Vítìzslav Hálek: MUZIKANTSKÁ LIDUSKA
TONÍÈKU, KDO DÝL? Copak, Liduško? Dívejme se sobì do oèí, kdo dýl? A Toníèek se díval s Liduškou do oèí, kdo dýl. Svatý bože, což to za krásné oko! Kde jest v svìtì barva, která mu se mùže pøipodobnit? A kdyby ta barva! byla na svìtì: kde jest to, co za tou barvou se dívá z oka? Ani modré nebe není hezèí nežli Lidušèino oko. Kdež je v nebi tolik lesku, tolik dobroty, tolik nezkalené èistoty? A ta milá duše, již je vidìt skrze to vše, - až èlovìku pøechází zrak, když to vše vidí pohromadì. Toníkovi se zakalilo oko, Lidušce se vykrádala drobná slzièka, jako malinké poupátko liliové, to poupátko puklo, rozvilo se - a slzièka padla na rùžovou tváø. Nemohu dýl, Liduško! No neš! Já dýl. A oba si padli do náruèí. Kdo by si troufal povìdít, èí políbení byly sladší? Muzika hrála, a Toník musil k muzikantùm. Ale kterak možná hrát? Nevidìl ani jedinou notu; tak se zakoukal do Lidušèiných oèí, že je vidìl poøád pøed sebou, že sebe vidìl ustaviènì v nich, - až ho pøecházel zrak. Kdyby byl mìl nyní zahrát, musila by to být nìjaká zvláštní písnièka; asi taková, že by musil každému pøecházet sluch, tak jako jemu zrak, když uvidìl Lidušèino oko. Kamarád Toníka š ouchnul. Toníku, u èerta, hrej! Až druhou písnièku; bolí mì hlava. Nevídáno! Tak najednou! Jen hrejte teï beze mne.
Hráli bez nìho. Toník si šel pro Lidušku a pravil: Liduško, tys mi udìlala. Pojï k tanci; všude vidím tvoje oko. Kýž ti také mohu udìlat! Není zapotøebí, Toníèku. Co by øekl mùj milý? Kdo je tvùj milý, Liduško? Hádej, však ho znáš. Toník hádal ale naschvál na jiné. Liduška se dala do smíchu. Podívej se ráno lépe do zrcadla, a ho znáš. Toník pøivinul k sobì Lidušku jako svoje srdce. Tanèili, že se na nì radost podívat. To Lidušèino oko mu musilo vskutku udìlat, dìlaly se mu pøed oèima mžitky, a Toník, vyhlášený taneèník, nemohl se držet v kole. Brzy zarazil o stùl, že na nìm sklenice zacinkaly, brzy vrazil do nìkoho, až odletìl, brzy zase byl v kole a poøád na jednom místì - až najednou upadl. Haha! Toník upadl, køièeli a smáli se jedni. První ohláška! pøisvìdèovali druzí. Dej ti pánbùh štìstí, Toníèku, bude brzy svatba! smál se Vovorkùv Jeník, když se Toník sbíral se zemì. Ale to ti povídám, hochu, nepozveš-li mne za mládence, a jsem èí jsem, nezkazím-li ti to pøed samými dveømi! Bylo smíchu ještì více, Toník se taky smál sobì sám, Liduška se smála Toníkovi a zase se tanèilo jako o závod. Ale i Liduška se zakoukala do Toníkových oèí, a nemýlím-li se, neménì vroucnì a opravdovì nežli Toník do jejích. Následující písnièku, kterou hrál Toník s ostatními muzikanty, netanèila. Sedla si do kouta, ale s Toníka nespustila oko. Všecko v ní jen hrálo, ale pøíèina toho byla, že hrál Toník. - Nikdy se jí ještì písnièka tak nelíbila jak tenkrát, a snad Toník ani o tom nevìdìl, že se jí vtiskla do duše. Ty jeho oèi - kýž
se možná do nich dívat tak dlouho, až se jich nasytí! A proè by to nebylo možná? myslila si Liduška. Toník bude beztoho mùj, tak jako jsem já jeho - - v oèích jí zašlehla divoká radost, právì když se Toník s partesù podíval na ni. Nìkdo ji žádal o tanec, Liduška neslyšela. Nevídáno! pravil hoch, a šel k vedlejší. Liduška to ani neslyšela, nebo by jistì byla šla k tanci, kdyby byla uslyšela, že ji hoch žádá. Lidé si v hospodì ledacos povídali, nìkteøí šeptem, nìkteøí nahlas; ti, co mluvili nahlas, povídali, že je Liduška pyšná, že na ni dojde taky, že ještì všecko nepøeèkala a na to nejhorší že nikdy není po èase. To mluvili nahlas nìkteøí, a ti, co šeptali, možná, že mluvili ještì hùø. Ale což na tom. Za chvílku tanèil s Liduškou Toník, po Toníkovi tanèil s Liduškou jiný, a bylo øeèem konec; aspoò na èas. Za chvílku pøišel k Toníkovi ten, který prve žádal Lidušku o tanec, a øekl: Poslouchej, Toníku, a to dá Liduška palièkou ohlásit po vsi, že nejde s každým k tanci a že si vybírá. Sic, na mou duši, jestli mi to udìlá ještì jednou, a se kouká, kdo ji pøivede nazpìt, když ji já vyvedu z hospody. Ty z hospody? To chci vidìt! rozkøikl se Toník a vstal. To se ti také snadno mùže stát! Nebo jestliže si ji navádíš, aby s nikým nešla do kola, to si ji dej doma za sklo, aby ti na ni ani moucha nesedla. Myslíš-li ale, že je hospoda sklenìná klec, pak ti dokážu já sám, že je tomu jinak! Toník se necítil. Snad by byl po nìm skoèil, kdyby jej byli muzikanti nedrželi zpátky. Toníèku, nechte ho! pravil jeden. Tondo, sedni a nech ho! pravil druhý. Nadìlá fuky, jako by ho byli ukazovali po pùl svìtì. Nevídáno!
Máte pravdu! umínil se Toník. Nestojí mi za to. Ale víte co, hoši, hrejte beze mne pro dnešek, já budu tanèit. Muzikanti byli hned pøi tom, tak jako bývají vùbec pøi všem. Bouøe utichla a Toník tanèil s Liduškou. Byl v hospodì taky zlatý ženich. Tak se totiž jmenoval èlovìk, jenž byl pùl blázna a pùl starosvata. Zlatým ženichem ho jmenovali proto, že každému øíkal zlatý. Tak na pøíklad: zlatý ženichu, zlatá nevìsto, zlatá panno nevìsto, zlatá panímámo, zlatý pantáto atd. Pravili o nìm, že to øíká proto, že má v hlavì o koleèko víc anebo míò; jiní zase proto, že má z lidí rozum a ví, co se lidem líbí. Tìžko se domakat pravdy. Ostatnì neublížil nikomu, a byl-li blázen, byl jeden z dobrých. Chodíval po posvíceních, po muzikách, po poutích a k lidem se blížil tím, že každému øíkal zlatý. Pøi muzikách tanèíval s každým a s každou. Co bláznu mu všechno prošlo a holky se s ním èasem vydržely dost a dost. Ten, který se prve stavìl proti Toníkovi, jmenoval se Krejza. Byl že statku, a protože snad mìl jmìní, dovoloval si ledacos, co se! neslušelo, nebo myslil, že mu musí všechno projít. Lidé arci o nìm øíkali, že mu v hlavì rozum straší; o tom on ale nevìdìl, nebo to lidé øíkali po stranì. Zlatý ženich pøišel k Toníkovi a Lidušce a žádal Lidušku o tanec. Lidušce by ani bylo nenapadlo, aby se zdráhala, a protož šla k tanci. Když zlatý ženich pøetanèil, postavil Lidušku zas vedle Toníka a nìkolikrát se ohnuv dopøedu a dozadu, jak to býval jeho zvyk, pravil: Zlatý Toníèku, to budete mít zlatou nevìstu. Jen se jí podívejte do tìch zlatých oèí, jestli by èlovìk s ní hned nechtìl mít zlatou svatbu! A štípnul Lidušku do tváøe.
