Literatura: Komenský, J. A.: Obecná porada o nápravě věcí lidských. Praha, Svoboda 1992,

7. Hra Ale hlavním kořením příjemností bude metoda učení zcela praktická, celkově vábná a taková, aby se jejím prostřednictvím stala škola opravdovou hrou, to jest předehrou celého života. (J. A. Komenský, "Obecná porada o nápravě věcí lidských") Prožitek dítěte by neměl být hlavním speciálně pedagogickým záměrem. Hra v dílně lidskosti přispívá k diagnóze žáka. Dramatická výchova nás vede k poznání, jak postupovat od málo prospěšného soutěžení ve speciálních školách k možnosti uplatnění každého žáka s handicapem. Ve hřeje poskytnuta dětem pomoc, uplatněn dotyk. Hru doprovází získané zkušenosti, jsou tak vytvářeny dovednosti. Hrou prožívají žáci pozitivní mezilidské vztahy, jejichž poznání umožňuje slovo. Hra nás vede k lidství, zvláště ve speciální pedagogice. Pedagogické kroky při užití uvedených postupů nám zpětně určily výchozí postavení - slovo. Fénickému vnímání předchází ticho, tíživé ticho některých speciálních zařízení. K uplatnění uvedených přístupů, které vycházely z waldorfského pojetí výchovy, nám chybí podpora v legislativě i ve vzájemných vztazích. Uvedené náměty v době, kdy hledáme výchovnou i vzdělávací "nápravu", nás mohou vést k zamyšlení. Podíl speciální pedagogiky na humanizaci člověka by neměl být opomenut. Literatura: Komenský, J. A.: Obecná porada o nápravě věcí lidských. Praha, Svoboda 1992, jv. I. lil. Pešková, J. Kolik, F.: Všichni na jednom jevišti světa. Praha, Svoboda 1991. Carlgren, F.: Výchova ke svobodě. Praha, Baltazar 1991. Konig, K.: Heilpädagogisclie Diagnostik. Natura - Verlag Arlesheim 1983. Hasler, H. - Vierl, K.: Anthroposophische Heilpädagogik undsozialtherapie. Dornach 1987. ROMOVÉ ZA 2. SVĚTOVÉ VÁLKY Eva Šotolová Druhá světová válka je nejkrutějším obdobím v historii Romů. Po nástupu Adolfa Hitlera k moci začalo Německo provádět rasovou politiku. V roce 1935 byli Romové - právě tak jako Židé - prohlášeni za občany druhé třídy a byli již od počátku existence Národně socialistické strany Německa považováni za rasové nebezpečí pro německý národ. Norimberské zákony ze září 1935 označily Židy a Romy za rasy cizí neárijské krve. Byly zakázány sňatky árijců s neárijskými rasami. 8

Po převzetí moci zřídila nacionálně socialistická strana v Berlíně Říšský úřad pro rasový výzkum za vedení dr. A. Gercke. Roku 1936 zřídilo Říšské ministerstvo zdravotnictví v Berlíně speciální oddělení Ústav pro rasovou hygienu, které vedl dr. Robert Ritter a jeho spolupracovnice Eva Justinová. Tento institut měl za úkol zkoumat rasy cizí krve. Již. roku 1935 navrhl dr. Ritter nedobrovolnou sterilizaci Romů, aby se zabránilo rozmnožování této rasy cikánských mišenců a sociálních psychopatů. Podle názoru dr. Rittera "otázka Cikánů může být pouze tehdy považována za vyřešenou, až většina asociálních a neužitečných cikánských míšenců bude zachycena do velkých táborů a přinucena k práci a až konečně bude zamezeno trvalému rozmnožování těchto mišenců. Teprve potom budou osvobozeny budoucí generace německého národa od tohoto břemene (Kenrick, 1980, s. 146). Účel byl jednoznačný. Měli být odděleni od německého národa, sterilizováni a použiti k pracovnímu nasazení až do vymření. Také jiní teoretikové rasistického režimu sdíleli tento názor. Pro německý národ byla považována cikánská krev za nebezpečnější než židovská krev. Všeobecně nepodléhala nacistickým zákonům osoba, která měla pouze jednoho židovského prarodiče, zde stačil tříčtvrteční německý původ k záchraně. Naproti tomu Němec, jehož jeden prarodič byl "Cikán", byl považován za cikánského míšence a podle tehdejšího zákonodárství byl převezen do