12/2011. Foto FLICKR. design Ondřej Košťák

Transkript

1 12/2011 cena 39 Kč / ročník 43 Foto FLICKR design Ondřej Košťák

2 Oznámení

3 OBSAH Milí čtenáři, čas Vánoc je časem dárků, nakupování a utrácení většího obnosu peněz, než bývá během roku obvyklé. Pokud nenakupujeme kreditní kartou nebo přes internet, bývají Vánoce obdobím častějších návštěv peněžních ústavů či bankomatů. V jedné z našich bank jsem byl svědkem nepříjemné patálie, která nezadržitelně přerůstala z běžného napětí v davovou hysterii. Šlo o to, že z nějaké nevysvětlitelné příčiny zkolabovala počítačová síť a přivolaným IT specialistům se nepodařilo vše opravit v avizovaném termínu. Lidé toužící po převodech, příkazech či jen výběrech peněz se tlačili ve vestibulu a všechnu svou zlost soptili na ženu, kterou ředitel pobočky postavil mezi banku a lid. Dobře věděl, co dělá, protože dotyčná zaměstnankyně zcela nevzrušeně a s nadhledem stále dokola opakovala rozzuřeným zákazníkům jednu jedinou větu: Lidský faktor nikdy nezklame. Nejsem si jist, jestli měla na mysli selhání zatím neúspěšných techniků nebo naopak selhání psychické rovnováhy lidí, kteří se nemohli domoci svých peněz. Jisté ale je, že termínu lidský faktor se užívá ke zdůraznění vlastností, které se vyskytují pouze u člověka. Dodejme, vlastností lidí omylných a chybujících právě proto, že jsou jenom lidé. A takovým jenomčlověkem se stal před dávnými staletími i Boží Syn nesoucí jméno Ježíš. V historii církve se sice objevila teologická hereze zvaná doketismus, tvrdící, že Boží Syn byl jen zdánlivě člověkem z masa a kostí, ale neprosadila se. Místo toho ortodoxně opakujeme, že věříme v Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky, a že pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe, skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem. Vzpomeňme si v nastávajícím vánočním mumraji, když i na nás dolehne tíha svátků a začnou nám povolovat nervy, na člověka Krista Ježíše. On sám u sebe překonal lidský faktor a má moc totéž zvládat i při nás, pokud mu to umožníme. Přeji vám i sobě krásné Vánoce bez nervozity, napětí a jiných ryze lidských vlastností. 04 Svědkové Vánoc 06 Rozhovor Setkání s Boží velikostí 10 Vánoce Židé o svátcích myslí na osamělé 12 Téma Člověk Kristus Ježíš 20 Zápisník Objevování Turecka 24 Do Písma Máme velekněze plného porozumění 26 Právo Ochrana spotřebitele 32 Povídka Pěkné Vánoce! PříšTě Peníze Tomáš Sedláček TIRᎠČíslo 12/2011, ročník Bratrské rodiny 43, Českobratrské rodiny 68 Vyšlo Vychází 10x ročně, cena 39 Kč Šéfredaktor: Bronislav Matulík Redakční rada: Mgr. Matěj Hájek, Mgr. Miloš Hejzlar, Bc. Anna Chrásková, ing. Peter Komrska, Jana Matulíková, PhDr. Daniela Sedláčková, Hedvika Benáková, Mgr. Petr Grulich j.h. Výtvarník: Ondřej Košťák Sazba: Olga Kutílková Vydavatel: Jiří Sedláček IČ Ev. č. MKČR: E 5080 ISSN X Tisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce. šéfredaktor Oznámení Redakce a administrace: Kodex, o.p.s., Soukenická 11, Praha 1 tel brana@cb.cz

4 SLOVO hned tu bylo s andělem množství nebeských A zástupů a takto chválili Boha: Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení. (Lk 2,13-14) Jak by bylo krásné být při tom, když se pastýřům otevřela betlémská noční obloha a oni mohli uvidět to, co je jinak lidem zastřeno neviditelný, duchovní svět. Nebe jim bylo otevřeno v jedné z nejpodivnějších chvil historie, ve chvíli Kristova zrození. Ježíš, Boží syn, svatý Bůh, původce všeho bytí, přichází na svět. Ten, skrze něhož vše bylo stvořeno, sám původce života, se má narodit jako lidský syn v nedalekém Betlémě. Téměř celému světu je tento fakt zatím skryt. Pastýři jsou vybráni jako svědci skutečností, které se právě odehrávají ve viditelném i v neviditelném světě. Nejsou zdaleka jedinými svědky vánočních událostí. Přidávají se k nim obyvatelé a návštěvníci Betléma, mudrci z východu, Anna, Simeon a samozřejmě samotní rodiče narozeného Krista a mnozí další. Pastýřům však, jako jediným na zemi, se v tuto svatou chvíli otevírá nebeský pohled. Vidí