Jak jsem již povídal, jemu u holek všecko prošlo. Toník se dal do smíchu. Zdalipak bys chtìl od Lidušky hubièku, zlatý ženichu? ptal se. I což, zlatou hubièku od zlaté nevìsty to by to mlasklo! Ale Toníèku, jak to mluvíš! zdráhala se Liduška. Vždy je to žert! Ale víš co, zlatý ženichu, máš ji dostat od Lidušky, ale musíš Krejzu dopálit. Hej, což je o to, zlatý Toníèku, na Krejzu já mám také zlatì svrchu, pravil zlatý ženich, obrátil se, a již byl ten tam O tom, co zde Toník mluvil se zlatým ženichem, nevìdìl mimo nì nikdo. Hrálo se a tancovalo, jako o svatbì. Najednou se vrátil zlatý ženich do hospody a držel nìco pod kabátem. Nevšímal si toho nikdo, avšak podle toho, že se díval ustaviènì za Krejzou a že na nìho èíhal, kdykoliv se v kole pøitáèel k nìmu, mohl ten, který o nìèem vìdìl, soudit, že to není nadarmo. Právì se blížil zase Krejza v kole k nìmu. Zlatý ženich nìco vyndal zpod kabátu, a døíve pomyšlení mìl Krejza na hlavì slamìný vìnec. Zlatý ženich bìžel za ním a køièel, že pøekøièel celou muziku: Zlatý pane ženichu, zlatý pane ženichu! Neztra te ho! Držte si ho! Neztra te svùj zlatý vìneèek! Lidé se najednou zastavili v tanci, muzika pøestala hrát, a celá hospoda jeden chechtot, jeden smích, div se lidé nesvalili na zem. Krejza byl jako v ohni. Kde jsi, ty žebrácký pse! køièel a honil se za zlatým ženichem, a pro zlost si zapomnìl strhnout slamìný vìnec s hlavy. Ale to bylo právì, jako by rozøechtal všechen smích, takže se už lidé ani nemohli smát. Jakpak ne! Napøed zlatý ženich a za ním Krejza na hlavì s vìchtem!
Èuc! køièel zlatý ženich a ubíhal pøed Krejzou. I to já ne, zlatý pane ženichu! To tak nìkdy roste nìkomu z hlavy, když se neurodí na poli! Krejza byl jako bez sebe. Zlatý ženich se koneènì zastavil, a vyhýbaje se každé ránì s Krejzovy strany, dal se do kajicného pláèe a zpíval usedavým hlasem: Umøeš ty nebo já - neumøem oba dva. Kdo vyhraje, bude pánem zazpívá druhému amen, a pak jej pochová. Tu teprv bylo smíchu, jako když prší s nebe. Co si mìl Krejza poèít s bláznem? Nechtìl-li se navždy dát lidem do úst a uvalit na se vìèný smích, musil spolknout žluè a sednout si, a dìlat, jako by vše bylo žertem a on žertu rozumìl. Ale zlatého ženicha si podávali holky! hoši zrovna z ruèky do ruèky. Liduška se podívala Toníèkovi ještì do oèí; najednou se ale zamyslila, slyšíc, kterak se zlatým ženichem lidé provádìjí žerty. Mùj ty bože, myslila si; což to èlovìk za podivný tvor, když není úplnì pøi smyslech! Jak povídám, to si jen tak pomyslila na chvilku, jako když mráèek pøes slunce pøeletí a hned je zase jasno. Málokdy bývá z nìho deš. Bylo už hnedle k ránu, když šla Liduška domù. Toník ji tenkrát doprovázel s celou muzikou. Byl ale dnes veselý, ten Toník, jako by se byl zrána ve veselé vodì vykoupal. A Liduška? Již byla pod peøinou, již se jí oèi zavíraly, a pod okny ještì muzika, a ta ji uspává v klidný sen. Celá ves je ještì na nohou,
staøí! dìti poslouchají pod okny. Jak dobøe rozeznává Liduška Toníkovy housle! Jak ji musí mít Toník rád! A ty jeho oèi! Do smrti by nechtìla víc nežli ty oèi nazývati svými! Tolik krásy v nich! Když se èlovìk do nich dívá - aj, to je to v nich jako v pøekrásné krajinì, a v ní se prochází Toník, ona s ním, jsou svoji - - Muzika pøestala hrát, Liduška usnula, zdá se jí o nìm. Dobrou noc! I PODIVNÉ POVÌSTI poèaly se trousit v Zárubech. Nejprve sice lítaly osamìlé, jako první laš ovky z jara; znenáhla jich ale pøibývalo, a rostly a rostly, a bylo ševele a mluvení jako v jarním háji. Jenže nebylo vše dobré, co se povídalo, a nelahodilo vše srdci jako ptaèí zpìv. K Staòkovùm zaèal docházet Krejza. Zlomyslní lidé povídali, že jde na táèky k starému Staòkovi, ještì zlomyslnìjší dokládali, že mu padla stará Staòková do oka, a ona že za ním vìtøí ; všichni ale vyrozumìli z tìch øeèí tolik, jako že Liduška se nebude dlouho zdráhat a že bude co nevidìt svatba. Dobrá. Kdo neznal starého Souèka, ten by ho byl koupil; to jest, ten by byl o starém Souèkovi nìco povìdìl, v co by byl ani sám Souèek nevìøil. Byl ale taky Souèek vybraná kopa. Veselí, žert a vtip mìl zrovna v krvi, a tøeba už mu sedum køížkù viselo na zádech, jak sám o sobì øíkal, mohl ještì mnohému omrzelému mladíku býti vzorem, kterak i pøi polovièním nedostatku lze se vesele dívat na svìt. Naèpak by èlovìk mluvil smutné vìci, øíkával. Beztoho jich má každý až dost; a kdybysme ještì mìli smutné mluvit, to by byl celý svìt klášterem, a ne svìtem.
A mìl pravdu. Spal pøitom v noci tak dobøe, že ani dveøí svých nezamykal. Nebo co prý by si zlodìjové u nìho ukradli? Ženu? Tu prý jim od srdce pøeje, aby taky vìdìli, co jest na svìtì køíž. Na posvícení strojil vždycky hody; nakoupil koøení a nadìlal omáèek, že to vonìlo na dvì míle cesty. Sezval prý všecky pány z vùkolí; ale pomoz si, když šli páni na faru a do zámku a u nìho se nestavili. Omáèky prý mu zkysaly a dal je sousedovì koze. Páni nosí bradu vzhùru, øíkal. Ale jen poèkejte, poèkejte! Já jich už mnoho poznal, že si nezachovali na stará léta ani tolik jako já: spokojenost a veselou mysl. Starý Souèek se nazýval rejstøíkem zchudlých; nebo zapisoval v pamì svou všecky, kteøí hospodaøí od k ètyrem; o kom on øekl, že dodìlá, netrvalo to ani rok, a on dodìlal. Pak ho pøijal Souèek do své armády; dostal totiž halenu a do ruky kopáè, a nebyl-li s to již ani sloužit v Souèkovì armádì, avansíroval na žebrácký pytel a dostal z milosti hùl. Starý Souèek mìl zkušenosti svìta, jako nebožtík Nestor. Lidé se pøi nìm nasmáli do sytosti, ale mìli ho ve vážnosti a úctì. O kom ale zaèal Souèek prorokovat, že dodìlá, o tom vìdìli, že Souèek mluví pravdu, a proto jim byl Souèek osobnost polotajemná. Každý jeho proroctví bál více nežli žebrácké hole; nebo Souèek se posud nikdy nezmýlil. - Bylo poledne, Souèek šel z práce a zastavil se v hospodì, jak øíkával, na pùl strycha. Sedìl tam a rozumoval pro sebe, a myslil, že má rozumu za celou obec. Co nového, Souèku? ptal se. Moc, odpovìdìl Souèek. Krejza se u mne hlásil, abych ho zapsal do své armády.
