Holocaust moravských Romů

Holocaust moravských Romů Petra Pavlicová Veronika Klímová Gymnázium, Terezy Novákové 2, Brno 2. místo ve II. kategorii OBSAH Úvod.. 5 1 Historie moravských Romů do 20.století.. 7 1.1 Období starověku a středověku. 7 1.2 Vznik prvních romských osad v okolí Brna.. 7 1.3 Výnosy omezující svobodný pohyb Romů... 8 2 Období před druhou světovou válkou 9 2.1 Protiromská politika a zákony... 9 2.2 Cikánské legitimace a jejich použití.. 9 2.3 Začleňování usazených Romů do společnosti.10 2.4 Vyhošťování Romů z Německa a Rakouska na naše území 11 2.5 Protiromská nálada v české společnosti před německou okupací... 11 3 Kárné pracovní tábory na území protektorátu.12 3.1 Kárný pracovní tábor v Hodoníně u Kunštátu. 13 4 Protiromská opatření v roce 1942.... 14 4.1 Situace před rokem 1942..14 4.2 Vládní nařízení o preventivním potírání zločinnosti 14 4.3 Soupis Cikánů z roku 1942...14 5 Protektorátní cikánské tábory...16 5.1 Cikánský tábor v Hodoníně u Kunštátu...16 6 Výnos H. Himmlera o deportaci Romů do Osvětimi.. 19 6.1 První transport moravských Romů. 19 6.2 Transporty mířící z Hodonína u Kunštátu do Osvětimi.. 21 6.3 Další transporty moravských Romů 22 7 Koncentrační tábor Osvětim 23 7.1 Cikánský tábor v Auschwitz Birkenau. 23 7.1.1 Příjezd do tábora a evidence vězňů. 24 7.1.2 Táborový režim 25 7.1.3 Úmrtnost.. 27 7.1.4 Poslední dny existence cikánského tábora... 27 8 Závěr 29 9 Abstrakt 30 10 Použitá literatura.. 31 11 Přílohy..32-4 -

Úvod Ve své práci se zabýváme holocaustem Romů na území Protektorátu Čechy a Morava během druhé světové války, s důrazem na moravské Romy. Pro objasnění příčin, které vedly k vyhlazení více než dvou třetin všech protektorátních Romů, se v krátkosti věnujeme také historii Romů do 20. století. Toto téma jsme si zvolily, protože se zajímáme o historii, zejména o novodobé dějiny. Přestože je holocaust Romů v rámci druhé světové války poměrně obsáhle zmapované téma, veřejnosti je málo známé. Holocaust, tedy pronásledování a genocida určitých skupin obyvatel, bývá většinou spojován s vyvražďováním Židů. Stejně tak je ale na místě použít tohoto slova v souvislosti s životy Romů na územích okupovaných nacisty. Během let 1942 1944 bylo v důsledku nacistické rasové teorie vyvražděno více než pět tisíc osob romské národnosti z Protektorátu Čechy a Morava. Většina z nich zemřela v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau. Proč je holocaust Romů tak překvapivě neznámé téma? Během tří let, od konce války do roku 1948, nebylo dostatek času pro podrobné zmapování této skutečnosti. Po nástupu komunistického režimu zase chyběla vůle zanést tento problém do dějin druhé světové války. Velký podíl na tom má také příchod slovenských Romů na naše území a mnohdy násilné snahy o jejich začlenění do společnosti, i za cenu ztráty kultury a jazyka. To jsou hlavní důvody, proč se toto období dodnes nedostalo do povědomí širší veřejnosti, ve vztahu k historii druhé světové války. Za cíl naší práce jsme si stanovily rozšířit znalosti své, svých spolužáků a všech, kdo se zajímají o problematiku druhé světové války. Nikdy bychom neměli zapomenout na tuto tragickou část dějin. Naše práce je členěna na několik částí. Nejdříve se zabýváme historií Romů na našem území v předválečném období. Následuje popis opatření přijatých po vzniku Protektorátu Čechy a Morava. V dalších kapitolách už se věnujeme samotným letem 1942-1944, tedy letem, ve kterých probíhal romský holocaust. Nejprve se zaměřujeme na zlomový rok 1942, kdy bylo rozhodnuto o konečném řešení cikánské otázky, a dále se věnujeme samotnému vyhlazovacímu procesu, který probíhal nejprve v protektorátních cikánských táborech v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu a později v koncentračním táboře Osvětim. Z použitých materiálů a publikací byly pro naši práci nejpřínosnější knihy Holocaust českých Romů (autor: Ctibor Nečas) a Konečná stanice Auschwitz-Birkenau (autor: Vlasta - 5 -

Kladivová). Dalším cenným zdrojem materiálů bylo Muzeum romské kultury v Brně, jehož pracovníci s námi při vzniku tohoto dokumentu ochotně spolupracovali. Touto tematikou se dlouhodobě zabývá historik prof. Ctibor Nečas. Narodil se roku 1933 v Rakvicích, okr. Břeclav. Vystudoval dějepis a český jazyk na filosofické fakultě brněnské univerzity a absolvoval postgraduální studium na Jagellonské univerzitě v Krakově. Působil jako středoškolský profesor a vysokoškolský asistent. Po roce 1989 se stal nejprve docentem a pak profesorem obecných dějin na Masarykově univerzitě v Brně. Ve výzkumné a publikační činnosti se věnoval různým tématům z nových i soudobých dějin. O holocaustu českých Romů vydal mnoho publikací, čímž se výrazně zasloužil o zmapování života českých Romů během druhé světové války. - 6 -