reakce duchovních bytostí na to, co se právě na zemi odehrává. Stávají se jedinými svědky toho, jak Vánocům rozumějí tam nahoře. Lidem v Betlémě je nebe zavřené. Městečko v tu chvíli praská ve švech. Kvůli soupisu lidu bylo v jinak poměrně malém městě tolik lidí, že mnoho z nich zřejmě spalo na ulici. Není vidět nic víc než přízemní realita. Betlém vidí dva utrmácené poutníky, ženu v porodních bolestech, kterou nepřízeň Lukáš 2,8-14 Svědkové Vánoc osudu postihla natolik, že nemůže rodit v domě. Ti tedy mají smůlu. Rozkaz nechat se jít zapsat přišel v nevhodnou dobu pokročilého těhotenství. Nastávající maminka musela riskovat své zdraví a zdraví svého dítěte pro úřední povinnost. Možná si lidé v Betlémě všimli nezvyklé hvězdy, ale jinak vidí jen to, co mají před očima. Vidí trápení mladé maminky, jejíž dítě přichází v tak nevhodnou dobu. Z Božího pohledu to však vůbec není nevhodná doba. Čas příchodu tohoto dítěte byl připraven od věčnosti a přesně v tuto chvíli a na tomto místě se má odehrát. Úplně jinak než běžní obyvatelé a návštěvníci Betléma vidí tuto situaci mudrci z východu tři králové. Moc toho o nich nevíme. Nevíme, zda to byli králové, ale jistě byli vznešeného původu, když měli možnost kontaktovat nejprve Herodův královský dvůr. Netušíme ani, kolik těchto tajemných svědků bylo. Že byli tři, tradice usuzuje jen podle toho, že jsou v textu zmíněny tři dary zlato, kadidlo a myrha. Tito poutníci, mágové odněkud z východu skrze znamení hvězdy, svědectví Písem a snů rozpoznávají v narozeném dítěti židovského krále. Bůh jim dal nahlédnout do svých záměrů a používá si je k povzbuzení víry Marie a otčíma Josefa i k povzbuzení naší víry. Scenérii, kterou ostatní vnímají jen jako trápení neznámých poutníků se šťastným koncem zdravě narozeného dítěte, tito muži vidí úplně jinýma očima. Přišli se poklonit někomu, kdo musí mít obrovskou důstojnost, když jej provází taková znamení. Radují se ze znamení prosinec 2011

5 Ing. Tomáš Grulich, M.Th. (43) pracuje jako kazatel Sboru Církve bratrské v Praze 9 Černý Most a jako ředitel vysokoškolského učednického společenství Pražský Tyrannus Hall. Je zakládajícím členem Nadačního fondu nových sborů a učitelem ETS v oblasti sborové pastorace. S manželkou Markétou mají tři děti Veroniku (16), Davida (13) a Lucii (8). hvězdy, vzdávají čest neznámému dítěti jako králi a přinášejí mu své dary. Nedají se odradit tím, že audience bude u jeslí. Padají na zem a klanějí se narozenému Králi. (Mt 2,11) Jak odlišně bude vnímat vánoční obraz král Herodes. Pro něj se naopak stává noční můrou. I on tvrdí, že by se chtěl dítěti poklonit, ale ve skutečnosti jej děsí démonský strach. Když zjistí, že mudrci opustili zemi, aniž by mu předali potřebné informace, snaží se svou noční můru rozptýlit silou vojenské moci. Betlém a okolí zaplní teror povražděných chlapců. Obraz narozeného krále z Davidova rodu není děsivým obrazem pouze pro Heroda. Celá temná část duchovního světa je nyní v ohrožení. Samotná podstata satanovy říše dostává trhliny. Již za několik let budou démoni při setkání s Kristem křičet jako ten v Kafarnaum: Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi. Jsi svatý Boží. Mk 1,24 Už teď je tato část duchovního světa v křečích bolesti. Svatá noc Kristova narození je spojena s temnotou duchovního odporu vůči Božím záměrům. Navenek se tato temnota projeví právě ve velkém utrpení betlémských rodin, jejichž synové budou povražděni Herodovými vojáky. Přesto Boží dobrovolná slabost je mnohonásobně mocnější než největší síla Božího nepřítele. Nikdo nemůže zastavit to, co bylo před věky předpovězeno příchod Božího syna, narození Spasitele. Tímto galerie vánočních svědků zdaleka nekončí. Bůh má své věrné na různých místech. Je vzácné, že ač ve své většině jeho vlastní jej nepřijali, Bůh má přímo v jeruzalémském chrámu modlitebníky a proroky, kteří rozpoznávají Kristův příchod. Stařec a stařenka, Simeon a Anna jsou zde jako zástupci Božího lidu, jako praví modlitebníci a proroci. Vidíme, že v době Ježíšova narození