UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

Transkript

1 UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Pedagogická fakulta ÚSTAV PEDAGOGIKY A SOCIÁLNÍCH STUDIÍ MICHAL DVOŘÁK 3. ročník kombinovaného studia Obor: Učitelství praktického vyučování a odborného výcviku DIGITÁLNÍ FOTOGRAFIE Učební text Bakalářská práce Vedoucí práce: doc. PhDr. Michaela Prášilová, Ph.D. Olomouc 2013

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a že jsem použil jen uvedené prameny a literaturu. V Olomouci 14. dubna 2013 Michal Dvořák

3 Poděkování Děkuji doc. PhDr. Michaele Prášilové, Ph.D. za její podněty a rady, které mi jako vedoucí mé bakalářské práce poskytovala při jejím zpracování.

4 Obsah Úvod Teoretická část 1 Učebnice a její tvorba Vymezení pojmu učebnice Tvorba učebnice... 4 Praktická část 2 Tvorba učebního textu Pojetí a vznik učebního textu Digitální fotografie pro reprodukční grafiky Závěr Seznam použité literatury

5 Úvod Tématem, které jsem si zvolil do své bakalářské práce, je učebnice zaměřená na problematiku digitální fotografie pro reprodukční grafiky. V současné době pracuji jako učitel odborného výcviku na Střední škole polygrafické Olomouc. V rámci tohoto předmětu vyučuji bitmapovou grafiku a webdesign. Součástí výuky bitmapové grafiky na škole je od školního roku 2011/2012 také digitální fotografie. Na počátku roku, ve kterém jsem měl toto téma poprvé vyučovat, vyvstal přede mnou nesnadný úkol zvolit vhodnou učebnici. Po průzkumu trhu s odbornou literaturou jsem ale nenalezl žádnou, která by byla k výuce v rámci polygrafie vhodná. Z tohoto důvodu a také proto, že mým velkým koníčkem je fotografie, jsem dospěl k rozhodnutí vytvořit učebnici, která by splňovala požadavky na zařazení do výuky oboru. Hlavním cílem mé práce bylo vytvořit učebnici digitální fotografie pro odborný výcvik oboru Reprodukční grafik pro média. Práce je strukturálně rozdělena na dvě části, teoretickou a praktickou, a ty jsou potom dále řazeny do jednotlivých kapitol. Teoretická část vymezuje pojem učebnice a objasňuje její základní funkce a strukturu. Zahrnuje dvě kapitoly a v nich jsou vysvětleny základní pojmy vztahující se k tvorbě učebnice. Praktická část obsahuje rovněž dvě kapitoly. Na začátku první seznamuji čtenáře se vznikem učebnice. Součástí této kapitoly je také objasnění metod, které jsem používal při jejím zpracování, představení cílové skupiny, zařazení učebnice v rámci výuky a je zde předznamenán její očekávaný přínos. Druhá kapitola je tvořena samotnou učebnicí. Její obsah je rozčleněn do pěti tematických kapitol a ty jsou dále děleny na jednotlivé podkapitoly. Učební osnova, obsah učiva, jeho časová dotace a zařazení v tematickém celku bitmapová grafika jsou uvedeny ve Školním vzdělávacím programu Střední školy polygrafické Olomouc. Při zpracování jsem pomocí analyticko-syntetické metody pracoval s odbornou literaturou a také jsem čerpal ze svých bohatých zkušeností s digitální fotografií. Přínosem mé práce by mělo být především využití učebnice při výuce žáků 3. ročníku Střední školy polygrafické Olomouc, obor Reprodukční grafik pro média, ale lze ji použít i na jiných středních školách s polygrafickým zaměřením při výuce základů digitální fotografie.

6 Teoretická část 1 Učebnice a její tvorba Psát učebnice není jednoduché. Je třeba to nejen umět, ale zejména vědět jak. Proto se v této kapitole teoreticky zaměřuji na vymezení pojmu učebnice, její funkce a zásady její tvorby. Pokud má učebnice splňovat podmínky pro zařazení do výuky, musí být vytvořena na základě určitých formálních a obsahových požadavků. 1.1 Vymezení pojmu učebnice Podle Heleny Veverkové 1 v publikaci Školní didaktika lze učebnici charakterizovat z různých hledisek. Ve vztahu k učebním osnovám lze učebnici charakterizovat jako konkretizaci projektu didaktického systému daného vyučovacího předmětu. Lze ji také charakterizovat jako základní vyučovací a učební prostředek, který konkretizuje výchovné a vzdělávací cíle učebních osnov, vymezuje rozsah a obsah učiva a poskytuje podklady pro vypěstování intelektuálních a praktických dovedností, stanovených učebními osnovami. Z hlediska jejího vztahu k procesu výuky se školní učebnice charakterizuje jako obecný model scénáře vyučovacího procesu. Z hlediska pedagogické komunikace lze učebnici charakterizovat jako prostředek komunikace žáka (příp. i učitele) s učivem, a to prostředek komunikace zprostředkované. Učebnice poskytuje žákům didakticky uspořádané učivo pro konkrétní vyučovací předmět, určuje rozsah i kvalitu učební látky, uvádí obecné formulace pojmů a zákonitostí, příklady a úlohy k řešení, umožňuje samostatné pochopení učiva, jeho procvičení, upevnění a v neposlední řadě motivuje žáky ke studiu. V učebnici je zpracován obsah výuky jednotlivých předmětů, které určují obsah a rozsah učiva, postup výkladu a také metodiku práce při výuce. Učebnice proto musí vyhovovat požadavkům odborným, pedagogickým, zdravotním a hygienickým. Učebnice má být zpracována tak, aby rozvíjela rozumové 1 KALHOUS, Zdeněk, OBST, Otto et al. Školní didaktika. Praha: Portál, 2002, s ISBN X. 1

7 schopnosti žáka a přispívala k rozvoji jeho tvořivého myšlení. Musí proto obsahovat problémové úkoly a otázky a dávat podněty k přemýšlení. 2 Funkce učebnice Funkcí učebnice se rozumí role, předpokládaný účel, který má tento didaktický prostředek plnit v reálném edukačním procesu. 3 V odborné literatuře existuje řada klasifikací funkcí učebnice. Podle Průchy 4 nejpodrobnější klasifikaci funkcí učebnice vypracoval ruský odborník D. D. Zujev. Funkce učebnice (taxonomie D. D. Zujeva): Informační funkce. Spočívá v tom, že učebnice vymezuje obsah vzdělávání v určitém předmětu či oboru vzdělávání, a to i pokud jde o rozsah a dávkování informací určených k osvojování pro žáky. Transformační funkce. Je dána tím, že učebnice poskytuje přepracování (didaktickou transformaci) odborných informací z určitého vědního oboru, z určité technické či jiné oblasti tak, aby tyto transformované informace byly přístupné žákům. Systematizační funkce. Učebnice rozčleňuje učivo podle určitého systému do jednotlivých ročníků či stupňů školy a vymezuje také posloupnost jednotlivých částí učiva. Zpevňovací a kontrolní funkce. Učebnice umožňuje žákům pod vedením učitele osvojovat si určité poznatky a dovednosti, procvičovat je (upevňovat) a event. i kontrolovat (pomocí úkolů aj.) jejich osvojení. Sebevzdělávací funkce. Učebnice stimuluje žáky k samostatné práci s učebnicí a vytváří u nich učební motivaci a potřeby poznávání. Integrační funkce. Učebnice poskytuje základ pro chápání a integrování těch informací, které žáci získávají z různých jiných pramenů. Koordinační funkce. Učebnice zajišťuje koordinaci při využívání dalších didaktických prostředků, které na ni navazují. 2 LOVEČEK, Aleš a Miroslav ČADÍLEK. Didaktika odborných předmětů [online] [cit ]. Dostupné z: 3 PRŮCHA, Jan. Učebnice: teorie a analýza edukačního média. Brno: Paido, 1998, s. 17. ISBN Tamtéž, s

