TAXONOMIE, ROZŠÍŘENÍ A BIOLOGIE V PŘÍRODĚ ZMIJE WORTINGTONOVI - BITIS (KENIABITIS) WORTHINGTONI TAXONOMY, DISTRIBUTION AND BIOLOGY OF THE KENYA HORNED VIPER BITIS (KENIABITIS) WORTHINGTONI Tomáš Mazuch (text a fotografie) Brožíkova 427, Pardubice 530 09, Česká Republika, e-mail: tomas. mazuch@quick.cz Reptilia: Serpentes: Viperinae Rod: Bitis Gray 1842 Typový druh: Vipera (Echidna) arietans Merrem, 1820 Cobra Laurenti 1768, Viper De Beaquvois,1799 (part.), Echidna Merrem,1820, Vipera Merrem 1820, Cerastes Wagler 1830, Clotho Gray 1842, Echidne Duméril et Bibron 1844, Calechidna Tschudi, 1846, Echidna Reichenow 1874, Echidra Kingsley 1888, Bitus Hewitt 1912, Hallowellius Reuss 1939, Hindius Reuss 1939, Macrocerastes Reuss 1939 Podrod: Keniabitis Lenk, Herrmann, Joger, Wink 1999: 36-37 (další podrody rodu Bitis: Calechidna Tschudi 1846, Macrocerastes Reuss 1939 a Bitis Merrem 1820) Druh: Bitis (Keniabitis) worthingtoni Parker 1932 Bitis worthingtoni Parker 1932: 221-223 Typová lokalita: shore of Lake Naivasha, Keňa Synonyma: Bitis worthingtoni PARKER 1932: 221 Bitis worthingtoni LOVERIDGE, 1957 Bitis worthingtoni GOLAY et al., 1993 Bitis worthingtoni - WELCH 1994 Bitis worthingtoni SPAWLS et BRANCH, 1995 Bitis (Keniabitis) worthingtoni - LENK et al. 1999 Bitis worthingtoni - MCDIARMID, CAMPBELL & TOURÉ 1999 Bitis worthingtoni SPAWLS et al., 2002 Bitis worthingtoni MALLOW et al., 2003
Popis: Dorzália: 27-29 (výjimečně 31), Ventrália: 136, subkaudália: 19-33 (nerozdělená), průměrná velikost: 20-35 cm (max. 50-60cm), mláďata: 10-12 cm (14 cm), váha mláďat při narození: 2-3 g. Subkaudální šupiny nejsou rozdělené, kylnaté. Další údaje v orig. popisu. Funkce růžků nad očima není známa. Zoogeografické rozšíření: viz. mapa, endemický druh pro Keňu (v Keni dále rozšířeny z rodu Bitis Bitis arietans arietans, B. a. somalica, B. nasicornis, B. gabonica). Sympatricky žije s B. arietans. Nacházíme ji v nadmořské výšce obvykle přes 1500 m n. m. (do 2500 m n.m. Isemonger, 1983) podél Rift Valley. Lokality: severozápadní Kedong valley, okolo jezera Naivasha a Elmenteita po Njoro, Kipkabus, Eldoret, Kinangop, okolo Kijabe, na horách západně od jezera Naivasha,pravděpodobně na východním Mau escarpment. Okolo Narok (?) a Mt. Suswa. Na dno Rift Valley nevstupuje (naplatí pro okolí jezer). Pravděpodobně je více rozšířená, ale chybí herpetologický výzkum těchto oblastí zejm. severně od Naroku a západně od Mau escarpment.
