Šumava I Editorial. Vážení a milí příznivci Šumavy,

Šumava I Editorial Vážení a milí příznivci Šumavy, nejprve vás chci ubezpečit, že i nadále trvají důvody k oblibě i návštěvě Šumavy. Návštěvnost v letošním neobvyklém podzimu potvrzuje, že tohle víte i beze mne a s mnohými z vás jsem se o tom při setkáních na šumavských stezkách i v poslední době ubezpečil. Využívám této příležitosti, abych vám poděkoval za slova podpory, která nalézám ve vašich dopisech i mailech. V těchto dnech vyhodnocujeme výsledky našeho letošního úsilí ve snaze zredukovat kůrovcovou kalamitu v šumavských lesích. Zatím se můžeme pochlubit jen dílčím úspěchem v oblasti Smrčiny, kterou veřejně ocenila rakouská strana při společném hodnocení plnění česko-rakouské dohody o ochraně rakouských lesů před pronikáním kůrovce. O výsledcích v celém Národním parku Šumava budeme informovat veřejnost formou tiskové konference v prosinci 2011. Již dnes mohu potvrdit, že Správa Národního parku Šumava je připravena na zimní turistickou sezónu. I letos platí, že se můžete na internetu informovat o stavu úprav jednotlivých běžeckých tras. Dokončujeme rozmístění informačních značek s upozorněním na nebezpečná místa, po čemž jste v minulých letech volali. Všichni naši pracovníci byli znovu upozorněni na závazek nenarušovat parkovým provozem stav upravených lyžařských stop po 15.12. 2011. Teď už jen čekáme na sníh. Přeji vám příjemný šumavský pobyt, poklidné vánoce a dost chuti zamířit na Šumavu co nejčastěji i v novém roce. PhDr. Jan Stráský Správa NP a CHKO Šumava jan.strasky@npsumava.cz Foto Jiří Kadoch

Šumava I Obsah 04 I 2011 04 Připravuje se Zákon o Národním parku Šumava Co by měl přinést Šumavě? 06 Vývoj přírodních lesů Šumavy Člověk si vytváří modely, ale v přírodě to bývá i jinak. VYDAVATEL: Správa NP a CHKO Šumava ADRESA REDAKCE: Správa NP a CHKO Šumava 1. máje 260, 385 01 Vimperk tel.:388 450 260, fax: 388 450 019 e-mail: sumava@npsumava.cz REDAKČNÍ RADA: Jiří Mánek Pavel Hubený Eva Zelenková Michal Valenta Jan Kozel Václav Sklenář Jiří Kadoch (redaktor časopisu) Hana Havlíčková (jazyková korektura) FOTO NA TITULNÍ STRANĚ: Ivan Lukeš Hýl obecný FOTO NA ZADNÍ STRANĚ: Marek Drha Zimní Šumava GRAFICKÁ ÚPRAVA: MONELLO design atelier TISK: DragonPress Klatovy DISTRIBUCE: Transpress Praha, Mediaprint Kapa, Mapcentrum České Budějovice a další drobní distributoři. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s.p., ředitelstvím odštěpného závodu Jižní Čechy v Českých Budějovicích, j.zn.: P-2986/96 ze dne 6. června 1996. PŘEDPLATNÉ: Vyřizuje redakce, časopis vychází čtyřikrát ročně, cena 1 výtisku 43 Kč, celoroční předplatné 140 Kč. Uzávěrka čísla: 30. 10. 2011 Datum vydání: 15. 12. 2011 Registrační číslo: MK ČR E 7518 Nevyžádané rukopisy a fotografie se nevracejí. 10 Nejstarší šumavské smrky? Jak je to ve skutečnosti? Adeptů je na Šumavě jistě mnoho. 14 Historie šumavských pralesů Jakou historii mají dva významné zbytky starých lesů horských smrčin Šumavy? 16 Kůrovec - téma nejen šumavské Vývoj stavů kůrovce v posledních letech ve střední Evropě. 18 Území převážně ponechaná samovolnému vývoji V seriálu poprvé představíme Trojmeznou - ostrov nezkrocené přírody. 20 Bradáček srdčitý Vzácná orchidej rašelinných lesů. 22 Národní park Bavorský les po čtyřicítce V národní strategii ochrany biodiverzity hrají národní parky tu nejpodstatnější roli. 24 Národní park ve Schwarzwaldu? Adept na národní park již dnes dává volnou ruku přírodě v jejím vývoji. 26 Na vozíčku po Šumavě Nové trasy pro tělesně postižené. 28 Splouvání řek v národním parku Šumava Jak vypadala letošní sezona na Vltavě ale i Otavě? 30 Rožmberkové a Vimperk Letošní rok uplynulo 400 let od vymření Rožmberků. Připomeňme si nejen jejich činy. 32 Ladislav Vodák Člověk, který veškerou svoji snahu věnoval Šumavě a její ochraně. 34 Aktuality 06 Vývoj přírodních lesů Šumavy 24 Národní park ve Schwarzwaldu? 26 Na vozíčku po Šumavě zima 2011 03

Šumava I Připravuje se Zákon o Národním parku Šumava Text Jiří Mánek a Vilém Žák Připravuje se Zákon o Národním parku Šumava Foto Marek Drha Národní park Šumava byl vyhlášen nařízením vlády č. 163/1991 Sb., které vstoupilo v účinnost dne 10. května 1991. Toto nařízení vlády bylo vydáno na základě zmocnění uvedeného v tehdy platném zákoně č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody. S účinností od 1. června 1992 platí zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, který současně zrušil zákon č. 40/1956 Sb. V zákoně o ochraně přírody je již 20 let stanoveno, že národní parky, jejich poslání a bližší ochranné podmínky se vyhlašují zákonem. I přes opakované iniciativy Národní park Šumava stále svůj vyhlašovací zákon nemá. Tento stav je jednou z řady příčin dosavadních často medializovaných problémů na území národního parku. Nicméně se zdá, že cílevědomá aktivita současného ministra životního prostředí Tomáše Chalupy povede ke kýženému cíli a NP Šumava bude konečně vyhlášen zákonem. 04 zima 2011

