bulletin občianskeho združenia 9 /7.1.2008/ miniryby Celestichthys margaritatus, Pseudepiplatys annulatus, Brachygobius kabiliensis, Tanichthys micagemmae, Sundadanio aelrodi, Corydoras pygmaeus AKVAZIMA sout ě žní výstava miniakvárií z au jím a vo sti z A QUA TAB U MIKROPROPAGACE sú ť a žn á se zó na c ho va te ľ o v rýb 2 00 7 v č í sl a c h BIOTOPY: kreveta " White Head Bee" Bee " r ep or tá že Hau sti e rm e sse, Wie n JIRKA ŠČOBÁK editoriál vychádza ako dvojmesačník v elektronickej podobe /formát.pdf/
Milé akvaristky, milí akvaristé, devátým číslem časopisu Akvárium riskujeme, že ztratíme nadobro i ty poslední zbytky věrných čtenářů. Někteří už to pochopili dávno, že budeme psát o tom, co nás baví a zajímá, a možná tak příliš málo místa zbývá na to, co by mohlo zajímat i ostatní. Narážím samozřejmě na to, že profesionální chovatele neónek, elek, placatých a jiných pořádných ryb v tomto čísle opět nepotěšíme. Nepotěšíme ani ty z vás, kteří zde nedejbože hledají návody týkající se chovatelské oblasti. Nejsme chovatelé, jsme akvaristé což doufám vůbec nevadí všem z vás, kteří mají akvárium (a Akvárium) hlavně pro radost a inspiraci:-) Při plánování obsahu tohoto čísla jsme nemohli nevzít do úvahy, že vyjde po Akvazimě, mimo jiné po naší (a samozřejmě i vaší) soutěžní přehlídce miniakvárií. Že zde tedy miniakváriím věnujeme mnoho místa bylo nad slunce jasné... ale čím toto téma vhodně doplnit? Já osobně jsem dlouho neváhala konečně se zase po roce našla vhodná záminka k tomu, dát volný průchod mému zalíbení v minirybkách. Přiznám se, že čím raději mám miniryby, tím méně schvaluji miniakvária. Ode mě to možná zní trochu divně, mám jich několik a netajím se tím ale v podobě, v jaké se teď stále odněkud vynořují, se mi začíná miniakvaristika příčit. Ale chyba je myslím někde jinde, než ve velikosti těch editoriál nádržek. Když si totiž vzpomenu na mé akvaristické začátky, malá akvária, elementky a koule tu byly vždy. Jen nebyl ten internet, kde se nápady lavinovité šíří. Ono se totiž někdy může zdát, že takové miniakvárium je super, cool a easy. Toto číslo tedy berte jako náš malý příspěvek k tomu, aby se standard miniakvaristiky posunul od sterilního kvádru s barevným štěrkem a smutnou bojovnicí někam co nejdále... Ráda bych na tomto místě poprosila všechny, které třeba náš časopis inspiruje k založení miniakvária vždycky se snažte i malé akvárium založit co největší, jak jen to jde ;-) Doufám, že jsem se v úvodu nedotkla těch, co holdují úplně jiným rybám. Toto číslo nějak protrpte a dejte nám ještě šanci, třeba to příště bude zajímavé i pro vás. I v roce 2008 máme v úmyslu vás dál zaplavovat informacemi a fotografiemi, pokud nám to dovolíte. Přeji vám v tomto roce hodně zdraví, ať vycházíte se svými blízkými a neujíždějí vám nervy a až se za rok ohlédnete zpátky, abyste byli sami sebou pozitivně překvapení. Příjemné počtení... Markéta Rejlková (Foto: Markéta Rejlková) Akvárium dvojmesačník, vydáva 9. číslo (vyšlo 7.1. 2008) Redakčná rada: Branislav Barčin, Norman Durný, Peter Kaclík, Miloslav Pešek, Markéta Rejlková // klub@akva.sk Na vzniku tohto čísla sa podieľali: David Augustovič (alias slade 14), Branislav Barčin (alias barky), Annalisa Barera, Patrik Bíro (alias Patro), Norman Durný (alias Norman), Martin Haláč (alias roger), Zhou Hang (www.ikanpemburu.com), Ľubomír Holubčík (alias pigeon), Alfonz Hraška (alias Fonzo), Miloš Chmelko (alias Miloš), Peter Kaclík (alias skala, www.sozo.sk), Peter Máčada (alias Macadlo), Peter Mrva (alias peter-trnava), Milan Murko (alias midli), Miloslav Pešek (alias milop), Jiří Plíštil (www.aquatab.net), Markéta Rejlková (alias Raviolka, sweb.cz/maniakva), Ing. Marian Stieranka, Peter Szalay (alias salik, www.akva.sk), Jiří Ščobák (alias Jirka Scobak), Lukáš Štrba (alias strbino), Michal Toufar (alias Vyghum, sweb.cz/vyghum), Štefan Vetrák (alias vest), Elke Weiand (www.aquaristikecke.de) obsah Zákaz kopírovania a rozširovania tetového či obrazového materiálu bez písomného súhlasu redakcie. 2
obsah : 4 Editoriál...2 Obsah...3 Ryby: Druhá šance pro miniryby...4 Corydoras pygmaeus...7 Celestichthys margaritatus...9 Pseudepiplatys annulatus...10 Sundadanio aelrodi...12 Brachygobius kabiliensis...14 Tanichthys micagemmae...18 20 Rastliny: Mikropropagace po domácku...20 Z AQUATABu: Nové importy ryb...23 Aquadesign: Soutěžní výstava miniakvárií na Akvazimě...25 25 Zaujímavosti: Výsledky súťažnej sezóny chovateľov rýb 2007...44 Biotopy: Ikanpemburu (6): "White Head Bee"...52 Reportáže : Haustiermesse Wien...54 Akvaristická zima v Bratislave...62 54 Klub: Jirka Ščobák...67 Recenzie: Karge/Klotz: Süßwassergarnelen aus aller Welt...71 ryby 67 vás pozýva na AKVARISTICKÚ JAR 1.-2.3. 2008 Bratislava 3
ryby DRUHÁ ŠANCE PRO MINIRYBY Markéta Rejlková Přesně před rokem vyšlo třetí číslo našeho časopisu, věnované miniakváriím [1]. Móda miniakvárií se v té době zdála být v rozmachu. Když se na to podívám s odstupem jednoho roku, je zřejmé, že to bylo nic ve srovnání s dneškem. Každý si teď zakládá miniakvárium. Sháňka po malých nádržkách, minifiltrech, minitopítkách a miniosvětlení je patrná na všech akvaristických portálech a samozřejmě i v prodejnách. Ale co miniryby? S nimi je to daleko horší většina adeptů akvaristiky (či spíše miniakvaristiky, protože k akváriím běžné velikosti se možná ani neplánují nikdy dopracovat) se o minirybky vůbec nezajímá. Buď si jdou svéhlavě za svou představou akvária s pavími očky (resp. se závojnatkou nebo možná s bojovnicí a samozřejmě s ancitrusem jako nezbytným doplňkem každého akvária) a nenechají se nikým a ničím odradit; nebo o minirybkách sice slyšeli, ale špatně se shání a nebo jsou náročné. Dovolím si nadhodit myšlenku, že minirybky nejsou ani zdaleka tak náročné, jako péče o samotné miniakvárium... a pokud se zrovna vy necítíte na to, abyste sháněli a pracně udržovali v dobré kondici minirybky, zkuste se pro začátek věnovat velké akvaristice, je to podstatně jednodušší :-) Použila jsem trochu hrbolaté slovní spojení udržovat v dobré kondici. Přitom nemůžu nezmínit jeden příspěvek z Akva.sk, který se tam objevil před několika dny: A čo tak 12l - 20l akvárium, zopár rastlín žiaden filter a jeden karas... prežil by? Akvaristika přece není o tom, aby ryby přežívaly. A už vůbec ne o tom, že se snažíme najít doma co nejmenší plochu dostatečnou na to, abychom tam udržovali nějaké domácí zvířátko při životě a chovali ho. Akvaristika nám má něco dávat; jak může obohatit náš život takový přežívající karas, to si prostě nedovedu (a nechci) představit. Jestli chcete z nějakého důvodu miniakvárium a do něj minirybky nebo krevetky, pořiďte si ho. Časem stejně zjistíte, co vaše rybky potřebují a jaké možnosti má ta maličkatá nádržka. Kdo se umí dívat, uvidí to a nespokojí se s trapným přesvědčováním jiných, že v 10-litrovém akváriu jsou paví očka přece úplně spokojená a že kamarád kamaráda má dvě závojnatky ve dvaceti litrech a funguje mu to už rok. Nechci se dotknout nikoho, kdo má desetilitrové akvárium (nebo možná pětilitrovou kouli) a chová tam třeba bojovnici. Ovšem, že pro tu bojovnici je to jedna z lepších variant, jak prožít svůj život. Jen se nemůžu ubránit dojmu, že ten život za moc nestojí a hlavně, že akvaristika je odsud pořádně daleko. Připomíná mi to chov křečka nic proti křečkům nemám a proti jejich chovatelům také ne. Jen se teď budu v následujícím tetu věnovat akvaristice, takže o bojovnicích pro miniakvária se tu nedočtete nic. To jen na vysvětlenou, proč tuhle oblíbenou variantu nechávám bez povšimnutí... Pojďme se konečně věnovat minirybám. Za poslední rok se jich v našich končinách objevilo zase o něco více, což je dobře, nemusíme všichni sahat k okoukaným boraraskám a miničtverzubcům :-) Vrátím se krátce k druhům, o kterých jsme už v Akváriu psali. První místo mezi minirybkami si skutečně zaslouží ty borarasky a to Boraras urophthalmoides [1], které jsou v ČR a SR nejrozšířenější, byť se ještě stále někdy prodávají pod názvem Boraras brigittae (brigitky jsou velmi podobné a podle všeho už je v mělnickém Viváriu skutečně mají nevím, neviděla jsem); a také Boraras maculatus [1], které je problém sehnat, ale zato jsou větší, nebojácnější a snad trochu hezčí. Carinotetraodon travancoricus [1], trpasličí čtverzubec, ze kterého se stal před rokem hit a který je úplně jiný, než ostatní minirybky. Droboučké a velmi pěkné živorodky Heterandria formosa [1], Neoheterandria elegans [1] a zástupce rodu Micropoecilia [1] chová jen pár akvaristů; přitom do miniakvárií se hodí výborně a jejich pozorováním se nudit nebudete. Poeciliopsis prolifica [1] nechová snad nikdo, což je určitě škoda všechny ty gupky a platy, tísněné v miniakváriích, by svým majitelům za výměnu rády poděkovaly (nahradit by je v trochu větších miniakváriích mohly i další živorodky, Quintana atrizona [2] a Pseudopoecilia festae, [3]). Ale co se dá dělat, barevné ryby mají zkrátka přednost. Na nezajímavé zbarvení si zato rozhodně nemůže stěžovat Dario dario [4], se kterým se lze občas setkat v obchodech; stejně krásnou, ale v akváriích neznámou minirybou je halančík Plesiolebias lacerdai [3]. Jakousi zmenšeninou snad nejoblíbenější akvarijní ryby je Paracheirodon simulans [5], modrá neónka, která si najde svoje místo v malých akváriích, resp. v těch největších miniakváriích. Podobné nároky na velikost nádrže má i malý sumeček Otocinclus affinis [5]. Pro fajnšmekry je tu dokonce jeden druh cichlid, a sice jediný ze šnekáčů, který žije v párech v jedné společné ulitě a obhajuje velice malé teritorium Neolamprologus brevis [6]. Pozor, to není vysloveně miniryba. No a nakonec, i když by patřila ke svým příbuzným na začátek seznamu, lahůdka Microrasbora erythromicron [5] po té pošilháváme mnozí, ale sehnal ji zatím jen jeden nejmenovaný člen klubu :-) Už teď tedy máme celkem slušný seznam rybek, které lze eventuelně chovat v miniakváriu. Můžeme si vybírat z ryb hejnových a barevných, z čilých živorodek, z nezaměnitelných otíků a také ze svérázných obyvatel akvária, jakými jsou čtverzubci, šnekáči a nebo dario. A přesto to někomu nestačí a chce si do svého nového miniakvária pořídit obyčejné rybičky, jako jsou běžné druhy parmiček, danií a živorodek. Myslí si přitom, že problémem miniakvária je hlavně přerybnění, takže když tam dá rybiček málo, všechno bude fungovat. 4
