UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

Transkript

1 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Právnická fakulta Katedra obchodního práva Rozhodčí pravidla v mezinárodní obchodní arbitráži Diplomová práce Tomáš Kotrlík Vedoucí diplomové práce: Prof. JUDr. Monika Pauknerová, CSc. Praha, červenec 2009

2 PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci zpracoval samostatně a že jsem v ní vyznačil všechny prameny, z nichž jsem čerpal, způsobem ve vědecké práci obvyklým. V Praze Tomáš Kotrlík

3 OBSAH I. Úvod...1 II. Pojem mezinárodní obchodní arbitráže...3 III. Druhy mezinárodní obchodní arbitráže Rozhodčí řízení ad hoc Rozhodčí řízení institucionální Další dělení Rozhodčí řízení fakultativní Rozhodčí řízení obligatorní 10 IV. Prameny právní úpravy mezinárodní obchodní arbitráže Mezinárodní právní normy Mezinárodní mnohostranné úmluvy Mezinárodní dvoustranné úmluvy Vnitrostátní právní normy Ostatní prameny 15 V. Předpoklady mezinárodní obchodní arbitráže Arbitrabilita Rozhodčí smlouva Druhy rozhodčí smlouvy Forma rozhodčí smlouvy Účinky rozhodčí smlouvy Obsah rozhodčí smlouvy Zánik rozhodčí smlouvy.24 VI. Rozhodné právo...25 VII. Rozhodčí pravidla a průběh mezinárodní obchodní arbitráže Rozhodci Způsobilost být rozhodcem Počet rozhodců Jmenování rozhodců Vyloučení rozhodců Zahájení rozhodčího řízení 35

4 7.3. Postup v rozhodčím řízení Skončení rozhodčího řízení Usnesení o zastavení řízení Rozhodčí nález Zrušení rozhodčího nálezu soudem Náklady rozhodčího řízení 48 VIII. Uznání a výkon cizích rozhodčích nálezů Právní úprava podle NYÚ Právní úprava podle ZRŘ..52 IX. Závěr 53 Seznam zkratek..56 Použitá literatura 58 Summary 61 Klíčová slova.63

5 I. ÚVOD Mezinárodní obchodní arbitráž (nebo též synonymicky mezinárodní rozhodčí řízení v obchodních věcech) patří mezi nejvýznamnější alternativní způsoby řešení sporů (ADR alternative dispute resolution). 1 Na základě platné rozhodčí smlouvy se zde strany podřizují urovnání sporu, který mezi nimi vzešel nebo který by mohl vzniknout v budoucnu, prostřednictvím závazného nálezu soukromé osoby, podle jejich vlastní volby. 2 Na rozdíl od ostatních ADR je tento nález pro strany závazný, státní moci uznávaný a vynutitelný. Má tak stejné účinky a je rovněž exekučním titulem jako soudní rozhodnutí. Přestože je rozhodčí řízení staré jako obchod sám (např. ve středověku od 13. století obchodníci rozhodovali spory členů obchodních komunit a společností), 3 jeho rozmach nastal až ve 20. století s rozvojem a internacionalizací obchodu, v důsledku čehož se omezující řešení sporů na národní úrovni začalo stávat neuspokojivým a zejména zdlouhavým. Už po první světové válce roku 1923 byl založen Mezinárodní rozhodčí soud Mezinárodní obchodní komory v Paříži první moderní rozhodčí instituce, která je dodnes považována za nejuznávanější rozhodčí soud vůbec. I první mezinárodní (tzv. ženevské) úmluvy, které se rozhodčím řízením zabývaly (konkrétně výkonem cizích rozhodčích nálezů), pocházejí z let 1923 a Další rozvoj přichází po druhé světové válce. Hlavním mezníkem je rok 1958, kdy byla přijata Newyorská úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů (NYÚ), jež zajistila snadnou vykonatelnost nálezů v rozsáhlém počtu zemí (dnes je přes 130 států jejími smluvními stranami) a která zaručila funkčnost a efektivnost arbitráže na 1 Ne všichni autoři však řadí mezinárodní rozhodčí řízení mezi ADR, neboť ty, na rozdíl od arbitráže, jsou určeny dobrovolností sporných stran v podřízení se nejen tomuto typu řízení, ale i jeho výsledku, a nejsou zaštítěny a garantovány veřejnou mocí viz ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. Praha: ASPI, 2002, s. 10. Většina ostatních teoretiků ale obecně podřazuje mezinárodní obchodní arbitráž pod ADR jako hlavní alternativu soudnímu řízení, která splňuje všechny základní rysy ADR a od ostatních se odlišuje jen vahou, kterou stát připisuje jejímu výsledku. Srov. RABAN, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 42, WINTEROVÁ, A. Civilní právo procesní. 3. vyd. Praha: Linde, 2004, s. 629 a KLEIN, B.; DOLEČEK, M. Rozhodčí řízení. Praha: ASPI, 2007, s SANDERS, P. Arbitration, International Encyclopedia of Comparative Law, vol. 12. Tübingen: J. C. B. Mohr, 1996, s WINTEROVÁ, A. Civilní právo procesní. 3. vyd. Praha: Linde, 2004, s KLEIN, B.; DOLEČEK, M. Rozhodčí řízení. Praha: ASPI, 2007, s. XI. 1

6 mezinárodní scéně. Mezinárodní úspěch rozhodčího řízení podnítil přijímání národních zákonů upravující tuto problematiku v jednotlivých státech, mezi něž patří i Česká republika, která svým zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (ZRŘ), umožnila od používat arbitráž také ve vnitrostátních sporech. 5 V dnešní době představuje rozhodčí řízení nejčastější způsob řešení sporů v mezinárodním obchodním styku. Dlouhé rozhodovací doby u soudního řízení, s nimi související vysoké náklady soudního procesu, složitá procesní ustanovení, v případě mezinárodních sporů problémy s výkonem cizích soudních rozhodnutí nebo celková přetíženost justice tyto a případně i další nedostatky vedou k časté kritice soudního řízení. To pak může mít značně destruktivní účinky na obchodní vztahy a je zde často patrná i nedůvěra a neochota stran se mu podřídit. V důsledku toho účastníci obchodních vztahů opatřují stále častěji své smlouvy rozhodčími doložkami ve snaze vyhnout se soudnímu řízení a všem jeho nevýhodám. Naproti tomu arbitráž nabízí řadu předností, jako jsou rychlost, neformálnost, v zásadě jednoinstančnost (nedohodnou-li se strany jinak), možnost zvolit si rozhodce a rozhodčí pravidla či snadnější výkon rozhodčích nálezů přicházející s NYÚ. Díky nim lze očekávat rozvoj a nárůst počtu rozhodčích řízení i do budoucna, neboť v této době bude pro strany čím dál tím víc rozhodující potřeba se rychle dohodnout a případný spor co nejdříve urovnat. Zároveň je však nutné připomenout, že arbitráž nemá (a ani by neměla mít) ambice nahradit stávající soudní systém, ale pouze ho doplnit tam, kde je to pro daný spor účinnější s ohledem na jeho povahu (zejména v obchodních věcech). Tato práce se pokusí nejprve osvětlit podstatu mezinárodní obchodní arbitráže analýzou samotného pojmu rozhodčího řízení a jednotlivých druhů, do nichž se může arbitráž rozpadat. Dále bude podán výklad o pramenech mezinárodní obchodní arbitráže jakožto základech její právní úpravy. Následují kapitoly o předpokladech, které musí být dodrženy, aby mohlo k rozhodčímu řízení vůbec dojít, a právu rozhodném, na jehož základě se v daném sporu rozhoduje a které je třeba pro svou hmotněprávní povahu odlišit od procesních aspektů arbitráže. Hlavní náplní práce je 5 Nebereme-li na zřetel tzv. hospodářskou arbitráž, ve které se rozhodovaly tzv. hospodářské spory mezi socialistickými organizacemi v bývalé ČSSR. 2

