VÝZNAMNÝ RYCHNOVSKÝ PIARISTA ŘÁDOVÝ PROVINCIÁL P. FRANTIŠEK FRIESE A S. GERARDO

VÝZNAMNÝ RYCHNOVSKÝ PIARISTA ŘÁDOVÝ PROVINCIÁL P. FRANTIŠEK FRIESE A S. GERARDO Václav Bartůšek 2007 MGOH RYCHNOV N. KN., ISSN 0475 0640 Národní archiv Praha, Archivní 4, 140 00 Praha 4 Chodovec, e mail: vaclav.bartusek@nacr.cz Někteří členové piaristického řádu, pokud dosáhli rektorských funkcí v různých řádových kolejích ve městech nebo větších lokalitách či dalších čelných řádových postů, se snažili přispět všemi svými silami, aby pia ristický řád usiloval co nejvíce podle svých možností i podmínek v místě svého působení o povznesení kulturní úrovně nejen žáků a studentů příslušných řádových škol, ale všech obyvatel města (nebo větší obce) vůbec. K takovým piaristům patřili např. P. Innocentius Braunhoffer S. Clemente (* 28. 9. 1660 Hustopeče, 28. 5. 1728 Mikulov, provin ciálem byl 1715 1718) v Mikulově, P. Theophilus Cimmer mann a S. Amando (* 31. 12. 1671 Kladno, 8.5. 1716 Slaný) ve Slaném, P. Aegidius Hecht a S. Ferdinando (* 8. 2. 1664 Lipník nad Bečvou, 5. 10. 1726 Kroměříž) a P. Eugenius Sebastiani z Častolovic (* 28. 2. 1681 Chrudim, 25. 3. 1762 Benešov) v Benešově nebo P. Jeremiáš Soudný a Matre Dolorosa (* 2. 10. 1702 Benešov, 19. 3. 1768 Kroměříž, provinciálem provincie Bohemia byl v l. 1760 1766) v Kroměříži apod. Mezi nejvýznamnější piaristy, kteří se narodili v oblasti východních Čech a svou činností tomuto regionu se snažili značně prospět a sku tečně dosáhli v tomto směru pozoruhodných výsledků, náležel také P. František Xaver Friese (psaný též Frieze, Frise nebo Frise) a S. Gerardo, který před vstupem do piaristického řádu používal křestní jméno Jan. Jeho působení v pozdějším dospělém věku mělo především klíčový význam pro Rychnov nad Kněžnou, který byl v této době vlastně poddanským městem a střediskem stejnojmenného kolo vratského panství. Proto se nyní můžeme snažit dát si alespoň v názna cích odpověď na otázky, co pro toto město a piaristickou kolej vyko nal a jaký význam mělo jeho působení a dílo pro dějiny piaristického řádu i kulturní vývoj východních Čech vůbec i na prostou avšak jistě nejzajímavější otázku, jaký jeho život vlastně byl. Dětství Jana Frieseho ani jeho studijní léta zatím nebyla zcela prozkou mána. Narodil se v Litomyšli 10. prosince 1741. Nejspíše po návštěvě piaristických základních škol (zejména 1. třídy legendy a 2. třídy skribendy, 3. třídu aritmetiku asi vyšší absolvoval při gymnáziu nebo po něm) přešel na nižší a později i na vyšší gymnázium v rodné Litomyšli, kde asi po celou 51

dobu studií nejspíše výborně prospíval a poměrně hladce zvládal stu dium a možná mohl předčasně absolvovat i některé ročníky a celé studium projít rychleji než jeho spolužáci. Dokazovaly by to i záznamy v knize kalkulů (sc. klasifikačních seznamech) zdejšího gymnázia z let 1754 a 1755. V syn taxi (4. třídě gymnázia) měl Jan Friese ve své kolonce poznamenáno, že se jedná o mladíka neporušených mravů, který osvědčuje pilnost a vyhovuje všem studijním požadavkům. Záznamy uzavíral kalkul A, což znamená, že prospíval výborně. V následujícím ročníku poetice se o něm dočteme, že měl bezúhonné mravy, studijně předešel své spolužáky a osvědčoval úsudek dospělého člověka. Měl zde pochopitelně jako znamení výborného pros pěchu zapsán i kalkul A. 1/ Proto se vlastně již kolem svých čtrnácti let, tedy v mladším věku, než tomu tehdy obvykle bývalo, rozhodl asi stát se členem řádu svých oblíbených učitelů piaristů. 2/ Na toto jeho rozhodnutí měli jistě vliv i někteří vynikající učitelé, s nimiž se v Litomyšli mohl tento vnímavý studentík setkat. Jednalo se asi zejména o třídního učitele gramatiky (3. tř.) syntaxe školním roce 1753/4 P. Ottu Zvěřinu ab Omnibus Sanctis (* 27. 8. 1722 Vysoké Mýto, 14. 4. 1781 Stará Voda) a o profesora poetiky a rétoriky (6. tř.) ve školním roce 1754/5 P. Huga Trutnovského a S. Victore (* 3. 6. 1722 Litomyšl, 18. 6. 1806 Litomyšl). Oba tito učitelé jistě věnovali svému nadanému krajanovi náležitou pozornost. 