Právnická fakulta Masarykovy univerzity obor Právo Katedra ústavního práva a politologie

Právnická fakulta Masarykovy univerzity obor Právo Katedra ústavního práva a politologie Brno 2017

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Amnestie a milost z pohledu ústavního práva zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. V Brně 28. března 2017... Bc. Martina Seidlová 1

Poděkování Touto cestou bych ráda poděkovala vedoucímu práce prof. JUDr. Janu Filipovi, CSc., za cenné rady a připomínky poskytované v průběhu zpracování této práce. Dále bych ráda poděkovala své rodině, svému příteli a všem přátelům za podporu, kterou mi během celého studia poskytovali. 2

Anotace Diplomová práce se zaměřuje na problematiku amnestií a milostí v ústavním právu. Kromě vymezení obou pojmů včetně forem, společných a odlišných znaků je v práci nastíněn také jejich historický vývoj. Práce se převážně věnuje právní úpravě těchto institutů v českém právním řádu, součástí práce je však také pojednání o úpravě amnestií a milostí v jiných státech. Součástí práce jsou také problematické otázky s těmito instituty spojené, jako jsou odpovědnost či možnost soudního přezkumu amnestií. Cílem této práce je pak podat ucelený přehled o otázce právního pojetí amnestie a milosti. Klíčová slova Amnestie, milost, pravomoc prezidenta, kontrasignace, prerogativ, odpovědnost, soudní přezkum, Ústava, trestní řád Abstract This diploma thesis focuses on the issues of amnesty and pardon in terms of constitutional law. Determination of both terms, their forms, similarities and differences is provided, including their historical development. The thesis deals with the legal basis of these institutions within the Czech legal system, however, an outline of amnesties in other countries is included as well. The work also contains the problematic questions connected to these institutions, such as liability or possibility to ask for a judicial review of amnesties. The aim of the thesis is thus to provide a general overview focusing on the question of legal approach to amnesty and pardon. Key words Amnesty, pardon, presidential powers, countersigning, prerogative, liability, judicial review, Constitution, Criminal Procedure Code 3

Úvod 7 1 Vymezení pojmů amnestie a milost 10 1.1 Amnestie... 10 1.2 Milost... 11 1.3 Druhy amnestií a milostí... 11 1.3.1 Abolice... 11 1.3.2 Agraciace... 12 1.3.3 Rehabilitace... 12 1.4 Vztah amnestie a milosti... 13 2 Historický vývoj amnestie a milosti 16 2.1 Ideové základy české úpravy... 16 2.2 Prozatímní ústava z roku 1918... 17 2.3 Ústavní listina z roku 1920... 18 2.4 Ústava 9. května z roku 1948... 19 2.5 Ústava z roku 1960... 19 2.6 Ústavní zákon o československé federaci z roku 1968... 20 3 Právní úprava v České republice 22 3.1 Ústavní zakotvení amnestie a milosti... 22 3.1.1 Úprava amnestie... 22 3.1.2 Úprava milosti... 23 3.2 Úprava amnestie a milosti v trestním řádu... 24 4 Amnestie a milost v jiných státech 27 4.1 Slovenská právní úprava amnestie... 27 4.2 Amnestie a milost ve Francii, Německu a Itálii... 28 4.3 Amnestie a milost v Ruské federaci... 29 4.4 Amnestie a milost ve Spojených státech amerických... 30 4.5 Amnestie a milosti v monarchiích... 31 4.6 Další diskutované amnestie... 32 4

5 Amnestie vyhlášené v Československu a České republice 35 5.1 Období tzv. První republiky (28. října 1918-30. září 1938)... 35 5.2 Období tzv. Druhé republiky (1. října 1938-14. března 1939)... 39 5.3 Období existence Protektorátu Čechy a Morava (15. března 1939-8. května 1945)... 40 5.4 Doba poválečná (8. května 1945 25. února 1948)... 41 5.5 Období nadvlády komunistického režimu (25. února 1948-31. prosince 1989)... 42 5.6 Období polistopadové atmosféry (17. listopadu 31. prosince 1989)... 47 5.7 Amnestie vyhlášené v České republice... 47 5.7.1 Amnestie prezidenta Václava Havla... 47 5.7.2 Amnestie prezidenta Václava Klause... 50 6 Udělování milostí v České republice 53 6.1 Přenesení pravomoci rozhodovat o žádostech o milost... 54 6.2 Milosti udělené v České republice... 57 6.2.1 Milosti prezidenta Václava Havla... 58 6.2.2 Milosti prezidenta Václava Klause... 59 6.2.3 Milosti prezidenta Miloše Zemana... 60 7 Odpovědnost za amnestii a milost 62 7.1 Problematika kontrasignace a s ní spojené odpovědnosti... 63 7.2 Odpovědnost prezidenta republiky... 64 7.2.1 Velezrada a hrubé porušení Ústavy či jiné součásti ústavního pořádku 65 7.2.2 Ústavní žaloba na prezidenta Václava Klause... 67 8 Možnost soudního přezkumu amnestie a milosti 70 8.1 Pojetí aktů prezidenta republiky... 70 8.2 Přezkum udělených milostí... 72 8.3 Přezkum amnestií... 73 8.3.1 Přezkum amnestie Václava Klause... 73 9 Další možné filozofické a teoretické problémy amnestie a milosti 78 9.1 Rozhodnutí o amnestii a milosti jako zásah do dělby moci... 78 9.2 Milost jako absolutní právo prezidenta... 80 9.3 Posuzování bezdůvodnosti podaných žádostí... 81 5

9.4 Význam amnestie a milosti... 81 Závěr 84 Použité zdroje 86 Monografie... 86 Články... 88 Judikatura... 90 Internetové zdroje... 91 Právní předpisy... 93 Mezinárodní předpisy... 93 Zákony... 93 Amnestie... 96 Diplomové práce a jiné... 98 6

Otázky spojené s problematikou pravomocí hlavy státu vyhlašovat amnestii a udělovat milost jsou v české společnosti stále dosti diskutované, a to nejen v souvislosti s amnestií vyhlášenou dne 1. ledna 2013, ale také ve spojení s amnestiemi prezidenta Václava Havla či amnestijní minulostí Slovenské republiky. Ač jsou tyto pravomoci často pokládány za kontroverzní pozůstatky monarchistických forem vlády, stále existují v právních řádech většiny demokratických států světa. Téma své práce jsem si vybrala zejména z důvodu zájmu o hlubší pochopení institutů amnestie a milosti, jejich limitů a dalších otázek s nimi spojených; a také snahy o lepší pochopení tzv. Klausovy amnestie, která, ač jsou to již čtyři roky od jejího vyhlášení, stále ve společnosti vyvolává negativní emoce a rozhořčení. Proto bude v práci této amnestii a také následků s ní spojených věnován větší prostor. Cílem této práce je podat ucelený přehled právního pojetí amnestií a milostí, včetně historie české a československé právní úpravy, výčtu vyhlášených amnestií, pojetí těchto institutů ve vybraných cizích státech, ale také uchopení problémů, které nejsou spojeny čistě s těmito instituty, ale které charakterizují současnou podobu pravomocí prezidenta republiky, jako jsou problematika kontrasignace, odpovědnosti prezidenta či možnost soudního přezkumu jeho rozhodnutí. Pro své obsahové pojetí a záběr může práce sloužit zejména jako přehledná studie problematiky amnestie a milosti. Je třeba říci, že na otázku pojetí amnestie a milosti a s nimi spojených problémů ne vždy existuje shodný názor. Tato skutečnost je patrná především z odborné literatury, příspěvků a komentářů spojených s výše uvedenou amnestií ze dne 1. ledna 2013. Tuto názorovou nesrovnalost lze přičíst tehdejší poamnestijní náladě, ale také skutečnosti, že určité problémy spojené s amnestií a milostí nebyly do té doby řešeny a nebyl ustálen jednotný výklad. Ovšem je nutno říci, že ona názorová nejednotnost není překážkou, spíše naopak. Právo je přece jen o výkladu právních norem a argumentaci. Proto se v práci pokusím tyto názory srovnat a kriticky zhodnotit. 7

