ZRNÍČKO. Svazek 10, číslo 11 listopad 2010

Transkript

1 ZRNÍČKO Svazek 10, číslo 11 listopad 2010 Pane, ti dva se mají rádi Lidé se vyprávějí o přátelství a lásce a předávají si jejich svým tělem, slovy a gesty. Stisk ruky a zejména polibek zamilovaných. To jsou ta úžasná "znamení", když jsou opravdová. Bohužel, do těchto gest, která by měla být "lidskou svátostí", lidé vždy nevloží to nejlepší ze sebe. Jsou to tedy opačná znamení, Často dokonce zrádná. I Bůh vzal na sebe "tělo". Zjevil se slovy lidí. Přenesl své přátelství, citové pohnutí, gesty lidí. Ale on se do těchto slov a gest vložil celý: "Řekni jen slovo a budu uzdraven." Ve své Církvi pokračuje dál, dál se celý odevzdává prostřednictvím slov a obřadů: ve svátostech. Kdyby naše gesta přátelství a lásky byla pravdivá a kdyby Kristus v nás zcela přebýval, mohly bychom jimi vyjádřit našim bratrům cosi z "něhy Boha", Boha, který vzal na sebe "tělo", aby se dostal k nám. Pane, ti dva se mají rádi. Vím to. Víš to. Objali se přede mnou. Díval jsem se na ně. Ty ses na ně díval. A byli jsme šťastní, že? "Dávám ti svůj život a přijímám tvůj." Spojené rty: "Nabízím se ti jako potrava a ty se mnou nasyť." Takto se milenci ve vzájemném duševním opojení pokoušejí uskutečnit sen o spojení. Ano, Je to pěkné, Pane, neboť ti dva se mají rádi, ve tvém světle si to dnes dali najevo. Neboť polibek je pěkný, Pane, když je svátostí lásky. Vyměněný polibek: A já úplně potichu jsem ti poděkoval za naše tělo, které bez frází a bez slov může šeptat miluji tě všem, které máme rádi. Protože tys nám dal tělo, Pane, a ruce, i rty, aby mohlo promluvit naše srdce, které tluče, ale nemůže to vypovědět. Naše duše bez těla by ve skutečnosti byla němá, a naše láska v kleci uvězněná a bez těla by nikdo nemohl poznat

2 ani lásku druhého, ani jeho zpěv o něžnosti. I ty, Bože můj, ó, tajemství nevyslovitelné, Ty, který jsi tak velký, takový vzdálený, takový nedostupný, že nikdo tě nikdy neviděl, neslyšel, nedotkl se tě, jednoho dne jsi kvůli nám přijal tělo, a skrze svého Syna se tvé Slovo stalo TĚLEM, a vyjádřil jsi nám tak nekonečnou Lásku. Ty, Ježíši, kterýs kdysi chtěl svými hladovými ústy na hrudi Marie se živit mlékem naší matky, Ty, kterýs později svýma rukama kladenými na nemocné vracel zdraví tak, žes jim dal svůj život, Ty, který ses dotýkal davů chudých a bohatých, spravedlivých a zlodějů, cizoložníků, prostitutek Ty, kterýs hladil hříšníky, objímal děti, Ty, který jsi svým ukřižovaným tělem ukřižoval naše hříchy, Ty, který jsi nabídl to tělo všem jako účinné znamení, ušlechtilý polibek lásky člověku, který přijímá potravu ŽIVOTA, přijímání, spojení, Ty, nakonec, co dnes již nemáš tělo, ani ruce ani rty, abys mluvil o své lásce, ale našimi ústy to chceš ještě všem zašeptat, prosím tě, nauč nás milovat tím neposlušným tělem, tělem stvořeným k tomu, aby vyjádřilo něhu a aby uskutečňovalo lásku, které však, bohužel, často příliš těžké, průhledné, hledá spíše, jak se uživit než jak nabídnout, a odhaluje náš hlad více, než o něm mluví naše duše. Odpusť nám všechna ta znamení přátelství, citů či lásky. Často jsou to pouze klamavé obaly, ze kterých vyprchal život. Když nejsou lži 2

3 a opačná znamení, pro ty, kteří to přijímají a ty, co na nás hledí. Odpusť ty mechanické stisky rukou rozdávané každý den ledaskde tak, že se nám ani nezkříží naše vyvětrané pohledy. Ty zprofanované stisky rukou, naléhavé hlasy, které chtějí upoutat pozornost jiných předstíráním zájmu. Ty klamavé stisky rukou, divadla přátelství, když srdce odmítá, ale tělo předstírá. Odpusť zejména ty polibky odcizené jiným v překvapení, ty chlípné polibky hledající pouze rozkoš. Ty zrádné polibky, které zakrývají nedorozumění, a to množství banálních polibků, zvěcněných, marnivých, bez krve citu a bez lásky. Ó, ano! Bože můj, nauč nás milovat tak, aby láskou vřelo to neposlušné tělo! Pokud mi zítra, Pane, nepomůžeš, znovu se vydám každodenní cestou se zbloudilým srdcem a zbloudilou duší neznámo kam, já, co se tak často vzdaluji od svého těla nešikovnými slovy a nechávám falešně zaznívat písni o lásce. A ještě tě ze všech svých sil, dnes večer ještě jednou, velmi tě prosím, umyj mi ruce a utři mi rty tolikrát zneuctěné. Otevři mi duši tvé neskonalé Lásce, a znovu spoj moje tělo a mé srdce tak často oddělené. Pak, bohatší o sebe a Tebou obohacený, dostanu se k jiným a svými něžnými pohyby popovídám jim o tvé Lásce, ze které se stalo TĚLO. 3 (Michael Quoist) Nevíte, že vaše tělo jsou údy Kristovy? Smím tedy vzít údy Kristovy a udělat z nich údy nevěstky? Chraň Bůh! Nebo nevíte, že vaše tělo je chrám Ducha svatého, který ve vás bydlí a kterého vám dal Bůh? Nevíte, že proto už nepatříte sami sobě? Byli jste přece koupeni, a to za vysokou cenu. Ať tedy vaše tělo působí Bohu čest! 1 Kor 6, A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan 1,14 Jeden z farizeů pozval Ježíše k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a posadil se ke stolu. V tom městě byla žena hříšnice. Jakmile se dověděla, že Ježíš je u stolu v domě farizeově, přišla s alabastrovou nádobkou vzácného oleje, s pláčem přistoupila zezadu k jeho nohám, začala mu je smáčet slzami a otírat svými vlasy, líbala je a mazala vzácným olejem. Lk 7,36-38

4 Světec na říjen Jako světce na měsíc říjen jsme vybrali sv. Hubert z Maastrichtu -Tongernu - Lutychu. Hubert je jednou z postav světců, jejichž život a působení jsou skoro úplně překryty legendou. Sotva kdo myslí při vyslovení jeho jména na to, že byl také biskupem a vykonal mnoho pro šíření víry. Ale téměř každý ví, že Hubert je patronem myslivců a lesníků, že jemu ke cti začínají kolem 3. listopadu tradiční Hubertovy hony a v některých krajích že je světec počítán dokonce k pomocníkům v nouzi. Podle legendy pocházel Hubert z akvitánského šlechtického rodu a spatřil světlo světa kolem poloviny 7. století. Oženil se mladý, avšak svou ženu ztratil už při narození prvního dítěte. Zlomen bolestí nad touto ztrátou se Hubert uchyloval stále častěji do lesů a hledal zapomnění v lovu. Tam prý spatřil jednoho dne jelena, který nesl mezi parohy svítící kříž. Tento zážitek posílil Huberta v úmyslu zasvětit svůj život Bohu. Brzy nato přijal kněžské svěcení a působil pak jako posel víry v Brabantu v Ardenách. V obyvatelstvu brzy nesl jméno apoštol Arden. Kdy byl Hubert vysvěcen na biskupa, tradice neříká. Mohlo to být kolem r Je známo, že své biskupské sídlo přeložil z Maastrichtu do Lutychu. Tady postavil katedrálu města na místě, kde byl zavražděn jeho učitel Lambert, kterého velmi ctil. S celým nasazením se Hubert věnoval v příštích letech až do své smrti 30. května 727 dalšímu pokřesťanění obyvatelstva v Ardenách. Jeho význam pro křesťanství v této krajině lze sotva docenit. Hubertovy ostatky byly vyzvednuty 3. listopadu 743; kolem r. 825 se dostaly do Andagia v Ardenách, které se dnes jmenuje Sv. Hubert. Ostatky jsou od Francouzské revoluce nezvěstné, na jejich domnělé části si dělá nárok více měst. Místo Sv. Hubert patřilo dlouho k nejslavnějším poutním místům. Hubert patří k takzvaným Čtyřem svatým maršálům. Pod tímto označením se uctívají kromě něho také Antonín, Kornelius a Quirin. Tito čtyři byli považováni dlouhou dobu za blízké Bohu, a byli proto při přímluvách zvláště nápomocní. Ke spojení čtyř církevních osobností došlo pro pouti do míst uctívání nepříliš od sebe vzdálených, do Korneliova kláštera, Neussu, Sv. Huberta a Kolína. Sv. Hubert je patron Arden; biskupství Lutych; myslivců a střelců; řezníků, kožešníků, soustružníků, optiků, kovodělníků, slévačů, výrobců matematických přístrojů, matematiků a výrobců rolniček; loveckých psů; proti psímu kousnutí; proti vzteklině u psů; proti hadímu uštknutí; proti strachu před vodou. (Podle Rok se svatými) 4

