Dějepis 9 TŘETÍ ODBOJ ( ) Pracovní list: Třetí odboj ( )

Transkript

1 TŘETÍ ODBOJ ( ) Po 25. únoru 1948, kdy KSČ získala moc v Československu, započala více jak čtyřicetiletá etapa československých dějin, která je označována za dobu nesvobody. Přestože o vládnoucím režimu, proměňujícím se v průběhu čtyř desetiletí, vedou doposud historikové diskuze, lze konstatovat, že se jednalo o násilný, totalitní či totalitární systém vlády, jenž rozděloval občany Československa podle tříd, přičemž nemalou část z nich označil za své (třídní) nepřátele, které různým způsobem postihoval, a někdy dokonce pronásledoval. Dnes nelze vyčíslit přesný rozsah perzekuce. Je do ní nutno zařadit zlikvidování živností a selského stavu. Ze svých domovů byly násilně vystěhovány tisíce rodin. V československých vězeních a pracovních táborech (tzv. lágrech) bylo v letech vězněno z politických důvodů přes osob. Podle hrubých a snad i podhodnocených údajů v nich zemřelo přes žen a mužů (tzv. MUKLů muž určený k likvidaci), většina z nich na následky pracovních zranění, nejednou však byli ubiti od dozorců nebo vyšetřovatelů. Dalších 248 osob bylo z politických důvodů popraveno, mezi nimi i Milada Horáková, žena vězněná za druhé světové války nacisty. Milada Horáková před soudem (zdroj: ČTK / Rostislav Novák) Tábor Vojna u Příbrami (foto: Dagmar Metlická) Na československých hranicích s Rakouskem a západním Německem bylo usmrceno přes 280 lidí. Podle neúplných odhadů zahynulo při ostraze hranic kolem 650 příslušníků Pohraniční stráže (PS), 11 z nich při ozbrojeném střetu s jinými osobami, 39 na následky vzájemného postřelení; podle dosud ne zcela zpracovaných podkladů spáchalo sebevraždu 185 příslušníků PS, vesměs vojáků základní prezenční služby, 243 příslušníků zemřelo při nehodách a úrazech, 47 při výbuších min, trhavin a granátů. V táborech nucených prací bylo bez soudu násilím zadržováno asi osob, u pomocných technických praporů sloužilo vojáků. Již v roce 1948 bylo přes osob obviněno z trestných činů tzv. politické povahy. Okolo lidí muselo po politických čistkách odejít ze zaměstnání či škol. Mnozí pochopili, že je čeká buď další perzekuce, nebo exil. V prvních třech poúnorových letech z vlasti odešlo zhruba exulantů. Odhaduje se, že do zahraničí (exilu) uprchlo v letech asi občanů Československa.