ryby Hyphessobrycon amandae Omyl, každá ryba má nějaké nároky na prostor buď ráda plave, nebo se jí nelíbí, když má příliš blízko sousedy, když jí neustále někdo vyrušuje. Proto do miniakvária patří jen minirybky, a z nich jen takové, kterým malý prostor stačí. Minirybky se stávají populární všude ve světě, čas od času se tak dostane na výsluní akvaristického zájmu nejen dávno zapomenutý druh, který chovali už naši pradědové, ale hitem se stávají i úplně nově objevené nebo dovezené rybky. I díky tomu si mnozí z nás pořizují další malá akvária, aby se pokusili chovat a odchovat nové, lákavé miniryby. Pokusíme se vám v tomto čísle Akvária přinést informace o některých dalších malých obyvatelích akvária. V dnešní době rozhodně není tak složité vysněný druh získat, takže se při zřizování miniakvária nenechte omezovat současnou nabídkou akvaristik ve vašem okolí. Klidně si vyberte a potom shánějte, je to zábava a ti drobečkové za to stojí:-) Jestli vás neoslovila žádná z rybek, o kterých už jsme psali nebo kterým je věnovaný samostatný článek v tomto čísle, nechte se inspirovat následujícím přehledem. Ani ten však není vyčerpávající, minirybek je ještě mnohem více. Připomínám jen, že malé rozměry rybky ještě nezaručují, že se hodí do miniakvária (to platí i o minirybách v našem časopise!) než se necháte zlákat malým vzrůstem, o každém druhu si proto zjistěte co nejvíce informací. Jedna z novinek v našich akváriích i když v evropských akváriích plave už nějaký ten rok. Popsaná byla v roce 1987. Jedná se o opravdu malou tetru, dorůstající 2-2,5 cm. Má jemné, oranžovo-medové zbarvení a všechny vlastnosti hejnových teter. Jak řekl Norman, když jsem ho požádala o fotografii nezastaví se ani na okamžik :-) (Foto: Norman Durný) Aelrodia riesei Tohoto miniaturního sumečka možná někteří z vás koupili na Akvajeseni. Dorůstá velikosti jen asi 3 cm a je nejmenším zástupcem rodu, který zahrnuje několik velmi podobných druhů. Dokonce se někteří akvaristé a znalci sumečků přou, jaký je vlastně ten nejrozšířenější druh v našich akváriích. Hara jerdoni je z nich každopádně nejmenší. Mimochodem Fishbase uvádí nové zařazení do rodu Erethistes. Je to nenáročná rybka do malých akvárií, s převážně noční aktivitou a bizarním ne každému oku lahodícím zjevem. Pěkný článek o odchovu Hara jerdoni najdete zde: [7]. Droboulinká tetřička, která se v posledních měsících stává hitem miniakvaristických diskusí. Z fotografií na internetu na nás většinou kouká úhledná, pěkné červená rybka. Když ale zapátráte hlouběji, ukáže se, že červená barva podle zkušeností v akvarijních podmínkách postupně mizí. Akvaristé spekulují, jestli za to může potrava a blednutí by se dalo případně nějak zastavit či zvrátit zatím jsem neviděla žádné převratné informace. Navíc moje tetřičky jsou červené myslím dostatečně. Pokud přejdete od bádání k prai, zjistíte, že rybka je opravdu tak kouzelně úhledná, jak se zdá na fotografiích; je ale navíc neskutečně temperamentní. Já mám jen hejnko o šesti jedincích (odkud jinud než z Mělníka, že :-)) první týden se drželi neustále svorně spolu, potom je to rázem přešlo a začali svádět souboje. Bijí se a navzájem pronásledují s opravdu velkou vervou. Ač měří jen necelé dva centimetry, mají opravdu obdivuhodný apetit. Chovám je spolu s Dicrossus filamentosus a než si cichlidky stačí všimnout, že je čas večeře, loví už tetry první sousta. Zhltnou bez problémů živé koretry, třeba i dva kousky za sebou... (Foto: Elke Weiand) (Foto: Markéta Rejlková) Krátký přehled dalších miniryb: Hara jerdoni 5
ryby Aelrodia stigmatias Chela dadiburjori Druh podobný předchozímu. Pokud je Aelrodia riesei ve strese, ztrácí úplně své červené zbarvení. Proto si mnozí akvaristé odnesli z obchodu rybky v domnění, že je to slabě vybarvená A. riesei, ale ve skutečnosti šlo o tento druh. Liší se jen zbarvením, A. stigmatias je stříbřitá, s nápadnější skvrnou na ocasním násadci. Předpokládám, že bude stejně temperamentní a nenáročná. Kaprovitá rybka, dorůstající ma. 3 cm. V akváriích u nás zatím vůbec není rozšířená, i když je pravidelně k mání na velkých akcích pořádaných KLUBem.AKVA.SK (nabízí ji spolu s jinými druhy miniryb náš člen Milan Líbal). Jejich chov je podobný chovu danií jsou tedy nenáročné, ale zato velmi živé. V akváriu se je podařilo rozmnožit, ale informací je o tom dostupných jen málo. Rodiče žerou jikry. Nannostomus marginatus Barboides gracilis Nádherná drobnoústka, která by byla dozajista ozdobou nejednoho malého akvária. Je to jeden z nejdostupnějších druhů drobnoústek, s trochou štěstí na něj natrefíte i v dobře zásobených akvaristikách v menších městech. Což je (samozřejmě nejen) u miniryb dost zásadní výhoda. Marginatusky neboli drobnoústky trpasličí dorůstají do velikosti 3-4 cm. Zase tak trpasličí tedy nejsou, nenechte se jménem zmýlit a nedávejte je do příliš malých akvárií samečci spolu občas svádějí souboje. Není příliš aktivní plavec, hodně času se vznáší a je zajímavé přitom sledovat, jak třepotá ploutvemi. Jedná se o pravděpodobně nejmenší kaprovitou rybu z Afriky (mezi kaprovité patří mimochodem i úplně nemenší obratlovci Paedocypris progenetica s délkou 8 mm, pocházející ale ze Sumatry). Má nenápadné zbarvení a podobá se stavbou těla na borarasky. Měří 2-2,5 cm a je to nenáročná, mírumilovná rybka. Trigonostigma hengeli Z tohto krátkého seznamu jednoznačně nejběžněji chovaná a nabízená rybka u nás. Nejedná se o skutečnou minirybu, dorůstá až 4 cm, i když většinou je zřetelně menší než její podstatně známější příbuzná, Trigonostigma heteromorpha. Působí méně robustním dojmem a liší se zbarvením okolo černé skvrny na bocích. Je to nenáročná rybka, která se dobře cítí v houfu. Občas vidím někde v diskusi, že je doporučována do miniakvárií... pokud jde o nádržku s obvyklým objemem 12-20 l, tak bych tuto razboru určitě nedoporučovala. Přecejen při srovnání s boraraskami působí jako obr! Phallichthys quadripunctatus Velmi elegantní živorodka s krásným tvarem těla. Samičky dorůstají do velikosti 3,5 cm, samci jsou oproti nim jen poloviční. Bohužel, vzhledem k nedostupnosti divokých živorodek v akvaristikách se k běžným akvaristům tahle drobná rybka sotva dostane, pokud se po ní nebudou shánět. (Foto: Elke Weiand) Pro inspiraci vám také doporučuji navštívit internetové stránky, které se minirybám věnují klasickým rozcestníkem je např. německá stránka Minifische [8] nebo různá diskusní fóra [9], [10]. Za návštěvu stojí i stránka Elke Weiand [11] s bohatou galerií snímků např. drobných živorodek. Elke tímto ještě jedou děkuji za poskytnutí fotografií. (Foto: Elke Weiand) Barbus hulstaerti Jeden z nejhezčích staronových objevů poslední doby. Druh byl popsán od roku 1945, ale teď se mu díky nedávným importům mezi akvaristy dostává opět větší pozornosti. Jde o drobnou (3,5 cm) parmičku z povodí Konga. Vyhovuje jí údajně měkčí a kyselejší voda a bývá trochu plachá, zvláště v nedostatečně zarostlých akváriích nebo chovaná s nevhodnou osádkou. Upřímně řečeno, je to jeden z druhů na mém pomyslném seznamu jen počkej, až tě jednou potkám... :-) [1] klub.akva.sk/akvarium.php Akvárium č. 3 [2] klub.akva.sk/akvarium.php Akvárium č. 7 [3] klub.akva.sk/akvarium.php Akvárium č. 6 [4] klub.akva.sk/akvarium.php Akvárium č. 4 [5] klub.akva.sk/akvarium.php Akvárium č. 8 [6] klub.akva.sk/akvarium.php Akvárium č. 1 [8] www.minifische.de [9] www.forum.nano-aquaristik.de [10] www.aquaticquotient.com [11] www.aquaristikecke.de 6
