Bezlesí Národního parku Šumava Ochrana bezlesí a jeho management

Transkript

1 Bezlesí Národního parku Šumava Ochrana bezlesí a jeho management Brožurka, kterou držíte v ruce, by ráda přiblížila péči o bezlesí v NP Šumava každému, kdo se na této péči nějakým způsobem podílí či se o tuto problematiku zajímá. Počítá se čtenáři z řad zemědělců, kteří jsou dobře obeznámeni s problematikou financování údržby krajiny, ale již méně se zájmy ochrany přírody, i se čtenáři, zajímajícími se o ochranu přírody, ale méně seznámenými s prostředím zemědělské činnosti. Brožurka vznikla v rámci projektu, jehož cílem bylo připravit návrhy optimálních managementů pro bezlesí. Ráda by ukázala způsob, jakým vznikají návrhy na využití krajiny, a přinesla odpověď na otázky, proč chceme, aby se někde dělalo zrovna to, co požadujeme, a to daným způsobem. Snaží se vysvětlit, jaké důvody stojí za těmito požadavky, a ukázat vám hodnoty, kterých si ochrana přírody cení, a co je zapotřebí proto, abychom se z nich mohli všichni těšit i nadále.

2 Vydala Správa NP a CHKO Šumava za finanční podpory Ministerstva životního prostředí v rámci Resortního programu výzkumu a vývoje (projekt VaV-SM/2/23/04 "Návrh managementu druhotného bezlesí na území Národního parku Šumava a hodnocení vlivu vybraných způsobů hospodaření"). Autoři textu: Veronika Horváthová, Libor Ekrt, Milan Skolek Autoři fotografií: Libor Ekrt, Veronika Horváthová, Vladimír Krtouš, Daniela Steinbachová Mapa: GIS NP Šumava (Radek Střeleček) Návrh optimálního managementu enklávy Knížecí Pláně: GIS NP Šumava (Radek Střeleček) Foto na přední obálce: Šetrná pastva ovcí na vřesovišti (V. Horváthová) Chrastavec rolní a vřetenuška komonicová (L. Ekrt) Foto na vnitřní přední obálce: Prameniště v mezofilní louce porostlé druhy z vlhkých luk a mokřadů (V. Horváthová) Mokřad v kosené louce (V. Horváthová) Mokřadní společenstvo se suchopýrem pochvatým (D. Steinbachová) Foto na vnitřní zadní obálce: Krátkostébelná květnatá louka a keříčkovitá vegetace na kamenném snosu (V. Horváthová) Pupava bezlodyžná a hadí mord nízký - druhy krátkostébelných trávníků (L. Ekrt) Foto na zadní obálce: Hořeček mnohotvarý český - kriticky ohrožený druh pastvin, prioritní druh soustavy Natura 2000 (L. Ekrt) Text publikace je k dispozici na stránkách NP a CHKO Šumava ( Doporučená citace: HORVÁTHOVÁ V., EKRT L. & SKOLEK M. (2007): Bezlesí Národního parku Šumava - Ochrana bezlesí a jeho management. - Správa NP a CHKO Šumava, Vimperk, 52 pp. Tisk: Tiskárna FOP Černá v Pošumaví Náklad: 500 ks Správa NP a CHKO Šumava 2007 ISBN

3 Obsah Část 1. O bezlesí, Šumavě a ochraně přírody Tam, kde není les Národní park Šumava Společenstva, stanoviště a bitopy Co je důležité chránit Soustava Natura Část 2. O managementech Managementy a jejich navrhování Co dále patří k managementu Speciální managementy Zemědělské hospodaření Část 3. O hospodaření v NP a o dotacích Zemědělství v NP Šumava Zemědělská půda Zemědělství a dotace PRV: Osa II Zlepšování životního prostředí a krajiny Ošetřování travních porostů Závěr Seznam použitých zkratek Internetové zdroje Literatura

4 Část 1. O bezlesí, Šumavě a ochraně přírody O bezlesí, Šumavě a ochraně přírody Tam, kde není les O místech v krajině, kde neroste zapojený les, hovoříme jako o bezlesí. A tak jako les nejsou jen stromy, bezlesí zase není jen plocha bez stromů. Jaké je bezlesí? Je pestré a různorodé. Z velké části ho opravdu tvoří místa bez stromů. Ale také k němu patří tzv. rozptýlená zeleň - všechno to křoví a roští, stromy osamělé i ve skupinách, háje a aleje, stromořadí podél cest, vrby a olše podél potoka, i nálety mladých stromků. Ale v bezlesí vládnou především byliny. Většinou si představíme travnatá společenstva - louky. Ale patří sem i vysoký rákos podél vody, kopřivy v příkopu, blatouchy na prameništi a další. V NP Šumava však mají byliny, vytvářející charakter bezlesí, velkou konkurenci. Jsou jí rašeliníky a mechy na rozlehlých šumavských slatích. I rašeliniště patří do bezlesí, stejně tak, budeme-li důslední, i veškerá voda v potocích, řekách a říčkách i v ledovcových jezerech. A také holé plochy kamenů a balvanů označované jako kamenná moře. Je to však bezlesí zcela jiného charakteru. Nikdo z nás asi nečeká, že na místech, jako jsou vodní toky, silně podmáčená rašeliniště, holé kamenité plochy či skály, by se stromům nějak zvláště dařilo, natož aby zde vytvořily vzrostlý les. Na těchto místech se dřevinám prostě nelíbí. Občas se sice stane, že se tu a tam nějaká uchytí, ale většinou pak bojuje o svou existenci s nepřízní okolí, jako je nedostatek či nadbytek vody, nedostatek půdy a s ním související nedostatek živin, přílišné vystavení povětrnostním vlivům apod. Tato místa, kde se dřevinám přirozeně nelíbí a kde se pravděpodobně od poslední doby ledové nikdy ve větší míře nevyskytovaly, označujeme jako bezlesí primární. Primární bezlesí v krajině často představuje vzpomínku na doby dávno minulé a je útočištěm pro zbytek druhů, které se na něm drží už od dávných dob. V dnešní krajině je ho poskrovnu a je jejím cenným obohacením. Těch 4

5 Část 1. O bezlesí, Šumavě a ochraně přírody extrémních míst přece jen není tolik a velkou část z nich představovala podmáčená stanoviště. Ta však velmi utrpěla vlivem lidí, kteří zavčasu nedocenili význam mokřadů v krajině a odvodňovali je, aby získali další produkční půdu. Rozsáhlejší komplexy se dochovaly především v odlehlejších horských oblastech a Šumava mezi nimi patří k těm nejvýznamnějším. Primární bezlesí nevyžaduje velkou péči ze strany člověka, udržuje se jakoby samo. Ale samo v prostoru neexistuje, má vazby na širší okolí a má-li zůstat cenným dědictvím, potřebuje, abychom především nepřipouštěli vlivy, které by ho mohly poškodit. Primární bezlesí - Přední Mlynářská slať (L. Ekrt) Většinu bezlesí v krajině však představuje tzv. sekundární bezlesí. Nazývá se i bezlesím kulturním, protože stejně jako mnohé stavební památky či umělecká díla i ono je výsledkem lidské činnosti. A pokud je toto dílo zdařilé, zaslouží si svoji ochranu stejně jako ostatní kulturní díla. Sekundární bezlesí vzniklo na úkor lesa, a pokud se o něj nepečuje, má les tendenci se zase vracet. Aby však nedocházelo k jeho znehodnocení, aby si udrželo svoji jedinečnost a cenu, pro kterou si zaslouží ochranu, je zapotřebí o něj pečovat správným způsobem. 5

