X.DĚJINY KŘESŤANSKÉ KULTURY Martin Luther -jeho osobní vývoj, postup reformace v Německu, další reformátoři

Transkript

1 X.DĚJINY KŘESŤANSKÉ KULTURY Martin Luther -jeho osobní vývoj, postup reformace v Německu, další reformátoři Martin Luther, jeho osobní vývoj Ačkoliv tento reformátor téměř nevyslovil myšlenku, která by nebyla myšlena a vyslovena uţ před ním, přece všemu vtiskl tak osobitou pečeť, ţe to současníci pociťovali jako nové. Celé hnutí rozpoutal neúmyslně - hodil jen jiskru do přeplněného sudu, do kterého byl shrnut všechen náboţenský, duchovní, politický a sociální nepokoj doby. Dokonce konstatujeme, ţe Luther byl vlastně jen jedním představitelem reformního snaţení, které vzniklo uprostřed církve.tragické je, ţe při svém mohutném vystoupení nezůstal v církvi, ale stal se reformátorem proti ní. Kdyţ se Luther postavil proti Tetzelovu obchodu s odpustky, cítil se obhájcem ryzího církevního učení proti zneuţívání, jeţ se tehdy opravdu dělo.v jeho střetnutí s dominikánem se však uţ zřetelně projevil protiklad názorů různých teologických škol. Z Lutherova nominalisticko-ockhamistického hlediska se mnohé otázky jevily jinak, neţ z tomistického pohledu. Řada teologických problémů církev ještě definitivně neobjasnila to učinil aţ Tridentský koncil. O mnohém se mohlo ještě svobodně diskutovat.. Tak se z hádky dvou teologů stalo zásadní střetnutí, při kterém jak dnes můţeme říci by bylo tomistické stanovisko bylo lepší, kdyby se mu učilo v čisté podobě. Mnohé útoky Lutherovy mohly být zbytečné, kdyby byla předreformační teologie jasnější. Dá se to ukázat na otázce odpustků, nauce o ospravedlnění, na pojetí mešní oběti a svátostí, na učení o církvi a speciálně o papeţském primátu. /Viz nedávné oficiální konstatování mezi katolickou církví a luterskou, ţe v nauce o ospravedlnění mezi námi panuje shoda/. Hlavní vinu na této nejasnosti měla však nominalistická teologie. Luther v ní vyrůstal. Skutečnou tomistickou scholastiku téměř nepoznal. Tak mnohdy poráţel katolicismus, který nebyl katolicismem, ale nominalismem. Takto často zkresleným podáním katolické nauky /jak ji špatně chápal/, hodně přispěl ke zvětšení nejasností. Martin Luther se narodil r v rodině drobného rolníka.ţil své dětství v atmosféře lidové středověké zboţnosti. Nemalou úlohu tu měla víra v čarodějnice, zvýrazněné působení ďábla a různé hrubé pověry. Navštěvoval latinskou školu v Magdeburku, kde bydlel u Bratří společného ţivota, od nich přijal Devotio moderna. Filozofii studoval v Erfurtu. To mělo pro jeho teologické zaměření největší význam. Ockhamisticko-nominalistická via moderna, která se tam vyučovala, uvedla jej jako mladého, otevřeného člověka do náboţenského napětí mezi člověkem a Bohem. Proţíval absolutní velikost Boţí vůle, před níţ se ubohý člověk ztrácí v nicotě. Učil se vše chápat z hlediska Boţí vůle, jeho úradku. Hřích a milost, dobro a zlo nezávisí na člověku, ale na Bohu.Pohlédne-li Bůh na člověka milostivě, je člověk dobrý. Shlédne-li milostivě na hříšníka, je ospravedlněn. Bůh uděluje svou milost naprosto svodně, ba libovolně. Člověk přitom nemůţe vůbec nic, můţe jen doufat, ţe mu bude Bůh milostivý. Nemohou mu pomoci ani svátosti, ani církev jako ústav spásy. Záleţí jen na jeho subjektivním postoji. Luther se měl stát původně právníkem. R za velké bouře, kdy blesk uhodil vedle něho, učinil slib, ţe vstoupí do kláštera. Přijal kněţské svěcení a dál studoval teologii, zase v nominalistické podobě. Studiem nauky o milosti a předurčení sv. Augustina, vlastní záţitek hříšnosti spolu s tím nominalistická nauka o Bohu jej přivedly na pokraj