5 Umírajícímu usnadňovaly odchod i modlitby příbuzných I když smrt byla obestřena tajemstvím, v prostředí vesnické society se dlouhá staletí vnímala jako přirozená, nevyhnutelná součást života a lidé byli na svůj odchod připraveni. Ne tak dávno, ještě v padesátých letech minulého století, se děti rodily doma, ale lidé doma i umírali. "Byli obklopeni nejbližší rodinou a přechod mezi životem a smrtí měli usnadněn zejména tím, že příbuzní, ale i sousedé se při nemocném - umírajícím modlili," poukazuje etnoložka Nádasková z Filosofické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě, na významný prvek iz duchovního hlediska. Předkřesťanské období Staří Slované věřili, že tělo a duše tvoří během života jeden celek a po smrti se duše od těla oddělí a odlétá do záhrobní říše. Když člověk zemřel, domácí otevřeli okno, aby duše mohla vyletět ven. Tento obyčej setrvával dlouho i u nás. "Lidé v předkřesťanské době věřili, že při skonu člověka duše vychází z těla ústy při posledním výdechu a může vzít na sebe různé podoby, například podobu holubice, slavíka, motýla, vlaštovky, krkavce, ba dokonce i hada. Tato podoba měla totiž odrážet jednotlivé vlastnosti zemřelého. Když byl za života kňoural, věřilo se, že po smrti bude krkavec nebo vrána." Také se podle slov Kateřiny Nádaskové velmi dlouho věřilo, že po smrti duše setrvává nějaký čas ve styku s živými a pohybuje se po místech, kde zesnulý nejraději přebýval, takže jistý čas - někde čtyřicet dní, někde šest týdnů - se mu nechávalo jídlo na stole, připravovala se mu postel na spaní - aby měl čas se rozloučit. Po čtyřiceti dnech - šesti týdnech duše podle tradice odlétala do záhrobí. Nádobky na slzy V předkřesťanské době mrtvého oplakávali nejen příbuzní, ale i plačky oděné do bílých šatů, protože tehdy barva smutku nebyla černá, ale bílá. "Plačky ronily slzy do malých nádobek, které se nazývali slzničky. Ty se vkládaly do hrobu, k urně nebo k mohyle, staří Slované totiž znali kostrový i žárový způsob pohřbívání. Po přijetí křesťanství žárový způsob ustoupil a do popředí se dostal kosterní," vysvětluje etnoložka. Nářek, vykládání nad mrtvým, mělo z dnešního pohledu někdy až absurdně humornou podobu. "Například babička nad otevřenou rakví mrtvé vnučky vykládala:,aničko moje zlatá, jak je špatné, že už nejsi mezi námi, kdo mi teď bude vískat?! ' A to je právě v té tragédii komický prvek, protože lidé si kdysi vískáním vybírali vši. Nebo když žena oplakávala muže jen v tom nejlepším, přestože o něm bylo všeobecně známo, že si rád vypil. Na území Podkarpatské Rusi, dnešní Ukrajiny, ale i na východním Slovensku existovaly takzvané hry při mrtvém (hra na "babu, na děda"), které měly až erotický náboj. Hry vyjadřovaly, že sice jeden život odešel, ale druhý se rodí. Jde však o dnes již zcela zaniklý element. Zanikl i krutý zvyk plaček, které si drásaly tvář nehty do krve. Čím měla žena tvář více dodrápanou, tím byl žal nad mrtvým větší. Zajímavým zvykem z předkřesťanského období bylo vynášení mrtvého přes otvor ve střeše, ne dveřmi, aby mu zabránili v návratu. Víra, že se mrtvý vrátí, například jako upír, byla u starých Slovanů velmi velká. Zajímavý byl i zvyk dát mrtvolu do loďky a tu na tekoucí vodě zapálit. Zvyk pocházel z představy, že svět mrtvých leží za vodou, kam se mrtvý musí přeplavit. Na některých místech Slovenska byl zvyk přivážet mrtvého k hrobu na saních a to nejen v zimě, ale i v létě. K starším 5

6 zvykům patřilo, že při pohřbu se rozdávaly malé bochánky chleba žebrákům. I tento zvyk má kořeny v předkřesťanském období, šlo o jakési dary pro duši zemřelého." Svatá města Katarína Nádaská zdůrazňuje, že po přijetí křesťanství se změnil pohled na smrt, především to znamenalo vznik hřbitovů, pohřbívali se do posvěcené půdy. "Nejprve vznikaly hřbitovy v městech při kosteích, pak se z nedostatku prostoru přestěhovaly za hradby měst. Nařízení o prvních hřbitovech byly vydány uherským králem Ladislavem I. v 11. století. Marie Terezie a Josef II. v rámci reforem nařídily i hloubku hrobů, aby se zabránilo šíření morových epidemií, protože předtím byli mrtví ukládáni do mělkých hrobů. Středověké hřbitovy v městech se jmenovaly svatá města, měly dokonce i půdorys města, centrální náměstí s kaplí a hlavním křížem a hroby v paprskovitý uličkách. Pohřbívalo se na deskách, ještě ne v uzavřených v rakvích. Mrtvý byl zabalen v rubáši černé nebo bílé barvy. Pohřbívání v rakvích je na našem území doloženo od středověku. Šlechta měla samozřejmě honosnější pohřby, panovníky pohřbívali až ve třech rakvích do impozantních hrobek. Ještě v raném středověku se na hrobech symbolicky pálily vatry. Později vatry nahradily zapálené svíce. Ohni byl totiž přisuzovaný purifikační - očistný charakter." Umíráček Když člověk zemřel v noci, v některých oblastech se mu zazvonilo okamžitě, nečekali do rána. Na některých vesnicích se zvoní za zesnulého dodnes třikrát za den až do dne pohřbu. Zvuk zvonu měl podle obyčeje ochranný charakter, měl zaplašil zlé síly, proto se zvonilo, dokud nebyl mrtvý pohřben. Podle zvuku zvonu lidé rozeznali, zda zemřel muž, žena nebo dítě. Pokud byl mrtvý před skonem vážně nemocný a těžce trpěl, lidé si to vykládali tak, že žil špatně. Když šlo o lehkou smrt, zemřel dobrý člověk. Pokud nebožtíkova tvář byla pěkná, i když byl velmi starý, říkalo se, že po něm zemře mladý člověk. Normální nebo stařecky vyhlížející tvář prozrazovala, že nebožtíka bude následovat starý člověk. Když v den pohřbu začali zvonit dříve, než rakev vynesli z domu, měl ve velmi krátkém čase zemřít někdo další z vesnice. Pokud se zazvonilo pozdě, už když byl smuteční průvod na půli cesty do kostela či na hřbitov, další smrt ve vesnici se tak brzy nepředpokládala. Když zemřel svobodný mladý člověk, zvykli ho pohřbívat, jakoby šel na svatbu - dívku v svatebním rouchu. Děti a mladí se pohřbívali v bílých rakvích. Při pohřbu mladíka šli za truhlou dívky, které nesly na polštáři pírko, pokud zemřela dívka, kluci za truhlou nesli na polštáři věnec. Tento zvyk se dochoval až do první poloviny 20. století. Šaty do rakve Protože se staří lidé v minulosti na smrt připravovali, nebylo neobvyklé, když si starší ženy pořizovaly několik let dopředu šaty do rakve. "Měly připraveny i požehnány byliny ze svátku Nanebevzetí Panny Marie, které se dodnes v některých oblastech kladou zesnulému do truhly pod hlavu, a oblíbené věci, které chtěly mít u sebe v rakvi, jako modlitební knížku, kterou za života používaly či růženec. Někdy se rakev pokropila svěcenou vodou nebo do ní dali lahvičku se svěcenou vodou, aby duše našla klid. Také se k mrtvému kladly obrázky svatých. Dodnes se dodržuje zvyk dávat do rakve malé oblíbené předměty jako dýmka, drobná mince. Specifické je to u Romů, kteří dávají svým mrtvým do rakve mnoho drobných mincí. U Romů se udržel i zvyk 6

