PETR NERUDA ZDE ÑKA NERUDOVÅ eds.

ANTHROPOS St udi es i n Ant hr opol ogy, Pal aeoet hnol ogy, Pal aeont ol ogy and Quat er nar y Geol ogy, Vol. 29, / N. S. 21 /, 2009 PETR NERUDA ZDE ÑKA NERUD OVÅ eds. PETR NERUDA ZDE ÑKA NERUDOVÅ eds. MORAVSK KRU M L OV I V Vï CEVRSTEVNÅ L OKALI TA ZE ST E DNï H O A P OÇÅTKU ML ADÉ H O PALE OLI TU NA MORAVë Moravskÿ Kr u ml ov I V MULTI L AYER MI DDLE AND E ARLY UPPER PAL AE OLI THI C SI TE I N MORAVI A MORAVS K KRU ML OV I V MORAVSKÉ ZE MS KÉ MUZE U M BRNO 2009

13. POSTAVENÍ LOKALITY MORAVSKÝ KRUMLOV IV V KONTEXTU STŘEDNÍ EVROPY 13. POSTAVENÍ LOKALITY MORAVSKÝ KRUMLOV IV V KONTEXTU STŘEDNÍ EVROPY Superpozice čtyř archeologických vrstev zařazuje Moravský Krumlov IV mezi důležité středoevropské lokality. I přes řadu stratigrafických problémů přineslo studium nalezených artefaktů nové důležité poznatky do mozaiky našich znalostí o osídlení Moravy v průběhu středního a na počátku mladého paleolitu. Díky absolutní dataci všech archeologických horizontů můžeme aspoň rámcově chronologicky zařadit získané informace a zakomponovat je do současného modelu vývoje paleolitických populací v Evropě. Hlavní dochovaný archeologický pramen kamenná štípaná industrie nám demonstruje nejen způsoby výroby kamenných nástrojů, ale umožňuje přesněji specifikovat časový rozsah některých industrií a zároveň nám poskytuje indicie k pochopení vývojových tendencí. Při tvorbě časoprostorových modelů samozřejmě narážíme na několik limitujících faktorů, které můžeme jen obtížně vyloučit nebo kontrolovat. Prvním z nich je nízká četnost stratifikovaných lokalit s dostatečně průkaznými soubory. Důvod lze hledat v nízké hustotě obyvatelstva v průběhu středního a na počátku mladého paleolitu. Tlupy archaických sapientů byly asi většinou poměrně malé (např. Pettitt 1997), a proto množství lokalit a jejich plošný rozsah v dílčích oblastech nemusel být velký. Ani populace anatomicky moderních lidí nebyla na přechodu středního a mladého paleolitu o mnoho početnější. S tím souvisí případné možnosti detekce archeologických lokalit v terénu s nálezy uloženými in situ. To se týká zejména středopaleolitických lokalit, které jsou většinou kryty vrstvami převážně eolických sedimentů, které např. v oblasti Krumlovského lesa dosahují mocnosti i více než 7 m. Vzhledem k malému plošnému rozsahu většiny středopaleolitických lokalit je tedy možnost jejich objevení limitována i v archeologicky ideálních situacích. Využití nedestruktivních metod prospekce, jimiž jsou archeology efektivně vyhledávány pozůstatky libovolného pravěkého osídlení, je pro období paleolitu značně omezené (Nerudová 2008b), a lze je použít jen v situacích, kdy je narušen průběh starých sedimentů. Lze se tedy oprávněně domnívat, že řada středopaleolitických lokalit (a snad i časně mladopaleolitických) je ještě neobjevena a jednotlivé oblasti se mohou mezi sebou kvalitativně lišit podle podmínek sedimentace a stavu výzkumu. To vše samozřejmě znesnadňuje tvorbu prostorových modelů. Druhým a snad ještě vážnějším problémem jsou omezené možnosti absolutního datování. Pro období přechodu středního a mladšího pleistocénu máme k dispozici především luminiscenční metody (OSL datování sedimentů a TL datování přepálených artefaktů) a elektrospinovou rezonanci, která se provádí na zubech zvířat. Radiometrické metody můžeme pro střední paleolit využít jen v případě, kdy lze použít prvky s delším poločasem rozpadu (např. U/Th). Přechod středního a mladého paleolitu je již v dosahu radiokarbonové metody ( 14 C), kterou je potřeba kalibrovat, což je pro úsek 40 30 tisíc let BP stále problematické. Ve všech případech je ale chyba příliš veliká (pro střední paleolit v řádech tisíců až desetitisíců let). To vede někeré badatele až k názoru, že časoprostorové konstrukce jsou z hlediska metodologie výzkumu pozdějších období pravěku značně limitovány (Vencl ed. 2007, 12 13). Dalším faktorem, se kterým je nezbytné počítat, je chyba daná subjektivním přístupem badatele. Problematika analýzy kamenné štípané industrie má svá specifika, která jsou daná zejména tím, že prakticky nelze vyrobit dva stejné předměty. Pravěká archeologie má oproti paleolitickému výzkumu výhodu v tom, že artefakty, jako keramika, broušená nebo kovová industrie, jsou replikovatelné prakticky ve stejných tvarech, takže jejich popis lze lépe normalizovat. Tvary předmětů jsou dány čistě záměrem tvůrce a většinou nejsou limitovány vedlejšími faktory. V případě štípané industrie je to samozřejmě odlišné. Z kvalitní suroviny lze sice vyrobit velice podobné předměty, ale prakticky nikdy nejsou morfo-metricky totožné. Při jejich výrobě sehrávají roli velikost a kvalita suroviny a schopnosti tvůrce, takže variabilita výsledných produktů je velice široká. To je markantní zejména u retušovaných typů (srov. Demars Laurent 1989). Z toho důvodu nás nepřekvapí fakt, že technologicky či morfologicky velice podobné předměty bývají popisovány a klasifikovány různě, takže může vznikat dojem mnohem větší variability, než ve skutečnosti existovala (srovnej diskusi o diskoidních jádrech a levalloiských jádrech, významu bifaciálních nástrojů, aurignacienských škrabadel apod.). Významně se subjektivní faktory mohou promítnout i do kulturní klasifikace nalezené industrie, zejména nejsme-li si jisti, jak správně interpretovat variabilitu středopaleolitických kultur. Vyčlenění moustérienských facií ve Francii, které provedl F. Bordes (1953), bylo jistě významným krokem kupředu, ale zároveň nás postavilo před problém, co vlastně tyto facie znamenají. Navíc jsou některé varianty moustérienu poměrně lokální, jiné se objevují prakticky v neměnné podobě na různých místech Evropy. Právě s rozvojem poznání, a na podkladě studia nových kolekcí, se postupně vytvořily tři hlavní interpretační roviny tohoto fenoménu. Podle prvé teorie představují různé technologické a typologické skupiny moustérienu různé vývojové fáze téže kultury (Mellars 1969). Tato teorie byla založena na studiu lokalit jihozápadní Evropy. Další výzkumy ale ukázaly, že v jiných částech Francie jsou posloupnosti stratigrafických sekvencí obrácené. Americká škola přišla s modelem, který byl zaměřen funkcionalisticky. Opíral se 178

MORAVSKÝ KRUMLOV IV VÍCEVRSTEVNÁ LOKALITA ZE STŘEDNÍHO A POČÁTKU MLADÉHO PALEOLITU NA MORAVĚ MORAVSKÝ KRUMLOV IV MULTILAYER MIDDLE AND EARLY UPPER PALAEOLITHIC SITE IN MORAVIA o postulát, že různé typy nástrojů souvisí s různými technologickými procesy, ke kterým sloužily. Jinými slovy, každý typ nástroje byl určen pro specifický druh činnosti. Skladba nástrojů by tedy indikovala určité aktivity na lokalitě v konkrétním čase (Binford Binford 1966; Beyries 1988; Lemorini 2000). Rozvoj traseologických analýz ale ukázal, že se jeden typ nástroje používal k různým činnostem, a tudíž tvar nástroje neodráží jednoznačně funkci, ke které byl domněle používán. I na jednom předmětu můžeme najít funkčně diferencované sektory využité ke specifickým činnostem (Soressi Hays 2003) a navíc bylo dokázáno, že stejný druh aktivit lze provádět různými nástroji (viz kap. 11). Třetí teorie (která vlastně vychází z původních Bordesových představ) chápe technologii produkce a typologickou skladbu jako odraz kulturní tradice dílčích skupin lidí. To by implikovalo, že skupiny s odlišnou techno-typologickou tradicí mohly koexistovat vedle sebe v relativně malém regionu a že tradice byla přenášena z generace na generaci (Valoch 1994, 140). V tomto směru nám ale není dostatečně jasné, jakými mechanismy se tyto tradice šířily, zejména pak v případě facií, které mají velký geografický rozsah (např. tzv. typický moustérien nebo charentien). Podobně se můžeme zamýšlet nad významem jednotlivých facií micoquienu, které zejména v Polsku vykazují určité odlišnosti v bifaciální komponentě jednotlivých lokalit, které jsou ale víceméně současné. Uvedené případy nás mohou vést ke značné skepsi ohledně našich schopností interpretace a časoprostorového modelování (Vencl ed. 2007). Nechceme-li ale zůstat jen u pozitivistického popisu nalezených pozůstatků, je třeba do určité míry pominout tyto negativní aspekty a pokusit se o vytváření teoretických modelů, zejména za pomocí interdisciplinárních analýz. Nezbytnou součástí takto vedeného výzkumu musí ale být i snaha o zpětné testování našich hypotéz a v tomto ohledu může každý nový objev v sobě skrývat netušený informační potenciál. 13.1 PŘEHLED ARCHEOLOGICKÝCH VRSTEV NA LOKALITĚ MORAVSKÝ KRUMLOV IV V následujících syntézách se snažíme o vytvoření geneticko-chronologického modelu vývoje paleolitu ve střední Evropě s přihlédnutím k poznatkům, které jsme získali z rozboru archeologického inventáře z Moravského Krumlova IV. Střednímu paleolitu byly v rámci lokality přiřazeny tři archeologické vrstvy, které reprezentují časový úsek od 150 000 až do 97 000 let před dneškem (OIS 6-5c). Chronologická pozice bude v budoucnu ještě ověřována, ale prozatím se zdá poměrně spolehlivá, protože sekvence OSL dat vytváří postupnou řadu bez dokladů interstratifikace. Archeologická vrstva 0 s nálezy szeletienu je spolehlivě datována čtyřmi radiokarbonovými daty a i výsledky datování metodou OSL jsou korelovatelné. Na základě interdisciplinárních analýz se ale podařilo prokázat ještě další indicie, které svědčí o přítomnosti pobytu archaických sapientů v prostoru lokality Moravský Krumlov IV i ve vrstvách bez archeologického materiálu. Archeologickou sekvenci lze tedy shrnout následovně: půdní sediment M2: zkoumán v ploše 1,5 1 m ve čtvercích 10 11/K v sektoru IV-3. V rámci antrakologické analýzy se podařilo vyčlenit ze dvou vzorků 32 kusů malých spálených kůstek. Ačkoliv se v tomto horizontu nenacházel žádný kamenný artefakt a nelze jednoznačně vyloučit i přirozený výskyt takového materiálu (spálené zvířecí tělo v rámci požáru biotopu), jedná se o zajímavou indicii, která naznačuje možnou přítomnost člověka. Datace vychází z nadložního horizontu s archeologickou vrstvou 3 kladeného do OIS 6. Půdní sediment M by mohl představovat ekvivalent intrasaalské půdy PK IV. Rostlinné makrozbytky jsou zastoupeny uhlíky borovice (Pinus sp.). archeologická vrstva 3: artefakty jsou v sedimentu L doloženy pouze v sektoru IV-1, v sektoru IV-3 byl nalezen jen adekvátní sediment, jehož stáří 151 400 BP ho zařazuje do izotopového stádia 6. sediment J/K: zkoumán v ploše 1,5 1 m ve čtvercích 10 11/K v sektoru IV-3. V rámci antrakologické analýzy bylo vyčleněno 23 kusů spálených drobných úlomků kostí. Rostlinné makrozbytky jsou zastoupeny uhlíky borovice (Pinus sp.). archeologická vrstva 2: doložena v sektorech IV-1, IV-3 a IV-4. Pravděpodobně lokalita ateliérového typu s omezeným počtem nástrojů (bifaciální, dvojité a úhlové drasadlo). Bifaciální komponenta je kromě drasadla doložena zlomky nástrojů s bifaciálním ostřím, bifaciálním polotovarem a několika skládankami, které by mohly souviset s fasonáží těchto nástrojů. Artefakty jsou klasifikovány jako středopaleolitická industrie blízká micoquienu. Datace metodou OSL (115 000 BP) umožňuje vrstvu korelovat s koncem eemského interglaciálu a s nástupem prvé chladné oscilace (OIS 5e/d). Industrie byla uložena v kontinentálně laděném klimatu, podle pylů s přítomností Pinus silvestris, Pinus cembra, Polypodiaceae a řasami Botryococcus. Rostlinné makrozbytky dokládají přítomnost Pinus, Quercus, Frangula, Picea/Larix, Salix a Pomoid/Sorbus, což odpovídá světlým doubravám či spíše dubovým borům. V horním horizontu přibývá i Juniperus a Rhamus. archeologická vrstva 1: doložena v sektoru IV-1 a méně výrazně v sektoru IV-3. Pravděpodobně ateliérová poloha s několika nástroji, mezi nimiž jsou významné zlomky asymetrických bifaciálních artefaktů. Industrie je diskoidní bez podílu levalloiské metody. Klasifikace micoquien. Na základě dat OSL (97 000 BP) lze industrii korelovat s OIS 5c. Mezi uhlíky převažoval dub (Quercus), v pylovém spektru jsou navíc doloženy pylová zrna Pinus silvestris, Pinus cembra, Betula, Salix, Ulmus, Asteraceae, Ranunculaceae, Galium, Poaceae, Plantago, Thalictrum, Cyperaceae, Saxifraga, Artemisia, Chenopodiaceae, Daucaceae, Sedum, Ephedra a chladnomilné řasy. Makrozbytky tedy indikují teplé interstadiální klima, zatímco pyly odpovídají spíše chladnému biotopu. archeologická vrstva 0, doložená v sektoru IV-3 a ojedinělými artefatky v sektoru IV-4, reprezentuje szeletienský ateliér. Datace horizontu je založena na metodě 14 C a spadá do období mezi 36 820 38 350 BP (nekalib.). Kalibrovaná radiouhlíková data odpovídají vzorku, ode- 179