1 Historie moravských Romů do 20. století 1.1 Období starověku a středověku Romové přišli do Evropy z Indie. Nejdříve se usadili na území Byzantské říše. Od 11.století byli nazváni řeckým slovem Athinganoi, z čehož vzniklo i české označení Cikán. Bylo to pojmenování pejorativní, protože původně označovalo kacířskou sektu provozující magii. V důsledku náporu Turků na Byzanc začaly jednotlivé romské skupiny od začátku 15. století pronikat do střední a západní Evropy. Po příchodu byli Romové pod záštitou panovníka, ale nepodařilo se jim začlenit do společnosti, většina evropské společnosti je totiž považovala za cizince a později dokonce za turecké špiony. 1.2 Vznik prvních romských osad v okolí Brna V 80. letech 18. století se Josef II. pokusil o usazení Romů, z nichž se měli stát rolníci. Tato snaha vedla ke vzniku romské osady u Oslavan nedaleko Brna. Romové se nejdříve objevovali v okrajových čtvrtích dnešního Brna - o tom také svědčí zápisy v matrikách v Komíně a Komárově (tehdy připojena i obec Černovice). Zpočátku se zřejmě jednalo o kočovné nebo polokočovné Romy, kteří se časem usazovali. Při sčítání obyvatel v roce 1890 byla zjištěna příslušnost 17 Romů z rodiny Danielů do Černovic. V Černovicích tak postupně vznikala osada Romů. Romský černovický tábor byl umístěn zhruba kilometr od státní silnice Brno - Olomouc v rokli poblíž někdejší továrny na spodium (odtud také pochází název tábora- U kostivárny ). V roce 1921 měl tábor 31 obyvatel. Prudký nárůst romských obyvatel tohoto tábora nastal po roce 1928, kdy byl vyhlášen zákaz vstupu tzv. potulných Cikánů na území Velkého Brna. Do tábora se přestěhovaly romské rodiny z jiných míst a počet jeho obyvatel tak vzrostl v roce 1930 až na 103 obyvatel. Celkově bylo v tomto roce evidováno na území Moravy 1994 Romů. Kromě rodin Danielů usazených v Černovicích a časem i v Žebětíně se v Brně usazovaly rodiny Růžičků, Vrbů apod. Ve 20. letech Romové tábořili nebo pobývali v Husovicích ( Na valše - Brandlova ulice), Maloměřicích (Říční ulice, Masarykova ulice obecní dům), Židenicích (pískový lom Pod agáty na Křížkovského ulici), Obřanech (nouzová kolonie). Od počátku 30. let probíhal pokus soustředit Romy z Brna do černovické kolonie. - 7 -

1.3 Výnosy omezující svobodný pohyb Romů Od počátku 16. století začaly být vydávány výnosy o vyhoštění romských skupin z jednotlivých zemí. Na Moravě bylo roku 1538 přijato první usnesení zemského sněmu, aby: v dvů nedělích ze země vybyti a vypověděni byli. Od první poloviny 18. století začalo masivní pronásledování Romů. Nejdříve byli prohlášeni za psance (kdokoliv je mohl zabít, aniž by byl potrestán) a později odsuzováni soudy - muži k oběšení, ženy po druhém dopadení na území zakázané země také k trestu smrti. Poněkud slabší bylo pronásledování v tehdejších Uhrách (resp. na Slovensku). Odtud již na konci 17. století přišla na Moravu do okolí Uherského Brodu rodina Štěpána Daniela, která byla přijata a protiromská nařízení se na ni nevztahovala. Podle provedeného sčítání v roce 1769 žilo na Moravě již 98 trvale usazených Romů, z toho bylo 14 Romů usazeno v Pozořicích v Brněnském kraji. - 8 -

2 Období před druhou světovou válkou 2.1 Protiromská politika a zákony Četná opatření proti Romům ze strany úřadů měla dlouholetou tradici, jež předcházela období okupace našich zemí nacistickým Německem. Zákonná opatření i praktické provádění protiromské politiky vycházely především ze zákona č. 117/27 Sb. z 15. července 1927 o potulných Cikánech. Jako předloha pro tento zákon sloužil francouzský zákon o kočovnících z roku 1912 a bavorský zákon o Cikánech a zahalečích z roku 1926. Československá úprava cikánské otázky byla v Evropě považována za jednu z nejdůslednějších a ve 30. letech se stala vzorem na mezinárodních kriminalistických konferencích věnovaných této otázce. 2.2 Cikánské legitimace a jejich použití Na základě zákona o potulných Cikánech zavedlo četnické pátrací ústředí evidenci všech osob označených za potulné Cikány nebo osoby žijící po cikánském způsobu. Osoby, na které se zákon vztahoval, byly charakterizovány jako Cikáni z místa na místo se toulající a jiní tuláci práce se štítící. Takto označené osoby starší 14 let obdržely cikánské legitimace obsahující především osobní data, popis osoby a otisky prstů. Na základě prováděcích předpisů měli držitelé cikánských legitimací zakázáno vstoupit do městských obvodů Brna a Olomouce, do lázní v Luhačovicích a do obecních obvodů v okresech Boskovice (20 obcí), Hodonín (10 obcí), Holešov (4 obce), Hranice (2 obce), Mikulov (22 obcí), Moravské Budějovice (23 obcí), Moravská Ostrava (7 obcí), Nový Jičín (4 obce), Šumperk (20 obcí), Valašské Meziříčí (1 obec), Vsetín (1 obec) a Znojmo (60 obcí). V tehdejší Evropě nebylo toto opatření nikterak mimořádné. Potulní Cikáni byli totiž považováni za asociální a kriminální živel. V roce 1928 uskutečnily policejní orgány soupis, při kterém bylo evidováno celkem 36 tisíc osob označených cikánskými legitimacemi. Mnohým Romům však byly tyto legitimace vydány, i když žili usazeně. Hlavním důvodem byla nechuť jednotlivých obcí poskytnout domovské právo v nich žijícím Romům. Existují případy, kdy se Romové nechtěli smířit s evidentním oddělením od ostatní společnosti. Legitimace pak záměrně likvidovali nebo ztráceli. - 9 -