Je-li možná! vyjel celý polekaný kostelník. Nebo slyšel také v posledním èase mnoho o té možné svatbì se Staòkovou Liduškou, a vypoèítával vedle toho, mnoho-li mu skápne do postranní kapsy. Je tomu tak, øekl Souèek. Ale nebylo z toho nic. Chlapík musí pøijít ještì párkrát. Ale neujde mi. Nosí se ještì tuze po pansku a bojí se mozolù. Ostýchá se jako nevìsta. Avšak on pøivykne. Z poèátku mu dám trochu vùle, aby se osmìl, - dále to pùjde samo. No, ale tenkrát si jistì nevidíš do huby, Souèku, povstal kostelník a myslil, že promluvil moudrost. To nic nedìlá, strýèe. Myslíš ty, že když obsluhuješ za oltáøem pana pátera, že máš taky tolik rozumu jako pan páter? To nemáš, kmotøe, a v rozumu se taky každý den nekoupáš. Ty hlupáku, ty musíš pracovat na støechách, tak jako já, a pak pøehlídneš celou ves; pak teprv uvidíš, co se dìje ve dvoøe! za humny. Ale myslíš-li, když v nedìli uvidíš lidi v kostele ve sváteèním šatì, že jest u každého svátek doma, to musíš ještì dlouho do hlavy rozum pøikládat, než se na nìm ohøeješ. Bylo patrno, že se starý Souèek dopálil. Vytáhl jedním rázem svého pùl strycha a již byl že dveøí ven. - Podivný èlovìk byl hospodský. Že mìl nerád prázdnou hospodu, to mu odpustíme. Ale slyšte jen, jak ferina hospodský se snažil, aby byla jeho hospoda plna. Bylo-li tam docela prázdno a mimo hospodského ani živé duše, tu poèal mluvit k sobì sám; nejprve šeptmo, pak nahlas, pak køikem, potom hulákáním, až koneènì se pustil do sebe sám, nadával sobì a svìtu a s sebou sám se pral. Tak pøivolával do hospody lidi, nebo podle jeho rozpoètu musil každý okolo jdoucí myslit, že je v hospodì plno, že se tam nìco dùležitého dìje, že se tam
perou, - vešel tam, za chvíli druhý, za tím tøetí, a tak to rostlo dál, až bylo v hospodì plno, hospodský utich a hosté rozmlouvali sami mezi sebou. Jak víme, byl tam nyní kostelník. Ale což byl hospodskému kostelník? Ten by mu nestál ani za øeè, kdyby nebyl právì hospodský schválnì chtìl rozdìlat øeè, aby bylo hostí víc. Nebol co mùže kostelník utratit? myslil si, a možná, že právem. A protož poèal: Hrom do svìta! Na šibenici s ním! Ale, ale, šenkýøi! domlouval mu kostelník. K èemupak se tolik zlobit! Tisíc láter! Kostelníku! Myslíte, že je rychtáø vìtším pánem, nežli když nebyl rychtáøem? A jsem špinavým hadrem, jestli mu to nedokážu jasnì jako abecedu, že není teï vìtším pánem, nežli byl døíve. Vìøíte mnì anebo sobì, kostelníku? Vám, šenkýøi, vám! To je vaše štìstí! Ale hleïte, kostelníku, tak jako že jsem jaktìživ sklenici piva nikomu nepøipsal - moje je to neštìstí! Kostelník vyvalil na hospodského oèi. Haha! Divíte se, kostelníku, divíte! To vìøím! To si dám líbit! Èert mùže za svou náturu! Èlovìk ale nemùže za svou náturu. Na mou duši mnì to vìøte, kostelníku, èlovìk nemùže za svou náturu, a kdyby byl že samého špeku a z alabastru! Kýho šlaka! Snad se nechcete dát udit, šenkýøi! Udit! Já udit! Já se dát udit! Hahaha! Ale hleïte, to je všecko jen proto, protože si vìøím víc nežli doktorovi, a kdyby byl ten nejuèenìjší a všecko konal podle pøedpisu. Hospodský zaèal poznenáhla umlkat, nebol jeho døívìjší hovor zaèínal již nésti ovoce. Do hospody vešel Toník Jarošùv.
I hle, hle, Toníèku! vítal ho kostelník. Víte-li pak co nového? Nevím nic. To jsem si myslil! vskoèil mu hned do øeèi hospodský. Ale to já vám mohu povìdít nejlepší, protože to nejlepší vím. Krejza se hlásil u starého Souèka k odvodu! A nyní vyšpoulil hospodský pysky a díval se po Toníkovi, kteraký dojem ta zpráva na nìho uèiní a kterak ho poleká. Ale Toník, jako by ho volal nìkdo k obìdu. Což ten! pravil. Ten už tam mohl být dávno a bylo by ve vsi stejnì dobøe. Co ten dobrého proukáže, od toho by žádný z nás neztloust. To má Toník pravdu, šenkýøi; na mou duši má pravdu! dosvìdèoval kostelník a pøipil si. Nu a cožpak ta svatba? Jaká svatba? Nu, já myslím, jako ta tady naproti. Co naproti? Ale jdìte, jdìte! Budete najednou se stavìt, jako byste neumìl pìt spoèítat. Cožpak nechodí Krejza za Liduškou? Toník si odpliv. - Za chvílku ale, jako by zcela nic, pravil: Když ho to tìší, a ji taky, proè by tam nechodil? No a myslíte, že z toho nìco bude? pátral na nìm kostelník. Nìco z toho bude, na to vám mohu dát slovo, a mùžete každému vynadat oslù, který vám øekne, že z toho nebude nic! Vida, šenkýøi, Toník taky povídá, že z toho nìco bude, a ten bláznivý Souèek nám tady chtìl nìco povìsit na nos! Však jste si to ještì s nosu nesundal, kostelníku! usmál se Toník. Kostelník si mimovolnì sáhl po nose a podíval
se do dlanì, jestliže si nìco sundal. Nevidì ale nièeho, co by stálo za øeè, pokraèoval: To byste udìlali muziku, Toníku, co? To si myslím! Na tu byste jaktìživi nezapomnìli! svìdèil Toník, ale hned nato udìlal tak hluboký doušek, jako by chtìl nìco spláchnout až do nejhlubších útrob. Za chvílku vešel do hospody Krejza. Nejvíce se tomu ovšem divil hospodský, ponìvadž Krejza si sotva v nedìli pøál sklenice piva. Ihned ale pochopil, že to musí mít dnes svoje zvláštní proto, když Krejza všedního dne nelituje na sklenici piva. No tak, hoši, bude svatba! pravil Krejza ještì døíve, nežli si usedl. Svatba? Jakápak? vyzvídal ferina hospodský, jako by nevìdìl o nièem. Nu jaká! Moje a Lidušèina. Toník se dal do smíchu. Myslíš, Toníku, že ne? I ne. Já nemyslím nic. A proè se tedy smìješ? Proto, že chci. A Toník se dal znova do smíchu. Kdopak si kterého bude brát, ty Lidušku, aneb Liduška tebe? zaèal znova nabírat Krejzu Toník. To je otázka! Já si vezmu ji, a ona si vezme mne! A nemá to žádný háèek? Jaký háèek? Nu, jen tak. Já myslil jen, jestli to má nìjaký háèek? Jaký to mùže mít háèek? Starý tomu chce, mùj otec nemá nic proti tomu, a já tomu chci taky. Toník se dal zase do smíchu. Rád bych vìdìl, Toníku, proè se mi smìješ?
To já jen tak. Myslíš to opravdu aneb žertem? Jak sám chceš. Pakli tì to pálí, já za to nemohu. Ale ohlášky mám co nevidìt v kapse, a potom a se smìje tøebas celý svìt. No, dej ti pánbùh štìstí! A Toník se dal znova do smíchu. To ale již zaèalo Krejzu nenáležitì dloubat. Mìl totiž vypoètìno napøed, kterak tou svatbou dopálí Toníka, ba mùže se skoro tvrdit zcela bezpeènì, že hlavnì to pøivedlo Krejzu na tak opravdivé myšlénky s Liduškou, aby se Toníkovi pomstil za to, èeho on byl pøi pøedešlé muzice pøíèinou. A hle, Toník jako by nic. Toník se Krejzovi smìje, místo co by se mìl Krejza smát Toníkovi. Toho se Krejza nenadál. Kdyby byl vìdìl, že celá ta vìc nebude mít jiného úèinku na Toníka, to by byl vìru neudìlal ještì krokù tak opravdivých. Ale neš si! myslil si Krejza. Však ono ti to, Toníku, pøijde, že to ani tak snadno neuneseš. Nebo není ještì všem vìcem konec. Kdo ale nevìdìl že všech, na èem vlastnì stojí, byl kostelník. Nejprve, že bude svatba, pak zas pøijde Souèek s proroctvím, že Krejza brzy dodìlá, pak zas Krejza, že bude svatba, a koneènì Toník, jenž se všemu tomu smìje, - to by se ani pan páter v tom nevyznal. A kostelník si pøece pøeje, aby svatba byla, a by by mìla být co nejdøíve. - Jakpak? zaèal kostelník. Až budou ty ohlášky, to pøece abysme dìlali taky nìjaké intrády! A, to se rozumí! Intrády musí být! dokládal hospodský. A to se ví! pøisvìdèil Krejza. A Toník se dal zase do smíchu.