13. POSTAVENÍ LOKALITY MORAVSKÝ KRUMLOV IV V KONTEXTU STŘEDNÍ EVROPY branému z horní úrovně nálezového horizontu a datovanému metodou OSL na 43 600 BP. Uhlíky dokládají přítomnost rodu Picea/Larix. 13.2 ZAČLENĚNÍ STŘEDOPALEOLITICKÝCH HORIZONTŮ DO KONTEXTU STŘEDNÍ EVROPY Středopaleolitické nálezy z Moravského Krumlova IV dokládají pobyt archaických sapientů v geografickém prostoru Moravy ve dvou hlavních obdobích v období warthského glaciálu (OIS 6) a v období vyznívání eemského interglaciálu a přechodu do počátečních fází viselského glaciálu (OIS 5e 5c). Syntéza středopaleolitického osídlení Evropy je tedy členěna do těchto dvou chronologických úseků. 13.2.1 Izotopové stadium 6 Nejníže položenou vrstvu 3 můžeme chronostratigraficky spojovat s warthským glaciálem sensu stricto. Doklady osídlení středoevropského prostoru jsou velice sporé a naše znalosti se opírají spíše o jednotlivé body, reprezentované izolovanými lokalitami, které většinou představují unikátní soubory jen obtížně spojitelné do kulturních celků. V následujícím přehledu se pokusíme sumarizovat zejména stratifikované a datované kolekce štípané industrie, které mohou významným způsobem sloužit k rekonstrukci paleolitického osídlení střední Evropy v průběhu izotopového stádia 6. Nejprve je ale nutné zmínit určitý posun v datování, založený na geologických jevech spojených se severským kontinentálním zaledněním. V současné době se objevuje rozpor zejména v otázce datování drenthského zalednění, které bývá, zejména v archeologické literatuře, tradičně kladeno do izotopového stádia 8. Návrh stratigrafického členění kvartéru (GCHCT 2007) ale spojuje toto zalednění s počátkem izotopového stádia 6, což je potvrzeno i geologickými výzkumy na severní Moravě, kde jsou sedimenty drenthského zalednění datovány metodou OSL na 162 tisíc let BP (Nývlt et al. 2008). Tento posun může významně ovlivnit chronologickou pozici řady lokalit, které jsou geologicky datovány na podkladě přítomnosti adekvátních sedimentů (zejména oblast severního Německa, Polska a severní Moravy a Českého Slezska). Mezi hlavní pramen poznání tohoto období v Čechách patří lokalita Bečov I na Písečném vrchu. Archeologický výzkum zde odhalil několik vrstev od interglaciálu treene až do vrcholné fáze viselského glaciálu. Časově blízká industrie k nálezům z vrstvy 3 v Moravském Krumlově IV se našla v profilu A-III-5 a A-III-4. Poloha 5 představovala se svými 264 artefakty druhou nejbohatší vrstvu bečovské polohy I. Autor výzkumu charakterizuje na základě přítomnosti malého pěstního klínu nalezenou industrii jako derivát acheuléenu s převažujícími rysy moustérienu, respektive jako moustérien acheuléenské tradice a nejbližší analogie hledá v německém Achenheimu (Fridrich 1982, 68). 1 Je nutné poznamenat, že přítomnost levalloiské metody výroby polotovarů je doložena jen několika, nepříliš signifikantními kusy. Některá jádra se morfologicky blíží levalloiským typům, zejména pak jednopodstavovým jádrům pro preferenční úštěp, ale netypické je utváření úderových ploch. Případná systematická aplikace levalloiské metody se výrazně neodráží ani v nalezené debitáži. I v případě odštěpů s fasetovanou patkou (ibid., Tab. 62:1) je možné charakterizovat takové předměty jako pseudolevalloiské hroty, které se mohou objevit jak v levalloiské, tak i diskoidní metodě. V tomto směru představuje kolekce z Bečova zajímavou analogii k vrstvě 3 z Moravského Krumlova IV. Do warthského glaciálu řadí J. Fridrich také nález plankonvexního pěstního klínu z horizontu A-III-4. Chybí bohužel průvodní industrie, takže nelze říci, zda je tento horizont podobný podložnímu nebo se jedná o specifickou facii. Další nálezy z Čech jsou buď starší (Letky n. Vltavou, obec Libčice - horizont PK IV; Prošek 1946) nebo většinou nejsou spolehlivě datovány, jako např. velká kolekce pěstních klínů z Bečova IV, která bývá na základě typologické analýzy spojována s mladým acheuléenem (Fridrich Sýkorová 2005) izotopového stádia 8. Vzhledem k tomu, že nálezy pocházejí z povrchových sběrů se zjevnými doklady recentní redepozice, je jejich výpovědní hodnota značně omezená. Poměrně bohaté osídlení warthského glaciálu je zachycené v Německu, i když se nově objevují určité chronologické otázky, které do jisté míry výrazně ovlivňují kulturní diverzitu středopaleolitického osídlení. Jednou z hlavních kultur saalského glaciálu sensu lato je mladý acheuléen s charakteristickými, jemně vypracovanými pěstními klíny. Hlavní klastr mladoacheuléenkých lokalit se nachází v severním Německu. Omezený počet lokalit v Baden-Württembersku a Bavorsku se dává do souvislosti se stavem výzkumu v těchto oblastech (Bosinski 1967) a jistě je zapříčiněn i absencí saalských sedimentů v jeskyních (Conard Fischer 2000, 10). Klasické mladoacheuléenské lokality, jako např. Markkleeberg, Reutersruh, Zwochau, Gröbern nebo Neumark-Süd (Baumann et al. 1983; Luttrop Bosinski 1971) 2, jsou spojovány s teplejšími oscilacemi v rámci starší fáze saalského komplexu (Mania Mania 2008, 25), ale stanovení časového dosahu není jednoduché z několika metodologických důvodů (subjektivita při kulturní klasifikaci industrie, datování na základě rozsahu kontinentálního ledovce apod). 3 Nejmladší soubory mladého acheuléeenu mají pocházet z lokality Hundisburg (Toepfer 1961) a komplexu stanic v okolí Magdeburgu (např. Toepfer 1981), doplněné nepříliš průkaznými soubory z lokalit Bot- 1 Podle některých badatelů je moustérien acheuléenské tradice spojen s prostorem západní Evropy a prakticky nezasahuje východně od Rýna (Conard Fischer 2000, 23). 2 U řady dalších lokalit (Eythra, Lübow) s potýkáme s problémem jejich přesného kulturního i chronologického zařazení (srov. např. Weber 2004). Markantní to je zejména v případě souboru z Gröbern (srov. např. Mania Mania 2008, 25; Conard Fischer 2000, Fig. 2). 3 Datace těchto souborů se často opírá o stratigrafickou pozici vůči starosaalské moréně. Nové stratigrafické dělení se dvěma interglaciály v rámci saalského komplexu v oblasti Saale a Elbe (Mania Mania 2008) je však těžko korelovatelné s jinými kvartérními systémy (GCHCT 2007). Problém spočívá v tom, zda korelujeme drenthský kontinentální ledovec s izotopovým stádiem 8 (Mania Mania 2008) či až s izotopovým stádiem 6, jak naznačují výzkumy ledovcových sedimentů na severní Moravě (Nývlt et al. 2008). 180

MORAVSKÝ KRUMLOV IV VÍCEVRSTEVNÁ LOKALITA ZE STŘEDNÍHO A POČÁTKU MLADÉHO PALEOLITU NA MORAVĚ MORAVSKÝ KRUMLOV IV MULTILAYER MIDDLE AND EARLY UPPER PALAEOLITHIC SITE IN MORAVIA trop a Herne (Schmitz 1988). Relativně nejlépe datovanou lokalitou je Schweinskopf ve vulkanické oblasti Eiffel, která je rovněž spojována s mladým acheuléenem, přestože diagnostických typů je zde poskrovnu (Schäfer 1990). Jednou z kontroverzních lokalit je i Salzgitter-Lebenstedt (Grote 1978), na které lze demonstrovat problematiku kulturní klasifikace, která se mnohdy řídí subjektiviním preferováním určitých kritérií. V původní Bosinského syntetické práci byla lokalita spojována s mladým acheuléenem a kladena, i přes stratigrafické nesrovnalosti, do izotopového stádia 6 (Bosinski 1967). Tentýž autor později akceptoval viselské stáří lokality a klasifikoval ji jako jednu z facií německého micoquienu (Bosinski 2002). Jiní autoři ale neuznávají ani jednu z těchto klasifikací (Conard Fischer 2000). Ve starší fázi středního paleolitu je v Německu zaznamenán rozvoj časného moustérienu. V klasické syntéze německého středního paleolitu je existence moustérienu spojována až s viselským glaciálem (Bosinski 1967). Dnes je ale zřejmé, že jeho vývoj probíhal už od období izotopového stádia 6, ne-li dříve. Patrně nejstarší spolehlivě datovaná industrie moustérienu pochází z lokality Ehringsdorf ve východním Německu. Unikátní industrie ze spodního komplexu travertinů pod tzv. pariserem byla původně korelována s eemským interglaciálem (Feustel 1983). Nové výzkumy datují tento spodní horizont do období 186 245 000 BP, a je tudíž spojován s izotopovým stádiem 7 (Mania et al. 2003, 30), případně se starším intrasaalským interglaciálem (Mania Mania 2008, 25). Industrie je charakteristická přítomností levalloiské debitáže. Častá jsou konvergentně retušovaná drasadla. Charakteristickým typem jsou moustérienské hroty s maximální tloušťkou v proximální části nástroje. Zajímavý je výskyt hrotů typu limace, listovitých hrotů a malých bifasů. Následující vývoj moustérienu v rámci izotopového stádia 6 je prostorově vázán spíš na Porýní 4, kde je již za klasickou považována lokalita Rheindahlen B3 (Thieme 1983; Bosinski 1995). Časově by tam spadaly i horizonty 6 a 4 z lokality Wannen, a horizonty 1A a 2A z lokality Tönchesberg (Conard 1992; 1995), situované ve vulkanických kráterech v oblasti Eiffelu. Nejen pro jmenované lokality, ale i pro další soubory spadající do tohoto období (Achenheim II, Ariendorf 2, Kärlich Jb; Bosinski 2002), je charakteristický signifikantní výskyt levalloiské metody. Do okruhu moustérienu snad lze zařadit i mikrolitické soubory, navazující na tradice staropaleolitických industrií typu Bilzingsleben. V tomto směru se velice zajímavou jeví lokalita Neumark-Nord, kde se podařilo zachytit několik poloh s paleolitickým osídlením. Z polohy 1 pochází industrie, která podle některých autorů představuje spojovací článek mezi holsteinskými a eemskými drobnotvarými industriemi (např. Valoch 2004a; Kozlowski 2006). Z horních příbřežních partií pochází artefakty získané těžbou diskoidních jader. Prozatím stále přetrvává polemika ohledně přesnějšího chronologického zařazení nálezového horizontu. Na základě geologických analýz byl spojován s interglaciálem treene (Mania Brühl Laurat 2004), což potvrzuje i TL datování (Karelin 1997; Mania 2000). Aktuálně je poloha 1 spojena se starším intrasaalským interglaciálem. Stále je ale diskutována možnost korelace s posledním interglaciálem (srov. Conard Fischer 2000; Richter 2006). Spolehlivěji je zařazena kolekce Neumark-Nord 2/2, kterou autoři výzkumu morfologicky srovnávají s industriemi typu Taubach a Weimar-Parktravertine a typologicky s polohou Neumark-Nord 1 (Mania Brühl Laurat 2004, 40). Na základě nového zpracování stratigrafie saalského komplexu korelují E. Mania a U. Mania polohu Neumark-Nord 2/2 s mladším intrasaalským interglaciálem (2008, 37). Stále poněkud spekulativní je existence micoquienu v Německu v průběhu warthského glaciálu, se kterým jsou spojovány nálezy micoquienských bifasů z polohy B2 v Rheindahlen (Bosinski Street Baales 1995, 847). Vývoj středního paleolitu v Polsku je v průběhu warthského glaciálu poněkud odlišný od situace v Německu. Mladý acheuléen je reprezentován jen nálezy ojedinělých pěstních klínů z lokalit Konradówka a Owsiszcze (Burdukiewicz Wiśniewski 2004, 138), jejichž datace je založená na geologické pozici, podobně jako nálezy z Českého Slezska v Bohuslavicích a Polance n. Odrou (Svoboda Macoun Přichystal 1991). V souvislosti s výzkumem paleolitické lokality Piekary I a IV jsou rovněž zmiňovány acheuléenské artefakty, které ale již nejsou k dispozici k případnému ověření (Sachse- Kozłowska Kozłowski eds. 2004, 32; Sachse-Kozłowska 2004, 145). Mnohem průkazněji se v Polsku jeví nástup micoquienu s typickými asymetrickými klínovými noži, který by spolu s belgickou lokalitou Mesvin IV patřil k nejstarším v Evropě (Kozłowski 2006). Za jednu z nejdůležitějších lokalit můžeme považovat jeskyni Biśnik u Strzegowa. Poloha A3 (vrstva 14) je datována termoluminiscenční metodou (LU) na 126 ±30 tis. let BP, což je chronologická pozice počátku eemského interglaciálu, ale ze stratigrafického hlediska je geologická vrstva uložena v podloží vrstev 12 a 13, které obsahují eemskou faunu. Velký soubor klínových nožů a dalších bifaciálních předmětů je doložen na lokalitě Pietraszyn 49 (Fajer et al. 2001), kde je uložen v sedimentech datovaných metodou TL a OSL do období 193 ±17 a 130 ±10 tis. let BP. Rozhodně ale nelze přehlédnout značně rozvinutou technologii výroby typických asymetrických bifaciálních nástrojů, které svým habitem jakoby nezapadaly do této chronologické pozice. Do stejného geologického období spadá i soubor dvou asymetrických bifaciálních nástrojů a jednoho úštěpu z diskoidního jádra z Dzierżysławi 1 vrstvy 6 (TL 180 ±35 tis. let BP). Tyto nálezy sice nelze použít k detailnějším analýzám, ale můžeme je chápat jako další doklad chronologické pozice starého micoquienu ve střední Evropě (Foltyn Foltyn Kozłowski 2000). Do této kategorie spadá snad ještě kolekce z Cyprzanowa 3 (Fajer et al. 2001). Druhým typem industrií v Polsku je moustéro-levalloisien, někdy označovaný jako piekarien (nebo jamien; podle vrstvy 2 z Piekar I, viz Sachse-Kozłowska Kozłowski eds. 2004). Podle nálezů z centrální části piekarského komplexu lokalit 4 Jeskynní lokality jižního a jihovýchodního Německa většinou neobsahují předeemské sedimenty. 181