DŮVODY A PROCES PŘÍPRAVY Důvodem přípravy nového zákona je mj. potřeba řešit některé historické, ale i nově vznikající problémy související s existencí a fungováním národního parku. Novým zákonem by měla být nastavena zásadní pravidla péče o národní park a hospodaření v něm v dlouhodobém časovém horizontu, čímž bude zároveň zajištěna kontinuita a předvídatelnost rozhodování Správy Národního parku Šumava. Zákon je postupně připravován v široké diskusi účastníků kulatých stolů, kterých se účastní zástupci obou krajů, šumavských starostů, vědecké obce, předsedové parlamentních Výborů pro životní prostředí, zástupci sdružení Zachraňme Šumavu, ŠumavaPro a Rady Národního parku Šumava, MŽP i Správy NP a CHKO Šumava. PRINCIPY ZONACE Návrh zákona výrazně nemění základní principy platné právní úpravy. Podstatným způsobem však rozpracovává základní kritéria pro členění území národního parku do jednotlivých zón ochrany přírody a stanoví jejich právní i managementový režim. Podle zákona zůstane rozloha NP Šumava stejná jako doposud a zonace zůstane třístupňová. Pro první zóny jsou nastavena kritéria, která zajistí jejich ochranu a možnosti poznávat přírodní procesy, jež jsou pouze v nezbytném rozsahu ovlivňovány zásahy člověka. Tomu je podřízeno i turistické využití, které se omezuje pouze na síť značených cest a stezek, jejichž prostřednictvím budou návštěvníci moci poznávat přírodní procesy a seznamovat se s typickými přírodními fenomény Šumavy. Druhá zóna je rozdělena na IIA a IIB. Systematickou péčí bude IIA zóna postupně převedena do první zóny, a to po časových etapách 15, 30 a 45 letech. O přeřazení do první zóny bude po zhodnocení stavu ekosystému rozhodovat vláda. Území trvale určená pro přírodě blízké a šetrné hospodaření jsou zařazena do IIB zóny, přičemž se nepředpokládá jejich přechod do první, ani do IIA zóny. Tato IIB zóna vytváří prostor pro vlastní hospodářskou aktivitu Správy NP a CHKO Šumava, kterou by se za současného naplňování cílů ochrany vytvořily podmínky pro zajištění dlouhodobé existence a fungování národního parku. Do třetí zóny ochrany přírody jsou zařazeny všechny ostatní pozemky, které svým charakterem nesplňují podmínky pro zařazení do první nebo druhé zóny národního parku. Zpravidla se jedná o intravilány obcí. Ústředním bodem je vytvoření předpokladů pro odpovídající diferencovaný management lesních ekosystémů tak, aby bylo možné nastavit transparentnější a efektivnější pravidla pro správu území národního parku a současně bylo zamezeno možnosti vzniku nových škod způsobených především kalamitním přemnožením lýkožrouta smrkového. Zákon rovněž dbá na zachování dochovaného stavu a vzhledu krajiny Národního parku Šumava. NOVINKOU JE SPOLEČNÝ VÝBOR NÁRODNÍHO PARKU Návrh zákona dále zřizuje zcela nový orgán Společný výbor Národního parku Šumava, který je devítičlenný a bude projednávat a zaujímat stanoviska k základním dokumentům ochrany přírody a řízení národního parku. Zejména pak k členění území národního parku do zón ochrany přírody, k plánu péče či k návštěvnímu řádu. Zástupci dotčených obcí nebudou moci být ve Výboru přehlasováni ve dvou věcech ve věci nového vymezení zón na základě změn v území a nového vymezení sítě vyznačených přístupných cest na území národního parku. V obou případech budou změny prováděny formou právního předpisu (zákon, resp. nařízení vlády) a Výbor je bude projednávat před zahájením legislativního procesu.,,kulatý stůl na MŽP v Praze. Ministr Tomáš Chalupa a ředitel Správy NP a CHKO Šumava Jan Stráský při jednání. Jiří Mánek Správa NP a CHKO Šumava jiri.manek@npsumava.cz Vilém Žák Ministerstvo životního prostředí ČR vilem.zak@mzp.cz zima 2011 05

Šumava I Vývoj přírodních lesů Šumavy máme modely, ale v přírodě to bývá i jinak Text a foto Jan Kozel Vývoj přírodních lesů Šumavy máme modely, ale v přírodě to bývá i jinak V minulém čísle časopisu Šumava byl nastíněn vývoj přírodních lesů z celkového pohledu ( A přece se točí - vývojové cykly, stadia a fáze přírodních lesů str. 10-13). Vyvstává otázka: Jak by se vyvíjely přirozené lesy bez lidských vlivů právě na Šumavě? Odpověď je limitována výskytem lesních porostů, které se do dnešních dnů dochovaly pouze s málo významnými změnami způsobenými člověkem. Druhým omezením je pak existence informací shromážděných popisem těchto porostů a studiem jejich vývoje. Ačkoliv se na Šumavě nachází jeden z nejdlouhodoběji sledovaných a člověkem nejméně dotčených fragmentů přirozeného lesa biomu opadavých listnatých lesů ve střední Evropě Boubínský prales, přímo na území Národního parku Šumava (dále NPŠ) je lokalit splňujících obě podmínky velice málo. V minulosti byl detailněji popsán např. segment I. zóny NP Stožec Medvědice (Průša, 1985) nebo oblast Trojmezné (mj. Vyskot, 1981; Svoboda, 2005). KLESÁME VÝŠ, STOUPÁME HLOUBŠ Významnou roli v odvozování pravděpodobných scénářů přirozeného vývoje přírodních lesů na území NPŠ hrají podmínky stanoviště a druhová skladba lesních ekosystémů, která se stanovištěm přímo souvisí. Pestrá mozaika horninového podloží, půdních poměrů, vodního režimu, nadmořské výšky, expozice vůči světovým stranám a reliéfu terénu dala vzniknout stejně rozmanité paletě stanovišť. Pokud jde o vegetační stupňovitost, zahrnuje oblast NPŠ přirozená lesní stanoviště těchto klimaticky podmíněných vegetačních stupňů: ojediněle se vyskytujícího podhorského (submontánního), převládajícího horského (montánního) 06 zima 2011

a nejvyšší partie pohoří zaujímajícího vyššího horského (supramontánního) vegetačního stupně. Toto členění zhruba odpovídá i rozpětí lesních vegetačních stupňů, které svými názvy lépe vystihují podíl hlavních dřevin v závislosti na stanovišti - v NPŠ jsou zastoupeny takto: 5. jedlobukový (0,64 %), 6. smrkobukový (39,10 %), 7. bukosmrkový (38,07 %) a 8. smrkový (19,32 %). Rozmanitý reliéf Šumavy ale často způsobuje, že se vegetační stupně nemění se stoupající nadmořskou výškou jen směrem vzhůru, ale dochází i k tzv. zvratu (inverzi) vegetačních stupňů. DRUHOVÁ SKLADBA PŘIROZENÝCH LESŮ BYLA PESTRÁ Převládající potenciální přirozenou vegetací NPŠ jsou tedy acidofilní horské bučiny (převaha v SZ části NP), květnaté bučiny a jedliny (dominují v JV partiích NP) a klimatické smrčiny (kolonizují ostrovy nejvyšších hřbetů pohoří). Kromě těchto klimaticky definovaných společenstev se v různé míře po celé ploše NPŠ vyskytují půdně podmíněná společenstva sutí, skal a především rašelinišť a rašelinných a podmáčených smrčin. Z pohledu dřevinné složky dominují v přirozené druhové skladbě šumavských lesů buk lesní, smrk ztepilý a jedle bělokorá lokálně zastoupené v různém poměru a případně doplněné konkurenčně méně zdatnými průvodci. V květnatých bučinách přistupují k třem dominantním dřevinám především javor klen a jilm horský, v živinově bohatších suťových a roklinových lesích pak javor mléč a lípa velkolistá nebo i jasan ztepilý. Na chudých sutích a skalách převládají bory a borové březiny. Přirozenou dynamiku lesních ekosystémů tedy nejvíce ovlivňují stanovištní podmínky a zastoupení dřevin, které samotné časový průběh vývojových stadií a fází přírodního lesa a jejich podobu podněcují svými rozdílnými biologickými vlastnostmi. Důležitými veličinami jsou především životnost hlavních druhů stromového patra, tolerance k mikroklimatickým podmínkám v různém věku a jejich konkurenční schopnost. PROGRESIVNÍ PIONÝR A VYTRVALÁ JEDLE Pokud jde o biologický věk hlavních dřevin tvořících lesní porosty Šumavy, nejkratší životnost má buk lesní 200-250 let, podstatně vyššího stáří dosahuje smrk ztepilý v průměru 300-350 let a nejdéle žijícím stromem je jedle bělokorá okolo 350-400 let. Z pohledu porostního mikroklimatu je nejvýznamnější vlastností tolerance k různé intenzitě osvětlení buk s jedlí jsou stínomilné dřeviny, které především v mládí vyžadují zima 2011 07

