Účast českých vojáků na sočské frontě za 1. světové války (bakalářská diplomová práce)

Transkript

1 Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav Účast českých vojáků na sočské frontě za 1. světové války (bakalářská diplomová práce) Eliška Papcunová Vedoucí práce: doc. PhDr. Ladislav Hladký, CSc. Brno

2 - 2 -

3 Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla všechnu pouţitou literaturu a prameny. 12. srpna 2009 podpis - 3 -

4 - 4 -

5 Zde bych chtěla poděkovat doc. PhDr. Ladislavu Hladkému, CSc., za obětavou pomoc a trpělivost

6 - 6 -

7 Obsah Úvod 1 Vypuknutí války 4 Itálie před vstupem do války 5 Boje na sočské frontě 7 Vymezení a charakteristika fronty 7 Průběh bojů 9 1. sočská ofenziva sočská ofenziva sočská ofenziva sočská ofenziva sočská ofenziva sočská ofenziva 14 7., 8. a 9. sočská ofenziva sočská ofenziva sočská ofenziva 16 Průlom u Kobaridu 16 Dohra sočských bojů ofenziva, blesková válka, zázrak u Kobaridu 20 Čeští vojáci na frontě v Horním Posočí 22 České jednotky 23 Čeští padlí 25 Čeští umělci na sočské frontě 29 Josef Sudek 29 Ladislav Jan Kofránek 31 Fráňa Šrámek 32 Josef Váchal 34 Památka bojů na Soči 37 Úpravy hřbitovů 37 Organizace v Horním Posočí 38 Český zájem a péče o památky na české vojáky v Posočí

8 Oficiální mezistátní aktivity 39 Projekty české laické i odborné veřejnosti 41 Hřbitovy a pomníky v Horním Posočí 42 Závěr 45 Bibliografie 48 Přílohy 51 Zkratky vojenských jednotek 51 Pluky rakousko-uherské armády doplňované z českých zemí 51 Čeští vojáci pohřbení na hřbitovech v Horním Posočí 54 Česko-slovinská dohoda o péči o válečné hroby 56 Slovníček místních názvů 59 Obrazová příloha

9 Úvod Ve své práci se chci věnovat bojům během 1. světové války na tzv. sočské frontě, úseku jihozápadní neboli italské fronty podél řeky Soči (it. Isonzo). V první části zpracuji historický přehled a průběh bojů na sočském bojišti, které se zde odehrávaly od jara 1915 do podzimu 1917, a pokusím se tyto události začlenit do kontextu politického vývoje tohoto regionu. Hlavní pozornost chci zaměřit na účast českých vojáků v rámci rakousko-uherské armády na tomto bojišti, přičemţ z důvodu omezeného rozsahu bakalářské diplomové práce zpracuji pouze kratší úsek bojiště, tzv. Horní Posočí, tj. vysokohorskou část bojiště v Julských Alpách. Českým vojákům se budu věnovat ve druhé části své práce. Jako řadoví vojáci zde bojovaly i některé významné osobnosti české kultury 20. století. Tuto velmi zajímavou kapitolu samozřejmě nemohu opomenout, jelikoţ se zkušenost ze sočského bojiště v jejich díle odrazila. Ve třetí části popíši památky, které dnes k účasti českých vojáků na horním toku Soči odkazují. Jedná se o vojenské hřbitovy, pomníky nebo např. nápisy v kostele. Zdokumentovat chci také současné aktivity jak kulturních institucí (muzeí a spolků), tak politických orgánů (ministerstev a velvyslanectví), které věnují péči materiální obnově těchto památek a také zachování povědomí o nich jakoţto o kulturním dědictví. Téma své práce jsem vybrala s ohledem na své jazykové moţnosti, které mi umoţňují zpracovat slovinské zdroje. Protoţe sočské bojiště leţí na dnešním území Republiky Slovinsko, je slovinská historiografická produkce k tomuto tématu poměrně bohatá. Omezení na Horní Posočí (Zgornje Posočje, vysokohorskou část fronty, povodí řeky Soči v Julských Alpách mezi horami Rombonem na severu u Bovce a Mengore u Tolminu na jihu) vychází z moţnosti vyuţít materiály muzeí v Tolminu a Kobaridu regionálních muzeí obcí Tolmin a Bovec a ochotné pomoci pracovníků nadace Pot miru v Posočju. V přehledu válečných událostí ale nemohu jiţní část bojiště opomenout, protoţe tam směřovaly hlavní italské útoky. Hlavní pozornost nebudu věnovat vojenské technice a taktice, zajímají mne spíše dopady války na osudy vojáků, pozůstatky do dnešních dnů a reakce na ně. Italsko-rakouskouherské bojiště na Soči totiţ dlouho stálo mimo oblast zájmu českých historiků. V meziválečném období za první republiky byli vyzdvihováni legionáři a o vojácích věrných přísaze císaři nebylo ţádoucí příliš mluvit. Po druhé světové válce za komunistické totality se na černé listině samozřejmě ocitly i legie, vojáci habsburské monarchie ale nebyli o nic populárnější a jako vhodný obraz českého vojáka se do oficiálního výkladu českých dějin také nehodili