ryby CORYDORAS PYGMAEUS OBRNĚNÝ TRPASLÍK Markéta Rejlková Pancéřníčci se často do akvárií dostávají jako čističi, uklízeči zbytků, doplněk nebo zkrátka ještě nějaká ryba na dno. Věřím tomu, že kdo pečlivě přepočítává ryby na centimetry a ty potom dále na litry, snaží se poskládat rybí osádku tak, aby byla pestrá a ti jeho šupináči do sebe ve vodě nevráželi. V miniakváriu naštěstí na podobné úvahy doslova není místo. Minirybky buď nejsou moc společenské a potřebují druhové akvárium, nebo sice vycházejí i s jinými rybami, ale dělá jim dobře společnost vlastního druhu jakmile si pořídíme dostatečné hejnko, na doplňkové rybky místo už nezbývá. Na druhou stranu, jen vyloženě dnové (rozuměj držící se u dna) druhy ryb si asi do akvária pořídí málokdo, ten prázdný vodní sloupec opravdu působí divně. Znamená to tedy, že pancéřníčkům zůstanou dveře do miniakvárií zavřené? Ne tak docela. Jsou známé čtyři druhy trpasličích pancéřníčků (bude jich více, ale běžně narazíme jen na tyto 4): Corydoras cochui, pygmaeus, hastatus a habrosus. Všechny tyto druhy se velmi rády drží v hejnu (podle velikosti nádrže by mělo hejno čítat 8-20 jedinců). A všechny také tráví hodně času plaváním po celé nádrži tedy na rozdíl od svých větších příbuzných je nenajdeme s vousky neustále pátrajícími mezi zrnky štěrku po něčem na zub, ale se stejně velkou dávkou energie propátrávají listy rostlin až pod hladinou, kameny, kořeny nebo stěny akvária; případně si jen tak zvědavě plují, nebo se s nervózním trháním těla zavěsí uprostřed prostoru, vymezeného pěti skleněnými stěnami. A vždycky ve skupince. tam na dně. Můžeme je proto klidně chovat samostatně (v akváriu od 20 l, mělo by být ale raději nižší a dlouhé, rádi plavou). Jsou to velmi mírné rybky, takže je lze ve větších akváriích kombinovat i s jinými druhy pozor ale, aby jejich spolubydlící neměli velkou tlamu. Také bych je neradila dávat ke klidným rybám, které by jejich neustálé rejdění vyrušovalo. Naopak samotní pygmejové mohou být někdy plaší mně se to stávalo tehdy, když rostliny příliš bujely a v akváriu bylo díky tomu šero. Normálně prosvětlené prostředí se ukázalo být v tomhle ohledu lepší, rybky potom plavaly nebojácně u předního skla a bez ustání propátrávaly akvárium. Corydoras pygmaeus samice. (Foto: Markéta Rejlková) C. pygmaeus pochází z povodí řeky Madeira, což je pravý přítok Amazonky a jedna z největších řek světa vůbec (mimochodem patří k typu bílých vod s velkým obsahem živin a sedimentů a s ph 7 a více, tj. není vhodné používat ve významné míře rašelinné výluhy apod.!) Dorůstá do 3 cm (samice, samci jsou trochu menší) moji pancéřníčci tohoto maimálního vzrůstu dosáhli i ve 12 l miniakváriu, o které se dělili s Boraras urophthalmoides. Přijímají snad veškerou potravu, kterou jsem jim nabídla samozřejmě s ohledem na jejich malý vzrůst, patentky nebo nitěnky do sebe celé nenasoukají, i když by rádi. To platí i pro mražená a umělá krmiva (v mém případě drcené tabletky Nutrafin). Milují artémii, tak jako všechny moje ryby. U pygmejů je velmi snadné rozlišit pohlaví, pokud jsou rybky dospělé. Samičky jsou o něco větší a o hodně zavalitější; patrné je to zejména při pohledu shora. Samičky zaplněné jikrami před třením jsou vyloženě baculaté. Ke tření není nutné je nějak zvlášť přemlouvat. Platí na ně stejné triky, jako na jiné pancířníčky vydatné krmení a častější výměny vody, případně se změnou teploty. Corydoras pygmaeus skupinka při hledání potravy. (Foto: Markéta Rejlková) Já mám z těchto trpaslíků zkušenosti jen s C. pygmaeus ale rozdíly mezi nimi nejsou nijak velké. Vesměs dorůstají do velikosti 2-3 cm. Corydoras pygmaeus tedy vyplní skoro celé akvárium, rozhodně se nenechají natlačit do role toho 7
ryby Když najde vhodné místo, jikru tam nalepí a viditelně se uklidní za pár okamžiků se k ní opět připojí dotírající samci a hra se může znovu opakovat. Jikry skončily většinou na spodní straně listů Heteranthera zosterifolia, některé dokonce na špičkách listů Lilaeopsis brasiliensis. Nechala jsem je v akváriu a sledovala jejich vývoj všechny, které jsem měla pod kontrolou, se vyvíjely dobře a vylíhly se z nich v pořádku malé rybičky. Trvalo jim poměrně dlouhou dobu, než se vysvobodily ven, ale zvládly to všechny a ležely potom buď na dně, nebo byly zavěšené na rostlinách. Viděla jsem je pochopitelně jen v menším akváriu bez substrátu, v tom druhém jako by se do země propadly. Bohužel jsem potom nebyla delší dobu doma, takže odchov nedopadl dobře. Asi po 2 týdnech od rozplavání jsem ve větším akváriu zahlédla jednu malou rybičku pygmejové potěr ani jikry nežerou, takže je možné odchovávat je v běžné nádrži. Nicméně i ta jedna rybička už se později neukázala. Přičítám to jednak kvalitě vody potěr je hodně citlivý na odpadní látky a v akváriu těsně po stěhování a po částečném předělání bych za kvalitu vody ruku do ohně nedala a potom také nedostatku potravy. Skupinka zkoumající přední sklo. (Foto: Elke Weiand) Moji pygmejové se třeli nepravidelně během celého roku, jednou jsem si ale jejich jikry mohla konečně pořádně prohlédnout. Bylo to po stěhování do jiného bytu, začal podzim a prudce se ochladilo. Rozdělila jsem dvě skupinky pygmejů do zvláštních akvárií jednu do 12 l normálně zařízeného (tj. se štěrkem a hustým porostem rostlin) a druhou do 9 l bez substrátu, jen s chumáčem jávského mechu. Ani v jednom akváriu nebyl ohřívač, díky ochlazení spadla teplota na 21 C a následkem stěhování jsem kompletně vyměnila vodu a pygmeje vůbec nekrmila. Byli ale po létě v dobré kondici a prakticky naráz se obě skupiny vytřely. Corydoras pygmaeus samec odpočívající po tření, nad ním jsou nalepené jikry. (Foto: Markéta Rejlková) Pygmeje vám můžu jen doporučit pokud máte menší akvárium, které je dostatečně zarostlé, ale s volným prostranstvím na plavání a prosvětlené (pozor také, aby hladina nebyla celá pokrytá plovoucími rostlinami, chodí se k ní nadechovat), budou vám tito obrnění trpaslíci dělat radost. Corydoras pygmaeus jikry 3. den po tření. (Foto: Markéta Rejlková) Kupodivu jen dvě nebo tři jikry v menším akváriu skončily přilepené na skle. Ostatní zdobily jako sněhové koule větvičky jávského mechu. V druhém akváriu jsem na skle nenašla ani jednu jikru a kdybych ryby neviděla při tření, patrně bych si ani ničeho nevšimla. Tření probíhá tak jako u většiny jiných pancéřníčků samci hromadně pronásledují samičku, k oplození dochází v typické T-pozici. Samička potom s jedinou jikrou, která mi k jejím tělesným proporcím připadala ohromná a kterou nese mezi břišními ploutvemi, horečnatě prohledává akvárium. Corydoras pygmaeus. (Foto: Markéta Rejlková) 8
ryby CELESTICHTHYS MARGARITATUS ALEBO MICRORASBORA SP. "GALAXY" (T. R. ROBERTS 2007) Peter Máčada Asi pred jeden a pol rokom v auguste 2006 vyvolal objav nádherne sfarbenej rybky medzi akvaristami úplnú mániu. Jednalo sa o rybku vtedy ešte známu pod názvom Microrabora sp. "GALAXY", ktorá bola objavená v severnom Myanmare v oblasti Salween. Vo februári 2007 bola rybka popísaná ako Celestichthys margaritatus pánom T. R. Robertsom. Telo rybky je trochu vyššie, zo strán stlačené. Na tele samca aj samice sa objavuje charakteristické modrošedé zafarbenie so zlatými škvrnkami. U samca je toto sfarbenie výraznejšie a sýtejšie než u samice. Nepárne plutvy rybiek sú jasne červené s čiernymi prúžkami. U samcov sa táto farba a vzor nachádzajú aj na drobných brušných plutvách a pokrývajú celú plochu plutiev. U samíc sú nepárne plutvy pokryté farbou a čiernym vzorom len čiastočne a párne plutvy majú úplne priehľadné (čo považujem za výborný rozoznávací znak pohlavia už vo veľmi skorom veku rybky). Ďalším rozoznávacím znakom pohlavia je to, že samičky sú o niečo väčšie a zavalitejšie než samčeky. Rybka je na chov relatívne nenáročná a dala by sa prirovnať k niektorým dániam. Zdá sa, že parametre vody jej vyhovujú prakticky akékoľvek, ak samozrejme nezachádzame do etrémov. Osobne som skúšal vodu tvrdú a zásaditú ako aj mäkkú a kyslú. Na rybky to nemalo nejaký zásadný vplyv. Síce sú margaritatusky celkom aktívnymi plavcami, uspokoja sa však s nádržou o objeme 15 litrov, ktorú je treba husto osadiť rastlinami a koreňmi. Samozrejme fantázii sa medze nekladú. Rybky mi svojim správaním pripomínajú trochu chaotickú skupinku detí, hrajúcich sa na ihrisku. Často sú dosť plaché, ale keď je pred nádržou pokoj, tak sa osmelia a neustále sa naháňajú. Ich pohyby sú trhané a ani na chvíľku sa nezastavia. Samčeky sa neustále ženú sa samičkami, hľadajú vhodnú partnerku na trenie alebo sa naháňajú medzi sebou a snažia sa zastrašiť a zahnať protivníka. Zaujímavá je ich plachosť. Dospelé rybky reagujú panickým útekom na každý prudší pohyb pred nádržou a hľadajú miesto na schovanie. Ich mláďatá naopak až do určitého veku sa bez problémov zdržujú pri prednom skle aj počas čistenia nádrže a placho sa začínajú chovať, až keď sa im na plutvách začne objavovať červené sfarbenie. Pri kŕmení margaritatusiek sa stretávame s rovnakými problémami ako u iných drobných druhov rýb. Ich papuľka je dosť malá, preto potrebujú drobnú, najlepšie živú potravu. Rybky spoľahlivo žerú cyklop, čerstvo vyliahnutú žiabronôžku, drobné komárie larvy (čierne), drobné sušené granulované krmivo. Mikry im príliš nechutia a octomilky si ani nevšimnú. Celestichthys margaritatus samec. (Foto: Elke Weiand) Celestichthys margaritatus samica. (Foto: Elke Weiand) Aj toto je Celestichthys margaritatus :-) (Foto: Elke Weiand) 9