6 Část 1. O bezlesí, Šumavě a ochraně přírody Národní park Šumava NP Šumava chrání území představující středoevropskou horskou krajinu. K nejcennějším přírodním společenstvům zde patří zejména rašeliniště, zbytky pralesovitých porostů horských lesů a ledovcová jezera. Charakteristický ráz však Šumavě dává prolínání míst jen málo ovlivněných člověkem s krajinou člověkem utvářenou. NP Šumava byl vyhlášen roku 1991 na části tehdejší CHKO Šumava. 1) Současná CHKO jej obklopuje směrem do vnitrozemí. NP společně s CHKO tvoří většinu rozlohy území zapsaného na seznamu UNESCO jako Biosférická rezervace Šumava. Oblast je rovněž součástí evropské soustavy NA- TURA Území NP a CHKO mají dále statut CHOPAV (chráněné oblasti přirozené akumulace vod) na ochranu vodních poměrů a vodních zdrojů. 1) Přehledová mapa s územím NP, CHKO a EVL Šumava 1) Nařízením vlády č. 163/1991 Sb. 2) 28 zákona č. 254/2001 Sb.,ve znění pozdějších předpisů 6

7 Část 1. O bezlesí, Šumavě a ochraně přírody Trocha čísel NP se rozkládá na území dvou krajů - Jihočeského (okresy Prachatice a Český Krumlov) a Plzeňského (okres Klatovy). V NP se nalézá nebo do něj různou měrou zasahuje území 22 obcí (67 katastrálních území). Celková výměra NP je ha. Většinu tohoto území tvoří lesní porosty. Podle parcelního vymezení zabírají nelesní pozemky (zemědělské pozemky, vodní plochy a toky, ostatní plochy a zastavěné pozemky) ha, tedy asi 20% celkové rozlohy. Pro účely této brožury jsou podstatné zemědělské pozemky (5 868 ha) a ostatní plochy (6 849 ha; řadí se k nim např. komunikace nebo mnohé pozemky v bývalém VVP Dobrá Voda). Podle LPIS 3) je zemědělsky obhospodařováno cca ha. Společenstva, stanoviště a biotopy Tato brožurka se snaží vyhýbat odborným pojmům, ale ne vše je možné opsat jinými slovy, a tak několika odborným termínům neunikneme. Některé z nich budou vysvětlené přímo v textu, několik dalších se snažíme vysvětlit na následujících řádkách. Společenstvo - tímto slovem označujeme skupinu druhů, které lze nalézt společně v nějakém prostoru. Pro bezlesí jsou zásadním společenstvem především louky. Společenstva luk tvoří rostliny, které na nich rostou, živočichové, kteří tam žijí, živí se a ukrývají, veškerý život nalézající se v půdě, houby i mikroorganismy. Co patří ke společenstvu konkrétní louky, lze vymezit například rozsahem vegetace stejného charakteru. V témže prostoru se totiž může nalézat například prameniště. Rostlinné druhy, které rostou na suché louce, budou jiné než ty, které porostou na mokrém prameništi. Žijí totiž na jiných stanovištích. Stanovištěm se označují neživé podmínky v místě výskytu nějakého organismu, třeba typ půdy, vlastnosti vody či charakter klimatu. Na stejných stanovištích bývají obvykle stejná společenstva. Biotop - to je prostředí zahrnující živé i neživé faktory, ve kterém se vyskytuje určité společenstvo. 3) Evidence využití zemědělské půdy podle uživatelských vztahů - podrobněji je rozebraná v kapitole Zemědělská půda 7

8 Část 1. O bezlesí, Šumavě a ochraně přírody Společenstva mívají různý počet druhů, což závisí na vlastnostech biotopu, například na tom, kolik může nabídnout živin či potravy. Druhově bohatá společenstva bývají ta, která se nacházejí na přechodu různých prostředí, např. louky a lesa. Žijí zde totiž jak luční, tak lesní druhy a navíc ještě druhy, které jsou vázány pouze na tento přechod a jeho specifické podmínky. Biotopy šumavského bezlesí Pro bezlesí Šumavy jsou významné zejména biotopy luční a mokřadní, doplněné biotopy vodními (řeky, potoky) a křovinnými. Každý typ biotopů může mít několik různých podob na základě mírně odlišných podmínek, které vedou k tomu, že se na nich vytvoří trochu jiná společenstva. Společenstva můžeme řadit do různých kategorií. Nadále se budeme zabývat rostlinnými společenstvy, protože k popisu krajiny jsou nejvhodnější. Rostliny mají oproti živočichům tu výhodu, že se neschovávají a nikam nám neutíkají, takže je mnohem snazší je zaznamenat. Proto se při popisu krajiny často vychází z vegetace. Odborné členění vegetace má vypracovaný celý hierarchický systém se závaznými pravidly. Podobá se systému, podle kterého členíme rostliny a živočichy. Společenstva i biotopy nejsou v terénu vždy snadno rozpoznatelná. Navzájem se prolínají nebo jedno přechází v druhé a vytvářejí tzv. mozaiky nebo přechody. Skupiny a typy porostů uváděné níže nejsou nijak odborně definované. Spíše se snažíme o rozlišení různých skupin vegetace na základě jejich charakteristických a snadno rozpoznatelných vlastností či prvků. Luční společenstva Určitě jste si sami všimli, že existují různé typy luk. Je jich docela hodně, ale základní představu nám o nich mohou dát i následující skupiny. Vlhké louky Navazují na mokřady, prameniště nebo se nalézají v nivách vodních toků. Mívají vyšší hladinu podzemní vody, ta však nedosahuje až na povrch. Mísí se na nich druhy mokřadů i druhy sušších luk. Nalezneme na nich mrkvovitou rostlinu děhel lesní, rdesno hadí kořen, pcháč bahenní a pcháč různolistý, čertkus luční, z mokřadů sem zasahují různé ostřice, kozlík dvoudomý nebo některé orchideje. 8

9 Část 1. O bezlesí, Šumavě a ochraně přírody Vlhká louka (V. Horváthová) Mezofilní louky Tak se označují louky se středním obsahem živin a střední hladinou podzemní vody. Mají mnoho podob, často se označují podle výrazného druhu, který v nich dominuje. Na Šumavě se pochopitelně vyskytují horské typy těchto luk. Kvetou na nich třezalka skvrnitá, knotovka červená, zvonečník černý, jestřábník oranžový, kopretiny či zvonky. Krátkostébelné louky či krátkostébelné trávníky Patří k biotopům s nižším obsahem živin (nazývají se oligotrofní) a jsou většinou spíše suššího charakteru. Mohou být druhově bohaté s množstvím květin, jako je mateřídouška vejčitá, vítod obecný, hvozdík kropenatý, světlík lékařský, nebo naopak druhově zcela chudé. To jsou zejména smilkové trávníky, porosty, v nichž dominují trsy nízké trávy smilky tuhé. Tento nepříliš pohostinný biotop je však domovem význačných druhů, jako je prha arnika, vzácná orchidej běloprstka bělavá či drobné kapradiny vratičky. Smilka tuhá - charakteristický druh živinami chudých trávníků (L. Ekrt) 9