8 Rozvojově výchovná funkce. Učebnice přispívá k vytváření různých rysů harmonicky rozvinuté osobnosti žáků (tj. např. k formování estetického vkusu aj.). Podle autorů Didaktiky odborných předmětů Čadílka a Lovečka 5 má učebnice tyto funkce: Motivační funkce má za úkol motivovat žáky k aktivnímu učení, vzbuzovat jejich zájem o danou problematiku a nutí je přemýšlet. Těmto požadavkům nejlépe odpovídá problémově napsaný text. Komunikační funkce je zaměřena na jazykovou stránku učebnice. Učebnicový text je základním didaktickým článkem zprostředkované komunikace mezi žákem (příjemcem informace, komunikantem) a autorem textu (komunikátorem), který musí mít vždy na paměti, pro koho je učebnice určená a podle toho volit metodiku jejího zpracování. Regulační funkce umožňuje žákům v souladu s cílem vzdělání a zákonitostmi vyučovacího procesu osvojovat si poznatky ve správné logické postupnosti a v didaktické souvislosti. Aplikační funkce u odborných předmětů vychází z úzké návaznosti teorie a praxe. Učebnice má proto zabezpečovat převoditelnost teoretických poznatků a jejich praktické využití. Kontrolní a usměrňovací funkce je založena na využívání vlastní zpětné vazby prostřednictvím kontrolních otázek a úloh v učebnici, které umožňují zjistit, do jaké míry žák učivo pochopil. Tím, že otázky jsou zaměřeny na podstatné prvky učiva, plní nejen kontrolní, ale i usměrňující funkci při studiu. Ze srovnání funkcí učebnice, tak jak je předkládají jednotliví autoři, je zřejmé, že některé funkce se shodují či jsou obdobné (motivační a sebevzdělávací, zpevňovací a kontrolní a kontrolní a usměrňovací, transformační a komunikační). Výběr funkcí bude záležet na různých činitelích (např. typ školy, vyučovaný předmět, věk žáků aj.). 5 LOVEČEK, Aleš a Miroslav ČADÍLEK. Didaktika odborných předmětů [online] [cit ]. Dostupné z: 3

9 1.2 Tvorba učebnice Při tvorbě učebnice je potřeba vycházet především z cílů, kterých má být prostřednictvím učebnice dosaženo, a pamatovat na funkce, které by měla plnit. Nemalou pozornost je třeba věnovat i didaktickým zásadám. Nutnost akceptování didaktických zásad vychází ze skutečnosti, že učebnice jako didaktický prostředek slouží pro potřeby výchovně vzdělávacího procesu. Mezi hlavní didaktické zásady podle Čadílka a Lovečka 6 patří: zásada názornosti zásada uvědomělosti a aktivity zásada soustavnosti přiměřenosti zásada trvalosti Vedle těchto tradičních didaktických zásad bývají dále uváděny zásady např.: zásada vědeckosti zásada spojení teorie s praxí zásada zpětné vazby zásada komplexního rozvoje osobnosti žáka Didaktické zásady na sebe vzájemně navazují, prolínají se, doplňují se a jsou platné pro všechny učební předměty na různých typech škol. Struktura učebnice Tak jako je při tvorbě učebnice nutné vycházet z didaktických zásad, cílů a funkcí učebnice, je potřeba dodržovat i určitou její strukturu. Správně zvolená struktura zjednodušuje žákům orientaci v učebnici a usnadňuje zvládnutí učiva. 6 LOVEČEK, Aleš a Miroslav ČADÍLEK. Didaktika odborných předmětů [online] [cit ]. Dostupné z: 4

10 Podle Obsta 7 jsou strukturní komponenty učebnic tyto: I. Aparát prezentace učiva A. Verbální komponenty 1. Výkladový text prostý 2. Výkladový text zpřehledněný (přehledové tabulky, schémata aj. k výkladovému textu) 3. Shrnutí učiva k celému ročníku 4. Shrnutí učiva k tématům (kapitolám, lekcím) 5. Shrnutí učiva k předchozím ročníkům 6. Doplňující texty (dokumentační materiál, citace z pramenů, statistické tabulky aj.) 7. Poznámky a vysvětlivky (pod čarou, v textu) 8. Podtexty k vyobrazením 9. Slovníčky pojmů, cizích slov aj. B. Obrazové komponenty 1. Umělecká ilustrace 2. Nauková ilustrace (schematické kresby, náčrty, modely aj.) 3. Fotografie 4. Mapy, kartogramy, plánky, plány, grafy, diagramy 5. Obrazová prezentace barevná (tj. použití nejméně jedné barvy odlišné od barvy běžného textu) II. Aparát řídící učení C. Verbální komponenty 1. Předmluva (úvod do předmětu, ročníku) 2. Návod k práci s učebnicí 3. Stimulace celková (podněty k zamyšlení, otázky aj. před ročníkovým učivem) 4. Stimulace detailní (podněty k zamyšlení, otázky aj. před nebo v průběhu lekcí, témat) 5. Otázky a úkoly za lekcí 6. Otázky a úkoly za tématy 7 OBST, Otto. Didaktika sekundárního vzdělávání. Olomouc: Univerzita Palackého, 2006, s ISBN

