Kázání o tom, kterak starozákonní Jób k myšlence na vzkříšení přišel

Transkript

1 Kázání o tom, kterak starozákonní Jób k myšlence na vzkříšení přišel Jób 13,24 a 14,7 15 Jak jsem si to sice napsal, ale jak bych to nikdy nekázal (pro počet myšlenek, délku úvah i formát) I. Příprava textu ke kázání verš 13,24 14,7 14,8 14,9 14,10 14,11 14,12 Hebrejský MT a jeho (můj tž) český překlad ל מ ךה פ נ י ך ת סי ת י י וי ת חי שי ' נ י לי אוי ' ל ך Proč [za jakým účelem] skrýváš svou tvář? A proč pokládáš mě Jóba za svého nepřítele? כי י ש ל ע ץ ת קי ו ך אםהי כ ית וי וו י ח ל י ף וי י נ קי תו ל א ת חי ד ל Vždyť strom má ještě naději 1, že i kdyby byl podťat, přece nezahyne a že jeho výhonky nepřestanou růst, א םהי זי ק י ב א י ץ ש יי שו ו' ע פ י י מו ת ג זי ע ו že i kdyby jeho kořen v zemi zvetšel a na prach kdyby se rozpadl pařez jeho, který odumřel, מ י י ח מ י ם י פי י ח וי ע ש ך ק צ י י כי מוה נ ט ו jakmile ucítí vodu, opět vypučí a jeho úroda bude jako úroda mladého stromu [ev. štěpu]. וי ג ' י י מו ת ו י ח ל ש ו י גי ו ו א ם וי א י ו A(le) zemře-li muž a rozpadne-li se? / Když zahyne člověk, tak po něm nezůstane nic? א זי לוהמ י ם מ נ י הי ם וי נ ך י י ח י ' וי י ' ש Jakoby se vypařili 2 ze mě moře [resp. z mého moře]; / jakoby vyschla 3 řeka a zmizela docela! A tak muž 4 ulehne a nevstane! / Pokud budou trvat nebesa, pak se neproberou! / Ze svého spánku neprocitnou! וי אי ש ש כ ' וי ל אהי קום ע ה בלי תי ש מי ם ל א י קי צו וי ל אהי ו יו מ שי נ ת ם מ י י ת ב שי או ל ת צי פ נ נ י ת סי ת י י נ י ע ה שו' א פ ך ת ש י ת ל י ח ק וי ת זי כי י נ י 14,13 1 I. Překlad vychází z toho, že v hebrejštině chybí sloveso mít(i), které tudíž musí být nahrazováno buďto tvarem slovesa být(i), anebo větnou konstrukcí (zvl. vazbou); tu ovšem vyvstane další problém, že totiž v hebr..י ש jéš neexistuje sloveso být(i) coby spona, pročež zde musí být použita částice vyjadřující existenci něčeho II. Doslovněji by překlad zněl: Vždyť je pro strom [ještě] naděje Nabízí se ovšem přeložit oním Halíkovský mottem / zvoláním: Stromu zbývá naděje III. Slučí se poznamenat, že starým Hebrejcům nebylo vlastní to, co je vlastní nám Indoevropanům (a naší konzumní kultuře zvl.), že bytí v sobě vždy již nese potřeba vlastnit jiné bytí a zároveň, že každé jsoucno již někomu patří Tomu se hebrejština, která ví, že vše je toliko od Boha, vyhýbá. Být(i) být(i) vlastněn 2 Ekvivalent pro použité sloveso, jež dosl. Znamená zmizet(i). 3 Překlad je obtížný, neboť hebr. zde básnicky kupí synonyma. Zde konkrétně se ovšem vyskytuje slovní hříčka: zde použitý termín: jecherev ' ח י,י od kořene ch-r-b ח-י-', který může znamenat 1. buď vysychat, osychat, (o)korat, anebo 2. ležet v troskách, ničit, pobít v sobě totiž nese ozvuk samostatného podstatného jména cherev ' ח י meč, a tudíž zřejmě kráčí o básnickou metaforu násilné smrti (mečem). 4 Plurál sloves užívaných v dalších větách téhož verše ukazuje na zákeřnost hebr. výrazu muž íš י ש,א neboť toto slovo může znamenat jak konkrétního muže, tak ovšem být obecným označením neurčitého podmětu (nějaký) člověk, (někdo) se, srov. něm. der Mann a man.