Někteří lidé projevili svůj nesouhlas s přidělením cikánské legitimace písemně a dožadovali se práva na vystavení legitimací občanských. V takových případech přicházely na řadu rodokmeny i nápadně tmavá pigmentace dotyčných, které měly zdůvodnit oprávněnost přidělení cikánských průkazů totožnosti. Začátkem 30. let byla brněnská radnice upomínána Zemským úřadem, aby nainstalovala na přístupových komunikacích výstražné tabule o zákazu vstupu kočovných Cikánů do města. Podle policejního hlášení se kočovníci při svém pobytu v Brně zdržovali u Fišlů v Králově Poli, u Blatných na ulici Vídeňská 5 a u J.Fischgrunda v Olomoucké ulici. 2.3 Začleňování usazených Romů do společnosti Na rozdíl od českých Romů, kteří téměř bez výjimky kočovali a byli také početně slabší skupinou, moravští Romové žili polousazeně nebo usazeně a byli koncentrováni v romských osadách na jihovýchodě Moravy (Oslavany u Brna, Svatobořice, Bohosoudov u Jihlavy, Strážnice atd.). Typickými příjmeními moravských Romů byla jména Daniel, Holomek, Herák, Ištván, Kýr nebo Murka. Mezi předválečné způsoby obživy Romů patřila tradiční řemesla (především kovářství a provozování hudby), která byla ale postupně nahrazována námezdní prací hlavně ve stavebním průmyslu a v zemědělství, případně rozličnými druhy podomního obchodu a překupnictví. Někdy Romové kombinovali tradiční řemeslo s nádenickou prací. Vzhledem k sezónnosti těchto prací byly v některých případech prostředky pro obživu získávány i drobnou kriminalitou (polní a lesní pych, drobné krádeže). Podle statistických údajů na Moravě převládali příležitostní dělníci a nádeníci. Rozdíl v profesním zaměření souvisel s rozdílem mezi kočovným a usedlým způsobem života. I přes diskriminační zaměření zákona č. 117/27 o potulných Cikánech probíhala na mnoha místech přirozená integrace romských osob do společnosti. Za nejvýznamnější doklad tohoto procesu lze považovat skutečnost, že v roce 1936 úspěšně ukončil studium Právnické fakulty Karlovy univerzity v Praze moravský Rom Tomáš Holomek z romské osady u Svatobořic na Kyjovsku. 2.4 Vyhošťování Romů z Německa a Rakouska na naše území - 10 -

Koncem 30. let se i v našich zemích projevily následky pronásledování německých Romů (tzv. Sintů) nacisty, ke kterému došlo okamžitě po nástupu nacistů k moci v roce 1933 a které se stále stupňovalo. Protiromská opatření byla od roku 1938 zavedena i v zabraném Rakousku, což mělo za následek útěk velkého množství romských rodin na naše území. Odtud však byli tito pro úřady nepřijatelní migranti vyhošťováni podle zákona o potulných cikánech zpět. Situace se ještě více zhoršila po připojení pohraničních částí tehdejšího Československa k Německé říši na základě mnichovské dohody v říjnu 1938. Německé úřady začaly okamžitě s aplikací nacistických zákonů na zabraném území. Došlo i na všechna dosavadní protiromská opatření. Na území okleštěného Československa byly vykázány romské a sintské rodiny, které nemohly prokázat domovskou příslušnost na zabraném území. Část takto vyhoštěných Romů byla českými policejními orgány vrácena zpět. Některé romské rodiny legálně i nelegálně několikrát překračovaly státní hranice. Dobové noviny okomentovaly tuto situaci slovy: A snad všichni se nastěhovali k nám. Velké množství dobrovolně, další část nuceně, neboť byli přivedeni k hraniční čáře a běžte - tak zněl rozkaz. Tím se stalo, že Cikáni zaplavili všechny české kraje. 2.5 Protiromská nálada v české společnosti před německou okupací Po mnichovské smlouvě měla situace v našich zemích čím dál více antidemokratický charakter. Dobový tisk zveličoval kriminalitu a prohřešky Romů, obzvláště pak kočovníků. Také obecní zastupitelstva dávala podněty k pronásledování Romů. Někteří lidé dokonce požadovali zavedení podobných protiromských opatření, která se užívala v nacistickém Německu. Hlavním opatřením mělo být zřízení pracovních táborů. Příkladem je petice z 5.února 1939 adresovaná tehdejšímu předsedovi vlády Beranovi. Tuto petici sepsalo obecní zastupitelstvo ve Svatobořicích, a mimo jiné v ní stálo: I nám nesmí býti vytýkáno, budeme-li chtíti kmen národa malého očistiti od takových parazitů, jako jsou Cikáni. 3 Kárné pracovní tábory na území protektorátu - 11 -