7 dávat do rakve krajíc chleba, aby duše nezůstala hladová. I v předkřesťanské době se dávaly do hrobů potraviny. " Sny o smrti Naši předkové věřili i tomu, že člověk zemře, pokud se mu zdálo o kalné vodě nebo svatbě, nebo když bylo slyšet sovu, nebo se u domu objevovaly krtiny. Když byl člověk velmi nemocný, lidé se mu snažili usnadnit skon, pokropili ho svěcenou vodou, zavolali k němu kněze, přijal svátost smíření, modlili se u něho, hořely u něj svíce. "Po smrti člověka domácí schovali prázdné nádoby, aby se duše nemohla nikam schovat, a zastřeli zrcadla, aby duše nebyla ničím rušena a mohla otevřenými okny vyletět. Po skonu nebožtíka umyli, učesali, oblékli do připravených šatů, na víčka mu přiložili mince. Říkalo se, že když nebožtík otevře oko, na koho se podívá, zemře. Stejně se nesmělo dívat do pokoje, kde ležel natažený nebožtík, protože kdo ho viděl přes okno, měl zemřít," vypočítává etnoložka obyčeje našich předků. Na slovenské vesnici bylo velmi dlouho zvykem hned spálit šaty, ve kterých nebožtík zemřel, polštář, peřinu a všechny věci z postele, kde naposledy vydechl. Pozůstalí někde zlikvidovali i postel - dřevěnou spálili, kovovou vyhodili. Po zazvonění umíráčku přicházely ženy, kterým se říkalo modličky, aby se u mrtvého modlily. Po celý den i noc se u mrtvého lidé střídali na modlitbách, aby nebožtík nebyl sám. Když chlapi vynášeli z domu rakev - vždy s nebožtíkem nohama napřed - na každém prahu s ní zastavili a třikrát jí obřadně bouchli o práh, aby se nebožtík s domem definitivně rozloučil. Truhla se zavírala často až na dvoře, kde se konaly odebírky a vykládání nad mrtvým, což někdy pokračovalo i na hřbitově. Na dvoře před domem domácí připravili stůl s čistým ubrusem a židle na obřad. Poté, co se smuteční průvod pohnul ze dvora, lidé stůl i židle převrátili a ubrus dali naruby - nic nesmělo zůstat na místě, aby duše nemohla najít cestu zpět. Po pohřbu se nechávala v pokoji v domě zesnulého na židli nádoba s vodou, další nádobka se svěcenou solí a čistým ručníkem, aby duše mohla přijít přes noc umýt. Také příbuzní zapalovali svíčku, což mělo mít očistný charakter. Čarodějnictví Kateřina Nádaská upozorňuje, že "smrt se vnímala jako přechodový rituál, nebožtík už nepatřil do světa živých, ale ještě nebyl pohřben, proto se u něho lidé den - noc modlili, aby mu usnadnili cestu na druhý svět. Když člověk zemřel, příbuzní jej umyli. Tato voda se měla zakopat do země, například do tmavého kouta v zahradě. Někde bylo zvykem vynést ji z domu a vylít ji křížem přes cestu. Říkalo se, že když chtěl někdo někomu uškodit, mohl ji vyšplíchnout sousedovi do dvora. Také se věřilo, že pokud do této vody někdo šlápne, může ochrnout, přivolá na sebe nějaké neštěstí či dokonce umře. Podle pověr, pokud někdo přál někomu něco zlého nebo chtěl přivolat na někoho až smrt, vytrhl zemřelému vlas, odstřihl kousek z látkové výstelky z rakve, nebo vzal hlínu z čerstvého hrobu a dal to do postele dotyčného, aby mu přivolal nějaké neštěstí nebo smrt". Kar, tryzna, strava, pohřebiny Pohřeb se dlouhá staletí končil a dodnes končí hostinou zvanou kar. "I staří Slované znali kar, ale říkali mu tryzna, strava či pohřebiny. Tato hostina se konala v některých oblastech i přímo na hrobě zesnulého, někdy byla spojena s bojovými hrami a tancem v maskách, které měly zaplašit zlé duchy. Dodnes je někde zvykem přímo na hrobě vypít skleničku kořalky na počest zesnulého." (podle KN) 7

8 Mrtvý, nebo živý? Byl teplý letní den, když se před slavným vědcem objevil jeho vnouček. Ruce měl schované za zády a skrýval v nich ptáčka, kterého chytil v zahradě ve velké ptačí kleci. Z očí chlapce vyzařovala zlomyslná dychtivost, když se dědečka ptal: "Je kanárek, kterého držím v rukou, mrtvý, nebo živý?" "Mrtvý," odpověděl moudře dědeček. Chlapec rozevřel dlaně a se smíchem pustil ptáčka, který okamžitě uletěl. "Zmýlil ses," posmíval se kluk. Kdyby byl dědeček řekl "živý", chlapec by sevřel ruku a ptáčka by udusil. Dědeček se podíval na svého vnuka a dodal: "Jak vidíš, odpověď byla ve tvých rukou!" Smrt a věčný život jsou v našich rukách. I ta nejmenší a nejjednodušší rozhodnutí, která dnes uděláš, určují tvůj věčný osud. Vypůjčené si nesmíme ponechat Jeden rabín šel do synagogy, aby se modlil a vyučoval. V téže době mu zemřeli dva synové. Jeho žena pres ně položila plátno a když se rabín na konci sabatu vrátil domů a ptal se po svých synech, řekla, že jsou na cestě!" Pak muži předložila jídlo. Když rabi dojedl, znovu se zeptal ženy: "Kdepak jsou moji synové - na cestě kam?" Žena odpověděla: "Kdysi dávno přišel muž a dal mi něco na opatrování. Teď přišel zase, aby si to odnesl. Dala jsem mu to zpět. Jednala jsem správně, rabi?" Židovský učitel řekl: "Když někdo dostal něco do úschovy, musí to vrátit majiteli, jakmile to bude chtít zpátky." "Právě to jsem učinila," odvětila matka obou synů. Pak zavedla rabiho nahoru, do hořejší světnice, stáhla prostěradlo a ukázala mu mrtvé syny. Rabi se rozplakal. Žena ho objala a řekla: "Rabi, říkal jsi, že to, co jsme dostali do úschovy, se musí vrátit majiteli, jakmile o to požádá." Rabi pochopil, že žena má pravdu. Přestal oplakávat smrt svých synů a podřídil se Hospodinově vůli. 8

