ZACHARIÁŠOVO KANTIKUM

Transkript

1 ITER AD CHRISTIANAE RELIGIONIS DIVITIAS IN ITALIA QUAE AD FIDEM AMOREMQUE CHRISTI NOS PROMOVENT 24. června - 8. července 2016 PAROECIA SANCTI BENEDICTI PUSTIMER (CZ) POUTNÍ VADEMECUM V.

2 ZACHARIÁŠOVO KANTIKUM Lk 1, Potom se říká následující kantikum z evangelia s příslušnou antifonou. Antifona k Zachariášovu kantiku je v liturgickém mezidobí pro každou neděli vlastní, pro všední dny je uvedena na příslušném místě v žaltáři. O slavnostech, svátcích a památkách svatých, pokud není vlastní, bere se ze společných textů; o památkách svatých se může vzít též z příslušného dne liturgické doby. Mesiáš a jeho předchůdce POCHVÁLEN BUĎ HOSPODIN, BŮH IZRAELE, * NEBOŤ NAVŠTÍVIL A VYKOUPIL SVŮJ LID. VZBUDIL NÁM MOCNÉHO SPASITELE * Z RODU SVÉHO SLUŽEBNÍKA DAVIDA, JAK SLÍBIL OD PRADÁVNA * ÚSTY SVÝCH SVATÝCH PROROKŮ; ZACHRÁNIL NÁS OD NEPŘÁTEL, * Z RUKOU VŠECH, KDO NÁS NENÁVIDÍ. SLITOVAL SE NAD NAŠIMI OTCI + ROZPOMENUL SE NA SVOU SVATOU SMLOUVU * NA PŘÍSAHU, KTEROU SE ZAVÁZAL NAŠEMU OTCI ABRAHÁMOVI: ŽE NÁM DOPŘEJE, + ABYCHOM MU BEZE STRACHU A VYSVOBOZENI Z RUKOU NEPŘÁTEL * ZBOŽNĚ A SPRAVEDLIVĚ SLOUŽILI PO VŠECHNY DNY SVÉHO ŽIVOTA. A TY, DÍTĚ, BUDEŠ PROROKEM NEJVYŠŠÍHO, * NEBOŤ PŮJDEŠ PŘED PÁNEM PŘIPRAVIT MU CESTU, DÁT JEHO LIDU POZNÁNÍ SPÁSY * V ODPUŠTĚNÍ HŘÍCHŮ Z MILOSRDNÉ LÁSKY NAŠEHO BOHA, * S KTEROU NÁS NAVŠTÍVIL TEN, KTERÝ VYCHÁZÍ Z VÝSOSTI, ABY ZAZÁŘIL TĚM, KDO ŽIJÍ V TEMNOTĚ A V STÍNU SMRTI, * A UVEDL NAŠE KROKY NA CESTU POKOJE. SLÁVA OTCI I SYNU * I DUCHU SVATÉMU, JAKO BYLA NA POČÁTKU, I NYNÍ I VŽDYCKY * A NA VĚKY VĚKŮ. AMEN. Opakuje se antifona. 274

3 PUTOVÁNÍ NOVÉHO ČLOVĚKA se svatým Františkem a svatým Piem z Pietrelciny provázeni autorem mozaikové výzdoby krypty nové baziliky sv. Pia z Pietrelciny v San Giovanni Rotondo, žákem Tomáše kardinála Špidlíka S.J. - P. prof. Marko Ivanem Rupnikem S.J., Centro Aletti, Roma Každý poutník by se chtěl dostat co nejrychleji a co nejblíže k hrobu světce, jehož přišel uctít, prosit o přímluvu a milosti, či aby mu poděkoval za přijatá dobrodiní. V tomto postoji se však skrývá jemný duchovní klam: přijít fyzicky do světcovy blízkosti, dotknout se snad i jeho hrobu, může vzbudit emoce ale nikterak nezasáhnout do života jako celku. Proto písmena, která se nacházejí hned na prahu sestupu do krypty jsou čitelná jen se zvláštní pozorností. Nalevo čteme: V plnosti času poslal Bůh svého Syna/ svleč člověka starého/ oblékni Krista/ Duch svatý volá Abba/ synové v Synu ; a napravo: Křtem ponořeni v Krista Ježíše/ do jeho smrti/ sním vzkříšeni/ živí navráceni z mrtvých/ kráčet v novém život. Tyto nápisy pomáhají poutníkovi zvolnit krok, zastavit se, věnovat pozornost správným věcem, totiž těm, co mají váhu, a především si uvědomit o P. Marko Rupnik, S.I. provází kryptou papeže Benedikta XVI. jaký život jde, když mluvíme o životě křesťanů. Hned nato je zřejmé, že náš přirozený život vede kvůli hříchu ke smrti, ale že v síle Božího života, který jsme dostali na křtu, tento život povstává jako nový život v té míře, v jaké se jím nechá pohltit. Naše nejhlubší struktura už křtem náleží do světa zmrtvýchvstání, už překročila zeď smrti a byla spojena s životem Božím. Je to život, který nám byl dán v Duchu svatém, který nás přetváří v Kristovo tělo: právě proto, že Duch Boží přebývá jak v Kristu, tak i v každém, kdo věří, činí Bůh ze všech jedno společenství ve svém Duchu, společenství Božích synů, shromážděných v Kristu jako synové v Synu. Toto je jediný život, který má křesťan žít, a je spjat s Kristovou krví, která nás oživuje v jeho Těle. Když poutník stane na prahu sestupu do krypty, je vyzván, aby si uvědomil tuto pravdu a duchovně se spojil se svatým Františkem a svatým Piem. Ve společenství se svatými kráčíme ve šlépějích nového života, čelíme boji proti zlu, které se nás snaží přesvědčit, že jediným životem je ten přirozený, spjatý s našim dědičným tělem a krví, a že se musíme za každou cenu sami zachránit. Ve společenství svatých kráčíme po cestách duchovního zápasu, lásky, která se uskutečňuje velikonočním způsobem, takže život, kterým žijeme je Kristus. Ve společenství se svatými jsme utvrzováni v tom, že umíráme-li v oběti lásky, neničíme se, nýbrž zachraňujeme sebe samé ve vzkříšení, jež nás činí stále zářivějšími. 275

4 ZVĚSTOVÁNÍ. Matka Boží spřádá tělo Slova. Maria uvěřila slovům anděla a Slovo začíná přebývat v jejím lůně. Maria drží v ruce klubko, z něhož spřádá tělo Slova. Dík Marii Kristus přijímá tělo, totiž lidství, od Slova pak zase Maria obdrží šat slávy. NAROZENÍ. Můžeme žít Božím životem, protože Bůh se stal člověkem. Panna Maria rodí Ježíše Krista - pravého člověka a pravého Boha. Zavinuje ho do plenek a klade do jeslí. Plenky už připomínají šat při ukřižování a Dítě již rozpíná ruce do onoho všeobecného objetí, které se naplní na kříži. UKŘIŽOVÁNÍ. Kristův pohled nám sděluje vítězství nad smrtí. Člověk vložil na Krista všechno zlo, všechen hřích a tak ho zabil. Kristovo tělo přijímá smrt, ale láska Boha Otce ji stravuje, protože v jeho Synu není místa pro smrt, je tu pouze láska Boží. KŘEST SV. FRANTIŠKA. Spolu s Kristem jsme zemřeli, v Něm jsme vzkříšeni k novému životu. Ve křtu umírá život spjatý s naší krví a s naším tělem, protože je zraněn Adamovým hříchem; ve spojení s Kristovou krví však povstává k novému životu. Znaky Kristovy smrti jsou stigmaty našich velikonoc lásky. 276

5 FRANTIŠEK LÍBÁ MALOMOCNÉHO. Láska - cesta nového člověka. František žije Božím životem a koná Kristovy skutky. Už se nebojí sám o sebe, proto může milovat. A malomocný, kterého líbá je jako Lazar vzkříšený z mrtvých. SV. PIO KONTEMPLUJE FRANTIŠKA JAKO ALTER CHRISTUS. Člověk se stává tím, co kontempluje. Pater Pio, také on se znaky křtu, tedy už jako nový člověk hledí na Františka, který mu zjevuje Krista a Pater Pio roste v životě v Kristu ve společenství se svatým Františkem. Tak i Pater Pio ponese Krista do světa podobným způsobem jako František. SV. FRANTIŠEK SE SVLÉKÁ PŘED OTCEM. Mentalita starého člověka nemůže soužít s člověkem oblečeným v Krista. Svatý František se střetává se zlem, které se staví proti novému životu, proti následování Krista. Otec nemůže pochopit cestu, po níž se syn vydal. František pokorně a bez násilí nechává věci otci a míří za Otcem, od něhož každé otcovství pochází. SV. PIO NEMOCNÝ DOMA U RODIČŮ. Otec i matka chápou synovo povolání a pečují o něj, ochotní i k obětem. Nemoc, 277

6 tvrdá zkouška pro povolání patera Pia, se stává pro rodiče naplněním jejich vlastního povolání: tím, že pomáhají Piovi, slouží Kristovu životu v jejich synovi a uskutečňují pravý význam toho, co znamená být matkou a otcem v tomto světě. VIDĚNÍ U SV. DAMIÁNA. Povolání se zjevuje na počátku jako prorocké vidění. U svatého Damiána žádá ukřižovaný Kristus Františka, aby obnovil kostel, který se hroutí. František se dá hned do díla, ale krok za krokem chápe hluboké Kristovo povolání, totiž dát Církvi znovu evangelijní tvář. SV. PIO BOJUJE PROTI TEMNÉMU OBROVI. Člověk nemůže přemoci zlo sám, ale jen s Kristem a v Kristu. Kristus znamená Boží Slovo, které se stalo tělem a jehož se Pater Pio může chopit. A Kristus mu už připravuje korunu konečného vítězství, kterou mu po boji vloží na hlavu. 278 SV. FRANTIŠEK NA PRAHU SVATYNĚ SV. MICHAELA. Svatý František, po postu ke cti sv. Michaela, se necítí hodna sestoupit do svatyně. Sv. František, vědom si zla, jež se prostřednictvím tolikerých nástrah snaží člověka vzdálit novému životu, tomu totiž, co nezná západu, prosí o milost pro duchovní zápas archanděla Michaela, aby jej chránil zlého. SVATÝ MICHAEL ŽEHNÁ SV. PIOVI. Zlo má kořeny v duchovním světě a lze tedy proti němu bojovat jen duchovními zbraněmi. Také Pater Pio, i s ohledem na vztah ke Gargánu, choval už od dětství velkou úctu ke svatému Michaelovi a k němu se obracel, aby měl oporu v duchovním boji, vědom si toho, že kořeny zla ve světě jsou duchovní, - vždyť

7 duchovní boj je jedním z hlavních charakteristických rysů světce z Pietrelciny. Tady mu svatý Michael žehná gestem vzkládání rukou, předávání moci z jednoho na druhého. A svatý Michael slyší modlitbu patera Pia a svěřuje mu duchovní meč a tím mu dává moc bojovat proti zlu, úkol, který pater Pio naplňoval po celý svůj život, a to i za cenu velkých utrpení. V době, kdy se snadno má za to, že zlo se dá usměrnit a pokořit lidskými prostředky, nás Pán prostřednictvím patera Pia odkazuje na pravou povahu zla. SV. FRANTIŠEK SE MODLÍ V JESKYNI. Stejně jako velcí mystici se i sv. František rád modlil v jeskyni, která mu připomínala bok Kristův. Nový život je životem s Bohem, proto dialog s Ním je jako dýchání. Dýchání je důkazem, že žijeme. Modlitba, rozmlouvání s Bohem je důkazem, že žijeme jeho životem. SV. PIO SE MODLÍ NA OLTÁŘI PŘED KŘÍŽEM. Jeho modlitba je kněžská, neustále prosí Pána za ty, kteří se mu svěřují. Pater Pio rozmlouvá s Bohem především prosbami za ty, kteří se na něj obracejí. Jeho modlitba je oltářem, rozprostřeným na celý svět a stálou nabídkou oběti sebe sama ve spojení s Kristem k dobru bratří. SV. FRANTIŠEK KÁŽE PTÁČKŮM. Lidé nechtějí naslouchat evangeliu, sv. František se obrací k ptáčkům. František zakouší hořkou zkušenost: pečlivě 279

8 SV. FRANTIŠEK POKOUŠEN ĎÁBLEM SKRYTÝM V POLŠTÁŘI. V duchovním boji se uzavře jako ježek světu a otevře se jen Božímu Slovu. Sv. František, asketický muž po vzoru velkých asketů, nezná v boji příměří. Slzy a stránky evangelia jsou u Františka totožné, takže nepřítel nenachází škvíru, jak by do něj pronikl. Jednou byl František v Grecciu, a protože jej zvlášť sužovala nemoc očí, přinutili ho, aby si vzal pod hlavu polštář. Uprostřed noci však pocítil duchovní neklid a hledal jeho důvod: protože ďábel nemohl klást úklady jeho duši, rozhodl se učinit tak tělu a proto se skryl v polštáři. Jakmile ho František vyhodil, nastal klid. se připravil na kázání evangelia v Římě, ale zjišťuje, že nenachází nikoho, kdo by mu chtěl naslouchat. Odchází tedy z Říma a na periferii se obrací k hejnu ptáků a ke svému překvapení shledává, že tito mu popřávají sluchu. SV. PIO V ZÁKAZU SLAVÍ EUCHARISTII SÁM. Láska se uskutečňuje skrze velikonoční třídenní. Také pater Pio prožívá svá nepochopení, snášejí se na něj různé bouře nikoli zvenčí, ale zevnitř Církve a vlastních. On však se přimkne ke Kristu, aby se ve všem mohl připodobnit Boží lásce, která se v dějinách projevuje na způsob velikonoc. SV. PIO BITÝ ĎÁBLEM A UTĚŠOVANÝ JEŽÍŠKEM. Božská útěcha je silnější než tyranie zla. Když se riskuje nějaká skutečnost víry, Duch Svatý probouzí světce, kteří na tyto skutečnosti odkazují naši pozornost. Pater Pio, s tolikerou obětí a bolestí nám připomíná, že jedinou útěchou je niterné spojení s Kristem, který zahání každé zlo, protože jeho přítomnost uzdravuje a zachraňuje. 280 SV. FRANTIŠEK V LESE OPLAKÁVÁ NEOPĚTOVANOU LÁSKU BOŽÍ. Solidarita v samotě s nemilovaným Bohem. František je velkým mystikem slz. Láska Boží v něm

9 vzbuzuje soucit a lásku k Bohu. Jakožto součást lidstva oplakává tvrdost člověka, který neodpovídá na bláznivou lásku Boha, která vydala do našich rukou vlastního Syna. přilnutí k Božímu sestupu. SV. PIO, UKŘIŽOVÁN SPOLU S KRISTEM. Díky milosti a lásce byl svatý Pio v hodinách nejzažší samoty spojen s Ukřižovaným. Golgota je místem samoty Boha a člověka. Dělící zeď, smrt, byla překonána Kristem a jeho smrtí. A pater Pio ve chvíli stigmat a transverberace prožívá milost plného SV. FRANTIŠEK POSÍLÁ KÁZAT POKÁNÍ A MILOSRDENSTVÍ. Svatý František jako dobrý pastýř přináší ztracenou ovci Kristu, Dobrému Pastýři. František je "vedeným vůdcem". On sám není cílem, ale odkazuje na Krista. A ztracená ovce, kterou přináší ke Kristu, kontempluje otevřený bok, aby se pohroužila do hlubin neproniknutelného Božího milosrdenství. SV. PIO VE ZPOVĚDNICI. Jako učedník sv. Františka, sv. Pio koná pokání a rozdává odpuštění a milosrdenství. Pater Pio činí pokání sedě ve zpovědnici, na místě, kde má ve svátost smíření účast na vítězství nad zlem. Kristus nejen vítězí nad zlem, ale dokáže ho proměnit v dobro. Kdo povstává od zpovědnice, odnáší si místo hříchu Krista. SV. FRANTIŠEK SE ZJEVUJE BRATŘÍM NA OHNIVÉM VOZE. Bratři se spojují v modlitbě a ve vzájemném sdílení, rozumějí si navzájem. 281

10 Přítomnost světce vybízí k modlitbě, vytváří společenství s Bohem a s lidmi. Světec nás skrze milost přivádí k Bohu a naznačuje naše povolání. Láska nezná mezí a světec už žije v dimenzi osmého dne. PATER PIO PŘINÁŠÍ CHLÉB A VÍNO VĚZNĚNÉMU KARDINÁLU MINDSZENTYMU. Předzvěst osmého dne, kdy tělo je zbaveno pout času a prostoru. Bilokace je darem Ducha svatého Církvi k jejímu utvrzení a upevnění ve víře ve vzkříšení, totiž v osmý den. Pater Pio, který navštívil kard. Mindszentyho a přinesl mu vše potřebné ke slavení mše svaté, zdůrazňuje, že eucharistii přechází všechno stvoření do osmého dne. Pater Pio se zjevil mnoha lidem, aby jim v jejich pochybnostech ve víře přinesl útěchu, anebo jim prokázal skutek tělesného milosrdenství či jim byl oporou ve zkoušce, jako tady, kdy se zjevuje maďarskému kardinálu, jenž strávil za komunistického režimu mnoho let ve vězení (pohřben v Mariazell; r Ostřihom). FRANTIŠEK PŘINÁŠÍ CHLÉB BRATROVI, KTERÝ JEJ NAPODOBUJE V POSTU. Duchovní život není napodobováním vnějších vzorů, ale primátem lásky a společenstvím lásky s Pánem. Svatý František chce bratra vymanit z moralizmu a přivést k pravému smyslu duchovního života. Svatí jsou nám inspirací ve víře, ale především přáteli. Ve společenství s nimi se cítíme silnější, protože už na cestě askeze nejsme sami. 282 PATER PIO V BRATRSKÉM SPOLEČENSTVÍ. Společenství dosvědčuje věrohodnost duchovního života. Pater Pio rád trávil večery se spolubratry v