Vyvrcholením pronásledování Romů před nacistickou okupací bylo přijetí nařízení o kárných pracovních táborech. Tato norma, podle které měli být do táborů zařazeni práceschopní muži starší 18ti let nedodržující zákaz kočování nebo vyhýbající se práci, byla přijata už vládou druhé republiky, realizace se však posunula až do období protektorátu. 15. března 1939 nacisté obsadili zbytek českých zemí a byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Nařízení o kárných pracovních táborech bylo protektorátní vládou zveřejněno 28. dubna 1939. Bezprostředně po vzniku protektorátu docházelo k dalšímu pohybu Romů směrem na Slovensko. Tento pohyb byl však zastaven vyhláškou ministerstva vnitra z 30. listopadu 1939 o zákazu kočování. V oběžníku se uvádělo, aby místní úřady dohlédly na trvalé usazení Romů a zároveň aby Romům odebraly kočovnické listy. Pokud by Romové nezanechali kočování, měli být od 1. února 1940 zařazováni do kárných pracovních táborů. Proces usazování Romů byl velice problematický. Hlavní překážkou byl postoj obcí, které měly problémy v otázce bydlení. Na mnoha místech Romové živořili v kočovných vozech či provizorních objektech. Obce tyto problémy řešily tím, že Romy vypovídaly mimo svůj obvod. Z tohoto důvodu nastala v noci z 31. ledna na 1. února 1940 na mnoha místech kritická situace, protože kočovní Romové byli úřady vyháněni z míst, kde se chtěli usadit, zároveň však jim za to hrozil postih. Tato patová situace byla vyřešena až nařízením ministerstva vnitra z 13. února 1940, jímž byly obce donuceny povolit Romům aby se usadili v jejich obvodu. V Brně bylo takto usazeno 256 Romů, z nichž několik rodin zde byl usazeno na příkaz úřadů (např. rodiny A. Weinlicha, E. Forstové nebo A. Ištvánové jednalo se celkem o 23 osob, které byly ubytovány v kolonii U kostivárny). Obce zároveň měly podávat pravidelné zprávy o chování nově usazených Romů; ti tak byli de facto pod policejním dohledem. Místní úřady ve většině zpráv uváděly, že Romové řádně pracují a žijí. Přesto jako preventivní opatření navrhovaly internaci v kárných pracovních táborech. Nacisté schvalovali toto opatření s tím, že jde pouze o dočasný stav. Internaci mužů v kárných pracovních táborech považovali za přechodné období před zásadnějším řešením cikánské otázky, které se ale mohlo začít realizovat až po likvidaci jakýchkoliv náznaků autonomie protektorátních úřadů. Až do roku 1942 proto byli ostatní Romové ponecháni v relativním klidu. 3.1 Kárný pracovní tábor v Hodoníně u Kunštátu - 12 -

Na území protektorátu byly zřízeny dva kárné pracovní tábory v Čechách v Letech u Písku a na Moravě v Hodoníně u Kunštátu. Vzhledem k tomu, že naše práce se zabývá zejména moravskými Romy, budeme se věnovat především hodonínskému táboru. Kárný pracovní tábor v Hodoníně u Kunštátu byl otevřen 10. srpna 1940. Nacházel se asi 700 metrů od obce Hodonín, na okraji lesíku Ubčina. Byl určen pro vězně z Moravy a skládal se ze 3 velkých dřevěných baráků, které mohly pojmout v létě 300 a v zimě 200 osob (byl tedy větší než letský tábor, jehož kapacita byla 240 osob v létě a 80 v zimě) a čtyř menších baráků, které sloužily jako kuchyně s jídelnou, ošetřovna (lékařská ordinace, místnost pro nemocné a umývárna), kancelář pro četníky a hospodářský barák sloužící k ustájení koní, uskladnění palivového dřeva apod. Dále se zde nacházel vodojem, studna, latríny a kotce pro psy. Osazenstvo tábora tvořili muži vyhýbající se práci nebo nedodržující zákaz kočování. V seznamech tábora byli Romové označováni velkým písmenem C (zkratka za slovo Cikán). Takto označených vězňů bylo v táboře přibližně 10 25 % z počtu všech internovaných. Muži zde většinou pracovali na stavbě silnic, v lese nebo v kamenolomu. Vězňové byli do tábora posíláni prostřednictvím okresních úřadů. Tábor byl řízen protektorátními orgány, dozor zajišťovali protektorátní četníci 4 Protiromská opatření v roce 1942-13 -

4.1 Situace před rokem 1942 Protiromská opatření přijatá po vzniku protektorátu, tedy zákaz kočování, nebo možnost internace romských mužů v kárných pracovních táborech, navazovala na opatření prvorepublikových úřadů. Romové žijící na území protektorátu byli evidováni kriminální policií, žili pod stálým dohledem, místní úřady pravidelně podávaly zprávy o jejich chování. 4.2 Vládní nařízení o preventivním potírání zločinnosti Vládní nařízení č.89/42sb. ze dne 9. března 1942 o preventivním potírání zločinnosti, se stalo výchozím dokumentem pro zahájení řešení cikánské otázky. Tento zákon byl kopií stejnojmenného říšskoněmeckého výnosu H.Himmlera z roku 1937. Zaváděl policejní preventivní vazbu, která se vztahovala na tzv. asociály. Tato vazba byla časově neomezená. Mohla být uvalena kriminální ústřednou v Praze, nebo kriminální policií při brněnském policejním ředitelství. Zvláštní část v zákoně byla věnována Cikánům a osobám žijícím po cikánském způsobu. Tyto osoby mohly být uvězněny, pokud bez povolení opustily místo pobytu. Na území protektorátu byla preventivní vazba vykonávána v Praze-Ruzyni, v Brně (pobočka v Olšovci) a v Pardubicích, v tzv. sběrných táborech. Dále pak v bývalých kárných pracovních táborech, teď přejmenovaných na cikánské. Nejhorší variantou byl transport do koncentračního tábora Osvětim (něm. Auschwitz). V těchto transportech, které byly vypravovány od dubna 1942 do února 1944, ale Romové tvořili pouze malou část. 4.3 Soupis Cikánů z roku 1942 Nacisté se stále snažili zvýšit míru podřízenosti protektorátních úřadů, proto došlo na počátku července 1942 k reorganizaci protektorátní policie. Do nově zřízené funkce generálního velitele neuniformované protektorátní policie nastoupil důstojník SS E. Weinmann. Jeho prvním opatřením bylo dne 10. července 1942 vydání výnosu o potírání cikánského zlořádu. Nařizoval provedení soupisu všech Cikánů a cikánských míšenců žijících na území protektorátu. Tento výnos byl obdobou říšskoněmeckého nařízení z roku 1938 (které již bylo uplatňováno na území, které bylo k Německu přičleněno po mnichovské dohodě). - 14 -