10 Teprve v posledních letech někteří badatelé o zapomenutou kapitolu českých dějin projevili zájem. Po stopách svých předků se vydali do údolí Soči Artur Rehberger a Jozef Vričan, věnoval se jí téţ vojenský historik Josef Fučík. Publikace Josefa Fučíka: Soča (Isonzo) 1917 (Paseka, Praha, Litomyšl 1999) a ve spolupráci s Markem Pavlíkem vydaný průvodce Sočská fronta Průvodce po místech bojů vojáků z českých zemí: Julské Alpy-Banjšice-Kras Přímoří. (Elka Press, Praha 2008) pouţiji jako základ své práce. Obsahují základní informace o průběhu bojů na Soči, o účastnících se českých plucích, ale pro zájemce také popis munice a technické vybavenosti obou armád. Jozef Vričan vydal velmi obsáhlou publikaci o sočském bojišti: Po zapadlých stopách českých vojáků. Z Julských Alp k Jadranu. (O. Havlík, Olomouc 2008). Co se týká historických faktů k průběhu bojů, za stěţejní povaţuji slovinskou práci Mira Simčiče: 888 dni na soški fronti. Spopadi na Krasu in v visokogorju. Na novo odkriti vojaški zemljevidi, fotografije in posebna poročila. (Orbis, Ljubljana 2000). Autor sice není vzděláním historik, ale politolog, jeho práci to však dodává další důleţitý rozměr, události na sočské frontě se snaţil začlenit do mezinárodní politické situace. Zpracoval zde dosud nepublikované materiály z rakouského velitelství této fronty, které sídlilo ve slovinské Postojně, a jen náhodou se jeho archiv zapomenut zachoval ve Slovinsku. Ačkoliv se soudilo, ţe je ztracen, Miro Simčič jej nedávno nalezl ve slovinské Národní a univerzitní knihovně (Narodna in univerzitetna kniţnica) v Lublani. Účast českých vojáků na tomto bojišti dobře zpracoval Josef Fučík v jiţ zmíněných publikacích. Jako základní pramenný materiál, který zpracovávám, jsem pouţila seznamy padlých vojáků a popisy hřbitovů v Posočí, které vydalo Tolminské muzeum: Damjana Fortunat Černilogar, Lovro Galić, Darja Pirih, Petra Svoljšak: Tolminsko mostišče II. (Tolminski muzej, 2005) a Lovro Galić, Darja Pirih: Od Krna do Rombona (Tolminski muzej a Ustanova»Fundacija Poti miru v Posočju«, 2007). Současný stav památek na boje v Posočí v útlé kníţce popsala Petra Svoljšak: Soška fronta (Cankarjeva záloţna, Ljubljana 2002), konkrétně českým vojákům se věnuje jiţ zmíněný český průvodce Josefa Fučíka a Marka Pavlíka. Neopomenutelné jsou také materiály nadace Pot miru v Posočju, která působí jako badatelské a vzdělávací centrum a spravuje muzea v přírodě, opevnění, zákopy, kaverny a jiné pozůstatky z fronty, hřbitovy, kaple a památníky. Vydala mapu a průvodce po těchto připomínkách válečného běsnění mezi Rombonem a Mengore

11 Z českých kulturních osobností, které se zúčastnily bojů na Soči, je nejvýraznější malíř Josef Váchal, který o svém působení na italské frontě zanechal deníkové vzpomínky: Malíř na fontě. Soča a Itálie (Paseka, Praha, Litomyšl 1996). Ve stejných místech jako Váchal bojoval o rok dříve spisovatel Fráňa Šrámek. O jeho pocitech se dozvídáme z korespondence, kterou po jeho smrti vydala jeho ţena: Listy z fronty. Výbor z korespondence (Československý spisovatel, Praha 1956). Boje tehdy probíhaly na území rakousko-uherské monarchie, kde ţilo obyvatelstvo jak slovinské, tak italské, ale i německé národnosti. Místní jména proto většinou existují ve všech třech variantách. Dnes je tok Soči rozdělen mezi Italskou a Slovinskou republiku, uţívám proto názvy v jazyce státu, kde místa leţí dnes, případně český ekvivalent, pokud existuje a je v běţném uţití