7 pak výklad a základní komparatistika nejznámějších rozhodčích pravidel ovládajících jednotlivá procesní stadia rozhodčího řízení přes jeho zahájení až po vydání rozhodčího nálezu se všemi jeho důsledky. Závěrem je zmíněna problematika uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů. II. POJEM MEZINÁRODNÍ OBCHODNÍ ARBITRÁŽE Arbitráž obecně je specifickou součástí národních justičních systémů, kombinující prvky soukromoprávní (smlouva) a veřejnoprávní (zmocnění na základě zákona) delegace k vydání exekučního titulu postaveného naroveň vykonatelnému soudnímu rozhodnutí. 6 Soukromoprávní rys spočívá v dobrovolné možnosti stran na základě dohody (rozhodčí smlouvy) ustavit rozhodce či rozhodčí senát, který posoudí spor mezi těmito stranami. Podle českého práva má každý právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Primárně se tak svého práva může domáhat u soudu, ale za určitých podmínek (právě v případě uzavření platné rozhodčí smlouvy) může uplatňovat své právo i u jiného orgánu, kterým může být jeden nebo více rozhodců nebo stálý rozhodčí soud. Sporné strany tedy skrze rozhodčí řízení na základě zákona (ZRŘ) vykonávají alternativně své základní občanské právo na soudní ochranu, které nevzniklo vůči státu, ale vůči rozhodcům jako nestátnímu orgánu. Ze samotné podstaty arbitráže plyne, že představuje zcela mimořádný způsob výkonu soudní moci nestátními orgány a že je připuštěno státem jen alternativně vedle obecného státního soudnictví. Rozhodci i stálé rozhodčí soudy jsou pokládány za ryze soukromé osoby, nelze je řadit do soustavy řádných soudů, svou podstatou jsou vlastně jen náhražkou, substitucí či doplňkem státního soudnictví. Vlastní řízení i verdikt rozhodce (je závazný) si však zachovává svou veřejnoprávní povahu. Stát uskutečňuje, i když v omezené míře, své kontrolní pravomoci vůči rozhodčímu řízení (např. v podobě institutu zrušení rozhodčího nálezu soudem). Rovněž má pomocnou funkci tam, kde rozhodci nemohou určité 6 LISSE, L. Postavení stálých rozhodčích soudů. Pravniradceihned.cz [online] 2006, s. 4. 3

8 úkony vykonat (např. vynutit přítomnost svědka a vyslechnout jej). 7 Pro spojení obou těchto rysů (soukromoprávního i veřejnoprávního) hovoříme o quasi-soudním charakteru rozhodčího řízení. Přestože český právní řád používá na mnoha místech (jak v tuzemských zákonech, tak v mezinárodních smlouvách) pojem rozhodčí řízení, ucelenou definici v žádném právním předpisu nenajdeme. Až odborná literatura nabízí řadu vymezení. N. Rozehnalová definuje rozhodčí řízení (arbitráž) jako dobrovolné postoupení řešení sporu neutrální třetí straně, rozhodcům či rozhodčímu senátu, která vydá po provedení řízení závazné a vykonatelné rozhodnutí. 8 Hovoříme-li o mezinárodní obchodní arbitráži, jde o projednání a rozhodnutí sporu s mezinárodním prvkem, vzešlého z mezinárodního obchodního styku. 9 Odlišujícím znakem od rozhodčího řízení obecně je zde přítomnost mezinárodního prvku. Přes opětovnou absenci zákonné definice 10 znamená tento termín, že soukromoprávní vztah, z něhož vznikl spor, má převažující vazbu na stát odlišný od České republiky. 11 Tato vazba k zahraničí může být dána subjektem právního vztahu (např. jedna ze stran je právnická osoba se sídlem v zahraničí nebo založená podle cizího práva), právní skutečností významnou pro vznik a existenci právního vztahu (nastala nebo má nastat v zahraničí) nebo předmětem právního vztahu (věci, práva či nehmotné statky se nacházejí v cizině). 12 Skutečnost, zda se jedná o vztah s mezinárodním prvkem či nikoli, nejen ovlivňuje, jaká procesní pravidla budou aplikovatelná na rozhodčí řízení, ale též má hmotněprávní důsledky. Zatímco vztahy bez mezinárodního prvku se budou bez dalšího řídit českým právem a strany si jiný právní řád nemohou zvolit (resp. vyloučit použití vnitrostátních kogentních právních norem), u vztahů s mezinárodním prvkem taková volba možná je. 7 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. Praha: ASPI, 2002, s Ibid s RŮŽIČKA, K. Mezinárodní obchodní arbitráž. Praha: Prospektrum, 1997, s Opět, platné právní předpisy výslovně termín mezinárodního prvku nevymezují, třebaže s ním pracují tento pojem je ostatně obsažen i v 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (ZMPS), který podmiňuje svou aplikovatelnost právě existencí mezinárodního prvku v právním vztahu. 11 KLEIN, B.; DOLEČEK, M. Rozhodčí řízení. Praha: ASPI, 2007, s KUČERA, Z. Mezinárodní právo soukromé. 7. vyd. Brno Plzeň: Doplněk a Aleš Čeněk, 2009, s

9 Protože je arbitráž nejčastějším způsobem řešení sporů právě v mezinárodní oblasti, je i termín mezinárodní obchodní arbitráže nejhojněji zastoupen v odborné literatuře a je základem této práce. III. DRUHY MEZINÁRODNÍ OBCHODNÍ ARBITRÁŽE Rozhodčí řízení můžeme dělit podle několika kritérií. Nejvýznamnějším z nich je rozlišení na arbitráž vedenou před stálým rozhodčím soudem (rozhodčí řízení institucionální) nebo naopak vedenou před rozhodcem či rozhodčím senátem ustaveným jen pro daný případ (rozhodčí řízení ad hoc) Rozhodčí řízení ad hoc Tento druh rozhodčího řízení znamená, že se strany dohodnou, že jejich spor bude projednán jedním nebo několika rozhodci, které si strany samy vyberou nebo které jmenuje k tomu oprávněná osoba (orgán). Strany tak nejsou při volbě rozhodce vázány žádným seznamem či listinou rozhodců, ale je dáno na jejich vůli, koho si zvolí. 13 Rozhodce či rozhodci jsou tedy povoláni k rozhodnutí jen daného sporu, rozhodčí nález je jejich nálezem (na rozdíl od rozhodčího řízení institucionálního, kde je nálezem instituce, tedy příslušného rozhodčího soudu). Po ukončení řízení a vydání rozhodčího nálezu jejich funkce končí. Nespornou výhodou je, že strany mají volnou ruku při určení, jak bude rozhodčí řízení vypadat. Strany mohou především rozhodnout, podle jakých procesních pravidel mají rozhodci postupovat. Jsou oprávněny určit svá vlastní pravidla, většinou však odkáží na pravidla již existující a vytvořená pro účel tohoto řízení snad nejčastěji na rozhodčí pravidla UNCITRAL. Možné je i použití řádu některých ze stálých rozhodčích institucí. Jestliže by byly strany v této otázce nečinné, rozhodčí pravidla vybírají sami rozhodci podle svého uvážení, s přihlédnutím k okolnostem projednávaného sporu. Dále strany mají možnost určit místo konání rozhodčího řízení. Tato otázka je neméně důležitá pro samotný proces 13 RŮŽIČKA, K. Mezinárodní obchodní arbitráž. Praha: Prospektrum, 1997, s