2 14,14 14,15 Kéž 5 dáš, abych měl v šeólu 6 úkryt. / Kéž mě uschováš až dokud nepřejde tvůj hněv! / Kéž bys mi a pro mě stanovil čas, kdy se na mě rozpomeneš! א םהי מו ת ג ' י ך י חי י ך כ להי י מ י צי ' א י א י ח ל ע ה בוא ח ל י פ ת י Zemře-li člověk, cožpak znovu ožije? Po všechny mi vyměřené dny tudíž budu čekat, dokud nebudu vystřídán a proměněn! ת קי י א וי א נ כי א ע נ ך לי מ ע שך י י ך ת כי ס ף Jednou zavoláš (mé jméno) 7 a já ti odpovím, protože se ti zasteskne po díle tvých rukou! II. Vlastní příprava ke kázání»milé sestry a milí bratří!«neděle na konci církevního roku 8 výběrem biblických perikop i celkovým svým vyzněním orientují naši mysl k tomu, aby uvažovala nad Božím soudem a očekávala Krista, který při svém druhém příchodu [ ] přijde soudit živé i mrtvé, jenže Boží soud má dvě roviny, přičemž jedna je tu akcentována hodně, ale druhá se teď ani jindy v církevním roce tolik nezmiňuje. Přitom vedle obecného Božího soudu na konci časů poslední soudu církev vždy učila a připravovala křesťany též na docela konkrétní Boží soud na konci života každého jednotlivce při smrti. 9 Tomu bych se chtěl nyní za pomoci Jóbových slov věnovat V celé Bibli nenajdeme krom Ježíše Krista samozřejmě! většího trpitele, než je starozákonní Jób. V celé Bibli nenajdeme člověka, který by si tíhu Božího soudu uvědomoval více něž Jób, na koho by Boží soud doléhal tíživěji nežli na Jóba Starozákonnímu Jóbovi mělo být dáno pocítit a poznat, že tím, co u Božího soudu rozhoduje o vině a nevině člověka, nejsou jeho skutky, třeba sebezbožnější a s největší láskou konané, nýbrž a jedině člověkův vztah k Bohu Že nakonec nejde jen o to usvědčit člověka z jeho konkrétních hříchů, ale především o to usvědčit a odsoudit to mnohem horší zlo, jež se zatím skrývá a které se skrze konkrétní lidská provinění projevuje: a co je (nejen v knize Jób) personifikováno jako prokurátor u Boží soudu, kterým je anděl-ďábel satan 10 Jób si původně žil jako přebohatý orientální šejk, který měl obrovská stáda, mnoho domů a kupu již dospělých dětí (na orientální svět poněkud nečekaně s jednou ženou?) vlastně mu alespoň po materiální stránce nechybělo nic klidně mohl propadnout buď hříšné konzumní 5 V hebr. je přací částice mí מי kéž! shodná s tázací částicí kdo?, v hebr. je tak každé přání zároveň otázkou po tom, kdo takové přání splní, ba až voláním (snad až modlitbou) k takovému osobnímu (!) protějšku, a naopak, každá otázka po někom je přáním se s ním setkat, toho někoho nalézt 6 Termín pro nepřeložitelnost nepřekládám; hebr. שי אול šeól je metaforickým termínem pro (ne)život po smrti, jednak znamená totéž o tolik, co hrob, jednak ovšem podsvětí vůbec. V pozadí je představa jino-světa mrtvých, kam člověk zmizí, když je po smrti ukryt před světem živých v hrobě. Hrob proto byl pro Hebrejce vždy již nečistým a znečišťujícím místem. Kdo však může člověka uchovat a ukrýt ho tak před rozkládající nicotou tohoto (ne)světa podsvětí? Ovšemže jedině Bůh! 7 Hebr. kořen ק-י-א q-r- totiž znamená vedle volat i nazvat jménem, pojmenovat. 8 Text byl určen na předposlední neděli církevního roku, resp. k 33. neděli cyklu A Ekumenického lekcionáře. 9 Jedná se však o jeden a tentýž Boží soud, který 1. Je prvně viděn jako dva rozdílné časové okamžiky tedy z hlediska pozemské časovosti a časnosti: jednou jako bod Ω (ó-mega) dějin celého světa, podruhé jako naše vlastní smrt (resp. konkrétní smrt konkrétního člověka). 2. Je nakonec viděn jako jediný soud tedy hlediska (Boží) nebeské věčnosti a mimočasovosti, bez-časí: kdy je každý člověk po své smrti hned souzen Božím posledním soudem na konci časů. 10 Hebr. termín sátán ש ט (resp. v knize Jób se členem, aby se ukázalo jednak na jeho personifikaci, jednak na toho jednoho konkrétního: has-sátán ש ט (ך je odvozen os slovesa s-t-n ש-ט- brojit, (o)sočit, (ob)žalovat.