9 Večerní zpytování svědomí v soukromí Po dynamicky prožitém dni je třeba si udělat pořádek v duši, protože kdo chce osobnostně růst, měl by vyhodnocovat své jednání. Pro věřící je nejvyšší autoritou Bůh, který svědomí dává zpětnou vazbu. Vážená redakce, žijeme rychle a během dne si často nestihneme uvědomit ani přehodnotit některé situace či vlastní chování, nebo postoje jiných lidí. Uvažovala jsem nad tím, že by bylo dobré začít s zpytováním svědomí vždy večer před spaním. Poraďte mi, jak na to. Věděli byste mi v této souvislosti doporučit nějakou knihu? Děkuji. IVETA Milá Iveto! kdo se snaží o vnitřní dokonalost, dává si pozor, jak se chová, a kontroluje se. Tak to funguje už od dávné minulosti. V Hieros logos z 3. století před Kristem se píše: "Aby ti sladký spánek sklíčil oči, to nedovol dříve, dokud ses nezeptal na všechny skutky dne. V čem jsem chyboval? Co jsem udělal? Co jsem vynechal z toho, co jsem měl udělat? Začni prvním skutkem a prober je všechny. Pokud objevíš, že see dopustil chyb, lituj. Pokud jsi jednal dobře, raduj se." Kdo chce tedy rozvíjet vlastní osobnost, nutně potřebuje vyhodnocovat své jednání. Pro křesťana je nejvyšší autoritou Bůh, kterého je třeba se ptát, jak a nakolik plníme jeho vůli, protože on má s naším životem záměr. Naše poslání spočívá v tom, že jej denně objevujeme a plníme. To však dosáhneme postupně. Určitě nám v tom pomůže každodenní večerní zpytování svědomí. Den v našem životě je ucelená část, proto je třeba jej završit hodnocením pomocí Božího hlasu v nás. Jednou z rozšířených metod je ta, kterou doporučoval sv. Ignác z Loyoly. Skládá se z pěti kroků: 1. prosit Ducha Svatého o světlo, abychom své jednání během dne viděli v Božím světle; 2. děkovat za všechno, co záslužné jsme před Bohem vykonali, například co povzbudivého jsme slyšeli, kdo nás obdařil slovem i skutkem lásky, co hodnotného jsme viděli nebo byli svědkem vzácné události apod. Ideální je dosáhnout stavu ducha, ve kterém si uvědomujeme, že všechno je dar; 3. zkontrolovat své skutky: co mě dnes potkalo, jaké události a co ode mne Bůh očekával. Byl můj postoj vzhledem k evangeliu správný? Pak následuje odpověď svědomí. Tehdy rozlišíme a objevíme, kolik dobra i zla, chyb nebo nedokonalostí se nachází v našem jednání a myšlení; 4. litovat toho, co mohlo být lepší. Hřích, uznán před Bohem, probouzí pocit lítosti a potřebu očistit se. Lítost je také bolestí duše nad spáchanými hříchy a ta nás přivádí na lepší cestu; 5. poučit se z chyb a v srdci učinit rozhodnutí jít dál po cestě spásy. Nedat se zmýlit, pokud se vyskytne podobná situace, ale zvládnout situaci dokonaleji. Mezi doporučené pomůcky ke zpytování svědomí patří kniha Čtvrthodina upřímnosti od Józefa Augustyna, která věřící uvede až do modlitby zpytování svědomí. Knihu si lze koupit v prodejnách náboženské literatury. Milá Iveto, doporučuji vám praktikovat večerní zpytování svědomí, neboť takto správně pochopené a prováděné má příznivý vliv na rozvoj křesťanské osobnosti a její duchovní život. Účinnost závisí na naší vytrvalosti a systematičnosti. Proto vám přeji pustit se večerního zpytování svědomí a vytrvat. Mějte jistotu, že vám to přinese mnoho užitečných poznatků o stavu vašeho ducha, ba přivede až na jeho hlubinu. JOZEF GNIP, spirituál Kněžského semináře sv. Karla Boromejského, Košice (podle KN) 9

10 Nactiutrhání, pomluvy, křivá obvinění, lži Tyto hříchy ničí hodnotu samého člověka a jeho dobrou pověst jako jedno z největších dober, které vlastní. Mravní čest je totiž důležitější než uznání inteligence, vzdělání či dovednosti Vážená redakce, lidé snad všude, i v mém okolí, si ztrpčují život nactiutrháním, pomluvami, šíří polopravdy až lži a navzájem se obviňují. Mohli byste poukázat na velikost tohoto hříchu? Ještě by mě zajímalo, jestli i člověk pasivním posloucháním o chybách jiného hřeší. Když vyhledáme nactiutrhače a pomlouvače, abychom se něco nového dozvěděli, jsme spoluviníky? Jak lze napravit to, co jsme způsobili pomluvou? Pavel Milý Pavle, hříchy, které zmiňujete, jsou provinění proti osmému Božímu přikázání a ničí jedno z největších dober, které člověk má, tzv. dobrou pověst. Čest nebo dobrá pověst je uznání hodnoty dané osoby. Je jedním ze základních práv, které bezdůvodně nelze nikomu upřít. Nejdůležitější je mravní čest, tedy úsudek o mravní poctivosti, a je základem respektu, který má člověk mezi lidmi. Méně důležité je například uznání inteligence, vzdělání nebo dovednosti. Písmo svaté říká, že dobré jméno je více než velké bohatství (srov. Př 22, 1). Nespravedlivé zbavením dobrého jména je proto vážnější provinění než krádež. Pokud někdo přijde o majetek a je dostatečně chytrý, umí si jej znovu pořídit nebo mu v nouzi pomůže rodina či přítel. Pokud však někdo přijde o dobrou pověst, nikdo mu ji nevrátí zpět. Provinění, které zmiňujete v otázce, nejsou všechny stejně závažná. Nactiutrhání je nespravedlivé poškozování dobré pověsti druhé osoby, vyzrazením jejích skutečných, ale skrytých vad. Pokud se rozšiřují skutečnosti, které již nejsou skryté, ale se staly veřejně známými, jde spíše o prázdné šíření pomluv. Pomlouvání sice není tak závažné jako nactiutrhání, ale i to otravuje mezilidské vztahy a atmosféru ve společnosti a nikomu neprospívá. Pokud jsou však negativní skutečnosti o nějaké osobě známé v úzkém kruhu lidí, není dovoleno je dávat ve známost širší veřejnosti. To už by bylo nactiutrhání. O nactiutrhání jde tehdy, když se zjevují skryté, ale pravdivé skutečnosti. Pokud jde o nepravdivé věci, je to pomlouvání a to je podstatně závažnější než nactiutrhání a poškozuje bližního mnohem víc. Kdo souhlasně poslouchá pomluvy nebo nactiutrhání, spolupodílí se na těchto hříších. Kdo otázkami provokuje k podobným řečem, přímo spolupracuje na poškozování bližního. Ten, kdo poslouchá, ale nesouhlasí, je povinen, pokud je to možné, nactiutrhání nebo pomluvám zabránit. Pokud by bránění, respektive protestování nemělo předem naději na úspěch, nebo by se dalo předpokládat, že zpětná reakce bude ještě horší, povinnost zaniká. Pomluvy a nactiutrhání je vážným porušením práva bližního na dobrou pověst. Je to provinění proti spravedlnosti, a proto vyžaduje náhradu, čili zadostiučinění za způsobenou škodu. V případě nactiutrhání musíme udělat vše proto, aby se informace dále nešířily, a při pomluvě musíme opravit vypovězenou nepravdu. Napravit pošramocenou pověst druhého je však velmi obtížné, pokud ne nemožné. I v této oblasti potřebujeme odpuštění a vzájemné odpouštění si, Boží milost a požehnání. Vladimír Thurzo, morální teolog (podle KN) 10

11 Co když ztrácím víru? Jsou otázky, které nás pálí v ústech jako horký brambor. Pokusíme se na ně odpovědět. Jednou v životě jsem ztratil doklady, dvakrát klíče, několikrát knihu a velmi často jsem ztrácel červenou nit na přednáškách ve škole. Jak mám však chápat význam spojení "ztratit víru"? Co je to vlastně víra, že se dá ztratit? Někdo považuje víru za způsob poznávání, jiní mluví o víře jako o nadpřirozeném a nezaslouženým daru, dalším se víra spojuje s jakýmsi těžko definovatelným pocitem. Každá odpověď vyjadřuje něco důležité z toho, čím víra je, nebo čím by měla být. Mně se zdá velmi výstižné uvažovat o víře zejména jako o vztahu s Pánem. Slovo "vztah" se může zdát příliš obecné a málomluvné. Slova malého prince o tom, že důležité věci jsou očím neviditelné, platí i pro víru. Víra je to, co prožíváme v komůrce našeho srdce. Víra je to, co dává smysl vnějším projevům zbožnosti, modlitbě, dobrým skutkům, svědectví. Je tím, co zevnitř animuje ("dává duši") a motivuje naše vnější projevy. Svatý Dominik Savio to vyjádřil jednoduchými slovy: "Dělat věci pro Pána." Patřit i do společenství Na druhé straně by víra neměla zůstat pouze něčím vnitřním. Víra světců (tedy jejich vztah s Pánem) nekončila při osobní modlitbě. Světci se rádi modlili i společně, často přistupovali k svátostem, vyprávěli o vlastních zkušenostech s Boží láskou. Právě vnější věci jsou místem, kde se naše víra (náš vztah s Pánem) projevuje. Nedá se uvnitř mít živou víru a navenek žít jako nevěřící. Bylo by to rozdvojení osobnosti. Nevěřím v autentičnost víry, která tvrdí, že nepotřebuje vnější projevy. Pán nás stvořil v těle a jako takové nás zve kráčet tímto světem. Toto je logika vtělení, kterou přijal i Ježíš. Vnější projevy víry jsou jako gramatika jazyka. Na vyjádření myšlenky potřebujeme nějaké formy a normy, abychom byli srozumitelní. Vnější projevy zbožnosti jsou právě takovou gramatikou na vyjádření naší víry. "Ztráta víry" a nechuť chodit do kostela jsou často projevy ochlazování našeho vztahu s Pánem. Jde o vnější projevy toho, co se děje uvnitř. Vždyť nač nám je gramatika, jestliže nemáme co říct? Co dělat? Co tedy dělat, když vztah s Pánem (víra) chladne a potřebuje nový impuls? Je více cest, zkusím nabídnout jednu velmi jednoduchou: Už se ti někdy podařilo zachránit poškozena vztah s kamarádem? Máš zkušenost se smířením se po krizi či hádce? Jak jsi tehdy postupoval? Někdy stačí odprosit, jindy třeba věnovat více času vzájemnému naslouchání, být pozorný vůči druhému. Kritických míst ve vztahu může být mnoho, vždyť každý vztah je originální. Co bys řekl na tvrzení, že totéž platí io vztahu s Pánem? Nemysli si, že ve vztahu s Pánem (ve víře) to musí být něco úplně jiného. Kniha Genesis jasně říká, že Bůh stvořil člověka ke svému obrazu. Naše podoba s Bohem (v mnohém) není náhodná! A to, co potřebují naše mezilidské vztahy, nemůže uškodit ani našemu vztahu s Pánem (naší víře). Přeji vám hodně chuti a úspěchů do budování vašeho vztahu s vtělenou Láskou. (podle KN) 11