2 Uvedený statistický výčet perzekuce není zdaleka úplný. A nikdy zřejmě ani nebude. Řadu materiálů se dosud nepodařilo zpracovat, neurčitelné množství dokladů zmizelo; některé byly záměrně zničeny, jiné podlehly zubu času. Statistiky také nezahrnují některé nezákonné internace, utajené vraždy a osoby, které zemřely po propuštění na následky věznění. Lze tedy předpokládat, že známé počty obětí zvůle v Československu nejsou konečné a jsou ve skutečnosti vyšší. Pominout nejde ani škody v materiální, hlavně však v duchovní rovině, s nimiž se musí vypořádat další generace. Zároveň se nelze podivovat nad tím, že nemalá část občanů Československa projevovala po únoru 1948 odpor vůči režimu; mnozí z nich se pak zapojili i do odboje, který v souvislosti a návaznosti nejednou i personální s prvním (protirakouským) a druhým (protinacistickým) odbojem označujeme jako třetí odboj, případně jako odboj protikomunistický. Třetí odboj se vyznačoval různorodými formami a akcemi. Zapojovali se do něho občané Československa bez rozdílu věku, postavení, vzdělání, víry a politického přesvědčení. Ne o všech víme, mnozí odbojáři zůstanou zřejmě navždy zapomenuti. Jejich motivace vycházela z různých příčin, záměr však měli, zjednodušeně řečeno, společný: oslabit či přímo odstranit komunistickou moc v Československu s cílem obnovit demokratickou a pluralitní společnost. Formy třetího odboje vycházely z osobních zkušeností, vzdělání a sociálního postavení jednotlivých aktérů, a tak byl odboj ovlivněn nesčíslnými faktory. Osud jednotlivců i skupin zapojených do protikomunistického odboje se zdá být takřka stejný. Skončili ve vězení či v trestaneckých táborech, někteří i na popravišti. Za své postoje a činnost zaplatili tedy cenu nemalou, často skutečně tu nejvyšší. Formy odboje byly různé a vyvíjely se v průběhu několika let. V prvním období vlády KSČ v Československu šlo nejčastěji o tištění a rozšiřování letáků, o něco později o provádění sabotáží v továrnách, armádě, JZD apod. Další aktivity odboje spočívaly ve spolupráci se zahraničními zpravodajskými službami, nejčastěji z USA, Francie a Velké Británie (převažovala politická, průmyslová a vojenská špionáž). Na ni bezprostředně navazovaly akce kurýrů (tzv. agentů chodců), kteří překračovali státní hranice právě za účelem výše uvedené špionáže. S ní je často spojováno i organizování přechodů (tzv. převaděčství) přes západní hranice pro osoby, jimž hrozilo v Československu nebezpečí zatčení, případně jiné podoby perzekuce. Mnozí z převaděčů byli a dodnes jsou označováni za krále Šumavy například Jan Mašek, Jaroslav Kaska či Josef Hasil. Práce převaděčů a kurýrů byla značně nebezpečná, na hranicích jim hrozilo nejen zatčení, ale i zastřelení; nad nejedním ze zatčených byl vynesen trest smrti. Do této odbojové činnosti se zapojily i ženy, například Otilie Macková a Olga Kamanová. Nelze pominout ani náboženské aktivity církví, jejichž oficiální i skryté projevy byly monitorovány a omezovány mnohými represemi. Josef Hasil (zdroj: Archiv bezpečnostních složek; fond H Historický fond, H-301)

3 Některé z forem odboje jsou (do)dnes považovány za diskutabilní. Nečastěji se vedou diskuze o konkrétních činech, při nichž odbojáři použili zbraní a kdy při odbojářské činnosti umírali lidé. Nutno však připomenout, že se jednalo o akce výjimečné a v kontextu třetího odboje přeci jen nepočetné. Naopak z dosavadního bádání vyplývá, že přes 250 kurýrů bylo v Československu odsouzeno k dlouholetým trestům vězení, přičemž jedenáct vězněných zemřelo. Minimálně devatenáct jich bylo popraveno a nejméně sedm zahynulo při střetu s příslušníky Sboru národní bezpečnosti (SNB) nebo PS na hranicích. Třetí odboj není myslitelný bez protirežimně orientovaných skupin, jejichž míra organizovanosti byla ovšem různá. Část z nich také vznikla na podkladě provokace bezpečnostních složek ČSR, nejčastěji Státní bezpečnosti (StB). Jejich činnost však není nutné bagatelizovat, ukazují totiž, že nemalá část obyvatel se do odboje zapojila poté, co jim byla nabídnuta zdánlivě důležitá možnost odbojové činnosti. Historikové 20. století, zejména specialisté na problematiku třetího odboje, diskutují o možných vojenských převratech plánovaných po únoru Žádný z převratů nebyl úspěšný, StB je buď formou provokace iniciovala (připravila), nebo se o nich dozvěděla v době, kdy je dokázala za pomoci svých agentů (spolupracovníků a provokatérů) předem zlikvidovat. V agenturních sítích StB po roce 1948 uvízly stovky vojáků vyšších i nižších hodností a funkcí, ale i příslušníků SNB či civilistů. Patrně nejznámější pokus o vojenský převrat (puč) plánovala převážně vojenská Odbojová skupina Praha-Žatec; i v tomto případě se diskutuje, zda se nejednalo o provokaci StB a 5. oddělení Hlavního štábu Ministerstva národní obrany. Akce se mělo účastnit přes 300 osob nejen z vojenských posádek z Prahy a okolí, ale i z civilních odbojových skupin. Místo obsazení ministerstev a generálního štábu byla zatčena většina osob zapojených do akce, pět jich dokonce bylo v roce 1949 popraveno (Karel Sabela, Josef Gonic, Vilém Sok, Bohuslav Hubálek, Václav Jebavý) v následných procesech byly vyneseny další rozsudky dlouholetých trestů. Václav Jebavý (zdroj: ABS / fond Vyšetřovací spisy, a. č. V-6147 MV / M. Jebavý a spol./) Odbojové, respektive protikomunistické skupiny nevznikaly výhradně záhy po únoru 1948, nýbrž v delším časovém horizontu, tedy postupně a nekoordinovaně poté, co většina obyvatel Československa získala značně negativní zkušenost s režimem. Tuto motivaci nelze podcenit, je důležitá při posuzování vzniku jednotlivých odbojářských skupin a pro určení jejich skutečných cílů a záměrů. Skupiny a jednotlivci zapojení do odboje tak nemohli své akce koordinovat, plánovat je v delším časovém horizontu, a ohrozit tak režim, vůči němuž vystupovali. Třetí odboj se kvůli své roztříštěnosti vyznačoval poměrnou slabostí a zdánlivě malou akceschopností, avšak občas vyslovovaná teze, že většina skupin byla vyprovokována StB, není obecně platná. Jednou z menších skupin, která operovala počátkem 50. let v jižních Čechách, přesněji v okolí měst Tábor a Soběslav, byla skupina Bayer a spol. Název skupiny sice vytvořili sami vyšetřovatelé StB, to však nic nemění na tom, že se více jak desítka mužů a žen zapojila do činnosti, jejímž cílem bylo získat zbraně pro případ protikomunistického převratu (o tom, že zde nešlo o vzývání boje a násilí, jak by se zdálo z tendenčních vyšetřovacích spisů, svědčí zdravotnický materiál, který členové skupiny obstarávali pro případ změny režimu), připravit úkryty pro pronásledované osoby a obstarávat zpravodajské informace. O činnosti skupiny Bayer a spol. nemělo Krajské velitelství StB České Budějovice zpočátku vůbec ponětí, a tak ani prvé informace získané infiltrovaným agentem nepovažovala StB za přesvědčivé.