Při své práci jsem především využila právních předpisů České republiky, pomocí kterých jsem se pokusila pochopit a vysvětlit danou problematiku. K tomuto mi dopomohla také odborná literatura, především komentáře k jednotlivým právním předpisům, ale také sborníky a monografie, které se daným tématem zabývají. Pro celkové uchopení tématu bylo nutné obrátit se do historie, proto byly použity také právní předpisy československé. Pro řešení některých problémů byla také nezbytná znalost judikatury Ústavního soudu, jakožto sjednocovatele výkladu práva. Pro doplnění a zobrazení názorů laické veřejnosti a médií jsem pak použila články internetových portálů či diskuzí aj. V jednotlivých kapitolách bych se ráda věnovala vymezení pojmů amnestie a milosti, včetně jejich možných podob a společných a rozdílných znaků, dále pak historickému vývoji těchto dvou institutů s důrazem na vysvětlení právní úpravy v československém právu. Součástí práce bude samozřejmě také vymezení právní úpravy současné, přičemž bude pojednáno o ústavněprávní i trestněprávní úpravě, včetně novelizací. Pro ilustraci a umožnění širšího přehledu dané problematiky bude část práce věnována také pojetí amnestie a milost i jiných státech, přičemž důraz bude kladen na právní úpravu Slovenské republiky a některých vybraných světových velmocí. Dále bude podrobně pojednáno o amnestiích vyhlášených za dobu existence Československé a České republiky, a také o milostech včetně problematiky žádostí a řízení o nich. V závěru práce pak bude pojednáno o některých problémech, které se k institutům amnestie a milost, avšak nejen k nim, vztahují. Bude rozebrána otázka odpovědnosti za akty prezidenta republiky včetně problematiky kontrasignace, a dále otázka možnosti přezkumu takovýchto aktů. V poslední kapitole pak bude uvažováno nad některými dalšími možnými problémy, které se v souvislosti s těmito instituty mohou vyskytnout. Je nutno říci, že pojmy amnestie a milosti nejsou spojeny pouze s prezidentem republiky, existují také amnestii daňové, poplatkové, zbraňové, přestupkové a jiné, či milosti v otázce daní, sociálního zabezpečení atd. Tyto instituty nebudou, kromě stručných výjimek v oblasti přestupkových a správních amnestií, v této práci rozebrány, neboť cílem této práce je podat ucelený přehled o ústavním pojetí amnestie a milosti, tedy pravomocí spojených s hlavou státu. 8

9

1 Předmětem této kapitoly bude vymezení pojmů amnestie a milost včetně jejich možných forem. V neposlední řadě bude tato kapitola pojednávat o vzájemných vztazích těchto dvou institutů, včetně jejich společných a rozdílných znaků. 1.1 Amnestie Amnestii, pocházející z řeckého slova amnesteo (tj. zapomínám), lze definovat jako tradiční institut ústavního práva, jako privilegium zpravidla hlavy státu zmírňovat či rušit tresty uložené soudy, zahlazovat odsouzení a nařídit, aby se řízení nezahajovalo, popř. se v něm nepokračovalo. Amnestie může být udělena pouze obecně určenému okruhu osob, které vyhovují podmínkám v daném amnestijním rozhodnutí stanoveným. Právě skutečnost, že se amnestie dotýká hromadně více osob určených obecnými znaky, zakládá rozdílnost od milostí, které se udělují individuálně přímo jednotlivcům. Amnestie bývá proto často nazývána jako tzv. hromadná milost či milost v širším slova smyslu. Amnestijní rozhodnutí mají často celospolečenský přesah. Bývají vyhlašovány zpravidla u příležitosti státního svátku, při zvolení prezidenta republiky, výročí historické události a jiných význačných událostech. Mohou být také prostředkem uklidnění situace v zemi, například po nepokojích, válce, v době hospodářské krize či jako odpověď na jinou mimořádnou událost. Také podmínky, kterými je vymezen okruh amnestovaných osob, mohou být různé (např. věk, obecné znaky osoby, výše trestu, druh trestného činu, délka řízení apod.). Pojetí amnestie se samozřejmě liší stát od státu, záleží na historických souvislostech, formě vlády a dalších skutečnostech. Pravomoc vyhlašovat amnestii tedy nemusí příslušet jen hlavě státu, ale například také zákonodárnému sboru či vládě. Rozdílně mohou být také upraveny otázky kontrasignace či věcné působnosti amnestie. O tomto více v následujících kapitolách. Pojem amnestie je v jiných jazycích díky stejnému původu slova podobný, například anglicky amnesty, německy die Amnestie, francouzsky amnistie, španělsky amnistía, italsky amnistia. 10

1.2 Milost Milost je obvykle chápána jako tradiční privilegium panovníka (hlavy státu) v jednotlivých případech odpouštět či zmírňovat tresty uložené trestním soudem, příp. s konečnou platností zastavovat již zahájené úkony orgánů činných v trestním řízení vůči konkrétní osobě v souvislosti s podezřením ze spáchání trestného činu. 1 Institut milosti je velmi podobný amnestii, především obsahem jednání. Jeho charakteristika a odlišnost od amnestie spočívá ke skutečnosti, že milost se vždy uděluje individuálně, konkrétnímu jedinci. Oproti amnestii nemají pojmy milosti v jiných jazycích stejný původ slova, pro ilustraci lze uvést anglický výraz pardon, německý die Gnade, španělský indulto či francouzský grâce. 1.3 Druhy amnestií a milostí Amnestie i milost mohou být uděleny v některé ze tří klasických forem: agraciaci, abolici či rehabilitaci, přičemž mohou být udělena každá zvlášť či v libovolné kombinaci. Ze své podstaty je vyloučena pouze možnost udělit milost formou abolice v kombinaci s ostatními, neboť by tím došlo k porušení zásady presumpce neviny. 1.3.1 Abolice Význam abolice spočívá v příkazu daného orgánu, aby se trestní řízení nezahajovalo a bylo-li již zahájeno, aby se v něm nepokračovalo. Může být uložena jak pro individuálně určeného jednotlivce (milost), tak i vůči blíže neurčitému okruhu osob (amnestie). Abolice není ve světě běžným institutem. Je často považována za problematickou, neboť na rozdíl od dalších forem zasahuje do činnosti nejen soudní soustavy, ale také do činnosti orgánů činných v trestním řízení. Některé názory dále hovoří o tom, že abolice je v rozporu s principem demokratického právního státu, protože se při jejím použití neprojeví úloha státu a práva k poskytování ochrany zájmům 1 SLÁDEČEK, Vladimír a MIKULE, Vladimír. Milost a amnestie. In: VANDUCHOVÁ, Marie a GŘIVNA Tomáš. Pocta Otovi Novotnému k 80. narozeninám. Praha: ASPI, 2008, s. 179. 11