11 rozhovorech o duchovních věcech, zvláště o životě svatých. Stejně však prostými vyprávěními příběhů, událostí i vtipů. SV. FRANTIŠEK PROMĚŇUJEVODU VE VÍNO. Pro duchovního člověka je stvoření místem, kde Bůh těší, uzdravuje a zachraňuje. Svatý František se nacházel nemocen v pustevně sv. Urbana. Protože mu nebylo dobře, požádal jednoho bratra o trochu vína. Ten mu ale odvětil, že víno není. Nechal si tedy přinést vodu, požehnal ji a ta se stala vínem. Vypil je a uzdravil se. Duchovní člověk vidí vodu, víno a krev Kristovu a poznává jednotu lásky k Bohu, bližnímu, zemi i sám k sobě. Je člověkem skutečně svobodným. PATER PIO NAD KORESPONDENCÍ. Prostřednictvím dopisů duchovní tec osvětluje, utěšuje, napomíná a dokonce uzdravuje. Obdivuhodná hromada dopisů patera Pia ukazuje, jak chtěl pomáhat lidem číst spasitelné dílo, které Duch svatý, skrze Krista, koná v Církvi. Mozaika připomíná epizodu, kdy pater Pio uzdravuje na dálku: v jednom dopise ho kardinál Wojtyla prosil o modlitbu za svou přítelkyni, která měla rakovinový nádor v terminálním stádiu a bylo jí velmi zle. Pater Pio se modlí a žena se uzdravuje. SULTÁNOVI. Pro duchovního člověka je i ten největší nepřítel adresátem poselství spásy. Svatý František, svobodný člověk, nejedná na základě předsudků a svým kázáním ohromí dokonce i sultána. A jak říká sv. Bonaventura, vrátil se do Itálie smutný, ani ne tak proto, že sultána neobrátil, ale proto, že tento jej dokonce hájil a František se nemohl stát mučedníkem. FRANTIŠEK HLÁSÁ EVANGELIUM SVATÝ PIO ŽEHNÁ ŽENÁM A MUŽŮM KULTURY. Duchovní otec dokáže přijímat bez předsudků všechny, kdo se na něj obracejí. Dialog s kulturou prochází především skrze setkání s lidmi, kteří ji vytvářejí. Pater Pio, jako duchovní otec, měl životní moudrost, která přitahovala spoustu vzdělaných a slavných lidí, protože u něj hledali slovo o tajemství života. Chodili k němu všichni: slavné herečky, světoví režiséři, spisovatelé, básníci, vědci,..., 283

12 protože promlouval přímo k duši, kterou měl před sebou. Lidé kolem patera Pia sedí, protože mu rádi naslouchají, zatímco on povstává ze židle a žehná jim. Toto požehnání je velkým gestem, které pater Pio uděloval i nevěřícím. SV. FRANTIŠEK PŘEDSTAVUJE PÁNU DRUHÝ A TŘETÍ ŘÁD. Duchovní člověk uskutečňuje lásku; uskutečněná láska je krásou a krása přitahuje. Svatý František jako nový člověk intenzívně prožívá připodobnění se Kristu, stává se otcem ve víře. Ti, kdo se s nám setkávají, už nežijí sami sobě, ale pro toho, který pro ně umřel a vstal z mrtvých. OTCOVSTVÍ SV. PIA: MODLITEBNÍ SKUPINY. Zrozeni pro Boha v modlitbě, jako bratři. Pater Pio tuší, že nastává doba, kdy se bude víc diskutovat, mnoho pracovat, ale modlitba bude opomíjena. Vědom si dobře toho, že bez modlitby není život s Bohem, začíná s řetězcem neustálé modlitby. SVATÝ FRANTIŠEK NASLOUCHÁ HUDBĚ ANDĚLŮ. Štěstí - skrze neviditelná stvoření Bůh utěšuje srdce těch, kdo ho milují. Život, který jsme na křtu přijali se uskutečňuje skrze velikonoční putování, jež člověka činí šťastným. Blahoslavenství a štěstí jsou společníky toho, kdo je s Kristem a ví, že jde po správné cestě, nehledě na dramatické okolnosti života. SVATÝ PIO A DŮM ÚLEVY V UTRPENÍ. "Mým potěšením jsou nemocné děti." Pater Pio se svými anděly - nemocnými dětmi: jako milosrdný Samaritán, podobný Kristus sedícímu ve slávě, má v náručí a na ramenou tyto nemocné děti. Je především otec. Kajícníci a věřící, kteří k němu proudili, jej znali jako 284

13 otce, který rodí pro život, jenž dokáže překonat smrt. proto nepřetržitý proud věřících pokračuje, v době, kdy se více než kdy jindy uvědomuje potřeba otce. PATER PIO NA PRAHU RÁJE. Do ráje se vchází skrze lásku, totiž skrze to, co jsme milovali. Pater Pio se zastavuje u brány ráje, která má pro něj tvar dveří zpovědnice, a žádá Pána, aby jej tam ponechal, dokud nevejde poslední z jeho synů. V ráji vidíme Mary Pyle, jeho velkou učednici a duchovní dceru, a Pannu Marii Milostnou, kterou tolik miloval a ctil. Z HLÍNY ZLATO; ZE STARÉHO ČLOVĚKA, ČLOVĚK NOVÝ. "Prostá hlína se stane ryzím zlatem". Celá ikonografická tradice Církve už od starodávných časů nás učí, že zlato je nevhodnějším materiálem pro vyjádření svatosti, věrnosti a světla Boží slávy. Také pater Pio se řadí do této tradice a v putování od hlíny ke zlatu dává patřit na proměnu starého člověka v člověka nového. Proměnu, kterou Kristova milost působí v nás, křehkých, zranitelných a hříchu vystavených lidských bytostech. VSTUP DO KRYPTY SE SESTUPEM DO PEKEL. Než vstoupíme do krypty, nad branou je výjev Krista sestupujícího do pekel, jenž křížem blokuje chřtán šeolu, a z říše smrti vytahuje Adama a Evu. Kristus neponechá v zemi těla těch, kdo jej následovali a žili jeho životem, ale vzkřísí je a uvede do světla Otcovy slávy. 285

14 BRÁNA. Brána znamená průchod. Když je otevřená, poutník vidí nahoře měsíc,slunce a osmicípou hvězdu,totiž hvězdu ohlašující osmý den, nové stvoření, den, kdy je vše přítomno é v Kristu. Svatý František a svatý Pio dali ve svých životech patřit na Krista, učinili ho viditelným a vedli tolik lidí k setkání s Ním. Nyní, chceme-li se setkat se svatým Piem, je třeba setkat se s Kristem, protože sv. Pio je v Kristu a v jeho slávě. Význam rampy je tedy, ve společenství těchto dvou světců překonat všechna úskalí, pokušení a životní iluze, abychom došli ke Kristu. Překročením brány vstupujeme do království Krále nebes, kde k nám vše promlouvá o Kristu, na každé straně nám jde Kristus vstříc a s Ním a v Něm, svatý Pio. 3. červenec NEDĚLE V MEZIDOBÍ VEČERNÍ CHVÁLY V. Bože, shlédni a pomoz. R. Pane, pospěš mi pomáhat. Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja. HYMNUS Jediný Bože v Trojici, ty světlo duši blažící, ohnivé slunce klesá níž, nám srdce světlem naplň již! Ráno ti chvály zpíváme, večer tě vroucně vzýváme. Kéž chvalozpěv náš pokorný po všechny věky tobě zní. 286

15 Vzývejme Krista, Otce s ním, i s jejich Duchem společným. V Trojici Bože jediný, nás, prosící tě, posilni. Amen. PSALMODIE Ant. 1 Kristus Pán je knězem navěky, tak, jak jím Melchizedech byl, aleluja. Žalm 109 (110), Mesiáš, vítězný král a kněz Musí kralovat, dokud mu Bůh nepoloží všechny jeho nepřátele k nohám. (Srov. 1 Kor 15, 25) 1 Pán řekl mému Pánovi: * Seď po mé pravici, tvé nepřátele za podnož * ti k nohám položím. 2 Žezlo tvé moci podá ti sám ze Siónu Pán: * Ty panuj vprostřed nepřátel! 3 Králem jsi ode dne zrození * na svatých pahorcích, z matčina klína když se jas * rozlil tvých mladých dnů. 4 Pán bez výhrady přísahal: Jsi knězem na věky, * tak, jak jím Melchizedech byl. 5 Pán stojí po tvé pravici, * v den hněvu krále zdrtí. 6 [On nad národy koná soud! + je nakupeno mrtvých,* rozbíjí lebky v šíř i dál.] 7 Z potoka pije u cesty * a znovu vztyčí hlavu. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 1 Kristus Pán je knězem navěky, tak, jak jím Melchizedech byl, aleluja. Ant. 2 Bůh náš, ten sídlí na nebesích, co se mu zlíbí, to učiní. Žalm 113B (115) Chvála náleží jedině Bohu 287

16 Obrátili jste se od model k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a pravému. (1 Sol 1, 9) 1 Nikoli nám, Pane, nikoli nám, jen svému jménu zjednej slávu * pro svoji lásku, pro svou věrnost! 2 Proč by si měli pohané říkat: * Kde vlastně je ten jejich Bůh? 3 Bůh náš ten sídlí na nebesích, * co se mu zlíbí, to učiní. 4 Jejich modly jsou stříbro a zlato, * lidskýma rukama ztvářené. 5 Ústa mají a nemohou mluvit, * oči mají a nevidí. 6 Uši mají a nemohou slyšet, * nozdry mají a chybí jim čich. 7 Ruce mají a nehmatají, nohy mají a nechodí * a z hrdla nevydají hlas. 8 Jim ať jsou podobni ti, kdo je tvoří, * všichni, kdo v modly doufají! 9 Izrael však ať doufá v Pána, * on je mu pomocník a štít. 10 Áronův dům ať doufá v Pána, * on je mu pomocník a štít. 11 Kdo Pána ctí, ať doufají v Pána, * on je jim pomocník a štít. 12 Pán je nás pamětliv, žehná nám. Ať žehná domu Izraele, * ať žehná domu Áronovu! 13 Ať žehná těm, kdo Pána ctí, * stejně tak malým jako velkým! 14 Pán ať jen rozmnoží váš rod * ve vás i dále ve vašich synech! 15 Žehnáni buďte od Pána, * který učinil nebe i zemi. 16 Nebe je nebem Pánovým, * avšak zemi dal dětem lidským. 17 Nemohou mrtví Pána ctít, * žádný z těch, kdo v podsvětí sešli. 18 My chcem však Pána velebit * jak nyní, tak až do věčnosti. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. 288

17 Ant. 2 Bůh náš, ten sídlí na nebesích, co se mu zlíbí, to učiní. Ant. 3 Chvalte Boha všichni, kdo mu sloužíte, malí i velcí, aleluja. Pokud se zpívá, vkládají se i ta Aleluja v závorkách. Pokud se jen recituje, postačí říkat aleluja na začátku a na konci každé strofy Kantikum Beránkova svatba Aleluja. 1 Vítězství, sláva a moc našemu Bohu, * (R. Aleluja.) 2 neboť jeho soudy jsou pravdivé a spravedlivé. R. Aleluja (aleluja). Aleluja. 5 Chvalte našeho Boha všichni, kdo mu sloužíte, * (R. Aleluja.) a kdo se ho bojíte, malí i velcí. R. Aleluja (aleluja). Aleluja. 6 Pán, náš Bůh vševládný, se ujal království, * (R. Aleluja.) 7 radujme se; jásejme a vzdejme mu čest! R. Aleluja (aleluja). Aleluja. Neboť přišel čas Beránkovy svatby, * (R. Aleluja.) a jeho nevěsta se připravila. R. Aleluja (aleluja). Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 3 Chvalte Boha všichni, kdo mu sloužíte, malí i velcí, aleluja. KRÁTKÉ ČTENÍ Srov. Zj 19, Sol 2, Je to naše povinnost, abychom Bohu stále za vás děkovali, bratři Pánem milovaní, že vás vyvolil jako první, abyste došli spásy. To se stalo tak, že vás Duch posvětil a vy že jste uvěřili v pravdu. Bůh vás naším kázáním evangelia povolal k tomu, abyste dosáhli slávy u našeho Pána Ježíše Krista. 289

18 KRÁTKÉ RESPONSORIUM V. Náš Pán je velký, * je přemocný silou. R. Náš Pán je velký, * je přemocný silou. V. Jeho moudrost je nezměřitelná. R. Je přemocný silou. V. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému. R. Náš Pán je velký, * je přemocný silou. KANTIKUM PANNY MARIE Ant. ke Kantiku Panny Marie Radujte se a jásejte, že vaše jména jsou zapsána v nebi, praví Pán. PROSBY Chvála a čest Kristu, neboť on může navěky spasit ty, kdo skrze něho přistupují k Bohu; stále totiž žije, aby se za nás přimlouval. Posíleni touto vírou ho prosme: PANE, PAMATUJ NA SVŮJ LID. Ježíši, slunce spravedlnosti, na sklonku dne tě prosíme za celé lidské pokolení, aby se všichni stále těšili z tvého světla, kterého neubývá. Opatruj novou úmluvu, kterou jsi zpečetil svou božskou krví a posvěcuj svou Církev, aby byla neposkvrněná. Pane, pamatuj na své shromáždění, na svůj lid, v němž přebýváš. Uveď poutníky na cestu pokoje a pravého štěstí, aby ve zdraví a radosti došli k vytouženému cíli. Pane, přijmi duše zemřelých, uděl jim odpuštění a věčnou slávu. Otče náš,... MODLITBA Bože, tvůj Syn se ponížil, aby zachránil svět a vysvobodil lidstvo z otroctví hříchu; naplň nás radostí z vykoupení a dej, ať tato naše radost dozraje v radost věčnou. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Předsedá-li společnému slavení kněz nebo jáhen, připojí závěrečný pozdrav a požehnání. Pán s vámi. R. I s tebou. Požehnej vás všemohoucí Bůh, Otec i Syn i Duch Svatý. R. Amen. 290

19 ITER AD CHRISTIANAE RELIGIONIS DIVITIAS IN ITALIA QUAE AD FIDEM AMOREMQUE CHRISTI NOS PROMOVENT 24 giugno - 8 luglio 2016 PARROCCHIA SAN BENEDETTO A PUSTIMER; PUSTIMER 84, REPUBBLICA CECA RESPONSABILE: DR. JOSEF BENICEK; tel: ; josef.benicek@seznam.cz; SAN GIOVANNI ROTONDO SINGOLE n. nome BENÍČEK Josef TRIPLE n. nome BÁBÍK Jiří BÁBÍKOVÁ Jana BÁBÍKOVÁ Patricie n. nome RUDLOVÁ Vlasta FIŠEROVÁ Miroslava MIKULČÍKOVÁ Jarmila n. nome SLOVÁK Josef SLOVÁKOVÁ Ludmila SLOVÁK Pavel n. nome MENŠÍKOVÁ Marie VAKRČKOVÁ Marie CROY Jana DOPPIE n. nomi n. nomi nomi autista BAROŠ Bohuslav STAŇOVÁ Marta autista PAZDERA Karel CHRENKOVÁ Eva VANĚK Vlastimil JANSKÁ Zuzana RÍDL Vojtěch REK Jiří VOLDŘICHOVÁ Alena SLOVÁK Vojtěch NAVLÁČIL Martin ADAMEC Josef MAŘASOVÁ Anna NAVLÁČILOVÁ Jaroslava HOLADA Jaroslav ŠPENDLÍKOVÁ Miroslava KUDRMANN Jiří BLAŽEK Jiří MANDÍKOVÁ Františka KUDRMANNOVÁ Marie BLAŽKOVÁ Anna KRATOCHVÍLOVÁ Irena TRÁVNÍČKOVÁ Marie KALINOVÁ Jaroslava SLAVÍKOVÁ Ludmila POSPÍŠILOVÁ Zuzana PÁTEROVÁ Božena HNÁTKOVÁ Marie HURTÍKOVÁ Milada DANČÁKOVÁ Marie ŠILHÁN Jan PULTEROVÁ Marie DANČÁK Josef ŠILHÁNOVÁ Jaroslava GAZDÍK Václav NAVLÁČIL Jakub FORMANOVÁ Jana GAZDÍKOVÁ Jitka NAVLÁČILOVÁ Petra KARPINSKÁ Halina ADAMCOVÁ Václava MIKEŠ Josef MARTINKOVÁ Libuše MIKEŠOVÁ Magda 291