3/ Ve školním roce 1755/6 jsem se se zápisy o Janu Frisem či Frizem (tak zde byl uváděn) na gymnáziu v Litomyšli nesetkal. Asi odešel, pokud ovšem nestudoval ve vyšší aritmetické třídě, o níž z této doby nemáme přesné informace, na zkušenou na nějaké jiné vyšší gymnázium v Čechách nebo na Moravě. Zda např. k piaristům do Mikulova, Kroměříže nebo Kosmonos nebo k jezuitům do Hradce Králové, Prahy (zde byla 3 jezuitská gymnázia), nebo někam jinam, ale zatím nevíme. Rozhodnutí stát se novicem piaristického řádu realizoval 21. října 1756 obláčkou v piaristickém noviciátu v Lipníku nad Bečvou a své povolání dotvrdil zhruba o dva roky později 5. října 1758 složením řeholních slibů. Poslední (druhý) ročník noviciátu však nestrávil v piaristické koleji v Lip níku nad Bečvou, ale v pomocném noviciátu v piaristické koleji ve Staré Vodě u Libavé, kde novici druhého ročníku působili jako pomocníci učitele na elementární škole při zdejší koleji s nevelkou elementární školou a nižším gymnáziem, která byla též významným poutním místem severní Moravy. 4/ Jeho prvním působištěm se po absolvování noviciátu stala piaristická kolej v moravské Kroměříži, kde se nacházela po Mikulově druhá nejrozsáhlejší piaristická koleji školy na Moravě. Zde ve školním roce 1758/9 působil jako varhaník a studoval filozofii. 5/ Vzhledem k tomu, že toto studium bývalo dvouleté, zůstal tady ve stejných funkcích i v následujícím školním roce 1759/1760. Jeho profesorem tu tenkrát byl P. Beno Grünberger a S Cruce (* 20. 4. 1727 Struhařov, 30. 3. 1792 Benešov), který byl též biskupským knihovníkem a prefektem škol. 6/ 52

BARTŮŠEK V.: VÝZNAMNÝ RYCHNOVSKÝ PIARISTA ŘÁDOVÝ PROVINCIÁL... Mladý klerik F. František Xaverský a S. Gerardo, tak znělo od obláčky Frieseho řádové jméno, měl navázat na studium filozofie ihned i účastí v teologickém kursu. Proto byl na následující školní rok 1760/61 poslán do piaristické koleje v Kosmonosech u Mladé Boleslavi. Zde poměrně dosti pravidelně otevíráno jedno ze tří teologických řádových učilišť piaristické provincie Germánie. 7/ Jeho profesorem teologie se po oba roky stal P. Quirinus Kraloveský a S. Augusto (* 20. 8. 1721 Litomyšl, 18. 8. 1781 Kroměříž), který též zastával více funkcí, např. prefekta (ředitele) škol apod. Tomuto významnému řádovému filozofovi, filo logovi, spisovateli, knihovníkovi a pedagogovi, který propagoval v našich zemích progresivní pedagogické myšlenky piaristického řádového gene rála P. Paula Cheluciho a S. Josepho (* 25. 4. 1681 Lucca, 17. 1. 1754 Řím), jistě nebyl osud o dvacet let mladšího krajana lhostejný, takže se stal asi jedním z jeho nejvýznamnějších učitelů. 8/ V prvním roce svého poby tu v Kosmonosech byl F. František varhaníkem a studoval teologii. Více byl zaměstnán ve 2. roce studia teologie v Kosmonosech. Tehdy kromě teologického studia ještě vyučoval v prvních dvou gymnaziálních třídách v parvě a principii, což byla vžitá praxe, která překračovala řádové předpisy, podle nichž neměly studující klerikové zastávat navíc nějaké řádové funkce. Podobně tomu bylo i v následujících dvou letech 1762/ 3 a 1763/4 v Mikulově, kde byla nejstarší piaristická kolej (od roku 1631) s největšími řádovými školami v českých zemích a se sídlem provinciála Sem přišel Friese studovat kanonické právo. Také zde vyučoval v par vě a principii, což byla asi při velkém počtu zdejších žáků dosti veliká zátěž. 9/ Kromě toho zastával F. František ještě místo ředitele 3. oratoře, určené nejmladším mikulovským zpěváčkům a hudebníkům. Z dosavad ních výčtů funkcí klerika Františka Xaverského Frieseho, vidíme, že byl nejen vnímavým studentem, ale i velmi nadaným a šikovným hudebníkem. Jeho mikulovským profesory kanonického práva byli v roce 1762/3 P. Constantinus Todl a S. Fortunato (* 16. 7. 1726 Absdorf, 26. 4. 1772 Slaný) a ve školním roce 1763/4 P. Osvaldus Haubt a S. Brunone (* 6. 10. 1720 Rathmülle na Moravě, 13. 1. 1799 Kosmonosy). Z Mikulova se na školní rok 1764/5 vrátil již vystudovaný F. František znovu do Kroměříže, tentokrát jako učitel parvy a principie, kateche ta a zkoušející studentů. Zde působil i v následujícím školním roce 1765/6, který přinesl v jeho životě některé závažné změny. Došlo k nim asi hned ve 2. pololetí roku 1765. Především šlo o přijetí nižšího kněžského svěcení. P. František Xaverský Friese a S. Gerardo vyučoval ve 3. a 4. třídě gymnázia tedy v gramatice a v syntaxi. Byl též katechetou a zkoušejícím studentů. Na podzim roku 1766 odešel P. František do piaristické koleje v Mikulově, kde vyučoval v gramatice a v syntaxi, byl rovněž i katechetou, zkoušejícím studentů a ceremoniářem. V koleji v Mikulově zůstal ještě i další školní rok, 53