společnosti. O problematice abolice, konkrétně v právním systému České republiky, více v dalších kapitolách. 1.3.2 Agraciace Agraciací se rozumí zmírnění či úplné prominutí uloženého trestu. Dotčena jsou tak převážně pravomocná rozhodnutí trestních soudů, může se však jednat také o oblast správního soudnictví, především o přestupky. Stejně jako abolice může být udělena konkrétní osobě, či hromadně prostřednictvím amnestie. Agraciace se vztahuje pouze na nevykonané tresty nebo zbytky těchto trestů. Prominut může být celý trest nebo jeho dosud nevykonaná část. Zmírněním trestů lze chápat zkrácení trestní sazby u trestu odnětí svobody, přeměna uděleného nepodmíněného trestu na podmíněný či změna trestu na trest mírnější. 1.3.3 Rehabilitace Smyslem této formy milosti a amnestie je zahlazení již vykonaného trestu. Na osobu, v jejíž prospěch je rozhodnutí vydáno, se hledí, jako by nikdy odsouzena nebyla. Cílem rehabilitace je tak snaha o zlepšení postavení osoby, která trest již vykonala, což může mít význam pro osobní život či pracovní uplatnění. Při použití rehabilitace je zásah do soudní soustavy relativně nejmenší ze všech tří forem. Zahlazení odsouzení je totiž v moderních státech běžná věc, ke které dochází automaticky po uplynutí zákonem stanovené doby od vykonání trestu, na žádost či dalšími způsoby stanovenými zákonem. Právní řády tedy samy předpokládají zahlazení odsouzení jako nápomoc již potrestaným pachatelům k resocializaci. Rehabilitace z hlediska milosti či amnestie je tak pouze skutečností, která by zřejmě nakonec nastala (např. po uplynutí stanovené doby), zde pouze nastane dříve. Rehabilitace bývá často využívána ve spojení agraciací, kdy tedy dochází zároveň k prominutí trestu a jeho zahlazení. 12

1.4 Vztah amnestie a milosti Tyto dva instituty jsou v praxi i ve společnosti velmi dobře rozlišitelné. V teorii však nemusí být rozdíly mezi definicemi obou institutů vždy zcela zřetelné. Lze se setkat s argumentací, že amnestie je pouze součástí milosti, je jejím širším pojmem. 2 Takto byla amnestie pojímána v minulosti, pojem amnestie není v historickém kontextu znám. Užívalo se pouze pojmu milosti, který v sobě zahrnoval jak současnou podobu milosti, tak i amnestii. Proto je i dnes často používáno teoretické vysvětlení amnestie pomocí milosti či podřazení amnestii pod pojem milosti s tím, že amnestie je označována za milost hromadnou. Jak bylo napsáno výše, amnestie bývají vyhlašovány při významných příležitostech, výročích, po válkách či revolucích. Milosti oproti tomu bývají udělovány převážně na základě žádostí, které jsou podávány soustavně, bez ohledu na společenské či politické poměry. Milost je výsledkem řízení, které se o dané žádosti vede, amnestie nikoliv. Milosti jsou udělovány na základě osobních a ryze individuálních důvodů, s přihlédnutím k osobnostního charakteru žadatele a k okolnostem konkrétního případu. Milost je individuální akt a individuální věc, amnestie nikoliv. Při milosti vidíte konkrétního člověka, při amnestii netušíte, o jakého člověka se jedná. 3 Amnestie je opak milosti. Nezná a nesmí znát žádnou konkrétnost. Nesmí být ušita pro někoho či proti někomu 4. Rozdíly mezi těmito dvěma instituty můžeme najít též v otázce pravomoci, tedy komu přísluší milost udělit či amnestii vyhlásit, a zda k takovému rozhodnutí potřebuje také souhlas jiného státního orgánu. V České republice vyhlášení amnestie vyžaduje kontrasignaci neboli spolupodpis předsedy vlády, udělení milosti (vyjma její aboliční formy) nikoliv. Tato praxe se v různých státech liší. Pokud mů- 2 KLÍMA, Karel. Komentář k Ústavě a Listině. 2. rozš. vyd. Plzeň: Nakladatelství a vydavatelství Aleš Čeněk, 2009, s. 474. 3 MAREŠOVÁ, Václava. Rozhovor prezidenta pro český rozhlas o vyhlášení dílčí amnestie. In: LOU- ŽEK, Marek, Spor o amnestii. Praha: Institut Václava Klause, 2013, s. 26. 4 BENČ, Miroslav. Odpovědi prezidenta na otázky deníku Právo o udělení dílčí amnestie. In: LOU- ŽEK, 2013, op. cit., s. 20. 13

že ve státech Evropské unie prezident nebo panovník zastavit trestní stíhání, musí s výjimkou Dánského království jeho rozhodnutí podepsat i zástupce vlády. 5 Další odlišností, o které je zde možno uvažovat, je skutečnost, že výkon amnestie je vázán na rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení. Účinky amnestie vůči konkrétní osobě tedy nenastávají automaticky jejím vyhlášením, nýbrž až deklaratorním rozhodnutím soudu. Amnestie se tak netýká konkrétní osoby, to teprve musí zjistit příslušný orgán cestou deklaratorního rozhodnutí ( ), které jen konstatuje, že podmínky obecně stanovení se vztahují na konkrétní osobu. 6 Udělení milosti s sebou zákonitě nese stejné následky jako vyhlášení amnestie. Oba instituty mohou být, byly, jsou a budou kritizovány, ovšem u amnestie je míra kritiky často velmi masivní, oproti milosti, kde je takřka nulová. Reálné dopady milostí samozřejmě nejsou zanedbatelné, jsou ovšem de facto znatelné pouze ve sféře individuální, postihují nejbližší okolí omilostněného. Zato amnestijní rozhodnutí mají dopady mnohem větší, postihují často tisíce i desetitisíce amnestovaných a jejich okolí, u nichž dochází k zásahu do práv a povinností poškozených a dalších osob. Amnestie má ze své podstaty celospolečenský dopad, neboť často amnestuje skupiny osob se stejnou trestnou činností. Právě výše uvedené důvody vysvětlují onu masivní kritiku snad každé vyhlášené amnestie. Amnestii a milost spojuje mimo jiné jedno: je to humanitární rozměr; prostřednictvím těchto dvou institutů je lidem dávána druhá šance, jsou vytvořeny lepší podmínky pro resocializaci, rodinný a pracovní život. Spravedlivým dává pokoru, nespravedlivým nezaslouženou milost, která je pokud se nestane pravidlem, a tedy nárokem ozdobou každé justice od nepaměti. 7 5 KANTOŘÍKOVÁ. Jana. K otázce prezidentských milostí. Právní fórum. 2004, č. 4, s. 30. 6 BAHÝĽOVÁ. Lenka a kol., Ústava České republiky: komentář, Praha: Linde 2010, s. 777. 7 SUCHOMEL Petr. Amnestie nám uchovává nepochopitelné dobro, In: LOUŽEK 2013, op. cit., s. 86. 14