3 poživačnosti, anebo rádoby zbožnému postoji prosperity gospel ( Asi věřím správně když mi Bůh tolik žehná ), ale nepropadl ani jednomu, naopak ještě preventivně obětoval za své děti, u nichž tušil (čtenáři je to dílem náznaky, dílem mezi řádky vylíčeno o dost jasněji) nějakou tu malou míru modlářství při jejich společných téměř opulentních orientálních hodokvasech Jakoby tu kristovsky (?) byl zcela pro druhé, vždyť ani nečtěme o tom, že by spáchal nějaký ten řečeno theologickým jazykem časný hřích vždyť a však ho i Hospodin dává ďáblu za vzor :-) Čtenář ovšem mezi řádky vyčte a má si domyslet (!), že Jóbova víra v Boha se více než vírou žitou stávala vírou magickou (proto preventivní oběť za děti, jakoby působila již jen tím, že je obětována 11 ), že z Jóbova života plného starostí o jiné věci se postupně vytrácel ten nejzákladnější vztah lidského života: z jeho víry se tak stávalo přesvědčení, jeho víra přestávala být bytostnou důvěrou vůči Bohu Jób byl ve své víře ukolébán Až přišla krize! Až se stalo neštěstí! Až se do Jóbova života prolomil (pra)chaos v nesmyslu utrpení! Až se (mu) mělo zase ukázat, na jakých základech stojí a musí stát jeho víra! Jób přišel o všechno a to nejen ve smyslu materiálním, ale a mnohem spíše ve smyslu personálním: Ta tam nebyly jen stodoly, ovce, kozy nebo velbloudi nýbrž i služebníci, a především celá rodina až na manželku ovšem! Blbá náhoda šílené neštěstí; zřítil se dům a všichni potomci mrtví! Hrozivé utrpení duše! Jenže pak přišlo ještě i utrpení těla! Hrozivá nemoc: půl lepra, půl lupenka téměř jako nejtěžší podoba nemoci motýlích křídel 12 Zlořeč Bohu a zemři!, 13 zbláznila se manželka, až se vkrádá šílená otázka, nebylo-li by lépe, kdyby zemřela, kdyby Jób zemřel, kdyby každý nesmírně trpící člověk zemřel 14 Kde byl v Jóbově krizi Bůh? Kde je Bůh v lidském utrpení? A kde je naděje? 15 Profesor Heller vždy řík(áv)al, že: Kniha Jób je biblická filosofická novela o tom, proč trpí spravedliví. Dávám mu za pravdu: historický člověk zanonymizovaný tzv. mluvícím jménem zde ustupuje do pozadí, aby vyniklo to podstatné; lze to však říci i obráceně: To podstatné, co vede k tomu, aby člověk v utrpení neztratil smysl bytí a žití, je jen jedno, a tudíž stále totéž Jméno Jób je tedy mluvící jméno Í(j)jóv יו',א jakoby již v něm samém byly zvuko- malebně slyšet nářky íííííí a jau možná od kořene א-י -' -j-b (ev. א- ו-' -v-b) být (po)stižen, být א י א ' otázkou: vydán (nepříteli), takže pan Postižený (?), možná však jde o jméno, které je É(j) av? Kde je otec / Otec?, což lze pochopit ironicky Kdepak je ten někdejší otec veliké domácnosti orientální šejk?, ale také a spíše nábožensky Kde je / byl Bůh Otec?, Proč Bůh otec mlčí? Proč nic (?) / něco neudělal? 16 A tím se již dostáváme k našemu textu, který patří k první polovině knihy 17, jíž tvoří jeden veliký dialog, kdy Jóba oslovují / osočují / obviňují (jakoby ústa nebyla jejich, nýbrž satanova), Jób jim pak na jejich řeči odpovídá. Je zvláštní pozorovat, jak se z někdejších Jóbových přátel, kteří přišli, aby Jóba potěšili a aby s ním nesli jeho utrpení, snadno stávají ti, kdo přilévají olej do ohně, když místo to, aby k Jóbovu utrpení mlčeli aby mlčky byli s trpícím pod vlivem צ פ י (ne)přítele Jóvovy řeči začínají mluvit, a že mluví