10 arbitráže, jelikož podpůrně k rozhodčím pravidlům, které strany (či rozhodci) vybraly, se užije procesních předpisů toho státu, na jehož území se má arbitráž konat. 14 Možnou nevýhodou tohoto typu řízení je jeho nevhodnost pro ty strany, které nemají s arbitráží potřebné zkušenosti. Ty často nepamatují na všechna možná úskalí rozhodčího řízení, kterým by se snadno vyhnuly, kdyby řízení podřídily některému ze stálých rozhodčích soudů. Dalším nebezpečím může být samotná osoba rozhodce či rozhodců a jejich případná častější nezkušenost, než je tomu u rozhodců zapsaných na listinách stálých rozhodčích institucí. Řízení ad hoc se zdá být nejvhodnější (a je i v praxi nejčastější) tam, kde se jedná o spory mezi státem a soukromoprávním subjektem (tzv. diagonální spory), často zahraničním investorem v souvislosti s jeho investicí na území cizího státu (tzv. investiční spory), nebo o spory mezi vyspělými obchodními partnery s dobrým právním zázemím Rozhodčí řízení institucionální O institucionálním rozhodčím řízení hovoříme tehdy, jestliže strany podřídí svůj spor k projednání a rozhodnutí některé ze stálých rozhodčích institucí, nejčastěji nazývaných jako rozhodčí soudy. Oproti arbitráži ad hoc je tento typ řízení mladší a dnes i populárnější, zejména z důvodu řady předností, jež nabízí. Na prvém místě jsou jimi řády (reglements), které stálé rozhodčí soudy vydávají a jež představují páteř jejich činnosti. Upravují nejen otázky samotného procesu arbitráže, ale i pravomoci a způsob jmenování do orgánů dané instituce, či aplikaci rozhodného práva. Dále rozhodčí soudy pořizují listiny rozhodců, z nichž mohou strany nominovat kteréhokoli z nich, aniž by se musely obávat jeho případné nezkušenosti či nepovolanosti (renomované rozhodčí soudy totiž většinou umožňují zápis jenom těch nejkvalifikovanějších rozhodců). Vedle toho každý rozhodčí soud disponuje sekretariátem, který zajišťuje jeho 14 Jestliže tedy bude za místo konání rozhodčího řízení zvolena např. Česká republika, připadá v úvahu subsidiární užití ZRŘ či OSŘ. 15 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. Praha: ASPI, 2002, s

11 veškerou administrativní činnost vyřizuje korespondenci potřebnou pro rozhodčí řízení, zajišťuje překlady písemností a tlumočení ústních jednání do příslušného jazyka, vyhotovuje zápisy z jednání a rozhodčí nálezy a zajišťuje tak hladký průběh arbitráže. 16 V neposlední řadě může být výhodou prestiž předních rozhodčích soudů, jejichž nálezy představují takovou autoritu, že jsou častěji dobrovolně plněny povinnou stranou bez námitek i bez následné soudní obrany, než je tomu v případě rozhodčího řízení ad hoc. Možnou nevýhodou je vysoká cena nákladů řízení před rozhodčími soudy a častější průtahy v řízení, které se u arbitráže ad hoc v takové míře nevyskytují (jde o lhůty k vykonání určitých úkonů orgány dané rozhodčí instituce stanovené v jejím řádu). 17 Stálé rozhodčí soudy můžeme dále dělit na rozhodčí soudy s obecnou nebo specializovanou působností. Rozhodčí soudy s obecnou působností jsou oprávněny rozhodovat veškeré spory majetkové povahy. Příkladem může být Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (RS při HK ČR a AK ČR). Naproti tomu specializované rozhodčí soudy mají působnost užší a projednávají spory jen z určitých právních vztahů např. spory z obchodů s investičními instrumenty v případě Burzovního rozhodčího soudu při Burze cenných papírů Praha, a.s. či spory vznikající z burzovních obchodů uzavřených na komoditních burzách (např. u Rozhodčího soudu při Českomoravské komoditní burze Kladno). Řády většiny z rozhodčích institucí, určující procesní pravidla pro rozhodčí řízení, jsou těžištěm této práce a budou tak blíže rozebrány v kapitole VII. Následuje přehled nejvýznamnějších rozhodčích soudů. Z tuzemských rozhodčích soudů je třeba jmenovat již zmíněný RS při HK ČR a AK ČR), jehož historie sahá až do poloviny 20. století, kdy byl vytvořen jeho předchůdce, Rozhodčí soud Československé obchodní a průmyslové komory (RS při ČSOPK). Kontinuita byla zachována i při jeho přeměně na současný RS při HK ČR a 16 RŮŽIČKA, K. Mezinárodní obchodní arbitráž. Praha: Prospektrum, 1997, s WINTEROVÁ, A. Civilní právo procesní. 3. vyd. Praha: Linde, 2004, s

12 AK ČR, který vedle předsednictva převzal i statut a řád RS při ČSOPK, jenž se stal Řádem RS při HK ČR a AK ČR (poslední znění Řádu nabylo účinnosti k ). S přijetím ZRŘ došlo k rozšíření působnosti RS při HK ČR a AK ČR i na vnitrostátní spory. Mimo Českou republiku patří mezi nejznámější stálé rozhodčí soudy tyto instituce: Mezinárodní rozhodčí soud Mezinárodní obchodní komory v Paříži (ICC International Court of Arbitration of The International Chamber of Commerce), který se stal v době svého vzniku roku 1923 první stálou rozhodčí institucí, dnes představuje vedoucí rozhodčí soud v oblasti mezinárodní arbitráže a i počet rozhodčích žalob k němu podávaných neustále roste. Jak je již patrné ze samotného názvu, provádí však pouze mezinárodní rozhodčí řízení. 18 Londýnský mezinárodní rozhodčí soud (LCIA London Court of International Arbitration) je rozhodčím soudem, který nabízí institucionální rozhodčí řízení určené také jen pro spory s mezinárodním prvkem. Soud je internacionální i co se týče jeho složení více jeho členů pochází z jiných států než z Velké Británie (na počátku 90. let stanul dokonce v jeho čele jako předseda německý státní příslušník). Americká rozhodčí asociace (AAA American Arbitration Association) provádí rozhodčí řízení jak v čistě národních sporech, tak ve sporech mezinárodních, pro něž byl vydán vlastní Řád. Svou formou je AAA neziskovou organizací, jejíž činnost není omezena jen na rozhodčí řízení (AAA se zabývá i vyšetřováním případů sexuálního obtěžování, administrativními otázkami voleb či organizací hlasování o stávkách). Rozhodčí institut Stockholmské obchodní komory (SCC Arbitration Institute of The Stockholm Chamber of Commerce) je též možné využít pro vnitrostátní i mezinárodní spory. Na rozdíl od AAA vydal SCC pro oba typy rozhodčího řízení jeden společný Řád. Německá rozhodčí instituce (DIS Deutsche Institution für Schiedsgerichtsbarkeit) se stala po sloučení několika institucí vedoucí rozhodčí 18 RABAN, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Praha: C. H. Beck, 2004, s