20 V. Bože, shlédni a pomoz. R. Pane, pospěš mi pomáhat. 4. červenec 2016 pondělí 14. týdne v mezidobí 2. týden žaltáře Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja. HYMNUS Ty dárce světla přejasný, k nám spolu s jasným úsvitem, když rozpadly se noční tmy, přivádíš zpátky nový den. Jitřenka světla třpytivá, ne ta, jež jako jedna z hvězd se vzácným svitem zaskvívá, o příchodu dne nesouc zvěst. Ty jasnější však nad slunce jsi samo světlo a den sám, jenž proniká nám do srdce až k nejskrytějším hlubinám. Ať cudná mysl odolá žádostem těla vzpurného, ať duch v nevině uchová svatý chrám těla čistého. Laskavý Vládce, Ježíši, buď s Otcem ti čest nejvyšší, i Duchu, který těší nás, po všechny věky, v každý čas. Amen. PSALMODIE RANNÍ CHVÁLY Ant. 1 Kdy konečně zas přijdu před tvář Páně? Žalm 41 (42) Touha po Bohu a jeho svatyni Kdo žízní, ať přijde, kdo touží po živé vodě, ať si ji vezme zadarmo. (Zj 22, 17) 292

21 2 Tak jako laň, jež dychtí po tekoucích vodách, * tak dychtí, Bože, po tobě má duše. 3 Po Bohu žízním v duši, po svém živém Bohu: * kdy konečně zas přijdu před tvou tvář? 4 Ve dne i v noci jenom slzy jsou můj pokrm, * když denně slýchám: Kde máš svého Boha? 5 Duše mi přetéká, když si to představuji, jak pronikal jsem do svatyně Boží * za chvalozpěvů svátečního davu. 6 Proč se má duše rmoutíš, proč tak ve mně teskníš? Jen doufej v Boha, zas ho budu slavit, * toho, jenž je můj zachránce a Bůh můj! 7 Jsem sklíčen, proto na tebe tak vroucně myslím tu od Jordánu, z hermonského kraje, * a z této hory, která sluje Misar. 8 V šumu tvých vodopádů hloubka hloubku volá, * tvé vlny, slapy přese mne se valí. 9 Za Pánem ve dne vzhlížím, v noci milost čekám, * s písní se modlím k Bohu svého žití. 10 Bohu, své skále říkám: Proč mě zapomínáš? * Proč se mám vláčet, nepřítelem tísněn? 11 Až do kostí mě bodá posměch protivníků, * když denně slyším: Kde máš svého Boha? 12 Proč se má duše rmoutíš, proč tak ve mně teskníš? Jen doufej v Boha, zas ho budu slavit, * toho, jenž je můj zachránce a Bůh můj! Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 1 Kdy konečně zas přijdu před tvář Páně? Ant. 2 Ukaž nám, Pane, světlo svého slitování. Kantikum Modlitba za svaté město Jeruzalém Sir 36, To je věčný život, aby poznali tebe, jediného pravého Boha, a Ježíše Krista, kterého jsi poslal. (Jan 17, 3) 1 Smiluj se nad námi, Bože všehomíra, a shlédni na nás, * a ukaž nám světlo svého slitování. 2 Svou bázní pronikni všechny pohany, * kteří tě nehledají, 293

22 294 aby poznali, že není Boha kromě tebe, * a aby vyprávěli o tvých mocných činech. 3 Zdvihni svou ruku na cizí národy, * ať vidí tvoji moc! 4 A jako jsi před nimi na nás ukázal svou svatost, * tak se na nich proslav před našima očima, 5 aby tě poznali, jako my jsme poznali, * že není Boha mimo tebe, Pane! 6 Znovu čiň znamení, opakuj divy, * 7 oslav svou pravici, své mocné rámě. 13 Shromáždi všechny Jákobovy kmeny, aby poznali, že není Boha mimo tebe, * a aby vyprávěli o tvých mocných činech. Dej jim znovu dědictví, * jako měli od pradávna. 14 Smiluj se nad lidem, který dostal od tebe jméno, * nad Izraelem, jehož jsi nazval svým prvorozeným. 15 Smiluj se nad svým svatým městem, * nad Jeruzalémem, kde přebýváš. 16 Naplň Sión svými nevýslovnými slovy * a svůj lid svou slávou. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 2 Ukaž nám, Pane, světlo svého slitování. Ant. 3 Požehnaný jsi, Pane, na nebeské obloze. Žalm 18 (19), 2-7 Celá příroda chválí Boha, svého Stvořitele Navštívil nás ten, který vychází z výsosti aby uvedl naše kroky na cestu pokoje. (Srov. Lk 1, ) 2 O Boží slávě vypravuje nebe, obloha hlásá díla jeho rukou, * 3 den dni to říká, noc to šeptá noci. 4 Není to ani řeč a nejsou slova: * hovoří takto hlasem nepostižným. 5 Ten hlas však prostupuje celou zemi, zní mluva nebes na sám konec světa, * až tam, kde slunci vybudoval stan. 6 Z něho pak slunce vychází jak ženich, * těší se jako běžec před závodem.

23 7 Vychází od jednoho konce nebes a běží zas až na opačný konec, * před jeho žárem nic se neschová. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 3 Požehnaný jsi, Pane, na nebeské obloze. KRÁTKÉ ČTENÍ Jer 15, 16 Když se nalezla tvá slova, byla mi pokrmem; tvé slovo se mi stalo radostí a potěšením srdce, protože mám tvé jméno, Hospodine, Bože zástupů! KRÁTKÉ RESPONSORIUM V. Jásejte vstříc Pánu, spravedliví, * zbožným sluší vroucí chvalozpěv. R. Jásejte vstříc Pánu, spravedliví, * zbožným sluší vroucí chvalozpěv. V. Zazpívejte mu novou píseň. R. Zbožným sluší vroucí chvalozpěv. V. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému. R. Jásejte vstříc Pánu, spravedliví, * zbožným sluší vroucí chvalozpěv. ZACHARIÁŠOVO KANTIKUM Ant. k Zachariášovu kantiku Požehnaný buď Pán, protože nás navštívil a vysvobodil. PROSBY Náš Spasitel nás učinil královským kněžstvem, abychom přinášeli oběti Bohu příjemné. Vděčně ho tedy vzývejme: PANE, ZACHOVEJ NÁS VE SVÉ SLUŽBĚ. Kriste, věčný Veleknězi, tys dal svému lidu podíl na svém kněžství, uděl nám, abychom stále přinášeli duchovní oběti Bohu příjemné. Uštědři nám v hojnosti plody svého Ducha, trpělivost, dobrotu a vlídnost. Ty, který jsi láska sama, dej, ať jsme s tebou v lásce spojeni, ať správně jednáme, abychom tě chválili také svým životem. Pomáhej nám hledat to, co je užitečné pro naše bratry, aby snáze dosáhli spásy. Otče náš,... MODLITBA Všemohoucí Bože, děkujeme ti za tento nový den a prosíme tě: chraň nás svou milostí, abychom nesešli na cestu hříchu, a veď naše myšlenky, slova i skutky, abychom ti dnes zbožně a spravedlivě sloužili. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. 295

24 Nevěřící Tomáš (zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře) Sv. Tomáš uvěřil ve vzkříšení Kristovo, protože uviděl. My v to jen věříme. Ale co s těmi, kdo chtějí vidět? Mluvilo se o způsobu, jak dnešním lidem kázat v kostele. Jedno mínění více méně znělo takto. Dnes se nemluví dlouho. Kdo by dnes šel na hodinové postní kázání? Máme jenom pár minut po evangeliu. Nechme tedy vší rétoriky, vší apologetiky, nic zbytečně nedokazujme. Vysvětleme jenom krátce to, co věří církev. Víc od nás lidé nechtějí. Opačné mínění pak se dá shrnout těmito slovy. I když je to kázání krátké, i když jde o jeden článek víry, musí tu být nějaký rozumný výklad. Lidé totiž mají plnou hlavu předsudků. Kromě toho jsou dnes všichni skeptičtí. Slepě dnes nikdo nevěří. Musí vidět, že to, co se mu k víře předkládá, je rozumné. Nevím, jaké kázání si přejí dnešní lidé. Pravděpodobně jsou ta přání značně rozličná a je tedy těžko všem vyhovět. Ale ta dvojí pozice, kterou jsme naznačili, se nevztahuje jenom na vkus dnešních lidí. Odráží se v ní dvojí stránka křesťanské víry. Z jedné strany je v ní jakási slepá důvěra, z druhé strany víra otvírá oči, dává vidět, je to lepší vhled do skutečnosti. Už ze středověku jsou známé dva aforismy: Credo quia absurdum, věřím, protože je to nesmyslné. Credo, ut intelligam, věřím, abych lépe chápal. V dějinách církve je mnoho tzv. konvertitů, lidí, kteří dříve nevěřili a pak se stali křesťany. Je i mnoho těch, kteří své obrácení popsali v knihách. A i tu jsou jakoby dva různé zážitky. Pro jedny bylo poslední rozhodnutí jakoby odvážný skok do tmy, druzí zase naopak líčí, jak dlouho tápali ve tmě, až jim najednou vzešlo velké světlo. Jak spojit tyto dva protikladné prvky? Jsou časté i v Písmu. My užíváme jen jednoho výrazu: víra. Proto myslíme, že tu jde o jednoduchý pojem. Hebrejština tu má slovník daleko bohatší. Ta mnohost tedy naznačuje, že tu jde o skutečnost složitější, než se napohled zdá. Jisté je, že je víra pro Bibli střed a pramen náboženského života. Abrahám je podle sv. Pavla otec všech věřících (Řím 4,11). V jeho stopách jeho potomci podle svědectví Listu k Židům (hl. 11) žili a umírali ve víře a důvod toho velkého co udělali, je jenom ten, že věřili. Učedníci Ježíšovi se jmenují ti, kdo uvěřili (Sk 2,44), nebo prostě věřící (1Tes 1,7). Co pro ně přijetí víry znamenalo? V hebrejštině jsou nejčastější dva slovní kořeny: aman a batah. Aman souvisí s výrazem, který dobře známe: amen, tak jest. Vyjadřuje se tu přesvědčení, že je něco jisté, solidní, že tu jde o něco oč se můžeme opřít, o čem nemusíme pochybovat. Je to ovšem jistota ne nějaké matematické rovnice nebo logické 296

25 úvahy, ale jistota životní. Ti, kdo uvěřili, vystupují v Písmu jako lidé, kteří přestali tápat. I druhé hebrejské slovo batah vyjadřuje jistotu, ale trochu jinak. Je to jistota osobní důvěry k někomu, kdo nezklame. Už tento slovní rozbor nám ukazuje, že je potřeba problém víry postavit na jiné základy, než jak se obyčejně klade. Klement Alexandrijský, jeden z prvních křesťanských filosofů, dokazoval svým myslícím kolegům, že víra není nic nerozumného. Dodává, že je víra nutná i ve vědě. I tam musíme jisté první principy prostě přijmout. Kdybychom je nevzali, nemohli bychom ani myslet. Tím spíš musíme přijmout bez zkoumání jisté principy morální, mínil v nové době Kant. Začneme-li pochybovat o zásadě Dělej dobře a vyhýbej se zlému, nenajdeme rozumný postoj ke skutečnosti, tím méně k životu. Jakási slepá víra je tedy začátek všeho poznání. Tento důvod jsme slyšívali a slyšíváme často. Je dobře míněn na obhajobu křesťanství. Ale při vší úctě k velkým myslitelům, kteří tento důvod rozvádějí, přece jenom o něm pochybujeme, vyjadřuje-li dobře to, čemu se říká víra v Písmu. Jak to vyjádřit? Řekl bych, že jsou dvě víry: ve věci a v osoby. Jaká je ta první víra? Je to jakási osobní zřejmost. Vidíme něco na vlastní oči. Je to zřejmé. Vidíme před sebou krajinu, slunce, měsíc, hvězdy. Jiné věci nevidím, ale je rozumné, abych je předpokládal. Jsou tu proto silné důvody. Jindy nemáme ani dost silných důvodů, ale je pravděpodobné, že tomu tak je. Zeptá-li se nás někdo, jak to je, odpovíme: Nemám, čím bych vás dokonale přesvědčil, ale já tomu věřím. Je to rozumné. Každá věda, jak říkají, má v sobě mnoho víry, tj. rozumných předpokladů, které musejí stačit ke správnému jednání. Co by si počali lékaři, kdyby chtěli léčit nemocného jenom v případě, kde mají úplnou jistotu o jeho stavu! Co by mohli psát o minulosti historici, kdyby se omezili jenom na to, co je absolutně jisté! Sotva který historický dokument by obstál! Pravý historik tedy není ten, kdo najde rukopisy, nebo se dá na vykopávky, ale ten, kdo ten materiál dovede rozumně vyložit. Tak by si někteří představovali, že je možné dokázat i rozumnost křesťanské nauky. Máme tu historické prameny: evangelia a spisy prvních křesťanských autorů. Jsou to prameny historicky hodnověrné. Chci-li být rozumným, musím přijmout to, co se v nich čte. Ale když přijmu za pravé to, co se tu čte, jsem křesťan. Mám víru a ta víra je docela vědecká. Co tomu řekneme? Dá se tak postupovat? Myslím, že ano. Je-li kdo bez předsudků, uzná hodnotu a správnost křesťanského učení. Jeho víra je vědecká, rozumná. Ale není biblická. Je to víra v něco, v historickou skutečnost křesťanství, ve správnost křesťanské nauky, v hodnotu křesťanské morálky. Ale není to víra v někoho, kdo nezklame. Abrahám je otec všech věřících a jak málo znal z toho, co je dnešní poklad víry. Ale uvěřil pevně Bohu, jehož hlas slyšel a věděl, že se může na něho naprosto pevně spolehnout. Tutéž nezlomnou důvěru měli učedníci v Krista. Když poslouchali jeho kázání, mnoho věcí jim nebylo jasných, ale nepochybovali v něho a proto neodešli. Přepadly je pochybnosti při jeho umučení. Následek? Rozprchli se. Pravděpodobnost a rozumnost jeho kázání je neudržela, ani nadšení. Pravá křesťanská víra i dnes není na prvním místě víra v božství Kristovo, ale víra v Krista, který zjevuje, že je Bůh. Není typickou známkou křesťana, že věří ve správnost církevní nauky, ale to, že věří v Krista v církvi žijícího a proto nepochybuje o jeho 297

26 slovech. Odosobnění víry je první krok ke ztrátě víry, zvláště v době těžkostí a pronásledování. V tomto okamžiku se nás však každý zeptá: Jak se k takové víře v osobu dojde? Odpověď je jednoduchá. Osobě nemohu jinak důvěřovat než v osobním styku. Učedníci uvěřili Ježíšovi, protože se s ním setkali. Abrahám uvěřil Bohu, protože slyšel jeho hlas. A dnes? Opravdu věří jenom ti, kdo Boží hlas slyší a kdo se s Kristem stýkají, tj. ti, kdo se modlí. Kdo zná někoho z denního styku, nepotřebuje ovšem důkazy o jeho pravdivosti. Ani o ně nestojí. Dítě by považovalo za urážku, kdyby mu chtěl někdo dokazovat, že má matce věřit. V tom smyslu je tedy víra slepá. Jeden holandský konvertita, který mluví o svém skoku do tmy pěkně analyzuje svůj stav. Pořád zkoumal křesťanství na úrovni intelektuální, historické. Myslel, že světlo je jenom tam. Jednoho dne pochopil, musí jít cestou důvěry. Bylo to pro něho cosi jako skok do tmy. Ale i on se přiznává, že ta tma byla větší světlo než všecka osvícení rozumu. Na kterou stranu bychom se tedy postavili v diskusi naznačené na počátku? Mají se křesťanští kazatelé snažit o to, aby ukázali rozumnost křesťanského učení? Proč ne? Vždyť i to může posloužit těm, kdo mají pochybnosti a ti, kdo pochybnosti nemají, rádi slyší, jak víra osvěcuje i náš intelektuální duševní obzor. Ale ty, kdo se nerozhodnou, aby se modlili, aby se dostali do osobního styku s Kristem, ani osvícená kázání tuze neosvítí, nedají jim to, čím se víra má stát: pevným a neochvějným základem života. /foto: freska v presbytáři kostela sv. Cyrila a Metoděje v Podivicích/ 298