koncentračního tábora. Mnoho antropologů, lékařů, kriminologů a sociologů se zabývalo cikánskou otázkou (tak byla označena v období nacismu). Svými výzkumy měli dokázat jejich méněcennost. V říjnu 1938 zřídil říšský velitel SS a velitel policie Heinrich Himmler Říšskou centrálu pro potírání cikánského bytí. V prosinci 1938 rozhodl, že tato centrála bude řídit výzkum a řešení cikánské otázky. Na rozkaz Himmlera byla v roce 1938 zostřena opatření proti "Cikánům". Ve výnosu k potírání cikánského zla bylo uvedeno, že cikánská otázka musí být vyřešena již v samé podstatě existence této rasy, aby zlo bylo podchyceno u kořene. Měli být zaregistrováni všichni "Cikáni", "cikánští míšenci" a osoby, které vedly cikánský způsob života. Výzkumný ústav v Berlíně byl v kontaktu s policejním úřadem v Mnichově. Policejní úředníci museli podle pokynů odborníků zaregistrovat, jak mají být dotyčné osoby klasifikovány. "Rasově čistí Cikáni" obdrželi hnědé papíry, "cikánští míšenci" modré a "necikáni nomádi" šedé papíry. Cílem tohoto rozdělení bylo jednou provždy oddělit cikánstvo od národa, zamezit míšení obou ras a upravit též životní podmínky Cikánů a cikánských mišenců (Kenrick, 1980, s. 148). V tomto okamžiku nebylo ještě pevně stanoveno, jak má vypadat politika vůči "rasově čistým Cikánům". Dr. Ritter doporučoval, aby jim bylo dovoleno žít podle jejich vlastních zákonů. H. Himmler přijal tuto myšlenku. Určitý omezený počet Cikánů, kteří žili v kmenových společenstvích, měl být ponechán naživu, jako druh živého muzea. Marně hledáme smysl toho všeho. Josef Göbbels a Martin Bormann byli proti tomuto plánu. Bormann píse- 9

mně protestoval roku 1942 u Himmlera: "Byl jsem informován, že tzv. rasoví Cikáni mohou i nadále používat své řeči a zvyků a že jim má být dovoleno volně se stěhovat a to vše proto, že se nechovají asociálně, a že ve svém náboženství zachovávají německé zvyklosti. - Takovýto zvláštní postup znamená zásadní odchýlení od současně prováděných opatření v boji proti cikánskému nebezpečí a nebude pochopeno ani obyvatelstvem ani stranickými činiteli. Ani Vůdce by pravděpodobně nedal souhlas znovu dát nějaké části Cikánů starou svobodu" ( Kenrick, 1980, s. 149). Myšlenka, vybrat malou skupinu Cikánů, postrádala jakoukoli logiku. Když došlo k provádění výběru, rozhodl Himmler a jeho poradci zachovat ony Cikány, kteří žili v Německu a v německy mluvících územích Čech a Moravy. Balkánští Cikáni měli být společně s maďarskými internováni v táborech a zlikvidováni. Himmler šel dokonce tak daleko, že začal s nezbytnými přípravami pro své živoucí muzeum. V roce 1942 bylo vybráno devět zástupců, kteří měli sestavit listinu osob, jež měly být uchráněny. Nevíme, zda Vůdce byl zatažen do tohoto sporu. Skutečností je, že nic z toho nebylo v praxi uskutečněno. Když nadešel čas konečného řešení, nebyl na seznamy "rasově čistých Cikánů" brán zřetel. Od roku 1936 až do konce války byly v Marzahn u Berlína a v Magdeburgu sběrné tábory pro "Cikány". Koncem třicátých let Romové hromadně utíkali z území Německa. Na naše území přicházeli Romové němečtí a rakouští. Po zabrání Sudet se spolu s ostatním obyvatelstvem stěhovali do vnitrozemí. 30. listopadu 1939 na základě výnosu ministerstva vnitra bylo Romům nařízeno zanechat kočovného způsobu života a nejpozději do konce ledna 1940 se trvale usadit. Rodiny, které neměly domovskou obec, musely na základě výnosu zůstat na místě pobytu z 31. 1. na 1. 2. 