13 institucí v Německu a v dnešní době je stále více využívána i zahraničními osobami. 19 Mezinárodní rozhodčí soud Obchodní komory Rakouska (Internationales Schiedsgericht der Wirtschaftskammer Österreich) je určený výhradně pro mezinárodní spory, tzn., že alespoň jedna ze sporných stran musí mít sídlo mimo území Rakouska. Rozhodčí a smírčí centrum při Světové organizaci na ochranu duševního vlastnictví (WIPO World Intellectual Property Organisation) je poměrně novou rozhodčí institucí založenou v roce Pro svůj zvláštní předmět působnosti (mezinárodní spory z oblasti duševního vlastnictví) jej můžeme řadit mezi specializované rozhodčí soudy. K zvláštnostem WIPO patří i velmi podrobná úprava jeho Rozhodčího řádu 20 (obsahuje 78 článků, pro srovnání počet ustanovení Řádu ICC je pouze 35). Stálý rozhodčí soud v Haagu (PCA The Permanent Court of Arbitration at The Haague) představuje mezinárodní organizaci, která byla založena za účelem řešení sporů mezi státy prostřednictvím arbitráže. V průběhu 90. let sice přijal PCA několik nových rozhodčích řádů, přesto žádný z nich nedokázal rozhodčí řízení před PCA oprostit od státního prvku v něm převažujícího. PCA tudíž obecně neřadíme do oblasti soukromé obchodní arbitráže. Z dalších můžeme jmenovat Rozhodčí soud Slovenské obchodní a průmyslové komory v Bratislavě, Rozhodčí soud Polské obchodní komory ve Varšavě nebo Rozhodčí soud Obchodní komory v Zurichu Další dělení Dělení rozhodčího řízení na rozhodčí řízení institucionální nebo ad hoc představuje dělení nejvýznamnější, nikoli však jediné. V literatuře 21 se můžeme setkat s rozdělením na rozhodčí řízení bez časového omezení a rozhodčí řízení s 19 Ibid s Vedle něj byl vydán i Smírčí řád pro účely smírčího řízení. 21 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. Praha: ASPI, 2002, s. 43; RŮŽIČKA, K. Mezinárodní obchodní arbitráž. Praha: Prospektrum, 1997, s

14 časovým omezením daným stranami 22 nebo na tradiční rozhodčí řízení a on-line rozhodčí řízení (to umožňuje i RS při HK ČR a AK ČR) či fakultativní rozhodčí řízení a obligatorní rozhodčí řízení. O posledních dvou druzích bude blíže pojednáno na tomto místě Rozhodčí řízení fakultativní Drtivá většina rozhodčích řízení spadá pod tuto kategorii. Jeho nezbytným předpokladem je již zmiňované uzavření rozhodčí smlouvy, na jejímž základě strany dobrovolně k řízení přistupují. Je pouze na vůli stran, zda takovou rozhodčí smlouvu uzavřou (zda si vyberou arbitráž jako způsob řešení svého sporu). O fakultativním rozhodčím řízení se tedy hovoří někdy také jako o dobrovolné arbitráži Rozhodčí řízení obligatorní Na rozdíl od fakultativní arbitráže není potřeba k jeho zahájení uzavření rozhodčí smlouvy. Možnost podat žalobu dává přímo mezinárodní smlouva či vnitrostátní právní předpis, který hovoří o automatickém a povinném (obligatorním) přistoupení žalované strany k rozhodčímu řízení. Obligatorní arbitráž existovala kdysi mezi organizacemi členských států bývalé RVHP na základě ustanovení Úmluvy o řešení občanskoprávních sporů, vznikajících ze vztahů hospodářské a vědeckotechnické spolupráce z roku 1972 (její platnost skončila pro Českou republiku k ), kdy stačilo podat žalobu ve státě žalované strany, jež se poté musela řízení podrobit. 23 Dnes bychom mohli pod tuto kategorii volně podřadit i spory z mezinárodních investic. Se stálým růstem zahraničního obchodu se zvyšuje počet zahraničních osob, které investují na území České republiky, a naopak i počet tuzemských investorů v zahraničí. V důsledku toho Česká republika uzavírá tzv. dvoustranné mezinárodní smlouvy o ochraně a podpoře investic (Česká republika je dnes smluvní stranou 22 Hovoříme o tzv. expedited arbitration, kde musí být rozhodčí nález vydán v určitém čase, za což strany zaplatí i vyšší poplatek. 23 RŮŽIČKA, K. Mezinárodní obchodní arbitráž. Praha: Prospektrum, 1997, s

15 přibližně šedesáti takových smluv), 24 které obsahují mimo jiné i řešení pro případ, že vznikne spor. Nejčastěji půjde o spor mezi smluvním státem a fyzickou nebo právnickou osobou, která investovala na území tohoto státu. Není však vyloučeno, že může jít i o spor mezi smluvními státy (např. ohledně výkladu či aplikace mezinárodní smlouvy). Vraťme se ale k prvému případu sporu. Jedná se o tzv. diagonální spor. Jednou ze sporných stran je totiž suverénní stát jako subjekt mezinárodního práva a druhou fyzická či právnická osoba, jež nikdy subjektem mezinárodního práva být nemůže. 25 Naopak stát zde nevystupuje jako právnická osoba, protože příčinou vzniku sporu byl jeho mocenský zásah do práv zahraničního investora. 26 Předmětem sporu bude vždy investice. Přesné definice tohoto termínu obsahují jednotlivé dvoustranné mezinárodní smlouvy, obecně však lze pojem investice definovat jako jakoukoli majetkovou hodnotu 27 investora fyzické nebo právnické osoby s vazbou na jeden smluvní stát, ekonomicky aktivního na území druhého smluvního státu. Státy se vzájemně v těchto mezinárodních smlouvách zavazují zabezpečovat ochranu investorům spočívající především v nediskriminaci, nestranném zacházení a zákazu vyvlastnění (to je připuštěno jen výjimečně za kumulativního splnění několika podmínek). Způsob řešení této ochrany je již ponechán na vnitrostátní právní úpravě daného státu. Z hlediska mezinárodní smlouvy se posuzuje pouze důsledek této úpravy pro zahraniční investory. V případě rozporu tohoto důsledku (pro investora negativního) s ustanovením mezinárodní smlouvy vzniká spor, který může být řešen v rozhodčím řízení, aniž by bylo třeba mezi spornými stranami uzavírat rozhodčí smlouvu. Tu totiž nahrazuje existence samotné mezinárodní smlouvy. Stačí tedy, aby investor, který se domnívá, že byl zkrácen na své investici, podal oznámení o zahájení rozhodčího řízení (notice of arbitration), a smluvní stát má povinnost automaticky k rozhodčímu řízení přistoupit (zavázal se k tomu právě v dané mezinárodní smlouvě). 24 BĚLOHLÁVEK, A.; HÓTOVÁ, R. Pojem investice z pohledu jejich mezinárodněprávní ochrany. Rozhodcisoud.net [online] 2008, s To se dá dovodit ze skutečnosti, že normy mezinárodního práva veřejného neobsahují pravidla chování pro jednotlivce. 26 RŮŽIČKA, K. Mezinárodní obchodní arbitráž. Praha: Prospektrum, 1997, s Zejména půjde o movitý i nemovitý majetek, hypotéky, zástavy, akcie, obligace, pohledávky, práva z oblasti duševního vlastnictví aj. 11