15

2 V této kapitole budou nastíněny historické kořeny amnestie a milosti, ideové základy české úpravy těchto institutů a také přehled vývoje právní úpravy amnestie a milosti v československém ústavním právu. Slovy laika by se dalo říci, že milost je vlastně totéž, co odpuštění. Odpuštění je známo a používáno tisíce let. Již ve Starém zákoně, v knize Jeremjášově 8 či 2. Královské 9, můžeme najít zmínky o milosti propuštění z vězení. Milost byla používána i v době římské jakožto abolitio generalis publica, kdy u příležitosti veřejné slavnosti byla obžalovanému sňata pouta a mohla mu být nasazena až po nové obžalobě. 10 Také v Novém Zákoně je v jednotlivých evangeliích popsána situace propuštění jednotlivce při příležitosti svátku: O svátcích jim propouštíval jednoho vězně, o kterého žádali. 11 První známé použití amnestie je spojeno se spartským králem Pausaniem, který na konci 5. století př. n.l. obnovoval pořádek po občanské válce v Athénách. 12 Pro středověkou a novověkou podobu milosti a amnestie pak platilo de facto totéž, co platilo dříve pro starověk byly spojeny s takovou formou vlády, kdy byla veškerá moc, včetně soudní, soustředěna do rukou vládce, který pak ze své pozice spojené s jednotnou svrchovanou mocí mohl udělovat milost, individuální i hromadnou. 2.1 Ideové základy české úpravy Při právním zakotvení institutů amnestie a milosti se českoslovenští zákonodárci nechali inspirovat dvěma směry, přirozenoprávním a monarchistickým. V souvislosti s francouzskou revolucí došlo ve Francii k rozmachu teorie přirozenoprávní, která je nedílně spojena s teoriemi dělby moci a rovnosti před záko- 8 Jeremjáš 52,31. 9 2. Královská 25,27. 10 PAVLÍČEK, Václav. O ústavních problémech milost a amnestie v české republice. In: MUSIL, Jan a VANDUCHOVÁ, Marie. Pocta prof. JUDr. Otovi Novotnému k 70. narozeninám. Praha: CODEX Bohemia, 1998. s. 153. 11 Marek 15,6 též Matouš 27,15, Lukáš 23,17; Jan 18,39. 12 BAHÝĽOVÁ 2010, op. cit., s. 777. 16

nem. Dle teorie dělby moci má být moc rozdělena ideálně do tří složek, které by se měly vzájemně vyvažovat. Jednotlivé složky moci tak mají být oddělené a funkčně samostatné, a vzájemně by na sebe měly působit pouze ve formě kontroly. Nebyl zde proto ponechán velký prostor pro zásahy hlavy státu do jiných složek moci, ani do té soudní. Ve Francii tak od roku 1871 mohl prezident republiky udílet pouze milost, amnestie mohla být vyhlášena pouze zákonem. 13 Na druhou stranu v habsburské monarchii byla po revolučním roce 1848 teorie dělby moci a přirozenoprávní odmítnuta. Následně bylo v čl. 13 Základního zákona státního č. 144 ř. z. z. z roku 1867, o moci soudcovské, zakotvena pravomoc císaře udělovat amnestii, zmírňovat či odpouštět tresty a také promíjet následky některých odsouzení. 14 Císař mohl tedy sám ze své vůle zmírňovat či odpouštět tresty a zasahovat tak do moci soudní. 2.2 Prozatímní ústava z roku 1918 Již v Prozatímní ústavě z roku 1918, konkrétně v 10 písm. f), byla deklarována pravomoc prezidenta republiky prominouti nebo zmírniti tresty i právní následky trestného činu, odsouzení nebo trestu, jakož i naříditi, aby trestní řízení nebylo zahájeno, anebo zahájené trestní řízení aby bylo zastaveno. K platnosti tohoto úkonu byl nutný spolupodpis pověřeného člena vlády. Řízení o udělení milosti pak upravoval zákon č. 119/1873 ř. z., trestní řád, který platil ve znění postupných novel až do roku 1950, kdy byl nahrazen zákonem č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním. Pravomocnými byly v tomto řízení soudy, které o dané věci rozhodovaly v I. stupni, popřípadě státní zastupitelství, pokud se jednalo o abolici. Souhlasná stanoviska byla pak předkládána ministru spravedlnosti, který pak žádost postoupil prezidentu republiky. Soudy mohly žádost beze všeho zamítnout, přičemž proti takovému rozhodnutí nebyla možná stížnost ani žádný jiný opravný prostředek. Vyšší instance (prezident či ministr spravedlnosti) si však mohli vymínit určité okruhy žádostí, které takto zamítnuty být nemohly. 13 PAVLÍČEK 1998, op. cit., s. 154. 14 Ibidem, s. 154. 17

2.3 Ústavní listina z roku 1920 Ačkoliv byla nová československá úprava těchto institutů ovlivněna oběma výše uvedenými směry, nakonec se přiklonila k tradici absolutistické monarchie. Francouzská úprava byla odmítnuta v důvodové zprávě, která definovala francouzský model jako postup těžkopádný. 15 Podle 64 odst. 11 Ústavní listiny z roku 1920 byl tedy prezident oprávněn udělovat milost podle 103 téhož. V 103 pak bylo stanoveno následující: (1) Presidentu republiky přísluší právo udíleti amnestii, promíjeti nebo zmírňovati tresty a právní následky odsouzení trestními soudy, zvláště též ztrátu volebního práva do Národního shromáždění a jiných zastupitelských sborů, jakož i - s vyloučením trestných činů soukromožalobních - nařizovati, aby soudní trestní řízení nebylo zahajováno nebo nebylo v něm pokračováno. (2) Tato práva nepříslušejí presidentovi republiky, jde-li o členy vlády obžalované neb odsouzené podle 79. Jak je patrné, pravomoc prezidenta zahrnovala všechny tři formy amnestie a milosti abolici, agraciaci i rehabilitaci; mohl udílet milost i vyhlašovat amnestii. Abolice nebyla možná pouze u trestných činů soukromožalobních. Oba probírané instituty pak byly vyloučeny, pokud šlo o členy vlády odsouzené nebo obžalované pro úmyslné porušení nebo porušení z hrubé nedbalosti v oboru své úřední působnosti ústavních nebo jiných zákonů, tedy v otázce tzv. ministerské odpovědnosti. Nutno uvést, že ačkoliv úprava amnestie a milosti převzala monarchický model, přece jen se od něj částečně lišila. Nově vytvořená republika se hlásila k teorii dělby moci a prezident byl pokládán za součást moci výkonné. Amnestie a milost tak byly považovány za správní akty, kterými prezident republiky vykonává svou vládní moc. Na závěr ještě nutno uvést, že výše uvedená pravomoc prezidenta re- 15 KANTOŘÍKOVÁ 2004, op. cit., s. 27. 18