Soupis byl proveden četnictvem a policií ve dnech od 1. do 3. srpna 1942. Koordinátorem akce byla kriminální ústředna v Praze, okresní úřady pak měly zajistit průběh soupisu organizačně. Jednotlivé obce musely sestavit seznamy všech osob, kterých se soupis týkal a zajistit jejich předvedení. Příslušné policejní orgány vypracovaly obsáhlou dokumentaci o každé rodině i jednotlivci. Byly vyplněny dotazníky, spolu s fotografiemi a daktyloskopickými kartami. Rozhodnutí zda se jedná o Roma nebo romského míšence bylo ponecháno na jednotlivých policejních úřadech. Výsledky soupisu byly vyhodnocovány do konce března 1943. Soupisu se celkem podrobilo 11 886 lidí. Z tohoto počtu bylo přibližně 5180 osob označeno za osoby žijící po cikánském způsobu; přitom za Romy bylo považováno pouze 266 osob. Soupisem bylo zapsáno asi 6500 etnických Romů a romských míšenců, kterým byly odebrány kočovnické listy. Toto opatření bylo motivováno převážně rasově, neboť neromští kočovníci mohli kočovat i nadále. Všem osobám nad 14 let byly odebrány průkazy totožnosti a napříště se měly legitimovat pouze cikánskými legitimacemi. Většina osob, které byly označeny za Cikány nebo cikánské míšence, byla propuštěna. Musely se však zavázat, že se bez povolení nevzdálí z místa svého trvalého pobytu. Zároveň již probíhaly přípravy na jejich pozdější likvidaci. Na menší část osob, které se podrobily soupisu, byla uvalena preventivní vazba v cikánských táborech. 5 Protektorátní cikánské tábory - 15 -

Výnos o potírání cikánského zlořádu se stal výchozím dokumentem nejen pro provedení soupisu, ale také pro zřízení tzv. cikánských táborů, a to na místech původních kárných pracovních táborů. Vzorem pro zřízení těchto táborů se stala již existující podobná zařízení, např. v rakouském Lackenbachu. Do nově zřízených táborů měli být zařazováni především Romové splňující podmínky pro uvalení preventivní policejní vazby - tedy kočovný způsob života, vyhýbání se práci apod. Účelem táborů bylo podle ministerského výnosu vychovat Cikány, cikánské míšence a osoby žijící po cikánském způsobu k práci, pořádku a kázni. Na návrh četnických stanic byli takto označení Romové i se svými rodinami zařazováni do transportů, jejichž cílem byl v Čechách tábor v Letech u Písku a na Moravě tábor v Hodoníně u Kunštátu. Z těchto táborů museli být před 1. srpnem 1942 propuštěni nebo přemístěni jinam neromští vězňové. Na rozdíl od předchozího typu internačních táborů kárný pracovní byl tzv. cikánský tábor určen nikoliv pouze pro muže, ale pro celé romské rodiny. Tábory měly sloužit jako místa koncentrace Romů před jejich odsunem ke konečnému řešení do koncentračního tábora v Osvětimi. 5.1 Cikánský tábor v Hodoníně u Kunštátu Cikánský tábor v Hodoníně u Kunštátu vznikl na místě bývalého kárného pracovního tábora. Byl schopen pojmout 300 vězňů, jeho kapacita však byla brzy po otevření značně překročena. Během prvních srpnových dnů roku 1942 se tábor rychle zaplnil, takže od 5. srpna nebylo kde ubytovat nově příchozí rodiny. Přistupovalo se tedy k nouzovým opatřením vězňové byli ubytováváni v kočovných vozech nebo jen ve stanech. Tato provizoria se však s příchodem podzimu musela zrušit; k ubytování nadbytečných vězňů byly proto během října a listopadu postaveny dva dřevěné baráky. Od ledna následujícího roku se stavěly další tři baráky, určené jako dezinfekční a odvšivovací stanice, a také izolační barák, který sloužil lidem nemocným břišním tyfem. Nejenom ubytovací, ale také stravovací a hygienické podmínky byly katastrofální. Strava byla podávána jen v nejnutnějším množství, vězně proto téměř neustále sužoval hlad. Dávky byly dočasně zvýšeny pouze před odjezdem do koncentračního tábora v Osvětimi. - 16 -