zle Náš text je součástí reakce na řeč 11 K tomu ovšem srov. dodnes přetrvávající a žel oficiálně dogmatizované pojetí Svátostí v římském katolicismu, které prý působí ex opere operato parafrázuji: z provedení samotného činu, jen když se mu neklade (aktivní) odpor Dnes, když alespoň něco víme o psychosomatice, se myslím nemůžeme divit, že šílené utrpení mysli vede k šílené nemoci těla Jedno může být a bývá důsledkem druhého. Ono se to Jóbovo onemocnění moderně řečeno zdá být autoimunitní chorobou. 13 Jób 2,9. 14 Ďábelské pokušení zkřivit milosrdenství až k asistované sebevraždě eutanázii, prý dobré smrti, jak to my lidé někdy eufemisticko-sarkasticky říkáváme 15 K celé této části srov. 1. až 3. kap. Jóba. 16 V tomto kontextu je pozoruhodné, jak je Jóbova otázka personální, jak volá po konkrétním TY, konkrétního nebeského otce neklade ovšem takovouto jóbovskou otázku a nevolá takto mnoho trpících: To je ono Bože Otče, (jsi-li) pomoz mi! atp. atheistů a agnostiků Protikladem pak je obecné (paradoxní?) Kristovo obecné (z)volání z kříže: Bože můj, Bože můj, proč si mě opustil? (Mt 27,46) Ten, kdo nějak věří v Boha, anebo alespoň víru v daný okamžik nepopírá, má v utrpení najednou často Otce; kdežto Boží Syn, který zná Otce jednou v největším utrpení kříže mluví obecněji tak, aby se z jeho výpovědí a voláním mohl identifikovat každý trpící člověk. 17 Jób kap. 4. kap. 26.

4 Cófar ha-ná amát Cófara z Námatu, tedy Cvrdlikače Líbeznického, jak Heller ך נ ע מ ת překládal. Cófarova řeč zabírá celou 11. kapitolu, pročež Cófar Jóba obviňuje jednoduše z toho, že je kecal, že pro samé utrpení si nevidí do úst (v. 1). Argumentuje se tu tím, že svrchovaný Pán Bůh, přece netrestá bezdůvodně čímž se mimoděk (!) říká, že vlastně každé lidské utrpení je Božím trestem a že milý Jób zkrátka nějak zhřešit musel, i když neví jak, kdy ani kde Nakonec přijdou slova nejšílenější, kdy (ne)přítel již nemá pro Jóba žádnou naději a vysvětluje mu, že pokud bude kecat dál, pak mu zbývá již jen naděje, že vypustí duši! (srov. v. 20, poslední) Smrt hříšníka a šmitec! Jaký to kamarád, jaký to soucit a jaká to útěcha? Jaký to obraz Boha: Bůh jednoduše trestající! Na tato slova pak reaguje svou dlouhou (kap. 12. kap. 14.) řečí Jób, který se vyrovnává s (ne)přítelovým výpadem, ale i s obrazem Boha coby přísného Soudce, který nemá milost a naději pro člověka. Jób v úvodu vybraného textu pokládá Pánu Bohu otázku (čímž dokládá, že mu ještě zbývá zdravý vztah víry, alespoň to té míry, že se ještě dokáže upřímně modlit), kterou začíná slovem Proč?, což je ovšem překlad hebrejského slůvka לי מ ך lem-má proč?, ale ve smyslu účelovém Za jakým účelem? ; jde tedy o otázku, která není výčitkou, ale naopak předpokládá smysluplnou odpověď, již však tazatel nezná neb nenalézá. 18 (Hebrejština ovšem zná i opačné proč? ve smyslu příčinném, jako výčitku! neb námitku!, Z jakého důvodu / z jaké příčiny? tázání, j-d- a znát, poznat.) Jób věří ve smysl svého י - -ו madú a; od kořene מ דוו / מ ד ו ale též ve smysl svého žití a bytí v Boha. Bůh je následně charakterizován jako skrývající se, a proto mlčící. Nás luterány tu hned napadne Lutherův termín Deus absconditus Skrytý Bůh, tedy Bůh Zákona, Bůh trestající a usmrcující, Bůh, který se hněvá a ve svém rozlícení trestá. To