Šumava I Vývoj přírodních lesů Šumavy máme modely, ale v přírodě to bývá i jinak ochranu mateřského porostu. Smrk je k vyšším světelným požitkům podstatně tolerantnější a naopak v mládí potřebuje k úspěšnému vzcházení semenáčků a růstu mladých rostlin více světla než předchozí dva souputníci. Tato tolerance do značné míry ovlivňuje i inklinaci těchto druhů ke klimaxovému typu dřeviny (uplatňují se výrazně v lese závěrečného typu klimaxu jedle, buk) nebo intermediárnímu typu (dokáží se prosadit i v přípravném lese jako dřeviny pionýrského charakteru, ale i v klimaxu smrk). BUK NERAD VYČNÍVÁ, ALE ČASTO PŘEVLÁDÁ Další podstatnou vlastností dřevin ovlivňující výstavbu stadií a fází přírodních lesů je rychlost růstu v mládí a tendence k dominantnímu postavení v porostu. Jedle zpravidla v mládí roste velmi pomalu, ale svou dlouhověkostí a výrazně ortotropním růstem (přímo, kolmo vzhůru) zaujímá v pozdějších vývojových stadiích většinou místo v nejvyšších stromových vrstvách. Buk v mládí roste poněkud rychleji než jedle, ale snaha o růst kolmo vzhůru není tak silná. Proto se buk ve smíšeném jedlo-smrko-bukovém lese zpravidla neprosazuje do nejvyšších pater, zato však bývá zastoupen ve vysokém podílu. Smrk pak v mládí může růst velice rychle a svědčí mu, podobně jako jedli, dominantní postavení v porostní struktuře. Převážnou většinu lesů NPŠ zaujímaly právě smíšené lesy se smrkem, jedlí a bukem v různém poměru a postihovaly široké rozpětí nadmořské výšky 600-1200 m n. m. KAŽDÝ CHVILKU TAHÁ PILKU - SMÍŠENÉ HORSKÉ LESY Délka vývojového cyklu přírodního lesa je zde odvozena od životnosti jedle a trvá v rozpětí 350-400 let. Rozdíly v délce života 08 zima 2011 hlavních dřevin způsobují, že přírodní horský les Šumavy má ve stadiu dorůstání velice rozrůzněnou strukturu a v průběhu celého vývojového cyklu se mění zastoupení dřevin co do počtu i objemu. Zatímco jedle celou dobu vývojového cyklu prožije v jedné generaci, buk se vystřídá i ve dvou pokoleních. To samo o sobě způsobuje, že výrazně kolísá podíl buku v počtu i objemu. Když dochází k výměně generací buku, radikálně klesá objemový podíl živých buků a naopak několikanásobně stoupne jejich počet (nálety a nárosty buku) podobně jako u jedle a smrku mezi vývojovými cykly. Významné jsou změny v prostorovém rozmístění stromů podle druhů v rámci jednoho vývojového cyklu u buku tam, kde byl v nižším zastoupení, se jeho druhé pokolení nemusí vůbec objevit a převládají jedle se smrkem. Momentální zastoupení dřevin ovlivňuje vzhled jednotlivých stadií např. pokud zaujímá vyšší podíl smrk, je ve stadiu optima obvyklejší jednovrstevná (síňová) výstavba a stadium optima trvá déle. Se zvyšujícím se zastoupením buku je častější dvouetážové uspořádání stadia optima (buk ve spodním patře), které se rovněž díky buku zkracuje. Obnova jednotlivých dřevin většinou probíhá na malých plochách pod ochranou mateřského porostu (clonná obnova). Mladí jedinci tvoří zpravidla nepravidelně rozmístěné hloučky rozptýlené v prostoru a v čase podle toho, jak staré stromy na hranici biologického věku postupně odumírají (stadium rozpadu, fáze obnovy). SMRK VĚTŠINOU NESTAČÍ, ALE VÍTR MU PŘEJE Specifickou roli v dynamice vývojového cyklu přírodních smíšených lesů hraje smrk. Obnova pod clonou ostatních dřevin lépe vyhovuje jedli, větší mezery buku a smrk se často tam, kde jsou buk s jedlí dostatečně vitální, uplatňuje spíše při rychlejším rozpadu porostů na větších plochách. Vyšší účast smrku na klimaticky podmíněných stanovištích přirozených smíšených lesů s největší pravděpodobností znamená, že les závěrečného typu byl jednorázově narušen (většinou větrné disturbance). Tím vznikl prostor pro odklon od ustáleného modelového koloběhu klimaxového lesa malého vývojového cyklu, čehož smrk díky výše nastíněné vysoké přizpůsobivosti a pionýrskému potenciálu dokáže využít a vytváří přípravný les. Při nerušeném vývoji lesa závěrečného typu se obnova smrku omezuje na relativně krátkodobě trvající stadium rozpadu, kde vznikají lepší podmínky pro jeho obnovu než po celý zbytek vývojového cyklu, kdy se mohou obnovovat většinou jen jedle a buk. I proto se smrk často uchyluje tam, kde konkurenčně silné buky a jedle nejsou tak dominantní např. se obnovuje na mrtvém dřevě (typické chůdovité kořeny). Smrk je tedy nejméně stabilním avšak potenciálně nejprogresivnějším článkem těchto biotopů. Poznatky z dlouhodobého sledování pralesovitých porostů naznačují v poslední době změnu zastoupení dřevin ve prospěch buku, který se objevuje jako nejpočetnější dřevina ve fázi obnovy (např. Boubínský prales). TADY VLÁDNE SMRK I BEZ POLOMŮ - KLIMATICKÉ SMRČINY V polohách nad 1200 m n. m., kde dostávají díky ekologickým nárokům smrku ztepilého prostor klimatické smrčiny, je vývoj lesa a střídání vývojových stadií a fází zdánlivě jednodušší. Drsnému podnebí se dokáže přizpůsobit pouze smrk, který tvoří stejnorodé porosty s příměsí jeřábu ptačího místy doplněné jednotlivě se vyskytujícími javory kleny, jedlemi výjimečně buky. Složitost porostní výstavby je tedy ovlivňována převážně dominantním smrkem a abiotickými činiteli (zejména větrem). Právě proto, že klima je v oblasti klimatických smrčin chladné, převládá smrk a hřebenové polohy jsou vystavené přímému působení větru, nabízí se paralela s velkým vývojovým cyklem přírodního lesa boreální zóny jehličnaté tajgy. JAKO V TAJZE? TO SNAD NEBUDE NUTNÉ Velkoplošný rozpad je však v oblasti tajgy pro ekosystém spíše vysvobozením. Nedostatek tepla, přebytek vlhkosti a živinově chudé podloží způsobuje v zapojených porostech nízkou mikrobiální aktivitu půdy, hromadí se surový humus a stagnuje tok energie a živin nutných k obnově lesa. Dojde-li k rozpadu větrem, požárem nebo i hmyzem, vyšší světelný požitek, více tepla podnítí rozkladné procesy a dekompozice surového humusu vytváří lepší podmínky pro obnovu lesa. V převážné většině lesa přípravného s dominantní účastí pionýrských dřevin