tedy do podzimu roku 1768. V posledním roce tohoto svého mikulovského působení postoupil znovu výše ve svých nejen učitelských funkcích. Stal se profesorem závěrečných tříd vyššího gymnázia poetiky (= 5. třída) a réto riky (= 6. třída). Vedl 1. oratoř (pro nejstarší žáky a studenty) a náboženské bratrstvo. 10/ Z Mikulova pak odešel na podzim 1768 znovu do Kroměříže. Zde byl zpočátku (ve školním roce 1768/69) též profesorem v rétori ce a poetice a revizorem účtů. Při své středoškolské pedagogické činnosti byl znám především jako autor několika úspěšných divadelních her slože ných pro nejvyšší třídy gymnázií, které se provozovaly většinou v době kanonických vizitací v létě ke konci školního roku. Periochy (programy) těchto divadelních her nebo jejich rukopisy však v současnosti známy nejsou. Ve školním roce 1769/1770 se stal P. František Xaverský v kroměřížské piaristické koleji profesorem zdejšího soukromého kursu filozofie, kde se podle nového názvu těchto studií, který se užíval pro všechny kursy tohoto druhu v celé provincii, kladl i větší důraz na matematiku a možná na exaktní a přírodní vědy vůbec. Zároveň byl ještě ředitelem kleriků a bis kupským knihovníkem, což byla zde tradiční a dosti zodpovědná práce, která vyžadovala poměrně rozsáhlé znalosti z literatury, historie nebo i nu mizmatiky při správě knihovny olomouckých biskupů na zdejším zámku. V těchto funkcích zde P. Friese působil ještě po další dva školní roky až do podzimu 1773, kdy znovu odešel do Mikulova. Tady se stal na čtyři školní roky profesorem teologie, zkoušejícím studentů a ředitelem kleriků. V těch to funkcích působil až do podzimu roku 1778. Ve funkci profesora teologie sepsal již v roce 1774 latinskou učebnici morální teologie, která zůstala v rukopise a dnes je uložena ve fondech Národního archivu v Praze. 11/ V Mikulově se ve školním roce 1778/9 P. Franciscus Xaverius Friese a S. Gerardo dostal poprvé již i k výkonu vyšších řádových funkcí. Stal se vicerektorem koleje. S tím byla spojena i celá řada dalších funkcí a po vinností a odpovědnost za chod této největší piaristické koleje a částeč ně i česko moravsko slezské piaristické provincie. Otec František Xaverský Friese stal se konzultantem provinciála a byl zároveň také profesorem církevního práva, ředitelem škol, i vedoucím studentů, kteří zde kanonické právo, které se v té době označovalo již spíš jako právo církevní, studo vali a zkoušel rovněž zdejší studenty teologie. V těchto funkcích zde setrval asi ještě i v příštím školním roce 1779/1780. Náplň jeho činnosti se možná mohla lišit při výkonu tzv. menších povinností, které přiděloval rektor koleje a byly zapisovány ve zvláštní knize, ale rektor a někdy i vicerektor je zpravidla nezastávali. Jako profesor církevního práva mohl být i literárně činný, avšak přesné informace nám v tomto směru chybí, ale některé jeho rukopisy mohou být možná uloženy i jako neidentifikované v Moravském zemském archivu v Brně, nejspíše ve fondu E 53 Piaristé Mikulov, nebo i v Národním archivu v Praze ve fondu Řád piaristů, případně by se ještě 54

BARTŮŠEK V.: VÝZNAMNÝ RYCHNOVSKÝ PIARISTA ŘÁDOVÝ PROVINCIÁL... mohli najít v jiných, dosud často nezpracovaných fondech zejména v mu zeích nebo knihovnách. Sledujeme li pedagogické působení P. Francisca Xaverského Frieseho na vyšších soukromých učilištích piaristického řádu v letech 1769 1780 (celkem 11 školních roků), vidíme, že vlastně tvořila jakýsi kompaktní celek, v němž postupovali studenti za vyššími metami v oblasti svého filo sofického a teologického vzdělávání v rámci piaristického řádu a jejich učitel za novými poznatky ve způsobu využívání a uplatňování svých pedagogických schopností v rámci rozvoje osobnosti již zkušeného učitele filozofa, teologa a posléze i specialisty na církevní právo. Během svého působení ve funkci profesora filosofie vyškolil P. Franciscus Xaverius celkem 10 studentů. Jeho teologické přednášky v průběhu působení v Mikulově mohlo možná poslouchat celkem asi 20 40 posluchačů. Jejich počet nelze stanovit zcela přesně, protože ve školních letech 1774/5 1777/78 s ním zde ještě vyučoval teologii jeho krajan a starší řádový kolega P. Modestus Bělina a S. Vito (* 3. 