ryby Po strávení žĺtkového vaku a naplnení plynového mechúra začína rybka voľne plávať a hľadať prvú potravu. Podľa mojich skúseností je lepšie v prvých dňoch po rozplávaní poter kŕmiť trepkou alebo ho nechať, aby sa v husto zarastenej nádrži odkŕmi sám. Po týždni života sú mladé rybky spoľahlivo schopné zožrať čerstvo vyliahnutú žiabronôžku. Po rozkŕmení už ďalší odchov nie je problematický. Rybky sa začínajú vyfarbovať zhruba po šiestich týždňoch života, kedy sa začínajú objavovať zlaté škvrnky na bokoch tela. Červená farba v plutvách sa začína objavovať vo veku 8 týždňov. Rybky dosahujú pohlavnej dospelosti vo veku zhruba troch až štyroch mesiacov. Vek, ktorého sa rybky dožívajú, je u tohto druhu ďalším malým tajomstvom. Svoje chovné ryby som získal v marci 2007 a doteraz všetky žijú a tešia sa dobrému zdraviu. Prvá generácia ich mladých už dosiahla dospelosti a onedlho by sa mala začať trieť. Samica prenasledovaná samcami. (Foto: Peter Máčada) Samotný trecí akt u Celestichthys margaritatus je pre mňa stále takou malou záhadou, nakoľko sa mi ho ešte nepodarilo pozorovať, pretože sa zatiaľ vždy odohrával v noci. Nemôžem však vylúčiť, že sa rybky trú aj cez deň, no vo vytieračke sa treli iba v noci. Treniu predchádza naháňanie samičky samcom, ktorý jej predvádza napnuté plutvy a sýte vyfarbenie. Z jedného trenia od jednej samice býva obvykle 25 až 35 relatívne veľkých ikier, ktoré majú v priemere 1,5 mm a sú mierne lepkavé. Veľmi dôležité je pri trení použiť trecí rošt, pretože dospelé ryby spoľahlivo likvidujú aj ikry aj poter. V prípade výterov v chovnej nádrži je dobré mať v nádrži veľké množstvo jemnolistých rastlín, v ktorých dospelé ryby nenájdu všetky ikry a poter ten neskoršie jednoducho odlovíme. Doba trvania vývinu ikier tohto druhu je dosť variabilná. Napríklad u jedného výteru sa prvý poter liahol už po 36 hodinách a posledné kúsky sa liahli až po 96 hodinách. Ikry sú guľaté a priehľadné, počas ich inkubácie je nádherne vidieť vyvíjajúce sa embryo. Po vyliahnutí má poter dĺžku zhruba 4 mm a nie je schopný voľne plávať. Skupina v akváriu. (Foto: Peter Máčada) Vhodnými spoločníkmi pre Celestichtys margaritátus sú malé a pokojné rybky ako drobné pancierničky, Dario dario, krevety Neocaridina heteropoda, prípadne drobné cichlidky rodu Apistogramma a podobne. PSEUDEPIPLATYS ANNULATUS (G. A. BOULENGER 1915) KASAWE FOREST Peter Máčada Jedná sa o veľmi atraktívny druh africkej kaprozúbky, ktorý sa v prírode vyskytuje od Guinei po Nigériu. Rybka obýva preslnené lokality pomaly tečúcich potôčikov a jazierok. Vzhľadom k veľkosti jej areálu rozšírenia je rybka variabilná ako v sfarbení, tak v tvare plutiev; táto variabilita sa prejavuje od lokality k lokalite. Preto sú rybky tohto druhu označované tak ako väčšina kaprozúbok rodovým a druhovým menom, ale aj názvom populácie respektíve lokality, na ktorej boli nalovené. Telo rybky je podlhovasté s rovným chrbtom a papuľkou otočenou nahor. Podkladové sfarbenie tela rybky je bielo šedé so štyrmi zvislými čiernymi pruhmi, zasahujúcimi do análnej a chrbtovej plutvy. U samčekov je sfarbenie plutiev intenzívne a veľmi variabilné a líši sa u každej populácie preto sa ďalej nebudem venovať opisu sfarbenia rybky. Sfarbenie plutiev a veľkosť tela je aj rozlišovacím znakom medzi samcom a samičkou. Samička má plutvy priehľadné, s výnimkou chvostovej plutvy, ktorej stredom sa tiahne jemne oranžový vodorovný pruh a celkovo je od samca menšia, niekedy aj o štvrtinu. Samčeky dosahujú veľkosť zhruba 3,5 cm. Rybka je na chov relatívne náročná. Vyžaduje nádrž s mäkkou a kyslou vodu, s množstvom rastlín. Veľmi podstatné sú plávajúce rastliny, do ktorých sa párik trie. Rybka sa hodí do miniakvárií, pretože nemá veľké priestorové nároky. Pre jeden párik úplne postačuje nádrž o objeme 8 litrov, ktorú vybavíme dnom pokrytým vrstvou rašeliny, jávskym machom a hladinu pokryjeme z ¾ rastlinou Riccia fluitans. Rašelinové 10
dno zaručí vo vode vhodné ph, ktorého hodnota sa pri tvrdosti 2o dgh pohybuje okolo hodnoty 5-6. Takto zariadená nádrž nie je samozrejme podmienkou. Čo sa týka kŕmenia annulátiek, sú dosť vyberavé a potrpia si na živú stravu. Podľa mojich skúseností sušené krmivo zožerú len v prípade úplnej núdze a z mrazených druhov len niektoré. Tvar chrbta a papuľka otočená smerom hore naznačujú, že rybky sa v prírode živia hlavne náletovým hmyzom, no v akváriových podmienkach im môžeme ponúknuť ako náhradu drobné octomilky, cyklop, čerstvo vyliahnutú žiabronôžku alebo drobné komárie larvy (čierne). Ja osobne kŕmim prevažne čerstvou žiabronôžkou a poter dokrmujem trepkou. ryby Pseudepiplatys annulatus samica. (Foto: Peter Máčada) Ikry annulátiek majú v priemere len niečo okolo 1 mm a vyvíjajú sa zhruba 10 až 15 dní kontinuálne vo vode, bez suchej periódy. Často sa stáva, že sú ikry počas vývoja napadnuté plesňou a odumrú. Je tu však možnosť ikry z rastlín opatrne vybrať pinzetou (chorion ikier kaprozúbok je zhruba 10 krát silnejší, než u ostatných druhov rýb, takže sa netreba báť, že ikra pri uchopení do pinzety praskne samozrejme pri čo najjemnejšom zaobchádzaní) a umiestniť ich k vývinu do vlhkej rašeliny, kde je menšie riziko ich splesnivenia. Po ukončení vývinu (v ikrách je jasne vidieť plne vyvinuté oči) rašelinu zalejeme mäkkou a kyslou vodou s teplotou o cca 5 C nižšou, ako bola teplota uloženia rašeliny s ikrami. Túto metódu však nemôžem odporučiť, pretože som ju osobne nikdy neskúšal. U čerstvo vyliahnutého poteru je veľký problém s jeho odkŕmením, pretože je veľmi drobný. Čerstvo vyliahnutá annulátka má len niečo okolo 2,5 milimetra, preto je najlepšie odchovávať rybky etenzívne a nechať ich, nech sa odkŕmia samé. Pri tomto spôsobe odchovu si mláďatá nájdu prvú potravu medzi rastlinami (samozrejme nádrž musí byť už nejaký čas zabehnutá, aby sa tam vytvorilo dostatočné množstvo drobulinkých živočíchov). Vyliahnuté mláďatá môžeme pokojne nechať v nádrži s dospelými annulátkami, pretože tie nežerú ani ikry ani potomstvo. Po prekonaní kritických troch týždňov od vyliahnutia začínajú malé annulátky žrať čerstvo vyliahnutú žiabronôžku a ďalej je ich vývin bezproblémový. Rast poteru je relatívne pomalý, prvé vyfarbenie sa objavuje zhruba po jednom mesiaci života. Pohlavnú dospelosť rybky dosahujú zhruba v šiestom mesiaci života a dožívajú sa zhruba dvoch až troch rokov. Pseudepiplatys annulatus samec. (Foto: Peter Máčada) Správanie sa annulátiek je veľmi pokojné, až na občasné šarvátky samčekov v dobe trenia. Samčeky si často oponujú a napínajú svoje plutvy na obdiv samičkám a protivníkom. Súboje dvoch samčekov sú skôr symbolické a zvyknú sa obmedziť len na predvádzanie plutiev a odtláčanie súpera myknutím chvostu. Iba ojedinele dochádza k poškodeniu plutiev. Víťaz súboja sa obvykle okamžite začína venovať imponovaniu samičke a porazený odpláva. Ako vhodných spoločníkov k annulátkam môžeme dať drobné a pokojné rybky ako napríklad Dario dario, Aelrodia riesei, Microrasbora sp. "GALAXY", prípadne krevety Caridina sp. "Crystal Red", Neocaridina heteropoda a iné. Treniu annulátiek predchádza svadobný tanec samčeka pred samičkou, ktorý pozostáva z predvádzania sa samičke s napnutými nepárovými plutvami a snahy o nalákanie samičky k hladine, kde si ona vyberie miesto pre trenie. Najlepším miestom pritom býva chumáč riccie, ktorú rybky veľmi obľubujú. Po vyhliadnutí vhodného miesta prichádza na rad samotný trecí akt, ktorý je podobný treniu väčšiny afrických kaprozúbok. Samček pritlačí telom samičku k chumáču rastlín, obopne ju chrbtovou a análnou plutvou, pričom sa obe rybky esovite prehnú. Za jemného chvenia oboch partnerov dôjde k vypusteniu jedinej ikry, ktorú samček vzápätí oplodní a prudkým myknutím chvostu vtlačí ikru hlbšie do spleti rastlín. Po skončení trecieho aktu partneri odplávajú hľadať ďalšie vhodné miesto na trenie. Pseudepiplatys annulatus pár. (Foto: Peter Máčada) 11
ryby SUNDADANIO AXELRODI, OŠKLIVÉ KÁČÁTKO? Markéta Rejlková Ač by latinské jméno svádělo k tomu, představovat si pod tímto názvem danio, české jméno odráží původní zařazení v systému a sice razbora Aelrodova. Rybka byla v roce 1976 popsána jako Rasbora aelrodi a o 23 let později byla přeřazena do úplně nového rodu Sundadanio, jehož je zatím jediným zástupcem. U tohoto druhu jsou známé dvě barevné formy modrá (ze Sumatry) a červená (ze západního Bornea). Nikdy jsem ji neviděla naživo, ale kdekoliv jsem o ní zahlédla zmínku, tak se vychvalovala hlavně ta modrá forma jako něco, co stojí za vidění a co se hodí do miniakvárií. Červená forma prý nic moc. A na všech fotografiích bez výjimky (těch kvalitních je na internetu zatím hodně málo) se na mě dívala hubená, skoro pruhledná rybka. Popravdě řečeno nepůsobila dojmem kup si mě, ale pro mě jsou miniryby velkým lákadlem... a tak když mi Barky zavolal z Vivária, že mají Sundadanio, hubené a vybledlé a on by je na mém místě nekupoval, protože vypadají všelijak, jen ne zajímavě a životaschopně, stala jsem se (zatím na dálku) šťastným majitelem dalších trpaslíků. Bohužel jich bylo ve Viváriu už jen 5, na hejno dost málo, ale tím spíš jsem je tam nemohla nechat. Že jsem šťastná se ukázalo až o deset dní později. Razbory totiž cestovaly ke mně do Bratislavy 3 dny; 4. den jsem je rovnou ze sáčku (byly všechny živé, ale nějakého zbarvení bych se na nich nedohledala) dala do akvária k Boraras maculatus, kde pro ně sice natrvalo není dost místa, ale