bříz a borovic, prostřednictvím kterého se pak opět prosazuje smrk. Přirozené porosty klimatických smrčin mírného pásu se pravděpodobně pohybují někde na rozhraní. V některých částech se po různě dlouhou dobu může uplatňovat sled stadií a fází vlastní malému vývojovému cyklu, avšak vliv větru s různou intenzitou tento koloběh přerušuje a mohou vznikat na souvislejších plochách stejnověké smrkové porosty. V tom případě se i obvykle strukturně nejpestřejší stadium dorůstání omezuje na existenci horizontálně zapojeného stejnověkého porostu vyhlížejícího jako kultura. A ZASE TY VĚTRY Pokud je vývoj v klimatických smrčinách dlouhodobě nepřerušovaný abiotickými vlivy (především větrnými disturbancemi), trvá jeho cyklus v rozpětí 300-350 let a výstavba porostů není tak rozmanitá jako ve smíšeném horském lese. Kromě krátkého úseku ve stadiu dorůstání na rozhraní dvou vývojových cyklů (přechod končícího stadia rozpadu v počínající stadium dorůstání), kdy se při maloplošném a pozvolném rozpadu struktura blíží výběrné (výrazná stupňovitost, tloušťková i výšková diferenciace), je přirozený smrkový les poměrně strukturně homogenní - navzdory velkým věkovým rozdílům. Ve strukturně nejméně pestrém stadiu optima může věkové rozpětí výrazně přesahovat 100 let. Významným faktorem v obnově klimatických smrčin je teplo. Jeho nedostatek v plně zapojeném lese nedovolí semenům klíčit, případně semenáčkům odrůstat. Pro úspěšné odrůstání mladých smrků je nutné prosvětlení porostů, ke kterému dochází ve stadiu rozpadu. Důležitá je i přítomnost mrtvého dřeva, které poskytuje živiny a lepší podmínky pro obnovu smrku v klimatických smrčinách. CO JSME SI TO JSME SI Zjednodušený rozbor hlavních prvků ovlivňujících vývoj přirozených horských lesů v NPŠ ukazuje, že žádný model nedokáže plně vystihnout pestrost vlivů a situací, které přináší sama příroda. Každý, i sebestabilnější, les může být v jediném okamžiku rozvrácen a jeho vývoj se od přívětivě a vyrovnaně vyhlížejícího modelu odkloní tam, kam ho momentální situace nasměruje. V klimatických smrčinách to bývá častější, ale i horské smíšené lesy se takovým případům nedokážou vyhnout. Samo za sebe hovoří mj. rozvrácení větší části Boubínského pralesa větrem několik let po jeho založení. A to mluvíme pouze o přírodních lesích bez vlivu člověka. Lidské zásahy v minulosti posunuly lesní ekosystémy do úplně jiných situací a odolnostní potenciál zejména horských smíšených lesů výrazně oslabily. Dnes již ve většině případů můžeme říci máme lesy takové, jaké jsme si udělali. Titulní foto: Po odumření buku s velkou korunou se vytváří optimální prostor pro opětovnou obnovu buku (tzv. malá světlina) počáteční stadium rozpadu, fáze obnovy Boubínský prales. Strana 7 odshora: Pokud je rozpad smíšeného horského lesa pozvolný, prosazuje se zejména jedle s bukem počínající stadium rozpadu, fáze obnovy Boubínský prales. Porostní struktura v klimatické smrčině bývá spíše jednoduchá, ve stadiu dorůstání, fázi dožívání to však neplatí Trojmezná. Strana 8: Mozaika střídání jednotlivých stadií a fází (textura) je v horském smíšeném lese maloplošná a pestrá stadium optima v pozadí stadium rozpadu Milešický prales. Strana 9: I když v mateřském porostu převládá smrk, dosud málo porušený zápoj poskytuje výborné mikroklima pro přirozenou obnovu jedle stadium optima. Jan Kozel Správa NP a CHKO Šumava jan.kozel@npsumava.cz zima 2011 09

Šumava I Nejstarší šumavské smrky? Text a foto Pavel Hubený Nejstarší šumavské smrky? V minulém čísle časopisu Šumava představil Josef Jiřička práci Doc. Miroslava Svobody a Ing. Vojtěcha Čady o dendrochronologickém vyhodnocení 559 let starého smrku od Plešného jezera (Zpráva o dendrochronologické analýze smrku ztepilého z oblasti Plešného jezera v NP Šumava, 2011). Poněkud nepřesně zde uvádí, že jde o druhý nejstarší strom zjištěný na Šumavě. Stanovit vítěze mezi nejstaršími smrky totiž není jednoduché. Protože extrémně starých smrků existuje více. 10 zima 2011