6. 1734 Litomyšl, + 17.9. 1792 Beroun). Měli zřejmě předepsáno, kdo které studenty učil, kdo jaké zkoušel, ale jak tento proces přesně probíhal, dnes již asi nezjistíme. Kanonické právo přednášel P. Franciscus Xaverius v závěrečných dvou letech své pedagogické dráhy ročně asi jen čtyřem studentům. V tomto pedagogickém působení projevil Friese mimořádně citlivý přístup k odbornému růstu svých svěřenců. To byl jistě i motiv pro sepsání rukopisu učebnice morální teologie v Mikulově, kde v jejím titulu rovněž uvádí jména a příjmení všech svých deseti studentů. Titulní list ještě uzavírá jedna malá poznámka, která zaujme i v současné badatele při listování 82 stranami knihy, popsanými velmi drobným písmem. Jde vlastně o jakousi dedikaci jednomu ze žáků P. Eustachovi Frubinovi a S Anna (* 17. 12. 1752 Janovice?, 16. 5. 1804 Rychnov nad Kněžnou). Mezi jeho studenty z uvedeného období můžeme najít i některé piaristy, kteří později zaujali významné místo v dalším historickém vývoji piaristického řádu v našich zemích. Jednalo se především např. o P. Placida Lehne rta a S. Wenceslao (* 6. 3. 1751 Hustopeče, 11. 10. 1812 Praha), kterého Friese vyučoval filosofii v Kroměříži ve školních letech 1771/72 a 1772/ 1773. Ten pořídil a v roce 1795 v Praze vydal u nakladatele Geržabka výtah z nejlepších děl tehdejší německé poezie. Literárně činný měl být i P. Alber tus Egelser a S. Theresia (* 30. 1. 1754 České Budějovice, 12. 8. 1821 České Budějovice). P. Friese ho vyučoval nebo zkoušel z teologie v Mikulově ve školním roce 1776/7 a 1777/8. V čem byl činný však nevíme. Jiní z těchto studentů se stali např. ještě do konce 18. století rektory některých pia ristických kolejí. Např. ve školním roce 1797/8 (tedy za provincialátu P. Frieseho) byl rektorem v piaristické koleji ve Slaném P. Agapius Svoboda a S. Benedicto (* 6.3. 1749 Polička, + 22.1. 1813 Lipník n. Bečvou), který studoval u Frieseho filozofii v Kroměříži v letech 1769/1770 a 1770/71, 55

rektorem piaristické koleje v Ostrově u Karlových Varů P. Hermenegildus Grossmanna a S. Georgio (* 15. 4. 1751 Langenau, 19. 11. 1857 Ostrov u Karlových Varů), bývalý student filosofie v Kroměříži v letech 1771/ 2 a 1772/3 a teologie v Mikulově v letech 1773/4, 1774/5 a 1777/8, rekto rem koleje v Mostě P. Placidus Lehnert a S. Wenceslao, nám již známý svou literární činností, a rektorem piaristické koleje v Doupově P. Hieronymus Ultsch a S. Aemilio (* 29. 9. 1750 Holetice, 9. 5. 1823 Lipník nad. Bečvou), který poslouchal teologii v Mikulově ve školním roce 1773/4. Jak již bylo naznačeno výše náležel nejspíše mezi nejoblíbenější studenty P. Františka Xaveria Frieseho klerik a později P. Eustachius Fru bin a S. Anna, který byl potom rektorem piaristické koleje v Rychnově nad Kněžnou, o jejíž obnovení se velice zasloužil na přelomu 18. a 19. sto letí. Mladý Frubin, který byl původně studentem a absolventem vyššího piaristického gymnázia v Benešově (1764/5 1767/8), strávil studiem u Frieseho poměrně velmi dlouhou dobu (5 let). Ke svému profesoru P. Františku Xaverskému přišel klerik Eustachius Frubin do filosofického kursu v Kroměříži na podzim před začátkem školního roku (začínal zpravidla od 1. listopadu) 1771/2. Filozofii u Frieseho studoval pak ještě i v roce 1772/3. Tím kurs absolvoval a byl přeložen zároveň se svým učitelem P. Františkem Xaverským do Mikulova. Zde měl ve školních letech 1773/4 a 1774/5 studovat teologii. Ve školním roce 1773/4, kdy zde teologii vyučoval sám, studenty zkoušel většinou ještě jeden řádový profesor, nebo zkušený člen, sepsal Friese svoji učebnici. Nedošlo sice k jejímu vydání tiskem, avšak i tak byla využívána při výuce a nejspíše se i opisována, což pak možná přispělo k rozšíření zdejších teologických studií a povolání druhého