10 Část 1. O bezlesí, Šumavě a ochraně přírody Keříčkovitá společenstva Biotopy společenstev tvořených keříky bývají chudé na živiny a nalezneme je jak "v mokru" tak "v suchu". Porosty keříků se většinou nalézají v mozaice s dalšími společenstvy jejich stanovišť. Hojná jsou společenstva s brusnicemi. Zejména na rašeliništích vytváří porosty brusnice vlochyně. Ta je méně známá než její lidmi oblíbené příbuzné brusnice borůvka a brusnice brusinka. Ty porůstají především suchá kamenitá místa, od skalek po člověkem vytvořené kamenné snosy, nebo mělké chudé půdy, kde rostou v mozaice s krátkostébelnými trávníky. Na obdobných místech se hojně vyskytuje i vřes obecný, dominantní prvek vřesovišť - biotopů s nízkým počtem druhů, ale velkým půvabem. Keříky na něm doprovází smilkové porosty a místy i zajímavá společenstva lišejníků. Mokřadní společenstva Stejně jako lučních společenstev je i mokřadů velmi mnoho typů. Často je obtížné říci, zda patří k bezlesí přirozenému nebo kulturnímu. Jejich typ a charakter většinou udává rostlina, která jim dominuje. Podle toho se dají dělit třeba na ostřicová společenstva (charakteristické jsou pro ně ostřice, rostliny vzdáleně připomínající trávy) nebo suchopýrová společenstva (jejich charakter je dán zejména trsy suchopýru pochvatého). Porosty skřípiny lesní a porosty tužebníku jilmového patří k vysokobylinným společenstvům. Vzhledem k jejich kompaktnímu charakteru do nich pronikne jen málo jiných druhů. Zarůstají i neudržované vlhké louky. K mokřadům pochopitelně patří i rašeliniště. I těch existuje několik typů. Podmáčené a rašelinné louky pak představují přechod od mokřadních společenstev ke společenstvům lučním. Hostí řadu významných a chráněných druhů, jako je například pleška stopkatá či rozchodník huňatý. Křovinná společenstva Na Šumavě jsou nejčastější mokřadní vrbiny. Jak už jejich název napovídá, nalézají se na podmáčených místech v mozaice s mokřadními společenstvy. Tavolníkové porosty jsou tvořeny keřem tavolníkem vrbolistým. Jeho porosty jsou charakteristické zejména pro nivu Vltavy, kde patří k břehovým společenstvům lemujícím tok řeky. Spíše ojediněle při okraji NP se objevují porosty lísky obecné s teplomilnějšími druhy bylin v podrostu. Společenstva nelesních enkláv představují hlavní zdroj druhové bohatosti šumavské flóry. Na nelesní biotopy je vázána většina významných, ohrožených a chráněných druhů rostlin na Šumavě. 10

11 Část 1. O bezlesí, Šumavě a ochraně přírody Stav biotopů a společenstev U biotopů a následně i společenstev může vlivem různých faktorů docházet ke změnám. Na místech biotopů kulturního bezlesí, nejsou-li nijak ovlivňovány, vzniká v našich podmínkách po nějaké době v naprosté většině případů les. Proces postupné změny jednoho společenstva ve druhé se nazývá sukcese. Zarůstání neudržovaných míst dřevinami je jeden z nejznámějších a nejsnáze vnímatelných příkladů tohoto děje. Proto mluví-li se o sukcesi, je tím obvykle míněna přechodná fáze mezi bezlesím a lesem. Sukcese dřevin na dopadové ploše v bývalém VVP Dobrá Voda (L. Ekrt) Velkou přírodovědnou hodnotu mají společenstva, u kterých neproběhly změny, které vnímáme jako nežádoucí, tj. nedošlo u nich k degradaci. Tato společenstva označujeme jako zachovalá. Cílem ochrany přírody je mít pokud možno co nejvíc biotopů a společenstev v zachovalém stavu (tedy v žádném smyslu nedegradovaných). Degradace se totiž projevuje změnou druhového složení (obvykle ochuzením), zpravidla spojenou s ústupem citlivějších vzácnějších druhů a naopak rozšířením druhů odolnějších, a tedy i běžnějších a pro ochranu přírody ne tak cenných. K degradaci může dojít vlivem přirozeného procesu, jako je sukcese, ale často je vyvolaná lidskou činností. Mokřadní biotopy nejčastěji degradují, pokud dojde ke změně vodních poměrů např. v důsledku odvodnění, nebo 11

12 Část 1. O bezlesí, Šumavě a ochraně přírody k jejich eutrofizaci (nadměrnému přísunu živin) splachy z okolí. V případě luk dochází často k degradaci vlivem zemědělských postupů vnímaných ochranou přírody jako nežádoucí (např. hnojení, rozorávání travních porostů, dosévání kulturních druhů trav). Cenná louka z hlediska ochrany přírody totiž vypadá jinak než porost oceňovaný zemědělcem. Zemědělec preferuje produkčnější porosty poskytující mu dostatek dobře stravitelné píce pro hospodářská zvířata. Z jeho pohledu louka degraduje, mizí-li trávy poskytující vysoký výnos. Oproti tomu ochranu přírody výnos porostu příliš nezajímá, váží si především přínosu společenstva k rozmanitosti v krajině. Louky degradují i upuštěním od obhospodařování. Chybějící péče vede k rozšíření druhů vytvářejících porosty bez větší ochranářské hodnoty. Na území Šumavy lze často spatřit velmi jednotvárné porosty s dominancí ostřice třeslicovité ("cábrny") či metlice trstnaté. Společenstva mohou degradovat i v důsledku pronikání invazních rostlin, které mění jejich původní druhové složení. Je to jev, který může mít dalekosáhlé negativní důsledky. Vsuvka o invazních rostlinách Vlivem člověka došlo v krajině k rozšíření nepůvodních rostlinných druhů. Jako invazní jsou označovány druhy, které se v novém prostředí úspěšně uchytily a šíří se velmi rychle na další stanoviště. Šumava zatím naštěstí není územím, které by bylo nějak zásadně invazemi nepůvodních rostlinných druhů zasaženo, ale zcela ušetřena jich nebyla. U řady těchto druhů proběhla jejich invazní vlna již v minulosti a dnes je lze běžně nalézt právě na bezlesých biotopech ve volné krajině. K jejich dalšímu výraznému šíření dnes již zpravidla nedochází. Na Šumavě lze z takovýchto druhů nalézt například vrbovku žláznatou a kejklířku skvrnitou na vlhkých loukách a prameništích nebo severoamerickou sítinu tenkou podél cest. Tyto druhy naštěstí nepředstavují na území NP zásadní problém z hlediska ochrany přírody, jejich likvidace by totiž byla většinou prakticky nemožná. Mezi druhy, jejichž invazní šíření na Šumavě hraje významnější roli, patří lupina mnoholistá. Lupina se na řadě lokalit šíří velmi rychle podél komunikací a na stanovištích s narušeným povrchem, místy proniká i do lučních porostů. Je schopná řadu lučních porostů v případě jejich neobhospodařování zcela zarůst. Navíc obohacuje půdu o dusík, protože jako bobovitá rostlina dovede pomocí symbiotických bakterií v kořenových hlízkách fixovat 12