UŽ KAREL KLOSTERMANN Ano, už Klostermann se v roce 1890 zmiňuje o existenci velmi starých smrků, jejichž dřevo leželo v oblasti Modravy a které už jako odumřelé zpracovávala pila na rezonanční desky: ještě před dvaceti, snad pětadvaceti lety tu zpracovávali stovky poražených velikánů, na jejichž kmenech byly letokruhy tak stěsnané, že se jich víc jak šest, nejvýše sedm set nedalo spočítat Ing. Václav Macar ve svém díle Studie o nejmohutnějších nebo jinak význačných exemplářích smrku a jedle především z areálu horských oblastí Jihočeského kraje (1985) shrnuje známé popisy významných stromů Šumavy zjištěných v 19. a 20. století jde však o výběr stromů zejména největších dimenzí, nikoli nejstarších. Dozvídáme se například, že Stožecký smrk dosáhl stáří 525 let, že 242 let rostl v zástinu a ve 130 letech měl průměr jen 13 cm. V 19. století byly na Boubínsku poraženy velké smrky staré 370 až 455 let. NEJSTARŠÍ SMRK JE ZÁHADOU Želnavský smrk je skutečnou záhadou! Bývá uváděn jako nejstarší s 585 lety. Přitom jeho věk byl určen na 1170 let. Ing. V. Macar však považuje takový věk za nepravděpodobný, a právě extrémita zjištěného věku jej vede k domněnce, že pro věk byla stanovena hodnota součtu letokruhů na celém průměru, nikoli na poloměru. Na druhou stranu je však málo pravděpodobné, že by lesníci v 60. letech 19. století počítali věk s takovouto chybou. Že skutečně mohl existovat smrk s tímto věkem, napovídá i jeho stručný popis. Jeho průměr byl totiž 155 cm a letokruhy nebylo možné pro jejich hustotu na místě spočítat analýza proběhla až po vyhlazení výřezu a sčítání bylo provedeno s použitím lupy. Muselo jít tedy o velmi husté roční přírůsty. Kdyby byl jeho věk skutečně 1170 let, průměrná šířka letokruhu by dosahovala cca 0,6 mm. Ano, to je šířka, kterou už bez lupy nelze dobře sumarizovat, ale rozhodně to není šířka výjimečná, je téměř shodná s průměrným přírůstem smrku z Boubínského pralesa, jehož výřez najdeme v informačním středisku Idina Pila. Želnavský smrk rostl údajně nedaleko místa zástřelu posledního želnavského medvěda. V tomto prostředí mají dnes stromy v průměru několikanásobně vyšší přírůsty než na většině Šumavy. Smrk musel tedy velmi dlouho přežívat v podrostu, a pravděpodobně přirůstal velmi pomalu, i poté co dosáhl uvolnění a stal se dominantním stromem. VELMI STARÉ SMRKY BYLY NA ŠUMAVĚ VŠUDE V Národním zemědělském muzeu v Hluboké nad Vltavou, jsou uloženy výřezy smrků z 30. let 20. století, jejichž věk dosahoval kolem 550 let. Evidován je zde smrk o věku 580 let z oblasti Prášil (o průměru pouhých 68cm). Dále smrk ze stěny Plešného jezera s věkem 544 let (o průměru 54 cm) a další, ze stejné oblasti s věkem 478 let Výřez z 580 let starého smrku z oblasti Prášil. ovšem ve výšce 13 m nad zemí! K dosažení výšky 13 m mohl takový strom potřebovat klidně dalších cca 100 let. Nejstarším smrkem 20. století by mohl být také strom z Boubínského pralesa od Lukenské cesty, jehož výřez je v IS Idina Pila. Na tomto výřezu lze napočítat 551 let a to se jedná o výřez z výšky cca 7 m od paty smrku. Jeho skutečný věk mohl tedy překročit i 600 let. Smrk z Plešného se s 559 lety tedy spíše řadí někam na čtvrté,možná páté místo ze známých stromů. Za velmi staré stromy můžeme považovat i ty, které se dožívají věku 300 let a více. Nejsou zrovna hojné, ale existují. V současné době jsme takto staré stromy objevili v oblasti Boubína, a to na vrcholu Pažení a v pralesovitých zbytcích kolem oploceného jádra pralesa. I Král smrků se 444 lety patřil do této kategorie. Takové stromy rostou a prokazatelně ještě nedávno rostly v oblasti Jezerní hory, Trojmezné a Plechého. V Národním zemědělském muzeu v Hluboké jsou uloženy výřezy takto starých smrků z oblasti kolem Vimperka a Prášil. I dnes jsou ale v lesích smrky připravené stát se rekordmany! Průměrnou šířku letokruhu nižší než 0,5 mm za rok vykazují 0,3 % pokácených stromů, průměrná tloušťka jejich pařezů je 7,2 cm a průměrný věk stromů s těmito přírůsty je 86 let. Ale našli jsme mezi nimi i smrk o průměru 20 cm starý 224 let Je tedy možné, že na Šumavě dosud rostou stromy, které svým věkem dosahují nebo překračují hranici 600 let. V říjnu jsme našli ve zbytcích Boubínského pralesa jedli i buk starší 500 let a další smrk, jehož věk pravděpodobně přesahuje 560 let. Nejpravděpodobněji tedy tito starci rostou v pralesovitých zbytcích nebo v rašeliništích. A pravděpodobně nejsou vůbec nápadní. PROČ PŘEŽÍVAJÍ? Většina velmi starých smrků pochází z území, ve kterých smrk přirozeně převažuje. Vyznačují se velmi úzkými letokruhy, nikoli nápadným růstem. Znamená to, že po většinu svého života rostly s nějakým handicapem. Nejčastějším fenoménem zpomalování růstu je zastínění jinými stromy. U většiny velmi starých stromů však s tímto předpokladem nevystačíme, znamenalo by to, že někdy po dobu více jak 300 let by smrk rostl pod jedním porostem a to bývá málo pravděpodobné. Náhradou handicapu v podobě zastínění stromovým patrem mohl být polom ležící nad mladým smrkem, popř. stromy či souše souvisle porostlé dlouhými lišejníky, na které vzpomíná K. Klostermann. Další roli hraje substrát, ve kterém strom roste. Živinami velmi chudé prostředí zpomaluje jeho růst, takže v suti, na kamenech nebo v mokřadu smrk roste mnohem pomaleji, živoří po většinu života. Bez významu není ani mechanické poškození stromu sněhem, námrazou nebo škůdci. Smrk zbavený větší části koruny a žijící jedno století jen ze zbytkových větví také příliš nepřirůstá. Koneckonců i v úvodu zmíněný smrk od Plešného jezera vykazuje stopy výrazného poškození, a to minimálně 4x za 559 let. Adeptů na takto staré smrky najdeme v šumavských lesích tisíce. Jsou to smrky s pokřivenými či deformovanými korunami živořící v podrostu. Jsou to smrky přeživší po kůrovcovém žíru nebo větrných kalamitách. Ano, těmto stromům může být dnes 100 i více let, za několik let zpomalí jejich už teď pomalý růst zastínění rychle odrůstajícími etážemi mladé generace. Budou-li i nadále přirůstat pomalu, nebudou atraktivní pro kůrovce ani při příští kalamitě, která může přijít za dalších 100 až 150 let. A přežijí-li i tu následující kůrovcovou gradaci, je téměř jisté, že se dožijí 400 či více let. Je takřka nemožné, aby se takového věku dožil smrk v člověkem obdělávaném a opečovávaném lese. Předně: lesník málokdy toleruje stromy pokřivené, zkroucené a poškozené. V lidském lese také na mladém stromě neleží popadané kmeny, jejich vyklizení vždy umožní rychlejší odrůstání. Zásahy člověka spojené s kácením stále pouštějí do porostu světlo, takže smrk v podrostu místo trvalého útlaku může nejpozději po době obmýtí růst rychleji. A nakonec, v hospodářském lese nebývá zájem o tak pomalu rostoucí strom. Zároveň pravděpodobně ani neznáme způsob, jakým bychom sami svými nástroji dokázali udržet smrk v pomalém růstu třeba 300 let. To dokáže jenom příroda Pavel Hubený Správa NP a CHKO Šumava pavel.hubeny@npsumava.cz zima 2011 11

Šumava I Historie šumavských pralesů Text a foto Vojtěch Čada, Radek Bače, Pavel Janda, Miroslav Svoboda Trojmezná V oblasti šumavských horských smrčin existuje velká část porostů s neznámou historií. Na základě vzhledu takových porostů v současnosti je jim pak přisuzován charakter pralesovitý (t.j. původní, přírodní) nebo kulturní (vytvářený člověkem). My jsme si položili otázku, jakou historii mají dva významné zbytky starých lesů horských smrčin Šumavy. Pralesovitě vyhlížející porost na Trojmezné hoře v jižní části Šumavy versus kulturně vyhlížející porost na Jezerní hoře v severní části Šumavy. Jaký je pohled na jejich vznik skrze současný rozpad těchto porostů? Je odlišný management obou lokalit odůvodnitelný jejich původem? Historie šumavských pralesů NARUŠENÍ NEBOLI DISTURBANCE Výzkum dynamiky přirozených lesů přinesl v několika málo posledních desetiletích zásadní změnu v jejím chápání. Nejnovější poznatky více zdůrazňují, že lesy nejsou statické a že změna je jejich neoddělitelnou součástí. Hlavním hybatelem dynamiky lesa jsou tzv. narušení v horských smrčinách Šumavy především vichřice a kůrovcové gradace. Z nejnovějších studií je zřejmé, že narušení mohou být velice silná a rozsáhlá. To znamená, že na velkých plochách v měřítku krajiny může přirozeně docházet k odumření většiny starých stromů. I v rozsáhlých komplexech lesů bez podstatného vlivu člověka v Severní Americe docházelo a dochází k takovým jevům. Faktory, které působí masivní přirozené odumření stromů, jsou hlavně požáry, vichřice a hmyz. I na takovéto události však existují v přirozených ekosystémech odpovědi, díky kterým dochází po disturbanci k obnově. Některé druhy jsou dokonce přímo na silná a rozsáhlá narušení přizpůsobeny tak, že by bez nich byla jejich existence omezena či přímo ohrožena. POROSTY NA STARÝCH LESNÍCH MAPÁCH Kolonizace Šumavy byla dokončena poměrně pozdě. Její poslední etapa (tzv. dřevařská kolonizace) vrcholila v 18. století. 12 zima 2011