12 Vypuknutí války Dusné ovzduší v mezinárodních vztazích na začátku 20. století dávalo tušit, ţe válka je na spadnutí. Od poslední čtvrtiny 19. století se do postavení velmoci dostaly i nově vzniklé státy (Německo, Itálie) a svoji moc chtěly demonstrovat také politickým vlivem, ekonomickým rozmachem a územní expanzí. Svět byl ale jiţ i v zámořských oblastech rozdělen a nezbývalo neţ jej přerozdělit. Všechny státy závodily ve zbrojení a uzavíraly obranné spojenecké smlouvy pro případ války. Německo a Rakousko uzavřely smlouvu o spolupráci při napadení třetí stranou 7. října Byla namířena především proti Rusku, třebaţe Bismarck se snaţil ji koncipovat spíše proti Francii a i nadále pracoval na obnově spolku tří císařů. Kdyţ ten vzal za své, vznikl v roce 1882 Trojspolek připojením Itálie k Dvojspolku. 1 Jako obranný systém aliancí proti případné německé agresi vznikla Dohoda. Smlouva mezi Ruskem a Francií byla podepsána 1894 a v roce 1904 byla uzavřena Srdečná dohoda mezi Francií a Velkou Británií, čímţ se Británie definitivně vymanila z mezinárodní izolace. Poslední smlouva, mezi Anglií a Ruskem, byla podepsána 1907 a tím byla proti Trojspolku dotvořena Trojdohoda. 2 K vypuknutí války chyběla jiţ jen vhodná záminka. Ta se naskytla na Balkáně, který byl jiţ dlouhá léta velmi neklidným územím, Osmanská říše se pomalu ale jistě rozpadala a o sféru vlivu zde soupeřily Rakousko-Uhersko, Rusko a Itálie. Smrtí hlavního odpůrce války v Rakousku Františka Ferdinanda d Este dne 28. června 1914 symbolicky skončilo chození kolem horké kaše. Rakouské ultimátum srbské vládě byla jiţ jen diplomatická formalita, ačkoli měsíční váhání s vydáním ultimáta příliš nekoresponduje s osmačtyřicetihodinovou lhůtou na odpověď a poté okamţitou mobilizací. Přesto Srbsku nelze upřít více neţ dostatečnou snahu konflikt zaţehnat. Z deseti bodů ultimáta nepřijalo pouze jeden: rakouské vyšetřování atentátu přímo na srbském území. Přijalo by tím odpovědnost za atentát a popřelo by svou suverenitu. 3 Mezi 1. a 12. srpnem si navzájem na základě spojeneckých smluv vyhlásily válku hlavní mocnosti v Evropě a jen málo z nich zůstalo neutrálních. Všichni si ale byli jisti, ţe válka bude krátká a ţe vítězství dosáhnou snadno a rychle. Hned v létě se rozhořely boje na třech 1 Hlavačka, M., Pečenka, M. Trojspolek. Německá, rakousko-uherská a italská zahraniční politika před první světovou válkou. Praha: Libri, 1999, s , Vaculík, J. Obecné dějiny novověku IV ( ). Brno: 1999, s. 87, 145, Weithmann, M. W. Balkán let mezi východem a západem. Praha: Vyšehrad, 1996, s Viz téţ Vaculík, J. Obecné dějiny novověku IV ( ). Brno: 1999, s