jsou tu lidé, kteří se za Kristův příchod vytrvale modlí a očekávají jeho narození. Bůh tyto své věrné zasvěcuje do svých záměrů. Čteme, že Anna chválila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kteří očekávali vykoupení Jeruzaléma. (Lk 2,38) Skrze její svědectví je tato radost šířena mezi dalšími modlitebníky. Narození Krista je proto spojeno i s jejich modlitbami, věrností a nyní se stává jejich radostí. Radost stařenky Anny a všech dalších věrných Božích služebníků je také částí pravého obrazu Vánoc. Překvapivá radost v jeruzalémském chrámu při Ježíšově obřízce je doplněna vážným Simeonovým proroctvím. Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat - i tvou vlastní duši pronikne meč - aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí. (Lk2,34-35) Je to slovo, které bude těžké nosit v srdci, a přesto jej Marie s mnoha dalšími podrobnostmi zachová pro pozdější dobu a zprostředkovaně přes zápisy evangelistů i pro naši víru. Ano, velmi důležitými svědky Vánoc byli samotní Kristovi rodiče matka Marie a otčím Josef. Kristova matka uchovávala to vše ve svém srdci (Lk 2,51). Pravděpodobně právě její vyprávění je zdrojem toho, že svědectví pastýřů, mudrců z východu, Simeona, Anny a dalších svědků včetně Ježíšových rodičů a rodičů Jana Křtitele mohlo být zachováno i pro nás. Skrze toto svědectví nám může být předáván obraz Vánoc, tak odlišný od toho, který viděli běžní obyvatelé a návštěvníci Betléma doby Kristova narození. I nám je dosvědčováno, že Ježíš narozený v Betlémě je Mesiášem před věky zaslíbeným proroky. Svědci víry nám pomáhají vidět to, co je pouhým očím neviditelné. Pán pánů a Král králů přichází na tento svět v podobě dítěte narozeného v jeslích. Dotkne se pravý obraz Vánoc letos i našeho pozemského putování, nebo uvidíme jen to, co je před očima? Pro pravý obraz Vánoc nestačí pouze opakovat svědectví účastníků vánočního příběhu. Pohled jednotlivých svědků vánočního příběhu je nesmírně důležitý, ale stejně jako oni i my jsme závislí na duchovním zjevení. Nestačí jen přijímat fakta. Pro porozumění pravému významu Vánoc je třeba, aby byly otevřeny naše duchovní oči, aby i nám bylo otevřeno kousek nebe. Právě obraz otevřeného nebe, jak o něm víme od pastýřů, vyjadřuje nebeskou slávu toho, co se v tu chvíli ve skrytosti na zemi dělo asi nejvíce. Kéž bychom i my mohli v tisíckrát opakovaném příběhu znovu zahlédnout nebeskou slávu, která byla zjevena pastýřům. Přidejme se k milionům nebeských bytostí, které oslavují Hospodina za jeho nepochopitelné dílo. Kéž by se sláva, která obestoupila pastýře, nově dotkla také nás. Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení. (Lk 2,13) TOMÁŠ GRULICH prosinec 2011

6 rozhovor Rozhovor s Jiřinou Dvořákovou Marešovou Setkání s Boží velikostí Ohromující a bombastické, když hřmí fortissimo, nebo tiché a jemné při pianissimu, až člověku běhá mráz po zádech a nemůže se ani pohnout. I takové dokáží být varhany v rukou ženy, která na ně zahraje nejen Johanna Sebastiana Bacha a jiné klasiky, ale také Beatles nebo soundtracky z Hvězdných válek. Protože varhany nejsou jen pro staré. Je advent a doba varhanních koncertů, co je na varhanách tak mysteriózního, že se lidé zrovna před Vánocemi nechávají pohltit tímto nástrojem? Především síla zvuku, a to maximální i minimální, kterou nástroj dává. Síla a velikost lidi doslova ohromuje. A zvláště ty, kteří na varhany nejsou vůbec zvyklí. Blíží se totiž zvuku symfonického orchestru a jsou umocněny sakrálním prostorem. Varhany většinou bývají umístěny na kůru, tj. výš, než sedí posluchač, a píšťaly jsou rozmístěny do prostoru, takže hrají ze všech různých stran. Zvuk jednotlivých píšťal se v prostoru spojuje a k posluchači se dostává už zvukově jednotný celek. Prostor si navíc pohrává s jednotlivými tóny, odráží je a tím všechno umocňuje. Efekt nástroje pak bývá doslova bombastický. Kde se varhany vzaly a jak se objevily v křesťanských chrámech? První varhany zkonstruoval ve třetím století před naším letopočtem Řek jménem Ktesibios a