Biotop: Žije na úbočí a náhorní plošině Rift Valley, vyhledává zejména dobře krytá a špatně přístupná často velmi kamenitá místa. Mnoho jedinců bylo nalezeno ve spadaném listí pod stromy rodu Tarchonanthus (Leleshwa). Nenajdeme ji v hustém vlhkém lese, spíše v křovinaté krajině (sušší) s dostatkém úkrytů, zejm. kamenů. Žije i v kulturní krajině. Obývá spíše chladnější oblasti (vyšší nadm. výška). Není nacházena na dně Rift Valley. Zmije žije skrytě a je velmi těžké ji v přírodě najít. Na vhodných místech je však hojná. Je terestrická. Přirozený biotop NP Hell s Gate (foto: M. Jirků, 2004) Ochrana: Zmije žije převážně v kulturní krajině, kde je ničen její přirozený biotop. Uvažuje se o ochraně tohoto druhu vzhledem k narůstajícím ilegálním odchytům a importům zejm. do USA a Německa (potažmo Evropy). Není zahrnuta v CITES. Odhadovaný export z Keni je ročně kolem 80 exemplářů. Spolu se zmijemi rodu Bitis (Calechidna) z JAR patří tato zmije mezi nejvzácnější zmije a hady Afriky. Během 6 měsíců (1999-2000) bylo vyvezeno jedním obchodníkem 37 exemp. těchto zmijí.
Biotop v kulturní krajině okolí j. Naivasha (foto: Tomáš Mazuch, 2003) Úpatí Rift Valley, na hranách začíná výskyt B. (K.) worthingtoni (foto: T. Mazuch, 2003) Biologie: Zmije mají v přírodě aktivitu noční. Mláďata se rodí v březnu až dubnu na začátku období deštů. Počet mláďat ve vrhu 7-12 a váží a měří 12-3 g. a 2-14 cm. V přírodě tyto zmije příjímají ještěry a zejména hlodavce (Spawls et al., 2002). Dožívá se 6 let a 6 měsíců (údaj ze zajetí). Na místech výskytu zmije je hojný na některých místech Chamaeleo (Trioceros) hoehnelii. Další sympatrická herpetofauna: Mabuya varia, Dasypeltis scabra, Lamprophis fuliginosus, Naja nigricollis a Crotaphopeltis hotamboeia a další. Potravní strategie je sit and wait. Během chladného období může být její aktivita denní (Spawls et Branch, 1995). Dno Rift Valley, v pozadí Mt.Longonot, nepravděpodobný výskyt B. (K.) worthingtoni (foto: T. Mazuch, 2003)
Okolí jezera Elmenteita Okolí Kijabe Okolí Kijabe Chov: Chov i odchov se v zajetí daří. Není nijak náročná. Podmínky jsou podobné jako pro ostatní zmije např. Bitis arietans. Vhodnější je však snad možná nižší teplota. Přes den 20 25 C s možností vyhřátí pod žárovkou na 35 C. Zmije mají v terarijních podmínkách snahu tučnět při nadbytku potravy. Vhodné je praktikovat při snaze o rozmnožení období sucha (červenec prosinec) a deštů (leden červen). Toxicita: Jsou sporé údaje. Nezdá se však být její uštknutí pro zdravého člověka nebezpečné. Uštknut byl terarista. Kousnutí se však obešlo bez výrazných poruch zdraví. V ruce byla pociťována bolest. Ruka byla mírně oteklá.