13 hlavních frontách: na jiţní v Srbsku, východní v Haliči a východním Prusku a na západní ve Francii. Jak Rakousko-Uhersko, tak Německo tedy bojovaly na dvou frontách zároveň. Itálie před vstupem do války Italské království bylo součástí Trojspolku od 20. května Stalo se tak na základě snahy Německa spojit své dva hlavní spojence, a to i přesto, ţe mezi habsburskou monarchií a Italským královstvím přetrvávalo letité nepřátelství kvůli sporům o jiţní Tyrolsko, ale také hrabství Gorici a Gradišku, Istrii a Dalmácii. Smlouva 4 zavazovala strany k vzájemné pomoci v případě napadení Francií, pokud by však jedna ze smluvních stran sama Francii napadla, ostatní slibovaly zůstat neutrální. Itálie prosadila do smlouvy zdůraznění, ţe to platí pouze pro Francii a nikoli rpo Velkou Británii. Při obnovování smlouvy v roce 1887 byla na ţádost Itálie dodána klauzule, ţe v případě změny situace na Balkáně, při které by si Rakousko-Uhersko polepšilo, má Itálie nárok na odškodnění. Tím demonstrovala, ţe nepovaţuje italské národní sjednocení za dokončené a hranici mezi italským královstvím a habsburskou monarchií za definitivní. 5 Itálie se ale nestala plnohodnotným členem spolku, vojensky byla jednoznačně nejslabší a Německo ani Rakousko-Uhersko na její válečné úspěchy rozhodně nesázely. Itálie naopak chovala výrazně větší sympatie k Velké Británii a Francii neţ k Rakousku-Uhersku, které pro ni bylo i nadále největším konkurentem. Podle Vaculíka Itálie měla v Trojspolku spojence a v Dohodě přátele, 6 coţ ji přirozeně činilo dost nespolehlivým partnerem. Totiţ i italské veřejné mínění bylo ještě stále prodchnuto iredentismem, podle Procacciho se nacionalismus přirozeně projevuje nenávistí vůči někomu druhému a pro Italy to tradičně bylo Rakousko. 7 V červenci 1914 se Itálie nepřidala ke svým spojencům, 2. srpna vyhlásila neutralitu. 8 Stalo se tak na základě tajné italsko-francouzské smlouvy Prinetti-Barrére z roku 1902, ve které se Itálie i Francie zavázaly k neutralitě, pokud jedna z nich bude nucena bojovat se třetí stranou. 9 Oficiálně ale Itálie poukazovala na to, ţe Rakousko-Uhersko je agresor, který zaútočil na Srbsko, a odvolávala se na IV. článek spolkové smlouvy, podle které mu má 4 Stojković, M. Balkanski ugovorni odnosi Dvostrani i višestrani medunarodni ugovori i drugi diplomatski akti o drţavnim granicama, političkoj i vojnoj saradnji, verskim i etničkim manjinama. I tom ( ). Beograd: 1998, s Procacci, G. Dějiny Itálie. Praha: Lidové noviny, 1997, s Vaculík, J. Obecné dějiny novověku IV ( ). Brno: 1999, s Procacci, G. Dějiny Itálie. Praha: Lidové noviny, 1997, s Simić, M. Po sledeh soške fronte. Ljubljana: Mladinska knjiga, 1998, s Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s

14 pomoci, pouze kdyţ bude samo napadeno. 10 Dále italská vláda kritizovala rakouskou za to, ţe se s ní o útoku na Srbsko neporadila. 11 Nicméně vyhlášení neutrality bylo překvapením i pro některé Italy - italská vláda totiţ o tajné smlouvě s Francií neinformovala ani vrchní velitele své armády a dokonce ani krále. Generál Luigi Carodna, vrchní velitel italské armády, proto ihned 31. července 1914 předloţil vládě plán útoku na Francii. Kdyţ se dozvěděl o neutralitě a jejích důvodech, začal vypracovávat plán útoku na Rakousko-Uhersko a přemlouval vládu k jeho realizaci. 12 Itálie však prozatím zachovávala formální neutralitu. Nicméně 9. prosince 1914 se začala tajná jednání mezi Vídní a Římem, aby Rakousko- Uhersko přimělo Itálii k trvalé neutralitě. Ta ovšem kladla územní poţadavky. V březnu habsburská monarchie slíbila odstoupit Trentino. Itálie ale poţadavky stupňovala a v dubnu 1915 poţadovala také Bolzano, Gorici a Gradišku. Terst a okolí se měl stát samostatným státem. 13 Od 16. února 1915 ale Italské království vedlo paralelní tajné rozhovory také s dohodovými mocnostmi. 14 Ta vyvrcholila 26. dubna 1915 podepsáním tajné londýnské dohody. Itálii zavazovala ke vstupu do války během jednoho měsíce, od Velké Británie na to dostala půjčku 50 mil. liber 15 a v případě vítězství jí byly přislíbeny územní zisky na úkor Rakouska-Uherska v Tyrolích, hrabství Gorica a Gradiška, Terst, část Kraňska (slovinské Přímoří do linie Terst-Sneţnik), Istrie, sever Dalmácie, některé jaderské ostrovy, na úkor Osmanské říše Valona v Albánii, dílčí území v Malé Asii a v neposlední řadě také rozšíření koloniálního panství v Africe května 1915 Itálie formálně vystoupila z Trojspolku a 23. května 1915 jiţ Rakousku- Uhersku vyhlásila válku Procacci, G. Dějiny Itálie. Praha: Lidové noviny, 1997, s Viz téţ Hlavačka, M., Pečenka, M. Trojspolek. Německá, rakousko-uherská a italská zahraniční politika před první světovou válkou. Praha: Libri, Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s Vaculík, J. Obecné dějiny novověku IV ( ). Brno: 1999, s Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s Tamtéř, s. 20,