13. POSTAVENÍ LOKALITY MORAVSKÝ KRUMLOV IV V KONTEXTU STŘEDNÍ EVROPY (Piekary IIC) by jeho počátky spadaly do období warthského glaciálu. Nálezy čepelové facie z Piekar IIa horizontu 3 (Połtowicz 2004; 2005) ale ukazují na složitost stanovení správné chronologické pozice. Na základě geologické analýzy bývá vrstva 3 spojována s předeemským obdobím (Madeyska et al. 1994), což je v rozporu s výsledky TL datování přepálených silicitů (srov. Valladas et al. 2003). Na druhou stranu není existence takto starého čepelového moustérienu vyloučená vzhledem k jiným nálezům v západní Evropě (např. Rheindahlen B1, Německo). Nejbližší analogii by představoval spodní horizont z jeskyně Nietoperzowa (Kozłowski 2006). Sledované období je na Slovensku zachyceno prozatím značně nevýrazně. Na mnohých travertinových kupách s nálezy z eemského interglaciálu se nachází i starší polohy, které lze korelovat se saalským glaciálem sensu lato. Mezi nejspolehlivější patří nálezy pod eemským horizontem v Hôrce Ondrej (Kaminská et al. 2000). Do warthského glaciálu spadají vrstvy C a D v sektoru B, odkud pochází nepříliš početná industrie, kterou spojujeme s časným moustérienem s levalloiskou metodou (Kaminská et al. 2000, 41) a datujeme na základě U/Th metody na 160 ±10 tis. let BP (Ford 1995, 127). Kulturně a chronologicky příbuzná je industrie z vrstvy 3 v sektoru D, která je datována korelací s vrstvou 13 v sektoru C (U/Th 143,5 tis. BP; Kaminská et al. 2000, 44; Ford 1995, 127). Ještě starší nálezy pocházejí z lokality Behárovce- Sobocisko (Prošek 1958; Bánesz 1991). Dvě archeologické vrstvy s mikrolitickým inventářem jsou datovány na více než 206 900 BP (U/Th, Hausmann Brunnacker 1988), ale vzorky nejsou spolehlivě lokalizovány, takže získané datum nelze jednoznačně vztáhnout k archeologickým nálezům (Valoch 2003, 191). Podobnou stratigrafickou pozici mají i nálezy z Vyšných Ružbach (Bánesz 1970), datované na 204 a 231 tis. BP, a Hranovnice (Hausmann Brunnacker 1988, 49). Mimo travertinové polohy byla existence moustérienu s levalloiskou metodou zaznamenána v půdním komplexu IV (OIS 7) v Novém Meste nad Váhom (Kukla Ložek Bárta 1961), kde se podařilo najít vedle levalloiských artektů i příčné drasadlo, a srovnatelné nálezy pocházejí i z risské vrstvy Y (profil F) ve Vlčkovcích (Bárta 1962; Kaminská et al. 2000, 56). Prakticky žádné nálezy ze saalského komplexu neznáme z území Maďarska, ale předpokládá se, že kontinuita mezi industriemi typu Vértesszőlős a Tata nebyla přerušena (Dobosi 2000, 51). I území Rakouska je prozatím bez středopalelitických nálezů z tohoto období, i když nelze, podobně jako v Maďarsku, přítomnost menších neandertálských tlup vyloučit. 5 Vývoj ve východní části střední Evropy je zachycen především v komplexním profilu v Korolevu na Ukrajině. V poloze II Gostryj Věrch by do sledovaného období spadala vrstva V (Haesaerts Koulakovska 2006; Usik 2006). 13.2.2 Izotopová stadia 5e 5a V průběhu eemského interglaciálu a na počátku viselského glaciálu dochází k nárůstu počtu lokalit a do jisté míry i k výraznější diverzifikaci středopaleolitických industrií. Stále se sice potýkáme s problémem poněkud nepřesného datování nalezených středopaleolitických horizontů, protože se stále nacházíme mimo dosah radiokarbonové metody, ale přece jenom jsme v širším časovém úseku schopni vyčlenit samostatné archeologické kultury, u nichž můžeme v případě některých lokalit sledovat i chronologický vývoj. V následujícím přehledu osídlení uvedeme proto zejména stratifikované a statisticky signifikantní soubory, které mohou pomoci při formulování některých časoprostorových teorií, týkajících se vývoje středního paleolitu ve středoevropském prostoru. V Čechách lze v průběhu sledovaného časového úseku vyčlenit lokality s taubachienským a moustérienským inventářem. Micoquienu, který by spadal na počátek viselského glaciálu, či dokonce do eemu, nebyly prozatím jednoznačně připsány žádné soubory. To ale může být dáno použitou terminologií či nedostatkem kvalitních stratigrafických podkladů. Zajímavým příspěvkem k diskusi na toto téma může být lokalita Lobkovice (okr. Mělník), kde se u skalky podařilo nalézt několik artefaktů z lokálního lyditu (Mazálek et al. 1952). Na základě přítomnosti plžů Helicigona banatica a pylů dubu, lísky a vrby, stejně jako přítomnosti teplomilných druhů zvířat (kůň, jelen, tur) byla industrie zařazena do eemského interglaciálu. Industrie, typická přítomností diskoidních a subprizmatických jader, drasadel a bifaciálního nože, byla klasifikována jako moustérien acheulské tradice nebo micoquien s analogií v Rammingen-Bockstein (Fridrich 1982, 116, tab. 154:1). Bohužel je industrie špatně klasifikovatelná vlivem nekvalitní suroviny, použité k její produkci. Revizi by si zasloužily i nálezy z lokality Slánská hora u Slaného, které zahrnují různá bifaciálně opracovaná drasadla typu Quina, z nichž jedno lze označit i jako malý oválný pěstní klín. Chronostratigrafická pozice nálezů není příliš jasná; vrstva 4 je kladena do starého würmu (Žebera 1954). Předměty jsou prozatím spojovány s moustérienem (Fridrich 1982), ale přicházela by v úvahu pravděpodobně i jiná kulturní klasifikace. Taubachien je v Čechách reprezentován zejména lokalitou Ládví v Praze-Ďáblicích, zkoumanou S. Venclem v roce 1973. Kamenné artefakty byly vyráběny převážně z místních křemenů a křemenců, které jsou v okolí lokality deponovány v říční terase, a ojediněle je soubor doplněn o české rohovce. Analýza jader a debitáže ukazuje na příbuznost s taubachienem, ale s vyšším zastoupením mladopaleolitických typů, jako jsou škrabadla a rydla. Zajímavá je přítomnost bifaciálních typů klínového nože či listovitého hrotu, které jsou metricky největšími artefakty v souboru (Vencl Valoch 2001; Valoch 2003). Na základě mikromorfologického rozboru fosilní půdy je lokalita spojována s eemským interglaciálem (Vencl Smolíková 1974). Moustérien je v Čechách v období OIS 5e doložen především nálezy z komplexní stratigrafické sekvence v Bečově I - Písečném vrchu. V již zmíněném profilu A je do eemského interglaciálu kladena vrstva A-III-3, která obsahovala 126 artefaktů, mezi nimiž byla rozlišena drasadla různých forem, tayacký hrot a tři bifasy. Industrie byla klasifikována jako zoubkovaný moustérien (Fridrich 1982). 5 Nové analýzy materiálů z Gudenushöhle naznačují jinou kulturní a chronologickou pozici středopaleolitických nástrojů (srov. Bednarik 2008). 182

MORAVSKÝ KRUMLOV IV VÍCEVRSTEVNÁ LOKALITA ZE STŘEDNÍHO A POČÁTKU MLADÉHO PALEOLITU NA MORAVĚ MORAVSKÝ KRUMLOV IV MULTILAYER MIDDLE AND EARLY UPPER PALAEOLITHIC SITE IN MORAVIA Podobný charakter má i vrstva A-III-2, která by stratigraficky spadala již do období časného viselského glaciálu, bez možnosti bližší specifikace. Celkem se podařilo získat 76 ks industrie. Vedle charakteristických zoubkovaných retuší je zajímavým prvkem přítomnost čepelových polotovarů. Ty jsou velice podobné podložní vrstvě 3, kde jsou navíc výrazněji doložena čepelová jádra. Nálezy jsou srovnávány s jeskyní Šipkou a Čertovou dírou, které jsou podle našich současných poznatků mnohem mladší (počátek interpleniglaciálu, Neruda 2006; v tisku). Dokladů osídlení z mladší fáze středního paleolitu (dle Fridrich 1982 eem a starší fáze würmu) je v Čechách mnohem více. Několik stratifikovaných lokalit je na základě malakofauny spojováno s eemským interglaciálem, ale narážíme na malé množství signifikantních nálezů. Do této kategorie by spadaly tři artefakty z Chlupáčovy sluje u Koněprus nebo nález jádrovitého kusu ze Sedlce z polohy I. V ostatních případech nám sice artefakty umožňují spojovat industrie s moustérienem nebo micoquienem (jeskyně Nad Kačákem, Ve vratech, Jislova jeskyně, Sloupová jeskyně), ale bez přesnějšího chrono-stratigrafického zařazení. Poměrně bohaté středopaleolitické osídlení se nachází v Německu (Bosinski 1967), ale velkých, přesně datovaných souborů je stále poskrovnu (Conard Fischer 2000, 9). Eemský interglaciál 5e je z území Německa znám především nálezy, které jsou slučovány do okruhu taubachienu (Valoch 1984), charakteristického malými rozměry industrie, jež není morfologicky příliš pravidelná. Mezi nástroji dominují jednoduchá drasadla, vruby a zoubky a archaické hroty typu Quinson a Tayac. Eponymní lokalita Taubach u Weimaru není příliš šťastně zvolená, protože zdejší nálezy se poněkud odlišují od ostatních taubachienských lokalit ve střední Evropě (Schäfer 1981; 1990; Weissmüller 1995). Někteří autoři dokonce soudí, že kůlenský materiál z vrstvy 11 lépe vystihuje charakter industrie (Conard Fischer 2000, 10). Kromě Taubachu byl tento typ industrie identifikován i na dalších travertinových polohách ve Weimar- Parktravertine, Rabutz, Burgtonna a v severozápadním Německu, kde jsou morfologicky blízké industrie v okolí Stuttgartu Bad Cannstatt a Untertürkheim (Wenzel 1998). Všechny zmíněné lokality jsou typické svojí polohou na travertinech. Technologicky velice podobná industrie mimo travertinové polohy byla nalezena na lokalitě Sesselfelsgrotte II ve spodním souvrství U. Horizonty A08 a A07 jsou W. Weissmüllerem klasifikovány jako moustérien bez bližší kulturní specifikace, neboť není jisté, zda je mikrolitizace industrie primárním nebo sekundárním jevem (Weissmüller 1995a). Podobné drobnotvaré industrie se podařilo lokalizovat i na lokalitě Neumark-Nord, kde jsou však starší. Do eemského interglaciálu bývá řazen jen nevýrazný soubor kamenných artefaktů (Mania Brühl Laurat 2004, 41, Abb. 43; Mania Mania 2008, 20, Fig. 3). Kromě zmíněných mikrolitických industrií je v Německu doloženo i moustérienské osídlení. Ve zmiňované syntéze středního paleolitu vyčlenil původně G. Bosinski skupiny Rheindahlen, Kartstein a Balve IV (1967), ke kterým v novějších pracích připojuje navíc moustérien acheuléenské tradice A (Bosinski 2002), který je podle autora zastoupen především souborem z Rheindahlen B1. Zde však chybějí charakteristické triangulární bifasy (Conard Fischer 2000). Ty jsou zastoupeny jedním bout coupé pěstním klínem v poloze A3 (Bosinski Street Baales 1995, 848). Podstatnější než detailní klasifikace je ale fakt, že v Německu máme moustérien výrazně doložen i v průběhu izotopových stádií 5e 5c a následně až do stádia 3, což navozuje dojem plynulého vývoje od mladšího saalského glaciálu warthe (OIS 6). Do eemského interglaciálu spadají soubory z Wallertheim A B (OIS 5e/d) a Tönchesberg. V západním Německu je doložena západoevropská skupina moustérienu s čepelovou technologií Tönchesberg 2B (Conard 1992), Achenheim 14/15 (Vollbrecht 1995, 855 857), Wallertheim D (Conard Adler 1997) a Rheindahlen B1 (Thissen 1998), i když u posledně jmenované je kulturní klasifikace složitá (viz micoquien). V jižním Německu nejsou většinou časově adekvátní sedimenty dochovány. Jistou výjimku tvoří spodní souvrství U v jeskyni Sesselsfelsgrotte (A01 A08), které je datováno do období OIS 5d 5c. Na území Německa je významná i existence micoquienu, pro který je častěji užíván termín Keilmessergruppe (k problému srov. Conard Fischer 2000; Valoch 2004b). Jeho vnitřní náplň byla definována na podkladě vyčleněných skupin Bockstein, Klausenische, Schambach a Rörshein, které reflektovaly i chronologický aspekt. Na ně pak měla navazovat industrie typu Altmühl (Altmühlgruppe; Bosinski 1967). V mnohem pozdější revizi tohoto systému rozdělil G. Bosinski micoquien hlavně geograficky na skupinu Mittelgebirge (typ Bockstein, Klausenische a Pradnik) a na skupinu z rovin (typ Königsaue a Lebenstedt). 6 Druhá regionální skupina je charakteristická výskytem levalloiské metody v kontextu bifaciálních nástrojů, což je jev, který v Mittelgebirge skupině lze konstatovat maximálně až pro izotopové stádium 3 (Sesselfelsgrotte, komplex G Richter 1997). Bosinského dělení micoquienu bylo zpochybněno především koncepcí J. Richtera (1997), který chápe micoquien jen jako facii moustérienu (MMO). S opuštěním koncepce dělení micoquienu do třech fází souhlasí i další autoři, i když se nepřiklánějí k Richterově interpretaci, vysvětlující přítomnost bifaciálních forem jako výsledek specifické redukce běžných unifaciálních forem (Conard Fischer 2000, 11). Poměrně bohaté micoquienské osídlení Německa se ale váže především na období od izotopového stádia 5a do konce stádia 3 (Sesselfelsgrotte, Königsaue A, C, Geissenklösterle, jeskyně v komplexu Klausen, Schambach, Buhlen IIIb, Bockstein III atd.; viz Bosinski 2002). Micoquien, časově analogický nálezům z vrstvy 1 v Moravském Krumlově IV nebo micoquienu z Polska, je známý z Neumark-Nord polohy 2/0, která je spojována s počátkem viselského glaciálu (Mania Brühl Laurat 2004, 6 Bosinski změnil původní dataci a klasifikaci lokality Salzgitter-Lebenstedt z mladého acheuléenu saalského stáří na staroviselský micoquien (srov. Bosinski 1967 a 2002). Někteří autoři dokonce soudí, že bifaciální předměty z lokality Salzgitter-Lebenstedt (Tode 1982) nelze jednoznačně spojovat ani s mladým acheuléenem, ani micoquienem nebo moustérienem acheuléenské tradice, který je charakteristický triangulárními bifasy, objevujícími se na východ o Rýna pouze sporadicky (Conard Fischer 2000, 12). 183