jako aklimatizační nádrži jsem tomuto akváriu věřila snad nejvíc. Moje makulátky jsou totiž nejčervenější, tudíž nejspokojenější makulátky na celém světě :-) Aklimatizace měla háček a sice akvárium se už delší dobu potýkalo se sinicí, což za mě vyřešila žárovka tak, že vypověděla službu. V šeru jsem jen kontrolovala, že nové rybky tam stále jsou a že snad jakž takž žerou (krmím v tomhle akváriu z devadesáti procent artémií). Když sinice dostatečně ustoupila, rozhodla jsem se neodkládat okamžik pravdy a na ty moje nové rybky si posvítit. V té tmě se mi zdály bezbarvé a trochu nervózní. Překvapení bylo veliké nejen, že se ryby vybarvily, ale vybarvily se dokonce tak, že v mých očích překonají všechny svoje soukmenovce, které jsem předtím viděla na fotkách. Jsou to prostě velmi zajímavé ryby, žádní hubení nevýrazní chudáčci, jak jsem si je představovala. Kupovala jsem je proto, že místo se pro ně najde a mít další minirybku není zlé teď se na ně dívám několikrát denně a líbí se mi čím dál tím víc. Je to pro mě důkaz toho, že žádnou rybu nemá člověk zavrhovat na základě fotografie nebo toho co se povídá. Ještě štěstí, že mi je Barky vnutil :-) Co se týká barevných forem, ta moje je bezesporu červená. Měla by to být ta méně zajímavá popravdě řečeno, na internetu lze vidět snímky hlavně modré formy (ta podle všeho nemá proužek na boku, je šedá s nápadným modrozeleným leskem na hřbetě připomíná mi barvené okouníky) a potom už jen nějaké bezbarvé neurčité ryby. Jen po delším pátrání jsem se dopracovala ke snímkům, které zachycují stejné ryby, jako mám doma já. Mají na boku výrazný oranžový proužek; ten jako by odrážel světlo někde z hloubi těla a ne z povrchu šupin. Drobné opalizující čárky jsou i na hlavě. Samci mají řitní ploutev černou, největší dva z nich mají celý hřbet zajímavě mechově zeleně třpytivý (nikoliv tyrkysově jako u modré formy)... no, popravdě řečeno mi připadá jejich hřbet zeleně plesnivý, ale nechci se mých rybek dotknout. A není to vůbec ošklivé, prostě je to zvláštní. Na fotografiích se mi to nedaří zachytit, zbarvení se mění s úhlem dopadu světla, takže trhavé pohyby těchto rybek mají za následek úchvatnou hru barev a odlesků. Sundadanio aelrodi ve společnosti Boraras maculatus. Perspektiva může mást, makulátky jsou o chlup menší. (Foto: Markéta Rejlková) Tělo má Sundadanio aelrodi poměrně vysoké, i když na mnoha snímcích na internetu vypadá jak protáhlý hubeňour. Stavbou těla připomíná víc než dania právě razbory. Dorůstá do velikosti okolo 2,5 cm (Fishbase uvádí 23 mm). Jak už jsem zmínila, samci mají tmavou (moji až černou) řitní ploutev. Bývají i nápadněji vybarvení a samozřejmě štíhlejší, pokud se samičky zaplňují. V mojí pětičlenné skupince jsou myslím 3 samci, pohlaví ostatních rybek je otazné, ale pevně doufám, že to budou samičky. Jedna na to skoro vypadá, i když větší bříško nemá; ta druhá je zatím malá na to, aby se daly dělat nějaké závěry. Zajímavou vlastností samců je vydávání zvuků při rozrušení [1]. Slouží jim k tomu zvlášť uzpůsobený aparát, který se u samců vyvinul z tzv. Weberova aparátu, z pletence hrudních kostí a z pátého žeberního oblouku. Samotný mechanismus tvorby zvuků je ale zatím neznámý. Změny jsou jak na kostech, tak na svalech (ale jen u samců) a jedná se prý o první zdokumentovaný příklad seuálního dimorfismu tohoto 12
typu u kostnatých ryb vůbec. U kaprovitých ryb je obvyklé, že se samec od samice liší vybarvením a kožními projevy (tzv. třecí vyrážka); změny na kostře a svalech byly ale zatím neznámé. Vrčivé zvuky prý vydávají samci při vzájemných soubojích nemůžu to potvrdit, moji zatím mlčí jako ryby :-) Ryby jsou z velké čísti průhledné, což je trochu nezvyk. Mají velké oči a trhavý způsob plavání, drží se většinou pohromadě v hejnu. Oblíbili si místo v zadní části akvária, ale nemám dojem, že by byly přehnaně plaché je ale pravda, že v 20 l miniakváriu jsou společně s šesticí Boraras maculatus a jedním samečkem daria, takže je tam dost živo a nemají možnost se upejpavě krčit v koutě. Chystám se je přesunout do samostatného akvária, ale moc se do toho nehrnu, nerada bych o ně nějakým ukvapeným krokem přišla. ryby můra mám sice několik druhů ryb, které vyžadují živé, takže jsem zvyklá si dělat menší starosti, jestli někdo nemá zbytečně dlouho hlad. Tyhle razbory ale navíc jedí poměrně neochotně; takže zatímco makulátky už jsou při večeři proměněné ve funící oploutvenou kuličku, razbory Aelrodovy vypadají teprve jako po lehkém předkrmu. A to jsou vlastně dvojnásobné velké a pohyblivější. Proto dávám do jejich akvária artémie opravdu mnoho, abych si byla jistá, že nebudou strádat jak plavou v potravě, povzbuzuje je to k usilovnějšímu lovu, bříška jsou potom zřetelně oranžová a borarasky si taky vůbec nestěžují :-) Aby to ale nikoho nemýlilo nejsou to plaché ryby, které se nechají utlačovat ostatními. U mě si začínají čím dál tím častěji dovolovat na makulátky samci na ně občas útočí a odhánějí je z rohu akvária, který považují za vlastní. Mnozí akvaristé si stěžují, že Sundadanio aelrodi nevydrží v jejich nádrži déle než pár týdnů. Kromě toho, že je to drobná rybka a neměla by se kombinovat s většími a dravějšími spolubydlícími, je prý citlivá na změny v prostředí. Vyhovují jí klidná místa nádrže, kde není silné osvětlení a kde je stojatá voda. Samotná se necítí dobře, kupujte vždycky hejno (optimálně 10 ks a více). Doporučuje se také neměnit příliš často vodu a snažit se udržet stabilní prostředí, bez náhlých změn teploty a jiných parametrů. Jinak je prý velmi náchylná na různá onemocnění a rychle jim podléhá. Zdrojem problémů může být i dlouhodobý chov v nevyhovující (tvrdé a zásadité) vodě... Moje rybky začaly mít asi po 2 týdnech problémy, samičkám se na tlamce objevil bílý výstupek (nikoliv plíseň, vypadalo to spíš jako přisedlý nezmar) a dvěma samcům zase zbělely laloky ocasní ploutve. Zvýšila jsem teplotu na 26 C a osolila vodu, problémy jsou (klop klop!) pryč. Uvidím, jak se mi s tímhle trpaslíkem bude dařit. Razbory Aelrodovy mi připadají opravdu zajímavé, takže doufám, že se mi pro moje hejnko podaří najít ty správné podmínky a budu se z něj dlouho těšit. A pokud na tuto minirybu narazíte i vy, neváhejte a kupte si ji do nějakého menšího a klidnějšího akvária. Není vůbec tak ošklivá, jak by se vám mohlo zdát! Dole dva samci s černou řitní ploutví, v pozadí samice. (Foto: Markéta Rejlková) Razbora Aelrodova by měla být chována v měkké vodě s ph optimálně 5-6, pochází totiž z typických asijských černých vod. Takže se chystám jí takovou vodu poskytnout za pomocí výluhů rašeliny postupně snižuji ph z původní hodnoty 7,3 (ocení to určitě i borarasky, u kterých jsem kyselejší vodu používala i dříve, ale brzo jsem se vrátila k obyčejné vodovodní). Výluh rašelinového granulátu Sera má ph asi 4,7 což samozřejmě záleží mimo jiné na parametrech vstupní vody, takže to neberte vůbec jako závazné číslo. Při jakémkoliv zásahu do chemismu vody v akváriu je nutné všechno ověřovat pomocí testů! Mimo jiné jsem u výluhu naměřila koncentraci dusitanů 0,2-0,3 mg/l, takže sledování jak výsledků testů, tak ryb samotných neberte na lehkou váhu. Tato razborka má ráda hodně hustě zarostlá akvária, potom se prý množí i bez zásahu akvaristy, protože rodiče mladé ani jikry nepožírají (tj. její chov i odchov se velice podobá Boraras maculatus). Zpráv o rozmnožování je zatím známo hodně málo; podle této dochází k vytírání jen po přistínění akvária [1]. Teplota pro chov by se měla pohybovat v rozmezí 23-26 C, pro chov tak jako je zvykem spíše blíž k horní hranici. K dobré kondici ryb přispívá bezesporu živé krmivo mražený cyklop nepřijímá nijak radostně (dalo by se říct, že ho nežere skoro vůbec) a když jsem schválně pro tento článek zkusila rybkám nabídnout vločky, setkaly se s naprostým nezájmem. Krmení tohoto druhu je pro mě malá noční (Foto: Markéta Rejlková) [1] Conway K. W. et Britz R. (2007): Seual dimorphism of the Weberian apparatus and pectoral girdle in Sundadanio aelrodi (Ostariophysi: Cyprinidae). Journal of Fish Biology (2007) 71, 15621570. [2] www.danios.info/fish/aelrodi.asp 13