16 Samotné řešení sporu z investic je možné dvěma způsoby v arbitráži ad hoc 28 nebo před Mezinárodním střediskem pro řešení sporů z investic (ISCID International Center for the Settlement of Investment Disputes) se sídlem při ústředí Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj ve Washingtonu. Možnost vést rozhodčí řízení před touto institucí mají pouze státy a subjekty těch států, které jsou účastníky mezinárodní smlouvy o ochraně a podpoře investic, a jež jsou zároveň účastníky i Washingtonské úmluvy o řešení sporů z investic mezi státy a občany druhých států (WSHÚ) z roku 1961, na jejímž základě bylo zřízeno toto Středisko. Česká republika (resp. ČSFR) je smluvní stranou od roku Navíc obě strany musí písemně souhlasit, že jejich spor z investic bude předložen Středisku. 29 Středisko nabízí vedle rozhodčího řízení ještě možnost spor urovnat ve smírčím řízení. Výsledné řešení je ovšem nezávazné a tudíž i jeho obliba a využívatelnost je v porovnání s rozhodčím řízením podstatně nižší. IV. PRAMENY PRÁVNÍ ÚPRAVY MEZINÁRODNÍ OBCHODNÍ ARBITRÁŽE Prameny práva rozhodčího řízení lze obecně dělit na mezinárodní a vnitrostátní. Prvně jmenované dále můžeme třídit na mezinárodní mnohostranné úmluvy a mezinárodní dvoustranné smlouvy. Za zmínku stojí i prameny ostatní, stojící mimo toto základní rozdělení Mezinárodní právní normy Mezinárodní mnohostranné úmluvy V následujících mezinárodních dokumentech můžeme najít úpravu mezinárodního rozhodčího řízení. Ženevský protokol o doložkách o rozsudím z roku 1923 (č. 191/1931 Sb.) představuje první významnou dohodu unifikující problematiku rozhodčího řízení. 28 Nejčastěji s odkazem na rozhodčí pravidla UNCITRAL. 29 Avšak strany nemusí uzavírat žádnou rozhodčí smlouvu. 12

17 Pro svou nedostatečnost zejména v oblasti vykonatelnosti cizích rozhodčích nálezů byla roku 1927 přijata Úmluva o vykonatelnosti cizích rozhodčích výroků (č. 192/1931 Sb.), která už tento nedostatek odstranila. Účinnost obou výše uvedených ženevských úmluv zanikla (pro signatářské státy NYÚ) s přijetím Newyorské úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, která komplexně upravuje otázky uznání a výkonu rozhodčích nálezů vydaných na území jiného státu a která se stala nejúspěšnější úmluvou v oblasti mezinárodní obchodní arbitráže vůbec. 30 Evropská úmluva o mezinárodní obchodní arbitráži (EÚ) (č. 176/1964 Sb.) vypracována v rámci EHK OSN komplexně upravuje otázky spojené s mezinárodním rozhodčím řízením včetně zrušení rozhodčího nálezu, ale neupravuje otázky uznání a výkonu cizího rozhodčího řízení. Ze strany České republiky zůstala v dnešní době poněkud zapomenuta, i když na mezinárodní scéně se objevují úvahy o její budoucnosti. 31 S ohledem na projednávání tzv. diagonálních sporů připomeňme Washingtonskou úmluvu o řešení sporů z investic mezi státy a občany druhých států (č. 420/1992 Sb.), o níž bylo pojednáno výše (kap ) Mezinárodní dvoustranné smlouvy Jednotlivé smlouvy tvoří dvě základní skupiny jednak dvoustranné smlouvy o ochraně a podpoře investic (viz kap ) a dále dvoustranné smlouvy o právní pomoci. Tato druhá skupina smluv je doplňující a subsidiární vůči NYÚ v oblasti uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů (jinými slovy NYÚ představuje se svým speciálním předmětem úpravy lex specialis vůči těmto smlouvám a použije se tak přednostně). Smlouvy o právní pomoci zahrnují úpravu i řady dalších otázek, jakou je například justiční spolupráce na administrativní úrovni. 30 Úmluva byly uzavřena v New Yorku a uveřejněna ve Sbírce zákonů pod č. 74/1958 Sb. Samostatná Česká republika je smluvním státem NYÚ jako nástupnický stát bývalého Československa s platností od ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. Praha: ASPI, 2002, s

18 4.2. Vnitrostátní právní normy Základním právním předpisem upravujícím problematiku rozhodčího řízení je zákon č. 216/119 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (ZRŘ), který nahradil od zákon č. 98/1963 Sb., o rozhodčím řízení v mezinárodním obchodním styku a o výkonu rozhodčích nálezů. Na rozdíl od této dřívější úpravy, připouští ZRŘ nejen arbitráž ve vztazích z mezinárodního obchodního styku, ale i řízení v čistě vnitrostátních vztazích. ZRŘ komplexně reguluje jednotlivé aspekty rozhodčího řízení, přes předpoklady a zahájení řízení po vydání rozhodčího nálezu, včetně ustanovení o poměru k cizině. Dle 47 ZRŘ se ustanovení tohoto zákona použijí jen tehdy, nestanoví-li něco jiného mezinárodní smlouva. Česká republika je vázána celou řadou takových smluv. 32 Při řešení sporů z mezinárodního obchodního styku připadá v úvahu také subsidiární použití OSŘ a ZMPS. Z dalších zákonů je třeba jmenovat ty, které upravují působnost stálých rozhodčích soudů v České republice. Zákon č. 223/1994 Sb., o sloučení Československé obchodní a průmyslové komory s Hospodářskou komorou ČR, o některých opatřeních s tím souvisejících a o změně a doplnění zákona ČNR č. 301/1992 Sb., o HK ČR a AK ČR, ve znění zákona č. 121/1993 Sb, vytváří působnost jediného stálého rozhodčího soudu s obecnou působností v České republice RS při HK a AK ČR. Zákon č. 214/1992 Sb., o burze cenných papírů (ve znění z. 216/1994 Sb.), zakládá působnost Rozhodčího soudu při Burze cenných papírů v Praze. Zákon č. 229/1992 Sb., o komoditních burzách, a vyhláška FMZO č. 14/1988 Sb., vyhlašující Řád Rozhodčího soudu Československé obchodní a průmyslové komory, jenž platí ve znění změn a doplňků vyplývajících z vyhlášek č. 64/1989 Sb., č. 136/1990 Sb. a č. 391/1992 Sb., upravuje působnost Rozhodčího soud při kladenské Českomoravské komoditní burze, ostravského Rozhodčího soudu při Moravskoslezské komoditní burze a Rozhodčího soudu při Brněnské plodinové burze. 32 Viz kap

