pondělí hod. Velké Meziříčí zámek, jídelna Koncert k Evropskému festivalu filosofie WALLINGEROVO KVARTETO

Transkript

1 pondělí hod. Velké Meziříčí zámek, jídelna Koncert k Evropskému festivalu filosofie WALLINGEROVO KVARTETO Pavel Wallinger 1. housle Jan Vašta 2. housle Miroslav Kovář viola Jan Škrdlík violoncello Festivaloví patroni města rodina Podstatzských téma SHAKESPEARE, BEETHOVEN A ČESKÁ KVARTETNÍ TRADICE 1

2 Program FRANTIŠEK XAVER RICHTER ( ) Smyčcový kvartet č. 1 C dur op. 5/1 Allegro con brio Andante poco Rincontro: Presto IVANA LOUDOVÁ (*1941) Hukvaldská suita pro smyčcové kvarteto (věnováno památce Leoše Janáčka, 1984) 1. Moderato 2. Allegro leggiero 3. Larghetto 4. Con moto 5. Andante cantabile LUDWIG VAN BEETHOVEN ( ) Smyčcový kvartet č. 9 C dur op. 59/3 Andante con moto Allegro vivace Andante con moto quasi allegretto Grazioso Allegro molto 2 CONCENTUS MORAVIAE

3 O prvních životních údobích Františka Xavera Richtra ( ) nemáme přesné zprávy. Nějaký čas působil v Holešově a vzdělával se přitom patrně u J. J. Fuxe ve Vídni. S uměleckým světoběžnictvím začal časně a než se osmatřicetiletý usadil na dvaadvacet let v Mannheimu, měl už za sebou hezkou řadu významných působišť. Ve službách falckého kurfiřta stal se po boku Václava Stamice druhou vůdčí osobností slavné mannheimské kapely, třebaže se mu pro jeho nevraživý postoj k italským operním manýrám (uplatňoval se také jako zpěvák) nedostalo postavení, jakého by si byl zasloužil. Zklamán odešel (šedesátiletý) do Štrasburku a působil tam ještě dvacet let jako dómský varhaník a vyhledávaný pedagog. Ve svém rozsáhlém a za jeho života hodně vydávaném díle se jeví jako dynamická a stylově průbojná osobnost, razící (ve shodě s historickým úkolem mannheimské školy) v doznívajícím baroku cestu klasickému instrumentálnímu slohu. Známe jeho osmašedesát symfonií, šest koncertů pro cembalo, šest pro lesní roh, jeden flétnový, množství chrámových skladeb (oratoria, 33 mší); z komorního oboru dvanáct triových sonát, osm klavírních trií a šest smyčcových kvartetů. Tato Richtrova kvartetní šestice se objevila jako opus 5 v šedesátých letech osmnáctého století takřka současně s prvními pokusy kvartetních otců ; Richter, o celou generaci starší (!), se v nich projevuje nejen mnohem zraleji (než například mladý Haydn), ale zejména prozíravěji, předpovídaje naráz a způsobem podivuhodně vyspělým už celou řadu možností, k nimž překotný vývoj kvartetu dospěl teprve mnohem později. Tato jasnozřivost je o to poutavější, že vychází namnoze ještě z barokního myšlení (anachronismus ve smyčcovém kvartetu, který je právě z nejpříznačnějších projevů nového slohu), ponechávajíc si jeho harmonické bohatství, polyfonní důslednost, výrazovou závažnost a velkolepý zvukový smysl. Občasná barokní myšlenková šíře snoubí se však s ohromující čistotou kvartetního slohu. Nejenže si zde (na rozdíl od drtivé většiny dobových smyčcových partitur) nelze představit jiné obsazení než komorní; jednotlivé hlasy se uplatňují v nejrůznějších kombinacích i sólových výstupech tak pohyblivě, rovnoměrně a s tak rozmanitým zvukovým účinem, jak se to podařilo vídeňským mistrům vrcholného klasicismu jen v nejzdařilejších kvartetních skladbách. Z celé šestice se aspoň první kvartet stal součástí běžného mezinárodního repertoáru; byl několikrát nově vydán a natočen. Pětitaktová úvodní myšlenka prvé části udá jasně a určitě do počátku svěží a bezprostřední ladění skladby, skutečné brio. Kromě hlavní myšlenky vystupuje ve větě ještě tematická závěrečná skupina; místo pro kontrastní vedlejší myšlenku je vyhrazeno řetězci volných epizod a koncertantních vystoupení, v nichž se několikrát vystřídají všechny nástroje. téma SHAKESPEARE, BEETHOVEN A ČESKÁ KVARTETNÍ TRADICE 3