ryby ŘÍKEJME JÍ... BRACHYGOBIUS KABILIENSIS Markéta Rejlková Našla jsem rybu vhodnou do miniakvárií. Myslím tím opravdu vhodnou jednu z mála, při kterých vůbec nemáte pocit, že by dokázaly využít i větší prostor. Zkusím vás ale přesvědčit, že to rozhodně není jediná charakteristika, kvůli které stojí za to tohoto malého diblíka chovat. Tahle rybička je totiž bomba! Název článku měl milým čtenářům naznačit, že identita rybky, kterou se chystám opěvovat, není tak docela jistá. Přiznávám se otevřeně, píšu článek o druhu, který možná neumím pojmenovat. Je to trochu hloupé, ale snad vám bude útěchou, že u obchodníků na nějaké spolehlivé názvy beztak nenarazíte takže kdybyste si chtěli tohoto trpaslíka opatřit, vybírejte očima mezi různými Brachygobius sp. Brachygobius kabiliensis. (Foto: Markéta Rejlková) A právě o jednom z těchto šedavých stvořeních píšu. Podle různých zdrojů se přikláním ke jménu B. kabiliensis moje rybky se jim svými vzory na těle nejvíce podobají. (Kdybyste někdo měli jiný názor, ozvěte se, budu ráda.) Určit ten správný druh ale není snadné ani na místě jejich výskytu; snažit se to vydedukovat tady v Evropě je opravdu věštění. Kromě toho všeho s nezanedbatelnou pravděpodobností eistují i dosud nepopsané druhy hlavaček, které se ale s jinými importy mohou dostat k akvaristům v různých koutech světa a způsobit tak další zmatky... Možná jsem si tímhle odhalením pokazila reputaci, ale berte prostě B. kabiliensis jako můj tip (a já mu dost věřím); pokud vám na jménu záleží, ověřte si ho někde sami a pak dejte vědět ;-) Brachygobius kabiliensis samice. (Foto: Markéta Rejlková) Snad každý pokročilý akvarista zná hlavačky, patřící do rodu Brachygobius. Ten v současné době zahrnuje devět druhů: anthozonus, doriae, aggregatus, sabanus, sua, nunus, anthomelas, kabiliensis a mekongensis. První druh je rozhodně nejznámější, přičemž ale platí, že je pro laika těžko rozlišitelný od dalších dvou. Máme tedy vymezenou skupinku zlatých včeliček, které jsou si vzájemně podobné jak zbarvením, tak vzrůstem dosahují délky ma. 4-4,5 cm. S jejich chovem (a potažmo i odchovem) mají akvaristé relativně dost zkušeností; svým způsobem života se hodí do menších akvárií (nejlépe při chovu v párech), ale nikoliv do těch úplně mini. Lze je poměrně často sehnat v akvaristikách, většinou pod názvem Brachygobius anthozona, méně často narazíme na doriae. B. sabanus a B. sua jsou velkou neznámou, otazné je, jestli se vůbec chovají a pokud ano, pod jakým jménem. Dorůstají do maimální délky cca 3 cm. Zbylé 4 druhy jsou mnohem méně známé. B. nunus se barevně podobá na zlaté včeličky, ale je podstatně menší (2,5 cm). Druhy B. anthomelas, B. kabiliensis a B. mekongensis se už moc té zlatooranžové barvy nepobraly a dorůstají délky jen 20, resp. 18 mm. Ale dost už o taonomii, pojďme se konečně věnovat rybám. Tedy vlastně rybičkám. B. kabiliensis jsou trpaslíci, ti moji měří okolo 17 mm (za půl roku, co je mám, znatelně povyrostli, ale o moc víc už toho od nich nečekám). Pokud znáte alespoň trochu B. anthozonus (nebo jiný druh z té skupiny), víte dobře, že se hlavačky pomocí břišních ploutví srostlých do terče dokáží přidržovat na skle, kamenech, rostlinách i jiných předmětech. Tedy nejen, že to dokáží, ale také to dělají prakticky neustále. Hlavačky se pohybují klouzavým pohybem z jednoho předmětu na druhý a často visí na skle nebo leží na jednom místě bez hnutí. Brachygobius kabiliensis samec má tmavší zbarvení a téměř splývá s podkladem. (Foto: Markéta Rejlková) 14
Tak tohle dělá B. kabiliensis také. Přesouvá se akváriem v blízkosti kamenů a listů rostlin a leze po skle. Co ale umí navíc a dělá to poměrně často je to, že plave volným prostorem jako každá spořádaná ryba. Spíš tak nějak lenivě, občas se zastaví a nehýbe se. Když píšu nehýbe se, myslím tím nehýbe se doslova. Nevlní tělem, nepohne ani ploutvičkou, prsní nevyjímaje. Tahle pidihlavačka musí mít dokonale zvládnuté ovládání plynového měchýře, protože se dokáže vznášet skutečně bez pohnutí a bez toho, aby se její poloha sebeméně změnila. To, že dýchá bez pomoci prsních ploutví, ba dokonce ani nejsou vidět pohyby skřelí, je jen dalším důkazem, že ve vodním prostředí se cítí (jinak to nelze říct) jako ryba ve vodě. Já miluji klidné ryby ale ne ty, co se někde přisáté schovávají (fanoušci přísavníků mi to doufám prominou). Proto jsem si B. kabiliensis oblíbila a trávím u nich dost času. Baví mě sledovat jejich akrobacie; když se přiblížím k akváriu, v naději na kus žvance se vyloupnou ze svých teritorií a zaujmou strategickou pozici blízko hladiny, přičemž se navzájem vytěsňují. A tak se jejich postavení neustále mění písek, kámen, vrchol kamene, vodní sloupec... a zase pěkně znovu odspoda. Klidnější (popravdě řečeno spíše ty v hierarchii podřízenější) rybky se pověsí na sklo a basta. ryby zaujme postoj, jako by už už chtěl provinilce kousnout do ocasní ploutve. V tu chvíli s jistotou čekám, že se zákeřný útok zezadu povede. Ale dominantní rybka vteřinku počká a to vždycky stačí k tomu, aby vetřelec vycítil hrozbu a odklouzal do bezpečí. Nikdy jsem neviděla, že by jedna hlavačka kousla druhou. Kromě němé hrozby dochází i k tomu, že pokud na sebe narazí dvě rybky v pohybu (nejčastěji při krmení), ta silnější po slabší chňapne ale ne tak, aby ji opravdu kousla. Skupina se zabydluje ve svém novém domově. (Foto: Markéta Rejlková) Je nejvyšší čas vyvážit líčení těch zajímavých aspektů chovu B. kabiliensis také negativy. Negativum první rybky nejsou barevné! Předpokládám, že kdo si vybírá ryby podle barevnosti, mrkl jen rychle na fotky a listoval dál takže jestli jste dočetli až sem, zřejmě pro vás červená a modrá nemají tak zásadní význam. Brachygobius kabiliensis samice, ještě pohublá; několik hodin poté, co jsem je koupila. (Foto: Markéta Rejlková) Ano, hlavačky jsou teritoriální. Platí to jak o větších druzích (B. anthozonus a spol. tam opravdu zřetelně), tak i o těchto trpaslících. Právě to z nich paradoně dělá druhy vhodné do miniakvárií. Jejich teritorium je velmi malé, navíc to nejsou žádní štvaví rváči a i když je vcelku zřejmé, kdo má nad kým navrch, k šarvátkám za běžných okolností nedochází a větší skupinka spolu nažívá v dobrém. (Pozor, toto neplatí o klasických zlatých včeličkách, kde je agresivita větší.) Právě jejich vzájemné interakce jsou zdrojem nekonečného dění v akváriu, takže o nudě nelze hovořit. Funguje u nich jakási tichá domluva: pokud dominantní jedinec přistihne na svém oblíbeném místě vetřelce a to se stává často, protože v členitém akváriu nemůže rybka kontrolovat, co se děje jen o pár centimetrů dál za ohybem kamene, a navíc se rybky skoro neustále přesouvají zatváří se (pochopitelně pomocí naježených ploutví) nebezpečně a Brachygobius kabiliensis vpředu dominantní samice, za ní v pozadí dominantní samec. (Foto: Markéta Rejlková) Negativum druhé zatím jsem to vůbec nezmínila, ale B. kabiliensis žije na Borneu a také v povodí řeky Mekong, resp. v jeho dolní části. Na tom by pochopitelně nebylo nic špatného, čtěte dál ;-) Vesměs všichni zástupci rodu Brachygobius mají rády hustě zarostlá místa, žijí na mělčinách v prostředí, kde se mísí mořská a říční voda čili pro chov potřebují v různé míře brakickou vodu. Nepochybně lze všechny druhy hlavaček jistou dobu chovat i ve vodě sladké, tak jako je možné chovat bojovnice v kelímku od jogurtu, ale takový přístup k rybám ponechám z pochopitelných důvodů úplně stranou. 15
ryby hovat asi 6 g soli. Jedna polévková lžíce na 5 l vody je tak akorát na dosažení hodnot těsně nad 1,005 pochopitelně podle konkrétní soli i lžíce ;-) tedy na přípravu slabě brakické vody. Lepší je samozřejmě kontrolovat obsah soli měřením ryby z brakických vod ale mají tu sympatickou vlastnost, že jsou velmi tolerantní ke změnám salinity a nevyžadují striktně nějakou konkrétní hodnotu. Doporučuje se používat mořskou sůl. Negativum třetí (a ještě stále ne poslední) je vlastnost, kterou mají společnou mnohé (nejen) trpasličí rybky přijímají jen živou potravu. Vzhledem k jejich velikosti je výběr značně omezený: artémie, cyklop, mikry. Alternativou by mohly být i hodně nadrobno sekané nitěnky; jednou jsem je ale zkusila a zájem o ně byl nulový. Možná by si rybky zvykly (třeba i na sušené krmivo, kdo ví?), ale nechci v křehkém systému miniakvária riskovat výkyvy k kvalitě vody, způsobené nesnědenými zbytky. V neposlední řadě taky nechci ryby trápit hlady a nutit je do něčeho, co jim nechutná. Mikry se také moc neosvědčily, ochutnaly je jen někteří jedinci a nadšení u nich rozhodně nezavládlo. A jelikož živý cyklop (mražený bohužel nežerou!) mívám jen zřídka, žijí moje pidihlavačky už půl roku z nauplií artémie. Říká se, že artémie je výborná pro rostoucí potěr, ale později už nestačí a je potřeba přejít na hodnotnější krmivo; pro dospělé ryby je to zdroj nedostatečný. Nemám důvod tyto dlouhodobé zkušenosti mnohých chovatelů zpochybňovat, u jiných druhů (např. Carinotetraodon travancoricus) jsem měla příležitost se o tom také přesvědčit. Ale je prostou skutečností, že z vychrtlých a droboučkých rybiček se po šesti měsících artémiové kúry stali urostlí otesánkové. Takže pokud jste schopní poskytnout svým rybám alespoň neustálý přísun nauplií artémie, nemáte se čeho bát. Uznávám, není to pro většinu akvaristů zrovna malý požadavek ale druhy, které nás nutí kolem nich takhle poskakovat, za to obvykle sakramentsky stojí :-) Brachygobius kabiliensis samec. (Foto: Markéta Rejlková) Brachygobius kabiliensis samice. (Foto: Markéta Rejlková) S brakickou vodou je to tak, že většina hlavaček jí pro dlouhodobé udržení kondice potřebuje kabiliensis podle svého původu a podle mých dosavadních zkušeností také. Solím vodu dost a ryby se mají k světu, není u nich ani náznak rozpadu ploutví, což je jinak bohužel obvyklý jev. Jestli lze tento druh dlouhodobě chovat jen ve sladké vodě nevím a zkoušet to nebudu, není důvod zbytečně riskovat. (Výjimkou je krátkodobé kolísání salinity, které jim myslím prospěje.) Tohle negativum hravě překonáte tak, že vyberete rostliny, které brakickou vodu snášejí (které to jsou si můžeme detailněji rozebrat někdy jindy; zkuste zatím Microsorum, Anubias, jávský mech, mně jakž takž roste i Vallisneria spiralis a doporučují se i některé kryptokoryny). Se spolubydlícími snášejícími sůl si vůbec nedělejte starosti, tahle rybička si zaslouží druhové akvárium! Já s nimi chovám plže Melanoides granifera (brakickou vodu snáší dlouhodobě, ale množí se jen při nižší salinitě), daří se tam i malým kružníkům (Gyraulus). Ještě na margo salinity zkuste dosáhnout hodnot specifické hmotnosti v rozmezí 1,005-1,010. (Mimochodem hustoměr značky Sera stojí za starou bačkoru a je nutné ho kalibrovat, jinak ukazuje naprosté nesmysly přeji vám, abyste s ním měli větší štěstí, ale nejsem bohužel jediná s těmito zkušenostmi. Vzhledem k jeho ceně si myslím, že Sera dobrou práci neodvedla, nakalibrovat si koneckonců můžu i obyčejný teploměr...) Ale abych neodbočovala bez hustoměru dávkujte pomocí lžiček, ta čajová by měla obsa- Hlavačky se cítí dobře v členitém akváriu s rozmanitými úkryty. (Foto: Markéta Rejlková) Abych konečně článek uzavřela a prozradila něco konkrétního o mých zkušenostech s chovem B. kabiliensis, zmíním negativum čtvrté, poslední a zásadní jestli tyhle rybičky 16