1940. Kdo neuposlechl výnosu, měl být poslán do kárného tábora. Kárné pracovní tábory byly úředně stanoveny vládními nařízeními z března a dubna 1939 pro osoby nad 18 let "štítící se práce". V Protektorátu Čechy - Morava byly nejvýznamnější pracovní tábory v Letech u Písku, v Hodoníně a v Kunštátu. Romové byli do nich posíláni spolu s ostatními "asociály" často zcela bezdůvodně. Odpor obcí proti usídlování Romů v jejich katastru vedl k využívání tohoto usnesení. K této skutečnosti přispívaly hmotné poměry bývalých kočovníků. Tito se často usídlovali za vesnicemi ve vozech s plachtami, ve stanech nebo si stavěli primitivní chatrče. Živili se sezónními pracemi, v zimě byli nezaopatření. Ve městech nacházeli více pracovních příležitostí. Na území Německa byli v roce 1939 Romové zaregistrováni a vše bylo připraveno na jejich likvidaci. Ti, kteří nežili ve zvláštních táborech, museli zůstat na místech, kde se zdržovali, a která jim byla přikázána policií. Na poradě organizované Heydrichem bylo rozhodnuto, že Německo musí být očištěno od "Cikánů", kteří budou převezeni do právě obsazeného Polska. Na základě výnosu bylo Romům zakázáno opustit svá bydliště a tábory. Bez zvláštního povolení nesměli cestovat. Eichmann, který byl pověřen deportací Židů, 10

navrhl, aby ke každému transportu Židů bylo připojeno několik vagonů s Cikány. S tímto návrhem Heydrich souhlasil. V květnu 1940 bylo deportováno z Hamburku a Brém do Belzeku v Polsku asi 1 000 romských osob. Belzek byl primitivní tábor, kde si Romové sami museli postavit obydlí. Dalších 1 500 osob bylo zatčeno v Kolíně, Düsseldorfu, Hannoveru, Stuttgartu a odtransportováno do ghet v Polsku. Všichni tito deportovaní museli podepsat dokument, kterým vzali na vědomí, že v případě návratu do Německa budou sterilizováni. V říjnu 1940 bylo rozhodnuto zastavit další transporty "Cikánů" do Polska. K tomu mohly vést různé důvody. Rozhodující pravděpodobně bylo, že veškeré transportní možnosti bylo nutné použít pro válečné účely. Během této doby dělali Němci různé pokusy, aby vyvinuli snazší metody ke zničení židovského obyvatelstva. V Osvětimi byla zařízena pokusná plynová komora, přičemž fanatičtí nacističtí vůdcové objevili, že tím je dána mnohem rychlejší a lehčí možnost očistit Německo ode všeho, co nebylo německé. Od roku 1941 byly děti Romů, které neměly státní občanství, vyloučeny ze škol a ostatní musely školu opustit též pro nejrůznější záminky. Po roce 1941 Romové už nebyli povoláváni k vojenské službě a v roce 1942 byli všichni vyloučeni z armády. V lednu 1942 na konferenci ve Wannsee bylo přijato usnesení nahradit politiku židovských deportací zničením Židů. O Romech zatím nebylo ještě rozhodnuto. Jejich situace se v pracovních táborech neustále zhoršovala. Rozhodujícím krokem v postupu proti Romům byl rozkaz H. Himmlera z 16. prosince 1942 a prováděcí nařízení hlavního úřadu říšské bezpečnosti z 29. ledna 1943 o deportacích romského obyvatelstva do cikánského tábora v Auschwitz II - Birkenau (Nečas, 1981). Tímto bylo rozhodnuto úplně zničit Romy v Evropě. Některé výjimky, jako smíšená manželství s Němci, nebyly v praxi dodržovány. V únoru 1943 došlo k hromadné likvidaci Romů. V době od 26. 2. do 25. 3. 1943 bylo transportováno z Německa a z ostatních území obsazených Němci do Osvětimi 11 400 Romů. Příslušné prostory pro 300 osob byly přeplněny až dvojnásobně (Nečas, 1990, s. 2). Osvětim byla celá soustava koncentračních táborů, které byly rozděleny do tří hlavních skupin. První část Osvětim I (Auschwitz) vznikla na jaře 1940 jako hlavní řídící tábor. Hlavní osvětimský tábor můžeme srovnat s ostatními nacistickými koncentračními tábory, kde byli vězňové týráni prací, mučeni často až k smrti, nebyli však hromadně vyhlazováni. Z hlediska historicko-politického byla nejdůležitější druhá část Osvětim II - Birkenau, která byla založena v roce 1942 na místě bývalé obce Brzezinka (Birkenau) a postupně se rozšiřovala na území dalších vysídlených obcí. Roku 1943 byla zřízena třetí část Osvětim III - Buna, která zahrnovala vedle hlavního tábora také pobočné tábory na různých místech. Velkokoncentrák Birkenau byl budován pro 250 tisíc vězňů. V roce 1944 byl tábor rozdělen na tri úseky: 11