4 Podobně si počíná druhá část, jejíž jednotaktový motiv má ve svém stupňovaném opakování v různých nástrojích na počátku každé z obou repeticí zvláštní naléhavost; ta je vyvážena českou melodickou líbezností mezivětných a závěrečných frází v sladkých tercových a sextových paralelách. Závěrečná část nese velmi neobvykle vedle tempového označení ještě italský název Rincontro, setkání. Těžko říci, do jaké míry tím postihuje představu programovou; jisto však je, že její bohatě a charakteristicky imitační průběh má při své ráznosti a překvapivých dynamických kontrastech zvláštní bravurní švih, jenž jí zajišťuje neselhávající finální účin. Jde o skutečný závěr cyklické skladby a většina dobové tvorby jej může Richtrově skladbě právem závidět. Žen skladatelek není mnoho. V minulých dobách se nebralo komponování žen příliš vážně a tvořilo pouhý doplněk k působení výkonné umělkyně jako například u Beethovenovy současnice, harfistky a zpěvačky Sophie Corri Dussek, man-želky Jana Ladislava Dusíka, či u Clary Schumannové. Větší ambice umožnila skladatelkám až postupující emancipace. Česká hudba se může pochlubit výraznou osobností Vítězslavy Kaprálové, uzavřené je dílo Slávy Vorlové nebo Jany Obrovské a úspěšné skladatelky jsou zastoupeny v nejmladší skladatelské generaci. Osobní styl Ivany Loudové (*1941) se utvářel nejprve pod vlivem jejího učitele Miloslava Kabeláče a zkušeností ze studijního pobytu v Paříži u Oliviera Messiaena a André Joliveta. Mezi vrstevníky se velmi brzy prosadila; svůj první symčcový kvartet vytvořila roku 1964, druhý, věnovaný památce Bedřicha Smetany, byl dokončen roku Hukvaldská suita na něj volně navazuje nejen určením pro totéž obsazení, nýbrž také jako pocta dalšímu velkému mistru české hudby Leoši Janáčkovi. Autorka pracuje s některými charakteristickými janáčkovskými prvky opakováním krátkých motivků, rytmickými vzorci, doprovodnými trylky aj. První větu zahajuje sólová viola volnou kadencí a i v dalším průběhu si ponechá vůdčí hlas. Tanečně laděná druhá věta uplatňuje efekt pizzicata, v závěru ještě vystupňovaný akordickým glissandem. Kontrast nálady i techniky hry přináší třetí věta. Ve čtvrté větě mají hlavní slovo 1. housle, v samém závěru se ozve reminiscence na Janáčkův kvartet Listy důvěrné. Finální větu opět zahajuje viola a připojují se k ní 1. housle. Podle autorčiných slov je tento milostný duet narušen vzrušenějším vstupem a skladba končí jako vyrovnání a naděje na sílu lásky dob příštích. 4 CONCENTUS MORAVIAE