27 ORTONA svatyně svatého Tomáše, apoštola Svatý Tomáš, jako Ježíšův apoštol, přivádí ke stále prýštícímu zdroji evangelia. Jeho život ať je pro všechny povzbuzením stále hledat pravdu, i když se kolem nás houstnou temnoty; hledat ji s láskou a sdílet ji s bratřími (Jan Pavel II. v poselství arcibiskupu diecéze Lanciano-Ortona, Mons. Carlo Ghidellimu, 4. října 2004) Svatý Tomáš ochránce Ortony Kdo byl sv. Tomáš? Kanonická evangelia nám na pěti místech dokumentují tři léta, kdy Tomáš byl Ježíšovým učedníkem. Skutky Apoštolů líčí období mezi Letnicemi a začátkem hlásání evangelia, které apoštolové nesli do celého světa. Z apokryfních spisů lze vytěžit užitečné odkazy na poslední úsek života sv. Tomáše. Odkazujeme se na Skutky, sahající do II. století a Tomášovo evangelium ze II. století. Apoštol Tomáš odešel z Palestiny a vydal se do Damašku, kde setrval, aby pak zamířil do Sýrie a Mezopotámie, a nakonec dospěl do jižní Indie, do oblasti odpovídající dnešnímu Pákistánu. V Damašku, který s Palestinou spojovala důležitá císařská cesta, apoštol pobyl nějaký čas a hlásal evangelium místnímu obyvatelstvu. V Damašku stojí dodnes nejstarší městská brána nazvaná po svatém Tomáši, u které byl někdy mezi IV.-VII. stoletím postaven kostel, zasvěcený právě svatému apoštolu. Nedaleký klášter Deir Mar Touma, sahající do V. století a následně rozbořený, je předmětem výzkumů věhlasných badatelů. Dodnes je místem úcty k svatému Tomáši. Podle Origena a tradice, hlásal Tomáš evangelium vletech Partům, Médům, Peršanům a Hyrkánům, národům sousedícím a udržujícím vztahy s Indií. Dnes křesťané v Indií uznávají svatého Tomáše za svého hlasatele evangelia. Acta Tomae (Tomášovy skutky), spisy sepsané původně v syrštině v Edesse, pravděpodobně ve škole Bardesana, gnostika ze III. století se nám dochovaly s různými 299

28 úpravami a latinskými doplňky, jako De Miraculias B. Thomae apostoli (O divech sv. Tomáše apoštola) od sv. Řehoře z Tours a Passio sancti Thomae (Umučení sv. Tomáše). Tomášovy skutky, vydané v biblické řadě vydavatelstvím Marietti v roce 1965, jsou rozděleny do třinácti kapitol, přičemž poslední z nich mluví o mučednictví sv. Tomáše. Předložím je v krátkém souhrnu. V první kapitole dostane apoštol losem hlásání evangelia v Indii. Tomáš se zdráhá, proto se mu zjevuje Kristus a povzbuzuje ho. V Indii apoštol potká obchodníka Habbana, kterého vyslal král Gundaphor, aby našel architekta, a pokračuje na cestě s ním. Tomáš a obchodník dorazí do Andrapole a účastní se svatby dcery zdejšího krále. Na konci oběda zapěl apoštol hebrejsky hymnus, v němž manžele vyzval, aby žili v čistotě. Manželé souhlasí, ale král je rozlícen a shání se po oné dvojici viníků. Ti však mezitím vstoupili na loď a byli již na moři. Na dvoře Gundaphora (Sk II.) dostává Tomáš za úkol postavit palác, jako domnělý architekt. Dá se do práce, dostal náležitou odměnu, kterou ale vzápětí celou rozdal chudým. Krále to rozhněvalo a nařídil uvrhnout Tomáše i obchodníka do vězení, aby je pak dal zaživa upálit. V noci však králi zemřel bratr, ale andělé jej přivedli zpátky k životu a dávají králi pochopit, že Tomáš zbudoval nebeský palác, nejen nějaký z cihel. Gundaphor i bratr se obrátí, nechají se pokřtít a přijmou eucharistii. Od té chvíle dochází ke stále četnějším konverzím. Další kapitoly pak vyprávějí o zázracích a snahách krále Mazdaje apoštola pronásledovat. V osmé a poslední kapitole je Tomáš vynesen na vysokou horu, kde pod kopími brahmínů umírá. Jeho tělo je poté převezeno do Edessy. Stará syrská martyrologia uvádějí jako datum jeho smrti 3. červenec 68. Křesťané z Koromandelu považují rok 72 za datum jeho mučednické smrti. Ignazio Ortiz de Urbina, 29. prosince 1953, na papežském urbaniánské univerzitě Propaganda Fide konstatoval, že v prvotní Církvi se vědělo, že svatý Tomáš zemřel mezi Eufratem a Tigridem cestou k Partům a později přišla rovněž všeobecná zmínka o jeho apoštolské činnosti v Indii. Podle východní tradice a některých pramenů západní tradice, se Tomáš kolem roku 50 vrátil do Jeruzaléma, kde se konal první koncil, i když jeho jméno se v kanonických Skutcích apoštolů nenachází. Následně se Tomáš znovu vydal na druhou apoštolskou cestu, na níž ho potkalo mučednictví. Přenesení ostatků sv. Tomáše Ostrov Chios, náležející do souostroví Kyklady a velmi blízký pobřeží Turecka, byl ve starověku kvetoucím asijské Iónie a pyšnil se tím, že se zde narodili slovutné osobnosti jako např. básníci Homér a Ione, historik Teopomp a filozof Metrodor. V roce 70 před Kristem jej dobyli Římané a následně se stal součástí Byzantské říše. V VIII. století jej plenili 300

29 Arabové a od roku 1089 Turci. V roce 1204 byl přičleněn k Východořímské říši, krátce nato se stal předmětem sporu mezi Benátkami a Janovem, který začal v roce 1261 vykořisťování. V roce 1566 jej dobyli Turci. V roce 1258 dorazily na ostrov Chios tři ortonské galéry. Byzantská říše byla v krizi, Nicejské království podporované Řeky, se pokoušelo zbavit ho primátu. Manfredi, taramtský kníže a nadcházející král Puglie a Sicílie, vázaný dohodami s despotou Epiru a jeho Zbožný Lev odplouvá z ostrova Chios synovcem, jeruzalémským králem, podporoval dohody (dokumentace se zachovala dodnes) nejen se všemi pobřežními městy na Jadranu včetně Ortony, ale i se samotným Janovem, vyhlášeným nepřítelem Benátek. Manfredi usiloval nejen o dobytí severní Itálie, jak částečně také učinil, ale rovněž o to stát se císařem Východu. Za tímto účelem připravil flotilu o sto galérách a velení svěřil svému významnému admirálovi, Filippu Chinardovi. Flotila dorazila do Nauplia v Rumunsku a pak se rozdělila. Jedna část bojovala v okolí Peloponesu a Egejských ostrovů, druhá pak na moři, jež obmývalo tehdejší syrské pobřeží. Tři ortonské galéry se přesunuly na druhou válečnou frontu a dorazily k ostrovu Chios. Následující vyprávění pochází od Giambattisty De Lectis, ortonského lékaře a spisovatele z roku Po plenění se velitel lodi Lev odebral k modlitbě do hlavního kostela ostrova Chios a byl uchvácen malebnou oratoří, zářící jasem. Stařičký kněz mu přes tlumočníka sdělil, že se v této oratoři uctívá tělo svatého Tomáše, apoštola. Lev, naplněn neobyčejnou sladkostí, se usebral v hluboké modlitbě. V té chvíli mu nejméně dvakrát jakási zářivá ruka kynula, aby přišel blíž. Lodivod vztáhl ruku a z největšího otvoru náhrobku, na němž byla vyryta řecká písmena a vyobrazen biskup se svatozáří, vytáhl kost. Tak se mu dostalo potvrzení toho, co říkal starý kněz a věděl, že má před sebou tělo apoštola. Vrátil se na galéru a spolu s Ruggierem z Gronga naplánoval na nadcházející noc únos relikvií. Zvedli těžký kámen a prozkoumali pod ním ležící relikvie. Zavinuli je do sněhobílých pláten, vložili do dřevěné schránky (uchovávané v Ortoně až do plenění v roce 1566) a přenesli je na palubu galéry. Poté se Lev spolu s ostatními znovu vrátil do kostela, vzal náhrobní kámen a odnesl ho. Jen co se admirál Chinardo dověděl o drahocenném nákladu, přesunul všechny muslimské námořníky na jiné lodi a nařídil, aby loď zamířila k Ortoně. Galéra s ostatky apoštola 6. srpna 1258 Lev zakotvil v přístavu Ortona plula mnohem jistěji a 301

30 rychleji než všechny ostatní a dne 6. srpna 1258 zakotvila v přístavu Ortona. Podle vyprávění De Lectise, byl o události zpraven opat Iacopo, odpovědný za ortonský kostel, který zajistil veškerou pozornost pro co nejuctivější a nejmasovější přijetí ze strany všeho lidu. Od té doby se tělo apoštola a náhrobní kámen uchovávají v kryptě baziliky. Pergamen z roku 1259, vyhotovený v Bari soudcem Giovannim Pavonem za přítomnosti pětice svědků a uchovávaný v diecézní knihovně v Ortoně, potvrzuje pravost události, o níž zpravuje, jak bylo řečeno, také Giambattista De Lectis, ortonský lékař a spisovatel. Současně tak máme čtyři důkazy přítomnosti apoštola v Ortoně: 1. NÁHROBNÍ KÁMEN Náhrobní kámen, přinesený do Ortony z ostrova Chios spolu s relikviemi apoštola, se dnes uchovává v kryptě baziliky sv. Tomáše, za oltářem. Urna s kostmi je naopak uložena pod oltářem. Kámen má rozměry 137x48 cm a tloušťku asi 52 cm. Tradice jej nazývá chalcedonským kamenem. Jedná se o pokrov nepravého sarkofágu, forma pohřbívání v paleokřesťanském světě dosti rozšířená, jako horní část hrobu z méně ušlechtilého materiálu. Kámen obsahuje nápis a basreliéf, jež odkazují z mnoha pohledů na prostředí syrsko-mezopotámské. Nápis je psán řeckými písmeny a stojí zde osios thomas, tedy svatý Tomáš. Z hlediska paleografického a lexikálního jej lze datovat do III.-V. století, tedy do doby, kdy se výraz osios ještě běžně používal jako synonymum hagios svatý. Ve zvláštním případě kamene sv. Tomáše pak může být slovo klidně překladem syrského výrazu mar (pán), který se ve starověku, ale i za našich dnů, dával jak světci, tak biskupovi. Tento výraz měl proto označovat apoštola jako biskupa místní církve. Díváme-li se na nápis ještě pozorněji, můžeme si povšimnout, že nad oběma slovy se nacházejí znaky, které odkazují na paleografická označení zkratek: v tomto případě by slova mohla znamenat královský svatý Tomáš. Uprostřed kamene byl vytesán basreliéf s výjevem žehnajícího muže se svatozáří, udělujícího pravou rukou požehnání (podle obřadu Východní Církve a vyznačující dvě první řecká písmena jména Kristus ). V levé ruce drží předmět, obvykle chápaný jako kříž, ale patibulum je příliš krátké. Mohlo by proto jít i o meč, se zřejmým odkazem na světcovo mučednictví. Tomášovy skutky totiž mluví o smrtí kopím či mečem. Poslední zkoumání kosterních ostatků světce, konané v roce 1984, prokázalo, že muž dostal sečnou ránu do obličeje krátce před nebo bezprostředně po smrti. Ikonograficky pak se basreliéf neliší od těch, s nimiž se setkáváme v syrskomezopotámské oblasti prvních křesťanských staletí. Významná je obzvlášť podobnost s obrazem Árona, který byl nalezen v synagóze v Doura Europos, datovaném kolem roku 250, i dalšími náhrobními kameny, datovanými do I.-II. století, pocházejícími z oblasti 302

31 hřbitovů v Edesse. Právě v tomto městě dnes Sanliurfa, se světcovo tělo uchovávalo po několik staletí, aby bylo následně převezeno na Vhios, odkud se dostalo do Ortony. V dolní části kamene jsou pak dva otvory různé velikosti, tak jak tomu bylo na hrobech mučedníků v prvních staletích, a svatého Pavla, pro balzamické oleje či pro úlitby nad hrobem zesnulého. Pokud se jedná o světce, potom širší otvor sloužil i pro dotek relikvií. 2. PERGAMEN Z ROKU 1259 (viz výše) 3. VĚDECKÉ PROZKOUMÁNÍ Z ROKU 1984 potvrdilo, že tělo uctívané v Ortoně patří muži křehké kostry, drobné postavy s výškou mezi cm. Na základě zkoumání kostry lze stanovit věk úmrtí muže mezi lety. Byl stižen zvláštní formou ankylotické spondylartrózy Relikvie sv. Tomáše apoštola, uchováané v Ortoně (artrotické postižení přední části páteře) s lokalizací i v malých kloubních článcích rukou, s malým osteomatem v čelní části lebky a kostmi nadpočetnými kostmi podél jednoho ze švů lebeční klenby. Zmíněná kostra vykazuje stopy zlomeniny pravé lícní kosti, způsobené ostrým seknutím krátce před skonem či po něm. 4. RELIKVIE SV. TOMÁŠE V BARI je levou vřetenní kostí, která schází u kostry v Ortoně, doplňující a plně kompatibilní se samotným tělem. Chronicon z Bari objasňuje, že jeden francouzský biskup, bratranec Baldovína z Le Bourg, pána Edessy, v roce 1102 při návratu ze Svaté země a z Edessy, nechal v Bari v bazilice sv. Mikuláše relikvii sv. Tomáše apoštola. Zjevení svaté Brigitě Podle místní tradice navštívila svatá Brigita celkem dvakrát hrob apoštola v Ortoně. Starobylý kostel v Arielli, který je jí zasvěcen na památku jejího putování, a sloup stojící naproti kostela sv. Rocha u Porta Caldari v Ortoně, dosvědčují dodnes pouť světice v tom to městě. V roce 1365 se Brigita odebrala do Assisi, aby navštívila hrob sv. Františka a zdržela se tam nějaký čas. Nato se vydala na jih, aby se pomodlila u hrobů apoštolů: sv. Tomáše v Ortoně, sv. Matouše v Salernu a sv. Ondřeje v Amalfi. Zprávy se tenkrát dostávaly do Říma velmi snadno, vždyť Svatý rok 1350 přivedl do Říma množství poutníků, kteří putovali jak na vozech, tak loděmi po řekách. Podle toho, co čteme 303

32 o beatifikačním procesu, citovaném Antoniem Politim, farářem katedrály sv. Tomáše v letech , světice Brigita přišla do Ortony v pozdním létě mezi roky 1365 a Doprovázel ji švédský biskup Thomas Joansson, švédští kněží, dcera a jedna vážená římská šlechtična. Jen co připutovala k branám Ortony, nemohla skupina vstoupit do města z důvodu silné bouře, a proto byli přinuceni počkat do příštího rána. Tehdy uslyšela hlas, který jí říkal: Já jsem Stvořitel všehomíra a Vykupitel... je třeba hlásat a kázat s velkou jistotou, že jako těla apoštolů Petra a Pavla jsou v Římě, tak relikvie svatého Tomáše, mého apoštola jsou v Ortoně. Nato se jí ukázal sv. Tomáš a řekl jí: dám ti poklad po kterém už dlouho toužíš. V téže chvíli, aniž by se kdo dotkl schránky s apoštolovými ostatky, ukázal se zlomek Tomášova prstu, který Brigita bedlivě uchovala a který se dnes uchovává v bazilice Svatého kříže jeruzalémského v Římě. Brigita zemřela 23 července 1373 a byla kanonizována 78. října Při beatifikačním procesu, 31. srpna 1379, dcera povyprávěla o všem, co se událo v Ortoně, neboť toho byla sama účastna. Říkala, že byla dvakrát v Ortoně, aby navštívila hrob sv. Tomáše. Sarkofág byl důkladně uzavřen, ale i přesto na vlastní oči viděla kousek kosti apoštolova prstu, jak vyšel ze zapečetěné schránky a spočinul Brigitě v rukou. Ona jej s velkou zbožností ukázala u oltáře svým zpovědníkům, biskupovi i celému shromáždění. Pak vyprávěla, že matka tolik toužila po tom mít relikvii apoštola, a při první návštěvě se vroucně modlila, aby se jí tohoto zázraku dostalo. Svatý Tomáš se jí ukázal a řekl jí: Vrať se a já tvé přání splním. Dcera uzavírá své vyprávění konstatováním, že o té mimořádné události si povídala celá Ortona. Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: Viděli jsme Pána! On jim však odpověděl: Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím. Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: Pokoj vám! Potom vyzval Tomáše: Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící. Tomáš mu odpověděl: Pán můj a Bůh můj! Ježíš mu řekl: Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili! (Jan 20,24-29). 304 Obelisk připomínající pouť sv. Brigity v Ortoně. Relikvie sv. Tomáše pod oltářem v kryptě katedrály v Ortoně.