Popis B. (K.) worthingtoni H. W. Parkerem: H. W. Parker, 1932: Scientific results of the Cambridge Expedition to the East African Lakes, 1930 1.-5. Reptiles and Amphibians. J. Linn. Soc. London, Zool. 38: 213-229. Okolí Kijabe, porosty Leleshwa s další vegetací. Typická vegetace pro místa rozšíření zmijí. Pohled na úbočí Rift Valley (a dno R. V.), biotop B. (K.) worthingtoni Tarchonanthus cf. camphoratus (Compositae), tzv. Leleshwa nebo Mileleshwa stránka 221 BITIS WORTHINGTONI, sp. n. Holotyp, samec, č. 1932.5.2.8. v Britském museu, z břehu jezera Naivasha, sběr E. B. Worthington. Nozdry namířeny vně, v jediném nasale, které se dotýká rostrálu a
prvního horního labiále. (Přítomnost sutury na dorzálním okraji přední části nozdry navrhuje domněnku, že tato situace vznikla fúzí rostro-nasální šupinou s nasále). Rostrál malý, okolo 1,5 x širší než hluboký (=deep), hlava pokladena malými, taškovitě kladenými, silně kylnatými šupinami, 12 interoculárií, zploštělá, vzpřímená, hrotu ( spine like ) podobná šupina Dospěléc B. (K.) worthingtoni Novorozené mládě (foto: J. Fleck, Elaphe 8, 2003) nad každým okem, měřící 2/3 horizontálního průměru oka, dvě série šupin mezi okem a supralabiálii, 18-19 štítků kolem oka, dvě šupiny mezi supranásáliemi v předu, 11-13 horních labiálií, 5 spodních labiálií v kontaktu s infralabiálii ( chinshields ). Šupiny (dorzální, pozn. překl.) v 27 řadách ve středu těla, všechny silně kylnaté, ventrálií 136, anální štítek nerozdělený, subkaudálií 28, nerozdělené, mimo 7. a 26., které jsou rozdělené a abnormální v having two shields on the right corresponding to one on the left. Šedo-hnědý dorzálně, se světle žlutým dorzolaterálním pruhem na každé straně na 7. až 9. řadě dorzálií, nahoře a dole hraničí tento pruh se skupinami černých poloměsičitých skvrn, někdy se světlým centrem, z kterých jsou horní skupiny větší a smí korespondovat nebo se střídat se spodními. Hlava je světlejší, dorzální tmavá zóna zadní plochy hlavy pokračuje na týl, kde vytváří velmi pravidelný, černý, přísně světle zakončený šíp hlavy (= arrow head ), malá černá skvrna pod očním supraciliárním hrotem, horní i dolní labiálie černé, bíle skvrnité. Břicho bělavé, silně kropenaté a tečkované černě, ocas uniformě žluty ze spodu. stránka 222 Celková délka 275 mm, ocas 33 mm. This very distinct new species is akin in several ways to B. atropos (Linn.) and to B. caudalis (Smith), but differs from any known species of Bitis in having the nasal in contact with the rostral, and single subcaudals. These diffrences would, at first sight, appear to indicate that the species ought to be referred to some other genus, possibly a new one, for they are just the characters normally used to differentiate the various genera of the Viperinae. Too much stress, however, should not be placed on these two points. The subcaudal contidion, for example, is very variable in some other vipers, particularly in Trimereserus monticola Gunther, where all my be divided to all entire, and even within the genus Bitis osme variation is found, females of B. caudalis have the normal subcaudals replaced by small keeled scales. The nasal contidion may have even less
singificance, for, as indicated above, there may be anomalous fusion of two or more shields, and in all orthe ways the nostril, situated in an excavated nasal wiht a crescentic supranasal above it, is similar to that of all the known species of Bitis. But the best indication of generis relationship is furnished by the presence of a supranasal sac, a character not hitherto recorded, but present in all the seven species aot the genus examined as well as in the new form. This sac is a semi-lunar pocket, lying immediately under the supranasal scute and almost coincident with it in size and shape. Superficially it appers as if the supranasal scute, instead of being in juxtaposition to the nasal, as is usual in the majority of snakes, imbricates it. But, althougt this may have been the origin of the cavity, the fact that it persists in Pseudocerastes, a derivative of Bitis in which the supranasal is wanting, suggests that it may have a deeper significance. The cavity is lined by a horny cuticle which is continuous with the external cuticular layer and apperars to be shed with it at sloughing, and microtome sections of the head of and embryo Bitis arietans fail to show any modification of the epidermis which would suggest that the pit has any sensory function. The dorsal side of the cavity, that is to say, the under surface of the supranasal shield, is lined by an epithelium similar to that of the lower surfaces of the other head-scales, it is regularly beset wiht projecting hemispherical cells which give it a Fylogram Viperinae, pozice druhů rodu Bitis téměr identická s fylogramem v Lenk et al, 1999 (Lenk et al., 2001) minutely granular appearance in surface view. The lining of the ventral side of the sac, the portion of the nasal scale which is not visible from outside, differs, however, from the upper surfaces of the other head-scales in having only a very thin, not corrugated epidermis and a very delicate cuticle. No specialised nerve-endings were seen, but dissection of an adult Puff-adder s head showed that the sac receives a number of branches from the ophthalmic branch ot the fifth cranial nerve, the nerve which supplies the region to the nostril.