publiky vyžadovala ke své platnosti kontrasignaci odpovědného člena vlády (dle 68 Ústavní listiny z roku 1920), z čehož také vyplývá skutečnost, že za rozhodnutí prezidenta nesla odpovědnost vláda. 2.4 Ústava 9. května z roku 1948 Pravomoc prezidenta udílet amnestii, promíjet nebo zmirňovat tresty a právní následky odsouzení trestními soudy a nařizovat s vyloučením trestných činů soukromožalobních, aby se soudní řízení trestní nezahajovalo nebo se v něm nepokračovalo ( ) byla zakotvena v 74 odst. 11 této Ústavy. Po citovaném ustanovení následovala ještě podmínka, že prezidentovi tyto pravomoci nepříslušejí, bude-li proti němu vedeno řízení pro velezradu, byl-li pro velezradu obžalován či odsouzen. Tato pravomoc se také nevztahuje na amnestie a milosti vůči členům vlády obžalované nebo odsouzené za porušení zákona v oboru své úřední působnosti. Je zřejmé, že ústavní zakotvení amnestie a milosti se v Ústavě 9. května oproti Ústavní listině z roku 1920 nijak zvlášť nezměnilo. Stále bylo možné užívat všechny tři formy, pouze u soukromožalobních trestných činů byla vyloučena abolice. Také vynětí členů vlády v otázce ministerské odpovědnosti zůstalo zachováno. Dle 76 Ústavy 9. května pak byla platnost jakéhokoliv prezidentského úkonu podmíněna spolupodpisem odpovědného člena vlády. Současně se změnou ústavy přišla i změna trestního soudnictví. Byl přijat zákon č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním, který platil až do roku 1961. Řízení o žádosti o milost vykonávali v případě abolice prokurátoři, v případě agraciace a rehabilitace soudy I. stupně. Tyto instituce mohly žádost zamítnout jako bezdůvodnou, pokud zde ovšem nebyla výhrada prezidenta či ministra spravedlnosti. Pokud prokurátor či soud seznali, že žádost je důvodná, postoupily ji nadřízenému orgánu a ten ji pak předložil ministru spravedlnosti. Je jasné, že nová úprava řízení o milosti se nijak zásadně od úpravy v zákoně č. 119/1873 nelišila. 2.5 Ústava z roku 1960 Až ústavou ze dne 11. července 1960 došlo ke změně v ústavním postavení prezidenta v oblasti jeho pravomoci rozhodování o amnestii a milosti. Došlo k odmítnutí 19

dělby moci ve státě, státní moc nadále vykonával pracující lid. Veškerá státní moc byla sjednocena pod Komunistickou stranu Československa. Prezident začal být s účinností této Ústavy odpovědný Národnímu shromáždění, což mělo za následek, že k platnosti jeho rozhodnutí již nebyla nutná kontrasignace. Koncepce práva vyhlašování amnestií a udílení milostí zůstala de facto stejná, dle 62 odst. 10 této Ústavy měl prezident pravomoc udělovat amnestii, promíjet a zmírňovat tresty uložené trestními soudy a nařizovat, aby se soudní řízení trestní nezahajovalo nebo aby se v něm nepokračovalo. Jedinou změnou byla skutečnost, že mezi pravomoci prezidenta již nadále nepatřila rehabilitace, tedy zahlazení odsouzení. Zákonem ze dne 29. listopadu 1961 č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, byla mimo jiné přijata nová úprava týkající se řízení o udělování milostí. Podstatnou změnou oproti předchozí úpravě bylo oprávnění prezidenta stanovit, ve kterých případech může o žádosti o milost rozhodnout generální prokurátor nebo ministr spravedlnosti. Oba tyto subjekty mohly žádost nejen jako bezdůvodnou zamítnout, ale také milost udělit. Další novinkou v oblasti amnestie a milosti pak bylo ustavení 11 odst. 2, které dávalo obviněnému, kterému byla udělena milost či amnestie abolicí, možnost na projednání dané věci trvat. V takovém případě řízení pokračovalo s tím, že pokud byla prokázána vina, trest se již neuděloval. 2.6 Ústavní zákon o československé federaci z roku 1968 Se vznikem federace opět došlo k pozměnění pravomoci prezidenta v otázce amnestií a milostí. V čl. 61 písm. j) ústavního zákona č. 143/1968 Sb. bylo stanoveno, že prezident má právo udělovat amnestii, promíjet a zmírňovat tresty uložené trestními soudy a nařizovat, aby se soudní trestní řízení nezahajovalo nebo aby se v něm nepokračovalo, a zahlazovat odsouzení. Rehabilitace se tímto ústavním zákonem stala opět součástí prezidentských pravomocí. Co se týče nutnosti kontrasignace, prezident byl dle této Ústavy stále odpovědný Národnímu shromáždění, kontrasignace tedy nebyla nutná. Ústavní zákonem o československé federaci končí změny v pojetí amnestie a milosti v ústavním právu do vzniku samostatné České republiky. Ani po revoluč- 20

ních událostech v roce 1989 nedošlo k žádným změnám v otázce těchto institutů. Stále platila zásada, že prezident byl ze své funkce odpovědný, tentokrát Federálnímu shromáždění, proto ke svým rozhodnutím spolupodpisu předsedy vlády nepotřeboval. 21

3 Právní úprava amnestie a milosti je v českém právním systému zakotvena především v Ústavě České republiky, tj. v ústavním zákoně č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen Ústava ). Okrajově, především co se týče řízení o žádosti o milost, je pak problematika milostí řešena v hlavě dvacáté třetí zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen trestní řád ). Pravomoci udělovat milost a vyhlašovat amnestii jsou dány hlavě státu, tedy prezidentu republiky. Obě tyto pravomoci jsou řazeny do hlavy třetí, kde je řešena moc výkonná. 3.1 Ústavní zakotvení amnestie a milosti 3.1.1 Úprava amnestie Právo prezidenta republiky k udělení amnestie dává čl. 63 písm. k). V tomto článku je toto právo zakotveno úmyslně, neboť se jedná o rozhodnutí, k jehož platnosti je dle odst. 3 téhož článku nutná kontrasignace neboli spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, čímž vláda přebírá za tento akt odpovědnost. 16 Definici pojmu amnestie české právo nezná, je tedy vykládána obecně, stejně jako v první kapitole této práce, tedy jako hromadné promíjení a zmírňování trestů a právních následků odsouzení a právo nařizovat, aby se trestní řízení nezahajovalo a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo 17. Amnestie v českém právu tedy může zahrnovat abolici, agraciaci i rehabilitaci, a také libovolnou kombinaci těchto tří forem. Právo udělit amnestii je nesprávnou terminologií, amnestie se ze své podstaty vždy vyhlašuje či se o ní rozhoduje. Jedná se o akt aplikace práva, který má určité normativní prvky, vyhlašuje se ve Sbírce zákonů a je tak závazná nejen pro všechny orgány činné v trestním řízení, ale také je vynutitelným právem pro obča- 16 Více o kontrasignaci a problematice odpovědnosti viz kapitola č. 7. 17 SLÁDEČEK, Vladimír a kol. Ústava České republiky: komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016. s. 637. 22