Kostelník sám se již divil tomu, že se Toník tak poøád mùže smát, kdežto jemu to pøece není docela k smíchu. Netroufal si ale na Toníka, nýbrž èíhal jako koèka na pøíležitost. To bude asi mnoho hostí, pátral hospodský. Jakpak by ne! To se rozumí! Taková svatba! To se ví, hostí bude dost! dosvìdèoval kostelník, není-li pravda? Jakpak by nebylo hostí na mé svatbì! odpovìdìl Krejza zcela sebevìdomì. Pozvete taky zlatého ženicha? tázal se znenadání Toník. Krejza byl jako v ohni. Oko mu zrovna hoøelo. Toho si mùžeš vzít sám na starost! odpovìdìl, a bylo patrno, že to v nìm vøe. Ale Toník, jako by to již byl mìl ve zvyku, dal se zase do smíchu, a možná-li, ještì do hlasitìjšího nežli prve. Krejza už nevìdìl, na kterou stranu se má obrátit. Toník vstal a tak mírnì, jako by se nebylo pranic pøihodilo a jemu nezáleželo na nièem, co se zde mluvilo, pøiblížil se ku Krejzovi, poklepal mu na rameno a pravil: Ještì nejdeme od oltáøe, Krejzáèku, to si pamatujme. Ale my od oltáøe pùjdem! naparoval se Krejza. Nu, dej ti pánbùh štìstí! A Toník odešel. III VODA TEÈE, ØEÈI SE MLUVÍ a lidé se mìní. Krejza šel k Staòkovùm na táèky. Ovšem že nìkteøí tìmto táèkám již øíkali námluvy, nìkteøí dokonce, že jde již jako do svého, a jiní pak, že už vskutku do svého. Ale to nic nedìlá. Krejza vešel, matka se usmála, otec pøendal dýmku s levé strany úst na pravou, Krejza si samolibì mrknul, a Liduška si
toho nièeho nevšímla. Ani to krásné modré oko nepozvedla, aby pozdravila svého ženicha. Krejza zaèal povídat, jaké jest u nich chystání k svatbì, mnoho-li slepic, kuøat, kachen, hus, ovcí a prasat jest na krmníku, mnoho-li strýèkù, tetièek, bratrancù, sestøenic, dìdeèkù, babièek - vzdálených i blízkých - bude pøi svatbì, kdo všecko bude že vsi pozván; ale Liduška jako by to neslyšela. To se rozumí, že to musila slyšet; jakpak by neslyšela, když to Krejza tak nahlas, tak zøetelnì vykládal, že Stanìk a Staòková plynuli v proudu otcovských i mateøských radostí. Ale jako by si hlavu postavila a øekla: Just ne! - a neslyšela nic. Jako by se jí to ani netýkalo, jako by Krejzova záležitost nebyla též její! A pøece byla ona nevìstou. Podivné. Krejza koneènì, aby dokázal svou všestrannou zøetelnost, pøisedl k ní a bral ji za ruku. Poèkejte, padají mi vlasy, pravila Liduška, vyndala lehce ruku svou z ruky jeho a urovnávala si vlasy. To je už skoro patrno, že naschval. Jakpak vy se pøipravujete, Liduško? tázal se Krejza. K èemu? Haha! K èemu? Cožpak nevíte, že bude svatba? Tak? I ty mùj bože! Vy se tomu divíte Èemu? Inu že bude svatba! Èí? Moje a vaše. Kdy? Nu, co nevidìt. Tak?
Ale víte co, Liduško. To vykání mnì se zdá tak cizím. Tykejme si, Liduško. Proè? Inu, vždy budem svoji! Až po svatbì totiž. I to se ví, že až po svatbì. Ale vždy si mùžem zaèít tykat døív, tøebas hned. Až po svatbì. Ale jdìte, proèpak bysme nezaèali hned? Liduška mlèela. Krejza to mìl za polovièné svolení. Dej mi hubièku, Liduško, šeptal Krejza a klonil se k jejím ústùm. Opovažte se! Nedáš mi hubièku? Nedám; až po svatbì. A co když si ji vezmu? To vám neradím. Vždy vidíte, že je zde matka. Copak by tomu øekla matka? A otec je taky zde. Matka a otec se podívali na sebe, usmáli se, jako by si øekli. Nu vždy tomu rozumíme. Hraje si na nevìstu. Však ji hraèky pøejdou. Krejza ale neustále loudil. Copak mi nedáš žádnou hubièku? Ne. A když budu doléhat? Poèkejte, až pøijdu. A Liduška se zdvihla a šla ven. Nevím, jak dlouho Krejza èekal, až se Liduška vrátí. Ale to vím, že by se byl dlouho naèekal, než by se jí, byl doèkal. Liduška šla do komory a tam se zamkla.
Z toho si nic nedìlejte, Krejzo, pravil otec. To jsou tak dívèí vzdory; pøejdou samy sebou. Má sice svou hlavu, to je pravda. Ale co nejde po dobrém - nu, vždy jsem já otec. Matka šla za Liduškou ven, ale nenašla ji. Nevìdìla, kam se podìla, a když zkoušela kliku u komùrky a dvéøe byly zamknuty, nemyslila, že je dcera v komoøe, a vrátila se s nepoøízenou do svìtnice. Zatím byl veèer. Za Staòkovou stodolou se táhla zahrada do polí a zrovna u stodoly stál široký, veliký, bezový keø v plném kvìtu. Pøed bezem se má smeknout, když se jde okolo, øíká se, protože je bez lékem na devadesát devìt nemocí. Uvidíme pozdìji, zdali je to pravda. Bez vonìl a na jeho vìtvi si prozpìvoval veèerní píseò malý sedmihlásek. Nebyl daleko domova, svého; zrovna pod ním se kulatilo mìkké hnízdo a z nìho natahovalo krèky pìt písklat. Nikdo je nevybral, kluci i holky byli zdrávi jako buci, a proto zpíval sedmihlásek vesele, jako by mìl strojit svatby. Nikde se ani nic nehnulo, brouèkové už podøimovali, mušky ještì bzuèely, netopýr ještì nelítal, a sedmihlásek zpíval z plného hrdla. Každý èlovìk má svou hvìzdu. A proto vycházely hvìzdy na nebi, až milo; a proto se leskly, jako by dnes nebylo na svìtì neštìstí, a proto se k sobì blížily, jako by na svìtì nezbývalo nikomu více, èeho by si pøál. Pod bezovým keøem se nìco hnulo a sedmihlásek se ulekl. Uvidìv ale, že to je Liduška, že se dívá k nebi, aby si taky našla svou hvìzdu, zpíval dále, jako by se bylo nièeho nepøihodilo. Bezový keø byl Lidušèiným zalíbeným místem. Tam sedávala každý veèer, tam se jí skládaly do hlavy ty podivné
myšlénky, z nichž záleží lidský život, tam myslívala na Toníèka, tam se bávala v srdci, tam plakávala, tam zpívala svoje písnì - a sedmihlásek vìdìl, že je dobrá jako andìl, že neublíží ani tìm jeho písklatùm, a proto byl vesel. Okolo zahrady šel Toník. Láska uslyší i sebelehèí krok. Liduška se pod keøem ponìkud pozdvihla, sedmihlásek utichnul. Pst! zvolala Liduška. Toník se hned ohlédnul za keøem, a vidì tam svou Lidušku, skokem se pøešinul pøes nízký plot a již byl u ní. Èekáš zde dlouho, Liduško? I ne dlouho. Na tebe bych èekala ještì dýl. Tys èekala na mne? Toníèku, to víš, na kohopak bych èekala? I jdi, holoubku, vždy já to vím. Viï, že mne máš ráda? Mám. Dušinko, dívejme si do oèí. Políbili se a dívali si do oèí. Ale Lidunko, ty máš nìjak uplakané oèi. I jdi, to se ti jen zdá. A Liduška se nutila do smíchu. Vìø mi, nezdá se mi to. Prosím tì, tys plakala? I to bylo jen tak. Kdo ti smìl ublížit? I nic. Tak mi ledacos pøipadlo na mysl, a to víš, dlouho-li pak to netrvá, že se èlovìk musí rozplakat. Má dobrá duše. Naši zrovna jako by ani nemìli srdce jako jiní lidé. Krejzovi k nám dovolí chodit, vyjednávají o svatbì, ohlášky mají již
doma, a dítì jako by jim nestálo ani za otázku, aby se ho optali: Mùžeš s ním být š astna? A Liduška se dala do pláèe, do hlasitého pláèe. Na srdci Toníkovì jako by všecka ta její bolest teprv roztála, to všecko, co za tak dlouhý èas musila v sobì tajit, co ani rodièùm nemohla svìøit, jako by se vše bylo promìnilo v slzy, jimž nebránil ani jediný dech, aby øinuly že srdce, jak v nìm povstaly, nezkalené, èisté, z nejvnitønìjšího srdce. Toník ji nechal, aby se vyplakala. To ani otroku se nemùže vést hùø, štkala Liduška. I ten žebrák se ptá dítìte, co by rádo, a rodièe nevìdí, že jejich dítì jest taky èlovìkem. Prodávají dítì, jako by je celý èas odchovávali na prodej a èekali na kupce, kdo dá více, - o bože, èlovìku div srdce nepukne. Vìø mi, Toníèku, kdybych nemìla mít tebe, já bych to nevydržela; buïto bych si vzala život, anebo bych se zrovna musila zbláznit. Upokoj se, dítì mé; vždy se ti nic nemùže stát, chlácholil ji Toník. Lidušce se vskutku ulevilo, že se tak nelíèenì vyslovila Toníkovi. Vìø mi, Toníèku, èasto mi pøipadá, že to ani pánbùh nemùže pokládat za høích, když si èlovìk vezme život. Když s èlovìkem tak nakládají, jako by ani nebyl z nich, když se pøáním a slzám mým smìjou, jako by ani nebyly hodny, aby je slyšel èlovìk, jako by slovo dítìte nebylo hodno, aby zavadilo o jich sluch, - Toníèku, já jsem velmi neš astna! Toník vzal hlavu její na svùj klín, slíbal jí slzy s krásných oèí, zlíbal ústa její a tiskl hlavu její k srdci svému, aby tam slyšela, co tluèe v jeho òádrech pro ni a kde je ona domovem.