11 III. 7. Otázky a úkoly k celému ročníku (opakování) 8. Otázky a úkoly k předchozímu ročníku (opakování) 9. Instrukce k úkolům komplexnější povahy (návody k pokusům, laboratorním pracím, pozorováním aj.) 10. Náměty pro mimoškolní činnost (aplikace) s využitím učiva 11. Explicitní vyjádření cílů učení pro žáky 12. Sebehodnocení pro žáky (testy) a jiné způsoby hodnocení učebních výsledků 13. Výsledky úkolů a cvičení (správné odpovědi, správná řešení, aj.) 14. Odkazy na jiné zdroje informací (bibliografie, doporučená literatura aj.) D. Obrazové komponenty 1. Grafické symboly vyznačující určité části textu (poučky, pravidla, úkoly, cvičení aj.) 2. Užití zvláštní barvy pro určité části textu 3. Užití zvláštního písma (tučná sazba aj.) pro určité části textu 4. Využití předsádky (schémata, tabulky aj.) Aparát orientační E. Verbální komponenty 1. Obsah učebnice 2. Členění učebnice na tematické celky, kapitoly, lekce aj. 3. Marginálie (poznámky na okraji stránky) 4. Rejstřík (věcný, jmenný, smíšený) Kromě vhodně zvolené struktury by měla dobrá učebnice ještě dále splňovat další podmínky. Podle Ourody 8 jsou podstatné následující požadavky: Obsah učebnice vyhovuje požadavkům vědeckosti. Učební témata se shodují s tématy učebních osnov. Učebnice poskytují příležitosti pro aplikaci vědomostí. Učivo je přiměřené možnostem žáků a to jak obsahem, tak i rozsahem. Učební celky jsou uspořádané do logických struktur. Didaktická stránka učebnice má zajišťovat, aby byl výklad jednoznačný, stručný, přesvědčivý. Aby byla naplněna zásada názornosti slovní i obrazová. Aby bylo 8 OURODA, Stanislav. Oborová didaktika. Brno: Mendelova univerzita v Brně, 2009, s. 37. ISBN

12 odlišeno základní učivo od ostatního. Tematické celky by měly být uzavřené soubory otázek a úkolů na procvičení a upevnění znalostí. Jazyková stránka učebnice předpokládá užití vytříbené jazykové kultury, vysvětlení neznámých výrazů a přiměřenost z hlediska vývoje slovní zásoby žáků. Technická a estetická stránka učebnice. Důležitá je např. vazba učebnice, aby se nerozpadala, kvalita papíru, velikost písma, řádkování, funkčnost ilustrací a jiné. V neposlední řadě je podstatný i rozsah učebnice. 7

13 Praktická část 2 Tvorba učebního textu Přestože v úvodu, závěru a v teoretické části používám termín učebnice, nejedná se v případě mé práce o tvorbu učebnice v pravém slova smyslu, ale o učební text. Při jeho zpracování byly respektovány požadavky na tvorbu učebnice pouze v omezené míře. Analýzou a syntézou jednotlivých tematických částí jsem vytvořil samostatné kapitoly, a to tak, aby odpovídaly rozpisu učiva studijního oboru L/01 Reprodukční grafik pro média, předmět Odborný výcvik. V první kapitole praktické části objasňuji důvod vzniku učebního textu, jeho pojetí a způsob tvorby. Jsou zde také specifikovány cílová skupina, zařazení učebního textu v rámci výuky a další související informace. Druhou kapitolu pak tvoří vlastní učební text. 2.1 Pojetí a vznik učebního textu Před samotnou tvorbou učebního textu si bylo třeba především ujasnit pro koho a na základě jakých požadavků má být tento učební text zpracován. Dále bylo potřeba určit jeho obsah, rozsah a návaznost na další výuku v odborném výcviku. Při tvorbě jsem vycházel z předpokladu, že jeho pojetí bude spíše výkladové s interaktivními prvky (úkoly pro práci s fotoaparátem), a to především z důvodu velkého množství odborných termínů a technických informací, které je potřeba žákům vysvětlit. Při výběru funkcí učebního textu zmíněných v teoretické části mé práce jsem se zaměřil zejména na informační, transformační, motivační, aplikační, zpevňovací a kontrolní funkci. Učební text je určen pro studenty oboru L/01 Reprodukční grafik pro média studující na Střední škole polygrafické Olomouc. Jedná se o čtyřletý studijní obor zakončený maturitní zkouškou. Forma studia je denní. Digitální fotografie není samostatný předmět, ale je zařazena jako součást výuky odborného výcviku, a to ve 3. ročníku. Časová dotace tohoto tématu je 148 hodin. Téma digitální fotografie přímo navazuje na výuku práce s bitmapovým editorem a je součástí tematického celku bitmapová grafika. V tomto tematickém celku se 8

14 žáci seznamují s tvorbou, digitalizací editací a publikováním fotografií a dalších obrazových prvků. Žáci oboru nacházejí uplatnění jako pracovníci tiskáren, DPD studií, grafických studií, reklamních agentur, nakladatelství a vydavatelství. Ve svém budoucím zaměstnání se takřka s jistotou setkají s digitální fotografií, a proto je nutné jim umožnit získání odpovídajících znalostní a dovedností. Cílem obsahového okruhu předmětu odborný výcvik je získat komplexní soubor vědomostí a dovedností v oblasti reprodukce textu, obrazu a vytváření akcidenčních tiskovin, knih, časopisů, novin, obalů a reklamních materiálů, osvojit si principy a funkce používaných zařízení, strojů a programového vybavení a získat poučení o provádění jejich běžného ošetření a údržby. Výuka oboru vychází ze školního vzdělávacího programu. Impulzem ke zpracování učebního textu byla úprava školního vzdělávacího programu v roce Bylo třeba jej změnit tak, aby odpovídal aktuálnímu vývoji na polygrafickém trhu. Při jeho úpravách se ukázalo, že nezbytnou částí je začlenění digitální fotografie do výuky oboru. Téma bylo začleněno do výuky v odborném výcviku, a to do třetího ročníku. Žáci již mají znalosti a dovednosti potřebné k pochopení učiva a jsou schopni je aplikovat při samotné práci. Obsahem tematického celku bitmapová grafika, ve kterém je digitální fotografie začleněna, je osvojení si znalostí a dovedností v práci s bitmapovou grafikou, osvojení si ovládání grafických programů a ovládání zařízení, jako je osobní počítač, tiskárna, skener a digitální fotoaparát. Jak jsem se již zmínil v úvodu, v současné době není na trhu publikace, která by plně vyhovovala výuce. Největším problémem knih, které jsem při tvorbě učebního textu prostudoval, je přílišná odbornost a rozsáhlost textu. U menších a jednodušších publikací je naopak problém se souvislostí textu a jeho logickým uspořádáním. Po vyhodnocení časové dotace jsem zkonstatoval, že by se teorii neměla věnovat většina prostoru, a proto jsem volil takovou formu zpracování, která by byla jednodušší, pro žáky přístupnější a s praktickými prvky. V učebním textu jsem se snažil vyvarovat složitým definicím a nezabíhat příliš do technických podrobností, které pro pochopení tématu a praktické použití vědomostí a znalostí nejsou nutné. Z vlastní zkušenosti vím, že toto jsou prvky, které na žáky při studiu působí často demotivujícím efektem. Před započetím práce na učebním textu jsem podrobil analýze Rámcový vzdělávací program oboru L/01 Reprodukční grafik pro média. Následně jsem pečlivě prostudoval Školní vzdělávací program Střední školy polygrafické Olomouc, a to v jeho aktuální podobě z roku Metody, které jsem použil při tvorbě učebního textu, byly především práce 9