15 Boje na sočské frontě Vymezení a charakteristika fronty Jak jiţ označení napovídá, fronta probíhala v blízkosti řeky Soči. Byla součástí italské neboli jihozápadní fronty, která se táhla od rakousko-švýcarských hranic jiţním Tyrolskem, Dolomity, Karnskými Alpami k Julským Alpám, kde pramení řeka Soča, dále podél jejího toku aţ k moři do Panzanského zálivu. Vrchním velitelem celého bojiště na hranicích s Itálií a také na Balkáně byl arcivévoda Evţen, náčelník generálního štábu byl Alfred Krauss. Tyrolské armádní skupině velel gen. Viktor Dankl, 10. armádě, která operovala ve vysokohorských oblastech Korutan a Julských Alp, velel gen. Franz Rohr, údolí Soči jiţně od 10. armády bránila 5. armáda pod velením gen. Svetozara Borojeviće de Bojna. Většina bojů probíhala v Krasu na dolním doku Soči, horské oblasti byly poněkud klidnější. Fučík ve svých studiích uvádí, ţe pojetí sočské fronty jako celého úseku bojiště podél řeky Soči (přibliţně od jejího pramene aţ k ústí do moře) je v beletrii jistě moţné, avšak z operačního hlediska zcela nesprávné, 18 protoţe 5. armáda gen. Borojeviće, která nese označení sočská, operovala jiţně od tolminské kotliny, kdeţto severně od hory Krn bojovala tzv. korutanská armádní skupina gen. Rohra. Označení sočská fronta pro celé bojiště v údolí Soči včetně nejsevernějšího úseku však pouţívají snad všichni ostatní badatelé, budu se jej proto drţet i já. Ostatně i ing. Fučík ve svých pracích pojednává o celém tomto území. Po vyhlášení války se rakousko-uherské jednotky stáhly z italské hranice na Soču, kde byl příhodnější reliéf pro obranu, protoţe Italové museli útočit do kopce. Protoţe Itálie nebyla pro Rakousko spolehlivý spojenec, stavební práce na opevnění pro případ války zde probíhaly jiţ mnohem dříve. 19 Boje na Soči tedy probíhaly na frontě od hory Rombonu (2 208 m) kolem města Bovec, kde přešla na levý břeh řeky, vyšplhala se na vrcholky Javorčšek, Kal, Vršič, Krn (2 244 m), Batognica, Mrzli vrh, před městem Tolminem se opět vrátila na pravý břeh, kolem vsi Volče a kopec Mengore vedla dál k jihu přes vsi Avče, Kanal a Plavu, na vrch Sabotin, pod ním stojí město Gorice, za ní jiţ krasová planina, Monte San Michele, Doberdo, San Giovanni al Timavo a fronta končila u přístavu Duino v Panzanském zálivu. Cílem italských útoků bylo obsadit dosud neosvobozená italská území v Přímoří, především města Gorice a Terst, a dále proniknout do vnitrozemí habsburské monarchie. 18 Fučík, J., Pavlík, M. Sočská fronta Praha: Elka Press, 2008, s Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s