Tábor neměl potřebné hygienické zařízení pro tak velký počet lidí. To vedlo k častým onemocněním vězňů. Vyvrcholením bylo propuknutí tyfové epidemie na přelomu let 1942-43. Nad táborem byla vyhlášena karanténa a od 17. února 1943 byl izolován od okolí. Velitelem tábora byl Štefan Blahynka, který zde působil od prosince 1940, nejdříve ve funkci ředitele kárného pracovního, později cikánského tábora. Po vypuknutí tyfové epidemie v zimě 1942 odešel do tábora v Letech, aby zde připravil deportaci vězňů do Osvětimi. Po splnění tohoto úkolu se vrátil zpět do hodonínského tábora, kde zůstal až do jeho likvidace I v tomto táboře zajišťovali kázeň převážně protektorátní četníci. Jejich maximální počet byl 40, přičemž jejich chování k vězňům bylo v mnoha případech velice hrubé. Pomocnými orgány při zajišťování kázně v táboře byli vězeňští funkcionáři. Pro tento účel byli vybíráni zvláště hrubí a suroví vězni. Skutečným postrachem byl vězeňský funkcionář Blažej Dydy, který byl 29. dubna 1947 odsouzen brněnským lidovým soudem k těžkému doživotnímu žaláři za šikanování a hrubé zacházení se spoluvězni. Také on měl zásluhu na tom, že režim v táboře byl provázen neuvěřitelnou krutostí, násilím a strachem. Lékařskou službu v hodonínském táboře vykonával MUDr. Josef Habanec. Po propuknutí epidemie břišního tyfu na přelomu let 1942-43 byl do tábora přeřazen židovský lékař MUDr. Alfréd Mílek. Vztahovalo se na něj nařízení o omezeném styku Židů s ostatním obyvatelstvem, proto mohl lékařskou službu poskytovat pouze rasově méněcenným romským vězňům. Po jeho deportaci do Osvětimi byl nahrazen rovněž židovským lékařem z letského tábora. Jediným legálním způsobem jak se dostat z tábora, bylo podat žádost o propuštění. Tyto žádosti se vyřizovaly u soudu v Brně. Protože jen velmi málo z nich bylo vyřízeno kladně (např. rodina Danielů z Oslavan se na přechodnou dobu mohla vrátit domů), někteří vězňové se pokoušeli o útěk. Jako první uprchla 16. srpna 1942 Anna Růžičková s dcerou Barborou a vnukem Janem; po více než dvou měsících skrývání v lese však byli 28. října u Boskovic dopadeni a deportováni zpět do tábora. Jen několik málo útěků se podařilo. V naprosté většině případů byli vězňové vráceni zpět do tábora a potrestáni krutým bitím. Všichni vězni v táboře museli pracovat. Od této povinnosti nebyly osvobozeny dokonce ani děti. Pracovalo se buď na vnějších pracovištích, nebo uvnitř tábora. Vnější pracoviště byla rozmístěna na stavbě nové silnice z Plzně do Moravské Ostravy. Muži byli využíváni při lamačských a výkopových pracích, nebo káceli stromy či dobývali pařezy, ženy - 17 -

zase drnovaly dna příkopů a kladly drenáže. Děti a mladiství potom výkopy odvodňovali, upravovali terén apod. Uvnitř tábora vězni prováděli především úklidové a stavební práce, jako stavba obytných baráků, budování vodovodu, kopání sklepa. Někteří vězni pracovali také pro místní rolníky, např. při sklizni obilí nebo brambor, kteří si tuto velmi levnou pracovní sílu mohli objednat u velitele tábora. Peníze, které takto vydělali, sloužily k pokrytí nákladů na provoz tábora. Celkem prošlo cikánským táborem téměř 1400 osob, z nichž asi 29,8% byli muži, 32,4% tvořily ženy a 29,9% děti. Pouze 176 osob se vrátilo na svobodu. Následkem nemocí a špatných podmínek zde zahynulo 207 lidí. 6 Výnos H. Himmlera o deportaci Romů do Osvětimi Na podzim roku 1942 se cikánská otázka blížila ke svému konečnému řešení. Rozkaz H. Himmlera z 16. prosince 1942 nařizoval pro všechny Cikány, cikánské míšence a - 18 -

neněmecké příslušníky romských skupin balkánského původu internaci v koncentračním táboře Osvětim-Březinka (něm. Auschwitz-Birkenau). Deportace se neměly vztahovat na Sinty (němečtí Romové) a Lallery (Romové, kteří od poloviny 19. století přišli z Čech do Německa). Dále mohly být vyňaty ty osoby, jejichž manžely byly plnoprávní příslušníci německého národa (ti by se ale pak museli podrobit sterilizaci) a také lidé s trvalým bydlištěm a stálou prací, muži sloužící v armádě a osoby s cizí státní příslušností. Proti udělování takovýchto výjimek ale protestoval vedoucí Hitlerovy kanceláře M. Borman i sám Hitler. S poukazem na to, že by toto jednání nebylo pochopeno veřejností, se tedy nerealizovalo. Nařízení o deportacích se vztahovalo na území Německé říše (včetně okupovaného Rakouska a Sudet), Belgii, Holandsko, Lucembursko, Polsko a Protektorát Čechy a Morava. Z těchto území měli být Romové soustředěni do koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau. Tento Himmlerův rozkaz byl 29. ledna 1943 doplněn prováděcími směrnicemi RSHA a o den později pokyny téhož úřadu k zabavení majetku Romů jako nepřátel říše. 6.1 První transport moravských Romů V Brně se vůbec první transport vypravený z protektorátu do osvětimského koncentračního tábora začal připravovat od počátku března 1943. Do stájí jízdního oddílu protektorátní uniformované policie na Masné ulici č. 3 byly soustřeďovány romské rodiny z Bystrce, Slatiny a Černovic, z kolonií Řádky, U olší, U kostivárny a z dalších okresů z okolí Brna, např. z Oslavan, Bořitova či Žebětína. Dozorem byl pověřen Josef Herzig, kriminální rada německé Kripo. Za hladký průběh celé akce odpovídal tehdejší komisař kriminálního oddělení brněnského policejního ředitelství J.Bilík. Po příchodu na Masnou ulici museli vězňové odevzdat osobní doklady. Potom odcházeli do městské dezinfekční stanice k ostříhání a celkové očistě. Po návratu se provizorně ubytovali na hromádkách slámy a čekali, co bude dál. Někteří se snažili uplatit J. Herziga, případně strážmistra neuniformované protektorátní policie A. Dubového, aby je pustili. Podařilo se to však jen několika málo lidem, kteří se potom mohli vrátit domů. Ostatní se ocitli na jmenném seznamu, podle kterého byli zařazováni do transportu. Transport vyjel 7. března 1943. Skládal z 23 nákladních vagónů; z tohoto počtu bylo osm vagónů ze Starého Města (asi pro 350 osob), tři vagóny z Jihlavy (pro 100 osob) a šest vagónů z Olomouce. Zapečetěné vagóny se připojovaly k osobním vlakům. Neuniformovaná - 19 -

