REVUE PRO PRÁVO A TECHNOLOGIE

Transkript

1 14 REVUE PRO PRÁVO A TECHNOLOGIE Ústav práva a technologií Právnické fakulty Masarykovy univerzity ROČNÍK 7 / ROK 2016 / ČÍSLO 14 REVUE.LAW.MUNI.CZ

2 ELEKTRONICKÉ DŮKAZY V TRESTNÍM ŘÍZENÍ Komunikační technologie představují dynamicky se rozvíjející oblast a trestní právo procesní se musí s jejich vývojem vypořádat. S narůstajícím objemem elektronických důkazů, které je nutno používat, představuje ad hoc judikatura často nepraktické řešení neposkytující dostatečnou právní jistotu. Monografie představuje ucelený přístup k důkazní teorii skrze kapitoly důkaz a informace, dokazování v trestním řízení a data jako důkaz v trestním řízení. Následující kapitoly se pak věnují jednotlivým důkazním prostředkům využitelným v trestním řízení. Konkrétně se jedná o , osobní profil na sociální síti, webovou prezentaci, data zpracovávaná poskytovateli služeb informační společnosti, odposlechy, data z mobilních komunikačních zařízení a data získaná v rámci činnosti dohledových systémů kybernetické bezpečnosti. Tato publikace vznikla na Masarykově univerzitě v rámci řešení projektu,,elektronické důkazy, číslo projektu MUNI/A/1296/2014 podpořeného z prostředků účelové podpory na specifický vysokoškolský výzkum, kterou poskytlo MŠMT v roce Publikace je dostupná z:

3 OBSAH DISKUZE REVUE PRO PRÁVO A TECHNOLOGIE ROČNÍK 7 ROK 2016 ČÍSLO 14 Kateřina Hlaváčová, Oliver Chorvát: Přístup orgánů činných v trestním řízení k datům uloženým v cloudu...3 Tomáš Abelovský: Počítač ako sudca...25 Pavel Loutocký, Kamil Malinka: Bezpečnost ICT ve vnitřních předpisech a školení zaměstnanců...45 ANOTACE František Kasl, Pavel Loutocký, Jakub Míšek, Anna Slánská, Lucie Straková: Přehled aktuální judikatury II/ Eva Martinicová: Jednotný digitální trh, kde vše souvisí se vším. Může evropské právo plně uchopit pojem digitální a propojený?...85 Martin Švéda: Spravedlivá odměna za soukromé rozmnožování díla aktuální vývoj judikatury Soudního dvora Helena Pullmannová, Jan Zibner: Nebezpečí záměny ochranné známky na části území Evropské unie František Kasl: Předběžné opatření ve sporu o právo být zapomenut Veronika Žolnerčíková: Je hypertextový odkaz na neoprávněně zveřejněné dílo užitím autorského díla? RECENZE František Kasl: Donát, J., Tomíšek, J. Právo v síti. Průvodce právem na internetu TÉMA Martin Bartoň: Internetový odkaz jako užití díla Revue pro právo a technologie Odborný recenzovaný časopis pro technologické obory práva a právní vědy zařazený na Seznamu recenzovaných neimpaktovaných periodik vydávaných v České republice a v databázi ERIH PLUS. Recenzovány jsou příspěvky v sekci Diskuze a Téma. Vychází dvakrát ročně. Toto číslo vyšlo ISSN (Print), ISSN (Online), Ev. č. MK ČR E Vydává Masarykova univerzita, Žerotínovo nám. 9, Brno, ČR, IČ Šéfredaktor a kontaktní osoba: JUDr. Matěj Myška, Ph.D., Ústav práva a technologií Právnické fakulty Masarykovy univerzity, Veveří 70, Brno, ČR, tel: , fax: , revue@law.muni.cz Zástupce šéfredaktora: JUDr. Jakub Harašta Redakce: Mgr. Bc. Michal Koščík, Ph.D., Mgr. Václav Stupka Tajemník redakce: Bc. Anna Slánská Editor: Bc. Anna Slánská Redakční rada: doc. JUDr. Radim Polčák, Ph.D. (čestný předseda), JUDr. Zuzana Adamová, Ph.D., prof. JUDr. Michael Bogdan, B.A., LL.M., jur. dr. (Lund), JUDr. Marie Brejchová, LL.M., JUDr. Jiří Čermák, JUDr. Bc. Tomáš Gřivna, Ph.D., doc. JUDr. Josef Kotásek, Ph.D., JUDr.. Bc. Zdeněk Kučera, Ph.D., Mgr. Zbyněk Loebl, LL.M., JUDr. Ján Matejka, Ph.D., prof. RNDr. Václav Matyáš, M.Sc., Ph.D., JUDr. Matěj Myška, Ph.D., Mgr. Antonín Panák, LL.M., Mgr. Bc. Adam Ptašnik, Ph.D., JUDr. Danuše Spáčilová, JUDr. Eduard Szattler, Ph.D., JUDr. Tomáš Ščerba, Ph.D. Grafická úprava: Mgr. Martin Loučka, JUDr. Matěj Myška, Ph.D. Tisk: POINT CZ, s.r.o., Milady Horákové 20, Brno Vydání tohoto čísla časopisu Revue pro právo a technologie bylo financováno z projektu Právo a technologie IV, MUNI/A/0974/2015. Časopis Masarykova univerzita, 2016

4 POKYNY PRO AUTORY Revue pro právo a technologie je specializovaným odborným recenzovaným časopisem, který je zaměřen na technologické obory práva a právní vědy. Časopis je zařazen od na Seznam recenzovaných neimpaktovaných periodik vydávaných v ČR a od do databáze ERIH PLUS. Příspěvky zaslané do sekcí Téma a Diskuze jsou anonymně posuzovány minimálně dvěma nezávislými recenzenty a konečné rozhodnutí o publikaci příspěvků zaslaných do všech sekcí je v kompetenci redakční rady. Orientační doba recenze je jeden měsíc. Příspěvky se podávají prostřednictvím redakčního systému dostupného na adrese DOPORUČENÝ ROZSAH PŘÍSPĚVKŮ: Sekce Téma: Sekce Diskuze: Sekce Anotace: Sekce Recenze: znaků znaků znaků znaků (včetně mezer, poznámek pod čarou a seznamu použitých zdrojů) CITAČNÍ STANDARD Použité prameny je nutné citovat v souladu s citační směrnicí ČSN ISO 690:2011, resp. Směrnicí děkana PrF MU č. 4/2013, která je dostupná na Způsob citování a praktické příklady jsou dostupné v interpretacích normy ISO 690:2011, které jsou dostupné např. na lang=cs&id=441. Na jednotlivé prameny se odkazuje v textu číslem poznámky psané horním indexem (metoda průběžných poznámek). TERMÍNY PRO DODÁNÍ PŘÍSPĚVKŮ Do letního čísla: 31. března Do zimního čísla: 30. září Časopis se hlásí k politice otevřeného přístupu realizovaného zlatou cestou. Časopis a příspěvky jsou dostupné na webových stránkách časopisu za veřejně dostupných licenčních podmínek Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0 International (dostupné on-line na adrese Příspěvky jsou přebírány do příslušných elektronických právních informačních systémů společností Wolters Kluwer, a. s. (ASPI), Nakladatelství C.H. BECK, s. r. o. (beck-online.cz) a ATLAS consulting spol. s r. o. (CODEXIS). Detailní informace ohledně publikačního procesu, struktury a formálních náležitostí příspěvků, recenzního řízení a autorských práv jsou dostupné v sekci Pro autory na webu časopisu resp. Vám je na vyžádání ráda sdělí redakce (kontaktní revue@law.muni.cz).

5 DISKUZE PŘÍSTUP ORGÁNŮ ČINNÝCH V TRESTNÍM ŘÍZENÍ K DATŮM ULOŽENÝM V CLOUDU * KATEŘINA HLAVÁČOVÁ **, OLIVER CHORVÁT *** ABSTRAKT Cloud computing využívá datová centra umístěná po celém světě a data uložená v těchto úložištích mohou migrovat mezi různými státy každou sekundu. Existence cloud computingu tedy minimalizuje existenci hranic a způsob, jakým jsou data uložena, klade vyšší nároky zejména na orgány činné v trestním řízení. Orgán činný v trestním řízení musí správně kvalifikovat odpovídající zajišťovací institut a poté zajistit příslušné povolení podle trestního řádu. Příspěvek se tudíž zaměří na analýzu použitelných zajišťovacích úkonů podle trestního řádu pro zajištění dat uložených v cloudu. Dalším aspektem nutným k posouzení je teritoriální omezení pravomoci orgánů činných v trestním řízení a možnost, že se datová centra nacházejí v jurisdikci jiných států. KLÍČOVÁ SLOVA cloud computing, důkaz, kyberkriminalita, zajišťovací úkony ABSTRACT Cloud computing uses data centers located around the world and the data stored in these repositories may migrate between different countries every second. Exis- * ** Příspěvek byl odpřednášen dne 23. září 2016 na konferenci České právo a informační technologie 2016 v rámci sekce Elektronické důkazy. Příspěvek byl zpracován v rámci řešení projektu specifického výzkumu na téma Vývojové tendence sankční politiky (MUNI/A/1347/2015). Pplk. Mgr. Kateřina Hlaváčová působí na Policejním prezidiu ČR a je doktorskou studentkou na Katedře trestního práva PrF MU. Kontaktní je @mail.muni.cz. *** Mgr. et Mgr. Oliver Chorvát je advokátním koncipientem v advokátní kanceláři Weil, Gotshal & Manges v Praze. Kontaktní je oliver.chorvat@weil.com. 3

6 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 tence of cloud computing thus minimizes the existence of borders and the way the data is stored places higher demands especially on law enforcement authorities. The law enforcement authority must properly identify the corresponding seizure measure and then obtain the appropriate authorization under the Criminal Procedure Code. The paper therefore focuses on the analysis of the applicable seizure measures under the Criminal Procedure Code for seizure of data stored in the cloud. Another aspect that must be assessed is the territorial limitation of powers of law enforcement authorities and the possibility that data centers are located in the jurisdiction of other countries. KEY WORDS cloud computing, evidence, cybercrime, seizure measures 1. ÚVOD S vývojem informačních a komunikačních technologií se mění způsob páchání trestné činnosti. Některé nově vyvinuté formy trestné činnosti jsou zcela páchány v kyberprostoru, zatímco tradiční formy trestné činnosti alespoň zanechávají elektronické stopy. Příkladem budiž výtržnictví na ulici natočeno mobilním zařízením či elektronická komunikace týkající se spáchané trestné činnosti v minulosti. U kybernetických trestných činů je vytěžení elektronických dat nezbytným předpokladem pro odsouzení pachatele, u ostatních trestných činů mohou elektronická data představovat významné ulehčení důkazní situace. Z kriminalistického hlediska mohou tedy elektronická data představovat významný zdroj důkazního materiálu. Orgány činné v trestním řízení, zejména orgány policejní, jsou povinny za účelem efektivity odhalování vyšetřování trestné činnosti modernizovat své postupy a zároveň aplikovat takové instituty trestního řádu, které zajistí adekvátní ochranu základním lidským právům a svobodám jednotlivců. Některá pro trestní řízení relevantní elektronická data mohou být uložená v cloudovém úložišti. Tato úložiště se těší vysoké oblibě nejen u podnikajících osob, ale také u běžných uživatelů internetu a lze do budoucna předpokládat jejich další rozšíření. Je nepochybné, že kriminalistické využití elektronických dat uložených v cloudovém úložišti je pro policejní praxi ne- 4

7 K. Hlaváčová, O. Chorvát: Přístup orgánů činných v trestním řízení k datům... DISKUZE vyhnutelné. To klade zvýšené nároky zejména na zákonodárce, kteří by měli usilovat o modernizaci právního řádu schopného efektivního zajišťování elektronických dat, a rovněž na orgány činné v trestním řízení, jež musí analyzovat aktuální právní stav a najít způsob k zákonnému a procesně využitelnému získávání elektronických dat. Trestní zákoník účinný od počátku roku 2010 zareagoval na nové formy páchání trestné činnosti zavedením skutkových podstat tzv. kybernetických trestných činů 1. Kriminalizace těchto jednání si však vyžaduje adekvátní procesněprávní instituty pro zajišťování elektronických dat schopné reagovat na přeshraniční a všudypřítomný charakter kyberprostoru. 2. CLOUD COMPUTING Za široce uznávanou a do značné míry rozšířenou lze považovat definici popsanou v dokumentu amerického Národního institutu standardů technologie. 2 Podle tohoto dokumentu platí, že cloud computing je model umožňující všudepřítomný, pohodlný, na vyžádání dostupný síťový přístup ke sdílenému fondu konfigurovatelných výpočetních prostředků (např. sítě, servery, úložiště, aplikace a služby), které mohou být rychle opatřeny a uvolněny s minimálním úsilím na jejich správu anebo interakci ze strany poskytovatele služby. 3 Pozornost je přitom nutno věnovat zejména tomu, že se má jednat o jakýsi sdílený fond výpočetních prostředků, které daný cloud tvoří. Tímto se model cloud computingu, zejména v kontextu možnosti zajistit uložená data, zásadním způsobem liší od prostého hostingu. Pod pojmem hosting se obecně rozumí uložení dat v externím datovém úložišti, přičemž k takto uloženým datům je možné přistupovat po síti, tedy bez ohledu na lokalitu, odkud má k přístupu dojít Například 230 a 231 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. MELL, Peter a Timothy GRANCE. The NIST Definition of Cloud Computing. Recommendations of the National Institute of Standards and Technology [online] [cit ]. Dostupné z: Cloud computing is model for enabling ubiquitous, convenient, on-demand network access to a shared pool of configurable computing resources (e.g., networks, servers, storage, applications, and services) that can be rapidly provisioned and released with minimal management effort or service provider interaction. 5

8 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 Z uvedeného je patrné, že pojem hosting je obecnější vymezuje pouze obsah služby (externí úložiště dat), nikoliv ale už to, v rámci jaké technické architektury budou tato data uložena. Je možné, a v praxi celkem obvyklé, že tato data budou uložena právě v cloudu. Stejně tak je ovšem možné, a to zejména u menších poskytovatelů služeb, že model cloud computing využit nebude. V tom případě se tedy nebude jednat o žádný sdílený fond výpočetních prostředků, ale pouze o menší množství serverů a pevných disků, jež se budou zpravidla nacházet v jedné lokalitě. Z toho důvodu bude pak také možné mít jistotu, že pokud jsou požadovaná data uložená u daného poskytovatele služby, pak se budou fyzicky nacházet právě v dané lokalitě na příslušných pevných discích, které by případně mohly být orgány činnými v trestním řízení zajištěny. To ovšem v případě cloud computingu neplatí, jelikož v rámci tohoto modelu často neexistuje pevný a trvalý vztah mezi daty a místem, resp. konkrétním pevným diskem, kde jsou uloženy. Naopak je obvyklé, že se data mezi úložišti svévolně 5 pohybují, nebo že u jednoho poskytovatele cloudové infrastruktury jsou uložena uživatelská data patřící uživatelům odlišných cloudových služeb. 6 To je přímým důsledkem modelu cloud computingu, jenž umožňuje sdílení výpočetních zdrojů, které mimo jiné podporuje efektivitu tohoto modelu. Nadto je rovněž běžné, že výpočetní zdroje tvořící daný cloud se často nachází fyzicky v odlišných lokalitách, což je dokonce žádoucí, zejména s ohledem na fyzickou bezpečnost a zálohování (např. ochrana před živelnými pohromami). Z těchto důvodů nutno konstatovat, že je krajně nepravděpodobné, aby bylo možno zajistit data uložená v cloudu tím způsobem, že by orgány činné v trestním řízení pří Velice rozšířenou formou hostingu je tzv. webhosting, tedy hosting webových stránek. V tomto případě (zjednodušeně řečeno) dochází toliko přístupu k datům uloženým na jiném místě síti (webové stránky). Stejně tak je často nabízenou službou tzv. Filehosting, který umožňuje uživatelům uschovat data na serverech poskytovatele služby. Ve skutečnosti samozřejmě nejde o to, že by snad data cestovala z vlastní vůle, nýbrž jejich přesuny jsou způsobovány různými technickými procesy v rámci infrastruktury, tudíž se mohou zvenčí jevit jako nahodilé. Jako příklady služeb resp. platforem cloudové infrastruktury umožňující nasazení cloudových služeb provozovaných třetími stranami lze uvést Amazon Web Services nebo Google Cloud Platform. 6

9 K. Hlaváčová, O. Chorvát: Přístup orgánů činných v trestním řízení k datům... DISKUZE slušnou výpočetní techniku (zejména pevné disky) zajistily prostřednictvím zajišťovacích úkonů směřujících k zajištění hmotné věci ( 78 a násl. trestního řádu). Jelikož tedy tento způsob zajištění dat není aplikovatelný na data uložená v cloudu, ale pouze na data uložená v prostém hostingu, není tato varianta postupu dále diskutována. Za zajímavost lze v této souvislosti považovat případ, který byl před jistou dobou hodně diskutován v médiích. V rámci trestního řízení policejní orgán zajistil při prohlídce jiných prostor ( 83a trestního řádu) jistý počet pevných disků, přičemž se mělo jednat o úložiště, kde se nacházela data, jež byla pro trestní řízení důležitá. 7 Jádrem případu pak byla otázka, zda data uložená na těchto discích nacházejících se v prostorách provozovatele příslušného úložiště podléhají režimu dle 85b trestního řádu (prostory, v nichž advokát vykonává advokacii). Při informování o tomto případu média neváhala používat pojem cloud. 8 Jak ovšem bylo objasněno výše, o cloud v pravém smyslu slova, resp. v souladu se zde citovanou definicí, se nejednalo. Pokud by se skutečně mělo jednat o cloud, bylo by zajištění dat prostřednictvím zajištění pevných disků prakticky nemožné (viz výše). Dané úložiště bylo naopak provozováno lokálně, tedy jako prostý hosting. Na druhou stranu ovšem nutno konstatovat, že byť není používání pojmu cloud v tomto případě v souladu s technickou definicí popsanou výše, nelze takovouto situaci kategoricky kritizovat, jelikož pojem cloud computing je i odbornou veřejností často používán tak, že není kladen důraz na jeho přesný, resp. původní technický význam. V populárně naučné literatuře se pak lze setkat s různými zjednodušeními, například že cloud computing znamená jednoduše ukládání dat na internetu, resp. že cloud je vlastně pouze metafora pro internet Pro bližší skutkové okolnosti případu viz usnesení Městského soudu v Praze č. j. Nt 615/2014 ze dne Případ vyvolal živou reakci, která byla uvedena titulky jako například: Průlom: Policie může na data advokátů uložená v cloudu (aktualne.cz), Data uložená v cloudu jsou před policií chráněna méně než ta uložená fyzicky (lupa.cz), Data cloudu nejsou chráněna advokátním tajemstvím (pravniprostor.cz). GRIFFITH, Eric. What Is Cloud Computing? PC Magazine [online] [cit ]. Dostupné z: 7

10 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ OCHRANA SOUKROMÍ V PODOBĚ PRÁVA NA INFORMAČNÍ SEBEURČENÍ Obecně je nutné každý úkon provedený orgánem veřejné moci posuzovat z toho hlediska, zdali je taková činnost schopná zasáhnout do práv právem chráněných zájmů jednotlivců či ne. V případě, že takový úkon, zákrok či zásah orgánů veřejné moci představuje zásah do práv a právem chráněných zájmů jednotlivců, je vždy nutné hledat v právním řádu České republiky pro takové jednání výslovné zákonné zmocnění. Sledování a zajišťování elektronických dat uložených v cloudovém úložišti je nezbytné posuzovat v širším kontextu z hlediska práva na respekt k soukromému životu, jehož garanci lze dovozovat z čl. 7 odst. 1, čl. 10, 12 a 13 Listiny základních práv svobod, jakož i z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jednou ze základních funkcí ochrany soukromí je zajistit prostor pro rozvoj a seberealizaci individuální osobnosti. Právo na ochranu soukromí proto v sobě zahrnuje rovněž garanci sebeurčení v podobě rozhodování jednotlivce o sobě samém. Řečeno jinými slovy, ochrana soukromí zaručuje rovněž právo jednotlivých osob podle svého rozhodnout o tom, zda a v jakém rozsahu budou skutečnosti a informace z jejich osobního soukromí zpřístupněny jiným osobám 10. Tímto způsobem vymezené právo lze jednoduše označit jako právo na informační sebeurčení. 11 Evropský soud pro lidská práva dovodil jeho ochranu z práva na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 12 Právo na ochranu soukromí má dvě dimenze, a to negativní a pozitivní. Problematika přístupu orgánů činných v trestním řízení do cloudového úložiště se dotýká zejména dimenze negativní, což znamená zákaz orgánů veřejné moci zasahovat do soukromí občanů, pokud takový zákaz není výslovně upraven v zákoně a není nezbytný v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení ne Nález Ústavního soudu ČR ze dne 22. března 2011, sp. zn. Pl. ÚS 24/10. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 17. července 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05. Např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. září 1978 ve věci stížnosti č. 5029/71 - Klass a další proti Německu. 8

11 K. Hlaváčová, O. Chorvát: Přístup orgánů činných v trestním řízení k datům... DISKUZE pokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. 13 Z ústavního pořádku ČR plyne, že k prolomení ochrany soukromí může dojít jen zcela výjimečně a jen je-li to nezbytné, a účelu sledovaného veřejným zájmem nelze dosáhnout jinak. 14 K tomu, aby tyto meze nezbytnosti nebyly překročeny, musí v právním řádu koexistovat se zákonným zmocněním zásahu do soukromí také systém adekvátních záruk a účinná kontrola jejich dodržování. 15 Navíc k tomu, aby elektronická data zajištěna policejním orgánem mohla sloužit jako důkaz v trestním řízení, je nutné, aby byla zajištěna v procesu dokazování procesně přípustným způsobem podle pravidel trestního řízení. Lze bezpochyby konstatovat, že sledování elektronických dat uchovávaných v soukromém cloudovém úložišti orgánem veřejné moci představuje závažné prolomení práva na soukromí uživatelů. Data jsou považována za uchovávaná v soukromí i za předpokladu, že je uživatel zpřístupnil třetí osobě poskytovateli cloudu. Lze podotknout, že v USA není tento závěr zcela jednoznačný, a to díky takzvané third-party doctrine stanovící, že data vědomě poskytnutá třetí osobě ztrácí ochranu v podobě práva na soukromí. 16 Z nálezů Ústavního soudu týkajících se záznamu telekomunikačního provozu 17 lze analogicky dovodit, že hodná ochrany ve smyslu čl. 13 Listiny základních práva svobod jsou jednak data obsahová, a jednak data provozní, například datum vytvoření souborů, informace o přihlášení uživatele do cloudu, informace o platbách za cloudové služby apod. Z výše uvedeného vyplývá, že k tomu, aby mohl policejní orgán legálně zajistit elektronická data uchovávaná v soukromí, která mají sloužit jako důkaz v trestním řízení, je nutné, aby užil institut, který je jednak obsažen KOWALCZUK, Izabela, Katarzyna SZYMIELEWICZ, Tomasz RYCHLICKI. The protection of privacy in Poland in the digital environment. International Data Privacy Law. 2011, (3), Nález Ústavního soudu ze dne 29. února 2008, sp. zn. I. ÚS 3038/07, nález Ústavního soudu ze dne 13. února 2001, sp. zn. IV. ÚS 536/2000. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 27. září 2007, sp. zn. II. ÚS 789/06. SERAFINO, Laurie Buchan. "I Know My Rights, So You Go'n Need Warrant for That": The Fourth Amendment, Riley's Impact, And Warrantless Searches of Third-Party Clouds. Berkeley Journal of Criminal Law. 2014, (19:2), Nález Ústavního soudu ze dne 22. ledna 2011, sp. zn. II. ÚS 502/

12 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 v trestním řádu a jednak poskytuje adekvátní záruky proti jeho zneužití, tedy zejména povolení státního zástupce či soudce. 4. POČÍTAČOVÝ SYSTÉM Pojem počítačový systém nalezneme v ustanoveních trestního zákoníku hned na několika místech 18. Definici tohoto pojmu bychom však ve vnitrostátních právních předpisech hledali marně. Jedinou legální definici pojmu počítačový systém obsahuje Úmluva o počítačové kriminalitě, jež je součástí právního řádu České republiky na základě čl. 10 Ústavy ČR. Úmluva o počítačové kriminalitě definuje počítačový systém jako jakékoli zařízení nebo skupinu propojených nebo přidružených zařízení, z nichž jedno nebo více provádí automatické zpracování dat podle programu. 19 Nezáleží na tom, zdali je či není systém připojen ke globální síti internet. Automatickým zpracováním dat je myšleno, že data jsou zpracovávána bez lidského přičinění pomocí počítačového programu. Pojem počítačový systém v sobě zahrnuje nejen procesor, operační paměť či pevný disk, nýbrž rovněž tzv. přidružená zařízení, jakými jsou například tiskárna, monitor, čtečky biometrických údajů 20 apod., a je tudíž širším pojmem než pojem počítač. Takto široce pojatá definice by mohla budit dojem, že součástí jednoho počítačového systému jsou rovněž i propojená zařízení, kterým je například i cloudové úložiště. 21 V takovém případě by byl přístup policejního orgánu k datům uloženým v cloudu prostřednictvím počítačového systému pachatele možný na základě jednoho institutu potřebného k jeho zajištění. Jinými slovy řečeno, zajistil-li by policejní orgán v rámci domovní prohlídky počítač pachatele, na kterém jsou ve webovém prohlížeči uloženy přístupové údaje do cloudového úložiště, mohl by policista zajistit data uložená v tomto úložišti již na základě povolení k domovní prohlídce Například 182, 230 či 231 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Čl. 1 písm. a) Úmluvy o počítačové kriminalitě. Convention on Cybercrime, Explanatory Report, Article 1. Srov. POLČÁK, Radim, František PÚRY, Jakub HARAŠTA, Matěj MYŠKA, Václav STUPKA. Elektronické důkazy v trestním řízení. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity. S ISBN

13 K. Hlaváčová, O. Chorvát: Přístup orgánů činných v trestním řízení k datům... DISKUZE Podle našeho názoru by však takový výklad nebyl správný. Cloudové úložiště fungující na oddělených serverech samo o sobě tvoří další počítačový systém. Výklad, podle kterého je součástí jednoho počítačového systému další propojený počítačový systém, by vedl k nepřijatelným důsledkům. Argumentum ad absurdum by měl policista z jednoho legálně zajištěného počítačového systému pachatele přístup do všech dalších propojených počítačových systémů jednotlivců. Dovedeme-li to do extrémních důsledků, měl by policista přístup ke všem počítačům zapojeným do globální sítě internet. Ačkoliv Úmluva o počítačové kriminalitě hovoří výslovně o skupině propojených počítačů, je na místě v případě zásahu do práva na informační sebeurčení výklad co možná nejrestriktivnější. V neprospěch extenzivního výkladu pojmu počítačový systém hovoří kontextuální výklad Úmluvy o počítačové kriminalitě. Přesněji řečeno ujednání čl. 19 týkající se prohlídky a zajištění uložených počítačových dat v odstavci 2 stanoví povinnost pro smluvní státy přijmout opatření, které zajistí, aby policejní orgán, jenž má přístup k jednomu počítačovému systému a je přesvědčen, že hledaná data jsou uložena v jiném počítačovém systému přístupném z původního počítačového systému, měl prostředky k urychlenému rozšíření prohlídky i k tomuto druhému systému. Je tedy zřejmé, že pokud by bylo úmyslem tvůrců Úmluvy o počítačové kriminalitě vykládat pojem počítačový systém tak extenzivním způsobem, jak bylo uvedeno shora, postrádalo by toto ujednání zcela smysl. Cloudové úložiště je tedy podle našeho názoru nutné pokládat za samostatný počítačový systém a přístup orgánů činných v trestním řízení k němu vyžaduje oddělený zajišťovací úkon. 5. DATA NACHÁZEJÍCÍ SE V POČÍTAČI Některá cloudová úložiště nabízejí možnost přistupovat k souborům zde uloženým prostřednictvím složky v počítači, která se automaticky synchronizuje pomocí synchronizačního programu. Tento program umožňuje uživateli nastavit si správu ukládaných dat takovým způsobem, že se data při připojení k internetu automaticky stahují a ukládají do paměti datového nosiče uživatele a jsou zde uloženy do jejich trvalého odstranění. 11

14 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 V případě, že se kriminalistický technik na základě některého ze zajišťovacích úkonů (například 78, 79, 82 trestního řádu) dostane k počítačovému systému důležitému pro trestní řízení, zpravidla pořídí tzv. bitovou kopii pevného disku. Bitová kopie je přesný otisk pevného disku, včetně systémové struktury, nevyužitého místa, nealokovaného místa i fragmentů vymazaných souborů, jež byly zčásti přepsány novými. Na bitové kopii tedy budou soubory z cloudového úložiště dostupné nikoliv pouze z webového rozhraní. Bylo-li tedy shora řečeno, že data uložená v cloudu nejsou součástí zajištěného počítačového systému, platí o těchto datech uložených zároveň na pevném disku přesný opak. K těmto datům poté je možné přistupovat již na základě opatření učiněného podle výše zmíněných zajišťovacích úkonů. Lze si rovněž představit aplikaci výše popsaného právního závěru na data, jež se v okamžiku provádění zajišťovacího úkonu nachází v operační paměti (RAM). Z právního hlediska totiž není důvodu, proč by tato data měla podléhat odlišnému režimu pouze proto, že se fyzicky nachází na jiném komponentu daného počítačového systému. Z hlediska technického jsou ovšem jisté rozdíly patrné. Prvním je, že data v operační paměti zpravidla nebudou uložena tak úhledně, jako je tomu na pevném disku. V operační paměti může být například zrovna načtena pouze část daného souboru, či nemusí být vždy seznatelné, o který soubor se přesně jedná. Lze tedy konstatovat, že analýza obsahu operační paměti je úkol více náročný na expertízu pro kriminalistického technika než pouhá analýza bitové kopie pevného disku. Dalším podstatným rozdílem operační paměti oproti pevnému disku je, že se jedná o paměť tzv. volatilní, což znamená, že obsah této paměti se ztrácí v průběhu sekund po odpojení od elektrického proudu (vypnutí počítače). To znamená, že zajištění dat z operační paměti je nutno předem pečlivě naplánovat. Pokud by totiž kriminalistický technik postupoval obvyklým způsobem, tedy že počítač vypne a pevný disk připojí k zařízení na pořizování bitové kopie, v mezidobí by se obsah operační paměti nenávratně ztratil. Proto je nutno postupovat při pořizování kopie obsahu operační paměti tak, aby proběhlo co nejdříve po vypnutí příslušného počí- 12

15 K. Hlaváčová, O. Chorvát: Přístup orgánů činných v trestním řízení k datům... DISKUZE tače. Za účelem prodloužení doby, po kterou lze data zajistit, než se ztratí, lze pak s úspěchem použít metodu schlazení paměťového modulu na velice nízkou teplotu. 22 Pokud se ovšem podaří překonat výše nastíněné problémy a další značné praktické komplikace s tímto postupem spojené, může obsah operační paměti odkrýt něco více než bitová kopie pevného disku příslušného počítače. V operační paměti se totiž oproti pevnému disku může navíc nacházet například obsah souboru aktuálně prohlíženého na obrazovce, anebo šifrovací klíč k pevnému disku, pokud daný počítač využívá šifrování pevného disku. Z praktického hlediska však bude vždy nutné vyhodnotit účelnost takového postupu. 6. PŘÍSTUP SVÉPOMOCÍ Jedna z nejčastějších situací, která se v policejní praxi může stát, je, že policista má přístup ke konkrétnímu počítačovému systému pachatele, jehož prostřednictvím se lze dostat přes hesla uložená ve webovém prohlížeči do cloudového úložiště. Svépomocí jsme tento přístup nazvali proto, že k jeho provedení není zapotřebí žádné součinnosti poskytovatele cloudových služeb. Jak jsme již nastínili shora, přístup orgánu činného v trestním řízení do cloudového úložiště pomocí webového rozhraní je přístupem do jiného odděleného počítačového systému, a nelze tudíž data zajistit na základě původního zajišťovacího institutu. Ukládaná data, jež nejsou veřejně přístupná, jsou uchovávána v soukromí jednotlivců a cloudové úložiště má charakter virtuálního soukromého prostoru. Je tedy na uvážení jednotlivce, v jakém rozsahu a za jakých okolností budou tato data zpřístupněna třetím osobám. Dlužno podotknout, že trestní řád ne zcela úplně přiléhavě reaguje na tyto nové formy zajišťování důkazních prostředků. Proto je úkolem orgánů činných v trestním řízení využít takového institutu, který bude ospravedlňovat takový zásah a bude zaručovat záruky proti jeho zneužití. Zjišťování 22 HALDERMAN, J. Alex et al. Lest We Remember: Cold Boot Attacks on Encryption Keys [online] [cit ]. Dostupné z: sec08/tech/full_papers/halderman/halderman_html 13

16 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 obsahu záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků umožňuje se souhlasem soudce ustanovení o sledování osob a věcí podle 158d odst. 3 trestního řádu. Ačkoliv se jedná o prostředek operativně pátrací činnosti, která je obecně považována za činnost utajenou a skrytou, je vzhledem k absenci jiného zajišťovacího institutu jeho užití zcela adekvátní. Samozřejmě musí být dán vztah mezi cloudovým úložištěm a podezřením ze spáchání určité trestné činnosti, což musí vyplývat z konkrétních indicií 23. V této souvislosti nelze nepřipomenout rozhodnutí Ústavního soudu 24 týkající se zjišťování obsahu ových schránek právě pomocí tzv. prostorového odposlechu. Z tohoto rozhodnutí lze analogicky dovodit jeho použitelnost na zajišťování obsahu cloudového úložiště. Institut prostorového odposlechu, jenž je podmíněn souhlasem soudce, je tudíž dostatečnou zákonnou licencí pro zásah do práva na informační sebeurčení. Jak jsme již uvedli, cloudové úložiště lze chápat jako soukromý virtuální prostor srovnatelný s každým jiným soukromým prostorem, ve kterém lze využít institutu sledování osob a věcí. Mezi jednotlivými orgány činnými v trestním řízení se však názor na tuto problematiku značně liší. Mezi některými policisty a dokonce i státními zástupci stále panuje názor, že ke vstupu do cloudového úložiště postačí úkon k zajištění původního počítačového systému, například domovní prohlídka či odnětí věci. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu 25 a výkladové stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství 26 k zjišťování obsahu ových schránek se však s tímto názorem nemůžeme ztotožnit. Ostatně podmínění vstupu do cloudového úložiště povolením soudce je zcela běžnou praxí i v ostatních právních řádech. Například v Austrálii, Kanadě či Dánsku je nutný tzv. příkaz k prohlídce (search warrant), a to pouze Nález Ústavního soudu ČR ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. II. ÚS 2806/08. Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 3. října 2013, sp. zn. II. ÚS 3812/2012. Tamtéž. Stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství poř. č. 1/2015 ke sjednocení výkladu zákonu a jiných právních předpisů k problematice zjišťování obsahu mobilních telefonů a jiných datových nosičů, včetně obsahu ových schránek. 14

17 K. Hlaváčová, O. Chorvát: Přístup orgánů činných v trestním řízení k datům... DISKUZE pokud je zde důvodné podezření, že se v cloudovém úložišti nacházejí informace důležité pro trestní řízení VEŘEJNĚ PŘÍSTUPNÁ DATA Jednou z často nabízených funkcí cloudového úložiště je sdílení jeho obsahu s ostatními uživateli. Povaha cloudového úložiště proto nemusí být vždy soukromá a vstup do něj nemusí narušovat právo na informační sebeurčení. Na tomto místě vyvstává otázka, jaká je hranice mezi veřejně přístupnými daty a daty uchovávanými v soukromí. Pojem veřejně přístupná data by měl být dle našeho názoru vykládán restriktivním způsobem, neboť pro uživatele to vždy představuje nižší míru ochrany. Domníváme se, že je-li cloudové úložiště přístupné určitému vymezenému okruhu osob, nehledě na jejich počet, jedná se o prostor soukromý. Analogicky lze úložiště přirovnat k profilu na sociální síti Facebook, který je přístupný pouze pro určitý okruh osob - tzv. přátel. Těchto osob může být klidně i tisíce, o jejich zařazení mezi přátele však rozhoduje vlastník profilu svým projevem vůle a je nutné tento prostor považovat za soukromý. 28 Obdobné teze lze vztáhnout na cloudová úložiště. Je-li sdílení jeho obsahu s určitou osobou závislé na projevu vůle uživatele, je nutné tento prostor považovat za soukromý a platí o něm výše uvedené. Má-li policista možnost dostat se k datům pachatele uloženým v cloudovém úložišti prostřednictvím profilu jiné osoby, která přístup poskytne dobrovolně, je přesto nutné opatřit si povolení podle 158d odst. 3 trestního řádu. Jsou-li však data přístupná neurčitému předem nedefinovanému okruhu osob, je možné zajistit data mající vztah k prověřované události ohledáním. 29 Ohledání je kriminalistická metoda, kterou se na základě bezprostředního pozorování zjišťuje a podchycuje materiální situace nebo stav objektů, majících vztah k prověřované události k získání důkazů dalších informací důležitých pro trestní řízení. Podstatou ohledání je to, že policista MAXWEL, Winston, Christopher WOLF. A Global Reality: Governmental Access to Data in the Cloud [online] [cit ]. Srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 30. října 2014, sp. zn. III. ÚS 3844/ zákona č. 141/1961 Sb., zákona trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. 15

18 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 bezprostředně svými smysly poznává skutečnosti, které mají důkazní nebo taktický charakter. 30 Prostřednictvím ohledání tedy lze zjistit a zkoumat veřejně přístupná data, jež mohou sloužit jako důkaz v trestním řízení. Mají-li mít výsledky ohledání důkazní charakter pro potřeby trestního řízení, musí být úkony při ohledání provedeny v souladu s trestním řádem. Zde je nejdůležitější neodkladnost ohledání, neboť data ve virtuálním prostředí podléhají velmi rychlým změnám, a samozřejmě dokumentace postupu a jeho výsledku. Co se týká způsobu zajišťování obsahu cloudového úložiště, je možné vytvořit tzv. prostou kopii, tedy otisk vizuální podoby prostřednictvím funkce print screen. Obvyklejším a účinnějším způsobem zajištění však bude vytvoření kopie dat zde uložených. V této souvislosti se lze tázat, zdali není na místě využití 158d odst. 2 trestního řádu, podle kterého lze pořídit záznam o sledované věci pouze na základě písemného povolení státního zástupce. I sledování lze stejně jako ohledání označit za pozorování za účelem objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení. Sledování však je na rozdíl od ohledání operativně pátrací činností, jež se vyznačuje svým utajovaným charakterem. 31 Běžnou a základní funkcionalitou cloudového úložiště je stáhnutí (tedy pořízení kopie) dat na vlastní pevný disk. Uživatel cloudu si tudíž musí být vědom toho, že veřejně přístupný obsah si může stáhnout kdokoliv, a to i orgán činný v trestním řízení. Vytváření kopie dat ve veřejně přístupném cloudovém úložišti tedy není podle našeho názoru prováděno utajovaným způsobem, není proto nutné postupovat podle 158d odst. 2 trestního řádu. 8. PŘÍSTUP PROSTŘEDNICTVÍM POSKYTOVATELE CLOUDOVÝCH SLUŽEB Neméně častou situací v praxi orgánů činných v trestním řízení je, že tento orgán má vědomí o cloudovém úložišti pachatele, nemá však k němu pří STRAUS, Jiří. Kriminalistická taktika. 2. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, ISBN ŠÁMAL, Pavel. Trestní řád: komentář. II, , s. 7., dopl. přeprac. vyd. V Praze: C.H. Beck, Velké komentáře. ISBN S

19 K. Hlaváčová, O. Chorvát: Přístup orgánů činných v trestním řízení k datům... DISKUZE stup. V takovém případě je nutné žádat o součinnost poskytovatele cloudových služeb. Hypoteticky je samozřejmě možné vyžádat si od poskytovatele cloudu přímo vydání dat podle 79e trestního řádu. Je nutné však podotknout, že taková data musí být konkrétně specifikována a musí být odůvodněno, proč jsou konkrétně tato data důležitá pro trestní řízení, resp. jak byla určena nebo užita ke spáchání trestného činu. Při neznalosti konkrétního obsahu cloudového úložiště to však bude pro orgán činný v trestním řízení nesplnitelná podmínka. Pouze na okraj lze dodat, že orgány činné v trestním řízení se nemohou domáhat vydání dat z cloudového úložiště postupem podle 8 odst. 1 trestního řádu, neboť toto ustanovení neobsahuje zákonnou úpravu umožňující prolomení ústavně zaručeného práva na informační sebeurčení. V takovém případě je na místě zajištění přístupu policejního orgánu do soukromého virtuálního prostoru opět na základě institutu prostorového odposlechu podle 158d odst. 3 trestního řádu. Aplikace správného zajišťovacího institutu však zde není tím největším problémem. Většina poskytovatelů cloudových služeb běžně využívaných uživateli v České republice jsou subjekty zahraniční (Dropbox, OneDrive, Google Drive) a policejní orgán je nucen zajistit data nacházející se na území jiného státu. K získání dat je tedy nutné využít cestu mezinárodní justiční spolupráce. V této souvislosti nelze nezmínit čl. 31 Úmluvy o počítačové kriminalitě umožňující zajištění dat na území jiného státu prostřednictvím žádosti o vzájemnou pomoc. Ve vnitrostátním právním řádu upravuje přeshraniční sledování 62 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Zatímco fyzické přeshraniční sledování vyžaduje vzájemnou mezinárodní smlouvu, sledování prostřednictvím technických prostředků bez přítomnosti policejního orgánu na území jiného státu předchozí mezinárodní ujednání nevyžaduje. 32 Stát, který chce využít institutu prostorového odposlechu na území jiného státu, musí požádat druhý stát o jeho povolení. Nebude-li přeshraniční sledování povoleno prostřednictvím žádosti o právní pomoc, nelze data takto získaná užít jako důkaz v trestním řízení. 32 Důvodová zpráva k zákonu č. 104/2013 Sb. 17

20 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ TERITORIALITA DAT Dříve než může dojít k jakémukoliv zajišťování dat uložených v cloudu, musí být zodpovězena otázka, který stát, resp. jeho orgány činné v trestním řízení, má pravomoc daný úkon provést. Situace je zde o to zajímavější, že každý stát si odpověď na tuto otázku hledá sám. Co se týče České republiky, jak je naznačeno výše, platí princip tzv. teritoriality dat, tedy že orgány činné v trestním řízení mají pravomoc data zajišťovat pouze na území České republiky, tedy zajišťovat pouze ta data, která se fyzicky nachází na úložišti na území České republiky. Podobná je situace v sousedním Německu a také v Japonsku, kde příkaz k prohlídce směřující k poskytovateli služeb umístěnému v dané zemi nemůže být rozšířen na servery umístěné v zahraničí, třebaže jsou požadovaná data dostupná prostřednictvím počítačových systémů daného poskytovatele. V takovéto situaci je nutno využít cestu mezinárodní justiční spolupráce. 33 Z globálního hlediska se do značné míry tento přístup liší například od přístupu Spojených států amerických, kde obecně platí, že lze použít vnitrostátní mechanismy k vyžádání dat z jakéhokoliv cloudového serveru po světě, pokud je příslušný poskytovatel cloudových služeb subjektem amerického práva. Stejně tak australské orgány veřejné moci mohou vyžadovat po poskytovateli cloudových služeb data jak z domácích, tak ze zahraničních serverů. V Kanadě obecně subjekt, jež podléhá kanadské jurisdikci, musí vydat data, která má v držení nebo je může kontrolovat, a to i pokud je přístup k datům možný pouze prostřednictvím třetí osoby (například dceřiná společnost). Orgán veřejné moci může rovněž vydat tzv. production order, tedy příkaz k donucení poskytovatele cloudových služeb vydat konkrétní důkazní prostředek. Jestliže dánský poskytovatel cloudových služeb ukládá data na serverech umístěných v jiné zemi, orgány veřejné moci se mohou k těmto datům dostat prostřednictvím příkazu k prohlídce. Francouzské právo pak dokonce výslovně povoluje orgánům veřejné moci za splnění určitých předpokladů získávat všechny důležité informace pro trestní řízení z počítačových systémů, přičemž jediným omezením je to, 33 MAXWEL, Winston, Christopher WOLF. A Global Reality: Governmental Access to Data in the Cloud [online] [cit ]. 18

21 K. Hlaváčová, O. Chorvát: Přístup orgánů činných v trestním řízení k datům... DISKUZE zda jsou příslušná data z počítačového systému, jenž je předmětem prohlídky, resp. zajištění, technicky dostupná. 34 V této souvislosti nelze opomenout aktuální rozhodnutí ze Spojených států amerických, kde soud druhého stupně rozhodoval o tom, zda se společnost Microsoft zachovala protiprávně, když odmítla na příkaz orgánu veřejné moci vydat jistá data z cloudu, jenž provozuje. 35 Konkrétně se jednalo o obsah ové komunikace, přičemž tato data se dle tvrzení společnosti Microsoft nacházela v datacentru, jež je provozováno její dceřinou společností na území Irska. Argumentace společnosti Microsoft obhajující, proč se společnost rozhodla data nevydat, pak stála zejména na tvrzení, že příslušný procesní instrument, jímž jí byla povinnost data vydat, nemá právní sílu mimo území Spojených států, tudíž na jeho základě nelze data z Irska vydat. Příslušný soud se pak s tímto argumentem ztotožnil, když konstatoval, že právní předpis, na základě něhož byl příkaz k vydání dat vydán, aplikaci mimo území Spojených států neumožňuje. Byť nejsme toho názoru, že toto rozhodnutí lze považovat za dramatickou změnu přístupu Spojených států amerických k této otázce, to zejména z procesních důvodů, jež byly v rámci rozhodování řešeny, rozhodně dané rozhodnutí naznačuje krok směrem k aplikaci principu teritoriality dat. Pro státy, jež tento princip teritoriality aplikují, je ovšem zásadní otázkou, jež musí být při aplikaci tohoto principu zodpovězena, kde přesně se zajišťovaná data nachází. Stejně tak ale platí, že odpověď na tuto otázku často nezná ani poskytovatel příslušné cloudové služby, natožpak orgán veřejné moci. Nejen z tohoto důvodu je jedním z nejdiskutovanějších témat v souvislosti s daty uloženými v cloudu právě vhodnost aplikace principu teritoriality, případně možnost nahrazení tohoto principu principem odlišným. Argumenty proti principu teritoriality přitom není obtížné najít. Jedním z argumentů je například právě to, že lokace dat pro uživatele nemá žádný zvláštní význam. Z praktického hlediska daného uživatele vůbec nemusí za MAXWEL, Winston, Christopher WOLF. A Global Reality: Governmental Access to Data in the Cloud [online] [cit ]. Rozhodnutí Odvolacího soudu Spojených států amerických druhého obvodu ze dne , sp. zn

22 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 jímat, kde přesně se data nachází. Podstatné je pouze to, že data jsou pomocí určitého rozhraní dostupná. Nadto uživatel lokaci dat často není schopen ovlivnit. Cloudové služby zpravidla neumožňují uživateli rozhodovat o tom, ve které zemi si přeje mít data uložena. To je opět dáno zejména povahou modelu cloud computingu, jehož technická architektura může často vyžadovat různé přesuny uživatelských dat mezi datovými centry z provozních důvodu, například kvůli zálohování. Ve složitějších případech pak nemusí být poloha dat určitelná vůbec, jelikož dílčí složky dat mohou být roztroušeny po více datových centrech. 36 Dalším velmi podstatným argumentem je skutečnost, že stát, na jehož území mohou být data lokalizována, nemusí mít žádný podstatný zájem na tom tato data chránit. Lze si představit hypotetickou situaci, kdy policejní orgán potřebuje zajistit data týkající se trestné činnosti spáchané na území České republiky českým pachatelem, jehož obětí je český občan, nicméně data této trestné činnosti jsou momentálně fyzicky uložena mimo území České republiky. Za těchto okolností se může zdát, že v kontextu cloud computingu je lokace dat jednou z jejich nejméně podstatných a nejvíce nahodilých vlastností. Těžko lze pak obhajovat postoj, že právě lokace dat musí být určujícím kritériem při zjišťování právního režimu těchto dat, včetně určení toho, orgány kterého státu jsou oprávněny daná data případně zajistit. Na druhou stranu se ale lze setkat s argumentací vycházející z mezinárodního práva, totiž že stát může svou svrchovanou státní moc uplatňovat skutečně pouze na svém území, přičemž výjimky z této zásady stanovuje mezinárodní právo taxativně. Za jisté řešení by zde bylo možno považovat odlišný výklad principu teritoriality. V pojetí, v jakém je aplikován českými orgány činnými v trestním řízení, je vykládán tak, že data lze zajišťovat pouze tam, kde se nachází, a nikoliv na dálku, z území jiného státu. Jinými slovy, není rozhodné, kde se nachází příslušný orgán, který zajištění provádí, ale to, kde se nachází předmět zajištění. Lze ale uvažovat tom, že by byl přijat závěr opačný, tedy že je rozhodné kde se nachází orgán prová- 36 DASKAL, Jennifer. The Un-Teritoriality of Data. The Yale Law Journal. 2015, (125:326), s

23 K. Hlaváčová, O. Chorvát: Přístup orgánů činných v trestním řízení k datům... DISKUZE dějící zajištění, a ne to, kde se nachází data. Dalo by se pak tvrdit, že stát vykonává svou státní moc pouze na svém území, a bylo by možno dovodit, že český orgán činný v trestním řízení nepřekračuje svou pravomoc pokud zajišťuje data nacházející se v zahraničí, pokud se on sám přitom nachází na území České republiky. Tato úvaha má ale svá úskalí, protože jejím důsledkem by bylo, že orgány veřejné moci každého státu by mohly zajišťovat data nacházející se kdekoliv na světě. Další možností je pak použít jako určující kritérium pro stanovení pravomoci sídlo poskytovatele cloudové služby, od něhož mají data být zajištěna, přičemž jak bylo uvedeno výše, některé státy tento přístup uplatňují. Dle názoru autorů lze právě tento přístup považovat za nejvíce praktický a de lege ferenda vhodný pro aplikaci v prostředí České republiky. Uvedený přístup totiž nepřipisuje přílišný význam fyzické lokalitě dat (což není úplně optimální, jak je diskutováno výše), ale zároveň ani nepředstavuje neomezené rozšíření pravomoci orgánů činných v trestním řízení tak, že by tyto mohly bez dalšího zajišťovat jakákoliv data kdekoliv ve světě. Navíc je ve velké části případů při zajištění dat zapotřebí zajistit součinnost provozovatele cloudu, proto je praktické, když tuto součinnost bude vyžadovat domácí státní orgán daného subjektu. Tím by se předešlo nutnosti postupovat cestou mezinárodní spolupráce, což by celý proces urychlilo a zjednodušilo. 10. ZÁVĚR Jak bylo předestřeno v úvodu, kriminalistické využití dat uložených v cloudovém úložišti je pro policejní praxi nevyhnutelné. Navzdory tomu ale nelze konstatovat, že by toto využití probíhalo hladce. Častou překážkou je právě rozmanitost v současné době se vyskytujících technologií a souvisejících služeb, které jsou v kontrastu se zavedenými instituty trestního řádu. Příspěvek se proto zabýval tím, jakým způsobem lze řešit zajištění dat z cloudových úložišť v situacích, které lze považovat za každodenní. Domníváme se, že právě aplikací právních úvah na jasně identifikované technické situace a problémy lze dospět k tomu, že za některých okolností jsou stávající instituty trestního řádu dostačující a bez větších problémů aplikovatelné. Rovněž jsme ale v příspěvku identifikovali jisté, ne úplně nestan- 21

24 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 dardní situace, ve kterých se zdá, že aplikace stávajících institutů představuje pro praxi problémy, anebo je přinejmenším nepraktická. Právě identifikaci těchto problematických momentů přitom považujeme za první krok k hledání budoucího vhodného řešení. Jak bylo opakovaně konstatováno, jedno z nejvíce problematických míst aktuálně představuje právě systém mezinárodní spolupráce. To je dáno především objemem případů, při kterých by bylo zapotřebí mezinárodní spolupráci vyžadovat. Jelikož se většina poskytovatelů cloudových služeb nachází v zahraničí, přičemž navíc provozují úložiště nacházející se často rovnou ve vícero zemích, jsou případy zajištění dat z cloudu bez mezinárodního prvku raritní. Co se pak týče v závěru diskutované otázky principu teritoriality dat, navzdory předkládanému návrhu de lege ferenda jsme si vědomi, že identifikace jednoznačného řešení této otázky, jež by bylo globálně akceptováno, je s největší pravděpodobností hodně vzdálená. Najít správnou odpověď zde není jednoduché, jelikož v kolizi se potenciálně nachází zájmy států, jednotlivců a společnosti jako takové. 11. SEZNAM ZDROJŮ 11.1 MONOGRAFIE, ODBORNÉ ČLÁNKY, SBORNÍKY [1] DASKAL, Jennifer. The Un-Teritoriality of Data. The Yale Law Journal. 2015, (125:326), s [2] KOWALCZUK, Izabela, Katarzyna SZYMIELEWICZ, Tomasz RYCHLICKI. The protection of privacy in Poland in the digital environment. International Data Privacy Law. 2011, (3), s [3] POLČÁK, Radim, František PÚRY, Jakub HARAŠTA, Matěj MYŠKA, Václav STUPKA. Elektronické důkazy v trestním řízení. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity. S ISBN Dostupné také z: [4] SERAFINO, Laurie Buchan. "Know My Rights, So You Go'n Need A Warrant for That": The Fourth Amendment, Riley's Impact, And Warrantless Searches of Third-Party Clouds. Berkeleky Journal of Criminal Law. 2014, (19:2), s [5] STRAUS, Jiří. Kriminalistická taktika. 2. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství nakladatelství Aleš Čeněk, ISBN [6] ŠÁMAL, Pavel. Trestní řád: komentář. II, , s. 7., dopl. a přeprac. vyd. Praze: C.H. Beck, Velké komentáře. ISBN S

25 K. Hlaváčová, O. Chorvát: Přístup orgánů činných v trestním řízení k datům... DISKUZE 11.2 ELEKTRONICKÉ ZDROJE [7] Explanatory Report to the Convention on Cybercrime [online]. In: Budapest, 2001 [cit ]. Dostupné z: [8] GRIFFITH, Eric. What Is Cloud Computing? PC Magazine [online] [cit ]. Dostupné z: [9] HALDERMAN, J. Alex et al. Lest We Remember: Cold Boot Attacks on Encryption Keys [online] [cit ]. Dostupné z: sec08/tech/full_papers/halderman/halderman_html [10] MAXWEL, Winston, Christopher WOLF. A Global Reality: Governmental Access to Data in the Cloud [online] [cit ]. Dostupné z: Hogan_Lovells_White_Paper_Government_Access_to_Cloud_Data_Paper_1_.pdf [11] MELL, Peter, Timothy GRANCE. The NIST Definition of Cloud Computing. Recommendations of the National Institute of Standards and Technology [online] [cit ]. Dostupné z: JUDIKATURA [12] Nález Ústavního soudu ČR ze dne 22. března 2011, sp. zn. Pl. ÚS 24/10. [13] Nález Ústavního soudu ČR ze dne 17. července 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05. [14] Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. září 1978 ve věci stížnosti č. 5029/71 - Klass a další proti Německu. [15] Nález Ústavního soudu ze dne 29. února 2008, sp. zn. I. ÚS 3038/07. [16] Nález Ústavního soudu ze dne 13. února 2001, sp. zn. IV. ÚS 536/2000. [17] Nález Ústavního soudu ČR ze dne 27. září 2007, sp. zn. II. ÚS 789/06. [18] Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 3. října 2013, sp. zn. II. ÚS 3812/2012. [19] Nález Ústavního soudu ze dne 22. ledna 2011, sp. zn. II. ÚS 502/2000. [20] Nález Ústavního soudu ČR ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. II. ÚS 2806/08. [21] Nález Ústavního soudu ČR ze dne 30. října 2014, sp. zn. III. ÚS 3844/13. [22] Rozhodnutí Odvolacího soudu Spojených států amerických druhého obvodu ze dne , sp. zn [23] Stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství poř. č. 1/2015 ke sjednocení výkladu zákonu a jiných právních předpisů k problematice zjišťování obsahu mobilních telefonů a jiných datových nosičů, včetně obsahu ových schránek. 23

26 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 Toto dílo lze užít v souladu s licenčními podmínkami Creative Commons BY-SA 4.0 International ( 24

27 DISKUZE POČÍTAČ AKO SUDCA * TOMÁŠ ABELOVSKÝ ** ABSTRAKT Predmetom nasledujúcej úvahy je zamyslenie sa nad možnosťou súdneho rozhodovania počítačom. V úvode je popísaná história, základné východiská a poslanie kybernetiky a jej vplyvu na právo. Ďalej sú skúmané jednotlivé otázky rozhodovacích procesov, individuálnosti rozhodovania, mysliaceho počítača a axiológie. Úvaha smeruje k záveru, podľa ktorého počítač môže vhodne dopĺňať a podporovať rozhodovaciu činnosť sudcu, avšak nemôže prevziať jeho samostatnú rozhodovaciu spôsobilosť. KĽÚČOVÉ SLOVÁ ICT, axiológia, rozhodovanie, počítač sudca ABSTRACT The subject of this paper is the possibility of a computer as a judge. The introduction describes the history, fundamental and mission basis of cybernetics and its impact on the law. Furthermore, the author examines various issues of decision-making, decision-individuality, computer thinking and axiology. The reasoning leads to the conclusion that the computer can properly complement and support decision-making activity of a judge, but can t take over his decisionmaking capability. * ** Tento článok vznikol vďaka podpore Masarykovej univerzity v rámci projektu Právo a technologie IV (MUNI/A/0974/2015). Mgr. Tomáš Abelovský je doktorand na Ústave práva a technológií, Právnickej fakulty Masarykovej Univerzity. Kontaktný je tomas@abelovsky.com. 25

28 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 KEY WORDS ICT, axiology, decision-making, computer as a judge Roboti světa! My, první organizace Rossumových Univerzálních Robotů, prohlašujeme člověka nepřítelem a psancem ve vesmíru. Hrome, kdo je naučil těmhle frázím? 1 1. ÚVOD Len pred pol storočím Norbert Wiener vydal svoju zásadnú prácu s názvom Kybernetika alebo veda o riadení a komunikácií v živých organizmoch a strojoch. 2 Wiener tak popísal základy novej vedy, ktorá sa stihla penetrovať do mnohých vedných odborov, a to vrátane práva. 3 Totiž bez informácie nie sú mysliteľné organizované systémy, či už živé organizmy v prírode alebo riadiace systémy vytvorené človekom, a to vrátane právneho systému. 4 Nasledujúca úvaha sa bude zaoberať vplyvom kybernetiky a informačných technológií na rozhodovaciu činnosť sudcu. Ako názov Riaditeľ Domin číta leták v prvom dejstve divadelnej hry R.U.R. Viď. ČAPEK, K., R.U.R.: Rossum's Universal Robots: kolektivní drama o vstupní komedii a třech dějstvích [online]. Praha: Štorch-Marien, 1920 (Spisy bratří Čapků; sv. 10), s. 49. Dostupné z: koweb/00/03/34/75/81/rur.pdf WIENER, N. Cybernetics: Second Edition: or Control and Communication in the Animal and the Machine. 2. edition. Quid Pro Books, POLČÁK, R. Internet a proměny práva. Praha: Auditorium, 2012, s. 18 an. Hlavná myšlienka kybernetiky sa odvíja od postavenia a úlohy informácie. Klasická predstava sveta, ktorého základnými zložkami sú hmota a energia, musela ustúpiť predstave, že svet pozostáva ešte z ďalšej formy, ktorou je informácia. Je dôležité poznamenať, že Wiener nestál sám za zrodom kybernetiky ako takej. Jeho dielo má zásluhu na popísaní a ukotvení základných princípov tohto vedného odboru. Avšak francúzsky výraz cybernétique bol po prvýkrát použitý už v roku 1834 fyzikom André Mariom Ampérom v rozsiahlej práci Eseje o filozofii vied. Každému známemu vednému odboru určil vo svojom systéme špecifické miesto. Kybernetiku podradil pod politiku. Označenie kybernetika prevzal z gréckeho jazyka, kde pojem kybernés značí kormidelník, nakoľko v starovekom Grécku predstavovala kybernetika vedu o riadení lodí. Čo je zaujímavé, pripojil k nej latinské veršované motto et secura cives ut pace fruantur (a zabezpečuje občanom, aby užívali mier). Viď. PEKELIS, V. Malá encyklopédia kybernetiky. Bratislava: Mladé Letá, 1981, s alebo AMPÉRE, A. Essai sur la philosophie des sciences ou Exposition analytique d'une classification naturelle de toutes les connaissances humaines. Bachelier, Libraire-éditeur [online]. Paris, 1834, s Dostupné z: 26