The sac is best developed in B. nasicornis, where it extends under the nasal horn and is only narrowly separated from its fellow of the opposite side, it is also present and wll developed in B. gabonicus, B. atropos, B. arietans, stránka 223 B. inornata, B. cornuta, B. caudalis, and Pseudocerastes persicus. An invagination in the nasal region fo a viper at once suggests the possibility of relationship with the pit of the Crotalinae and it is not impossible that the two are homologous. No very definte evidence can be brougt forward in support on such a view except the general situation between nostril and eye, a general similarity between the lining membranes of the two (West, 1900, pp. 49-59, pl. iv.) and the fact that the Crotaline pit, though not connected with the nostril, is also partly innervated by the ophtalmic brach of the trigeminal nerve. A comparison of the early developmental stages of both may produce evidence for or against this hypothesis. (konec, částečný překlad a kompletní přepis popisu B. (K.) worthingtoni)
-Zmije je pojmenovaná po Dr. E. B. Worthingtonovi, který našel holotyp během expedice k východoafrickýchm jezerům -.
Nakuru District, Ngondi settlement (1998), Samice, Dorzália: 28, Ventrália: 138, Subkaudália: 24, Preventrália: 2, Supralabiália: 11 (LS), 12 (PS), Sublabiália: 14, Cirkumokulária: 18 (LS), 16 (PS), 1 řada šupin mezi cirkuokulárii a supralabiálii, délka cca 30 cm. (foto: Tomáš Mazuch, 2004) Popis rodu Keniabitis Lenk et al., 1999 Lenk,P.; Herrmann,H. W.; Joger,U. & Wink,M. 1999: Phylogeny and taxonomic subdivision of Bitis (Reptilia: Viperidae) based on molecular evidence. Kaupia (Darmstadt) (8): 31-38. Podrod Keniabitis new subgenus Monotypický, zahrnující pouze typový druh: Bitis (Keniabitis) worthingtoni Parker, 1932. Definice: Velikostně malá zmije (max. délka 600 mm), charakteristická jednotlivou jednoduchou rohu podobnou šupinou nad každým okem, přímý kontakt mezi nasale a rostrale a nerozdělenými subkaudáliemi. Žádný přední hřeben ( ridge ) na septomaxille, postorbital does not contact prootic (Groombridge, 1980). Velmi specifický cytochrom b obsahující modifikované unikátní aminokyseliny v čtyrech pozicích (Histidin na poz. 42, Isoleucin na poz. 63, Treonin na poz. 89, Valin na poz. 155). Rozšíření: Keňa. Koment: Pokud je to pravda, že Keniabitis obsazuje bazální pozici ve fylogramu ve vztahu k ostatním podrodům rodu Bitis, mohl by být povýšen na samostatný rod.
Reference: Fleck,J. 2000 Bemerkungen zur Kenia-Hornpuffotter, Bitis worthingtoni, sowie Beobachtungen bei der Haltung und Vermehrung. Elaphe 8 (3): 20-23 Herrmann,H. W.; Joger,U.; Lenk,P. & Wink,M. 1999 Morphological and molecular phylogenies of viperines: conflicting evidence?. Kaupia (Darmstadt) (8): 21-30 Lenk,P.; Herrmann,H. W.; Joger,U. & Wink,M. 1999 Phylogeny and taxonomic subdivision of Bitis (Reptilia: Viperidae) based on molecular evidence. Kaupia (Darmstadt) (8): 31-38 McDiarmid,R.W.; Campbell,J.A. & Touré,T.A. 1999 Snake species of the world. Vol. 1. Herpetologists' League, 511 pp. Parker,H.W. 1932 Scientific results of the Cambridge expedition to the east African lakes, 1930-31. 5. Reptiles and amphibians. J. Linn. Soc. London, Zool. 38: 213-229 Spawls S., Howell K., Drewes R. and J. Ashe, 2002 A field guide to the reptiles of east Africa. Academic Press, London, San Diego: 1-543 Copyright 2006 Tomáš Mazuch.