13. POSTAVENÍ LOKALITY MORAVSKÝ KRUMLOV IV V KONTEXTU STŘEDNÍ EVROPY 41 43). V západním Německu by přicházela v úvahu kolekce z Rheindahlen B1, která bývá spojována jak s čepelovým moustérienem, moustérienem acheuléenské tradice (Bosinski 2002), tak s micoquienem, a datována do izotopového stádia 5e/5d (Thissen 1998). Od našich souborů se odlišuje výrazně vyšším zastoupením čepelové metody, která ale v moravském prostředí není zcela neznámá. Pravé čepele byly identifikovány ve třech kůlenských vrstvách 7c, 7a a 6a (Neruda 2003; 2005). Do následného interstadiálu brørup (OIS 5c) by spadaly i micoquienské nálezy z Bockstein IIIa (Wetzel Bosinski eds. 1969). Sledované období v Polsku je reprezentované zejména nálezy micoquienu a moustérienu (moustéro-levalloisien, piekarien) s nevýrazným zastoupením taubachienu. Micoquienské industrie s asymetrickými bifaciálními předměty jsou doloženy několika kolekcemi. Chronostratigraficky by do období eemského interglaciálu spadaly nálezy z vrstvy 8 v Piekarech III a vrstvy 5 z Piekar I, kde se micoquien nachází ve třech horizontech (Sachse-Kozłowska Kozłowski eds. 2004). Do brørupského interstadiálu (OIS 5c) je kladeno souvrství F1 a F2 z jeskyně Biśnik (Cyrek ed. 2002). Výrazné rozšíření micoquienu je spojeno s obdobím starší fáze viselského glaciálu, a to převážně od stupně 5a (Zwoleń, Wylotne, Ciemna, Okienik). V tomto období dělíme polský micoquien na základě výskytu různých typů bifaciálních nožů do několika facií (Skalien, typ Wylotne, typ Zwoleń, Ciemna, viz Kozłowski Kozłowski 1996). Paralelně s micoquienem se vyvíjel i moustérienu. V rámci eemského interglaciálu je doložen souborem stratifikovaných artefaktů z jeskyně Biśnik (archeologické vrstvy A1, A2), kterou někteří autoři spojují s charentienem s listovitými hroty (Kozłowski 2006). Moustéro-levalloisien (piekarien ve smyslu Krukowského) je v tomto časovém úseku doložený nálezy z lokalit Kraków Zwierzyniec, jeskyně Nietoperzowa (horní vrstva 14) a Kraków Wawel (Kozłowski 2006, fig. 20). S okruhem staroviselského moustérienu můžeme spojovat i lokalitu Kraków ul. ks. Józefa (Burdukiewicz Wiśniewski 2004, 142). Kromě toho rozlišuje J. K. Kozlowski industrie JV charentienu na lokalitě Raj a Obłazowa (2006, Fig. 20). Kupodivu velice sporadicky jsou dokumentovány drobnotvaré industrie, které bychom mohli korelovat s taubachienem. Taková industrie není v Polsku doložena z eemského interglaciálu, ale až z následujícího období izotopového stádia 5d. Spadaly by sem nálezy z horizontu D v jeskyni Biśnik (vrstva 9 a částečně 8), který se stratigraficky nachází mezi bifaciálními industriemi eemského interglaciálu (A1, A2) a micoquienskými soubory F1, F2. Přetrvávání mikrolitické tradice do období brørupského interstadiálu snad dokládá industrie z jeskyně Obłazowa (vr. 19, 15), kterou J. K. Kozłowski klasifikuje jako taubachien (2006, Fig. 20). Mezi významné doklady tradice mikrolitických industrií v počátcích viselského glaciálu patřil JZ sektor lokality Wroclaw ul. Hallera. Moderně koncipovaný interdisciplinární výzkum A. Wiśniewského zde odhalil industrii malých rozměrů, štípanou z jednoduše připravených jader a zlomků suroviny, která neobsahovala levalloiskou složku. Autor výzkumu ji sice neklasifikoval jako taubachien, ale upozornil na rysy, které jsou s taubachienem analogické. K této klasifikaci se přiklání i M.-H. Moncel (2004, 92). Původně byla industrie z ul. Hallera kladena na základě stratigrafické pozice na konec interglaciálu eem a počátek viselského glaciálu (Wiśniewski 2003), ale nové interdisciplinární výzkumy datují tuto kolekci až do období 50 60 tis. let BP (Wiśniewski 2008; Przybylski Badura 2008). Území Slovenska je známé především nálezy z travertinových poloh, které spojujeme s taubachienem. Významná enkláva taubachienu se nachází na Slovensku v Popradské kotlině. Stěžejní lokalitou byly po dlouhou dobu Gánovce, kde se podařilo identifikovat 3 středopaleolitické horizonty v chronostratigrafické sekvenci odpovídající eemskému interglaciálu a jeho vyznívání. Dvě nejstarší vrstvy v komplexu V a IV s taubachienskými nálezy byly datovány do časového úseku mezi 130,8 104,5 tis. BP. V nadložní vrstvě (horní část komplexu IV), která na základě U/Th dat spadá už do starší fáze viselského glaciálu (83,5 kyr BP), se podařilo najít archeologický horizont s neandertálským endokraniem a otisky fibuly a radia. Zajímavá je přítomnost bifaciálních nástrojů v prostřední vrstvě (komplex IV), která podle dnešních kritérií spadá na konec eemského interglaciálu, či počátek viselského glaciálu. Tento horizont by snad bylo možné korelovat s interstadiálem amersfoort či spíše s počátkem brørupu (Kaminská et al. 2000). Další travertinovou lokalitou ležící nedaleko Gánovců, je sekvence pěti vrstev v Hôrce-Ondreji. S eemským interglaciálem je spojováno několik vrstev v sektoru C. Chronostratigrafická pozice je vymezena stářím podložní travertinové vrstvy (U/Th 143,5 tis. BP) a nadložními vrstvami s typickou pozdně interglaciální malakofaunou. Interglaciální stáří sektoru C pak potvrzoval rozbor malakofauny i mikrofauny. Industrie z tohoto horizontu byla klasifikována jako taubachien (Kaminská et al. 2000, 48). Nálezy ze sektoru A jsou mladší a lze je korelovat s blíže nespecifikovaným interstadiálem starého viselského glaciálu (Kaminská et al. 2000, 54). Analogii hledá Ľ. Kaminská v industrii z Bojnic I Prepoštské jaskyne (ibid., 82). Za naprosto klíčovou můžeme považovat lokalitu Bojnice III, kde J. Bárta identifikoval 11 archeologických vrstev, z nichž na nálezy nejpočetnější byly horizonty X, IX, VIII a II (Bárta 1972; 1974). Prozatím nebyla provedena jejich dostatečná technologicko-typologická analýza, ale i v těchto kolekcích rámcově spojovaných s taubachienem byly výjimečně identifikovány bifaciální nástroje (Kaminská et al. 2000, 51). Oproti předchozímu období warthského glaciálu jsou doklady středopaleolitického osídlení Maďarska ve stupních 5e 5a mnohem bohatší a kulturně diverzifikované. V tomto časovém úseku lze rozlišit několik technologických komplexů (Dobosi 2000): klasický (západoevropský) moustérien bohatý na drasadla bifaciální industrie reprezentované jankovichienem, bábonyienem a starým szeletienem středopaleolitické industrie na valounech, zastoupené taubachienem a jihovýchodním charentienem. Klasický moustérien je doložen především nálezy z vrstvy 3 v jeskyni Subalyuk v Bukových horách, kterou korelujeme 184

MORAVSKÝ KRUMLOV IV VÍCEVRSTEVNÁ LOKALITA ZE STŘEDNÍHO A POČÁTKU MLADÉHO PALEOLITU NA MORAVĚ MORAVSKÝ KRUMLOV IV MULTILAYER MIDDLE AND EARLY UPPER PALAEOLITHIC SITE IN MORAVIA s eemským interglaciálem (OIS 5e). Absolutní stáří geologické vrstvy 3 je stanoveno na 112 128 tis. let. Na rozdíl od taubachienu z Taty, kolekce klasifikovaná jako moustérien s levalloiskou metodou, neobsahuje bifaciální komponentu (Mester 1990). Kromě této lokality lze k okruhu klasického moustérienu přiřadit i nálezy z jeskyní Kecskésgalya, Mexikó, Büdöspest a z převisu Farkaskő, jejichž kulturní a chronologická pozice ale není příliš jistá. Z geografického hlediska jsou tyto lokality vázány na jižní, východní a severovýchodní okraje Bukových hor u Miskolce. Bifaciální industrie jsou doloženy důležitou skupinou středního paleolitu v Maďarsku jankovichienem, který byl rozšířen zejména v západním Maďarsku v okolí Balatonu s přesahy až do oblasti Bukových hor (prvky jankovichienu jsou konstatovány v jeskyni Szeletě; Mester 2007). Pro další vývody je významné předatování této kultury do období starého viselského glaciálu (Gábori-Csánk 1990). Bohužel stratigrafické doklady na většině lokalit jsou již zničeny. Charakteristické bifaciální listovité artefakty ale dokládají rozšíření tradice oboustranného opracování nástrojů jižně Moravy již v období přechodu eemu a viselského glaciálu. Mezi nejvýznamnější lokality patří jeskyně Jankovich, Budapest-Remete, Szelim, Kiskevély, převis Polisszántó a další. Industrie typu micoquien/bábonyien a starší szeletien (k problému viz dále) jsou již mladší a nacházejí se v severovýchodní oblasti Maďarska. Hlavním problémem je zejména samostatná pozice bábonyienu, který byl definován na základě lokalit pod širým nebem (Ringer 1983). Morfologická příbuznost s tzv. starým szeletienem byla vysvětlována jak genetickou vazbou, tak i funkčně (viz kap. 13.3.3). Za již klasickou lokalitu taubachienu dnes můžeme považovat travertinový výchoz Tata. Výzkum L. Vértese rozšířil kolekci z této lokality na 2318 kusů (Vértes Hrsg. 1964; Dobosi 2004). V jejím rámci rozlišil kromě typického mikrolitického inventáře s drasadly a moustérienskými a archaickými hroty i mladopaleolitickou komponentu v podobě rydel a škrabadel. Nezanedbatelné je zastoupení bifaciálních nástrojů jako např. bifaciální drasadlo, drasadlo typu Tata, Schabemesser, malé pěstní klínky a nástroje připomínající listovité hroty. Některé bifaciální nástroje lze klasifikovat jako klínové nože, ale svojí morfologií se přece jenom odlišují od micoquienských typů. Jejich malé rozměry zřejmě souvisí s použitou surovinou z říčních sedimentů Dunaje. Původní klasifikace levalloiských jader již není akceptována. Technologie je založena, stejně jako u dalších taubachienských lokalit, na exploataci objemových jader nejrůznějších variant (Moncel 2003a, b; 2004). Datování metodou U/Th zařadilo lokalitu Tata do období 70 116 tis. let BP, což odpovídá spíše vyznívání eemského interglaciálu nebo spíše nástupu viselského glaciálu (Schwarcz Skoflek 1982). Zajímavé je využití křemenného porfyru, který by mohl pocházet z oblasti Bukových hor (Biró 2004). Přítomnost taubachienských lovců v tomto teritoriu dokládá inventář, vyčleněný v rámci revize stratigrafie a archeologických materiálů z jeskyni Szelety (Mester 2007, 247). Zde je spojován s eemským horizontem 2b (vrstva XV). Do stejného kulturního okruhu je řazena i industrie z jeskyně Diósgyőr- Tapolca, uložená ve vrstvách 4 a 5 sondy II (Ringer Moncel 2004). Jihovýchodní charentien je reprezentován především štípanou industrií z lokality Érd. Ta je některými autory řazena do izotopového stádia 3 (Gábori-Csánk 1968a, b), ale nová technologická studie klade tuto specifickou industrii na valounech do období konce posledního interglaciálu a nástupu posledního glaciálu, což je v hrubých rysech i pozice zmíněné kolekce z Taty. Technologické podobnosti s taubachienem mohou být dány valounovou formou zpracovávané suroviny (Mester Moncel 2006). Další srovnatelné soubory pocházejí z jeskyně Kiskevély a Szelim. Rovněž horní horizont z jeskyně Subalyuk je některými autory kladen do tohoto okruhu. Srovnatelné kolekce kupodivu nenacházíme v Rakousku. Zde je střední paleolit reprezentovaný velice chudě (Salzhofenhöhle, Rameschhöhle, Teufelsrast-Felsdach či Gudenushöhle) a navíc je často značně nejistá jeho chronologická a kulturní pozice. 7 13.2.3 Syntéza středopaleolitických horizontů. Již jsme několikrát naznačili, že syntézy našich poznatků, které se týkají středního paleolitu, jsou zatíženy mnoha nedostatky, vyplývajícími z nepřesných datovacích metod, stavem dochování kvartérních sedimentů, úrovní jejich výzkumu v jednotlivých regionech apod. Přesto se ale pokusíme vyzvednout některé aspekty, které souvisejí s výzkumem paleolitické stanice v Moravském Krumlově a které by mohly mít i určité geneticko-kulturní konotace. Přehled našich poznatků, které se týkají starší fáze středního paleolitu (Early Middle Palaeolithic, viz Conard Fischer 2000) ukazuje poměrně zřetelně, že industrie acheuléenského rázu se soustřeďují spíše v prostoru západní části střední Evropy. V Čechách bývá s mladým acheuléenem spojována lokalita Bečov IV, jejíž datování je nejisté, stejně jako u dalších izolovaných klínů (Křešice, Mutějovice, Srbsko, Putim (Fridrich 1982). Na Moravě jsou pěstní klíny zastoupeny jenom několika izolovanými a povětšině nepříliš přesně datovanými artefakty. Mnohé z nich navíc upomínají spíše na bifaciální artefakty s asymetrickým průřezem, které jsou typické pro micoquien (Určice, Kadov, Božice). Podobně i v Polsku je mladoacheuléenská tradice spojována jen s ojedinělými pěstními klíny, např. z lokalit Konradówka a Owsiszcze 1 a nejinak je tomu i v moravské části Slezska (Bohuslavice, Polanka n. Odrou), kde na základě datování velkého zalednění, dosahujícího až přes hranické rozvodí, by neměly být starší než OIS 6. Prostor střední Evropy je spojován spíše s moustérienem, který se v Německu vyvíjí už od izotopového stádia 7 (Ehringsdorf, Neumark-Nord 2/2) a 6 (Rheindahlen B3, Wanen a další). Tyto industrie jsou charakteristické jednak čepelovými polotovary, jednak přítomností levalloiské metody. Tady již nacházíme s územím Moravy více styčných prvků. Podíl levalloiské metody v našich souborech není veli- 7 Např. Bednarik alternativně klasifikuje nálezy z Gudenushöhle jako acheuléen (Bednarik 2008). 185

13. POSTAVENÍ LOKALITY MORAVSKÝ KRUMLOV IV V KONTEXTU STŘEDNÍ EVROPY ký (nedosahuje hodnot pro klasifikaci industrie jako levalloiské facie), ale přece jenom je její přítomnost, oproti mladším kolekcím, nepřehlédnutelná. Spadaly by sem především soubory z Bečova I A-III-5, vrstva 14 v jeskyni Kůlně a vrstva 3 z Moravského Krumlova IV. Navíc je v jeskyni Kůlně doložena také subprizmatická metoda, která umožňovala těžit i čepele, které jsou ojediněle doloženy i poměrně velkými kusy. Přítomnost tohoto horizontu v Polsku (Piekary IIa) je problematická, zejména vzhledem k dataci souvrství 7. Na druhou stranu z Polska pocházejí jedny z nejstarších dokladů micoquienu v Evropě (Pietraszyn 49, Dierżysław 1). Tato kultura s charakteristickými pěstními klíny s vytaženým hrotem a hlavně klínovitými noži s para-rydlovým úhozem se zde začíná plně rozvíjet v průběhu eemského interglaciálu (Biśnik, Piekary I, III). Před objevením středopaleolitického ateliéru v Moravském Krumlově IV se nejstarší prokázané micoquienské osídlení v České republice vázalo na archeologickou vrstvu 9b v jeskyni Kůlně, která je podle nových poznatků datována do staroviselského interstadiálu odderade (OIS 5a), tj. do období okolo 70 tisíc let BP. Klasifikace archeologické vrstvy 1 z Moravského Krumlova IV do micoquienu se jeví, i přes omezené množství nástrojů, jako pravděpodobná. Odpovídaly by tomu jak formy asymetrických bifaciálních nástrojů a jejich polotovarů, tak i přítomnost drasadel, srovnatelných s micoquienskými drasadly z jeskyně Kůlny. Nedostatek naprosto průkazných formem je dán, podle našeho názoru, funkcí Moravského Krumlova jako ateliéru. Nejen typologie, ale i technologie sbíjení polotovarů je srovnatelná s micoquienem. Tento horizont je na základě OSL data spojován s interstadiálem brørup (OIS 5c). Archeologická vrstva 2 je poněkud méně průkazná. Technologicky se podobá nadložní vrstvě 1 ale zároveň obsahuje drasadla micoquienského charakteru a zlomky bifaciálních nástrojů. Ty se od časově srovnatelných kusů, nalezených v rámci taubachienu, liší jemnou preparací oboustranně opracované hrany. V tomto směru se tedy přikláníme ke kulturní klasifikaci vrstvy 2 do micoquienu, který, jak se zdá, má v prostoru střední Evropy svoji tradici. Přijmeme-li tedy takovou klasifikaci jako správnou, pak můžeme konstatovat, že stejně jako v Polsku můžeme i na Moravě rozšířit dosavadní časový rozsah micoquienu i do izotopových stádií 5e a 5c. V Maďarsku by horizontu vrstev 1 a 2 z Moravského Krumlova mohl odpovídat jankovichien, jehož centrum se rozkládalo v západní části země. Technologicky se sice od micoquienu poměrně signifikantně odlišuje, ale dokládá využití metody bifaciální produkce nástrojů na poměrně rozsáhlém území. Nepočetné doklady micoquienu jsou z konce eemského interglaciálu a počátku viselského glaciálu známy i z Německa (Bockstein IIIa, Neumark-Nord 2/0), i když ke skutečnému rozvoji této industrie dochází až od izotopového stádia 5a. To ovšem znamená, že v prostoru střední Evropy vedle sebe koexistovalo několik technologických koncepcí micoquien, moustérien a drobnotvarý taubachien, případně i jihovýchodní charentien (je-li klasifikace maďarské lokality Érd správná). Prozatím bylo nejvíce pozornosti věnováno vztahu micoquienu a moustérienu. Pro období OIS 5e 5a se obě skupiny jeví víceméně samostatné, ale nelze opominout koncepci, kterou na základě nálezů z komplexu G v jeskyni Sesselfelsgrotte v Německu vytvořil J. Richter (1997) a která pojímá místní micoquien pouze jako facii moustérienu (moustérien micoquienské facie MMO). Přítomnost bifaciálních forem vysvětluje autor různým stupněm redukce jinak unifaciálních forem nástrojů. Tato koncepce není obecně přijímána (srov. Conard Fischer 2000; Kozlowski 2006; Burdukiewicz Wiśniewski 2004) a je pravdou, že aplikace takového přístupu na další lokality není úspěšná (Nerudová 2008b). Rozhodně ale ukázala na potřebu revize našeho chápání výpovědních možností bifaciálních forem nástrojů. Podle našeho názoru je poněkud problematické vyčleňování jednotlivých skupin micoquienu na základě přítomnosti nebo absence určitého typu klínového nože. Morfologie těchto artefaktů může být ovlivněna tolika faktory (tradice, kvalita suroviny, stádium redukce, variační šíře typu, funkce atd.), že se tím dostáváme spíše do metodologické pasti. Z hlediska vzájemného vztahu moustérienu a micoquienu by mohlo být zajímavější sledování přítomnosti levalloiské metody v micoquienu, kterou konstatoval u nejmladších vrstev komplexu G v Sesselfelsgrotte J. Richter a která je charakteristickým rysem nížinného micoquienu v koncepci G. Bosinského (2002). Na Moravě lze vztah mezi micoquienem a moustérienem sledovat jen stěží. Většina lokalit je řazena do micoquienu 8 nebo je datace moustérienských souborů nejasná. Problematickým faktorem je nepřítomnost statisticky dostatečně signifikantních souborů. Méně se již řeší vztah micoquienu a taubachienu, přestože se stále častěji ukazuje, že bifaciální tradice zde existovala paralelně s koncepcí drobnotvaré industrie. Relevantnost vyčlenění taubachienu jako samostatné archeologické kultury, kterou snad můžeme chápat i jako jednu ze skupin neandertálské populace, vynikne právě v kontextu časově souběžného micoquienu. A jsou to právě nálezy z Moravy, které mohou do diskuse výraznou měrou přispět. Základní otázkou je totiž důvod, proč neandertálci využívali rozměrově tak malé nástroje. V případě nálezů z maďarské Taty by přicházelo v úvahu vysvětlení ve smyslu adaptace na surovinu, kterou získávali ve formě malých valounů z říčních sedimentů. Důvody mikrolitizace nebyly specifikovány ani studiem nálezů komplexu U na lokalitě Sesselfelsgrotte v Německu. Srovnání micoquienu a taubachienu z jeskyně Kůlny ukazuje, že drobnotvarost taubachienského inventáře je daná záměrem tvůrce (Neruda 2003). To lze vyvodit z toho, že obě kultury využívaly stejné zdroje surovin, ale micoquienské artefakty jsou mnohem větší. Taubachien se navíc odlišuje i z hlediska ekonomie využívání surovin a stupněm mobility, která byla asi větší než v případě micoquienských lovců, kteří, jak se zdá, byli fixováni mnohem více na jeden omezený region. Po dlouhou dobu se zdálo, že micoquien časově navazuje na Moravě na taubachienské osídlení, takže si obě kultury prakticky nekonkurovaly. Na základě nálezů z vrstev 2 a 1 8 Nově se přikláníme ke klasifikaci jeskyně Šipky jako micoquienské lokality (Neruda 2006). 186