2 duchovně-teologické katastrofy. Přepadala ho úzkost z předurčení. Domníval se, ţe jej Bůh zavrhl. Upadal do hluboké duševní deprese. Nepomáhala mu ani svátostná pomoc církve. Ke svátostem vlivem nominalismu beztak nikdy neměl správný poměr. Útěchu nalézal jen v radách svého představeného, který jej vedl k tomu, aby tolik nepřemítal, zda je předurčen nebo ne, ale prostě pohlíţel na rány Krista, který za nás zemřel na usmíření. Mezitím převzal biblickou profesuru. V té době je důleţitý záţitek ve věţní komnatě wittenberského kláštera, kdy mu vysvitl ze slov epištoly Římanům /1,17/ význam Boţí spravedlnosti. Vysvitlo mu, ţe se zde nemíní přísná soudcovská spravedlnost, ale spravedlnost milosti, se kterou Bůh pro utrpení svého milovaného Syna pohlédne na hříšného člověka a tím jej ospravedlní /učiní spravedlivým/. Napohled v tomto poznání není nic reformátorského. Spíš jakoby Luther v sobě překonal nominalistickou představu svévolného Boha. Jeho nová představa je katolická. A přece je zde něco nového. V pozdní scholastice bylo do slova věřit vkládáno hodně rozumového= uznávat a přijímat rozumem zjevené pravdy. Ustoupilo do pozadí, ţe věřit je také záleţitostí srdce. Luther to pro sebe nově objevil. Víra se stává věcí důvěry. Znovu jí je! Objevil něco, co bylo jen pozapomenuto. Luther to však uchopil zplna, zabsolutizoval to a ponechal jako jedinou podmínku spásy tuto víru důvěru.víru a milost člověk přijímá výhradně z Písma sv. Tak je na světě protestanské trojí: Sola fides, slola scriptura, sola gratia. Tak počátek Lutherova reformátorství je v tomto novém poznatku. Vznikl ze subjektivního záţitku. Luther se nestal reformátorem z rozhořčení nad církevními zlořády, ale proto, ţe objevil nové náboţenské a teologické stanovisko, leţící mimo svátostnou církev a nesmiřitelné se starou církví. Církev sama se stala problémem musela být přeměněna podle tohoto jeho nového východiska. Tím se liší od Erasma a jiných reformátorů. Nejde uţ o reformu ve smyslu vnitřního očištění církve, ale o reformaci. Spor o odpustky, rozchod s církví Luther poslal 95 disputačních tezí které sepsal o podstatě a uţívání odpustků a poslal je příslušným biskupům.teze byly namířeny pouze proti zneuţívání a proti falešné, hrubě zvěcnělé představě o nich. Nenapadaly odpustky samy o sobě. Vyhledával rozpravu, nikoliv spor. Podle nových zjištění také nemůţe být také řeč o tom, ţe by tyto teze přibil jako slavnostní teze na dveře zámeckého kostela, jak opakovala stará legenda. /Začal ji Filip Melanchton r. 1546/. Luther je poslal navíc pouze několika přátelům. Jeden z nich je dal bez Lutherova vědomí vytisknout a brzy kolovaly po celém Německu. Měly netušený účinek, jehoţ se sám Luther zpočátku zhrozil. Arcibiskup Albrecht autora obţaloval v Římě, aniţ by ho sám uznal za hodna odpovědi. Byl obchodně poškozen neobdrţel předpokládanou částku. V červnu 1518 byl v Římě proti Lutherovi zahájen proces pro kacířství, týkal se bludných vět v jeho tezích. Fridrich Moudrý dosáhl toho, ţe Luther nebyl vyslýchán v Římě, ale kardinálem Kajetánem v Augsburgu na říšském sněmu. Luther tam odmítl odvolat, tajně uprchl a odvolal se k papeţi a brzy nato k všeobecnému koncilu. Tím se dala lavina do pohybu. Teolog Jan Eck patřil k několika lidem, kteří správně rozpoznali dosah tezí. Utkal se s Lutherem na lipské disputaci/1519/. Nešlo jiţ o odpustky, ale o papeţskou moc, o neomylnost koncilů a celý svátostný řád církve jako společenství spásy. Luther popíral papeţský primát, tvrdil, ţe i koncily se mohou mýlit /jako prý kostnický v Husově případu/. S tím odcestoval Eck do Říma, kde byl proces obnoven a skončil konstatováním Lutherova bludařství. Bulou se Lutherovi hrozilo klatbou, pokud neodvolá 41 bludných článků. Luther si uvědomil dodatečně po lipské disputaci, ţe jeho proţívání víry, uţ neponechává místo pro nějakého prostředníka. Náhle se mu objevily svátosti a celý náboţensko-církevní