4 Po více jak šest let působila na Neveklovsku a Sedlčansku skupina Černý lev 777. Akce skupiny, jako například zastrašování funkcionářů KSČ aktivně zapojených do násilné kolektivizace venkova, demolice stranických sekretariátů v Sedlčanech a Milevsku, symbolů nedemokratického, zejména ale represivního systému vládnutí, postihují ony společenské změny, vůči nimž se tehdejší společnost nedokázala bránit. Tyto změny však podněcovaly odpor a odboj jednotlivců vůči režimu. V roce 1950 byl při bombovém útoku na sekretariát KSČ v Sedlčanech nešťastnou náhodou zabit příslušník SNB. Následné vyšetřování StB, spojené se zastrašováním obyvatelstva, na několik let utlumilo další činnost skupiny Černý lev 777. K zatčení jejích členů došlo až v roce 1954: Jiří Řezáč, Jaroslav Sirotek a Bohumil Šíma byli odsouzeni k trestu smrti, nad dalšími členy vynesl soud dva tresty doživotí a dva více jak dvacetileté tresty odnětí svobody. Zbraně nalezené u členů Černého lva 777 (zdroj: ABS / fond Vyšetřovací spisy, a. č. V 854 ČB / zbraně a sekretariát/) Při posuzování cílů třetího odboje v širším měřítku, stejně jako jednotlivých účastníků a skupin, je třeba vycházet z věrohodných a navzájem se doplňujících pramenů. Přestože si členové skupiny Bayer a spol. obstarávali zbraně, nechtěli je použít vůči svým spoluobčanům. Neplánovali ani otrávit zdroj pitné vody v Táboře, jak o tom ostatní přesvědčovala v obžalobě Státní prokuratura. Dobové materiály jsou často neobjektivní, vytvořené za účelem propagandy, s jejímiž pozůstatky se dodnes setkáváme. Při jejich výkladu je nutná obezřetnost a úcta k faktům. Nelze vytvářet nové skutečnosti, není ani možné podléhat dobovému propagandistickému vidění světa proti světu pokrokovému (tedy komunistickému) stál a brojil v 50. letech 20. století svět západní a reakční (v dobové terminologii imperialistický); v dané souvislosti nelze ani pominout zastrašování obyvatel Československa třídním bojem (terorem), jehož iniciátorem byla právě KSČ.