BI Bil BIII a) ženský tábor karanténní a nemocniční b) ženský tábor pracovní a) mužský tábor karanténni b) rodinný tábor českých Židů c) maďarský ženský tábor d) mužský kmenový tábor e) cikánský rodinný tábor 0 mužský nemocniční tábor g) skladiště svršků s pracovními a obytnými bloky nedokončený stavební úsek zvaný Mexiko, částečně obydlený maďarskými ženami (Nečas, 1990). "Cikánský tábor mil rozlohu 150 x 750 m. Celkem bylo v tábore evidováno 20 923 osob všech věkových kategorií. V evidenční knize mužů jsou záznamy o 10 094 vězních a evidenční kniha žen obsahuje záznamy o 10 829 vězeňkyních" (Nečas, 1990, s. 2). Evidencí neprošlo 1 700 polských Romů, kteří byli v březnu 1943 z karantény pro epidemii skvrnitého tyfu odvezeni přímo do plynových komor. Při příjmu dostali všichni pruh bílého plátna, na kterém byl vyznačen černý trojúhelník (Romové byli zařazeni mezi asociály), písmeno Z (Zigeuner) a číslo. Tento proužek označeného plátna nosili přišitý na oděvu na levé části prsou, muži rovněž na vnějším švu pravé části kalhot. Pro potíže při identifikaci mrtvých měli od jara 1943 vytetováno na levém předloktí písmeno Z s číslem. Romové nedostávali při příchodu do tábora zvláštní vězeňské oděvy, na zadní části civilních oděvů měli červenou olejovou barvou vyznačeny pruhy v podobě písmene X (Nečas, 1981). Vězňové museli pracovat v době od 6 do 17 hodin. Byli nuceni vykonávat těžké, často zcela bezúčelné práce. Mnoho vězňů zahynulo vyčerpáním, hladem, následkem nakažlivých chorob - malárie, tyfu, úplavice a jiných nemocí. V Birkenau nebyla pitná voda. Jedinou nadějí na přežití bylo přeložení do jiného koncentračního tábora. V roce 1943 prováděl inspekci tábora Himmler, který když viděl vysokou úmrtnost a špatné zdravotní podmínky, nařídil, aby práce schopní Romové byli převezeni do jiných táborů a zbytek byl zničen (Kenrick, 1980, s. 155). Ve dnech 4. a 12. března 1943 bylo přemístěno asi 700 mužů a mladistvých do kmenového tábora v Auschwitz I, zatímco na jaře a v létě odjelo několik transportů na práce do dalších táborů: 15. dubna 1944 bylo vypraveno 883 mužů do Buchenwaldu a 473 žen do Ravensbrücku, 24. května 82 mužů do Flossenburgu a 144 žen do Ravensbrúcku. V žádném z těchto táborů nečekaly vězné horší podmínky, než jaké je obklopovaly až dosud (Nečas, 1990, s. 4). Zbytek, zejména starších mužů, žen a dětí, byl v noci z 2. na 3. srpna 1944 usmrcen v plynových komorách. Tu noc bylo zavražděno asi 3000 Romů. 12

Tímto byl uzavřen cikánský tábor v Osvětimi - Birkenau II. Mnoho romských vězňů bylo za 2. světové války zneužito k pokusům. Dr. Josef Mengele, který vykonával funkci táborového lékaře v Osvětimi, zřídil v "cikánském rodinném táboře" zvláštní medicínské centrum, kde zkoumal dvojčata. Dr. Clauberg dělal pokusy s masovou sterilizací. Mnoho Romů zemřelo při pokusech s malárií, skvrnitým tyfem, ekzémy a dalšími nemocemi. Přibližně 94 % romských vězňů v Osvětimi zahynulo. Podobný osud stíhal Romy ve všech dalších okupovaných zemích Evropy. Téměř všichni Romové Estonska, Lotyšska a Litvy byli zabiti na místech svého pobytu. Byli vyvražděni téměř všichni Romové Chorvatska a Srbska. V Rumunsku padlo za oběť fašismu asi 36 000 Romů. Z 31 000 maďarských Romů deportovaných do Říše se jich vrátilo pouze asi 3000. Z přibližné 36 000 Romů, kteří žili v Německu v roce 1939, přežilo nacistickou hrůzu pouze asi 5000 Romů. Jen