12 Jak mluvit s dětmi o Bohu Rodinná katecheze Následující kapitolky pocházejí z knihy Nebojte se života, kterou najdeme na stránkách Vtělení Určitě jste už zvědaví, jak ten náš minulý vymyšlený příběh pokračuje, jak to ten hodný pán z tajemného domu vyřešil, aby se, o něm lidé dověděli pravdu a aby se k němu mohli dostat. Pamatujete. si přece, že se ho lidé báli, protože si mysleli, že je strašně nebezpečný. A ani ti, kteří věděli, že je hodný, se neodvážili k němu přijít, přestože po tom velmi toužili. Cítili, že k němu může přijít jen ten, kdo je sám dobrý, dokonalý a čistý. Takový nebyl nikdo. Minule jsme skončili tím, že ten pán něco vymyslel, aby se lidé o něm dověděli pravdu, a aby k němu mohli přijít. Ale vy víte, že nám jde o něco jiného, ne o povídku, ale o to, co vymyslel dobrý Bůh, aby ho lidé mohli poznat, i když je neviditelny, a aby se k němu mohli dostat, i když jsou hříšní. Dobrý Bůh vymyslel, že pošle na svět svého Syna jako člověka. Syn je jako Otec. Tedy Boží Syn je stejně moudrý, hodný a vznešený jako Bůh- Otec. Je stejně Bohem. Je to ten stejný Bůh. Kdo tedy pozná Božího Syna, pozná Boha, setká se s ním. A aby ho lidé mohli poznat a setkat se s ním, stal se člověkem. Ale jak se to stalo? Poslouchejte! To, co vám budu vyprávět, vypadá skoro jako pohádka, ale opravdu se to stalo. Bůh si vybral ze všech lidí jednu zvlášť hodnou a pěknou dívku za matku svého Syna. Jmenovala se Marie. Marie byla tak dobrá, tak velmi toužila po tom, aby se už někdo dobrý našel a napravil, co lidé hříchem pokazili, že se velmi ochotně stala matkou Božího Syna. Velmi ráda mu dala lidské tělo, aby se mohl neviditelný Bůh ukázat nám lidem. Abychom ho mohli vidět, poznat, abychom se konečně dověděli, jak je Bůh dobrý, jak nás má rád. Že nás nechce trestat, ale zachránit. Jak je to možné? No, je to opravdu velmi těžké pochopit. Tak těžké, že tomu nikdo docela nerozumí. Ale pokusíme se přiblížit si to. Jistě se vám už stalo, že k vám přišel někdo na návštěvu a řekl: "Ty jsi ale podobný na tatínka, ty jsi celý on. Ústa, nos, vlasy, postavu, chůzi, to máš po otci. Ale oči máš jako maminka." Často to poznáte i sami, zvláště, když si prohlížíte fotografie svých rodičů, když byli stejně staří, jako vy nyní. Tam vidíte, v čem se podobáte tatínkovi a v čem mamince. Ježíš je Bohem po Otci a člověkem po mamince. Jeho otec je neviditelný, moudrý a dobrý Bůh, Stvořitel všeho. Proto je i on sám Bohem, který všechno může a všechno ví. Je ale i opravdovým člověkem, takovým, jako my všichni, protože jeho maminka Marie je člověkem a od ní má viditelné lidské tělo. Takže kdo vidí Ježíše, vidí Boha. Kdo pozná Ježíše, pozná Boha. Kdo uvěří tomu, co říká Ježíš, doví se pravdu o Bohu. A kdo se spřátelí s Ježíšem, toho on vezme s sebou k Bohu - Otci. S ním se už nikdo nemusí bát jít k Bohu. Dále si budeme vyprávět o Ježíši. A to už vůbec nebude tak. těžké, jako když jsme si chtěli představit Boha a věděli jsme, že ho nikdo nikdy neviděl. Ježíš totiž žil jako my. Lidé ho viděli, poznali, slyšeli a hodně o něm napsali do vzácné knihy, do Bible. Dovíte se tedy o něm velmi mnoho krásného. Tolik, že se vám Ježíš stane blízkým, důvěrným kamarádem. 12

13 Anděl řekl Marii: "Duch svatý na tebe sestoupí a moc Nejvyššího tě zastíní. Proto také dítě, které se narodí, bude nazýváno svaté, Syn Boží." (1.k 1,35) 15. Andělé Jistě si každý všiml, že v tématu o prvním hříchu se vzpomíná pokušitel jen letmo. Dítě zná dobře z vlastní.zkušenosti pojem pokušeni a pokušitele, protože se s tím denně Setkává. Ale jen v takovém významu, jako ve vzpomínané analogii o stavebnici, kde úlohu pokušitele hrál kamarád. Bylo by velmi nebezpečné, kdyby se dětem zdůrazňoval pokušitel - ďábel. Mohlo by to nepříznivě působit na psychiku dítěte a vážně ohrozit jeho další náboženský vývoj. S pojmy čert a anděl se dítě setkává často. Nejčastěji v pohádkách. Tím však vzniká nebezpečí, že se tyto reálné bytosti dostanou na úroveň víl, strašidel a vodníků. Ve většině průměrných věřících rodin se zase dětská zbožnost pěstuje jen jako vztah k andělíčku strážnému. Tedy jako vztah k bytosti, která na něj dává pozor, stará se o jeho bezpečnost. Jen co dítě vyroste ze světa pohádek, zapomene i na tuto, pro něj pohádkovou bytost. Hlavně proto, že víra v andělskou ochranu je mezitím narušena množstvím úrazů a neštěstí, které dítě vidělo nebo prožilo. A když ještě potom někdo existenci zla vysvětlí působením ďábla, je neštěstí hotové. Téma o dobrých a zlých andělech a o jejich působeni je velmi důležitě. Ale musí se vysvětlit správně. Nemělo by se mu však věnovat moc prostoru, aby andělé zůstali TVORY podřízenými Bohu a aby v dětské představě nedostali nebezpečný nátěr božskosti. V tom je ale těžké dávat nějaký přesný návod. Všechno totiž závisí na tom, kolik vědomostí už děti mají a do jaké míry jsou správné. Uvedený návod vychází, jako vždy, z teoretického předpokladu, že jde o první informaci. Ta chce ukázat, kolik by asi děti měly vědět o neviditelných rozumných tvorech. Minule jsme skončili tím, že si nyní budeme vyprávět jen o Ježíšovi, tedy o Bohu - Synovi, který se stal viditelným člověkem, aby se mohl stát naším přítelem. Dnes jsme měli na programu jeho narození. O tom jste už jistě něco slyšeli. Snad jste i viděli v kostele anebo doma betlém s figurkami. Vypadalo to jako loutkové divadlo a mysleli jste si, že je to nějaká pohádka. Nejvíc snad proto, že tam byty také nějaké pohádkové bytosti. Pohádkové proto, že jste je nikdy ve skutečnosti neviděli. Vypadali jako lidé, měli krásné dlouhé šaty, zlaté vlasy a křídla jako ptáci. Znáte to, viďte? A možná i víte, že se takové bytosti jmenuji andělé. Jenže to nejsou pohádkové bytosti jako víly, lesní ženy anebo sudičky. Když vám budu vyprávět o Ježíšově narození, budu přitom mluvit i o andělech, a tak o nich musíte nejdřív něco vědět. Abychom si potom to krásné vyprávění nemuseli ničím přerušovat. Příště už s tím určitě začneme, a to tak, že si zavřete oči a všechno si budete představovat, jako byste byli při tom, když se to stalo. Tak a nyní o andělech. Když jsme si vyprávěli o tom tajemném domě a jeho dobrém pánovi, říkali jsme si, že nejhůře o pánovi mluvil ten, kdo z toho domu musel odejít, protože se tam nechoval dobře. Ti, co tam bydleli, žili v nejlepší shodě i mezi sebou i s pánem domu. To asi oni chodili do města, aby svému pánu vyřizovali různé věci, oni asi roznášeli ty dary, o kterých jsme mluvili. Dělali tedy svému pánu posly. Dělali to určitě dobrovolně a rádi. Protože ten, kdo to dělat nechtěl, odtud odešel. Takže nikdo nebyl v tom domě z donucení, každý tam měl svobodu. Sám se rozhodl, jestli chce dělat všechno, to dobré, co si přeje jeho pán, anebo odejde a bude o něm rozšiřovat všelijaké pomluvy. 13