16 Rakousko-uherská armáda bránila Italům na Krasu v obsazení přístavního města Terstu, v gorickém předmostí vpádu do Vipavského údolí a společně s tolminským předmostím, které chránilo ţeleznici, postupu k Lublani a dále do nitra rakouské říše. V jiţní části fronty na Krasu byla poměrně dobře rozvinutá infrastruktura, ovšem tvrdé vápencové podloţí znemoţňovalo vybudovat dobrý obranný systém a hloubit zákopy. Střední část je jiţ předalpská oblast, kopce jsou vyšší a cesty poněkud horší. Nejsevernější část fronty probíhala jiţ velehorami v Julských Alpách, kde cesty byly ve velmi špatném stavu, většina míst téměř nedostupných a boje ztěţovalo i počasí. 20 Zima zde začínala jiţ někdy v říjnu a nebezpečí lavin hrozilo aţ do května. Boje tedy probíhaly většinou jenom během krátkého léta, v zimě ale vojáci umírali na různé nemoci, mrzli nebo uvízli pod lavinami. Také doprava zde byla nesrovnatelně komplikovanější, cesty zatarasily závěje a spousta míst byla i v létě dostupných pouze horolezecky, a proto bylo nutno budovat lanovky, které dopravovaly nezbytný materiál. 21 Rozhraní mezi severní a střední částí fronty tvořilo tzv. tolminské předmostí. Nevysoké kopce Mengore a Cvetje chránily městečko Sv. Lucija, dnes Most na Soči, kde byla stanice ţeleznice, po dobu války konečná, protoţe za tunelem jiţ trať vedla na italské straně fronty. Odtud byla zásobována celá střední část sočské fronty a rakouští vojáci tolminské předmostí po celou dobu bojů na sotva dvou kilometrech fronty úspěšně bránili. 22 Nejurputnější boje probíhaly na gorickém předmostí a v Krasu jiţně od Gorice aţ k moři. Gorice sice nebyla strategicky důleţitá, ale pro obě strany měla psychologický význam. Mírně zvlněné kopce Krasu pak chránily vstup do Vipavského údolí a dále do vnitrozemí, ale také přístup k Terstu, nejdůleţitějšímu přístavu Rakouska-Uherska. Na sluncem rozţhavených kopcích s minimální vegetací nebyla téměř moţnost se skrýt a přitom zde probíhaly nejmohutnější boje. V létě vojáky suţovalo hrozné horko a nedostatek vody. Zásobovací cesty byly nechráněné, v době bojů k nim nebylo moţné přinést ani vodu, natoţ jídlo, pohřbít nebo alespoň odnést mrtvé. To byl samozřejmě ráj pro krysy a potkany a které šířily nakaţlivé nemoci. Velké mnoţství vojáků na Krasu zbytečně umíralo na zranění způsobená úlomky kamení po dopadu bomb. Z důvodu nedostatku surovin v rakouském průmyslu totiţ vojáci dlouho neměli helmy Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s Fučík, J., Pavlík, M. Sočská fronta Praha: Elka Press, 2008, s Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s Tamtéţ, s. 75,

17 Průběh bojů Po vyhlášení války Italové promarnili skvělou příleţitost k rychlému postupu, dokud ještě Rakušané nebyli dostatečně připravení. Postupovali jen velmi pomalu a dali protivníkovi moţnost opevnit se. Podle Borojeviće měli takovou přesilu, ţe kdyby byli ihned prudce zaútočili, byli by zvítězili, byť s velkými ztrátami. Takto se bezvýsledné boje vlekly dva a půl roku a ztrát bylo na obou stranách ještě mnohem více. 24 Borojević a jeho velitelé měli zkušenost s boji v horách jiţ z východní fronty z Karpat, kdeţto Italové se bojovat v horách teprve učili. 25 Italský útok sváděla pěchota zastaralou taktikou, kdy vojáci v celých rotách za pokřiku běţeli vstříc protivníkům v zákopech obranné linie. Pro ty samozřejmě nebylo obtíţné kosit nechráněné italské útočníky kulomety. Úspěchu Italové nedosáhli a platili za to ohromnými ztrátami, jejich útok se tak měnil v masakr. Italské velení se nejprve pokoušelo zvětšit náraz útočné vlny její hloubkou (četností sledů), ale stále více spoléhalo na umlčení protivníka mohutnější a delší dělostřeleckou přípravou, která ničila rakouské opevnění, ale také zázemí a spojení s velitelstvími. 26 Také Simčič upozorňuje na nekoordinovanost italského útoku. Důraz zpravidla kladli na intenzivní dělostřeleckou přípravu, ale vůbec nevěnovali pozornost spolupráci dělostřelectva s pěchotou. Často tak italské dělostřelectvo páchalo větší škody ve vlastních pěších řadách neţ v rakouské obraně, místo aby svoji pěchotu v závěru útoku podpořilo. 27 Rakousko-uherské dělostřelectvo bylo sice slabší neţ italské, přesto se mu dost dobře vyrovnalo a svoji pěchotu velmi účinně podporovalo. 28 Rakouská obrana ve třech liniích byla poměrně úspěšná. Na začátku útoku nechávali Italy ostřelovat prázdnou první linii, kde během dělostřelecké přípravy zůstala pouze hlídka, a vlastní pěchota byla skryta v druhé linii. Odtamtud později přešli do první linie, aby odráţeli italský pěší útok, a ze druhé linie je podporovalo vlastní dělostřelectvo. Ve třetí linii byly připraveny zálohy, kdyby útočník prolomil přední linie. 29 Gen. Cadorna si byl vědom své přesily a spoléhal na to, ţe tím Rakousko-Uhersko přemůţe. Jeho armáda sice měla 50% ztráty bez hmatatelného výsledku, on ovšem věděl, ţe podobné ztráty má i protivník, ale nemá kým řady vojáků doplňovat. Proto v útocích 24 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 37, Tamtéţ, s Fučík, J., Pavlík, M. Sočská fronta Praha: Elka Press, 2008, s. 27, Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s Fučík, J., Pavlík, M. Sočská fronta Praha: Elka Press, 2008, s Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 58,