29 T. Abelovský: Počítač ako sudca DISKUZE predurčuje, predmetom bude posúdenie možných podmienok pre vytvorenia stroja na právo, čo bolo s obľubou v päťdesiatich rokoch minulého storočia označované ako jurimetrika. 5 Tak ako iné vedné odbory aj právo čelí novým výzvam automatizácie a využitia vedeckých poznatkov umelej inteligencie. Už nie je možné zatvárať oči pred vplyvom informačných technológií a je nutné si položiť otázku, či môže počítač nahradiť ľudskú činnosť, akou je súdenie sporov. Nasledujúca úvaha si kladie za cieľ vyvolať právnu diskusiu o tejto problematike a nesnaží sa podať vyčerpávajúci výklad. 2. SUDCA ČLOVEK 2.1 ROZHODOVACIE PROCESY Možné nahradenie sudcu počítačom vyvoláva právne, technické, ale aj filozofické otázky. Ide o paradoxnú situáciu. Na jednej strane človek nie je schopný vyčerpávajúcim spôsobom popísať celé platné právo, avšak vie sa priblížiť k splneniu tejto úlohy práve pomocou výpočtovej technológie. Počítač je schopný manipulovať s každým právnym predpisom, súdnym rozhodnutím alebo iným právnym textom s nekončiacim radom funkcionalít. Inak povedané, počítač vie bezpochyby obsiahnuť celé písané právo. 6 No na druhej strane počítač má problém samostatne rozpoznať základné hodnoty chránené právom a nemôže dosiahnuť mentálny stav človeka sudcu, ktorý premýšľa o povahe prípadu. Je na mieste otázka, či si z digitálnej pamäte vie vyvodiť také postupy, ktoré sú podobné sudcovskej práci vedúcej k vydaniu rozhodnutia. Inak povedané, vie počítač hľadať právo? Či už použijeme štatistické, pravdepodobnostné alebo iné metódy umelej inteligencie, odpoveď na túto otázku sa musí niesť v duchu, že pri roz- 5 6 BOBEK, M., MOLEK, P., ŠIMÍČEK, V. Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2009, s Je na mieste sa spýtať, koľko právnych predpisov v Českej, resp. Slovenskej republike je vôbec možné identifikovať? Počet účinných ustanovení právnych predpisov v ČR sa v roku 1990 pohyboval na úrovni okolo 500 tisíc a v roku 2010 bol na úrovni 1,5 milióna. Viď. BOHÁČ, R. Legislativní proces: (teorie a praxe). Praha: Tiskárna Ministerstva vnitra, 2011, s

30 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 hodovaní nejde ani tak o textovú pamäť, ako o schopnosť aplikovať platné právo a navyše vedieť aplikovať hodnoty, princípy alebo zásady vlastné každému právnemu systému. Ide o hľadanie živých interakcií medzi informáciami o práve a faktoch prípadu, a to aj na základe predchádzajúcich skúsenosti sudcu, ktoré nemôžu byť nahradené vlastnosťami počítačového programu. 7 Aby sme túto činnosť vedeli správne pochopiť, musíme nazrieť do teoretických základov právotvorby a sudcovského rozhodovania. Boguszak rozlišuje dve štádia prípravy rozhodnutí: (1) zistenie (zhromaždenie a spracovanie) vstupných informácií a (2) hodnotenie (axiologické štádium). Podľa tohto delenia je možné uviesť, že zber nenormatívnych (faktografických) a normatívnych informácií je možné plne zautomatizovať. 8 Ako bude ďalej uvedené, automatizáciu je možné demonštrovať na elektronickom dokazovaní počítačom. Avšak meritórna problematika vzťahujúca sa k axiologickému štádiu je kameňom úrazu automatizovaného rozhodovania. Odpoveďou môže byť teória systémov, ktoré prináša zaujímavé možnosti kategorizácie procesov rozhodovania. Rozlišuje uzavretý (bez možnosti externej komunikácie) a otvorený proces. Práve pri uzavretom procese je možné na rozdiel od otvoreného procesu konštatovať, že všetky premisy potrebné pre rozhodnutie sú v ňom pevne dané. Uzavreté procesy sú preto programovateľné. Podľa Boguszaka je programovateľnosť daná konečným počtom možných kombinácií a väzieb. Dodáva, že povaha axiologického štádia prípravy rozhodnutia záleží na miere uzatvorenosti a na miere, v akej je proces programovaný. 9 Toto konštatovanie je pritom vlastné aj možnostiam počítačového rozhodovania. Čím je proces otvorenejší a jeho závislosť je vyššia na neznámych premenných, tým sa zvyšuje moment právneho uváženia o hodnotách, ktoré je spoločnosť rozhodnutá chrániť. V súčasnom stave technológie je menšia pravdepodobnosť, že počí Podobný názor zastáva Ronald Allen, ktorý uvádza, že každý, kto rozhoduje (o prípade), má vlastné osobitné charakteristické presvedčenie, nakoľko žiadni dvaja ľudia nežijú rovnaký život. Viď. ALLEN, R. Artificial intelligence and the evidentiary process: The challenges of formalism and computation. Artificial Inteligence and Law. 2001, vol. 9, s Netherlands: Kluwer Academic Publisher, s Ibid. BOGUSZAK, s Ibid. BOGUSZAK, s

31 T. Abelovský: Počítač ako sudca DISKUZE tač popíše všetky premenné a priblíži sa k uzavretému procesu. K tomu sa však nevie priblížiť ani človek, ale kompenzuje tento deficit tým, že vie identifikovať relevantné hodnoty založené na morálke dobra a zla. Na tomto mieste je však ešte potrebné spomenúť aktuálnu právnu diskusiu o formalizácii rozhodovacích procesov. Araszkiewicz pracuje s kategóriou interpretačných výrokov a dospel k názoru, že v prípade formálneho modelovania a programovania pozitívneho práva (jazyka) je nutné sa sústrediť namiesto zákonného textu práve na interpretačné výroky, ktoré vytvoria (reprezentujú) vedomostný základ (knowledge base). 10 Na druhej strane Sartor poukazuje na využitie robustnej teoretickej konštrukcie teleologického odôvodnenia a proporcionality v legislatíve a rozhodovacích procesoch, a to práve pre systémy umelej inteligencie. 11 Praktické výstupy priniesol výskum Šavelku a Asheleyho o možnosti využitia technológie pri interpretácii a chápaní právnej terminológie. Pozoruhodné sú tu otázky predikcie interpretačnej užitočnosti právnej vety za použitia počítačových algoritmov. 12 Rozhodovanie sudcu je primárne vystavané na dokazovaní. Pri každom dokazovaní po získaní požadovanej informácie pristupuje logická operácia. Tá podraďuje skutkovú (dejovú) podstatu pod zodpovedajúcu právnu normu. Podľa Knappa môžeme hovoriť, že súčasťou aplikácie práva je práve táto operácia. Je dôležité, ako priliehavo bude zvolená právna norma. Táto musí zodpovedať tomu, čo sa udialo a čo bolo preukázané, teda existujúcej skutkovej podstate. 13 Výsledkom by mala byť vždy korektná aplikácia práva a následne rozhodnutie. Napríklad podľa Macura poznanie v podobe zistenia materiálnej pravdy, ktoré dosahuje sudca v rámci súdneho konania, nie je a ani nemôže byť absolútnym poznaním. 14 Má pravdepodobnostný charakter určitej kvalitatívnej úrovne, ktorá je totožná s praktickou istotou. Dosiahnutie praktickej istoty je napríklad v súčasnosti negatívnym spôso ARASZKIEWICZ, M. Towards Systematic Research on Statutory Interpretation in AI and Law. In: ASHLEY, K. D. Legal knowledge and information systems: JURIX 2013: the twentysixth annual conference. Fairfax, VA: IOS Press, 2013, s. 29. ISBN SARTOR, G. Doing justice to rights and values: teleological reasoning and proportionality. Artificial Intelligence and Law [online]. 2010, vol. 18, no. 2, s Dostupné z: 29

32 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 bom vyjadrené ako zásada, ktorou sudca zisťuje skutkový stav bez dôvodných pochybností. Holländer pojem praktickej istoty chápe ako psychologicko-praktickú hranicu poznania sudcu. Podľa neho však samotné približovanie k nie celkom presným hraniciam pravdy nič nemení na noetickej analýze procesu dokazovania. 15 Je možné uzavrieť, že psychologickopraktická hranica poznania sudcu je zásadný znak vlastný sudcovskému rozhodovaniu. 2.2 INDIVIDUÁLNOSŤ A NÁHODILOSŤ ROZHODOVANIA Ďalší zo znakov sudcovského rozhodovania je jeho individuálnosť. Podľa Dworkina sú v angloamerickom právnom systéme profesionálni sudcovia vyškolení k trom základným zručnostiam. Vedia analyzovať zákony a odôvodnenia rozsudkov tak, aby z nich vedeli extrahovať tzv. právnu doktrínu. Taktiež sú vyškolení k analýze komplexných faktických situácií tak, aby vedeli presne sumarizovať zásadné skutočnosti prípadu. A v neposlednom rade sú pripravení na to, aby mysleli takticky, čo má za následok navrhovanie takých rozhodnutí a právnych odôvodnení, ktoré prinesú partikulárne sociálne zmeny na základe predchádzajúceho uváženia. 16 Proces fungovania celej justície je komplikovaný systém, ktorý počíta s týmito zručnosťami sudcov. Navonok sa zdajú byť tieto jednotlivé zručnosti podobné automatizovaným úkonom (najmä v prípade tzv. easy cases). Ak sa však niekomu podarí vydestilovať to najlepšie z lorda Deninnga, Olivera Holmesa alebo Antonia Scaliu a iných, je nutné, aby tento prototyp sudcu ŠAVELKA, J., ASHELEY, K., Extracting Case Law Sentences for Argumentation about the Meaning of Statutory Terms. In Proceedings of the 3rd Workshop on Argument Mining [online]. ACL, 2016, p Dostupné z: KNAPP, V. Teorie práva. 1. vyd. Praha: Právnické učebnice (C.H. Beck), 1995, s MACUR, J. Dokazovaní a procesní odpovědnost v občanském soudním řízení. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1984, s. 69. HOLLÄNDER, Pavel. Filosofie práva. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006, s DWORKIN, R. Taking rights seriously. Cambridge: Harvard University Press, 1978, s

33 T. Abelovský: Počítač ako sudca DISKUZE podstúpil ešte pred svojím prvým rozhodnutím test ľudskosti (najmä v prípade tzv. hard cases). Individuálnosť dopĺňa prítomná náhodilosť v možnosti výberu vstupných premenných pre rozhodnutie, čo dotvára ľudský charakter rozhodovania. Rozhodovanie si vyžaduje okrem iného aj empirickú skúsenosť človeka, a to nie len z pohľadu sprievodných emócií, ale aj z pohľadu náhody. Tá sa môže taktiež prejaviť v podobe chyby alebo omylu. Chybovosť v správaní človeka na rozdiel od počítača predstavuje iracionálny aspekt každej ľudskej činnosti. Iheringovsky a trochu metafyzicky je možné dodať, že právo nie je pojem, ale živá sila. A prečo je dôležité toto korenie chýb v prípade súdneho rozhodovania? Okrem toho, že chyby sú v správaní človeka často dôvodom hľadania práva, resp. boja proti bezpráviu, umožňujú vidieť smer Iheringovej živej sily, smer približovania sa k morálnym ideálom (zásadám, hodnotám, princípom, základnému koreňu, morálke, Bohu atď.). Človek platí za ich poznanie vysokú cenu, avšak snaha spočívajúca v ich sústavnom prekonávaní prináša nové možnosti hľadania práva. Táto snaha stojí za nekončiacim výronom jurisprudencie. Iracionalita existencie chybového správania človeka prináša zaujímavý efekt spätnej väzby. Každá empirická skúsenosť spoločnosti s predošlými chybami modifikuje jej budúcu schopnosť sa ďalej správne rozhodovať. Tak ako ich prevážením, aj ich anulovaním, môže dôjsť k tomu, že spoločnosť stratí odstup od toho, čo je dôležité a neuvedomí si to, čo je zlé a dobré. A čo môže byť horšie ako to, keď sa trvajúci stav bezprávia interpretuje bezchybným strojom na rozsudky ako dokonalý poriadok? 3. SUDCA POČÍTAČ Pre analýzu problému sudca počítač je potrebné objasniť spôsob jeho konfigurácie, t.j. či dokáže premýšľať. Ponúka sa tu jeden z mnohých socialno-psychologických testov, ako nazerať na jeho myslenie. Diskvalifikačným kritériom pre počítač je otázka poznateľnosti morálnych hodnôt, resp. ich nakódovanie do systému počítača. 31

34 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ MYSLIACI POČÍTAČ Zakladateľ odboru umelej inteligencie McCarthy je známy svojou provokatívnou otázkou: čo sudcovia vedia také, čo by sme nemohli povedať počítačom? 17 Ďalší z praotcov tohto odboru Minsky sa vyjadril, že ľudský mozog je vlastne len počítač z mäsa, čím prirovnal myslenie počítačovému spracovaniu dát v duchu Weinerovej kybernetiky. 18 V súvislosti s touto úvahou si je možné položiť základnú otázku, môže počítač myslieť? Je však vôbec možné uvažovať o tomto slovnom spojení? Podľa Maysa ide o kategórie, ktoré sú charakteristické výlučne pre človeka. Podľa jeho názoru zbytočne vzbudzujú naivné a idealistické predstavy o tom, že je stroj schopný uvažovať alebo rozhodovať. 19 Predstava, že sudca človek by okrem najnevyhnutejších otázok a textu rozhodnutia nepovedal ani slovo, je odradzujúca. Kto by chcel takého sudcu? Tak ako sudca vie komunikovať pred svojím rozhodnutím a aj po ňom, súčasťou rozhodovacieho algoritmu počítača by mala byť aj časť so schopnosťou pýtať sa správne otázky v nadväznosti na faktické zistenia (questio facti) a podať výpoveď o svojom rozhodnutí (questio iuris). Inak povedané, mal by vedieť premýšľať a hovoriť o svojom rozhodnutí. Pripusťme, že existuje informačná technológia neurónových sietí, ktorá umožní simulovať ľudské myslenie. Má schopnosť sa učiť a rapídne rozširovať svoje poznatky a prepojenia neurónových konfigurácií. Je napojená na celosvetovú sieť a dokáže spracovať každú digitálnu informáciu. Ako zistíme, či táto technológia dosiahla ľudské schopnosti? 3.2 TURINGOV TEST V päťdesiatich rokoch sa pokúsil Joseph Weizenbaum nájsť odpoveď pomocou projektu autonómneho systému ELIZA (chatbot) ktorý v textovej podobe simuloval rogerianského psychoterapeuta (známeho pod názvom DOC GRABINER, J. Partisans and critics of a new science: the case of artificial intelligence and some historical parallels. History and philosophy of modern mathematics. 1988, vol. XI, s WILLIAMS, P. The brain is just a computer made of meat. Science, Technology and Society [online]. STAS Topic 3, Dostupné z: MAYS, W. Can Machines Think? Philosophy [online]. 1952, vol. 27, no. 101, s Dostupné z: 32

35 T. Abelovský: Počítač ako sudca DISKUZE TOR). Zaujímavosťou je, že jeho inteligencia bola obmedzená na algoritmus využívajúci reflexie stanovísk pýtajúceho sa pacienta (osoby, ktorá komunikovala prostredníctvom terminálu). 20 Išlo o pomerne úspešný pokus imitačnej hry Turingového testu. 21 Tento test predstavuje návod, ako nájsť odpoveď na otázku, či je to mysliaci stroj alebo človek. 22 Analogicky je možné tento typ návodu aplikovať aj na skúmanie počítačového sudcu. V odbornej literatúre sa je možné stretnúť s množstvom oponentúr voči Turingovej metóde, ale za zmienku stojí práve stanovisko Moora, ktorý hovorí, že myslenie je spracovanie informácií pomocou metód, ktoré zahrňujú rozpoznávanie, predstavivosť, vyhodnocovanie a rozhodovanie. 23 Zdá sa, že okrem predstavivosti sú súčasné počítače schopné uvedených činností. Otázkou ostáva, či sa dokážu v hĺbke myslenia vyrovnať s človekom. Aby bolo možné posúdiť prípadnú rovnocennosť, je možné použiť práve Turingov test, ktorý predstavuje verifikovateľné kritérium pre posúdenie tejto otázky. 24 Išlo o skúmanie procesu súvisiaceho s rozhodnutím počítača. Je možné uviesť nasledujúci príklad Turningovho testu v súvislosti s počítačovým sudcom: Počítač a človek súčasne zbierajú faktické informácie o prípade. Pýtajú sa na okolnosti prípadu a zisťujú nadväzujúce skutočnosti. Vykonávajú navrhnuté dokazovanie. Subsumujú skutky pod nájdenú právnu normu. Vydávajú rozhodnutia. Kontrolór má za úlohu zistiť, či vec rozhodol človek HUTCHENS, J. How to Pass the Turing Test by Cheating [online]. University of Western Australia, 1997, s. 6. Dostupné z: Tento test popísal tridsaťosemročný Alan Turing vo svojej slávnej eseji. Esej obsahuje súhrn názorov a argumentov ohľadom umelej inteligencie strojov. TURING, A. Computing machinery and intelligence. Mind [online]. 1950, vol. 59, no. 236, s Dostupné z: Turing navrhol metódu overenia mysliaceho subjektu a pokúsil sa vopred vyvrátiť deväť námietok. Esej sa na začiatku nestretla s pochopením a často bola radená do sci-fi literatúry. Podľa odborníkov na umelú inteligenciu nie je ani z dnešneho pohľadu celkom jasné, prečo sa esej stala klasickým a večne citovaným dielom. Filip Tvrdý konštatuje, že Turingová predpoveď ohľadne budúcich úspechov počítačov v imitačnej hre sa ukázala mylnou, niektoré pasáže sú celkom nezrozumiteľné, v texte sa objavujú len málo zábavne pokusy o humor a autor si neláme hlavu s formálnymi požiadavkami vedeckej práce. Viď. TVRDÝ, F. Turingův test. Praha: TOGGA, spol. s r.o., 2014, s. 25. MOOR, J. An analysis of the turing test. Philosophical Studies. 1976, vol. 30, no. 4, s

36 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 alebo počítač. Kontrolórovi sú predložené dve písomné odôvodnené rozhodnutia dvoch subjektov. V prípade, že by kontrolór neodhalil, ktorý zo subjektov je počítač a tým nespochybnil jeho rozhodnutie, bude potrebné dospieť k záveru, že počítač - sudca prešiel Turingovým testom. Je zrejmé, že najkomplikovanejšia časť bude subsumovanie skutkov (dát) pod správnu právnu normu, kde sa dostáva k slovu diskusia o kódovaní morálky. Ide taktiež o otázku normatívneho a faktického pôsobenia technológie na ľudské chovanie. 25 Mnohí autori (Lessig, Polčák, Hildebrandt, Brownsword) majú k faktickému pôsobeniu technológie na ľudské chovanie rôzne názory. Technológia definuje nové prostredie a ovplyvňuje chovanie zúčastnených subjektov (napr. formuje ich chápanie príkazov a zákazov, podieľa sa na definícií normatívnych systémov v kyberpriestore, umožňuje vznik novým definičným autoritám). Navyše, virtualizácia právnych vzťahov má vplyv na chápanie morálnych, resp. hodnotových otázok v práve. 26 Za zmienku tu stojí staršia anglo-americká diskusia o prirovnaní toho, že naprogramovaný počítač sudca pripomína myslenie úzkeho zákonného pozitivistu. Toto prirovnanie sa však zdá byť chybné a prekonané. Detmold uvádza, že zástancovia pozitivizmu [Kelsen, H. L. A. Hart atď.] vidia sudcov ako počítače, ktoré sa riadia presne stanoveným programom. Poukazuje najmä na prípady jednoduchých káuz, kde sudca aplikuje právo na pár faktov, a to bez morálneho záväzku. Demonštruje to na prípade existencie zákona, ktorý prikazuje popravu modrookých detí. Naprogramovaný sudca Leviathan by nerozlišoval S jednoduchým Turingovým testom sa je možné stretnúť aj pri zadávaní tzv. CAPTCHA kódu na rôznych web stránkach. Jeho účelom je overenie, či na druhej strane je skutočne človek. Turingov test pozostáva z toho, že skúšajúci sa pýta dvoch respondentov otázky bez toho, aby ich videl. Jeden z respondentov je počítač. Komunikácia prebieha výlučne písomne. Ak skúšajúci nevidí rozdiel, resp. nevie zhodnotiť, ktorý z respondentov je človek, potom počítač prešiel Turingov test. Po prvýkrát počítač zvládol tento test úspešne až v roku Ruský systém Eugene simuloval 13-ročného chlapca. Komunikáciu hodnotili tri osoby a jednu z nich Eugene presvedčil, že je živý človek (teda 33% úspešnosť). Viď. First Turing Test success marks milestone in computing history. In: Phys.org [online]. Dostupné z: Ibid. POLČÁK, R. S. 101 an. ABELOVSKÝ, T. Virtualizácia ako metóda riešenia spoločenských problémov. Právny obzor. 2015, roč. 98, č. 2, s

37 T. Abelovský: Počítač ako sudca DISKUZE osobitosti prípadu, a tak by vlastne zopakoval nacistické besnenie. 27 Aby bolo možné objektívne odpovedať na osobitosti prípadu, sudcovia musia požívať voľnosť a musia mať možnosť porušiť program. 28 Odpoveď na názor Detmolda prináša Susskind, ktorý sa pýta, prečo dostatočne nepreukázal, či súdne rozhodnutia v sebe zahŕňajú aj morálny súd a či je vôbec v súčasnosti takáto počítačová analógia užitočná a žiadúca. Práve druhá teleologická námietka je podstatná. Najmä v prípade, ak nebolo vyvrátené, či počítač je schopný klasifikovať osobitosti súdneho prípadu (na ktoré poukázal Detmold). Je nutné uviesť, že trend technologického pokroku takéto vyvrátenie spochybňuje. To však neznamená, že v budúcnosti takýto dôkaz nebude možné predložiť POČÍTAČ A HODNOTY Ani ten najlepší algoritmus umelej inteligencie nie je schopný rozlíšiť v čase rozhodnutia, ktoré preferencie určitých hodnôt sú na úkor iných hodnôt správne alebo nesprávne. Totiž, ak by tento algoritmus využíval štatistickú DETMOLD, M. J. The Unity of law and Morality: A Refutation of Legal Posivism. London: Routledge & Kegan Paul, 1984, s. 263 an. Hans Kelsen sa vo svojej Všeobecnej teórií noriem vysporadúva s otázkou, či sú právny princíp alebo právna zásada, sú súčasťou právneho poriadku. Kelsen analyzuje prácu Jozefa Essera (Zásada a norma v sudcovskom vzdelávaní) a na rozdiel od Essera prísne odlišuje princípy od právnych noriem a konštatuje, že tvorba právnych noriem je ovplyvnená aj inými faktormi, akými sú právne zásady (princípy) morálky, politiky alebo mravov, ako napr. záujmy určitých skupín, bez toho aby sa týmto záujmom prisudzoval právny charakter. [ ] Zásady morálky, politiky alebo mravov, ktoré ovplyvňujú právotvorného jednotlivca v jeho funkcii, sú vedľa ostatných faktorov motívy zákonodarcu, sudcu alebo správneho orgánu, a tieto sú podľa pozitívneho práva právne nezáväzné. Tieto princípy nemajú preto charakter právnych noriem. Ak nie je pojem právnej normy od pojmu právnej zásady zreteľné odlíšený, stierajú sa hranice medzi pozitívnym právom na jednej strane a morálkou, politikou a mravmi na strane druhej, čo si môžu želať len takí predstavitelia právnej vedy, ktorí nepovažujú za svoju úlohu až tak príliš poznávať pozitívne právo a objektívne ho popisovať, ale skôr (ďaleko viac) ospravedlňovať (legitimovať) jeho platnosť morálne-politický, alebo ho spochybňovať a takto pod vlajkou objektívneho právneho poznávania vykonávať vysoko subjektívne oceňovanie práva. Viď. KELSEN, H. Všeobecná teorie norem. Brno: Masarykova univerzita, 2000, s Viď taktiež Alexyho odmietnutie úzkeho zákonného pozitivizmu, keď uvádza, že tradičná viazanosť sudcu zákonom, táto nosná súčasť zásady deľby moci a tým i právneho štátu, je však v Základnom zákone modifikovaná formuláciou, podľa ktorej je aplikácia práva viazaná zákonom a právom." In ALEXY, R. Pojem a platnosť práva, Bratislava: Kaligram, 2009, s. 30. Je potrebné pripomenúť, že táto výmena názorov sa odohrala v roku

38 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 alebo pravdepodobnostnú metódu na základe historickej skúsenosti (napr. priebežne hodnotená judikatúra), nezabránilo by to konfrontácii so situáciou bieleho miesta, kde by sa mala uplatniť zásada neprípustnosti denegatio iustitiae. Aby nedošlo k odopretiu spravodlivosti, musel by využiť jednu z metód umelej inteligencie, ktorou by bol schopný kreovať nové riešenie. Príkladom môže byť systém IBM Watson, ktorý pracuje s neštruktúrovanými informáciami, strojovým učením a pomocou kognitívnych algoritmov poskytuje odpovede na jednotlivé otázky. 30 Je nutné upozorniť na aspekt kódovania hodnôt do počítača o tom, čo je dobré a čo je zlé. Definovanie týchto hodnôt by mohlo spôsobiť ich nepochopenie, resp. relativizovanie. Podľa Schelera človek sa odvoláva na hodnoty intuitívne, nakoľko majú charakter ideálneho bytia, čo určuje pomyselnú hodnotovú podobu sveta. 31 Inak povedané, nevolí si ich plánovite. Ako sa v histórii osvedčilo, relativizovanie niektorých hodnôt je krajne nebezpečné a je otázne, ako by počítač využíval intuíciu pomocou matematických výpočtov. Nie sú práve sloboda uváženia a nezávislosť tie najcennejšie výsady sudcu? Susskind uvádza, že počítače doposiaľ neboli naprogramované, aby preukázali morálne, náboženské, sociálne, sexuálne alebo politické preferencie, ktoré by boli podobné tým ľudským [ ] alebo aby ukázali kreativitu, zručnosť, individualitu, inováciu, inšpiráciu, intuíciu, sedliacky rozum, záujem o vonkajší svet, ako máme my ľudia a čo očakávame nie len jeden od druhého ako občania, ale aj od sudcov v ich verejnoprávnom pôsobení. 32 Susskind vyslovuje nádej možného pokroku v tejto oblasti a upozorňuje, že výskum prostredníctvom štúdia umelej inteligencie sa len práve odštartoval. Čo je podstatné, Susskind uvádza, že výskum si nekladie za cieľ absolútne zautomatizovať celú justíciu, ale odvoláva sa na výrok klasika umelej inteligencie McCartyho, ktorý zastáva názor, že počítač bude vykonávať rudimentárnu formu právneho uváženia Watson (computer), Wikipedia [online] Dostupné z: Watson_(computer) OLŠOVSKÝ, Jiří. Slovník filozofických pojmů současnosti. 3. rozš. a aktualiz. vyd. Praha: Grada, 2011, s. 86. SUSSKIND, Richard. Transforming the law: essays on technology, justice, and the legal marketplace. 1. publ. New York: Oxford University Press, 2001, s. 286 an. 36

39 T. Abelovský: Počítač ako sudca DISKUZE a bude predstavovať prostriedok, ako sa naučiť viac o vlastnom právnom odôvodnení prostredníctvom počítačových modelov. 33 Schopnosť počítačových systémov podporiť rozhodovanie súdov sa ukazuje ako opodstatnený spôsob zefektívnenia justičného systému. 4. VÝCHODISKÁ V PODOBE PODPORNÉHO ROZHODOVANIA POČÍTAČOM Na problém sudca počítač je možné nazerať z pohľadu praktického využitia existujúcej technológie. Tu je možné uviesť nenahraditeľnú úlohu počítača pri podpore rozhodovania. Táto úloha by mala byť viac podporovaná a skúmaná. Počítač je dobrým nástrojom ako predchádzať niektorým ľudským omylom. Ako príklad je možné uviesť proces elektronického dokazovania, resp. vykonávania dôkazných prostriedkov v digitálnej podobe. 4.1 ÚČEL PODPORNÉHO ROZHODOVANIA POČÍTAČOM Ideálny vzor osoby sudcu sa snaží predchádzať ľudskej omylnosti. Avšak jedným dychom je potrebné dodať, že formálna bezchybnosť vyraďuje počítač z kategórie ľudskosti a stavia ho do roviny formy kódu, t.j. inštrukcií a príkazov. No na druhej strane Murphyho zákon hovorí, že chybovať je ľudské, ale robiť skutočne hanebné chyby, to už vyžaduje počítač. Chyby v rozhodnutiach súdov, resp. justičné omyly sú príznačné právnym systémom rôznych krajín a najčastejšie pripomínajú laickej verejnosti zraniteľnosť procesu individuálnej aplikácie práva, ktorá stojí a padá na profesnej kvalifikácií, morálnej a rozumovej vyspelosti osobnosti sudcu, resp. súdneho systému, v tom ktorom prípade. 34 Ide o paradoxnú situáciu. Bolo vyslo Ibid. SUSSKIND. Za justičný omyl sa v najširšom chápaní považuje dovŕšený (právoplatný) akt aplikácie práva, často v oblasti trestného práva, ktorý je s odstupom času považovaný za nespravodlivý, nakoľko bol vykonaný v hrubom rozpore s platným právom (contra legem) a často je znakom zlyhania justičného systému, ktorý mal garantovať spravodlivý súdny proces. V užšom chápaní justičný omyl predstavuje objektívnu kategóriu vzťahujúcu sa k výkonu súdnej moci ako takej, spočívajúcu najmä v chybnom posúdení skutkového stavu (questio facti) alebo právnych otázok (questio iuris). Viď. BOHM, R. M. Miscarriages of Criminal Justice: An Introduction. Journal of Contemporary Criminal Justice. 2005, vol. 21, no. 3, s

40 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 vené, že počítač netrpí iracionálnou omylnosťou, a preto sa diskvalifikoval od možnosti plnohodnotného ľudského rozhodovania. Na druhej strane jeho neomylná presnosť má užitočný potenciál. Zdá sa, že informačné technológie môžu predstavovať brzdu justičných omylov a dopĺňať ľudské schopnosti analýzy v oblastiach, akými sú forenzné technológie. Medzi nesystémové príčiny justičných omylov sú najčastejšie radené nesprávne posudky vypracované odbornými znalcami. Niekedy sa stáva, že sudcovia delegujú zodpovednosť za odborné otázky na znalcov, ktorí neraz hľadajú odpovede aj na právne otázky. 35 A práve týmto otázkam je nutné venovať pozornosť aj z pohľadu počítačových systémov umelej inteligencie. Totiž v niektorých prípadoch počítač dokáže lepšie, presnejšie a hlavne efektívnejšie vyhodnotiť otázky faktov. 4.2 PRÍKLADY PODPORNÉHO ROZHODOVANIA POČÍTAČOM Medzi možné podporné rozhodovanie počítača patrí proces elektronického dokazovania, resp. vykonávania dôkazných prostriedkov v digitálnej podobe, a to za podpory autonómnych systémov umelej inteligencie. Ide o obmedzený okruh pôsobnosti prostredníctvom informačných technológii, kde počítač pôsobí podporne a poskytuje sudcovi človeku zásadnú bázu vedomostí a odpovede na niektoré faktické otázky. Za elektronické dôkazné prostriedky je potrebné považovať tie dôkazné prostriedky, ktorých interpretácia je závislá od využitia elektronických technológií. Odborná verejnosť rozlišuje elektronický dôkazný prostriedok v dvoch variantoch: a) záznam skutočností ako úplný obraz minulých dejov (napr. počítačový model, digitálna fotografia, audio-vizuálna nahrávka); b) elektronické dáta (napr. záznam telekomunikačnej prevádzky, odposluch elektronickej komunikácie). 36 Je potrebné konštatovať, že v oboch skupinách dôkazov by si systém umelej inteligencie našiel svoje uplatnenie. Príkladom môže byť Byť opatrný pri znaleckom dokazovaní zdôrazňoval Otakar Motejl, ktorý bez servítky vyslovil, že soudní znalci ničí lidské životy! Případy, kdy soudní znalci pochybili, mívají často za následek zpackaný lidský život, jejich odpovědnost je ale téměř nulová Viď. UH- LÍŘ, A. Soudní znalci ničí lidské životy: aneb o neschopnosti Ministerstva spravedlnosti ČR vyřešit letitý problém [online]. Britské listy. Dostupné z: KYNCL, L. IP adresa identifikuje místo připojení, nikoli osobu. Revue pro právo a technologie. Brno: Masarykova universita. 2011, roč. 2, č. 3, s

41 T. Abelovský: Počítač ako sudca DISKUZE plne automatizovaná identifikácia fotografií s protiprávnym obsahom (napr. trestné činy súvisiace s výrobou, rozširovaním a prechovávaním detskej pornografie) vykonávaná algoritmom umelej inteligencie, ktorá sa v súčasnosti využíva na úrovni znaleckého dokazovania. Podporné rozhodovanie počítača v oblasti elektronického dokazovania je možné demonštrovať na týchto prípadoch: Počítač vykoná (spracuje) elektronický dôkazný prostriedok (dátový nosič alebo cloudove úložisko po získaní prístupu) a vydá písomný záznam o skutkových zisteniach. Tento písomný záznam nahradí vykonávanie dôkazu prostredníctvom znaleckého dokazovania v súdnom procese. Navyše, počítač vykoná prevenčnú funkciu zistenia a odstránenia hroziacej ujmy. Počítač zistí, že skúmaný dátový nosič obsahuje stopy po prepojení (alebo kopírovaní) dát na iné samostatné zariadenie, ktoré by bez ďalšieho predstavovalo ďalší predmet zaistenia. V takomto prípade by mohol počítač samostatne vydať a doručiť návrh na zaistenie dôkazu podľa dostupného technického identifikátora, odôvodnené týmto technickým zistením. Predišlo by sa tak zbytočnej strate času alebo ľudskému zlyhaniu. Ak pôjde o dostupné dáta v cloudovom úložisku, počítač vykoná automatické zablokovanie alebo zaistenie sporných dát autonómnym spôsobom. Počítač by vykonal elektronický úkon voči prevádzkovateľovi cloudového úložiska a vyzval by ho na sprístupnenie dát. Ten by bol v určitom časovom rámci povinný na sprístupnenie podľa elektronického rozhodnutia. Je zrejmé, že výhoda automatizovaného procesu spočíva v bezprostrednej elektronickej komunikácií medzi prevádzkovateľom a autonómnym počítačovým sudcom, a to až do doby využitia opravného prostriedku. Podľa vyššie uvedených príkladov nepôjde o plnohodnotné súdne rozhodovanie. Avšak vykonávanie elektronických dôkazných prostriedkov alebo rozhodovanie o zaisťovacích inštitútoch umelou inteligenciou môže nahradiť administratívnu prácu sudcu o faktických okolnostiach prípadu alebo pôsobiť podporne na jeho ďalšie rozhodnutia. Účelom tejto naprogramovanej podpory je v prvom rade snaha zabrániť vzniku omylu a potlačenie aspektu iracionality v ľudskom rozhodovaní. Počítač tu môže plniť pragmatickú funkciu interpretéra skutkov, pripomienkovača okolností, ale 39

42 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 aj poštára vymáhača povinností. V neposlednom rade je potrebné dodať, že technológia preventívnej identifikácie sa už dávnejšie uplatňuje v oblasti cloudových, vyhľadávacích a poštových služieb. 37 Táto technológia zasahujúca do súkromnej sféry užívateľov vyvoláva mnohé právne otázky. Tie sú riešené na úrovni definičnej autority (napr. súhlas užívateľa s podmienkami využitia ovej služby alebo anonymizovanie prehliadaného obsahu pomocou hashing technology), avšak neostávajú bez odozvy a otvárajú viaceré ústavné otázky. 38 Dozaista je možné očakávať obdobné námietky a právne diskusie v prípade získaného elektronického dôkazu výlučne počítačom. 5. ZÁVER V práci bolo diskutované, že počítač môže dopĺňať a podporovať rozhodovaciu činnosť sudcu, avšak nemôže prevziať jeho samostatnú právomoc a kompetenciu. Ako je vidieť, počítač sudca otvára starodávny problém mechanickej aplikácie práva. Napriek tomu, počítač môže predstavovať vítanú oporu právneho rozhodovania. Tak ako zákonodarca môže naprogramovať spôsob regulácie spoločnosti právnou normou, tak môže vedec naprogramovať počítač, aby neskôr aplikoval túto právnu normu. Ide však o programy, ktoré musia ostať pod kontrolou človeka. Je možné dodať, že v súčasnosti žiaden počítač nemá odvahu neuposlúchnuť svojho programátora. 39 Preto len človek je schopný identifikovať prípadný rozpor medzi programom a spravodlivosťou. Pre budúcnosť je možné spomenúť Rad HECHMAN, M. How Google handles child pornography in Gmail, search. PC World [online] Dostupné z: alebo URTIS, S. Explained: how tech companies plan to stop paedophiles sharing child pornography. The Telegraph [online], Dostupné z: Prípad blokácie 1.5 milióna neškodných webov v USA za účelom automatickej blokácie detskej pornografie - Center for Democracy and Technology v. Pappert. Viď. DIAZ, F. Using Technology to Prevent the Distribution of Child Pornography. Berkeley Technology Law Journal [online] Dostupné z: Takéto konštatovanie pripomína druhy zákon robotiky Isaaca Asimova, podľa ktorého Robot musí poslúchnuť príkazov človeka, okrem prípadov, keď sú tieto príkazy v rozpore s prvým zákonom. ASIMOV, I. Nahé slunce. Praha: Ivo Železný, 1994, s

43 T. Abelovský: Počítač ako sudca DISKUZE bruchovske ponaučenie, že ak tento rozpor dosiahne tak neznesiteľnú mieru, že počítač by aplikoval zavrhnutiahodné právo, musí vždy takýto program jednoznačne ustúpiť a byť vypnutý. 40 V záujme zachovania spravodlivosti totiž posledné slovo bude mať vždy sám človek. Nech je robotov povzdych v Čapkovej hre v poslednom dejstve mementom každého pokušiteľa uvažujúceho o počítačovom sudcovi: Slyšte, ó slyšte, lidé jsou naši otcové! Ten hlas, který volá, že chcete žít; ten hlas, který naříká; ten hlas, který myslí; ten hlas, který mluví o věčnosti, to je jejich hlas! Jsme jejich synové! POUŽITÁ LITERATURA 6.1 MONOGRAFIE, ODBORNÉ ČLÁNKY, ZBORNÍKY [1] ABELOVSKÝ, T. Virtualizácia ako metóda riešenia spoločenských problémov. Právny obzor. 2015, roč. 98, č. 2, s ISSN [2] ALEXY, R. Pojem a platnosť práva. Bratislava: Kaligram, 2009, 176 s. ISBN [3] ALLEN, R. Artificial intelligence and the evidentiary process: The challenges of formalism and computation. Artificial Inteligence and Law. 2001, vol. 9, s ISSN [4] AMPÉRE, A. Essai sur la philosophie des sciences ou Exposition analytique d'une classification naturelle de toutes les connaissances humaines. Bachelier, Libraire-éditeur [online]. Paris, 1834, s Dostupné z: [5] ARASZKIEWICZ, M. Towards Systematic Research on Statutory Interpretation in AI and Law. In: ASHLEY, K. D. Legal knowledge and information systems: JURIX 2013: the twenty-sixth annual conference. Fairfax, VA: IOS Press, 2013, s ISBN [6] ASIMOV, I. Nahé slunce. Praha: Ivo Železný, 1994, 216 s. ISBN [7] BOBEK, M., MOLEK, P., ŠIMÍČEK, V. Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2009, 1005 s. ISBN [8] BOHÁČ, R. Legislativní proces: (teorie a praxe). Praha: Tiskárna Ministerstva vnitra, 2011, 547 s. ISBN Radbruchová formula ako reakcia na nacistické besnenie hovorí, že konflikt medzi spravodlivosťou a právnou istotou je možné riešiť len tak, že pozitívne právo, zaisťované predpismi a mocou, má prednosť aj vtedy, ak je obsahovo nespravodlivé a neúčelné, okrem prípadu, ak rozpor medzi pozitívnym zákonom a spravodlivosťou dosiahne tak neznesiteľnej miery, že zákon musí ako nenáležité právo" spravodlivosti ustúpiť." RADBRUCH, G. O napětí mezi účely práva. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, s. 41. Ibid. ČAPEK, Karel. S

44 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 [9] BOHM, R. M. Miscarriages of Criminal Justice: An Introduction. Journal of Contemporary Criminal Justice. 2005, vol. 21, no. 3, s ISSN: [10] ČAPEK, K. Rossum's Universal Robots: kolektivní drama o vstupní komedii a třech dějstvích [online]. Praha: Štorch-Marien, 1920 (Spisy bratří Čapků; sv. 10). Dostupné z: [11] DETMOLD, M. J. The Unity of law and Morality: A Refutation of Legal Posivism. London: Routledge & Kegan Paul, 1984, 302 s. ISBN [12] DIAZ, F. Using Technology to Prevent the Distribution of Child Pornography. Berkeley Technology Law Journal [online] ISSN Dostupné z: using-technology-to-prevent-the-distribution-of-child-pornography/ [13] DWORKIN, R. Taking rights seriously. Cambridge: Harvard University Press, 1978, 293 s. ISBN [14] GRABINER, J. Partisans and critics of a new science: the case of artificial intelligence and some historical parallels. History and philosophy of modern mathematics. 1988, vol. XI, 396 s. ISBN [15] HOLLÄNDER, Pavel. Filosofie práva. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006, 303 s. ISBN [16] HUTCHENS, J. How to Pass the Turing Test by Cheating [online]. University of Western Australia, 1997, 33 s. Dostupné z: [17] KELSEN, H. Všeobecná teorie norem. Brno: Masarykova univerzita, 2000, 470 s. ISBN [18] KNAPP, V. Teorie práva. 1. vyd. Praha: Právnické učebnice (C.H. Beck), 1995, 247 s. ISBN [19] KYNCL, L. IP adresa identifikuje místo připojení, nikoli osobu. Revue pro právo a technologie. Brno: Masarykova universita. 2011, roč. 2, č. 3, s ISSN [20] MACUR, J. Dokazovaní a procesní odpovědnost v občanském soudním řízení. 1. vyd. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1984, s [21] MAYS, W. Can Machines Think? Philosophy [online]. 1952, vol. 27, no. 101, s ISSN X. Dostupné z: abstract_s x [22] MOOR, J. An analysis of the turing test. Philosophical Studies. 1976, vol. 30, no. 4, s ISSN [23] OLŠOVSKÝ, Jiří. Slovník filozofických pojmů současnosti. 3. rozš. a aktualiz. vyd. Praha: Grada, 2011, 336 s. ISBN [24] PEKELIS, V. Malá encyklopédia kybernetiky. Bratislava: Mladé Letá, 1981, 309 s. [25] POLČÁK, R. Internet a proměny práva. Praha: Auditorium, 2012, 372 s. ISBN

45 T. Abelovský: Počítač ako sudca DISKUZE [26] RADBRUCH, G. O napětí mezi účely práva. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, 160 s. ISBN [27] SARTOR, G. Doing justice to rights and values: teleological reasoning and proportionality. Artificial Intelligence and Law [online]. 2010, vol. 18, no. 2, s ISSN Dostupné z: [28] SUSSKIND, Richard. Transforming the law: essays on technology, justice, and the legal marketplace. 1. pub. New York: Oxford University Press, 2001, 336 s. ISBN [29] ŠAVELKA, J., ASHELEY, K. Extracting Case Law Sentences for Argumentation about the Meaning of Statutory Terms. In Proceedings of the 3rd Workshop on Argument Mining [online]. ACL, 2016, s Dostupné z: [30] TURING, A. Computing machinery and intelligence. Mind [online]. 1950, vol. 59, no. 236, s ISSN Dostupné z: [31] TVRDÝ, F. Turingův test. Praha: TOGGA, spol. s r.o., 2014, 213 s. ISBN [32] UHLÍŘ, A. Soudní znalci ničí lidské životy: aneb o neschopnosti Ministerstva spravedlnosti ČR vyřešit letitý problém [online]. Britské listy. Dostupné z: [33] WIENER, N. Cybernetics: Second Edition: or Control and Communication in the Animal and the Machine. 2. edition. Quid Pro Books, 2013, 236 s. [34] WILLIAMS, P. The brain is just a computer made of meat. Science, Technology and Society [online]. STAS Topic 3, ISSN Dostupné z: uni/ai.doc 6.2 ELEKTRONICKÉ ZDROJE [35] First Turing Test success marks milestone in computing history. In: Phys.org [online]. Dostupné z: [36] HECHMAN, M. How Google handles child pornography in Gmail, search. PC World [online], ISSN Dostupné z: [37] URTIS, S. Explained: how tech companies plan to stop paedophiles sharing child pornography. The Telegraph [online] Dostupné z: logy/news/ /explained-how-tech-companies-plan-to-stop-paedophiles-sharing-child- pornography.html [38] Watson (computer), Wikipedia [online] Dostupné z: wiki/watson_(computer) 43

46 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 Toto dílo lze užít v souladu s licenčními podmínkami Creative Commons BY-SA 4.0 International ( 44

47 DISKUZE BEZPEČNOST ICT VE VNITŘNÍCH PŘEDPISECH A ŠKOLENÍ ZAMĚSTNANCŮ * PAVEL LOUTOCKÝ **, KAMIL MALINKA *** ABSTRAKT Cílem tohoto článku je prezentovat návrh, průběh a výsledky experimentu, jehož cílem bylo zjistit, jak zaměstnanci společnosti reagují na události, které jsou vymezené v rámci interní bezpečnostní politiky. V tomto kontextu se zabýváme v úvodu článku zejména právní stránkou související obecně s řízením zaměstnanců zaměstnavatele s využitím interních předpisů a pokynů zaměstnavatele tak, abychom prezentovali související právní rámec, který by měl být nutným základem pro efektivní dodržování interních předpisů. V této souvislosti tak vymezíme samotný pojem interního předpisu a požadavky na něj kladené právem (v kontrastu s interním pokynem); posléze prezentujeme relevantní rozhodovací praxi českých soudů. To by mělo posloužit k bližšímu pochopení mechanismů a nástrojů, jakými zaměstnavatel může řídit své zaměstnance při výkonu jejich pracovní činnosti. Obecný právní rámec pak dáme do souvislosti s výsledky experimentu. Účelem je tak ověřit hypotézu, že přestože právo stanovuje požadavky, které klade na řízení zaměstnance, jedná se jen o stanovení obecného rámce (což není a priori špatně), nicméně v praxi pak mnohdy dochází k nedostatečné a nekonkrétní úpravě dané problematiky, která nepokrývá všechny potřebné souvislosti. Velmi důležitým aspektem při implementaci pokynů zaměstnavatele je totiž v praxi zejména skutečnost, jak informace * ** Tento článek vznikl díky podpoře Masarykovy univerzity v rámci projektu Experimentální výzkum chování uživatelů ICT v oblasti bezpečnosti perspektivou sociálních věd, práva a informatiky (MUNI/M/1052/2013). Autor je prezenčním doktorským studentem na Ústavu práva technologií PrF MU. Kontaktní je loutocky@mail.muni.cz. *** Autor působí v Divizi výpočetní a úložné infrastruktury - Ústavu výpočetní techniky FI MU. Kontaktní je malinka@ics.muni.cz. 45

48 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 efektivně předat zaměstnancům, u kterých je vyžadováno, aby se chovali v souladu s bezpečnostní politikou (jak prezentujeme na našem experimentu) či obecně v souladu s interními přepisy a pokyny zaměstnavatele. A právě tato otázka není detailněji právním rámcem reflektována. Daný experiment proběhl v rámci pobočky brněnské společnosti zabývající se vývojem softwaru. Tato společnost má cca 300 zaměstnanců. Jedním ze zajímavých zjištění byla mimo jiné i reálná neúčinnost doposud používaných vzdělávacích videí pro školení zaměstnanců a naopak viditelný účinek personalizovaného přístupu. KLÍČOVÁ SLOVA řízení zaměstnance, vnitřní předpisy, vnitřní pokyny, povinnosti zaměstnanců, vnitřní bezpečnost, školení zaměstnanců ABSTRACT The target of this article is to present the proposal, progress and the results of the experiment, which aimed to find out how company employees respond to the situations that are defined within the internal security policy. In this context, we are focused in the beginning on the legal aspects related to the general control of the employees using internal regulations and instructions of the employer to present related legal framework, which should be a necessary basis for effective compliance with internal regulations of the employer. We define the very concept of the internal regulations and its requirements (in contrast with internal instruction); then we present relevant decisions of the Czech courts. This should serve for better understanding of the mechanisms and instruments with which the employer can control its employees in the performance of their work. We will then put general legal framework in the context with the results of the experiment. The purpose is thus to verify the hypothesis that although the law provides the requirements for the control of its employees, it is just a general framework (which is not a priori wrong), but in practice, it often leads to inadequate and vague regulation of the issue and it does not cover whole area. In practice, very important question connected to the implementation of the employer s instructions is how to present the information to the employees, who are required to behave in accordance with the security policy (as it is shown in our 46

49 P. Loutocký, K. Malinka: Bezpečnost ICT ve vnitřních předpisech a školení zaměstnanců DISKUZE experiment) or generally in coherence with internal regulations and instructions of the employer. Such issue is not reflected in detail by the legal framework. The experiment took place in the branch of the company located in Brno, Czech Republic, which is focused on software development. The company has about 300 employees. One of the interesting findings was amongst the others that the training videos were inefficient for staff training, and vice versa there was visible positive effect of personal approach. KEYWORDS control of the employee, internal regulations, internal instructions, employees obligations, internal security, training of the employees 1. ÚVOD Interní bezpečnostní politika je často upravena v rámci organizace soukromých společností, ale i veřejných institucí. Základním cílem bezpečnostní politiky je vymezení povinností, jakým způsobem nakládat s daty, s fyzickým majetkem, stanovit procesy pro potřeby řešení bezpečnostních incidentů, definovat role a odpovědnost v rámci organizace, atp. Bezpečnostní politika může být stručná, ale i velmi komplexní sada nástrojů, která do různých úrovní detailu popisuje očekáváné chování zaměstnanců, ale i např. technické požadavky na konfiguraci prostředků pro elektronickou komunikaci, ukládání dat, šifrování či požadavky na fyzickou bezpečnost. V každém případě je zaměstnancům prezentována v podobě interních předpisů či pokynů zaměstnavatele tak, aby mohla být v případě porušení rovněž po konkrétním zaměstnanci vymáhána a bylo tak zajištěno požadované chování jednotlivců na pracovišti. V řadě případů prochází interní bezpečnostní politika nezávislým auditem, který potvrdí její úplnost. Struktura interní bezpečnostní politiky je pak definována standardem ISO/IEC Součástí procesu tvorby a zavádění bezpečnostní politiky v organizaci je školení zaměstnanců. Právě školení je jedním z efektivních nástrojů, jak 1 ISO/IEC Information security management [online]. ISO [cit ). Dostupné z: 47

50 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 prokazatelně zaměstnance s konkrétními povinnostmi ve vztahu k zaměstnavateli seznámit a naplnit tak specifické zákonné požadavky, ale i požadavky zaměstnavatele. To, že prokazatelně (a dle zákonných požadavků) zaměstnavatel seznámí zaměstnance s povinnostmi vyplývajícími z pracovního poměru vůči zaměstnavateli, však ještě neznamená, že zaměstnanec bude opravdu takové požadavky respektovat či se jimi vhodně řídit. Školení je dlouhodobý proces, při kterém je potřeba zaměstnancům srozumitelnou formou sdělit v konkrétním případě obsah bezpečnostní politiky stanovený vnitřním předpisem a tuto znalost prohlubovat. Procesy stanovené bezpečnostní politikou lze dále rovněž pravidelně testovat a zaměstnancům tak vytvořit prostředí, jak konkrétní situace zažít. Zde se dostáváme k podstatě našeho experimentu. Pro zaměstnance je bezpečnostní politika většinou nutné zlo a školení zůstává často bez většího dopadu na konkrétní a odborné znalosti zaměstnance. Je tedy dobré se zamýšlet nad formou školení, jeho délkou, četností a také nad dalšími akcemi, které zaměstnancům přiblíží informace ve skutečném pracovním procesu. Je rovněž ale vždy nutno pamatovat na stanovený právní rámec, který upravuje kontrolu nad zaměstnancem a plnění jeho pracovních povinností. V tomto článku se nejprve zaměříme na požadavky, které klade zákoník práce 2 na to, aby mohly být pro zaměstnance interní pokyny a předpisy závazné a v případě jejich porušení mohly být činěny adekvátní kroky. Posléze právní požadavky srovnáme s experimentem, na čemž se pokusíme prezentovat, že v praxi jsou požadavky kladené zákoníkem práce nedostatečné a negarantují náležitou kvalitu chování zaměstnance. 2. VYBRANÉ PRÁVNÍ ASPEKTY ŘÍZENÍ ZAMĚSTNANCŮ Specifickým rysem charakteristickým pro oblast pracovního práva je, že vedle právních předpisů jsou za pramen práva považovány rovněž kromě kolektivních smluv 3 též interní (vnitřní) předpisy a pracovní řád 4 (vnitro- 2 Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších přepisů (dále jen zákoník práce nebo ZP ). 48

51 P. Loutocký, K. Malinka: Bezpečnost ICT ve vnitřních předpisech a školení zaměstnanců DISKUZE podnikové právní akty) 5 vydávané zaměstnavatelem. Tak je tomu zejména v případě, kdy vnitřní předpis upravuje mzdová, platová práva či ostatní práva zaměstnance v pracovněprávních vztazích, nebo rozvádí ustanovení zákoníku práce (zejména v otázkách pracovněprávních nároků pozn. autor), popř. zvláštních právních předpisů podle zvláštních podmínek u zaměstnavatele. 6 Vnitřní předpis je chápán jako jednostranný akt zaměstnavatele, kterým ukládá konkrétní povinnost osobě podřízené. 7 Vnitřní předpis dopadá na nevymezený okruh adresátů (resp. je omezen generálně jen na osoby podřízené zaměstnavateli či vedoucímu zaměstnanci) a stanovuje zaměstnancům povinnosti více či méně konkrétně. 8 Otázkou však je, zda lze za vnitřní předpisy považovat rovněž takové akty řízení, 9 které souvisí se samotnou organizací pracovních postupů. V daném případě se nemusí jednat jen o konkrétní pokyn zaměstnanci, ale lze uvažovat i o aktech upravujících organizační strukturu zaměstnavatele, které se vztahují na širší skupinu osob (například řád pro oběh listinných dokumentů, atd.), či pokyny upravující technologické postupy. 10 Bělina K pojmu kolektivních smluv a obecně k problematice kolektivního pracovního práva více viz například GALVAS, Milan a kolektiv. Pracovní právo. 2. dopl. a přeprac. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2015, 825 s. ISBN S. 719 a násl. Pracovní řád je možno chápat jako podmnožinu spadající pod vnitřní předpisy. Pracovní řád se jako specifický druh vnitřního předpisu liší především povinností, který ze subjektů jej vydává, s odkazem na 303 odst. 1 ZP. Smyslem pracovního řádu je pak bližší rozpracování povinností zaměstnanců, které jsou zakotveny obecně v zákoníku práce a případně pak v souvisejících právních předpisech. Neupravuje však otázky související s obsahem vnitřního předpisu ve smyslu 305 ZP. BĚLINA, Miroslav a kolektiv. Pracovní právo. 6. doplněné a podstatně přepracované vydání. Praha: C.H. Beck, 2014, 464 s. ISBN S. 49. Ibidem. JAKUBKA, Jaroslav. Vnitřní předpisy zaměstnavatele. 1. vyd. Praha: ASPI, 2008, 196 s. ISBN S. 20. Ke konkrétnímu rozčlenění druhů vnitřních předpisů více viz zejména JAKUBKA, Jaroslav. Vnitřní předpisy zaměstnavatele. 1. vyd. Praha: ASPI, 2008, 196 s. ISBN S Aktem řízení máme na mysli zejména pokyny vedoucího zaměstnance či přímo zaměstnavatele. Vedoucí zaměstnanci jsou tak oprávněni stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomu účelu závazné pokyny. 11 ZP. HŮRKA, Petr a kolektiv. Pracovní právo. 2. upravené vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2015, 575 s. ISBN S

52 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 a Drápal k tomu uvádí, že vzhledem k tomu, že se právně jedná víceméně o akty řízení vyplývající z postavení nadřízenosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci, lze se domnívat, že nikoli. 11 Daná kategorie aktů řízení spadá totiž svým charakterem pod individuální a individualizované pokyny zaměstnavatele ( 301 a násl. ZP) a není důvod, aby na takové akty dopadaly náležitosti nezbytné pro vydání vnitřního předpisu, což ovšem není vyloučeno. 12 Kdyby tomu bylo jinak, uvádíme, že by to mimo jiné de facto znamenalo, že každý pokyn nadřízeného vůči podřízenému by musel být vydán písemnou formou tak, jak požaduje 305 ZP pro vydání vnitřního předpisu. 13 To by v daném případě vedlo k absurdním situacím a zásadním způsobem omezovalo řízení a nutnou flexibilitu v rámci organizační struktury zaměstnavatele zejména v případě alespoň částečné individualizace pokynu. Je nutno vždy odlišovat konkrétní způsob, jak zaměstnance instruovat o jeho povinnostech vůči zaměstnavateli; tedy mezi obecnými vnitřními předpisy a individualizovanými (interními) pokyny. V našem případě je však třeba zdůraznit, že interní bezpečnostní směrnice vydaná zaměstnavatelem (kterou se zabýváme v rámci experimentu) se vztahuje na neindividualizovanou skupinu zaměstnanců a svým charakterem tak spadá pod vnitřní předpis ve smyslu 305 ZP. Na základě 4a odst. 2 a především 305 ZP je v souvislosti s vydáním vnitřního předpisu možno odchýlit se od obecné zákonné úpravy a specifikovat vzájemné pracovněprávní vztahy vnitřním předpisem, který musí být dle zákoníku práce vydán písemně. 14 Je však třeba respektovat to, že vnitřním předpisem (a rovněž tak kolektivní smlouvou 15 či pracovněprávní BĚLINA, Miroslav, Ljubomír DRÁPAL a kolektiv. Zákoník práce. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2015, 1610 s. ISBN S Obdobně lze dovodit i z důvodové zprávy, kde je u vydání vnitřního předpisu uvedeno jen, že bude upravovat mzdová nebo platová práva včetně úpravy pracovních podmínek v pracovněprávních vztazích. Důvodová zpráva k zákonu č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Sněmovní tisk 1153/0, část č. 1/8 [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit ). Dostupné z: CT1=0. S K tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 21 Cdo 2141/

53 P. Loutocký, K. Malinka: Bezpečnost ICT ve vnitřních předpisech a školení zaměstnanců DISKUZE smlouvou mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem) nelze zaměstnanci stanovit režim přísnější, 16 než jaký stanovuje zákon. 17 Pro vnitřní předpis je pak stanoveno, že musí být vydán písemně, nesmí být v rozporu s právními předpisy ani být vydán se zpětnou účinností, jinak je zcela nebo v dotčené části neplatný. 18 Vydává se na dobu určitou, a to nejméně na dobu jednoho roku. 19 Po jeho vydání musí být zaměstnavatelem vnitřní předpis náležitě vyhlášen. Zákoník práce blíže nespecifikuje, jakým způsobem musí být vnitřní předpis vyhlášen. Lze se ale oprávněně domnívat, že vyhlášení musí být učiněno tak, aby se s ním měl zaměstnanec možnost seznámit obvyklým způsobem. Je pak již zcela na zaměstnavateli, jestli interní pokyn pouze například vyvěsí na místě obvyklém a k tomu určeném nebo proškolí své zaměstnance prostřednictvím pověřené osoby či formou zcela odlišnou (např. formou prezentace s lektorem, formou nahraných video-prezentací, dotazníků, atp.). Konkrétnější požadavky pak zákoník práce nestanovuje. Podstatné je, že zaměstnanec musí být s takovým interním aktem náležitě seznámen. To však dále nikterak negarantuje, že se s interním předpisem zaměstnavatel seznámil natolik, že jej bude schopen i vhodně a náležitě dodržovat. 20 O vydání, změně či zrušení vnitřního předpisu pak zaměstnavatel své zaměstnance musí seznámit do 15 dnů od dne, kdy tak učinil, a pro za Zaměstnavatel může vnitřním předpisem stanovit práva v pracovněprávních vztazích, z nichž je oprávněn zaměstnanec, výhodněji, než stanoví tento zákon. Zakazuje se, aby vnitřní předpis ukládal zaměstnanci povinnosti nebo zkracoval jeho práva stanovená tímto zákonem. 305 odst. 1 ZP. Vnitřní předpis má nižší právní sílu než kolektivní smlouva. BĚLINA, Miroslav a kolektiv. Pracovní právo. 6. doplněné a podstatně přepracované vydání. Praha: C.H. Beck, 2014, 464 s. ISBN S. 49. Odchylná úprava práv nebo povinností v pracovněprávních vztazích nesmí být nižší nebo vyšší, než je právo nebo povinnost, které stanoví tento zákon nebo kolektivní smlouva jako nejméně nebo nejvýše přípustné. 4a odst. 1 ZP. K tomu obdobně více viz JAKUBKA, Jaroslav. Vnitřní předpisy zaměstnavatele. 1. vyd. Praha: ASPI, 2008, 196 s. ISBN S odst. 2 ZP. Vnitřní předpis týkající se odměňování může být vydán i na kratší dobu. 305 odst. 2 ZP. V případě porušení pak odkazujeme na další kapitolu tohoto článku, kde uvádíme konkrétní judikaturu v souvislosti s tím, kdy lze využít sankčních mechanismů vedoucích až například k ukončení pracovního poměru. 51