14 Vy už víte, že tato vymyšlená povídka chtěla něco vysvětlit. Na tom tajemném pánovi jsme si vysvětlili dobrého, ale neviditelného Boha, na pomluvách o něm zase chybné představy o Bohu. A na těch obyvatelích tajemného domu si zase vysvětlíme, kdo jsou andělé. Dávejte pozor! Andělé opravdu jsou. Nejsou vůbec pohádkové bytosti. To, že se o nich mluví i v pohádkách, ještě neznamená, že nejsou. V pohádkách přece vystupují i králové a princi a ti kdysi skutečné byli, i dnes jich ještě několik žije. Vystupují tam i pastýři a ti jsou též. To jen čarodějnice, vodníci a všelijaké ty víly a rusalky jsou vymyšlené. Andělé tedy skutečně jsou. Jen je nevidíme, protože se ještě více podobají Bohu než my. My se mu podobáme tím, že dovedeme vymýšlet, objevovat, tvořit, vyrábět mnoho krásných a složitých věcí. A můžeme se sami rozhodnout, co uděláme. Andělé jsou stejní jako my, jen se Bohu podobají i tím, že nemají tělo, jsou tedy neviditelní. Ale v našem příběhu byl mezi nimi i někdo zlý, kdo potom odešel pryč a vyprávěl všelijaké pomluvy. To znamená, že jsou i zlí andělé. Těm se říká čerti, ďáblové anebo zlí duchové. Ty též stvořil Bůh, též je stvořil krásné, moudré a dobré. I oni měli svobodu. Když nechtěli, nemuseli poslouchat. Kdo nechce poslouchat a odejde od Boha, nemá ho rád a potom dělá všechno proti němu. Ti co se takto rozhodli, to jsou ti zlí duchové. O čertech jste též slyšeli nejvíce v pohádkách. Tam je kreslí s rohy, ocasem a kopyty. Jenže i oni jsou neviditelní. Tedy andělé nemají křídla a čerti nemají rohy. To se jen tak kreslí. Neviditelná bytost se přece nakreslit nedá. Dobří andělé mají od Boha různé úkoly. V Písmu svatém se o nich mnohokrát mluví. Obvykle je používá Bůh jako posly, když je třeba lidem něco oznámit. Ták například minule jsme hovořili o tom, jak si Bůh vybral Marii za matku svého Syna. Bylo to tak, že k ní poslal anděla a ten se jí zeptal, jestli s tím souhlasí. Zlí duchové Boha nenávidí, zlobí se, že ztratili to krásné a dobré, co měli, dokud byli u Boha. Z nenávisti vymýšlejí všechno možné proti Bohu. Svádějí lidi a navádějí je, aby Boha neposlouchali, aby mu nevěřili. I to byl zlý duch, který navedl první lidi, aby se postavili proti Bohu, aby ho neposlechli a aby pokazili jeho krásný svět i život v něm. Kresli se jako had, ovinutý okolo stromu poznání dobra a zla. Ale zlý duch nevypadá jako had. On je neviditelný, ale skutečný. Nemusíme se ho ale bát, protože nemá tak velkou moc jako Bůh. Ublížit může jen tomu, kdo s ním chce kamarádit. A my se chceme přece přátelit s Ježíšem, tedy s mocným Bohem. Zlí duchové však utíkají od Boha pryč. Tak co nám mohou udělat? Tomu, kdo má rád Boha, stanou se přáteli i andělé a Bůh.je určitě často pověří, aby nám pomohli. Co na tom, že je nevidíme. Když mi někdo udělá dobře, hlavní je ta pomoc, a ne to, abych viděl toho, kdo mi to udělal. Představte si, že jste na chodbě neznámého domu a najednou vypnou elektřinu. A někdo vás vyvede ven. Nevidíte sice, kdo to byl, ale pomohl vám, zachránil vás, abyste nespadli ze schodů anebo do něčeho nenarazili. Kdyby se mi to stalo, záleží na tom, že toho člověka nevidím, když mi udělal dobře? Takže co na tom, že anděly nevidíme, jen když nám pomáhají! Ježíš řekl svým učedníkům: "Dejte si pozor, abyste nepohrdali ani jedním z těchto malinkých. Říkám vám: "Jejich andělé v nebi stále hledí na tvář mého nebeského Otce." (Mt. 18,10) Pokračování příště 14

15 Za dveřmi... DVD Romero Letos uplynulo 30 let od zavraždění salvadorského arcibiskupa Oscara Arnulf Romera, kritika vlády a ochránce chudých, jimž však nebyl od počátku. Jako kněz byl znám především láskou ke knihám a intelektuálnímu způsobu života. V roce 1989 o něm natočili celovečerní film, který se dostává na trh ve vysílání TV Lux i na DVD. Podle mnohých nebyl jen reformátorem, organizátorem, teologem či intelektuálem, v první řadě byl biskupem a pastýřem. Ačkoliv plachý ve své povaze a nejistý při rozhodováních, získával sílu v modlitbě. Po jmenování arcibiskupem si ho zamilovali prostí lidé, političtí rivalové na obou stranách však začali proti němu vést nenávistnou kampaň. Nenáviděla ho pravicová vládní junta, i levicoví povstalci. Jeho kázání vysílané v přímém přenosu v rozhlase si získávala stále větší popularitu. Podle kardinála Etchegaraya "Romero mluvil pravdu, protože to byl hlas lidský, zbožný a bratrský". Zpočátku ne příliš angažovaného biskupa změnila vražda jeho blízkého přítele a kněze chudých Rutili Grande. Zbytek života prožil arcibiskup jako Pater et Defensor pauperum, otec a ochránce chudých. S rozhodností, s jakou se postavil proti jejich vykořisťování, se postavil i proti kněžím, kteří prezentovali v rámci teologie osvobození ozbrojený odpor. Romero byl zavražděn během slavení mše svaté. "Mučednictví je milost a nemyslím si, že jsem jí hoden. Pokud však Bůh přijme oběť mého života, ať se moje krev stane semenem svobody a znakem, že naděje se brzy promění na skutečnost," řekl krátce před smrtí. Proces jeho blahořečení začal v roce DVD Romero ve slovenském znění si můžete objednat v redakci Zrníčka. Cena 190,-Kč. Zvony * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * Chtěla bych touto cestou poděkovat všem, kteří se jakkoli přičinili o instalaci nových zvonů. Samotné posvěcení i celá slavnost byla neopakovatelným zážitkem. Byl to takový sváteční den, mimo dny sváteční. Je mi však jasné, že slavnosti samotné předcházela spousta práce, chystání a vyřizování, za kterou je schováno mnoho lidí. Tento DÍK tedy patří úplně VŠEM, kteří jakkoli pomohli. JŠ 15