v Bulharsku, Řecku a Finsku ušli Romové organizované zničující mašinérii. Celkem bylo v zemích Evropy obsazených nacisty zabito více než 500 000 Romů (Kenrick, 1981). Před nacistickou okupací žilo v Čechách a na Moravě přibližně 7 000 Romů. Po druhé světové válce se jich vrátilo okolo 500. Na Slovensku byl osud Romů za druhé světové války odlišný. Nedošlo hned k přímému vyhlazování romské populace. Na základě odhadu žilo v letech 1939 až 1945 na území Slovenska, s výjimkou oblastí okupovaných Maďarskem, o něco málo méně než 100 000 Cikánů (Horváthová, 1964, s. 173). Romské obyvatelstvo se diferencovalo na kočující - olašské Cikány a Cikány žijící usedlým způsobem života. Olaští Cikáni se po většinu roku přemísťovali ve vozech krytých plachtou a tažených koňmi, nebo putovali pěšky a tábořili ve stanech. V přechodných obydlích se zdržovali zpravidla jen v zimě. Na Slovensku absolutní převahu tvořili Romové usedlí. "Podle zákona o státním občanství z 25. září 1939 byli Židé a Cikáni, kteří neměli stálé bydliště nebo stálé zaměstnání, zbaveni státního občanství. Cikáni, kteří těmto podmínkám nevyhovovali, byli naopak cizími živly a nemohli se stát občany slovenského státu. Podle branného zákona z 18. ledna 1940 byli Cikáni stejné jako Židé zbaveni možnosti stát se vojenskými osobami a ti, kteří už byli odvedeni, měli být z armády propuštěni" (Nečas, 1988, s. 127). Postupně byly diskriminovány nejen kočovné romské skupiny, ale i usedlí Romové. Roku 1941 byly zrušeny kočovnické listy a jejich majitelé museli své vozy a tažná zvířata odprodat, jinak by jim byl tento majetek zabaven. Bývalí kočovní Romové byli přinuceni zdržovat se v obcích pod policejním dozorem. Obec mohli opustit jen na základě písemného povolení. Vyhláška postihovala i usedlé Romy, kteří museli odstranit svá obydlí z blízkosti veřejných cest a usadit se na zvlášť určených místech. V roce 1941 byla zřízena pracovní střediska pro Židy a pracovní útvary pro asociály, kam byli zařazeni především " Cigáni mimo pracovního poměru" 13

(Nečas, 1988, s. 129). Ministerstvo vnitra vybudovalo komplex tzv. východoslovenských pracovních útvaru, ve kterém byly soustředěny téměř 3 000 vězňů, z nichž více než polovinu tvořili Romové. Další pracovní útvary vznikaly v Dubnici nad Váhom, v Ilavě, Revúci a v Ústí nad Oravou. Vězňové pracovali na stavbě silnice, železnice a zajišťovali jiné stavební práce. Ministerstvo národní obrany zřídilo v roce 1944 v Dubnici nad Váhom zajišťovací tábor, kde bylo soustředěno více než 700 romských vězňů, z toho asi 250 dětí. V tábore vypukla epidemie skvrnitého tyfu a byla vyhlášena karanténa. 23. února byli nemocní odvezeni k vykopanému hrobu, nad nímž byli zastřeleni nebo postřeleni a rychle zasypáni (Nečas, 1988). Diskriminace Romů, kteří nebyli koncentrováni v táborech, se stupňovala. Výnosem ministerstva vnitra z roku 1943 bylo důrazně nařízeno přemístit romské osady na vyhrazená místa. Romové na základě výnosu nesměli cestovat veřejnými dopravními prostředky, pokud nemohli předložit lékařské potvrzení, že nepřenášejí nakažlivé choroby. Do některých měst a obcí směli vstupovat jen v určitý den a určitou hodinu. Tato izolace vedla nejen k přerušení kontaktu s okolní majoritní společností, ale i mezi sebou samými a projevila se ve ztrátě kladných sociálních a etických norem (Nečas, 1988). Nečas píše o postupném vyvražďování Romů v letech 1944-1945 na území slovenského státu. Mnoho jich bylo popraveno s účastníky Slovenského národního povstání, zejména v obcích Kremnička, Nemecká, na židovském hřbitově ve Zvolenu a na jiných místech. Mnoho Romů bylo zavražděno při likvidaci cikánských osad. V Lutile byla romská osada