznamenány jejich činy, nebyli nikdy národem válečných a dobrodružných podniků jako Němci; spíše se ubírali tiše za nimi a obsadili uprázdněná místa a země, až zaujali konečně onu obrovskou oblast, která sahá od Donu k Labi, od Baltického moře až k Jaderskému. Jejich sídla po severní straně Karpat táhla se od Lüneburgu přes Meklenbursko, Pomořany, Branibory, Sasko, Lužici, Čechy, Moravu, Slezsko, Polsko a Rusko; a po straně jižní, kde již záhy drželi Valašsko a Muldavsko, šířili se za podpory rozličných okolností vždy šíř a šíře, až je císař Heraklius přijal i do Dalmacie a až založili po řadě království slavonské, bosenské, srbské, dalmatské. Právě tak se rozmnožili i v Pannonii, z Friulu pak vnikli do jihovýchodního cípu Německa, takže se jejich území uzavřelo Štyrskem, Korutany a Kraňskem; nejohromnější to oblast, jakou po většině ještě dnes v Evropě obývá nějaký národ. Usadili se všude, aby se uvázali v majetek země opuštěné jinými, aby ji vzdělávali a jí užívali jako kolonisté, pastýři a zemědělci; po všem tom předchozím pustošení, po všem tom procházení a stěhování národů byla tudíž jejich nehlučná, pilná přítomnost těmto zemím na prospěch. Měli v lásce zemědělství, dostatek stád a obilí, rovněž tak různé domácí dovednosti, a s výrobky své země a píle zahájili všude užitečný obchod. Na Baltickém moři počínaje Lubekem postavili řadu přímořských měst, mezi nimiž Vineta na ostrově Rujaně byla jakýmsi slovanským Amsterodamem; tak udržovali styky též s Prusy, Kuronci a Lotyši, jak patrno z jazyka těchto národů. Na Dněpru vystavěli Kyjev, na Volchově Novgorod; z obou se vyvinula brzo kvetoucí města, která spojovala Černé moře s Baltem a dodávala severní a západní Evropě zboží Východu. V Německu věnovali se hornictví, dovedli taviti a slévati kovy, připravovali sůl, tkali plátno, vařili medovinu, sázeli ovocné stromy a vedli svůj svérázný život veselých hudbymilovných lidí. JOHANN WOLFGANG GOETHE KRÁL DUCHŮ Kdo jede tak pozdě větrem a tmou? To otec a jeho synáček jsou; v svém náručí otec tak pevně ho má, tak teple, tak vroucně ho objímá. Můj hochu, proč tvář jsi do dlaní dal? Což nevidíš, tatínku, vždyť je tu král! Má korunu, vlečku, král duchů to je! Jen pruh je to mlhy, ty dítě mé. Můj hošku, pojď se mnou, my budem si hrát, my krásně si žít budem napořád; tam na břehu pestré květinky mám, má matka šat ze zlata nosívá tam. Můj otče, můj tatíčku, neslyšíš? Král duchů mi šeptá a slibuje, slyš! Buď klidný, můj chlapče, klidný buď jen: to ve větru sviští bezlistý kmen. Chceš, chlapečku pěkný, se mnou jít? Mé dcerky tě budou za bratra mít: mé dcerky se za nocí proplétají a zpěvy tě, tanci tě zkolébají. Můj otče, můj tatíčku, hleď do té tmy! Král duchů tam má svoje princezny. Můj synu, můj synáčku, dívám se tmou, to šedivé vrby jen v soumraku jsou. Můj miláčku, vznícen jsem půvabem tvým; buď po dobrém půjdeš, buď násilím. Ach otče, můj otče, teď sáh na mne král! Král duchů bolest mi udělal! Je otec jat hrůzou, v trysk se dá, v svém náručí chroptící dítě má. Jen s námahou dvorce dojížděl: v svém náručí mrtvé dítě měl. JOHANN