3 ţivot spíše jako překáţka na cestě k Bohu. Celá viditelná svátostná církev se mu začala jevit jako dílo ďáblovo, papeţ je Antikrist. Postupně se u Luthera tyto představy zesilovaly v komplex, který uţ nedokázal překonat. Papeţ pro něho zůstal zosobněným Antikristem. Ve třech následujících základních reformátorských spisech napadá bezohledně papeţství a celou existující církev se všemi nedostatky a chybami a vyzývá k boji proti ní, nikoliv uţ k reformě. Místo teologických traktátů posílal teď Luther do světa výzvy k lidu, aby jím pohnul proti Římu a proti církvi. Se strhující výmluvností si vybíral všecky bolavé stránky, které volaly po reformě. V těchto měsících se stal národním hrdinou. Většina přívrţenců si však neuvědomovala, ţe jde o novou teologii, neslučitelnou s učením církve od počátku křesťanství. Reformy byly nutné, ale měly se dít uvnitř církve. Mnozí se spolu s Erasmem Rotterdamským od reformace odvrátili, kdyţ poznali její pravou podstatu. Luther dovršil svůj rozchod s církví, kdyţ r 1520 ve Wittembergu veřejně papeţskou bulu spálil byla nad ním v Římě vyhlášena klatba. Postup reformace v Německu 1520 byl císař Karel V. byl v Cáchách korunován na císaře. Zvítězil ve volebním zápase proti francouzs.králi. /papeţ Lev X. agitoval proti němu, ve prospěch francouzského krále/. Teď mnozí od císaře očekávali protipapeţskou politiku. Luther mu věnoval svůj nejbojovnější leták, podněcující k nenávisti proti Římu. Karel však, dědic říše, chápal svou úlohu zcela v duchu středověké tradice jako posvátný úřad ochránce církve a západního křesťanstva. Šlo mu opravdově o katolickou víru a jednotu církve. Karel byl zvyklý rozlišovat osobu a úřad, nedal se strhnout antipatiemi papeţe k němu. Tím se zásadně lišil od Luthera,který viděl vţdy vše subjektivními brýlemi. Ti dva ve Wormsu na říšském sněmu stanuli proti sobě. Karel nenechal nikoho na pochybách o svém postoji k Lutherovi. Byl připraven vyhlásit nad Lutherem říšskou klatbu, jakmile bude oficiálně exkomunikován. Jen na naléhání Fridricha Moudrého souhlasil, aby byl nejprve vyslechnut na říšském sněmu. Luther na závěr dobře promyšlené řeči řekl:...nemohu a nechci odvolat nic, protoţe není ani jasno ani radno udělat něco proti vlastnímu svědomí. Bůh mi pomáhej. Amen. Lutherova řeč zapůsobila na přítomné hlubokým dojmem. Ale také císař si připravil velkolepý proslov, své první samostatné veřejné vyznání....víte, že pocházím z nejkřesťanštějších císařů německého národa, z katolických králů španělských, z rakouských arcivévodů, z vévodů burgundských. Ti všichni byli až do své smrti věrní synové římské říše, obránci katolické víry, posvátných obyčejů, dekretů a zvyklostí při bohoslužbách. To vše mi po své smrti zanechali jako odkaz. Až dosud jsem žil podle jejich vzoru. I teď jsem pevně rozhodnut trvat na všem, co se stalo od dob Kostnického koncilu. Vždyť je jisté, že jednotlivý bratr se mýlí, jestliže odporuje mínění celého křesťanstva, neboť jinak by se mýlilo po tisíc či více let křesťanstvo. Proto jsme odhodláni nasadit svá království a panství, své přátele, tělo a krev, život i duši. Bylo by hanba pro vás i pro nás, údy ušlechtilého německého národa, kdyby v naší době pronikl do lidských srdcí pro naši nedbalost byť jen stín hereze a křesťanské náboženství utrpělo nějakou újmu. Když jsme tu včera vyslechli Lutherovu řeč, řeknu vám, že lituji, že jsem tak dlouho váhal proti němu zakročit. Nechci ho už nikdy slyšet. Ať má svůj glejt. Ale od této chvíle ho budu pokládat za notorického kacíře a doufám, že i vy jako dobří křesťané učiníte podobně. Luther odcestoval z Wormsu, měl glejt na 21 dní. Cestou ho zdánlivě přepadli rytíři kurfiřta Fridricha a dopravili na hrad Wartburg. Tam příští měsíce pracoval na překladu Nového