33 APOŠTOL TOMÁŠ (promluva Benedikta XVI. při středeční generální audienci, 27. září 2006 na náměstí sv. Petra v Římě) Drazí bratři a sestry, pokračujeme v našich setkáních s dvanácti apoštoly, které Ježíš vybral přímo a dnes se zaměříme na Tomáše. Nacházíme jej ve všech čtyřech novozákonních seznamech apoštolů. V prvních třech evangeliích je kladen vedle Matouše (srv. Mt 10,3; Mk 3,18; Lk 6,15), zatímco ve Skutcích se nachází vedle Filipa (srv. Sk 1,13). Jeho jméno je odvozeno z hebrejského kořene ta am, který znamená blíženec, dvojče. Janovo evangelium jej skutečně několikrát nazývá přezdívkou Didimos (srv. J 11,16; 20,24; 21,2), která v řečtině znamená právě dvojče. Důvod tohoto označení není jasný. Basreliéf na hlavním oltáři katedrály sv. Tomáše v Ortoně. Zejména čtvrté evangelium nám nabízí zprávy, které nám podávají některé významné rysy jeho osobnosti. První se týká pobídky, s níž se obrací na ostatní apoštoly, když se Ježíš v kritické chvíli svého života rozhodne odejít do Betánie vzkřísit Lazara a nebezpečně se tak přiblíží k Jeruzalému (srv. Mk 10,32). Tomáš při té příležitosti řekne svým spolu učedníkům: Pojďme i my, ať zemřeme s ním (J 11,16). Tato jeho rozhodnost následovat Mistra je opravdu příkladná a nabízí nám cenné ponaučení: vyjevuje naprostou připravenost přilnout ke Kristu, ba dokonce ztotožnit svůj úděl s tím jeho, a vůli sdílet s Ním nejvyšší zkoušku smrti. Tou nejdůležitější věcí je totiž neodloučit se nikdy od Ježíše. Na druhé straně, když evangelia používají sloveso následovat, znamená to, že tam kam se ubírá On, má se odebrat i jeho učedník. Křesťanský život je takto definován jako život s Ježíšem Kristem, život strávený spolu s Ním. Svatý Pavel píše něco podobného, když ubezpečuje křesťany v Korintu: Jste v našem srdci, spojeni s námi na život a na smrt (2 Kor 7,3). Co se děje mezi apoštolem a křesťany, musí, samozřejmě, platit především ve vztahu mezi křesťany a Ježíšem samotným. Druhé Tomášovo vystoupení je zaznamenáno při poslední večeři. Ježíš při té příležitosti předpovídá svůj blížící se odchod, oznamuje, že jde připravit místo učedníkům, aby byli i oni tam, kde je on, a říká jim: Cestu, kam já jdu, znáte ( J.4,4). A tehdy Tomáš vystoupil a řekl: Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu? (J 14,5). Tímto vystoupením se ve skutečnosti staví na poněkud nižší úroveň chápání, ale jeho slova poskytnou Ježíšovi příležitost vyslovit proslulou definici: Já jsem cesta, pravda a život (J 14,6). Tomáš je tedy první, kterému je zjevena, ale platí pro nás všechny a navždy. Pokaždé, když slyšíme nebo čteme tato slova, můžeme v myšlenkách stanout po boku Tomášově a představovat si, že Pán mluví i k nám stejně jako k němu. Jeho otázka nám tak zároveň také poskytuje 305

34 právo, abychom takříkajíc žádali po Ježíšovi vysvětlení. My jej často nechápeme. Mějme odvahu říci: nechápu Tě, Pane, slyš mne, pomoz mi pochopit. Vyjadřujeme tím nedostatečnost naší schopnosti chápat a současně zaujímáme důvěřivý postoj toho, kdo očekává světlo a sílu od toho, kdo je může darovat. Nejznámější, ba dokonce příznačná je scéna s nevěřícím Tomášem, ke které došlo osm dní po Velikonocích. Tomáš nejprve neuvěřil, že se Ježíš zjevil v jeho nepřítomnosti, a řekl: Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím! (J 20,25). Z těchto slov v podstatě plyne přesvědčení, že Ježíš je nyní poznatelný ani ne tak podle vzhledu, ale podle ran. Tomáš se domnívá, že určujícími znaky Ježíšovy totožnosti jsou nyní především rány, v nichž se zjevuje nakolik nás miloval. V tom se apoštol nemýlí. Osm dní poté se jak víme - Ježíš znovu objeví uprostřed svých učedníků a Tomáš je tentokrát přítomen. A Ježíš jej vyzývá: Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící. (J 20,27). Tomáš reaguje vyznáním, které je z celého Nového zákona nejkrásnější: Pán můj a Bůh můj! (J 20,28). Svatý Augustin to komentuje: Tomáš viděl a dotknul se člověka, ale vyznal svou víru v Boha, kterého ani neviděl, ani se nedotknul. Ale to co viděl a čeho se dotýkal jej přivedlo k tomu, že uvěřil v to, o čem dosud pochyboval (In Iohann. 121,5). Evangelista pak pokračuje závěrečnými Ježíšovými slovy určenými Tomášovi: Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a (přesto) uvěřili! (J 20,29). Tuto větu lze dát i do přítomného času: Blahoslavení kdo nevidí, ale přesto věří. V každém případě tady Ježíš oznamuje zásadní princip pro křesťany, kteří přijdou po Tomášovi, a tedy pro nás všechny. Je zajímavé povšimnout si, jak jiný Tomáš, velký středověký teolog z Aquina, klade vedle této formulace blahoslavenství jinou, zdánlivě opačnou z Lukášova evangelia: Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte (Lk 10,23). Akvinský ji komentuje: Mnohem větší odměnu si zaslouží ten, kdo věří, aniž by viděl, než ten, kdo věří, protože vidí (In Johann. XX. lectio VI 2566). Už List Židům přece poukazuje na celou řadu starověkých biblických patriarchů a praví, že věřili v Boha, aniž by viděli splnění jeho příslibů, a víru definuje jako podstatu toho, v co doufáme, a přesvědčení o věcech, které nevidíme (11,1). Příběh apoštola Tomáše je pro nás důležitý přinejmenším ze tří důvodů: za prvé, protože nás potěšuje v našich nejistotách; za druhé, protože nám dokazuje, že každá pochybnost může vyústit v jasné řešení, které překračuje veškerou nejistotu; a nakonec, protože slova, kterými se Ježíš na něho obrátil, nám připomínají pravý smysl zralé víry a navzdory těžkostem nás povzbuzují pokračovat na naší cestě přilnutí k Němu. Poslední poznámku k Tomášovi nám uchovalo čtvrté evangelium, které ho představuje jako svědka Vzkříšeného v okamžiku, který následoval po zázračném rybolovu na Tiberiadském jezeře (srv. J 21,2). Při té příležitosti je zmiňován dokonce hned po Šimonu Petrovi: zjevný důkaz značné vážnosti, které se těšil v prostředí prvních křesťanských komunit. Také proto byly jeho jménem potom nazvány spisy Skutků a Tomášovo evangelium. Oba dva jsou apokryfní, ale přesto důležité při studiu počátků křesťanství. Připomeňme nakonec, že podle antické tradice, Tomáš evangelizoval nejprve Sýrii a Persii (jak o tom referuje už Origenes, citovaný Eusebiem z Cesareje, Hist. Eccl. 3,1) a vydává se pak až do západní Indie (srv. Skutky Tomášovy 1-2 a 17s), odkud potom křesťanství dosáhne i do jižní Indie. U této misijní perspektivy naši reflexi skončíme přáním, aby Tomášův příklad stále více utvrzoval naši víru v Ježíše Krista, našeho Pána a našeho Boha. 306

35 Poděkování za svatého Tomáše (J. E. Mons. Emidio CIPOLLONE, arcibiskup diecéze Lanciano-Ortona) Díky, Pane Ježíši, že jsi nám daroval svatého Tomáše! Někoho nám podobného. Někoho, kdo se nespokojí s jistotami jiných, a kdo nepřijímá naslepo uklidňující odpovědi druhých. Někoho, kdo není uspokojen tím, co objevili jeho přátelé. Někoho, kdo hned nepadá na kolena. Někoho, kdo se vzpírá a je na rozpacích. Někoho, kdo se zdráhá podrobit a potřebuje tvou nekonečnou trpělivost... ale kdo, právě díky této dlouhé a trýznivé cestě - osvícen a veden Duchem objevuje nakonec ten nejsprávnější postoj a nachází nejprostší a nejkrásnější slova, jak vypovědět to největší: Pán můj a Bůh můj! Díky, Pane Ježíši, za tohoto světce, který chce vidět, dotýkat se a přímo si ověřovat; který chce učinit svou osobní zkušenost, aniž by se zastavil u snadné jistoty, ale v srdci a v mysli zpracovává zdravý neklid i oprávněnou pochybnost, jež ho vypravily na cestu a přivedly až k tomu, že před tebou padá na kolena. Díky, Pane Ježíši, za svatého Tomáše, který na sobě zakusil tvé přednostní zalíbení v těch posledních: po všech ostatních apoštolech tě poznal i on, také on však dospěl ke kontemplaci znamení hřebů, tedy zřejmosti lásky, jdoucí až do krajnosti, lásky, co nikdy nepřestává. Díky, Pane Ježíši! Ochrana a přímluva svatého Tomáše ať vedou každého z nás ke kontemplaci tvé tváře a k radosti ze setkání s tebou, abychom všichni mohli spolu s ním vyznat: Pán můj a Bůh můj!. Amen. 307

36 Vidět papeže a navštívit svatou Ritu z Cascie "Když žehnám tuto velkou sochu světice, vyzývám všechny, aby o nadcházejícím Jubileu milosrdenství pozorně četli její mimořádnou lidskou a duchovní zkušenost, jako znamení moci Božího milosrdenství". Těmito slovy papež František pozdravil ctitele svaté Rity přítomné na generální audienci, 30. září 2015 na náměstí svatého Petra. Úcta ke svaté Ritě je v Libanonu velmi rozšířená - jak říká maronitský patriarcha Antiochie, kardinál Béchara Boutros Raí, který slavnostně odhaloval její sochu v Casci, - "když Libanonci přijedou do Itálie, mají dva cíle: vidět papeže a navštívit svatou Ritu z Cascie". Dějiny sochy "světice nemožného" začaly v "zemi cedrů", díky jejímu velkému ctiteli a mecenáši Sarkisi Sarkisovi v kraji Ayto na severu Libanonu, kde z mramorového bloku libanonských hor z nadmořské výšky 2000m vystupuje pod údery dláta významného libanonského sochaře Nayefa Alwana poselství dcery, manželky, matky, vdovy a řeholnice, ženy míru a odpuštění. Svou pravicí vítá poutníky s růží v ruce, U její levice vyrůstá zázračný vinný kmen obsypaný symboly života světice: včelami, fíky a hrozny. Zjevný je i trn na jejím čele, znamení účasti na Ježíšově utrpení. Šest metrů vysoká, třicetitunová socha byla z přístavu v Bejrútu převezena lodí společnosti Grimaldi Line do Salerna, odtud do Říma a 18. října 2015 slavnostně instalována na novém kruhovém objezdu křižovatky Cascia-Roccaporena, kde vítá poutníky putující k její svatyni. 308

37 Svatá Rita z Cascie ( ) Rita se narodila kolem roku 1381 v Roccaporeně (Umbrie), vesnici patřící pod město Cascia, jako jediná dcera manželů Antonia Lotty a Amaty Ferry. Rodiče byli hluboce věřící. Při křtu, který jí byl udělen v Cascii, dostala jméno Markéta. Život svaté Rity byl plný mimořádných událostí a jedna z nich se odehrála už v útlém dětství. Když rodiče ponechali maličkou chvíli bez dozoru, protože pracovali na poli, slétl se kolem ní roj včel. Přestože včely maličkou dokonale pokryly, žádná z nich ji nebodla. A tu náhodou běžel kolem košíku do něhož byla Rita uložena nějaký rolník, který se zrovna Rodný dům sv. Rity v Roccaporeně. poranil kosou na ruce, a spěchal, aby co nejdříve vyhledal ošetření. Když viděl včely, jak lítají kolem děvčátka, hned je začal odhánět. Jak tak mával rukama aby včely zahnal, zjistil ke svému úžasu, že rána se zcela zahojila. Tradice nám vypráví, že Rita pocítila velmi záhy řeholní povolání, a že ji dokonce navštěvoval anděl z nebe, když se uchylovala do maličkého přístřešku, aby se tam modlila. Rita od dětství toužila po mnišském stavu. Rodiče, kteří už byli pokročilého věku, ji však ještě jako mladičkou (bylo jí 13 let) zasnoubili s Paolem Ferdinandem Mancinim, mužem, jenž byl znám svou neústupnou a tvrdou povahou. Rodiče byli naopak podle tradice 'usmiřovateli v Kristu' v politických a rodových bojích mezi guelfy a ghibelliny. Rita, navyklá povinnosti neodporovat se tedy v ( ) provdala za mladého důstojníka, jenž velel posádce v Collegiacone. Z manželství se narodili dva synové, Kámen na útesu v Roccaporeně místo modliteb sv. Rity. zřejmě dvojčata: Giangiacomo Antonio a Paolo Maria, kterým se dostalo veškeré mateřské lásky, něhy a péče. Svou vlídností a něžnou láskou, jakož i tolikerou trpělivostí, dokázala Rita proměňovat 309

38 manželův charakter a činit jej vstřícnějším. Jejich manželský život však po osmnácti letech ukončila vražda manžela, k níž došlo uprostřed noci nedaleko Torre di Collegiacone, jen několik kilometrů od Roccaporeny. Velmi sklíčena krutou událostí hledala Rita útočiště a útěchu v modlitbě. Věrna Kristu a jeho evangeliu, naléhavě a vroucně se ve svých modlitbách obracela k Bohu také s prosbou za odpuštění vrahům svého manžela. Současně se však chopila úsilí o usmíření, počínaje u svých synů, kteří v duchu dobového smýšlení chápali jako svou povinnost pomstít smrt otce. Vše se zdálo marným. Rita pochopila, že synové se s odpuštěním nesmíří. Nechtěla dopustit, aby jejich ruce byly potřísněny krví msty, a prosila úpěnlivě Boha, aby jim v tom zabránil; modlila se, aby raději zemřeli, než aby se stali vrahy. A vskutku, oba zemřeli v mladistvém věku, ani ne rok po otcově smrti. Rita zůstala sama. Bylo jí něco přes třicet. Cítila, jak v jejím nitru znovu rozkvétá a dozrává touha jít za hlasem povolání, po němž už jako děvčátko tolik toužila. Poté, co uklidnila a usmířila rodiny, chtěla vstoupit do kláštera augustiniánek sv. Maří Magdalény v Casci. Jako vdova po zavražděném však byla třikrát odmítnuta. Legenda vypráví, že se Ritě podařilo překonat všechny závory a zavřené brány na přímluvu sv. Jana Křtitele, sv. Augustina a sv. Mikuláše Tolentinského, kteří jí pomohli uskutečnit přelet z útesu až do konventu v Casci, způsobem pro ni nepochopitelným. Mnišky byly přesvědčeny, že jde o zázrak a když viděly její úsměv, přijaly ji do svého středu. V tomto klášteře Rita prožila 40 let v modlitbě a pokání. Zvláště lnula ke Kristovu utrpení. Její srdce bylo stále před Ukřižovaným. Bylo to na Velký pátek roku Rita se vrátila do konventu hluboce dojata poté co slyšela nějakého kazatele zaníceně promlouvat o Kristově umučení. Padla na kolena před křížem, který se dodnes uchovává v oratoři kláštera, a prosila Krista, aby ji dopřál alespoň nepatrnou účast na svém utrpení. Byla vyslyšena. Tajemným způsobem byla na čele poraněna trnem z 310

39 Kristovy trnové koruny. Patnáct let - až do smrti v roce ji tato rána působila nesmírné bolesti a současně hlubokou vnitřní radost, neboť měla účast na spasitelném utrpení božského Vykupitele - jenž je zdrojem pravého míru. Tato rána je na jejím neporušeném těle patrná dodnes. Rita se uchýlila do své cely a nemluvila s nikým, než s Bohem. Navíc nosila cilicium, které jí působilo bolest, podrobovala své tělo mnoha umrtvováním: až do konce svého života spala na zemi Poslední léta jejího života provázela nemoc. Asi pět měsíců před smrtí, uprostřed zimy, když všude venku byl krutý mráz a vše pokrýval sníh, přišla ji navštívit jedna z příbuzných. Když se loučily, ptala se světice, co by si přála. Rita odpověděla, že by ráda růži ze své zahrady. Když se příbuzná vrátila do Roccaporeny, zašla skutečně do zahrádky. Tu ke svému velkému úžasu spatřila uprostřed sněhu nádherně rozkvetlou růži, vzala ji a odnesla Ritě. Tak se sv. Rita stala světicí Trnu a Růže. Ještě než Rita zavřela oči naposled, měla vidění Ježíše a Panny Marie, kteří ji zvali do ráje. Jedna ze spolusester viděla její duši, jak vystupuje do nebe provázena anděly a současně se v tu chvíli samy od sebe rozezněly kostelní zvony, zatímco celý klášter se naplnil líbeznou vůní a z její cely vyzařovalo jasné světlo jak by do ní vstoupilo slunce. Psal se 22. květen roku Svatá Rita byla beatifikována 180 let a kanonizována 453 let po své smrti. K slavnostní kanonizaci došlo 24. května 1900 a stala se tak první světicí XX. století. Interiér baziliky sv. Rity v Casci. Svatá Rito, Patronko v zoufalých případech, oroduj za nás Svatá Rito, Přímluvkyně v nemožných případech, přimlouvej se za nás. 311