MORAVSKÝ KRUMLOV IV VÍCEVRSTEVNÁ LOKALITA ZE STŘEDNÍHO A POČÁTKU MLADÉHO PALEOLITU NA MORAVĚ MORAVSKÝ KRUMLOV IV MULTILAYER MIDDLE AND EARLY UPPER PALAEOLITHIC SITE IN MORAVIA z Moravského Krumlova IV se ale zdá, je-li kulturní klasifikace správná, že obě populace obývaly prostor jižní Moravy prakticky ve stejnou dobu, a dokonce se jejich sídelní jednotky mohly dotýkat. To vyplývá jednak z přítomnosti společných surovin mezi taubachienem z Kůlny (rohovce typu Krumlovský les) a micoquienem z Moravského Krumlova (využití hlavní kůlenské suroviny spongolitu), jednak z blízkosti Moravského Krumlova IV a Pravlova IVd, kde se podařilo najít velice drobnotvarou industrii, která spadá pravděpodobně do období nástupu viselského glaciálu. Obě industrie (taubachien i micoquien) jsou charakteristické absencí levalloiského způsobu produkce polotovarů a naopak dominantním zastoupením diskoidní metody. Ta je v taubachienu mnohem více diverzifikována, kdežto v mladším micoquienu (Kůlna 7c, 7a, 6a) dochází k redukci variant a k jisté standardizaci. V obou industriích je přítomna subprizmatická metoda s jednoduchým paralelním sbíjením polotovarů. Skutečné čepele se ale objevily až v mladších micoquienských souborech z Kůlny (Neruda 2003; 2005). Určitý rozdíl je vidět v aplikaci bifaciálního opracování artefaktů. Vyjdeme-li opět ze srovnání taubachienu a micoquienu z Kůlny, pak je zřejmé, že bifaciální formy z taubachienu jsou mnohem hrubší, často bez aplikací finálních retuší, takže přichází v úvahu jejich klasifikace jako značně redukovaná jádra. Navíc jsou vyrobeny většinou ze vzdálených importovaných surovin. Mnohem výrazněji jsou bifaciální artefakty zastoupeny např. v Tatě nebo na slovenských lokalitách jako např. Hôrka-Ondrej. Téměř micoquienských forem dosahuje listovitý hrot z taubachienské lokality Ládví v Praze-Ďáblicích. Bohužel úvahy o vzájemných kontaktech mezi taubachienem a micoquienem v prostoru střední Evropy jsou stále dosti spekulativní, i když se jeví stále pravděpodobnější. 13.3 ZAČLENĚNÍ SZELETIENSKÉHO HORIZONTU (VRSTVA 0) DO STŘEDOEVROPSKÉHO KONTEXTU Studiem publikovaných výsledků, týkajících se přechodu středního a mladého paleolitu, bychom mohli nabýt dojmu, že kulturní vztahy mezi časně mladopaleolitickými kulturami na Moravě jsou dostatečně zřejmé. Nové výzkumy přesto otevírají některé klíčové otázky, týkající se zejména přežívání neandertálské populace, vztahu micoquienu a szeletienu, či případné akulturace neandertálců anatomicky moderními lidmi. Také počátek aurignacienu ve střední Evropě nebo přechodný charakter bohunicienu jsou stále široce diskutovaným problémem. 13.3.1 Přehled názorů na vznik szeletienu Názvem szeletien, podle eponymní jeskynní lokality Szeleta nacházející se v Maďarsku, pojmenoval František Prošek kulturu s listovitými hroty, tehdy známou ze západního Slovenska a nazývanou tzv. východním solutréenem (Prošek 1953, 136). Vycházel z již dříve publikovaného návrhu I. L. Červinky, který ovšem do té doby nebyl valně akceptován (Červinka 1927) 9. F. Prošek se tehdy domníval, že szeletien vzniká z moustérienu za přispění aurignacienu, přičemž počátek szeletienu datoval do W ½ (Prošek 1953; podobně i Allsworth- Jones 1986). V následujících letech byla tato klasifikace přejímána a dále zpřesňována (např. Valoch 1966) a posléze se začaly objevovat úvahy o vlivu micoquienu na vznik szeletienu. Například K. Valoch soudí, že szeletien je možné považovat za výsledek akulturačního procesu vyvolaného působením aurignacienu na micoquien (Valoch 1990, 215; 1993, 28; 2000a, b), zatímco M. Oliva uvádí, že szeletien představuje článek kontinuálního neovlivněného vývoje micoquienu (nejnověji Oliva 2005, 31). Podobně i jiní poukazují na genetickou spřízněnost szeletienu se středoevropským micoquienem (Svoboda 2003a; 2004). Posléze byla myšlenka postupného přerodu přijímána i zahraničními badateli, až k nejnovější formulaci P. Allsworth-Jonese, který uvádí, že szeletien a jemu podobné skupiny mohou být definovány jako výsledek akulturace na pomezí mezi středním a mladým paleolitem (Allsworth-Jones 2004, 292). Bližší charakter akulturace středopaleolitického substrátu anatomicky moderními lidmi ale nebývá v literatuře přesněji definován, usuzuje se tak pouze na základě přítomnosti aurignacienských typů škrabadel a rydel v szeletienských souborech. Aurignacienské elementy se ale v chronologicky starších szeletienských kolekcích prakticky neobjevují. Naopak kontakty mezi mladým szeletienem a aurignacienem by mohla dokládat přítomnost listovitých hrotů ve spodní vrstvě v jeskyni Istállóskő v období mezi 35 29 tis. lety (Otte Kozłowski 2003, 26). 13.3.2 Rozšíření szeletienu a příbuzných kultur ve střední Evropě Szeletien je středoevropskou kulturou se stěžejním výskytem v oblasti Moravy, západního Slovenska a přilehlé krakovské oblasti jižního Polska, s ojedinělými nálezy listovitých hrotů v Čechách, Německu a Rakousku. V Maďarsku je výskyt szeletienu omezen na oblast severovýchodu země. Z Moravy je v současné době popsáno zhruba 100 převážně povrchových lokalit (obr. 1). Vedle známých a nepochybných stanic jsou do szeletienu zahrnovány i některé méně signifikantní soubory, například z Třebomi u Opavy nebo Otic u Opavy (Svoboda et al. 2002, 151), pro jejichž jednoznačnou klasifikaci k szeletienu prozatím nemáme dostatečné podklady. Nejsme-li v současné době schopni jednoznačně potvrdit přítomnost szeletienu v oblasti severní Moravy a Slezska, je to patrně dáno stavem našeho poznání, neboť nové výzkumy odhalily szeletienské stanice v jižní části polského Slezska, jen několik kilometrů od státní hranice (Bluszcz Foltyn Kozłowski 1994). Za hlavní szeletienské sídelní jednotky na Moravě je ale považována oblast Krumlovského lesa (Nerudová 2008a, b), povodí Bobravy na Brněnsku a Prostějovsko. Západně se szeletien objevuje až u okraje Českomoravské vysočiny (Mohelno, Dukovany, Lhánice), severně od Brna je znám z Tišnovska a Vyškovska (Svoboda et al. 2002, 150; Mlejnek 2005a f), a jedna stanice je doložena na Olomoucku 9 Jako první termín szeletien použil J. Skutil ve své diplomové práci v roce 1926 (Oliva 2005, 31). 187

13. POSTAVENÍ LOKALITY MORAVSKÝ KRUMLOV IV V KONTEXTU STŘEDNÍ EVROPY Obr. 1. Přehled hlavních lokalit časného mladého paleolitu na Moravě. Fig. 1. Main EUP sites in Moravia. 1 Kůlna, 2 Pod hradem, Rytířská, 3 Šipka, 4 Čertova díra, 5 Mladeč, 6 Dzerava skála, 7 Stránská skála, 8 Bohunice, 9 Vedrovice Ia, 10 Vedrovice V, 11 Moravský Krumlov IV, 12 Milovice. (Droždín). Na jihovýchodě Moravy je nejvzdálenější stanice ve Strážovicích na Kyjovsku a na jihozápadě pak snad Suchohrdly u Znojma (Kovárník 2001) a Uherčice s hrotem z radiolaritu (Oliva 2005, 32). Z Polska musíme zmínit nově zkoumanou lokalitu Lubotyń 11, odkud byla získána i sekvence absolutních dat, která jsou naprosto relevantní datům z Vedrovic V i Moravského Krumlova IV (Bobak et al. in press). Industrie je sbíjená převážně ze silicitů z glacigenních sedimentů, ojediněle doplněných radiolaritem, silicitem krakowské jury a dalšími, prozatím blíže neurčenými surovinami. Nepočetné listovité hroty vykazují identický způsob sbíjení, jaký byl popsán v Moravském Krumlově IV. Další szeletienská industrie pochází z nedaleké lokality Dzierżyslaw I (Bluszcz Foltyn Kozłowski 1994; Kozłowski 2000; Fajer et al. 2005), kde se nachází v přemístěných sedimentech, které mají být mladší, než sedimenty obsahující bohunicien (Kozłowski Kozłowski 1996, 52). Szeletienu je připisován soubor z Dzierżyslawi VIII a část nálezů z vrstvy XI v jeskyni Obłazowa, mezi nimiž se nacházel i jeden listovitý a jeden kostěný hrot (Kozłowski 2000; Allsworth-Jones 2004). 10 Soupis izolovaných nálezů listovitých hrotů a szeletoidních industrií včetně jejich periodizace publikovaný E. Foltynem čítá 62 lokalit. Za szeletienské považuje 15 z nich; výpovědní hodnota podaných informací je však poněkud sporná (Foltyn 2003). Významná enkláva szeletinu byla nalezena i na západním Slovensku. Stanice v Moravanech-Dlhé reprezentuje jednu z nejdůležitějších stanic szeletienu ve střední Evropě, poprvé zkoumanou již v letech 1941 a 1943 L. Zotzem. Mimo další industrie zde byly v hojném počtu a různých stádiích vypracování nalezeny tenké, plošně opracované listovité hroty se širokou zaoblenou bází (Nerudová Valoch 2009). Jejich specifický tvar dal vzniknout i pojmenování typu nástroje. K dalším szeletienským stanicím bývá řazena nedaleká jeskyně Čertova pec u Radošiné, odkud pochází první absolutní datum pro mladý paleolit ve střední Evropě (GrN 2438: 38 400 +2 800 2 100 BP). Významné postavení má také jeskyně Dzeravá skala u Plaveckého Mikuláše. Na základě revizního výzkumu a nových OSL dat se L. Kaminská domnívá, že 10 Původně byly k szeletienu řazeny i nálezy z vrstvy 5 a 6 z jeskyně Biśnik (Cyrek 2002 ed.; Kozłowski 2000), ale pozdější datace zařadily tento horizont do období středního paleolitu (osobní sdělení K. Cyreka; Kozłowski 2006). 188