4 zákona. Nebyl to sice první německý překlad, ale představoval neobyčejný výkon jazykové tvořivosti. Síla jeho jazyka a překladatelova proslulost způsobil,ţe se brzy rozšířil. Pak začala dlouhá řada bojovných pamfletů, v nichţ hanobil, co dříve ctil, groteskně zkresloval a tupil katolické učení. Tón těchto spisů hodně přispěl k otrávení celkového ovzduší. Nedávno vynalezený knihtisk se staral o jejich hromadné šíření. Zatím císař vyhlásil nad Lutherem říšskou klatbu. Ovšem pak musel na celých 9 let pro zahraniční války opustit Německo. Po tuto dobu se mohlo Lutherovo učení bez překáţek šířit a upevňovat. Vývoj v Německu Jiţ na jaře se někteří kněţí odváţili oţenit, i kdyţ se to příčilo říšskému zákonu. Čím dál víc řeholníků opouštělo kláštery. Rozpadla se celá německá provincie augustiniánů.vyskytly se i nádherné příklady věrnosti, např.u klarisek v Norimberku, které statečně odolávaly všemu nátlaku a pronásledování od městské rady. Začíná vznikat také sektářské hnutí blouznivců, pod vedením revolucionáře Tomáše Muntzera. S blouznivci, odmítající křest dětí a odvolávající se na přímou inspiraci Duchem sv. měl Luther v budoucnu ještě mnoho co do činění. Zatím zahájili také boj říšští rytíři. Přepadli trevírského arcibiskupa, pod záminkou, aby otevřeli dveře Boţímu slovu. Ve skutečnosti, aby se s odvolání na nové učení obohatili církevním majetkem. Plenili vesnice a města. Pak je vojenské oddíly arcibiskupa porazily. Šířily se sociální nepokoje. R povstali sedláci, podníceni a zmateni reformátorskými spisy. Povstalo největší politicko-sociální masové hnutí v německé historii. Zpočátku se zdálo, ţe vše bude probíhat pokojně.zčásti Lutherovými vlastním slovy shrnuli vůdcové své poţadavky a předloţili je Lutherovi. Luther odpověděl výzvou k míru a mluvil kníţatům do svědomí, aby vyšli sedlákům vstříc. Kdyţ se však dověděl o ţhářství a vraţdách selských houfů, napsal jeden ze svých nejbezohlednějších spisů. Naprosto bez výhrad se jím postavil na stranu vrchnosti: tady neplatí trpělivost nebo milosrdenství. Je tu doba meče a hněvu a nikoliv doba milosti...bodej, bij, rdousi kde můžeš. Zhyneš-li při tom, blaze ti...neboť umíráš v poslušnosti Božím slovu a ve službě lásky, abys zachránil svého bližního před peklem... Povstání skončilo ničivou poráţkou sedláků. Reformace jako hnutí lidových vrstev se těţce zkompromitovala a stávala se stále více záleţitostí vrchnostenskou. Lutherem zklamaní sedláci se zhusta vraceli ke staré církvi, nebo unikali k sektám a novokřtěncům. Luther ztratil mnoho ze své obliby u lidu. Spojení se zemskými kníţaty vedlo k tzv.kníţecí reformaci a vybudování evangelických zemských církví. Místo svobodného tvoření náboţenských obcí a osobního náboţenského rozhodování nastoupilo ustanovení vrchnosti, která nařizovala reformaci. Církevní pravomoc byla přenesena na zemská kníţata na místo biskupů. Tím byla také opuštěna duchovní církev o kterou Luther zápasil a zaměněna za uzavřenou instituční zemskou církev. Církevní otázka se stala otázkou politickou, která se projednávala na říšských sněmech. Velmistr německého řádu Albrecht Braniborský r provedl sekularizaci pruského řádového státu a přeměnil jej pro sebe ve světské kníţectví. Sasko začalo systematicky v celé zemi zavádět reformaci. Luther odloţil řeholní šat a oţenil se s bývalou řeholnicí Kateřinou