protektorátní policie doprovázela vlaky až do Ostravy, odkud transport eskortovala německá kriminální policie. Z osvětimského nádraží potom transport doprovázely stráže SS. Vlak zastavil na vedlejší koleji naproti vchodu do ženského tábora v Osvětimi- Březince, kde byli vězňové brutálně vyloženi a nákladními auty odvezeni do cikánského tábora. První noc strávili vestoje, kvůli zoufalému nedostatku místa, protože byli všichni nacpáni do jednoho bloku. Evidence se prováděla až po dvou týdnech, 20.- 23. března 1943. Každému vězni bylo přiděleno číslo, před kterým bylo písmeno Z (zkratka za Zigeuner Cikán). Vězňové byli zároveň tetováni na levé předloktí. Prvním brněnským transportem bylo do osvětimského tábora celkem dopraveno 492 mužů a 546 žen. Věkové složení transportovaných vyplývá z následující tabulky: Věk Ženy Muži Obě pohlaví 0-14 211 38,64% 220 44,71% 431 41,52% 15-59 303 58,72% 242 49,18% 545 52,50% 60+ 32 5,86% 30 5,08% 57 5,49% Celkem 546 492 1033 Nejmladší z transportovaných byla Františka Valošková (nar. 11. ledna 1943). Byly jí necelé dva měsíce. Nejstarší obětí byla Cecílie Berousková (nar. 4. října 1857). Bylo jí 86 let. Naprostá většina transportovaných mužů (455) byla státními příslušníky Protektorátu Čechy a Morava. Podobné to bylo i u žen, kde bylo 533 státními příslušnicemi protektorátu. Část mužů a žen z brněnského transportu byla dočasně nebo trvale přemístěna do jiných koncentračních táborů (např. do hlavního tábora Auschwitz I, do Buchenwaldu, do tábora v Ravensbrücku nebo v Natzweileru). V těchto táborech byly snesitelnější životní podmínky; vězňové tedy měli o něco větší šanci na přežití. Naopak ti, kteří zůstali v cikánském táboře, tam postupně vymírali. Zásluhu na tom měly nelidské ubytovací a hygienické podmínky, naprostý nedostatek jídla a těžká práce. Prvním hromadným transportem, který byl vypraven z Brna, bylo do koncentračního tábora v Osvětimi odvezeno přes tisíc mužů, žen a dětí z celé Moravy. Více než dvě třetiny z transportovaných osob prokazatelně zahynuly. Celkem 737 lidí. Ale ani toto hrozné číslo není konečné, protože v něm nejsou zahrnuta úmrtí z posledních dnů existence tábora. - 20 -

6.2 Transporty mířící z Hodonína u Kunštátu do Osvětimi Z hodonínského tábora byly vypraveny dva hromadné transporty. První transport tzv. asociálů odjel 7. prosince 1942. Skládal se ze 78 hodonínských vězňů (47 mužů a 29 žen) a 13 dalších Romů internovaných v brněnské policejní věznici. Byl realizován na základě výnosu o preventivním potírání zločinnosti. Směřoval do koncentračního tábora Auschwitz I. Hlavní transport z hodonínského tábora se uskutečnil již na základě Himmlerova výnosu z 16. prosince 1942. Na štábní poradě generálního velitele neuniformované protektorátní policie, která proběhla 12. února 1943, byl dohodnut postup deportací. Nejdříve měli být do koncentračního tábora přesunuti vězňové z protektorátních cikánských táborů. Poté měli následovat Romové, kteří byli dosud ponecháni na svobodě. Vězni z cikánských táborů museli být před odjezdem zdraví a odvšivení. Pak mělo být vypráno jejich prádlo a vydezinfikovány baráky, kde žili. Transportu mělo předcházet sestavení jmenného seznamu po 60-80 osobách (podle příbuzenských vztahů den Sippen nach ). Do seznamů se nesměli zařazovat nemocní vězňové ani pomocné síly (např. ti, kteří pracovali v kuchyních, ošetřovnách), neboť by se muselo čekat na zapracování nových pomocníků a výsledky jejich zdravotních testů. To by narušilo plynulost deportací. Po odjezdu transportů z cikánských táborů by se v teď už prázdných táborových barácích začali shromažďovat zbývající Romové, až dosud žijící volně. Zdravotní situace v cikánských táborech (především epidemie tyfu, kvůli které byla od 15. ledna vyhlášena nad tábory karanténa) však byla do té míry nepříznivá, že se tento postup deportací nedal dodržet. Proběhl tedy v přesně opačném sledu: do koncentračního tábora v Auschwitz-Birkenau nejprve v březnu 1943 přijely transporty dosud svobodně žijících Romů převážně z Moravy, zatímco transporty z obou táborů dorazily až v květnu a srpnu. Druhý hromadný transport z hodonínského cikánského tábora byl vypraven 21. srpna 1943 a bylo jím odvezeno 749 vězňů. Vlak skládající se z 20 nákladních a dvou osobních vagónů vyjel z nádraží v Nedvědici. V Brně byl transport rozšířen o 17 vězňů z brněnské věznice a odtud pak pokračoval do Přerova. Celkem tedy jelo 766 osob. Brzy ráno 22. srpna dojel vlak do Moravské Ostravy, kde ho převzala německá bezpečnostní policie. Pod jejím - 21 -