profesora teologie, kde jinak ještě působil i pro fesor církevního (kanonického) práva. Teologii studoval P. Eustachius Frubin a S. Anna v Mikulově celkem tři roky ve školních letech 1773/4, 1774/5 a 1775/6. Vyhověl asi všem studijním požadavkům a jistě dobře prospíval. Můžeme o něm (možná spolu s P. Hermenegildem Gross mannem) říci, že patřil ke klerikům, kteří u Frieseho studovali nejdéle. V roce 1780 byl jmenován rektorem piaristické koleje v Rychnově nad Kněžnou. Jeho první rychnovský pobyt všeobecně byl přínosný také z hle diska tvůrčí aktivity nového rektora, při níž se snažil zviditelnit poměrně malou rychnovskou rezidenci a školy při ní alespoň v rámci východních Čech. Využil k tomu pohotově nástup šlechtice (rytíře) Jana Leopolda Haye ( 1. 6. 1794), švagra významného ekonoma Josefa Sonnenfelse, odchovance piaristů v Mikulově, do funkce biskupa v Hradci Králové, s nímž se asi rektor koleje znal ze svého působení v Kroměříži a v Mikulově, kde Hay byl v letech 1775 1780 proboštem a projevoval své názory na podporu církevní reformy a jednal tak i při řešení sporů v tomto směru na Moravě. Jménem rychnovské koleje i zdejší hlavní školy mu blahopřál 56

BARTŮŠEK V.: VÝZNAMNÝ RYCHNOVSKÝ PIARISTA ŘÁDOVÝ PROVINCIÁL... k potvrzení v biskupské funkci papežem Piem IV., k němuž došlo 11. 12. 1780. Nelze ovšem vyloučit, že německy psaný spis věnovaný za školu mohl být napsán podle dřívější latinské předlohy až v roce 1781 k biskupovu vysvěcení (11. 3. 1781) nebo jeho nastolení (8. 4. 1781). 12/ Zda tady psal ještě některá svá jiná, např. odborní díla, ale nevíme. Odtud na podzim v roce 1781 odešel jako rektor do piaristické koleje ve své rodné Litomyšli, která byla vlastně největší kolejí řádu v Čechách mimo Prahu. 13/ V roce 1784 byl v červnu jmenován rektorem piaristické koleje v Praze, kde v této době vlastně pracovalo i pražské Novoměstské gymná zium. 14/ Při vedení obou kolejí zapisoval z rektorské povinnosti dějiny jednotlivých kolejí do jejich řádových análů. Jeho pražské zápisky však nejsou dlouhé a také jeho plány v této funkci se neuskutečnily, protože ji zastával jen krátkou dobu. Bylo to jen do jeho jmenování provinciálem piaristického řádu na provinciální kapitule v Litomyšli 9. 12. 5. 1785 po bouřlivé diskusi.právě této kapitule F. X. Friese sám předsedal. 15/ Svých nových povinností se pak ujal v květnu s menším zpožděním, protože se ještě musil na několik dní zastavit v Praze. 16/ V Mikulově začal úřadovat až v červnu. Nejprve se v červenci zabýval zejména řešením sporů mezi piaristy koleje v Litomyšli. Pak jmenoval P. Gottharda Lihneho a S. Vito (* 29. 5. 1738 Ostrov u Karlových Varů, 13. 5. 1789 Praha), filozofa, teologa a spisovatele, profesorem v piaristické koleji Praze. Sešel se také ještě se zástupcem tehdy nezvoleného generála piaristického řádu ve Vídni. Byl to generální vikář P. Carlos Maria Voenna a S. Ildefonso (* 19. 6. 1753 Mondoví, 26. 12. 1806 Citta della Pieve), filozof a teolog z římské provin cie. 17/ Ten působil původně jako profesor na kolegiu Calasantianu v Římě. V následujícím roce byl vystřídán řádně zvoleným generálem řádu. Jednalo se zřejmě o jeden z mála kontaktů s nadřízenými piaristickými předsta venými, protože v této době byly již takové cesty vládou na popud císaře značně omezeny jen na záležitosti velmi urgentní. Tato situace ve vztahu k římskému generalátu trvala již od nástupu císaře Josefa II. na rakouský trůn v roce 1780 (29.11.). Po smrti piaris tického generála P. Stephana Quadriho a S. Carolo (* 20. 8. 1720, Lucca, 15. 5.1792, Řím), 18/ kterého pak zastupoval řádový generální vikář P. Carolus Maria Voema a S. Ildefonso od roku 1792 až do roku 1796, kdy byl na generální kapitule zvolen představeným celého piaristického řádu P. Josephus Becaria a S. Ildephonso (* 30. 8. 1738 Modoví, 9. 2. 1813, Řím), 19/ nebýval již ani volen v řádu ustanovován zástupce příslušné zaalpské provincie a od konce 18. století zastávali funkci asistenta pro zaalpská území většinou italští asistenti generála řádu, jimž se zpravidla vymezovalo, na jaké území se mají soustředit. Posledním zástupcem ze zaalpské oblasti byl tedy v letech 1784 1792 P. Felicianus Piesko wski a S. Carolo. Od roku byla svěřena péče o zaalpskou oblast asistentovi 57