15 s odbornou literaturou, analýzy RVP a ŠVP, projektové postupy a tvorba textu. Analýzou a syntézou jednotlivých tematických částí jsem vytvořil samostatné kapitoly, a to tak, aby odpovídaly rozpisu učiva. Při tvorbě jsem se snažil držet základních didaktických zásad. Mou snahou bylo vytvořit učební text, který by byl pro žáky snadno pochopitelný, přiměřený, aktivizoval je k činnosti a přitom splňoval obsahovou část učiva. Výsledná podoba učebního textu vychází z mých vlastních zkušeností a vědomostí, z informací získaných studiem odborné literatury uvedené v použité a doporučené literatuře a internetových zdrojů. První verze učebního textu vznikla na počátku roku 2012 a byl experimentálně zařazen do výuky. Tato prvotina obsahovala pochopitelně celou řadu menších nesrovnalostí a nedodělků. Některá témata nebyla dotažena a učební text také prakticky neobsahoval úkoly rozvíjející psychomotorické dovednosti. Přesto si myslím, že jeho zařazení bylo správným řešením, a podle ohlasů žáků byl přínosem. Jako pozitivum uváděli především ucelenost učiva a jeho pochopitelnost. Na konci školního jsem mezi žáky udělal průzkum a získané připomínky a náměty, jako např. zadávání praktických úkolů nebo omezení používání odborných termínů, jsem se snažil zakomponovat do aktuální verze. Pojetí učebního textu, jeho struktura a dělení jednotlivých prvků učebního textu vychází ze vzoru definovaného O. Obstem. Každá kapitola začíná definicí cílů, kterých má být během jejího studia dosaženo. Následuje krátké seznámení s obsahem kapitoly v průvodci studiem. Ten bývá obsažen i u důležitých témat v rámci kapitoly. Jednotlivé části textu jsou systematicky řazeny, a pokud je to možné, logicky na sebe navazují. Součástí textu jsou také otázky k zamyšlení. Na konci každé kapitoly je krátké shrnutí probraného učiva. Ověření splnění učebního cíle je realizováno pomocí kontrolních otázek a úkolů. Kapitola je zakončena pojmy, které jsou důležité k zapamatování. 2.2 Digitální fotografie pro reprodukční grafiky 10

16 DIGITÁLNÍ FOTOGRAFIE PRO REPRODUKČNÍ GRAFIKY Učební text pro obor L/01 Reprodukční grafik pro média Michal Dvořák

17 Obsah Úvodem 1 Základní termíny ve fotografii Clona a clonové číslo Expoziční čas ISO citlivost Expoziční režimy Měření expozice Teorie digitální fotografie Typy digitálních fotoaparátů Parametry obrazu Obrazové formáty a komprese Obrazový formát RAW DSLR digitální zrcadlovka Senzor světlocitlivý snímač Elektronika DSLR Tělo fotoaparátu a jeho součásti Objektivy Vlastnosti objektivů pro DSLR Ohnisková vzdálenost objektivů Obrazové vady objektivů Blesky a další příslušenství Interní, externí a studiové blesky Funkce, parametry a příslušenství blesku Fotografické příslušenství Pár slov závěrem Použitá a doporučená literatura

18 Úvodem Fotografie jako taková má v polygrafickém průmyslu své nezastupitelné místo. Vždyť kdo si dokáže představit například noviny bez fotografií nebo reklamní leták bez obrázků? Jedno letité rčení říká, že správná fotografie řekne často více než tisíc slov. A z vlastní zkušenosti vím, že každého zákazníka přesvědčí mnohem lépe snímek výrobku než jeho sáhodlouhý popis. Dnešním trendem nejen v polygrafii a tiskovém průmyslu je úbytek psaného textu na úkor obrazových materiálů. Je to celkem logické, žijeme v uspěchané době a chceme získat maximální množství informací za co nejkratší čas. I když já sám nejsem přesvědčen o prospěšnosti tohoto trendu, je nutné se mu při práci přizpůsobit. Proto je toto téma pro grafiky tak důležité a v praxi se bez základních fotografických vědomostí a dovedností neobejdou. Sám jsem vášnivým fotografem a přesto, že od mých fotografických začátků se mnoho věcí změnilo, tak základy jsou stále stejné. Velké množství lidí žije v přesvědčení, že k vytvoření dobrého a technicky kvalitního snímku stačí pouze vzít jakýkoliv digitální fotoaparát a jednoduše stisknout spoušť. Jsou toho názoru, že nezáleží na celé řadě parametrů a funkcí, které nám moderní přístroje poskytují. Jednoduše vezmou fotoaparát a fotí. A výsledný snímek? Vždyť na snímku je to, co fotili, a to přece stačí. Ale ono to nestačí. Kvalitní snímek je souhra mnoha faktorů, a aby se fotografie dala použít, například do barevného časopisu, musí splňovat určitá kritéria. Cílem tohoto učebního textu je seznámit vás se základní terminologií, parametry jednotlivých typů fotografických přístrojů, základy fotografické techniky a hlavně pomoci se správným výběrem jejich nastavení a funkcí. Fotografie má své velké kouzlo právě v tom, že fotograf může celou řadu věcí ovlivnit ještě před samotným vytvořením snímku. Úkolem této publikace není naučit, jak fotografovat, to by byl úkol velmi obtížný až nereálný, ale ukázat, že kouzlo fotografie spočívá i v tom, umí-li člověk dokonale ovládat fotoaparát. Pak totiž přestává být někým, kdo pouze stiskne spoušť, ale stává se tvůrcem působivých snímků. Byl bych moc rád, kdyby vám tento učební text pomohl najít cestu k fotografování.

19 1 Základní termíny ve fotografii Cíle Po prostudování kapitoly by čtenář měl být schopen: - vysvětlit základní termíny používané v digitální fotografii - definovat funkce, parametry a veličiny ovlivňující výslednou fotografii - jednoznačně určit vhodnost expozičního režimu v závislosti na situaci - na fotoaparátu nastavit požadované hodnoty - vyhodnotit a doporučit vhodnost nastavení jednotlivých parametrů fotoaparátu Průvodce studiem V první kapitole se budeme věnovat základním pojmům, se kterými se v digitální fotografii setkáte. Věnujte jí prosím pozornost, jde o naprosté základy, bez jejichž znalosti se v dalších kapitolách neobejdete. Ve fotografii, ať už klasické nebo digitální se vyskytují dva základní faktory, kterými je určena podoba a v jisté míře také kvalita fotografie. Jedná se o clonu (clonové číslo) a expoziční čas. Jejich vzájemnou kombinací lze ovlivňovat podobu výsledné fotografie. Bez pochopení jejich podstaty nelze kreativně pracovat s fotoaparátem a využívat všech jeho možností. Tato kapitola nám vysvětlí, jak těmto termínům rozumět a využívat těchto znalostí v praxi. Zároveň se naučíme používat jednotlivé expoziční režimy, manuální nastavení expozice a její kompenzaci. 1.1 Clona a clonové číslo Obraz v digitální fotografii je vytvářen na světlocitlivém čipu. Množství světla procházejícího přes objektiv a dopadajícího na čip je regulováno clonou. Clona je kruhový otvor ve středu objektivu. Podobnou funkci jako clona ve fotoaparátu má i naše oko duhovku, která se zmenší v jasném světle a rozšiřuje v šeru. Podobným způsobem funguje i clona ve fotoaparátu. Clona se skládá z tenkých kovových lamel, které tvoří kruhový otvor v objektivu. V závislosti na volbě fotografa (nebo automatiky fotoaparátu) se kruh zvětšuje otevřená clona, nebo zmenšuje uzavřená clona. Množství světla, které projde clonou, je dáno průměrem otvoru clony a vzdálenosti clony od senzoru (ohnisková vzdálenost) čím je clona dál od čipu, tím méně světla dopadne na čip. K označení clony se používají 1