chcete, budete si totiž moct nohy ušoupat, než je najdete. Prozradím dva potenciální zdroje Biotop a Papík (odtud je měl i Biotop a viděla jsem je tam ve velkém množství ještě v čase rychnovské výstavy; jaký je aktuální stav ale opravdu nevím). V Biotope jsem koupila šest drobečků na začátku léta. (Přiznejte se, máte je taky někdo?) Měli poškozené, rozpadající se ploutve a vypadali, že by mohli přežít. Pořádná dávka soli a už zmíněné artémie (mimochodem hlavačky jsou poměrně velcí jedlíkové!) rychle udělaly svoje ploutve se zacelily, rybičky zesílely a dařilo se jim... a já jsem si je zamilovala. ryby Brachygobius kabiliensis samice. (Foto: Markéta Rejlková) Koupila jsem proto před měsícem zbývající rybičky z Biotopu. (Už je tam tedy nekoupíte, i když teď je zase k mání jiný druh hlavaček, jak jsem si všimla.) Bylo jich šest a byly v parádní kondici, stejně velké a vykrmené jako ty moje. Po přidání k původní pětici nenastaly žádné problémy, jen je teď v akváriu víc živo a teritoriální neshody jsou častější, ale snad i klidnější. Jestli někomu připadá 11 ryb na 12 litrů hrubého objemu hodně, vymlouvat mu to nebudu matematika nepustí ;-) Za pozornost ale stojí množství NO3- do 10 mg/l, amoniak a dusitany jsou (a samozřejmě musí být) neměřitelné. Filtraci nepoužívám, měním 20 % vody každý týden až dva. V jakémkoliv běžném a dobře fungujícím Malawi akváriu mají ryby méně soukromí a méně prostoru na plavání vzhledem ke své velikosti; přitom pohybové nároky hlavaček a cichlid jsou nesrovnatelné. Nicméně nevylučuji, že se počet ryb bude měnit a některé se budou stěhovat jinam. Kulatá bříška samic se totiž stávají čím dál tím nápadnějšími... Až dosud žily rybky při pokojové teplotě, v posledních týdnech to v jejich miniakváriu znamenalo asi 21 C. Přidala jsem ohřívač a zatopila na 24 C. Z rákosu jsem nařezala několik menších trubiček a nabídla je rybkám jako úkryt (zatím je vůbec nepoužívají, i když na jejich vršku se někdy rády opřou jako na pozorovatelně). Snížila jsem salinitu. Snažím se studovat všechny dostupné zdroje o množení hlavaček, plánuji trochu čarovat se salinitou, teplotou a výměnami vody...... a malinko doufám, že se vytřou. Ne proto, že bych je chtěla dokázat rozmnožit a cítit se potom jako šikovná akvaristka. Je mi prostě jasné, že jestli jednou umřou a nenechají mi svoje děti, bude se mi stýskat. Moje brakické miniakvárium. (Foto: Markéta Rejlková) Chovám je v 12-litrovém miniakváriu s bílým pískem, anubiasy a dvěma děravými kameny (z mořských usazenin), jedním menším a jedním o velikosti pěsti, který se časem stal nejoblíbenějším místem a na jeho vrcholku sedává král. Ve skutečnosti se o kámen dělí hned několik rybek, každá si stráží svoji stranu. Díry v kamenech a listy anubiasů poskytují dostatek prolézaček občas se stane, že jak rybka kopíruje povrch kamene, vyplave z díry na volné prostranství obrácená břichem vzhůru. Hlavačky využívají celé akvárium, od hladiny ke dnu a nevyhýbají se ani nekrytému písečnému plácku. Vypozorovala jsem ale, že se každá drží ve svém okrsku a za normálních okolností neplave daleko od svého kamene či anubiasu. Teritoriální jsou i samice, sice je šéf akvária samec, ale jeho protějšek v něžném provedení se taky umí ohánět a s velkou vervou si brání svoje území jak před jinými samicemi, tak i před menšími samci. Brachygobius kabiliensis samec. (Foto: Markéta Rejlková) Pochopila jsem, že tenhle druh se mi moc a moc líbí a šest rybek je málo. Navíc jedna z nich začala mít problémy s okem, během několika týdnů vypadalo čím dál vypoukleji, až opravdu vypadlo... zbylo mi hlavaček jen pět. Brachygobius kabiliensis samice. (Foto: Markéta Rejlková) 17
ryby TANICHTHYS MICAGEMMAE, NOVÁ MINIKARDINÁLKA Markéta Rejlková Někteří z vás už ji chovají a rozmnožují, jiní ji aspoň viděli v obchodě (nebo po tom spíš zatoužili, protože na ni dostali odněkud tip). Většina čtenářů ale pravděpodobně ani neví, že kardinálka má menší (a taky podstatně mladší ) sestřičku. Nevěděla jsem to ani já, když jsem zašla jednoho dne na obhlídku bratislavského Biotopu. Už delší dobu jsem v hlavě nosila představu takového malinkého projektu, který začínal koupí nového akvária a končil reportem o rozmnožování nějakých úplně obyčejných ryb pro nás úplně obyčejné akvaristy. Kardinálka jako klasická akvarijní ryba, navíc velmi snadno rozmnožitelná, se mi zdála jako objekt mého množitelského zájmu nejvhodnější. Report se sice nekoná, protože jsem mezitím drobně změnila plány ale konalo se alespoň neplánované setkání s kardinálkou, která byla pro mě zatím docela neznámá. Tanichthys micagemmae hejno mladých ryb ve velikosti 1-1,5 cm. (Foto: Markéta Rejlková) Co se týká velikosti samotné rybky, patří do tohoto minispeciálu naprosto oprávněně. Vietnamská kardinálka totiž zůstává zřetelně menší, než její známější příbuzná. Fishbase udává 2,3 cm, jiné zdroje maimálně 2,5-3 cm. Zdálo se mi to nějak málo, tak jsem šla před chvilkou nedůvěřivě s pravítkem v ruce ty moje rybky přeměřit a Fishbase má skoro na chlup pravdu, největší z mých ryb má 22 mm. Nicméně moje kardinálky jsou ještě mladé, čekám, že možná nějaký ten milimetr nebo dva povyrostou, aspoň ploutve by se samečkům měly protáhnout. Kromě velikosti se T. micagemmae od T. albonubes liší i zbarvením, ale ne moc nápadně. Vietnamská kardinálka má na bocích černý a neónový pruh, které se táhnou rovně středem těla (u T. albonubes jdou blíže hřbetu) a oba jsou stejně silné. Celkově působí rybky jemněji a pastelověji, i když ohromný vliv mají samozřejmě podmínky v akváriu, věk a kondice ryb apod. Samci nemají tak nápadně protažené ploutve a celkově mám dojem, že se tak nepředvádějí, ale to třeba teprve přijde, až pořádně dospějí ;-) Tanichthys micagemmae samice. (Foto: Markéta Rejlková) Tanichthys micagemmae je tzv. vietnamská kardinálka (pochází z povodí řeky Ben Hai ve středním Vietnamu). Byla popsána teprve v roce 2001 a už se dostala do akvárií po celém světě, i když je stále k vidění jen opravdu zřídka. Kromě staré známé T. albonubes patří do stejného rodu ještě třetí druh, T. thacbaensis, který byl rovněž popsán v roce 2001, ale v akváriích se zatím nechová a informací o něm je poskrovnu (některé zdroje udávají jen první dva druhy, o třetím mlčí). Zato o T. micagemmae se můžeme dočíst dost údajů na to, abychom došli k závěru, že je to v podstatě zase jen obyčejná kardinálka. Samozřejmě eistuje dost pádný důvod na to, proč o ní píšu právě teď, v souvislosti s malými akvárii a malými rybami. Do malých akvárií by mnohé akvaristy svádělo ji nacpat. Chyba, ryba je to velmi živá, takže do 12-litrového miniakvária se nehodí vůbec. Lze o ní uvažovat jako o alternativě při akváriích od 30 l výše, tedy tam, kde pro mě osobně končí pomyslná hranice mezi miniakvárii a malými akvárii. Nic to nemění na tom, že vám ji možná někdo bude do miniakvária doporučovat zkuste si to dobře rozmyslet, eistují opravdu vhodnější druhy. Já mám hejnko 9 ks (víc už bohužel v Biotope neměli) v akváriu s obsahem 38 l, často je ale napuštěné jen do dvou třetin. Při délce 50 cm se tam ale rybky cítí myslím dobře a mají slušnou možnost pohybu. Menší akvárium bych ale nedoporučovala, přičemž důležitá je právě ta délka. Akvárium je hustě zarostlé, navíc celá plocha dna je pokrytá jávským mechem a velkou část hladiny zase okupují plovoucí rostliny. Technické vybavení pozůstává z osvětlení. Filtraci ani vzduchování nepoužívám, ohřívat vodu pro tyhle rybky je nejen zbytečné, ale přímo škodlivé dobře se cítí při teplotách okolo 20 C, maimálně do 24 C. Teď mají jen 17 C. Při vyšších teplotách jsou náchylné k různým chorobám. Možný je i sezónní chov v zahradním jezírku. Filtrace sice není v dobře zarostlém akváriu potřebná, ale zajišťuje proudění vody, které mají prý kardinálky v oblibě takže pokud jim chcete zařídit optimální prostředí, neberte si ze mě příklad. Vodu používám neupravenou vodovodní, tj. v mém případě s ph 7,0-7,2, tvrdostí... a NO3- do 15 mg/l. 18