19 4.3. Ostatní prameny Mezi další prameny patří řády stálých rozhodčích soudů 33 a dále pak pravidla vytvořená pro arbitráž ad hoc. Nejznámějším a nejvyužívanějším dokumentem v této oblasti jsou Rozhodčí pravidla UNCITRAL 34 z roku Za zmínku stojí ještě Rozhodčí řád EHK OSN, vytvořený pro Evropu v rámci OSN. Strany si odkazem na pravidla či na instituci (a tím i její řád) volí tato pravidla. Závaznost těchto pravidel je potom nepřímo odvozena ze zákona konkrétního státu nebo z mezinárodní smlouvy. Obsah ovšem zákon ani mezinárodní úmluvy přímo neregulují. Pouze kogentními normami vymezují rámec, ve kterém se mohou rozhodčí instituce pohybovat. 35 V. PŘEDPOKLADY MEZINÁRODNÍ OBCHODNÍ ARBITRÁŽE Možnost projednat a rozhodnout spor v rozhodčím řízení je vázána na kumulativním splnění dvou základních podmínek: a) Je dána arbitrabilita sporu, tzn., že spor je takové povahy, která je způsobilá projednání v arbitráži. b) Existuje platná rozhodčí smlouva. V této souvislosti se nyní budeme zabývat pouze fakultativním rozhodčím řízením. O obligatorní arbitráži, pro jejíž konání není nutné uzavírat rozhodčí smlouvu, bylo pojednáno v kap Arbitrabilita Arbitrabilita sporu by se dala definovat jako okruh právních vztahů, ve kterém si státní moc nevyhradila právo rozhodovat výlučně státními soudy (popřípadě jinými svými orgány) a připustila tedy, aby spory byly rozhodovány i 33 Blíže viz kap Od nich je nutno odlišovat Vzorový zákon UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráži z roku 1985, který má pouze doporučující charakter a slouží jako šablona pro jednotlivé státní úpravy, které se jím inspirovaly, České republiky nevyjímaje. 35 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. Praha: ASPI, 2002, s

20 rozhodci, pokud si tak strany ujednají. Je to oblast, kde se státní moc zavázala uznávat a vykonávat nálezy v řešení sporů, pokud byly dosaženy zvláštním postupem, jenž probíhá z iniciativy stran a za jejich participace, způsobem, jenž stát svým zákonodárstvím připouští rozhodčím řízením. 36 Zjednodušeně řečeno jde o schopnost (způsobilost) sporu být předmětem rozhodčího řízení. Arbitrabilitu můžeme rozlišovat objektivní a subjektivní. Arbitrabilita objektivní je určena právním řádem konkrétního státu a znamená, co (tj. jaký okruh právních vztahů) je přípustné k řešení v rozhodčím řízení. Arbitrabilita subjektivní je užší a musí se pohybovat v mantinelech objektivní arbitrability. Představuje možnost pro strany, aby ve smlouvě definovaly okruh právních vztahů, jež mají být svěřeny rozhodcům. Jsou to tedy samy strany, které zúží rozsah právních vztahů, o kterých bude v případě sporu rozhodnuto v rozhodčím a nikoli soudním řízení. Otázka arbitrability je primárně předmětem regulace jednotlivých národních zákonů. Pro ten český (ZRŘ) je tato problematika natolik důležitá, že splnění podmínky arbitrability sporu vyžaduje i v případech arbitráže s mezinárodním prvkem. Ustanovení 36 odst. 1 věta první ZRŘ stanoví, že přípustnost rozhodčí smlouvy se posuzuje podle tohoto zákona. Otázku arbitrability sporu dle českého práva tudíž rozhodci musí vždy řešit např. i přesto, že se spor, který v působnosti ZRŘ rozhodují, řídí hmotným právem odlišným od právního řádu České republiky. Z toho vyplývá, že podle ZRŘ nelze v arbitráži řešit spor, který by nebyl arbitrabilní podle českého práva bez ohledu na jeho případnou arbitrabilitu podle právního řádu rozhodného pro uplatňovaný nárok. 37 Toto ustanovení má také úzkou vazbu na uznání a výkon rozhodčího nálezu v tuzemsku. Podle čl. V odst. 2 písm. a) NYÚ může totiž být odepřeno uznání a výkon rozhodčího nálezu, pokud příslušný orgán země, kde se o výkon žádá (např. příslušný český soud), zjistí, že předmět sporu nemůže být předmětem rozhodčího řízení podle práva této země (tedy např. že není arbitrabilní ve smyslu ustanovení 36 odst. 1 ZRŘ ve vazbě na 2 ZRŘ). Protože je ustanovení 36 odst. ZRŘ kogentní, nemohou se strany od jeho znění odchýlit. Nemají tedy ani možnost zvolit si jiné rozhodné právo, kterým by se arbitrabilita 36 RABAN, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Praha: C. H. Beck, 2004, s KLEIN, B.; DOLEČEK, M. Rozhodčí řízení. Praha: ASPI, 2007, s

21 řídila (tj. vymanit se z působnosti ZRŘ), a to bez ohledu na to, zda má být rozhodčí nález vydán v cizině či tuzemsku. 38 Ostatní náležitosti rozhodčí smlouvy se pak posuzují podle ZRŘ, jestliže má být rozhodčí nález vydán v tuzemsku. 39 Vedle národních úprav nesmíme opomenout ani úpravu mezinárodní. EÚ, která se aplikuje přednostně před ZRŘ, 40 na rozdíl od ZRŘ stanoví, že si strany mohou zvolit rozhodné právo, kterým se má řídit otázka přípustnosti rozhodčí smlouvy. 41 V následujícím ustanovení 42 však EÚ obsahuje oslabení této autonomie vůle stran, které nás vrací zpět k požadavku stanoveného v 36 odst. 1 věta první ZRŘ, když určuje, že soud může odmítnout uznat rozhodčí smlouvu, není-li podle práva jeho státu spor arbitrabilní. Co se týká samotné podstaty arbitrability, ZRŘ ji vymezuje ve svém 2, podle něhož mohou být předmětem rozhodčího řízení spory, které splňují (kumulativně) následující podmínky (tři pozitivní a dvě negativní): a) Jde o spor majetkový. Přestože se pojem majetkových práv či vztahů vyskytuje v mnoha právních předpisech, 43 v žádném z nich není uceleně definován. Obecně je možno tento pojem vymezit tak, že zahrnuje všechny případy, kdy se účastník domáhá plnění, jež má majetkovou povahu či reflex. 44 V praxi se tak za majetkové spory budou považovat nejen spory, jejichž předmětem je finanční částka, ale i spory o nárocích, které jsou jakkoli penězi ocenitelné. 45 b) K projednání daného sporu by byl jinak příslušný obecný soud. Podle většiny autorů 46 měl zákonodárce na mysli pouze spory vedené v občanském 38 PAUKNEROVÁ, M. Rozhodčí řízení ve vztahu k zahraničí otázky rozhodného práva. Právní rozhledy, 2003, č. 12, s odst. 1 věta druhá ZRŘ ZRŘ. 41 Čl. VI odst. 2 písm. a) EÚ. 42 Čl. VI odst. 2 písm. b) a c) EÚ. 43 Např. v OZ jsou za majetková práva pokládány jak majetkové vztahy mezi subjekty, tak tzv. práva osobnostní ( 1). V ObchZ jsou zase za majetkové vztahy fyzické osoby jako podnikatele považovány jen ty majetkové poměry, které souvisejí s podnikáním. ZRŘ i OSŘ váže majetková práva k těm řízením, v nichž se navrhovatel domáhá majetkového plnění, a to zejména plnění peněžitého, vydání věci, popř. jiného reálného plnění či zdržení se určité činnosti. 44 KUČERA, Z.; TICHÝ, L. Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním, Komentář. Praha: C. H. Beck, 1989, s Shodně SHELLE, K.; SHELLOVÁ I. Rozhodčí řízení: historie, současnost, perspektivy. Praha: Eurolex Bohemia, 2002, s KLEIN, B.; DOLEČEK, M. Rozhodčí řízení. Praha: ASPI, 2007, s Např. BĚLOHLÁVEK, A. Arbitrabilita sporů. Právní zpravodaj, 2003, č. 3, s