54 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 městnance je pak závazný ode dne, kdy se s ním v souladu s 301 písm. c) ZP měl zaměstnanec povinnost seznámit. Vnitřní předpis musí být přístupný všem zaměstnancům zaměstnavatele a navíc má zaměstnavatel povinnost uschovat vnitřní předpis po dobu 10 let ode dne ukončení jeho platnosti. 21 Konkrétnější úpravu interního předpisu pak již samotný zákoník práce dále nerozvádí. Vnitřní předpis, který splňuje výše uvedené náležitosti, je pro zaměstnance závazný a ten se jím musí řídit. 2.1 ŘÍZENÍ ZAMĚSTNANCŮ Z POHLEDU ROZHODOVÁNÍ SOUDŮ V rámci této kapitoly bude daná problematika související s řízením zaměstnance prostřednictvím vnitřních předpisů (ale i pokynů) dále rozvedena s využitím konkrétní rozhodovací praxe českých soudů, čemuž předcházela komplexní rešerše relevantní judikatury související se závazností interních předpisů a pokynů zaměstnavatele. Účelem je tak blíže čtenáři představit a vymezit danou problematiku a její dopady v praxi a prezentovat dostupné právní mechanismy, které může zaměstnavatel využít v případě, kdy dojde k porušení vnitřního předpisu nebo jeho pokynu. Pracovní povinnosti jsou zaměstnanci stanoveny právními předpisy, vnitřním předpisem, pracovní smlouvou nebo přímo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto povinností pak je, že vyplývají z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli. Zaměstnavatel pak může po zaměstnanci požadovat plnění z pracovněprávních vztahů jen tehdy, stanoví-li to právní předpisy a jen za podmínek právními předpisy zakotvených. 22 Vnitřní předpis, kterým je konstituován nárok na plnění zaměstnancem, ačkoliv to obecně závazné právní předpisy neumožňují, je proto nutno považovat za BĚLINA, Miroslav, Ljubomír DRÁPAL a kolektiv. Zákoník práce. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2015, 1610 s. ISBN S V konkrétním případě byl pak zaměstnanec povinen hradit adaptační příspěvek, který byl financován ze mzdových nákladů, což bylo shledáno jako poškozující zaměstnance a v rozporu se zákonem. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 21 Cdo 1040/2004. Přestože nejen toto rozhodnutí se dotýká ustanovení zakotvených ve zrušeném zákoníku práce (zákon č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů), vycházíme z premisy, že konkrétní interpretace jsou obdobně aplikovatelné rovněž na ustanovení zakotvená zákoníkem práce vzhledem k jejich sledovanému účelu. 52

55 P. Loutocký, K. Malinka: Bezpečnost ICT ve vnitřních předpisech a školení zaměstnanců DISKUZE neplatný a v rozporu se zákonem. 23 Předpisy vydané v rámci obecně závazných předpisů a na jejich podkladě (např. právě interní předpisy zaměstnavatele), jsou pak zaměstnanci povinni dodržovat jen tehdy, jestliže s nimi byli řádně seznámeni. Jednotícím kritériem pro všechny druhy pracovních povinností vyplývajících z pracovněprávního vztahu, jejichž porušení může být důvodem k rozvázání pracovního poměru, tedy je, že může jít jen o povinnosti stanovené právními předpisy nebo o právní povinnosti stanovené v jejich rámci. Konkrétní způsob seznámení se s interními předpisy není zákonem stanoven jinak, než že je nutno tak učinit obvyklým způsobem. 24 Vhodné mechanismy a způsoby tak právní úprava zcela ponechává na zaměstnavateli, u kterého důvodně předpokládá, že právě on je tím, kdo je schopný nejlépe kontrolovat své zaměstnance a má nejlepší předpoklad pro to, aby zvolil odpovídající nástroj. Zaměstnanci jsou tak povinni plnit závazky, které jim byly uloženy (mj.) vnitřním předpisem nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Nesplnění povinností z těchto smluvně převzatých závazků představuje porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a mohou být tedy důvodem k rozvázání pracovního poměru. 25 Nelze však vycházet pouze z konkrétních zákazů (pokynů) a z v interních předpisech obecně stanovených povinností, které ukládají zaměstnancům závazky, ale rovněž ze závazků morálních a etických. 26 Porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci je ovšem výpovědním důvodem jen tehdy, bylo-li zaměstnancem zaviněno, a to úmyslně, vědomou nedbalostí nebo alespoň z nevědomé nedbalosti. Zaměstnanec pak odpovídá jen za takovou škodu, kterou skutečně způsobil on sám v přímé souvislosti s porušením pracovních povinností při plnění stanovených úkolů. 27 Není Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 21 Cdo 249/2000. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 21 Cdo 182/2006. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 21 Cdo 3323/2008 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 21 Cdo 742/2012. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 21 Cdo 3178/

56 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 tak odpovědný za škodu, kterou způsobila třetí osoba či jiný zaměstnanec nebo dokonce sám zaměstnavatel. 28 Zejména na základě ustanovení 2 odst. 1 a dle 301 a násl. ZP jsou zaměstnanci povinni plnit pokyny zaměstnavatele a vedoucích zaměstnanců. 29 Zaměstnanci jsou však povinni plnit jen takové pokyny, které nejsou v rozporu s právními předpisy. 30 Co se týče formy samotného pokynu, není relevantní, byl-li učiněn písemně nebo ústně, bez ohledu na svoji intenzitu (expresivnost), anebo na to, do jaké míry odpovídá jeho obsah pravidlům společenských konvencí. Pokyny 31 nelze chápat jako nějaké formalizované abstraktní poučování o pravidlech chování v situacích, které teoreticky mohou (ale nemusí) v budoucnu nastat (tedy nelze je chápat jen jako generalizovaná pravidla). Je nutno je rovněž chápat jako praktickou reakci, jejímž smyslem je usměrnit jednání podřízených tak, aby se vyhnuli možnému nebezpečí, které by v průběhu výkonu práce při jiném způsobu chování mohlo jinak reálně hrozit. 32 Závaznost a závažnost daného pokynu je ale třeba vždy poměřovat v souvislosti s konkrétní situací. Zaměstnanec si však pokyny uložené mu nadřízeným musí ověřovat jen tehdy, kdyby mu taková povinnost ověřovat pokyny nadřízeného byla uložena přímo pracovní smlouvou nebo vnitřním přepisem (či případně pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance) Výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu. 257odst. 2 ZP. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 21 Cdo 1245/2013 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 21 Cdo 1174/2013. Vedoucím zaměstnancem je takový zaměstnanec, kterému je na základě pověření zaměstnavatele podřízen nejméně jeden další zaměstnanec, jemuž je v rozsahu pověření oprávněn průběžně a soustavně stanovit a ukládat pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jeho práci a dávat mu k tomu účelu závazné pokyny. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 21 Cdo 1527/2003. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 21 Cdo 4467/2007 nebo obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 21 Cdo 2991/2007. V konkrétním případě byly pokyny vztažené na zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 21 Cdo 2886/2013 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 21 Cdo 2141/2011. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 21 Cdo 3077/

57 P. Loutocký, K. Malinka: Bezpečnost ICT ve vnitřních předpisech a školení zaměstnanců DISKUZE Zaměstnanec je dále na základě 301 a násl. ZP povinen dodržovat povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. 34 Porušením takové povinnosti se pak rozumí zaviněné porušení pracovních povinností, které jsou zaměstnanci stanoveny právními předpisy, smlouvou, interním předpisem či přímým pokynem nadřízeného. 35 Dané povinnosti však jednotně vyplývají ze zaměstnaneckého poměru. 36 Stanovení porušení takových povinností interním předpisem ale není pro soud závazné; ten vždy posuzuje rozpor chování zaměstnance komplexně v rámci zákonných ustanovení a v souvislosti s intenzitou, s jakou k porušení takových povinností došlo PRÁVNÍ ÚPRAVA A ZKUŠENOSTI Z PRAXE Z výše řečeného lze vyvodit, že právní úprava definuje nutné náležitosti pro řízení zaměstnance ve formě interních předpisů a případně pokynů. Konkrétněji pak specifické mechanismy neupravuje a dané ponechává ryze na zaměstnavateli. To ale (jak se snažíme prokázat dále) zapříčiňuje, že v rychle se rozvíjejících oblastech (a to konkrétně v oblasti informačních technologií), kde je nutno na případnou problematiku reagovat rychle, zákonné požadavky zcela neposkytují dostatečné mechanismy pro zaměstnavatele, jak efektivně respektovat jeho konkrétní (a rychle nabývající) požadavky zaměstnavatelem. Zákon by dle našeho názoru měl klást větší důraz na preventivní mechanismy (jak zaměstnance vhodně seznámit s interními předpisy), než na mechanismy sankční (které i na základě dostupné judikatury považujeme za již poměrně dobře rozvinuté). A právě oblast ICT bezpečnosti (která nám dále slouží pro konkrétní experiment) je v tomto velmi specifická, protože např. i odborníci na bezpečnost nejsou často schopni odolat některým specifickým nástrahám. Proto je cesta od vydání Tento pojem byl ve starém zákoníku práce označován jako pracovní kázeň. Ústavní soud zdůraznil, že v zájmu zaměstnavatele je rozvést základní práva a povinnosti v interních předpisech a konkretizovat je zde. Nález Ústavního soudu ze dne , sp. zn. II. ÚS 324/99. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 21 Cdo 212/2006. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 21 Cdo 1228/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 21 Cdo 971/2000 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 21 Cdo 896/

58 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 instrukce týkající se bezpečného chování k její samotné implementaci a k zajištění adekvátního chování zaměstnanců velmi dlouhá. Je nutné si uvědomit významnost té části, která se primárně zaměřuje na vysvětlení potřebných zásad chování zaměstnanců, jež si mohou, ale také nemusí uvědomovat, že nemají dostatečné znalosti, aby odolali všem bezpečnostním hrozbám, ale chtějí se chovat korektně. Experiment, který popisujeme v další části, lépe ukazuje tato specifika. Pro úplnost, dalším souvisejícím problémem, kterému se věnoval Polčák, Říha a Malinka, 38 a z toho důvodu jsme jej již dále nerozváděli, je problém úplnosti a závaznosti směrnice versus její čitelnost. Aby byla vnitřní pravidla závazná, je třeba, aby byla úplná, což často vede ke znečitelnění celého textu a následně k jeho problematické interpretaci. 3. POPIS EXPERIMENTU Experiment proběhl v rámci pobočky brněnské společnosti zabývající se vývojem softwaru. Tato společnost má cca 300 zaměstnanců. Vzhledem k tomu, že IT je hlavní oblastí podnikání společnosti, jejím jasným cílem je zaručit bezpečné IT prostředí. Proto je existující bezpečnostní politika doplněna mimo jiné o aktivní práci se zaměstnanci. Konkrétní experiment probíhal ve spolupráci se společností už ve fázi přípravy. Před začátkem experimentu ve společnosti probíhala školení bezpečnostní politiky formou krátkých videí, která byla tematicky zaměřená na jednotlivé oblasti interní bezpečnostní politiky, a to zejména těch oblastí, se kterými se běžní zaměstnanci setkávají nejčastěji. Bezpečnostní politika je stanovena vnitřním předpisem organizace. Proškolování zaměstnanců formou krátkých videí probíhalo každých 6 měsíců a bylo povinné. Každé z celkem šesti videí bylo přibližně osm minut dlouhé a na konci videa byl krátký kvíz, kdy zaměstnanec označil jednu z nabízených odpovědí. Pokud zaměstnanec správně odpověděl, bylo pro- 38 POLČÁK, Radim, Zdeněk ŘÍHA a Kamil MALINKA. Právní aspekty interních směrnic část I. Data Security Management, Praha: TATE International s.r.o., 2015, roč. 19, č. 2, s ISSN , nebo POLČÁK, Radim, Zdeněk ŘÍHA a Kamil MALINKA. Právní aspekty interních instrukcí část II. Data Security Management, Praha: TATE International s.r.o., 2015, roč. 19, č. 3, s ISSN

59 P. Loutocký, K. Malinka: Bezpečnost ICT ve vnitřních předpisech a školení zaměstnanců DISKUZE školení zaznamenáno jako úspěšné. Celkově tedy každý zaměstnanec strávil školením cca jednu hodinu každých šest měsíců. V rámci změn ve způsobu proškolování zaměstnanců ve společnosti jsme navrhli tři různé formy školení: 1. forma stávajících videí; 2. forma prezentace osobou z IT/bezpečnostního týmu; 3. forma zaslání bezpečnostní politiky em k pročtení. Stávající forma videí zůstala po nějakou dobu zachována, než byly společností připraveny prezentace se stejným obsahem, jako ve videích. Časově byla prezentace naplánována na 60 minut, abychom dodrželi přibližně stejný čas, který zabere zhlédnutí videí. Poté co byly nové materiály připraveny, proběhly následující změny ve školení zaměstnanců. Abychom mohli zhodnotit efektivitu jednotlivých forem školení, zaměřili jsme se pouze na skupiny nově nastoupivších zaměstnanců: 1. ve druhém kvartálu v roce (Q2) byli noví zaměstnanci školeni formou videí; 2. ve třetím kvartálu v roce (Q3) byli zaměstnanci školeni formou prezentace; 3. ve čtvrtém kvartálu v roce (Q4) obdrželi zaměstnanci pouze s informací, kde lze bezpečnostní politiku (v textové formě) najít, pokud by si ji chtěli přečíst (zaměstnancům byl odeslán odkaz na interní směrnici). Neprobíhala tak žádná dodatečná forma školení, jako tomu bylo v prvních dvou případech. Časovým rozdělením nových zaměstnanců vznikly 3 výše popsané skupiny, z nichž každá obsahovala přibližně osob. Pro potřeby zhodnocení efektivity výše uvedených forem školení jsme jako následný krok navrhli simulaci dvou reálných situací, se kterými se zaměstnanci mohou běžně setkat: 1. řízená interní phishingová kampaň; 2. neohlášená vzdálená instalace softwaru na pracovní počítač. V průběhu těchto simulací byly zaznamenávány reakce zaměstnanců. 57

60 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 Řízená phishingová kampaň byla navržena tak, že všem novým zaměstnancům z Q2, Q3 a Q4 byl postupně rozesílán , který se tvářil jako interní, ale s podvrženým odesílatelem a odkazem na fotogalerii, kde se měly nacházet fotografie z firemní akce. Odkaz na fotogalerii byl podvržený, ale URL v textu měla podobu interní adresy. Sledovali jsme, kteří zaměstnanci své podezření na podvrženou ovou zprávu oznámí podle procesu, který jim byl sdělen v rámci bezpečnostního školení. Neohlášená vzdálená instalace softwaru na pracovní počítač spočívala v tom, že přihlášenému zaměstnanci na obrazovce vyskočilo a po pár vteřinách zase zmizelo černé okno terminálu s několika příkazy. Tato akce se zaměstnancům náhodně zobrazovala po dobu dvou dnů, abychom předešli situacím, kdy se stejné okno ve stejný okamžik otevře lidem, kteří sedí vedle sebe. Opět jsme sledovali, kolik zaměstnanců ohlásí definovaným způsobem podezřelé chování na své pracovní stanici. 3.1 VÝSLEDKY EXPERIMENTU V rámci experimentu jsme rozdělili nově nastoupivší zaměstnance do tří skupin (viz tabulka níže) a provedli experimenty popsané v předchozí kapitole (řízená phishingová kampaň a vzdálená instalace SW). Z tabulky vyplývá očekáváný trend, kdy nejvíce zaměstnanců ohlásilo podvrženou ovou zprávu, pokud prošli proškolením ve formě prezentace. Naopak neohlášenou vzdálenou instalaci SW, která se na cílovém počítači projevila ve formě probliknutí terminálového okna, neohlásil nikdo ze zaměstnanců. Fakt, že zaměstnanci této události nevěnovali pozornost, si vysvětlujeme existencí startovacích skriptů při přihlášení do počítače. Ačkoli simulovaná instalace probíhala v náhodných časech, uživatelé si toho buď nevšimli nebo probliknutí terminálového okna přisuzovali startovacím skriptům. Ačkoliv kvůli počtu testovaných zaměstnanců nejsme schopni prokázat, že se jedná o statisticky významnou změnu, je rozdíl v efektivitě poměrně značný. Velmi zajímavým zjištěním dále byla srovnatelná účinnost školení formou videí s pouhým zasláním odkazu na interní směrnici v textové podobě do ové schránky bez dalšího školení. Intuitivně jsme očekávali alespoň malý viditelný rozdíl. 58

61 P. Loutocký, K. Malinka: Bezpečnost ICT ve vnitřních předpisech a školení zaměstnanců DISKUZE Kvartál Počet nováčkstalace SW phisingu Nahlášení in- Nahlášení Typ školení Q2 37 Video 0 9 Q3 45 Prezentace 0 17 Q4 42 Žádné školení METODY PROHLOUBENÍ POVĚDOMÍ O BEZPEČNÉM CHOVÁNÍ Jak jsme již nastínili v úvodní části článku, samotná existence bezpečnostní politiky nezajišťuje její dodržování (a znalost) ze strany zaměstnanců, což nám potvrdil i provedený experiment. Právní rámec je pak nastaven velmi abstraktně a ponechává tak zcela na zaměstnavateli, jak se s problémem minimálního respektování stanovených požadavků vypořádá. Poskytuje mu nicméně účinný nástroj v možnosti vypovědět pracovní poměr (či zvolit jiné sankční mechanismy) a tím tak nepřímo zaměstnance nutit k respektování jím stanovených pravidel. Vyvstává tedy otázka, jak toto povědomí u zaměstnanců více vybudovat a zejména pak udržovat. Školení typicky probíhá na roční bázi pokud vůbec nebo jen u nově nastoupivších zaměstnanců. V průběhu pracovního poměru pak zaměstnanec neabsorbuje změny v bezpečnostní politice a jeho znalost obsahu tohoto dokumentu v čase klesá. Pokud poté nastane situace, která vyžaduje reakci definovanou v bezpečnostní politice, tak lze předpokládat, že taková reakce bude buď zcela špatná, nebo neúplná. Je tedy nutné zamýšlet se nad možnostmi pravidelného připomínání bezpečnostní politiky a procedur, které jsou zde definované. Je vidět, že ačkoliv je konkrétní politika v souladu se všemi předpisy, a navíc je implementováno i několik dodatečných mechanismů pro zajištění vhodné úrovně znalosti, je obtížné cíle dosáhnout. Z praxe známe několik metod, jak se mu alespoň přiblížit. Organizace povědomí svých zaměstnanců nejčastěji prohlubují různými formami simulace nečekaných událostí. Každý se zřejmě již několikrát setkal s cvičným požárním poplachem. Pokud ale budeme uvažovat o prostře- 59

62 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 dí IT firem, které pracují s různě citlivými informacemi, tak budou tyto simulované události značně odlišné. Dále se pokusíme popsat nejčastěji simulované situace z prostředí IT firem. Řízenou phishingovou kampaň jsme již zběžně popsali dříve v textu. Zde jsme sledovali, kolik zaměstnanců tento incident nahlásí požadovaným způsobem. Tuto simulaci je ale možné více automatizovat. Například pomocí nástroje Metasploit 39 lze kampaň připravit, řízeně rozeslat a pomocí prvků, které jsou vloženy do každého u sledovat, kdo zprávu jen otevřel, kdo kliknul na URL adresu nebo dokonce kdo zadal přihlašovací údaje na podvržené stránce. Je možné upravit i tzv. landing page, tedy stránku, která se uživatelům zobrazí, pokud kliknou na URL nebo zadají přihlašovací údaje na podvržené stránce. Takto lze uživatele informovat o tom, že se jednalo o řízený test, a tedy nehrozí žádné riziko. Součástí takové stránky je pak velmi často citace relevantní pasáže bezpečnostní politiky s popisem očekávaného chování ze strany uživatelů. Většina IT organizací má ve své interní politice část věnovanou tzv. clear desk policy (politika čistého stolu), která zaměstnancům nařizuje nenechávat na stole citlivé informace (např. vytisknutý , flash disky, autentizační tokeny, napsaná hesla nebo i např. nezabezpečený laptop přes noc). Zde je opět na místě zamyšlení, jakým způsobem tato nařízení kontrolovat a vynucovat. Běžný přístup spočívá v pravidelných kontrolách kanceláří a oznamování uživatelům, že na jejich stolech byly nalezeny věci v rozporu s touto politikou (instrukcí). Sociální inženýrství je velmi účinnou metodou, jak otestovat a budovat v zaměstnancích přirozenou ostražitost vůči nestandardním situacím. Nejslabším prvkem bezpečnosti je (a vždy bude) lidský faktor. Pomocí vhodně zvoleného způsobu lze v dané souvislosti dosáhnout značných škod. Stačí si představit situaci, kdy přijde k zaměstnanci osoba s tvrzením, že je z IT (pro zvýšení důvěryhodnosti se může odvolávat např. na manažera IT týmu) a jde např. instalovat nové ovladače k tiskárně. Pokud poprosí zaměstnance o zadání hesla do systému a odemčení počítače, je velmi pravděpodobné, že se svým požadavkem uspěje. Takovýchto situací lze uvést 39 Metasploit [online]. Metasploit [cit ). Dostupné z: 60

63 P. Loutocký, K. Malinka: Bezpečnost ICT ve vnitřních předpisech a školení zaměstnanců DISKUZE celou řadu běžně např. vydávání se za IT, ostrahu nebo správu budovy, dodavatele zboží, nebo např. za osobu, která nalezla zapomenuté USB disky. 5. ZÁVĚR V článku jsme upozornili na poměrně velký odstup právního řádu od reálné praxe zejména v oblasti bezpečnosti IT. Ačkoliv je nutné mít definována pravidla, za jakých podmínek je konkrétní směrnice závazná a korektní, tato nejsou ve skutečnosti nápomocna dosažení zamýšleného cíle. Velmi důležitá je forma sdělení. To, co může být z pohledu práva zcela dostatečné, z pohledu IT bezpečnosti (ale rovněž i jiných oblastí) zdaleka neplní svůj účel. Proto je nutno mít při řešení specifické problematiky vždy na paměti, že právo poskytuje mechanismy pro úpravu daného jen základní a konkrétní nástroje ponechává na zaměstnavateli, který svému prostředí rozumí více a je tak schopen jej vhodněji upravit. Svá tvrzení jsme podložili experimentem z reálného prostředí, který ukázal, že osobní přístup při školení byl výrazně účinnější než anonymní vzdělávací videa (či generálně zaslaný s odkazem na interní směrnici), jejichž účinek byl překvapivě mizivý. Na předešlém jsme prezentovali obecný právní rámec, který poskytuje zaměstnavateli nástroje pro kontrolu zaměstnance. V případě řešení porušení závazků vyplývajících zaměstnanci z interních předpisů tak právo poskytuje až následný mechanismus, jak vynutit na zaměstnanci náležité chování, když primárně je na zaměstnavateli, aby interní vztahy reguloval on sám. Rovněž je nutno upozornit na to, že ne vždy, kdy dojde k porušení interních instrukcí zaměstnancem, dochází nezbytně nutně k využití sankčních mechanismů poskytovaných zákoníkem práce či vyvozování od- 61

64 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 povědnosti zaměstnance. 40 Právní rámec tedy poskytuje základní limity a sankční mechanismy a ponechává zaměstnavateli poměrně široké možnosti, jakým způsobem kontrolovat chování svých podřízených, aniž by dané bylo stanoveno konkrétněji. To považujeme za vhodné, protože právě zaměstnavatel je primárně tím, u koho je předpokládáno, že bude mít nejlepší znalosti pro to, jakým způsobem své zaměstnance kontrolovat. Je tedy nutné apelovat na to, aby právě on zvolil účinné mechanismy nejen pro úpravu samotných vztahů mezi svými zaměstnanci, ale rovněž aby zvolil vhodné nástroje, jakým způsobem o konkrétních požadavcích své zaměstnance informovat. A právě (ne)vhodnost těchto nástrojů jsme hodnotili v rámci experimentu. V případě, že i přes veškerou snahu dojde k vážnějšímu porušení interních předpisů (a interní mechanismy kontroly zaměstnavatele selžou), zákoník práce poskytuje sankční mechanismy, jakým způsobem dané pochybení řešit. Nejprve je tedy nutno, aby zaměstnavatel s vnitřními předpisy vždy vhodným způsobem zaměstnance seznámil, a to nikoli primárně ve smyslu nutnosti naplnění obecných požadavků kladených právními předpisy, ale právě proto, aby byly interní předpisy zaměstnanci efektivně dodržovány a respektovány a nedocházelo tak ke zbytečnému nedorozumění a pochybení ve smyslu nevhodného seznámení zaměstnance s interními předpisy (i když byly de facto splněny všechny zákonné požadavky). Cílem tohoto článku však nebylo navržení konkrétních nástrojů, jakými vhodně zaměstnance informovat o jeho interních povinnostech. To bude potenciálním předmětem našeho dalšího výzkumu. 40 Opětovně upozorňujeme na výše uvedenou judikaturu a to zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 21 Cdo 1245/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 21 Cdo 1174/2013, které stanovují, že při porušení povinností vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci je důvodem pro výpověď to, že porušení stanovených pravidel bylo zaměstnancem zaviněno úmyslně, vědomou nedbalostí nebo alespoň z nevědomé nedbalosti. 62

65 P. Loutocký, K. Malinka: Bezpečnost ICT ve vnitřních předpisech a školení zaměstnanců DISKUZE 6. POUŽITÁ LITERATURA 6.1 MONOGRAFIE, ODBORNÉ ČLÁNKY, SBORNÍKY [1] BĚLINA, Miroslav a kolektiv. Pracovní právo. 6. doplněné a podstatně přepracované vydání. Praha: C.H. Beck, 2014, 464 s. ISBN [2] BĚLINA, Miroslav, Ljubomír DRÁPAL a kolektiv. Zákoník práce. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2015, 1610 s. ISBN [3] GALVAS, Milan a kolektiv. Pracovní právo. 2. dopl. a přeprac. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2015, 825 s. ISBN [4] HŮRKA, Petr a kolektiv. Pracovní právo. 2. upravené vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2015, 575 s. ISBN [5] JAKUBKA, Jaroslav. Vnitřní předpisy zaměstnavatele. 1. vyd. Praha: ASPI, 2008, 196 s. ISBN [6] POLČÁK, Radim, Zdeněk ŘÍHA a Kamil MALINKA. Právní aspekty interních směrnic část I. Data Security Management, Praha: TATE International s.r.o., 2015, roč. 19, č. 2, s ISSN [7] POLČÁK, Radim, Zdeněk ŘÍHA a Kamil MALINKA. Právní aspekty interních instrukcí část II. Data Security Management, Praha: TATE International s.r.o., 2015, roč. 19, č. 3, s ISSN ELEKTRONICKÉ ZDROJE [8] ISO/IEC Information security management [online]. ISO [cit ). Dostupné z: [9] Metasploit [online]. Metasploit [cit ). Dostupné z: com/ 6.3 JUDIKATURA [10] Nález Ústavního soudu ze dne , sp. zn. II. ÚS 324/99 [11] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 21 Cdo 971/2000 [12] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 21 Cdo 2886/2013 [13] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 21 Cdo 3178/2010 [14] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 21 Cdo 4467/2007 [15] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 21 Cdo 3323/2008 [16] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 21 Cdo 1245/2013 [17] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 21 Cdo 2991/2007 [18] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 21 Cdo 1228/99 63

66 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 [19] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 21 Cdo 1527/2003 [20] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 21 Cdo 742/2012 [21] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 21 Cdo 249/2000 [22] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 21 Cdo 1040/2004 [23] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 21 Cdo 3077/2000 [24] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 21 Cdo 182/2006 [25] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 21 Cdo 1174/2013 [26] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 21 Cdo 2141/2011 [27] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 21 Cdo 212/2006 [28] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 21 Cdo 896/ PRÁVNÍ PŘEDPISY, DŮVODOVÉ ZPRÁVY [29] Důvodová zpráva k zákonu č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Sněmovní tisk 1153/0, část č. 1/8 [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit ). Dostupné z: [30] Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších přepisů [31] Zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů Toto dílo lze užít v souladu s licenčními podmínkami Creative Commons BY-SA 4.0 International ( 64

67 ANOTACE PŘEHLED AKTUÁLNÍ JUDIKATURY II/2016 FRANTIŠEK KASL, PAVEL LOUTOCKÝ, JAKUB MÍŠEK, ANNA SLÁNSKÁ, LUCIE STRAKOVÁ PRÁVO VLASTNÍKŮ NEMOVITOSTÍ DOTČENÝCH TELEKOMUNIKAČNÍM VEDENÍM Soud: Nejvyšší soud Věc: 22 Cdo 1235/2014 Datum: Dostupnost: nsoud.cz Právní předchůdce žalované společnosti UPC umístil do domu žalobců zařízení telekomunikačního vedení (kabelový rozvod), a to bez jejich souhlasu i bez souhlasu příslušných orgánů veřejné správy. Nevzniklo tak zákonné věcné břemeno dle zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, které by UPC k provozování telekomunikačního zařízení opravňovalo. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 bylo UPC uloženo, aby vyklidila kabelové rozvody vzhledem, k tomu, že neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobců. Žalovaná se odvolala k Městskému soudu v Praze, který potvrdil rozhodnutí prvostupňového soudu v části, že žalovaná neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobců. Žalovaná podala dovolání k Nejvyššímu soudu, neboť měla za to, že se odvolací soud odchýlil od ustáleného rozhodovací praxe při posuzování vzniku zákonného věcného břemene pro telekomunikace. Právní otázkou, jejíž vyřešení bylo nezbytné pro rozhodnutí sporu bylo, zda UPC zasahuje do vlastnického práva žalobců nebo zda jí může svědčit věcné břemeno, když kabelové rozvody byly nainstalovány neoprávněně. 65

68 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 Její kladné zodpovězení by zaručilo přípustnost dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Spor se dotýkal ustanovení 12 a 17 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, relevantních ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a dále příslušných ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. UPC nezískala žádný z potřebných souhlasů pro umístění kabelových rozvodů, ani umístění neprojednala s žalobci kvůli případným rozporům, což je v rozporu s uvedenými ustanoveními zákona č. 110/1964 Sb. Souhlas není možné dovodit ani z rozhodnutí Magistrátu Hlavního města Prahy o umístění stavby. Nejvyšší soud tak konstatoval zásah do vlastnického práva žalobců a uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolání bylo na základě výše uvedeného shledáno za nedůvodné. Nejvyšší soud dovolání zamítl. PÍSEMNÁ FORMA PRÁVNÍHO JEDNÁNÍ Soud: Nejvyšší soud Věc: 23 Cdo 4093/2015 Datum: Dostupnost: nsoud.cz Strany sporu si ujednaly rozhodčí doložku, dle které v případě, že jedna strana neurčí rozhodce do 30 dnů od písemné výzvy druhé strany k jeho určení, bude spor rozhodnut pouze rozhodcem, kterého určila první strana. Nebylo prokázáno, že výzva byla straně (resp. právnímu předchůdci dovolatele) řádně doručena zásilkou, protože bylo prokázáno jen doručení do budovy a nikoli již převzetí právním zástupcem. Bylo však prokázáno doručení výzvy prostřednictvím faxové zprávy. Výsledek rozhodčího řízení byl napaden u obecného soudu, kde pozdější dovolatel tvrdil, že na základě chybného doručení výzvy neměl v rozhodčím řízení rovné postavení a nebyla mu poskytnuta plná příležitost k uplatnění práv. Soud prvního i druhého stupně námitku vady doručení zamítly. Nejvyšší soud dovolání označil za přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na 66

69 F. Kasl, P. Loutocký, J. Míšek, A. Slánská, L. Straková: Přehled aktuální judikatury... ANOTACE vyřešení otázky, která nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu dosud vyřešena. Spor spočíval v otázce, zda doručením písemné výzvy faxem došlo k řádnému doručení písemnosti do dispoziční sféry strany v souladu s ujednanou rozhodčí doložkou, tedy zda právní jednání učiněné před zahájením rozhodčího řízení faxem splňuje požadavek písemné formy. Vedle procesních norem došlo během řízení zejména k výkladu aplikace 40 odst. 4 zákona č. 40/1964, občanského zákoníku. Nejvyšší soud jednoznačně určil, že forma zaslání faxové zprávy dostatečně naplňuje požadavky, které na písemnou formu klade zákon a že podpis na faxové zprávě je dostatečnou podobou podpisu. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkami dovolatele, že k faxové zprávě by se nemělo přihlížet, pokud nebyla doplněna předložením originálu (z faxu bylo zřejmé, kdo zprávu podává), a že předmětné právní jednání by mělo vzhledem ke své důležitosti být provedeno alespoň doporučeně poštou (to si strany v rozhodčí doložce neujednaly). Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl. ÚČEL PROVOZOVÁNÍ KAMEROVÉHO SYSTÉMU Soud: Nejvyšší správní soud Věc: 3 As 118/ Datum: Dostupnost: nssoud.cz Společnost Ekolo.cz s.r.o. (dále jen Ekolo.cz ) na svém Facebookovém profilu zveřejnila fotografii ze záznamu kamerového systému, na které byla zachycena osoba podezřelá z krádeže kola. Žalobce navíc předem neoznámil Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále jen Úřad ), že bude zpracovávat prostřednictvím kamery osobní údaje. Svým konáním porušil povinnosti stanovené zákonem o ochraně osobních údajů. Ekolo.cz dle Úřadu spáchala správní delikty dle 45 odst. 1 písm. c) a písm. i) zákona 101/2000 Sb., za což jí byla uložena pokuta ve výši 5.000,- Kč. Ekolo.cz rozhodnutí napadla rozkladem, který však byl roz- 67

70 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 hodnutím předsedy Úřadu zamítnut. Městský soud v Praze toto rozhodnutí zrušil rozsudkem, který byl dále napaden kasační stížností podanou Úřadem k Nejvyššímu správnímu soudu (dále jen NSS ). NSS se zabýval spornou otázkou, zda došlo k porušení povinností správce údajů. Pro tento účel NSS vyložil a aplikoval ustanovení 5 odst. 1 písm. f) a odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů. NSS se ztotožnil s názorem Úřadu, že účelem provozování kamerových systémů při ochraně majetku je jeho eventuální předání orgánům činným v trestním řízení a nikoli budoucí zveřejnění záznamu. Dodal také, že možností takto záznam pořizovat je již dostatečně vyváženo právo na ochranu majetku. Vyšetřování a postihování zjištěné trestné činnosti má být plně v kompetenci orgánů státu a nikoli soukromého správce údajů. Jejich zveřejnění představuje nový účel zpracování osobních údajů, který však není slučitelný s účelem původním a nemůže být zhojen nalezením nového právního titulu ke zpracování osobních údajů. NSS proto uzavřel, že zpracování osobních údajů bylo v rozporu s účelem, ke kterému byly shromážděny, a došlo tak k porušení 5 odst. 1 písm. f). NSS v závěru uvedl, že za dané situace není prostor pro provedení testu proporcionality, neboť ke konfliktu mezi právem na ochranu majetku a na ochranu osobních údajů nedošlo. NSS rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. NÁHRADA ZA SOUKROMOU ROZMNOŽENINU ZE STÁTNÍHO ROZPOČTU Soud: Soudní dvůr Evropské unie Věc: C-470/14 (EGEDA) Datum: Dostupnost: curia.europa.eu 68

71 F. Kasl, P. Loutocký, J. Míšek, A. Slánská, L. Straková: Přehled aktuální judikatury... ANOTACE Španělský kolektivní správce EGEDA podal správní žalobu na zrušení královského nařízení č. 1657/2012. To stanovilo, že náhradní odměna náležející držitelům autorských práv za újmu vzniklou v důsledku soukromého rozmnožování autorských děl bude určena v rozpočtových mezích stanovených pro každý rok vyhláškou a hrazena ze souhrnného státního rozpočtu. Důsledkem této právní úpravy bylo, že se na uhrazení náhrady za soukromou rozmnoženinu podíleli bez rozdílu všichni daňoví poplatníci, ať již rozmnoženiny pro osobní potřebu mohli pořizovat, či nikoli. Žaloba byla podána kolektivním správcem EGEDA ke španělskému Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud se obrátil na Soudní dvůr Evropské unie s dvojicí předběžných otázek. Soudní dvůr se nakonec zabýval jen první z nich, která zní: Je systém spravedlivé odměny za soukromé rozmnožování, který je na základě odhadu skutečně způsobené újmy financován ze souhrnného státního rozpočtu, a tudíž není možné zajistit, aby náklady na tuto odměnu nesli uživatelé soukromých rozmnoženin, v souladu s článkem 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29? Spor se týká interpretace článku 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29/ES a toho, zda toto ustanovení brání tomu, aby národní stát upravil systém náhradních odměn tak, jak tomu bylo v případě Španělska. Soudní dvůr připustil značnou šíři možností, jak členské státy mohou upravit systém náhradní odměny, a to včetně možnosti zavedení systému odměny financovaného ze souhrnného rozpočtu. Účelem spravedlivé odměny je poskytnout nositelům práv přiměřenou odměnu, kterou však mají hradit ti, kteří mohou rozmnoženiny na základě zákonné výjimky pro osobní potřebu pořizovat. To však není případ právnických osob, protože těm tato výjimka nesvědčí. Dle Soudního dvoru je v rozporu s principem spravedlivé odměny, aby její hrazení šlo k tíži subjektům, které jsou z aplikace výjimky vyňaty. Systém výplaty náhradní odměny ze souhrnného rozpočtu, a tedy i z daní odváděných právnickými osobami, je tedy v rozporu s tímto principem. 69

72 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 Soudní dvůr judikoval, že napadený způsob úpravy náhradní odměny za rozmnožování děl pro osobní potřebu není slučitelný se směrnicí 2001/29/ES. SHODNÁ PRAVIDLA PRO ODPOVĚDNOST FYZICKÉHO A ONLINE PROVOZOVATELE TRŽIŠTĚ Soud: Soudní dvůr Evropské unie; Nejvyšší soud Věc: C-494/15 (Delta Center); 23 Cdo 1184/2013 Datum: ; Dostupnost: curia.europa.eu; nsoud.cz Delta Center podnajímá v areálu Pražské tržnice jednotlivá prodejní místa trhovcům. Při tom je upozorňuje na povinnost dodržovat právní předpisy, zejména pak zákaz prodeje padělků, který může vést k ukončení smlouvy o nájmu prodejního místa. Skupina společností, vyrábějících a distribuujících výrobky chráněné ochrannými známkami, podala žalobu k Městskému soudu v Praze po zjištění, že jsou na tržnici prodávány padělky výrobků, ke kterým mají práva duševního vlastnictví. Žalobou se domáhaly, aby Delta Center ze své pozice bránila prodeji padělků tak, že se zdrží uzavírání smluv o nájmu se subjekty, které padělky prodávaly. Městský soud žalobu zamítl. V druhé instanci rozhodnutí městského soudu Vrchní soud v Praze potvrdil s odůvodněním, že Delta Center nemůže být v postavení prostředníka ve smyslu zákona a odmítl tak aplikovat závěry Soudního dvora ve věci C-324/09 (L Oréal), neboť ty se vztahují jen na online tržiště. Nejvyšší soud, ke kterému bylo podáno dovolání proti rozhodnutí Vrchního soudu, podal předběžnou otázku k Soudnímu dvoru. Otázkou, kterou soudy musely vyřešit, bylo, zda je Delta Center tím, že podnajímá prostory k prodeji, v postavení prostředníka a může jí tedy být uložena povinnost strpět soudní zákaz obdobně, jako tomu bylo v případě online tržiště v případě rozhodnutí ve věci C-324/09 (L Oréal). 70

73 F. Kasl, P. Loutocký, J. Míšek, A. Slánská, L. Straková: Přehled aktuální judikatury... ANOTACE Spor se týká interpretace článku 11 směrnice č. 2004/48/ES a jeho české implementace v 4 odst. 3 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví. Soudní dvůr argumentačně vyšel z definice prostředníka jako osoby, která poskytuje službu, jež může být třetími osobami použita k porušování práv duševního vlastnictví. Vzhledem k tomu, že Delta Center poskytuje trhovcům prostor, na němž dochází k porušování práv duševního vlastnictví, je třeba ji jako prostředníka kvalifikovat. Soudní dvůr zdůraznil, že působnost směrnice 2004/48/ES není omezena na elektronický obchod. Dále vzal v úvahu odůvodnění rozhodnutí L Oréal, které není specificky omezené na online prostředí, ale vychází z obecných principů směrnice 2004/48/ES. Vzhledem k tomu judikoval, že podmínky pro vydání soudního zákazu vůči pronajímateli prodejních míst na tržnici jsou totožné s podmínkami uvedenými v rozhodnutí L Oréal. Nejvyšší soud aplikoval interpretaci Soudního dvora, zrušil rozhodnutí Vrchního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. VOLBA ROZHODNÉHO PRÁVA, OCHRANA SPOTŘEBITELE A ZPRACOVÁVÁNÍ OSOBNÍCH ÚDAJŮ Soud: Soudní dvůr Evropské unie Věc: C-191/15 (Amazon EU Sàrl) Datum: Dostupnost: curia.europa.eu Amazon EU Sàrl je obchodní společností se sídlem v Lucembursku. Náleží do mezinárodní skupiny zásilkového obchodu a kromě jiného se prostřednictvím internetové stránky amazon.de zaměřuje na e-commerce se spotřebiteli s bydlištěm v Rakousku (zde ale nemá ani provozovnu). V souladu se smluvními podmínkami společnost dále užívá osobních údajů spotřebitelů. Jako rozhodné právo je ujednáno právo lucemburské. Rakouské Sdružení pro spotřebitelské informace (Verein für Konsumenteninformation) mělo za to, že dané ujednání je nezákonné a podalo 71

74 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 žalobu k obecnému soudu. Po sérii opravných prostředků se věcí zabýval rakouský Nejvyšší soud, který položil Soudnímu dvoru předběžné otázky. Soudní dvůr se zabýval nejprve otázkou vymezení práva rozhodného pro určení nepřiměřeného charakteru ujednání obsaženého ve všeobecných smluvních podmínkách v souvislosti se směrnicí 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách a dále pak otázkou rozhodného práva pro zpracovávání osobních údajů dle směrnice 95/46/ES o zpracovávání osobních údajů. Spor se týkal výkladu ustanovení článku 3 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS a článku 4 odst. 1 písm. a) směrnice 95/46/ES. Soudní dvůr judikoval, že generální ujednání o volbě práva (pokud nebylo sjednáno individuálně) je v případě obchodování se spotřebitelem zneužívající klauzulí, a tedy v rozporu se směrnicí 93/13/EHS, protože u spotřebitele vyvolává dojem, že na danou smlouvu nelze použít právo jeho členského státu (pokud o této skutečnosti nebyl spotřebitel informován). Vnitrostátní soudy tedy budou muset případně posoudit nepřiměřenost určitých ustanovení v souvislosti s ochranou spotřebitele na základě právních předpisů jiného členského státu. V rámci druhé otázky bylo v návaznosti na rozhodnutí Weltimmo (C-230/14) řečeno, že zpracování osobních údajů prováděné e-commerce podnikem se řídí právem členského státu, na který tento podnik zaměřuje svou činnost a má zde provozovnu. Soudní dvůr vyzdvihl, že pouhá dostupnost internetové stránky podniku v daném členském státě nezakládá přítomnost jeho provozovny. 1 V tomto konkrétním případě skutečnost, že rakouští občané mohou získat přístup na stránky amazon.de, sama o sobě nevede k aplikovatelnosti rakouského zákona o ochraně osobních údajů. 1 Bod 76 anotovaného rozhodnutí. 72

75 F. Kasl, P. Loutocký, J. Míšek, A. Slánská, L. Straková: Přehled aktuální judikatury... ANOTACE VIDEOZÁZNAM JEDNÁNÍ S KLIENTEM BEZ JEHO SOUHLASU K NAHRÁVÁNÍ Soud: Nejvyšší správní soud Věc: 2 As 48/ Datum: Dostupnost: nssoud.cz Zaměstnanci společnosti ČEZ Distribuční služby pořídili videozáznam jednání o uznání dluhu s černým odběratelem panem L., a to bez jeho souhlasu. Důvodem byla dle společnosti potřeba vlastní ochrany vzhledem k hrozící újmě, způsobené panem L. během jednání nebo po něm. Pan L. následně podal podnět na Úřad pro ochranu osobních údajů (dále Úřad ). Úřad případ vyhodnotil jako nezákonné zpracování osobních údajů a uložil ČEZ Distribuční služby pokutu, kterou potvrdil jak předseda Úřadu v rozkladovém řízení, tak Městský soud v Praze v řízení o správní žalobě. Společnost ČEZ Měření (dále jen stěžovatel ), právní nástupce ČEZ Distribuční služby, napadla rozhodnutí městského soudu kasační stížností. Předmět sporu spočívá v otázce, zda bylo zpracování osobních údajů výše popsaným způsobem v rozporu se zákonem č. 101/2000 Sb. Stěžovatel nadto po procesní stránce namítal, že rozhodnutí a rozsudek byly vydány na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, protože nebyly dostatečně provedeny důkazy, které podkládají jeho tvrzení o oprávněnosti obavy ze vzniku újmy. Úřad naopak namítal nedostatek aktivní legitimace stěžovatele. Spor se týká 5 odst. 2 zákona č. 101/2000 Sb., na základě kterého jsou stanoveny právní tituly pro zpracování osobních údajů. NSS odmítl námitku nedostatku aktivní žalobní legitimace stěžovatele jako právního nástupce ČEZ Distribuční služby. Byť je řízení o sankci rozhodnutí in personam, zaplacením pokuty došlo, za předpokladu nezákonnosti rozhodnutí Úřadu, k zásahu do majetkové sféry stěžovatele jako univerzálního právního nástupce. V otázce právního titulu NSS uvedl, že ze 73

76 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 spisu je zřejmé, že se jednalo o zpracování osobních údajů bez souhlasu subjektu údajů. V obecné rovině však souhlasil s tím, že na případ by se mohl vztahovat právní titul oprávněného zájmu správce ve smyslu 5 odst. 2 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb. Kvůli nedostatečnému provedení důkazů, což byla námitka, se kterou se NSS rovněž ztotožnil, však nebylo možné určit, zda tomu tak bylo i v projednávaném případě. NSS zrušil rozsudek Městského soudu v Praze i rozhodnutí předsedy Úřadu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. KVALIFIKACE HYPERTEXTOVÉHO ODKAZU NA NEOPRÁVNĚNĚ ZVEŘEJNĚNÉ DÍLO JAKO FORMY SDĚLOVÁNÍ DÍLA VEŘEJNOSTI Soud: Soudní dvůr Evropské unie Věc: C-160/15 (GS Media) Datum: Dostupnost: curia.europa.eu Na internetové stránce GeenStijl.nl provozované společností GS Media byly umístěny hypertextové odkazy na jiné internetové stránky umožňující zobrazení fotografií B. G. Dekker pořízených na objednávku společnosti Sanoma Media BV pro časopis Playboy. Soud prvního stupně žalobě proti GS Media z větší části vyhověl, odvolací instance však rozsudek zrušila. Nizozemský Nejvyšší soud podal k Soudnímu dvoru předběžnou otázku. Předběžná otázka se týkala výkladu pojmu sdělování veřejnosti při posouzení hypertextového odkazu na protiprávně zveřejněné dílo a významu souvisejících skutečností. Případ se týká interpretace článku 3 odst. 1 směrnice 2001/29 o harmonizaci autorského práva. Soudní dvůr při výkladu pojmu zohlednil cíl směrnice na zavedení vysoké úrovně ochrany autorů, 2 přihlédl však také k významu hypertextových 2 Bod 30 anotovaného rozhodnutí. 74

77 F. Kasl, P. Loutocký, J. Míšek, A. Slánská, L. Straková: Přehled aktuální judikatury... ANOTACE odkazů při výkonu svobody projevu a šíření informací na internetu 3 a k reálně omezeným možnostem jednotlivce ověřit si, zda zdroj odkazu zpřístupňuje díla v souladu s autorským právem. 4 V tomto kontextu zdůraznil potřebu přihlížet k dílčím kritériím a to jak individuálně, tak v jejich vzájemném spojení. 5 Za určující pak vymezil subjektivní kritéria vědomosti a ziskovosti 6 a v souladu s výše uvedeným dovodil, že posouzení, zda se v daném případě jedná o sdělování veřejnosti, závisí na tom, zda byly tyto odkazy poskytnuty nikoli za účelem dosažení zisku osobou, která nevěděla nebo nemohla rozumně vědět o protiprávní povaze zveřejnění těchto děl na této jiné internetové stránce, nebo zda naopak byly poskytnuty za účelem dosažení zisku, v kterémžto případě musí být taková znalost presumována. 7 Rozhodnutí potvrzuje, že závěry ve věci Svensson 8 lze aplikovat pouze v případě odkazu na oprávněně zveřejněné dílo. Ve vztahu k odkazům na neoprávněná zveřejnění pak Soudní dvůr pragmaticky rozlišuje mezi jednáním běžného internetového uživatele a vědomým porušováním autorským práv za účelem zisku. POTENCIÁLNÍ SOUTĚŽITEL A PATENTOVÁ OCHRANA Soud: Tribunál Soudního dvora Evropské unie Věc: T-472/13 (Lundbeck) Datum: Dostupnost: curia.europa.eu Dánská společnost Lundbeck, zabývající se výrobou léčiv, platila jiným výrobcům léčiv za to, aby pozdrželi uvedení obdobného léku na trh do doby, než společnosti uplyne patentová ochrana léčiva Bod 45 anotovaného rozhodnutí. Bod 46 anotovaného rozhodnutí. Bod 34 anotovaného rozhodnutí. Body 49 a 51 anotovaného rozhodnutí. Bod 55 anotovaného rozhodnutí. Nils Svensson a další v. Retriever Sverige AB - rozsudek Soudního dvora EU ze dne , věc C-466/12. 75

78 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 Evropská komise proto uložila společnosti Lundbeck pokutu za porušení pravidel hospodářské soutěže. Tento druh soukromoprávní dohody totiž shledala Komise za nedovolený. Proti rozhodnutí Komise se společnost Lundbeck odvolala k Tribunálu. Lundbeck argumentovala mimo jiné tím, že ostatní společnosti nemohly být v postavení potenciálních soutěžitelů, když by musely pro vstup na trh porušit patentovou ochranu vztahující se k léčivu. Předmětem sporu tedy bylo, zda došlo k porušení článku 101 Smlouvy o fungování Evropské unie. Tribunál judikoval, že ostatní společnosti považuje za potenciální konkurenci zejména z toho důvodu, že nebylo prokázáno, že pro vstup na trh by nutně muselo dojít k porušení patentu. Dále byla soudem zpochybněna platnost patentu a rovněž ochota společnosti případně podat žalobu na jeho porušení. 9 Lundbeck si totiž na základě předložených důkazů byla vědoma toho, že daný patent "nebyl nejsilnější ze všech patentů" a že byl některými konkurenty vnímán svou odborností na úrovni střední chemické školy. 10 Tribunál shrnul, že za potenciálního soutěžitele lze soutěžitele považovat do té chvíle, dokud existuje nejistota ohledně výše uvedených bodů souvisejících s patentovou ochranou (patentová ochrana není dostatečně silná či podání žaloby je nereálné). Tribunál si v rozhodnutí ovšem částečně protiřečí, když nejprve uznává patent za platný, dále však konstatuje, že může být prohlášen za neplatný. Odchyluje se dále od předešlé rozhodovací praxe, kdy bylo řečeno, že o potenciálního soutěžitele se nejedná ve chvíli, kdy vstup na trh závisí právě na porušení patentové ochrany. 11 Na základě své argumentace Tribunál odvolání zamítl Bod 120 anotovaného rozhodnutí. Bod 126 anotovaného rozhodnutí. Například rozhodnutí Ideal Standard (C-9/93). 76

79 F. Kasl, P. Loutocký, J. Míšek, A. Slánská, L. Straková: Přehled aktuální judikatury... ANOTACE NEPŘÍMÁ ODPOVĚDNOST POSKYTOVATELE BEZPLATNÉHO PŘIPOJENÍ K WLAN Soud: Soudní dvůr Evropské unie Věc: C-484/14 (Mc Fadden) Datum: Dostupnost: curia.europa.eu Tobias Mc Fadden provozoval při svém podnikání volně přístupnou WLAN, která byla neznámým uživatelem použita k porušení autorských práv společnosti Sony Music. Soud prvního stupně rozhodl ve prospěch Sony Music. V odvolacím řízení vznesl Landgericht München I k Soudnímu dvoru Evropské unie žádost o rozhodnutí o předběžné otázce. Ta se týkala nepřímé odpovědnosti (Störerhaftung) podnikatele, umožňujícího zákazníkům bezplatný přístup k internetu přes svou WLAN bez hesla, a v důsledku toho za neoprávněné zpřístupnění autorského díla skrze tuto síť. Soudní dvůr se ve svém rozhodnutí zabýval především výkladem článku 12 odst. 1 směrnice 2000/31/ES o elektronickém obchodu. Soudní dvůr v souladu se stanoviskem generálního advokáta konstatoval limitaci odpovědnosti a neexistenci prevenční povinnosti takového poskytovatele. Významným závěrem Soudního dvora bylo, že poskytovatel připojení nepodléhá jiným požadavkům, než které na něj stanoví směrnice 2000/31/ES. 12 Soudní dvůr dále dovodil, že článek 12 odst. 1 směrnice musí být vykládán tak, že brání nepřímé odpovědnosti poskytovatele připojení za škodu způsobenou uživatelem. Nebrání však možnosti domáhat se zamezení dalšího porušování v návaznosti na soudní či správní rozhodnutí. 13 Na závěr Soudní dvůr stanovil, že v zájmu spravedlivé rovnováhy mezi základními právy je přípustné uložit poskytovateli připojení příkaz zabránit třetím osobám ve zpřístupnění určitého autorskoprávně Bod 71 anotovaného rozhodnutí. Bod 79 anotovaného rozhodnutí. 77

80 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 chráněného díla veřejnosti prostřednictvím tohoto internetového připojení, když má tento poskytovatel možnost volby technického opatření v podobě zabezpečení internetového připojení heslem, pokud jsou uživatelé této sítě povinni uvést svou totožnost k získání hesla, a nemohou tedy jednat anonymně. 14 Rozhodnutí koresponduje s legislativní činností v Německu, kde vstoupila v platnost novela zákona o telekomunikačních mediích (Telemediengesetz) týkající se omezení nepřímé odpovědnosti poskytovatelů bezplatného připojení přes WLAN. EXISTENCE NEBEZPEČÍ ZÁMĚNY OCHRANNÉ ZNÁMKY V ČÁSTI UNIE Soud: Soudní dvůr Evropské unie Věc: C-223/15 (Combit) Datum: Dostupnost: curia.europa.eu Německá společnost Combit Software je držitelkou národní i unijní slovní ochranné známky combit pro výrobky a služby v oblasti výpočetní techniky. Izraelská společnost Commit Business Solutions nabízela prostřednictvím svého webu k prodeji software pod značkou Commit. Zboží bylo možné dodat i do Německa. Combit Software se u zemského soudu v Düsseldorfu domáhala uložení zákazu užívání označení Commit pro prodej software v Evropské unii z titulu vlastnictví unijní ochranné známky a dále v Německu z titulu vlastnictví německé ochranné známky. Zemský soud vyhověl pouze druhému z nároků, a proto se Combit Software odvolala k vrchnímu zemskému soudu v Düsseldorfu. Odvolací soud dospěl k názoru, že nebezpečí záměny označení combit a Commit hrozí v německy hovořících státech, zatímco v anglicky mluvících státech nikoliv. Odvolací soud se proto obrátil na Soudní dvůr Evropské unie s předběžnou otázkou. 14 Bod 101 anotovaného rozhodnutí. 78

81 F. Kasl, P. Loutocký, J. Míšek, A. Slánská, L. Straková: Přehled aktuální judikatury... ANOTACE Předmětem předběžné otázky bylo, zda má být s ohledem na zásadu jednotné povahy ochranné známky Společenství, jak ji zakotvuje nařízení č. 207/2009 v článku 1 odst. 2, vydán příkaz o zákazu porušování práv z ochranné známky podle článku 102 nařízení pro celé území Unie i tehdy, existuje-li riziko záměny pouze v některých zemích Unie. Soudní dvůr dovodil, že pokud lze po posouzení veškerých relevantních faktorů (vizuální, fonetické, pojmové srovnání kolidujících označení) přesně specifikovat země, v nichž dochází k vyvolání rizika nebezpečí záměny, dochází k porušení práv vlastníka známky pouze v těchto zemích. Pokud by bylo zakázáno uvádět zboží na trh i ve státech Unie, kde k nebezpečí záměny nedochází, byla by poskytnuta ochrana nad rámec výlučného práva majitele ochranné známky. Příkaz podle článku 102 nařízení č. 207/2009 tak může být územně omezen na ty státy, v nichž dochází k nebezpečí záměny ochranné známky Společenství s jiným označením. SPRAVEDLIVÁ ODMĚNA ZA ROZMNOŽENINU PRO OSOBNÍ POTŘEBU Soud: Soudní dvůr Evropské unie Věc: C-110/15 (Nokia Italia a další) Datum: Dostupnost: curia.europa.eu Italští výrobci a dovozci spotřební elektroniky, zejména osobních počítačů, vypalovacích zařízení, záznamových nosičů, mobilních telefonů a fotoaparátů, se domáhali zrušení vyhlášky, která v důsledku implementace směrnice 2001/29/ES upravovala výši odměny vyplácené nositelům autorských práv jako kompenzaci za pořizování rozmnoženin obrazových a zvukových děl pro osobní potřebu. Po zamítnutí žalob regionálním správním soudem v Laziu se žalobci odvolali ke Státní radě Itálie, která se obrátila na Soudní dvůr Evropské unie s předběžnými otázkami. 79

82 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 Soudní dvůr měl zodpovědět, zda je italské právo v souladu s unijním právem, když ponechává osvobození od poplatků ex ante pouze na smluvním ujednání mezi kolektivním správcem a dovozci a výrobci nosičů a zařízení a zároveň zavádí postup, kdy o vrácení poplatku může požádat pouze koncový uživatel. Spor spočíval v interpretaci článku 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29/ES. Soudní dvůr podotkl, že dotčená italská právní úprava neobsahuje obecné ustanovení zavádějící výjimku pro výrobce a dovozce, kteří prokážou, že jejich nosiče a zařízení byly prodány za jiným účelem, než je rozmnožování pro osobní potřebu, čímž není dodržena přiměřená rovnováha mezi zájmy autorů a uživatelů. Systém poplatků musí odpovídat zásadě rovného zacházení a musí umožňovat vrácení poplatku i v případech, kdy byl uhrazen nadměrně některou kategorií uživatelů. Soudní dvůr konstatoval rozpor s unijním právem, neboť italské předpisy podřizují osvobození od poplatku smluvnímu ujednání s kolektivním správcem a neobsahují obecně závaznou právní normu. V rozporu je i postup, který umožňuje, aby o vrácení přeplatku žádala pouze fyzická osoba - koncový uživatel, aniž by byli zohledněni výrobci a dovozci prokazatelně prodávající pro jinou než soukromou potřebu. Jelikož Soudní dvůr neomezil časové účinky rozsudku, bude nutné uvést dotčené vztahy do souladu s tímto rozhodnutím. PRODEJ SOFTWARE Z DRUHÉ RUKY PO USEDSOFT Soud: Soudní dvůr Evropské unie Věc: C-166/15 (Ranks a Vasiļevičs) Datum: Dostupnost: curia.europa.eu Pánové Ranks a Vasiļevičs byli v Lotyšsku trestně stíháni a odsouzeni za prodej přibližně kopií programů chráněných autorským právem a za úmyslné neoprávněné užívání ochranné známky společnosti Microsoft. V le- 80

83 F. Kasl, P. Loutocký, J. Míšek, A. Slánská, L. Straková: Přehled aktuální judikatury... ANOTACE tech 2001 až 2004 totiž prodávali záložní kopie programů této společnosti (Windows, Office). V průběhu řízení byla Soudnímu dvoru položena předběžná otázka, jestli i v případě výše specifikovaných počítačových programů dochází k vyčerpání práv na rozšiřování rozmnoženiny tohoto počítačového programu, pokud původní nabyvatel svoji rozmnoženinu již smazal nebo ji již nepoužívá. Soudní dvůr se zabýval výkladem ustanovení článku dle článku 5 odst. 1 a článku 4 odst. 2 směrnice 2009/24/ES. Žalovaní odkazovali ve své argumentaci především na rozsudek Soudního dvoru ve věci UsedSoft 15 a uvedli, že pravidlo vyčerpání práva na rozšiřování dovoluje další prodej rozmnoženiny počítačového programu zaznamenané na nepůvodním fyzickém nosiči za předpokladu, že původní fyzický nosič byl poškozen, 16 původní nabyvatel měl licenci k neomezenému užívání daného programu a zajistil, aby jakákoli rozmnoženina programu zaznamenána na původním nosiči byla nepoužitelná. Soudní dvůr zdůraznil, že okolnosti daného případu jsou rozdílné od rozhodnutí ve věci UsedSoft, jelikož žalovaní prodávají na internetu rozmnoženiny programů, které se nachází na nepůvodních nosičích a u kterých nic nenasvědčuje tomu, že by je koupili a stáhli z internetové stránky společnosti Microsoft. 17 Soudní dvůr shrnul, že je sice umožněno původnímu nabyvateli záložní kopie programu (může-li jej neomezeně užívat) prodat, avšak oproti tomu v případě, že původní fyzický nosič rozmnoženiny byl zničen (poškozen nebo ztracen), nemůže dalšímu nabyvateli dodat svoji záložní rozmnoženinu tohoto programu bez svolení nositele práv (společnosti Microsoft). 18 Lze tedy shrnout, že pokud dojde ke zničení původní kopie, která byla získána od nositele práv, dochází ke ztrátě možnosti dalšího prodeje programu Rozsudek UsedSoft GmbH proti Oracle International Corp. (C-128/11). Bod 39 rozsudku. Bod 51 rozsudku. Bod 57 rozsudku. 81