13 Část 1. O bezlesí, Šumavě a ochraně přírody vzdušný dusík a přeměňovat jej v dusíkaté sloučeniny. Na takovýchto úživných místech se pak snadno uchycují a šíří druhy ruderálních 4) společenstev jako kopřiva dvoudomá či kerblík lesní a původní luční společenstvo zaniká. Další druhy, které mohou na Šumavě představovat nebezpečí, jsou netýkavka žláznatá a bolševník velkolepý. Naštěstí zatím mají pouze lokální výskyty a jsou pod kontrolou Správy. Příčiny současného stavu nelesních biotopů na Šumavě Současný stav biotopů na Šumavě je ovlivněn zejména tím, co se na území dělo v průběhu druhé poloviny 20. století. Historické události a společenské změny vedly k řadě jevů, díky kterým se změnil vzhled krajiny i stav přírody. Původní krajina byla mozaikou lesa, míst, kterým se člověk vyhýbal, a kulturního bezlesí rozmanitě obhospodařovaného různými hospodáři, dle jejich potřeby a možností. Využívána byla i místa a porosty dnes pro zemědělce zcela nezajímavé. Po 2. světové válce došlo k vysídlení převážné části celého příhraničního regionu Šumavy. Následným vytvořením hraničního pásma a VVP Dobrá Voda byla dosud zemědělsky využívaná krajina z velké části ponechaná ladem a docházelo zde vlivem neobhospodařování k degradaci travinných porostů. Na mnoha plochách došlo k rozvoji přirozené sukcese dřevin, která vedla ke vzniku dnes již mnohde zapojených porostů. Výjimkou byla místa, kde většímu rozvoji sukcese bránila činnost armády. Na území NP hospodařily většinou Státní statky a Vojenské lesy a statky. Místy docházelo k zavádění intenzivních zemědělských technologií: rozvíjel se velkokapacitní chov skotu, louky a pole byly intenzivně hnojeny, docházelo k dosévání kulturních 5) druhů trav do lučních porostů, původní parcely byly zceleny a mnohé krajinné prvky zrušeny, velkoplošně se odvodňovalo. Nejvíce poznamenané biotopy se dnes nacházejí zejména při hranici 4) Ruderální nebo-li rumištní se nazývá vegetace, která se samovolně vyskytuje na stanovištích vytvořených nebo silně ovlivněných člověkem, obvykle v blízkosti lidských sídel (např. skládky, nádraží, neupravené plochy). Tato místa mívají půdu hodně bohatou na dusík. 5) Jako kulturní se označují druhy záměrně pěstované. V tomto případě jde o trávy poskytující vysoký výnos píce, patří k nim např. bojínek luční, psárka luční či srha říznačka. 13

14 Část 1. O bezlesí, Šumavě a ochraně přírody NP s CHKO a v blízkosti obcí. Porosty, které se na těchto místech dnes nacházejí, nemají příliš velkou přírodovědnou hodnotu. V devadesátých letech došlo ke společenským změnám, které vedly ke zrušení hraničního pásma, posléze i VVP a odchodu armády. Změny se nevyhnuly ani zemědělskému sektoru. Velké zemědělské podniky se rozpadly, část pozemků zůstala ladem a znovu se tak místy nastartovaly procesy sukcese a degradace. Zbylé pozemky, vhodné k obhospodařování, začaly být využívány nově vzniklými zemědělskými subjekty. Co je důležité chránit Asi všichni vědí, že existují chránění živočichové a chráněné rostliny. A tuší, že chránění jsou proto, že jejich existence je ohrožena tím, že jich na světě, nebo alespoň v naší krajině, není mnoho. Důvodů, proč je tomu tak, je povícero. Jsou druhy, které jsou přirozeně vzácné. Některé z nich jsou v dnešní krajině už jen pozůstatkem z dob minulých, kdy dnešní krajina a podmínky v ní byly zcela jiné. Mluvíme o nich jako o reliktech, na našem území především o reliktech doby ledové (glaciálních reliktech). Na Šumavě k nim patří například vodní rostliny šídlatka jezerní a šídlatka ostnovýtrusá z ledovcových jezer nebo drobná dřevina bříza zakrslá. Jiné druhy se vyvinuly na menším území (ve světovém měřítku) a ve větší míře se z něj nerozšířily. Jsou charakteristické pouze pro danou oblast. Ty nazýváme endemity. Na Šumavě je to např. hořeček mnohotvarý český, který se vyskytuje pouze na území Českého masivu, nebo zvonečník černý, který je endemitem Českoněmeckého masivu. Jedinců těchto druhů je přirozeně méně. Díky tomu jsou i zranitelnější vůči vlivům, které způsobily, že dnes jsou ohrožené i druhy dříve se vyskytující hojněji. Za velkou částí těchto vlivů stojí člověk. V současné době a v naší části světa již obvykle neohrožuje druhy přímo např. cílenou likvidací nebo přílišným využíváním, jeho vliv je spíše nepřímý - lidská činnost přináší mnoha organismům ztrátu vhodných životních podmínek. Mnoho druhů, a nejenom těch chráněných, dnes ubývá, protože ztrácejí své domovy - mizí jejich stanoviště, zhoršují se vlastnosti prostředí, které potřebují ke svému životu. Pokud je chceme v našem prostředí zachovat, musíme jim dát v krajině prostor, kde mohou žít. A protože druhů je mnoho 14

15 Část 1. O bezlesí, Šumavě a ochraně přírody a mají různé nároky a požadavky, je nutné nabídnout jim i větší spektrum potenciálních domovů s vhodnými vlastnostmi. Odborně mluvíme o biodiverzitě. Biodiverzita úzce souvisí s počtem druhů. Nicméně nejde jen o jednoduchou přímou úměru: čím více druhů, tím větší biodiverzita, a tím "lepší" biotop. Jsou biotopy, které jsou na druhy přirozeně chudé. Velmi často je však obývají druhy, které se jinde nevyskytují. V širším měřítku tak obohacují území. Například seznam druhů žijících v ledovcovém Plešném jezeru by byl při porovnání se seznamem druhů žijících v Lipenské přehradě asi o dost kratší, ale určitě na něm budou druhy, které bychom jen tak jinde nenašli, třeba již zmiňovaná šídlatka ostnovýtrusá. Pokud je tedy v krajině mnoho zachovalých míst s různým charakterem, je v ní zpravidla i vyšší biodiverzita. Četnost různých biotopů tak může ukazovat na míru biodiverzity v území. Tam, kde je mnoho různorodých stanovišť, je i věší pravděpodobnost, že některá z nich budou vyhovovat i ohroženým druhům. Jinými slovy, pokud chceme v území udržet ohrožené druhy, je vhodné podporovat celkovou biodiverzitu a pozitivní vlivy, které za ní stojí. A protože některé druhy a jejich domovy ubývají ve velkém, byla vyhlášená soustava Natura 2000 za účelem ochránit to, co je ohroženo v celé Evropě. Soustava Natura 2000 Natura 2000 je soustava chráněných území evropského významu. Jak tato soustava vznikla? Členské státy EU mají povinnost včlenit do své legislativy dvě směrnice týkající se ochrany přírody a krajiny - směrnici o ochraně volně žijících ptáků (směrnice o ptácích) 6) a směrnici o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (směrnice o stanovištích). 7) Směrnice o ptácích požaduje ochranu pro všechny druhy ptáků přirozeně se vyskytující v přírodě. V její příloze jsou pak uvedeny druhy, kterým musí být věnována speciální pozornost s cílem zajistit jejich přežití. Pro jejich ochranu jsou členskými státy EU vyhlašována tzv. Ptačí území. Směrnice o stanovištích pak obsahuje přílohu, v níž jsou uvedeny druhy a typy přírodních stanovišť, 6) Směrnice 79/409/EHS 7) Směrnice 92/43/EHS 15