WOLFGANG GOETHE UTRPENÍ MLADÉHO WERTHERA (1774) Přeložil E. A. Saudek 18. července Viléme, čím je našemu srdci svět bez lásky! Čím je čarovná laterna magika bez světla! Sotva v ní rozsvítíš, promítnou se ti na bílé stěně nejpestřejší obrazy! I kdyby to bylo jen to, jenom pomíjející přeludy, dělá nás to vždy přece jen šťastnými, stojíme-li před tím jako svěží chlapci a jsme-li u vytržení nad kouzelnými vidinami. Dnes nemohl jsem k Lottě, neboť mě zdržela nevyhnutelná společnost. Co dělat? Poslal jsem k ní svého sluhu, jen 2 (celkem 6)
abych měl kolem sebe někoho, kdo jí byl dnes nablízku. S jakou netrpělivostí jsem ho očekával, s jakou radostí jsem ho opět spatřil! Kdybych se nebyl styděl, byl bych jej nejraději uchopil za hlavu a políbil. O bononském kameni se vypravuje, že položíme-li jej na slunce, přitahuje jeho paprsky a pak ve tmě chvíli září. A nejinak bylo tomu s mým sluhou. Vědomí, že její oči spočinuly na jeho obličeji, na jeho tvářích, na knoflících jeho kabátu a na límci jeho surtout, činilo mi to vše tak svatým, tak drahým! V tu chvíli nebyl bych toho hocha dal ani za tisíc dolarů. Bylo mi tak blaze v jeho přítomnosti. Chraň Bůh, aby ses tomu smál! Viléme, jde o přeludy, pociťujeme-li takové blaho? JOHANN WOLFGANG GOETHE (I. 1808, II. 1832) úryvky Přeložil Otokar Fischer Tak po čemže jsi vlastně toužil? Měls jistě vznešený a smělý cíl. Jak jsi tak pod měsícem kroužil, snad po luně jsi zatoužil? Naprosto ne! Zde této země kruh pro velké skutky dost má ještě místa. Má vůle cosi zázračného chystá, k odvážné práci sílu má můj duch. Chceš slávu získat svými činy? Á, přicházíš od héroiny. Zemí chci vládnout! Vlastnictvím! Nic není sláva. Čin je vším. Básníci už se přihlásí ti, i zítřek bude tě tak ctíti, a bláznem bláznové se vznítí. To vůbec chápat neumíš. Co o lidské ty touze víš? Ty trpký, ostrý, zlý, až strach, co víš o lidských potřebách? Nuž staň se po tvé vůli pro mne! Svěř mi ty plány přeohromné! Mé oko na vodstva se upíralo. Dmulo se moře, z hloubek svých se klenouc; pak, povolivši, vlny rozsypalo, na ploché břehy útokem je ženouc. A to mě mrzelo. Já byl jak ten, čí duch je svobodný, leč dbalý práv, a bouří surovou je uražen, jež vzňata vášní, deptá řád a mrav. Já zřel v tom náhodu a zbystřil hled: proud, zaraziv se, zpátky od svých met na širý oceán se valí zas. A hra se obnoví, když přijde čas. ad spectatores Nic nového mi nezná povědět. To znám už po sta tisíc let. (vášnivě pokračuje) Znova a všade vlna o břeh tře se. 3 (celkem 6) Je neplodná, neplodnost s sebou nese. Teď vzpíná se a zmítá, dme se, pne po širé ploše, pusté, nestvůrné. Za vlnou letí vlna strašné síly; všechny se vrátí a nic nestvořily. Zoufalým hořem hruď má naplněna: nezkrotných živlů dravost promarněna! Zde troufám si sám nad sebe se vznésti; zde chtěl bych boj a triumfální! svésti. A je to možné! Pevný směr nechť má, před nízkým pahorkem hned uhýbá; nechť sebesveřepěji proud se řítí, i mírný chlum jej může zaraziti, i mírnou hloubkou bývá přilákán. A tu jsem rychle sestrojil svůj plán: ten požitek si zjednat čaruplný, od břehu