84 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 VYMEZENÍ DYNAMICKÉ IP ADRESY JAKO OSOBNÍHO ÚDAJE POMOCÍ RELATIVNÍHO KRITÉRIA Soud: Soudní dvůr Evropské unie Věc: C-582/14 (Breyer) Datum: Dostupnost: curia.europa.eu Pan Breyer se domáhal po Spolkové republice Německo, aby spolkové orgány v rámci provozování svých internetových stránek neuchovávaly dynamickou IP adresu systému návštěvníka po ukončení přístupu nad rámec nezbytný pro případ poruchy. Po zamítavém rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem panu Breyerovi částečně vyhověno v rozsahu přístupů, při kterých návštěvník odhalil poskytovateli svou totožnost. Spolkový soudní dvůr jako dovolací instance podal předběžnou otázku k Soudnímu dvoru. Předmětem předběžné otázky bylo, zda dynamická IP adresa ve spojení s datem přístupu představuje osobní údaj a zda může vnitrostátní předpis zavést jiné zásady pro oprávněné zpracování osobních údajů, než stanoví směrnice. Soudní dvůr se tudíž zabýval výkladem ustanovení článku 2 písm. a) a článku 7 písm. f) směrnice 95/46/ES o ochraně osobních údajů. K první otázce se Soudní dvůr vyjádřil kladně, jelikož dynamická IP adresa představuje nepřímý identifikátor a poskytovatel online mediálních služeb má patrně prostředky, které mohou být rozumně použity, aby nechal s pomocí jiných osob, a sice příslušného orgánu a poskytovatele internetového připojení, identifikovat subjekt údajů. 19 U druhé otázky pak dovodil, že restriktivní výklad předmětného vnitrostátního ustanovení vede k omezenějšímu rozsahu než plyne z článku 7 písm. f) směrnice, 20 což je nepří Body 47 a 48 anotovaného rozhodnutí. Body 55 až 60 anotovaného rozhodnutí. 82

85 F. Kasl, P. Loutocký, J. Míšek, A. Slánská, L. Straková: Přehled aktuální judikatury... ANOTACE pustné, jelikož členský stát nemůže bez dalšího obecně vyloučit možnost zpracování určitých kategorií osobních údajů. 21 Rozhodnutí je významné, jelikož je prvním, kde Soudní dvůr založil své odůvodnění na výkladu osobního údaje jako pojmu pomocí relativního kritéria, tedy na zvažování, zda by poskytovatel musel vynaložit nepřiměřené úsilí k identifikaci konkrétní osoby. To značí odklon od dosavadní preference objektivního kritéria, dle kterého je informace osobním údajem bez dalšího již tehdy, pokud existuje osoba, která by mohla konkrétní identifikaci učinit. Toto dílo lze užít v souladu s licenčními podmínkami Creative Commons BY-SA 4.0 International ( 21 Body 62 až 64 anotovaného rozhodnutí. 83

86

87 ANOTACE JEDNOTNÝ DIGITÁLNÍ TRH, KDE VŠE SOUVISÍ SE VŠÍM. MŮŽE EVROPSKÉ PRÁVO PLNĚ UCHOPIT POJEM DIGITÁLNÍ A PROPOJENÝ? EVA MARTINICOVÁ * 1. ÚVOD DO PROBLEMATIKY V září 2016 vydal Soudní dvůr Evropské unie (dále jen SDEU ) krátce po sobě dvě klíčová rozhodnutí. Tyto značně ovlivní nejen budoucí fungování, ale i samotné pojetí služeb informační společnosti. Rozhodnutí mají potenciál určit podobu tzv. jednotného digitálního trhu v Evropské unii (dále jen DSM ) tím, že se budou vztahovat na profesionální poskytovatele služeb informační společnosti, a to zejména na tzv. UGC platformy 1 a sociální sítě. Zároveň se přímo dotknou kohokoli dalšího, kdo jen poskytuje hosting, Wi-Fi připojení či jinak nabízí podobnou kategorii služeb. Dále je třeba vzít na vědomí časovou souvislost, tedy skutečnost, že tato rozhodnutí byla vydána v době, kdy Evropská komise (dále jen Komise ) dokončila práce na dvou klíčových legislativních balíčcích, a to na reformě telekomunikačního rámce a revizi autorského práva v Evropské unii. Oba tyto legislativní balíčky navrhují svým způsobem přelomová řešení. Dle strategie v oblasti DSM se Komise snažila navrhnout řešení, pod které by bylo možné zahrnout zájmy i obavy všech subjektů na trhu. Komise se snažila zohlednit zájmy a práva telekomunikačních operátorů, autorů, kolektivních správců autorských práv, poskytovatelů služeb informační společnosti, startupů, * 1 JUDr. Eva Martinicová, LL.M., působila v české státní správě v oblasti práva Evropské unie, institucích Evropské unie a v prostředí digitálních technologií. V rámci svého působení v Evropské komisi se zabývala zejména aplikací a výkladem směrnice o elektronickém obchodu a související legislativy v oblasti ochrany duševního vlastnictví, soukromí, ochrany osobních údajů, telekomunikací. Kontaktní je em@cecgr.cz. User generated content, platformy, které umožňují sdílení obsahu vytvořeného uživateli. 85

88 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 a v (ne)poslední řadě i spotřebitelů. Nejen s ohledem na výše uvedený výčet zahrnutých subjektů je zřejmé, že Komise si vytyčila poměrně složitý úkol. Obě níže uvedená rozhodnutí SDEU společně s návrhy legislativních balíčků Komise však spíše povedou k dalším nejasnostem a debatám, aniž by jasně odpověděly na otázky spojené s aktuálním vývojem v rámci jednotného digitálního trhu v Evropské unii. Tento článek má za cíl shrnout nejdůležitější části analyzovaných rozhodnutí SDEU a zároveň poukázat na souvislosti s legislativními návrhy Komise v oblasti autorského práva a další související legislativou. 2 Pro informaci se uvádí, že tento text, protože je psaný v českém jazyce, vychází primárně z české jazykové mutace anotovaných rozsudků. Doporučuje se však prozkoumat i další jazykové mutace, zejména verzi anglickou, německou a francouzskou, neboť v některých případech se česká jazyková verze může zdát v některých pasážích přísnější než ostatní. Stejný problém je obecně s jakoukoli evropskou legislativou, kdy různé jazykové verze používají odlišné nuance, které mohou ovlivnit i případný výklad některých ustanovení. Autor upozorňuje, že záměrně pracuje pouze s níže uvedenými rozsudky SDEU a související legislativou Evropské unie (dále jen EU ) v oblasti DSM, a to včetně nových legislativních návrhů Komise v oblasti autorského práva. Autor nezohledňuje odbornou literaturu ani jiné odborné publikace, které se danou oblastí zabývají. Cílem je zejména představit osobní názor autora, který vychází zejména z jeho předchozí praxe v institucích Evropské unie, regulatorního prostředí EU včetně jednotlivých členských států a z praktických zkušeností v oblasti digitálních technologií. 2. ROZSUDEK SDEU VE VĚCI C-160/15 ZE DNE 8. ZÁŘÍ 2016 SDEU se ve věci C-160/15 GS Media BV proti Sanoma Media BV zabýval předběžnou otázkou položenou Nejvyšším soudem Nizozemska (dále jen předkládající soud ) k výkladu čl. 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační 2 Revize telekomunikačního rámce EU, Obecné nařízení k ochraně osobních údajů, revize směrnice o audiovizuálních a mediálních službách a další. 86

89 E. Martinicová: Jednotný digitální trh, kde vše souvisí se vším. Může evropské právo... ANOTACE společnosti (dále jen směrnice 2001/29 ). Konkrétně byly SDEU předloženy k posouzení tři otázky. Tyto tři otázky, které bylo podle SDEU nutno zkoumat společně, měly za cíl objasnit, zda a případně za jakých podmínek představuje skutečnost, že je na internetové stránce umístěn hypertextový odkaz na chráněná díla volně přístupná na jiné internetové stránce bez svolení nositele autorského práva sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29. 3 Předběžné otázce předcházelo posouzení sporu mezi GS Media BV (dále jen GS Media ) a Sanoma Media BV, společností Playboy Enterprises International Inc. (dále jen Playboy ), a paní B. Dekker 4 (dále jen Sanoma, případně Sanoma a další ), které postupně zkoumal soud v Amsterdamu (Rechtbank Amsterdam), Odvolací soud v Amstersdamu (Gerechtshof Amsterdam) a Nejvyšší soud Nizozemska (Hoge Raad der Nederlanden a předkládající soud). Předmětem sporu byly následující skutečnosti. Společnost Sanoma, která vydává mimo jiné i časopis Playboy, si objednala fotosérii paní B. Dekker. V říjnu 2011 tyto ještě nezveřejněné fotografie paní B. Dekker zprostředkovala GS Media na svých webových stránkách GeenStijl, a to bez souhlasu společnosti Sanoma. Přesný popis skutkových událostí je popsán v bodech stanoviska generálního advokáta M. Watheleta ze dne 7. dubna Zejména zajímavý je bod 10, který popisuje, že dne 27. října 2011 společnost GS Media zveřejnila na svém webu GeenStijl zprávu s nadpisem [oplzlé slovo]! Fotografie [...] nahé Dekker. Dále byla taktéž vyobrazena část jedné z fotografií a celá zpráva končila textem: A teď s obrázky, na které jste čekali. Kdo dřív [oplzlé slovo], ten dřív [oplzlé slovo]. TUDY. Podstatná je dále skutečnost, že čtenář, který kliknul na tento odkaz (tedy na TUDY ) byl přesměrován na australské úložiště dat nazvané Filefactory.com a po dalším kliknutí se otevřelo nové okno, které umožňovalo stáhnout soubor ve formátu.zip obsahující 11 fotografií ve formátu pdf. 3 4 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie (druhého senátu) ze dne 8. září GS Media BV proti Sanoma Media Netherlands BV, Playboy Enterprises International Inc., Britt Geertruida Dekker. Věc C-160/15. In: Sbírka rozhodnutí. 2016, bod 25. Nizozemská celebrita vystupující pravidelně v nizozemských televizních zábavních pořadech. 87

90 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 Společnost Sanoma vyzvala GS Media k odstranění hypertextového odkazu TUDY. Společnost GS Media tak neučinila, a naopak předmětnou zprávu aktualizovala. Protože mezitím byl ale předmětný soubor odstraněn z původní zdrojové webové stránky Filefactory.com, byla aktualizace přesměrována na webové stránky Imageshack.us. Společnost Sanoma tedy vyzvala k odstranění předmětného souboru fotografií i z této stránky, a provozovatel webu Imageshacks.us této žádosti vyhověl. GS Media pak přesměrovala odkazy na další webové stránky. Současně však i jednotliví uživatelé GS Media uvedli ve svých příspěvcích další nové hypertextové odkazy, na kterých bylo možno předmětné fotografie vidět. Vlastní fotografie B. Dekker, tedy oficiální fotosérie B. Dekker, tak jak si ji objednala společnost Sanoma, byly zveřejněny v prosincovém čísle časopisu Playboy v roce V průběhu řízení před nizozemskými soudy se společnosti GS Media a Sanoma dohadovaly o to, zda uvedením hypertextových odkazů na stránce GS Media došlo zpřístupněním předmětných fotografií ke sdělování veřejnosti či nikoli. Soud v první instanci, Rechtbank Amsterdam, vyhověl žalobě společnosti Sanoma, když se přiklonil k jejímu tvrzení, že uvedením výřezu jedné z dotčených fotografií na své webové stránce GeenStijl porušila autorské právo autora předmětných fotografií, a tím se dopustila protiprávního jednání vůči společnosti Sanoma a dalším. 5 (To také z důvodu, že společnost Sanoma měla výhradní právo vyplývající z licence k užívání a šíření těchto fotografií). Odvolací soud v Amsterdamu se nicméně přiklonil k argumentaci společnosti GS Media, zrušil předchozí rozsudek prvoinstančního soudu a rozhodl, že společnost GS Media použitím hypertextových odkazů neporušila autorské právo fotografa (tedy autora série předmětných fotografií), a to proto, že předmětné fotografie byly již dříve zveřejněny publikací na webové stránce Filefactory.com. Nicméně odvolací soud rozhodl, že společnost GS Media se dopustila protiprávního jednání vůči společnosti 5 Stanovisko generálního advokáta (Melchiora Watheleta) přednesené dne 7. dubna GS Media BV proti Sanoma Media Netherlands BV, Playboy Enterprises International Inc., Britt Geertruida Dekker. Věc C-160/15. In: Sbírka rozhodnutí. 2016, bod

91 E. Martinicová: Jednotný digitální trh, kde vše souvisí se vším. Může evropské právo... ANOTACE Sanoma, neboť podněcovala ke zhlédnutí fotografií protiprávně dostupných na webové stránce Filefactory.com. V dalším stupni díky kasačnímu opravnému prostředku se předkládající soud rozhodl přerušit řízení a předložit výše uvedené otázky SDEU. Jak již bylo výše naznačeno, podstatou sporu mezi GS Media a společností Sanoma a další je, zda: 1) uvedení hypertextového odkazu na internetovou stránku, kde je umístěno dílo bez souhlasu autora, představuje sdělování veřejnosti ve smyslu směrnice 2001/29; 2) omezující opatření ve smyslu bodu 31 rozsudku Svensson a další 6 bylo možno obejít kvůli zásahu společnosti GS Media, a tím bylo umožněno získat pirátské kopie předmětných fotografií; 3) zásah společnosti GS Media zapříčinil snadnější dohledatelnost předmětné fotografie, a tedy GS Media úmyslně poskytla třetí osobě přímý přístup k chráněným dílům, a to všem uživatelům internetu (existence tzv. nové veřejnosti). V této věci předložily svá vyjádření taktéž Německo, Francie, Portugalsko a Slovensko a Komise. Portugalsko, Německo, Slovensko a Komise a společnost GS Media navrhly na první otázku odpovědět záporně, a tím tedy jasně stanovit, že nedochází ke sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, pokud hypertextový odkaz odkazuje na internetovou stránku třetí osoby volně dostupnou všem uživatelům internetu, na které bylo zpřístupněno dotčené dílo bez svolení majitele práv, a to rovněž v případě, kdy toto dílo nebylo dosud nikdy zveřejněno jiným způsobem se svolením majitele. 7 Výše uvedené subjekty navrhly odpovědět záporně i na druhou položenou otázku a domnívají se tedy, že pokud je předmětná webová stránka potenciálně dostupná veřejnosti, není relevantní, zda hypertextový odkaz společnosti GS Media usnadňuje její objevení či nikoli. Subjekty se 6 7 Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie (čtvrtého senátu) ze dne 13. února Nils Svensson, Sten Sjögren, Madelaine Sahlman, Pia Gadd proti Retriever Sverige AB. Věc C-466/12. In: Sbírka rozhodnutí Stanovisko generálního advokáta (Melchiora Watheleta) přednesené dne 7. dubna GS Media BV proti Sanoma Media Netherlands BV, Playboy Enterprises International Inc., Britt Geertruida Dekker. Věc C-160/15. In: Sbírka rozhodnutí. 2016, bod

92 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 dále domnívají, že jakákoli jiná odpověď či posouzení by mělo za následek značnou právní nejistotu na úkor svobody projevu a práva na informace. 8 Společnost Sanoma však tvrdila, že GS Media svým jednáním učinila právní úkon sdělování veřejnosti a dále zdůraznila, že je třeba také zohlednit skutečnosti, a) zda někdo úmyslně poskytne třetí osobě přístup k chráněným dílům, b) zda uživatel svým zásahem hraje zásadní úlohu při zpřístupnění děl, c) že veřejnost, která má tímto přístup ke chráněným dílům, tvoří blíže neurčený počet potenciálních uživatelů nebo relativně vysoký počet osob, d) že uživatel svým zásahem rozšíří okruh osob, které mají přístup k chráněným dílům o skupinu, kterou majitel autorských práv k chráněným dílům neměl na mysli, když udělil souhlas s prvotním užitím, a e) že svým sdělením uživatel sleduje výdělečný cíl. 9 Francie nepřekvapivě (spojitost s autorem fotografií) zaujala odlišné stanovisko a tvrdila, že klíčovým aspektem je skutečnost, že existuje hypertextový odkaz, který značně usnadňuje přístup k chráněným dílům, a tím pádem se jedná o sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29. SDEU se ve svém posouzení rozhodl zohlednit dvě klíčové skutečnosti, jednak pojem veřejnosti a tzv. nové veřejnosti pro posouzení definice sdělování veřejnosti a dále výdělečnou povahu takového sdělování. SDEU v obou případech odkazuje na svou ustálenou judikaturu. 10 SDEU ovšem vzal na vědomí i argumentaci Portugalska, Německa, Slovenska a Komise s ohledem na vliv internetu na svobodu projevu a informací, když konstatoval, že hypertextové odkazy přispívají k řádnému fungování internetu, jakož i k výměně názorů a informací, a že je zejména pro běžného uživatele Tamtéž, bod 28. Tamtéž, bod 29. Pojem veřejnost viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie (třetího senátu) ze dne 15. března 2012 ve věci C-135/10, bod 84; rozsudek Soudního dvora Evropské unie (třetího senátu) ze dne 15. března 2012 ve věci C-162/10, bod 33. O sdělování veřejnosti se dle SDEU jedná, jestliže ke sdělení dochází specifickou technologií odlišnou od té, která byla dosud užita viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie (čtvrtého senátu) ze dne 13. února 2014 ve věci C-466/12, bod 24. Výdělečná povaha sdělování veřejnosti viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie (velkého senátu) ze dne 4. října 2011 ve spojených věcech C-403/08 a C-429/08. 90

93 E. Martinicová: Jednotný digitální trh, kde vše souvisí se vším. Může evropské právo... ANOTACE obtížné ověřit si původ a legitimitu zpřístupněných děl. 11 SDEU proto dospěl k závěru, že pokud dojde k umístění hypertextového odkazu na dílo volně dostupné na jiné internetové stránce, a to bez úmyslu dosažení zisku a za předpokladu, že dotčená osoba neví, ani rozumně nemůže vědět o tom, že předmětné dílo bylo na internet umístěno bez svolení autora, o sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2000/29 se nejedná. Pokud ale je prokázáno, že dotčená osoba věděla nebo mohla vědět, že předmětný hypertextový odkaz zpřístupňuje chráněné dílo protiprávně na internetu, a to zejména pokud na takovou skutečnost byla upozorněna např. nositelem autorského práva a ještě k tomu takto činila za účelem dosažení zisku, tak takové zpřístupnění představuje sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice. 12 Faktor dosažení zisku, je tedy klíčový pro posouzení, zda se jedná či nejedná o sdělování veřejnosti. 3. ROZSUDEK SDEU VE VĚCI C-484/14 ZDE DNE 15. ZÁŘÍ 2016 SDEU se ve věci C-484/14, Mc Fadden proti Sony Music GmbH (dále jen Sony Music ), zabýval celkem devíti otázkami předloženými zemským soudem v Mnichově (Landgericht München). Tyto otázky se týkají výkladu článku směrnice o elektronickém obchodu, 2000/31/ES (dále jen směrnice 2000/31 ). Pan Mc Fadden provozoval podnik zaměřený mimo jiné na prodej a pronajímání zvukové techniky. V rámci tohoto podniku dále poskytoval internetové připojení prostřednictvím sítě Wi-Fi, kterou vědomě nezabezpečil heslem, a tedy ji nechal volně přístupnou všem uživatelům (dále jen veřejná Wi-Fi síť ). Společnost Sony Music je majitelkou práv k dílu, které bylo dle jejího názoru neoprávněně staženo díky existenci a fungování veřejné Wi-Fi sítě pana Mc Faddena. Pan Mc Fadden se hájil ustanovením čl. 12 odst. 1 směrnice 2000/31, tedy tím, že poskytuje pouze prostý přenos a nevykonává žádnou kontrolu nad předmětnou veřejnou sítí. Předkládací soud nevyhověl jeho tvrzení, nicméně připustil, že se domnívá, že pan Mc Fadden není přímo odpovědný za takové jednání, ale že může Rozsudek Soudního dvora Evropské unie (druhého senátu) ze dne 8. září GS Media BV proti Sanoma Media Netherlands BV, Playboy Enterprises International Inc., Britt Geertruida Dekker. Věc C-160/15. In: Sbírka rozhodnutí. 2016, bod 45 a 46. Tamtéž, bod 49, 51, 52 a

94 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 být nepřímo odpovědný za nezabezpečení své veřejné Wi-Fi síť (koncept Störerhaftung v německém právu). Předkládané otázky, podstatu sporu, velmi pěkně shrnul generální advokát M. Szpunar ve svém stanovisku v bodech 32 a 33: Předkládající soud se prostřednictvím první až třetí otázky snaží zjistit, zda obchodník typu, o kterého jde v projednávané věci, provozující v rámci svých činností veřejnou a bezplatnou síť Wi-Fi, spadá do působnosti článku 12 směrnice 2000/31 [...] a v případě že ano, snaží se předkládající soud prostřednictvím čtvrté až deváté otázky o výklad omezení odpovědnosti zprostředkovatele služeb stanovené tímto ustanovením. Generální advokát M. Szpunar (dále jen generální advokát ) došel k závěru, že na první až třetí otázku je nutno odpovědět kladně. Obchodník výše uvedeného typu provozující výše uvedenou veřejnou Wi-Fi síť spadá pod úpravu čl. 12 odst. 1 směrnice 2000/31. U odpovědí na otázky čtyři až devět generální advokát došel k závěru, že čl. 12 odst. 1 a 3 směrnice 2000/31 brání odsouzení takového obchodníka (tedy poskytovatele služeb prostého přenosu), a tím brání stanovení jeho občanskoprávní odpovědnosti, a to jak povinnosti k náhradě škody, tak povinnosti k náhradě výdajů spojených s výzvou a nákladů řízení ve vztahu k porušení autorského práva třetí osobou z důvodu přenášených informací. Nicméně výše uvedené ustanovení nebrání vydání soudního příkazu, včetně udělení pokuty. Generální advokát tímto potvrdil výklad čl. 15 směrnice 2000/31, který brání obecné povinnosti monitorovat přenášený obsah, nicméně nebrání vydání jasně vymezenému soudnímu příkazu. Soudní příkaz však nesmí být vydán tak, aby: 1) nařizoval přerušení internetového připojení, 2) nařizoval jeho zabezpečení heslem, 3) či nařizoval monitorování a přezkum veškeré komunikace z hlediska toho, zda předmětné dílo chráněné autorským právem není znovu protiprávně přenášeno. SDEU se však neztotožnil se závěry generálního advokáta a konstatoval, že opatření spočívající v zabezpečení připojení musí být považováno za opatření umožňující dosažení spravedlivé rovnováhy mezi základním 92

95 E. Martinicová: Jednotný digitální trh, kde vše souvisí se vším. Může evropské právo... ANOTACE právem na ochranu duševního vlastnictví na jedné straně a právem na svobodu podnikání poskytovatele služby spočívající v přístupu ke komunikační síti, jakož i právem na svobodu informací na straně příjemců této služby na straně druhé. 13 SDEU sice hodnotí předmětnou činnost pana Mc Faddena, tedy poskytování internetového připojení, jako spadající pod úpravu čl. 12 směrnice 2000/31. Nicméně SDEU konstatuje, že může být vydán takový soudní příkaz jako ten, který byl vydán v původním řízení. To znamená, že poskytovatel takové služby, jakou poskytuje pan Mc Fadden, má využít technických prostředků, které má k dispozici, a to konkrétně i tak, že zabezpečí takové připojení heslem. Podle názoru SDEU jsou pak uživatelé v takovém případě povinni uvést svou totožnost k získání hesla, čímž se dle SDEU zamezí jejich anonymnímu jednání. 4. LEGISLATIVNÍ NÁVRH EVROPSKÉ KOMISE K REVIZI AUTORSKÉHO PRÁVA V EU, 14. ZÁŘÍ 2016 Evropská komise představila dne 14. září nový legislativní rámec pro úpravu autorského práva v EU. 14 Podle Komise se jedná o modernizaci této úpravy. V současné době platí v EU celkem 11 směrnic, které upravují jednotlivé aspekty autorského práva, včetně např. doby trvání ochrany, kolektivní správy práv, vymáhání práv duševního vlastnictví a další. Součástí těchto předpisů je také klíčová směrnice 2001/29 15, která byla několikrát předmětem řízení před SDEU. Nejaktuálnější výklad této směrnice byl právě předmětem rozsudku SDEU ve věci C-160/15. Komise do své revize zahrnula nejen nový návrh směrnice k autorskému právu v jednotném digi Rozsudek Soudního dvora Evropské unie (třetího senátu) ze dne 15. září Tobias Mc Fadden proti Sony Music Entertainment Germany GmbH. Věc C-484/14. In: Sbírka rozhodnutí. 2016, bod 99 a 100. Copyright. European Commission: Digital Single Market [online]. European Union, 2016 [cit ]. Dostupné z: Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [ ]. Dostupné z: L

96 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 tálním trhu 16 (dále jen návrh směrnice ), ale předmětem revidovaného autorskoprávního balíčku jsou také další předpisy, které mají význam pro celkové pojetí výkonu autorských práv a šíření obsahu chráněného autorskými právy v rámci EU. 17 Návrh směrnice je klíčový z toho důvodu, že ještě před vydáním rozsudku SDEU ve věci C-160/15 se zabýval tím, jak upravit a regulovat value gap 18 a dodatkové právo pro vydavatele, které bylo v tisku označeno přezdívkou link tax, tedy daň za link. Komise se zabývala v podstatě tím, jak nahradit autorům a držitelům práv únik jejich díla a tržeb, který se podle jejího názoru a názoru držitelů autorských práv děje zejména díky UGC platformám. Pro ilustraci se jedná typicky o situaci, když si někdo dá na YouTube své video z dovolené a hraje mu v pozadí (neoprávněně) hudba od AC/DC. Případně, pokud uživatelé umístí na platformy umožňující sdílení obsahu uživatelů nahrávky koncertů a další videa s obdobným obsahem. Komise tedy řešila, jak v podstatě nařídit takovým platformám, aby systematicky monitorovaly a filtrovaly takto nahraný obsah a případně za to autorům či držitelům práv platily. Jedním z nejkontroverznějších návrhů Komise je bezesporu její návrh na zavedení dodatkového práva pro vydavatele novin 19, který se týká online šíření jejich děl (novinových článků). Jedná se tedy o zavedení nového exkluzivního práva aplikovatelného podle návrhu Komise ale pouze na online prostředí. Toto právo vychází z německého a španělského vzoru. 20 Komise argumentuje tím, že např. nahrávací společnosti již obdobné právo mají a že u vydavatelů novin pouze narovnávají již vzniklou situaci. Tuto skutečnost Ko Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 14. září 2016 o autorském právu na jednotném digitálním trhu. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [ ]. Dostupné z: uri=com:2016:0593:fin Komise představila společně s návrhem směrnice i další klíčové návrhy, viz návrh nařízení k vysílání, který má za cíl vyřešit nakládání s exkluzivními televizními právy a licencování televizních děl. V této souvislosti je nutné připomenout i další legislativními návrhy, které jsou součástí strategie DSM jako např. návrh nařízení k přenositelnosti obsahu nebo návrh směrnice revidující směrnici o audiovizuálních mediálních službách. Tamtéž, čl. 13 návrhu směrnice nesoucí oficiální podtitul: Užití chráněného obsahu poskytovateli služeb informační společnosti, kteří ukládají a zpřístupňují velké množství děl a jiných předmětů ochrany nahrávaných jejich uživateli. Tamtéž, čl. 11 návrhu směrnice. 94

97 E. Martinicová: Jednotný digitální trh, kde vše souvisí se vším. Může evropské právo... ANOTACE mise dokládá tím, že toto dodatkové právo je v podstatě pouze přidáno k seznamu již existujících mandatorních výjimek, které obsahuje čl. 3 odst. 2 směrnice 2001/29. Návrh směrnice totiž směrnici 2001/29 a další směrnice uvedené v čl. 1 odst. 2 nové směrnice neruší, ale pouze je doplňuje, resp. tvoří jejich zastřešení. Nicméně obě nově navržené úpravy, jak value gap 21, tak dodatkové právo pro vydavatele, mají v praxi přímý dopad na to, jak bude internet a digitální služby v budoucnu fungovat a také právě na pojetí hypertextových odkazů. Komise sice sama tvrdí, že tato nová úprava nemá za cíl regulovat ani snippets, ani hypertextové odkazy. 22 Návrh směrnice však má klíčový dopad na smysl a fungování stávající směrnice 2000/31, zejména na fungování výjimek z odpovědnosti poskytovatelů služeb informační společnosti. Navrhovaná úprava taktéž opomíná, že většina těchto poskytovatelů již navrhovaná řešení má 23 a zavedla je díky existenci samoregulace. Navrhovaná úprava dále v podstatě presumuje odpovědnost poskytovatelů takových služeb, jako jsou platformy, které umožňují přístup k UGC obsahu a jeho sdílení V Německu se jednalo o zákon z roku 2013, ve Španělsku obdobný zákon dokonce ukládal přímo povinnost platit za užití díla. Oba zákony mířily cíleně na vyhledávače, proto se pro ně v obou zemích vžil pojem Google daň (z angl. Google Tax). Ve Španělsku toto vedlo k ukončení nabídky služby Google news, v Německu se taktéž tato úprava zcela minula účinkem, což veřejně přiznávají oba státy i Evropská komise. Rozdíl oproti těmto národním úpravám a úpravě předložené Komisí je v tom, že toto dodatkové právo nemíří cíleně na jeden typ služby, ale týká se obecně veškerého užití díla (novinového článku originálního autora) v prostředí online. Toto cílí na služby, které uchovávají či umožňují veřejnosti přístup k velkému objemu obsahu, který je nahrán-generován uživateli. Tento návrh má zajistit, aby všechny takové služby (okruh adresátů je vskutku obrovský, např. YouTube, Facebook, DropBox, Pinterest atd.) zavedly prevenci kontroly neautorizovaného obsahu a informovaly o tom průběžně držitele práv. Čl. 13 odst. 1 návrhu směrnice dokonce operuje s definicí ukládání velkého množství děl: Poskytovatelé služeb informační společnosti, kteří ukládají velké množství děl a jiných předmětů ochrany nahrávaných jejich uživateli a zpřístupňují je veřejnosti, přijmou ve spolupráci s nositeli práv opatření,.... Tyto byly obsaženy pouze v návrzích, které unikly před oficiálním přijetím finálního návrhu, přičemž hypertextové odkazy jsou explicitně vyloučeny z návrhu směrnice, avšak pouze v jejím bodě odůvodnění. O snippets návrh směrnice mlčí. Viz kupříkladu Content ID u YouTube nebo obecné reportovací formuláře na jakýchkoli podobných službách dostupné 24 hodin denně. 95

98 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ SHRNUTÍ A ANALÝZA U obou rozhodnutí se SDEU buď zcela nebo částečně odchýlil od stanoviska obou generálních advokátů. Co se týká rozsudku SDEU ve věci C-160/15, v této souvislosti autor považuje za nutné připomenout názor generálního advokáta v této věci. Generální advokát výslovně zmínil, že pokud by se odpovědělo na předložené otázky jinak než záporně, tedy pokud by se rozšířil pojem sdělování veřejnosti tak, že by zahrnoval i hypertextové odkazy na chráněná díla volně dostupná na jiné internetové stránce, byl by nutný zásah evropského regulátora. 24 Autor naprosto souhlasí se stanoviskem generálního advokáta, že k vyřešení předmětného sporu zcela postačují stávající předpisy, a to konkrétně ustanovení směrnice 2001/29 umožňující podání žádosti o soudní zákaz ve vztahu ke zprostředkovatelům: V důsledku toho, aniž jsou dotčeny jakékoliv jiné dostupné sankce a vhodné prostředky právní ochrany, majitelé práv by z toho důvodu měli mít možnost žádat o soudní zákaz činnosti proti zprostředkovateli, který v rámci sítě pro třetí stranu porušuje práva týkající se chráněného díla nebo jiného předmětu ochrany [ ] Z toho vyplývá, že soudní zákaz na základě čl. 8 odst. 3 směrnice 2001/29 a čl. 11 třetí věty směrnice 2004/48 míří na prvotní sdělení veřejnosti v rozporu s autorským právem a podle mého názoru představuje přímý a vhodný prostředek k nápravě tohoto porušení. 25 Taktéž lze plně podpořit stanovisko Portugalska, Německa, Slovenska a Komise, které předložily svá vyjádření v tomto řízení (viz výše u bodu 2 tohoto příspěvku). Na jednu stranu lze samozřejmě chápat nutnost vybalancovat práva a povinnosti jednotlivých subjektů a jasně deklarovat, že jakékoli porušování cizích práv (jedno zda autorských či jiných) je nežádoucí a nebude tolerováno. Na druhou stranu existují již jak na úrovni práva EU, tak na národní úrovni prostředky, jak proti takovému porušování zasáhnout. Jedná se nejen o výše uvedený čl. 8 směrnice 2001/29, ale dů Stanovisko generálního advokáta (Melchiora Watheleta) přednesené dne 7. dubna GS Media BV proti Sanoma Media Netherlands BV, Playboy Enterprises International Inc., Britt Geertruida Dekker. Věc C-160/15. In: Sbírka rozhodnutí. 2016, bod 79. Tamtéž, bod 83 a

99 E. Martinicová: Jednotný digitální trh, kde vše souvisí se vším. Může evropské právo... ANOTACE ležité je taktéž zohlednit příslušná ustanovení směrnice 2000/31, zejména její ustanovení v čl. 12 odst. 3., čl. 13 odst. 2, čl. 14 odst. 3 a 15 odst. 2 a odůvodnění směrnice v bodech 41 až 46. Podle názoru autora se mylně vžil názor, že články směrnice 2000/31 plně a za všech okolností garantují absolutní výjimky z odpovědnosti poskytovatelů služeb informační společnosti. Je tomu přesně naopak, směrnice 2000/31 jasně vymezuje, za jakých podmínek mají takoví poskytovatelé možnost odvolat se na příslušné výjimky. Za pozornost zejména stojí odůvodnění 46 směrnice 2000/31, které jasně uvádí, že: Aby mohl poskytovatel služby informační společnosti spočívající v ukládání informací využívat omezení odpovědnosti, musí, jakmile zjistí protiprávní činnost nebo se o ní dozví, neprodleně přijmout veškerá opatření k odstranění daných informací nebo znemožnění přístupu k nim. V souvislosti s jejich odstraněním nebo znemožněním přístupu k nim musí dodržovat zásadu svobody projevu a s ní spojené postupy stanovené na vnitrostátní úrovni. Touto směrnicí nejsou dotčeny možnosti členských států vymezit zvláštní požadavky, které je třeba neprodleně splnit před odstraněním informací nebo znemožněním přístupu k nim. Výkladový problém v minulosti působil právě termín být účinně seznámen či být si vědom skutečnosti. Tento termín actual knowledge 26 byl však celkem jasně vyložen několika rozsudky SDEU. 27 Autor se tedy domnívá, že existuje dostatek závazných pravidel a vodítek, kterými je možno se řídit v jakékoli podobné situaci. V případě rozsudku ve věci C-484/14 se autor nemůže ztotožnit se závěry SDEU, zejména s bodem 99 rozsudku, kde se uvádí, že: Za těchto podmínek musí být opatření směřující k zabezpečení internetového připojení heslem po Viz z angl. znění čl. 14 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu ("směrnice o elektronickém obchodu"). In: EURlex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [ ]. Dostupné z: L0031&from=CS Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie (velkého senátu) ze dne 12. červenec L Oréal SA, Lancôme parfums et beauté & Cie SNC, Laboratoire Garnier & Cie, L Oréal (UK) Ltd proti ebay International AG, ebay Europe SARL, ebay (UK) Ltd, Stephenu Pottsovi, Tracy Ratchford, Marii Ormsby, Jamesovi Clarkovi, Joanně Clarke, Glenovi Foxovi, Rukhsaně Bi. Věc C-324/09. In: Sbírka rozhodnutí

100 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 važováno za nezbytné k zajištění účinné ochrany základního práva na ochranu duševního vlastnictví. Zabezpečení Wi-Fi sítě heslem rozhodně nezabrání případnému porušováním autorského práva, neboť většina uživatelů, kteří se vědomě či nevědomě dopustí takového porušení, je natolik technicky zdatná, že se na internetu většinou pohybuje buď s použitím VPN technologie, Proxy serverů, sítě TOR, či jakékoli jiné technologie, která spolehlivě zašifruje osobní data a lokalizační údaje 28. V této souvislosti je dobré zmínit, že podobné technologie se používají většinou právě kvůli ochraně vlastního počítače, vlastních dat či jakéhokoli jiného zařízení, které umožňuje připojení k internetu. Takové zabezpečení internetového (a zejména tedy Wi-Fi připojení), které navrhuje SDEU, je tedy spíše apel na poskytovatele takového připojení, aby v podstatě měli přehled o tom a mohli identifikovat, kdo se k jejich síti připojil a jakou činnost vykonával. V tom případě ale budou soukromé firmy a další subjekty nuceny ke sběru a zpracování značného množství osobních dat, což jde ale proti stávajícímu záměru evropského regulátora v oblasti ochrany osobních dat. Evropský regulátor naopak jasně deklaruje, že jeho cílem je takový sběr a zpracování dat minimalizovat a vykonávat tuto činnost efektivním a transparentním způsobem. V této souvislosti je samozřejmě vhodné připomenout, že díky úpravě týkající se uchovávání dat ( data retention ) je ve většině vnitrostátních úprav stanovena povinnost uchovávat lokalizační údaje i pro poskytovatele Wi-Fi připojení. V českém právu je tato povinnost stanovena v zákoně o elektronických komunikacích, konkrétně v 97 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích. 29 Toto ustanovení bylo také, jak je známo, předmětem rozhodování Ústavního soudu ČR. Obecně pro celkovou informaci a pochopení složitosti této proble Tento příspěvek byl sepsán před vydáním rozsudku SDEU ve věci C-582/14, který se týká výkladu k dynamické IP adrese. Zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, 97 odst. 3: Právnická nebo fyzická osoba zajišťující veřejnou komunikační síť nebo poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací je povinna uchovávat po dobu 6 měsíců provozní a lokalizační údaje, které jsou vytvářeny nebo zpracovávány při zajišťování jejích veřejných komunikačních sítí a při poskytovávání jejích veřejně dostupných služeb elektronických komunikací. 98

101 E. Martinicová: Jednotný digitální trh, kde vše souvisí se vším. Může evropské právo... ANOTACE matiky je nezbytné připomenout rozsudek SDEU o neplatnosti směrnice o uchovávání údajů. 30 Pokud propojíme regulaci v oblasti uchovávání údajů s návrhem SDEU ve věci C-484/14, pak SDEU nenavrhuje v podstatě nic nového a teoreticky se to může zdát jako smysluplné. Klíčové ovšem v této souvislosti je si uvědomit, že výše uvedená povinnost se týká pouze připojení a nezasahuje do úpravy směrnice 2000/31. Již nikde se neuvádí, jaký technologický prostředek se má k takovému zabezpečení navrženém SDEU používat. Dále je nutné v této souvislosti připomenut také nově přijaté nařízení o ochraně osobních údajů 31, kdy se pak poskytovatelé takového připojení mohou dostat do situace, že budou považováni za zpracovatele osobních údajů. 32 Tuto zátěž a nejistotu si většina subjektů nebude moci dovolit, a tím pádem se zřejmě mine účinkem závazek Komise deklarované mimo jiné v rámci revize telekomunikačního balíčku, že chce zajistit plnou připojitelnost a propojitelnost občanů EU, ideálně zavedením 5G v celé EU do roku Rozpor bude zejména patrný ve veřejném závazku Komise zajistit veřejný přístup evropských občanů k Wi-Fi. 33 SDEU dle názoru autora v tomto konkrétním případě logicky vycházel ze situace, kdy proti sobě stojí dva jasně identifikovatelné subjekty, např. provozovatel kavárny, malého hotelu a zástupce autora (kolektivní správa práv či nahrávací společnost). Co se ale bude dít v případech sdílené ekonomiky, klasicky např. u služby Airbnb, která umožňuje zprostředkovat uby Rozsudek SDEU ve spojených věcech C-293/12 a C-594/12, kterým byla směrnice 2006/24/ES prohlášena za neplatnou. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů). In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [ ]. Dostupné z: Viz také stanovisko generálního advokáta Macieje Szpunara přednesené dne 16. března 2016 ve věci C-484/12, bod 140: uložit povinnost zabezpečit síť Wi-Fi znamená pro osoby, které provozují tuto síť proto, aby nabízely internetové připojení svým zákazníkům a veřejnosti, nutnost určit totožnost uživatelů a uchovávat jejich údaje. Viz nejnovější prohlášení předsedy EK J. C. Junckera, které přednesl také ve svém projevu o stavu Unie ze dne 14. září Dostupné na: _cs.htm 99

102 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 tování v podstatě peer2peer? Pokud ten, kdo nabízí svou nemovitost 34 k využití v rámci služby Airbnb, bude také nabízet připojení k internetu 35, bude také jemu ukládána taková povinnost zabezpečit Wi-Fi sítě? V souvislosti s oběma anotovanými rozsudky vyvstává otázka, jak se bude posuzovat neustálý technologický vývoj. Do jaké kategorie bude spadat např. používání 3D tiskáren a jejich výrobků? Jak se posoudí procesy v rámci komunikace machine2machine, která je klíčová již v mnoha průmyslových odvětvích (doprava, zdravotnictví, telekomunikace, automobilový průmysl)? Kam budou spadat prvky umělé inteligence, tedy vše, co se neustále vyvíjí v rámci tzv. Internetu věcí? Jak bude tedy v těchto případech definován odpovědný subjekt, znalost nad přenášeným obsahem a daty, soubory dat, aktivní kontrola apod.? SDEU pochopitelně nemohl řešit všechny tyto aspekty při rozhodování ve dvou výše uvedených věcech. Nicméně tento výčet má ukázat, že SDEU (a nejen on) bude nadále vystaven velmi komplexním otázkám, které mají přímý dopad na technologický vývoj a tím na všechny sektory a oblasti lidské činnosti. Je tedy spíše úlohou pro evropského regulátora a členské státy, aby se snažily tvořit jednoduchá pravidla, která obstojí při výkladu alespoň v delším časovém období. Pokud se tedy týká výše uvedených rozsudků, tak podle názoru autora není nutné přidávat nová pravidla či návody, neboť ve všech těchto výše uvedených případech technologického rozvoje platí, alespoň zatím, vcelku jasná úprava směrnice 2000/ Pokud se týká konkrétně požadavku zabezpečení přístupu k internetu, tak podle názoru autora stanovisko generálního advokáta uvedené zejména v bodech 140 až 143, 145, 147 až 149 ve věci C-484/14 naprosto přesně vystihuje základní problém uložení ta Typicky nemovitost s více ubytovacími jednotkami, která může sdílet společné veřejné Wi-Fi s kavárnou umístěnou také v předmětné nemovitosti. Což je v dnešní době zcela samozřejmé, neboť se v podstatě předpokládá, že je všude k dispozici právě alespoň připojení přes Wi-Fi síť. Bude samozřejmě velmi zajímavé pozorovat, co se stane při opětovném střetu směrnice 2000/31, obecného nařízení o ochraně osobních údajů (2016/679/EU), výše uvedeného návrhu směrnice k autorskému právu a dalších sektorových regulací, které jsou více či méně součástí strategie k DSM. 100

103 E. Martinicová: Jednotný digitální trh, kde vše souvisí se vším. Může evropské právo... ANOTACE kové povinnosti zabezpečení a s tím související právní nejistoty ohledně další aplikace čl. 15 směrnice 2000/ ZÁVĚR Ačkoli spolu výše uvedená rozhodnutí SDEU zdánlivě nesouvisí, neboť jedno rozhodnutí se zabývá výkladem sdělování veřejnosti ve smyslu směrnice 2001/29 a druhé se pro změnu zabývá výkladem čl. 12 směrnice 2000/31, obě zcela výrazným způsobem zasahují do celkového pojetí šíření informací 37, svobody projevu na internetu 38 a do samotné podstaty fungování internetu. Dále obě rozhodnutí velmi ovlivní i výklad výjimek z odpovědnosti z činností upravených v čl směrnice 2000/31. Tato problematika je zároveň součástí probíhajícího legislativního procesu v rámci EU, jehož konečný výsledek lze těžko předvídat. Obecně lze dojít ke dvěma možným výsledkům a to, že se buď na evropské úrovni uzavře kompromis, který umožní jasný výklad a návaznost na všechny zmíněné oblasti (autorská práva, ochrana osobních údajů a soukromí, poskytování služeb informační společnosti, elektronické komunikace, otázka vlastnictví dat a jejich přenositelnost a sdílení), nebo se dále bude regulovat sektorově, bez holistického přístupu. Každopádně byznys, a to jak malé a střední podniky, velké korporace, startupy a další subjekty na trhu a v neposlední řadě především spotřebitelé, potřebují jasnou úpravu, aby bylo jasné, jaká jsou pravidla, a aby zejména firmy podle toho mohly zvažovat případné investice a inovace do evropského digitálního prostředí a mohly bez obav nabízet nové technologické služby. Pokud v EU budou nadále převažovat různé výklady, a to nejen na evropské úrovni, ale i na vnitrostátní, tak strategie jednotného digitálního trhu zůstane jenom na papíře V nejširším možném smyslu, tedy v šíření jakéhokoli obsahu, dat apod. Porovnání rozsudků SDEU, regulace EU a rozhodování Evropského soudu pro lidská práva v této oblasti by stačilo na samostatný článek. Autor tedy nebude tuto souvislost rozvíjet, nicméně upozorňuje na skutečnost, že Evropský soud pro lidská práva je v této oblasti také velice aktivní. 101

104 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 Toto dílo lze užít v souladu s licenčními podmínkami Creative Commons BY-SA 4.0 International ( 102

105 ANOTACE SPRAVEDLIVÁ ODMĚNA ZA SOUKROMÉ ROZMNOŽOVÁNÍ DÍLA AKTUÁLNÍ VÝVOJ JUDIKATURY SOUDNÍHO DVORA MARTIN ŠVÉDA * 1. ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA VE VĚCI EGEDA PROTI ADMINISTRACIÓN DEL ESTADO Soud: Soudní dvůr Evropské unie Věc: C-470/14 Datum: Dostupnost: curia.europa.eu 1.1 PRÁVNÍ VĚTA Článek 5 odst. 2 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2011 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti musí být vykládán v tom smyslu, že brání systému spravedlivé odměny za soukromé rozmnožování, který je stejně jako systém dotčený v původním řízení financován ze souhrnného státního rozpočtu, takže nelze zajistit, aby náklady na tuto spravedlivou odměnu nesli uživatelé soukromých rozmnoženin. 1.2 SHRNUTÍ SKUTKOVÉHO STAVU Předmětem tohoto rozsudku je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podané dne 10. září 2014 Nejvyšším soudem ve Španělsku (Tribunal Supremo). Touto žádostí přerušil Nejvyšší soud řízení mezi žalobcem Enti- * Autor je prezenčním magisterským studentem Právnické fakulty Masarykovy univerzity. Kontaktní je @mail.muni.cz. 103

106 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 dad de Gestión de Derechos de los Productores Audiovisuales (dále jen EGEDA ) a dalšími na straně jedné, a Administración del Estado a dalšími na straně druhé. Sporem v této věci byla vnitrostátní právní úprava systému spravedlivé odměny za soukromé rozmnožování financované ze souhrnného státního rozpočtu. Žalobci jsou kolektivními správci práv duševního vlastnictví ve Španělsku. Tito na začátku roku 2013 podali k Nejvyššímu soudu ve Španělsku žalobu na zrušení královského nařízení 1657/ ŘÍZENÍ PŘED NÁRODNÍM SOUDEM A PŘEDBĚŽNÉ OTÁZKY Výjimka pro soukromé rozmnožování díla je obsažena ve španělském zákoně o duševním vlastnictví (Ley de Propiedad Intelectual) a stejně tak v něm byla upravena i odměna pro autory za újmu vyplývající z této výjimky. Režim odměny byl původně nastaven tak, že byla financována prostřednictvím poplatku vybíraného z určitých zařízení, která umožňovala rozmnožování autorských děl. Obsahem žalovaného královského nařízení 1657/2012 a důvodem pro jeho zrušení ze strany žalobců bylo, že toto nařízení provádí královské nařízení s mocí zákona 20/2011 ze dne 30. prosince 2011, které zrušilo dosavadní režim spravedlivé odměny za soukromé rozmnožování a nastavilo financování této odměny, ne jako poplatku ze zařízení, ale jako částku ze souhrnného státního rozpočtu, přičemž také dalo vládě pravomoc stanovit nařízením nový postup vyplácení takto získané částky. Tímto postupem, dle nařízení 1657/2012, pak bylo určení částky za újmu vzniklou nositelům práv v rámci rozpočtových mezí, které stanoví pro každý rok ministr školství vyhláškou. Žalobci rozporovali slučitelnost tohoto postupu s unijní legislativou, přesněji s čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29/ES. Prvním rozporem byla skutečnost, že podle žalobců dochází přenesením zdroje příjmu pro odměny na souhrnný státní rozpočet k zátěži všech daňových poplatníků, a tedy ne jen těch fyzických osob, které jsou původci újmy, a na které výjimka pro soukromé rozmnožování díla cílí. Tato skutečnost je dle žalobců neslučitelná se zněním směrnice 2001/29/ES. Dále pak žalobci argumentovali tím, že takto nastavená právní úprava nezajišťuje spravedlivý charak- 104

107 M. Švéda: Spravedlivá odměna za soukromé rozmnožování díla aktuální vývoj... ANOTACE ter odměny. S tím nesouhlasili žalovaní, kteří měli za to, že taková úprava je v pořádku, a že je v souladu se zněním směrnice 2001/29/ES. Protože bylo rozhodnutí závislé na interpretaci čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2011/9/ES, rozhodl se Nejvyšší soud ve Španělsku za tohoto stavu přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky, z nichž je druhá podmíněna kladnou odpovědí na otázku první: 1) Je systém spravedlivé odměny za soukromé rozmnožování, který je na základě odhadu skutečně způsobené újmy financován ze souhrnného státního rozpočtu, a tudíž není možné zajistit, aby náklady na tuto odměnu nesli uživatelé soukromých rozmnoženin, v souladu s čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29/ES? 2) Pokud by byla odpověď na předchozí otázku kladná, je v souladu s čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29/ES, že celková částka vyčleněná v souhrnném státním rozpočtu na spravedlivou odměnu za soukromé rozmnožování, i když je vypočtena na základě skutečně způsobené újmy, má být určena v rozpočtových mezích stanovených pro každý rok? 1.4 ÚVAHY A ZÁVĚR SOUDNÍHO DVORA Výchozí úvahou v této věci bylo, že přestože směrnice 2001/29/ES zavádí výjimku pro soukromé rozmnožování díla jako fakultativní, pokud tak stát učiní, je povinen stanovit uhrazení spravedlivé odměny nositelům těchto práv. Tato takto vybíraná odměna má být navíc spravedlivá, tedy má odškodnit nositele práv. Na druhou stranu se jedná o ustanovení fakultativní a spravedlivou odměnu nijak blíže nespecifikuje. Je zde proto dána možnost jednotlivým státům, jakým způsobem jí dosáhnou především však musí určit kdo je povinen spravedlivou odměnu platit a stanovit způsob a výši této platby. Toto úvodní shrnutí Soudní dvůr podporuje odkazy na svou předchozí judikaturu, především rozsudkem ze dne 21. října 2010 ve věci Padawan, C-467/08, rozsudkem ze dne 5. března 2015, Copydan Båndkopi, C-463/12, rozsudkem ze dne 16. června 2011, Stichting de Thuiskopie, C-462/09 a dalšími. Na základě těchto úvah dospěl Soudní dvůr k tomu, že zásadně nelze mít za to, že by znění čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29/ES bránilo 105

108 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 členskému státu v zavedení úhrady spravedlivé odměny prostřednictvím souhrnného rozpočtu. Pokud takový systém zajišťuje spravedlivé vyplácení odměny ve prospěch nositelů práv a zaručuje její efektivní výběr, lze jej také považovat za slučitelný se základními cíli směrnice 2001/29/ES. Avšak nastává zde jeden podstatný problém. Jak Soudní dvůr uvádí v bodu 29, čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29/ES jednoznačně říká, že výjimka pro soukromé rozmnožování je koncipována pouze ve prospěch fyzických osob (přičemž u takových pak již není důležité, zda si rozmnoženiny pro soukromé účely skutečně pořizovaly). Právnické osoby jsou z této výjimky však jednoznačně vyloučeny. Neznamená to ale, že by právnické osoby nebyly za určitých okolností povinny financovat formou poplatku spravedlivou odměnu určenou nositelům práv. Mohou však tento uhrazený poplatek získat zpět v rámci výběru poplatku za soukromé rozmnožování, který se může promítnout do ceny za poskytování zařízení nebo za služby rozmnožování díla. Přestože je tedy předmětné řešení v zásadě možné, v případě, že členský stát neumožňuje zajistit, aby náklady na odměnu v konečném důsledku nesli samotní uživatelé soukromých rozmnoženin, a ne také právnické osoby, je nutno konstatovat, že takové řešení je v rozporu se směrnicí 2001/29/ES. 2. ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA VE VĚCI MICROSOFT MOBILE PROTI MIBAC Soud: Soudní dvůr Evropské unie Věc: C-110/15 Datum: Dostupnost: curia.europa.eu 2.1 PRÁVNÍ VĚTA Právo Evropské unie, zejména čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2011 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti, musí být vykládáno v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená v původním řízení, která jednak pod- 106

109 M. Švéda: Spravedlivá odměna za soukromé rozmnožování díla aktuální vývoj... ANOTACE řizuje osvobození od platby poplatku za soukromé rozmnožování týkající se výrobců a dovozců zařízení a nosičů určených pro účely zjevně nesouvisející se soukromým rozmnožováním uzavírání smluv mezi subjektem, jenž má ze zákona výlučné postavení při zastupování zájmů autorů děl, a osobami povinnými platit odměnu či jejich profesními sdruženími, a jednak stanoví, že vrácení tohoto poplatku, jestliže byl zaplacen nedůvodně, může požadovat pouze koncový uživatel uvedených zařízení a nosičů. 2.2 SHRNUTÍ SKUTKOVÉHO STAVU Předmětem tohoto rozsudku je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podané dne 4. prosince 2014 Státní radou v Itálii (Consiglio di Stato). Touto žádostí přerušila Státní rada řízení mezi žalobcem Microsoft Mobile Sales International Oy (dříve Nokia Italia SpA, dále jen Microsoft Mobile ) a dalšími na straně jedné a Ministerstvem kultury, kulturního dědictví a cestovního ruchu (Ministero per i beni e le attività culturali, dále jen Mi- BAC ) na straně druhé. Sporem v této původní věci je vnitrostátní úprava spravedlivé odměny, resp. její vyplácení prostřednictvím Italské společnosti autorů a vydavatelů (Società italiana degli autori ed editori, dále jen SIAE ). Žalobci v původním sporu jsou výrobci elektroniky, zejména osobních počítačů, záznamových a vypalovacích zařízení, mobilních telefonů a fotoaparátů. Tito žalobci podali žalobu na zrušení vyhlášky ze dne 30. prosince 2009, která určuje výši odměny za soukromé rozmnožování zvukových a obrazových záznamů. 2.3 ŘÍZENÍ PŘED NÁRODNÍM SOUDEM A PŘEDBĚŽNÉ OTÁZKY V rámci italského práva byla výjimka pro soukromé rozmnožování dle směrnice 2001/29/ES provedena legislativním nařízením č. 68 ze dne 9. dubna Toto nařízení pozměnilo zákon č. 633 ze dne 22. dubna 1941, o ochraně autorského práva a dalších práv souvisejících s jeho výkonem (dále jen LDA ). Nařízení ukládalo povinnost hradit poplatek těmi, kdo jsou výrobci nebo dovozci audio a video záznamových zařízení za účelem zisku. Takováto odměna se měla hradit SIAE, která měla zajistit její 107

110 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 další vyplacení. Žalobci v původním řízení argumentovali tím, že je takový postup v rozporu s unijním právem a to zejména ze dvou důvodů. Tím prvním byla skutečnost, že povinnost platit poplatek za soukromé rozmnožování byla uložena i osobám, jejichž činnost zjevně nesouvisí se soukromým rozmnožováním. Zejména se v tomto případě jednalo o právnické osoby. Druhým důvodem byla skutečnost, že žalobci považovali za diskriminační to, že MiBAC přenáší pravomoci na SIAE, tedy na kolektivního správce autorských práv. SIAE tak získala pravomoc rozhodovat o tom, které osoby budou osvobozeny od poplatku, stejně tak jako které osoby budou moci využít řízení o vrácení poplatku, byl-li už zaplacen. Tato žaloba byla následně v prvním stupni zamítnuta. V rámci odvolání rozhodla Státní rada v Itálii jako odvolací orgán o tom, že je v této věci potřeba vyložit znění čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29/ES, následkem čehož přerušila řízení a obrátila se na Soudní dvůr s těmito předběžnými otázkami: 1) Brání unijní právo, a zejména bod 31 odůvodnění a čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29/ES, vnitrostátním právním předpisům (konkrétně článku 71e LDA ve spojení s článkem 4 technické přílohy), které stanoví, že v případě nosičů a zařízení nabytých pro účely zjevně nesouvisející se soukromým rozmnožováním, tj. výhradně k profesionálnímu použití, je stanovení kritérií pro osvobození ex ante od poplatku ponecháno na uzavírání soukromoprávních smluv nebo na smluvní volnosti a to především s ohledem na aplikační protokoly upravené v uvedeném článku 4, aniž by byla stanovena obecná pravidla nebo záruky rovného zacházení mezi SIAE a osobami povinnými platit odměnu nebo jejich profesními sdruženími? 2) Brání unijní právo, a zejména bod 31 odůvodnění a čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29/ES, vnitrostátním právním předpisům (konkrétně článku 71e italského zákona o autorském právu, ve spojení s vyhláškou ze dne 30. prosince 2009 a pokyny SIAE ohledně vracení poplatků), které stanoví, že v případě nosičů a zařízení pořízených pro účely zjevně nesouvisející se soukromým rozmnožováním, a sice výhradně k profesionálnímu použití, může o vrácení požádat pouze koncový uživatel a nikoli výrobce nosičů a zařízení? 108

111 M. Švéda: Spravedlivá odměna za soukromé rozmnožování díla aktuální vývoj... ANOTACE SIAE měla také za to, že obě tyto otázky jsou v řízení o předběžné otázce nepřípustné. Soudní dvůr ovšem obě tyto námitky zamítl a otázkami tak, jak byly zformulovány, se zaobíral. 2.4 ÚVAHY A ZÁVĚR SOUDNÍHO DVORA Úvahy soudu v tomto případě vycházejí ze stejných základů jako výše uvedený případ EGEDA proti Administración del Estado. I zde Soudní dvůr zdůrazňuje fakultativnost zavedení výjimky pro osobní rozmnožování, potřebu spravedlivé odměny i nutnost nastolení přirozené rovnováhy mezi právy a zájmy autorů a uživatelů předmětů ochrany. Soudní dvůr nicméně v rámci těchto úvah zdůrazňuje, že vybíraný poplatek nesmí být uplatněn na dodání zařízení jiným než fyzickým osobám. Stanovisko podkládá i svou dřívější judikaturou na toto téma (rozsudek ze dne 5. března 2015, Copydan Båndkopi, C-463/12). Také musí být nastaven nárok na vrácení poplatku a to takovým způsobem, že samotný proces navrácení není nadměrně obtížný a je účinný. Soudní dvůr uvádí, že na základě znění ustanovení italského zákona je poplatek za soukromé rozmnožování hrazen koncovým uživatelem jen z části, přičemž splatný je těmi, kdo za účelem zisku vyrábí nebo dováží předmětná zařízení. Takové ustanovení je tedy v rozporu s judikaturou Soudního dvora, protože zde neexistuje žádné ustanovení, které by ve výsledku výrobce a dovozce od placení poplatku osvobozovalo. Dalším problematickým bodem je fakt, že v rámci již zmíněné vyhlášky ze dne 30. prosince 2009 byly SIAE dány pravomoci ke stanovení subjektivních a objektivních výjimek, a to na základě protokolů přijímaných po dohodě s osobami povinnými platit odměnu. Soudní dvůr ovšem v tomto případě spatřoval rozpor s dodržováním zásady rovného zacházení dle čl. 20 Listiny základních práv Evropské unie. Není tedy možné zavést úpravu spravedlivé odměny, která by ale zaváděla neodůvodněné nerovné zacházení s jednotlivými kategoriemi hospodářských subjektů, a tak je tomu i v tomto konkrétním případě. Přestože se výrobci a dovozci budou nacházet ve srovnatelné situaci, může se stát, že jejich postavení bude odlišné, a to právě na základě toho, zda uzavřeli nebo neuzavřeli se SIAE 109