16 Část 1. O bezlesí, Šumavě a ochraně přírody které jsou považovány za evropsky významné, část z nich je navíc ještě označena jako prioritní. K ochraně těchto prioritních druhů a stanovišť jsou pak vyhlašovány Evropsky významné lokality (EVL). Jsou to oblasti, kde je zvýšený výskyt zájmových druhů a zachovalých přírodních stanovišť. Návrh území připadající v úvahu jako EVL, tzv. národní seznam, byl zaslán do Bruselu. Ne vše z tohoto seznamu nakonec obdrží od Komise statut EVL a dostane se na evropský seznam. Nicméně i nevybrané lokality jsou významné v národní měřítku a zaslouží si patřičnou ochranu. Na navržených územích platí tzv. předběžná ochrana, omezeny jsou činnosti, které by mohly poškodit předmět ochrany daných lokalit. Plány a projekty, které by mohly mít vliv na území Natura 2000, podléhají speciálnímu hodnocení. O Šumavě a soustavě Natura 2000 Ptačí oblast Šumava byla vyhlášena v roce ) a předmětem ochrany jsou následující druhy ptáků: tetřev hlušec, tetřívek obecný, jeřábek lesní, čáp černý, chřástal polní, kulíšek nejmenší, sýc rousný, datel černý a datlík tříprstý. Dále je na Šumavě zaznamenán výskyt dalších 20 evropsky významných ptáků. Navržená EVL Šumava je s téměř 172 tisíci ha největší EVL na území ČR. Vnější hranice byla stanovena tak, aby bylo zaručeno dostatečně velké teritorium pro jeden evropsky významný druh - rysa ostrovida. V rámci této velké oblasti jsou pak území s chráněnými stanovišti, k nimž patří dochované komplexy rašeliništních a mokřadních biotopů, pralesovité lesní porosty i druhově bohaté porosty sekundárního bezlesí a území s výskytem dalších evropsky významných živočichů, kterými jsou: střevlík Ménetriesův (prioritní druh), perlorodka říční, mihule potoční, vranka obecná, vydra říční, netopýr velký a vrápenec malý. Prioritní evropsky významnou rostlinou Šumavy je již zmiňovaný hořeček mnohotvárný český. 8) Nařízením vlády č. 681/2004 Sb. 16

17 Část 2. O managementech O managementech Managementy a jejich navrhování Ochrana přírody a krajiny používá slovo management k označení celkové řízené péče o území nebo k označení způsobu údržby konkrétní lokality. Obecně je cílem této péče, aby zůstaly zachovány přírodovědné hodnoty území, docházelo ke zlepšování stavu krajiny i konkrétních stanovišť a ke zvyšování biodiverzity. Naopak omezováním nežádoucích aktivit se snaží bránit zhoršování stavu přírody. K hlavním cílům managementu bezlesí v NP Šumava patří zachovat celkovou biodiverzitu na úrovni stanovišť i druhů a udržet rozsah současného bezlesí. Zvláštní pozornost je věnována především cenným druhům, biotopům a lokalitám, ale stranou nezůstává ani zbytek krajiny. Návrhy optimálních managementů Návrhy optimálních managementů jsou v NP Šumava vypracovávány k ujasnění si cílů, potřeb jednotlivých předmětů zájmu ochrany přírody i k ujasnění si optimálního postupu při péči o lokality. Primární je pro ně stanovisko ochranářské, nicméně při procesu vytváření návrhů se přihlíží i k věcným záležitostem, jako je izolovanost lokality, její přístupnost zemědělskou mechanizací apod. Ne vždy však musel být charakter lokality odhadnut správně, proto není vyloučená úprava návrhů třeba na základě praktické zkušenosti hospodařícího zemědělce. Návrhy jsou vytvářeny pro celé enklávy, které představují větší území s víceméně obdobným charakterem. Dochází u nich tedy k určitému zkreslení či zjednodušení s ohledem na měřítko mapových výstupů. Nejsou v nich zachyceny veškeré detaily. Při stanovování reálného managementu pak dochází k odchylkám vůči návrhům optimálního managementu na základě podrobného terénního průzkumu. 17

18 Část 2. O managementech Jak se stanovují managementy? V první řadě je zapotřebí základní podklad, ze kterého se bude vycházet. V našem případě je to vegetační mapa. Vegetace je velmi dobrým ukazatelem podmínek prostředí. Podle rostlin poznáte, jak velké množství živin je na lokalitě k dispozici, jaké jsou tam vodní poměry, svítí-li na ni slunce hodně či málo, částečně i to, co se na daném místě dělo v minulosti. Pro stanovování managementu je důležitý zejména obsah živin a vodní režim na lokalitě. Proto společenstva rostlin dělíme do skupin podle toho, jak mokro či sucho je na stanovištích, kde rostou, a kolik je na těchto místech k dispozici živin. Tyto skupiny mají přibližně stejné požadavky na hospodaření přímo na místě i ve svém okolí. Dalším důležitým faktorem je to, převažuje-li na lokalitě stále ještě bylinný porost, nebo jestli se celkový charakter lokality již výrazněji neblíží lesu. I to nám řekne vegetační mapa. Na základě charakteru lokalit s přihlédnutím k dalším faktorům a zájmům Správy se bezlesí rozdělí na místa, která nepřipadají v úvahu pro běžné zemědělské hospodaření, a na místa, kde hospodařit lze. Proč někde není možné běžné zemědělské hospodaření? Jednak to nemusí dovolovat přirozené podmínky. To se týká především mokrých biotopů (mokřady, rašeliniště). Dále se pak může jednat o místa, kde to z pohledu ochrany přírody není žádoucí nebo si to Správa z nějakého důvodu nepřeje. Jedná se především o pozemky v 1. zónách NP, dále o místa s výskytem velmi ohrožených druhů nebo společenstev se speciálními nároky (obvykle na ruční seč), oblasti, u kterých je zájem ponechat je samovolným procesům. Mohou zde být i další důvody. Například v bývalém VVP Dobrá Voda není možné hospodaření na některých plochách z důvodu možnosti výskytu nevybuchlé munice. Dopadová plocha v bývalém VVP Dobrá Voda (L. Ekrt) 18