20 clonová čísla F. Umění správně používat clonu fotoaparátu je základním předpokladem k jeho pokročilému ovládání a je nezbytné pro používání různých expozičních režimů. Při práci se clonou se při výběru její hodnoty používá termín clonové číslo. Clonové číslo Určuje velikost clony. Je to hodnota udávající poměr dopadajícího světla k propuštěnému světlu na snímač. Například clona 16 znamená, že na čip dopadne pouze 1/16 z množství světla přijímaného objektivem. Volbu clonového čísla mají všechny fotoaparáty. Možnosti jejího nastavení jsou různé v závislosti určení a kvalitě objektivů. V praxi platí: čím je méně světla, tím nižší clonové číslo nastavujeme clona se otevírá. Při nastavení clonového čísla platí, že čím vyšší clonové číslo, tím je clona uzavřenější a objektivem prochází méně světla. Hloubka ostrosti Clona kromě množství dopadajícího světla má také významný vliv na výslednou podobu snímku. Možná vám něco říká termín hloubka ostrosti. Hloubka ostrosti určuje, jak budou ostré jednotlivé části snímku, které jsou od sebe v reálném světě vzdálené (např. člověk v popření a krajina v pozadí). Malá hloubka ostrosti znamená, že je ostrý pouze předmět, na který je zaostřeno, a objekty nacházející se v pozadí (nebo i v popředí) jsou rozmazané. Čím jsou objekty v pozadí dál, tím budou rozmazanější. Naopak vysoká hloubka ostrosti nám zaručí, že všechny objekty na fotografii budou (v rámci možností) ostré. V praxi to znamená, že čím nižší clonové číslo, tím větší rozdíl v ostrosti mezi popředím a pozadím. Hloubka ostrosti je ovlivněna i dalšími faktory vzdáleností od cíle, velikostí fotografie, ohniskovou vzdáleností objektivu (čím vyšší ohnisková vzdálenost, tím nižší hloubka ostrosti), atd. Více si o hloubce ostrosti povíme v kapitole expoziční režimy. 1.2 Expoziční čas Expoziční čas je hodnota, která určuje dobu, po kterou na světlocitlivý senzor dopadá světlo z objektivu. V praxi časem označujeme fázi, kdy je otevřena uzávěrka fotoaparátu, která zabraňuje dopadu světla na senzor. Při stisku spouště se uzávěrka na stanovený čas odstraní a na senzor dopadá světlo, které vytvoří výsledný obraz. Tato doba musí být tak dlouhá, aby se stačil obraz zaznamenat, ale aby nedošlo k jeho rozmazání vlivem pohybu. 2

21 Čím je čas delší, tím větší hrozí riziko rozmazání fotografie. Čím je více světla, tím kratší časy jsou potřebné k zachycení obrazu. Ve špatných světelných podmínkách nebo ve tmě se expoziční čas prodlužuje. Expoziční čas se udává ve vteřinách a má rozsah od několika tisícin vteřiny až po minuty. Možnosti volby času jsou závislé na kvalitě fotoaparátu (fotoaparáty nejvyšší třídy umožňují nastavit velmi krátké časy, např. 1/8000 vteřiny). Více o nastavení hodnoty času si povíme v kapitole expoziční režimy. Rozmazání snímku pohybová neostrost K rozmazání (neostrosti) snímku většinou dochází vlivem příliš dlouhého času expozice. Nelze jednoznačně určit, jaká hodnota času je hraniční pro zachycení ostré fotografie bez pohybové neostrosti. Tato hodnota je dána několika faktory pohyb fotografovaného objektu, vlastní pohyb fotoaparátu (třes rukou), použití stabilizátoru, ohnisková vzdálenost objektivu atd. Obecně je za hranici, kdy je člověk schopen zachytit nerozmazaný snímek statického objektu, považována 1/60 vteřiny. Jedná se ale o hodnotu, která nemusí odpovídat skutečnosti, například s použitím stabilizátoru se může čas prodloužit na 1/10 vteřiny). Volba času by měla odpovídat záměru fotografie například u sportovní fotografie volíme co nejkratší čas, aby všechny pohybující se objekty byly ostré ideálně 1/320 vteřiny a méně. Za rozumnou hodnotu, při které je většina běžných fotografií ostrá, můžeme označit hodnotu 1/100 vteřiny. U časů pod 1/30 vteřiny již nelze předpokládat, že snímky budou bez pohybové neostrosti, a je proto nutné zvýšit hodnotu citlivosti ISO viz kapitola ISO citlivost. Další variantou je používat fotografický stativ nebo blesk. Panning švenkování U velmi rychle pohybujících se objektů (např. auto, kolo) jsou již časy potřebné pro jejich vyfocení tak krátké, že je nelze zvolit (např. málo světla). Pomoci nám může panning sledování fotografovaného objektu fotoaparátem. Výsledný obraz potom obsahuje ostrý fotografovaný předmět a rozmazané pozadí. Panning je efektní způsob fotografování, je však velmi náročný a vyžaduje praxi. Otázka k zamyšlení Myslíte si, že rozmazaný snímek je automaticky špatný nebo může mít záměrné rozostření uměleckou hodnotu? Zkuste si nastavit fotoaparát na dlouhý čas a vytvořte pár různých snímků, třeba se vám povede zajímavá a netradiční fotografie. 3

22 1.3 ISO citlivost Hodnota ISO v digitální fotografii udává citlivost senzoru fotoaparátu na světlo. Neovlivňuje citlivost samotného senzoru, ale jak moc bude zesílen signál, který ze senzoru odchází na další zpracování. Čím je ISO citlivost vyšší (signál je více zesílen), tím se elektronika fotoaparátu spokojí se slabším signálem ze senzoru. Princip je podobný přehrávání slabých zvukových záznamů, také si můžete zesílit jejich hlasitost na přehrávači. Citlivost se udává v ISO jednotkách, podobně jako tomu je u klasického filmu. Každá hodnota ISO citlivosti je většinou dvojnásobkem hodnoty předchozí (100, 200, 400, 800, 1600, 3200, 6400). U některých DSLR fotoaparátů se kvůli podrobnějšímu nastavení používají i mezihodnoty jako 1/2 a 1/3 (250, 640, 1250). Zvýšením ISO hodnoty 2x (např. z ISO 200 na ISO 400) potřebuje přístroj k expozici snímku poloviční množství světla. Měnit hodnotu ISO je možné zvláště pro každý snímek. Obecně platí pravidlo, že čím méně je světla dopadajícího na senzor, tím vyšší ISO je potřeba nastavit. Šum v digitální fotografii Obrazový šum je v digitální fotografii velkým problémem. Obsah šumu ve snímku roste se zvyšující se hodnotou ISO citlivosti. Šum se projevuje jako barevné body viditelné v celé ploše snímku, přičemž nejvíce postižena jsou tmavá místa a kontury obrazu (ztráta detailu, nerozeznatelné detaily). Vysoký šum má na obraz degradující charakter dochází ke ztrátě kresby, detailů a také ostrosti. S podobnou problematikou se potýkala také klasická filmová fotografie, ale fotografický šum produkovaný filmem je jiného charakteru a je vnímán jako určitá patina filmu (nepůsobí rušivě, spíše naopak). Oproti tomu digitální šum působí vždy rušivě a má mnohem negativnější dopad na kvalitu snímku. Redukce šumu ve fotoaparátech Digitální fotoaparáty se snaží množství šumu na snímcích s vysokou citlivostí ISO redukovat pomocí různých odšumovacích filtrů. Tyto filtry většinou sice částečně odstraní ze snímku šum, ale pouze za cenu velké ztráty detailů a kresby. Lépe je redukci šumu v menu úplně vypnout nebo nastavit na minimální hodnotu. Protože v polygrafii vždy počítáme s úpravami fotografií v počítači, je lépe tyto úpravy nechat až na specializovaný program. 4