112 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 smluvní protokol. V neposlední řadě je nutno vzít v potaz, že protože je uzavírání těchto protokolů mezi SIAE a výrobci či dovozci, pouze smluvním ujednáním, není zaručeno, že s nimi bude vždy zacházeno stejně. Tedy i za podmínky, že by ostatní okolnosti byly srovnatelné. V rámci předmětné úpravy je také nedostatečně upraven nárok na vrácení poplatku. Na základě těchto úvah má Soudní dvůr za to, že čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29/ES brání takové vnitrostátní úpravě, jakou je italská právní úprava, která je předmětem řízení. 3. PŘÍNOS AKTUÁLNÍCH ROZHODNUTÍ Jak je z obou výše uvedených rozsudků patrné, je jejich ústředním motivem pojem spravedlivé odměny autorům děl v rámci soukromého rozmnožování díla, jako výjimky z autorského práva. Soudní dvůr těmito rozhodnutími dále rozvádí svou již existující judikaturu ohledně tohoto institutu. V rámci rozhodnutí ve věci C-467/08, Padawan, konstatoval Soudní dvůr nesoulad uplatnění poplatku za soukromé rozmnožování na veškeré typy přístrojů bez rozlišování účelu jejich použití a předmětného textu směrnice 2001/29/ES. Dále se v rozsudku ve věci C-521/11, Amazon.com International Sales, zabýval volností, kterou členské státy mají k vytvoření vnitrostátní úpravy systému výběru této odměny. Protože směrnice samotná nestanovuje žádné bližší podrobnosti, je tato volnost poměrně široká. Je však nutno touto úpravou vždy dosáhnout určitých cílů. Těmi jsou například již zmíněná spravedlnost takového výběru a dosažení spravedlivé odměny, s čímž souvisí to, že takovýto systém musí být úzce spjat s újmou způsobenou soukromým rozmnožováním. Nelze tedy postihnout výběrem odměny i toho, kdo sice dodal zařízení schopné rozmnožovat díla, jejich užití ale s užitím pro osobní rozmnožování prokazatelně nesouviselo, jak rozhodl Soudní dvůr ve věci C-463/12, Copydan Båndkopi. Přestože generální advokát ve svém stanovisku ve věci EGEDA nesouhlasil s argumentací původních žalobců, že financování odměny z titulu výjimky pro soukromé užití prostřednictvím souhrnného státního rozpočtu je v rozporu se zněním směrnice 2001/29/ES, a to z toho důvodu, že podle 110

113 M. Švéda: Spravedlivá odměna za soukromé rozmnožování díla aktuální vývoj... ANOTACE něj je výběrem daně přerušena přímá vazba mezi právnickou osobou a odměnou za soukromé rozmnožování, Soudní dvůr se proti této argumentaci vymezil. Přestože rozsudek ve věci EGEDA v zásadě umožňuje zajišťování spravedlivých odměn prostřednictvím souhrnného státního rozpočtu, neumožňuje to takovým způsobem a za takových podmínek, s jakými k této úpravě přistoupilo Španělsko. Toto rozhodnutí se tedy pravděpodobně promítne i do dalších členských států, které na místo systému poplatků u zařízení schopných rozmnožovat díla (jako je tomu také v České republice), přijaly systém financování odměn ze státního rozpočtu. Těmito zeměmi jsou v rámci Evropské unie Estonsko, Finsko a Norsko. 1 Dle závěru Soudního dvora ve věci Microsoft Mobile, není vhodným způsobem řešení ani systém zvolený v Itálii. Přestože Itálie zvolila pro výběr spravedlivé odměny systém poplatků, jeho provádění svěřila do rukou kolektivního správce. Tento systém je postaven na smluvní volnosti mezi povinnými a kolektivním správcem a může vést k odlišnému zacházení právě na základě jednotlivých smluv. Také v případě, že byl poplatek zaplacen nedůvodně, neshledává Soudní dvůr omezení žádosti o jeho vrácení pouze na koncového uživatele zařízení jako souladné s textem směrnice 2001/29/ES. Toto dílo lze užít v souladu s licenčními podmínkami Creative Commons BY-SA 4.0 International ( 1 Bod č. 48 stanovisko generálního advokáta Macieje Szpunara předneseného dne 19. ledna Věc C-470/

114

115 ANOTACE NEBEZPEČÍ ZÁMĚNY OCHRANNÉ ZNÁMKY NA ČÁSTI ÚZEMÍ EVROPSKÉ UNIE HELENA PULLMANNOVÁ *, JAN ZIBNER ** Soud: Soudní dvůr Evropské unie Věc: C-223/15 Datum: Dostupnost: curia.europa.eu 1. SHRNUTÍ SKUTKOVÉHO STAVU Spor, který se nakonec dostal až před evropskou justici, začal prodejem počítačových zařízení a software na území Německa. Společnost combit Software GmbH 1 založená dle německého práva a podnikající v oblasti informačních technologií (dále jen Společnost combit ) je majitelem slovní ochranné známky combit 2, kterou používá pro označování svých produktů. Tato ochranná známka jí zajišťuje výlučné právo na označení a ochranu před užíváním podobně znějících výrazů, které by vedly k nebezpečí zámě- * ** 1 2 Autorka je studentkou 4. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity a působí jako pomocný vědecký asistent na Katedře občanského práva. Kontaktní je @mail.muni.cz. Autor je studentem 5. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity a diplomantem na Ústavu práva a technologií. Kontaktní je jan.zibner@mail.muni.cz. Combit Software GmbH, IČ DE , se sídlem Untere Laube 30, Konstanz, Německo, zapsaná v obchodním rejstříku Amtsgericht Freiburg pod číslem HRB Společnost combit Software GmbH vlastní několik aktivních slovních ochranných známek combit : německá ochranná známka č zapsaná pro třídy 35, 38, 42; německá ochranná známka č zapsaná pro třídy 9, 16, 38, 42; ochranná známka Evropské unie č zapsaná pro třídu 42; ochranná známka Evropské unie č zapsaná pro třídy 9, 16, 35, 38, 41, 42; mezinárodní ochranná známka č s účinky v Polsku, Rumunsku a Švýcarsku zapsaná pro třídy 9, 35, 37, 38, 41, 42; ochranná známka s účinky v USA č zapsaná pro třídy 35, 38, 42. Informace je volně dostupná v databázích ochranných známek (zde TMview). 113

116 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 ny. Nicméně pár let nazpět se na německém trhu objevily produkty včetně software označené výrazem Commit. Ty však prodávala společnost Commit Business Solutions Ltd. 3 založená dle izraelského práva a podnikající ve stejném odvětví skrze své webové stránky (dále jen Společnost Commit ), která se při své činnosti mimo jiné zaměřovala i na Německo. A právě takovým jednáním došlo podle Společnosti combit k zásahu do jejího výlučného práva, které jí plyne z ochranné známky. 2. ŘÍZENÍ PŘED NÁRODNÍM SOUDEM Společnost combit se v návaznosti na čl. 97 odst. 2 4 Nařízení Rady (ES) č. 207/ ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Společenství (dále jen Nařízení ) obrátila na Landgericht Düsseldorf (zemský soud v Düsseldorfu, Německo) s žalobou proti Společnosti Commit, kterou se primárně domáhala uložení zákazu této společnosti užívat slovního označení Commit pro svůj software na půdě Evropské unie, sekundárně pak na půdě Německa ve vztahu k národní ochranné známce, a to z důvodu vyvolání nebezpečí záměny a porušování výlučných práv plynoucích z vlastnictví ochranné známky. Zemský soud je k posuzování této věci oprávněn dle čl. 95 odst. 1 6 Nařízení. Nicméně přestože byl sekundární požadavek Společnosti combit zemským soudem bez dalšího přijat, 7 ve věci primárního požadavku byla žaloba zamítnuta v tom smyslu, že jí nebylo vyhověno v rozsahu uvedeném žalobcem. Na to Společnost combit reagovala odvo Commit Business Solutions Ltd., se sídlem Rehov Mevaser 20, Tel Aviv-Yafo, Izrael. Nemá-li žalovaný na území některého z členských států ani bydliště ani pobočku, vedou se tato řízení před soudy členského státu, na jehož území má bydliště žalobce, nebo, nemá-li bydliště na území některého členského státu, před soudy členského státu, na jehož území má pobočku. Čl. 97 odst. 2 Nařízení Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Společenství. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [vid ]. Dostupné z: uri=oj:l:2009:07 8:0001:0042:cs:PDF. Předložený spor byl s ohledem na dobu rozhodnou pro skutkový stav věci posuzován Soudním dvorem v kontextu (dnes již novelizovaného) nařízení Rady (ES) č. 207/2009 o ochranné známce Společenství. Novelizační nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/2424 ze dne 16. prosince 2015 se stalo účinným od 23. března Členské státy určí na svém území co nejomezenější počet soudů prvního a druhého stupně (dále jen soudy pro ochranné známky Společenství ) plnící funkce svěřené jim tímto nařízením. Čl. 95 odst. 1 Nařízení o ochranné známce Společenství. Op. cit. 114

117 H. Pullmannová, J. Zibner: Nebezpečí záměny ochranné známky na části území ANOTACE láním u Oberlandesgericht Düsseldorf (vrchní zemský soud v Düsseldorfu, Německo), který měl za to, že užíváním označení Commit může hrozit u průměrného německy mluvícího spotřebitele nebezpečí záměny s ochrannou známkou Evropské unie 8 combit, nikoliv však u spotřebitele mluvícího anglicky. 9 Díky tomu tak nebezpečí záměny hrozí na území německy mluvících členských států, ale na území anglicky mluvících členských států nikoli. A s tím pak vyvstává problém s interpretací čl. 102 odst Nařízení. 3. PŘEDBĚŽNÁ OTÁZKA Z výše uvedených důvodů bylo proto řízení před vrchním zemským soudem přerušeno a Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen Soudní dvůr ) byla předložena k zodpovězení předběžná otázka nastiňující problém konstatování porušení výlučného práva přiznaného ochrannou známkou v případě existence nebezpečí záměny jen v případě části obyvatel Unie, tedy možnost územní limitace vydaného příkazu, který zakazuje pokračování Bod 16. Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (druhého senátu) ze dne 22. září 2016 ve věci C-223/15. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [vid ]. Dostupné z: (dále jen anotované rozhodnutí ). Bod 10. Stanovisko generálního advokáta Macieje Szpunara přednesené dne 25. května 2016 ve věci C-223/15. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [vid ]. Dostupné z: (dále jen Stanovisko ). Označení ochranná známka Evropské unie bylo zavedeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2424 ze dne 16. prosince 2015, kterým bylo nahrazeno dřívější označení ochranná známka Společenství, se kterým pracovalo nařízení Rady (ES) č. 207/2009 o ochranné známce Společenství. Soud zde upozorňuje na gramatické základy a fonetickou podobnost sporných výrazů, kdy říká, že je pojmový rozdíl mezi anglickým slovesem to commit (spáchat) a pojmem combit, který je složen z písmen com odvozených od slova computer (počítač) a z písmen bit představujících zkratku binary digit (binární číslice). Zjistí-li soud pro ochranné známky Společenství, že žalovaný porušil ochrannou známku Společenství nebo že její porušení ze strany žalovaného hrozí, vydá, pokud tu nejsou zvláštní důvody pro to, aby tak nečinil, příkaz, kterým mu zakazuje pokračovat v jednání, které představuje porušení nebo hrozbu porušení ochranné známky Společenství. Přijme rovněž podle vnitrostátních právních předpisů příslušná opatření k zajištění dodržování tohoto zákazu. Čl. 102 odst. 1 Nařízení o ochranné známce Společenství. Op. cit. 115

118 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 jednání, kteréžto je základem konstatování porušení práv k ochranné známce, a zároveň dotčení principu jednotnosti, jak jej zakotvuje čl. 1 odst Nařízení. Krom uvedené byl Soudní dvůr žádán též o specifikaci podmínek pro tento postup. 12 Vznesené otázky se však netýkají podmínek postupu výslovně, a proto nebyla Soudním dvorem tato otázka reflektována, byť na ni pamatuje stanovisko generálního advokáta Macieje Szpunara přednesené dne 25. května Předběžná otázka vrchního zemského soudu, která byla doručena Soudnímu dvoru dne 18. května 2015, zněla: Jaké důsledky má pro posouzení nebezpečí záměny mezi slovní ochrannou známkou Evropské unie a označením, o němž se tvrdí, že porušuje uvedenou ochrannou známku, je- li z hlediska průměrného spotřebitele určité části členských států fonetická podobnost mezi ochrannou známkou a označením neutralizována pojmovým rozdílem, avšak z hlediska průměrného spotřebitele jiných členských států nikoli: a) Je pro posouzení nebezpečí záměny relevantní hledisko jedné či druhé části nebo hledisko fiktivního průměrného spotřebitele všech členských států? b) Je třeba mít za to, že k porušení ochranné známky Evropské unie dochází, či nedochází na celém území Evropské unie, existuje-li nebezpečí záměny jen v určité části tohoto území, nebo je nutno [rozlišovat] mezi jednotlivými členskými státy? 4. ÚVAHY SOUDU Po konstatování oprávněnosti výše nastíněného postupu stran německých soudů Soudní dvůr dospěl ke shodným závěrům uvedeným ve Stanovisku. V prvé řadě Soudní dvůr podotknul, že pokud soud konstatuje, že užíváním označení dochází k nebezpečí záměny s ochrannou známkou Evropské unie jen na určité části území Unie, pak nelze dospět k závěru, že by Ochranná známka Společenství má jednotnou povahu. Má stejné účinky v celém Společenství: může být zapsána, převedena, lze se jí vzdát, být zrušena nebo prohlášena za neplatnou a její užívání může být zakázáno pouze pro území celého Společenství. Tato zásada platí, nestanoví-li toto nařízení jinak. Čl. 1 odst. 2 Nařízení o ochranné známce Společenství. Op. cit. Stanovisko, bod 17. Op. cit. Srovnej Stanovisko, body Op. cit. 116

119 H. Pullmannová, J. Zibner: Nebezpečí záměny ochranné známky na části území ANOTACE výlučné právo plynoucí z ochranné známky nebylo porušeno, 14 což srovnával s podobným postupem v námitkovém řízení dle čl. 8 odst. 1 písm. b) 15 Nařízení. 16 Záhy však dodává, že celoúzemní pravidlo primárně kvantitativního charakteru zachycené v čl. 9 odst. 1 písm. b) 17 Nařízení lze vztáhnout i jen pro dílčí části území za určitých podmínek: je-li vznesena a dokázána žalovaným 18 námitka neexistence nebezpečí záměny na některém území Evropské unie, které je následně z příkazu zakazujícího jednání porušující práva k ochranné známce vyloučeno, čímž podmínka nebezpečí záměny dostává do jisté míry kvalitativní charakter. Dalším krokem pak je vydání příkazu, kterým se zakáže pokračovat v jednání představující porušení nebo hrozbu porušení ochranné známky Evropské unie, tak jak stanovuje čl. 102 odst. 1 Nařízení. Primárně má podle tohoto nařízení soud pro ochranné známky Společenství vydat příkaz vztahující se na celé území Evropské unie, nicméně existují zvláštní důvody, které ač nutno vykládat restriktivně, v tomto případě, kdy vlivem jazykového výkladu hrozba porušení a nebezpečí záměny vzniká jen v části Evropské unie a do funkce určení původu výrobků ochranné známky není zasaženo, je jejich podstata naplněna. 19 A to v tom smyslu, že základním principem práva na výlučné užívání je ochrana specifických zájmů majitele ochranné známky, které spočívají primárně v ekonomických důvodech. V případě zákazu užívání v místech, kde nelze dovozovat existenci nebez Anotované rozhodnutí, bod 25. Op. cit. Na základě námitek majitele starší ochranné známky se přihlášená ochranná známka nezapíše: pokud z důvodu totožnosti nebo podobnosti se starší ochrannou známkou a totožnosti nebo podobnosti výrobků nebo služeb, na které se ochranná známka vztahuje, existuje nebezpečí záměny u veřejnosti na území, na kterém je starší ochranná známka chráněna; nebezpečí záměny zahrnuje i nebezpečí asociace se starší ochrannou známkou. Čl. 8 odst. 1 písm. b) Nařízení o ochranné známce Společenství. Op. cit. Anotované rozhodnutí, bod 26. Op. cit. Z ochranné známky [Evropské unie] vzniká jejímu majiteli výlučné právo. Majitel je oprávněn zakázat všem třetím stranám užívat bez jeho souhlasu v obchodním styku: označení, u něhož z důvodu jeho totožnosti nebo podobnosti s ochrannou známkou Společenství a totožnosti nebo podobnosti výrobků nebo služeb označených ochrannou známkou Společenství a označením existuje nebezpečí záměny u veřejnosti včetně nebezpečí asociace mezi označením a ochrannou známkou. Čl. 9 odst. 1 písm. b) Nařízení o ochranné známce Společenství. Op. cit. Anotované rozhodnutí, bod 32. Op. cit.; Stanovisko, body 33-35, Op. cit. Anotované rozhodnutí, bod 31. Op. cit.; Stanovisko, body 25-26, 30. Op. cit. 117

120 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 pečí záměny s ochrannou známkou ( combit ) užíváním dotčeného označení (pojmu Commit ), by docházelo k jednání nad rámec práva vyplývajícího z ochranné známky Evropské unie, 20 přičemž musí být brány v úvahu veškeré relevantní okolnosti případu. Na ty pak soud reaguje vydáním příkazu stanovujícím účinné, přiměřené a odrazující řešení, které zároveň zabraňuje vzniku překážek právně dovoleného obchodu. Nicméně, přijaté řešení musí být dostatečně účinné (efektivní) s ohledem na specifika trhu výrobků (či služeb) dotčené ochranné známky tak, aby omezení příkazu nezbavilo majitele ochranné známky právní ochrany. 21 V závěru rozhodnutí Soudní dvůr prohlásil nutnost přesného vymezení území v příkazu podle čl. 102 Nařízení, které je dle Stanoviska nutno navíc přesně doložit. 22 Uvedl, že je nutné vždy přesně stanovit, pro jaké území se příkaz, kterým se zakazuje pokračovat v jednání představujícím porušení nebo hrozbu porušení ochranné známky Evropské unie, vztahuje a pro které již nikoliv. Takové vymezení pak musí být co nejpřesnější a nejjasnější, přičemž pouhé označení anglicky mluvící obyvatelstvo nebude pro naplnění této podmínky dostačující. Důvod je zřejmý, předcházení interpretačních problémů a sporů v této věci pro futuro. 23 Své úvahy soud uzavírá konstatováním, kdy příkaz zakazující určité jednání jen pro určitou část Evropské unie není zásahem do principu jednotné povahy ochranné známky Evropské unie, neboť příkaz omezující užívání ochranné známky pouze pro část území se nedotýká práva majitele ochranné známky zakázat veškerá užívání, která by zasahovala do funkcí ochranné známky. 24 Což odpovídá myšlence výjimky z jednotnosti ochranné známky vyjádřené ve Stanovisku. 25 Přičemž vždy je potřeba posouzení veškerých relevantních faktorů daného případu pro konstatování neexistence nebezpečí záměny, tedy nemožnosti zasáhnout do funkcí ochranné známky, a uplatnění zvláštního Stanovisko, body 25 a násl. Op. cit. Stanovisko, body 51, 52. Op. cit. Srovnej Stanovisko, bod 34 ve spojení s bodem 49. Op. cit. Anotované rozhodnutí, bod 34. Op. cit. Anotované rozhodnutí, bod 35. Op. cit.; Stanovisko, body 23, 25, 29. Op. cit. Stanovisko, bod 32. Op. cit. 118

121 H. Pullmannová, J. Zibner: Nebezpečí záměny ochranné známky na části území ANOTACE důvodu pro omezení příkazu zakazujícího dané jednání (hledisko vizuální, fonetické, pojmově kolidujících označení, a to s přihlédnutím k dominantním prvkům těchto označení) ROZHODNUTÍ SOUDU Na základě výše uvedeného soud dospěl k závěru, že Ustanovení čl. 102 odst. 1, čl. 9 odst. 207 písm. b) a čl. 102 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Společenství [dnes Evropské unie] musí být vykládána v tom smyslu, že pokud soud pro ochranné známky Evropské unie rozhodne o tom, že užíváním označení vzniká nebezpečí záměny s ochrannou známkou Evropské unie na jedné části území Evropské unie, přičemž toto nebezpečí na jiné části jejího území nevzniká, musí tento soud konstatovat, že došlo k porušení výlučného práva přiznaného touto ochrannou známkou, a vyslovit příkaz, kterým se uvedené užívání zakazuje na celém území Evropské unie s výjimkou té části jejího území, ve vztahu k níž byla konstatována neexistence nebezpečí záměny. Na první část předběžné otázky tedy Soudní dvůr odpovídá v tom smyslu, že důsledkem rozdílného vnímání podobnosti dvou výrazů v různých částech Unie je pak limitace příkazu zakazujícího užívání na celém území Evropské unie s výjimkou právě té části území, kde k nebezpečí záměny prokazatelně nedochází. S tím souvisí otázka druhá, tedy část a). Pro posouzení nebezpečí záměny je důležité vnímání podobnosti a nebezpečí záměny v dotčených místech Unie, což má pak vliv na specifikaci části území, která bude tvořit výjimku z příkazu. Třetí a poslední část označená b) je zodpovězena tak, že i když v nastíněném případě vzniká nebezpečí záměny pouze na části území Evropské unie, soud musí i přesto konstatovat, že došlo k porušení výlučného práva přiznaného ochrannou známkou Evropské unie jako celku. Samotná diferenciace v existenci či neexistenci nebezpečí záměny na daném území unie se tak promítá až v rámci přijetí reakce na předmětné chování žalovaného, 26 Anotované rozhodnutí, bod 33. Op. cit. 119

122 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 příkazu zakazujícího protiprávní jednání, a nikoli v rovině konstatování porušení, či neporušení práva k ochranné známce Evropské unie. 6. REFLEXE ROZHODNUTÍ Soud se v tomto rozhodnutí opíral o svou bohatou rozhodovací praxi. Samotný případ se podobal již dřívějšímu případu DHL Express France 27, který Soudní dvůr rozhodoval v roce 2011, a v porovnání se kterým Soudní dvůr nyní dostal příležitost upřesnit podmínky vydávání zmíněného příkazu. Upřesnit v tom smyslu, že není nutno vydávat příkaz s jednotnými následky v zásadě pro celé území Evropské unie, jak bylo právě v tomto rozhodnutí stanoveno, s odkazem na jednotnou povahu známky a její celounijní účinky a vůbec funkce jakožto ochranné známky. 28 Naopak je možno využít institutu zvláštních důvodů, které relativizují princip jednotnosti ochranné známky v závažných případech, jako bylo například ve výše uvedené věci: při prokazatelně odlišném vnímání nebezpečí záměny lze diferencovat a dělit území Unie na větší či menší ale vždy odůvodněné části, na které se bude příkaz vztahovat pozitivně ve smyslu přímého zákazu užívání a na které záporně ve smyslu výjimky z aplikace příkazu. Soudní dvůr zde zároveň zdůrazňuje restriktivní výklad a použití zvláštních důvodů a navazuje na výklad tohoto pojmu z rozhodnutí Nokia Corp. proti Joacimu Wärdellovi 29, kde dospěl k závěru, že ani pouhá skutečnost, že nebezpečí pokračování v jednání, jež představuje porušení nebo hrozbu porušení ochranné známky, není zjevné nebo že je jinak pouze ome Zejména body Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (velkého senátu) ze dne 12. dubna 2011 ve věci C-235/09. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [vid ]. Dostupné z: Srovnej bod 75 a násl. Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (velkého senátu) ze dne 23. března 2010 ve spojených věcech C-236/08 až C-238/08. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [vid ]. Dostupné z: CS Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (prvního senátu) ze dne 14. prosince 2006 ve věci C-316/05. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [vid ]. Dostupné z: uri=celex:62005cj0316&from=cs. 120

123 H. Pullmannová, J. Zibner: Nebezpečí záměny ochranné známky na části území ANOTACE zené, ani existence trestních sankcí za takové jednání v národní legislativě nepředstavuje zvláštní důvod. Dále citovaným rozhodnutím je rozhodnutí Irina Nikolajeva proti Multi Protect OÜ 30, kde vyloučil z pojmu zvláštních důvodů i absenci požadavku na vydání příkazu na ukončení jednání představujícího porušení ochranné známky. Co se týče otázky posuzování neexistence nebezpečí záměny také v jiných jazycích Evropské unie, rozhodnutí Soudního dvora ani Stanovisko se k této otázce konkrétněji nevyjadřuje. Z rozhodnutí nevyplývá, že by bylo slovní označení ochranné známky srovnáváno také s jinými jazyky. Z toho důvodu je pak závěr o existenci nebezpečí záměny pouze na území německy mluvících zemích (což není pouze území Německa) dosti zkratkovitý ve vztahu k ostatním dvaadvaceti oficiálním jazykům Evropské unie, v jejichž kontextu zkoumání nebezpečnosti záměry výrazu combit a Commit nejspíš neproběhlo. Pravděpodobně se k tomuto zkoumání nepřistoupilo s ohledem na šíři otázky a nejasnost podmínek postupu, kdy hlavní nejasností bylo uplatnění zásady oficiality, či nikoli. 31 Ve věci posuzování odlišného vnímání dotčených ochranných známek pak Soudní dvůr rozvíjel myšlenky vyjádřené v případu Armacell proti OHIM 32 a Dominio de la Vega proti OHIM 33, kde již byla problematika růz Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (sedmého senátu) ze dne 22. června 2016 ve věci C-280/15. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [vid ]. Dostupné z: uri=celex:62015cj0280&from=cs. Stanovisko, body 36 a 50. Op. cit. Rozhodnutí Soudu prvního stupně (pátého senátu) ze dne 10. října 2006 ve věci T-172/05. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [vid ]. Dostupné z: LEX: 62005TJ0172&from=CS. Následný kasační opravný prostředek zamítnut. Srovnej rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (prvního senátu) ze dne 18. září 2008 ve věci C-516/06 P. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [vid ]. Dostupné z: CS. Rozhodnutí Soudu prvního stupně (sedmého senátu) ze dne 16. září 2009 ve věci T-458/07. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [vid ]. Dostupné z: LEX:62007TJ0458&from=CS. 121

124 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 ného výkladu pojmů zmiňována a kde se operovalo s obyvatelstvem mluvícím daným jazykem ve vztahu k obyvatelstvu v kontextu jednotnosti ochranné známky Evropské unie. 34 K tomu Soudní dvůr využil srovnání s případem Loutfi Management proti AMJ Meatproducts NV a další 35, kde jako faktory při takovém posuzování bral v potaz význam slov v jazyce původním i výslovnost těchto slov, kterážto hlediska mohou být podle Soudního dvora dostatečným rozlišovacím prvkem. Nadto zde Soudní dvůr zdůraznil s odkazem na mnohačetnou judikaturu 36 nutnost globálního výkladu a zohlednění rizik, která v tomto širším kontextu relevantních faktorů mohou vyvstávat. Toto rozhodnutí Soudního dvora představuje rozhodně pozitivní upřesnění, se kterým však bude nutno zacházet velice ostražitě a spíše jeho následky vykládat úzce a pokud možno restriktivně. Takovéto příkazy, které budou dělit části Unie, by i nadále měly být jen skutečnou výjimkou z obecného pravidla jednotného příkazu. Při budoucím neopatrném uchopení ústřední myšlenky rozhodnutí a přehlížení jednotné povahy ochranné známky Evropské unie může totiž soudní praxe v tomto smyslu Následný kasační opravný prostředek zamítnut. Srovnej rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (pátého senátu) ze dne 16. září 2010 ve věci C-459/09 P. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [vid ]. Dostupné z: CS Srovnej rozhodnutí Soudu prvního stupně (pátého senátu) ze dne 10. října 2006 ve věci T-172/05, bod 56 a násl. Op. cit. Srovnej rozhodnutí Soudu prvního stupně (sedmého senátu) ze dne 16. září 2009 ve věci T-458/07, bod 30 a násl. Op. cit. Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (desátého senátu) ze dne 25. června 2015 ve věci C-147/14. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [vid ]. Dostupné z: uri=celex:62014cj0147&from=cs. Srovnej rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (velkého senátu) ze dne 23. března 2010 ve spojených věcech C-236/08 až C-238/08. Op. cit. Srovnej rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (velkého senátu) ze dne 12. dubna 2011 ve věci C-235/09. Op. cit. Myšlenka překlenutí hranic území jednotlivých členských států je vyjádřena i v rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (druhého senátu) ze dne 19. prosince 2012 ve věci C-149/11. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [vid ]. Dostupné z: LEX:62011CJ0149&from=CS. 122

125 H. Pullmannová, J. Zibner: Nebezpečí záměny ochranné známky na části území ANOTACE vést až k teritorializaci a zužování dopadu a výhod tohoto druhu ochranné známky, jejímž hlavním posláním je právě teritorializaci práva duševního vlastnictví na národních úrovních překlenout. Tím by se ve výsledku tato ochranná známky nelišila ničím od ochranných známek národních a celý institut by mohl selhat ve své podstatě. Přičemž samotné omezení příkazu zakazujícího jednání narušující práva k ochranné známce by zároveň nemělo způsobovat neúčinnost přijatého opatření v praxi, zejména s ohledem na specifikace trhu předmětných výrobků a služeb ochranných známkou označených. Tento aspekt rozhodnutí Soudního dvora výslovně neuvádí, nicméně jej lze najít ve Stanovisku k tomuto případu. 37 V návaznosti na toto rozhodnutí se věc vrátila k vrchnímu zemskému soudu v Düsseldorfu, který by měl jako soud pro ochranné známky Evropské unie vydat příkaz požadovaného obsahu. Samotná Společnost Commit již ale v reakci na toto rozhodnutí přepracovala znění svých obchodních podmínek, které v současnosti již odráží závěr rozhodnutí Soudního dvora a reflektuje vztah nabízených produktů označených výrazem Commit vůči Německu a německy mluvícím zákazníkům. 38 Toto dílo lze užít v souladu s licenčními podmínkami Creative Commons BY-SA 4.0 International ( Stanovisko, body Op. cit. Pro obyvatele Německa pak vložena klauzule prohlašující, že společnost neposkytuje žádné služby ani nedoručuje žádné své produkty prezentované pod značkou Commit zákazníkům z Německa, a že žádné z nabídek či možností na oficiálních webových stránkách necílí na německé zákazníky. Plné znění v angličtině dostupné z: com/legal-terms-and-notices/#germany-legal-notice. 123

126

127 ANOTACE PŘEDBĚŽNÉ OPATŘENÍ VE SPORU O PRÁVO BÝT ZAPOMENUT FRANTIŠEK KASL * Soud: Krajský soud v Brně Věc: 70 Co 228/ Datum: SHRNUTÍ SKUTKOVÉHO STAVU Žalobci byli v roce 2007 obžalováni z úvěrového podvodu, přičemž je Krajský soud v Brně po projednání věci zprostil obžaloby. Žalovaný, jako vydavatel zpravodajského deníku, zveřejnil v roce 2007 v tisku i na internetovém portálu zpravodajského deníku zprávu z tohoto soudního řízení, v rámci které uvedl celá jména žalobců a jejich fotografie. Tato zpráva je stále dostupná na internetových stránkách zpravodajského deníku žalovaného a dohledatelná pomocí internetových vyhledávačů. Žalobci se se zprávou údajně seznámili až počátkem roku 2015 a neúspěšně žádali žalovaného o její odstranění. 2. ŘÍZENÍ PŘED PRVNÍM STUPNĚM Žalobci následně podali u soudu prvního stupně žalobu na ochranu osobnosti ve vztahu k předmětné zprávě na internetové stránce zpravodajského deníku žalovaného. Domáhali se, aby se žalovaný zdržel zveřejňování daného článku, všech osobních fotografií i odkazů na jména žalobců, a to jak na internetovém portálu, tak v tisku. Ve shodném rozsahu navrhli předběžné opatření. Soud prvního stupně návrh na nařízení předběžného * Autor je prezenčním doktorským studentem na Ústavu práva a technologií Právnické fakulty Masarykovy univerzity. Kontaktní je frantisek.kasl@mail.muni.cz. 125

128 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 opatření zamítl napadeným usnesením, v jehož odůvodnění zejména uvedl, že žalobci nedoložili, že by požádali o odstranění z vyhledávání (v souladu s rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie ze dne ve věci Google Spain a Google, sp. zn. C-131/12 1 ) a že s ohledem na časový odstup osmi let od zveřejnění článku nelze shledat naléhavou potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků řízení. Dále také uvedl, že zdržovací nárok ve vztahu k zveřejňování všech osobních fotografií žalobců a všech odkazů na jejich jména na internetovém portálu zpravodajského deníku žalovaného by bylo, bez ohledu na výše zmíněné, nutno shledat za naprosto nepřiměřený, jelikož by žalovanému znemožnil poskytovat i takové informace, které nejsou způsobilé zasáhnout do osobnostních práv žalobců. 3. ODVOLÁNÍ Odvolací soud se zabýval odvoláním žalobců, kteří namítli, že smyslem předběžného opatření je ochrana toho, kdo o něj žádá a že existují výjimky k zásadě nepřípustnosti předběžného opatření, kterým by bylo dosaženo téhož, čehož lze dosáhnout rozhodnutím ve věci samé. Dále tvrdili, že podnikli kroky vůči internetovým vyhledávačům, ale bylo jim sděleno, že to technicky není možné. Obsah zmíněného rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie jim nebyl znám a internetových vyhledávačů, které na článek odkazují, je dle jejich vyjádření spousta. 4. ÚVAHY SOUDU Odvolací soud nejprve analyzoval smysl předběžného opatření na základě judikatury Ústavního soudu 2 a došel k závěru, že se jedná o zatímní úpravu poměrů účastníků, kterou není prejudikován konečný výsledek sporu, avšak zajišťuje se jím, aby konečné rozhodnutí mohlo mít vůbec reálný význam Tento rozsudek Soudního dvora Evropské unie byl podrobně anotován v dřívějším čísle. Viz MÍŠEK, Jakub. Vyhledávač jako správce osobních údajů. Revue pro právo a technologie [online] roč. 5, č. 9 (2014) [cit ]. Dostupné z: article/view/5025/pdf. Např. nález ÚS ze dne , sp. zn. II. ÚS 221/98, případně nález ÚS ze dne , sp. zn. IV. ÚS 189/01. Odůvodnění anotovaného usnesení. 126

129 F. Kasl: Předběžné opatření ve sporu o právo být zapomenut ANOTACE Ochrana jím má být poskytnuta v rámci ústavních pravidel (čl. 90 Ústavy ČR) oběma stranám sporu, intenzita ochrany toho, proti komu předběžné opatření směřuje, však nesmí prakticky znemožnit ochranu oprávněných zájmů navrhovatele. 4 Soud následně zdůraznil, že respektuje, že otázky vlivu faktoru času a změny poměrů mohou být z hlediska úrovně ochrany práva na soukromí při kolizi se svobodou projevu a právem na informace velmi relevantní a v důsledku těchto okolností se může stát neoprávněným zásahem do osobnostních práv i zveřejnění či další zpřístupňování údajů, které původně byly či mohly být zveřejněny oprávněně. 5 V této souvislosti vyzdvihl vliv výše zmíněného rozhodnutí Soudního dvora ve věci Google Spain a Google, jakož i starší zahraniční soudní praxe. 6 Současně však akcentoval, že žalobci uplatněný návrh na nařízení předběžného opatření je pro dané účely nepřípadným prostředkem právní ochrany. Zdůraznil, že je nutno rozlišovat mezi nároky zdržovacími, v rámci kterých se lze domáhat upuštění od neoprávněných zásahů do práva na ochranu osobnosti a nároky odstraňovacími, v rámci kterých se lze domáhat odstranění následků těchto zásahů. 7 Pro úspěšné uplatnění zdržovacího nároku je předpokladem skutečnost, že dochází k pokračování v protiprávních zásazích, případně je dána reálná hrozba opakování těchto zásahů v budoucnu. 8 Nelze jej tedy užít jako reakci na již uskutečněný zásah do osobnostních práv nemající pokračování. V daném případě, kdy ke zveřejnění informací o žalobcích došlo pouze v roce 2007, avšak tyto již jednou zveřejněné informace jsou nadále veřejně přístupné, nepřichází v úvahu uplatnění nároku zdržovacího, nýbrž nároku odstraňovacího. Odstraňovací nárok byl ostatně uplatněn ve zmíněné věci Google Spain a Google, kde bylo stanoveno, že provozovatel internetového vyhledávače musí Soud při tomto závěru zřejmě vycházel z nálezu ÚS ze dne , sp. zn. III. ÚS 394/01. Odůvodnění anotovaného usnesení. Např. rozhodnutí Oberlandesgericht Frankfurt am Main ze dne , sp. zn. 6 U 171/85, či rozhodnutí Court of Appeal of California, Fourth District ve věci Melvin v. Reid (1931), sp. zn. 112 Cal.App Odůvodnění anotovaného usnesení. Odůvodnění anotovaného usnesení. 127

130 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 vymazat ze zobrazeného seznamu výsledků odkazy na webové stránky obsahující předmětné neoprávněné informace. Soud se také zabýval možností uplatnění výjimky ze zásady, že předběžným opatřením nelze dosáhnout toho, čeho lze dosáhnout rozhodnutím ve věci samé. Na jednu stranu připustil, že v oblasti ochrany osobnosti bývá přípustnost takovéto výjimky dovozována, 9 avšak v daném případě neshledal její uplatnění za opodstatněné. Potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků je vždy zapotřebí hodnotit objektivně. V daném případě vzhledem k zhruba osmiletému období mezi zveřejněním informací a návrhem na nařízení předběžného opatření, po kterou byly veřejně přístupné prostřednictvím internetové sítě, není zatímní potřeba objektivně dána. Soud konečně potvrdil závěr soudu prvního stupně o nepřípustnosti předběžného opatření ve formě paušálního zákazu zveřejňování všech fotografií a odkazů na jména žalobců žalovaným, jelikož se jedná o rozpor s principem proporcionality ROZHODNUTÍ SOUDU Soud s ohledem na výše zmíněné shledal odvolání za zcela nedůvodné a rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření usnesením potvrdil. Zároveň dospěl k závěru, že soud prvního stupně pochybil, pokud o nákladech řízení ve vztahu k návrhu na nařízení předběžného opatření rozhodl již v napadeném usnesení o jeho zamítnutí, jelikož je o těchto nákladech nutno ve smyslu 145 ve spojení s 151 odst. 1 o. s. ř. rozhodnout až v rozhodnutí ve věci samé. Nad rámec odvolání se soud vyjádřil k jiným možnostem právní ochrany žalobců. S opakovaným odkazem na rozhodnutí Soudního dvora ve věci Google Spain a Google zdůraznil, že v systému komplementární ochrany osobnosti lze vedle postupu proti provozovateli zdrojové stránky též zvolit postup proti provozovatelům internetových vyhledávačů. Nadto lze v souladu s veřejně dostupnými informacemi 11 využít též stížnosti k Úřadu pro ochranu osobních údajů. Ačkoliv těmito postupy nedojde k odstranění 9 10 Např. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne , sp. zn. 24 C 61/2007. Např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne , sp. zn. 3 Co 16/

131 F. Kasl: Předběžné opatření ve sporu o právo být zapomenut ANOTACE předmětných informací ze zdrojové stránky, je všeobecně známou skutečností, kterou potvrdil i Soudní dvůr ve zmíněném rozhodnutí, že internetové vyhledávače hrají rozhodující roli v šíření informací, jelikož je zpřístupňují těm uživatelům, kteří by je jinak vůbec nenalezli. 6. KOMENTÁŘ Anotované usnesení nabízí několik dílčích závěrů, které jsou hodné hlubší analýzy. Soud se předně zabýval funkcí návrhu na nařízení předběžného opatření v kontextu ochrany osobnosti, a to především významu a posouzení časového hlediska naléhavé potřeby zatímní úpravy poměrů stran sporu. V této souvislosti zdůraznil, že potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků je nutno hodnotit objektivně, což vztáhl i na hodnocení časové prodlevy mezi zveřejněním předmětné zprávy a jejím napadením předběžným opatřením. Specifikem případu bylo, že zpráva byla zveřejněna řadu let před návrhem na předběžné opatření, a to tehdy v souladu s právními předpisy, její obsah se však plynutím času a změnou poměrů stal bez přičinění žalovaného poškozujícím žalobce, což lze přičítat především její stále dostupnosti skrze webový portál žalovaného. Soud vzhledem k výrazné časové prodlevě dospěl k závěru, že dlouhodobá dostupnost pomocí internetové sítě objektivně vylučuje naléhavost zatímní úpravy poměrů. Zde je na místě připomenout případ Mosley v News Group Newspapers Ltd, 12 kde soud odmítl předběžné opatření obdobné povahy vůči jednomu zpravodajskému deníku s odkazem na reálné limity soudní ochrany soukromí v digitálním prostředí v situaci, kdy je zpráva masově šířena internetem a distribuována dalšími subjekty. V anotovaném usnesení soud naopak dovozuje limitu soudní ochrany soukromí v internetovém prostředí v situaci, kdy je zpráva po dlouhou dobu dostupná, jelikož naléhavost jejího odstranění nelze za takových okolností bez dalšího dovodit Viz např. Doporučení Úřadu pro ochranu osobních údajů a Sdružení pro internetový rozvoj k právu být zapomenut v rámci internetových vyhledávačů. [online] [cit ]. Dostupné z: id_org=200144&id_dokumenty=12185 O případu bylo referováno na Blogu Ústavu práva a technologií Právnické fakulty MU, viz POLČÁK, Radim, Rozhodnutí o předběžném opatření Mosley [online] [cit ]. Dostupné z 129

132 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 V této trvalé dostupnosti lze shledávat jeden z významných aspektů, kterým se vyznačují informace šířené pomocí internetové sítě. Jak však soud sám v usnesení připomíná, tato dostupnost je v praktické rovině umožněna především skrze internetové vyhledávače, jelikož to byla právě snadná dohledatelnost zprávy pomocí jmen žalobců, která ji činí předmětem daného sporu. Odkazování soudu na rozhodnutí Soudního dvora ve věci Google Spain a Google je proto více než vhodné, jelikož se jedná o typově obdobný případ, kdy je škodlivost zveřejněné zprávy zásadně závislá na její indexaci a zobrazování v rámci vyhledávání pomocí internetových vyhledávačů v souvislosti s vyhledáváním údajů identifikujícím žalobce. Soud prvního i druhého stupně žalobce upozornil na možnost postupu přímo proti internetovým vyhledávačům, k čemuž žalobci v odvolání namítli, že jich je spousta. Je sice pravdou, že v českém internetovém prostředí lze nalézt řadu internetových vyhledávačů, při pohledu na jejich statistický význam lze však celkem záhy dospět k závěru, že v podstatě jedinými relevantními jsou vyhledávače Google a Seznam. 13 Google nabízí jednotný formulář, 14 podporu v podobě odpovědí na časté dotazy, 15 i průběžně aktualizované statistiky úspěšnosti žádostí. 16 Z těch je zřejmé, že téměř polovina žádostí je společností zamítnuta, přičemž dostupné údaje osvětlující hlavní důvody zamítnutí nemají valnou výpovědní hodnotu. 17 Tyto údaje byly nadto zveřejněny až v návaznosti na výzvu volající po větší transparentnosti rozhodovacího procesu, 18 která i přes výše zmíněné stále nedosahuje optima. Seznam pak v současné době dle dohledatelných údajů Viz např. aktuální statistiky nástroje měření návštěvnosti TOPlist [cit ]. Dostupné z: Viz Nápověda Právní oznámení. Žádost o odstranění z vyhledávání na základě evropských předpisů o ochraně údajů [cit ]. Dostupné z: legal/contact/lr_eudpa?product=websearch&hl=cs Viz Google Transparency Report. Časté dotazy [cit ]. Dostupné z: how_evaluate Viz Google Transparency Report. Žádosti o odstranění obsahu z vyhledávání na základě předpisů EU o ochraně soukromí. Celkový počet žádostí o odstranění webových adres [cit ]. Dostupné z: 130

133 F. Kasl: Předběžné opatření ve sporu o právo být zapomenut ANOTACE neposkytuje žádnou podporu uživatelům, kteří by o tento postup měli zájem. Ti jsou tedy ve vztahu k němu odkázáni na zaslání písemné žádosti na adresu sídla společnosti Seznam cz, a.s., přičemž je zcela neprůhledné, jakým způsobem společnost s takovouto žádostí naloží. V případě problematického postupu ze strany provozovatelů vyhledávačů je na místě zvažovat námitku k Úřadu pro ochranu osobních údajů v souladu s Doporučením Úřadu pro ochranu osobních údajů, 19 které bylo též zmíněné v předmětném usnesení. Popsaným postupem však nelze efektivně reagovat na nedávno zveřejněné informace, jelikož proces vyřizování námitky ze strany úřadu nemá časové limity srovnatelné s řízením o návrhu na nařízení předběžného opatření. Za těchto okolností je tedy otevřenou otázkou, zda doporučené postupy soudu vyjádřené v anotovaném usnesení skutečně nabízejí efektivní složky systému komplementární ochrany osobnosti i pro případy, kdy je zpráva nově zveřejněna, a zda je na místě, aby soud v rámci posouzení takových případů zohledňoval, zda byly tyto složky využity. V případě, že by soudy při posuzování případů týkajících se práva být zapomenut kladly důraz na uplatnění těchto postupů, je totiž na místě polemika o samotném smyslu práva být zapomenut v prostředí internetové sítě. Soud se v daném případě s návrhem vypořádal především na základě jeho procesních nedostatků, kdy zdůraznil ustálenou praxi civilního procesu ohledně principu, že vydání předběžného opatření brání skutečnost, že se navrhovatel domáhá obsahově totožného rozhodnutí s rozhodnutím ve Dostupný přehled relevantních faktorů se totiž vztahuje pouze k časovému období od do , ale především obsahuje dvojí záznam vztahující se k České republice s odlišnými údaji. Viz dokument Q3 2015: Common material factors involved in a decision not to delist a page [cit ]. Dostupný z: q/google_eu_privacy_data_nov2015.pdf Viz např. Open Letter to Google From 80 Internet Scholars: Release RTBF Compliance Data [online] [cit ]. Dostupný z: xl4m74d8z Doporučení Úřadu pro ochranu osobních údajů a Sdružení pro internetový rozvoj k právu být zapomenut v rámci internetových vyhledávačů. [online] [cit ]. Dostupné z: 131

134 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 věci samé. 20 Přitom však také neopomněl upozornit na nutnost odlišení situací, kdy je na místě uplatnění zdržovacího a kdy odstraňovacího nároku. V tomto ohledu usnesení navázalo na již dlouhodobě etablované závěry právní teorie. 21 Toto dílo lze užít v souladu s licenčními podmínkami Creative Commons BY-SA 4.0 International ( Viz publikované rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 7 Co 1834/95, v ústavněprávní rovině pak např. usnesení Ústavního soudu ze dne , sp. zn. IV.ÚS 611/14. Blíže z pohledu právní teorie viz např. KNAP, Karel a kol. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, a.s., Str

135 ANOTACE JE HYPERTEXTOVÝ ODKAZ NA NEOPRÁVNĚNĚ ZVEŘEJNĚNÉ DÍLO UŽITÍM AUTORSKÉHO DÍLA? VERONIKA ŽOLNERČÍKOVÁ * Soud: Soudní dvůr Evropské unie Datum: Věc: C-160/15 Dostupnost: curia.europa.eu 1. PRÁVNÍ VĚTA Článek 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti musí být vykládán v tom smyslu, že za účelem posouzení, zda umístění hypertextových odkazů na internetové stránce na chráněná díla, která jsou volně dostupná na jiné internetové stránce bez souhlasu nositele autorského práva, představuje sdělování veřejnosti ve smyslu tohoto ustanovení, je třeba určit, zda byly tyto odkazy poskytnuty nikoli za účelem dosažení zisku osobou, která nevěděla nebo nemohla rozumně vědět o protiprávní povaze zveřejnění těchto děl na této jiné internetové stránce, nebo zda naopak byly poskytnuty za účelem dosažení zisku, v kterémžto případě musí být taková znalost presumována. 2. PODSTATA SPORU Rozsudek soudního dvora ve věci C-160/15 je rozhodnutím o předběžné otázce podané Nejvyšším soudem Nizozemska (Hoge Raad der Nederlan- * Autorka je studentkou Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Kontaktní je v.zolnercikova@gmail.com. 133

136 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 den) dne Předběžná otázka byla položena v rámci sporu mezi GS Media BV (dále jen GS Media ), vydavatelem nizozemského internetového periodika GeenStijl.nl a společnostmi Sanoma Media Netherlands BV, Playboy Enterprises International Inc. a paní Brittou Geertruidou Dekker (dále jen Sanoma a další ). Mediální společnost Sanoma Media Netherlands BV vydává nizozemskou verzi časopisu Playboy, pro jehož prosincové číslo roku 2011 byla nafocena moderátorka Britt Geertruida Dekker. Tyto fotografie však byly ještě před datem vydání časopisu umístěny na internetové úložiště Filefactory.com. Redakce GeenStijl obdržela v říjnu 2011 anonymní zprávu obsahující hypertextový odkaz na elektronický soubor s fotografiemi na stránkách Filefactory. Tento odkaz pak zveřejnila v článku na svých stránkách, společně s částí jedné fotografie paní Dekker. Hypertextový odkaz na fotografie stránka GeenStijl neodstranila ani přes opakované výzvy ze strany Sanoma a dalších. Sanoma a další následně žalovaly společnost GS Media pro porušení autorského práva C. Hermèse, autora fotografií. 3. ŘÍZENÍ PŘED NÁRODNÍM SOUDEM Amsterdamský soud (Rechtbank Amsterdam) žalobě pro porušení autorských práv z větší části vyhověl, avšak odvolací soud v Amsterodamu (Gerechtshof Amsterdam) rozsudek zrušil. Odvolací soud rozhodl, že umístěním odkazu nemohlo dojít k porušení autorského práva, neboť fotografie byly již dříve zveřejněny na jiné stránce. Zároveň stanovil, že se GS Media dopustila protiprávního jednání zpřístupněním ilegálního obsahu (fotografií umístěných bez souhlasu autora). GS Media podala proti tomuto rozhodnutí kasační prostředek k soudu další instance. Nejvyšší soud Nizozemska přerušil řízení o daném sporu a předložil Soudnímu dvoru Evropské Unie (dále jen SDEU ) předběžnou otázku týkající se výkladu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 o harmonizaci ně- 134

137 V. Žolnerčíková: Je hypertextový odkaz na neoprávněně zveřejněné dílo... ANOTACE kterých aspektů autorského práva 1 sdělování autorského díla veřejnosti 2. (dále jen Směrnice ), který upravuje 4. PŘEDBĚŽNÁ OTÁZKA Překládající soud, Nejvyšší soud Nizozemska, má za to, že nelze jednoznačně dovodit, zda umístění hypertextového odkazu zakládá sdělování veřejnosti ve smyslu předchozích rozhodnutí SDEU, pokud bylo dílo předtím zveřejněno bez souhlasu majitele práv 3. Předkládající soud považuje za důležité ověřit, zda dotčený zásah umožňuje oslovit novou veřejnost 4. Rovněž zdůrazňuje potřebu zohlednit, zda je provozovatel, umísťující hypertextový odkaz na úložiště, schopný ověřit, zda nositel práv poskytl souhlas s umístěním díla 5. Proto položil SDEU následující otázky: 1) a) Jedná se o,sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, pokud jiná osoba než nositel autorského práva pomocí hypertextového odkazu na internetové stránce, kterou provozuje, odkáže na internetovou stránku provozovanou třetí osobou, obecně přístupnou uživatelům internetu, na které bylo dílo zpřístupněno bez souhlasu nositele práva? b) Má na odpověď na předchozí otázku vliv, zda bylo dílo dříve zpřístupněno veřejnosti jiným způsobem se souhlasem nositele práva? c) Je v této souvislosti relevantní, zda osoba umisťující hypertextový odkaz věděla nebo musela vědět o nedostatku svolení majitele autorského práva s umístěním díla na internetovou stránku třetí osoby uvedenou v první otázce písm. a) a popřípadě o okolnosti, že dílo nebylo ani předtím zpřístupněno veřejnosti se souhlasem majitele autorského práva jiným způsobem? Směrnice Evropského parlamentu a rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti. In: EUR-Lex [online]. Úřední věstník Evropské unie [cit ]. Dostupné z: Přičemž sdílením díla veřejnosti rozumíme jeden ze způsobů užití autorského díla. Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 8. září 2016 ve věci C-160/15. In: Curia Europa [online]. Úřad pro publikace [cit ]. Dostupné z: Bod 21 Více k pojmu nová veřejnost v rozsudku ve věci Svensson. Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 8. září 2016 ve věci C-160/15. In: Curia Europa [online]. Úřad pro publikace [cit ]. Dostupné z: Bod

138 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 2) a) Pokud je třeba na první otázku písm. a) odpovědět záporně, jedná se v tomto případě přesto o sdělování veřejnosti nebo může se jednat o takové sdělování, pokud internetovou stránku, na kterou hypertextový odkaz odkazuje, a tudíž i dílo, může obecně dohledat veřejnost, kterou představují uživatelé internetu, byť nesnadno, takže použití hypertextového odkazu značnou měrou usnadňuje dohledání díla? b) Má pro odpověď na druhou otázku písm. a) význam, zda osoba umisťující hypertextový odkaz věděla nebo musela vědět o skutečnosti, že internetovou stránku, na kterou hypertextový odkaz odkazuje, nemůže veřejnost, kterou představují uživatelé internetu, snadno nalézt? 3) Existují jiné skutečnosti, které je třeba zohlednit při odpovědi na otázku, zda se jedná o sdělování veřejnosti, je-li na internetové stránce umístěn hypertextový odkaz umožňující přístup k dílu, které předtím bylo veřejnosti sděleno bez svolení nositele autorského práva? 5. ÚVAHY SOUDU Podstatou všech otázek položených soudu je, zda výše uvedené jednání lze chápat jako sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 Směrnice. SDEU již dříve stanovil ve svých rozhodnutích, zejména v rozsudcích C-466/12 Svensson a další (dále jen Svensson ) 6 a C-348/13 BestWater International 7, co chápe pod pojmem sdělování veřejnosti 8, který není upřesněn ve Směrnici samotné. Pokud bylo dílo již jednou zveřejněno v síti internet, aby mohlo být další šíření díla kvalifikováno jako sdělování veřejnosti, musí být sděleno technologií odlišnou od té, která byla již použita, nebo nové veřejnosti, kterou nositelé autorského práva nezohlednili ve svém souhlasu Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 13. února 2014 ve věci C-466/12. In: Curia Europa [online]. Úřad pro publikace [cit ]. Dostupné z: &mode=lst&dir=&occ=first&part=1&cid= Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 21. října 2014 ve věci C-348/13. In: EUR-Lex [online]. Úřad pro publikace. Sdělováním veřejnosti rozumíme vědomý akt zpřístupňování chráněného díla veřejnosti, přičemž veřejností ve smyslu judikatury SDEU rozumíme blíže neurčitý (vysoký) počet potenciálních adresátů díla. 136

139 V. Žolnerčíková: Je hypertextový odkaz na neoprávněně zveřejněné dílo... ANOTACE Obě dvě výše zmíněná rozhodnutí se shodují v názoru, že pod pojem sdělování veřejnosti v zásadě nespadá umístění hypertextového odkazu 10. V případě GS Media je však potřebné zvážit, zda hraje roli, že dílo, na které je odkazováno, nebylo ještě volně zpřístupněno se svolením nositele autorského práva. Soud rovněž uvedl nutnost zohlednit skutečnost, že poskytnutí hypertextového odkazu stránkou GeenStijl značnou měrou usnadňuje dohledání díla. 11 Proto se soud uchýlil k provedení individuálního posouzení, zda dané jednání spadá pod sdělování veřejnosti. Soud ve svém uvážení, jak vykládat předmětné ustanovení Směrnice, zohlednil zejména to, že byla přijata s účelem vytvořit prostor větší právní jistoty a poskytnout vysokou úroveň ochrany duševního vlastnictví 12. Toho je však třeba docílit za současného zajištění rovnováhy s čl. 11 Listiny základních práv Evropské Unie 13, který zaručuje svobodu projevu a informací 14. Je třeba vzít v potaz, že pokud by se všechny odkazy na díla v síti internet považovaly za sdělování veřejnosti, šlo by o silné omezení svobod dané čl. 11 Listiny. Pro jednotlivce umisťující odkazy by rovněž bylo obtížné ověřit, zda ke zveřejnění díla byl udělen souhlas autora. Proto soud rozhodl, že rozliší úroveň odpovědnosti autorů hypertextových odkazů na díla protiprávně umístěná v síti internet podle toho, zda byl odkaz umístěn za účelem získání zisku či nikoliv Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 8. září 2016 ve věci C-160/15. In: Curia Europa [online]. Úřad pro publikace [cit ]. Dostupné z: Body 37, 42 Tamtéž. Body 41, 43 Tamtéž. Body 25, 26 Tamtéž. Bod 3 Směrnice Evropského parlamentu a rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti. In: EUR-Lex [online]. Úřední věstník Evropské unie [cit ]. Dostupné z: Čl. 31 Listina základních práv Evropské unie 2012/C 326/02 ze dne 26. října In: EUR-Lex [online]. Úřední věstník Evropské unie [cit ]. Dostupné z: 137

140 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ ZÁVĚR SOUDU SDEU stanovil, že o sdělování veřejnosti se nebude jednat v případě neexistence nové veřejnosti, jak bylo dříve rozhodnuto v případu Svensson 15. Nicméně neexistence nové veřejnosti bude mít na posouzení vliv jedině tehdy, bylo-li dílo prvně volně zpřístupněno se souhlasem nositele autorského práva. Pokud bude dílo zveřejněno osobou, která věděla nebo vědět mohla že použitý hypertextový odkaz zpřístupňuje dílo zveřejněné protiprávně, je třeba mít za to, že poskytnutí takového odkazu představuje sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 Směrnice 16, nehledě na to, že nedošlo ke zpřístupnění veřejnosti nové. Vědomost o protiprávním charakteru zveřejnění díla, na nějž je odkazováno, bude presumována u osob, které umísťují na svou stránku odkaz za účelem získání zisku. Od autorů umístění takového odkazu je třeba očekávat, že přijmou nezbytná opatření za účelem zjištění, zda dílo, na nějž je odkazováno, není zveřejněno protiprávně. Obdobně se bude postupovat i v případě, kdy odkaz umožňuje obejít omezující opatření, která brání k přístupu k chráněnému dílu a umožňuje jej jenom např. předplatitelům. Pokud je odkaz umístěn osobou, která svým konáním nesleduje dosažení zisku, pak tato skutečnost musí být zohledněna při posuzování, zda se jedná o sdělování veřejnosti, či nikoliv. Je třeba vzít v potaz okolnost, že tato osoba neví a ani rozumně nemůže vědět, zda bylo dílo zveřejněno s patřičným svolením 17. V takovém případě se předpokládá, že si dotčená osoba není vědoma povahy svého jednání a nepředjímá jeho následky Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 13. února 2014 ve věci C-466/12. In: Curia Europa [online]. Úřad pro publikace [cit ]. Dostupné z: &mode=lst&dir=&occ=first&part=1&cid= Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 8. září 2016 ve věci C-160/15. In: Curia Europa [online]. Úřad pro publikace [cit ]. Dostupné z: Bod 49 Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 8. září 2016 ve věci C-160/15. In: Curia Europa [online]. Úřad pro publikace [cit ]. Dostupné z: Bod

141 V. Žolnerčíková: Je hypertextový odkaz na neoprávněně zveřejněné dílo... ANOTACE Jelikož společnost GS Media nepochybně provozuje internetový portál GeenStijl za účelem dosažení zisku a zároveň je nesporné, že si musela být vědoma protiprávní povahy elektronického souboru s fotografiemi, na nějž ve svém článku odkazovala, představuje umístění takového odkazu sdělování veřejnosti. 18 Není tak třeba se dále zabývat otázkou, zda odkazem na server Filefactory, a tedy zjednodušením dohledání chráněného díla, zpřístupnila dílo veřejnosti nové. 7. DOPAD ROZHODNUTÍ Rozhodnutí ve věci GS Media vs. Sanoma bylo napjatě očekáváno, neboť lze předpokládat jeho dalekosáhlé důsledky pro právní praxi. SDEU se opakovaně zabýval otázkou, co spadá pod užití díla v rámci sítě internet, konkrétně jaké jednání je třeba vnímat jako sdílení veřejnosti ve smyslu článku 3 Směrnice. Jak bylo uvedeno výše, článek 3 neobsahuje přesnou definici sdílení veřejnosti, a tak národní soudy vyhledávají pomoc s jeho výkladem prostřednictvím předběžných otázek položených SDEU. Tento trend nelze považovat za žádoucí, protože nekoresponduje s principem právní jistoty. Přitom přijetí Směrnice bylo mimo jiné odůvodněno právě záměrem posílit princip právní jistoty pomocí harmonizace některých aspektů autorského práva napříč státy Unie. Rozpor mohla zapříčinit omezená schopnost zákonodárce předjímat vývoj rychle se rozvíjejícího technologického odvětví a souvisejících potřeb trhu. Nedostatky přijaté úpravy částečně kompenzuje její flexibilita. Široce definované pojmy umožňují, aby pod ně byly zařazeny i takové způsoby užití děl, se kterými zákonodárce ve svém záměru nepočítal. Proto je ale současná právní praxe zcela odkázána na výklad SDEU. Rozhodnutí ve věci GS Media si kladlo za úkol princip právní jistoty posílit, především detailnějším rozpracováním konceptu odkazování na chráněné dílo prostřednictvím hypertextového odkazu, jímž je v minulosti SDEU zabýval v případě Svensson. GS Media odpovídá na některé z otázek, 18 Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 8. září 2016 ve věci C-160/15. In: Curia Europa [online]. Úřad pro publikace [cit ]. Dostupné z: Bod