19 Část 2. O managementech Pozemky, které nejsou určené k hospodaření, se dále rozdělí na ty, co se ponechají ladem a na ty, které vyžadují zvláštní údržbu - tzv. speciální management, který představuje individuální přístup k vybraným lokalitám. Pozemkům, kde je potřebná údržba, je pak navržen vhodný management, který se odvíjí od toho, v jakém stavu je konkrétní lokalita, jaký je na ní biotop a čeho chceme na daném místě dosáhnout. Navrhované managementy se zakreslují do ortofotomap (letecký snímek s určitým měřítkem). K zákresu patří i tabulka, ve které je možné navrhovaný management dle potřeby dále upřesnit. Navržené managementy jsou předmětem dalšího projednávání, v současné době v rámci Správy. Legenda k návrhům optimálních managementů s používanými kategoriemi Biotopy a péče o ně Každý typ biotopu má různé nároky na potřebu péče. Některé se neobejdou bez častějšího a pravidelného ošetřování, jiné vyžadují zásahy jen příležitostně. Některé typy ke své existenci lidskou péči ani nepotřebují, stačí jim zachování současných podmínek a vazeb na širší okolí. Při navrhování managementu se vychází z obecných potřeb jednotlivých biotopů. Pro vlhké louky je vhodná seč. Některé typy přecházející v sušší louky lze po seči následně i přepásat, lépe však nepravidelně. Porosty není vhodné hnojit. 19

20 Část 2. O managementech Horské mezofilní louky je dobré udržovat sečí nebo sečí s následnou pastvou. Je na nich možná i samotná pastva v případě, že nám nevadí změna společenstva, která bývá jejím důsledkem. Tyto porosty lze příležitostně hnojit, ale s větším časovým odstupem, který může být třeba i 10 let. Krátkostébelné porosty lze udržovat dle jejich charakteru sečí, sečí s následným přepasením i samotnou pastvou, a to především ovcí. Některé typy trávníků potřebují pouze občasné ošetření. Místy se na stanovištích krátkostébelných trávníků objevuje jalovec obecný, světlomilný druh bývalých pastvin. V případě zarůstání lokality je vhodné udržovat mu potřebný prostor. Horská vřesoviště nalézající se v mozaice s krátkostébelnými porosty je vhodné udržovat občasnou pastvou a odstraňováním náletu dřevin. Vhodná péče o mokřady závisí na jejich charakteru. Nebývá nutné provádět ji každoročně, někdy je to i nežádoucí. Častější péči potřebují podmáčené a rašelinné louky. Kromě ruční seče to bývá i příležitostné odstranění náletu. Typy přirozeného charakteru údržbu vyloženě nepotřebují, ochranu před nežádoucími vlivy však ano. Mokřady jsou citlivé na změnu vodních poměrů a na přísun živin (zejména oligotrofní typy). Patří k obecně ohroženým biotopům a je jim věnována speciální pozornost. Problematické jsou opuštěné louky zarostlé dominantními druhy ostřicí třeslicovitou ("cábrnou") a metlicí trstnatou. Tyto porosty nejsou příliš cenné z hlediska ochranářského ani zemědělského. Jejich charakter je takový, že znesnadňují nebo zcela znemožňují údržbu sečí, přičemž k pastvě se nehodí. Dobytek tyto druhy spásá jen velmi omezeně, spíše vůbec ne. Bývají proto obvykle ponechávány ladem. Charakter těchto porostů je však zároveň takový, že se v nich ani neuchycují dřeviny, jedná se o tzv. blokovaná sukcesní stádia. Z hlediska ochrany přírody je hodnota těchto porostů malá, ale přispívají k udržení krajinného rázu se střídáním lesa a bezlesí. Živočichové a management V případě potřeby se návrhy managementů přizpůsobují nárokům živočichů, a to především následujícím ptačím druhům: tetřívek obecný, jeřábek lesní a chřástal polní. Pro tetřívka a jeřábka jsou důležité sukcesní plochy a místa, kde se prolíná les s bezlesím. Jejich nároky se do návrhů managementů promítají především vymezováním území, která budou ponechána sukcesi a nebude se zde zemědělsky hospodařit. Neobhospodařované porosty jsou důležité i pro chřástala, který v nich může bezpečněji hnízdit. 20

21 Část 2. O managementech Pokud se vyskytuje na zemědělské půdě, je vhodné umožnit mu zde nerušené hnízdění a lokalitu začít obhospodařovat nejdříve v pozdním létě. K podpoře tohoto přístupu je vypsán i dotační titul 9). Způsob údržby krajiny výrazně ovlivňuje i bezobratlé živočichy. K této skupině dosud nejsou na území NP zcela dostatečné podklady. Pokud chceme jejich existenci podpořit, je dobré držet se při hospodaření obecných principů uvedených dále. Mezi rostlinami a bezobratlými živočichy existuje úzká vazba (V. Horváthová, L. Ekrt) Co dále patří k managementu Kromě údržby luk a pastvin a péče o chráněné druhy, biotopy a významné lokality patří k managementu bezlesí v NP Šumava i revitalizace mokřadů, likvidace nežádoucích invazních druhů, péče o nelesní zeleň a odstraňování nežádoucích náletů. Tyto činnosti návrhy optimálních managementů plošně neřeší. K jednotlivým lokalitám však může být připojena poznámka o potřebnosti konkrétního zásahu. 9) Ptačí lokality na travních porostech - chřástal. Dotačním titulům souvisejícím s údržbou krajiny je věnována poslední část brožury. 21

22 Část 2. O managementech Revitalizace mokřadů má svůj vlastní velký projekt - Program revitalizace šumavských mokřadů a rašelinišť, jehož hlavním cílem je záchrana cenných mokřadů a také celková náprava škod na vodním režimu území NP. Invazní druhy jsou průběžně monitorovány a tam, kde je to zapotřebí a je to smysluplné, je proti nim zasahováno. Rozptýlená zeleň hraje v krajině roli estetickou i ekologickou. Je důležitá zejména pro různá společenstva živočichů. Na dřeviny jsou vázány jiné druhy bezobratlých než na luční či mokřadní biotopy. Pro ptáky představují významný úkryt, hnízdiště i zdroj potravy - poskytují jim hmyz i vlastní pupeny či plody, kterými se někteří ptáci živí. Významným biotopem pro ptačí druhy jsou pak rozvolněná mladá sukcesní stádia lesa na opuštěném bezlesí. Důležitá je i krajinotvorná funkce rozptýlené zeleně, např. kamenné snosy porostlé jeřáby, javory či lískami dotvářejí charakteristický ráz Šumavy. K harmonické krajině přispívají i vysázené aleje a stromořadí podél cest. Dřeviny rozptýlené po loukách a pastvinách zase poskytují stín hospodářským zvířatům. Nelesní zeleň je chráněna zákonem o ochraně přírody a krajiny. Nelze ji kácet bez povolení, pokud se nejedná o její výskyt na soukromém pozemku, ale i tam jen do určitých parametrů. 10) Ochrana krajinných prvků je i součástí GAEC. 11) Návrhy optimálních managementů se nelesní zeleni věnují pouze částečně. Více zarostlá území nebývají zahrnuta k pozemkům určeným pro běžné hospodaření. Z návrhů zemědělských managementů jsou obvykle vyjímány i větší souvislé porosty nelesní zeleně, které by pak měly být vyploceny. K případné péči o nelesní zeleň dochází především na základě konkrétní potřeby. Nálety dřevin však mohou být i nežádoucí na místech, kde je cílem udržet otevřené plochy. V takovýchto případech Správa přistupuje k jejich odstranění. Často se jedná o uvolnění lokalit s výskytem ohrožených druhů. 10) 8 zákona č. 114/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů 11) Dobré zemědělské a environmentální podmínky - jedna z podmínka pro vyplacení zemědělských dotací. 22