40 Zázraky Ze životopisu otce Cavallucciho, otištěném v prvním díle nejstarších Dokumentů úcty k sv. Ritě, se uvádí, že už tehdy byla archa sv. Rity obklopena mnoha obrazy ze stříbra, vosku, postavami na obrazech a na oltářním plátně, pouty otroků, zlomených hlavní od pušek, vše s velkou pečlivostí zaznamenáno notáři v přítomnosti svědků. U jejího svatého těla, pokračuje Tělo sv. Rity v bazilice v Casci. životopisec, je vidět mnoho nemocných a raněných, kteří jsou uzdravováni z těžkých nemocí, mnoho slepých nabylo zraku, mnoho němých or narození začíná mluvit, chromí a mrzáci byli uzdraveni. Osvobozování byli dokonce posedlí zlým duchem a neschází ani svědectví těch, kteří díky přímluvě sv. Rity unikli jisté smrti. V tomto životopise se uvádí šestačtyřicet zázraků, z nichž prvních jedenáct sahá do roku 1457, jak je zaznamenal notář Domenico Angeli z Cascie. Tady jsou: května Battista D Angelo z Collgiacone přišel o zrak. Poslal tedy zbožné ctitele, aby se za něj modlili k Pánu Bohu u těla blažené Rity, a pro nekonečné milosrdenství byl vyslyšen, takže se mu zrak navrátil dne téhož měsíce Lucretia di Se Oaulo z Colforcella, zcela sešlá stářím a sužována vodnatelností, se nechala odnést před tělo sv. Rity, kde setrvala ve zbožných a vroucích modlitbách, se vrátila zcela uzdravena. 3. V témže měsíci jedna žena jménem Cecca d Antonio, která byla už 5 mesíců hluchá na jedno ucho, vzývaje všemohoucího Boha a sv. Ritu, byla jasnými důkazy a za přítomnosti velkého zástupu svého neduhu zbavena dne téhož měsíce. Salimene d Antonio z Poggio měla dlouhou dobu necitelný prst na ruce. Poté, co jej s hlubokou zbožností a pokorou, úctou a vírou přiložila k tělu sv. Rity, byla za přítomnosti mnoha lidí svého neduhu zbaven. V slzách vroucí vděčnosti pak vzdávala díky Bohu a sv. Ritě. 5. Posledního májového dne roku 1457, Giacomuccia di Leonardo z Ocone, po mnoho let sužovaná velkými bolestmi nohou a otoky na těle, takže pro intenzívní bolest už po dvě léta skoro nejedla, byla přinesena na rukou před tělo světice. Tady se svěřila Pánu i světici. Setrvala v chrámu osm dní a byla své nemoci zbavena. S obrovskou vděčností děkovala především Bohu a blahoslavené Ritě. 6. Téhož dne Cecca di Gio z Biselli u Norci, která se narodila hluchá, jak dosvědčují příbuzní i jiní, kteří s ní přišli tělo světice navštívit. Po úpěnlivých modlitbách se jí rozvázal jazyk a pronášela Zdrávas Maria a další slova, k velkému úžasu příbuzných i všeho lidu června Matteo z Re d Ocone měl syna Bernarda, jemuž působil strašlivou bolest kámen v měchýři. Svěřil ho svaté Ritě a na její přímluvu byl Boží milostí uzdraven. 312

41 8. 3. dne téhož měsíce Spirito d Angelo z Cascie trpěl po čtyři roky nepřetržitou intenzívní ischiatickou bolestí. Obrátil se proto s prosbou ke sv. Ritě a byl uzdraven. 9. Mattia z Cancro da Rocca Indulsi u Norci byla němá od narození. Příbuzní ji přivedli k tělu sv. Rity a všichni přítomní se za ni modlili. A dostalo se jí od Boha milosti, že se jí rozvázal jazyk a mohla mluvit. Všechny přítomné pojal velký úžas, když slyšeli, jak mluví, hned se konala procesí všech kněží a veledůstojný představeny Giovanni Pauletti da Cassia pronesl kázání. 10. Ve zmíněném dnu, Cecco d Antonio ze San Cipriano, němý od narození, byl přiveden k tělu sv. Rity vlastním otcem a ve vroucích modlitbách setrvali dva dny. Poté se mu dostalo milosti, že mohl mluvit, a to k velkému úžasu všeho lidu. 11. Dne 8. června 1457 Lucia di Santi z Castel di Santa Maria v Norci, 15 let zcela slepá na jedno oko, přičemž na druhé viděla jen mizivě, bylqa přivedena k tělu sv. Rity a setrvala tu čtrnáct dní na modlitbách. V slzách a s vroucím srdcem pak děkovala Boží všemohoucnosti za uzdravení obou očí. Jak je patrné, zázračná uzdravení se týkají rozličných nemocí, ale také těch od narození, jako slepoty a němoty. K dalším zázrakům došlo v letech Jde o uzdravení z nemoci rozmanitých druhů: celková ochrnulost, žlučový kámen, nevyléčitelné a zanícené rány, krvácení, mor, posedlost nečistými duchy, rakovina hrtanu a mnoho dalších. Kromě uvádění zázraků, pečlivě zaprotokolovaných, otec Cavallucci píše, že ještě i dnes, když se otevře schránka a archa, v níž se tělo uchovává, je cítit jistá pronikavá vůně, jako z rozmanitých vonných směsí, a je cítit po dobu, co je schrána otevřena. Navíc bylo zaznamenáno a také potvrzeno, že pokaždé, když chce náš Pán Ježíš Kristus udělit nějakou milost na přímluvu svaté Rity, je tato vůně cítit mnohem intenzívněji mnoho dní předtím, a poté i tehdy, když se schrána zavře, jak se už stalo vícekrát. Nato po tak intenzívní vůni vždy někdo přijde z různých měst a zemí, a přináší dar na poděkování za své uzdravení. Cavallucci ještě dodává, že mnišky z kláštera pekly malé chlebíčky na květnový den svátku sestry Rity, 22. května, a ty pak rozdávaly potřebným; mnozí z nich pak, poté co tento chléb pojedli, byli uzdraveni ze svých nemocí. Ale je tu ještě něco: olej do lampy, která nad schránou s tělem sv. Rity bez přestání hoří, byl považován za zázračný. Proto mnišky rozdávají olej z této lampy, aby si jím lidé potírali různá nemocná místa, a skutečně bylo prokázáno, že mnohým velmi pomohl. Jakkoli můžeš být nešťastný nad tím, co tě sužuje, neboj se otevřít s důvěrou své srdce této maličké, velké řeholnici z Cascie. Svatá Rita umí promluvit k tvému srdci svou mimořádnou láskou, zanítit to tvé a svou přímluvou jej učinit ještě hodnějším Boha. Svatá Rita po staletí zanechává svou pečeť lásky skrze mimořádná uzdravení, obrácení a osvobození z posedlostí, kterých se jí dostává od Boha, dodnes je blízká tomu, kdo ji vzývá, protože láska nezná čas, ale trvá věčně. Přímluva svaté Rity je tak mocná, že zbožný lid ji vzývá jako Světicí v případech nemožných a přímluvkyní v zoufalých. Nač tedy čekáš, přesvědč se i ty o její mocné přímluvě. Kdoví, snad i tvoje vytrvalost bude odměněna a budeš se moci připojit k těm, kdo děkují Bohu, že jim dal tuto velkou světici. 313

42 Novéna ke svaté Ritě (Novéna ke cti svaté Rity se modlí celá každý den, buď soukromě nebo spolu s jinými) Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen. 1. Uctíváme tě, světice z Cascie, pro tvou věrnost křestním slibům. Vypros nám u Pána, abychom s radostí a důsledností žili naše povolání ke svatosti a přemáhali zlo dobrem. Sláva Otci i Synu i Duchu svatému jako byla na počátku, nyní i vždycky a na věky věků. Amen. 2. Uctíváme tě, slavná svatá Rito, pro tvé svědectví lásky k modlitbě v každém údobí života Pomoz nám zůstávat ve spojení s Ježíšem, protože bez Něj nemůžeme dělat nic a spásy můžeme dojít, jen když vzýváme jeho jméno. Sláva Otci i Synu i Duchu svatému jako byla na počátku, nyní i vždycky a na věky věků. Amen. 3. Uctíváme tě, světice odpuštění, pro sílu a odvahu, kterou jsi projevila v nejtragičtějších chvílích svého života. Přimlouvej se za nás u Pána, abychom i v nejtěžších situacích překonali všechny pochybnosti a strach vírou ve vítězství lásky. Sláva Otci i Synu i Duchu svatému jako byla na počátku, nyní i vždycky a na věky věků. Amen. 4. Uctíváme tě, svatá Rito, znalkyně rodinného života, pro příklad ctnosti, který jsi nám zanechala: jako dcera, jako manželka a matka, jako vdova i řeholnice. Pomáhej nám, aby každý z nás zúročil dary, které dostal od Boha, a plněním svých každodenních povinností zaséval naději a pokoj. Sláva Otci i Synu i Duchu svatému jako byla na počátku, nyní i vždycky a na věky věků. Amen. 5. Uctíváme tě, světice trnu a růže, pro tvou pokornou a pravou lásku k Ježíši ukřižovanému. Pomáhej nám litovat svých hříchů a jako ty jej milovat skutky a v pravdě. Sláva Otci i Synu i Duchu svatému jako byla na počátku, nyní i vždycky a na věky věků. Amen. 314

43 LITANIE K SVATÉ RITĚ Plodem Ducha svatého je láska. Ty, Rito, jsi ji žila. (všichni) Vypros nám ji. Plodem Ducha svatého je pokoj. Ty, Rito, jsi ho žila. (všichni) Vypros nám ho. Plodem Ducha svatého je radost. Ty, Rito, jsi ji žila. (všichni) Vypros nám ji. Plodem Ducha svatého je trpělivost. Ty, Rito, jsi ji žila. (všichni) Vypros nám ji. Plodem Ducha svatého je odpuštění. Ty, Rito, jsi ho žila. (všichni) Vypros nám ho. Plodem Ducha svatého je čistota. Ty, Rito, jsi ji žila. (všichni) Vypros nám ji. Plodem Ducha svatého je věrnost. Ty, Rito, jsi ji žila. (všichni) Vypros nám ji. Plodem Ducha svatého je sebeovládání. Ty, Rito, jsi ho žila. (všichni) Vypros nám ho. Plodem Ducha svatého je naděje. Ty, Rito, jsi ji žila. (všichni) Vypros nám ji. Otče náš... Závěrečná modlitba Pane Ježíši, předkládáme ti dnes rukama svaté Rity naše osobní situace a naši velikou touhu po dobru našich rodin a našich společenství. Sešli nám, Pane Ježíši Kriste, Ducha svatého, aby naše jednání i slova, byla stejně jako u svaté Rity inspirována tvým evangeliem a vedena tvou milostí. Neboť ty žiješ a kraluješ s Bohem Otcem, v jednotě Ducha svatého po všechny věky věků. Amen. Na přímluvu svaté Rity ať nám žehná všemohoucí Bůh Otec, Syn a Duch svatý. Amen. 315

44 ITER AD CHRISTIANAE RELIGIONIS DIVITIAS IN ITALIA QUAE AD FIDEM AMOREMQUE CHRISTI NOS PROMOVENT 24 giugno - 8 luglio 2016 PARROCCHIA SAN BENEDETTO A PUSTIMER; PUSTIMER 84, REPUBBLICA CECA RESPONSABILE: DR. JOSEF BENICEK; tel: ; josef.benicek@seznam.cz; ASSISI SINGOLE n. nome BENÍČEK Josef, TRIPLE n. nome BÁBÍK Jiří BÁBÍKOVÁ Jana BÁBÍKOVÁ Patricie n. nome RUDLOVÁ Vlasta FIŠEROVÁ Miroslava MIKULČÍKOVÁ Jarmila n. nome SLOVÁK Josef SLOVÁKOVÁ Ludmila SLOVÁK Pavel n. nome MENŠÍKOVÁ Marie VAKRČKOVÁ Marie CROY Jana DOPPIE n. nomi n. nomi nomi autista BAROŠ Bohuslav STAŇOVÁ Marta autista PAZDERA Karel CHRENKOVÁ Eva VANĚK Vlastimil,. JANSKÁ Zuzana RÍDL Vojtěch REK Jiří, VOLDŘICHOVÁ Alena SLOVÁK Vojtěch NAVLÁČIL Martin ADAMEC Josef MAŘASOVÁ Anna NAVLÁČILOVÁ Jaroslava HOLADA Jaroslav ŠPENDLÍKOVÁ Miroslava KUDRMANN Jiří BLAŽEK Jiří MANDÍKOVÁ Františka KUDRMANNOVÁ Marie BLAŽKOVÁ Anna KRATOCHVÍLOVÁ Irena TRÁVNÍČKOVÁ Marie KALINOVÁ Jaroslava SLAVÍKOVÁ Ludmila POSPÍŠILOVÁ Zuzana PÁTEROVÁ Božena HNÁTKOVÁ Marie HURTÍKOVÁ Milada DANČÁKOVÁ Marie ŠILHÁN Jan PULTEROVÁ Marie DANČÁK Josef ŠILHÁNOVÁ Jaroslava GAZDÍK Václav NAVLÁČIL Jakub FORMANOVÁ Jana GAZDÍKOVÁ Jitka NAVLÁČILOVÁ Petra KARPINSKÁ Halina ADAMCOVÁ Václava MIKEŠ Josef MARTINKOVÁ Libuše MIKEŠOVÁ Magda 316

45 SVATÝ FRANTIŠEK Z ASSISI "Alter Christus" Bratr František, druhý Kristus, se narodil v Assisi koncem roku 1181 v rodině Petra Berbardoneho, bohatého obchodníka s látkami, a Jany Pikiové. Pokřtěn byl v bazilice sv. Rufina a na křtu dostal jméno Jan. Když se ale později otec vrátil z Francie, rozhodl se, že mu změní jméno na Francesco (František). Chlapci se už v dětství dostalo křesťanského vzdělání u kněží v kostele sv. Jiří. Ovšem povahové rysy a tu nejlepší výchovu získal u matky, ženy velmi milé, ale současně náročné, horoucí křesťanky, která se zcela věnovala rodině. František byl plný života, vlídný, a upřímného srdce. Od otce se záhy naučil obchodnímu umění, jež dokázal velmi moudře a se ziskem uplatňovat. Upřednostňoval však bezstarostný a galantní život, společnost přátel, hostiny, výlety, večírky a zpěvy. Nikdy však nepoužíval vulgárních slov, ani se nedopouštěl neomaleností. Otci, který lamentoval nad lehkomyslností a velkodušností syna, matka odpovídala: Uvidíš, že se František neztratí: tolik miluje Pána Boha a je tak dobrý! A vskutku, jeho osobnost se vyznačovala dobrotou a láskou. Proto u všech požíval náklonnosti a úcty; zvláště pak u jednoho, který když potkal mladíka, prostřel před ním svůj plášť a pozdravil ho slovy: Pokoj a dobro. Mladý František byl veselý, bezstarostný, plný snů a radosti ze života; nikdy však nezapomínal na chudé: když je potkal, s velkou vlídností jim velkoryse rozdával almužny. On, bohatý, vzdělaný a marnotratný mladík, brzy stanul v čele skupiny svých přátel. Byl prvním na hostinách, prim držel v soutěžích poezie, byl prvním v dětských představeních vlastních jeho době, ale především snil o tom, že se stane zdatným rytířem ve službách milované Assisi. V roce 1202 vzplanula mezi Assisi a Perugií ostrá válka. Ani ne dvacetiletý František se tak v rytířské zbroji octl mezi vojskem svého města. Ale na stráni Collestrada nedaleko Perugie upadl po krutém boji do zajetí a téměř rok strávil v perugijského vězení, (Nad hradbami). Život vězněných v ponurém žaláři plynul velmi smutně; 317