je Bůh bez Krista, Bůh pro ty, kdo neznají Ježíše jako Krista Jenže mohl Jób jako starozákonní postava a ne-prorok znát a poznávat Boha jinak? Jób však jde dál a tváří v tvář hroznému, tj. skrytému Bohu dokáže nahlédnout, ale i vyznat svou nízkost a bezmocnost. Jób si, zdá se, zachoval alespoň trochu humoru a dokáže se tak na sebe sama a vlastní jméno podívat s humorem Není zachovat si humor tak trochu i zachovat si život (?), nekončí život tam, kde končí sranda (?) neléčí snad smích (anebo alespoň dílčí úsměv)? Jób zde říká, že je Božím nepřítelem: toť nádherná slovní hříčka: Jób א יו' אי ו' í(j)-jóv nepřítel אוי ' א וי ' ójev Slova Jób a nepřítel se od sebe liší v pořadí jediné čárečky, která liší hebrejská písmena י (jod) a ו (waw): Jak blízko je k tomu, aby se z obecně trpícího a pronásledovaného stal mučedníkem a nakopak, jak snadno se může z trpícího křesťana stát ideologický fanatik, který po utrpení touží 19 Jedině s tímto rozpoznání lze pokračovat ve výkladu textu dál: Vždyť strom má ještě naději, že i kdyby byl podťat, přece nezahyne a že jeho výhonky nepřestanou růst, že i kdyby jeho kořen v zemi zvetšel a na prach kdyby se rozpadl pařez jeho, který odumřel, jakmile ucítí vodu, opět vypučí a jeho úroda bude jako úroda mladého stromu [ev. štěpu]. 18 Srov. otázku Ježíše Krista z kříže, která začíná právě tímto tázacím slůvkem proč?, aram. lemá?. 19 Prof. Heller se celý svůj profesní život zaobíral také právě tímto, tzv. metatezí neboli tím, když jsou v hebrejštině přehozeny některé konsonanty (tzn. některá písmena), s tím, že jde o úmysl zde je vidět bravurní příklad. Slučí poznamenat i zásadu, kterou se záhy naučí každý student hebrejštiny, a totiž že ona písmena: י, ו, (héj),ך jsou jedno, jsou vzájemně proměnná a záměnná (až člověk upadá do podezření, nejsou-li to tři formy písmene jednoho :-), navíc jde o speciální případ písmen, která tvoří Boží jméno

5 Jób svou naději až halíkovsky :-) 20 přirovnává ke stromu: Ke stromu, který sice může být zlomen vichřicí, větrem vyvrácen z kořenů, být podťat sekerou, anebo uschnout (který navíc v našich zeměpisných šířkách často shazuje na zimu všechno listí), ale který jakmile má vláhu (a jakmile přijde jaro), může znovu obrazit a zazelenat se. První, co člověka napadne, je, že člověk žije ve svých potomcích to jsou ty větve bohaté koruny stromu rodiny vzešlé z nás, rovněž bohatých, kořenů Však proto používáme výrazy jako rodokmen, a ty zase bývají umělecky vyváděny v knihách neb na zdech právě jako stromy Tuto metaforu zná a pracuje s ní i Bible sama, když mluví o Mesiáši jako o proutku z Jišajova pařezu. 21 Jenže Jób již žádné děti nemá, jak by se tedy mohl podťatý rodo-kmen jeho stromu života ještě zazelenat? Totéž analogicky platí i pro představu, že člověk žije ve vzpomínkách druhých : Vždyť tady není, kdo by vzpomínal, ledaže blouznivě a v šílenství jako Jóbova žena, leč by nevzpomínal v dobrém jako Jóbovi (ne)přátelé. Bude člověk nakonec zapomenut, obrátí se každá vzpomínka na něj v nic? Kdo vzpomene? Jób sice není žádný prorok, a přece netuše prorocky uvažoval Jób totiž (pěkně Orko Váchovsky :-) odmítl svou výpovědí i to, co ještě neznal (a o čem vědět nemohl?), totiž moderní biologismus s jeho hříšnou představou, že když člověk zemře, tak se znovu