ny. Rozhodnutí o amnestii však není zákonem ve formálním smyslu ani pomocí něj nedochází k novelizaci zákonů stávajících. Z podstaty věci vyplývá, že amnestijní rozhodnutí prezident republiky nemůže vzít zpět či změnit. Je možné pouze rozšířit rozsah amnestie, a to rozhodnutím novým. Co se týče zrušení amnestie v rámci kontroly norem, toto bylo Ústavním soudem při zkoumání návrhu poslanců proti amnestii z 1. ledna 2013 odmítnuto. 18 3.1.2 Úprava milosti Prezidentu republiky také náleží právo milosti. Tento pojem v Ústavě nenajdeme, odkazuje však na něj důvodová zpráva i trestní řád v hlavě dvacáté třetí. Milost je tak v českém právním řádu definována dle ustanovení čl. 62 písm. g) a čl. 63 písm. j) Ústavy, tedy jako právo odpouštět a zmírňovat tresty uložené soudem, zahlazovat odsouzení a právo nařizovat, aby se trestní řízení nezahajovalo a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo. Milost tedy může být udělena jak ve formě abolice, tak i agraciace a rehabilitace. Milosti ve formě agraciace a rehabilitice jsou v Ústavě zařazeny do čl. 62, který shrnuje ty pravomoci prezidenta, k jejichž platnosti není nutná kontrasignace předsedy vlády. Udělení milosti v těchto formách tak záleží pouze na vůli prezidenta a tato vůle je jediným relevantním kritériem. Proto je také vyloučena možnost přezkumu milosti z hledisek, zda byly dány dostatečné důvody pro milost apod. Tato velmi široká pravomoc prezidenta, jejíž výsledek nelze nijak přezkoumat ani zrušit, se tak dle některých autorů dostává do rozporu s principy právního státu, kdy je narušena obecná rovnost jednotlivců či ztíženo postavení poškozených. 19 V původní verzi ústavního zákona č. 1/1993 Sb. byla do čl. 62, tedy do výčtu prezidentských pravomocí bez nutnosti spolupodpisu, zahrnuta také abolice. Tato však byla novelou úst. zák. č. 71/2012 Sb. s účinností od 1. října 2012 zařazena jako písm. j) do čl. 63, který zahrnuje pravomoci prezidenta republiky, u kterých je nutná kontrasignace. Odpovědnost za takové rozhodnutí prezidenta tak přebírá 18 Blíže k přezkoumatelnosti milostí a amnestií viz kapitola č. 9. 19 PAVLÍČEK, 1998, op. cit., s. 165. 23

vláda. Abolice, jak již bylo pojednáno v první kapitole, znamená výrazný zásah nejen do činnosti všech orgánů činných v trestním řízení, ale také především jde o značné porušení zásad právního státu spojených s úlohou státu (a trestního práva) poskytovat ochranu zájmům společnosti a základním právům jednotlivců. Jde o odmítnutí státu poskytnout v konkrétním případě ochranu těmto zájmům jedním ze způsobů, který mu za tímto účelem svěřuje zákon. 20 Jako reakci na novelu úst. zák. č. 71/2012 Sb. byl v březnu roku 2012 několika poslanci podán návrh na změnu ústavní úpravy milosti. Návrh je veden jako sněmovní tisk č. 630/0 část č. 3/4 v 6. volebním období Poslanecké sněmovny s názvem Návrh poslanců Lubomíra Zaorálka, Bohuslava Sobotky, Jeronýma Tejce, Jaroslava Krákory a dalších na vydání ústavního zákona, kterým se mění ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů. V tomto návrhu poslanci požadovali změnu Ústavy tak, aby nejen abolice, ale také agraciace a rehabilitace byly zařazeny do čl. 63 a staly by se tak pravomocemi, k nimž je potřeba spolupodpisu předsedy vlády. Deklarovanými důvody byly nejen snaha o sjednocení právní úpravy milosti, ale také snížení korupčního potenciálu a návrat k původnímu inspiračnímu zdroji, tedy Ústavní listině z roku 1920. Projednávání tohoto návrhu bylo ukončeno společně s koncem funkčního období Poslanecké sněmovny. 3.2 Úprava amnestie a milosti v trestním řádu Amnestie a milost nejsou jen instituty ústavní práva bez dalšího. Jelikož mají i své trestněprávní aspekty, je potřeba vzít v úvahu také ustanovení v trestním řádu, která se daných institutů dotýkají a rozvíjejí jejich procesní povahu. V této kapitole nebudou podrobně rozebrána řízení o milosti ani problematika přenesení pravomoci na ministra spravedlnosti, těmto tématům budou věnovány další kapitoly. Amnestie a milost jsou v trestním řádu upraveny v hlavě dvacáté třetí s názvem Udělení milosti a použití amnestie. Zde, na rozdíl od ústavního zakotvení, již 20 RYCHETSKÝ, Pavel a kol. Ústava České republiky: ústavní zákon o bezpečnosti České republiky: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. Komentáře Wolters Kluwer, s. 629. 24

není použito nesprávného terminologického označení udělení amnestie, ale neutrálního označení použití amnestie. V této části trestního zákoníku se poprvé setkáváme s pojmem milosti, Ústava jej nezná. Hned v 366 odst. 1 je stanoveno, že prezident uděluje milost na základě práva daného mu Ústavou. Tento odkaz je hlavním propojením pojmu milosti v trestním řádu a ustanoveními o abolici, agraciaci a rehabilitaci v Ústavě. Je nutno poznamenat, že daná ustanovení hlavy dvacáté třetí trestního řádu se plně uplatní i v řízeních v trestních věcech mladistvých a v řízeních proti právnickým osobám. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže (č. 218/2003 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob (č. 418/2011 Sb., ve znění pozdějších předpisů) neobsahují žádnou speciální úpravu použití amnestie a milosti, trestní řád se proto dle ustanovení 1 odst. 3 zákona o soudnictví ve věcech mládeže a dle 1 odst. 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob v těchto případech použije subsidiárně. Dle 366 odst. 2 trestního řádu může prezident republiky přenést pravomoci v řízení o milosti na ministra spravedlnosti. Jedná se o možnost přenést pravomoc provést řízení o milosti a pravomoc bezdůvodnou žádost o milost zamítnout. Pokud došlo k přenesení pravomoci, ministr pouze vyhodnotí žádost o milost a shledá-li, že je důvodná, předloží ji prezidentu republiky, jelikož pouze on může žádosti kladně vyhovět a milost udělit. O jednotlivých rozhodnutích o přenesení pravomoci a jeho možných problémech bude pojednáno v kapitole šesté. Prezident má dle 366 odst. 3 trestního řádu právo vydat rozhodnutí, kterým se dané trestní řízení zatím nezahájí nebo se v již zahájeném nepokračuje a obviněný je propuštěn z vazby, nebo se výkon trestu odloží nebo přeruší. Stejné právo má i ministr spravedlnosti dle 367 trestního řádu, pokud došlo k přenosu pravomocí dle 366 odst. 3. Jedná se o jakési mezitímní rozhodnutí, jehož účinnost zaniká rozhodnutím o žádosti o milost. Avšak z hlediska důsledků, které je možno si v takovém případě představit, je tato možnosti využívána pouze zřídka a převážně tam, kde lze očekávat, že řízení o udělení milosti bude úspěšné. Důležitý procesní postup pro výkon amnestie stanovuje 368 trestního řádu. O tom, na které osoby se daná amnestie vztahuje, rozhoduje soud, který v původním řízení rozhodoval v I. stupni. Pokud jde o trest odnětí svobody, pak je místně 25