46 František, na rozdíl od ostatních, však zůstával klidný a plný důvěry; chlácholil roztrpčelé spoluvězně a zpíval a zpíval: Vznešenou budoucnost před sebou mám, světem vším budu uctíván. Jsi blázen, říkali mu druhové. František ale nebyl blázen; byl vnitřně přesvědčen, že jednoho dne se mu dostane zcela mimořádného úkolu! Po návratu z vězení se František roznemohl; byl to první dotek Milosti, která stále víc a víc přibližovala srdce mladíka k Bohu. František byl ještě v rekonvalescenci, když se jal pro sebe nezvykle uvažovat: hledal něco, co neznal. Pěšky či v sedle koně křižoval pole a obdivoval krásu přírody. Uchyloval se do jeskyní v Subasiu, aby se tam modlil. Přesto se nevzdával snu stát se rytířem. Proto se rozhodl odejít do daleké Puglie a bojovat v šiku proslulého vojevůdce Gualtiera z Brienne. Byly to doby, kdy bohatí městští mladíci, uchváceni četbou počinů krále Artura a Rytířů kulatého stolu, snili o tom, že i oni dokáží něco podobného. Po cestě do Spoleta však Františka zastavil nějaký HLAS : byl to důrazný hlas Pána, který jej vyzýval, aby se vrátil do Assisi, a tam čekal na další příkazy. František, zjevně ohromený, se tedy vrátil do rodného městečka. Už to nebyl on. Jeho myšlenky se stále více zaobíraly nebeskými záležitostmi. Často vyhledával samotu a modlitbu. Jednoho dne se rozhodl pozvat přátele k večeři na rozloučenou, a uprostřed hostiny oznámil, že se zasnoubil s nejvznešenější, nejbohatší a nejkrásnější dívkou Assisi. Jak se jmenuje?, ptali se ho společníci. Jmenuje se paní Chudoba, odvětil František. Nato syn Petra Bernardoneho mlčky opustil sál a zmizel. Bylo to zřejmě v tyto dny, co pěšky či v sedle svého oře křižoval louky v okolí Assisi, když tu jednoho dne narazil na odporného malomocného; byl zhnusen a snažil se utéci: malomocenství bylo v té době strašlivá a nakažlivá nemoc. Po několika chvílích váhání se však mladík zastavil, upřeně pohleděl na odpornou bytost, slezl z koně, dodal si odvahy, malomocného objal a políbil. To bylo jeho první vítězství: rozhodující pro celý jeho další život. Pochopil, že v nemocných a znetvořených údech malomocného chudáka je trpící Kristus. Od té chvíle začal František navštěvovala lazarety, vězněné, bránit utiskované, těšit sklíčené: spatřoval v nich odlesk ukřižovaného Krista. 318

47 V Závěti, kterou diktoval krátce před svou smrtí, říká: a vše, co se mi zdálo hořkým, se proměnilo v sladkost duše i těla. Právě v oněch dnech, kdy František neustále hledal samotu, octl se poblíž kostelíka sv. Damiána, jemuž pro jeho opuštěnost, hrozilo zhroucení. Bůh jej vyzval, aby do něj vstoupil. Zatímco se modlil u paty kříže, zaslechl třikrát Ježíšův hlas: Františku, chceš-li konat mou vůli, musíš se zcela zříci sám sebe, a do budoucna pohrdat vším, co jsi dosud miloval. Jedině tak si zamiluješ pokoru, sebezapření a chudobu; a naopak shledáš hořkým a nesnesitelným to, co se ti kdysi zdálo sladkým, a co ti kdysi nahánělo strach a hrůzu, to ti nyní dá sílu a nevýslovnou radost. Onen něžný Hlas, jenž pronikal tichem starobylého kostelíka sv. Damiána, vyzýval Františka, aby se vzdal své minulosti a zcela se spojil s Kristem. Krátce nato znovu zaznívá Ježíšův hlas: Františku, jdi a oprav můj dům, který - jak vidíš, - se hroutí. Byl to symbolický příkaz, který mladíka pověřoval velkolepým úkolem: obnovit základy Kristovy Církve, která byla tehdy drásána herezemi, nešvary a simonií. František si tento příkaz vyložil doslova, a vlastníma rukama se dal opravovat starobylý kostelík. Potřeboval však peníze. Aby je získal, vzal z otcova krámu role drahocenných látek, odebral se do Foligna a tam je prodal i s koněm. Takto získané peníze pak přinesl knězi Silvestrovi, kustódovi kostelíka svatého Damiána, aby zajistil opravu: ten však odmítl, protože byl přesvědčen o tom, že peníze jsou nekalého původu, a také proto, že se bál hněvu mladíkova otce, Petra Bernardoneho. A vskutku, pár dní nato byl František předvolán otcem před soud biskupa Quida. Mladík svlékl své šaty, odevzdal je otci, zřekl se dědictví a zvolal: Slyšte mě všichni; do této chvíle jsem za svého otce uznával Petra Bernardoneho, od nynějška budu s důvěrou opakovat: Otče náš, který jsi na nebesích! Tento krajní počin byl Františkovým Zasnoubením s Paní Chudobou. Tím, že se zřekl majetku, nebyl už František ničím vázán. Bos, oděn do pytloviny, kterou mu přehodil biskupův zahradník, aby zahalil jeho nahotu, začal chodit ulicemi Assisi, a na náměstích i na stupních kostelů kázal pokání, pokoj, odpuštění a Boží království. Jeho spoluobčané ho však považovali za blázna a šílence, házeli po něm kamením a blátem. František se ale nehněval; s radostí přijímal urážky a děkoval Pánu za 319

48 tyto zkoušky, žehnal tomu, kdo ho pronásledoval a odpouštěl! Po krátkém pobytu u benediktinů u Santa Maria ve Valfabrica, dospěl František do Gubbia, kde jej přijal jeho přítel z vojny: rytíř Federico Spadalunga, který jej jak praví kroniky oděl do tuniky, která se následně stala šatem františkánů (kutna ve tvaru kříže). Po návratu do Assisi, trávil Prosťáček čas opravou kostelíka sv. Damiána, hlásáním evangelia, vyzýváním všech, aby šli za Ježíšem, sloužil malomocným a dům od domu prosil ve jménu Páně o almužnu. Zpočátku nepřátelští obyvatelé Assisi, začali postupně odpovídat na jeho veselý pozdrav Pán di děj pokoj, a stále větší skupiny se zbožným zaujetí naslouchaly jeho kázáním. Františkovo evangelijní poselství začalo pronikat do srdcí jeho posluchačů, takže někteří se dokonce rozhodli následovat jeho příkladu,.. kráčet v jeho šlépějích. Prvními společníky se stali Bernardo z Quintavalle, Pietro Cattani a Egidio. Tito prodali své jmění, oblékli prostou kutnu a přidali se k Božímu bláznovi. Milníky jejich života se staly především tři úryvky evangelia: Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej všechno co máš, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi: pak přijď a následuj mě (Mt 19,21). Nic si neberte na cestu, ani hůl, ani mošnu, ani chléb, a ni peníze, ani dvoje šaty. Jestliže vás obyvatelé nějakého města nepřijmou, při odchodu si vytřeste prach ze svých nohou na svědectví proti nim (Lk 9,3-4). kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho. Kdo však svůj život pro mne ztratí, zachrání si ho (Mt 16,24-25). Bernarda, Petra a Egidia pak následovali Sabbatino, Morico, Giovanni della Cappella, Filippo Lungo, Giovanni da San Costanzo, Barbaro, Bernardo z Vigilante, Angelo Tancredi, Silvestro; a dále: Leone, Rufino, Angelo z Rieti, Masseo, Illuminato, Ginepro, Leonardo, Elia, Pacifico, a mnoho, mnoho dalších. Když počet bratří dosáhl jedenácti (či dvanácti), považoval František za nezbytné požádat papeže o schválení Řádu života, založeného na evangelijní chudobě a schválení kázání. Tak Kajícníci z Assisi (to byl totiž jejich původní název) vyrazili v roce 1210 z Rivotorto a dospěli do Říma, kde se setkali s papežem Inocencem III. Ten zpočátku váhal, ale po napomenutí ve snu nakonec s radostí a nadějí jejich požadavky schválil. 320

49 Jakmile dosáhl souhlasu k hlásání evangelia, zvolil si František jako nové místo přebývání kapli Porziuncolu, vyslal své první společníky po dvou na náboženskou misi po Itálii a Evropě. A jak žili tito Kajícníci z Assisi? Nic nevlastnili: na Pána složili svá srdce, své sny, touhy i naděje. Během dne pomáhali bez jakéhokoli nároku na odměnu každému, kdo o to požádal. Často pomáhali rolníkům vpráci na polích a posluhovali nemocným v nemocnicích. Chodili dům od domu, zasévali do srdcí dobré semeno lásky, víry a pokoje. Lidé byli dojati a učili se milovat, odpouštět a žehnat životu. V tichu nocí se odebírali na osamělá místa (pustevny), tady meditovali evangelium a čerpali nové světlo a novou sílu. Byli skutečným Vojem lásky za vítězství Krista. Čas plynul a počet Františkových společníků vzrůstal. V Assisi žila jedna dívka jménem Klára, dcera šlechtice Favaroneho z Offreduccia a Ortolany. Ve svém ctnostmi prozářeném mládí byla doslova uchvácena Františkovým kázáním a vroucně si přála setkat se s ním, připojit se k jeho následovníkům a zcela odevzdat svůj život Ježíši, velkému Králi! Roku 1212, den po Květné neděli, v noci z 27. na 28. března, Klára v doprovodu své chůvy Bony z Guelfuccio překročila práh Porziuncoly, kde ji s vědomím biskupa guida očekával František. Dívka odložila drahocenné šaty a šperky, oblékla drsnou tuniku a kolem pasu si uvázala hrubý provaz. Syn Petra Bernardoneho jí ostříhal plavé vlasy a hlavu jí pokryl černým závojem. Dívka současně složila sliby chudoby, čistoty a poslušnosti, a uznala Františka za svého představeného. S Klárou z Assisi vznikl druhý řád, který František nazval Řád chudých dam, a své útočiště nalezly u sv. Damiána. Chudé, ale vědomy si, že jsou skutečné paní, neboť pravé panství je v duši; jsou vznešené a bohaté paní, protože jsou snoubenkami Ježíše, který je pánem, jemuž patří všechno. Jsou dámami hodnými nejvyššího respektu ze strany lidí i světa. František spolu s bratřími všemožně usiloval přinést všude Slovo evangelia. Vstupoval do měst, dvorců, procházel vesnicemi a všude vyzýval k lásce, odpuštění, pokoji a bratrství. Poté, co prošel území Umbrie a Lazia, dospěl do Toskánska, poté do Marche, Emilie, Benátska, Lombardie, a pokračoval do Francie a Španělska, přičemž všude zanechával poklady svého slova a svých ctností. Měl však 321

50 v zásuvce sen: dospět do islámských zemí, setkat se s nevěřícími a dát jim poznat Ježíše! Po nemalých těžkostech se Františkovi podařilo dostat do Egypta. Předstoupil před sultána Malik-el-Kamila s nadějí, že ho obrátí. Jeho snahy však byly marné. Kromě osobního přátelství se sultánem však se mu dostalo i svolení, že může hlásat víru v Krista muslimům a dovolení navštívit posvátná místa Ježíšova života. Vrátil se odtud ještě více zapálen pro Děťátko betlémské a pro Ukřižovaného na Kalvárii. Návštěva Božího Prosťáčka ve Svaté zemi nebyla marná. Později byla tato Svatá místa svěřena jeho bratřím, kteří je pečlivě, až k prolití krve, chránili před nevěřícími. Jen co se vrátil do vlasti a krátce si odpočinul, dal se František znovu do apoštolského života. Jednoho dne, když měl namířeno do Bevagna a procházel vesnicí Cannara, uviděl na pahorku ptactvo všech barev a všeho druhu, jako by se tu shromáždilo k nějaké mimořádné události. František, lnoucí láskou k těmto tvorům, nechal společníky na cestě: Počkejte na mě řekl jim jdu se zeptat a podívat, co tito naši bratři dělají. Jen co se k nim přiblížil, oslovil je s nesmírnou vlídností: Bratři moji, ptáčci, chvalte Pána a velebte ho, milujte ho a služte mu s radostí. Projevujte mu velkou oddanost; učinil vás nejvznešenějšími ze všech tvorů; dal vám peří, aby vás zahalil, křídla k létání, dává vám přebývat ve vzdušné průzračnosti. Nesejete ani nesklízíte, a přece vám dává všechno, co k životu potřebujete. Po těchto slovech ptáčci každý po svém projevovali jásavou radost, a František byl šťastný, že mohl být uprostřed těchto tvorů, procházel mezi nimi, svou tunikou jim čechral hlavičky a tělíčka; požehnal jim a jen co dokončil kříž, dovolil jim, aby odlétli. Vzlétli mu nad hlavu a švitoříce zamířili zpátky do svých hnízd. Tento příběh je pro nás všechny sladkou a důraznou připomínkou, abychom neustále chválili a velebili Dárce všeho dobra, a současně povzbuzením k naprosté důvěře v Boží Prozřetelnost. Nic se nemůže postavit do cesty Boží všemohoucnosti! Jednoho dne František přišel do města Gubbia, a s bolestí shledal, že obyvatelé jsou vyděšeni kvůli statnému a dravému vlkovi, který se potuluje v okolí a trhá zvířata a dokonce i lidi. Měl s těmito lidmi soucit a na Pánovo vnuknutí šel mu sám a bezbranný v ústrety. 322

51 Když se šelma objevila, poznamenal se křížem a vztáhl k němu ruce, řka: Bratře vlku, pojď sem ke mně. Kristovým jménem ti přikazuji, abys nepůsobil zlo mně ani nikomu jinému. A vlk k němu hned přiběhl. Lidé, kteří zpovzdálí slídili ve stromoví, ani nedýchali, když se František skláněl nad vyhladovělou šelmou a pravil: Bratře vlku, způsobils v těchto končinách velké škody, když ses vrhal na Boží tvory a dokonce i na lidi, stvořené k Božímu obrazu. Za to zasluhuješ oprátku jako zločinec a vrah. Lidé na tebe nadávají a nenávidí tě. Ale já chci, bratře vlku, aby mezi nimi a tebou zavládl pokoj. Vlk jako by jeho slovům rozuměl, sklonil hlavu a slavnostně vrtěl ocasem na znamení, že návrh přijímá. František však ještě upřesnil svůj požadavek a dodal: Bratře vlku, protože chceš tento pokoj zachovat, slibuji ti, že den co den budeš od lidí této krajiny dostávat pokrm, abys žil, takže už nebudeš trpět hladem. Vlk se postavil na nohy, pozvedl přední tlapu a na znamení důvěry ji položil světci do ruky. Ten ji s radostným úsměvem tiskl, za úžasu a slz přítomných. Od onoho dne zklidnělá šelma přicházela do domovů a dostávala hojnou potravu. Kolem roku 1221, když se Františkovo Hnutí rozšířilo po celém katolickém světě, na pevném kmeni vypučel nový výhonek : Třetí řád, následující po Menších bratřích (první řád) a Klariskách (druhý řád). Tento umožňoval lidem obojího pohlaví, kteří nemohli opustit svět jako bratři či sestry, aby žili podle Řádu, který je těmto podobný. Tak touha po odříkání a dokonalosti, která panovala v srdcích tolika laiků, nacházela své uspokojení ve Velkém řádu. Někteří z Františkových nejbližších, jako kardinál Ugolino (Stoupenec řádu), velký dobrodinec hrabě Orgando z Chiusi, nesmírně přívětivá šlechtična Jacopa ze Settesoli, dobrotiví manželé Luchesovi z Poggibonsi, už začali nový život, aniž by opustili svět. Nazýval se Sdružením kajícníků, a následně pak Třetí františkánský řád. K jeho stoupencům patřilo (a patří) bez počtu laiků všech vrstev a stavů: kněží, biskupové a dokonce i knížata, králové a papežové. Tento záměr byl vskutku prozřetelnostní a ohromil svět, který evangelium zapomněl. Nastolil nový způsob života, vrátil důstojnost chudým a prostým; odzbrojil mstu a nenávist; do srdcí, myslí i jednání vnesl lásku. V roce 1223, poté, co dostal od papeže Honoria III. schválení Řádových pravidel (program života založený na evangeliu), František, jenž s vroucí něžností miloval 323

52 Ježíše, toužil oslavit v Grecciu vánoce zcela neobvyklým způsobem. Dal zavolat Jana Velitu, zámožného muže a věrného terciáře, a řekl mu: Rád bych znovu prožil onu nebeskou noc: spatřil na vlastní oči Ježíška, jak se narodil v Betlémě ve stáji, chudičký a nuzný, jen z lásky k nám. Jdi do Greccia a najdi v lese mezi skalami vhodnou jeskyni; přines do ní jesle se slámou a přiveď tam volka a oslíka. S bratry i lidmi oslavíme příchod Božího Syna na zem. V srdci Františka, zaníceném láskou ke Kristu, se tak zrodil první Betlém, který nás rok co rok dojímá, a dává nám zažít tajemství Lásky, která se o prvních vánocích stala pro nás člověkem. S velkým nadšením se vše připravilo k posvátné noci. Bratři, přišedší i ze vzdálených pousteven, vytvořili s rozžatými svícemi korunu kolem jeskyně. K nim se připojili mužové a ženy z blízkých osad. O půlnoci začala mše svatá, při níž František coby diakon, zpíval evangelium o Narození. Pak líbezným hlasem vyprávěl o velkém tajemství narození Spasitele. Když uložil Děťátko do jeskyně, všichni přítomní v úžasu patřili, jak ono Dítě ze dřeva oživlo a hýbalo se jako by bylo živé. Tímto zázrakem chtěl Ježíš odměnit horoucí Františkovu lásku, který tím, že postavil jesličky okouzlil milióny dětí a dal roztát ledovému nezájmu miliónů srdcí. V září roku 1224, v doprovodu několika nejvěrnějších bratří, František překročil práh pustevny ve Verně. Po celé dny byla jeho modlitba stále vroucnější, a podobala se úzkosti lásky. Uprostřed slz a vzdechů se hlasitě modlil: Můj Pane, Ježíši Kriste, o dvě milosti tě ještě před smrtí prosím: tou první je, abych v duši i těle cítil onu trýzeň, kterous ty, nejsladší Ježíši snášel v hodinu svého krutého Utrpení; druhou pak, abych ve svém srdci cítil nakolik je to možné onu velkou lásku, jíž jsi ty, Synu Boží hořel natolik, že jsi pro nás, ubohé hříšníky, svobodně podstoupil bolestné mučednictví. Mlčel a stál se zkříženýma rukama; jevil se jako stín muže zdrceného muže, stráveného posty a utrpením. V jeho tváři se však zračil jas žáru lásky, který jej v nitru stravoval. Nehybně patřil k východu, když tu znenadání se dokořán otevřelo nebe s velkým zábleskem, a jeho exstatickým očím se zjevil ohněm sršící okřídlený seraf a vtiskl mu obraz Ukřižovaného. Celá Verna se skvěla v oslnivém světle, jež osvěcovalo okolní hory, pahorky i údolí. František byl proklán; po celém těle cítil strašnou drásavou bolest a ztratil vědomí. Když se probral z vytržení, cítil, že jej proniká dvojí bolest, drásavá a příjemná; na rukou, nohou se objevily Kristovy hřeby, a v boku byla viditelná a krvácející rána Ukřižovaného mučedníka. Mezi Tiberou a Arnem, na hrubém kameni, od Krista se mu dostává pečeti poslední co po dvě léta v údech svých nosí (Dante, Ráj, zpěv XI, verše 106-8). Na sklonku života bylo celé Františkovo tělo trýzněno stigmaty, skoro úplnou slepotou a závažnou nemocí žaludku, která mu dokonce nedovolovala ani se najíst. Jeho společníci, 324