zahnat panovačné vlny; hranici zúžit širé mořské pláně, kus pevniny jí urvat odhodlaně. Tak jsem, krok za krokem, to v mysli snoval: a chci, abys mé přání podporoval. PRVNÍ Mé jméno je Bída. DRUHÁ Mé jméno je Hlad. TŘETÍ Mé jméno je Starost. ČTVRTÁ Mé jméno je Strast. VE TŘECH Jsou zamčeny dveře, my nemůžem tam. Kde bohatec bydlí, my nesmíme tam. BÍDA Já v stín bych se scvrkla. HLAD Já v pouhé nic. STRAST Ode mne odvrátí zhýčkanou líc. Nechť nepustí žádnou mou sestřičku tam: však Starost, ta vklouzne skrz dírčičku tam. Zmizí
A ty! Kdože jsi ty? Jsem zkrátka zde. Jdi pryč! Ne. Jsem, kde místo mé. (prudce se vzchopí, ale pak se ovládne a řekne sám sobě) Buď mužem! Bez formulky kouzelné! Nechť mne ucho neslyšelo, srdce mnou se rozdunělo. Měnlivá, mám tvarů sto, pášu násilí a zlo. Na stezkách i vodní pláni zneklidňuji bez ustání; najde mne, kdo nehledal, ať mi klel, ať se mnou hrál. Cožs nikdy Starost nepoznal? Já světem jen se hnal a hnal, chyt za vlasy, co rozkoší se zdálo, odvrh, co nepostačovalo, a nesháněl, co uklouzlo. Já pouze dychtil, naplno vždy žil a znova práhl a tak probouřil svůj všechen život; zprvu mocně, divě, však teď moudře jde, teď rozvážlivě. Pozemský okruh sdostatek mi znám; k zásvětí zatarasen výhled nám. Bloud, kdo tam zírá mžouravými zraky, o lidech blouzně kdesi nad oblaky! Zde pevně stůj, zde znej se rozhlížet; zdatnému není němý tento svět. Nač by mu bylo ve věčnu se topit! Co poznává, to rukou může chopit. Nevzrušen kráčej pozemským svým dnem; přízrak-li straší, dál jdi v kroku svém; v té chůzi muž měj strast i slastný dík on, neukojen ani okamžik! Koho já si poddám, není na světě mu potěšení; v tmách je věčně, nevychází slunce proň a nezachází; vnější smysly nedotčeny, a přec do chmur zahaleny; a tak z nádher všeho žití nic neumí uchopiti. Slast jak strast ho stejně mučí, čím víc má, tím víc je chudší; vše, co těší, vše, co jitří, odkládá vždy na pozítří. K zítřkům upírá své chtění, a tak nikdy hotov není. Dost! Ustaň! To mě nezdolá! Tvůj nesmysl mi protivný je. 4 (celkem 6) Pryč! I kdo rozum v hrsti má, moh by se zbláznit z té tvé litanie. Nuž, Fauste, poznej sílu mou, než opustím tě s proklínáním! Po všechen život lidé slepi jsou: já před tvým koncem slepotou tě raním. Dýchne naň a zmizí (vystupuje z paláce a tápá podél veřejí) Jak vzněcuje mě motyk řinčení! Toť dav, jenž koří se mi prací, kraj pod vodami souši vrací, stanoví vlnám určení a pouhá je, jak přísná stráž. (pro sebe) To pro nás jen se namáháš, vždyť pro Neptuna pouze stavíš, to ďáblu vod jen hody slavíš, jak hráze kopeš na hráze. Ať tak či tak, je po vás veta; s námi se spikly živly světa a všechno pádí ke zkáze. Dozorce! Zde! Slyš: buď jak buď, dělnictva houfy chci mít větší; sliby je verbuj, žoldem, péčí, plať, lákej, trestej, k práci nuť! A nechť se den co den mi ohlašuje, jak započatý příkop pokračuje! (polohlasem) Mám hlášení z těch úzkých kob, že nejde o příkop, však hrob. Močál se táhne pod horstvem a zamořuje, čeho dosaženo. Zlých výparů smět zbavit zem, pak teprv je mé dílo dovršeno! Chci miliónů mnoho usídliti, ne v nebezpečném, leč volném, činném žití. Zelená úroda Jak v domovině, člověk i zvěř se ciť tam na novině, až usadí se těsně za hrází, již zástup, směle sdružen, vyhází. Zde uvnitř bude krajina jak ráj. Nechť příboj burácí až na sám kraj: jak chtěl by, mocný, násilně se přelít, sbratřené přijdou obce otvor scelit. Ba, tímto smyslem proniknut chci býti,