5 von Bora. Spolu s Melanchtonem dával podrobnější pokyny k provádění reformace. Příkladu Saska následovalo Hesensko. Na říšském sněmu ve Špýru r bylo odhlasováno provádění wormského ediktu proti tomu poprvé veřejně protestovali stavové, hlásící se k nové víře. Od té doby se nazývali protestanté. Uzavřeli tajný spolek. Pomýšleli uţ na velký politický svazek proti císaři a navázali spojení se Švýcary, kde prováděl reformaci Zwingli. Náboţenské rozdíly mezi ním a Lutherem měly být vyjasněny na náboţenské rozpravě v Marburgu /1529/. Reformátoři se nedohodli v otázce Večeře Páně Luther hájil reálnou přítomnost Krista, Zwingli ji chápal symbolicky. Augsburský říšský sněm r Mezitím se vrátil císař do Německa a chtěl řešit otázku církve. Pro novověrce vypracoval Melanchton vyznání víry, které nabylo pod jménem Confessio Augustana světového významu pro protestantismus. R bylo předloţeno říšskému sněmu. Melanchton, humanista mezi reformátory, stále nakloněný k dohodě, vyloţil své učení tak, jakoby prakticky neexistovaly rozdíly proti staré církevní nauce. Lidé ještě ţili v představě společného základu. Tak mohl Melanchton na konci napsat: Je to úhrnem katolické učení, jak je vidět,není v něm nic, co se odchyluje od Písma svatého nebo od katolické, popř. římské církve... Spor se podle něho netýká víry, ale jen několika reformních poţadavků. Papeţskému legátu napsal: Až dosud ctíme papežství. Nemáme nauku víry odlišnou od římské církve. Zůstaneme věrni Kristu a církvi až do posledního dechu, i kdyby nás církev odsoudila, neboť jednotě překážejí pouze nedůležité rozdíly v obřadech... Tak smířlivý postoj se jevil jako dobrý základ pro opětovné sjednocení. Sám císař byl přístupný humanista v Erasmově duchu. Nabyl naděje. Zřídil dva výbory z obou stran. Za katolíky byl mluvčím Eck, za reformátory Melanchton. Všecky účastníky ovládal duch Erasmův. Heslem bylo sjednocení za kaţdou cenu. Nakonec zůstalo sporných jen pět bodů: kalich pro laiky, kněţské manţelství, řeholní sliby, navrácení církev,majetku, který šlechta mezitím zabrala a obětní charakter mše /jak jej vyjadřuje mešní kánon/. Jen poslední se týkal víry. Ostatní jen církevní disciplíny. Na katolické straně byla velká ochota k ústupkům. V Augsburgu k dohodě nedošlo. Vládl tam duch Melanchtonův a Erasmův, nikoliv Lutherův. Ten, protoţe byl v klatbě, se nemohl zúčastnit. Sledoval průběh jednání z hradu Koburgu a neustále písemně Melanchtonovi vytýkal ústupnost. Zásadně odmítal jakýkoliv dialog. Saskému Kurfiřtovi napsal: Vůbec se mi nelíbí vyjednávání o jednotě nauky, neboť je nemožná, nechce-li se papež vzdát svého papežství. Pro nás bylo dosti na tom, že jsme vydali počet ze své víry a prosili jsme o mír. Což doufáme, že je obrátíme k pravdě...? Říšský sněm prohlásil vyjednávání za ukončená a poţadoval od protestantů, aby projevili v dosud sporných bodech souhlas s katolickou naukou. Opětně se odkazovalo na koncil, který se očekával v příštím roce. Je otázka, zda dohoda byla vůbec moţná. Vţdyť Melanchton prostě vynechal velmi důleţité rozporné body v nauce, jako byla svoboda vůle, transsubstanciace při mši sv., ospravedlnění, boţské odůvodnění primátu, úcta svatých, očistec, odpustky a mnohé jiné. Confessio Augustana neodpovídalo ani názorům Lutherovým ani evangelických stavů, i kdyţ ji podepsali. Bylo dílem Melanchtonovým. Jak to, ţe se stalo oficiálním, dodnes platným dokumentem evangelické nauky, na to není snadné odpovědět. Dokument podporoval iluzi, ţe můţe být základnou sjednocení, ţe rozdíly nejsou velké. Na tom stavěla zvláště katolická strana, která aţ do 60 let usilovala v duchu Erasmově o sjednocení.