příslušný ten soud, v jehož obvodu se trest vykonává. Je nutno podotknout, že dané ustanovení se týká pouze agraciace, neboť při použití abolice je rozhodnutí aplikováno v závislosti na stupni trestní řízení státním zástupcem nebo soudem. O účasti jednotlivce na amnestii rozhodne soud ex offo a jeho rozhodnutí má deklaratorní povahu. Proti tomuto rozhodnutí je možná stížnost podle 141 a násl. trestního řádu, která má odkladný účinek. Milost může být udělena také s podmínkou. Toto se ovšem týká pouze agraciace, při použití abolice by se jednalo o porušení zásady presumpce neviny. Podmínky, které mohou být použity, nejsou nikde vymezeny, záleží tedy pouze na rozhodnutí a vůli prezidenta. Nejčastěji se jedná o povinnost ve stanovené době nespáchat další trestný čin. Plnění podmínek jednotlivce sleduje soud, který v původním řízení rozhodoval v I. stupni, přičemž může požádat zájmové sdružení občanů o výchovné spolupůsobení podle 3 odst. 1 trestního řádu. Soud svá zjištění dále předkládá prostřednictvím ministerstva spravedlnosti prezidentu republiky, pokud není v rozhodnutí o udělení milosti uvedeno jinak. Pouze prezident pak může rozhodnout o tom, že podmínka byla porušena a podmíněný trest má být vykonán. Amnestie se týká také ustanovení 370 trestního řádu o změně výměry trestu, pokud byl dané osobě uložen souhrnný nebo úhrnný trest a amnestií byl zcela nebo zčásti prominut trest jen za některý z trestných činů. Je pak na soudu, který v původním řízení rozhodoval v I. stupni, aby z úřední povinnosti stanovil dle vzájemného poměru závažnosti přiměřený trest za trestné činy, které jsou amnestijním rozhodnutím nedotčeny. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost dle 141 a násl. trestního řádu, která má odkladný účinek. Jak již bylo řečeno, toto ustanovení se týká pouze amnestie, u milosti prezident ve svém rozhodnutí jasně stanoví výměru zmírněného trestu. Amnestie a milosti se samozřejmě týkají i jiná ustanovení trestního řádu, jako jsou ustanovení o zastavení řízení apod. Cílem této práce ovšem není rozebírat podrobně všechna ustanovení trestního řádu která se použití amnestie a milosti týkají, proto předmětem práce nebudou. 26

4 Tato kapitola bude stručným přehledem právního pojetí amnestie a milosti v jiných státech, a to s důrazem na odlišnosti od jejich pojetí v českém právním řádu. Součástí této kapitoly budou také praktické příklady, kdy budou představeny nejznámější kauzy, které budou danou problematiku ilustrovat. V závěru kapitoly pak budou zmíněny mnohdy diskutované amnestie, ať již svou povahou či státem, v nichž byly vyhlášeny, prostřednictvím kterých bude nastíněno, že ne každá amnestie je obrazem odpuštění a slitování. 4.1 Slovenská právní úprava amnestie Fakt, že Česká a Slovenská republika mají společnou minulost, se týká také právní úpravy a vůbec celého pojetí amnestie a milosti. Stejně jako v České republice i na Slovensku je pravomocí vyhlašovat amnestii a udělovat milost nadán prezident republiky, konkrétně dle čl. 102 odst. 1 písm. j) Ústavy Slovenské republiky odpúšťa a zmierňuje tresty uložené súdmi v trestnom konaní a zahládza odsúdenie formou individuálnej milosti alebo amnestie, tedy nemá pravomoc udělit amnestii ani milost formou abolice. Platnost rozhodnutí o amnestii je vázána na kontrasignaci předsedy vlády či jím pověřeného člena, čímž za něj vláda přebírá odpovědnost. Rozhodnutí o milosti spolupodpis nevyžaduje. Stejně jako v České republice i ve slovenském právním řádu je použití milosti a amnestie stručně upraveno v trestním řádu, konkrétně v ustanoveních hlavy páté zákona č. 301/2005 Z. z., trestní řád. Dle tohoto zákona prezident nemá pravomoc přenést svou pravomoc vést řízení o žádostech o milost na ministra spravedlnosti, ten však dle ustanovení 473 odst. 1 tohoto zákona zabezpečuje podklady pro rozhodování prezidenta v řízení o milostech. 27

Ve Slovenské republice vzbudilo (a stále budí 21 ) velké kontroverze několik amnestií vyhlášených v devadesátých letech. Tehdejší právní úprava dovolovala udělit amnestii a milost také formou abolice, a navíc bez nutnosti kontrasignace, což bylo zneužito slovenským předsedou vlády Vladimírem Mečiarem, když vykonával pravomoci prezidenta v souladu s ustanoveními čl. 105 odst. 1 Ústavy Slovenské republiky z důvodu nezvolení nového prezidenta. Vladimír Mečiar amnestií mimo jiné zastavil stíhání spojené s únosem syna bývalého prezidenta Michala Kováče a následně své rozhodnutí pozměnil, stále s cílem únosce před trestním stíháním ochránit. Nový předseda vlády se taktéž v zastoupení prezidenta republiky snažil rozhodnutí o amnestii změnit. Kontroverze vzbudilo nejen možné Mečiarovo spojení s výše uvedeným únosem z důvodů sporů a neshod s bývalým prezidentem, ale z právního hlediska také konstatování slovenského Ústavního soudu, že jednou vyhlášenou amnestii již nelze jakkoliv změnit, což vyloučilo možnost prošetření dané kauzy takřka navždy. V důsledku těchto událostí bylo ústavním zákonem č. 9/1999 Z. z. prezidentu republiky odebrána pravomoc vyhlašovat amnestii bez spolupodpisu předsedy vlády a ústavním zákonem č. 90/2001 Z. z. pak také znemožněno udělovat či vyhlašovat abolici. Stejně jako v České republice byla i na Slovensku vyhlášena amnestie k výročí dvacetileté existence státu. Byla vyhlášena prezidentem republiky Ivan Gašparovičem dne 1. ledna 2013. Touto amnestií byly mimo jiné odpuštěny všechny podmíněně uložené tresty a tresty odnětí svobody v délce nepřevyšující osmnáct měsíců, přičemž na všechny touto amnestií osvobozené se uplatnila také rehabilitační ustanovení této amnestie. 4.2 Amnestie a milost ve Francii, Německu a Itálii Francouzskému prezidentu je přiznáno právo milosti, přičemž k platnosti takového rozhodnutí je vyžadován spolupodpis ministerského předsedy. Prezidentovi 21 ŠIMEČKA, Martin. Slovensko se vrací ke skandálu z 90. let: Mečiarovým amnestiím. ceskatelevize.cz [online]. Publikováno 18.10.2016 [cit. 27.2.2017]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/1939052-slovensko-se-vraci-ke-skandalu-z-90-letmeciarovym-amnestiim 28