23 Používání ISO citlivosti v praxi Při volbě ISO platí zásada vždy nastavovat co nejnižší hodnotu, jakou nám situace a hlavně světelné podmínky dovolí. Prakticky žádný ze současný DSLR fotoaparátů a také většina kompaktů a EVF nemá problém se šumem v nízkých hodnotách (ISO 200 a méně). Ve vyšších ISO 400 a 800 se však situace zásadně mění. Kompakty a EVF již produkují na fotografiích velké množství šumu a kvalita snímků rapidně klesá až k hranici použitelnosti (liší se individuálně podle typu přístroje). Naproti tomu u DSLR jsou tyto hodnoty ISO stále ještě bez problému použitelné šum je sice v obraze přítomen, ale nemá rušivý charakter. U ISO 1600 již snímek obsahuje větší množství šumu, ale snímky jsou stále použitelné a ISO 3200 a více se používá spíše jako nouzové řešení (opět to není pravidlo, záleží na spoustě dalších parametrů). Přestože i na velkém množství kompaktních fotoaparátů lze nastavit ISO 1600 a více, výsledné snímky jsou absolutně nepoužitelné (buď obsahují tak velké množství šumu, že nejde rozeznat kresba fotografie, nebo jsou tak uměle odšumělé, že postrádají jakékoliv detaily, a snímek vypadá jak špatná malba). I když zvýšením ISO citlivosti vždy dochází ke snížení kvality snímku, je často nutné. Důvodem je nedostatek světla (špatné světelné podmínky) při pořizování snímku. Už víte, že při fotografování z ruky udrží běžný člověk čas 1/60 vteřiny, ale velmi často nastane situace, kdy není dost světla na expozici (vyfocený snímek by byl tmavý a nepoužitelný). Pokud nemůžete snížit clonové číslo (snímač by potom potřeboval k záznamu méně světla) a nemůžete prodloužit expoziční čas (delší čas = pravděpodobná neostrost), je zvýšení ISO citlivosti jediným řešením. V praxi to znamená, že čím méně je světla, tím vyšší hodnotu ISO je třeba nastavit. Zvýšení ISO citlivosti je obvykle jediným způsobem, jak zachytit snímek nerozmazaný. Automatické ISO Všechny současné fotoaparáty mají funkci automatické nastavení ISO citlivosti. V automatickém režimu fotoaparát sám podle světelných podmínek volí hodnotu ISO tak, aby expozice snímku proběhla správně. Problém je v tom, že automatika nevytuší váš fotografický záměr. Může tak nastat například situace, že fotíte noční snímek ze stativu a nehrozí pohybová neostrost, ale automatika zvedne hodnotu ISO a tím zbytečně zvýší šum. Proto je dobré znát, kde v menu fotoaparátu máte volbu Auto ISO, tu deaktivovat a ISO nastavovat ručně v závislosti na světelných podmínkách, expozičních možnostech a záměru. 5

24 ISO sensitivy auto control Některé DSLR přístroje mají užitečnou funkci, která umožňuje fotoaparátu nastavovat ISO automaticky, ale pouze na základě parametrů, které si uživatel sám určí maximální ISO a expoziční čas, při kterém se ISO zvýší. Otázka k zamyšlení Před příchodem digitální technologie se snímky zhotovovaly z fotografického filmu. Dokázali byste říci, jestli film trpěl více šumem než digitální snímky? 1.4 Expoziční režimy Průvodce studiem Na předchozích stranách jsme si představili 3 parametry, které jsou pro vytvoření snímku zásadní. Pokud jim již rozumíte, můžeme postoupit k expozici. Expozice je vlastně samotné vytvoření snímku na světlocitlivém čipu fotoaparátu. Jednotlivé formy expozice si představíme dále. Princip měření expozice Vyfocení snímku vždy předchází nastavení 3 základních hodnot clony, expozičního času a ISO citlivosti. Jejich hodnoty určují výslednou podobu snímku. Vzájemnou kombinací nastavení těchto parametrů lze fotit v různých světelných podmínkách a v různých fotografických situacích. K tomu, aby tyto hodnoty byly nastaveny správně, provádí fotoaparát měření expozice. To funguje buď automaticky, poloautomaticky, nebo ručně (vlastní volbou fotografa). Automatický režim obsahují všechny digitální fotoaparáty, ostatní dva režimy pouze ty pokročilejší (DSLR, elektronické zrcadlovky a některé kompakty). Expozičních režimů je v zásadě šest a liší se především možností zásahu fotografa do procesu expozice a koncepce snímku. Plná automatika Automatický režim označovaný na fotoaparátech jako AUTO. Tento režim obsahují všechny fotoaparáty. V režimu plné automatiky přebírá procesor odpovědnost za všechna nastavení fotoaparátu. Fotoaparát sám provede nastavení všech hodnot nutných ke správné expozici a zvolí jejich kombinaci tak, aby výsledná fotografie byla ostrá. Na většinu voleb 6