6 Vývoj do augsburgského náboţenského míru r K provedení usnesení říšského sněmu opět neměl císař čas ani moc. Za nejnaléhavější úkol univerzálního císařství povaţoval nyní zarazit postup Turků na Balkáně. Ti v září r pronikli aţ k Vídni. Aby dosáhl pomoci protestantských kníţat, která se spojila ve Šmalkadskou jednotu, smluvil s nimi příměří ve věcech víry aţ do koncilu. Koncil byl však stále odkládán. Proto došlo k dohodě: ukončit roztrţku v Německu náboţenskými rozpravami mezi teology a laiky. Jednání ztroskotalo na učení o svátostech a o církvi. Jednání opět torpédovali Luther a poprvé i Kalvín. Karel V. byl bohatší o trpkou zkušenost. Od r mu bylo jasné, ţe nyní uţ mohou rozhodnout jen zbraně. Chtěl jednotu vynutit. Protestantské Sasko a Hesensko přepadly r brunšvického vévodu Jindřicha, stoupence císaře a věrného katolíka a zaváděly v jeho zemi násilím reformaci. Kdyţ Jindřich upadl do jejich rukou, zakročil císař jako stráţce pořádku. Císař porazil Šmalkadské r Císař se stal konečně pánem situace. Právě nyní navíc zemřeli hlavní Karlovi odpůrci: Martin Luther, angl. král Jindřich VIII. a francouzs. král František I. Jen s papeţem byl Karel teď v největších sporech. Papeţ Pavel III. přeloţil koncil z Tridentu do Bologně, právě, kdyţ chtěl dát císař rozhodnout náboţenskou otázku na koncilu. Císař věděl, ţe nepřiměje protestanty, aby přišli do Bologně. Karel se tedy rozhodl uspořádat německý náboţenský problém sám na obrněném sněmu v Augsburgu r Kompromisní dokument,vypracovaný erasmovskými teology obou stran měl platit prozatím aţ do konečné úpravy na koncilu.dovoloval protestantům kalich pro laiky a kněţské manţelství, co do nauky byl katolický. Pro katolíky byla schválena jiná, zvláštní formule reforem, která ústupky neobsahovala. Nespokojení však byli protestanté i katolíci.vzrůstal odpor proti císaři. Došlo také k tzv. revoluci kníţat, v jejímţ čele stál císařův důvěrník Mořic Saský, jemuţ císař důvěřoval. Císař musel uprchnout, koncil, který se shromáţdil ke 2. zasedání v Tridentu se rozprchl. Tato zrada a zhroucení všech plánů byly pro císaře velkou ranou. Nebyl sto se uţ vzchopit v Německu k novým činům. Uspořádání německé otázky přenechal svému bratru Ferdinandovi. Ten vedl také jednání na říšském sněmu v Augšpurgu /který svolal ještě Karel/. Ten skončil náboţenským mírem augsburským Napříště podle něj mají být katolíci a luteráni v Německu rovnoprávní. /Zwingliáni,kalvinisté a novokřtěnci byli vyloučeni.dostali rovnoprávnost teprve vestfálským mírem r. 1648/. Zeměpáni mohli svobodně určovat vyznání ve svém teritoriu. /čí panství, toho náboţenství/. Poddaným naopak nebylo přiznáno právo zvolit si náboţenství, směli se nanejvýš vystěhovat. V konfesionálně smíšených říšských městech měla vládnout parita. Tím bylo rozštěpení Německa utvrzeno. Ze sporného výkladu augsburského míru vznikaly stálé diferenciace. Začalo období náboţenských válek. Vznikla strašlivá třicetiletá válka / /, která učinila střední Evropu rejdištěm cizích vojsk a nakonec pustinou. Luterství se rychle rozšiřovalo. Okolo 1560 aţ 1570 byly protestantské asi dvě třetiny Německa. Protestantství proniklo také do Polska, Uher, do Čech a rakouských zemí. Neovládlo je ovšem / s výjimkou Čech/ ve větším rozsahu. Jen skandinávské země se přiklonily k luterství beze zbytku.