Jezerní hora Trojmezná V polovině 18. století byly založeny Stožec, Borová Lada, Prášily a další v současnosti často již zaniklé vsi. Obyvatelé těchto vesnic těžili dřevo zejména ve svém okolí, proto nepřekvapí, že i v 19. století byly zejména vrcholové vzdálenější partie šumavského hvozdu pokryty původním lesem. V těchto lesích ve vysokých nadmořských výškách dominoval smrk ztepilý. Takové smrkové pralesy mohl (vzhledem k jejich odlehlosti) v minulosti člověk využívat pouze k pastvě dobytka. Teprve od poloviny 19. století se začínají lesy ve vyšších partiích Šumavy intenzivně využívat k těžbě dřeva. Většinu lesů tehdy vlastnily šlechtické rody Schwarzenbergů a Hohenzollernů, které hospodaření dlouhodobě plánovaly. Z tohoto důvodu vznikaly i lesnické mapy, na kterých je znázorněno prostorové rozčlenění lesa na menší porosty. U každého porostu je uvedeno jeho stáří. Značná část lesů ve vrcholových partiích byla v té době starší 80 let a často byly označeny jako prales. Lesy v oblasti Trojmezné a v oblasti Jezerní hory patří mezi lokality, kde do současnosti přežily porosty, které byly ve druhé polovině 19. století označeny jako starší 80 let. Na obou lokalitách přitom došlo v současné době k velkoplošnému rozpadu těchto lesů. Na návětrném svahu Jezerní hory sehrál důležitější roli vítr (vichřice Kyrill z ledna 2007). Závětrná strana Trojmezné se rozpadla spíše vlivem lýkožrouta smrkového. V obou oblastech však samozřejmě působí oba faktory. Třetím působícím faktorem je vliv člověka: zatímco na Jezerní hoře byl polom asanován těžkou technikou, oblast Trojmezné se vyhnula zásadnější přímé lidské intervenci. Na obr. 1 jsou překresleny první porostní mapy obou oblastí ze 70. let 19. století (Trojmezná z roku 1873 a Jezerní hora z roku 1876), na kterých je patrné nezanedbatelné zastoupení starých porostů (hnědě). Na druhou stranu se však vyskytují také větší plochy mladšího lesa. Na těchto plochách v době mapování nebyly staré stromy. Všechny nebo většina starých stromů musely být tedy před časem z porostu plošně odstraněna. Tradiční představa o dynamice přírodního lesa však nepřipouštěla přirozený rozpad lesa na větších plochách, a tak byly tyto plochy interpretovány jako vytěžené člověkem. Je zajímavé si však povšimnout některých paralel mezi výskytem mladších porostů ve studovaných lokalitách. 1) mladší porosty se nevyskytují pouze na okraji starých porostů (jak bychom předpokládali totiž, že plošná těžba postupovala směrem od okraje bližšího obci dál), ale vyskytují se také uprostřed enkláv starých porostů. 2) tyto mladší porosty uprostřed starých enkláv se shodně vyskytují na hřebeni nebo návětrném svahu. Celý hřeben při státní hranici od Třístoličníku, přes vrchol Trojmezné, až k Rakouské louce byl v 70. letech 19. století zima 2011 13

pokryt porostem starým 41-60 let. Podobně jižní svah Jezerní hory byl v té době pokryt porostem starým 41-60 let. Přičemž výskyt mladých porostů také pokračuje při státní hranici po hřebeni od Svarohu, přes Velký Kokrháč, směrem k Ostrému. Na druhou stranu je na starých mapách vidět i postupující plošná těžba, která naplňuje předpokládaný směr od okraje (což již není ve výřezech plně zobrazeno). V takovém případě se relativně starší porosty vyskytují blíže obcím a právě vytěžené porosty na okraji původních lesů. Na obrázku ve sledu zelená-červená-žlutá. Tyto porosty jsou patrné v nižších partiích lokality Trojmezná v severní polovině výřezu, a také východně od Plešného jezera. V lokalitě Jezerní hora jsou to severní a jižní žluté partie výřezu, a je možné, že to platí i pro oblast karu Černého jezera, který byl v té době pokryt 21-40-tiletým porostem (červeně). LETOKRUHY JAKO ZÁZNAM HISTORIE Vznik a vývoj porostů jsme studovali také analýzou tloušťkových přírůstů stromů na vývrtech. Zajímal nás věk stromů a také projevy, které indikovaly úmrtí stromů v okolí. Takovými projevy, které se dají najít na přírůstových sériích, jsou především: 1) počáteční rychlý přírůst (strom rostl od začátku ve volném prostoru, který byl pravděpodobně vytvořen úmrtím předchozího porostu) 2) uvolnění náhlé a dlouhodobé zvýšení přírůstu (strom začal rychleji růst poté, co odumřely stromy v okolí). Pokud by stromy regenerovaly v jednom časovém období a zároveň by se vyskytly projevy spojené s úmrtím sousedních stromů, znamenalo by to, že porosty vznikly po silném narušení v daném období. V případě rovnoměrné obnovy stromů a rovnoměrném výskytu sledovaných projevů v čase by platila tradiční představa o postupné maloplošné dynamice těchto lesů. Věková struktura lesa na lesnických mapách ze 70. let 19. století Staré lesnické mapy mají samozřejmě svá omezení zjednodušují složitou situaci, gradienty nahrazují ostrými hranicemi, věk je nepřesně odhadován jako střední hodnota pro celý porost apod. I přesto informace získané z vývrtů spíše potvrzují situaci popsanou na mapách. Na obou lokalitách byla zjištěna nerovnoměrná obnova stromů v čase. Na obou lokalitách vznikaly porosty v období mezi polovinou 18. a koncem 19. století s patrnými kratšími obdobími intenzivnější obnovy (obrázek 2, červené křivky). Události jako počáteční rychlý přírůst a uvolnění (obrázek 2, sloupečky) nám blíže označily období, kdy porosty vznikaly. Čím vyšší sloupečky, tím důležitější narušení bylo v daném desetiletí rekonstruováno. V těchto obdobích panuje zajímavá shoda mezi oběma lokalitami. Bylo potvrzeno, že výše popisované mladší (zelené) porosty, vznikly na obou 14 zima 2011