22 soudním řízení. Podle 7 OSŘ jsou předmětem takového řízení spory vyplývající z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů. 47 c) Strany jsou oprávněny uzavřít o předmětu sporu smír. Smírem lze ve smyslu 99 OSŘ řízení ukončit, připouští-li to povaha věci. Jde o věci, kde jsou účastníci v typicky dvoustranném poměru, a hmotněprávní úprava nevylučuje, aby si mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. 48 Vyloučena jsou řízení, která lze zahájit i bez návrhu ( 81 OSŘ ), ve věcech statusových ( 80 OSŘ), dále pak v případech, kdy dohoda vyžaduje ke své platnosti souhlas soudu ( 711 OZ), a ve věcech, ve kterých není hmotným právem připuštěna dohoda. 49 d) Nejde o spory vyvolané v důsledku insolvenčního řízení. 50 Hovoříme zde o tzv. incidenčních sporech, kdy řízení o nich jsou zahajovaná zejména na základě reivindikačních, odpůrčích či vylučovacích žalob. 51 e) Spory nesouvisejí s výkonem rozhodnutí. Půjde hlavně o spory mezi věřiteli, např. o pořadí a výši pohledávek či spory, kdy se třetí osoba domáhá vydání věci, která byla zahrnuta do výkonu rozhodnutí. Otázku arbitrability zkoumají sami rozhodci z úřední povinnosti. Dojdou-li k závěru, že je spor nearbitrabilní, rozhodčí řízení musí být usnesením zastaveno a nelze v něm již pokračovat. Překážku nedostatku arbitrability sporu nelze v řízení zhojit, a to ani postupem dle 15 odst. 2 ZRŘ, tedy tím, že by strany začaly spor v arbitráži projednávat a absenci arbitrability by nenamítly. Vydání rozhodčího nálezu by bylo v takovém případě důvodem pro jeho zrušení soudem ve smyslu 31 písm. a) ZRŘ. 47 Někteří teoretici ovšem zpochybňují arbitrabilitu sporů vzešlých ze vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem viz BUREŠ, J.; DRÁPAL, L.; MAZANEC, M. Občanský soudní řád, Komentář. 5. vyd. Praha: C. H. Beck, 2001, s K tomu však A. Bělohlávek tvrdí, že některé pracovněprávní spory s majetkovým základem arbitrabilní jsou, např. nároky na náhradu škody způsobené při výkonu práce viz BĚLOHLÁVEK, A. Zákon o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, Komentář. Praha: C. H. Beck, 2004, s BUREŠ, J.; DRÁPAL, L.; MAZANEC, M. Občanský soudní řád, Komentář. 5. vyd. Praha: C. H. Beck, 2001, s Např. společné jmění manželů. 50 Podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (insolvenční zákon). 51 ZELENKA, J.; MARŠÍKOVÁ, J. Zákon o konkurzu a vyrovnání, Komentář. 2. vyd. Praha: Linde, 2002, s

23 5.2. Rozhodčí smlouva Druhým základním předpokladem pro možnost projednání sporu před rozhodci je rozhodčí smlouva. Její definici najdeme v řadě mezinárodních dokumentů. NYÚ ji definuje jako písemnou dohodu, podle níž se strany zavazují podrobit rozhodčímu řízení všechny nebo některé spory, které mezi nimi vznikly nebo mohou vzniknout z určitého právního vztahu, týkajícího se věci, jež může být vyřízena v rozhodčím řízení. 52 Úprava českého práva je vyjádřena v 2 ZRŘ, který připouští uzavření rozhodčí smlouvy, je-li dána arbitrabilita sporu Druhy rozhodčí smlouvy Ustanovení 2 odst. 3 ZRŘ rozeznává v souladu s teorií i praxí dva základní druhy rozhodčích smluv, a to smlouvu o rozhodci a rozhodčí doložku. Za zvláštní druh rozhodčí smlouvy považuje odborná literatura i asymetrickou doložku. K uzavření smlouvy o rozhodci dochází v případě, kdy spor již existuje a strany jsou ochotny předložit spor k rozhodnutí rozhodcům. K takové ochotě však v praxi příliš nedochází, neboť zájem strany, která zavdala příčinu ke vzniku sporu, na rychlém vyřešení věci bude minimální (raději si počká na v některých případech delší soudní řízení). Z tohoto důvodu se v praxi s tímto typem rozhodčí smlouvy příliš nesetkáváme. Nejčastějším typem rozhodčí smlouvy uzavíraným v obchodním styku je rozhodčí doložka. Strany se v ní zavazují projednat v arbitráži spor, který mezi nimi vznikne teprve v budoucnu z jejich konkrétního právního vztahu. Jak napovídá sám název, jde o ujednání které je typicky součástí jiné smlouvy (tzv. smlouvy hlavní, kterou může být např. kupní smlouva). 53 V obchodní praxi se často hovoří o tzv. midnight clause, jelikož bývá uzavírána po dlouhých vyjednáváních o smlouvě hlavní pozdě v noci či brzo ráno, což, jak je v praxi známo (a jak chce tento výraz 52 Čl. II odst. 1 NYÚ. Podle výkladového doporučení tvořícího přílohu NYÚ by pojem písemná dohoda zahrnující podle čl. II odst. 2 NYÚ rozhodčí smlouvu podepsanou stranami nebo obsaženou ve výměně dopisů (telegramů) neměl být vykládán jako taxativní. Obdobnou definici najdeme např. též ve Vzorovém zákoně UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráži (čl. 7 odst. 1). 53 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. Praha: ASPI, 2002, s