16 NĚKDO NÁM TU CHYBÍ Básník světového formátu ( ) Pokud chcete napsat o někom, kdo byl básníkem, literárním vědcem, překladatelem a esejistou a vším tím byl opravdu a úplně, najednou víte, že obyčejné zkonstatování, že zkrátka byl, vystihuje vše a ještě něco navíc. Mistr básnických miniatur - Milan Rúfus. "Vím jedno hnízdo. Rád ho mám." Narodil se 10. prosince 1928 v rodině zedníka v Závažné Porubě. Ve své rodné liptovské vesničce chodil i do základní školy ("elementárky", jako ji sám nazýval), kde již jako devítiletý začal s psaním básní. Publikoval je v časopise Pramen. Později pokračoval ve studiu na gymnáziu v Liptovském Mikuláši a na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě si zvolil obor slovenština - dějepis. Po skončení studia zůstal v hlavním městě a působil na své alma mater jako pedagog až do svého odchodu do důchodu v roce 1989 (s malou přestávkou v letech 1971 až 1972, kdy působil na univerzitě v Neapoli). Až do své smrti 11. ledna 2009 žil s manželkou Magdou a tělesně postiženou dcerou Zuzanku v domě s výhledy na Dunaj v bratislavském Fialkovém údolí. "Položit" na stůl přesně jako chléb nebo voda. Nebo mezi dva prsty soli. To je báseň." Takový prostý byl život Milana Rúfuse. Na první pohled. Na povrchu. A ačkoli si před médii své soukromí přísně hlídal, básněmi řekl vše. Od publikování první básnické sbírky Až dozrajeme až po tu poslední Jako stopy ve sněhu, která vyšla měsíc po jeho smrti, do nich vložil své dětství, vzpomínky na rodinu, mládí, své lásky, ideály, morální hodnoty. Již při prvním přečtení kterékoliv jeho básně zjišťujeme, že jeho život byl spletitý, často nespravedlivý a příliš těžký. To vše však dokázal zachytit s velkou pokorou a jednoduchostí. Protože sílu a vnitřní klid čerpal v upřímné víře v Boha. Díky ní a jeho obdivuhodné dětské prostotě, kterou neztratil ani s přibývajícími lety, uměl básněmi promluvit jak k dospělým, tak i dětem (Modlitbičku, Nové modlitbičky, Památníček, Kniha pohádek, Zvířetníček, Andělíčku, můj strážníčku). Kromě vlastní tvorby se Milan Rúfus věnoval i překladům z norštiny, španělštiny, ruštiny a češtiny. Přebásnil Prostonárodní slovenské pověsti, do veršů upravil dvě knihy Starého zákona - Žalmy a Jeremiášův Nářek. "Ó, poezie! Pochválena buď, tvé právo úžasné: že s čistým srdcem, na kolenou jen lze vstoupit do básně." 16

17 Rúfus se ve své poezii pokorně skláněl před její velikostí a svou prostou poetikou jí dělal velkou službu, kterou oceňovala nejen široká veřejnost, ale i kritici. Byl laureátem mnoha domácích i zahraničních cen. Od roku 1991 byl dokonce třikrát nominován na Nobelovu cenu za literaturu. V roce 2008 získal jako zatím jediný Slovák Cenu za poezii Crane Summit 2008 a v roce 2009 vysoké státní vyznamenání za mimořádně zásluhy a kulturní rozvoj země Pribinův Kříž I. třídy. Ten z rukou prezidenta SR převzala tři dny před jeho smrtí manželka Magda. Rúfusova díla vycházejí na Slovensku v desetitisícových nákladech, modlitbičky dokonce v stotisícových, což nemá vzhledem na počet obyvatel v Evropě obdoby. Jeho verše byly přeloženy do patnácti jazyků světa, kromě jiných například i do čínštiny. "A co je pravda? Pohádková víla, která nám věčné uniká." Krátce po smrti Milana Rúfuse naplnily média spekulace o tom, zda si označení za největšího slovenského básníka opravdu zasloužil. Novináři mu vyčetli jeho údajné členství v Komunistické straně a pasivní přístup k společenským otázkám. Nejsmutnější na tom bylo, že se toto téma otevřelo ve chvíli, kdy nezemřel "pouze" básník, ale v době, kdy jedna konkrétní rodina přišla o svého milovaného manžela a otce. Nikdo toto téma neotevřel, dokud se ještě sám Rúfus mohl vyjádřit. Že by novinařům chyběla odvaha podívat se tomuto starci přímo do očí a zeptat se ho?! Nyní se musel Milan Rúfus pouze pomyslně trpce pousmát. Protože odpověď na všechny otázky se dá najít v jeho básnických sbírkách. Napsal jejich více než dvacet, přitom kvantita nešla na úkor kvality. Všechny jsou naplněny morálními hodnotami, pohledy na lásku, pravdu, utrpení. Milan Rúfus se nestylizoval. Pozoroval a psal. Neboť, jak sám říkal, "bývá to tak v životě, jako v kině. Lépe je vidět ze zadních sedadel." (podle AHA) * * * * * Báseň a modlitba Čo sa ty v básni dozvedáš: Keď plače oblak, to je dážď. Keď nebo plače, je to rosa. Keď plače lúka, je v tom kosa. Keď plače strom, je to priskyrica. Keď ty plačeš - dve tvoje líca sa rozprávajú o duši. Modlitbička to osuší. A jako Božie slniečko zatlačí slzu pod viečko. Báseň a modlitba sú sestry. Pozvi ich k sebe, stôl im prestri. 17

18 Vstát a jít, znovu vstát a znovu pokročit Na rozloučenou mi dal malý papírek: "Oblečte si celou Boží zbroj, bedra si přepásejte pravdou, vezměte si štít víry, přilbu spásy a meč Ducha" (srov. Ef 6, 11-17) a s úsměvem mi podal ruku. Opouštěl jsem Sampor, benediktinský klášter, místo svých duchovních cvičení. Nejeden jednou se mi stalo, že jsem dospěl k super poznání či pevnému předsevzetí. Potěšil jsem se, že jsem konečně "uviděl", a přesto, jak to rozhodnutí přišlo, tak po jistém čase odešlo. Prostě jsem přestal být na sebe náročný a nepokračoval jsem v každodenním plnění svých předsevzetí. Motivace pracovat na sobě Když tak sleduji svůj život i životní příběhy svých známých, objevil jsem, že nejdůležitější je motivace. Motivace, jak to uvádějí různé encyklopedie, je psychologický proces, který aktivuje lidské chování. Je to hnací síla k dosažení osobních a organizačních cílů. Je to vůle cosi konat. Proto pokud se pro něco rozhoduji, musím mít motiv. Čím silnější je motiv, tím úspěšnější může být naplňování mého předsevzetí. Podnětů pro práci na sobě máme nepočítaně. Téměř při každém pohovoru na pracovní místo či na konkurzu zaznívá otázka: Máte ochotu pracovat na sobě? A my snadno a bez zaváhání odpovídáme "ano". Pokud však s touto otázkou přichází Bůh, který zná náš život, skrytý i veřejný, naše touhy, odpověď se nerodí už tak snadno. Jsme si vědomi, že otázka Boha nevyžaduje pouze slovní odpověď, nýbrž odpověď životem. Na jedné straně víme, že motiv pro snahu nám dal sám Bůh - pozval nás k sobě. Nejen abychom se s ním setkali po smrti v nebi, ale už tady v tomto světě, abychom prožívali společenství s ním a žili podle jeho příkladu. To pozvání do nebe se nám líbí, ale že by nás to příliš motivovalo ke každodennímu snažení, to jsme si až tak neosvojili. Ale důležité je nejen mít silný podnět, nýbrž si ho pevně osvojit. Jaká je však realita našich dnů? Jistá mladá studentka masmediální komunikace to vyjádřila takto: "Je nám dobře ve světě, zvykli jsme si na něj, bereme ho takový, jaký je, ale kdesi v nás, při každé náročnosti, změně, která se nás má dotýkat, se ozývá: "Prosím, netrap mě!" Zdá se nám, že se příliš mnoho od nás vyžaduje a že Bůh, který vidí náš život, by nás měl pochopit. Nezatěžovat nás dalšími požadavky. Vždyť stačí, když splníme podněty tohoto světa, natož, abychom se věnovali Božím podnětům. Motivuje nás úspěch, moc, bohatství, kde by se tam našlo místo ještě pro Boha? Zjevně jsme se vzdali snahy něco od sebe vyžadovat, přestali jsme být na sebe nároční. Naučili jsme se podlézat a přeskakovat podněty přicházející od Boha. Bůh však nepřestává oslovovat člověka. Svědčí o tom i slova papeže Jana Pavla I.: "Bůh nechce, abychom byli prostě jen dobří, chce, abychom byli zcela svatí. A chce, abychom tu svatost dosáhli ne mimořádnými věcmi, ale spíše obyčejnou, řádnou činností. Mimořádný musí být pouze způsob, jakým to děláme. Můžeme být svatí i na ulici, v úřadě, v dílně. Jde o to, abychom si svědomitě a radostně plnili povinnosti z lásky k Bohu, aby se každodenní práce stala ne, denní tragédií, ale denním úsměvem." 18