lokalitách ve stejném desetiletí 1820 (vysoký sloupeček). Tato synchronizace nás vede k domněnce, že faktor, po kterém se předchozí porosty plošně rozpadly, byl přírodního původu. A podle historické evidence se skutečně v naší oblasti v letech 1821 a 1822 vyskytly intenzivní vichřice. Je možné se tedy přiklonit k názoru, že porosty na těchto plochách vznikly přirozeně po rozpadu předchozího porostu vichřicí. V pozdějším období jsme rekonstruovali také další narušení, která se již na mapách neprojevila. Pravděpodobně neměla tak velký plošný rozsah, případně při nich nedošlo k plošnému odumření porostu. Zejména na Jezerní hoře, která je vystavena větrům, to jsou vichřice z let 1853-1870 a následná kůrovcová gradace a vichřice z počátku desetiletí 1920. Staré (hnědé) porosty vznikaly na obou lokalitách v 18. století. A opět lze najít události spojené se vznikem těchto porostů (vysoké sloupečky). Kde se obě lokality znovu shodují, je dekáda 1780. Té by pravděpodobně odpovídala známá vichřice z roku 1778. Pro starší období již na Jezerní hoře nemáme data. Na Trojmezné je důležitá událost rekonstruována také do dekády 1760. ZÁVĚRY Na starých porostních mapách jsou vidět plochy mladších porostů ve studovaných lokalitách, což naznačuje, že porost v těchto místech byl plošně odstraněn. Tyto porosty se vyskytují uprostřed enkláv starých porostů na návětrném svahu Jezerní hory a na hřebenech. Pomocí analýzy letokruhů jsme zjistili, že porosty vznikly na obou lokalitách ve stejnou dobu. Z toho vyvozujeme, že by se mohlo jednat spíše o přírodní narušení vichřicí z počátku 20. let 18. století. Také vznik starých porostů byl fázovitý, probíhal náhle v oddělených periodách a nikoliv pozvolna a postupně. S největší pravděpodobností tedy následoval po rozpadu mateřského porostu. Z historicky známých událostí by mohla hrát důležitou roli při jejich vzniku vichřice z roku 1778. Lesy v obou vzájemně vzdálených lokalitách jsou si neobyčejně podobné, pokud jde o jejich vznik. Porosty na nich vznikaly asi ve třech oddělených obdobích po silných narušeních. Takto staré lesy, které až do současnosti v zásadní míře podléhaly přírodním zákonitostem s menší rolí člověka, si jistě zaslouží naši ochranu. Takovéto porosty se (na základě studia starých map) nevyskytují pouze na těchto dvou lokalitách, ale také na hřebeni mezi Ždánidly a Polomem, v oblasti Březníku a Smrčiny. Jsou to vesměs lesy při státní hranici. Neméně zajímavým zjištěním je informace, že současné vizuální hodnocení lesů nelze použít pro hodnocení původnosti Věková struktura lesa a historie narušení rekonstruovaná pomocí letokruhových řad nebo přirozenosti. Není možné touto metodou zjistit to zásadní zda je v dané lokalitě zachována kontinuita vývoje původních přírodních lesů. V neposlední řadě je dobré si položit otázku, zda současný rozpad porostů odpovídá znalostem o situaci v minulosti? Na základě našich dat je obtížné na ni odpovědět, protože jsme se věnovali pouze plošně omezeným starým porostům. Můžeme však vznést hypotézu. Zatímco vznik těchto lesů lze klást do třech oddělených období, současný rozpad probíhá spíše v jednom období (tj. je plošně rozsáhlejší). Jedná se však pouze o jedno opakování (o jednu generaci), a tak nevíme, zda je to něco přirozeného, co se jednou za čas stává (co probíhá v delším časovém měřítku), nebo nikoliv. Příčin rozdílů může být více: od změny prostředí přímým či nepřímým vlivem člověka, až po náhodnou variabilitu. Oproti 19. století bylo to 20. neobyčejně klidné v našich lokalitách se nevyskytlo silnější narušení, které by způsobilo plošné odumření porostu, proto i nejmladší porosty (dnes ca 140 leté) v současnosti dospěly do fáze, kdy se rozpadají. Práce byla podpořena grantem CIGA ČZU v Praze č. 20104302. Jezerní hora Vojtěch Čada, Radek Bače, Pavel Janda, Miroslav Svoboda Fakulta lesnická a dřevařská, Česká zemědělská univerzita v Praze cada@fld.czu.cz pzima 2011 15

Šumava I Kůrovec - téma nejen šumavské Text a foto Michal Valenta Kůrovec téma nejen šumavské... Horní Rakousko, Sengsengebirge, NP Kalkalpen, horské smrčiny záp. části parku pod vrcholem Schillereck (1784m n.m) nad St. Pankraz v ca 1500-1600 m n.m; horní hranice lesa (Foto M. Valenta 15. 6. 2011) Kůrovec je v posledních letech hodně žhavé téma. Silný tlak kůrovců je zaznamenáván v řadě zemí Evropy nejen v některých (lesních) národních parcích, ale i v běžně obhospodařovaných oblastech. Stačí např. sledovat vývoj posledních let v nejbližších sousedních zemích, např. Rakousku či Německu. Podobná je situace i jiných zemích, byť třeba s jinými druhy kůrovců (např. Francie) či i světadílech (severní Amerika- Britská Kolumbie), ale řádově často v mnohem vyšších dimenzích. Zůstaňme však pro tentokrát u nám blízké střední Evropy. PŘÍKLAD RAKOUSKO (ANEB TAKÉ JE OUZKO?) V sousedním Rakousku škody napadením kůrovci dosáhly např. za rok 2009 rekordní výše, jen s regionálně výraznými odlišnostmi. Setrvalý trend mírného úbytku škod v r. 2009 nepokračoval. Z celého Rakouska nahlášené množství 2,87 mil. plm bylo rekordem, který v Rakousku dosud nejvyšší dosažené číslo (z r. 2005) překročil o více než 300 000 plm. Zvláště závažné je to pro spolkové země, nejvíce postižené v r. 2008 zimními vichřicemi v porostech horských poloh (Steiermark, Kärnten). Země Oberösterreich a Salzburg s větrnými i sněhovými polomy z let 2007 a 2008 mají co činit s velkými kůrovcovými problémy především v těžko přístupných porostech okrajů Alp (Krehan, H. 2010: Aktuelle Insektenschädlinge 2009 in Österreich. BFW-Praxisinformation 21,8 10) Údaje za rok 2009 tak potvrdily zkušenost, že kalamity dosahují svého vrcholu druhý až třetí rok po větrných polomech velkého rozsahu. (viz graf) Totéž potvrdil i rok 2010. K útlumu nedošlo ani za podmínek pro kůrovce nepříznivých a celkové kůrovcové těžby v Rakousku dosáhly s 2,72 mil. plm téměř rekordu roku 2009. Hlavní nárůst přitom zaznamenaly alpské horské oblasti Korutan, Štýrska a Salzburska, zatímco např. Horní Rakousko s často medializovanou problematikou přímého sousedství s NP Šumava zaznamenalo z 9 spolkových zemí druhý největší úbytek napadení porostů kůrovci. (viz mapka) KŮROVCI POSTUPUJÍ DO HOR Významným poznatkem posledních let v hornatém Rakousku je, že kůrovcový problém se stále více posouvá do svažitých až strmých vyšších poloh, kde se bez ohledu na druh vlastnictví a charakter provozu teprve projevuje, jak (špatně) je problém zvládán. V letech 2007-8 orkány Kyrill, Paula a Emma způsobily 14 mil. plm polomů (více než roční těžba celého Rakouska). Kůrovec se rychle rozšířil. To, co ještě mají lesníci ve svých naučných publikacích, že kůrovci jsou jen do 1000 m nadmořské výšky, už neplatí. Kůrovci se stěhují i do vysokých poloh hor (mluvčí rakouských spolkových lesů B. Schragl). Lesníci varují před kůrovcovou pohromou I 4 roky po Kyrillu bojují majitelé lesů stále s následky. Vláda podporovala zpracování škod hned po Kyrillu, teď už se ale brouk cítí dobře i v lesích nad 1000 m n. m. 16 zima 2011