umístil je do cirku. Byly tedy ryze světským nástrojem a jiným než lyra, panova flétna atp. Měly umocňovat zážitek, který se v cirku odehrával. Pak se na ně zapomnělo, ale v povědomí lidí zůstávalo, že se na ně doprovázejí gladiátorské hry, jako třeba dnes hokej v Kanadě. Trvalo pak několik století, než se varhany objevily v křesťanském prostředí. Prameny se trošku různí, kdy došlo k přijetí tohoto nástroje, ale bylo to buď v devátém, nebo desátém století našeho letopočtu. Tenkrát ovšem varhany nevypadaly jako dnes, protože se už zapomnělo na konstrukční vynález Řeka Ktesibia. Co na nich uchvátilo vás, k varhanám jste se přece nedostala hned? Od základní školy jsem byla silně vymezený klavírista, ale bavilo mě všechno možné, takže jsem si skládala různé skladbičky a zkoušela všelijaké improvizace. Pak se ale v mém životě odehrálo něco zajímavého. Ve třinácti letech jsem odjela s hradeckou evangelickou mládeží na Silvestr do Křižlic u Broumova. Nedovedla jsem se sice bavit jako moje dvacetiletá sestra, ale uchvátily mě malé dvoumanuálové varhánky v místním kostelíčku. Najednou jsem v sobě měla potřebu zahrát si na ně všechny Bachy, na které jsem si vzpomněla, a začala jsem se velice dobře cítit v prostoru kostela a varhan. Měla jsem pocit, že nejde jen o hudbu, že Jiřina Dvořáková Marešová (35) vystudovala hru na varhany na Konzervatoři v Praze ve třídě prof. Josefa Popelky a dále Hudební fakultu Akademie múzických umění v Praze, kde studovala pod vedením doc. Jaroslava Tůmy, a také na Hochschule für Musik und Theater Hamburg ve třídě prof. Wolfganga Zerera. V současné době pokračuje ve svém studiu na Akademii múzických umění v Praze v doktorském programu. V roce 2004 se stala finalistkou Mezinárodní soutěže ve varhanní improvizaci v rakouském Schläglu a v roce 2006 semifinalistkou mezinárodní interpretační soutěže Pražské jaro. Spolupracuje s mnoha komorními soubory, s nimiž koncertuje doma i v zahraničí. Pravidelně nahrává pro Český rozhlas v rámci projektu Historické varhany Čech a Moravy. prosinec 2011

7 nehraji jen Bacha a jen nějaké tóny, byl to pro mě způsob jakési modlitby. Byla jsem ohromena a prožila jsem, že ten nástroj ke svému životu hrozně potřebuji. Zmínila jste improvizaci, která se stala vaší doménou. jaké předpoklady musí mít hudebník, aby zvládl tento obor? Improvizace mě bavila odjakživa, ale jsem přesvědčena, že je dána do vínku všem lidem, ať už se jedná o uměleckou improvizaci jakéhokoliv typu. Není jen mojí výsadou. Mám zkušenost, že všechny děti chtějí hrát hned, jakmile přijdou poprvé do hodiny. Jenomže než kantor naučí žáčka přečíst první noty a technicky zahrát první tóny, zdá se to jako nekonečná cesta. Improvizace je zábavný způsob, jak tuto cestu urychlit. A navíc se svobodně rozvíjí fantazie. Tato cesta funguje nejen u dětí. Jsem přesvědčena, že se člověk může naučit hrát v jakémkoliv věku. Nejsem si jistá, jestli na všechny nástroje, ale na varhany rozhodně. Učila jsem hrát pána, kterému bylo sedmdesát let, a nikdy předtím na žádný klávesový nástroj nesáhl. Varhanní koncerty se většinou odehrávají ve starých chrámových budovách, jako např. u sv. Mořice v Olomouci, málokdy v supermoderních koncertních halách. Nevytváří to dojem, že nejsou součástí soudobé kultury? Pro někoho určitě. Dokonce někteří organizátoři hudebních festivalů nepovažují varhany za klasický koncertní nástroj. Raději si pozvou smyčcové kvarteto nebo klavírní trio, pěvecký sbor nebo sólistu. Varhany jsou v tomto smyslu stále jakousi popelkou, ale já si myslím, že je to dobře, protože varhany byly a jsou sakrálním nástrojem. Mám zkušenost s hraním i v koncertních sálech, jsem ale přesvědčena, že takový sál ztrácí něco z vlastností, o kterých jsme mluvili na začátku. Mně se rozhodně hraje lépe v prostoru, který je lidově řečeno promodlený, kde se odehrává ještě něco jiného než samotné hraní. Dává mi to větší smysl. V kostele nejde o to, jak hraji rychle, nahlas, potichu nebo technicky dokonale, protože sděluji hlubší dimenzi. A je dobré vědět, že devadesát procent varhanní literatury sděluje duchovní tématiku. Foto Bronislav Matulík prosinec 2011