19 Vytrvalost kráčet dále Druhou požadavkem, abychom nepřestali na sobě pracovat, je vytrvalost. Když si něco přeji, musím se o to přiměřeně snažit. Žádná ctnost, žádný talent nevyroste za den. Potřebujeme na to čas. Páter Pio to vyjádřil: "V duchovním životě je nutné jít vždy dopředu, nikdy ne dozadu. Loďku, která zůstane stát a nepluje dál, odvane vítr zpět." Máme však zkušenost, že navzdory dobré a upřímné motivaci dlouho nevydržíme. Že prohrajeme boj se svou leností, neochotou, neřestí. Život nás přitom poučuje, že člověk musí umět i prohrát, když se má zlepšovat. Pokud totiž pouze vítězí, pokud "nemá konkurenci", může se dostat do omylu, že již dosáhl všechno. Ten pocit je však klamný. Vytváří prostor pro ztrátu motivace, příležitost, aby nás dohonili naši soupeři - neřesti. Ve spojení s vytrvalostí se mi líbí jistý starý kazatelský příběh o houslovém virtuózovi, který přišel na duchovní cvičení. Po hluboké úvodní přednášce exercitátora se všichni rozešli do kaple a do pokojů, aby si v tichu promeditovali vyslechnutá slova. Najednou se z jednoho pokoje ozvaly tóny hudby. Kněz exercitátor bez dlouhého váhání zaklepal na pokoj, z níž zaznívala hudba, a klidně mladého muže upozornil na dodržování ticha. Muž s houslemi v ruce, mu však řekl: "Promiňte, nemohu splnit tuto vaši požadavek." Kněz se s překvapením podíval na mladého houslistu: "Proč?" Mladík odpověděl: "Víte, já jsem houslový virtuóz, hraji na různých koncertech v divadlech a ve velkých hudebních sálech. Pokud bych jeden den necvičil, cítil bych to já sám, pokud bych necvičil dva dny, slyšel by to už i můj dirigent a pokud bych se nevěnoval hraní tři dny, cítili by to moji posluchači. " Třetím momentem, který nám pomáhá být na sebe náročný, je prostředí, ve kterém se pohybujeme. To nás může povzbuzovat v našem snažení, nebo naopak deptat a přivést k odmítnutí požadavků, které jsme si uložili. I dnes cítíme nedostatek zdravých společenství. Setkáváme se s několika extrémy. Společenství, která se bohužel vzdalují od reality života (příliš emocionální, se silný vůdcem, s extrémními projevy), nebo naopak party, které vědomě či nevědomě vedou k lhostejnosti a povrchnosti života. Potřebujeme proto prosit Boha o dar rozlišování. Abychom věděli, s kým a do jaké hloubky vytvořit vztah, komu věnovat svůj čas. Příklad z Hyde Parku Příkladem jsou dva obrazy. Ten první mám z mé poslední návštěvy v Londýně, když jsme zašli s bratry a známým do Hyde Parku, abychom si odpočinuli a trošku se posilnili. Jak jsem tak ležel na trávě, sledoval jsem kolemjdoucích lidí. Kromě zamilovaných dvojic a rekreačních běžců neunikla mému zraku skupina muslimů. Tři rodiny se spolu procházely po parku. Děti se bavily a rodiče se mezitím povídali. Tehdy jsem si uvědomil, že v Londýně jsem často viděl muslimy ve větších skupinkách. Když jsem se ptal lidí žijících v Londýně, proč tomu tak je, řekli: "Muslimové drží spolu, tráví spolu hodně času. Posilují tak svou identitu, kulturu a zároveň se chrání před ztrátou svých hodnot." Druhý obraz jsem si odnesl ze svého působení v Sabinově. Byly tam dvě zajímavé skupiny. Jednu tvořili mladí sdružení ve Společenství Dům Judův. V úzké spolupráci s redemptoristy v Podolínci a společenstvím Řeka života se snažili podle svého vědomí a svědomí žít co nejvěrněji podle evangelia. Často jsem je vídal spolu. Nejen při modlitbě, ale i při zábavě. 19

20 Navzdory svému věku a osobním slabostem si navzájem pomáhali, aby vytrvali v dobrých předsevzetích. Druhou skupinkou byli salesiánští spolupracovníci - celé rodiny. Fascinovali mě, jak uměli vytvořit nejen pro své děti, ale i pro druhé prostředí, kde se radost a úsměv spojovaly s jejich vztahem k Bohu. Svatý Pavel píše: "Bratři, kdyby i někoho přistihli při nějakém poklesku, vy, kteří jste duchovní, napravte jej v duchu mírnosti Neste břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův" (Gal 6,1-2). Prostředí, či přesněji řečeno společenství, nám může posloužit nejen tím, že nám vytvoří prostor na růst, ale že nám v případě potřeby přinese včas přiměřené napomenutí. Slovo pravdy potřebujeme slyšet nejen v případě, že jsme sešli z cesty, ale také v okamžiku, kdy jsme si "naložili" nepřiměřené požadavky. Jak to napsal Páter Pio v jednom svém dopise: "Bůh nám nepřikazuje milovat ho tak silně a takovým způsobem, jak si to zaslouží, protože zná naše hranice. Proto od nás nežádá to, co nedokážeme splnit. Spíše nám přikazuje milovat jej podle naší síly, z celé duše, z celé mysli a z celého srdce." Souputník na cestě náročnosti Čtvrtým požadavkem na cestě k náročnosti je blízkost souputníka kněze. Nejen proto, že mi uděluje ve svátosti smíření milost a sílu pokračovat v započatém díle, že mi láme eucharistii - živého Krista a podává mi ho za pokrm, ale také proto, že sám je pozván co nejvěrněji podle svých schopností zjevovat, jak motivace Boha může vést člověka tímto životem. Pochopitelně, někdy může být laik šikovnější, vytrvalejší v dosahování ctností, přece však kněz je postaven na místo, které osvětluje nebo oslepuje mnohé. Zůstává tedy na nás kněžích, abychom o pozvání "nést svá břemena a následovat Krista" kázali nejen slovy, ale i životem. Zapomínat být náročným na sebe i na své věřící není moudré. Nesloužíme tím Bohu a získané lidí nevedeme do nebe. Někdy můžeme mít strach, že když tak zapáleně kážeme, v jistém okamžiku života se nám stane, že nezvládneme situaci. Padneme, zhřešíme a pak nám někdo vykřičet, že kážeme vodu a pijeme víno. Nejsme neomylní a ještě zdaleka ne svatí. Pokud se však o to nebudeme snažit my kněží, kdo dá příklad? Jistě, i my zápasíme se svou slabou vytrvalostí, cítíme nedostatek Společenství, které nás táhne a ujišťuje, že jsme na dobré cestě, ale nemůžeme zapomenout na motivaci, se kterou jsme přijali dar kněžství. Motivoval nás sám Bůh, abychom na cestě k němu provázeli další. Sám neumím jasně posoudit, jestli jsem na sebe dost náročný. I já mám nejednou chuť cosi přeskočit či podlézat. Ani mně se občas nechce být jiným. Ale mám zkušenost, že Bůh se mi se svou motivací připomíná různým způsobem. Tady v Košicích na sídlišti KVP například při setkáních se spiritualitou Karmelu v karmelitánském klášteře. Při pohledu na zasvěcené ženy si uvědomuji, že Bohu nejde o rychlost, spíš o vytrvalost. Není důležité, zda někoho předběhnu, ale - jak to píše sv. Pavel -, zda doběhnu do cíle. Jozef Kozák (podle KN) 20