Experti počítají se zvýšeným rizikem kůrovců i po dalších 10 let. Letos by to mělo být obzvláště kritické. Zlé je to nyní ve vyšších polohách nad 1000 m n. m. To jsou oblasti, kde v důsledku Kyrillu došlo ke škodám, jež nebylo možno zpracovat (R.Hagen, Zemská služba ochrany lesa). http://noe.orf.at/stories/519501 Kůrovcové napadení v Horních Korutanech je dramatické -...obáváme se odlesnění celých území. Téměř 100.000 plm je nyní napadeno kůrovcem v Horních Korutanech a konce vývoje nevidět. Naopak je očekávána 10 letá kůrovcová pohroma, a tím dokonce odlesnění celých území. Fáze kůrovce trvá obvykle 5 let. Označujeme tento rozsah jako katastrofu po katastrofě. Příčinou pro tento extrémní nálet kůrovce jsou polomové škody po vichřici Paula. Mnohá území lesa jsou nepřístupná a nemohou být odpovídajícím způsobem vyklizena... (zemský lesní rada Josef Martinz). Na jaře 2008 vyvrátil vichr Paula více než 500 000 plm dřeva v okrese Spittal, postižena byla plocha 1 400 ha. Už tehdy bylo jasné, že kůrovec bude problém... (Österreichische Bauernzeitung, 21.4.2011). Napadení kůrovcem se v r. 2010 ve Štýrsku (Steiermark) zvýšilo na cca. 1 000 000 plm. Přispěly k tomu Orkány Kyrill (XI/2007), Paula (I/2008) a Emma (III/2008), i sněhové polomy v zimách 2007/08 a 2008/09. Obecný trend spějící k vyšším teplotám během vegetační periody vede k rychlejšímu vývoji kůrovců. http://www.agrar.steiermark.at/cms/beitrag/ 10435428/12717247/ V HORÁCH UŽ NENÍ TO, CO DŘÍVE Dnes při návštěvě řady horských oblastí Rakouska stačí vzhlédnout k horským hřebenům. Kůrovec se během posledních 5 let dostal až do poloh kolem horní hranice lesa (1500-1600 m n. m.), kde ještě donedávna nikdo nic takového nepamatuje. V takových podmínkách byly dosud vesměs ochranné lesy bez jakýchkoli zásahů. (viz. titulní obrázek) Důsledkem je i masivní napadení smrčin ve vysokých, velmi těžce přístupných či strmých polohách, ať již jde o zejména horské (lesní) národní parky (NP Kalkalpen, NP Gesäuse, NP Hohe Tauern), anebo o běžně využívané vyšší až horské oblasti. Leckde přitom nelze přehlédnout holiny po vykácených horských smrčinách i v dříve těžko uvěřitelných výškách a polohách, kde očividně hraje roli ekonomika zpracování když už do tak obtížných poloh, pak s příslušnou technikou. Výsledkem jsou často velké holiny i na hřebenech nebo strmých svazích (např. Pinzgau ve Vysokých Taurech, horské polohy Solné komory/ Salzkammergut v Horním Rakousku aj.). PÁR POSTŘEHŮ ZE SOUSEDÍCÍHO BAVORSKA I VZDÁLENĚJŠÍ EVROPY - na Velkém Javoru (Gr. Arber), nejvyšší Rakousko - Nárůsty kůrovcem napadeného dřeva za rok 2010 (červený čtverec odpovídá 10 000 plm) (Steyrer, Krehan, Borkenkäfer-Kalamität 2010: Schäden weiterhin sehr hoch, Forstschutz aktuell 52, 2011). hoře Bavorského lesa ve 1400 (!) m n. m. nejen vyklíčily, ale v keře dorostly dub i borovice- (Ewald J.; Scheuerer M.; Walentowski H.: Klimawandel und Florenveränderung. LWF aktuell 59, S. 45-47.), období rašení buku pod Luzným na druhé straně Šumavy (klimatická stanice Waldhäuser) nastupuje o 20-23 dnů dříve než před 35 lety (porovnávané období 1974 2009), nárůst průměrných teplot pro duben (tedy měsíc prakticky rozhodující o úspěchu rojení kůrovce) tu za toto období překročil 3 C, v Evropě má být podle výzkumů těžiště změn v regionech v důsledku klimatických změn soustředěno do oblastí Iberského poloostrova, Skandinavie a střední Evropy (Schröter et al., 2005), silné změny se pak očekávají především v alpinských a horských oblastech (Grabherr 1994, Pauli 2007). Ve světle takových informací je zřejmé, že s orkány, vichřicemi, polomy i kůrovci budeme my i naše lesy nuceni nejen žít nadále, ale spíše bude nutno počítat s tím, že se (i) kůrovcům bude dařit lépe než doposud. Příště se vydáme do několika nejbližších, převážně lesních, národních parků v sousedících zemích. Michal Valenta Správa NP a CHKO Šumava michal.valenta@npsumava.cz zima 2011 17

Šumava I Území převážně ponechaná samovolnému vývoji Trojmezná - ostrov nezkrocené přírody Text Miroslav Černý, Pavla Čížková a Martin Starý Foto Miroslav Černý Území převážně ponechaná samovolnému vývoji Trojmezná - ostrov nezkrocené přírody Vyhlašování území, která chceme ponechat přírodě a jen je zpovzdálí tiše a s respektem sledovat, není výdobytkem posledních let. Už v 19. století se na našem území zřizovaly lesní rezervace. Položíme-li si otázku, proč vlastně chceme taková území v naší republice mít, dostaneme dvě základní odpovědi. Dáváme šanci přírodě projevit svojí sílu a nespoutanou divokost. Hlavně ale dáváme sobě, tedy lidské společnosti, možnost tyto děje sledovat. Máme šanci učit se. Jaké pohnutky vedly učeného hraběte Jiřího Františka Augusta Buquoye už v roce 1838 k ochraně Žofínského pralesa (nejstarší rezervace v ČR) naznačuje úryvek z jeho nařízení: rozhodl jsem se zachovat zmíněnou lesní část jako památník dávno minulých dob názornému požitku přátel přírody a vzdáti se v ní veškerého hospodářského těžení A Boubínský prales coby rezervaci, zřídil Johann Adolf II. Schwarzenberg v roce 1858 na popud vimperského lesmistra Josefa Johna. Důvody vyhlášení byly především vědecké. Už v roce 1847 totiž John vymezil v tomto území zkusné plochy, aby bylo možné sledovat, jak se původní les sám vyvíjí. V zákonitostech nerušeného vývoje přirozených porostů už tehdy hledal poučení, jak v lesích trvale hospodařit. Jednou z kompaktních oblastí, které můžeme v Národním parku Šumava označit jako území převážně ponechané samovolnému vývoji, je segment Trojmezné s celkovou rozlohou 867 ha. Jak už to v současných podmínkách Šumavy chodí, jedná se i zde o mozaiku co do ovlivnění jednotlivých částí člověkem v minulosti. Převažující a nejcennější část 71 % rozlohy zaujímá I. zóna ochrany přírody. Trojmeznou s mnoha vzácnými a chráněnými druhy rostlin, hub a živočichů můžeme zahrnout mezi přírodovědně nejcennější lokality v ČR. Proto byla její část už v roce 1933 prohlášena za rezervaci. V oblasti probíhalo a probíhá mnoho výzkumů a monitoračních projektů. Rozsah článku bohužel neumožňuje uvést všechny fenomény chráněné v této oblasti, a proto zmíníme jen některé. Pro zjednodušení je možné uvést, že jednak jsou zde chráněny přírodní procesy ekosystémová ochrana lesní přírody, ruku v ruce s tím jsou zde samozřejmě chráněny rostliny, houby i živočichové. JAK JSOU NA TOM ZDEJŠÍ LESY SE SVOU OBNOVOU? Zhruba od devadesátých let 20. století se zdejší přirozené, převážně smrkové lesy, přesně řečeno jejich stromové patro, začaly rozpadat v důsledku žíru lýkožrouta smrkového. Kromě kůrovce se zde na zániku stromového patra podílejí také vichřice. Zdejší les se tak obnovuje pod soušemi a mezi vývraty se prosazuje nová generace tvořená mladými stromky. Při pohledu na suché stromy často zaznívají otázky: Bude tu ještě někdy les? 18 zima 2011