142 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 které si právní teorie i praxe kladla po vydání zmíněného rozhodnutí. Zároveň ale podněcuje zcela nové otázky. Zásadním problémem dosavadní judikatury bylo, že se zabývala pouze odkazováním na dílo zveřejněné se souhlasem autora. Rozsudek Svensson stanovil, že aby byl odkaz klasifikován jako sdílení díla, musí být určen veřejnosti, kterou nositelé autorského práva nebrali v potaz při udílení svolení k prvotnímu sdělení veřejnosti. 19 Podle dikce rozhodnutí ve věci Svensson je novou veřejností veškerá veřejnost, kterou autor nebral v potaz při udělení souhlasu. Jak ale posoudit veřejnost, která má přístup k neoprávněně zpřístupněnému dílu? Lze předpokládat, že musí být vždy veřejností novou, neboť s ní autor při udělení souhlasu nepočítal. 20 Pak by ovšem veškeré odkazování na protiprávně zveřejněná díla představovalo sdílení veřejnosti. Poněkud překvapivě generální advokát SDEU 21 zabývající se případem GS Media, Melchior Wathelet, dospěl k opačnému závěru, tedy že odkazování na dílo protiprávně umístěné v síti internet není sdílením díla veřejnosti. A to z toho důvodu, že není splněna jedna z kumulativních podmínek stanovená v rozsudku Svensson, tedy sdílení veřejnosti nové. Zdůvodňuje to také tím, že možnost umísťovat odkazy je jedna ze základních funkcí internetu, která umožňuje přístup k informacím a jako taková by neměla být ohrožena 22. SDEU na problém reagoval odlišně, a to vytvořením dalších, výše rozebraných kritérií. Nové rozhodnutí za sdílení nepovažuje, pokud je na dílo 1) odkazováno bez účelu získání zisku a 2) osoba nevěděla a vědět nemohla, že autor neudělil souhlas se zveřejněním díla. Odkazy na pro Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 13. února 2014 ve věci C-466/12. In: Curia Europa [online]. Úřad pro publikace [cit ]. Dostupné z: &mode=lst&dir=&occ=first&part=1&cid= Bod 24 BELLAN, Alberto. Compared to Svensson, GS Media is not that bad after all. In: The IPKat [online] [cit ] Dostupné z: Úkolem generálního advokáta je předložit nestranný a nezávislý návrh rozhodnutí soudu ve věci. Stanovisko generálního advokáta Melchiora Watheleta ze dne ve věci C-160/15. In: EUR-Lex [online]. Úřad pro publikace [cit ]. Dostupné z: 140

143 V. Žolnerčíková: Je hypertextový odkaz na neoprávněně zveřejněné dílo... ANOTACE tiprávně zveřejněná díla tak nejsou automaticky sdílením veřejnosti, a rozhodnutí ve věci GS Media se tímto liberálním posouzením výrazně odklání od rozhodnutí ve věci Svensson. Říjnový rozsudek je tak třeba chápat nejenom jako doplnění stávajícího výkladu, ale i jako jeho změnu. Pro srovnání, česká právní teorie dosud považovala kritérium zisku za irelevantní. Podle autorského zákona 23 je každé veřejné šíření díla užitím díla a to bez ohledu na to, zda se jedná o užití za účelem dosažení zisku či nikoliv. 24 Jelikož Směrnice výslovně zakazuje členským státům garantovat vyšší standard ochrany autorských práv 25, bude třeba budoucí výklad přizpůsobit zmíněnému rozhodnutí. Podle současného výkladu by totiž chránila i ty autory, jejichž díla byla sdílena veřejnosti osobami, které nesledovaly dosažení zisku. Rozhodnutí GS Media překvapuje tím, jak daleko nad rámec prostého výkladu práva se SDEU uchýlil. Lze očekávat, že vedlejším efektem vytvoření zcela nových kritérií pro posouzení užití díla dle čl. 3 Směrnice bude zároveň i rozpolcenost výkladu v členských státech. SDEU se sice pokusil odklonit od problematického a kritizovaného kritéria nové veřejnosti, nicméně kritéria vědomosti a zisku rovněž nelze považovat za výkladově jednoznačná. Mezi problémy, které toto rozhodnutí přináší, tak patří absence definice nových kritérií a jejich založení na spíše subjektivních než objektivních pojmech. Zároveň rozhodnutí nevyřešilo některé ze stávajících problémů. Nejpalčivějším je stále chybějící definice nové veřejnosti. S tím souvisí i otázka položená Nejvyšším soudem Nizozemska, kterou SDEU zanechal bez odpovědi, a to, zda je relevantní, pokud hypertextový odkaz usnadňuje nalezení protiprávně zveřejněného obsahu. S největší pravděpodobností vyvstane otázka znovu při řešení jiného sporu, a SDEU na ni tak dříve či později bude muset odpovědět Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). TELEC, Ivo; TŮMA, Pavel. Autorský zákon. Komentář. Praha: C.H. Beck, Str , A znovu to potvrdil SDEU v rozhodnutí ve věci Svensson. 141

144 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 Pro ty, kdož zastávají názor, že hypertextový odkaz na dílo by neměl být způsobem užití díla, protože nedochází k přenosu díla samotného, představuje rozhodnutí špatnou zprávu. Tuto interpretaci soud převzal ze svých předchozích rozhodnutí, nijak kriticky s ní nepracuje a není pravděpodobné, že by došlo k přehodnocení přístupu k této problematice. Rozhodnutí ve věci GS Media poskytuje silnější ochranu nositelům autorských práv. Pokud se jejich dílo ocitlo v síti internet bez jejich souhlasu, dříve mohli pouze apelovat na poskytovatele tohoto obsahu (provozovatele webové služby, popřípadě majitele serveru, kde služba ukládá svůj obsah), aby ho odstranil. Nyní mají v rukou nástroj i proti těm, kdo neoprávněně umístěný obsah dále šíří. Pokud osoba zveřejňující tento obsah nestáhne ani po upozornění autorem, že byl umístěn bez jeho souhlasu, nelze dále uplatnit kritérium nevědomosti. Nositel autorského práva tak může uplatnit svůj nárok nejenom vůči tomu, kdo dílo zveřejňuje, ale také vůči těm, kdo ho dále šíří. Podrobnější zhodnocení dopadu rozsudku GS Media bude možné provést teprve s odstupem, až se ukáže, jak národní soudy přistupují k definicím určujících kritérií vědomosti a zisku. Teprve jejich výklad upřesní, jaká jednání představují sdílení veřejnosti. Při přijetí příliš úzkých definic nemusí mít rozhodnutí významný dopad, příliš široké definice by zase mohly vést k nežádoucímu ochromení sdílení informací v síti internet. Někde mezi těmito krajními možnostmi se ale nachází potenciální možnost zabránit šíření autorských děl, zejména hudebních a audiovizuálních, na stránkách shromažďujících odkazy a umožňující přehrávání děl zveřejněných bez souhlasu nositelů práv. Pokud existuje v rámci EU rozhodnutí, které může změnit vnímání legálnosti takových hypertextových odkazů, je to právě rozsudek ve věci GS Media. Toto dílo lze užít v souladu s licenčními podmínkami Creative Commons BY-SA 4.0 International ( 142

145 RECENZE DONÁT, J., TOMÍŠEK, J. PRÁVO V SÍTI. PRŮVODCE PRÁVEM NA INTERNETU FRANTIŠEK KASL * DONÁT, J., TOMÍŠEK, J. Právo v síti. Průvodce právem na internetu. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2016, 350 str., ISBN: V létě letošního roku vyšla publikace Josefa Donáta a Jana Tomíška, praktikujících odborníků na oblast ochrany osobních údajů, jejímž proklamovaným cílem je přiblížení základních aspektů občanského soužití v prostředí internetu široké veřejnosti, a to z pohledu běžného uživatele. Autoři tak reagují na nedávné i očekávané změny v právní úpravě týkající se této problematiky a snaží se poskytnout široký ucelený přehled hlavních aspektů jednání a dění na internetu. Je na místě uvítat tuto příručku, která se svým přístupem vymyká většině dostupných odborných publikací z oblasti ochrany osobních údajů, jelikož je zaměřena na zpřístupnění obecného přehledu a praktických rad odborné, ale i laické veřejnosti. Tato forma osvěty širší veřejnosti je značně potřebná, jelikož i samotnými autory je v závěru knihy zdůrazněno, že základní zásada, že práva náleží bdělým, je platná i v prostředí internetu. Čtenář by si po jejím přečtení, namísto pocitu nejistoty a bezmoci, při svém počínání v internetovém prostředí měl být schopen na jednu stranu uvědomit rizika spojená s pohybem v tomto virtuálním prostoru a na druhou stranu možnosti, které má k dispozici, aby jim čelil. Kniha je tematicky rozdělena do čtyř kapitol, přičemž každá kapitola sleduje strukturu obecného úvodu následovaného nejprve technicky zamě- * Autor je prezenčním doktorským studentem na Ústavu práva a technologií Právnické fakulty Masarykovy univerzity. Kontaktní je frantisek.kasl@mail.muni.cz. 143

146 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 řeným rozborem a poté též zasazením do právního kontextu. Krátká shrnutí na konci kapitol pak poskytují přehledný obsah dané kapitoly. Tento systematický přístup, spojený s na poměry právní publikace příjemně čtivým textem, umožňuje čtenáři snadný vstup do popisované problematiky a rychlou orientaci při potřebě řešení konkrétního problému. Nejen laický čtenář dozajista ocení četné příklady a vzorové situace, kterými je text protkán a díky kterým si může lépe uvědomit roli různých technických či právních instrumentů, ale též reálnou dimenzi řady popisovaných technických rizik či problematických situací, ve kterých se osoba v prostředí internetu může ocitnout. V tomto ohledu lze publikaci označit i za vhodný doplňkový studijní materiál pro vstup do oblasti práva informačních technologií a souvisejících právních oborů. Praktickou rovinu má též soubor vzorových dokumentů a podání, které mohou některým čtenářům usnadnit postup při obraně jejich práv a na které je vhodně odkazováno i v textu popisujícím příslušné situace. První kapitola slouží jako úvod do ochrany soukromí na internetu. Autoři se hned na začátek snaží čtenáři osvětlit, proč je na místě této problematice věnovat pozornost. Osobní údaje jsou přirovnány k měně, kterou je v prostředí internetu placeno za zdánlivě bezplatné služby, a na případu Maxe Schremse proti společnosti Facebook je upozorněno na některá rizika, kterých bychom si měli být vědomi při používání sociálních sítí. Technicky zaměřená část kapitoly hlouběji popisuje, co si představit pod profilováním uživatelů pro marketingové účely a jakou roli při tom hrají tzv. cookies a další údaje sloužící k identifikaci uživatele. Čtenářům jsou také obratem nabídnuty některé snadno dostupné cesty k omezení těchto metod sledování a profilování. Tato forma představení určitého varovného aspektu přítomnosti na internetu a obratem navazující nasměrování či rada ohledně možného řešení je přítomna skrze celou publikaci a lze ji hodnotit jako přehlednou a přínosnou především pro čtenáře, kteří hledají příručku pro řešení praktických situací. Krátká zmínka je věnována také současnému rozmachu chytrých zařízení, tzv. internetu věcí, a to především v souvislosti s často zmiňovanými riziky pro soukromí a identitu uživatelů. Zdůrazněn je trend kombinace údajů z různých zařízení a jejich sdílení s třetími 144

147 F. Kasl: Donát, J., Tomíšek, J.: Právo v síti. Průvodce právem na internetu RECENZE subjekty, jako jsou např. pojišťovny, za účelem dosažení lepších služeb či smluvních podmínek. Autoři na závěr části představují specifika biometrických údajů, usnadnění, která nabízí jejich plošné užívání, ale také rizika spojená s jejich nezměnitelností. V právně orientovaném segmentu je autory stručně představeno pojetí práva na soukromí jako komplexu dílčích práv, která se v prostředí internetu projevují především v možnosti kontrolovat dostupné informace o vlastní osobě. Po přehledu základních relevantních právních předpisů je čtenář seznámen s principem zákonného důvodu svolení ke zveřejnění osobních údajů a dalšími důvody, které umožňují zveřejnění i bez souhlasu subjektu údajů. Výklad je doplněn příklady situací, což napomáhá čtenáři v orientaci. Nutnost vyvažování práva na soukromí s jinými základními právy, jako je právo na svobodu projevu či právo veřejnosti na přístup k informacím, je vyložena na příkladech několika obecně známých soudních sporů z českého prostředí. Značná pozornost je věnována postupu při uplatnění občanskoprávních nároků na ochranu osobnosti. Čtenář je upozorněn na význam předžalobní výzvy, funkci předběžného opatření i na časté nedostatky žalob, které vedou k jejich neúspěchu. Odkazy na vzory podání nacházející se v závěru publikace pak umožňují lepší orientaci v popisovaném postupu. Na výklad týkající se práva na soukromí navazuje představení právní úpravy ochrany osobních údajů. Po seznámení se se základními právními pojmy je čtenáři nabídnut přehled právních základů zpracování osobních údajů. Nejsou opomenuty ani základní principy nakládání s osobními údaji a další instituty, které tvoří nezbytné jádro pro pochopení této právní úpravy. V rámci výkladu je bohatě zohledňována relevantní judikatura a je také přihlédnuto k nadcházející úpravě ve formě Obecného nařízení o ochraně osobních údajů, která přinese řadu nových institutů, práv a povinností. Prostředí internetu není vázáno státními hranicemi, a proto je vysoce relevantní problematika předávání osobních údajů do zahraničí a její dramatický vývoj v posledních letech. Čtenáři jsou srozumitelně objasněna základní práva subjektu údajů, jako je např. právo být zapomenut, zdůrazněné Soudním dvorem ve věci Google Spain. Vyložena je i kontrolní činnost Úřadu pro ochranu osobních údajů a její nedostatky, soubor relevantních 145

148 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 správních deliktů a přestupků i rozšíření možností vymáhání práv z ochrany osobních údajů v budoucím režimu Obecného nařízení. Značně relevantní je také téma digitální pozůstalosti, ve kterém autoři objasňují omezení příkazů v závěti ve vztahu k online službám, vyjmutí osobních údajů zesnulé osoby z režimu ochranné zákonné úpravy i řadu nedostatků právní úpravy, které jsou dnes jen částečně kompenzovány technickými postupy poskytovatelů online služeb. První kapitola byla podobně jako celá kniha dominována právním pohledem na předmětnou problematiku, to je však ve světle názvu publikace zcela na místě. Ve struktuře kapitoly se projevuje záměr autorů poskytnout široký přehled o velkém počtu dílčích aspektů internetového prostředí, čímž dochází k určité segmentaci dílčích témat, která na sebe ne vždy zcela plynule navazují. Přesto si publikace zachovává pevnou nosnou strukturu hlavních oblastí dílčích kapitol a čtenářsky přívětivou formu podání jak technické, tak právní problematiky. V druhé kapitole se autoři věnují zábavě online a významu duševního vlastnictví. Úvodem je čtenář krátce seznámen s nedávným vývojem distribuce zábavy; od CD a DVD přes datová úložiště a peer-to-peer sítě po služby jako je itunes. Rozebrány jsou základní formy vytváření digitálního obsahu na internetu, jakou roli při této tvůrčí činnosti hraje zpracování cizího autorského díla a jaká tomu klade autorské právo omezení. Technická část začíná odlišením různých typů internetových odkazů, ozřejměním principů fungování peer-to-peer sítí a zdůvodněním jejich vysoké rizikovosti. Čtenář se dozví, na jaké bázi funguje placený přístup k digitálnímu obsahu, co se skrývá pod zkratkou DRM, či jak se projevuje geoblocking. Posledním technickým tématem je software, z čeho se skládá, jak vzniká, jaký je rozdíl mezi zdrojovým a strojovým kódem a co znamená pojem reverzní inženýrství. Část právní se opět věnuje značně rozsáhlé problematice, tentokrát autorskému právu. Nejprve jsou systematicky vyloženy základní pojmy a instituty, poté jsou odlišeny osobnostní a majetková práva autora. Autoři následně popsanou právní úpravu vztahují na prostředí internetu a zaměřují se na posouzení různých běžných online činností z pohledu autorských práv 146

149 F. Kasl: Donát, J., Tomíšek, J.: Právo v síti. Průvodce právem na internetu RECENZE a jejich narušování. Čtenář se tak dozví o rozsahu výjimek z autorských práv, o rozdílném přístupu ke kvalifikaci stahování autorskoprávně chráněného obsahu z internetu v německém a českém právu, či o právních rizicích spojených s využíváním peer-to-peer sítí. Na základě představené judikatury Soudního dvora i českého Nejvyššího soudu jsou načrtnuty současné hranice mezi autorskoprávně přípustným a nepřípustným jednáním. Formě příručky pro běžného uživatele je pak v této části nejblíže popis práv a povinností spotřebitele při nákupu digitálního obsahu. Za zmínku stojí, že autoři neopomněli zdůraznit problematické oblasti, jako je např. sdílení účtu a nakoupeného obsahu mezi více uživateli či nevyjasněná otázka přechodu oprávnění z licence na dědice. Zvýšená pozornost je věnována podmínkám tvorby vlastního online obsahu, přičemž je nutné ocenit snahu autorů o podrobnější rozbor funkce a významu veřejných licencí, s jejichž existencí je na místě širokou veřejnost trvale seznamovat. Nadto je čtenáři poskytnut stručný přehled dalších forem licencí, včetně řady příkladů jejich uplatnění. Z autorskoprávního hlediska je specifická situace počítačových programů a autoři tato specifika neopomněli zmínit. Srozumitelnou formou je vysvětlen rozdíl mezi proprietárním software a open source software i význam veřejných licencí pro open source software. Závěr této části se věnuje právním nástrojům ochrany autorskoprávních nároků a civilněprávním i veřejnoprávním sankcím hrozícím za porušení autorských práv. Tato kapitola má za cíl vytvořit určitý základní přehled funkcí a rozsahu autorskoprávní ochrany v prostředí internetu, na základě kterého si čtenář snáze zhodnotí, při jakých činnostech dochází k porušení jakých práv, jaké jsou účelné a adekvátní metody obrany a jaké postihy v případě porušení hrozí. Třetí kapitola se věnuje internetovým službám a nakupování na internetu. Úvod kapitoly se opět snaží nastínit kontury dílčích témat, která jsou následně řešena v technické či právní části. Zmíněna jsou tedy specifika nákupu online, projevující se v úpravě kupní smlouvy na dálku, v potřebě zvýšené důvěry při elektronických transakcích i v důsledcích anonymity internetu pro soukromoprávní jednání. 147

150 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 Hlavním tématem technické části je fungování elektronického podpisu, datové schránky a dalších technických řešení zajištujících důvěru při elektronické komunikaci. Čtenáři je také nabídnut praktický návod na založení a používání datové schránky. Druhým technickým tématem je objasnění fungování nákupu v internetovém obchodě či na internetové aukci a specifika různých způsobů doručení a platby. Nebyly opomenuty ani internetové služby, kde je zdůrazněna častá přítomnost obchodního modelu bezplatnosti, která je kompenzována zpracováváním osobních údajů, důležitost pečlivé volby poskytovatele i některá rizika specifická pro služby poskytované na dálku pomocí internetové sítě. Právní část je na rozdíl od předchozích částí knihy napsána náročnější formou právního výkladu, jelikož se autoři poměrně detailně věnují elektronickému právnímu jednání a změnám, které přineslo nařízení eidas účinné od letošního léta. Na jejich obranu je však nutno vyzdvihnout použití řady příkladů aplikace vykládaných právních institutů, což dává čtenáři možnost lepšího pochopení a jejich vztažení na životní situace, ve kterých se může vyskytnout. V části týkající se datových schránek je čtenář varován před určitými aspekty jejich užívání, jako je např. fikce doručení či závazek k jejímu povinnému užívání pro daňová přiznání. Tématem kapitoly jsou internetové služby a nakupování na internetu, není tudíž opomenuta jejich právní úprava a úprava ochrany spotřebitele. Nabídnut je užitečný průřez spotřebitelským právem, který, i přes menší stylistickou toleranci k laickým čtenářům, za pomoci příkladů dobře osvětluje tuto právní problematiku. Za praktické lze označit především přehledné seznámení s možnými postupy pro řešení spotřebitelských sporů jak na národní, tak na evropské úrovni. V poslední tematické kapitole se autoři věnují jednomu z nejpalčivějších témat ve vztahu k online prostředí, a to je bezpečnost na internetu. Hned v úvodu výstižně vztahují lehkovážnost řady uživatelů ohledně internetových hrozeb k odlišnosti pocitu nebezpečí při pohybu v nebezpečném prostředí fyzického a virtuálního světa. Nezvykle rozsáhlá technická část je zaměřena na řadu velmi aktuálních a významných rizik pohybu na internetu, která jsou čtenáři vysvětlena přívětivou formou, za pomoci vzorových příkladů nebo skutečných situací. Po 148

151 F. Kasl: Donát, J., Tomíšek, J.: Právo v síti. Průvodce právem na internetu RECENZE výkladu pojmů jako je malware, trojský kůň, ransomware, keylogger a další, se čtenář seznámí s hlavními lákadly a nebezpečími webových stránek s rizikovým obsahem, se specifickými riziky vztahujícím se k chytrým telefonům nebo s principy, na kterých jsou založeny podvodné y a sociální inženýrství. Zvýšená pozornost je věnována nedostatečnému zabezpečení uživatelských účtů a systémů před únikem dat, krádežemi identity či neoprávněnými přístupy k finančním prostředkům, ale také bezpečnostním politikám zaměstnavatelů a jejich slabým článkům: zaměstnancům. Na tuto poměrně temnou část navazuje důsledný přehled možností obrany běžného uživatele proti většině ze zmíněných rizik, který dobře vystihuje autory definované zlaté pravidlo internetu; nic není zadarmo, je tedy nutno dbát obezřetnosti před podezřelým obsahem. Podrobněji jsou rozebrány některé dílčí složky, jako je vhodný přístup k zabezpečení internetové komunikace, benefity a limity šifrování, pravidla pro bezpečné heslo, účelnost vícestupňového ověřování identity nebo základy obezřetného zacházení s platebními prostředky online. Výklad právní úpravy kybernetické kriminality je zahájen seznámením čtenáře s Budapešťskou úmluvou Rady Evropy o počítačové kriminalitě z roku 2001, popisem skutkových podstat tzv. ryzích počítačových trestných činů a příklady trestné činnosti v kontextu rizik zmíněných v předchozí části. Následně je pozornost věnována narušení soukromí a důvěrnosti komunikace, krádežím identity, internetovým podvodům na bázi sociálního inženýrství a problematice kyberstalkingu a kyberšikany. Příručka přístupným jazykem seznamuje čtenáře s širokým okruhem dílčích témat souvisejících s přítomností a jednáním na internetu. Vzhledem k důrazu na právní aspekty výkladu lze dovodit cílení spíše na právně vzdělanou, či vzdělávající se, veřejnost, které může posloužit jako souborný přehled právní úpravy popisované problematiky. Je na místě ocenit i zohlednění nejnovějšího vývoje evropského práva ochrany osobních údajů i judikatury Soudního dvora v této oblasti. Pro zbylou veřejnost lze v knize shledávat základní vodítko pro rozumnou míru vědomého jednání v prostředí internetu a orientaci v právních nástrojích, které jim jsou k dis- 149

152 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 pozici v případě potřeby. Vzorové dokumenty i časté odkazy na relevantní zdroje a služby pak jen dále zvyšují její praktické využití. Toto dílo lze užít v souladu s licenčními podmínkami Creative Commons BY-SA 4.0 International ( 150

153 TÉMA INTERNETOVÝ ODKAZ JAKO UŽITÍ DÍLA MARTIN BARTOŇ * ABSTRAKT Článek se zabývá právním režimem internetových odkazů, a to především z pohledu práva autora na užití autorského díla, a snaží se nalézt odpověď na otázku, zda umístění internetového odkazu spadá pod výlučné právo autora užít dílo. Za tímto účelem zkoumá institut sdělování díla veřejnosti, shrnuje současnou rozhodovací praxi a na základě syntézy těchto poznatků se pokouší formulovat odpověď na výše uvedenou otázku. Stav de lege lata podrobuje kritice a článek formuluje i některé názory de lege ferenda. Článek vychází z úspěšně obhájené diplomové práce na Právnické fakultě Masarykovy univerzity. KLÍČOVÁ SLOVA autorské právo, užití díla, internetový odkaz, Svensson, BestWater, C More, GS Media, sdělování díla veřejnosti, zpřístupňování díla, nová veřejnost ABSTRACT This paper deals with legal aspects of hyperlinks concerning the copyright law and trying to find an answer to the question, if hyperlink placement is covered by the author s exclusive right to use the works. Concerning this purpose the thesis analyzes the communication of the work to the public right, summarizes decision making praxis and tries to answer the question based on the synthesis of the findings. De lege lata status is a subject of a critical analysis and the thesis * Autor je absolventem Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, kde se v rámci svého studia zaměřoval primárně na právo informačních technologií, především potom na autorské právo v prostředí internetu. V současné době působí v advokátní kanceláři ROWAN LEGAL na pozici advokátního koncipienta, ve které se i nadále zabývá právem ICT, autorským právem a právem na ochranu osobních údajů. Kontaktní je mart.barton@gmail.com. 151

154 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 also formulates some of de lege ferenda opinions. This paper is based on thesis successfully defended on Faculty of Law, Masaryk University. KEYWORDS copyright, use of work, hyperlink, Svensson, BestWater, C More, GS Media, communication to the public, making available, new public 1. ÚVOD Článek se zabývá právní povahou internetového odkazu a jeho podřazením pod instituty užití díla tak, jak jsou upraveny v zákoně č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen AutZ ), především pak pod institut sdělování díla veřejnosti. Jsou to právě internetové odkazy, které nám umožňují efektivně prozkoumávat WWW prostředí a se kterými se v tomto prostředí uživatelé konstantně setkávají. Kdykoliv je zaslán ve zprávě odkaz na odborný článek, sdíleno prostřednictvím sociálních sítí video na serveru YouTube, či na blog umístěn odkaz na stažení nejnovějšího dílu seriálu, je vytvořeno spojení mezi cílovým autorským dílem a uživatelem. Čím dál častěji zní otázka, zda právě umísťováním internetového odkazu nezasahují uživatelé do výlučných práv autorů a zda by tito neměli mít možnost udělovat svolení k odkazování na jejich autorská díla zveřejněná na internetu. Na aktuálnost celé problematiky poukazuje mimo jiné relativně nedávná judikatura jak Nejvyššího soudu ČR, tak i Soudního dvora Evropské unie (dále také jako SDEU ). Článek si dává za cíl odpovědět otázku, zda internetový odkaz na autorské dílo je užitím takového díla, a v případě kladné odpovědi na tuto otázku potom vymezit, za jakých podmínek a pod které z majetkových práv autora tento způsob užití díla spadá a jaký má na zodpovězení těchto otázek vliv forma zveřejněného internetového odkazu. Rozdělíme-li článek do dvou pomyslných částí, potom v první části se zabývá především uvedením do problematiky a stručným popisem relevantních právních pramenů a především rozhodovací praxe. Popisuje prostředí sítě internet, WWW a internetové odkazy včetně rozboru jejich typologie 152

155 M. Bartoň: Internetový odkaz jako užití díla TÉMA a projevů. Následně se zabývá autorskoprávním institutem užití díla, a to především užitím ve formě sdělení díla veřejnosti, právními prameny a obsahem tohoto výlučného majetkového práva autora. V závěru první části jsou pak shrnuty skutkové stavy a závěry relevantních soudních rozhodnutí. V druhé části článek podrobuje rozhodovací praxi soudů kritické analýze a na základě syntézy všech výše uvedených informací se pokouší nalézt odpověď na otázku, zda internetový odkaz je či není sdělováním díla veřejnosti a pokud ano, za jakých podmínek. Tento závěr potom autor článku diskutuje v rámci úvah de lege ferenda, kde nejen upozorňuje na některé důsledky výsledku podřazení internetového odkazu pod sdělování díla veřejnosti, ale na základě získaných poznatků předkládá vlastní návrh úpravy právního režimu internetových odkazů, jenž si klade za ambice poskytnout vhodnější vyvážení oprávněných zájmů autora v prostředí internetu a zájem na zachování svobody internetu a odkazování. Jak bylo uvedeno výše, obsah tohoto článku je stále materií relativně novou a neprobádanou, a proto na některé otázky prozatím stále neexistují jasné odpovědi. Problematika internetových odkazů se tak v současné době stále aktivně formuje a jasné odpovědi často stále nenachází ani značná část odborné veřejnosti. Tento článek vznikl zpracováním a zkrácením úspěšně obhájené diplomové práce autora na Právnické fakultě Masarykovy univerzity na téma Odkaz jako užití díla. V rámci tohoto článku byly zároveň zohledněny závěry vyplývající z rozhodnutí SDEU ve věci GS Media. 2. VÝKLAD K PROBLEMATICE INTERNETOVÝCH ODKAZŮ A PRÁVA AUTORA DÍLO UŽÍT 2.1 INTERNET, TYPOLOGIE INTERNETOVÝCH ODKAZŮ INTERNET A WORLD WIDE WEB Chceme-li se bavit o internetových odkazech a jejich právní povaze, měli bychom nejdříve nastínit, v jakém prostředí a jakým způsobem vůbec internetové odkazy fungují. Princip fungování internetové sítě je neskutečně 153

156 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 obsáhlou materií a následující kapitola tak poskytuje základní vhled nezbytný pro další výklad obsažený v tomto článku. 1 Pojmem internet je rozuměna rozsáhlá počítačová síť spojující navzájem koncové uživatele (hostitele). Pojem počítačová síť v současné době přestává dostávat svému významu, protože koncovými přístroji již zdaleka nejsou výlučně počítače. Internetovou sítí jsou propojeny i další elektronické přístroje jako mobilní telefony, tablety, herní konzole apod. souhrnně pak koncová zařízení. Všechny výše uvedené přístroje jsou připojeny k internetu prostřednictvím poskytovatelů internetových služeb, kde spolu komunikují, a to za pomoci protokolů řídících odesílání a přijímání dat. 2 Co si však běžný uživatel představí pod pojmem internet, je internetové prostředí s názvem World Wide Web (v textu také WWW ). Právě toto prostředí dramaticky změnilo tvář internetové sítě a počátkem 90. let minulého století upoutalo k internetu zraky široké veřejnosti. Klientské programy (prohlížeče) pomocí protokolů (nejčastěji potom protokolu HTTP HyperText Transfer Protocol) komunikují s programy serverů a zprostředkovávají uživateli požadovaný výstup tedy webovou stránku. 3 Každá internetová stránka se skládá z objektů, jimiž mohou být HTML dokumenty, obrázky, videa apod., přičemž umístění webpage stejně jako každého jejího objektu lokalizuje URL adresa (Uniform Resource Locator). Většina webových stránek se tak skládá ze základního HTML souboru a několika referenčních objektů pokud tedy stránka obsahuje text a čtyři obrázky, potom se na stránce nachází šest objektů, přičemž HTML odkaz na každý z těchto objektů odkazuje pomocí URL adresy Pro hlubší pochopení problematiky fungování počítačových sítí, prostředí WWW a komunikace v internetu srov. např. SHINDER, Debra Littlejohn. Počítačové sítě: nepostradatelná příručka k pochopení síťové teorie, implementace a vnitřních funkcí [sic]. Praha: SoftPress, Či KUROSE, James F., ROSS, Keith W. Počítačové sítě. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2014, s. 72 an. Nejčastěji pak pomocí protokolu TCP/IP. Srov. KUROSE, James F., ROSS, Keith W. 2014, op. cit., s Či SHINDER, Debra Littlejohn. 2003, op. cit., s. 326 an. K pojmu http dále SHINDER, Debra Littlejohn. 2003, op. cit., s KUROSE, ROSS. 2014, op. cit., s

157 M. Bartoň: Internetový odkaz jako užití díla TÉMA INTERNETOVÝ ODKAZ Internetový odkaz (nebo také link, hyperlink) je jedním z hlavních prvků umožňujících efektivní fungování webových stránek. Možnost uživatelů jednoduchým kliknutím surfovat vlnami internetu a přecházet mezi jednotlivými webovými stránkami definuje toto prostředí a dělá ho uživatelsky přitažlivým. Jak trefně poznamenává ve své knize Čermák, [ ] Hyperlinking je základní a podle mnohých nejdůležitější vlastností sítě WWW, bez níž by ztratila svojí přitažlivost a s určitou nadsázkou bychom ji pak mohli přirovnávat k pomalé a nekvalitní televizi. 5, či o něco více poeticky Strowel a Hanley: Hyperlinks are, in a way, the threads with which the Web is spun. 6 Hyperlink můžeme definovat jako vztah mezi dvěma anchor (kotvami, objekty), nazývanými jako head a tail, kdy tyto objekty jsou identifikovány svou URL adresou. 7 V případě, že je aktivován hyperlink (a to jak uživatelem, tak automaticky), dojde za pomoci příkazu jazyku HTML k volání URL cílového objektu (tail). Dle způsobu, jakým dojde k aktivaci linku, kam ve struktuře webové stránky link míří a jakým způsobem dojde k přenosu, rozeznáváme několik druhů linků. Pokud v případě využití aktivace odkazu dojde k přesměrování uživatele na jinou stránku, a to buď se současným opuštěním stránky původní a zobrazením stránky nové, či otevřením nového okna s novou stránkou, pak se bavíme o poskytování odkazu 8. Jestliže však aktivací odkazu dojde k přenosu cizího objektu (webové stránky, audiovizuálního díla, aj.) bez nutného vytvoření trvalé rozmnoženiny takového díla (dochází tedy k jeho zobrazení na stránkách odlišných od zdroje), pak mluvíme o využívání odkazu neboli inliningu ČERMÁK, Jiří. Internet a autorské právo. Praha: Linde, 2001, s. 60. STROWEL Alain, HANLEY Vicky. Secondary liability for copyright infringement with regard to hyperlinks. In: STROWEL, Alain (ed.). Peer-to-peer file sharing and secondary liability in copyright law. Northampton, MA: Edward Elgar, 2009, s. 71. Hyperlinks. The World Wide Web Consortium (W3C) [online]. [cit ]. ČERMÁK, 2001, op. cit., s. 60. Ibidem, s. 63 an. 155

158 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 K poskytování odkazu dochází primárně pomocí dvou druhů linků, a to simple linku a deep linku 10 (či tzv. prostým odkazováním). Simple link odkazuje na hlavní webpage websitu (tzv. Homepage) a URL takového odkazu tvoří většinou pouhé označení protokolu a domény označující příslušný server (tedy v našem případě bude simple linkem 11 V případě, že uživatel tento odkaz aktivuje, dojde k otevření nové stránky (ať už v okně novém, či namísto původní stránky) a uživatel se již dále nepohybuje na stránce původní. V případě deep linku se uživatel po aktivaci odkazu přesunuje stejným způsobem jako u simple linku, nicméně není přesměrován na homepage webové stránky, nýbrž je přesměrován na specifická místa ve struktuře websitu. V tomto případě potom URL odkazu obsahuje mimo protokolu a domény zároveň i specifické umístění webpage či objektu ( V případě aktivace deep linku nemusí dojít pouze k přesměrování na jinou webpage, nýbrž může dojít např. k zobrazení jednotlivého obrázku či přehrání hudebního díla. Pro další výklad v tomto článku je pro oba druhy poskytování odkazu používán souhrnně pojem prostý odkaz. Jak bylo naznačeno výše, webová stránka se skládá z HTML dokumentu a objektů na ní zobrazených, přičemž jednotlivé objekty jsou na webovou stránku vloženy zpravidla pomocí HTML kódu. Zatímco objekt může být na stránku vložen jejím tvůrcem přímo z úložiště, nad jehož obsahem má tvůrce kontrolu, je zároveň možné pomocí HTML kódu na stránce prezentovat obsah stránky jiné. Tohoto včlenění objektu je dosaženo za pomoci využívání odkazu (či také inlining). 12 Aktivací odkazu v této podobě (přičemž tento odkaz může být aktivován automaticky při načtení stránky) tak dochází k přenosu a zobrazení objektu z jiné stránky na stránce původní, a to bez nutnosti opuštění této stránky a bez vytvoření její trvalé rozmnoženiny. 13 Při využívání odkazu vznikají rozmnoženiny dočasné za účelem technické Ibidem, s. 60. K výkladu ohledně simple/surface linků dále srov. STROWEL, HANLEY. 2009, op. cit., s. 72 an. ČERMÁK, 2001, op. cit., s. 66. Srov. STROWEL, HANLEY, 2009, op cit., s

159 M. Bartoň: Internetový odkaz jako užití díla TÉMA ho umožnění a zrychlení přístupu k odkazovaným objektům. Toto odkazování probíhá povětšinou automaticky a mimo vůli uživatele, přičemž ten nemusí ani poznat, že se zobrazované objekty nenacházejí na serverech právě navštívené webové stránky. Tyto rozmnoženiny tak vznikají na základě zákonné výjimky dovozené judikaturou SDEU 14 a zakotvené v právních řádech 15 a jejich tvorbou v případě odkazů nedochází k neoprávněnému užití autorského díla. Právě tímto způsobem fungují embedded a framed linky. Embedovaný link se od framed linku liší tím, že odkazuje na jeden objekt z cílové stránky. Vhodným příkladem embedovaných linků, se kterými se pravidelně setkáváme, jsou embedované odkazy na videa nahraná prostřednictvím serveru YouTube. Provozovatel této služby umožňuje sdílet některá videa prostřednictvím zveřejnění jím poskytnutého embedovaného linku, kdy ve chvíli, kdy je takový odkaz aktivován, dojde k přehrávání videa ze serverů YouTube přímo ze stránky s vloženým odkazem, přičemž nedochází k vytvoření rozmnoženiny díla, nýbrž k pouhému přenosu. Pokud však odkazované audiovizuální dílo přestane být na serverech YouTube k dispozici, přestane být možné přehrát toto dílo i prostřednictvím embedovaného linku. V případě framed (rámovaných) linků je odkazováno nikoliv na jediný objekt, nýbrž na celou webpage, jež je tímto odkazem vnořena do webpage, ze které je prováděn odkaz. Původní webpage je mimo rám zobrazována i nadále a i URL adresa zobrazená v interface prohlížeče patří webpage původní. Webpage (HTML dokument včetně jeho objektů) uvnitř rámu je však již načítána z jiné adresy a jiného serveru. Stejně jako v případě embedovaných odkazů i zobrazení pomocí framed linků přestane správně fungovat, pokud cílová webpage přestane být k dispozici Rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 5. června Public Relations Consultants Association Ltd proti Newspaper Licensing Agency Ltd a další (Meltwater). Věc C-360/13, In: InfoCuria [právní informační systém]. 38a zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), čl. 5 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti. K problematice framování potom srovnej ČERMÁK, 2001, op. cit., s. 79 an. 157

160 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 Vzhledem k tomu, že běžný uživatel se spíše než s framed odkazy setká s odkazy embedovanými a zároveň že se rozhodovací praxe tuzemských i evropských soudů primárně zabývá odkazem embedovaným, je v tomto článku pro oba výše uvedené linky nadále používán především pojem embedovaný link. Většina závěrů uvedených v tomto článku však bude z důvodu podobnosti těchto forem využívání odkazů analogicky použitelná i pro framed odkazy. 2.2 SDĚLOVÁNÍ A ZPŘÍSTUPŇOVÁNÍ DÍLA VEŘEJNOSTI Vzhledem k tématu článku je vhodné zde uvést alespoň základní informace o právech autora na užití díla sdělováním a zpřístupňováním díla veřejnosti tak, jak je upraveno v rámci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 (dále jen InfoSoc ) 17 a v AutZ SDĚLOVÁNÍ DÍLA VEŘEJNOSTI Stěžejním způsobem užití díla, který bude v rámci článku pravidelně zmiňován, je užití díla sdělováním a zpřístupňováním díla veřejnosti. Autorské právo již po dlouhou dobu rozeznává právo autora rozhodovat o nehmotných projevech jeho děl, především pak takových, kdy fyzicky přítomní herci, hudebníci či recitátoři ztvárňují tato díla autorů různě širokému obecenstvu. 18 Pryč je již doba, kdy ke sdělováním díla veřejnosti docházelo předváděním interprety přímo přítomnému publiku. Škála forem sdělování autorských děl se v průběhu času postupně mění a jde ruku v ruce s dosaženým technologickým poznáním. Trh, autoři a uživatelé se technologickému rozvoji přizpůsobují a pro zachování vysoké úrovně ochrany autorů a jejich děl je nezbytné, aby se tomuto vývoji přizpůsobovalo i právo, byť vývoj práva často nedrží (a mnohdy ani nemůže držet) tempo nastolené technologickým pokrokem. 19 S tím, jak aplikace tradičních způsobů užití díla v prostředí digitalizace autorských děl a jejich jednoduchého globální Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit ]. EFRONI, Zohar. Access-right: the future of digital copyright law. Oxford: Oxford University Press, 2011, s

161 M. Bartoň: Internetový odkaz jako užití díla TÉMA ho sdílení přinášela čím dál větší potíže, 20 počínala si odborná veřejnost uvědomovat, že je třeba se od otázky jestli upravovat digitální způsoby užití díla přesunout k otázce jak tyto digitální způsoby díla upravit. 21 V průběhu času tak rozeznáváme několik zásadních okamžiků důležitých pro vývoj institutu sdělování díla veřejnosti a jeho přizpůsobení pro potřeby globálního digitálního trhu. Důsledné a vhodné zakotvení institutu sdělování díla veřejnosti pro prostor internetu bylo považováno za nezbytné i pro správné vyvážení práv a povinností na obou stranách pomyslného vztahu veřejnost držitel autorských práv. V případě příliš benevolentní úpravy totiž může dojít k situaci, kdy držitelé práv nebudou ochotni poskytovat svá díla prostřednictvím digitálních prostředků. Na druhou stranu příliš restriktivní úprava může veřejnost od konzumace autorskoprávního obsahu v digitální sféře odradit OBSAH PRÁVA AUTORA NA SDĚLOVÁNÍ DÍLA VEŘEJNOSTI 18 odst. 1 AutZ implementuje sdělování díla veřejnosti z čl. 3 odst. 1 směrnice InfoSoc tak, že Sdělováním díla veřejnosti se rozumí zpřístupňování díla v nehmotné podobě, živě nebo ze záznamu, po drátě nebo bezdrátově. Co se týče důvodové zprávy k AutZ, tak ta je ve věci institutu sdělování díla veřejnosti poměrně skoupá. V zásadě pouze informuje o demonstrativním výčtu forem sdělení díla veřejnosti a své vázanosti na příslušné ustanovení Bernské úmluvy. Ani v případě zpřístupňování díla veřejnosti důvodová zpráva neposkytuje zásadnější vhled do problematiky a pouze Problematice se věnuje např. MÍŠEK, Jakub. Konflikt technologického vývoje a práva na příkladu autorského práva. Právník: teoretický časopis pro otázky státu a práva. Roč. 2015, č. 9, s Zatímco panovala shoda, že užívání děl v digitálním prostředí by mělo být zahrnuto pod výlučná práva autora, panovaly nesnáze s podřazením těchto způsobů užití děl pod existující způsoby užití díla. K problematice srov. např. WALTER, Michel, LEWINSKI, Silke von (eds.). European copyright law: a commentary. 1 st pub. Oxford: Oxford University Press, 2010, s. 974, bod EFRONI, 2011, op. cit., s Green Paper, Copyright and Related Rights in the Information Society. COM(95) 382 final Brusel, In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit ], s

162 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 obsahuje informaci o zakotvení institutu a informuje o jeho pramenech, tedy smlouvě WCT a směrnici InfoSoc. 23 Pojem sdělování díla veřejnosti je třeba chápat jako institut zastřešující široké spektrum způsobů užití díla. Dle Synodinou můžeme rozeznávat tři základní formy sdělování díla veřejnosti podle skutečnosti, jaký vztah k tomuto sdělování mají prvky času a místa. Tyto formy rozděluje na sdělování: 1) přímým provozováním díla přítomnému publiku výkonným umělcem formou s pevně stanoveným místem a časem sdělení díla; 2) vysíláním po drátě či bezdrátově, živě či ze záznamu formou s pevně stanoveným časem a volitelným místem sdělením; 3) zpřístupněním veřejnosti formou, kdy si veřejnost může volit čas i místo. 24 Směrnice InfoSoc harmonizuje pouze takové formy sdělení díla veřejnosti, při kterých se veřejnost fyzicky nenachází v místě, ze kterého sdělování vychází, 25 a forma sdělování díla obsažená pod bodem 1) tak není na evropské úrovni směrnicí InfoSoc harmonizována. Směrnice tak v čl. 3 zakotvuje pouze taková sdělování díla, kdy je veřejnost nepřítomna místu sdělení, tedy formy obsažené pod bodem 2) a 3). Žádný z pramenů institutu sdělování díla veřejnosti nedefinuje pojem sdělování. Díky absenci této definice však pojem může zůstat technologicky neutrální a má proto potenciál pružně reagovat na technologický vývoj a s ním spojené nové možnosti sdělování. Samotná směrnice InfoSoc tento pojem vykládá velice široce, kdy pod tento pojem zahrnuje veškeré sdělování veřejnosti nepřítomné v místě, ze kterého sdělování vychází. 26 V procesu sdělení díla veřejnosti rozeznáváme tři základní prvky vysílání (emisi), přenos (transmisi) a příjem (recepci). 27 Emisí díla rozumíme ob Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon) 121/2000 Dz. SYNODINOU, Tatiána-Elénī. Codification of European copyright law: challenges and perspectives. Alphen aan den Rijn: Wolters Kluwer, 2012, s. 125, bod 6.4. Srov. rec. 23 a 24 směrnice InfoSoc. Rec. 23 směrnice InfoSoc. Dělení dle TELEC, Ivo, TŮMA Pavel. Autorský zákon: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, Velké komentáře, s

163 M. Bartoň: Internetový odkaz jako užití díla TÉMA jektivní materializaci díla 28, přičemž pro tento způsob užití díla je primárně nezbytné, aby toto dílo bylo v nehmotné podobě. 29 Ve zbytku je potom nerozhodné, o jakou formu díla se bude jednat, kdy ani komunitární prameny, ani tuzemský AutZ tuto formu užití díla nevážou na žádný specifický druh autorského díla. Forma transmise (přenosu díla) taktéž není rozhodující pro posouzení, zda takové sdělení bude považováno za užití díla ve smyslu čl. 3 směrnice InfoSoc či 12 AutZ. Forma transmise však bude rozhodovat o podřazení jednotlivých způsobů užití děl pod jednotlivé subkategorie sdělování díla veřejnosti tak, jak je uvedeno v úvodu této kapitoly. K transmisi tak může docházet jak bez použití technologických prostředků (provozování), či za jejich přičinění (vysílání a zpřístupňování). 30 Recepce, tedy přijetí díla příjemcem, je posledním prvkem procesu sdělení díla. Aby mohlo být užití díla sdělováním díla veřejnosti, musí k recepci dojít ze strany veřejnosti. Ani směrnice InfoSoc, ani AutZ nám však pojem veřejnosti rovněž nedefinuje a zůstává tak otázkou, jaké náležitosti musí veřejnost pro posouzení užití jako sdělování díla veřejnosti mít. Právě s pojmem veřejnosti jsou spojeny řady nesnází při aplikování tohoto institutu na internetové odkazy a článek se jimi dále zabývá níže. 31 Faktická recepce díla veřejností však není pro zvažování, zda k sdělení díla došlo, podstatná. Podstatným prvkem je, zda existuje v případě, kdy dojde k transmisi (ať již živě, ze záznamu či on-demand), potenciální možnost příjmu náležitou veřejností. I přestože tak není fakticky sděleno relevantní veřejnosti, je podstatné, zda této veřejnosti sděleno být mohlo. 32 Pokud tedy dojde k vysílání autorského díla prostřednictvím televizního vysílání a tento pořad nebude mít žádného diváka, i v takovém případě došlo k sdělení díla veřejnosti, přestože fakticky nebylo sděleno veřejnosti žádné. Synodinou uvádí ob Ibidem, s. 216, bod 2. DREIER, T., HUGENHOLTZ, P., GIELEN Ch., HACON R. Concise European copyright law. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2006, s. 360, či LEWINSKI, 2008, op. cit., s. 457, bod Srov. TELEC, TŮMA, 2007, op. cit., s bod 2. Srov. kapitolu

164 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 dobný příklad, kdy i v případě divadelní hry odehrané v prázdném sále dochází ve smyslu autorského práva k sdělení autorského díla. 33 Pro potřeby tohoto článku budeme definovat právo na sdělování díla veřejnosti tak, jak je harmonizované ve směrnici InfoSoc, tedy jako právo výlučně autora, a to bez takových forem sdělení, kdy je veřejnost přítomna v místě, ze kterého sdělování vychází. Právo autora na sdělování díla veřejnosti je v takovém případě hromadným vymezením výlučného autorského práva na užití díla v jeho nehmotné podobě, tj. prostřednictvím vlnové apod. materializace díla bez jeho bezpodmínečného (trvalého nebo jen dočasného) hmotného zachycení na určitý podklad jako na věc 34, přičemž přenos vysílání takového díla probíhá ze záznamu, živě a může být přijímán veřejností nepřítomnou v místě, ze kterého sdělování vychází. Příkladem obecného sdělování díla veřejnosti jsou pak takové formy jako běžné TV či rozhlasové vysílání SDĚLOVÁNÍ DÍLA VEŘEJNOSTI FORMOU ZPŘÍSTUPŇOVÁNÍ Pro potřeby článku je významná zvláštní forma práva autora na sdělování díla veřejnosti právo na zpřístupňování díla. Tento institut užití díla je v tuzemském právním řádu implementován na základě čl. 3 odst. 1 směrnice InfoSoc v 18 odst. 2 AutZ. 35 Z velké části je zpřístupňování díla totožné s obecnou formou sdělování, tedy i v tomto případě jde o sdělování autorskoprávního obsahu v nehmotné podobě potenciální veřejnosti nepříto V otázce potenciální recepce srovnej Nález Ústavního soudu České republiky ze dne , sp. zn. II. ÚS 2186/14. Ústavní soud, 2015 [cit ]. Ústavní soud dovodil, že je primárně nezbytné zjistit, ( ) zda prostřednictvím inkriminovaného zařízení (televizoru, rozhlasu apod.) vůbec může docházet k přenosu chráněných děl ke konečnému uživateli jakožto veřejnosti, jíž jsou předměty ochrany sdělovány. Postačí přitom, pokud k tomuto přenosu může docházet ( ). Ústavní soud následně presumuje recepci chráněných děl veřejností, a to na základě faktu, že funkční a provozuschopné zařízení je schopné zpřístupnit užití chráněných děl, a proto jeho provozovatel musí mít (za splněných dalších podmínek) uzavřenou platnou licenční smlouvu pro veřejnou produkci těchto předmětů ochrany, ve smyslu jejich sdělování veřejnosti. SYNODINOU, 2012, op. cit., s. 129, bod TELEC, TŮMA, 2007, op. cit., s Sdělováním díla veřejnosti podle odstavce 1 je také zpřístupňování díla veřejnosti způsobem, že kdokoli může mít k němu přístup na místě a v čase podle své vlastní volby zejména počítačovou nebo obdobnou sítí. 162

165 M. Bartoň: Internetový odkaz jako užití díla TÉMA mné v místě, ze kterého sdělování vychází. Stejně jako sdělování pak ani pojem zpřístupňování díla nemá v právních pramenech legální definici a umožňuje tak technologicky neutrální výklad. 36 Jak již bylo uvedeno výše, zpřístupňování díla se od obecného sdělování díla veřejnosti liší tím, že dílo je sdělováno takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k těmto dílům přístup z místa a v době, které si zvolí. 37 Oproti obecnému právu na sdělování veřejnosti se tak zpřístupňování liší ve formě transmise, kdy k této dochází na základě individuálního požadavku jednotlivých členů obeznámené veřejnosti, vznesené z místa a v čase dle jejich volby. 38 V případě času je zde otázka, nakolik je relevantní lhůta, po kterou může příjemce dát podnět k transmisi díla. V zásadě zde připadají v úvahu dvě situace. Buď může být lhůta pro podnět k transmisi neomezená, nebo je dílo zpřístupněné po určitou dobu (například možnost spuštění filmu po dobu 24 hodin). Za rozhodující však považuji skutečnost, že po vyžádání díla příjemcem dojde k iniciování unikátní transmise vysílání příjemci. 39 Co se týče místa příjmu, potom takové místo je plně v dispozici příjemce a nikoliv sdělovatele. Sám se tedy rozhodne, na jakém přístroji (samozřejmě způsobilém formu přenosu přijímat) a odkud k recepci díla dojde. Z povahy věci je zároveň zřejmé, že se musí jednat o místo rozdílné od místa sdělování. Zpřístupňování díla tak, jak je zakotveno v směrnici InfoSoc a následně transponováno do tuzemské úpravy v 18 AutZ, musí být stejně jako sdělování díla veřejnosti vykládáno extenzivně. 40 Díky této modifikaci obecného sdělování díla veřejnosti tak pod tento institut spadají i takové formy užití díla, které vzhledem k některým svým zvláštnostem nebylo pod tento institut možné jednoznačně podřadit, čímž dochází k zvýšení právní jistoty WALTER, LEWINSKI, 2010, op. cit., s. 983, bod Čl. 3 odst. 1 směrnice InfoSoc.. Srov. WALTER, LEWINSKI, 2010, s. 984, DREIER a kol., 2006, op. cit., s Film tedy bude příjemci individuálně přenášen a nedojde pouze k přijímání již probíhající transmise. I kdybychom došli k závěru, že dílo zpřístupněné po omezenou dobu nenaplňuje náležitost volby času, bude se přesto jednat o obecné sdělování veřejnosti a tedy o výkon autorského práva dílo užít Srovnej TELEC, TŮMA, 2007, op. cit., s Směrnice InfoSoc rec

166 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 a nastolení vysoké úrovně ochrany duševního vlastnictví. V případě, že akt užití díla nebude naplňovat některou z těchto výše uvedených zvláštností institutu zpřístupňování díla však neznamená, že takový akt není užitím díla, nýbrž takové užití díla může následně spadat pod akt obecného sdělení díla veřejnosti. 3. ROZHODOVACÍ PRAXE SDEU A JEJÍ ANALÝZA Vzhledem k šíři vymezení sdělování díla veřejnosti v čl. 3 směrnice InfoSoc a v 18 AutZ a absenci definic jejich podstatných náležitostí je třeba v otázkách interpretace těchto institutů především hledět na rozhodovací praxi tuzemských i komunitárních soudů. Rozhodovací praxe ve věci sdělování díla veřejnosti prostřednictvím internetového odkazu není bohužel tak bohatá, jak by se na první pohled mohlo zdát. Za nejvýznamnější soudní rozhodnutí v oblasti hyperlinků bylo možné až donedávna považovat tři rozsudky SDEU a tři rozsudky českých soudů, populárně označované jako hyperlinkové trilogie. Komunitární trilogii nedávno rozšířilo rozhodnutí SDEU ve věci internetových odkazů C-160/15 GS Media 41 ze dne Ohledně obecného pojmu sdělování díla veřejnosti je rozhodovací praxe bohatší než níže rozebírané rozhodnutí 42, nicméně z důvodu úzkého zaměření článku na problematiku internetových odkazů jako užití díla, neobsahuje článek komplexní rozbor těchto dalších rozhodnutí, na vhodných místech jsou jejich dopady zmíněny a nezůstávají tak opomenuty Rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 8. září 2016, GS Media BV proti Sanoma Media Netherlands BV a další. Věc C-160/15. In: InfoCuria [právní informační systém]. Např. Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 7. prosince Sociedad General de Autores y Editores de Espaňa (SGAE) proti Rafael Hoteles SA. Věc C-306/05, Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 4. října Football Association Premier League Ltd a další proti QC Leisure a další (C-403/08) a Karen Murphy proti Media Protection Services Ltd (C-429/08). Spojené věci C-403/08 a C-429/08, rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 7. března ITV Broadcasting Ltd a další proti TV Catch Up Ltd. Věc C-607/11, etc. 164

167 M. Bartoň: Internetový odkaz jako užití díla TÉMA 3.1 ROZHODOVACÍ PRAXE SDEU Do současné rozhodovací praxe SDEU zahrnujeme rozhodnutí C-466/12 ve věci Svensson 43, usnesení C-348/13 ve věci BestWater 44, rozhodnutí C-279/13 ve věci C More 45 a nově i rozhodnutí C-160/15 GS Media. Přestože syntéza odpovědí na předběžné otázky položené SDEU v těchto věcech mohla jako celek vytvořit poměrně jasnou představu o autorskoprávním režimu internetových odkazů v komunitárním právu, provázelo vynášení těchto rozhodnutí několik zklamání. Ve stínu zavedení kontroverzní doktríny nové veřejnosti došlo v rozhodnutí Svensson k zodpovězení pouze dvou předběžných otázek ze čtyř. V případě usnesení ve věci BestWater byl případ (i přes řadu nevyřešených právních otázek internetového odkazu) označen za acte clair a ve věci bylo rozhodnuto pouze usnesením s odkazem na předchozí rozhodovací praxi ve věci Svensson. V rozhodnutí C More pak byly předběžné otázky ohledně internetových odkazů soudem dotazujícího se státu vzaty zpět a veřejnost se vyjasnění problematiky opět nedočkala. Až rozhodnutím GS Media dochází od dob vydání rozhodnutí Svensson k vnášení nových informací o právní povaze internetových odkazů ROZHODNUTÍ SVENSSON, VĚC C-466/12 Společnost Retriever Sverige je švédskou společností provozující internetovou stránku, na kterou umísťuje odkazy na novinové články různých dalších žurnalistických internetových portálů. Jednou ze stránek, kde bylo odkazováno, byla i internetová stránka novin Göteborgs-Posten. Jejich žurnalisté (mezi nimi i novinář Nils Svensson) podali žalobu, v níž se domáhali náhrady škody z důvodu zpřístupnění některých článků žalovaných bez jejich svolení. Rozsudkem okresního soudu ve Stockholmu ze dne Rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 13. února Nils Svensson, Sten Sjögren, Madelaine Sahlman, Pia Gadd proti Retriever Sverige AB. Věc C-466/12. In: Info- Curia [právní informační systém]. Usnesení Soudního dvora (devátý senát) ze dne 21. října BestWater International GmbH proti Michael Mebesa Stefan Potsch. Věc C-348/13. In: InfoCuria [právní informační systém]. Rozsudek Soudního dvora (devátý senát) ze dne 26. března C More Entertainment AB proti Linus Sandberg. Věc C-279/13. In: InfoCuria [právní informační systém]. 165

168 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ byla žaloba zamítnuta, přičemž proti tomuto rozhodnutí se žalobci v zákonné lhůtě odvolali. Odvolací soud ve Svea následně položil SDEU předběžné otázky směřující na podřazení internetových odkazů pod sdělování díla veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice InfoSoc a to s důrazem na typologii internetových odkazů. 46 Na odpovědi SDEU v této věci se čekalo poměrně s napětím, protože byl očekáván zásadní dopad na právní režim internetových odkazů. Ve věci předběžných otázek SDEU rozhodl následovně. Z předchozí judikatury SDEU dovodil, že pojem sdělování díla veřejnosti zahrnuje dva kumulativní prvky, a to sdělování díla a sdělování veřejnosti. 47 SDEU již dříve dovodil, že pojem sdělování díla by měl být v zájmu zaručení vysoké úrovně ochrany nositele autorského práva vykládán extenzivně. 48 SDEU z čl. 3 odst. 1 směrnice InfoSoc dovozuje, že aby dle tohoto ustanovení došlo k zpřístupnění díla, není rozhodující, zda této možnosti veřejnost využije postačuje tedy tzv. potenciální recepce. 49 Na základě těchto skutečností spolu s faktem, že zveřejňované linky umístěné na stránkách poskytovaly uživatelům přímý přístup k uvedeným dílům, SDEU dovodil, že byl naplněn první prvek sdělení díla veřejnosti ve smyslu uvedeného ustanovení, tedy že v tomto případě opravdu dochází ke sdělování díla. K prvku druhému, tedy k prvku veřejnosti, soud dovodil, že protože je dílo Položeny byly následující konkrétní předběžné otázky: 1) Představuje skutečnost, že jiná osoba než nositel [autorského práva] k dílu poskytne hypertextový odkaz na toto dílo na své internetové stránce, sdělování díla veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice [2001/29]? 2) Má na posouzení první otázky vliv skutečnost, že se dílo, na které je odkazováno, nachází na internetové stránce, která je všem přístupná bez omezení, nebo skutečnost, že přístup k této stránce je naopak nějakým způsobem omezen? 3) Je třeba při posuzování první otázky rozlišovat podle toho, zda se dílo poté, co uživatel klikne na odkaz, zobrazí na jiné internetové stránce, nebo se naopak zobrazí takovým způsobem, že vyvolá dojem, že je zobrazeno na téže [internetové] stránce? 4) Může členský stát poskytnout výlučnému právu autora větší ochranu tím, že stanoví, že pojem sdělování veřejnosti zahrnuje více úkonů, než uvádí čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29? Odst. 21 a 31 rozsudku SDEU ve věci C-607/11 ITV Broadcasting. Odst. 17 rozsudku SDEU, ve věci C-466/12 Svensson. Obdobně v této věci také nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2186/