poslední závěr moudrosti je ten: Jen pak jsi hoden svobody a žití, když rveš se o ně den co den. A takto, nebezpečím obepjat, hoch, muž a kmet zde bude bojovat. To hemžení bych zřít chtěl rád, na volné hroudě s volným lidem stát. Okamžik směl bych osloviti: jsi tolik krásný, prodli jen! Nemůže ohlas mého živobytí být věky věků přehlušen. Té strmé slasti předtuchu teď mám a nejvyšší svou chvíli prožívám. ANDĚLÉ (vznášejíce se ve vyšších oblastech a nesouce, co je na Faustovi nesmrtelného) Duchovných světů vzácný člen je vyrván z moci zlého: Kdo spěje dál, vždy dále, jen nám vykoupiti lze ho. A blažila-li nadto jej účastná láska shůry, pak přijmou ho tím srdečněj andělské svaté kůry. FRIEDRICH SCHILLER ÓDA NA RADOST (asi 1780) Přeložil Pavel Eisner Ó přátelé, pryč s tóny těmi, v písni nechte nás již ladit jaré hlasy a jásat radostí! Radost! Radosti, ty jiskro boží, dcero, již nám ráj dal sám! Srdce vzňaté žárem touží, nebeská, v tvůj krásy chrám. Kouzlo tvoje opět víže, co kdy čas tak dělil rád, zástup lidstva sbratřen blíže cítí van tvých křídel vát. Komu štěstí v žití přálo, v příteli svůj štít že máš, komu vnadnou ženu dalo, mísit pojď se v jásot náš! Sám byť jenom jednu duši svojí na tom světě zval! V díle tom kdo nezdar tuší, od nás ber se s pláčem dál! Radost každá bytost sáti, přírodo, chce z ňader tvých; zlý a dobrý chce se bráti v jejích stopách růžových. Révy žár nám, pocel smavý, na smrt věrný přítel dán; vášně plam dán červu žhavý, světlý cherub dlí, kde Pán. Dál, jak jeho slunci roje nebes modrou nádherou, spějte, bratří, drahou svou směle, jak by rek šel v boje. V náruč spějte, milióny! Zlíbat svět kéž dáno nám! Bratři! Hvězd kde žárný stan, dobrý Otec zří z mlh clony. Dlíte v prachu, milióny? V bázni tvůrce tuší svět? Pátrej, hvězd kde bezpočet! V záři ční tam božské trůny. FRIEDRICH SCHILLER LOUPEŽNÍCI (1871) Přeložil Otokar Fischer MOOR Hle, bělmo mi padá z očí! Jaký jsem to byl blázen, že jsem chtěl zpátky do klece! Má duše žízní po činech, můj dech po svobodě. Vrazi, loupežníci! tím slovem jsem zašlapal zákon. Lidé přede mnou skryli své lidství, když jsem se lidství dovolával: nuž pryč se soucitem a lidskými ohledy! Nemám už otce, nemám už lásku, a v krvi a vraždě nechť zapomenu, že mi kdy bylo co drahé! Pojďte, pojďte! ó, udělám si strašlivé vyražení ujednáno, jsem vaším hejtmanem, a zdar tomu, kdo se mezi vámi osvědčí mistrem, kdo bude nejdivočeji pálit, nejstrašlivěji vraždit, neboť pravím vám, že se mu dostane královské mzdy. Sestupte se všichni kolem mne a přísahejte mi věrnost a poslušenství až do smrti! Přísahejte mi to při této mužné pravici. VŠICHNI (dávajíce mu ruku) Přísaháme ti věrnost a poslušenství až do smrti. MOOR 5 (celkem 6)