7 Ulrich Zwingli a novokřtěnci Zwingliho a novokřtěnce nelze házet do jednoho pytle a přece mají mnoho společného. Vznik v Curychu a spiritualistický rys v nauce, který Luther zvlášť zdůrazňoval, kdyţ je nazýval blouznivci.zwingliho nenáviděl a odmítal. Zwingli, Kalvín a novokřtěnci mají s Lutherem společné základní principy reformace. Ale kaţdý z těchto směrů má své specifické zvláštnosti. Učení Zwingliho a hnutí novokřtěnců, z něj vycházející, se rozšířilo ve Švýcarsku, v Nizozemí, zpočátku také v horním Německu. Jan Kalvín a reformace v Ţenevě Kalvín se stal reformátorem a vládcem Ţenevy. Na jeho naléhání městská rada nařídila, ţe všichni obyvatelé musí sloţit přísahu na nové vyznání. Kdo se zdráhal, byl zbaven měšťanského práva a musel se vystěhovat. Obyvatelé se vzbouřili a Kalvín musel pryč. Kdyţ získali vládu opět jeho stoupenci, znovu se r vrátil do Ţenevy. Tam vybudoval dokonalou církev. Členové konzistoře měli volný přístup do všech domů a trestali kaţdé přestoupení církevního a občanského řádu. Přísnost vlády ukazuje 56 rozsudků smrti a 78 vyhnanství za 5 let vlády. R byl vytvořen přísně organizovaný Boţí stát. Tamní teologická škola formovala kazatele, kteří šířili Kalvínovo učení po celé Evropě. Kalvín jako prorok vyzýval kníţata, aby skoncovali se starou církví a přidali se k té pravé. Katolickým kníţatům vyčítal nesnášenlivost k reformovaným a současně ţádal od protestantských vrchností vyhubení katolicismu a jejich snášenlivost ke katolíkům pokládal za hřích. Nabádal poddané k odporu proti bezboţné /katolické/ vrchnosti. To je nutno jasně vidět, abychom pochopili tvrdost boje s Hugenoty i strach katolických kníţat z kalvinismu. Nejvýraznějším rysem kalvinismu je tvrdá, pochmurná nauka o predestinaci. Vlastní vyvolení lze prý dokonce poznat podle ovoce své práce, úspěchu v ţivotě. /Kořeny myšlení kapitalismu/. Prvním bojištěm s kalvinismem se stala Francie. Francouzští králové sice podporovali německé protestanty, ale ve své zemi tvrdě pronásledovali novotáře. Přesto si Kalvínovi stoupenci vytvořili náboţenské obce, které se přes všechen útisk udrţely a šířily. Kalvín je podněcoval dopisy k velkému hrdinství. R.1559 mohli konat první synodu v Paříţi, kde si vzali za základ Kalvínem navrţenou Confessio Galicana. Krátce byli nazýváni Hugenoti /eidgenossen=spříseţenci/. Přestup několika rodin vysoké šlechty je zapletl do politických sporů. Nakonec se změnili na politickou stranu, jejich vůdcové se stali princové Ludvík a Antonín Condé. R vypukla náboţenská a občanská válka. Hugenotské války / / byly vedeny s neobyčejnou tvrdostí a brutalitou. Za Karla IX., za kterého vedla poručnickou vládu Kateřina Medicejská, se připravovalo usmíření, které mělo být zpečetěno svatbou protestantského vůdce Jindřicha Navarrského se sestrou Karla IX. Tehdy Kateřina a Guissové vyuţili příleţitosti v bartolomějské noci z 23.na 24.srpna 1572 k strašnému vraţednému úderu na přítomné hugenoty. Ke krvavé svatbě se přidruţily hromadné vraţdy hugenotů v provinciích. Počet obětí není znám ale bylo jich mnoho. To se dá označit na jeden z nejohavnějších zločinů v dějinách, ale politické motivy tu převaţovaly nad náboţenskými. Tvrzení, ţe Pius V. byl do věci zataţen, historicky neobstojí. Po tomto masakru boj pokračoval. K vládě se dostali Bourboni. Dědicem trůnu byl právě Jindřich Navarrský, vůdce hugenotů. Musel si nástupnictví vykoupit přestupem ke katolictví.