Sedmihlásek utichnul. Písklata natahovala krèky, nìco jako by žvatlala, ale sameèek sletìl k nim, nìco jim pošeptal a mlèely taky. Nebe již bylo plno hvìzd, takže se èlovìku zdálo, jako by se tam už ani jedna nevešla. Právì jedna padala s nebe, a o tu bylo míò. Èí to byla hvìzda? Liduška se zotavila. Oèi její byly jako fialka, když ji umyje ranní rosa. Zahledìla se do tìch oèí Toníkových a bylo jí, jako by se do smrti své nemohla odtrhnout od nich. Viï, Toníèku, tys nikdy o mnì nepochyboval? Kterak nemožno tobì vìøit docela? Nepochybuj i déle. Nevím, co naši se mnou zamýšlejí a jak nad mým osudem rozhodli. Jest mi to již lhostejné. Ale a pøijde cokoliv, vìø, že se ti nezpronevìøím nikdy, a kdyby mne to mìlo mùj život stát a já se mìla stát neš astnou. Toník ji na místì odpovìdi políbil. Sedmihlásek zase zazpíval, jako by mu bylo pøibylo kuráže. Teï se již rozejdìme, Liduško; vaši by tì mohli pohøešovat. Však jest mi, jako bych mìla jít mezi cizé, když jdu domù. Zdej se tobì o mnì, a bud ujištìn, že! mnì se bude o tobì zdát, tak jako že jsem vìènì tvá. Již vím to dávno, Liduško, že jsi silná dost a že odoláš všemu. Dobrou noc! Ale Liduška ještì nemohla øíct: Dobrou noc! Tak jako by se mìla odtrhnout od srdce svého, tak náramná bolest jí najednou pøišla do duše, jako by se navždy mìla s Toníkem rozlouèit. Padla mu okolo krku, zlíbala celou jeho tváø a horkými slzami ji zkropila. Vlastním násilím se jenom mohla odtrhnout od nìho a hlasem štkajícím volala za ním: Dobrou noc! -
Nevešla ani více do svìtnice, nýbrž zrovna do své komùrky. Ulehla si, zamhouøila oèi, a myslíc na Toníèka, myslila i bezpochyby, že jí pøijde s o jejím miláèku. Venku se nìco šustlo, klika zavrzla, dvéøe se otevøely a do komùrky vstoupila Lidušèina matka se svíèkou v ruce. Liduška se jí lekla. Pro milosrdenství boží, co jest! vykøíkla a usedla si na lùžku. Matka neodpovídala. Dìlala, jako by nìco hledala, pøevracela vìci vrub na vrub, byla brzy tu, brzy tam, a na dceru jako by se nechtìla podívat. Koneènì postavila svíèku na stùl, odkašlala si a pravila: Kdepaks byla? Za stodolou, maminko, pod bezem. Sama Liduška neodpovídala. Nemáš øeè? Bylas tam sama? Bùh to ví, že nejsem nikdy sama. A jestli ten, na kterého myslím, co mi staèí myšlénky moje, jenž jest se mnou vždy, pakliže ten tam se mnou byl osobnì, pak jsem ani tam nebyla sama. No hezky, A ženicha jsi nechala sedìt. Já žádného ženicha neznám. Skoro by tak mohlo být. Aspoò se tak, chováš. Tak jako vždy. A nezmìním se nikdy. No neš. Ale a to víš, že na druhý týden je svatba. To nebude, matko! To se ví, zrovna tobì k vùli. Máte-li jinou nevìstu nežli mne, možná. Ale moje svatba nebude, to vám zde slibuju, matko, anebo a mne bùh zavrhne z milosti své.
Nech boha. Tys beztoho již vypadla z milosti jeho. Nebol to nestojí psáno, aby rodièe jednali podle dítìte, jak mu se zlíbí. Rozumíš? Dìlejte si, jak chcete. Moje svatba nebude. Mùj pohøeb - to by mohlo být, ale svatba nikdy. Nebo to závisí také od vùle mé! Hleïme dcerušku! Najednou! Jak umí rozvázat. Proboha vás prosím, maminko, nemluvte již déle do mne, sice mne pøivedete o rozum. Odmlouvat vám dlouho nebudu, to buïte pøesvìdèena. Jednejte si, jak chcete a jak z toho máte rozum, ale mne k oltáøi nepøivedete. Snad tì tam ponesem! Bodej by ne! Hleïme tu velkou paní! Liduška již neodmlouvala ani slovem. Ulehla si do peøin, a jako by se jí to ani netýkalo, co k ní matka mluví; dìlala, jako by spala. Matka ale pokraèovala: Hezké jsou to dìti, to je pravda. Hlavu máte jakou! Zvedené jste to holèièky! Rodièe aby vás hejèkali, a vy pak øeknete: Nechci! Dobøe tak. Liduška se opìt pozvedla. Probùh vás prosím, maminko, vždy pøece máte aspoò srdce lidské. Zapíráte-li v sobì matku, buïte aspoò èlovìkem a nechtìjte mermomocí, abych byla neš astna. Láry fáry! Já všecko tobì k vùli, a co ty udìláš nám k vùli, zdárné dìvèátko? Odpovídat umíš, to je pravda, ale mne nezmateš. Svým chytráctvím se nám nevytoèíš. To jsou již staré vìci, a ty známe podrobnì. Nuže, matko, dìlejte, jak chcete. Musím-li, pùjdu. Ale to vám povídám svatosvatì, že neudìlám ani o vlas víc, než co musím.