8 ROZHOVOR Ptám se, protože v evangelikálních církvích se namnoze přistoupilo k popové nebo rockové kultuře. Varhany jsou vnímány pouze jako součást staré hudby a mladí, když je slyší, mívají pocit, že se ocitli v minulých stoletích nebo přinejlepším v krematoriu Je to přesně tak. Naše církve většinou nemají kostely, které se vyznačují bohatou akustikou. Bývají to modlitebny, které ze své podstaty nevyhovují velkým varhanám. Zatímco popová hudba lépe odpovídá pokojové formě. Je-li ta hudba kvalitní, rozhodně proti tomu nejsem. Už proto, že v našich typech církví jde především o texty písní. Hudba je podpůrnou složkou, ale ne dominantní. Takže hraje-li dobře popová, soulová nebo rocková kapela a sděluje-li kvalitní duchovní texty, je to naprosto v pořádku. Chci ovšem říci, že varhanní hudba není stará, ale žel bývá starým způsobem podávána. Není to chyba nápěvů, ale provedení. Bohužel byla minulým režimem přetržena tradice, takže jsme neměli v církvích dostatek dobrých muzikantů, kteří by kvalitně předávali hudbu dál. Zaujala mě vaše školička pro maličké varhaníky. Jaký je zájem a baví je to? V současné době učím tři dospělé a dvě děti, kterým je deset a osm let. Učím ještě teenagery, ale ti se odklonili od stylu, což je vlastně v pořádku, protože každý mladý člověk má na výběr, jaký hudební styl ho osloví. Většinou se to v pubertě láme Moje školička má význam v tom, že děti učím trochu něco jiného a trochu jinak, než by se to učily na klasické základní umělecké škole. Výuku přizpůsobuji jejich zájmu a světu. Protože děti, které chodí každou neděli do kostela, mají jiné vnímání hudby než děti, které neví, co je kostel a varhany. Máme přesně daný cíl: chceme se naučit hrát na varhany, případně doprovázet při bohoslužbách. A to, že se naučíme spoustu literatury okolo, že se naučíme ovládat nástroj, to je jakýsi bonus. Děti jsou motivovány také tím, že mohou obohatit průběh bohoslužby. Zkuste to se mnou a s našimi čtenáři udělat jako s vašimi malými žáčky, postupně se pokuste nás nadchnout pro váš milovaný nástroj. Čím začneme? Nejjednodušší způsob je posadit vás dolů do kostela a zahrát vám, co všechno varhany dokáží co do zvuku, barev, síly, technických možností atp. Ukázat vám, jak dokáží ohromovat, jsou-li to mocné varhany, nebo jak dokáží zaujmout kultivovaností zvuku. Zařadila bych promenádu v dynamické škále nástroje a ukázala bych, že varhany dokáží být emotivně vážné, humorné, melancholické A to je to, co každého člověka zajímá. Pokusila bych se ve vás probudit emoce, protože pro hudbu jsou emoce zásadní. Abych vám to udělal těžší, představte si, že jsem teenager, který má samozřejmě rád muziku, ale poslouchá jen Rihannu, Lady Gaga nebo Metallicu. Čím mě upoutáte? Už jsem měla tu čest strhávat k varhannímu hříchu spoustu teenagerů a většinou je příjemné použít hudbu, kterou oni poslouchají, protože jim jde v prvé řadě o ni. Varhany mají přednost, že se blíží decibelovým výkonem rockové kapele, takže toho umím využít. Zahraji na varhany Piráty z Karibiku, soundtracky z Hvězdných válek, Beatles samozřejmě a všechno, co se po mně žádá. V kostele nejde o to, jak hraji rychle, nahlas, potichu nebo technicky dokonale, protože sděluji hlubší dimenzi. A je dobré vědět, že devadesát procent varhanní literatury sděluje duchovní tématiku. Snažíme-li se ztvárnit nějakou rockovou nebo popovou písničku na varhany, ukazuji, že kapela je do varhan rozmístěna tak, že pedál supluje bicí a baskytaru, kytary a klávesové nástroje supluje levá ruka, a sólo, tzn. saxofon, zpěv nebo sólovou kytaru, simuluje pravá ruka na zvláštním manuálu. Takto se lze velmi dobře přiblížit k reálnému zvuku moderní skupiny. A když se mi to podaří, teenageři to berou a přes svou hudbu pak mají touhu poznávat něco nového a dalšího, protože varhany v sobě nesou určitou hloubku. A když se člověk nabaží poměrně jednoduchých struktur popových písní, začne toužit po něčem složitějším a přirozeně se dostává k hudbě klasické. Většinou první takovou skladbou, kterou všichni chtějí umět zahrát na varhany, je slavná Toccata d moll od Johanna S. Bacha. Ta je prvním můstkem ke klasické hudbě. Musím ale říci, že někteří tímto můstkem skončí, protože Hvězdné války jsou pro ně důležitější. Ovšem někdo ten můstek překročí a jde dál. Teď už nejsem teenager, ale křesťan, který je schopen mystického prožitku Boží přítomnosti prosinec 2011