24 naznačit), vede častým nedostatkům ve formulaci či vhodnosti rozhodčí doložky pro daný případ. 54 Rozhodčí doložka je tedy orientována do budoucnosti, v okamžiku jejího uzavření mezi stranami ještě žádného sporu není a ten nejčastěji ani vůbec nevznikne. Teorie rozeznává i tzv. neomezený kompromis (nebo také všeobecné ujednání). Jde o typ rozhodčí smlouvy mezi stranami, které vzájemně spolupracují po delší dobu a uzavírají tak mezi sebou větší počet smluv. Znamená, že se strany dohodly, že všechny spory, které mezi nimi v budoucnu vzniknou z vymezeného okruhu právních vztahů (např. ze všech smluv, které mezi sebou uzavřou), budou projednány a rozhodnuty v rozhodčím řízení. Neomezený kompromis se tedy vztahuje na neurčitý počet smluv. Je tak výhodný zejména pro obchodní partnery, kteří nemusí pořizovat rozhodčí doložku stejného znění pro každou smlouvu zvlášť. 55 Zvláštní typ rozhodčí smlouvy představuje tzv. asymetrická doložka. Na jejím základě je možné, dle volby žalobce, zahájit rozhodčí řízení nebo podat žalobu k soudu, aniž by zde bylo možné namítnout nedostatek jeho pravomoci z důvodu existence rozhodčí smlouvy. V mnoha státech jsou tyto doložky považovány za neplatné (např. ve Francii), české soudy je ale uznávají za platné s ohledem na ustanovení 37 ZMPS, který stanoví, že pravomoc českých soudů může být založena také smlouvou. V praxi se s nimi lze setkat u leasingových smluv Forma rozhodčí smlouvy Většina právních řádů stanoví poměrně striktní podmínky na formu rozhodčí smlouvy. Podle českého práva musí být rozhodčí smlouva písemná a musí splňovat i ostatní náležitosti stanovené pro právní úkony obecně, tzn., že projev vůle smluvních strany musí být svobodný, vážný, prostý omylu, srozumitelný a určitý REDFERN, A.; HUNTER, M. Law and Practice of International Commercial Arbitration. 3 rd edn. London: Sweet & Maxwell, 1999, s RŮŽIČKA, K. Mezinárodní obchodní arbitráž. Praha: Prospektrum, 1997, s RŮŽIČKA, K. Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2005, s Viz 37 OZ. V této souvislosti jde o formu a náležitosti vyžadované 36 odst. 1 větá druhá ZRŘ. 20

25 Podmínka písemné formy rozhodčí smlouvy je požadována pod sankcí neplatnosti. Písemnost rozhodčí smlouvy je zachována i tehdy, je-li rozhodčí smlouva sjednána telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení jejího obsahu a určení osob, které rozhodčí smlouvu sjednaly. 58 Podle 3 odst. 2 ZRŘ lze však požadavek písemnosti rozhodčí smlouvy prolomit za podmínky, že rozhodčí smlouva je součástí obchodních podmínek, jimiž se řídí smlouva hlavní, k níž se rozhodčí smlouva vztahuje. Písemný návrh hlavní smlouvy odkazující zjevně na obchodní podmínky či je obsahující může být přijat jinak než písemně (tj. konkludentně, např. plněním zaplacením kupní ceny), ovšem o tomto přijetí a zjevně ani o obsahu smlouvy nesmí být žádné pochybnosti. Druhou výjimku z povinnosti písemné formy rozhodčí smlouvy představuje fikce uzavření rozhodčí smlouvy, kterou lze odvodit z 15 odst. 2 ZRŘ. Podle tohoto ustanovení musí strana vznést námitku nedostatku pravomoci, zakládající se na neexistenci, neplatnosti nebo zániku rozhodčí smlouvy, nejpozději při prvním úkonu v rozhodčím řízení. Nestane-li tak, v řízení se bude pokračovat stejně, jako kdyby byla mezi stranami uzavřena platná rozhodčí smlouva. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že rozhodčí smlouva musí být písemná (ať už je součástí hlavní smlouvy 59 nebo představuje samostatný dokument), ledaže by byla součástí obchodních podmínek, které jsou součástí smlouvy hlavní, jejíž písemný návrh byl přijat v souladu s 3 odst. 2 ZRŘ, nebo ledaže by šlo o fikci rozhodčí smlouvy ve smyslu 15 odst. 2 ZRŘ. Aby mohl být rozhodčí nález uznán a vykonán jako výsledek mezinárodního rozhodčího řízení podle NYÚ, je nutno vyhovět požadavkům NYÚ. Ta stanoví podmínku písemné formy jen na základní náležitosti rozhodčí smlouvy (závazek podrobení se stran rozhodčímu řízení a vymezení okruhu sporů, jíž se dohoda týká). Ostatní náležitosti rozhodčí smlouvy mohou být sjednány způsobem, jenž splňuje požadavky práva, jemuž je rozhodčí smlouva podrobena odst. 1 ZRŘ. 59 V této souvislost hovoříme o principu autonomie rozhodčí smlouvy, jejíž platnost není vázána na platnost smlouvy hlavní. Rozhodčí řízení může být tudíž zahájeno i poté, že hlavní smlouva pozbyla platnosti, např. v důsledku odstoupení od smlouvy. 21

26 Účinky rozhodčí smlouvy Nejprve je nutné připomenout, že platné uzavření rozhodčí smlouvy nezahajuje rozhodčí řízení, a proto nezpůsobuje litispendenci (tj. překážku věci zahájené) nebo nemá vliv na běh promlčecích či prekluzivních lhůt. K tomu dochází až podáním rozhodčí žaloby, jehož předpokladem je právě existence rozhodčí smlouvy. 60 Uzavření rozhodčí smlouvy má pouze tyto následující účinky: a) Dochází k založení pravomoci rozhodce či rozhodců k rozhodnutí sporu. Podle všeobecně uznávané zásady pravomoc-pravomoc (z anglického competencecompetence), jež je vyjádřena v 15 odst. 1 ZRŘ, jsou rozhodci oprávněni rozhodovat o své vlastní pravomoci sami, tj. zkoumat, zda jsou splněny podmínky k rozhodnutí v dané věci, především posoudit soulad rozhodčí smlouvy se zákonnými ustanoveními. b) Je derogována (zrušena) pravomoc obecného soudu, který by byl jinak příslušný pro řešení sporu. V případě, že by některá ze stran v dané věci podala žalobu u obecného soudu, druhá strana má právo vznést námitku nedostatku jeho pravomoci z důvodu existence platné rozhodčí smlouvy. Soud potom nemůže takovou žalobu projednat a je nucen řízení zastavit. K derogaci však nedochází v situaci, kdy není námitka vznesena vůbec (obě strany mohou prohlásit, že na rozhodčí smlouvě netrvají nebo se druhá strana mlčky přidá k řízení) či je uplatněna pozdě. 61 c) Rozhodčí smlouva je závazná pro právní nástupce stran. Podle 2 odst. 5 ZRŘ mají však strany možnost toto právní nástupnictví přímo v rozhodčí smlouvě vyloučit RŮŽIČKA, K. Mezinárodní obchodní arbitráž. Praha: Prospektrum, 1997, s Podle 106 odst. 1 OSŘ musí být tato námitka uplatněna nejpozději při prvním úkonu ve věci samé. Totéž potvrdila i judikatura viz např. usnesení Okresního soudu v Nymburce č.j. 5 C 906/99 nebo usnesení Krajského soudu v Praze č.j. 29 Co 106/ RŮŽIČKA, K. Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2005, s