18 pokračoval a čekal, aţ se rakouská armáda vyčerpá. Také gen. Borojević posílal do rozhodujícího protiútoku i poslední rezervy a vţdy znovu překvapil protivníka, ale jeho ztráty byly ve všech sočských bitvách citelně menší neţ protivníkovy. 30 Teprve v šesté ofenzivě v létě 1916 Italové změnili taktiku útoku. Dříve ničili rakouská postavení dělostřelectvem a pak se je snaţili pěchotou obsadit, nyní jiţ pěchota útočila před koncem dělostřelecké přípravy. Při dobývání Gorice v této ofenzivě Italové svedli největší dělostřelecký útok, zničili tak rakouské spojení s velením a znemoţnili příchod posil ze zálohy. Pěchota nastoupila neprodleně po dělostřelecké přípravě a rakouské jednotky tak neměly čas se bránit. 31 Jiţ v sedmé ofenzivě se však Italové zase vrátili k původní neúčinné taktice hromadného útoku pěchoty nekoordinovaného s dělostřelectvem. 32 V desáté ofenzivě zavedl Borojević nový způsob aktivní obrany. V zákopech byli s vojáky i poddůstojníci, kteří dávali světlicemi znamení o pomoc dělostřelectvu. Spolupráce dělostřelectva s pěchotou se tak zefektivnila. Aktivní obrana je ostatně účinnější neţ pasivní, muţstvo má méně obětí a neklesá jeho morálka. Na konci italských ofenziv proto Borojević velel do protiútoků, ve kterých Rakušané často rychle získali zpět to, co Italové dobývali po celou ofenzivu. 33 Mezi pátou a šestou ofenzivou rakouští technici poprvé pouţili bojový plyn. Útok proběhl na konci června 1916 u Monte San Michele, nepřeţilo jej 3000 italských vojáků a jednou tolik jich utrpělo následky. Technické provedení ale bylo tak primitivn, ţe výrazně ohroţovalo i útočníka. 34 Boje na sočské frontě se vlekly dva a půl roku, s čímţ italská strana při vstupu do války nepočítala. Přestoţe italské zázemí bylo nesrovnatelně lepší něţ rakouské, jiţ po půl roce neúspěšných útoků se gen. Cadornovi nedostávalo ani peněz, ani střeliva a Itálie musela ţádat své spojence o další půjčky. Italské dělostřelectvo však municí dost plýtvalo, a proto na konci jedenácté ofenzivy dostalo rozkaz nadále střílet jen na jistý cíl. Do té doby totiţ stříleli ve velkém nepříliš koordinovaně a na konci léta 1917 jim nezbyly ani nejnutnější rezervy pro případ nouze Tamtéţ, s. 80, Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s , Tamtéţ, s Tamtéţ, s. 76,