9 se to dělá kvalitně, má to smysl. Navíc v církvi se děje všechno kvůli textu, takže u moderních písniček je rozhodně lepší alternativní doprovod. jen při soudobých chvalách. Jak může Johann Sebastian Bach nebo Petr Eben rozehřát mé nitro, které se touží v uctívání ponořit do přítomnosti Ducha svatého? Uvedu jeden konkrétní a necírkevní příklad z obyčejného školního koncertu. Na ten chodí znudění páni profesoři, otrávené děti, kritičtí spolužáci a pár babiček. Já jsem měla koncert zakončovat a hrát poslední část Nanebevstoupení od Oliviera Messiaena. Jeho hudba je nesmírně krásná, ale pro člověka, který ji už někdy slyšel Je zajímavá např. v tom, že má v sobě jiné pojetí času. Například pomalé tempo, které má navodit prožitek nekonečnosti, je tak ultra pomalé, že běžný posluchač ztrácí kontinuitu. Úkolem interpreta v takovém případě je svým napětím udržet pozornost posluchače, aby v něm samém ono napětí udržel. Pak se stane i taková skladba strhující a dochází k určité katarzi, když ji člověk dohraje. Záleží na prožitku interpreta, na napojení na samotnou skladbu, Boha i posluchače. A tenkrát jsem měla k dispozici nástroj, který nebyl zvukově kultivovaný, byl agresivní a souzvuky té skladby byly hodně nezvyklé. Říkala jsem si, že to bude oříšek, ale nebyl. Lidé naprosto spontánně reagovali a vlastně prožili nanebevstoupení. Skladba končí symbolicky tak, že nejvyšší rejstřík sugestivně stoupá, výš a výš a výš, až někde mizí Hudba se přirozeně vyvíjí, prošla všelijakými předěly, není nakonec opravdu čas opustit starou muziku? Můj sen je, aby si stará hudba s novou v církvi nekonkurovaly a koexistovaly, protože říct, že jenom stará hudba nebo jen nová hudba je v pořádku, je určitě nesmysl. Nežijeme v 19. ani 18. století a musíme vnímat směry a touhy mladých lidí, kteří se potřebují nějakým způsobem duchovně a umělecky vyjádřit. Jediné, co můžeme dělat, je jejich projev umělecky zkvalitňovat, ale rozhodně mu nebránit. Soudobá liturgická hudba v sobě nese předpoklad, že je multižánrová. A když Dobře, co ale říkáte na často opakovanou biblickou výzvu, abychom Hospodinu zpívali píseň novou? Nebylo by doopravdy lepší nechat staré klasiky zavát prachem a zpívat jen písně soudobé? V Bibli je nebezpečné brát vždycky všechno doslovně. Nová píseň nemusí znamenat novou píseň textově nebo hudebně, ale nová píseň je pro mě i to, když dnes budeme zpívat skladbu např. z 15. století, ale naším způsobem. Tzn. bude nová, protože máme kolem sebe jinou společnost, jiné vztahy a zpíváme ji jinak, nově. Věříme stejné zvěsti nově a stejně. Ale samozřejmě podporuji novou tvorbu, protože člověk se stále potřebuje nově vyjadřovat. Je to důležité. Člověk potřebuje s biblickým textem i modlitbou pracovat a nově ji sdělovat, protože teď má pocit něčeho jiného než měl před týdnem či rokem. Kromě svého koncertování také po léta pravidelně hrajete při evangelických bohoslužbách. Co je pro vás v církevním prostředí kriteriem kvalitní hudby? Kriterium samotné hudby se nebude vždy krýt s kriteriem dobrého provedení hudebního doprovodu. Jsem přesvědčená, že výborně může doprovázet i člověk, který není profesionální varhaník a naopak. My varhaníci jsme při bohoslužbách ve služebném postavení. Jsme tam od toho, abychom dobře navodili atmosféru té které písně a nechali lidi dobře zpívat, tudíž dobře vnímat zpívaný text. Varhaník se musí podřídit textu i společenství. Textu v tom smyslu, že varhanními rejstříky čili barvami, navodí atmosféru písně. Společenství se podřídí tak, že lidi sice musí vést, ale nesmí jít proti nim. Jako varhanice