srovnána se zemí a jejich asi 46 obyvatel bylo odvlečeno do Dolného Turčeku a zde hromadně zavražděno. V Žiaru nad Hronom byli Romové obviněni ze spolupráce s partyzány a 24 obyvatel osady bylo upáleno na místě pobytu. V Tisovci bylo 44 obětí, obyvatelé cikánské osady v Iliji byli deportováni do Kremničky, kde bylo 109 osob zavražděno. Ve Slatině bylo zavražděno 56 Romů, z toho více než polovina dětí. Mnoho dalších obětí bylo zastřeleno nebo upáleno ve svých obydlích. Po osvobození bylo na Slovensku odhaleno 176 hrobů s 3 723 oběťmi. Nedá se určit, jak velký podíl připadal na romskou populaci (Nečas, 1981, s. 141). Koncem války byly na Slovensku i romské partyzánské jednotky. Řízená likvidace Romů na území slovenského státu se pravděpodobně nedala realizovat pro jejich vysoký počet stejným způsobem, jakým to bylo uskutečněno v Německu a v okupovaných zemích Evropy. Po válce měli být všichni, kdo byli poškozeni nacistickou diktaturou a kdo utrpěli úhony na zdraví v koncentračních táborech, odškodněni finančné. K tomu bylo zapotřebí předložit doklad a posudek od lékaře. Prohlídky a jejich výsledky nebyly objektivní. Například v Německu mnohým Sinti a Roma bylo finanční odškodnění bud zamítnuto nebo zůstala jediným poválečným odškodněním částka pět marek za každý den strávený v koncentračním táboře. Později, když docházelo ke změnám v odškodňovacím právu, Romové, 14

kteří často neuměli číst ani psát, nedokázali jednat s úřady, a tak vyšli většinou naprázdno. Jejich nároky zapadly, právě tak jako vzpomínka na toto vraždění. Pronásledování Romů nebylo uvedeno na místech bývalých koncentračních táborů Sachsenhausenu, Ravensbrücku, Doře a jiných. Jedinou výjimkou bylo Buchenwaldské muzeum, kde byla v roce 1985 přidána zvláštní pamětní deska "cikánští vězňové". Literatura: Horvátliová, E.: Cigáni na Slovensku. Bratislava, SAV 1964. Kenrick, D. a kol.: Sinti unci Roma. Gottingen 1980. Kenrick, D. - Puxon, G.: Sinti und Roma - die Vernicluung eines Volkes im NS-Staat. Gottingen 1981. Nečas, C.: Nad osudem českých a slovenských Cikánů v letech 1939-45. Brno, 1981. Nečas, C.: Pronásledování Cikánů v období slovenského státu. In: Slovenský národopis 1988, č. 1, s. 126. Nečas, C.: Vyhlazení českých Romů. In: Lačho lav 1990, č. 4, s. 1. Zulcli, T.: In: Auschwitz vergast, bis heute verfolgl. Hamburg 1983. NA OKRAJ PROBLEMATIKY KOKTAVOSTI' Ludvík Edelsberger Již ze samotného názvu mého příspěvku je patrno, že v něm půjde pouze o několik marginálních poznámek či glos k tak závažné a stále palčivé otázce, jakou představuje balbuties. Je třeba jenom uvítat, že právě tuto - sit venis verbo - staronovou problematiku zařadili pořadatelé na program VII. celoslovenských logopedických pracovních dní. Na konferenci České logopedické společnosti v roce 1990 v prosinci v Praze, věnované především dvacátému výročí založení této společnosti 2 - stejně jako letos jubiluje Slovenská logopedická spoločnosť, která vznikla před dvaceti lety (v roce 1971) - se rovněž ocitla monotematicky právě tato problematika koktavosti. M. Bubeníčková tu v závěru svého hlavního referátu k teoretickým otázkám metodiky reedukace řeči a rehabilitace balbutiků z pohledu klinického logopeda 3 vyslovila optimistické přesvědčení o tom, že cesty k novým formám terapie jsou stále před námi otevřeny; vstupujme na ně s pl- 1 2 ' Předneseno na VII. konferenci celoslovenských logopedických pracovních dnech s mezinárodní účastí v Piešťanech dne 19. června 1991 Edelsberger, L.: K dvacátému výročí založení České logopedické společnosti. (T.č. v tisku). Bubeníčková, M. K metodologii reedukace řeči a rehabilitace balbutiků z pohledu klinického logopéda (T.č v tisku). 15