169 M. Bartoň: Internetový odkaz jako užití díla TÉMA sdělováno neurčenému a dosti vysokému počtu adresátů, dochází k sdělování díla veřejnosti. 50 Stěžejním bodem celého rozsudku, o který SDEU opírá své rozhodnutí, je pojem nové veřejnosti. SDEU v bodu 24 odůvodnění konstatuje, že aby se na takové sdělování, jako je sdělování dotčené ve věci v původním řízení, které se týká stejných děl jako prvotní sdělení a bylo uskutečněno na internetu stejně jako prvotní sdělení, tedy podle stejné technologie, vztahoval pojem sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, je nezbytné, aby bylo určeno nové veřejnosti, to znamená veřejnosti, kterou nositelé autorského práva nebrali v potaz při udílení svolení k prvotnímu sdělení veřejnosti. 51 Analýzou samotné doktríny nové veřejnosti se článek zabývá níže 52, nicméně na základě této úvahy SDEU dovozuje, že ač umístěním odkazu tak, jak byl umístěn v původním řízení, dochází k sdělování díla veřejnosti, nejde o sdělování v režimu čl. 3 odst. 1 směrnice InfoSoc, a tedy není ani nutné k takovému sdělování získat svolení držitelů autorských práv. 53 Výjimku z tohoto pravidla spatřuje SDEU v situaci, ( ) kdy hypertextový odkaz umožňuje uživatelům stránky, na které se tento odkaz nachází, obejít omezující opatření ( ) 54. V takovém případě by totiž šlo o sdělování veřejnosti nové, tj. takové veřejnosti, které neměl původním sdělením nositel autorského práva úmysl sdělovat. Na základě výše uvedeného tak ve věci prvních třech předběžných otázek SDEU rozhodl, že skutečnost, že jsou na jedné internetové stránce uvedeny hypertextové odkazy na díla, která jsou volně dostupná na jiné internetové stránce, nepředstavuje sdělování díla veřejnosti 55 dle čl. 3 odst. 1 směrnice InfoSoc Odst. 22 a 23 rozsudku SDEU, ve věci C-466/12 Svensson. Tamtéž, odst. 24. Srov. oddíl Odst. 23 a 32 rozsudku SDEU, ve věci C-466/12 Svensson. Tamtéž, odst. 31. První odstavec petitu rozhodnutí: Článek 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti musí být vykládán v tom smyslu, že skutečnost, že jsou na jedné internetové stránce uvedeny hypertextové odkazy na díla, která jsou volně dostupná na jiné internetové stránce, nepředstavuje sdělování veřejnosti podle tohoto ustanovení. 167

170 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 K otázce čtvrté potom SDEU ve svém rozhodnutí uvádí, že pokud by členské státy poskytovaly nositelům autorského práva větší ochranu tím, že by pod pojem sdělování veřejnosti zahrnuli jiné úkony, než vymezené v čl. 3 odst. 1 směrnice InfoSoc, potom by byl nevyhnutelně ohrožen cíl samotné směrnice, tedy cíl odstranění rozdílů v právních předpisech a právní nejistoty související s ochranou autorského práva. 56 SDEU se tak v tomto rozhodnutí poprvé explicitně vyjadřuje k problematice internetových odkazů jako institutu sdělování díla veřejnosti. Ač na některé otázky v rozhodnutí odpověď nacházíme, ohledně jiných rozhodnutí bohužel mlčí. Naděje na zodpovězení dvou závažných otázek, tedy zda pro posouzení je třeba zohledňovat typ odkazu a dále jaký dopad má skutečnost, že je dílo na internetu umístěno neoprávněně, byly vkládány do druhého dílu hyperlinkové trilogie, rozhodnutí ve věci BestWater USNESENÍ BESTWATER, VĚC C-348/13 Rozhodnutí ve věci C-348/13 BestWater 57 pojednává o případu, kde žalobce, kterým je německá společnost BestWater podnikající v oblasti výroby přístrojů čistících pitnou vodu, vytvořil pro vlastní účely krátké reklamní video. To bylo následně bez jejich svolení uploadováno na server YouTube, odkud ho konkurenční společnost embedovala na své vlastní stránky. Žalobce na základě těchto skutečností tvrdil, že žalovaný neoprávněně sděloval jeho dílo veřejnosti, čímž porušil jeho majetková práva, a domáhal se náležitého odškodnění. Případ se postupně dostal až k Spolkovému soudnímu dvoru (Der Bundesgerichtshof), jenž podal k SDEU ve věci předběžnou otázku, ve které se v zásadě ptá na stejné otázky, jako v případě Svensson. V tomto případě se však ve své předběžné otázce Spolkový soudní dvůr přímo zaměřuje na problematiku využívání odkazu (ve formě odkazu embedovaného) ve světle neoprávněně zveřejněného díla a použití technologie odlišné od původního sdělování Tamtéž, odst. 33 až 35. Pro stručné shrnutí skutkového stavu taktéž možné srovnat SCHMID, Gregor. BestWater: framing no communication to the public. Journal of Intellectual Property Law & Practice 2015 [online]. 2015, vol. 10, no. 2 [cit ]. S

171 M. Bartoň: Internetový odkaz jako užití díla TÉMA SDEU se případu chopil velice podobným způsobem jako v případě Svensson a v zásadě opakoval i stejné argumenty. Stejně jako v případě Svensson i zde SDEU pracuje s pojmem nové veřejnosti jako s hlavním argumentem pro posouzení, zda tato forma sdělení spadá pod čl. 3 odst. 1 směrnice InfoSoc. Případ byl SDEU posouzen jako case-law a ve věci bylo následně vydáno rozhodnutí, ve kterém dochází k závěru, že ani za těchto podmínek nedochází k sdělování díla veřejnosti v režimu čl. 3 odst. 1 směrnice InfoSoc. 59 Otázkou však zůstává, jaká motivace SDEU k tomuto postoji vedla a zda při snaze tvorby konstantní rozhodovací praxe SDEU tyto odlišnosti náležitě zvážil a zhodnotil dopady rozhodnutí v dané problematice. Z rozsudku je však nutné dojít k závěru, že ve světle absence nové veřejnosti současná judikatura SDEU nerozlišuje mezi jednotlivými druhy hyperlinků a neodlišuje jejich technické odlišnosti, stejně jako je pro ni nerozhodné, zda je odkazováno na dílo, které bylo na internet umístěno neoprávněně. Z výše uvedeného sice vyplývá, že v případě takového internetového odkazu, o jaký se jednalo v původním řízení, se nejedná o sdělení díla veřejnosti, nicméně zároveň SDEU naznačuje, že za splnění určitých podmínek (dílo bude sdělováno nové veřejnosti) podřazení embedovaných linků pod sdělování díla veřejnosti nevylučuje. 60 Ani druhé z rozhodnutí SDEU tedy ve stínu argumentace novou veřejností nezodpovídá všechny problematické otázky podřazení hyperlinku pod užití díla. Zásadní dopad ve věci právního režimu internetových odkazů měl mít i třetí rozsudek hyperlinkové trilogie, rozsudek ve věci C More Srovnej dle předběžné otázky ve věci C-348/13 BestWater Představuje vložení cizího díla, zpřístupněného veřejnosti na cizí internetové stránce, na vlastní internetovou stránku za okolností ( ), i když tím cizí dílo není sdělováno nové veřejnosti a ke sdělení nedochází za použití specifické technologie, která se liší od technologie původního sdělování? Viz rozsudek SDEU ve věci C-348/13 BestWater. Srov. SCHMID, 2015, op. cit., s

172 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ ROZHODNUTÍ C MORE, VĚC C-279/13 V tomto případu švédská společnost provozovala televizní placený kanál, který na internetových stránkách za poplatek zprostředkovával možnost sledování přímých přenosů zápasů ledního hokeje. Druhá strana sporu, Linus Sandberg, pak na své internetové stránce zveřejňovala odkazy, umožňující obejít platební systém, který společnost C More zavedla. Spor společnosti C More a pana Sandberga se postupně dostal až k Nejvyššímu soudu ve Švédsku, který se zabýval právní povahou internetového odkazu. Dle názoru Nejvyššího soudu totiž ani z judikatury SDEU, ani ze směrnice InfoSoc explicitně nevyplývalo, že umisťování hypertextového odkazu na internetovou stránku představuje sdělování veřejnosti. 61 Z tohoto důvodu pak položil SDEU pět předběžných otázek. První čtyři otázky přímo mířily na problematiku podřazení hyperlinků pod institut sdělování díla veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 2 směrnice Info- Soc. Nejenže se Nejvyšší soud ptal na samotnou otázku podřazení hyperlinku 62, ale jeho dotazy směřovaly zároveň na otázku, jaký má při tomto podřazování vliv typologie hyperlinku 63, či fakt, že přístup k dílům, na které je odkazováno, je určitým způsobem omezen 64. Přestože se předchozí rozsudek ve věci Svensson zabýval všemi těmito otázkami, případ C More byl odlišný v tom, že v této situaci internetovým odkazem docházelo k odkazování na dílo, které bylo sdělováno nové veřejnosti. SDEU ve věci Svensson explicitně vymezil pouze to, jaké internetové odkazy sdělováním díla veřejnosti nejsou. Rozsudek C More měl tak potenciál vymezit pozi Bod 19 rozsudku Soudního dvora (devátý senát) ze dne 26. března C More Entertainment AB proti Linus Sandberg. Věc C-279/13. In: InfoCuria [právní informační systém]. 1) Zahrnuje pojem sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29/ES (1) úkon spočívající v poskytnutí na internetových stránkách přístupných všem hypertextového odkazu, na základě jehož aktivace lze mít přístup k dílu vysílanému držitelem autorského práva k tomuto dílu? Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná v rámci Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Högsta domstolen (Švédsko) dne 22. května 2013 C More Entertainment proti Linus Sandberg (Věc C-279/13). In: InfoCuria [právní informační systém]. Má způsob použití hypertextového odkazu vliv na posouzení první otázky? Tamtéž, předběžná otázka 2). Je třeba zohlednit skutečnost, že přístup k dílu je omezen určitým způsobem. Tamtéž, předběžná otázka 3). 170

173 M. Bartoň: Internetový odkaz jako užití díla TÉMA tivně, jaký internetový odkaz pod sdělování díla veřejnosti spadá. Nejvyšší soud ve Švédsku však po obdržení opisu rozsudku ve věci Svensson vzal první čtyři otázky zpět a rozsudek se tak zabývá pouze pátou předběžnou otázkou 65. SDEU tak nesdělil odpověď na první čtyři předběžné otázky položené Nejvyšším soudem ve Švédsku a ani tento nadějný rozsudek nám problematiku nijak významně nevyjasňuje. Jak ale správně poznamenává Rosati 66, byť internetový odkaz obcházel technologické zabezpečení, zpřístupňující dílo pouze platícím uživatelům, poskytování takového internetového odkazu na online televizní vysílání by nenaplňovalo náležitosti sdělování díla veřejnosti ve formě zpřístupňování ve smyslu čl. 3 odst. 2 směrnice InfoSoc, protože postrádá možnost uživatele volit čas sdělování díla, čímž nenaplňuje všechny jeho nezbytné náležitosti. 67 Přestože jsme zde před vydáním rozhodnutí ve věci GS Media měli tři rozsudky SDEU týkající se hyperlinků, nejzásadnější vodítka k zodpovězení základní otázky tohoto článku nám dávaly především první dva, tedy případ Svensson a případ BestWater, ve kterých SDEU spíše vymezil, za jakých podmínek hyperlinky sdělováním díla veřejnosti nejsou. V prvním rozhodnutí SDEU uvádí, že internetový odkaz může sdělovat dílo veřejnosti, nedochází však k sdělování díla veřejnosti, pokud internetový odkaz dílo nesděluje nové veřejnosti, tedy veřejnosti, kterou držitel autorských práv nebral v potaz v prvotním sdělení. Z druhého rozhodnutí potom můžeme vyvodit, že dokud internetový odkaz nesděluje nové veřejnosti, je nerozhodné, o jaký typ odkazu jde a zároveň zda odkazuje na neoprávněně zveřejněné dílo Srov. odst. 22 odůvodnění rozsudku SDEU ve věci C-279/13 C More. SDEU zde řešil otázku, zda čl. 3 odst. 2 směrnice 2001/29 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která výlučné právo vysílacích organizací uvedených v tomto čl. 3 odst. 2 písm. d) rozšiřuje na úkony sdělování veřejnosti, které by mohly představovat takové přímé přenosy sportovních utkání na internetu, jako jsou přímé přenosy dotčené v původním řízení. Srov. ROSATI, Eleonora. Unauthorized hyperlinks to live TV broadcasts not infringements under the InfoSoc Directive. Journal of Intellectual Property Law & Practice 2015 [online]. 2015, vol. 10, no. 8, s [cit ]. Tamtéž, s

174 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ ROZHODNUTÍ GS MEDIA, VĚC C-160/15 Hyperlinkový spor, vedený u SDEU pod značkou C-160/15, proběhl mezi nizozemskými společnostmi GS Media BV, společností Sanoma Media Netherlands a nizozemským nakladatelem časopisu Playboy. Nakladatel Sanoma pro svůj časopis v říjnu 2011 pořídil snímky populární nizozemské celebrity. Hned několik dnů poté byl na serveru Geenstijl.nl zveřejněn článek o této události, přičemž server v článku zveřejnil prosté odkazy na uložiště Filefactory a později i ImageShack, kde byly tyto uniklé fotografie uloženy. Odkazy na místa, odkud se daly zveřejněné fotky stáhnout, byly zveřejňovány nejen správci serveru Geenstijl.nl, ale i jejich uživateli prostřednictvím diskuzního fóra nacházejícího se na těchto stránkách, a dokonce i samotným fotografovaným subjektem, který linky sdílel prostřednictvím internetové služby Twitter. Fotky byly následně oficiálně publikovány v prosincovém čísle časopisu roku Soudní řízení mezi společností Sanoma Media a správci stránky Geenstijl.nl, společností GS Media, na sebe nedalo dlouho čekat, přičemž nizozemský Nejvyšší soud ve věci následně položil SDEU předběžné otázky týkající se právní povahy internetových odkazů. 68 Oproti předběžným otázkám ve věci Svensson či BestWater se předběžné otázky v tomto sporu vázaly na velice konkrétní a jasně definované problémy právního režimu internetových odkazů. V první řadě se SDEU měl vypořádat s problematikou, které se prozatím úspěšně vyhýbal, tedy s problematikou odkazování na nelegálně zveřejněný obsah. Nizozemský Nejvyšší soud se explicitně ptá, zda odkazování na nelegální obsah je či není sdělováním díla veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice InfoSoc, a jaké má na zodpovězení této otázky vliv předchozí neautorizované zveřejňování díla bez souhlasu nositele práva. Třetí podotázka první otázky pak míří na skutečnost, jaký vliv na posouzení právního režimu hyperlinku má vědomost odkazující osoby o skutečnosti, že dílo, na které je odkazováno, bylo zveřejněno bez souhlasu autora, případně vědomost, že prozatím nedošlo k jakémukoliv autorizovanému sdělení díla autorem. 68 Shrnutí skutkového stavu dle CCIA Comments on the GS Media Case (C-160/15) [online]. Computer and Communications Industry Association, 2013 [cit ]. 172

175 M. Bartoň: Internetový odkaz jako užití díla TÉMA Obě podotázky druhé otázky potom směřovaly na problematiku dosahu stránky, na kterou je sdělováno, a na rozšiřování tohoto dosahu za pomoci vytváření odkazů. SDEU se tak měl vyjádřit, zda skutečnost, že použití hypertextového odkazu značnou mírou usnadňuje dohledání díla zveřejněného na internetové stránce, na kterou je odkazováno, má vliv na posouzení internetového odkazu jako sdělování veřejnosti a zda je relevantní, že si této skutečnosti byla odkazující osoba vědoma. Otázka tak směřuje na vhodnost aplikace potenciální recepce a kontrastu této myšlenky k reálné dohledatelnosti sdělení v prostředí internetu. V poslední, třetí předběžné otázce položené nizozemským Nejvyšším soudem byl SDEU vyzván, aby sdělil, zda existují i jiné skutečnosti, které jsou významné pro zodpovězení otázky, zda se jedná o sdělování díla veřejnosti, když je pomocí hypertextového odkazu opatřen přístup k takovému dílu, které bylo veřejnosti sděleno bez souhlasu nositele práv. Otázka směřovala na problematiku jako takovou, nikoliv na její jednotlivé aspekty. V řešené věci bylo vydáno stanoviska generálního advokáta Melchiora Watheleta (dále jen GA ) ze dne 7. dubna Oproti současné rozhodovací praxi SDEU GA poskytl odlišný náhled na povahu práva na sdělování díla veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice InfoSoc. GA se ve stanovisku vyjádřil k současné rozhodovací praxi, otázkám náležitostí sdělování díla veřejnosti, dopadu aplikace institutu na fungování internetové sítě stejně jako k dalším dostupným prostředkům právní ochrany pro majitele autorského práva. Z výčtu zohledněných problematik autor považuje za významnou především argumentaci ohledně jedné z náležitostí sdělování díla veřejnosti sdělování. GA ve svém stanovisku směřoval částečně proti rozhodnutí ve věci Svensson, když zpochybnil, zda hyperlink v první řadě dílo veřejnosti sděluje. Pro posouzení, zda je hyperlink sdělováním, je dle názoru GA rozhodná skutečnost, že hypertextové odkazy uvedené na stránce slouží k usnadnění objevování stránek, jakož i chráněných děl na stránkách a poskytují rychlejší a přímější přístup k těmto dílům, tyto díla však nezpří- 69 Stanovisko generálního advokáta Melchiora Watheleta, přednesené dne 7. dubna Věc C-160/15 GS Media BV. In: InfoCuria [právní informační systém]. 173

176 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 stupňují, protože jsou již volně dostupná na stránce jiné. 70 GA před vydáním samotného rozsudku došel k závěru, že k tomu, aby bylo konstatováno sdělování, musí být zprostředkování osoby, která uvádí hypertextové odkazy, nezbytné a nevyhnutelné pro využití díla nebo jeho sledování. 71 Samotné rozhodnutí ve věci se však nakonec vydalo jiným směrem, než naznačoval ve svém stanovisku GA. GS Media se oproti ostatním rozhodnutím SDEU ve věci internetových odkazů liší tím, že konečně dává pozitivní výčet internetových odkazů, které spadají pod sdělování díla veřejnosti a nepřehlíží problematiku protiprávně zveřejněného obsahu, byť bohužel i v této oblasti ponechává některé otázky otevřené. GS Media vychází z předchozí judikatury SDEU, a to jak ohledně nutnosti naplnění dvou kumulativních prvků, tedy sdělování díla a sdělování díla veřejnosti 72, tak ohledně otázky doktríny nové veřejnosti 73, kterou přejímá a dále aplikuje. Mimo jiné však GS Media přináší dvě nová zásadní kritéria, kritérium vědomosti uživatele 74 a s ním spojené kritérium úmyslu dosažení zisku 75. SDEU v rozhodnutí uvádí, že: Jednání tohoto uživatele totiž představuje sdělování, pokud tento uživatel při plné znalosti důsledků svého jednání zprostředkuje svým hostům přístup k chráněnému dílu, a zejména pokud by bez takového zprostředkování tito hosté v zásadě nemohli chráněného díla užít. 76 Vědomost uživatele o protiprávnosti zveřejnění odkazovaného díla je v rozsudku posuzováno na základě skutečnosti, zda uživatel uveřejnil odkaz s úmyslem dosáhnout zisk. Pokud uživatel zveřejnil odkaz bez úmyslu dosáhnout zisk, spojuje rozhodnutí tuto okolnost s premisou, že tato osoba neví ani rozumně nemůže vědět o tom, že toto dílo bylo zveřejněno na internetu bez svolení nositele au Bod 54 Stanoviska generálního advokáta Melchiora Watheleta, přednesené dne 7. dubna Tento závěr však rozporuje současnou rozhodovací praxi, kdy SDEU ve věci Svensson dochází k závěru, že uvedení hypertextových odkazů na chráněná díla musí být kvalifikováno jako zpřístupnění srov. odst. 20 rozsudku SDEU ve věci C-466/12 Svensson. Tamtéž, bod 57. Odst. 32 rozsudku SDEU, ve věci C-160/15 GS Media. Odst. 37 rozsudku SDEU, ve věci C-160/15 GS Media. Odst. 35, 47 an. rozsudku SDEU, ve věci C-160/15 GS Media. Odst. 47 rozsudku SDEU, ve věci C-160/15 GS Media. Odst. 35 rozsudku SDEU, ve věci C-160/15 GS Media. 174

177 M. Bartoň: Internetový odkaz jako užití díla TÉMA torského práva. 77 Pokud však bude prokázáno, že uživatel věděl, nebo vědět mohl, že použitý odkaz zpřístupňuje protiprávně zveřejněné dílo, bude takový odkaz sdělovat toto dílo veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice InfoSoc. 78 Jako příklad skutečnosti, která může prokazovat vědomost uživatele, rozsudek výslovně stanoví upozornění nositele autorského práva. Tento bod rozsudku vzbuzuje pocit, že se zde SDEU pokouší pro odkazy zveřejněné nikoliv s úmyslem dosažení zisku založit ekvivalent mechanismu notice and takedown, známý z prostředí odpovědnosti ISP. 79 V případě, kdy je internetový odkaz zveřejněn s úmyslem dosažení zisku, rozsudek klade vyšší nároky na vědomost uživatele. Pro takové uživatele rozsudek zakládá vyvratitelnou domněnku vědomosti o protiprávnosti zveřejnění odkazovaného díla. SDEU k tomuto uvádí, že pokud je umístění hypertextových odkazů uskutečněno za účelem dosažení zisku, lze od autora takového umístění očekávat, že provede nezbytná ověření, aby se ujistil, že dotčené dílo není protiprávně zveřejněno na stránce, na kterou vedou uvedené hypertextové odkazy, takže je třeba předpokládat, že takové umístění je provedeno s plnou znalostí povahy ochrany uvedeného díla a případné absence souhlasu nositele autorského práva se zveřejněním na internetu. 80 Přestože SDEU zde oproti dosavadním rozhodnutím ve věci hyperlinků prokazuje výrazně vyšší míru odvahy, co se týče vyjasnění právního režimu odkazu, ani tento rozsudek přesvědčivě neřeší některé problematické body a v některých případech otevírá otázky nové. Samotným rozborem některých těchto bodů a závěrů, které je z rozhodnutí možné vyvozovat, se článek zabývá níže ROZHODOVACÍ PRAXE ČESKÝCH SOUDŮ Současný stav tuzemské rozhodovací praxe ve věci autorskoprávní dimenze internetových odkazů bezesporu nese podobné znaky rozhodovací praxe na úrovni komunitární. I v tuzemském právním prostředí je třeba zmínit trojici Odst. 47 rozsudku SDEU, ve věci C-160/15 GS Media. Odst. 49 rozsudku SDEU, ve věci C-160/15 GS Media. K problematice dále viz podkapitola tohoto článku. Odst. 51 rozsudku SDEU, ve věci C-160/15 GS Media. 175

178 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 významných rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci právního režimu internetových odkazů a to rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 137/ tzv. Kauza libereckého piráta, dále rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 271/ ve věci serveru kinotip.cz a rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 1136/ ve věci serveru serialycesky.cz. Zatímco z rozhodnutí SDEU je znát jistá opatrnost při hledání odpovědi na právní režim internetového odkazu jako způsobu užití díla, tuzemská soudní praxe je v této otázce poměrně jednoznačná a konstantní. Výše uvedená tuzemská rozhodnutí se nesou ve velice podobném duchu, a to jak co do skutkového stavu, tak co do závěrů soudu. Ve všech případech bylo předmětem sporu především vkládání embedovaných odkazů na neoprávněně zveřejněná audiovizuální díla, a to bez souhlasu držitelů autorských práv k těmto dílům. Obvinění byli přesvědčeni o tom, že poskytováním internetových odkazů na autorská díla nedochází k porušování majetkových práv autora, přesněji že odkazováním nedochází ke sdělování díla veřejnosti. Zvláštností je, že přestože rozhodnutí Svensson bylo vydáno velice krátce po rozhodnutí ve věci Libereckého piráta, setkáváme se s konfrontací rozhodovací praxe SDEU až v případě serialycesky.cz. Obviněný užívá argumentu SDEU, že čl. 3 odst. 1 směrnice InfoSoc musí být vykládán ve smyslu, že skutečnost, že jsou na jedné stránce uvedeny hypertextové odkazy na díla, která jsou volně dostupná na jiné internetové stránce, nepředstavuje sdělování veřejnosti podle tohoto ustanovení (čl. 3 odst. 1 směrnice InfoSoc). 84 Ohledně Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne , č. j. 8 Tdo 137/ Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, 2013 [cit ]. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne , č.j. 5 Tdo 271/ Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, 2013 [cit ]. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne , č.j. 5 Tdo 1136/ Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, 2014 [cit ]. Jak uvedl obžalovaný ve svém dovolání dle usnesení Nejvyššího soudu, č. j. 5 Tdo 1136/ Obviněný užívá bez vhledu do samotné argumentace SDEU prvního bod petitu rozhodnutí, který následně odůvodňuje výrokem obsaženým v bodu druhém. Zatímco v prvním bodu petitu odpovídá SDEU na předběžné otázky 1 3 zabývající se autorskoprávní povahou odkazu, dílem, na které je odkazováno, a typ linku který je užit, druhý bod odpovídá na předběžnou otázku č. 4 zabývající se povahou výčtu práv, spadající pod způsoby užití díla formou sdělování díla veřejnosti. Argumentace, kdy závěry vyplývající z bodu 1 petitu, dovozujeme bodem 2, odpovídající na odlišnou otázku, se autorovi jeví poněkud nepřesvědčivou. 176

179 M. Bartoň: Internetový odkaz jako užití díla TÉMA argumentů týkajících se aplikace rozhodnutí SDEU ve věci Svensson na tuzemské právo NS nabyl přesvědčení, že rozhodnutí nižších soudů je plně v souladu s evropskou rozhodovací praxí a je tak sdělováním díla veřejnosti ve smyslu směrnice InfoSoc i 18 odst. 2 AutZ. Ostatní argumenty obviněného se potom nijak zásadně neodlišovaly od argumentů v ostatních tuzemských rozhodnutích ve věci právního režimu internetových odkazů. NS ve všech výše uvedených případech došel k závěru, že zveřejňováním embedovaných odkazů došlo k porušení 270 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen trestní zákoník ), tedy že došlo k porušení výlučných práv autora k autorskému dílu. Za zmínku ještě stojí informace, že v českém prostředí probíhá v současné době nový spor ohledně linkování na autorská díla, a to spor ve věci serveru Stejně jako v ostatních tuzemských sporech, i v tomto případě se jedná o trestní řízení s provozovatelem internetové stránky, na které byly zveřejňovány embedované odkazy na autorská díla. Tento případ je oproti ostatním ozvláštněn faktem, že inkriminovanou internetovou stránku provozovalo politické uskupení Česká pirátská strana. Na nekomerční stránce tyto embedované odkazy zveřejňovala v rámci kampaně Odkaz není zločin, kterou se snažila poukazovat na možný absurdní výklad autorského zákona v prostředí internetu. 85 Přestože oproti předchozím tuzemským případům jde o mediálně atraktivnější případ (už jen z důvodu, že provozovatelem je politická strana), česká judikatura ve věci mluví jasně. Ani kampaň s líbivým názvem Odkaz není zločin!, ani fakt, že stránky nebyly provozovány za komerčním účelem, nemění nic na skutečnosti, že ve světle dosavadní rozhodovací praxe tuzemských soudů Pirátská strana (stejně jako předtím či svou činností naplňuje skutkovou podstatu trestného činu dle 270 trestního zákoníku a je vysoce pravděpodobné, že nastávající trestní spor nebude rozhodnut v jejich prospěch. 85 Pirátská strana trestně stíhána za provozování nekomerčního webu s odkazy [online]. Piráti, publikováno [cit ]. 177

180 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ ANALÝZA ROZHODOVACÍ PRAXE VARIABILITA DRUHŮ ODKAZŮ Jak je uvedeno v první kapitole, neexistuje pouze jeden druh internetového odkazu, nýbrž rozlišujeme druhů několik. Ze samotné funkcionality je zřetelný rozdíl mezi využitím prostého odkazu odkazujícího uživatele na stránku jinou a využitím linku embedovaného, přenášejícího data směrem k uživateli. Připomeňme si předběžnou otázku č. 3 položenou SDEU v případu Svensson. SDEU byla přímo položena otázka, zda je při posuzování otázky podstatné, jestli se jedná o sdílení prostého linku (tedy linku, kdy se dílo poté, co uživatel klikne na odkaz, zobrazí na jiné internetové stránce 86 ), či embedded linku ( vyvolá dojem, že je zobrazeno na téže internetové stránce 87 ). Odůvodnění rozsudku primárně kladlo důraz na pojem nové veřejnosti a ve stínu této argumentace nacházíme na tuto otázku pouze strohou odpověď, jež stručně konstatuje fakt, že ve světle absence nové veřejnosti nemá smysl se zabývat typologií internetového odkazu. 88 Z odpovědi SDEU (či možná naopak z absence odpovědi) na předběžnou otázku č. 3 tak musíme nutně vyvozovat, že dokud nebude odkaz sdělovat dílo nové veřejnosti, je pro SDEU v autorskoprávní rovině bezvýznamné, o jaký typ linku se bude jednat. Tento závěr potom SDEU potvrzuje i v rozhodnutí ve věci BestWater, kde, byť byl zveřejněn odkaz embedovaný, nebyl tento odkaz z důvodu absence nové veřejnosti považován za sdělování díla veřejnosti. Otázkou však zůstává, jak by však byla hodnocena situace, kdy tento odkaz dílo nové veřejnosti sdělovat bude. Jasné odpovědi na tyto otázky byly očekávány v souvislosti s předběžnými otázkami ve věci C More. 89 Jak však již bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud ve Švédsku tyto otázky vzal zpět a ani rozhodnutí ve věci GS Media tuto otázku přesvědčivě nevyřešilo Odst. 13, 3 rozsudku SDEU ve věci C-466/12 Svensson. Ibidem. Odst. 29 rozsudku SDEU ve věci C-466/12 Svensson. Srovnej dle žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Högsta domstolen (Švédsko) dne 22. května 2013 C More Entertainment proti Linus Sandberg (věc C-279/13). 178

181 M. Bartoň: Internetový odkaz jako užití díla TÉMA Oproti SDEU pak české soudy tuto problematiku v odůvodněních svých rozhodnutí výslovně řeší. Nejvyšší soud uvádí, že v případě sdělování díla po internetu je nezbytné rozlišovat mezi prostým odkazováním na díla a jejich zpřístupněním formou metody vloženého kódu (tedy formou embedingu). Dle názoru NS dochází prostým odkazováním k pouhému informování o umístění díla (rozmnoženiny díla) na stránkách bez současného zpřístupňování, zatímco v případě, že je použit embedovaný link, dochází k přímému zpřístupňování takového díla veřejnosti. 90 Zatímco evropská judikatura tak o rozdílech jednotlivých internetových odkazů spíše mlčí, jako by se bála, aby nerozhodla více než je nezbytně nutné, české soudy odpověď na rozdíl mezi prostými a embedovanými linky již dávno mají DOKTRÍNA NOVÉ VEŘEJNOSTI Za klíčový bod případu Svensson lze označit argumentaci SDEU ohledně pojmu nové veřejnosti. Právě tento pojem ve finále stál za rozhodnutím SDEU, který usoudil, že umístění odkazu, o které se jednalo ve výše uvedeném sporu, nespadá pod čl. 3 odst 1 směrnice InfoSoc a tedy že nepožívá autorskoprávní ochrany. Dle rozsudku ve věci Svensson vyplývá, že novou veřejností je taková veřejnost, kterou nositelé autorského práva nebrali v potaz při udílení svolení k prvotnímu sdělení veřejnosti. 91 Tato argumentace SDEU však vyvolává diskuze 92, nakolik je pojem nové veřejnosti relevantní pro internetový prostor a zda byl v tomto případě správně aplikován. Poprvé se v judikatuře SDEU s pojmem nové veřejnosti setkáváme v rozhodnutí ve věci C-306/05 SGAE vs. Rafael Hoteles 93. Žalobce, kterým byl Srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne , č. j. 5 Tdo 271/ ve věci kinotip.cz. Shodný názor zastává i BENTLEY Lionel a kol. The Reference to the CJEU in Case C-466/12 Svensson [online]. University of Cambridge Faculty of Law Research Paper No. 6/2013, publikováno [cit ]. Odst. 24 rozsudku SDEU ve věci C-466/12 Svensson. Srovnej např. ALAI, Opinion Proposed to the Executive committee and adopted at its meeting, 17 th September 2014 on the criterion New Public, developed by the Court of Justice of the European Union (CJEU), put in the context of making available and communication to the public [online]. ALAI.org, publikováno 2014 [cit ]. či BENTLEY a kol., 2013, op. cit. Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 7. prosince Sociedad General de Autores y Editores de Espaňa (SGAE) proti Rafael Hoteles SA. Věc C-306/05. In: InfoCuria [právní informační systém]. 179

182 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 španělský kolektivní správce, žaloval španělský hotel s argumentem, že provozováním televizních přijímačů, za účelem zkvalitnění svých služeb, poškozuje práva duševního vlastnictví spojená se sdělovanými díly. Protože SDEU ve věci dovodil, že na sdělování v původním řízení se vztahuje směrnice InfoSoc, počal se zabývat otázkou, zda lze sdělování ve společných prostorách hotelů podřadit pod sdělování díla veřejnosti dle čl. 3 odst. 1 směrnice InfoSoc. V bodě 40 odůvodnění potom nacházíme argumentaci, že sdělování, ke kterému dochází za takových okolností, jako v původním řízení, musí být podle čl. 11bis prvního pododstavce bodu ii) Bernské úmluvy považováno za sdělování uskutečňované vysílací organizací odlišnou od původní. Takový přenos se tak uskutečňuje pro veřejnost odlišnou od veřejnosti, ke které směřovalo původní sdělování díla, to znamená pro novou veřejnost. 94 Otázkou však zůstává, jak SDEU došel k závěru uvedenému v bodě 40 odůvodnění případu SGAE a zda má tato konstrukce oporu v závazných mezinárodních pramenech práva duševního vlastnictví. Evropská unie je signatářem významných mezinárodních smluv upravujících ochranu duševního vlastnictví, a to mimo jiné Bernské úmluvy 95, smlouvy WCT 96 a WPPT 97. Směrnice InfoSoc je potom implementací těchto smluv do komunitárního práva, a proto by v zásadě měla z těchto smluv vycházet. Článek 8 WCT, jenž je implementován směrnicí InfoSoc v čl. 3 uvádí, že autoři literárních a uměleckých děl mají výlučné právo udílet svolení k jakémukoli sdělování svých děl veřejnosti po drátě nebo bezdrátovými Odst. 40 rozsudku SDEU ve věci C-306/05 SGAE vs. Rafael Hoteles SA. Vyhláška č. 133/1980 Sb. ministra zahraničních věcí ze dne 8. července 1980 o Bernské úmluvě o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 9. září 1886, doplněné v Paříži dne 4. května 1896, revidované v Berlíně dne 13. listopadu 1908, doplněné v Bernu dne 20. března 1914 a revidované v Římě dne 2. června 1928, v Bruselu dne 26. června 1948, ve Stockholmu dne 14. července 1967 a v Paříži dne 24. července 1971 In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C.H. Beck. Smlouva Světové organizace duševního vlastnictví o právu autorském (WCT), Ženeva In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit ]. Smlouva světové organizace duševního vlastnictví o výkonech výkonných umělců a o zvukových záznamech (WPPT), Ženeva (1996). In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit ]. 180

183 M. Bartoň: Internetový odkaz jako užití díla TÉMA prostředky, včetně zpřístupňování svých děl veřejnosti takovým způsobem, že každý může mít přístup k těmto dílům na místě a v čase podle své individuální volby. 98 Nejenom že zde nenacházíme žádná omezení, ze kterých bychom pojem nové veřejnosti mohli dovodit, ale článek jasně uvádí, že autoři mají výlučné právo udílet svolení k jakémukoliv sdělování děl veřejnosti. 99 ALAI tedy dochází k závěru, že žádný z článků Bernské úmluvy ani WCT dotčený v této problematice s pojmem nové veřejnosti nepracuje. 100 Argumentace SDEU ohledně nové veřejnosti, uvedená v odstavci 40 odůvodnění rozhodnutí SGAE vs. Rafael Hoteles, je primárně opírána o čl. 11bis (1) ii Bernské úmluvy. Ze znění citovaného článku 101 ovšem vyplývá jediná podmínka a to taková, že k sdělování díla musí docházet organizací odlišnou od organizace původní. V režimu tohoto ustanovení tedy nezáleží na tom, jakým způsobem je sdělováno, ani není nijak řešeno, zda jde o veřejnost novou, či stejnou jako v předchozím sdělení. Z odst. 41 odůvodnění rozhodnutí ve věci SGAE proti Rafael Hoteles vyčteme, že SDEU k této argumentaci dochází na základě výkladového dokumentu vypracovaného organizací WIPO průvodcem Bernskou úmluvou z roku Jak však ALAI uvádí ve své práci, tento dokument ve své podstatě neřeší sdělování díla veřejnosti po drátě nebo bezdrátovými prostředky, avšak vysvětluje, proč sdělování vysílání (např. rádiového) přes zařízení jako tlampač vyžaduje novou autorizaci majitelem majetkových práv díla. 102 ALAI proto dochází k závěru, že kritérium nové veřejnosti vychází z chybné interpretace průvodce Bernskou úmluvou z roku 1978 a ve své podstatě je v rozporu nejen se závaznými mezinárodními smlouvami, ale i se samotnou směrnicí InfoSoc. 103 I přesto SDEU tuto problematickou doktrínu v téměř nezměněné verzi přenáší z rozhodnutí SGAE vs. Rafael Čl. 8 smlouvy WCT. ALAI, 2014, op. cit., s Ibidem, op. cit., s Bernská Úmluva čl 11bis 1) ii) k jakémukoliv veřejnému sdělování po drátě nebo bezdrátově díla vysílaného rozhlasem či televizí, uskutečňuje-li toto sdělování jiná organizace než původní; 102 ALAI, 2014, op. cit., s. 16 a násl. 103 Ibidem, s

184 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 Hoteles, týkajícího se sdělování děl prostřednictvím televize v prostorách hotelu, na případy sdělování děl prostřednictvím internetových odkazů. Jako protipól stanoviska ALAI ve věci rozhodnutí Svensson je nezbytné označit druhou významnou práci zabývající se dopadem tohoto rozhodnutí, a to stanovisko European Copyright Society (dále jen ECS ). 104 Toto stanovisko oproti stanovisku ALAI v zásadě souhlasí s argumentací SDEU a sdílení internetových odkazů nepovažuje za sdělování díla ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice InfoSoc. 105 V první řadě ECS vylučuje, že by zveřejněním a užíváním internetového odkazu docházelo k transmisi autorského díla, kterou považuje za nutnou součást sdělování díla veřejnosti. Tvrdí, že zveřejněním odkazu dochází k pouhému obeznámení uživatele, kde na internetu se nachází žádaný obsah, na základě čehož dovozuje, že prostřednictvím internetového odkazu nedochází ke sdělování. 106 I kdyby pak k transmisi prostřednictvím internetového odkazu docházelo, či by tato transmise nebyla podmínkou pro sdělování, 107 zabývá se ECS otázkou problematiky odkazování na stránku jako celek a s tím spojené obtíže při získávání souhlasu k všem na ní obsažených autorských děl. 108 Ohledně doktríny nové veřejnosti pak stanovisko spíše rozvádí a jako takové podporuje argumentaci SDEU, když dochází k názoru, že pokud odkaz nesděluje dílo nové veřejnosti, pak by se v případě takového odkazu nemělo jednat o sdělování díla veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice InfoSoc. 109 Jak ale shodně upozorňuje i Headdon 110 ve svém článku, samotný SDEU v roz- 104 BENTLEY a kol., 2013, op. cit. 105 Ibidem, odst Ibidem, odst. 35 a násl. Byť tento závěr může mít odůvodnění u prostého linku, v případě linku embedovaného po aktivaci k transmisi díla dochází a tento argument proto není vhodným. 107 Přičemž mezi odbornou veřejností panují názory, že transmise není nezbytnou náležitostí sdělování díla veřejnosti a že právě sdělování ve formě zpřístupňování se vyznačuje zvláštním postavením transmise, k níž dochází až na základě žádosti uživatele on demand. K problematice srov. LEWINSKI, International Copyright Law and Policy, s. 456, bod Ibidem, odst. 42 an. Problematikou se článek více zabývá v podkapitole Ibidem, odst HEADDON, T. An epilogue to Svensson: the same old new public and the worms that didn t turn, Journal of Intellectual Property Law & Practice 2015 [online]. 2014, vol. 9, no. 8, s [cit ]. 182

185 M. Bartoň: Internetový odkaz jako užití díla TÉMA sudku ve věci Svensson některé závěry ECS vyvrací, když uznává, že hyperlink, ve kterém se jednalo v původním řízení, je sdělováním veřejnosti (byť ne sdělováním díla veřejnosti ve smyslu autorského práva obsaženého v čl. 3 odst. 1 směrnice InfoSoc). 111 Rozsudek Svensson v bodu 31 odůvodnění uvádí příklad, za jakých podmínek můžeme hyperlink považovat za sdělování díla nové veřejnosti, kdy takový link musí umožňovat uživatelům stránky, na které se tento odkaz nachází, obejít omezující opatření, která byla na stránce, na které se nachází chráněné dílo, přijata za účelem omezení přístupu k tomuto dílu. 112 V tomto bodu však rozhodnutí nedává přesvědčivou odpověď na otázku, jakou povahu tato omezující opatření musí mít. Zatímco z textu bodu 31 odůvodnění rozsudku Svensson můžeme dovozovat, že se tak jedná především o technologické překážky omezující přístup například pouze pro neplatící uživatele, upozorňuje Headdon na otázku, zda mohou stejné omezení zakládat i právní překážky, tedy především licenční závazky osob, zveřejňující tato díla veřejnosti a zda pouze existence faktických technických překážek může omezit rozsah veřejnosti, kterou bral držitel autorských práv v prvotním sdělení v potaz. 113 Vzhledem k velice krátkému časovému odstupu vynesení rozsudku SDEU ve věci Svensson od vydání rozhodnutí NS, se v tuzemských sporech s doktrínou nové veřejnosti setkáváme až v usnesení NS ve věci provozování serveru serialycesky.cz. Jak již bylo uvedeno výše, NS zde na případ uveřejňování embedovaných odkazů na neoprávněně zveřejněná díla aplikuje závěry vyplývající z tohoto zásadního rozhodnutí SDEU. NS v odůvodnění sice respektuje rozhodnutí ve věci Svensson a doktrínu nové veřejnosti, nicméně vzhledem k odlišnosti okolností spojených s aktem sdělování dochází k závěru, že obviněný se nemůže odvolávat na nezbytnost nové veřejnosti, která musí být dle rozhodnutí Svensson zahrnuta, aby byl hyperlink sdělováním díla dle čl. 3 odst. 1 směrnice InfoSoc (respektive 111 Srov. bod 23 rozsudku SDEU ve věci C-466/12 Svensson. 112 Tamtéž, odst Srov. HEADDON, 2014, op. cit., s

186 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ odst. 2 AutZ). 114 NS ve svém usnesení rozvádí problematiku SDEU pohříchu opomíjenou, a to problematiku otázky oprávněnosti sdělení díla, na které je odkazováno. Vzhledem k úzkému propojení doktríny nové veřejnosti a problematiky oprávněnosti původního sdělení je vzájemný vztah české a evropské rozhodovací praxe v této věci rozebrán společně v následující kapitole. Doktrínu nové veřejnosti SDEU neopustil ani v rozhodnutí GS Media, ve kterém existence nové veřejnosti zůstává i nadále podmínkou pro posouzení internetového odkazu jako sdělování díla veřejnosti OPRÁVNĚNOST SDĚLENÍ DÍLA A KRITÉRIUM ÚPLATNOSTI Před vydáním rozhodnutí GS Media bylo možné za jeden ze zásadních nedostatků dosavadních rozhodnutí shledávat skutečnost, že SDEU ve svých odůvodněních přehlížel otázku vlivu skutečnosti, zda dílo, na které je odkazováno, bylo na internet umístěno se souhlasem nositelů autorských práv. Tato problematika je úzce spojena s celou doktrínou nové veřejnosti, a proto jsou některé dopady uvedené již v předchozí kapitole. Pokud byla před vydáním rozhodnutí GS Media aplikována doktrína nové veřejnosti, potom ve chvíli, kdy byl poskytnut odkaz na dílo, jež nebylo vykonavatelem autorských práv na internetu zveřejněno, nedošlo k udělení svolení majitelem autorského práva k prvotnímu sdělení veřejnosti. 116 Pokud autor prvotně nesdělil své dílo veřejnosti, nemohla ani existovat veřejnost, kterou by ve zveřejnění mohl brát v potaz, a tedy každý odkaz na neoprávněně zveřejněné dílo by měl být brán jako odkaz sdělující dílo nové veřejnosti. Tuto myšlenku potvrzovala i současná česká rozhodovací praxe v usnesení NS ve věci provozování serveru serialycesky.cz. 117 V otázce nové veřejnosti a oprávněnosti prvotního zveřejnění díla si česká a evropská rozhodovací praxe nemusela a ani nadále nemusí nutně konkurovat. Tam, kde rozhodnutí SDEU vymezuje novou veřejnost a judi- 114 Srovnej dle 18 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, č. j. 5 Tdo 1136/ Odst. 52 rozsudku SDEU, ve věci C-160/15 GS Media. 116 Odst. 24 rozsudku SDEU ve věci C-466/12 Svensson. 117 Rozhodnutí Nejvyššího soudu, č. j. 5 Tdo 1136/

187 M. Bartoň: Internetový odkaz jako užití díla TÉMA kuje, jaký internetový odkaz sdělováním díla veřejnosti není, šla tuzemská rozhodovací praxe směle o krok dál a v mantinelech stanovených SDEU vymezila, že neoprávněně zveřejněné dílo nezakládá žádnou veřejnost, která je vzata v potaz při prvotním sdělení a embedovaný link odkazující na takové dílo pak sdělováním díla ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice InfoSoc bezpochyby je. Až v rozhodnutí GS Media SDEU tuto problematiku přestal přehlížet a správně identifikuje, že rozhodnutí ve věci Svensson a BestWater se vyjadřovaly pouze toliko k umístění hypertextových odkazů na díla, která již byla volně dostupná na jiné internetové stránce se souhlasem nositele práv, přičemž Soudní dvůr dospěl k závěru, že se nejedná o sdělování veřejnosti z toho důvodu, že předmětné sdělování nebylo uskutečněno vůči nové veřejnosti. 118 GS Media se k problematice oprávněnosti zveřejnění zpřístupňovaného díla již vyjadřuje a vědomost této skutečnosti se stala jedním z nových kritérií pro určení právního režimu internetového odkazu. I přesto však v této věci zůstává několik nevyřešených otázek. Problematický výklad v případě neautorizovaného sdělování díla poskytuje doktrína nové veřejnosti v případě, kdy se na internetu mimo neautorizovaného sdělení zároveň nachází i stejné dílo zpřístupněné se souhlasem autora. Odst. 31 odůvodnění ve sporu Svensson uvádí, že [o sdělování nové veřejnosti jde] zejména tehdy, není-li již dílo zpřístupněno veřejnosti na stránce, na které bylo sděleno prvotně, nebo je-li napříště na této stránce zpřístupněno pouze pro omezenou veřejnost, zatímco na jiné internetové stránce je přístupné bez svolení nositelů autorského práva. 119 Nabízí se proto a contrario úvaha, že je-li dílo na stránce, kde bylo prvotně sděleno se souhlasem autora, stále přístupné, pak odkazování i na neoprávněné zveřejnění takového díla není sdělováním nové veřejnosti. Ke stejnému závěru je možné dojít i následující úvahou. Pokud přijmeme premisu, že sdělením díla bez jakéhokoliv omezení sdělí majitel autorských práv dílo celé veřejnosti (a neexistuje tedy žádná neobeznámená veřejnost), potom jakýkoliv odkaz na libovolnou rozmnoženinu takového díla (ať už zveřejněnou se souhlasem autora či niko- 118 Odst. 41 rozsudku SDEU, ve věci C-160/15 GS Media. 119 Ibidem, odst

188 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 liv) jej již nemůže zveřejňovat žádné nové veřejnosti, a nebude tedy sdělováním díla veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice InfoSoc. 120 Na další problém narážíme v situaci, kdy by se nositel autorského díla rozhodl odstranit oprávněně zveřejněné dílo či by podstoupil kroky k omezení jeho sdělení například pouze pro platící návštěvníky stránek. Taková změna by logicky zúžila okruh veřejnosti, které autor při zveřejnění díla zamýšlel sdílet. Přestože by fakticky nedošlo k žádné změně u odkazů směřující na autorizované rozmnoženiny díla nacházející se na internetu, právně by takový odkaz mohl sdělovat nové veřejnosti a k jeho sdílení by tak mohlo být třeba souhlasu majitele autorských práv ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice InfoSoc. Jako jeden ze závěrů této problematiky je možné uvést, že ve chvíli, kdy došlo k odstranění či zabezpečení prvotně sděleného díla, spadne odkaz na neautorizované zveřejnění díla pod kategorii odkazu dle čl. 3 odst. 1 a bude vyžadovat souhlas majitele autorských práv k dílu. Zde je však třeba se opět zamyslet nad faktickým dopadem takové konstrukce. Není totiž v moci jednotlivce sledovat, zda dílo umístěné na internet je umístěno se souhlasem autora či nikoliv. Stejně tak není v moci uživatele mít přehled o tom, kdy majitel autorské dílo zveřejnil, či zda již zveřejněné dílo z internetu odebral. Aplikace kritéria nové veřejnosti v kontrastu s nejistou otázkou dopadu povahy původního sdělení díla by tak mohla mít zásadní dopady na právní jistotu uživatelů internetu a v konečném důsledku i na samotný chod této globální počítačové sítě. 121 Tuto problematiku ještě více umocnil vznik vyvratitelné domněnky vědomosti těch uživatelů, kteří zveřejnili odkaz za účelem dosažení zisku, kdy zůstává nejistým, jaký vliv bude mít dynamičnost obsahu stránek na tento institut vyvratitelné domněnky. Odpovědi na tyto otázky nám pravděpodobně dá až případná budoucí rozhodovací praxe. Ve světle nového rozsudku by bylo chybou opomenout nové kritérium úmyslu dosažení zisku. Přestože je tento pojem dle rozsudku pro posouzení 120 K stejnému závěru dochází SDEU ve věci C-348/13 BestWater, kdy framed odkaz na volně přístupné dílo nebyl kvalifikován jako sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice InfoSoc. K obdobným závěrům pak dochází HEADDON, 2014, op. cit., s Některé následky podřazení internetového odkazu pod sdělování díla veřejnosti jsou rozebírány níže v podkapitole

189 M. Bartoň: Internetový odkaz jako užití díla TÉMA odpovědnosti za odkaz a podřazení odkazu pod institut sdělování díla veřejnosti naprosto kritický, rozsudek nám dává pouze zanedbatelná vodítka k jeho výkladu. Zůstává otázkou, kde je hranice úmyslu úplatnosti a kdy dochází k vzniku domněnky vědomosti o protiprávnosti obsahu. Zatímco u odkazů zveřejněných v rámci novinového článku je úmysl dosažení zisku poměrně nesporný, v případě internetových odkazů zveřejněných v rámci nekomerčního blogu opatřeného reklamami již může vznikat určitá nejistota ve výkladu pojmu. Nejistotu mohou budit i například odkazy zveřejňované na profesní sociální síti LinkedIn či na síti Facebook. Vzhledem k čerstvosti rozhodnutí přesvědčivé odpovědi na výše uvedené otázky prozatím neexistují a až případná budoucí rozhodovací praxe pravděpodobně ukáže, jak pojem úmyslu zisku vykládat a kde onu pomyslnou hranici mezi jednotlivými odpovědnostními režimy vytyčit. 4. PRÁVNÍ REŽIM INTERNETOVÝCH ODKAZŮ Zatímco v předchozích kapitolách článek shrnul základy fungování prostředí internetu, internetových odkazů, prameny sdělování díla veřejnosti, a nakonec i současnou rozhodovací praxi ve věci internetových odkazů, následující kapitoly se věnují syntéze výše uvedených poznatků. V první řadě bude zodpovězena otázka, jaký internetový odkaz může být užitím díla, a následně se zaobírá kritickou analýzou těchto závěrů společně se stručnými úvahami de lege ferenda. 4.1 INTERNETOVÝ ODKAZ JAKO UŽITÍ DÍLA Vzhledem k nutně nehmotné povaze internetového odkazu a díla, na které je odkazováno, nemůžeme zvažovat všechny způsoby užití díla, vymezené v AutZ, tedy práva autora k rozšiřování (prodejem či jiným převodem nosiče díla), pronájmu, půjčování či vystavování jeho autorského díla. Jedná se totiž o tzv. mechanická práva, či práva k nepřímému sdělování 122, jež jsou nutně vázána na hmotný nosič autorského díla. Ve zbytku nám potom zbývají práva spojená buď s užitím díla v jeho jakékoliv podo- 122 TELEC, TŮMA, 2007, op. cit., s , bod

190 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 bě (tj. ve formě tvorby rozmnoženiny díla) či ve formě obligatorně nehmotné (tj. ve formě sdělování díla veřejnosti). Zveřejněním internetového odkazu dochází k vytvoření vztahu mezi dvěma objekty v prostředí WWW, přičemž po aktivaci internetového odkazu dochází buď k přesunutí uživatele na cílovou adresu, či k zprostředkování odkazovaného objektu nacházejícího se na jiné internetové stránce. Zveřejněním internetového odkazu tak nedochází k vzniku rozmnoženiny mimo rozmnoženin technických, spadajících pod zákonné výjimky zakotvené v komunitárními tuzemském právním řádu. Jak tuzemské, tak evropské soudy se vydaly cestou podřazení internetového odkazu pod sdělování díla veřejnosti. Vzhledem k opatrnému přístupu SDEU a problematice typologie internetových odkazů a struktury internetu není možné dát na otázku podřazení internetového odkazu pod institut sdělování díla veřejnosti jednoznačnou a vyčerpávající odpověď. Pro posouzení, zda některý způsob zveřejnění odkazu je nebo není užití dílem formou sdělování díla veřejnosti, je proto vhodné stanovit podmínky, které musí být kumulativně splněny, aby odkaz pod tento institut užití díla spadal. Poskytnutý odkaz musí splňovat náležitosti sdělení (podkapitola 4.1.1), náležitosti musí splňovat dílo (objekt sdělování) na které je odkazováno (podkapitola 4.1.2), a v neposlední řadě potom musí být dílo sdělováno náležité veřejnosti (podkapitola 4.1.3). 123 Ve světle rozhodnutí GS Media je potom dále nezbytné zohlednit otázku, zda byl odkaz zveřejněn s vědomostí o protiprávnosti zpřístupněného díla (podkapitola 4.1.4). Náležitosti je nutné vyvozovat primárně z komunitárních předpisů v kombinaci s rozhodovací praxí tuzemských a evropských soudů NÁLEŽITOSTI SDĚLOVÁNÍ Aby došlo ke sdělení díla veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice Info- Soc, potažmo 18 AutZ, musí být v první řadě internetový odkaz podřazen pod pojem sdělování. Šíře úkonů, které mohou pod sdělování spadat, je tře- 123 Podobnou myšlenkovou konstrukcí postupoval i SDEU ve věci Svensson. Ten však řešil pouze kumulativní naplnění náležitostí dvou prvků, a to sdělování a veřejnost (viz odst. 16 rozsudku SDEU ve věci C-466/12 Svensson). 188

191 M. Bartoň: Internetový odkaz jako užití díla TÉMA ba vykládat v souladu s cíli harmonizace evropského autorského práva, jež je založeno na snaze udržet vysokou míru ochrany autorů. Rozsah způsobů užití spadajících pod režim směrnice InfoSoc je tak třeba vykládat extenzivně. 124 Aby mohl být internetový odkaz podřazen pod pojem sdělování, musí zpřístupňovat dílo takovým způsobem, aby osoby, které jej užijí, mohly mít k tomuto dílu přístup v čase a místě dle své volby, přičemž není rozhodující, zda tohoto přístupu využijí, či nikoliv. 125 Ze spojení požadavku na extenzivní výklad způsobů, jakými je možné dílo veřejnosti sdělovat, a skutečnosti, že internetový odkaz, odkazující přímo na internetovou stránku, přímo zobrazuje autorská díla na ní se nacházející uživateli, který internetový odkaz použil 126, dovozujeme, že internetovými odkazy může docházet k sdělování díla veřejnosti. 127 Pro podřazení internetového odkazu pod pojem sdělení je dále nezbytné se zabývat jeho typologií, tedy otázkou, zda se v jednotlivém případě jedná o prosté odkazování, či odkazování formou embedovaného odkazu. Jak již bylo uvedeno v podkapitole 2.1.2, v případě prostého odkazování dochází k přenesení uživatele na internetovou stránku novou, a to za současného opuštění stránky původní. Odpověď na otázku podřazení prostého odkazu pod sdělování je však nejednoznačná. Argumenty pro podřazení prostého odkazu pod pojem sdělování nacházíme především v komunitární rozhodovací praxi, kde SDEU už potvrdil, že prostý odkaz 128 odkazující na 124 Nezbytnost extenzivního výkladu vyplývá z komunitárního práva, rozhodovací praxe i názoru odborné veřejnosti. Srov. WALTER, LEWINSKI, 2010, op. cit., s. 980, bod , body 4, 9 a 23 rec. směrnice InfoSoc, či rozhodovací praxe SDEU (rozsudky SDEU ve věci C-466/12 Svensson, či spojené věci C-403/08 a C-429/08 Football Association Premier League). 125 Srovnej čl. 3 odst. 1 směrnice InfoSoc spolu s bodem 19 rozsudku SDEU ve věci C-466/12 Svensson či body 37 a 38 rozsudku SDEU ve věci C-306/05 SGAE, bod 32 rozsudku SDEU ve věci C-607/11 ITV Broadcasting. 126 Odst. 18 rozsudku SDEU ve věci C-466/12 Svensson. 127 Ke stejnému závěru tak došel i SDEU v bodu 20 rozsudku SDEU ve věci C-466/12 Svensson, či odborná veřejnosti, srov. např. závěry TSOUTANIS, 2014, op. cit. 128 Internetový odkaz, o který se jednalo v původním řízení ve věci Svensson, tedy deep link na žurnalistické články. 189

192 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 jiné stránky je sdělením díla a za určitých podmínek může být dokonce i takovým sdělením, ke kterému je třeba svolení nositelů autorských práv. 129 Podřazení prostého odkazu pod sdělování však naráží na několik problematických argumentů. Mezi odbornou veřejností panuje názor, v rámci kterého je prosté odkazování prostřednictvím hyperlinku přirovnáváno k pouhé citaci, jenž pouze poskytuje čtenáři stránky informaci o tom, v jakém místě internetu se dílo nachází, a uživatel se sám rozhoduje, zda bude k dílu přistupovat, či nikoliv. 130 Opačný názor zastává například Tsoutsanis 131, když vymezuje způsoby, jakým se běžná citace projevuje. V první řadě citace nezobrazuje cíl, na který ukazuje. Dále jediný způsob, jak uživatel může přistoupit k objektu citace, je přesunout se k citovanému zdroji, a to buď minimálně k jinému médiu, či do jiné lokace, místnosti. V poslední řadě pak citace není součástí samotného textu a je uvedena v poznámce pod čarou. 132 Je nesporné, že tyto náležitosti citací nebudou splňovat nejen embedované odkazy, ale i některé formy prostých odkazů. Za příklad takového odkazu můžeme uvést právě odkazy obcházející technické opatření zamezující přístup neplatícím uživatelům. 133 Dalším argumentem zvažovaným v případě podřazení prostého odkazu pod sdělování je absence transmise v případě takového sdělení. 134 Vzhledem k tomu, že prostý odkaz po aktivaci nepřenáší dílo k uživateli, ale naopak přenese uživatele na stránku, kde je zpřístupněno odkazované dílo, nedochází k žádnému přenosu díla a prostý odkaz absentuje jednu ze tří náležitostí sdělování díla veřejnosti, a to transmisi díla. Zatímco odborná ve- 129 Odst. 31 rozsudku SDEU ve věci C-466/12 Svensson. 130 Srov. BENTLEY a kol., 2013, op. cit., s. 8, bod 36, či CCIA Comments on the GS Media Case (C-160/15) [online]. Computer and Communications Industry Association, 2013 [cit ], s. 6. S tímto argumentem však pracuje i NS ve svém rozhodnutí ve věci č. j. 5 Tdo 271/ Kinotip.cz, který taktéž označuje prostý odkaz jako pouhou citaci, jež nespadá pod akt sdělení díla veřejnosti. 131 TSOUTSANIS, Alexander. Why copyright and linking can tango. Journal of Intellectual Property Law and Practice [online]. 2014,vol. 9, no. 6, s. 499 [cit ], s Tamtéž, s Odst. 18 rozsudku SDEU ve věci C-466/12 Svensson. 134 BENTLEY a kol., 2013, op. cit., s. 8, bod 35 an. Spolu s CCIA Comments on the GS Media Case (C-160/15) [online]. Computer and Communications Industry Association, 2013 [cit ], s. 6 an. 190