MORAVSKÝ KRUMLOV IV VÍCEVRSTEVNÁ LOKALITA ZE STŘEDNÍHO A POČÁTKU MLADÉHO PALEOLITU NA MORAVĚ MORAVSKÝ KRUMLOV IV MULTILAYER MIDDLE AND EARLY UPPER PALAEOLITHIC SITE IN MORAVIA industrie z vrstvy 11 nepatří szeletienu, ale předcházejícímu micoquienu (Kaminská Kozłowski Svoboda 2004, 322; Kaminská Kozłowski Svoboda eds. 2005, 54). Ačkoliv se osídlení szeletienu soustřeďuje v západní části Slovenska (podrobný přehled lokalit na Slovensku podává Valoch 1996, 102), jsou ojedinělé nálezy listovitých hrotů známy i ze středního a východního Slovenska. Jejich výskyt podle L. Kaminské nedokazuje existenci szeletienu jako nezávislé kultury na Slovensku (Kaminská et al. 2000, 96). Podobně také z oblasti Čech jsou prozatím doloženy jen izolované nálezy listovitých hrotů, které byly obvykle připisovány projevům německého (ještě středopaleolitického) altmühlienu (Fridrich 1993; Fridrich Lička 2004). S. Vencl se domnívá, že tyto ojedinělé nálezy by mohly reprezentovat pozůstatky i různých kulturních tradic, přestože stav poznání zatím nedovoluje rozhodnout o příčinách absence sídlišť szeletienu v Čechách (Vencl ed. 2007, 61). V Maďarsku je výskyt szeletienu sensu stricto omezen na oblast severovýchodu země, konkrétně východní oblast Bukových hor, kde se nachází i eponymní lokalita. Místní szeletienský klastr lokalit není ale tak rozsáhlý jako na Moravě a diskuse se vede i ohledně jeho původu a datace. Horizont starého szeletienu je spojován se spodními vrstvami z jeskyně Szeleta, patrně s jeskyní Büdöpest, Remete a polohou Avas v Miškolci. K tzv. vyvinutému szeletienu jsou řazeny nálezy z jeskyní Szelety (horní vrstvy), Puskaporos a Istállóskő; k povrchovým nálezům, soustřeďujícím se na oblast severu země, patří nález z Miškolce - Petöfiho ulice, Sárospatak a Aszód (Dobosi 2006, 41). V Dolním Rakousku byl publikován stratifikovaný nález listovitého hrotu z lokality Schletz (Trnka 1990). V soukromé sbírce se nachází nepublikovaný hrot pocházející z lokality Spannberg (coll. H. Preisl). Z výzkumu F. Felgenhauera na hradisku ve Stillfriedu (1974 1979) pochází z polohy u kostela jeden listovitý hrot (Trnka 1990, Abb. 7). Další předměty z lokalit Ruppersthal, Baierdorf, Kammern Grubgraben, Missingdorf, Langmannersdorf a Bruderndorf mohou být rámcově datovány od středního až po mladý paleolit (Trnka 1990, 26). Ze sousedního Německa rekapituluje nálezy listovitých hrotů M. Bolus (2004). Část z nich ještě chronologicky patří střednímu paleolitu (industrii typu Rörshaim a altmühlienu), ale vedle nich se uvádějí nálezy listovitých hrotů, které jsou spojovány se szeletienskými ateliéry v Bavorsku (lokalita Zeitlarn, Schönweiss Werner 1986) a na lokalitě Albersdorf jsou pravděpodobně součástí řeznických aktivit (Weissmüller 1995b). Listovité hroty z vrstvy J v Ilsenhöhle u Ranisu jsou spolu s dalšími nálezy (např. Pottenstein; Zwergloch) spojovány s polským jerzmanowicienem (prezentace J. Richtera na konferenci v Miskolci 13. 10. 2007). Za příbuznou kulturu bývá v Polsku považován jerzmanowicien, který je definován na základě nálezů z vrstvy 6, 5 a 4 z jeskyně Nietoperzowa (Chmielewski 1961; Flas 2002). Dále byl rozpoznán v inventáři vrstvy VI jeskyně Mamutova, vrstvě III jeskyně Puchacza, vrstvy 7 jeskyně Koziarnia a jeskyně Łokietka. Typickým znakem jsou čepelové hroty s částečnou plošnou retuší (typu à face plane), jejichž výskyt se neomezuje na region Polska, ale nalezneme je i v mladopaleolitických inventářích Moravy (szeletienu, aurignacienu, pavlovienu), na západní Ukrajině (Kostěnki Telmanskaja, Vasilijevka), v Německu (Mauern, Ilsenhöhle) i jinde (Chmielewski 1961, 45 sq.). Geneze jerzmanowicienu je patrně svázána s listovitými hroty středního paleolitu v Německu (Kozłowski Kozłowski 1996, 57; Flas 2005 6, 112). Technologický fenomén listovitých hrotů navazuje v Maďarsku na středopaleolitickou tradici bifaciální fasonáže, reprezentovanou jankovichienem a bábonyienem. Přímá genetická vazba na jankovichien (dříve transdanubský szeletien) není možná, protože nově je tato kultura spojována s obdobím konce eemu a počátkem viselského glaciálu (Gábori-Csánk 1983). Druhá zmiňovaná kultura, bábonyien, byla definována Á. Ringerem (1983) jako kultura předcházející szeletienu, obsahující industrii bez levalloiské techniky. Má jít o micoquienskou industrii vznikající z místního acheuléennu, bohatou na různé úštěpy z bifaciálních nástrojů. Kultura zaujímá stejné území jako szeletien, ale má být starší. K. Simán se domnívá, že tzv. bábonyien jsou szeletienské ateliéry na zpracování místního křemenného porfyru (Svoboda Simán 1989, 307). 13.3.3 Chronologický rámec Problematika přechodu středního a mladého paleolitu je stále více spojena s potřebou přesného datování nalezených archeologických situací. Rozvoj datovacích metod, zvláště pak laboratorní přípravy vzorků, umožňuje získávat stále přesnější údaje a zřejmě proto jsou některé výsledky datovacích projektů velice překvapivé. Na druhou stranu jsou stále větší nároky kladeny i na metodologii odběru vzorků a na jejich vyhodnocování. Z tohoto pohledu se potýkáme s nedostatkem kvalitních vzorků, které bychom mohli jednoznačně spojovat s lidskými aktivitami (viz kap. 7). Tento problém vyvstává zejména při datování sedimentů metodou OSL. Nové datování moravských lokalit (Rhodes et al. in prep) ukázalo, že srovnání výsledků s radiokarbonovými daty je poněkud problematické. Je to způsobeno především tím, že nejsme schopni kontrolovat kontaminaci vzorků staršími sedimenty v rámci postdepozičních procesů. Tyto procesy často ovlivňují i výsledky dalších metod, např. ESR (cf. Rink et al. 1996; Patou-Mathis et al. 2005; Michel et al. 2006). Ale ani v případě použití nejběžnější datovací metody 14 C nejsou všechna data kvalitativně srovnatelná. Pro datování touto metodou jsou preferovány uhlíky rodu Picea/Larix, přičemž v případě izolovaných uhlíků nemůžeme spolehlivě konstatovat souvislost s lidskými aktivitami; bohužel jsou doklady nesporných ohnišť na středopaleolitických lokalitách spíše výjimkou a prakticky o nic lepší není ani situace v případě časně mladopaleolitického období. Proto jsou především z jeskyního prostředí datovány hlavně kosti a parohy, u nichž je však obtížné kontrolovat možné redepozice související s činností velkých šelem. Srovnávání dat z uhlíků a kostí není prozatím metodologicky vhodné, jak nám naznačují výsledky z některých lokalit, kde jsou i v rámci jedné vrstvy výrazně odlišná data (cf. Sinitsyn 2003, Tab. 1; Zilhão d Errico 1999; a další). 189

13. POSTAVENÍ LOKALITY MORAVSKÝ KRUMLOV IV V KONTEXTU STŘEDNÍ EVROPY Obr. 2. Kalibrované soubory 14 C data středního a časného mladého paleolitu, včetně vybraných ESR a OSL dat. (CalPal2007; Weninger Jöris Danzeglocke 2007). Fig. 2. Calibrated 14 C datasets of the Middle Palaeolithic and the EUP complex. ESR and OSL data are included. (CalPal2007; Weninger Jöris Danzeglocke 2007). Nové možnosti absolutního datování přechodu středního a mladého paleolitu se otevřely s využitím klimatické křivky HULU 2007, která reflektuje změny klimatu v delším časovém horizontu a umožňuje kalibrovat i radiokarbonová data, spadající do období středního paleolitu (Weninger Jöris Danzeglocke 2007). Je jasné, že jsou zde určité metodologické problémy s kalibrací dat přesahující dosah dendrochronologie (Bronk Ramsey et al. 2006; Pettitt Pike 2001; Pettitt et al. 2003), ale využití kalibrační křivky s takovým rozsahem je nezbytné, chceme-li srovnávat výsledky radiokarbonového datování s dalšími metodami, které není nutné kalibrovat (obr. 2, tab. 1). Datace mladomicoquienského osídlení je založena především na údajích z jeskyně Kůlny (tab. 1). Vrstva 7a je datována metodou 14 C do období okolo 49 440 kalib. BP (GrN- 6060; 45 660 nekalib. BP; Mook 1988). Další vzorky jsou poněkud mladší a pohybují se v rozmezí 43 až 47,5 tis. let (kalib. BP; viz tab. 1). Datování vrstvy 7a metodou ESR potvrzuje chronologickou pozici okolo 50 ±5 tis. BP (Rink et al. 1996), a tudíž nejstarší datum ze souboru 14 C dat je správné (obr. 2). Nová OSL data (Rhodes et al. in prep) s těmito výsledky nekorespondují, ale naměřené hodnoty jsou ovlivněny řadou faktorů (vzorek odebíraný ze suti, možnost kontaminace staršími sedimenty apod). Klíčovou vrstvou pro řešení problematiky přechodu středního a mladého paleolitu může být nejmladší micoquienský horizont 6a z jeskyně Kůlny. Bohužel jsou výsledky OSL datování sedimentů ovlivněny stejnými faktory jako v případě vrstvy 7a, takže výsledné rozmezí od 30 do 71 tis. BP je značně široké a neumožňuje nám přesnější chronostratigrafické vývody. Bohužel i výsledky radiokarbonového datování jsou poněkud kontroverzní. Nejnovější datum (dosud nepublikováno), získané z kosti se stopami řezů, přesahuje stáří 50 000 let BP (nekalibrovaně), což je v rozporu s chronostratigrafickou pozicí vrstvy 7a. Pozice mladého horizontu středopaleolitických industrií je potvrzena i datováním jeskyně Šipky na severní Moravě, která byla zkoumána koncem 19. stol (Maška 1884; 1885; 1886a, b; 1888). Kamenná industrie byla tradičně klasifikována jako zoubkovaný moustérien (Valoch 1965a), ale přítomnost bifaciálních nástrojů srovnatelných s klínovými noži nás opravňuje korelovat osídlení této jeskyně s micoquienem (Neruda 2003; 2006). Z prostoru ohniště, u kterého se našla tzv. šipecká čelist neandertálského dítěte, byla nově datována zvířecí kost, jež ale obsahovala malé množství kolagenu (datována byla jen alkalická frakce), a musíme tedy předpokládat, že výsledné datum 39 940 nekalib. BP (GrA- 29906; 43 590 kalib. BP) by mělo být reálně starší (Neruda 2006; 2007). Nově získaná data, jejichž publikace se připravuje, jsou skutečně starší, neboť přesahují hranici 40 000 let nekalib. BP. Podobně je datovaná i druhá jeskyně na Kotouči - Čertova díra, jejíž příslušnost k micoquienu ale nelze prokázat. K výraznějšímu posunu došlo v datování szeletienského osídlení Moravy. Sekvence dat z Moravského Krumlova IV potvrdila pozici starého szeletienu na Moravě, takže jsme mohli kombinací s technologickými studiemi i blíže specifikovat náplň hmotné kultury v tomto období. Pozice horizontu starého szeletienu byla definována na základě radiokarbonových dat z první moderně zkoumané 190