Liduška si ulehla a matka v domnìní, že dcera svoluje, vzala opìt svíèku a odešla z komory. Kdyby se byla Liduška dívala po její tváøi, byla by vidìla, kterak samolibý úsmìv pøeletìl matèina ústa. Dvéøe se zavøely, na místo svíèky vbìhly sem paprsky mìsíèné a dlely tak klidnì na zdi tiché komùrky, jako by zde bylo všecko dobøe. Pevné rozhodnutí ztuhlo v rozbouøeném srdci Lidušèinì, oèi se pøimkly, ústa se usmála - zdálo se jí o Toníkovi. Na blízkém bezu zpíval ještì sedmihlásek, hvìzdy se leskly na nebi a u Staòkù ztichlo vše. Snad bylo vše dobøe. IV VÌCI ZRAJOU MIMO NADANÍ a mimo nadání nejrychlejší jest èas. Starý Souèek chodil dnes po vesnici v parádì. Mìl totiž sváteèní nalejvák, jak øíkal svému klobouku, èistou bílou košili, sváteèní spodky, šátek na mašli boty. Øíkal, že se schvalnì dnes stal onaèejším, aby se Krejza nelekal jeho armády. Lidem to ovšem bylo divné, proè to právì øíká dnes, když má být Krejzova svatba. Ale Souèek je nenechal pøijít k slovu, kostelníkovi vynadal oslù a byl pyšný na svùj rejstøík èili na svou armádu, jejímž jest on generálem. Zlatý ženich bìhal po vesnici dnes jako posedlý, ale neøíkal, že bude zlatá svatba. Byl taky u Toníka, a když od nìho odešel, mìl zlost. Byl u Staòkù, chtìl mluvit s Liduškou, ale Liduška ho nepustila k sobì. Bouchl tam dveømi, odešel do hospody a pil na zlatou zlost. Souèek pøibyl k nìmu, shodli se, nadávali celému svìtu oslù a telat, a zlatý ženich výrazy zmírnil vždy jen v zlaté osly, v zlatá telata.
No neš. U Staòkù mìl plné ruce práce dnes kostelník. Vzali si jej za starosvata a starosvat teï cvièil Lidušku, jak má jít k oltáøi, jak se má rozlouèit s rodièi, jak má kleknout, jak má být rodièù a muže poslušna, jak má se louèit s družkami a jak má plakat. Poslední návod byl zbyteèný; plakala Liduška beztoho dost a dost. A což Toník? Myslím, že bude lepší, když si necháme Toníka až naposledy. Prozatím jen to, že se staví lhostejným, že nevìøí lidem a že se zdá být pøi kuráži. K Staòkovùm se již sjíždìjí hosté se všech stran a se všech koutù svìta. Na svatbu se jezdí veseleji nežli ze svatby domù, a proto již hosté vejskali na návsi, ještì nežli vjeli do vrat. Starý Stanìk je spokojený, jako by byl dnes dobøe spal, a Staòková je dnes nejmoudøejší že všech èasù živobytí svého; vdává dceru, a tu se dostaví moudrost sama sebou. Celá armáda bab se sestavila pod okny, a mustrujou každého od hlavy až do paty, kdo vjíždí a kdo pøichází. Baby jsou všude hlavní vìc: kdo u nich neobstojí, neobstojí nikde. A cožpak teï jsou již pøi kuráži. U Staòkù se nelituje piva a rosolky; plecháè a sklenièka koluje již mezi babami, a proto se dostaví u nich za chvílku rozum. Souèek se teï taky postavil stranou. Naøíká, že doma ustrojil velikou hostinu, omáèka že mu zkysá, protože dnes se hrne všecko jen k Staòkovùm. Ale to prý nic nedìlá; však prý si Krejza na nìho vzpomene, až oklepá holièky. Dnes že mu to ještì pøeje, že prý zejtra beztoho pùjde k odvodu, Souèek že mu zaklepá na ramena a že mu øekne, že je chlapík.
To baby dopálilo, že mluví Souèek proti Staòkovùm, kdežto pøece ony dostávají dnes od nich štìdøe jíst a pít. Ani mu nedaly pøipít. Jedna baba pravila: Ten Souèek má nevymáchanou hubu. Vida! Jako by mu Staòkovic zrovna mìli udìlat k vùli, aby Lidušku nevdali! Bodej by ne! Udìlají vám to, jen se jdìte ohlásit. Nevídáno! Však ona má Liduška Krejzu dost ráda! Souèek se dopálil. I ty babo jedovatá! Že ti nechce hrom vyrazit ten tvùj poslední zub! Sedni na koštì, èarodìjnice, dej do sebe nasypat prachu, zapal ho a vyle do povìtøí! Ty jedovatá oznobenino, dej se za èubku k našemu øezníkovi, pak mùžeš štìkat. Copak myslíš, ty sražený, plesnivý šindeli, že je to malièkost, udìlat dceru neš astnou? Ty stará kobzo! Takových bysme potøebovali pár tuctù, jako jsi ty, a bude z naší vesnice kaluž, že v ní ani èmelíci nebudou chtít býti domovem! To si pamatuj, shnilá drachno. Až budeš potøebovat koštì, pøijï ke mnì, mùžeš mým komínem vyletìt do povìtøí. Jedni se smáli, druzí køièeli, baba štìkala a pøekøièela všecky, jenže jí nebylo rozumìt. Pøijel ženich. To bylo strkání, to bylo povídání, to bylo šeptání, to bylo chválení! Jako by ho žádná byla posud jakživa nevidìla. Krejza pøijíždìl k vratùm. Vtom se že zástupu zde nachomýt zlatý ženich. Jel na prutu a køièel, že je zlatý husar, a pøejel Krejzovi pøes cestu u samých vrat. Smáli se všickni, nejvíce zlatý ženich a nejménì starý Souèek. Konì nechtìli do vrat.
Baby si šeptaly, že by to mohlo znamenat neštìstí, ale poš- ouchávaly se mezi sebou, aby se to neøeklo nahlas, - dnes že prý je to jen tak. Nescházel již nikdo a svatba mohla zapoèít. Starosvat zaèal komedii svou; odøíkával všeliká louèení, aby rozplakal rodièe a nevìstu, aby rozplakal baby i dìti, a hlavnì aby dostal hodnì mnoho penìz, protože to šlo slavnì. Už se vìru dost byl natloukl hubou, nebo se již rozplakali všichni. Jenom Liduška neplakala. Liduška ani nevìdìla, co se s ní dìje. Stála vedle Krejzy, ale dívala se na nìho tak lhostejnì, jako by ho ani neznala, jako by to byl cizí èlovìk, jako by ani nevìdìla, proè zde stojí. Starosvat dotlachal svoje žvasty a nutil Lidušku, aby si klekla. Proèpak? ptala se Liduška. Vždy vidíte, že již Krejza kleèí, šeptal starosvat a nutil Lidušku, aby pøiklekla k nìmu. Ale naè? Inu rodièe vám dají požehnání! odpovídal starosvat. Ah tak! A Liduška neklekla. Starosvat ji takøka strhl k zemi, aby klekla. Liduška klekla, ale nevìdìla, co a jak. Kleèela dlouho. Ani jí nepøipadlo, že má taky zase vstát, a byla by kleèela ještì dýl, kdyby ji byl zase starosvat nezdvihl se zemì. Dítì mìlo požehnání rodièù na dùkaz svrchované lásky, a více nepotøebovalo. Lidem bylo ovšem chování Lidušèino divné, nepochopitelné. Starý Souèek nadával oslù a telat a zlatý ženich zlatých oslù, zlatých telat, ale Stanìk a Staòková byli dnes nejblaženìjší že všech lidí na svìtì.