v kostele nejsem od toho, abych exhibovala, ale ustoupila do pozadí. Kdyby rodiče nebo jejich děti po našem rozhovoru zatoužily hrát na varhany, co pro to mají udělat? Rozhodně zajít na jakoukoliv základní uměleckou školu, přestože ne všude varhany vyučují. Lze ale začít na jakýkoliv klávesový nástroj. Hlavní je, aby dítě mělo kontakt s hudbou. Mohou ho dát do dětského pěveckého sboru, do tanečně pohybového kroužku atp. Jde totiž o čisté rozvíjení hudebnosti a je skoro jedno, jakým způsobem se to dělá. A určitě se mně mohou ozvat, začít bychom mohli od příštího školního roku. Děkuji za rozhovor Bronislav Matulík prosinec 2011

10 VÁNOCE POZDRAV Z IZRAELE Židé o svátcích myslí na osamělé Křesťané, kteří se diví, že se v Izraeli oficiálně neslaví Vánoce, si neuvědomují, že je Izrael židovský stát, kde se udržují biblické svátky. Židovské dějiny jsou spjaty se Starým zákonem, a proto je volným dnem v Izraeli sobota a sváteční dny v rámci svátku pesach (židovské Velikonoce), svátku týdnů (letnice) a svátku stánků. Dále se slaví svátek chanuka, který má svůj původ v knihách Makabejských, nebo purim podle knihy Ester. Také mesiášské sbory v Izraeli, které znám, slaví židovské svátky a ani by jim nepřišlo na mysl slavit křesťanské Vánoce. Pro Židy, kteří žili po staletí roztroušeni v rámci jiných kultur, ať už to byla jim velmi nepřátelská kultura křesťanská, nebo muslimská, je velkou výsadou, že mají svůj vlastní stát a svou vlastní s jejich náboženstvím a dějinami spjatou kulturu. Menšiny v Izraeli ať už křesťané nebo muslimové si užívají náboženské svobody. To, co dělá český pravopis, že rozlišuje velkým a malým písmenem židovskou národnost (Žid) a náboženství (žid), se v praxi velmi těžko činí. Také Židé, kteří uvěřili v Pána Ježíše jako svého Spasitele, se dále považují za židy. Jejich ortodoxní soukmenovci jim to ovšem upírají a označují je za křesťany. To ukazuje, že z židovského pohledu je křesťanství cizí, pohanské náboženství, které nemá s židovským Písmem nic společného. Pro Židy jsme všichni pohané pronárody, jak to rozlišuje Bible a nevidí rozdíl v tom, jestli jsme buddhisté nebo křesťané. Křesťané si Pána Ježíše pokřesťanštili, popohanštili a ať už vědomě, nebo nevědomě ho odtrhli od jeho židovského lidu. A Židům samotným to vyhovuje. Z jejich pohledu mají křesťané Nový zákon, Vánoce, Velikonoce a neděli a člověka Ježíše, ze kterého si učinili Boha. Oni mají Tóru, biblické svátky a hlavně pravého Boha, Stvořitele, Boha Izraele. Nevidí na nás nic, co by je přesvědčilo, že máme něco víc. Naopak, i křižáci i Hitler spadají pod celkový pojem křesťan. Tím, že žiji v Izraeli mezi Židy, jsem byla nucena o tom všem opravdu hodně přemýšlet. Jak můžeme přispět k tomu, aby bylo zřejmé, že Bůh, který stvořil tento svět a povolal Abrahama, je tentýž Bůh, který poslal na svět svého Syna Pána Ježíše Krista? Myslím si, že úplně první věc je, abychom si to sami uvědomili. Přečtěme si vánoční příběh ještě jednou pozorněji. Když pomineme židovského kněze Zacharjáše z oddílu Abiova a jeho manželku Alžbětu z rodu Áronova, nemůžeme si nevšimnout, že anděl má hebrejské jméno Gabriel a zvěstuje narození Ježíše, který dostane Davidův trůn a bude navěky kralovat nad rodem Jákobovým. Zdánlivě katolická svatá, Marie, je židovská dívka Miriam, která vyznává: Ujal se svého služebníka Izraele, pamětliv svého milosrdenství, jež slíbil našim otcům, Abrahamovi a jeho potomkům na věky. Ačkoliv dítě dostalo jméno od anděla, než se narodilo, jeho židovští rodiče ho pojmenovali až při obřízce osmého dne, jak je tomu dodnes v Izraeli zvykem. Protože byl prvorozeným synem, přinesli ho do chrámu na obřad vykupování prvorozeného syna, který se udržuje mezi Židy dodnes. Simeon ve své chvále rozeznává, že Ježíš je světlem pohanům a slávou lidu Izraele. Pán Ježíš sám zdůrazňuje v rozhovoru se Samařankou u Jákobovy studny, že spása je ze Židů. Můžeme se radovat ze světla pohanům, jen tak si slavit křesťanské Vánoce a ignorovat židovský lid, od něhož jsme Spasitele dostali? Jsme