5 Svůj druhý kvartetní opus (59) zahrnující tři skladby napsal Ludwig van Beethoven ( ) na objednávku hraběte Razumovského, ruského vyslance ve Vídni. Tři nové Beethovenovy kvartety, jimž se říká Razumovského nebo ruské, vzbudily ve vídeňském hudebním světě úžas a nevoli: Beethoven, jenž byl před několika lety brilantně dokázal, jak všestranně ovládá složitá a pečlivým pěstěním tříbená pravidla klasické kvartetní tradice, pojednou jako by byl nadobro ztratil smysl pro úměrnost a rovnováhu křehkého organismu, základní požadavky komorního slohu. Symfonická šíře jednotlivých kvartetních vět prorostlých neuspořádaným houštím motivického rozvoje způsobila, že připadaly neschůdné a zmatené i nejzkušenějším kvartetním hráčům. Popravdě řečeno nemluví Razumovského kvartety jednoznačně ani k dnešnímu posluchači a výklady autorit se namnoze zcela rozcházejí; pravdě nejblíž je patrně Romain Rolland, který se domnívá, že Beethoven tehdy objevil v jedinečném a citlivém organismu kvarteta možnost zachytit své nejniternější představy právě vystupující z podvědomí, a místo aby vodil posluchače podle pečlivě připraveného plánu, předkládá mu prostě svůj vnitřní život jako proces. Budiž řečeno, že jen skladateli jeho ráže a na jeho stupni zralosti se mohl zdařit jejich dokonalý tvar; objev, k němuž v nich dospěl, má základní význam pro všechnu jeho další komorní tvorbu, a kromě toho dává komorní hudbě vůbec nový smysl: nevraživost tehdejších hráčů svědčí o tom, že se v nich definitivně rozešel s ideálem domácí hudby pro potěšení ze souhry; požitek z jejich interpretace, která snadno láme síly slabších hráčů, je už jiného druhu. Třetí číslo Razumovského cyklu neslýchané a svého času tolik pohoršující novoty obou svých předchůdců v nejednom ohledu stupňuje: jeho tónina je ostatně předurčuje slavnostní a bojovně nasazené velkoleposti. Beethoven je také poprvé ve své kvartetní tvorbě začíná volným úvodem, jen zdaleka a spíš v kontrastu připravujícím základní ladění skladby. Ani nástup vlastního allegra je vlastně nerozvine najednou; teprve jeho čtrnáctým taktem se otevře jásavá a monumentální C dur naplno. Na impozantním provedení pak je nejpůsobivější jeho zvukové utváření od tichých frází jediného hlasu až po drtivé dosazení dvojic proti sobě ve vrcholové ploše, jež vede imitační sekvencí svoje fortissimo postupně do nejtiššího zvuku a poté se znova otevírá zvukovému přívalu. Pravým opakem nadšení, jež provází první část po celé její délce, je zvláštní sklíčenost obsáhlé volné věty, jež se rozvíjí už v písňové expozici své hlavní myšlenky nad monotónním drnkáním cella jako truchlivá serenáda. Těžkomyslnému základnímu ladění oponuje vlídnější myšlenka, nápadná uprostřed plouživého pohybu vší ostatní hudby; tvoří v něm ostatně trojí nevelké intermezzo. téma SHAKESPEARE, BEETHOVEN A ČESKÁ KVARTETNÍ TRADICE 5