Otázka č. 4 Nuže, a při této mužné pravici vám zde přísahám, že věrně a odhodlaně zůstanu vaším hejtmanem až do smrti. Toho sprovodí ze světa tato paže, kdo zaváhá, zapochybuje nebo couvne! Stejně nechť mně se stane cokoli od kohokoli z vás, poruším-li já svou přísahu! Souhlasíte? (Spiegelberg zuřivě pobíhá.) VŠICHNI (mávají klobouky) Souhlasíme. MOOR Nuže, jděme! Nebojte se smrti ani nebezpečí, neboť nad námi vládne nezměnitelný osud. Každého zastihne jeho den, ať na měkkých prachových poduškách, ať v kruté bitevní vřavě či vysoko na šibenici a na kole! Z těch smrtí jedna bude naším osudem! (Odcházejí.) SPIEGELBERG (dívaje se za nimi, po chvíli) Ve tvém rejstříku je díra. Vynechal jsi jed. (Odejde.) Autor: SCHILLER FRIEDRICH Dílo: LOUPEŽNÍCI Otázky a úkoly: 1. Emilovi byla doporučena pouze jedna jediná kniha která a proč právě ta? V čem se autorovy názory rozchází s představami osvícenců? Objasněné pojem výchovný román. V čem se zásadně Rousseauovo pojetí výchovy liší od předchozího vnímání dětí? 2. Které dílo tohoto francouzského preromantického filosofa bylo inspirováno středověkým příběhem teologa Abélarda a jeho žačky? 3. Veršované drama Manon Lescaut českého básníka 20. století Vítězslava Nezvala bylo dramatizací sentimentálního příběhu abbé Prévosta, o čem tento příběh vypráví? 4. Která další díla sentimentální literatury patřila ve své době k nejčtenějším a co bylo nejčastěji jejich námětem? 5. V čem měly názory německého filosofa Herdera pozitivní vliv na české národní hnutí? 6. Proč se oblíbeným žánrem preromantických a později i romantických autorů stala právě balada, v čem tento původně lidový žánr odpovídal uměleckým záměrům mladých tvůrců? 7. V čem se projevuje nový pohled na člověka oproti osvícenství? K jakému názoru dochází Goethův hrdina a v čem nachází smysl života? 8. S čím byl Faust nespokojen a za jakých podmínek uzavřel s Mefistofelem smlouvu? Jakou roli hraje ve Faustově životě Markéta? Proč jsou závěrečná Faustova slova pro něj osudná co mu hrozí, čím končí drama? Jakou postavou je vlastně Faust, co na ní stále inspirujícího, co se vlastně v postavě Fausta podařilo Goethovi ztvárnit? Objasněte pojem knižní drama. Kteří autoři byli postavou Goethova Fausta inspirováni? V čem se Goethovo pojetí Fausta liší od lidového či předchozího uměleckého pojetí. 9. Proč patří právě tato báseň k nejznámějším dílům Fridricha Schillera, která skladba zaručila této básni světovou proslulost? 10. V čem se liší preromantický hrdina od romantického - srovnejte postavu loupežníka Moora s jinými - romantickými hrdiny, 11. Která další dramata Fridricha Schillera patří dodnes k uváděným hrám a proč tomu tak pravděpodobně je. 12. Co bylo cílem hnutí Strum und Drang? 13. O který literární podvrh se zasloužil James Macpherson a co jej k tomu vedlo? 14. Jedním z představitelů tohoto německého hnutí byli i A. Bürger a G.E. Lessing - která díla tito autoři vytvořili? 15. Srovnejte Bürgerovu Lenoru a Erbenovy Svatební košile - v čem se tato díla shodují a v čem se liší? 16. *Pokuste se objasnit pojem "měšťanské drama". 6 (celkem 6) Otázka č.8