P. Damasovi Michetimu a S. Philipo Nerio, původem z římské piaristické provincie, který se měl především starat o prosperitu nejmladší rýnsko švábské piaristické provincie na území Německa ve Švábsku a poblíž hranic s Rakouskem. Problematikou české provincie se měl od roku 1808 zabývat asistent P. Paulinus Olivieri a S. Anna původem z římské provincie. 20/ Minimální styky s oblastí českých zemí dokládala i činnost generála P. Stephana Quadriho, který neobdržel neobdržel při výkonu svého úřadu z této oblasti vůbec žádné informace. 21/ Nový provinciál P. Franciscus Xaverius Friese a S. Gerardo tedy, podobně jako jeho předchůdce, byl nucen ve většině případů při řízení a dalšího vedení piaristického řádu v českých zemích respektovat zejména přá ní a pokyny vídeňského císařského dvora, samotného císaře nebo i jeho úředníků stejně jako představitelů i zástupců českého a moravského guber nia, jeho komisí, a krajských úřadů v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Musil přihlížet k situaci a náladě uvnitř řádové provincie. O řešení problémů se mohl radit s poradci z řad svých šlechtických případně i dalších přízniv ců a dobrodinců, kterých asi bylo poměrně dost vzhledem k tomu, že na piaristických školách probíhala ještě v sedmdesátých letech výchova stát ních a i jiných úředníků v kurzech podvojného účetnictví. Na druhé straně se ovšem objevovala, např. s postupně probíhajícími a měnícími se problé my v souvislosti se školními reformami apod., snaha státu školství téměř zcela ovládnout. Reformní problémy se týkaly nejen základních a středních škol, ale i vyššího a vysokoškolského vzdělávání, které bylo reprezentováno piaristickými řádovými soukromými vyššími filologickými, filozofickými i teo logickými studii. Jednalo se často zakládání nových piaristických škol i ob novu starších gymnázií. Na jejich řešení měla zájem i většina laické, zejména měšťanské, veřejnosti z příslušných lokalit Provinciálem piaristického řádu byl P. František Xaverský Friese a S. Gerardo zvolen na provinciálních kapitulách celkem třikrát. Zřejmě to bylo na základě volby rektorů a zastu pujících členů z jednotlivých piaristických kolejí (tzv. vokálů). Zda k tomu došlo se souhlasem římského řádového generála nelze říci, protože v sou časné době není zatím prozkoumána veškerá korespondence mezi centrem česko moravsko slezské provincie v Mikulově a generalátem v Římě. Funkci tedy zastával nejprve v letech 1785 1791 a pak ještě v letech 1791 1797 a 1797 1803. Za celé jeho dlouhé funkční období se vystřídali celkem tři habsburští císařové Josef II. ( 20. 2. 1790), Leopold II. ( 1. 3. 1792) a František II. (I.) (2.3. 1835). Generálem piaristického řádu byl po celou dobu jeho provincialátu P. Josephus Becaria a S. Ildephonso, který do poměrů v zaalpských provinciích mohl zasahovat jen velmi zřídka a většinou ještě asi spíše zprostředkovaně. První období jeho provincialátu (1785 1791) by se mohlo vlastně nazvat úsilím o zachování piaristické autonomie v oblasti teologického, a tedy i cír 58

BARTŮŠEK V.: VÝZNAMNÝ RYCHNOVSKÝ PIARISTA ŘÁDOVÝ PROVINCIÁL... kevně právního a možná i též filozoficko filologického studia. Tím navazoval na svého předchůdce v úřadě provinciála P. Bernardina Fritsche a S. Catha rina Siensi (* 19. 11. 1732 Hennersdorf ve Slezsku, 20. 3. 1789 Moravská Třebová?), který byl i významným spisovatelem teologem. V roce 1783 byl totiž po šesti letech od přesunutí z Králova dvora (u Prašné Brány) do Klementina zrušen arcibiskupský seminář s konviktem sv. Bartoloměje, který představoval spolu s teologickou fakultou Karlo Ferdinandovy univerzity v Praze dvě největší učiliště teologie v Čechách. Místo něho byl zřízen v Klementinu ustanovením císaře Josefa II. generální seminář, kde měli teologii studovat bohoslovci z celých Čech bez rozdílu, tedy i z církevních řádů, které původně většinou mívaly svá soukromá teologická učiliště. Jednotlivé kláštery měly na své alumny, žijící v generálním semináři spolu se studenty teologie, přispívat určitou částkou na výživu a zaopatření. Alumni žijící v semináři měli studovat pět let na teologické fakultě a pak se rok seznamovat ještě v praxi s církevní správou. Uvažovalo se rovněž, že se později budou stávat řeholníky až po absolvování tohoto učiliště, nikoliv před tím, jako tomu bylo doposud. Prvním představeným generálního semináře jmenoval Josef II. Augustina Zitteho, děkana v České Kamenici. Jeho nástupcem se v roce 1785 stal Josef František Hurdálek, rodák z Nácho da, pozdější biskup Litoměřický (* 6. 