MORAVSKÝ KRUMLOV IV VÍCEVRSTEVNÁ LOKALITA ZE STŘEDNÍHO A POČÁTKU MLADÉHO PALEOLITU NA MORAVĚ MORAVSKÝ KRUMLOV IV MULTILAYER MIDDLE AND EARLY UPPER PALAEOLITHIC SITE IN MORAVIA Tab. 1. Kalibrace 14 C dat. Nová data pro jeskyni Šipku, Čertovu díru a Kůlnu, vrstvu 6a nejsou uvedena. HP horní palepůda, SP spodní paleopůda; HC horní část, SC spodní část; LS lidská fosilie. Tab. 1. Calibration of 14 C data. New data from Šipka Cave, Čertova díra Cave and Kůlna Cave, layer 6a are not included. HP upper paleosoil, SP lower paleosoil; cih. brickyard; vr. layer; HC upper part, SC lower part; LS human fossil. Lab. číslo 14C-Age STD Cal Age p(95%) Cal Age p(95%) Cal Age p(68%) Cal Age p(68%) Lokalita Zdroj Lab. number [BP] [BP] calbc/ad cal BP(0=AD 1950) cal BC/AD [calbp(0=ad1950)] Site Source of data Micoquien / Micoquian GrA-29904 29430 ± 200 32440-31320 34390-33270 31880 ± 280 33830 ± 280 Čertova díra ( cave) Neruda 2006 GrA-29906 39940 ± 550 42760-40520 44710-42470 41640 ± 560 43590 ± 560 Šipka cave Neruda 2006 GrN-10347 44000 ± 2000 49900-41100 51850-43050 45500 ± 2200 47450 ± 2200 Kůlna cave Mook 1988 GrN-6024 38600 ± 950 42110-39590 44060-41540 40850 ± 630 42800 ± 630 Kůlna cave, 7a, Mook 1988 GrN-6060 45660 ± 2850 53950-41030 55900-42980 47490 ± 3230 49440 ± 3230 Kůlna cave, 7a, Mook 1988 Bohunicien / Bohunician GrA-11504 34530 ± 830 39920-36240 41870-38190 38080 ± 920 40030 ± 920 SS IIId, HP Svoboda 2003b GrA-11808 35320 ± 320 34020-32420 35970-34370 33220 ± 400 35170 ± 400 SS IIId, HP Svoboda 2003b AA-32059 37900 ± 1100 53950-41030 55900-42980 47490 ± 3230 49440 ± 3230 SS IIId, HP Svoboda 2003b AA-32060 37270 ± 990 28010-27610 29960-29560 27810 ± 100 29760 ± 100 SS IIId, HP Svoboda 2003b AA-32061 35080 ± 830 36680-31680 38630-33630 34180 ± 1250 36130 ± 1250 SS IIId, HP Svoboda 2003b AA-41475 34440 ± 720 43210-35370 45160-37320 39290 ± 1960 41240 ± 1960 SS IIIc, HP Svoboda 2003b AA-41476 36570 ± 940 39930-33290 41880-35240 36610 ± 1660 38560 ± 1660 SS IIIc, HP Svoboda 2003b AA-41477 34530 ± 770 39620-32940 41570-34890 36280 ± 1670 38230 ± 1670 SS IIIc, HP Svoboda 2003b AA-41478 36350 ± 990 33140-29900 35090-31850 31520 ± 810 33470 ± 810 SS IIIc, HP Svoboda 2003b AA-41480 34680 ± 820 32010-30650 33960-32600 31330 ± 340 33280 ± 340 SS IIIc, HP Svoboda 2003b AA-32058 38300 ± 1100 49900-41100 51850-43050 45500 ± 2200 47450 ± 2200 SS IIIc, SP Svoboda 2003b GrN-12297 38200 ± 1100 34130-32490 36080-34440 33310 ± 410 35260 ± 410 SS III-1, HP Svoboda 2003b GrN-12298 38500 ± 1400 33600-32160 35550-34110 32880 ± 360 34830 ± 360 SS III-2, HP Svoboda 2003b GrN-12606 41300 ± 3100 34330-32570 36280-34520 33450 ± 440 35400 ± 440 SS IIIc, SP Svoboda 2003b ANU-12024 32740 ± 530 36090-32730 38040-34680 34410 ± 840 36360 ± 840 Bohunice Rhodes et al. in prep ANU-27214 35025 ± 730 39630-35470 41580-37420 37550 ± 1040 39500 ± 1040 Bohunice Rhodes et al. in prep GrN-16920 36000 ± 1100 37390-33590 39340-35540 35490 ± 950 37440 ± 950 Bohunice-brickyard, 4a Svoboda et al. 2002 GrN-6165 42900 ± 1700 32440-31240 34390-33190 31840 ± 300 33790 ± 300 Bohunice-brickyard, 4a Svoboda et al. 2002 GrN-6802 41400 ± 1400 31270-30110 33220-32060 30690 ± 290 32640 ± 290 Bohunice-Kejbaly, vr. 4a Svoboda et al. 2002 Q-1044 40173 ± 1200 39960-31240 41910-33190 35600 ± 2180 37550 ± 2180 Bohunice-Kejbaly, vr. 4a Svoboda et al. 2002 OxA-14843 42100 ± 450 39920-32600 41870-34550 36260 ± 1830 38210 ± 1830 Bohunice Valoch 2008 OxA-14844 43200 ± 550 37510-33430 39460-35380 35470 ± 1020 37420 ± 1020 Bohunice Valoch 2008 OxA-14845 41250 ± 450 32430-30550 34380-32500 31490 ± 470 33440 ± 470 Bohunice Valoch 2008 OxA-14846 43600 ± 550 37370-32410 39320-34360 34890 ± 1240 36840 ± 1240 Bohunice Valoch 2008 OxA-14847 42750 ± 550 33820-32340 35770-34290 33080 ± 370 35030 ± 370 Bohunice Valoch 2008 OxA-14848 41350 ± 450 39960-31240 41910-33190 35600 ± 2180 37550 ± 2180 Bohunice Valoch 2008 Szeletien / Szeletian GrN-2438 38400 ± 2800 45450-34890 47400-36840 39290 ± 1960 41240 ± 1960 Čertova pec (cave) Valoch 1996 GrN-28451 24950 ± 570 29130-26450 31080-28400 36610 ± 1660 38560 ± 1660 Moravský Krumlov IV, vr. 0 Neruda et al. 2004 OxA-18294 37550 ± 280 40873 39577 42820 41540 40225 ± 324 42180 ± 320 Moravský Krumlov IV, vr. 0 Davies Nerudová, kap. 7 OxA-18295 37980 ± 290 41100 39784 43050 41730 40442 ± 329 42390 ± 330 Moravský Krumlov IV, vr. 0 Davies Nerudová, kap. 7 OxA-18296 38350 ± 310 41309 39961 43270 41910 40635 ± 337 42590 ± 340 Moravský Krumlov IV, vr. 0 Davies Nerudová, kap. 7 OxA-18297 36820 ± 250 40464 39268 42420 41220 39866 ± 299 41820 ± 300 Moravský Krumlov IV, vr. 0 Davies Nerudová, kap. 7 GrN-12374 37650 ± 550 41080-39480 43030-41430 47490 ± 3230 49440 ± 3230 Vedrovice V Valoch et al. 1993 GrN-12375 39500 ± 1100 43110-39830 45060-41780 27810 ± 100 29760 ± 100 Vedrovice V Valoch et al. 1993 GrN-15513 35150 ± 650 40160-36200 42110-38150 34180 ± 1250 36130 ± 1250 Vedrovice V Valoch et al. 1993 GrN-15514 37600 ± 800 41260-39260 43210-41210 33540 ± 1200 35490 ± 1200 Vedrovice V Valoch et al. 1993 Aurignacien / Aurignacian Beta-173341 34100 ± 320 39540-35700 41490-37650 37620 ± 960 39570 ± 960 Dzeravá skala (cave) Kaminská et al. 2005 OxA-13860 35100 ± 400 40010-36410 41960-38360 38210 ± 900 40160 ± 900 Dzeravá skala (cave) Kaminská et al. 2005 OxA-13861 24760 ± 130 28010-27610 29960-29560 27810 ± 100 29760 ± 100 Dzeravá skala (cave) Kaminská et al. 2005 OxA-15534 31600 ± 900 36680-31680 38630-33630 34180 ± 1250 36130 ± 1250 Dzeravá skala (cave) Kaminská et al. 2005 OxA-15535 31000 ± 1100 35940-31140 37890-33090 33540 ± 1200 35490 ± 1200 Dzeravá skala (cave) Kaminská et al. 2005 Wk-14865 37370 ± 2060 43210-35370 45160-37320 39290 ± 1960 41240 ± 1960 Dzeravá skala (cave) Kaminská et al. 2005 Wk-14866 33608 ± 569 39930-33290 41880-35240 36610 ± 1660 38560 ± 1660 Dzeravá skala (cave) Kaminská et al. 2005 Wk-16829 33333 ± 820 39620-32940 41570-34890 36280 ± 1670 38230 ± 1670 Dzeravá skala (cave) Kaminská et al. 2005 GrN-14826 29200 ± 950 33140-29900 35090-31850 31520 ± 810 33470 ± 810 Milovice, sektor D, HC Svoboda et al. 2002 GrN-22107 28780 ± 230 32010-30650 33960-32600 31330 ± 340 33280 ± 340 Milovice, sektor L, HC Svoboda et al. 2002 GrN-22108 32030 ± 370 36090-32730 38040-34680 34410 ± 840 36360 ± 840 Milovice, sektor L, SC Svoboda et al. 2002 GrN-26333 34160 ± 520 39630-35470 41580-37420 37550 ± 1040 39500 ± 1040 Mladeč I, pozice "a", HC Svoboda et al. 2002 GrN-26334 34930 ± 520 39920-36240 41870-38190 38080 ± 920 40030 ± 920 Mladeč I, pozice "a", SC Svoboda et al. 2002 VERA-3073 31190 ± 400 34020-32420 35970-34370 33220 ± 400 35170 ± 400 Mladeč1-LS Wild et al. 2006 VERA-3074 31320 ± 410 34130-32490 36080-34440 33310 ± 410 35260 ± 410 Mladeč2-LS Wild et al. 2006 VERA-3075 30680 ± 380 33600-32160 35550-34110 32880 ± 360 34830 ± 360 Mladeč8-LS Wild et al. 2006 GrA-32566 29820 ± 180 32590-31830 34540-33780 32210 ± 190 34160 ± 190 Napajedla - Zámoraví Škrdla 2008 GrA-32568 30620 ± 190 33230 32310 35180 34260 32770 ± 230 34720 ± 230 Napajedla - Zámoraví Škrdla 2008 VERA-3076a 31500 ± 420 34330-32570 36280-34520 33450 ± 440 35400 ± 440 Mladeč9a-LS Wild et al. 2006 GrN-1724 33100 ± 530 37390-33590 39340-35540 35490 ± 950 37440 ± 950 Pod Hradem Valoch 1996 GrN-1735 29400 ± 230 32440-31240 34390-33190 31840 ± 300 33790 ± 300 Pod Hradem Valoch 1996 GrN-1751 28200 ± 220 31270-30110 33220-32060 30690 ± 290 32640 ± 290 Pod Hradem Valoch 1996 GrN-848 33300 ± 1100 39920-32600 41870-34550 36260 ± 1830 38210 ± 1830 Pod Hradem Valoch 1996 GrN-14829 32350 ± 900 37370-32410 39320-34360 34890 ± 1240 36840 ± 1240 SS IIa, vr. 4 Svoboda et al. 2002 GrN-12605 30980 ± 360 33820-32340 35770-34290 33080 ± 370 35030 ± 370 SS IIIa, vr. 3 Svoboda et al. 2002 GrN-16918 32600 ± 1700 39960-31240 41910-33190 35600 ± 2180 37550 ± 2180 SS IIIb, vr. 4 Svoboda et al. 2002 AA-41479 33030 ± 620 37510-33430 39460-35380 35470 ± 1020 37420 ± 1020 SS IIIc, HP Svoboda et al. 2002 AA-41472 29020 ± 440 32430-30550 34380-32500 31490 ± 470 33440 ± 470 SS IIIf, ohniště ( hearth) Svoboda et al. 2002 GrA-34275 25170 130 28400-27800 30350-29750 28100 ± 150 30050 ± 150 Vedrovice Ia Oliva 2008 191

13. POSTAVENÍ LOKALITY MORAVSKÝ KRUMLOV IV V KONTEXTU STŘEDNÍ EVROPY szeletienské lokality na Moravě Vedrovic V (Valoch et al. 1993). Soubor dat, přináležejících szeletienským vrstvám, je již v prostoru střední Evropy klasický. Bohužel se v některých případech setkáváme s jejich nesprávnou interpretací (cf. Adams Ringer 2004). Nejmladší datum 30 170 nekalib. BP je kontaminováno kořeny (Valoch et al. 1993, 15, 78) a nejstarší z nich není v přímé relaci k archeologické vrstvě, nýbrž souvisí až se sedimentem v podloží interpleniglaciální půdy (Valoch et al. 1993, 15). Při použití nekontaminovaných dat vykazuje křivka dva hlavní vrcholy okolo 42 a 39,5 tis. kalib. BP. OSL data získaná spoluprácí s E. Rhodesem a L. Nejmanem ukazují určité rozdíly. Kalibrovaným 14 C datům by odpovídal vzorek z horní části archeologické vrstvy (45 tis. BP), vzorky ze střední části a báze jsou výrazně starší (střední vzorek 60 tis. BP, spodní vzorek 102 tis. let BP). Odebrané vzorky byly zřejmě kontaminovány staršími sedimenty. Soudíme, že se v těchto místech zachoval relikt erodované eemské půdy, která tak tvořila část substrátu pro tvorbu viselské interpleniglaciální půdy. Časová pozice szeletienské vrstvy z Moravského Krumlova IV je stanovena především na podkladě souboru 4 dat, získaných laboratoří v Oxfordu. Spadají do intervalu mezi 36 820 38 350 nekalib. BP a na kalibrační křivce dokonce zdůrazňují starší vrchol, stanovený kalibrací dat z Vedrovic V. Mladé datum 29 450 nekalib. BP musí být starší vzhledem k malému obsahu kolagenu ve vzorku (Neruda Nerudová 2005). Přímým předchůdcem starého szeletinu v Maďarsku měl být podle Á. Ringera bábonyien, který popsal jako industrii micoquienského typu vycházející z lokálního acheuléenu (Ringer 1983). Již dříve ale M. Gábori soudil, že starý szeletien vzniká z místního moustérienu (Gábori 1976; 1990), a připsal starý szeletien z jeskyně Szeleta moustérienu (Gábori 1976). Práce zahraničních badatelů neakceptovaly rozdílné stáří vrstev ze Szelety a industrii jako celek kladli do mladého paleolitu (k tomu kriticky Simán 1995, 40). Posléze Á. Ringer odmítl mousteriénský původ szeletienu a znovu umístil do vývojového schématu bábonyien (Ringer 1989). K. Simán soudí, že starý szeletien je přechodovou industrií mezi středním a mladým paleolitem, a odpovídá fázi 2 3 Ringerova bábonyienu (Simán 1995, 41). Celá problematika chronologické pozice, vnitřní náplně a periodozace szeletienu v Maďarsku odráží nejasnosti vyplývající z výzkumu v jeskyni Szeletě, provedeného metodami z počátku minulého století (k celé historii Simán 1995; Mester 2002; 2007). Kamenný inventář z těchto výzkumů je nepočetný a je nesnadné jej ztotožnit s konkrétními archeologickými vrstvami, neboť se metodologie výkopových prací několikrát změnila. Z tohoto důvodu je také materiál z jeskyně Szelety rozdílně klasifikován a datován. O. Kadič (1916) původně připsal materiál z jeskyně Szelety solutréenu a rozčlenil ho na časný solutréen, reprezentovaný 6 spodními vrstvami (III VIII), a mladší solutréen, ke kterému měly patřit svrchní 4 vrstvy (úrovně I III a vrstva popsaná jako červenohnědá jeskynní půda; Kadič 1916, 241). O více lokalit se o něco později opírala periodizace M. Mottlové, která kromě kamenné industrie zahrnula do třídění i aspekt druhového složení fauny a flóry (Mottl 1938). Solutréen v Maďarsku rozčlenila na tři, respektive čtyři fáze: protosolutréen, časný solutréen, svrchní a pozdní solutréen. Protosolutréen, přítomný mj. v jeskyni Szeletě, měl obsahovat ještě i moustérienské prvky (drasadla, hroty), ale současně i aurignacienské typy, gravettienské hroty atd. Svrchní solutréen byl souhlasně s O. Kadičem ztotožněn s čeveně zbarvenou kulturní vrstvou v Szeletě (Mottl 1938). Periodizace szeletienu v Maďarsku je podle Á. Ringera rozdělena na dva stupně. Starší fáze szeletienu (vr. 3 z j. Szeleta) je tvořena náplní planokonvexních kusů velkých rozměrů, několika malými bifasy a nožem typu Prądnik. Patří sem i několik mousterských hrotů. Početné jsou čepele, rydla a škrabadla, překvapivě se vyskytují kýlovitá škrabadla, která podle Á. Ringera indikují vliv aurignacienu (ale aurignacienu odlišného od bukovohorského aurignacienu typu I; Ringer 1990, 109). Mladý szeletien, definovaný na základě náplně horní vrstvy v jeskyni Szeleta, je charakterizován symetrickými a romboidními (kosodélnými) tvary lépe vypracovaných listovitých hrotů s retuší typu bábony (nože typu bábony). Velmi početné jsou čepele a čepelová škrabadla a polyedrická rydla. Přítomné gravettienské hroty, mikrogravetky a čepele s otupeným bokem mají ukazovat na vliv gravettienu (Ringer 1990, 109). Podle K. Simán se zde nacházejí typy předmětů, které dokládají spíše krátkodobé cyklické osídlení uvnitř jeskyně loveckými skupinami (Simán 1995). Spodní vrstvu z jeskyně Szeleta definuje jako szeletienský ateliér, kde se zpracovávala surovina z nedalekého Avase, jež má nejbližší analogie v moravských kolekcích (Simán 1995, 42; Svoboda Simán 1989, 309). V současné době probíhá revize původních výzkumů v jeskyni Szeleta, prováděná Á. Ringerem a S. Mesterem (Ringer Mester 2000; Mester 2007). Revize datování jednotlivých horizontů přinesla poněkud rozporuplné výsledky, které vedly k formulování nové vývojové koncepce (Adams Ringer 2004), zdůrazňující diskontinuitu vývoje mezi středním paleolitem a szeletienem. Prozatím však neexistuje důvod, proč zavrhnout starší data (viz kap. 7). Horizont staršího szeletienu na Slovensku bývá spojován s nálezy z Čertovy pece u Radošiné, které jsou datovány okolo 38 400 ±2 800 nelibr. BP. Příslušnost industrie k szeletienu není ale příliš průkazná. Za klíčovou můžeme považovat jeskyni Dzeravou skalu pri Plaveckom Mikuláši. V rámci revizního výzkumu se však přítomnost szeletienu dostatečně neprokázala. Horizonty označené jako pod vrstvou s listovitými hroty byly datovány z kostí na 47 000 ±2 300 a 49 700 ±3 000 nekalibr. BP a horizont v nadloží vrstvy s listovitými hroty k datu 36 920 ±470 nekalib. BP. Nalezené doklady jsou dnes kladeny, stejně jako mnohé povrchové nálezy, do micoquienu (Kaminská et al. 2000, 91 sq.; Kaminská Kozłowski Svoboda 2004). Další poznatky, které rozšiřují chronologický rámec szeletienu a příbuzného jerzmanowicienu pocházejí z Polska. Nové výzkumy M. Poltowicz-Bobak a Dariusze Bobaka v Łubotyni 11 přinesou jistě zajímavé výsledky, které nám umožní lépe charakterizovat szeletienské osídlení v jižní části polského Slezska. Předběžné poznatky ukazují, že chronologicky je místní szeletien paralelní s našimi stanicemi ve Vedrovicích a Moravském Krumlově IV (Bobak et al. in press). Jerzmamowicien je v Polsku datován na podkladě stratigrafie z jeskyně Nietoperzowa. Starší vrstva 6, datovaná na 192