25 v nastavení nemá uživatel vliv (vysunutí blesku) a nemůže je změnit. Plná automatika bez problémů funguje při standardních světelných podmínkách a scénách. Selhává ale při z fotografického hlediska složitých situacích (rychlý pohyb, málo světla, západ slunce, noční snímky, nemožnost použít blesk). Limitující je zejména automatické používání blesku při slabém světle integrovaný blesk má dosah 2-3 m a není schopen osvětlit vzdálené předměty, zároveň jeho použití může zničit atmosféru snímku (koncerty, noční snímky). Použití plné automatiky lze doporučit pouze v situacích, kdy není čas fotoaparát nastavovat. Scénické režimy V případě scénických režimů se jedná v podstatě také o plnou automatiku, kdy si vše sám řídí procesor fotoaparátu, ale s použitím nastavení, které ovlivní výslednou podobu snímku. Uživatel si vybere scénický režim (co fotografuje), ten je na většině fotoaparátů zobrazen piktogramem. Vybraná scéna určuje fotoaparátu, jaké vlastnosti snímku jsou klíčové (rychlost závěrky, sytost barev, zákaz použití blesku, nízká hloubka ostrosti, použití redukce červených očí, způsob ostření, atd.). Správně zvolená scéna může zásadně ovlivnit kvalitu výsledné fotografie. Scénické režimy obsahují všechny fotoaparáty a jejich počet se liší podle typu fotoaparátu. Obecně nejvíce jich obsahují kompaktní fotoaparáty a elektronické zrcadlovky, DSLR používají většinou pouze ty základní. V následujícím textu jsou popsány ty nejpoužívanější. Bez blesku: při fotografování nebude použit blesk. Tento scénický režim je velmi důležitý, protože na řadě míst je fotografování s bleskem zakázáno a také ho nelze použít např. při nočních snímcích. Portrét: automatika nastaví nízké clonové číslo, které zaručí, že portrétovaný objekt bude ostrý a pozadí rozmazané. Také posune barevné podání snímku do teplejších tónů. Pokud se používá blesk, tak s předbleskem proti efektu červených očí. Pokud má fotoaparát detekci úsměvu, tak bude zapnuta. Noční portrét: fotoaparát počítá s tím, že fotografovaný objekt je tmavý a pozadí je slabě osvětleno. Používá blesk pouze k osvětlení fotografovaného objektu a nepřebíjí světlo z pozadí. Expoziční čas může být velmi dlouhý je vhodné použít stativ. Krajina: určený pro krajinářskou fotografii. Používají se vysoká clonová čísla co nejvíce objektů na fotografii by mělo být ostrých. Dále fotoaparát nastavuje vysokou sytost barev a kontrast. Blesk je zakázán. 7

26 Makro: režim určený pro fotografování detailů. Automatika nastaví ostření na co nejkratší vzdálenost. Hloubka ostrosti je díky nízkému clonovému číslu malá. Většinou se používá blesk. Sport: vhodné pro focení rychlých, dynamických situací. Automatika nastaví co nejkratší čas nutný k ostrému zachycení objektu i za cenu vysokého šumu (vysoké ISO). Používá se také kontinuální způsob ostření sledování objektu a plynulé přeostřování. Poloautomatické režimy Všechny DSLR a většina kvalitnějších kompaktů je vybavena poloautomatickými režimy. V těchto režimech nechává automatika některé volby na uživateli a některé nastavuje sama. Používáním poloautomatických režimů fotograf dostává možnost přizpůsobovat snímek podle svých představ a přitom se může spolehnout na automatiku fotoaparátu, která mu pomůže nastavit ostatní hodnoty. Tato nastavení však může uživatel libovolně měnit. Při tvůrčí fotografii si většinou vystačíme s poloautomatickými režimy, situací, kdy je potřeba fotoaparát nastavit manuálně, je relativně málo. Poloautomatické režimy označujeme písmeny P, A, S a volí se většinou otočným voličem na těle fotoaparátu (DSLR a EVF), popřípadě v menu (kompaktní fotoaparáty, levnější EVF a DSLR). Poloautomatický režim P Podobný plné automatice fotoaparát si sám nastaví clonu a čas. Rozdíl spočívá v tom, že uživatel si sám nastaví ostatní parametry snímku především ISO citlivost, ale také použití blesku, parametry obrazu, způsob ostření, měření expozice, vyvážení bílé atd. Je vhodný pro většinu obyčejných fotografií bez cíleného záměru. Poloautomatický režim A (priorita clony) Uživatel si nastaví clonu (clonové číslo) a ISO (citlivost snímače), automatika fotoaparátu potom dopočítá expoziční čas podle množství světla. Tento režim je vhodný při práci s hloubkou ostrosti. Čím je clonové číslo menší, tím je nižší hloubka ostrosti a naopak. Bez práce s hloubkou ostrosti se nelze v tvůrčí fotografii obejít, je základem fotografování portrétů, makro fotografie a krajinářské fotografie. Velmi důležitá je také při reklamní fotografii ve studiu, kde je nutné nastavit vysokou hloubku ostrosti, aby bylo možno snímky bez problémů maskovat (odstranit pozadí). 8

27 Poloautomatický režim S (priorita expozičního času) Uživatel si nastaví expoziční čas a ISO (citlivost snímače), automatika fotoaparátu potom dopočítá clonu (clonové číslo) podle množství světla. Používání režimu předvolba času je vhodné tehdy, pokud potřebujete přesně určit čas, po který je snímek exponován. Typickým příkladem je fotografování rychlého pohybu zde je nutné nastavit velmi krátký čas např. 1/320 vteřiny, aby byl fotografovaný objekt ostrý (zmrazení pohybu expozice je tak rychlá, že i když se objekt pohybuje rychle, není na snímku rozmazaný). Opačný případ je např. focení tekoucí vody je třeba nastavit dlouhý čas, třeba 2 vteřiny, aby výsledný snímek měl patřičnou atmosféru. Manuální režim M Manuální režim umožňuje uživateli plně ovládat veškerá nastavení fotoaparátu určující výslednou podobu snímku clonu, expoziční čas a citlivost ISO. Automatika fotoaparátu v tomto režimu funguje pouze jako pomocník (měření expozice) a má doporučující charakter. Toto nastavení se používá především ve chvílích, kdy automatika selhává a není schopna správně nastavit expozici, a potom v případech, kdy by fotograf nebyl schopen záběr s jejím použitím vůbec realizovat (noční snímky, focení v protisvětle, použití více blesků atd.) Otázka k zamyšlení Co myslíte, který režim je v praxi nejpoužívanější? Asi tušíte, ale zkuste si položit otázku, zda je to správný postup. Neměl by fotograf mít plnou volbu nad funkcemi svého přístroje? Udělejte si pokus a vytvořte portrétní fotografii na osvětleném náměstí v režimu portrét a noční portrét. Jsou snímky hodně rozdílné? 1.5 Měření expozice K tomu, aby fotoaparát dokázal správně vyhodnotit, jaké množství světla má dopadnout na senzor, jakou clonu a expoziční čas použít, je nutné změřit expozici. V současnosti se používá takřka výhradně automatické měření expozice fotoaparátem. Není to jediný způsob, ale v naprosté většině případů funguje bez problémů. Automatika přístroje má však své limity, se kterými musí fotograf počítat, a proto je někdy nutné expozici upravit nebo manuálně nastavit. 9

