Ten Years After (Lovely Days, Wiesen, 8. 7. 2011) Woodstock a léta po něm, to byla magická doba pro kapelu. Tehdy byli hlavní hvězdou všech lidí, kteří věřili v mír, lásku a hudbu a od té doby prý nikdy nebyli na dně. Prostě už skoro padesát let dělají přesně to, co je baví a tak, jak je to baví. Jak na tom budeme za 10 let? Leo Lyons říká: Já se cítím pořád stejně mladý jako zamlada. Osobně si myslím, že teď hraju líp, než jsem hrával, a že až už mi to nebude hrát, nechám toho. Tak to chci nechat. Taky chci zapracovat na tom, aby naše cestování bylo co nejpohodlnější. Zkusím trochu omezit počet žen, neprospaných nocí a alkohol. Ono to pomůže být zase mladší.
Eric Burdon (Animals) (Devín, Bratislava, 25. 8. 2011) Když jsme se Erica Burdona zeptali, co podle něj a pro něj charakterizuje současnou dobu, když 60. léta byly dobou sexu, drog a rock n rollu, zasmál se a odpověděl, že víc sexu.
Jethro Tull (Slavkov, 29. 8. 2009) Jiří Vondrák má s Jethro Tull, respektive přímo s legendárním Ianem Andersenem opravdu neobyčejný vztah. Jeho štáb byl u Andersonů doma a natočili splu hned několik krásných dokumentů. V rozhovoru pro Back Beat se tedy můžete těšit na překvapivé detaily. Proč jezdí na koncerty vlakem, kolik má psů nebo jaký je jeho vztah k Bohu. Tento rozhovor je, stejně jako tento fantastický umělec, první a nejlepší rockový flétnista neobvyklý a fascinující.
Pretty Things (Rock Café, Praha, 21. 10. 2011) Od jejich počátku je pronásleduje přízvisko ošklivější bratranci Rolling Stones. Prý to vzniklo proto, že britský tisk na nic lepšího nemohl přijít, poté co se jejich tvůrčí potenciál vybil na pojmenování Beatles a RS. Kromě toho se po jejich koncertech a televizních vystoupeních psalo: Dovolili byste dceři, aby si vzala něco takového? Když se prý šel Dick Taylor se svými vlasy až po pás - představit své první tchýni, ani ho nepustila do dveří a vyhrožovala, že spáchá sebevraždu, jestli si ho dcera vezme. Každopádně jejich energická show ukazuje, že vtipní a veselí muzikanti před sebou mají ještě spoustu skvělých let.
Yardbirds (Dům kultury, Teplice, 14. 10. 2011) S Yardbirds jsme se potkali krátce poté, co Chris Dreja utrpěl několik mrtviček a musel proto na čas opustit kapelu a odpočinout si. Yardbirds jsme tedy zažili jako skoro mladistvou kapelu s jedním zkušeným bubeníkem, který jako jediný pamatuje začátek 60. let, dobu, kdy s kapelou hrál Eric Clapton nebo Jeff Beck. Zkrátka skupina Yardbirds byla snad u všeho důležitého, co se v britské hudbě událo, a stále má co říct i mladým hudebníkům.
Uriah Heep (KC Vltavská, Praha, 24. 5. 2011) Jestli některé kapely zvou v České republice do menších klubů, tak s Uriah Heep si to pořadatelé dovolit nemůžou. Hvězdy melodického vokálního rocku potřebují opravdu velký prostor nejen pro svou spektakulární show, ale také pro davy fanoušků, které na ně i několikrát do roka v ČR přijdou po tisících.
John Mayall (Kongresové centrum, Praha, 12. 7. 2011) John Mayall není rozsvícený usměvavý chlapík. Je soustředěný a zamračený a když ho potkáte na chodbě, vypadá unaveně. Ale jakmile se rozsvítí reflektory, je z něj zase ta slavná bluesová legenda, v jehož kapele Bluesbreakers se postupně vystřídali Eric Clapton, Jack Bruce, Mick Taylor a další. Tím, že je o deset let starší, než rocková britská generace, se našemu cyklu trochu vymyká. Ale jedině v tom dobrém slova smyslu. Všichni skvělí hudebníci, se kterými jsme kdy mluvili, se o Johnu Mayallovi vyjadřují jen s tou nejvyšší úctou a proto si i my ceníme, že kvůli nám přišel na interview, ačkoliv měl do začátku koncertu jen několik málo minut.
Donovan Princ hippies sice ví, že už není mladý, ale necítí se zas o tolik starší. Hlavní je prý práce, víra v budoucnost a snaha najít cestu k lidem. Kdyby měl něco vzkázat lidem? Co bych lidem přál? Přežití. Přežití. Přál bych si zázrak, aby se navzájem všichni lidi na celém světě uvědomili, aby spolu komunikovali. Je to sen, je to poslání. A doufejme, že děti se v budoucnosti poučí z chyb, kterých se lidé dopustili v minulosti a že všechna velká náboženství světa se stanou jedním zázračným náboženstvím. Právě kvůli komunikaci a přežití. Ano.
Slade (Kofola Music Club, Krnov, 27. 10. 2012) Nekonformní kostýmy, hity, které dodnes slyšíte v reklamách i naprosto skvělí, usměvaví muzikanti plní elánu, kterým byste o moc víc než pětačtyřicet netipovali. Takoví jsou Slade v roce 2012. I na malinkém městečku jako je Krnov se před klubem tísní ve sněhové plískanici stovky fanoušků, aby mohli pány, kteří do své nadupané rockové muziky protlačili už v 70. letech elektrické housle, vidět a hlavně slyšet. Jejich šílené kostýmy definovaly vizuální stránku glam rocku.
Iron Butterfly (Retro Music Hall, Praha, 11. 3. 2012) Tvrdá muzika kapely, která se na Woodstock nedostala jen pro nepřízeň počasí, je pořád našlapaná a nekompromisní. Lee Dorman už sice špatně chodí a na celé interview se netváří moc nadšeně, obzvlášť, když ho zdržujeme od večeře. Ale nakonec si k nám přisedne i Ron Bushy a jsou z nich skvělí vypravěči s obrovským citem pro politickou a společenskou situaci, kteřé trefně glosují současný i minulý stav věcí. Ne nadarmo si pro svůj název zvolili rozporuplné spojení Kovový motýl. Vždycky věděli, že svět není jen černobílý a muzika že pomáhá najít další barevné odstíny.