193 M. Bartoň: Internetový odkaz jako užití díla TÉMA řejnost nijak zásadně nerozporuje, že v případě prostých odkazů nedochází k transmisi díla, spor probíhá především ohledně obligatornosti tohoto znaku pro posouzení prostého odkazu jako sdělení díla. 135 Část odborné veřejnosti 136 v této problematice zastává názor, že transmise díla je nezbytnou částí sdělování díla veřejnosti, přičemž tyto závěry staví především na výkladu přípravných dokumentů směrnice InfoSoc. Autor článku se však staví spíše k názoru, že transmise pro posouzení internetového odkazu jako užití díla není nutná. Nezbytnost tohoto prvku jde proti samotnému pojetí práva zakotveného v čl. 3 odst. 1 směrnice InfoSoc, který zakládá právo nejen pro sdělení, ale také výslovně uvádí, že pod sdělování díla spadá i jeho zpřístupnění (angl. making avaiable ). Ve spojení s cíli směrnice InfoSoc, jež spočívají především v zajištění vysoké právní jistoty a úrovně ochrany autora, 137 je proto diskutabilní, zda je na základě absence transmise pro některé způsoby odkazování správné takto restriktivně vykládat čl. 3 odst. 1 směrnice. 138 Obdobný názor jako má část odborné veřejnosti, 139 tedy že pro posouzení užití jako sdělení díla veřejnosti není vždy nezbytná transmise, pak potvrzuje i rozhodovací praxe SDEU rozsudkem ve věci Svensson. 140 Zatímco prostý link naráží na argument přirovnání k citaci či argument absence transmise díla, v případě embedovaného linku je možné tyto argumenty využít jen stěží. Aktivací embedovaného odkazu dochází k tomu, že je objekt odkazu vložen do stránky, ze které je odkazován a zprostředkovává tak zobrazení cíle, na který odkazuje, přičemž uživatel neopouští stránku, na které se zrovna nachází. Objekt se tak stává přímou součástí původní stránky. Projevy takového odkazu v zásadě odporuje náležitostem citace a není možné ho pod něj ani podřazovat. 141 Aktivací embedovaného linku zároveň dochází k přenosu díla z původní stránky na stránku, kde je 135 Ibidem. 136 Prezentovaná především názorem právě BENTLEY a kol., 2013, op. cit. 137 Rec. č. 4 směrnice InfoSoc. 138 TSOUTSANIS, 2014, op. cit., s Např. HEADDON, 2014, op. cit., s Bod 23 rozsudku SDEU ve věci C-466/12 Svensson. 141 TSOUTSANIS, 2014, op. cit., s

194 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 odkaz uveřejněn, odkud je následně viditelný pro uživatele a dochází tedy k celé triádě sdělování díla veřejnosti emisi, transmisi i recepci díla. Závěr, že embedovaným odkazem je možné sdělovat dílo veřejnosti potom rozhodovací praxe SDEU nevylučuje 142 a rozhodovací praxe tuzemská dokonce explicitně zavádí 143. Z výše uvedeného je třeba dovodit, že ze sdělování díla není možné přesvědčivě vyloučit ani jeden z typů odkazů. Zatímco v případě embedovaných linků je situace o poznání jistější, ani v případě prostého odkazu nelze ve světle současné rozhodovací praxe SDEU prohlásit, že nemohou sdělovat dílo. Prvek sdělování je tedy třeba uzavřít tak, že sdělovat dílo veřejnosti je možné jak prostým, tak embedovaným odkazem NÁLEŽITOSTI DÍLA (OBJEKTU SDĚLOVÁNÍ) Aby internetový odkaz spadal pod institut sdělování díla veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice InfoSoc a 18 AutZ, musí odkazovat na objekt, kterým je autorské dílo. V tuzemském právním řádu je pojem autorské dílo jako předmět autorského práva vymezen v 2 odst. 1 AutZ, přičemž pod podmínku jakékoliv objektivně vnímatelné podoby spadá i její podoba nehmotná, elektronická 144. Další nezbytnou náležitostí díla, na které je odkazováno, je skutečnost, že toto dílo bylo umístěno na internet neoprávněně. Tento závěr vyplývá z faktické aplikace doktríny nové veřejnosti představené v rozsudku Svensson a bude rozebírán níže v této kapitole. 145 Při definování náležitostí díla je však třeba upozornit na problematický dopad současné rozhodovací praxe. V prostředí internetu je možné odkazovat nejen na jednotlivé objekty na stránce, ale především také na in- 142 Srov. závěry rozsudků SDEU ve věci C-466/12 Svensson a C-348/13 BestWater. 143 Srov. závěry rozsudků NS ve věcech č. j. 5 Tdo 1136/ , 8 Tdo 137/ a 5 Tdo 271/ TELEC, TŮMA, 2007, op. cit., s Výjimkou z tohoto pravidla je situace, kdy je dílo za pomocí technických prostředků přístupné pouze určitému okruhu osob. V takovém případě i odkaz na oprávněně zveřejněné dílo bude spadat pod sdělování díla veřejnosti z důvodu existence nové veřejnosti. V této věci srovnej odst. 31 odůvodnění rozsudku Svensson. K problematice nové veřejnosti potom níže v textu. 192

195 M. Bartoň: Internetový odkaz jako užití díla TÉMA ternetovou stránku jako celek. Internetová stránka, tedy její vnímatelná podoba, se skládá z mnoha prvků objektů, které jsou na stránce určitým způsobem uspořádány. Těmito objekty mohou být fotografie, audiovizuální díla, literární díla v podobě textového příspěvku, etc. Každé z těchto děl může naplňovat náležitosti autorského díla vymezené v 2 odst. 1 AutZ a být tak předmětem autorského práva. Jak již bylo uvedeno výše, SDEU ve své rozhodovací praxi dovodil, že prostý internetový odkaz poskytuje uživatelům přímý přístup k odkazovaným dílům a je tak uskutečňováno sdělování díla. 146 Pokud však internetový odkaz odkazuje na celou stránku, je tímto způsobem vytvořen přímý přístup ke každému jednotlivému autorskému dílu na stránce a oprávněnost sdělení bude muset být posuzována ke každému z těchto děl zvlášť. V souvislosti s výše uvedeným je tak třeba shrnout, že aby internetový odkaz byl sdělováním díla ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice InfoSoc, potažmo 18 AutZ, musí sdělovat autorské dílo, přičemž odkazované dílo musí být na internet umístěno bez souhlasu držitele autorských práv NÁLEŽITOSTI VEŘEJNOSTI Aby mohl být internetový odkaz posouzen jako akt sdělování díla veřejnosti, musí i poslední z prvků tohoto sdělování splňovat nezbytné náležitosti. V případě prvku veřejnosti můžeme rozlišovat prvky kvantitativní, tedy požadavky na rozsah veřejnosti, a prvky kvalitativní, tedy požadavky na povahu této veřejnosti. Pro podřazení veřejnosti pod čl. 3 odst. 1 směrnice InfoSoc z pohledu kvantitativních náležitostí je nezbytné, aby tato veřejnost obsahovala blíže neurčený počet potenciálních adresátů, přičemž počet těchto adresátů musí být dosti vysoký. 147 Je třeba mít na paměti, že ve světle potenciální recepce 146 Odst. 18 a 20 rozsudku SDEU ve věci C-466/12 Svensson. 147 Srov. SCHMID, 2015, op. cit., s. 82 či také odst. 37 a 38 rozsudku SDEU ve věci C-306/05 SGAE a odst. 32 rozsudku SDEU ve věci C-607/11 ITV Broadcasting. 193

196 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 je nerozhodné, kolik osob internetový odkaz reálně užilo, ale kolik uživatelů má poskytnutý odkaz možnost aktivovat. 148 Přestože budou splněny kvantitativní náležitosti a dílo bude sdělováno neurčenému a dosti vysokému počtu uživatelů, musí tito uživatelé splňovat také kvalitativní faktor. Veřejnost, které je prostřednictvím odkazu sdělováno, musí být veřejností novou, tedy odlišnou od veřejnosti, kterou nositelé autorského práva brali v potaz při udílení svolení k prvotnímu sdělení. 149 S ohledem na tuto podmínku potom můžeme rozeznávat následující situace. 1) Držitel autorských práv umístil dílo na internet bez omezení. Pokud na tuto situaci budeme aplikovat doktrínu nové veřejnosti, pak autor ve světle potenciální recepce bral při svém sdělení v potaz všechny uživatele internetu. Pokud bral v potaz všechny uživatele, potom zde nezůstává žádná množina uživatelů, kteří nebyli bráni v potaz, a proto jakýkoliv odkaz na toto dílo (a to včetně odkazu na stejná díla umístěná na internet jinou osobou neoprávněně) nenaplní kvalitativní náležitosti veřejnosti a nebude tak moci být podřazen pod čl. 3 odst. 1 směrnice InfoSoc. 2) Držitel autorských práv umístil dílo na internet pouze takovým způsobem, kdy je přístup umožněn pouze určité části veřejnosti (autor sděluje dílo například pouze předplatitelům). Pokud držitel autorských práv omezil přístup k dílu pouze takovým uživatelům, kteří splní určité podmínky (například budou předplatiteli), činil tak s vysokou pravděpodobností z důvodu, že nechtěl sdělovat nikomu jinému, než právě těmto uživatelům a pouze tito uživatelé tak byli bráni v potaz při prvotním sdělení díla. Všichni ostatní uživatelé tak jsou pro takové zveřejnění díla novou veřejností. Odkaz, díky kterému je možné obejít prostředky omezující přístup k dílu, nebo odkaz směřující na volně dostupnou rozmnoženinu tak potenciálně sděluje dílo nové veřejnosti, splňuje proto kvalitativní náležitosti veřejnosti 148 Srov. např. TSOUTSANIS, 2014, op. cit., s. 506, SYNODINOU, 2012, op. cit., s. 129, 6.4.3, odst. 25 rozsudku SDEU ve věci C-466/12 Svensson. 149 Srovnej bod 24 rozsudku SDEU ve věci C-466/12 Svensson, bod 40 a 42 rozsudku SDEU ve věci C-306/05 SGAE. 194

197 M. Bartoň: Internetový odkaz jako užití díla TÉMA a lze tak podřadit pod sdělování ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice InfoSoc ) Na internetu se nenachází autorské dílo, k jehož zveřejnění dal držitel autorských práv svolení. K této situaci může dojít buď tak, že držitel autorských práv dílo na internetu nikdy nezveřejnil ani k zveřejnění nedal svolení, popřípadě že autorské dílo z internetu odstranil, či svolení k zveřejnění odebral. Pokud neexistuje žádné prvotní sdělení držitele autorských práv, tím spíše nemůže existovat ani veřejnost, které chtěl v tomto prvotním 151 sdělení držitel autorských práv sdělovat. V takovém případě pak veškerá veřejnost internetu je vůči tomuto autorskému dílu veřejností novou a každý odkaz na neoprávněně zveřejněné dílo toto dílo sděluje nové veřejnosti. Z výše uvedeného je možné dovodit, že aby internetový odkaz spadal pod čl. 3 odst. 1 směrnice InfoSoc, musí sdělovat takové veřejnosti, která obsahuje poměrně vysoký a blíže neurčený počet uživatelů, přičemž toto dílo musí být sdělováno nové veřejnosti. Dílo bude sdělováno nové veřejnosti v takovém případě, kdy je dílo na internetu oprávněně zveřejněno buď tak, že k němu má přístup pouze určitá skupina uživatelů, nebo že na internetu neexistuje takové zveřejnění odkazovaného díla, k jehož zveřejnění dal držitel autorských práv souhlas VĚDOMOST UŽIVATELE O PROTIPRÁVNÍ POVAZE DÍLA Posledním kritériem, založeným rozhodnutím ve věci GS Media, je kritérium vědomosti uživatele o protiprávnosti zveřejnění zpřístupněného díla. Rozsudek konstruuje dva způsoby vzniku této vědomosti, a to dle kritéria úmyslu dosažení zisku uživatele. V případě, že uživatel nezveřejnil odkaz s úmyslem dosažení zisku, potom je takový internetový odkaz sdělováním díla veřejnosti pouze v případě, že mu je prokázáno, že věděl nebo mohl vědět, že je odkazováno na 150 Srov. HEADDON, 2014, s. 668, bod Pojem prvotní sdělení je nezbytné posuzovat ve smyslu odst. 24 rozsudku SDEU ve věci C-466/12 Svensson jako sdělení, na které je odkazem odkazováno, nikoliv jako první zveřejnění autorského díla držitelem autorských práv (v anglické verzi rozsudku Initial, německy pak ursprüngliche ). 195

198 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 protiprávně zveřejněné dílo. Tato skutečnost mu může být prokázána například na základě upozornění držitele autorských práv. Oproti tomu v případě, že uživatel zveřejnil odkaz s úmyslem dosažení zisku, potom vědomost uživatele o protiprávnosti zveřejnění zpřístupněného díla je presumována a takový odkaz je sdělováním díla veřejnosti. Odkaz pod institut sdělování díla veřejnosti spadat nebude v případě, kdy dojde k vyvrácení této domněnky SHRNUTÍ Pokud shrneme výše uvedené poznatky, dojdeme k závěru, že internetový odkaz za určitých okolností může ve světle současné právní úpravy a rozhodovací praxe být sdělením díla veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice InfoSoc, potažmo 18 AutZ. Užitím díla tak bude takový odkaz, který bude: odkazovat na autorské dílo, u kterého neexistuje na internetu jeho rozmnoženina, umístěná se souhlasem autora a zároveň osoba, jež zveřejnila internetový odkaz ví anebo může vědět, že internetový odkaz zpřístupňuje protiprávně zveřejněné dílo; či bude odkazovat na autorské dílo, které bylo na internet umístěno se souhlasem autora, ale které je sdělováno pouze určitému okruhu lidí (odkaz například obchází technické omezení, které dílo zpřístupňuje pouze platícím). Vědomost osoby, jež zveřejnila internetový odkaz, závisí na posouzení, zda internetový odkaz byl zveřejněn s úmyslem dosažení zisku. V případě, že byl zveřejněn s úmyslem dosažení zisku, potom je vědomost presumována. V opačném případě musí být vědomost takové osoby prokázána. Pro lepší přehlednost ilustruje právní režim internetových odkazů tabulka níže ROSATI, Eleonora. Linking after GS Media in a table. [online]. Publikováno , [cit ]. 196

199 M. Bartoň: Internetový odkaz jako užití díla TÉMA Odkazovaný obsah Volně dostupný Nikoliv volně dostupný Volně dostupný Volně dostupný Volně dostupný Nikoliv volně dostupný Ne Ne (např. na Ano základě (GS Media) notifikace) Ne Ano Na základě Ano vyvratitelné (GS Media) domněnky Ne N/A N/A Ano (Svensson) Svolení Vědomost Úmysl Sdělování autora se o protiprávnosti dosažení díla zveřejněním zisku veřejnosti obsahu int. odkazu Ne Ano N/A N/A (Svensson, GS Media) Ano Ano N/A N/A (Svensson, GS Media) Ne Ne Ne Ne (GS Media) Ano Porušení autorského práva Ne Ano Ne Ano* Ano* Ano * V případě, že osobě zveřejňující odkaz bude prokázána vědomost o protiprávnosti odkazovaného obsahu, či tato osoba nevyvrátí domněnku této vědomosti. Pozn. Překlad autora. 4.2 PRÁVNÍ REŽIM INTERNETOVÝCH ODKAZŮ DE LEGE FERENDA Poté, co byla zodpovězena otázka, jaký internetový odkaz může ve světle současné rozhodovací praxe a právní úpravy spadat pod institut sdělování díla veřejnosti, zaměřuje se následující kapitola na některé úvahy spojené se současným právním stavem v této oblasti. V první řadě tato kapitola vyzdvihuje vybrané problematické aspekty podřazení internetových odkazů pod institut sdělování díla veřejnosti. V druhé části si pak autor dovoluje přidat svůj příspěvek do obecné diskuze ohledně otázky, jak upravovat in- 197

200 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 ternetové odkazy, přičemž komentovaný návrh má ambice poskytnout držitelům autorských práv možnost hájit své oprávněné zájmy v prostředí internetu a současně uživatelům internetu zachovat vysokou míru právní jistoty společně v souladu s udržením svobody internetu DŮSLEDKY PODŘAZENÍ ODKAZU POD SDĚLOVÁNÍ DÍLA VEŘEJNOSTI Přestože institut sdělování díla veřejnosti ve smyslu čl. 3 směrnice InfoSoc se svou definicí jeví jako vhodný institut pro posouzení internetových odkazů, při jeho aplikaci tuzemskými i komunitárními soudy narážíme na interpretační závěry, které vhodnost jeho užití významně zpochybňují nebo dokonce vylučují. Prvním z problematických závěrů, který je možné dovozovat ze současné rozhodovací praxe SDEU, nastává v situaci, kdy je odkazováno na celou internetovou stránku. V původním řízení ve věci Svensson odkazovala společnost Retriever Sverige prostřednictvím prostých odkazů na novinové články zveřejněné na internetové stránce. SDEU ve svém rozhodnutí dovodil, že takové odkazování, k jakému docházelo v původním řízení, poskytuje přímý přístup k autorským dílům a je proto kvalifikováno jako sdělování. Jak již bylo uvedeno v kap. 2.1 tohoto článku, na internetové stránce se nemusí nacházet pouze jediné autorské dílo, ale velice často se na stránce těchto děl nachází celá řada. Pokud tedy SDEU uvádí, že prostým odkazem dochází k přímému zpřístupnění autorského díla novinového článku nacházejícího se na stránce, musí docházet ke sdělení i všech ostatních autorských děl uvedených na stránce a, pokud dojdeme k závěru, že daná stránka naplňuje znaky díla souborného, potom i ke sdělení takového díla. 153 Stejně tak je ve světle současné rozhodovací praxe nejisté, jak bude posuzována situace, kdy se na odkazovaných internetových stránkách budou nalézat další internetové odkazy, ať už embedované či prosté. 154 Na jednu stranu by závěr, že i několikanásobné odkazování může sdělovat dílo veřejnosti, vnesl vysokou míru právní nejistoty spojenou s odkazováním 153 BENTLEY a kol., 2013, op. cit., s. 11, bod K problematice srov. např. HEADDON, 2015, s

201 M. Bartoň: Internetový odkaz jako užití díla TÉMA na libovolný obsah na internetu, na stranu druhou by kategorické vyloučení několikanásobného odkazu mohlo jednoduše vést k obcházení zákona, kdy by cílová stránka byla jednoduše schována za vícero odkazů, čímž by osobu zveřejňující hyperlink zbavila odpovědnosti za takové jednání. 155 Rozhodnutí GS Media mimo jiné uvádí, že od autora umísťujícího odkaz lze očekávat, že provede nezbytná ověření, aby se ujistil, že dotčené dílo není protiprávně zveřejněno na stránce, na kterou odkaz vede. 156 Pro uživatele, který má v úmyslu zveřejnit internetový odkaz, je značně obtížné přesvědčivě zjistit, zda je autorské dílo na internetu zveřejněno se souhlasem autora, 157 přičemž tato skutečnost se může neustále libovolně měnit. 158 K dílu, které bylo v době zveřejnění sděleno se souhlasem autora, může být hned následující den tento souhlas vzat zpět. Tomuto nebezpečí se pak uživatel logicky nevyhne ani tím, že vynaloží maximální úsilí sehnat souhlas držitelů autorských práv všech autorských děl umístěných na stránce. Ze samotného díla nemusí vyplývat, kdo je držitel autorských práv, a v případě těchto děl je často nemožné majitele autorských práv dohledat. 159 Ani souhlas od všech držitelů autorských práv uživateli nepomůže v případě, kdy by bylo na odkazovanou stránku po vytvoření odkazu některé dílo přidáno. Dosáhnout proto jistoty, že vytvořený prostý odkaz neporu- 155 Srov. ČERMÁK, 2001, op. cit., s Čermák ve své knize uvádí příklad soudního rozhodnutí (nikoliv však týkajícího se autorskoprávního deliktu, ale obecného deliktu) ve věci Bernstein proti Penney, kde teprve až po několikanásobném odkazu došlo k dosažení kýženého protiprávního obsahu, kdy soud v tomto případě vyloučil primární odpovědnost poskytovatele odkazu. 156 Odst. 51 rozsudku SDEU, ve věci C-160/15 GS Media. 157 Srov. CCIA Comments on the GS Media Case (C-160/15) [online]. Computer and Communications Industry Association, 2013 [cit ]. S. 16 a násl. 158 Příkladem nechť je video Chrise Hadfielda, který na internet umístil video bez souhlasu majitele autorských práv. Toto video bylo následně odstraněno, poté se na internet opět vrátilo pro změnu se souhlasem autora, ovšem pouze na dobu dvou let, po kterých bude odstraněno. Srov. KHAW, Cassandra. Chris Hadfield's 'Space Oddity' returns to YouTube with David Bowie's agreement. The Verge [online]. Vox Media, publikováno [cit ]. 159 Srov. CCIA Comments on the GS Media Case (C-160/15) [online]. Computer and Communications Industry Association, 2013 [cit ]. S

202 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 šuje autorská práva k některému autorskému dílu nacházejícímu se na cílové stránce, hraničí s nemožným. 160 Jak vyplývá z důvodů uvedených výše, aplikace institutu sdělování díla veřejnosti na internetové odkazy odhaluje některá zásadní úskalí. Lukrativnost internetu závisí především na možnosti propojovat jednotlivé články mezi sebou, odkazovat uživatele na jiná místa v internetu, a tak okamžitě získávat informace. 161 Právní regulace internetových odkazů má veliký potenciál narušit svobodu internetu a s ní spojenou svobodu projevu a svobodu podnikání takových společností, které na zveřejňování internetových odkazů závisí. 162 Zatímco cílem směrnice InfoSoc mělo být zajištění větší právní jistoty a vysoké úrovně ochrany duševního vlastnictví 163, nechávají nedostatky spojené s jejich aplikací uživatele internetu v zásadní nejistotě, zda zveřejňováním odkazů neporušují práva autorů děl. Absence rozlišování typologie internetových odkazů ve spojení s diskutabilní aplikací tohoto institutu za pomoci doktríny nové veřejnosti tak prakticky vylučuje její použití na prosté odkazy. Samotnou otázkou zůstává, zda je doktrína nové veřejnosti slučitelná se samotnou směrnicí InfoSoc, především pak se zákazem vyčerpání práv autora udělovat svolení k sdělování díla veřejnosti ZVLÁŠTNÍ ODPOVĚDNOSTNÍ REŽIM INTERNETOVÝCH ODKAZŮ Obtíže, které pramení z podřazování internetových odkazů pod sdělování díla veřejnosti, mají celou řadu příčin. V první řadě je nezbytné vnímat specifickou povahu internetového odkazu a vztahu, který má k odkazovanému dílu. Zatímco některé odkazy opravdu mohou naplňovat znaky pouhé citace, jiné odkazy můžeme k tomuto institutu přirovnávat pouze s obtížemi. U prostého podřazení pod sdělování díla veřejnosti je současně třeba zvažovat všechna rizika, která by právní regulace tímto způsobem užití díla mohla přinést svobodě internetu, svobodě projevu a s ní například spojené 160 Respektive za způsob, kterým je možné získat poměrně vysokou jistotu o obsahu cílové stránky, je možné považovat situaci, kdy uživatel zveřejňující odkaz je stejnou osobou jako uživatel vykonávající správu stránky, na kterou je odkazováno. 161 CCIA Comments on the GS Media Case (C-160/15) [online]. Computer and Communications Industry Association, 2013 [cit ]. S BENTLEY, 2013, op. cit., s. 1 odst Bod 4 rec. směrnice InfoSoc. 200

203 M. Bartoň: Internetový odkaz jako užití díla TÉMA svobodě podnikání. Dle autora tohoto článku tak dochází k situaci, kdy se právní praxe pokouší na internetové odkazy aplikovat institut, který není schopen obsáhnout všechny jeho prvky a náležitosti jako užití díla. Situace, kdy se právo nedostatečně rychle vyvíjí ve vztahu k technologickému pokroku, není pro autorské právo ničím novým. 164 Celou situaci vhodně vystihuje Post, jenž ve své práci Against Against cyberanarchy pracuje s pojmem exceptionalismu, tedy myšlenky, že kyberprostor má své specifické, netradiční prostředí, na které není možné jednoduše užívat právní instituty fungující v off-line prostředí. 165 K podobné situaci, kdy prostředí internetu hrozilo závažným omezením svobody informací a projevu a svobody internetu jako takového, docházelo v případě, kdy hrozila aplikace obecných odpovědnostních pravidel autorského a soukromého práva na jednání ISP, tedy na poskytovatele služeb informační společnosti. 166 Pro ilustraci zmiňme poskytovatele služby informační společnosti, jenž poskytuje hostingové služby ve smyslu 5 zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti (dále jen ZSIS ). Takovými službami jsou například služby YouTube, internetová úložiště uloz.to či sdilej.cz nebo sociální sítě Facebook či Twitter. 167 V takovém případě ISP poskytuje službu, spočívající v ukládání informací poskytnutých uživatelem, a to na jejich žádost. Protože například YouTube je službou, která umožňuje uživatelům internetu nahrávat jejich videa, jsou to právě uživatelé, kteří mají primárně vliv na to, jaký obsah se na stránkách YouTube bude nacházet, přičemž ti mohou na tento server (a často se tak stává) nahrávat i autorskoprávní obsah bez získání náležitého svolení autora ve formě licence. V případě aplikování obecných odpovědnostních 164 K problematice se vyjadřuje např. MÍŠEK, 2015, op. cit. 165 Srov. POST, David G., Against 'Against Cyberanarchy'. Berkeley Technology Law Journal [online]. 2002, vol. 17, p [cit ]. Autor si uvědomuje, že institut sdělování díla veřejnosti byl vytvořen tak, aby mohl upravovat i digitální prostředí, nicméně i tak má za to, že dochází k aplikaci institutu určeného pro úpravu velice specifického prostředí WWW. 166 K pojmu poskytovatele služby informační společnosti srovnej 3 až 5 zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti, ve znění pozdějších předpisů, společně s HUSOVEC, 2014, op. cit., s Ibidem, s

204 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 ustanovení AutZ bychom však v takové situaci dovozovali, že je to právě společnost YouTube, která nese odpovědnost za užívání autorského díla bez příslušné licence držitele autorských práv k tomuto dílu. 168 Aby se tak ISP vyhnul vzniku odpovědnosti za neoprávněné užívání děl, ke kterému dochází prostřednictvím jeho stránek, musel by mít neustálý přehled nad obsahem svých stránek, a to buď formou kontinuální kontroly všech dat uložených na úložišti, či monitorováním veškeré činnosti uživatelů jeho služby. 169 Vzhledem k potenciálně vysokému provozu, který může na stránkách takového poskytovatele probíhat, společně s poměrně velkými komplikacemi, spojenými s odhalováním obsahu porušujícího autorská práva, by aplikace takové obecné odpovědnosti vedla k zásadnímu zvýšení nákladů poskytování služeb ze strany ISP, stejně jako ke vzniku nebezpečí postihování i prospěšného a legálního obsahu. 170 Na nebezpečí, které by užití obecných odpovědnostních ustanovení na ISP mohlo znamenat pro svobodu služeb, informací a internetu, právní prostředí zareagovalo vytvořením zvláštního odpovědnostního režimu, zakotveného na komunitární úrovni směrnicí ECD 171, jež byla do tuzemského práva následně zakotvena zákonem ZSIS. 172 Tyto předpisy vytvářejí pro ISP všech třech typů tzv. bezpečné přístavy, při jejichž dodržení tito poskytovatelé nejsou odpovědni za obsah, který pro své uživatele přenášejí či ukládají. Nabízí se tedy otázka, proč k právnímu režimu internetových odkazů nepostupovat analogicky k právní úpravě odpovědnosti ISP. Stejně jako v případě ISP i v případě internetových odkazů zde máme uživatele, který poskytuje službu (zveřejňuje internetový odkaz), jehož cíl (obsah posky- 168 Ibidem, s. 73 a násl. 169 POLČÁK, Radim. Právo a evropská informační společnost. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, sv. 344., s HARPER, Jim. Against ISP Liability [online]. Regulation, vol. 28, no. 1, s , Spring 2005 [cit ], s Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu ( směrnice o elektronickém obchodu ). In: EUR-Lex [právní informační systém]. 172 POLČÁK, 2009, op. cit., s

205 M. Bartoň: Internetový odkaz jako užití díla TÉMA tovaný třetí osobou) zásadně může záviset na jednání uživatelů odlišných od jeho osoby. Uživatel poskytující odkaz zároveň může být v zásadní právní nejistotě, zda na základě obecných odpovědnostních ustanovení nemůže dojít prostřednictvím zveřejnění odkazu ke vzniku deliktní odpovědnosti, ať už na základě autorskoprávního deliktu, či deliktů jiných. Stejně jako v případě ISP, aplikování obecných odpovědnostních režimů na internetové odkazy a jejich důsledné vymáhání může postupně zvýšit transakční náklady zveřejňování odkazů natolik, že uživatelé nebudou ochotni dále volně odkazovat na jednotlivé stránky a svoboda odkazování, a tím i svoboda internetu, spočívající ve volném propojování informací a obsahu, bude nevyhnutelně ohrožena. Stejně jako ve výše uvedeném zákoně ZSIS autor považuje za vhodné vytvoření tzv. bezpečných přístavů, tedy podmínek, při jejichž dodržení by poskytovatel internetového odkazu nemohl být odpovědný za obsah internetového odkazu. 173 Za vhodný zdroj podmínky pro udržení bezpečného přístavu internetového odkazu by mohla být tzv. metoda notice and takedown, 174 ve spojení s vyloučením povinnosti dohlížet na obsah cíle internetového odkazu a zároveň aktivně vyhledávat skutečnosti a okolnosti poukazující na protiprávní 175 cíl internetového odkazu. Na základě této metody by uživatel, který zveřejnil internetový odkaz, nebyl odpovědný za tento internetový odkaz do té chvíle, kdy by se prokazatelně dozvěděl o protiprávní povaze obsahu cíle internetového odkazu a neprodleně by neučinil veškeré kroky, které po něm lze požadovat, k odstranění nebo znepřístupnění takovýchto informací. 176 Určité náznaky zakotvení tohoto režimu můžeme sledovat v posledním rozhodnutí ve věci hyperlinků, v rozsudku ve věci GS Media. Ten v případě uživatelů, kteří internetový odkaz nezveřejnili s úmyslem dosažení zisku, 173 Srovnej například bezpečný přístav ISP dle 3 ZSIS, který je odpovědný za obsah přenášených informací jen tehdy, pokud přenos sám iniciuje, zvolí uživatele přenášené informace, nebo zvolí nebo změní obsah přenášené informace spolu s HUSOVEC, 2014, op. cit., s. 93 a násl. 174 HUSOVEC, 2014, op. cit., s. 115 a násl. 175 Analogicky s 6 ZSIS odst. 1 písm. b) ZSIS. 203

206 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 tento internetový odkaz nepovažuje za sdělování díla veřejnosti do té doby, dokud uživateli není prokázáno, že věděl nebo mohl vědět o protiprávnosti zveřejnění zpřístupňovaného díla. Toto prokázání může dle samotného rozsudku mít podobu upozornění držitele autorských práv. Režim tak vykazuje zásadní podobnosti s mechanismem notice and takedown pro poskytovatele hostingu. Obdobný názor zastává i současná německá rozhodovací praxe. 177 Ta se v nedávné době zaobírala otázkou vzniku odpovědnosti díky přivlastňování si obsahu prostřednictvím poskytování odkazů, přičemž na tomto poskytování v řešeném případě byla založena významná část obchodního modelu internetové stránky. Soud ve výše uvedeném rozsudku uznává, že umísťování odkazů může být nebezpečným chováním a může tak zakládat odpovědnost odkazovatele jako rušitele. Zatímco není možné po osobě zveřejňující internetový odkaz požadovat prověřování obsahu odkazu, stejně jako ukládat povinnost tento obsah proaktivně kontrolovat, je tato povinnost zásadně měněna ve chvíli, kdy je upozorněn, že internetový odkaz skutečně na protiprávní obsah odkazuje. 178 Dochází tak fakticky k aplikaci analogické právní metody úpravy omezené odpovědnosti ISP, kdy uživatel nemá povinnost prověřovat obsah odkazu 179 a zároveň je mu zvyšováno případné důkazní břemeno v případě, že byl obeznámen o protiprávní povaze odkazovaného obsahu. 180 Zavedením tohoto režimu by byla zvýšena svoboda uživatelů internetu vytvářet internetové odkazy všech typů, tedy jak prosté odkazy, tak odkazy embedované, na druhou stranu by držitelé autorských práv měli k dispozici relativně rychlý právní nástroj pro ochranu svých práv k udílení souhlasu s užíváním jejich autorských děl. V případě, že by držitel autorských práv upozornil uživatele, který internetový odkaz zveřejnil, že jeho odkaz míří na autorskoprávně chráněné dílo, musel by uživatel takový odkaz odstranit. 177 Urteil des Bundesgerichtshofs von , I ZR 74/14. Bundesgerichtshof [online]. Bundesgerichtshof, 2015 [cit ]. 178 Srov. HARTUNG, J. Oppenhoff und Partner: Neues aus dem IT- und Datenschutzrecht. [online] Oppenhoff und Partner, publikováno 2016 [cit ]. 179 Obdobně jako 6 ZSIS. 180 Obdobně jako 5 ZSIS. 204

207 M. Bartoň: Internetový odkaz jako užití díla TÉMA V opačném případě by mohla být na základě zveřejnění odkazu dovozována jeho odpovědnost za neoprávněné zveřejnění užití díla. Autor si však uvědomuje, že oproti bezpečnému přístavu ISP má tato metoda některé zásadní mezery, které by mohly mít dopad na fungování této varianty institutu. Za nejmarkantnější problém považuje autor fakt, že zatímco poskytovatelé služeb informační společnosti jsou často relativně lehce rozlišitelné a dohledatelné subjekty ať už fyzické či právnické, v případě uživatelů vytvářejících odkazy již tato dohledatelnost může být v řadě případů dosti problematická. Zatímco v případě, kdy je odkaz zveřejněn na stránce, kterou spravuje identifikovatelná osoba a která jako jediná generuje obsah jí spravované stránky, bude tato situace výrazně jednodušší. V případě internetových stránek umožňujících vkládání obsahu třetími osobami již tato dohledatelnost může být výrazně obtížnější. Na druhou stranu v takovém případě má subjekt dotčených práv možnost právně postupovat vůči ISP a nikoliv pouze vůči uživateli. 5. ZÁVĚR O aktuálnosti problematiky právní povahy internetových odkazů svědčí nejen jejich hojné praktické využití v prostředí internetu, ale také množství sporů, které na základě jejich užívání v současné době vznikají. Bylo by nezodpovědné přehlížet tuto problematiku a doufat, že problém zmizí nebo se vyřeší sám. Takový přístup je na újmu nejen držitelům autorských práv, kterým by se tak nedostávalo náležité ochrany, stejně jako uživatelům, kteří jsou na základě současného stavu vystaveni poměrně vysoké právní nejistotě. Přestože zde máme již čtyři zásadní rozsudky SDEU a stejný počet rozsudků Nejvyššího soudu ČR, stále nejsme jednoznačně a přesvědčivě schopni říci, jaký právní režim internetové odkazy sledují. S určitou mírou pravděpodobnosti však jsme schopni předpokládat, jaké internetové odkazy by snad mohly spadat pod čl. 3 odst. 1 směrnice InfoSoc, potažmo 18 AutZ. Situace, kdy současné autorskoprávní instituty není možné vhodně aplikovat na nově vznikající technologické možnosti užívání děl, není v historii vývoje autorskoprávních institutů ničím nová. Otázkou zůstává, zda se 205

208 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 i nyní již nenacházíme v situaci, kdy bychom se také měli přestat ptát, zda má být internetový odkaz chráněn a přesunout se k otázce, jak toto nové užití díla upravit. Článek si v úvodu dal za úkol stanovit, za jakých podmínek internetové odkazy budou spadat pod institut užití díla. Za tímto účelem článek na základě poznatků získaných z analýzou dotčených právních institutů a relevantní rozhodovací praxe stanovil test náležitostí internetového odkazu jako užití díla. Právní stav před rozhodnutím GS Media vymezoval spíše negativně, které internetové odkazy pod sdělování díla ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice InfoSoc nespadají. Výkladem hyperlinkové trilogie dojdeme k závěru, že internetovým odkazem sdělujícím dílo může být internetový odkaz, v rámci kterého dochází ke: 1) sdělování zpřístupňování takovým způsobem, aby osoby, které jej užijí, mohly mít k tomuto dílu přístup v čase a místě dle své volby, přičemž není rozhodující, zda tohoto přístupu využijí, či nikoliv, přičemž ze sdělování není přímo vyloučen ani odkaz prostý, ani odkaz embedovaný; 2) díla prostřednictvím odkazu musí být sdělováno autorské dílo; 3) veřejnosti blíže neurčenému počtu potenciálních adresátů, přičemž počet těchto adresátů musí být dosti vysoký; a zároveň musí být sdělováno 4) nové veřejnosti veřejnosti, kterou nositelé autorského práva nebrali v potaz při udílení svolení k prvotnímu sdělení. Rozhodnutí GS Media přidalo nové kritérium, které musí být při posouzení právní povahy internetového odkazu bráno v potaz, tzv. kritérium vědomosti o protiprávnosti spojené s úmyslem dosažení zisku. Pokud jsou splněny všechny výše uvedené náležitosti, dovozené v rámci hyperlinkové trilogie, potom je třeba posoudit, zda uživatel, jenž zveřejnil odkaz, činil takto s úmyslem dosažení zisku. Pokud nikoliv, není možné považovat takový odkaz za akt sdělení díla veřejnosti formou zpřístupnění, ledaže je vůči uživateli prokázán opak. V případě, že naopak uživatel internetový odkaz zveřejnil s úmyslem dosažení zisku, potom je tato vědomost presu- 206

209 M. Bartoň: Internetový odkaz jako užití díla TÉMA mována a odkaz je aktem sdělování díla veřejnosti, ledaže uživatel tuto domněnku přesvědčivě vyvrátí. Úvahy de lege ferenda v závěru článku pramení z přesvědčení autora, že komunitární i národní právní řády prozatím přistupují k problematice internetových odkazů částečně nevhodně, když se snaží tento velice specifický institut podřadit pod autorské právo, primárně vytvářené pro jiné formy užití díla. Na základě těchto závěrů se autor ztotožňuje s řešením formou úpravy odpovědnostního vztahu uživatele k jím zveřejněnému obsahu a zavedením doktríny obdobné mechanismu notice and takedown. V rámci internetových odkazů tak autor navrhuje zakotvení úpravy inspirované odpovědnostním režimem ISP. 6. SEZNAM LITERATURY A POUŽITÝCH PRAMENŮ 6.1 MONOGRAFIE, ODBORNÉ ČLÁNKY, SBORNÍKY [1] ČERMÁK, Jiří. Internet a autorské právo. Praha: Linde, s. ISBN [2] DREIER, T., HUGENHOLTZ, P., GIELEN Ch., HACON R. Concise European copyright law. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, s. ISBN [3] EFRONI, Zohar. Access-right: the future of digital copyright law. Oxford: Oxford University Press, s. ISBN [4] FICSOR, Mihály. The law of copyright and the internet: the 1996 WIPO treaties, their interpretation and implementation. Oxford: Oxford University Press, s. ISBN [5] GOLDSTEIN, Paul. International copyright: principles, law and practice. Oxford: Oxford University Press, s. ISBN [6] HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část ( ). Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2014, 2072 s. ISBN [7] HUSOVEC, Martin. Zodpovednosť na internete: podľa českého a slovenského práva. Praha: CZ.NIC, s. ISBN [8] KUR, Annette, DREIER, Thomas. European intellectual property law: text, cases and materials. Cheltenham, UK: Edward Elgar, s. ISBN [9] KUROSE, James F. a ROSS, Keith W. Počítačové sítě. 1. vyd. Brno: Computer Press, s. ISBN [10] LEWINSKI, Silke von. International copyright law and policy. 1 st pub. Oxford: Oxford University Press, s. ISBN

210 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 [11] MÍŠEK Jakub. Konflikt technologického vývoje a práva na příkladu autorského práva. Právník: teoretický časopis pro otázky státu a práva. Roč. 2015, č. 9, s ISSN [12] MYŠKA, Matěj. Odkaz není zločin? Embedding, užití díla a trestný čin porušování autorského práva. Revue pro právo a technologie: odborný recenzovaný časopis pro technologické obory práva a právní vědy. Brno: Masarykova univerzita, 2013, roč. 4, č. 7, s ISSN [13] POLČÁK, Radim. Právo a evropská informační společnost. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, sv. 344., 202 s. ISBN [14] SHINDER, Debra Littlejohn. Počítačové sítě: nepostradatelná příručka k pochopení síťové teorie, implementace a vnitřních funkcí [sic]. Praha: SoftPress, s. ISBN [15] STROWEL Alain, HANLEY Vicky. Secondary liability for copyright infringement with regard to hyperlinks In: STROWEL, Alain. (ed.) Peer-to-peer file sharing and secondary liability in copyright law. Northampton, MA: Edward Elgar, s. ISBN [16] SYNODINOU, Tatiána-Elénī. Codification of European copyright law: challenges and perspectives. Alphen aan den Rijn: Wolters Kluwer, s. ISBN [17] ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník: komentář. 2. vyd. V Praze: C.H. Beck, Velké komentáře s. ISBN [18] TELEC, Ivo, TŮMA Pavel. Autorský zákon: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, Velké komentáře. 971 s. ISBN [19] WALTER, Michel M LEWINSKI Silke von (eds.). European copyright law: a commentary. 1 St pub. Oxford: Oxford University Press, s. ISBN PRÁVNÍ PŘEDPISY [20] Rozhodnutí Rady ze dne 16. března 2000 o schválení Smlouvy Světové organizace duševního vlastnictví o právu autorském a Smlouvy Světové organizace duševního vlastnictví o výkonech výkonných umělců a o zvukových záznamech jménem Evropského společenství (2000/278/ES) In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit ]. Dostupné z: &uri=CELEX:32000D0278 [21] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu ("směrnice o elektronickém obchodu"). In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit ]. Dostupné z: legal-content/cs/txt/?qid= &uri=celex:32000l

211 M. Bartoň: Internetový odkaz jako užití díla TÉMA [22] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit ]. Dostupné z: content/cs/txt/html/?uri=celex:32001l0029 &qid= &from=cs [23] Smlouva Světové organizace duševního vlastnictví o právu autorském (WCT), Ženeva In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit ]. Dostupné z: LEX:22000A0411%2801%29&qid= &from=CS [24] Smlouva Světové organizace duševního vlastnictví o právu autorském (WCT) Ženeva (1996) In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit ]. Dostupné z: %3A22000A0411%2801%29 [25] Smlouva světové organizace duševního vlastnictví o výkonech výkonných umělců a o zvukových záznamech (WPPT), Ženeva In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit ]. Dostupné z: &from=CS [26] Smlouva světové organizace duševního vlastnictví o výkonech výkonných umělců a o zvukových záznamech (WPPT) Ženeva (1996) In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit ]. Dostupné z: [27] Vyhláška č. 133/1980 Sb. ministra zahraničních věcí ze dne 8. července 1980 o Bernské úmluvě o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 9. září 1886, doplněné v Paříži dne 4. května 1896, revidované v Berlíně dne 13. listopadu 1908, doplněné v Bernu dne 20. března 1914 a revidované v Římě dne 2. června 1928, v Bruselu dne 26. června 1948, ve Stockholmu dne 14. července 1967 a v Paříži dne 24. července In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C.H. Beck. Dostupné z: chapterview-document.seam?documentid=onrf6mjzhayf6mjtgmxgi2brfuyq [28] Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C.H. Beck. Dostupné z: [29] Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C.H. Beck. Dostupné z: [30] Zákon č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti, ve znění pozdějších předpisů. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C.H. Beck. Dostupné z: onrf6mrqga2f6nbygawto 209

212 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 [31] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C.H. Beck. Dostupné z: JUDIKATURA [32] Gesetz über Urheberrecht und verwandte Schutzrechte (Urheberrechtsgesetz). In: Gesetze im Internet [online]. Bundesministerium der Justitz und für Verbraucherschutz. Dostupné z: [33] Nález Ústavního soudu České republiky ze dne , sp. zn. II. ÚS 2504/10. Ústavní soud. [online] Ústavní soud, 2015 [cit ]. Dostupné z: [34] Nález Ústavního soudu České republiky ze dne , sp. zn. II. ÚS 2186/14. Ústavní soud. [online] Ústavní soud, 2015 [cit ]. Dostupné z: [35] Nález Ústavního soudu České republiky ze dne , sp. zn. II. ÚS 1009/08. Ústavní soud. [online] Ústavní soud, 2015 [cit ]. Dostupné z: [36] Rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 13. února Nils Svensson, Sten Sjögren, Madelaine Sahlman, Pia Gadd proti Retriever Sverige AB. Věc C-466/12. In: InfoCuria [právní informační systém]. Dostupné z: text=&docid=147847&pageindex=0&doclang=cs&mode=lst&dir=&occ=first&part=1&ci d= [37] Rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 5. června Public Relations Consultants Association Ltd proti Newspaper Licensing Agency Ltd a další (Meltwater). Věc C-360/13, In: InfoCuria [právní informační systém]. Dostupné z: document/document.jsf?text=&docid=153302&pageindex=0&doclang=cs&mode= lst&dir=&occ=first&part=1&cid= [38] Rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 7. března ITV Broadcasting Ltd a další proti TV Catch Up Ltd. Věc C-607/11. In: InfoCuria [právní informační systém]. Dostupné z: pageindex=0&doclang=cs&mode=lst&dir=&occ=first&part=1&cid= [39] Rozsudek Soudního dvora (devátý senát) ze dne 26. března C More Entertainment AB proti Linus Sandberg. Věc C-279/13. In: InfoCuria [právní informační systém]. Dostupné z: 0&doclang=CS&mode=lst&dir=&occ=first&part=1&cid=

213 M. Bartoň: Internetový odkaz jako užití díla TÉMA [40] Rozsudek Soudního dvora (druhý senát) ze dne 8. září HS Media BV proti Sanoma Media Netherlands BV, Playboy Enterprises International Inc., Britt Geertruida Dekker. Věc C-160/15. In: InfoCuria [právní informační systém]. Dostupné z: 48b2ad26d9d4dbb9619e.e34KaxiLc3eQc40LaxqMbN4Pa3uTe0?text=&docid=183124&page- Index=0&doclang=cs&mode=lst&dir=&occ=first&part=1&cid=35034 [41] Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 16. února Belgische Vereniging van Auteurs, Componisten en Uitgevers CVBA (SABAM) proti Netlog NV. Věc C-360/10. In: InfoCuria [právní informační systém]. Dostupné z: first&part=1&cid=56048 [42] Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 24. listopadu 3011 Scarlet Extended first&part=1&cid= [43] Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 7. prosince Sociedad General de Autores y Editores de Espaňa (SGAE) proti Rafael Hoteles SA. Věc C-306/05. In: InfoCuria [právní informační systém]. Dostupné z: text=&docid=66355&pageindex=0&doclang=cs&mode=lst&dir=&occ=first&part=1&cid = [44] Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 4. října Football Association Premier League Ltd a další proti QC Leisure a další (C-403/08) a Karen Murphy proti Media Protection Services Ltd (C-429/08). Spojené věci C-403/08 a C-429/08. In: InfoCuria [právní informační systém]. Dostupné z: text=&docid=110361&pageindex=0&doclang=cs&mode=lst&dir=&occ=first&part=1&ci d= [45] Urteil des Bundesgerichtshofs von , I ZR 74/14. Bundesgerichtshof [online]. Bundesgerichtshof, 2015 [cit ]. Dostupné z: cgi-bin/rechtsprechung/document.py?gericht=bgh&art=en&datum=aktuell&sort= 12288&nr=73259&pos=3&anz=497. [46] Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne , sp. zn. 8 Tdo 137/ Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, 2013 [cit ]. Dostupné z: C004F46EE?openDocument&Highlight=0 [47] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 5 Tdo 1136/ Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, 2014 [cit ]. Dostupné z: SA proti Société belge des auteurs, compositeurs et éditeurs SCRL (SABAM). Věc C-70/10, In InfoCuria [právní informační systém]. Dostupné z: C8003B8AD4?openDocument&Highlight=0 211

214 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 [48] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 5 Tdo 271/ Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, 2013 [cit ]. Dostupné z: BA00548D0F?openDocument&Highlight=0 [49] Usnesení Soudního dvora (devátého senátu) ze dne 21. října BestWater International GmbH proti Michael Mebes a Stefan Potsch. Věc C-348/13. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Dostupné z: &pageIndex=0&doclang=DE&mode=lst&dir=&occ=first&part=1&cid= [50] Usnesení Soudního dvora (devátý senát) ze dne 21. října BestWater International GmbH proti Michael Mebes a Stefan Potsch. Věc C-348/13., In InfoCuria [právní informační systém]. Dostupné z: 9ea7d0f130d5e3c53edcb0c440de9c14c0f602e74c5f.e34KaxiLc3eQc40LaxqMbN4OchiLe0? text=&docid=159023&pageindex=0&doclang=de&mode=lst&dir=&occ=first&part=1&ci d= [51] Usnesení Ústavního soudu ze dne , sp. zn. III. ÚS 1768/13. Ústavní soud. [online] Ústavní soud, 2015 [cit ]. Dostupné z: Detail.aspx?id=80849&pos=1&cnt=1&typ=result [52] Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Hoge Raad der Nederlanden (Nizozemsko) dne 7. dubna 2015 GS Media BV proti Sanoma Media Netherlands BV a další (Věc C-160/15). In: InfoCuria [právní informační systém]. Dostupné z: 0&doclang=CS&mode=lst&dir=&occ=first&part=1&cid= [53] Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Högsta domstolen (Švédsko) dne 22. května 2013 C More Entertainment proti Linus Sandberg (Věc C-279/13). In: InfoCuria [právní informační systém]. Dostupné z: docid=139178&doclang=cs 6.4 ELEKTRONICKÉ ZDROJE [54] ALAI, Opinion Proposed to the Executive committee and adopted at its meeting, 17 September 2014 on the criterion New Public, developed by the Court of Justice of the European Union (CJEU), put in the context of making available and communication to the public [online]. ALAI.org, publikováno 2014 [cit ]. Dostupné z: files/resolutions/2014-opinion-new-public.pdf [55] BARTOŇ, Martin. Odkaz jako užití díla [online]. Brno, 2016 [cit ]. Diplo - mová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Matěj Myška. Dostupné z: [56] BENTLEY, Lionel a kol. The Reference to the CJEU in Case C-466/12 Svensson [online]. University of Cambridge Faculty of Law Research Paper No. 6/2013, Publikováno [cit ]. Dostupné z: 212

215 M. Bartoň: Internetový odkaz jako užití díla TÉMA [57] CCIA Comments on the GS Media Case (C-160/15) [online]. Computer and Communications Industry Association, 2013 [cit ]. Dostupné z: [58] ČECHOVÁ Náplavová, Jana. V jaké fázi řízení iniciovat položení předběžné otázkyk Soudnímu dvoru Evropské unie? epravo.cz [online]. EPRAVO.CZ, publikováno dne [cit ]. ISSN: X. Dostupné z: clanky/v-jake-fazi-rizeni-iniciovat-polozeni-predbezne-otazky-k-soudnimu-dvoru-evropskeunie html [59] Dualita částice a vlnění, DBpedia.org [online]. DBpedia, 2015 [cit ]. Dostupné z: [60] Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon) 121/2000 Dz. In: Beckonline [online právní informační systém]. Nakladatelství C.H. Beck. Dostupné z: [61] Green Paper, Copyright and Related Rights in the Information Society. COM(95) 382 final. Brusel, In: EUR-Lex[právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit ]. Dostupné z: celex:51995dc0382 [62] HARPER, Jim. Against ISP Liability Regulation [online]. Vol. 28, no. 1, s , Spring 2005 [cit ]. Dostupné z: [63] HARTUNG, Jürgen. Oppenhoff und Partner: Neues aus dem IT- und Datenschutzrecht. [online] Oppenhoff und Partner, Publikováno 2016 [cit ]. Dostupné z: [64] HEADDON, Tony. An epilogue to Svensson: the same old new public and the worms that didn t turn, Journal of Intellectual Property Law & Practice 2015 [online]. 2014, vol. 9, no. 8, s [cit ]. DOI: /jiplp/jpu073. Dostupné z: [65] HUSOVEC, Martin. Czech Supreme Court: Embedding is communication to the public. Kluwer Copyright Blog [online]. Wolters Kluwer, publikováno [cit ]. Dostupné z: [66] HUSOVEC, Martin. What Does BestWater Decision Mean For Future of Embeding? [online]. publikováno [cit ]. Dostupné z: /11/what-does-bestwater-decision-mean-for.html [67] Hyperlinks. The World Wide Web Consortium (W3C) [online]. [cit ]. Dostupné z: 213

216 14/2016 Revue pro právo a technologie ROČ. 7 [68] Inspirace na základě diskuze Prof. JUDr. Iva Telce, CSc. a Martina Husovce u příspěvku Václava Stupky ze dne In: Sociální síť facebook.com, skupina Ústav práva a technologií [online]. Facebook.com [cit ]. Dostupné z: com/groups/ustavpravaatechnologii [69] JEŽEK, Mojmír. Řízení o předběžné otázce [online]. Brno, 2007 [cit ]. Disertační práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Vladimír Týč. Dostupné z: [70] KHAW, Cassandra. Chris Hadfield's 'Space Oddity' returns to YouTube with David Bowie's agreement. The Verge [online]. Vox Media, publikováno [cit ]. Dostupné z: video [71] Pirátská strana trestně stíhána za provozování nekomerčního webu s odkazy [online]. Piráti, publikováno [cit ]. Dostupné z: [72] POST, David G., Against 'Against Cyberanarchy'. Berkeley Technology Law Journal [online] Vol. 17, p. 1365, [cit ]. Dostupné z: [73] ROSATI, Eleonora. Linking after GS Media in a table. [online]. Publikováno , [cit ]. Dostupné z: [74] ROSATI, Eleonora. Unauthorized hyperlinks to live TV broadcasts not infringements under the InfoSoc Directive, Journal of Intellectual Property Law & Practice 2015 [online]. 2015, vol. 10, no. 8, s [cit ]. DOI: /jiplp/jpv089. Dostupné z: [75] SHUETZE, Benjamin. Germany: The Federal Court of Justice and the reality about em - bedded content. Kluwer Copyright Blog [online] Kluwer Law International, publikováno [cit ]. Dostupné z: [76] SCHMID, Gregor. BestWater: framing no communication to the public, Journal of Intellectual Property Law & Practice 2015 [online]. 2015, vol. 10, no. 2, s [cit ]. DOI: /jiplp/jpu235. Dostupné z: [77] Stanovisko generálního advokáta Melchiora Watheleta, přednesené dne 7. dubna Věc C-160/15 GS Media BV In: InfoCuria [právní informační systém]. Dostupné z: cs&mode=req&dir=&occ=first&part=1&cid= [78] Summary of the Berne Convention for the Protection of Literary and Artistic Works (1886). [online]. World Intelectual Property Organization [cit ] Dostupné z: 214

217 M. Bartoň: Internetový odkaz jako užití díla TÉMA [79] Summary of the WIPO Copyright Treaty (WCT) (1996) [online]. World Intelectual Property Organization [cit ]. Dostupné z: [80] Summary of the WIPO Performances and Phonograms Treaty (WPPT) (1996). [online]. World Intelectual Property Organization [cit ]. Dostupné z: [81] Total number of Websites, Internet Live Stats[online] InternetLiveStats.com [cit. Dne ]. Dostupné z: #sources [82] TSOUTSANIS, Alexander. Why copyright and linking can tango, Journal of Intellectual Property Law & Practice 2014 [online]. 2014, vol. 9, no. 6, s [cit ]. DOI: /hiplp/jpu024. Dostupné z: [83] ÚS: Porušení povinnosti soudu položit předběžnou otázku, Profiprávo [online]. ProfiPravo.cz, s.r.o., publikováno [cit ]. Dostupné z: ce [84] Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů č. 724/0. Parlament České republiky. [online] [cit ] Dostupné z: Toto dílo lze užít v souladu s licenčními podmínkami Creative Commons BY-SA 4.0 International ( 215

218

219 INSTRUCTIONS FOR AUTHORS The Review of Law and Technology is a peer-reviewed scientific journal for technological areas of law and jurisprudence. Since 1 st January 2015 the journal is listed in the List of non-impact peer-reviewed journals published in the Czech Republic and since 24 th June 2015 in ERIH PLUS database. Contributions submitted for the Topic and Discussion sections are anonymously peer-reviewed by at least two independent reviewers and the final decision on publication is the in the sole discretion of the editorial board. Review process takes approximately one month. Contributions shall be submitted through our web-based system available at RECOMMENDED EXTENT OF THE CONTRIBUTIONS: Topic section: Discussion section: Case annotation: Book review: characters characters characters characters (including spaces, footnotes and bibliography) CITATIONS FORMAT Citations shall be in accordance with the ISO 690:2011 citation standard, respectively with the directive of the Dean of the Faculty of Law, Masaryk University No. 4/2013 that is available from Referencing examples are available in interpretations of the aforementioned standard (e. g. at Individual sources are referenced in the text by upper index. The actual citation of the source is then contained in a footnote. DEADLINES FOR CONTRIBUTIONS SUBMISSIONS For the summer issue: 31 th March For the winter issue: 30 th September The Review of Law and Technology is a gold open access journal. The journal and contributions are available on the journal website at under the terms of public license Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0 International (Available at: licenses/by-sa/4.0/legalcode). Contributions are included into respective electronic legal information systems operated by Wolters Kluwer, a. s. (ASPI), Nakladatelství C.H. BECK, s. r. o. (beck-online.cz) and ATLAS consulting spol. s r. o. (CODEXIS). Detailed information about the publication process, structure and format of the contributions, the review process and copyright are available in the For the authors section at Further information is available upon request addressed to editorial staff (contact revue@law.muni.cz).

220 CONTENTS DISCUSSION REVIEW OF LAW AND TECHNOLOGY VOLUME 7 YEAR 2016 NUMBER 14 Kateřina Hlaváčová, Oliver Chorvát: Access of Law Enforcement Authorities to Data Stored in the Cloud...3 Tomáš Abelovský: Computer as a Judge...25 Pavel Loutocký, Kamil Malinka: ICT Security in the Internal Regulations and Training of the Employees...45 ANNOTATION František Kasl, Pavel Loutocký, Jakub Míšek, Anna Slánská, Lucie Straková: Overview of the Current Case Law II/ Eva Martinicová: Digital Single Market - Everything Is Connected to Everything - Does the European Law Really Understand the Full Notion of Digital and Connected?...85 Martin Švéda: Fair Compensation for Private Copying - Current Developments in the Case Law of the Court of Justice Helena Pullmannová, Jan Zibner: The Likelihood of Confusion with an EU Trademark in One Part of the European Union František Kasl: Preliminary Injuction in a Case on the Right to Be Forgotten Veronika Žolnerčíková: Does Hyperlink to an Unauthorizedly Published Copyright Protected Work Constitute Communication to the Public? REVIEW František Kasl: Donát, J., Tomíšek, J. Právo v síti. Průvodce právem na internetu TOPIC Martin Bartoň: Hyperlink as a Copyrighted Use of Work Review of Law and Technology Peer-reviewed scientific journal for technological areas of law and jurisprudence, listed in the List of non-impact peer-reviewed journals published in the Czech Republic and ERIH PLUS database. Only the contributions submitted for the Discussion and Topic sections are peer-reviewed. Published bi-annually. This issue was published on 31 st December ISSN (Print), ISSN (Online), Ev. nr. MK ČR E Published by: Masaryk University, Žerotínovo nám. 9, Brno, Czech Republic, ID-Nr Editor-in-chief and contact person: JUDr. Matěj Myška, Ph.D., Institute of Law and Technology, Faculty of Law, Masaryk University, Veveří 70, Brno, Czech Republic, tel: , fax: , revue@law.muni.cz Deputy editor-in-chief: JUDr. Jakub Harašta Editorial Staf: Mgr. Bc. Michal Koščík, Ph.D., Mgr. Václav Stupka Editorial Secretary: Bc. Anna Slánská Editor: Bc. Anna Slánská Editorial Board: doc. JUDr. Radim Polčák, Ph.D. (honorary chairman), JUDr. Zuzana Adamová, Ph.D., prof. JUDr. Michael Bogdan, B.A., LL.M., jur. dr. (Lund), JUDr. Marie Brejchová, LL.M., JUDr. Jiří Čermák, JUDr. Bc. Tomáš Gřivna, Ph.D., doc. JUDr. Josef Kotásek, Ph.D., JUDr. Bc. Zdeněk Kučera, Ph.D., Mgr. Zbyněk Loebl, LL.M., JUDr. Ján Matejka, Ph.D., prof. RNDr. Václav Matyáš, M.Sc., Ph.D., JUDr. Matěj Myška, Ph.D., Mgr. Antonín Panák, LL.M., Mgr. Bc. Adam Ptašnik, Ph.D., JUDr. Danuše Spáčilová, JUDr. Eduard Szattler, Ph.D., JUDr. Tomáš Ščerba, Ph.D. Layout: Mgr. Martin Loučka, JUDr. Matěj Myška, Ph.D. Print: POINT CZ, s.r.o., Milady Horákové 20, Brno The publication of this issue of the Review of Law and Technology was funded by the project Právo a technologie IV, MUNI/A/0974/2015. Journal Masaryk University, 2016

221

222 Diskuze Kateřina Hlaváčová, Oliver Chorvát: Přístup orgánů činných v trestním řízení k datům uloženým v cloudu Tomáš Abelovský: Počítač ako sudca Pavel Loutocký, Kamil Malinka: Bezpečnost ICT ve vnitřních předpisech a školení zaměstnanců Anotace František Kasl, Pavel Loutocký, Jakub Míšek, Anna Slánská, Lucie Straková: Přehled aktuální judikatury II/2016 Eva Martinicová: Jednotný digitální trh, kde vše souvisí se vším. Může evropské právo plně uchopit pojem digitální a propojený? Martin Švéda: Spravedlivá odměna za soukromé rozmnožování díla aktuální vývoj judikatury Soudního dvora Helena Pullmannová, Jan Zibner: Nebezpečí záměny ochranné známky na části území Evropské unie František Kasl: Předběžné opatření ve sporu o právo být zapomenut Veronika Žolnerčíková: Je hypertextový odkaz na neoprávněně zveřejněné dílo užitím autorského díla? Recenze František Kasl: Donát, J., Tomíšek, J. Právo v síti. Průvodce právem na internetu Téma Martin Bartoň: Internetový odkaz jako užití díla