8 Nantským ediktem z r však byla hugenotům povolena omezená náboţenská svoboda. Francie zůstala katolická, ale vliv hugenotů byl značný. Teprve absolutistický vládce Ludvík XIV. / / Nantský edikt zrušil a od hugenotů se poţadoval návrat ke katolictví. Tehdy více neţ hugenotů uprchlo za hranice. Protestanti ve Francii dostali svobodu teprve za osvícenství v pol. 18. stol. V Nizozemí politický odpor ke Španělsku vedl k rozpoutání války za svobodu / /, která zároveň přivodila odvrat od katolické církve, reprezentované Španělskem. Do země pronikl kalvinismus. Kalvínství se stalo státním náboţenstvím v severním Nizozemí, kdeţto španělské jiţní provincie zůstaly katolické. Také v Anglii měl kalvinismus velké úspěchy. Holandsko a Anglie, tehdy nejdůleţitější námořní mocnosti jej přenesly do zámořských zemí a tak nabyl kalvinismus světového významu. Jindřich VIII. a anglický církevní rozkol. Anglická reformace nebyla původně záleţitost náboţenská, ale církevně politická.vnějším podnětem byla nespoutaná touha krále vynutit na papeţi zrušení svého manţelství.v pozadí bylo uţ silně rozvinuté anglické zemské církevnictví, které ulehčovalo rozchod s Římem. Tak došlo za Jindřicha VIII. ke schizmatu. Z něj se později vyvinula anglická státní církev se silně reformačními prvky. Stále si však zachovávala katolické rysy v hierarchické struktuře, v liturgii a v projevech zboţnosti. Jindřich VIII.ţil 18let ve šťastném manţelství s Kateřinou Aragonskou, která mu porodila 7 dětí, ale všechny, aţ na pozdější královnu Marii zemřely v dětském věku. Tu se s ní Jindřich najednou chtěl dát rozvést, aby se mohl oţenit s její dvorní dámou Annou Boleynovou. Motivem bylo jistě vzplanutí vášně, neboť Anna mu nechtěla náleţet, dokud se s ní neoţení. Druhým motivem byla touha po muţském dědici. Prohlašoval, ţe se ho zmocnily těţké pochybnosti o platnosti prvního manţelství. Papeţ jej dispensoval od překáţky švagrovství, neboť Kateřina byla předtím, 4 měsíce vdaná za jeho staršího bratra, který zemřel na tuberkulózu. Kateřina, teta císaře Karla V. se bránila. Papeţ si proces vyhradil. Klement VII. zakázal parlamentu a všem jiným institucím pod hrozbou klatby královo manţelství prohlásit za neplatné. Tu se král rozhodl jednat sám. Kdyţ jeho kancléř Tomáš More odepřel účast, byl nahrazen povolnějším. Arcibiskupem Canterburským se stal Tomáš Cranmer, kaplan rodiny Boleynovy. Oddal Jindřicha s Annou a jeho první manţelství prohlásil za neplatné. Papeţ dal krále, Annu i Cranmera do klatby. V Anglii byla šířena protipapeţská propaganda a parlament připravil pěti zákony rozchod s Římem.1534 byl král prohlášen za jedinou nejvyšší pozemskou hlavu anglické církve porodila Anna Boleynová pozdější královnu Alţbětu. Marie byla prohlášena za ilegitimní a všichni úředníci museli vykonat přísahu o nástupnictví dětí Anniných. Kdo se zdráhal, byl stíhán jako velezrádce. Mezi obětmi byli biskup John Fisher a Tomáš More / /. Jindřich se měnil stále víc v brutálního despotu. Cesta, která násilím oddělila Anglii od církve byla poznamenána asi dvěma sty poprav. Velká většina lidu a kléru se podrobila. Církevní jednota a papeţský primát uţ nebyly v anglickém vědomí hluboce zakořeněny. Cesta ke státní církvi byla volná. Následovalo rušení klášterů, a sekularizace veškerého církevního majetku. V teologických a liturgických otázkách zůstával Jindřich neustále katolický. Uţ 1521 hájil proti Lutherovi 7 svátostí. R ustanovil trest smrti tomu, kdo popíral transsubstanciaci při mši sv., přijímání pod jednou způsobou, zádušní mše, ušní zpověď, kněţský celibát a

9 řeholní sliby. Ve svém osobním ţivotě však Jindřich přikázání mnoho nedbal. Měl 6 ţen. Se dvěma se dal rozvést, dvě dal popravit, jedna zemřela po porodu a jedna ho přeţila, ačkoliv uţ byl vydán rozkaz k popravě. Protestantizace začala teprve za Jindřichova nedospělého syna Eduarda VI./ /. Kniha obecných modliteb a 42 článků víry byly jednoznačně protestantské. Marie Katolická / / obnovila zase katolicismus. 273 poprav jí vyneslo jméno Krvavá. Stejně krvavý byl návrat k protestanismu za Alţběty I./ /. Po stránce teologické a liturgické se však Alţběta snaţila udrţovat střední cestu mezi katolictvím a puritánstvím. Při obnově anglikánské hierarchie se kladl velký důraz na zachování apoštolské posloupnosti. Nového canterburského arcibiskupa Parkera konsekrovali 4 biskupové, z nichţ aspoň 2 pocházeli z doby Jindřicha VIII., aby byla zachována platnost svěcení.