5 Bez znalosti těchto souvislostí nelze zodpovědně hodnotit velmi diskutovaný příklad třetího odboje, činnost skupiny bratří Mašínů, při níž na území ČSR zemřeli dva příslušníci SNB a jeden člen Lidových milicí (LM). Česká společnost je při hodnocení činů a akcí této skupiny rozdělena. Jedni považují její akce za oprávněné, oceňují cílevědomost a důslednost činů s tím, že v době, kdy sama KSČ vyhlásila třídní boj, nebylo možné postupovat jinak, zvláště proti uniformovaným nebo ozbrojeným příslušníkům SNB, respektive LM. Druzí považují lidský život za nadřazený všem ideovým a ideologickým sporům. Mají za to, že jakékoliv akce odboje měly být plánovány tak, aby neohrozily lidské životy, včetně členů KSČ, armády, SNB a LM. Kriticky tak posuzují nejen ty akce skupiny, při nichž zemřeli nebo byli zraněni lidé, ale i výsledky uskutečněných plánů, které nemohly ohrozit ani oslabit tehdejší režim. Činnost skupiny mají jednoznačně za nelegitimní. Uvedené rozdělení české společnosti však neznamená, že by činnost skupiny bratří Mašínů měla být vyjmuta z předmětu historického bádání, neboť je jednou ze součástí třetího odboje a jako taková má být i připomínána. Neměla by však ani v odborné, ani v mediální rovině překrývat ostatní plánované či uskutečněné akce jiných skupin a jednotlivců nebo omezit diskuzi nad formami, významem a akceschopností třetího odboje na tuto jednu část. Dodejme, že se Ctiradu Mašínovi a Josefu Mašínovi spolu s Milanem Paumerem povedlo utéct před zatčením do Západního Berlína. Jejich útěk patří k velkým příběhům studené války. Josef Mašín, Milan Paumer a Ctirad Mašín na dobové fotografii (citováno z článku: /zahranicni.aspx?c=a110813_120406_zahranicni_ipl) Ve východním Německu se je marně snažilo zadržet na dvacet tisíc policistů a vojáků. Bohužel při tomto pokusu o zadržení zahynuli lidé, příslušníci východoněmeckých ozbrojených složek: čtyři byli zastřeleni Ctiradem Mašínem, tři zahynuli vzájemným postřelením. V ČSR byly v souvislosti s činností skupiny popraveny tři osoby: Ctibor Novák povýšený v roce 1991 na plukovníka in memoriam; Václav Švéda, jehož dopis na rozloučenou byl rodině doručen až po 40 letech, a Zbyněk Janata. Bez náležité lékařské péče zemřela ve vězení nemocná Zdena Mašínová, vdova po válečném hrdinovi a odbojáři Josefu Mašínovi starším ( zavražděn nacisty). V roce 1998 obdržela in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka IV. třídy.

6 Třetí odboj lze vymezit léty , přičemž od druhé poloviny 50. let 20. století ustávají akce skupin i jednotlivců. V podmínkách bipolárně rozděleného světa si většina obyvatel Československa uvědomila, že jakékoliv změny uvnitř státu nemají bez vnější, zahraniční opory šanci na úspěch. KSČ se naopak mohla spolehnout na podporu SSSR, což svým způsobem potvrdila i okupace Československa v srpnu Šok z okupace a zejména reálné zhodnocení mocenského postavení KSČ stejně jako to, že KSČ v tichosti opustila teorii třídního boje a v symbolické rovině obměnila heslo Kdo nejde s námi, je proti nám! změnilo formy odporu a odboje. Ty se začaly vymezovat jinými prostředky, jednu z forem představovalo disidentské hnutí (například Charta 77) usilující i o podporu ze zahraničí. Třetí odboj je neoddělitelnou součástí českých, potažmo československých dějin 20. století. O jeho významu rozhodne i to, jakým způsobem bude reflektován většinou české společnosti. V diskuzi o něm je nutné mít na paměti, že ozbrojený odpor vůči státu není součástí tradice novodobé české společnosti, formované národním obrozením 19. století. Zpracoval: Mgr. Martin Tichý Následky výbuchu ve stranickém sekretariátu v Sedlčanech / skupina Černý lev 777/ (zdroj: ABS / fond Vyšetřovací spisy, a. č. V 854 ČB / zbraně a sekretariát/)