naklonuje, anebo odumře-li mu kdejaký orgán těla, že bude bez problémů do-klonován ano, v pozorování stromů, které se množí výhonky, a když roubovali kvalitní štěpy (a že Bible s tímto obrazem pracuje!) na plané stromy, lidé vlastně prováděli klonování, a to téměř bez etických problémů, jenže Jób ví, že člověk strom a že toto není cesta (on klonovaný strom není již ten původní, stejně tak dva lidé se stejnou DNA jsou dvě lidské osoby). Jób se brání i tomu, co měla ráda mnohem pozdější středověká theologie a čím si pomáhala při popisu vzkříšení totiž obrazy z přírody, jenže dnešní biologie nás dobře poučila, že tudy cesta nevede, že tyhle věci umí biologie vysvětlit tak to, že se strom po zimě z jara zase zazelená (ba rozkvete), že zakuklená housenka se vylíhne jako překrásný motýl, že ještěrka salamandr na zimu zmrzne a z jara zase roztaje atp. jsou metafory sice krásné, ale nepřiléhavé, takže neumějí skutečnost naděje ve vzkříšení přesně popsat. A stejně člověka udiví, kam starozákonní Jób dochází neznaje Krista. A(le) zemře-li muž s rozpadne-li se? / Když zahyne člověk, tak po něm nezůstane nic? Jenže Jób ví, že člověk je bytím k smrti Seyn-zum-Tode (M. Heidegger) že fyzická smrt, smrt živočišná, a hlavně smrt lidská je něco jiného než vegetativní (zimní) spánek organismu; že z fyzické a biologické smrti fyzikální ani biologická cesta ven nevede že jedinou cestou z jednosměrky smrti disponuje Bůh! Bez víry v Boha a důvěry v Něj nám však zůstává nic, smrtí se buď otevírají nové obzory ve vzkříšení, anebo všechno uzavírá v nicotě! Jakoby se vypařili ze mě moře [resp. z mého moře]; / jakoby vyschla řeka a zmizela docela! Tehdejší Židé dobře znali vysychání Mrtvého (či Solného) moře jehož vražedná slanost stále, i když zvolna, rostla z Negevské pouště znali i to, jak mohou vyschnout řeky docela, navždy. Tento obraz opět vzatý z přírody, chce být sice obrazem definitivního konce, ale i tak v sobě skrývá špetku naděje neboť Hebrejci znali i situace, kdy na poušti výjimečně zapršelo a ta pak rozkvetla, jistě, mi dnes tyto jevy vysvětlujeme metoerologicko-klimatologicky, ale i tak jsou pro nás zázrakem ale starý Hebrejec to vnímal rovnou jako bezprostřední Boží zásah a div proti řádu přírody, a tak to vidí jistě i Jób. Celá ta neutěšenost je tak čekáním na zázrak, div Boží, na změnu, kterou může dát jen Bůh! 22 A tak muž 23 ulehne a nevstane! / Pokud budou trvat nebesa, pak se neproberou! / Ze svého spánku neprocitnou! Ano, Pánem vzkříšení je Bůh. Jób však správně předpokládá, že má-li se země změnit podobně, jako se poušť po vzácném dešti změní v rozkvetlou zahradu, a má-li člověk vstát z mrtvých, musí skončit svět, jak jej známe Staré stvoření musí být nahrazeno stvořením novým dílem s kontinuitou, dílem diskontinuálním. 20 Narážka na známou knihu Prof. Halíka Stromu zbývá naděje, ale zároveň i na jistou míru Halíkovy sebestřednosti. 21 Viz Iz 11,1, ale srov. v Člověku se vybaví Ježíšova slova: J 7,38: Kdo věří ve mne, proudy živé vody poplynou z jeho nitra 23 Plurál sloves užívaných v dalších větách téhož verše ukazuje na zákeřnost hebr. výrazu muž íš י ש,א neboť toto slovo může znamenat jak konkrétního muže, tak ovšem být obecným označením neurčitého podmětu (nějaký) člověk, (někdo) se, srov. něm. der Mann a man.