ryby vody se shromáždí v jednom rohu u hladiny, odkud ho snadno odsaji). Nálevníka přijímal potěr s velikou chutí. Po deseti dnech už byly rybičky dvojnásobné. Pořád mezi nimi byly vidět velikostní rozdíly, tak jak se postupně objevovaly v akváriu z toho usuzuji, že nedošlo ke tření v jednom dni, ale během delšího období. Malý počet rybek může být daný tím, že šlo o vůbec první tření rodičů, a nebo se projevilo právě to zmiňované žraní jiker. Kdo někdy odchoval kardinálky, ví, že malé rybičky jsou prostě rozkošné na bocích se jim ve druhém týdnu začal objevovat modrý neónový proužek. Zprvu byl nenápadný; teď, když jsou rybky měsíc staré a měří cca 1 cm, vypadají vlastně jako plovoucí neón. Jsou k nerozeznání od malých T. albonubes. Ryby rostly ze začátku velmi rychle, resp. protahovaly se do délky. Později růst ustal a čárky začaly tloustnout a měnit se v rybky. Asi po dvou týdnech se spojily do jediného hejna a došlo k tomu, že během dvou dnů zmizely ty úplně nejmenší. Zůstalo jich nakonec 6. Mám na to dvě teorie buď je zlikvidovali starší sourozenci, kteří byli oproti nim skoro dvojnásobní; nebo je mají na svědomí nezmaři, kteří se v tu dobu začali v akváriu u hladiny objevovat. Tanichthys micagemmae samec. (Foto: Markéta Rejlková) rastliny Když jsem kardinálky koupila na začátku července, vzala jsem všechny, co v prodejně zbývaly a doufala, že se z nich vyklubou samci a samice v rozumném poměru. Byly to ještě hodně mladé ryby, nerovnoměrně velké. Během tří měsíců ty opožděné dohnaly v růstu svoje starší sourozence a začaly se projevovat rozdíly v chování. Pořád jsem si nebyla jistá, jestli jsou ve skupině zastoupení samci i samice prostě to nemám v oku a zdálo se mi, že samice tam určitě jsou, samci možná. Jedna z kardinálek se ale začala chovat agresivněji vůči druhým ne, že by je neustále napadala, ale poměrně zuřivě je odháněla, pokud se přiblížily do levé části akvária. Krmila jsem vždy v pravém rohu, takže tam v lagunce mezi rostlinami taky trávilo hejnko nejvíc času; proto mi chvíli trvalo, než jsem si všimla, že skoro polovinu akvária okupuje jeden sameček. Teď už bylo jasné, že je to samec ani ne tak kvůli zbarvení, které zatím nebylo nijak výrazné, jako kvůli teritoriálnímu chování. Čekala jsem, že se objeví u kardinálek známé imponování samců, lákání samiček do houštiny rostlin... nic. Místo toho jsem prakticky ve stejnou dobu, kdy jsem zaznamenala proměnu chování samce, zahlédla pod hladinou plavat jednu průsvitnou čárečku. Tak vietnamky mě převezly já si dělám starosti, jestli mi z nich časem vyroste pěkná skupinka schopná rozmnožování, a ony se už daly do díla! Samozřejmě jsem neměla v úmyslu potěr odebírat a vychovávat samostatně. Dočetla jsem se sice, že u tohoto druhu rodiče požírají jikry (i když malé rybičky už nechají na pokoji), ale v tomto okamžiku už to bylo stejně jedno. Během dalšího týdne jsem napočítala pod hladinou asi dvanáct čárek. Zajímavé bylo, že se držely ve svých okrscích; i když se hodně pohybovaly, nikdy neopustily svůj kout akvária, spíš bedlivě propátrávaly vlastní okrsek. Přitom se k sobě navzájem chovaly nevšímavě; časem, jak se zvětšoval jejich akční radius, došlo k tomu, že se ve dvou lagunkách utvořily dvě skupiny mláďat, které se nijak mezi sebou nemíchaly. V prvních dnech byl potěr příliš malý, aby zvládl artémii. Rostl ale ohromnou rychlostí, aniž bych nějak zasáhla. Po třech dnech jsem zkusila dát čerstvě vylíhnuté nauplie artémie velikostně už by je rybičky zvládaly, ale vypadalo to, že je nijak neláká. I když už artémii začaly přijímat, vždycky si jen zobly, nikdy se nenacpaly a pokračovaly v hledání něčeho jiného. Přidávala jsem tedy navíc i nálevníka (z jiného zaběhnutého akvária, kde se dlouhodobě udržuje a po velké výměně Tanichthys micagemmae rybky ve věku šesti týdnů jsou překrásně vybarvené. (Foto: Markéta Rejlková) Od první várky se žádný další plůdek v akváriu neobjevil. Přikláním se spíše k tomu, že malé kardinálky mají kanibalistické sklony. Že dospělci malé rybky nesežerou, je pro mě záhadou. Při krmení se totiž chovají jako malé piraňky, hltavě vystřelují k hladině a pochybuju, že v té rychlosti jsou si vědomé toho, co vlastně polykají. Ne, že by tak přistupovaly ke všemu krmivu dávám jim hlavně artémii, občas mražený cyklop a tak třikrát za měsíc vločky. Všechno žerou hltavě, ale artémie je úplně rozběsní. To, že se při tom mumraji přímo nad nimi u hladiny pohybovaly průsvitné čárečky o délce 3 mm a přežily to pokaždé ve zdraví, je pro mě osobně malý zázrak. Vietnamská kardinálka není nijak etra zajímavá svých chováním i když, abych jí nekřivdila, samci mají teritoriální sklony a na soužití rodičů a malých neónových dětiček je opravdu pěkný pohled. Díky své velikosti je to určitě vhodná rybka do menších akvárií; nenáročná, společenská, pěkná a velmi živá. Což je její štěstí má velkou šanci stát se oblíbenou akvarijní rybkou a vyhnout se tak osudu, který na ni čeká v přírodě. Všechny druhy kardinálek mají totiž velmi omezený areál výskytu a kvůli ničení jejich původního prostředí jsou bezprostředně ohrožené vyhubením. 19
rastliny MIKROPROPAGACE PO DOMÁCKU Annalisa Barera Mikropropagace je významnou alternativou ke konvenčním metodám rozmnožování rostlin. Její podstatou je produkce dceřinných rostlin z malých rostlinných částeček, které se vyvíjejí v aseptickém prostředí (tj. v prostředí prostém jakýchkoliv mikroorganismů) v nádobách, kde je kontrolované prostředí a výživa. Takto získané rostliny jsou potom z genetického hlediska identické. 6. 7. Petrolejová lampa na opálení nástrojů. Sprejová nádobka s obsahem 70 % alkoholu (vhodný je třeba ten, co se používá na výrobu likérů) slouží k postřiku sterilního prostoru a dalších povrchů. 8. Roztok chlornanu sodného (1:4) na dezinfekci povrchů a rostlinného materiálu. 9. Kožní dezinfekce. 10. Kultivační médium. Výhody rozmnožování in vitro (doslovně ve skle) jsou: možnost získání velkého množství dceřinných rostlin z jediné mateřské, a navíc v krátkém čase (vždy je to relativní vzhledem ke konkrétnímu druhu); takto získané rostliny nejsou nositeli virů. Tato poslední charakteristika je obzvlášť důležitá u druhů, které jsou využívané v zemědělství. Na druhou stranu, všechny dceřinné rostliny jsou geneticky naprosto stejné, proto jsou také stejným způsobem citlivé na vlivy prostředí a případné infekce. Pokud je výchozí rostlina nositelem nějaké mutace, předáme ji takto všem novým rostlinkám. Kultivační medium je tekutý, polotekutý nebo pevný materiál, který umožní částem rostliny nebo jejím buňkám žít v prostředí in vitro. Obvykle obsahuje celou sérii látek specifických pro použité buňky, které jimi mohou být snadno využité. Kultivační médium musíme často obměňovat, protože tak, jak buňky rostou a rozmnožují se, ochuzují ho o výživné látky. Kromě toho je možné přidat do média hormony, podporující a urychlující některé procesy v našem případě například tvorbu kořenů u dceřinných rostlinek. V tomto článku vysvětlím základní principy metody mikropropagace, aby si ji případní zájemci mohli vyzkoušet v podmínkách ne zrovna vědeckých. Mějte přitom na paměti, že výsledky nebudou ani zdaleka srovnatelné s těmi, které se dosahují v laboratořích. I když je mikropropagace v podstatě jednoduchá, jejím hlavním předpokladem (a problémem) je udržet sterilní prostředí od samotného kousku rostliny, s kterým chceme pracovat, až po kultivační médium, nástroje, prostředí. Kromě toho hraje u každého druhu rostliny roli velké množství různých faktorů, jako je složení kultivačních médií, teplota, osvětlení. Některé rostliny dokonce vyžadují naprostou tmu, aby se začaly vyvíjet. Na výrobu kultivačního média lze použít materiály, které snadno seženeme v supermarketech nebo u prodejců chemických produktů apod.: 1. 2. 3. 4. 5. 6. K založení malého v podstatě domáckého laboratória se nám bude hodit: 1. 2. 3. 4. 5. Dvě sklenice dešťové vody (nebo vody z reverzní osmózy). Čtvrt sklenice cukru. Polovina tablety hnojiva, které obsahuje N, P, K v poměru 10:10:10, v 1 litru vody. Polovina tablety inozitolu (500 mg). Polovina tablety s obsahem thiaminu (můžeme použít např. multivitamínovou tabletu). Agar. V tabulce 1 a 2 na následující straně najdete koncentrace látek v kultivačních médiích, běžně používaných v laboratořích. Druhá tabulka se týká mikropropagace sladkých amerických brambor (batata), ale je užitečná, abychom si uvědomili, jaké složky jsou vždy nezbytné: podle druhu, který nás konkrétně zajímá, se sice mění koncentrace, ale základní složky zůstávají stále stejné. NAA a BAP jsou hormonální stimulanty: NAA neboli kyselina alfa-naftyloctová stimuluje zakořeňování řízků, BAP je rostlinný stimulátor vegetační fáze. Můžeme přidat i IAA (kyselina indolyl-3-octová) v koncentraci 0,1 mg/l, což je hormonální regulátor růstu rostlin a navíc také podporuje zakořeňování. Sterilní komora: lze využít i prázdné akvárium, ne moc vysoké. Rozměry by měly být cca 50 40 40 cm (d š v). Tlakový hrnec na sterilizaci substrátu, nástrojů, vody, papíru atd. Skleněné nádobky (například od dětských přesnídávek) a skleněné kontejnery, které mohou být vložené do tlakového hrnce. Nůžtičky, pinzeta atd. Savý nebo průklepový papír formátu A4, který lze sterilizovat a použít ho jako podklad pro vykonání řezu. 20