zvyklí slavit Vánoce určitým způsobem. V Bibli nenalezneme žádný příkaz narození Ježíšovo slavit, ale můžeme tam nalézt důvody, proč ho slavit. Co se týče svátků, jejichž dodržování Bůh svému izraelskému lidu přikázal, najdeme v Bibli instrukce, ze kterých se můžeme poučit: Slavnosti Hospodinovy, které budete svolávat, jsou bohoslužebná shromáždění. Jsou to mé slavnosti. (3. Mojžíšova 23,2) Tento Hospodinův výrok ve mně vzbuzuje určitou bázeň. Ptali jsme se někdy, jak by si asi přál Pán sám, abychom Jeho příchod slavili? Středem naší oslavy by měl být rozhodně On sám. Bohoslužebné shromáždění by nemělo být takovým přídavkem, nýbrž centrem. Židé stráví o svých svátcích hodně času v synagoze při modlitbách a čtení Písma. Jejich děti poskakují venku nebo na blízkém hřišti. Protože je jim o slavnostním dni samém zakázána jakákoli 10 prosinec 2011

11 Foto Johannes Gerloff práce, musí všechno předem dobře připravit. Každý pátek mají večer menší rodinnou slavnost, kdy se sejde celá rodina, aby zahájila počátek Šabatu. Ti, kdo dodržují svátky podle přísných pravidel, mají všechno dobře zorganizované a naplánované. Není nutné vysvětlovat hospodyňkám, které připravují štědrovečerní oslavu, že užívání si o svátcích předchází tvrdá práce. Je ale opravdu nutné dělat všechno, k čemu mě nutí společenský tlak? Jak už jsem psala, v Izraeli se Vánoce neslaví. Je to jen a jen na nás jako rodině, jak tento svátek uspořádáme. Jeden rok připadl Štědrý večer na čtvrtek a všechny děti se nemohly uvolnit ze svých všedních povinností. Tak jsme odložili nadílku až na pátek a strávili nádherný pokojný večer kolem Božího slova nad vánočním příběhem. Nikdo nespěchal kvůli dárkům, nikdo nebyl zklamaný, protože nedostal přesně to, co si přál a očekával. Ne, že bychom nemohli najít v Bibli zmínku o darech. Když Mordechaj a královna Ester ustanovili slavení svátku purim, napsali v dopisech všem Židům, aby je slavili jako dny radostného hodování a aby posílali jeden druhému dárky a chudým dary. (Ester 9,22) Židé o svých svátcích myslí na chudé a na osamělé. Když je například nějaký voják sám, protože se přistěhoval do Izraele bez rodiny, vždycky se mu dostane pozvání od několika rodin. Není špatný nápad obdarovávat se vzájemně z radosti nad tím, co učinil Hospodin. To je biblický motiv. Původně se v rámci katolické církve dávaly dětem dárky na Mikuláše. Martin Luther začal propagovat nadílku na Vánoce, aby odvedl pozornost dětí od uctívání svatých ke Kristu. Mikuláš se ovšem pod jménem Santa Claus, Father Christmas a Weihnachstmann do Vánoc zase vloudil. Nenechme se odvést od pravé vánoční zvěsti dobromyslně vyhlížejícím staříkem s červenou kapucou. Před téměř čtyřmi sty lety napsal kazatel Johann Conrad Dannhauer ze Štrasburku: Mezi dalšími lapáliemi, aby se původní vánoční čas trávil s něčím víc než jen slovem Božím, je i vánoční stromeček, který si lidé doma vystaví, ověsí figurkami a cukrovím a posléze nechají opadat. Odkud tento zvyk pochází, nevím, jedná se o dětskou hru. Zajímavé je, že i církev v Německu, odkud zřejmě pochází jak vánoční stromeček, tak Santa Claus, kritizovala pohanské používání vánočního stromku. Není ovšem jisté, že k tomu měla duchovní důvody. Církvi patřily rozlehlé lesnaté oblasti a jejich plundrování před Vánocemi překračovalo únosné meze. Žádné svíčky, barevné žárovičky, lesknoucí se kouličky nebo řetězy nenahradí pravé světlo v člověku, kterým je Pán Ježíš sám a Jeho slovo. Zvyk vánočního kapra nápadně připomíná rybu o židovském novém roku, která se servíruje s hlavou i ocasem na připomínku Hospodinova slova: Hospodin tě učiní hlavou a ne chvostem, budeš vždycky stoupat výš a neklesneš níž, budeš-li poslouchat příkazy Hospodina, svého Boha Neuchýlíš se napravo ani nalevo od žádného ze slov, která vám dnes přikazuji, tím, že bys chodil za jinými bohy a sloužil jim. Své úvahy bych ráda shrnula takto: Všeho s mírou cukroví, dárků, dekorace jen Božího slova není nikdy dost. Požehnané vánoční svátky Vám přeje z Jeruzaléma Krista Gerloffová prosinec