MORAVSKÝ KRUMLOV IV VÍCEVRSTEVNÁ LOKALITA ZE STŘEDNÍHO A POČÁTKU MLADÉHO PALEOLITU NA MORAVĚ MORAVSKÝ KRUMLOV IV MULTILAYER MIDDLE AND EARLY UPPER PALAEOLITHIC SITE IN MORAVIA 38 650 ±1 250 BP, odpovídá chronologicky pozici moravského szeletienu z lokality Vedrovice V. Datum z vrstvy 4 je výrazně mladší, ale industrie z Kostěnek-Telmanskaja je datována ještě výše (Kozłowski Kozłowski 1996, 57). Také je potřeba zdůraznit, že z vrstvy 4 pochází jen málo průkazných nálezů (Allsworth-Jones 2004, 290; srov. Chmielewski 1961, 34). V rámci chronologického rámce EUP kultur se musíme zastavit ještě u datování dalších dvou kultur bohunicienu a aurignacienu. Soubor dat pro stanovení chronologické pozice bohunicienu pochází zejména z dvou lokalit na katastru Brna (tab. 1). Data z výzkumu eponymní lokality v Brně- Bohunicích (nejnověji Škrdla Tostevin 2003; 2005) se pohybují mezi 43,6 36 tis. nekalibr. BP (Tostevin Škrdla 2006; Valoch 2008). Nejstarší radiokarbonová data z Brna-Bohunic korelují s TL daty okolo 47,4 ±7,3 tis. BP (Valoch Neruda Nerudová 2000). Srovnatelná data pocházejí i z výzkumu Archeologického ústavu AVČR v Brně (Richter Tostevin Škrdla 2008). Další významný soubor absolutních dat pochází z ateliérů na Stránské skále (Valoch Nerudová Neruda 2000; Svoboda 2003a, b). Získaná data vytvářejí velice uzavřený, homogenní soubor, ve kterém lze rozlišit dvě hlavní periody. Starší koreluje se spodní částí interpleniglaciální fosilní půdy a spadá do rozmezí od 41 do 38 tis. let (Svoboda 2003a) nebo 41 37 tis. BP (nekalibrovaných; Svoboda 2003b). Nadložní část této půdy, s bohunicienskými artefakty uloženými na její bázi, je datovaná mezi 38,5 30 tis. nekalib. BP. Můžeme zaznamenat překrývání těchto dvou souborů dat jako výsledek vývoje paleopůdy ve spraši, která může obsahovat několik malých oscilací (Svoboda 2003a). Na rozdíl od bohunicienu jsou data pro moravský aurignacien značně nejednotná zejména z metodologického hlediska. Kalibrační křivka se skládá z dat, která byla získána na počátku využití metody radiokarbonového datování (jeskyně Pod hradem, Valoch 1965b), izolovaných jednotlivých vzorků (Vedrovice Ia, Oliva 1993a; 2006a; 2008) a relativně homogenního souboru ze Stránské skály (Svoboda 2003b) a Milovic (Oliva 1989). Nejstarší data z Moravy spadají do období mezi 34 33 tis. lety nekalib. BP (tj. 40 36 tis. kalib. BP). Z toho prozatím vyplývá, že typický aurignacien na Moravě je pozdější než v Rakousku a Německu, ale na druhou stranu je nutné vzít v úvahu, že pouze několik stanic ze všech známých je datováno (Oliva 1987b) a některé z nich mohou být starší (cf. Valoch et al. 1985). K významné změně došlo v souvislosti s interdisciplinárním zpracováním antropologických pozůstatků člověka z Mladečských jeskyní. Nová data (30 680 31 500 nekalibr. BP) se jeví jako homogenní, a proto je pravděpodné, že Mladečské jeskyně byly osídleny o něco později, než se původně soudilo (Teschler-Nicola ed. 2006). Starší data pro aurignacien máme doložena zejména z klíčové lokality Willendorf II v Rakousku (Haesaerts et al. 2003). Spodní aurignacienský horizont 3 je zde datován v rozmezí 37,9 38,9 tis. nekalib. BP (obr. 2), což je zároveň datum pro počástek aurignacienu ve středním Podunají (srov. Haesaerts Teysandier 2003; Bolus Conard 2001; Bolus 2003). Starý aurignacien je doložen také v Německu, např. na lokalitách Geissenklösterle (38 400 nekalib. BP; Richter et al. 2000; Conard Dippon Goldberg 2003), Sessefelsgrotte a Keilberg-Kirche (37 500 38 600 nekalib. BP; Uthmeier 1996; 2001) a podobnou pozici mají i nejstarší data z jeskyně Dzeravé skaly na Slovensku (Wk-14865: 37 370 ±2 060 nekalib. BP, tj. 41 240 ±1 960 kalib. BP; Kaminská et al. 2005). Srovnáním křivek kalibrovaných dat je patrné, že se rozmezí bohunicienských dat překrývá s těmi, která máme k dispozici pro micoquien (obr. 2). To znamená paralelní vývoj micoquienu a bohunicienu na Moravě. Naproti tomu je aurignacien na Moravě časově separovaný od středního paleolitu. Data pro moravský szeletien jsou situovaná mezi micoquienem a aurignacienem. Nejstarší vrchol kalibrační křivky pro Vedrovice V a Moravský Krumlov IV je asi o 3000 let mladší než data z vrstvy 7a z jeskyně Kůlny (obr. 2). Do tohoto časového rámce mohou spadat nálezy z vrstvy 6a v Kůlně a některé povrchové lokality v oblasti Bořitova na západním okraji Moravského krasu (Valoch 1977; 1978; Oliva 1987a; 1991a). Časová mezera mezi micoquienem a szeletienem bývá interpretovaná jako doklad diskontinuity, ale podle našeho názoru je možné ji chápat jako nepřímý důkaz vývojové relace mezi oběmi kulturami. 13.3.4 Antropologický rámec EUP kultur Prakticky k minimálnímu posunu znalostí došlo v otázce antropologie přechodu středního a mladého paleolitu. V posledních několika desítkách let nepřibyly v českých zemích nové pozůstatky neandertálců (Vlček 1969). Naše znalosti tedy stále vycházejí z nálezů v jeskyni Kůlně (Valoch 1988), Švédově stole (Rzehak 1906; 1909) a Šipce (Maška 1885). Podle dostupných dat se zdá, že neandertálci z vrstvy 7a v jeskyni Kůlně a z jeskyně Šipky spadají přibližně do stejného časového horizontu okolo 45 tis. let nekalibrovaně BP, tj. okolo 50 tis. kalib. BP. Následující vývody naznačují, že musíme počítat s refugiálním přežíváním neandertálců i na Moravě, a to pravděpodobně v oblasti JZ od Brna v oblasti Bořitovska, a dále pak na severní Moravě (Neruda 2006). Anatomicky moderní sapienty tradičně spojujeme s aurignacienem na podkladě antropologických nálezů z Mladečských jeskyní, které ovšem spadají až do závěru počátku mladého paleolitu (Teschler-Nicola ed. 2006), a proto jsou nyní nejstaršími nálezy v Evropě lidské pozůstatky z Peştera cu Oase v Rumunsku (Trinkaus et al. 2003a, b). Zde jsou datovány do období okolo 35 tis. let nekalib. BP, ale bohužel se nenacházejí v archeologickém kontextu. Analýzy antropologických nálezů z dalších lokalit v České republice nepřinesly uspokojivé výsledky. Lidské pozůstatky ze Zlatého Koně u Koněprus (Český kras), Sv. Prokopa (Český kras) a Svitávky (Morava) spadají do magdalénienu nebo jsou dokonce mladší (Svoboda 2003a; Svoboda van der Plicht Kuželka 2002; Svoboda et al. 2004). Komplikovanější a stále otevřená je otázka nositelů szeletienu a bohunicienu. Většina badatelů předpokádá, že tvůrci szeletienu byli neandertálci (Oliva 1991b; Valoch 1996; Svoboda 2004; 2006a, b), ale v některých případech se setkáme i s názorem, že nositeli mladší fáze szeletienu už mohli být anatomicky moderní lidé (Oliva 2005, 31), i když je problémem, jak tuto změnu vysvětlit. Přestože nelze jednoznačně 193

13. POSTAVENÍ LOKALITY MORAVSKÝ KRUMLOV IV V KONTEXTU STŘEDNÍ EVROPY Obr. 3. Srovnání projevů chování člověka na přechodu středního a mladého paleolitu implikuje dva možné modely vývoje. 1 vyšší podíl importovaných surovin je zaznamenán v mladých szeletienských souborech (bez datování); 2 retušéry z fragmentů masivních kostí; 3 problém levalloiských kusů na lokalitách (szeletien/bohunicien) v kontaktní zóně. Fig. 3. Comparison of human behaviour during Middle to Upper Palaeolithic transition implies two genetic models. 1 higher share of imported raw materials is documented for Upper Szeletian sites (without dating), 2 retouchers from fragments of heavy bones, 3 problem of Levallois pieces in Szeletian/Bohunician sites in the contact zone. 194

MORAVSKÝ KRUMLOV IV VÍCEVRSTEVNÁ LOKALITA ZE STŘEDNÍHO A POČÁTKU MLADÉHO PALEOLITU NA MORAVĚ MORAVSKÝ KRUMLOV IV MULTILAYER MIDDLE AND EARLY UPPER PALAEOLITHIC SITE IN MORAVIA Obr. 4. Szeletienské listovité hroty. Fig. 4. Szeletian leaf points. 1, 2 jeskyně Pod hradem (cave; Valoch 1965b), 3, 4 Rytířská jeskyně (cave; Jarošová 2002), 5, 6 Moravský Krumlov IV, layer 0, 7 Křížova jeskyně (cave; Valoch 1960). vyloučit i možnou vazbu szeletienu s anatomicky moderními lidmi, protože se nepodařilo najít antropologické doklady v kontextu archeologických nálezů, považujeme tuto možnost za málo pravděpodobnou. Ještě méně toho můžeme říct o nositelích bohunicienu. Obvykle se o nich uvažuje v souvislosti s neandertálci, stejně jako se může jednat o doklad nejstaršího pobytu anatomicky moderních lidí, kteří by museli do Evropy přijít před více než 46 tisíci lety kalibrované chronologie (Svoboda 2006b, 23). 13.3.5 Kulturní pozice szeletienu Stále diskutovanou otázkou jsou vztahy časně mladopaleolitických kultur, zejména pak s ohledem na projevy jejich vzájemných interakcí a na možný podíl akulturace moderními lidmi. Srovnáním důležitých a doložených projevů jednotlivých kultur v moravském prostředí vidíme, že jak aurignacien, tak i bohunicien představují dosti specifické entity (obr. 3). Naproti tomu szeletien a micoquien si jsou v řadě projevů podobní. Případné rozdíly bývají interpretovány jako působení akulturace na středopaleolitický substrát (Valoch 1990, 215; 1993, 28; 2000a, b; Nigst 2006), ale je nutné analyzovat, do jaké míry jsou tyto rozdíly a nebo podobnosti signifikantní. Interpretací dostupné literatury můžeme vyvodit dva možné modely vývoje szeletienu na Moravě, případně ve středním Podunají (obr. 3). První model vychází z podobností mezi szeletienem a micoquienem a chápe szeletien jako autochtonní středodunajský jev v období přechodu středního a mladého paleolitu. V tomto smyslu by se jednalo o výsledek nezávislého vývoje micoquienu v průběhu EUP, a lze proto szeletien chápat jako mladou fázi micoquienu v časovém rámci počátku mladého paleolitu. Tato hypotéza se opírá o technologické a typologické podobnosti mezi oběma zmíněnými kulturami, absolutní datování středopaleolitických a szeletienských lokalit na Moravě a ekonomické projevy ve starší fázi szeletienu. Za hlavní argument pro příbuznost szeletienu a micoquienu bývají považovány podobné technologické postupy výroby kamenné industrie a výskyt bifaciálních nástrojů (Neruda 2000; 2005; Neruda Nerudová 2005; Tostevin 2000). Díky výzkumu vrstvy 0 v Moravském Krumlově IV se podařilo definovat specifický mód výroby listovitých hrotů, který upomíná na micoquienskou tradici výroby klínových nožů (Neruda Nerudová 2005; Nerudová kap. 11). Stejně tak podobné technologické postupy byly zaznamenány při exploataci polotovarů z připravených jader diskoidního a subprizmatického typu. Szeletien navíc vytváří poměrně kompaktní sídelní jednotky v prostoru středního Dunaje, které se alespoň částečně kryjí se středopaleolitickým substrátem. V rámci těchto jednotek konstatujeme stejnou nebo velice podobnou distribuci kamenných surovin u obou kultur a v širším ohledu i podobný ekonomický model se stejnou nebo podobnou úrovní mobility populace (Nerudová 1997). Jistě bez významu není ani fakt, že se radiokarbonová data nepřekrývají jako je to v případě srovnání s bohunicienem, který vykazuje paralelní vývoj s micoquienem. Druhý model vysvětluje přítomnost szeletienu jako výsledek vývoje závislého na akulturačních procesech (Valoch 1996; Nigst 2006), v jejichž rámci došlo k interakci příchozích kultur (aurignacienu, bohunicienu) s lokálním substrátem. Opírá se především o rozdíly, které se jeví mezi micoquienem a szeletienem v typologickém spektru, ve změnách v distribuci surovin a ve využití jeskynního prostředí. Je však otázkou, zda jsou tyto rozdíly signifikantní a do jaké míry podléhají chronologické pozici. Prvá odlišnost, o kterou se může opírat akulturační model, je postavena na změnách v typologické náplni. Zde je ale důležité, jak je na ni nahlíženo. Přítomnost aurignacienských typů v szeletienských souborech může být dokladem akulturace, ale z hlediska kulturních vztahů je nutné připomenout, že se vyskytují v hojné míře v szeletienských souborech, které považujeme za mladší (Prostějovsko). V szeletienu pozorujeme i menší variabilitu bifaciálních typů ve prospěch listovitých hrotů. Podle našeho názoru můžeme tento jev chápat jako projev standardizace v rámci vývoje téže kultury. To, že k těmto procesům docházelo už v rámci micoquienu, svědčí podobné technologické procesy, které jsme zaznamenali s vývojem diskoidní a čepelové metody v rámci micoquienského souvrství v jeskyni Kůlně (Neruda 2003; 2005; Oliva 1987a; 1991a, b). Pravděpodobně nejzávažnějším argumentem pro akulturační model je různé chápání významu surovin importovaných z velké vzdálenosti. Obecně se uvádí, že importy ze vzdálenosti 50 100 km jsou v micoquienu vzácné a že se jedná o izolované kusy. Tento jev ale nebývá porovnáván s ohledem na chronologickou pozici lokalit, u nichž je sledován. Ve starším szeletienu, tak jak byl definován na podkladě 195

13. POSTAVENÍ LOKALITY MORAVSKÝ KRUMLOV IV V KONTEXTU STŘEDNÍ EVROPY Obr. 5. Skladba surovin v micoquienu (A) a szeletienu (B C). A jeskyně Kůlna, vrstva 7a (cca. 49 tis. let BP kalibrovaně), B Vedrovice V (ca. 43 tis. let BP kalibrovaně), C Drysice I (nedatováno, předpokládáme mladší fázi szeletienu). Fig. 5. Raw material composition of Micoquian (A) and Szeletian (B C). A Kůlna Cave, layer 7a (ca. 49 kyr cal BP), B Vedrovice V open-air site (ca. 43 kyr cal BP), C Drysice I surface site (undated, Upper phase of Szeletian is supposed). nálezů z Vedrovic V a Moravského Krumlova IV, je podíl vzdálených importů minoritní (obr. 5A, B). Ekonomicky významné (dominující) suroviny jsou lokálního a oblastního původu, z čehož vyplývá i menší mobilita szeletienské populace, srovnatelná s mobilitou neandertálců z Kůlny. Skladba a podíl jednotlivých surovin proto závisí zejména na pozici lokality vůči surovinovým zdrojům. Nárust surovinového spektra a jiný ekonomický podíl vzdálených importů můžeme konstatovat až pro mladší fázi szeletienu, zřejmě reprezentovanou stanicemi v Ondraticích I, IV, Drysicích I (obr. 5C). Změna v surovinové ekonomii může být i reakcí na nedostatek místních, kvalitních surovin. Bylo proto nutné zásobit tyto lokality ze vzdálenějších zdrojů. Mohlo tak docházet k vzájemné interakci, kdy při hledání surovin mohlo dojít ke komunikaci s moderní populací, např. v oblasti zdrojů rohovce typu Troubky Zdislavice. Je pravdou, že neznáme žádné stabilní sídliště szeletienu v jeskyních na Moravě. Krasová oblast byla využívána jen sporadicky, pravděpodobně v souvislosti s loveckými aktivitami. To dokládají izolované listovité hroty v jeskyni Pod hradem (Fig. 4:1 2), Rytířské (Fig. 4:3 4) a Křížově (Fig. 4:7) v Moravském krasu (Neruda Valoch 2007). Hlavní sídelní jednotka se na počátku mladého paleoltu nacházela zřejmě v oblasti Krumlovského lesa. Směrem k jihu známe pouze ojedinělé nálezy listovitých hrotů ze Znojemska (Neruda 2007), na západ dokumentují průnik do Českomoravské vrchoviny např. nálezy ze Lhánic. Z Rakouska jsou doloženy jen izolované nálezy. Přestože pozorujeme odklon od krasové oblasti, 196