Musí jít hezky jedna vìc za druhou. Poøádek jest hlavní vìc, a jal se to dìlo jindy, musí se to dít ještì dnes. Pøišla muzika, rozestavili se!a dvoøe a zahrála slavný marš. To bylo znamení, že se má jít do kostela. Naè také otálet. Vìc se musí skonèit, èasu k rozvážení bylo již dost a dost, a teï se musí myslit i na jiné vìci. Hospodynì má díla plné ruce, lépe tedy, když se odbyde svatba døív nežli pozdìji. Toník stál také mezi muzikanty a zdál se býti veselým. A proè by nebyl veselým? Jako by se vše musilo dít obvyklým zpùsobem! Jako by jen tenkrát musil být èlovìk smutným, když pláèe, veselým, když vejská! Proè by to nemohlo být taky jednou naopak? Svatební prùvod se hnul z domova. Liduška nebyla ani èervená, ani bledá, ani se netøásla, ani nešla pevnì; šla obyèejným krokem. Vyšli na dvùr, a Liduška hledala okem Toníka mezi muzikanty. Našla jej hned, Toník ji vidìl hned, ale za al zuby. Liduška se na nìho podívala jaksi významnì. Kdyby byl umìl Toník èíst v lidských oèích, byl by tomu pohledu porozumìl; on ale èíst neumìl z neporozumìl mu. Liduška se na Toníka usmála, a to mu dodalo. Kdyby byl umìl èíst v lidském úsmìvu, byl by mu rozumìl; on ale èíst neumìl a neporozumìl. Až do poslední chvíle nevìøil, že Liduška pùjde s Krejzou k oltáøi; vynadal každému, smál se každému a nechal mluvit každého, kdo mluvit chtìl. Myslil si svùj díl a vìøil pevnì. Za Lidušku by byl dal život, za vìrnost její byl by vsadil duši svou, a teï vidìl, že by byl prohrál. Kdyby jen byla šla a z mrtvých byla nevyvolala celé to hejno myšlénkových pøíšer z jeho òader! Ale ona se i usmála, hodi-
la mu almužnu z toho, co bylo døív jeho majetkem, hodila mu dárek, aby jím omluvila svùj høích, hodila mu kapku na žhavý jazyk a jeho duše hoøela plamenem strašlivým. Ne dál! Opovržením jí splatil tu žebráckou almužnu, pod nohy jí hodil Jidášùv peníz proradný, za který ona jej zaprodala. Ani nevykøik, ani nepadl do mdlob, ale èelo jeho se zamraèilo, srdce jeho zatvrdlo a žluè se rozbíhala po celém tìle. Pohledy ty ovšem nevidìla více Liduška. Prùvod nesmìl zevlovat, v kostele se již èekalo: zasmála se na Toníka a odešla ke kostelu se svými drùžièkami a mládenci. Muzikanti spustili marš, hrnuli se za prùvodem a lidé øíkali, že to slavné, tuze slavné, nebo je muzika. Toho si nevším nikdo, že se Toník z muzikantù vytratil a že utek domù. Je dnes nevìsta a ženich hlavní osobou, je dnes veselo všude, v kuchyni, na komínì, na dvoøe, v ústech, v srdci, v hlavì tuze veselo je všude. Která bolest je s to, aby tu veselost pøekøièela a na sebe obrátila zøetel? Jistì ne ta, že Toník utekl muzikantùm, že se ztratil z prùvodu. U kostela byla vystavena zelená, ovìnèená, opentlená brána - snoubencùm na slávu. Zahloukly nìkolikrát taky moždýøe, vystøelili nìkolikrát z pušek a hluku bylo dost. Vešli do kostela. Zde již bylo nabito, sotva se prùvod protlaèil. Snoubenci klekli na klekadlo èerveným suknem zvláštì prostøené, což se nedìje každému; dali obìma na hlavy vìneèky a obøady zapoèaly. Nevìsta vypadala odhodlanì; každé slovo, které mluvila, bylo hlasité, pevné, takže je mohl slyšeti každý po celém kostele a musil vìøit, že jde že srdce.
Knìz se ptal ženicha: Béøete si tuto nevìstu zde z lásky? Ženich odpovídal: Ano. Knìz se ptal: Nemáte s žádným dìvèetem jiným slib, který vás váže? Ženich odpovídal: Nemám. Bylo hrobové ticho. Knìz zdvihal štolu, aby jim ruce spojil. Jenom se ještì mìl zeptati nevìsty. Béøete si pøítomného ženicha z lásky? tázal se. Neberu, byla nevìstina odpovìï. Knìz myslil, že se Liduška zmýlila, a ptal se ještì jednou hlasem nade všecku pochybnost zøetelným: Béøete si pøítomného ženicha z lásky anebo z pøinucení? Z pøinucení! odpovìdìla Liduška hlasem nade vši pochybnost zøetelným. Nikdo ani nedých, neb kdyby byl dýchl, bylo by ho slyšet. Knìz se ptal: Táži se vás pøed bohem po tøetí a naposledy, béøete si pøítomného Ženicha z lásky anebo z pøinucení? Z pøinucení! odpovìdìla Liduška urèitì, pevnì. Knìz se jem ještì ptal: Máte s nìkým jiným slib, který vás váže? Mám! odpovìdìla Liduška. - Bylo po obøadech. Aè v kostele povstal mezi lidem šumot, šeptání divné, podivné, povstal šelest, divné zraky se støídaly, divná slova je provázela - vše bylo jako vyplašené ptactvo, když se se zemì zvedne a ulítá pøes hory a doly. Knìz spustil štolu, odvrátil se k oltáøi, ženich a nevìsta vstali a bylo po svatbì.
Na kùru byli rozestaveni muzikanti; chtìli po ukonèených obøadech provozovat hudbu a každý stál již pøipraven, aby spustil. Po této zmìnì ale zùstali každý jakoby zkamenìlý; pestré skupení, ale bez vùle a života. Liduška se obrátila ke kùru a hlasem pevným volala: Toníèku, mùj jediný Toníèku, pøistup k oltáøi! Ševel mezi lidem rostl, každý se obracel ke kùru a oèekával, co se bude díti. Muzikanti se dívali po Toníkovi, ale nebylo ho tam. A Liduška èekala, jako ten, kdo hyne žízní, na kapku vody; ale Toník nešel. Toníèku, pøistup k oltáøi! zvolala ještì jednou. Nikdo se neozval, nikdo neodpovìdìl. Lidušku projelo divné tušení. Klestila si cestu skrze lid, a ten jako omámený ustupoval vpravo i vlevo. Bìžela na kùr, volala Toníèka, a nebylo ho tam. Sbìhla dolù, bìžela pøes náves, letìla jako nastøelená laò. Lid se vyhrnul z kostela, muzikanti sešli s kùru dolù, svíèky u oltáøe zhasly, knìz odešel z kostela a na vesnici jako by nìkdo hodil zmatek. Muzikanti šli do hospody. Kam taky jít? Hosté ani nechtìli více k Staòkovùm k obìdu, šli také do hospody. Staòkovic bìhali jako smyslem pomateni, bìželi do hospody, zvali k obìdu, jenž byl už uchystán, k nìmuž se dìly dlouhé pøípravy. Nìkteøí šli, nìkteøí nešli. Byla to podivná svatba. Krejza nevìdìl, kam má jít, má-li jít domù anebo k Staòkovùm. Nešel ani sem ani tam, šel hledat Lidušku, aby snad se ještì napravilo, co se pokazilo.
Liduška zamìøila nejprve k Toníkovi do bytu, a když ho nebylo ani tam, vylítla z domu jako zoufalá. Trhala si vínek s hlavy, trhala si vlasy a v jejích oèích možná èíst hrùzu, zdìšení. Vtom ji potkal Krejza. Liduško, prosím tì, mìj rozum! pravil k ní. Prabídní lidé! volala Liduška. Nemám-li rozum, kdo jest toho vinen nežli vy všichni, kteøí jste si zahráli s srdcem mým! Jako zoufalá bìžela do hospody. V hospodì každý vypravoval již, jak mohl. Liduška zamìøila zrovna k muzikantùm. Kde jest Toník? vykøikla a padla na zem. Sotva že se vzchopila. Toník zde nebyl. Jedni povídali, že odešel, druzí, že odešel v tu stranu, jiní, že ve stranu jinou. Liduška si usedla a oèi její byly jako potrhány. Svrchované nebe, což již nemáš více milosti! a slova zajíždìla lidem jako bøitvy do srdce. Jedni se dìsili, jiní plakali. Zahrajte mi Toníkovu písnièku! zvolala. Muzikanti ji zahráli. Liduška vzala toho, který sedával u Toníka, k tanci. Tys mùj Toník! pravila a tanèila s ním. Tanèili sami, nikdo jiný netanèil. Liduška si usedla a byla jako polomrtvá. Pominula se rozumem. Za den tolik pøežít - není divu. Toník odešel do blízkého mìsta a dal se na vojnu. Byla to podivná svatba.
V OD ÈASU TOHO uplynulo mnoho let.pøichází jato a puèí kvìty, pøichází podzim a kvìty vadnou. Plynou léta a lidé dospívají, pøichází smrt a dìlá všemu konec. Nítì života jsou v tak nesèíslných zpùsobech setkány, že to málokdo pochopí. Mistr je sleduje, smrt je pøestøihne. Všichni žijeme jeden život, jeden vedle druhého, každý jinak. Sto životù vidíme vedle sebe, a èasto si nevíme rady pro okamžik pøíští. Nejbližší chvíli neuhodne nikdo. Kdo ale jedná proti vìèným zásadám lidským, proti zákonùm pøírody, na tom se mstí! lidskost! pøíroda strašnì. Škoda, že tato msta zasáhne èasem! obì nevinnou! Pøedsudky lidské bývají strašlivé. Lhostejnì se dívají na bratrovu krev, laèní a pijou vlastních dìtí krev. Nebohá Liduška! Znejte èlovìka, znejte pøírodu, a rozumíte všemu, co máte zapotøebí pro život ten. Kdo se od nich odvrátí, hanobí je, høeší proti nim a sobì kope vlastní rukou pøedèasný hrob. Co pomohla rodièùm Lidušèiným všechna lamentace, všechno lomení rukama? Neštìstí se nedalo napravit, Lidušce rozum navrátit nemohli. Že štìstí dítìte nedá se vštípit násilím, poznali docela. Avšak bud jim vìèný pokoj. Zemì již je kryje, a co si zde udìlali, a to tam zodpovídají. Starý Souèek jest ještì svìží, jako vítr. Jest posud generálem své armády, k níž náleží také Krejza. Pøišlo brzo vše najevo a proroctví Souèkovo se vyplnilo. Jmìní Krejzovo bylo zbudováno na vìtru, chtìl si Liduškou pomoci a Liduška to zaplatila rozumem. U Staòkù jest pusto, velmi pusto. Lidé se toho stavení bojí, nikdo tam nevkroèí, a žebrák maje tam zaklepat na dvéøe, jde mimo. Bez za stodolou zvadnul, sedmihláskové žijou již v nìkolikátém pokolení, ale jejich hnízdo na bezu jest pusté.