6 Kéž dáš, abych měl v šeólu úkryt. / Kéž mě uschováš až dokud nepřejde tvůj hněv! / Kéž bys mi a pro mě stanovil čas, kdy se na mě rozpomeneš! Jób ovšem ví další důležitou věc, tady již ne(po)může jen tak si přemýšlet, tady spekulace nestačí zde je každá teorie lichá :-) A tak Jób zase činí to, co by věřící člověk činit měl: Modlí se za sebe a za svou naději ve vzkříšení! A najednou má naději, že ty jsi se mnou, i kdybych šel roklí šeré smrti 24 a pobýval v hrobě (a že tam skončím!), má však i naději, že Boží hněv přejde, a že Bůh pro teď rozhněvaný a trestající, se posléze ukáže jako Bůh milosrdný a milující že Bůh má situaci pevně v rukou a že o mě ví! To ovšem není hříšná a pyšná sebe-jistota (natožpak sebe-klam), nýbrž pevná víra, která se utvrzuje rozhovorem s Bohem modlitbou! Zemře-li člověk, cožpak znovu ožije? Srážka s daností smrti a konečnosti našich životů je strašná! Biologická a fyzikální nutnost vede k úzkosti a zoufání Starozákonní člověk se tu pere s tím, co ho tíží, a těžce zápasí o naději vzdor své aktuální beznaději! Po všechny mi vyměřené dny tudíž budu čekat, dokud nebudu vystřídán a proměněn! A naději nalézá, ale ví, že to nepůjde beze změn, bez toho, že by byl zbaven toho, co neodpovídá Bohu jak blízek je zde Kristu a novému Zákonu: Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. (Gal 2,20) Nikdo z nás totiž nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Žijeme-li, žijeme Pánu; umíráme-li, umíráme Pánu. Ať už tedy žijeme či umíráme, patříme Pánu. (Řím 14,7 8) Ježíš jí řekl: Tvůj bratr vstane. Řekla mu Marta: Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den. Ježíš jí řekl: Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. (J 11,23 25) Jób zároveň krásně spojuje novozákonní motiv vzkříšení se starozákonním motivem odpočinutí, když život věčný přirovnává ke strážnému a jeho proměně po šichtě / stráži, kdy svleče pracovní oděv a může si odpočinou anebo se bavit. Jednou zavoláš (mé jméno) a já ti odpovím, protože se ti zasteskne po díle tvých rukou! Jób svou řeč v našem textu končí nádhernou výpovědí o Bohu. Vzkříšení popisuje docela civilně jako Boží oslovení: tam, kde pro smrt již není koho oslovit, zůstalo pouze jméno (na náhrobku, v myslích, ale hlavně u Boha!), ale když jej vyřkne Bůh, když Bůh osloví, stává se toto jeho oslovení oslovením tvůrčím a člověk je jím oživen, oživen v lásce, oživen k láskyplnému vztahu s Bohem a druhými, s těmi, kdo se znají a oslovují jménem. Zase vzpomeňme Nový Zákon: Tomu, kdo zvítězí [ ] dám bílý kamének, a na tom kaménku je napsáno nové jméno, které nezná nikdo než ten, kdo je dostává. (Zj 2,14) Kdo zvítězí, bude oděn bělostným rouchem a jeho jméno nevymažu z knihy života, nýbrž přiznám se k němu před svým Otcem a před jeho anděly. (Zj 3,5) Text však o Bohu vypráví ještě jednu věc která se jeví bezmála jako nepřípustné zlidšťování Boha Bůh je ten, komu se po nás stýská, ale stýská se přece jen tomu, kdo miluje, komu chybí láska, komu chybí vztah, a to je náš Bůh, který nás stvořil pro sebe (sv. Augustýn).»Drazí Kristovi přátelé!«starozákonní Jób objevil, že jedinou nadějí před posledním soudem na konci časů i na konci našeho pozemského života je pouze Bůh sám v naší hluboké důvěře vůči Němu coby její zdroj. Jób se pral s myšlenkou na vzkříšení, pral se o víre ve vzkříšení a bylo to pro něj těžké, o to těžší, že neznal Ježíše Krista, třebaže Kristem žil :-) Kéž i my vyjedeme na hlubinu a jdeme v našich úvahách a modlitbách až na dřeň naší naděje, až k (nejhlubšímu) jádru naší víry, abychom (stále) znovu objevovali to, co má být a věřím, že i je,tím základním v našich životech, co je ten náš první vztah, který formuje všechny ostatní vztahy k lidem blízkým, k lidem dalekým (a přece bližním!), k věcem tohoto světa i ke světu samotnému Ať nám Kristus není přísným soudcem, nýbrž milujícím a milovaným bratrem! 24 Parafráze slov Ž 23,41.