23 Část 2. O managementech Speciální managementy Speciální managementy jsou navrhovány pro lokality cenné z hlediska ochrany přírody z důvodu výskytu cenných společenstev nebo vzácných druhů, případně z důvodu umístění ve zvláště citlivé oblasti. V NP Šumava je to především Vltavský luh a některé části bývalého VVP Dobrá Voda. Cílem těchto managementů je podpořit na daném místě podmínky, které by napomohly udržení a rozvoji předmětu zájmu ochrany přírody. Z velké části se jedná o lokality, které nejsou z hlediska zemědělského hospodaření zajímavé a navíc většinou vyžadují relativně náročný způsob údržby. Nejčastěji se jedná o ruční kosení mokřadních biotopů, dále pak o řízenou pastvu ovcí na malé zájmové ploše. Většina speciálních managementů je financována z MŽP prostřednictvím Programu péče o krajinu (PPK). Jeho smyslem je zajistit údržbu cenných lokalit, na nichž běžné zemědělské hospodaření není výhodné nebo není žádoucí. Při stanovování speciálních managementů jsou v první řadě respektovány potřeby konkrétních biotopů nebo druhů. Přizpůsobuje se jim načasování zásahu i způsob jeho provedení. Speciálním managementem může být i ponechání lokality záměrně bez údržby. Ke speciálním managementům lze řadit i zásahy, které nejsou součástí návrhů optimálních managementů, např. již zmíněné odstraňování dřevin z lokalit chráněných druhů nebo údržba alejí. I tyto aktivity bývají financovány z PPK. Kategorie speciálních managementů Ponechání ladem Bez údržby jsou ponechávána ta místa, na kterých by měly dostat prostor samovolné procesy. Jedná se zejména o plochy navazující na navrhované bezzásahové lesní zóny. Většinou se jedná o stanoviště ovlivněná vodou, která jsou neobhospodařovaná již delší dobu. Dále se jedná o pozemky, které vlivem dlouhodobé nepřítomnosti hospodaření již natolik zarostly dřevinami, že připomínají spíše les. Ladem jsou ponechávány i některé typy mokřadních společenstev. Rašeliniště a ostřicové porosty představují poměrně stabilní společenstva, u kterých vysoká hladina podzemní vody celkem spolehlivě brání vzniku 23

24 Část 2. O managementech zapojeného stromového porostu. Ve výjimečných případech, kdy by i přesto docházelo k přílišnému zarůstání cenné lokality, může být přikročeno k jednorázové šetrné prořezávce dřevin. Dalším typem vegetace, jejíž charakter příliš nedovoluje úspěšné uchycení stromů, jsou vysokobylinné porosty. K udržení bezlesého charakteru uvedených biotopů je zapotřebí, aby nedošlo k závažné změně podmínek, jako je vodní režim nebo množství přítomných živin. Ruční kosení Ruční kosení představuje velmi tradiční a ochranou přírody velmi žádaný způsob hospodaření. Práce při něm jde pomalu, což v krajině vede ke vzniku žádoucí mozaiky různě narostlých travních porostů. V dnešní době se uplatňuje především na místech nedostupných pro mechanizaci, u kterých není žádoucí údržba pastvou. V NP Šumava se zejména jedná o podmáčené a rašelinné louky, některé typy mokřadů či prameniště. Při použití mechanizace by na těchto lokalitách došlo zejména k narušení vodního režimu a ohrožení místních druhů, které jsou vůči tomuto typu narušení velmi citlivé. Takovýchto míst je na Šumavě velmi mnoho a není možné zajistit údržbu všem, proto jsou přednostně vybírána ta, která jsou domovem vzácných a ustupujících druhů. Alespoň občasné ruční pokosení by bylo vhodným způsobem údržby pro mnohé mokřady vyjímané z pronajímaných pozemků. Je to však pracný způsob údržby. Aby alespoň nedocházelo k poškozování těchto ploch, vyžaduje Správa v případě pastvy jejich vyplocování. Pastva - speciální management Pastva jako speciální management je využívána na lokalitách, kde je zapotřebí šetrný přístup. Jedná se především o místa s výskytem cenných chráněných druhů, na živiny chudá společenstva s malou úživnou hodnotou (například vřesoviště) a zachovalé krátkostébelné květnaté porosty. V naprosté většině případů se jedná o pastviny vhodné pro ovce. U každé lokality jsou stanoveny podrobné podmínky průběhu pastvy jako je počet zvířat, termín pastvy či přehánění stáda, doba pobytu na lokalitě. Seč - speciální management Jedná se o mechanizovanou seč na lokalitě se zvýšeným zájmem ochrany přírody. Může být podrobně stanoven termín seče, či způsob jakým bude probíhat. Tato kategorie není zatím příliš využívána. 24

25 Část 2. O managementech Zemědělské hospodaření Na plochách určených k zemědělskému hospodaření se při navrhování jejich údržby počítá se sečí a pastvou. Mulčování není vhodný způsob udržování druhově bohatších porostů, proto ho Správa až na výjimečné případy nepovoluje. Při volbě návrhu managementu se vychází z charakteru luk. Pro zachovalé květnaté, druhově pestré porosty je jednoznačně preferována údržba sečí. Dále se při navrhování managementu snažíme zajistit v enklávě pestrost biotopů, proto se v oblastech, kde tyto cenné porosty chybí, vybírají i některé méně zachovalé louky, pro které je rovněž navrhována pouze seč. Samotná pastva je navrhována především pro porosty, jejichž charakter neumožňuje použití mechanizace. Jediným způsobem, jak je dnes možné ve větší míře tyto porosty udržovat, je právě pastva zvířat. K údržbě chudších krátkostébelných trávníků je pak vhodná pastva ovcí. Pro velkou škálu porostů je jako management navrhována seč s následným přepásáním. Jedná se o tradiční způsob udržování podhorských a horských luk. Porost, který již nestačí dorůst do výšky vhodné pro seč, je přepasen zvířaty. Zároveň tak dojde i k obohacení živinami. Přepasení není nutné každý rok. U některých, převážně méně hodnotných, porostů je možnost, že si zemědělec sám může zvolit, zda bude lokality pouze sekat nebo jen pást. U jiných porostů však bude vyžadováno, aby se skutečně jednalo o přepásání po seči. Většina luk v NP je jednosečná, dvě seče umožňují především hnojené porosty. V případě pastvy se v návrzích počítá se skotem a ovcemi, chov koz a koní je v NP Šumava pouze okrajovou záležitostí. Seč a pastva mají různý vliv na charakter porostu. Seč Pokud se louka poseče, dojde k jednorázovému odstranění veškeré rostlinné hmoty. S touto pokosenou hmotou odchází z lokality i živiny v ní obsažené. Stále kosený porost, který se nijak nepřihnojuje, je tedy čím dál chudší na živiny. To potlačuje druhy, které při dostatku živin rychle rostou, a tím vytlačují ostatní druhy (sem patří většina zemědělsky žádaných "kulturních" druhů). Naopak se tím ale dává šance slabším a citlivějším druhům, které vyžadují méně zapojené porosty. Tyto druhy z dnešní běžné krajiny plné kulturních porostů buď již zcela vymizely, nebo jsou hodně na 25