28 Automatické měření expozice Většina současných fotoaparátů má několik způsobů měření expozice. Tyto se liší plochou, ze které fotoaparát počítá výslednou expozici od celého snímku až po bodové měření. Použití různých metod měření je závislé na prostředí, světelných podmínkách, situacích a tvůrčím záměru. Fotoaparáty rozdělují obraz do několika částí, ze kterých jsou potom určeny hodnoty expozice. Maticové měření expozice Základní měření expozice obraz je rozdělen do několika částí a porovnáván s databází známých snímků. Po srovnání je určena vhodná expozice snímku. Vhodné pro běžné fotografie, standardní osvětlení a scenérie. Nevhodné pro protisvětlo, noční snímky, západ slunce, vysoce kontrastní snímky. Z celé plochy snímku se zdůrazněným středem Je podobné maticovému měření, expozice se počítá z celého snímku, ale nejdůležitější je střed snímku (ten musí být správně exponován). Vhodné pro produktovou fotografii, portréty, protisvětlo. Nevhodné pro běžné fotografie, reportážní fotografie. Ze středu (středové) Expozice se počítá pouze ze středu fotografie (v objektivu je zóna definována kolečkem nebo rámečkem cca 8% plochy snímku). Zbytek snímku je ignorován. Vhodné v omezené míře pro fotografování detailu a v protisvětle, k měření jasu. Nevhodné pro většinu snímků, v běžné praxi příliš nenajde využití. Z bodu (bodové) Expozice se počítá pouze z velmi malé části snímku středového bodu (v objektivu je zóna definována malým kolečkem cca 2% plochy snímku). Zbytek snímku je ignorován. Vhodné k měření jasu konkrétního místa fotografie. Nevhodné pro většinu snímků, v běžné praxi příliš nenajde využití. Kompenzace expozice Při fotografování často dochází k situacím, kdy výsledný snímek vytvořený na základě automatického měření expozice je příliš tmavý (podexponovaný), nebo naopak světlý (přeexponovaný) a je potřeba proto expozici upravit. K těmto úpravám expozice slouží funkce kompenzace expozice. Rozumíme tím posun nastavení expozice oproti hodnotám, které určila expoziční automatika. Možnosti nastavení kompenzace expozice se liší podle kvality čipu kvalitnější a větší čipy umožňují nastavit větší hodnoty. Při kompenzaci expozice se pracuje 10

29 s hodnotou EV (Exposition Value). Zjednodušeně řečeno je to hodnota udávající množství světla na fotografované scéně. Kompenzace expozice může být do kladných +EV nebo záporných -EV hodnot a mění se po 0,3 EV. Pokud nastavíme kompenzaci -0,3 EV (neboli - 1/3 EV), výsledný snímek bude o 1/3 tmavší. Důvodem je to, že na snímač bude propuštěno o třetinu méně světla. V praxi to znamená, že výsledný snímek bude tmavší než ten, který by byl exponován na základě automatické expozice. Pokud by snímek, který vytvoří automatika, byl příliš tmavý, je nutné naopak nastavit kompenzaci na +0,3 EV (popřípadě více). Na většině fotoaparátů je možné nastavit kompenzaci -3 EV až +3 EV. Obecně platí pravidlo, že lépe je snímek mírně podexponovat (-1/3 EV), než mít snímek přeexponovaný. Bracketing (automatická kompenzace expozice) Funkce fotoaparátu umožňující automatické vytvoření několika snímků s rozdílnou kompenzací expozice po hodnotách určených uživatelem (např. 5 fotografií se změnou expozice o 1/2 EV). Jedná se o velmi praktickou funkci, která ušetří spoustu času se správným nastavením expozice. Průvodce studiem První kapitolu máte zdárně za sebou. Přestavili jsme si základní termíny používané v digitální fotografii. Chápu, že šlo o téma celkem náročné a pro někoho možná složitější na pochopení. Ale většina termínů vám bude jasnější, když si vezmete do rukou fotoaparát a zkusíte si je nastavit. Přijdete na to, že jsou vlastně logické a jeden vychází z druhého. Shrnutí Základní pojmy v digitální fotografii jsou clona a expoziční čas. Clona určuje množství světla, které dopadne na senzor, a také určuje hloubku ostrosti. Expoziční čas ovlivňuje dobu, po kterou je snímek exponován. Při příliš dlouhém času expozice dochází k pohybové neostrosti. Vzájemnou kombinací clony a expozičního času fotograf ovlivňuje výslednou podobu snímku. Dalším důležitým termínem je ISO citlivost snímače na dopadající světlo. Častým problémem snímků je vysoká míra obrazového šumu. Fotograf by měl znát možnosti svého přístroje a znát postupy, jak šum omezit. Existují různé způsoby expozice snímku a pro různé situace je potřeba použít vhodný režim. Všechny fotoaparáty obsahují plně automatický režim expozice, ale poloautomatické a manuální režimy jsou obsaženy pouze v technicky vyspělejších přístrojích. Automatická expozice umožňuje 11

30 pracovat se scénickými režimy, které ovlivní výslednou podobu snímku. Pokud je výsledný snímek špatně exponovaný, je možné expozici manuálně upravit pomocí její kompenzace. Kontrolní otázky a úkoly 1. Popište, co je to clona, clonové číslo, hloubka ostrosti a expoziční čas. 2. Objasněte, jakým způsobem zle omezit pohybovou neostrost na fotografiích. 3. Definujte pojem ISO citlivost. 4. Na fotoaparátu demonstrujte nastavení požadovaných hodnot. 5. Vyjmenujte expoziční režimy a popište, v čem se liší. 6. Objasněte rozdíly mezi jednotlivými způsoby měření expozice. Pojmy k zapamatování - Clona a clonové číslo - Hloubka ostrosti - Expoziční čas - Pohybová neostrost - ISO citlivost - Obrazový šum - Expoziční režimy - Scénické režimy - Měření a kompenzace expozice 12

31 2 Teorie digitální fotografie Cíle Po prostudování kapitoly by čtenář měl být schopen: - vyjmenovat a popsat jednotlivé typy digitálních fotoaparátů - demonstrovat rozdíly v nastavení teploty bílé barvy - popsat parametry, které ovlivňují výsledný snímek - vybrat vhodný přístroj pro profesionální práci - vysvětlit pojem obrazový formát a komprese - předvést nastavení digitální fotoaparátu na parametry vhodné pro další zpracování fotografie v počítači - vyjmenovat výhody formátu RAW - využívat výhod formátu RAW při samotném fotografování Průvodce studiem Teorie digitální fotografie je důležitá, pro vás bude zásadní znát, se kterými fotoaparáty se můžete v praxi setkat a jaké jsou jejich parametry a možnosti. Ne každý fotoaparát disponuje všemi funkcemi potřebnými k profesionální práci a některé jsou zcela nevyhovující. V následující kapitole si ukážeme výhody a nevýhody jednotlivých typů přístrojů a osvětlíme si jednotlivé parametry, se kterými se při nastavování přístroje můžete setkat. Věnujte následujícím řádkům prosím pozornost, jejich pochopení vám velmi pomůže například při výběru vhodného fotoaparátu. 2.1 Typy digitálních fotoaparátů Digitální kompaktní fotoaparát Digitálními kompakty rozumíme jednoduché fotoaparáty malých rozměrů a kompaktním tvarem. Jedná se o nejrozšířenější a nejpočetnější skupinu digitálních fotoaparátů. Prakticky každý člověk se s těmito fotoaparáty v životě setkal. Vycházejí z kinofilmových fotoaparátů a důraz je zde většinou kladen na cenu a jednoduchost obsluhy. Dle určení a použití bývají vybaveny optickým nebo digitálním zoomem, průhledovým 13