dohledem opustil město a krátce před polednem dorazil do cílové stanice, odkud pro většinu transportovaných nebylo návratu. Po odjezdu druhého transportu zůstalo v cikánském táboře 62 vězňů. Z nich 26 bylo propuštěno na svobodu, 22 osob neschopných transportu bylo převezeno do brněnské donucovací pracovny a zbytek byl určen k úklidu a dezinfekci táborového areálu. V zimě 1944 byli spolu s pardubickým transportem převezeni do koncentračního tábora v Osvětimi. 6.3 Další transporty moravských Romů V rychlosti, jakou byly transporty vypravovány, se české a moravské prostředí podstatně lišilo. Zatímco v Čechách byli Romové odsunuti během jara 1943, na Moravě zůstalo po první vlně deportací několik usedlých romských rodin. Německé kriminální policii připadal jejich počet příliš vysoký. Po přezkoumání se ukázalo, že v Brně a Vyškově žijí jen ti Romové, které německá kriminální policie propustila ze sběrných míst na svobodu. Největší počet výjimek byl udělen v okrese Zlín, kde byly evidovány 103 osoby. Z nich 38 uprchlo nebo bylo ve vězení a 26 bylo na nucených pracích v říši. U zbylých 39 Romů byla provedena kontrola a poté byli zařazeni do transportu mířícího do Osvětimi. Jedna z mála známých udělených výjimek byla rodina hudebníka Jožky Kubíka, za niž se zaručil kolaborantský spolek Národopisná Morava, a proto nebyla zařazena do transportu. 7 Koncentrační tábor Osvětim Osvětim (německy Auschwitz) je souhrnný název pro jeden z nejrozsáhlejších a nejobávanějších vyhlazovacích táborových komplexů, který nacisté vybudovali. Rozkládal se západně od Krakova, který byl za druhé světové války metropolí Generálního - 22 -

gouvernementu, mezi řekami Vislou a Solou. Tábor tvořily tři vzájemně propojené části: první z nich - Auschwitz I vznikla roku 1940 v blízkosti města Osvětim. Původně byla určena pro polské politické vězně, postupně se rozšiřovala v rozsáhlý tábor nucené koncentrace, z něhož se nakonec stal tábor kmenový, který měl řídící úlohu v celém táborovém komplexu. Druhá část - Auschwitz II-Birkenau byla vybudována roku 1942 asi tři kilometry od Osvětimi, na území vystěhované a zbourané obce Březinka (německy Birkenau). Zpočátku měla sloužit k věznění válečných zajatců, později ke koncentraci a vyhlazování Židů, Romů a politických odpůrců. Třetí část - Monowitz - byla vybudována roku 1943 jako vnější tábor. Byla vybudována na územích dalších vystěhovaných obcí - Babice, Budy, Broszkowice, Harmeže, Plawy a Rajsko. Zahrnoval také několik desítek menších táborů na mnoha místech v Horním Slezsku. Romové byli vězněni ve všech částech koncentračního tábora. V Auschwitz I to byli ti, kteří přijeli v tzv. asociálních transportech, nebo tam byli přemístěni. Obývali blok 10, tzv. cikánský. Romové věznění v táboře Monowitz pracovali v podtáborech, hlavně v Babicích a Budách. Nejvíce Romů však bylo soustředěno do Auschwitz -Birkenau. 7.1 Cikánský tábor v Auschwitz-Birkenau Osvěnčinate hi kher báro, odoj amen phándle. Har amen líle, o, bala amenge činde téle, háby amenge dine, hamáre háby jon líle. (Nečas C.: Z Brna do Auschwitz-Birkenau, str. 7) V Osvětimi je velké vězení, tam nás zavřeli. Když nás brali, ó, vlasy nám ostříhali, háby nám dali, naše nám vzali. Část Auschwitz-Birkenau byla záměrně umístěna do naprosto nevhodného prostředí. Okolní bažinatý terén téměř nevysychal, takže byl příčinou stálých vlhkých výparů a obrovského množství komárů. Také klimatické podmínky byly nepříznivé podnebí se vyznačovalo velkými teplotními výkyvy přes den a značnými rozdíly během roku, kdy na jaře a na podzim byly vichřice a husté mlhy, v létě úmorná vedra a v zimě nesnesitelný chlad a mráz. Stavba cikánského tábora začala bezprostředně po vydání Himmlerova výnosu z 16. prosince 1942. Koncem února 1943, kdy byl tábor otevřen, stály všechny dřevěné bloky a dvě - 23 -