26

27

28 Část 2. O managementech ústupu. Řada z nich patří k chráněných druhům, ale v poslední době se stává čím dál vzácnější i dříve běžné "luční kvítí". Pro květnaté luční porosty je vhodnější pozdější termín seče, při němž mohou dozrát semena i později kvetoucích druhů. Z hlediska zemědělce je však později získaná pícnina méně kvalitní. Seč nemá jen pozitivní účinky, její vliv obecně závisí na frekvenci, termínu a způsobu provedení. Zejména při mechanizované seči vyvstává řada problémů. Dnes si však lze jen těžko představit, že by se ve velkém mohlo kosit jinak. Seč za pomoci mechanizace postupuje na rozdíl od původního ručního kosení velmi rychle. Z důvodu minimalizace nákladů se jezdí do každé oblasti pokud možno jen jednou a poseče se vždy vše. V celé oblasti tak dojde najednou k náhlé změně podmínek. Luční porost je domovem, úkrytem a zdrojem potravy pro velké množství živočichů, kteří v jednom okamžiku vše ztratí. Řada bezobratlých živočichů přijde o své živné rostliny, mnozí nedokončí vývojový cyklus a v další generaci jich ubude. Dobře je to vidět na motýlech, kterých je v krajině čím dál méně. O úkryt přijde i celá řada ptáků. Druhy hnízdící na zemi často přijdou i o svoji snůšku vajec nebo již vylíhnutá mláďata. Vzhledem k náhlému úbytku hmyzu mají navíc ztížené možnosti obstarat si potravu. Řešením, které je kompromisem mezi potřebami zemědělce, rostlin a hmyzu je nepokosit vždy vše, ale část porostu ponechat neposečenou alespoň po dobu několika týdnů do další seče nebo do příštího roku. V dalším roce je vhodné ponechat nedotčenou zase jinou část louky. K ještě výraznějšímu zhoršení situace pro bezobratlé může dojít při příliš nízké seči, která znamená mnohem citelnější změnu podmínek na stanovišti. Bezobratlí živočichové jsou na to zvlášť citliví, a pokud k ní dochází navíc opakovaně, mohou původní luční druhy i zcela vymizet. Poškozeny nízkou sečí mohou být i rostliny. Doporučovaná výška seče je obecně 6-8 cm. Po seči je důležité pokosenou hmotu vždy odstranit. Dále se doporučuje kosit od středu ke krajům nebo od jedné strany pozemku ke druhé a nenasazovat najednou více sekaček, aby měli živočichové ukrývající se v porostu šanci uprchnout. Pastva Při pastvě se rostlinná hmota odstraňuje jinak než při seči. Nezmizí naráz, ale postupným spásáním. Zvířata navíc nespasou úplně vše, na místě 28

29 Část 2. O managementech zůstávají tzv. nedopasky. Výsledkem je porost, který má mozaikovitý charakter, kde se střídají místa více či méně spasená s místy nespasenými. Druhově bohatý pastevní porost (V. Horváthová) Při pravidelné pastvě se porost tomuto typu narušování postupně přizpůsobí. Část druhů zcela vymizí a zůstanou nebo se nově objeví druhy odolávající nebo přizpůsobené okusu a sešlapu. Tyto druhy mají rychlou regenerační schopnost, jsou nízkého vzrůstu, přitisklé k zemi nebo jsou pro svůj obsah chemických látek či pichlavost zvířaty opomíjeny. Zvířata při pastvě svými paznehty či kopyty narušují travní drn. Pokud je toto narušování přiměřené, má pozitivní účinky, neboť na těchto obnažených ploškách se dobře uchytávají semenáčky nových rostlin, často právě konkurenčně slabších ( i velmi vzácných) druhů. Pasoucí se zvířata také zanechávají na pastvině své výkaly, jejichž prostřednictvím se do půdy vrací rostlinami odejmuté živiny. Výkaly představují také specifické prostředí, na které jsou vázány některé druhy hmyzu (a také hub) a na ty zas někteří ptáci. Vliv pastvy na porost hodně závisí na pastevní intenzitě. Pokud dochází pouze k jednorázovému vypasení během sezóny, nemá pastva na vegetaci takový vliv, jako při nepřetržitém vypásání, ke kterému dochází při tzv. kontinuální pastvě. V prvním případě si travní porost udržuje spíše vysokostébelný charakter, jaký mají kosené louky, zatímco ve druhém případě dochází 29

30 Část 2. O managementech k vytvoření hustého krátkostébelného porostu, tzv. pravých pastvin. Ty se v NP Šumava příliš nenacházejí, pouze místy se jim blíží některé porosty. Na stav pastvin má vliv i velikost stáda. Za optimální velikost se považuje stádo do 40 kusů skotu. Větší stáda příliš zatěžují a narušují porost, a to i při krátkodobém pobytu. Každý druh hospodářských zvířat si z porostu vybírá něco jiného a také jiným způsobem. Co je spásáno, rovněž závisí na roční době. Ovce dávají přednost spodní části porostu, který spásají na nízkou výšku. Druhy, které ukusují, si vybírají. Vzhledem k jejich nižší hmotnosti tolik nenarušují půdní povrch a jsou vhodné k údržbě svažitých pozemků. Skot spásá dobře i vyšší porosty a není moc vybíravý. Je těžký a pokud se pase na nevhodných místech, může dojít k nežádoucímu narušení stanovišť. K negativním vlivům pastvy patří především nadměrné rozšlapávání lokalit a jejich eutrofizace prostřednictvím výkalů. Těmito vlivy jsou ohroženy zejména prameniště a mokřady vyskytující se v pastevních areálech, proto je zapotřebí je oplotit a zabránit tak přístupu stáda k nim. Příležitostné narušení vegetace na těchto místech (v rozmezí několika let) může být pro některé druhy prospěšné, ale pravidelné rozšlapávání a přísun živin vedou zpravidla k degradaci společenstva. Pastva pochopitelně ovlivňuje i živočichy. Pase-li se v nevhodném období v místě hnízdění ptáků, může rovněž docházet k poškozování jejich snůšek jako u seče. Pastva ovlivňuje i bezobratlé živočichy. Mimo jiné tím, že preference nebo naopak vyhýbání se některým rostlinám při spásání má vliv na potravní nabídku pro býložravý hmyz. K podmínkám stanoveným zemědělskými dotačními tituly patří odstraňovaní nedopasků. Jejich kosení však není zcela jednoznačná záležitost. Hodně záleží na tom, které druhy zůstávají nespaseny. Pokud jsou nespasené rostliny součástí přirozené skladby luk, není z hlediska ochrany přírody zcela nutné je pokaždé odstraňovat (rozhodně ne úplně všechny). K nespásaným rostlinám patří zejména ty ostnité, málo chutné či jedovaté. Z ostnitých druhů zůstávají pcháče, bodláky nebo pupavy. Tyto druhy jsou oblíbenými živnými rostlinami mnoha motýlů. Je však rozdíl zůstává-li na pastvině pcháč různolistý, který je přirozenou součástí horských porostů nebo plevel pcháč oset. Na vlhčích pastvinách se objevuje i pcháč bahenní, který rovněž do těchto porostů patří. Zatímco pcháč oset či pcháč obecný je užitečné včas odstranit, při ponechání některých jedinců ostatních pcháčů se nic výrazně negativního nestane a motýlům to naopak prospěje. 30