také přísluší právo vyhlašovat amnestii, ovšem věcná působnost této pravomoci je značně omezena. Toto omezení spočívá v 49 kategoriích zločinů, na které se amnestie vztahovat nesmí. Nicméně od nástupu prezidenta Nicolase Sarkozyho do prezidentského úřadu v roce 2007 se francouzští prezidenti pravomoci vyhlašovat amnestii dobrovolně vzdávají. Před tímto rokem byla amnestie mimo jiné tradičně každoročně vyhlašována v den francouzského státního svátku Dne dobytí Bastily 14. července. V Německu jakožto parlamentní republice je prezident nadán pouze malými pravomocemi a má víceméně jen reprezentativní funkci. Mimo jiné je mu dána také pravomoc udělovat individuální milost, přičemž platnost takového rozhodnutí vyžaduje kontrasignaci kancléře. Pravomocí vyhlašovat amnestii je nadán Spolkový sněm, který tak může učinit pouze řádně přijatým zákonem. V rozsahu svých pravomocí mohou amnestii vyhlásit také spolkové země, některé tak činí tradičně ve vánočním čase. Italský prezident je nadán pouze pravomocí udělit milost, ovšem i zde je nutná kontrasignace předsedy vlády či příslušným ministrem. Dříve mu byla svěřena také pravomoc vyhlašovat amnestii, to se změnilo roku 2002, odkdy je pravomoc vyhlášení amnestie v rukou parlamentu. Ten ji může vyhlásit pouze ve formě zákona k jeho přijetí je nutná dvoutřetinová většina v dolní i horní komoře parlamentu. Mezi nejznámější patří amnestie z roku 2006, která byla mimo jiné odpovědí na přeplněnost italských věznic. 4.3 Amnestie a milost v Ruské federaci V Ruské federaci nevyhlašuje amnestii prezident republiky, ale dolní komora parlamentu nazývaná Státní duma. Prezident je oprávněn pouze navrhovat jednotlivé amnestie včetně jejich rozsahu, přičemž záleží pouze na hlasování v Dumě, zda bude návrh podpořen a amnestie vyhlášena. Je ovšem nutno říci, že při velké autoritě, jakou ruský prezident tradičně požívá, je schválení dolní komorou parlamentu spíše ryze formálním aktem. Milost uděluje prezident federace, a to i bez žádosti. Pro ilustraci právního zakotvení amnestie v Rusku mohou posloužit dvě poslední amnestie, obě vyhlášené při příležitosti významného výročí. Amnestie z ro- 29

ku 2013 byla vyhlášená k 20. výročí ruské ústavy a týkala se především sociálně nejohroženějších kategorií odsouzenců, tedy nezletilých, těhotných žen, penzistů, invalidů aj.; ale také lidí se zásluhami o vlast. Podmínkou bylo předchozí čistý trestní rejstřík a uložený trest odnětí svobody v době trvání do pěti let. Jedinou změnu, kterou poslanci Státní dumy oproti Putinově návrhu prosadili, bylo aboliční ustanovení vztahující se na výtržnictví. V rámci této amnestie byly propuštěny některé osoby, jejichž zatčení ruskou policí způsobilo kontroverze a často i rozhořčení nejen ve světových médiích, napři. členky kapely Pussy Riot či zadržení aktivisté Greenpeace. Amnestii z roku 2015 navrhl prezident Vladimir Putin u příležitosti 70. výročí konce druhé světové války. Obsahovala aboliční a agraciační ustanovení a dle některých zpráv se týkala až čtyř set tisíc lidí. 22 Propuštěny byly osoby se specifickým sociálním postavením, které spáchaly lehké nebo středně těžké zločiny, a také váleční veteráni. 4.4 Amnestie a milost ve Spojených státech amerických Spojené státy americké jsou federativní prezidentskou republikou, přičemž právo je zde pojímáno ve dvou rovinách, jednak právo federální, které se teritoriálně vztahuje na všechny státy federace, a jednak na práva státní, která jsou závazná pouze na území jednotlivých států. Právo milosti je také chápáno ve dvou rovinách, na federální úrovní disponuje touto pravomocí prezident, na úrovní státní pak jednotliví guvernéři států. Je však nutno odlišovat věcnou působnost jejich pravomocí, neboť prezidentova pravomoc udělovat milost a vyhlašovat amnestii se vztahuje pouze na tzv. federální zločiny, tedy na takové činy, které jsou stíhatelné dle federální práva Spojených států, a to s výjimkou tzv. impeachmentu, tedy ústavní žaloby vůči prezidentu a dalším vyšším úředníkům státu. Právo vyhlašovat amnestii má také Kongres. 22 DORAZÍN, Martin. Rusko osvobodí až 400 tisíc vězňů. Není jasné, jestli i ty politické. Rozhlas.cz [online]. Publikováno 24.4.2015 [cit. 27.2.2017]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/zpravy/evropa/_zprava/rusko-osvobodi-az-400-tisic-veznu-neni-jasnejestli-i-ty-politicke--1482438 30

Trestní amnestie byla a stále je velmi ojedinělým jevem, častěji se využívá spíše udělování jednotlivých milostí. Dosud udělené amnestie se v USA týkaly konkrétního činu, například ilegální imigrace či dezerce, anebo měly usmířit národ po krvavé občanské válce. 23 Zřejmě nejznámější amnestií v dějinách Spojených států je amnestie prezidenta Jamese Cartera, kterou byli amnestováni občané státu, kteří se vyhýbali odvodu během vietnamské války. 4.5 Amnestie a milosti v monarchiích Téměř všechny monarchistické státy jsou parlamentního typu, přičemž monarcha je považován spíše za tradiční, reprezentativní a symbolický orgán, který nedisponuje žádnými významnějšími pravomocemi a který není ze své funkce odpovědný. S panovníkem je tradičně spojeno především právo milosti, přičemž její udělení je často vázáno na kontrasignaci předsedy vlády, čímž vláda přebírá za tyto akty odpovědnost. V Belgii smí panovník promíjet nebo zmírňovat tresty s výjimkou těch, které se týkají ministrů nebo členů celostátní či regionálních vlád k udělení takových milostí je nezbytné požádání Poslanecké sněmovny či dané regionální Rady. V Dánsku je monarcha nadán pravomocemi udělovat milost i vyhlašovat amnestii, a to i formou abolice bez nutnosti kontrasignace. Nizozemský monarcha může prominout trest pouze na doporučení soudu a v rámci zákona, amnestie je vyhlašována zákonem, přičemž o ní rozhodují vláda a parlament. Ve Španělsku je pravomoc milosti přiznána králi s nutným spolupodpisem předsedy vlády či ministra. Ve Velké Británii je pravomoc udělovat milost také spojena s panovníkem, ovšem je pravidlem, že za panovníka tak činí vláda. 23 Amnestie jsou obvyklé spíše na Východě. Důvodem jsou přeplněné věznice i špatná pověst. IHNED.cz [online]. Publikováno 4.1.2013[cit. 27.2.2017]. ISSN 1213-7693. Dostupné z: http://zahranicni.ihned.cz/evropa-slovensko/c1-59064360-amnestie-jsou-obvykle-spise-navychode-duvodem-jsou-preplnene-veznice-i-spatna-povest 31