11. 1747 Náchod, 27. 12. 1833 Praha). Režim semináře měl být daleko přísnější, než bývalo zvykem na dřívějších teologických učilištích. Činnost semináře však dlouho nepřečkala panování Josefa II. Byl zrušen generálním dekretem ze dne 4. 7. 1790. Na jeho místo nastoupil pak znovu arcibiskupský seminář a také byla znovu obnovena soukromá teologická (a mnohde i filozofická) řádová studia. 22/ Podobná situace v tomto směru byla také na Moravě. Byla ovšem kompli kována soupeřením o umístění univerzity mezi Brnem a Olomoucí po zániku teologické jezuitské fakulty na univerzitě v Olomouci v roce 1773, což vedlo k rapidnímu poklesu zájmu veřejnosti o tato studia. 23/ Zde byl po návratu univerzity do Olomouce generální seminář zřízen v roce 1784 v Klášterním Hradišti u Olomouce po rozsáhlé adaptaci prostor v tomto roce rozpuštěného premonstrátského kláštera, zrušeného 18. 9. 1784, pod dozorem architekta stavebného dvorského úřadu Franze Antona von Hillebrandta. V provozu byl od roku 1785. Vicerektorem zdejšího semináře byl od roku 1787 známý slavista a lingvista Josef Dobrovský (* 17. 8. 1753 Slovenské Ďarmoty, 6. 1. 1829 Brno), který se stal v posledním období jeho existence v letech 1789 a 1790 zde i rektorem. 24/ S generálním seminá řem splynul i tzv. kněžský dům, který poskytoval ubytování bohoslovcům. Po opětném přistěhování z Brna byl v klášteře klarisek pak v generálním semináři na Hradisku a po jeho zrušení v roce 1790 u dominikánů u sv. Michala v Olomouci. 25/ Po skončení činnosti generálního semináře na Moravě i ve Slezsku došlo k uvolnění situace jako v Čechách. 59

Za přípravou reforem teologických studií i za jejich realizací stála osobnost P. Františka Štěpána Rautenstraucha (* 26. 7. 1734 Blatná, 30. 9. 1785 Eger v Maďarsku), opata benediktinských klášterů v Broumově a na Břev nově. Ten o nich uvažoval již v sedmdesátých letech 18. století za panování Marie Terezie, zejména pak po zrušení jezuitského řádu v roce 1773. K reformě vysokoškolských, obzvláště pak filozofických a teologických studií se však přistupovalo postupně po reformách v nižším a středním školství. Přestavba v tomto směru ovšem nebyla úplná, takže se např. dotkla daleko méně a vlastně do jisté míry i příznivě studia práv nebo i medicíny (spíše zdravotnickými reformami i dalšími opatřeními, která rozvoj lékařství spíše podpořily) a vlastně vrcholila zřizování generálních seminářů, které v důsledku vlastních nedostatků dlouhou dobu nevydržely. Pro řády, které působily současně v Čechách i na Moravě, případně ve Slezsku se vytvářela tak složitá situace. 26/ Podobné nebezpečí a potíže pociťovali představitelé piaristického řádu, jehož hlavní sídlo se vlastně nacházelo i mimo zemská hlavní města v Mikulově na Moravě. Piaristé se proto snažili jako aktivní účastníci školních reforem především díky osobě provinciála sousední provincie Austria P. Gratiana Marxe a S. Barbara Theresia (* 18. 4. 1721, Vídeň, 18. 12. 1810 Göss), který byl aktivním reformátorem gymnaziálního školství v celé monarchii, a tudíž i vzhledem ke svému výjimečnému posta vení, aby byly z nepopulárních opatření souvisejících se studiem teologie vyjmuti. 27/ To se jim povedlo, ale v oblasti českých zemí musili v tomto směru vynakládat poměrně značné vyjednávací úsilí na zachování této pozice. Ale i po zrušení seminářů v roce 1790 a 1791 musil piaristický provinciál vést další jednání, aby byla řádu zachována samostatná pia ristická a teologická studia v tomto směru. Tato vyjednávání byla úspěšná, takže soukromá řádová učiliště byla otevírána, ale v poněkud jiných slože ních a případně i lokalitách, než tomu bývalo v 18. století. 