19 1. sočská ofenziva ( ) První naplánovaná ofenziva začala aţ měsíc po vyhlášení války. Italské království vyhlásilo Rakousku-Uhersku válku 23. května 1915, ale jiţ den předtím proběhla v Itálii plošná mobilizace, v noci ze 23. na 24. května tedy mohla italská armáda překročit hranici. Na horním toku Soči bez boje obsadili město Kobarid a vesnice na pravém břehu Soči a směrem na jih strategicky důleţitý hřeben Kolovrat západně od Tolminu. První opravdový úspěch Italové zaznamenali v krnském masivu nad Kobaridem. Vrchol Krnu, se 2244 m n. m. to byl nejvyšší bod fronty, dobyli 16. června 1915 a kontrolovali ho aţ do konce bojů v Posočí. 36 Na pobřeţí obsadili Monfalcone a tok řeky Soči aţ ke Gradišce (Gradisca d Isonzo), kterou dobyli 8. června. 37 U Gorice se italské jednotky intenzivně snaţily dobýt vrch Sabotin, strategicky významné místo pro obranu města a gorického předmostí, ten ale rakousko-uherští vojáci ubránili, stejně jako tolminské předmostí. 38 Po prvních týdnech války se tedy sočská fronta ustálila na linii Rombon, Krn, Tolmin, Avče, Kanal, Sabotin, Monte San Michele, Doberdo del Lago a Duin. Pozice se později měnily jen minimálně a válka se změnila v zákopovou. Drobné potyčky nepřinesly Itálii valný úspěch, proto gen. Cadorna na 23. června 1915 naplánoval ofenzivu. Logickým strategickým cílem bylo dobýt gorické a tolminské předmostí a Doberdob, západní okraj krasové planiny. Italské dělostřelectvo připravovalo ofenzivu sedmidenním ostřelováním, které mělo zničit obranu v první linii. Rakousko-uherské jednotky se ale za první měsíc stihly poměrně dobře opevnit a připravit a tomuto útoku dokázaly čelit tak, ţe italský neúspěch byl velmi krvavý a samy přitom měly relativně málo ztrát. Kdyţ 7. července 1915 Italové ukončili ofenzivu, k dobru si přičetli pouze několik stovek metrů u Redipuglie. Pro Rakousko-Uhersko měla ale úspěšná obrana ohromný psychologický význam sočská ofenziva ( ) Druhý organizovaný italský pokus prolomit frontu začal 18. července Cíl zůstal přirozeně stejný dobýt Gorici a Doberdo a probojovat se do Vipavského údolí, 40 ale boje tentokrát probíhaly intenzivně po celé délce fronty Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s Svoljšak, P. Soška fronta. Ljubljana: Cankarjeva zaloţba, 2002, s Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s Tamtéţ, s Svoljšak, P. Soška fronta. Ljubljana: Cankarjeva zaloţba, 2002, s Fučík, J., Pavlík, M. Sočská fronta Praha: Elka Press, 2008, s

20 Před první ofenzivou Rakousko-Uhersko operovalo pouze na dočasných pozicích, o kterých velení nepředpokládalo, ţe je udrţí, proto bylo opevnění pouze provizorní. Hlavní opevňovací práce tehdy probíhaly ještě asi 15 km hlouběji ve vnitrozemí za frontou, kam plánovali ustoupit. Úspěch během první ofenzivy jim ale dodal odvahu, a proto se začali lépe opevňovat stávající pozice. 42 Boje ve druhé ofenzivě začaly opět na Krasu u Gorice a Doberda, dělostřelecká příprava ale tentokrát byla pouze několikahodinová a soustředila se pouze na tyto dva dílčí cíle. Nejhouţevnatější boje probíhaly o vrchol Monte San Michele, Italové jej 23. července dokonce dobyli, ale hned druhý den ráno je Rakušané opět vyhnali. U města Gorice byli Italové ještě méně úspěšní, ztratili i to málo dobytého z předchozích bojů. 43 V druhé polovině července zintenzivněly boje také ve vysokohorské části fronty, kde se italské jednotky snaţily obsadit i zbytek krnského masivu, dobýt tolminské předmostí a proniknout do boveckého údolí. Rakušané město Bovec opustili bez boje, nicméně aţ 23. srpna 1915, ale i nadále kontrolovali bovecké údolí. 44 Dále Italové útočili na Mrzli vrh mezi Krnem a Tolminem. Obránci na bojišti velikém sotva 270 x 65 m ztratili 1300 muţů, byli nuceni ustoupit 100 m, ale vrchol udrţeli. 45 Italské velení 10. srpna ofenzivu ukončilo, protoţe potřebovalo pro další boje doplnit munici. V severní části fronty pokračovaly boje i v srpnu. Italové z obsazeného Bovce útočili na Romon a Čuklu, odkud tehdy rakousko-uherské jednotky kontrolovaly bovecké údolí a jím vstup do Julských Alp. Tyto útoky, stejně jako opětovný pokus dobýt Mrzli vrh, byly stále neúspěšné sočská ofenziva ( ) Po dvou měsících relativního klidu začali Italové další ofenzivu aţ v polovině října Cílem bylo opět gorické předmostí, s plánem obsadit Gorici a Vrh, a také prolomit frontu u Tominu a v krnském masivu. V těchto bojích se poprvé uplatnilo italské letectvo. 47 Nejurputnější boje probíhaly opět na Krasu o planinu Doberdo mezi vrcholy Monte San Michele a San Martino del Carso, ovšem opět bez italského úspěchu. Kvůli vyčerpání obou stran nastala na pár dní dokonce krátká přestávka, 48 aby doplnili síly a munici. 42 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s Tamtéţ, s Svoljšak, P. Soška fronta. Ljubljana: Cankarjeva zaloţba, 2002, s Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s Tamtéţ, s Svoljšak, P. Soška fronta. Ljubljana: Cankarjeva zaloţba, 2002, s Fučík, J., Pavlík, M. Sočská fronta Praha: Elka Press, 2008, s