6 Třetí částí je menuet, úplně dokonalý ve své starosvětské eleganci a dvornosti. Týká se to ovšem především jeho hlavního dílu; trio totiž objeví v rozvoji svého humorného tématu beethovenovský motivek a ten vede každou z obou repeticí nakonec ke zvláštnímu výrazovému i zvukovému rozpětí. Klasický jas menuetu však znenadání pohasne v osmnáctitaktové mollové kódě, jež učiní z elegantního tanečního motivu basový prvek, plížící se pod tlumenými harmoniemi; tento neočekávaný závěr váže jako komentář větu k hluboce osobnímu ladění skladby a připravuje tak nastupující fugato proslulého finále. O tom se mluvívá jako o fuze; ve skutečnosti jde o sonátovou větu, pracovanou ovšem veskrze objektivním přísně kontrapunktickým způsobem. Hlavní myšlenka ukáže už ve svém tichém violovém nástupu útočný a dobyvatelský charakter; všechno v této velkolepé větě zdá se nabito energií a jejím hlavním gestem je stupňování romantická koncertní praxe ji uváděla dokonce v orchestrální podobě. Kvartetní prostředky jí však stačí, pokud je v silách souboru udržet napětí každé gradace a přesvědčivě ji vyvrcholit; jako by se vyslovením nejniternější problematiky v předchozích větách cyklu uvolnily nové zdroje tvůrčí síly, jež si teď razí cestu k novým výbojům. Jiří Beneš (F. X. Richter, L. van Beethoven) Vlasta Reittererová (I. Loudová) 6 CONCENTUS MORAVIAE

7 Wallingerovo kvarteto vzniklo roku 1986 a necelý rok poté si už přivezlo první cenu ze soutěže Beethovenův Hradec. V roce 1988 získalo Čestné uznání Pražského jara, v následujícím roce, kdy se na jeho uměleckém růstu podílel člen Smetanova kvarteta Lubomír Kostecký, Prix Espace 2 a Zvláštní uznání na soutěži ve francouzském Evianu. V dnešním složení hraje od roku 1990, kdy do souboru přišel violoncellista Jan Škrdlík. V Evropě opakovaně vystoupilo na zájezdech do Rakouska, Německa, Španělska, Itálie a Francie, několikrát bylo vysláno reprezentovat ČR na významné kulturní akce do Vídně a do Paříže. V letech 1993, 1995 a 1998 uskutečnilo rozsáhlá turné po USA; koncerty v Atlantě, Pittsburghu, Clevelandu a Miami přenášely rozhlasové stanice, kromě toho vyučovalo na mistrovských kurzech na univerzitě v Los Angeles. Doma pravidelně vystupuje na významných festivalech a v koncertních cyklech (Moravský podzim, Klub přátel Pražského jara, Český komorní spolek). Spolupracuje s Renatou Ardaševovou, Zdeňkem Hnátem, Petrou Besou, Emilem Drápelou, Karlem Dohnalem, Petrem Pomklou, v zahraničí pak také s americkým pianistou Carrym Lewisem, britským hobojistou Douglasem Boydem nebo japonskou klavíristkou Michiko Otaki. Vedle klasického repertoáru provádí soudobá díla skladatelů domácích i zahraničních (Jiří Matys, Lukáš Matoušek, Miloslav Ištvan, Marek Kopelent, Pavel Novák-Zemek, David Matthews), často jemu přímo věnovaná. Na CD kvarteto nahrálo Janáčkovy kvartety, Mozartovy Kvartety C dur a d moll, kompletní kvartetní dílo amerického skladatele Haydena Wayna, Dvořákův Americký kvartet či Brahmsův Klarinetový kvintet. téma SHAKESPEARE, BEETHOVEN A ČESKÁ KVARTETNÍ TRADICE 7

8 út Náměšť nad Oslavou zámek, knihovna hod. po Státní hrad Pernštejn Rytířský sál hod. MODIGLIANI QUARTET Ludwig van Beethoven: Smyčcový kvartet č. 6 B dur op. 18/6 Franz Schubert: Kvartetní věta c moll D 703 Antonín Dvořák: Smyčcový kvartet č. 12 F dur op. 96 Americký Rozmarné střídání nálad Beethovenova kvartetu ústí do melancholické poslední věty. Dvacetiletý Schubert dokázal zachytit v první větě svého nedokončeného kvartetu vytouženou představu lidského štěstí, křehce se klenoucího nad rmutným příbojem osudu. Jako kontrast k oběma skladbám o slzách a ohrožení přednese francouzský Modigliani Quartet nejproslulejší kvartet Antonína Dvořáka, který miloval život a dovedl za něj být vděčný.