28/ Mezi problémy, které musil provinciál F. X. Friese řešit již v prvním období svého provincialátu bychom rovněž našli promítání se školských reforem a jejich neustálých změn do činnosti konkrétních piaristických škol v jednotlivých lokalitách i regiónech a to nejen v zemích, ale i v jednotlivých krajích případně i dominiích. Často záleželo i na aktivitě jejich obyvatel, hospodářské vyspělosti a bohatství jednotlivých lokalit, jazykové příslušnosti, případně i na dalších určujících faktorech. Vládní orgány mnohdy totiž ani nechtěly, ale většinou ani nemohly v příslušných místech pomoci, hlavně finančně. 29/ V podstatě jiný charakter, který se tehdy velmi rychle promě ňoval, měla vlastně již zrefomovaná piaristická učiliště, ať se jednalo o základní školy, nižší nebo vyšší gymnázia. Gymnázia byla však oficiálně jen při kolejích v Mikulově, Litomyšli, Kroměříži, Mladé Boleslavi, Bílé Vodě, Praze, Českých Budějovicích, v Mostě a v Doupově. Při ostatních piaristic kých kolejích působily pouze tzv. hlavní školy, které jsou v katalozích pia 60

BARTŮŠEK V.: VÝZNAMNÝ RYCHNOVSKÝ PIARISTA ŘÁDOVÝ PROVINCIÁL... ristických funkcí mylně označovány jako normální. Byly to lepší v krajských městech čtyřtřídní, v lokalitách středního rozsahu spíše trojtřídní, elemen tární (triviální) školy, které měly působit ve většině větších měst a správně se nazývaly školami hlavními. Připravovaly své absolventy také na krátkodobé studium učitelského kurzu tzv. preparandy, které většinou trvalo někdy necelý školní rok, bývaly v krajském městě. Někdy tyto kurzy provozovaly při svých větších kolejích i piaristé, např. v Praze. Ve třetí třídě se vyučovaly ještě základy latiny pro zájemce o další studium na gymnáziích. Gymnázia byla po reformách pětitřídní a kromě výuky latiny a řečtiny se tehdy zvýšil důraz na výuku všeobecně vzdělávacích předmětů exaktního, přírodo vědného i společenskovědního charakteru. 30/ Piaristé se snažili bránit zrušení svých řádových kolejí, a proto se od provádění školských reforem nebránili vládním zásahům do formy i obsahu výuky v jejich řádu. Piarističtí řádoví provinciálové se zejména od roku 1778, tedy Friese a už i jeho předchůdce P. Bernardinus Fritsch musili připouštět stále větší státní zásahy do výuky i do výchovy učitelů z řad členů řádu. Bylo pro ně velmi těžké udržet svůj přístup kalasanského piaristického pedagoga v souladu se službou blahu světského státu, obzvláště, když se některá státní opatření ne zcela shodovala s duchem piaristického řádu. Takovým naříze ním bylo např. v roce 1784 zavedení platu za výuku na gymnáziích ve výši 12 zl. ročně. Od vzniku zbožných škol v Římě v roce 1597 až do vydání tohoto dekretu vyučovali totiž piaristé vždy na svých školách žáky a studenty bezplatně v souladu s jednou z nejzákladnějších idejí piaristického řádu. 31/ Řada reformách opatření ztěžovala práci učitelům z řad piaristů tím, že byla přechodně zaváděna a pak zase odbourávána. Mnozí piaristé by rádi v refor mách pokračovali dále jiní by už s nimi chtěli co nejdříve skončit. Proto docházelo mezi jednotlivými členy řádu k různým rozepřím v kolejích nebo i k vydávání na sebe navzájem reagujících polemických spisů. Takovým příkladem může být do jisté míry polemika mezi ředitelem pražské piaristické normální školy P. Gotthardem Liehnem a S. Vito (* 29. 5. 1738 Ostrov u Karlových Varů, 13. 5. 1789 Praha), autorem několika pedagogických a teologických spisů, a P. Adauctus Josephus Cala sanctius a S. Geramano, vlastním jménem František Mikuláš Voigt (* 14. 5. 1733, Horní Litvínov, 18. 10. 1787, Mikulov), významný piaristický vědec, emeritní profesor historie na univerzitě ve Vídni, který v Mikulově dožíval. Jako kritiku vyučování a poměrů na piaristických školách v této době sepsal a v Praze vydal prefekt P. Liehne anonymní drobnější spis Memorien in Betreff des Piaristeninstitut an Joseph den Zweiten, který obsahoval závažné výhrady k organizační i školní soustavě piaristického řádu. Již dřívější jed nání a chování profesora Liehneho vyvolalo mezi piaristy asi určité oba vy a pobouření, které sdílel tehdy např. známý řádový historik a historiograf, někdejší rektor piaristické koleje v Praze a prokurátor piaristické provincie 61