Liduška sedávala první èas mnoho a mnoho pod bezem. Myslila, že tam k ní pøijde Toník. Darmo èekala; Toník nepøišel, nechodila tam více, sedmihlásek také více nepøilétal, bez více nevonìl, a proto je tam smutno, tuze smutno. Mnoho let opìt uplynulo a ty mnohou zmìnu pøinesly. Starší odumøeli a vzali Lidušèino tajemství s sebou do hrobu; dìti vyrostly a ty o tom nevìdìly mnoho; vìdìly jen, že Liduška blázní. Všickni k ní byli chladní, tak jako je ve svìtì vùbec, když se nám obrátí štìstí. Kluci na návsi za ní pokøikovali, tropili si z ní smích; ona se bránila, a kluci se smáli ještì víc. Liduška nevynechala žádnou muziku v celém vùkolí. Kde jen slyšela, že jest muzika, a kdyby to bylo kolik hodin cesty vzdálené, musila tam být a vydržela tam vždy až do rána. Netanèila nikdy. Stávala vždy v koutì a dívala se po muzikantech. Pakli nìkterý muzikant na ni promluvil, byla celá blažená. Proto ji øíkají muzikantská Liduška. Že hledá mezi muzikanty svého Toníka, o tom ovšem žádný z muzikantù již neví, a proto si z ní leckdys tropí smích, žert a leckdys ji urážejí. Liduška ovšem tomu více nerozumí, a to jest její štìstí. Snad by vydržela u muziky celý týden, kdyby tak dlouho trvala. Zapomnìla by jíst i pít, jen když mùže slyšet muziku. Málokdy se zasmìje, èasto pláèe, a to vždy, když si vzpomene, že tam Toník není. Lidé si arci toho pláèe nevšímají. Øíkají, že je bláznivá, a myslí, že tím øekli vše. Možná, že mají pravdu. Kdo zná, co byla døív a co je teï, zplakal by nad ní sám. Bylo to letos o posvícení, když k nám taky pøišla muzikantská Liduška, tak jako bývá každý rok u nás. Byla u muziky až do rána a ráno mne pøišla vzbudit, abych se podíval, co již udìlala za práci. Já se šel podívat a vidìl
jsem, že všechno uklidila, uspoøádala v domì. Ona z toho mìla nesmírnou radost. Pochválil jsem ji a tím jsem si získal úplnou její dùvìru. Sedla si pak na schody a zdála se být velmi zamyšlená. O èem pøemýšlíte, Liduško? ptal jsem se ji. Naši strojili svatbu a pøevaøili máslo, odpovìdìla mi a dala se do smíchu. Máte z toho radost, Liduško? To ne. Ale kdyby nebyli pozvali kostelníka, bylo by všechno dobøe. A koho mìli pozvat? Liduška se najednou zalekla a žádná moje otázka ji více nepøimìla k odpovìdi. Zamyslila se a zdálo se, že neslyší. Dobrá moje matka mne zavolala stranou a pošeptala mi, abych se ji zeptal na Toníka a pak abych jí zpíval jakoukoliv písnièku. Sedìla ještì poøád na schodech, a když jsem se k ní pøiblížil, patrnì se mne opìt zalekla. Liduško, to máme dnes èisto ve stavení, pravím k ní. Já jsem dnes uklízela, hleïte, chlubila se opìt. Musím vás za to pochválit. Jsou zde dìti, a to neslyší, pravila a bázlivì se ohlížela kolem. Proèpak se bojíte dìtí? Jsou nezbedny; smály by se mi. I ne. Mìly by z vás radost. Že by mìly? Viïte, dobøe jsem uklidila. O, já bych byla dobra hospodynì! Kdyby vás tak Toník vidìl, ten by mìl radost, viïte. Liduška vyskoèila. Kde je Toník?
To nevím, Liduško. Kde jste ho vidìl? O, ten jest daleko. Ba vím to, a nemohu jej najít, zasteskla si Liduška, sedla opìt na schody a plakala jako dítì. Øeèi její byly souvislejší, a èlovìk by skoro mohl myslit, že se jí opìt rozbøeskuje. Nepovíte to žádnému? tázala se bázlivì. Nepovím, Liduško. Tedy vìzte, Toník byl mùj hoch. Vám to povím, ale jiní to nesmí vìdìt. Oni by mi ho zase nedali. Lidé jsou zlí. Opìt sedla na schody a dívala se na mne tak, že jsem z toho vyrozumìl, abych si vážil, že mi svìøila tajemství. Já jsem jako manì zaèal hvízdat jakousi písnièku, kterou muzikanti hrávají. Liduška zaèala poslouchat velmi napnutì. Pak jsem pøešel z jedné písnièky do jiné, z té opìt do jiné a hvízdal, co mi právì napadlo. Liduška najednou sebou trhla. Oko se jí vyjasnilo, tváø taktéž, nìkolikrát si dala hlavou jako takt, a pak zaèala zpívat jakousi starodávní polku zcela správnì a dopodrobna. Zdálo se, že celá v té písni žije, na tváøi se rozhostila blaženost, možná, že! v srdci. Aspoò kdo by ji byl uvidìl, byl by øekl, že je š astna. Již byla u konce, zaèala opìt znova, radost její rostla. Nevytrhl jsem ji ani slovem, ani pohnutím. Když dokonèila, sedla opìt na schody a zamyslila se. Èasem se jí ještì pohnuly rty a jednotlivé hlasy mne pouèily, že si tu píseò zpívá ještì v mysli a že ještì žije ouplnì v tom, v co se zabrala. Podívala se pak na mne, vstala, vzala mne za ruku a pravila: To je Toníkova písnièka.
Míval ji rád? Tu hrával, a já jsem ji tanèila, pak pøestal hrát a tanèil ji se mnou. O, ten umí tanèit! A hezký byl? Baže. Jeho oko! To bylo krásné oko! Opìt sedla na schody a dala se do pláèe. Abych ji pøivedl na jiné myšlénky, zaèal jsem opìt hvízdat všelijaké písnièky. To úèinkovalo. Netrvalo to dlouho a ona již zase zpívala tu Toníkovou ; zase byla na chvílku š astna. Vidìt èlovìka v nejvìtším neštìstí na chvílku š astným, kterak úplnì vìøí, že jest opravdu š astným, vidìt hned v pøíští chvíli ale na nìho se opìt valit celé ty balvany hrùzy, které jeho duševní poklid rozmaèkaly, - to se èlovìku srdce v tìle rozpláèe. Liduška dozpívala a opìt se plným okem dívala na mne. Toník pøijde, pravila. Jistìže pøijde, Liduško, pravil jsem já. Vy to taky víte? A vstala. Ovšem že vím. Mùj dobrý Toníèek! Pak mi zase bude dobøe. Ten mi nedá ublížit. Lidé jsou teï velmi zlí. Nadávají mi, kluci se mi smìjou, házejí po mnì pískem, a já musím plakat. Ale až pøijde Toník, bude všemu konec. Toník mne nedá. Pak pùjdeme zase pod bez, víte tam m stodolu, tam si budem povídat, co jsme zkusili, a budem se mít rádi. Uvidíte, že sedmihlásek zase pøiletí, jen co pøijde zase Toník. Vtom spustili na návsi muzikanti, kteøí chodívají v pondìlí o posvícení po vsi s muzikou. Liduška se vzpøímila. Slyšíte ho? ptala se a vzala mne za ruku.