53 s úmyslem ulehčit mu v těžkých bolestech, jej zavedli do příbytku poblíž Klářina kláštera. Bylo to právě v zimě Na tomto místě, kde zaslechl první povolání, složil Prosťáček svou úchvatnou Píseň stvoření (Canticus creaturarum, či Zpěv o bratru Slunci ), který je nejstarší Písní italské literatury: Nejvyšší všemohoucí dobrý Pane, tvé jsou chvály, sláva, čest a všecko požehnání; jen tobě patří, tys Nejvyšší, oslovit tě jménem žádný člověk hoden není. Chválen buď, můj Pane, mnou a všemi stvořeními, a především panem bratrem sluncem, jenž přináší den a jímž nás osvěcuješ; krásný je a září velikou se skvěje, Nejvyšší, a tvoje světlo vyjadřuje. Chválen buď, můj Pane, skrze sestru lunu, skrze hvězdy; na nebi stvořils je jasné, jak drahokamy krásné. Chválen buď, můj Pane, skrze bratra vítr, skrze vzduch a mraky, jasno, všecka počasí, jimiž všem svým tvorům žíti dáváš. Chválen buď, můj Pane, skrze sestru vodu, která je tak užitečná, dobrá, pokorná a čistá. Chválen buď, můj Pane, skrze bratra oheň, který poskytuješ našim nocím, a je krásný, radostný a mohutný a silný. Chválen buď, můj Pane, skrze naši sestru, matku zemi, která dává život a jež vládne nade všemi a jež rodí různé plody, trávu a barevné květy. Chválen buď, můj Pane, skrz ty, kdo z tvé lásky odpouštějí a snášejí nemoci a protivenství. Blažení jsou ti, kdo věrně v míru vytrvají, neboť ty je budeš korunovat v nebi. Chválen buď, můj Pane, skrze naši sestřičku smrt těla, před níž žádný živý člověk kam utéci nemá. Běda těm, kdo zemrou ve smrtelných hříších! Blaze těm, jež ve tvé svaté vůli konec zastih! Druhá smrt, smrt duše, nic jim zlého neudělá. Chvalte mého Pána, blahořečte, děkujte mu a s velikou pokorou mu služte! 325

54 Chvalozpěv stvoření je světcovou závětí; na prahu smrti je oslavou života; objetím ve chvíli loučení; melodií v hořkém trápení; je láskou, co přemáhá bolest; je základem našeho umění; je tajemstvím plnosti našeho křesťanství; tajemstvím naší nesmrtelnosti. Po tolikerých obětech, nastala pro bratra Františka hodina povolání; smrt přijal se zpěvem na rtech, napsal Tomáš z Celana, jeho první životopisec. Uvědomoval si blížící se konec a byl šťastný že umírá v milované Porziuncule. Dříve, než opustil tento svět, prosil všechny za odpuštění, žehnal duchovním synům a dcerám, žehnal milované a drahé Assisi. Pak se ponořil do hluboké modlitby: Jen pojď, sestřičko smrti Hle, už volá mě můj Pán... Bylo to večer, 3. října Průzračný horizont, bez jediného mráčku, jakoby čekal na Prosťáčkův poslední vzdech. Na tváři Apoštola Umbrie, jenž se sladkým úsměvem zvolna umíral se rozhostilo jemné světlo. Bolestné mlčení panující v srdcích všech přítomných, kteří se skláněli nad vybledlou tváří, aby spatřili poslední záblesk života, prolomil zpěv bratří skřivanů.tak odešla jeho svatá duše. Jeden z bratří ji spatřil jako zářící hvězdu, vystupující k nebi. Jeho blažené tělo, tonoucí v jasu, a vydávající vůni lilií, spočívalo na holé zemi za úžasu přítomných a zbožných polibků prostých bratří. Jeho ostatky byly uloženy v kostele sv. Jiří; následně pak byly přeneseny do monumentálního náhrobku, který k jeho slávě zbudoval bratr Eliáš. Slavný hrob svatého patriarchy, zcela serafínského co do vroucnosti je cílem poutí z celého světa. Poklekají tu milióny lidí všech vyznání i společenských postavení, prosí o světlo a sílu, o oporu a pokoj. Tento hrob činí Assisi JERUZALÉMEM ZÁPADU! PEREGRINATIO AD LIMINA APOSTOLORUM, mše svatá u hrobu sv. Františka v Assisi, 8. června

55 RADIABAT VELUT STELLA FULGENS IN CALIGINE NOCTIS ET QUASI MANE EXPANSUM SUPER TENEBRAS Z Apoštolského listu papeže Jana Pavla II. u příležitosti 800. výročí narození sv. Františka z Assisi Skvěl se jako zářivá hvězda v temnotě noci a jako jitřní světlo pronikající temnoty : těmito slovy svatého Františka z Assisi představil Tomáš z Celana, který byl jeho první životopisec. V knize Kvítků sv. Františka čteme, že bratr Masseo, jeden z prvních Prosťáčkových společníků, se jednoho dne obrátil na světce s otázkou: Proč jde za tebou celý svět? I po osmi staletích od narození sv. Františka si tato otázka uchovává celou svou aktuálnost. Ba dokonce se zdá, že je více oprávněná než tehdy. Nejenže se v těchto osmi staletích zvětšil zástup těch, kdo zblízka kráčeli ve šlépějích sv. Františka, když přijali za svou životní Řeholi, kterou vytvořil, ale vzrostl i obdiv a sympatie všech lidí, namísto toho, aby s postupem času upadly v zapomnění jak tomu v případě lidských věcí bývá -, stále více se prohlubovaly a staly se všeobecně známými, takže zanechaly nesmazatelnou pečeť v křesťanské spiritualitě, v umění, poezii a téměř ve všech výrazech západní civilizace. Italský národ, který měl tu výsadu, že se v něm narodil, si ho zvolil za svého hlavního patrona, spolu se svou další velkou dcerou, Kateřinou Sienskou. Jeho věhlas pak překročil hranice Evropy, takže se na něj právem mohou aplikovat slova evangelia: všude, kde bude hlásáno toto evangelium, bude se vyprávět i o tom, co vykonal (Mt 26,13). František se jeví jako muž obecné shody ve smyslu, že všichni, kdo poznali jeho životní sílu se shodují v tom, že příklad lidství, který uskutečnil, považují za zcela platný. Odtud vhodnost znovu si položit o tomto výročí prostou otázku bratra Masseo: proč jde celý svět za Františkem z Assisi? První odpověď na tuto otázku by se dala formulovat takto: lidé obdivují a milují světce z Assisi proto, že v něm vidí příkladným způsobem uskutečněno to, po čem sami nejvíce touží, aniž by toho kdy v životě mohli dosáhnout, totiž radost, svobodu, pokoj, harmonii a smír mezi lidmi i věcmi. 327

56 Ve všech viděl bratry A právě všechny tyto věci a ještě mnohé další se v jedinečném jase skví na životě prosťáčka z Assisi. Především radost. František je znám jako člověk dokonalé radosti. Během celého jeho života jeho nejvyšším a zaníceným úsilím bylo mít a uchovat si duchovní radost. Prameny vyprávějí, že často v sobě tento nával radosti nedokázal udržet a tehdy propukal v jásot na způsob potulných pěvců, s kousky dřeva představoval hráče na housle a francouzsky pěl chvály Bohu. Františkova radost vyvěrala z úžasu, s nímž ve své prostotě a nevinnosti svého srdce dokázal kontemplovat všechny věci i události; ale pramenila především z naděje, kterou nosil v srdci a která mu dala zvolat: Dobro, jež očekávám je tak veliké, že jakékoli soužení je mi slastí. František skoro nikdy neužíval slova svoboda, a přece celý jeho život byl ve skutečnosti mimořádným projevem evangelijní svobody. Všechny jeho postoje i jednání vypovídají o vnitřní svobodě a spontánnosti člověka, jehož nejvyšším zákonem byla láska a který byl zcela zakořeněn v Bohu. Františkova svoboda se však nestaví proti poslušnosti Církvi a dokonce každému lidskému tvoru, ale naopak právě z ní vyvěrá. V jedinečném světle se v něm skví původní ideál člověka, být svobodný a pánem světa, v poslušnosti Bohu. Tady tkví i mimořádně důvěrný vztah a poslušnost všech tvorů vůči prosťáčkovi, kdy ptáčci usedají, aby si vyslechli jeho kázání, vlk podle známé legendy na jeho slovo zkrotne, ba i samotný oheň se vůči němu zachová zdvořile, když zmírnil svůj žár. Tím, že kráčel cestou poslušnosti a dokonalé podřízenosti Boží vůli píše jeho první životopisec zasloužil si tak velkou moc, že jej poslouchali tvorové. Františkova svoboda pak byla především plodem jeho dobrovolné chudoby, která jej zbavila jakékoli pozemské chamtivosti a úzkosti, a učinila z něj jednoho těch, kdo řečeno slovy apoštola nemají nic a přece jim patří všechno (2Kor 6,10). 328

57 Kromě toho, že byl mužem dokonalé radosti a svobody, zůstal František z Assisi v paměti lidstva jako světec pokoje a všeobecného bratrství. Nejhlubším kořenem Františkova pokoje je Bůh sám, k němuž se v modlitbě obrací těmito slovy: Ty jsi mírností, tys jistotou, tys pokojem. Tato nicméně nabyla lidské formy a výrazu v Ježíši Kristu, který se stal naším pokojem (Ef 2,14); v něm píše světec, cituje slova sv. Pavla v něm bylo smířeno s Bohem vše, co je na nebi i na zemi. Pán ti dej pokoj, tak zněl Františkův pozdrav, kterým se na základě Božího zjevené obracel ke všem lidem 1. Byl skutečně jak říká evangelium činitelem pokoje (Mt 5,9); veškerá podstata jeho slov směřovala k utišení nepřátelství a k pokládání základů nových svazků pokoje. Vnesl pokoj mezi různé společenské vrstvy téhož města, které mezi sebou krvavě bojovaly, když svou modlitbou dal na útěk démony, působící nesváry; obnovil mír mezi městy; mezi kněžími a lidem, a také podle legendy, mezi lidmi a šelmami. Pokoj, podle Františka, přichází skrze odpuštění; proto když chtěl v Assisi nastolit pokoj mezi purkmistrem a biskupem, kteří se mezi sebou hádali, přidal ke své Písni na bratra slunce známá slova: Buď chválen, Pane můj, za ty, kdo odpouštějí pro lásku tvou. V žádném člověku František neviděl nepřítele, nýbrž ve všech viděl bratry. To jej vedlo k tomu, že překonal všechny překážky své doby a hlásal Kristovu lásku dokonce Saracénům, čímž dal vzejít duchu dialogu a ekumenizmu mezi lidmi různých kultur, ras a náboženství, což se jeví jako nejkrásnější vymoženost naší doby. František navíc rozšířil tento postoj všeobecného bratrství na všechno tvorstvo, a to i neživé: na slunce, měsíc, vodu, vítr, oheň, zemi, které nazval bratřími a sestrami, a vždy je zahrnoval citlivým respektem a něžností. Píše se o něm, že všechny stvořené bytosti zahrnoval neslýchanou oddanou láskou, vyprávěl jim o Pánu a vybízel je, aby ho chválili. 1 Srv. Závěť, Salutationem mihi Dominus revelavit, ut diceremus: Dominus det tibi pacem. 329

58 S ohledem na tuto skutečnost a také proto, abych vyšel vstříc přání těch, kdo se v naší době právem starají o uchování lidského prostředí na zemi, vyhlásil jsem apoštolským listem ze dne 29. listopadu 1979, svatého Františka patronem všech příznivců ekologie. Františkovo jednání je však současně nejvýmluvnějším důkazem toho, že tvorové a prvky země se před neoprávněným a škodlivým ničením neuchrání, než tím, že budou nazírány v biblickém světle stvoření a vykoupení, jako stvoření, čili svěřené odpovědnosti, nikoli vrtochu člověka, a jež spolu s ním očekává, že bude vysvobozeno z područí pomíjivosti, aby vstoupilo do slávy Božích synů (Řím 8,21). Dospěl k radosti skrze utrpení Až doposud jsem uváděl některé věci, pro něž je celé lidstvo na Františka hrdé a nepřestává mu projevovat svůj obdiv: radost, svobodu, pokoj a všeobecné bratrství. Kdybychom však tady ustrnuli, nešlo by než o planý obdiv, který dnešnímu člověku říká málo či nic o tom, jak těchto dober dosáhnout. Bylo by to stejné, jako kdybychom chtěli sbírat plody, a pominuli přitom kmen a kořen stromu. Aby toto slavení Františkova výročí zanechalo skutečnou pečeť ve svědomí, je třeba sestoupit ke kořenu a odhalit, jakou cestou tyto nádherné plody v životě prosťáčka uzrály. Pokoj, radost, svoboda a láska se totiž ve Františkově srdci neoctly šťastnou náhodou či jako dar přírody, nýbrž vypěstovaly se díky rozhodnutí a dramatickému procesu, který on shrnuje do výrazu činit pokání, a který v úvodu své Závěti popisuje takto: Pán udělil mně, Františkovi, abych takto začal s pokáním, protože dokud jsem byl ve svých hříších, zdálo se mi příliš krutým dívat se na malomocné; a sám pán mě k nim přivedl a měl jsem s nimi soucit. Když jsem pak od nich odcházel, to, co mi předtím bylo hořkostí, se změnilo v sladkost duše i těla. A pak jsem odešel ze světa. Činit pokání či žít v pokání je výrazem, který se ve spisech světce nejvíce opakuje, a který nejlépe shrnuje celý jeho život i kázání. V jednom rozhodném okamžiku svého nového života, otevřel knihu evangelia a od Krista se mu dostalo slova, které poznamenalo zbytek jeho dní: Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe (Mt 16,24; Lk 9,23). Sebezapření bylo cestou, díky níž František našel svůj život. Dospěl k radosti skrze utrpení, ke svobodě poslušností a naprostým sebezapřením, k lásce ke všem tvorům pak nenávistí k sobě samému, neboli, řečí evangelia - překonáním sobectví. Jednoho dne cestou bratru Lvovi vyložil, že pravá a dokonalá radost spočívá v přijetí jakéhokoli druhu utrpení a těžkostí z lásky ke Kristu. Žít v pokání, pro Františka znamenalo uznat se vší závažností skutečnost hříchu, žít v neustálém pokání před Bohem a toto své vnitřní pokání a bolest konkrétně projevovat přísnou askezí, až do té míry, že před smrtí cítil potřebu prosit za odpuštění bratra tělo za to, jak s ním za života tvrdě nakládal. 330

59 Celá tato cesta, po níž František kráčel, je v křesťanské řeči shrnuta do jednoho slova: kříž. František z Assisi byl a je pro Církev trvalým odkazem na ústřední místo kerygmatu kříže. Skoro bychom řekli, že Bůh chtěl použít Prosťáčka, aby znovu vysadil strom života uprostřed náměstí, totiž uvnitř Církve. Proto když jsem se v tomto jubilejním roce jeho narození odebral na pouť k hrobu světce, cítil jsem potřebu prosit jej těmito slovy: Tajemství tvého bohatství se skrývá v kristově kříži nauč nás, stejně jako apoštol Pavel naučil tebe, abychom nekladli svou chloubu do ničeho jiného, než do kříže našeho Pána Ježíše Krista. Ukřižovaný provázel Františka od začátku až do konce jeho nového života, a poznamenal ho dokonce i navenek ve Verně, kdy mu vtiskl svatá stigmata, a tak z něj učinil živé zpřítomnění Ukřižovaného. Vše u něj bylo po příkladu Krista ukřižovaného; i poslední pohnutkou jeho radikální chudoby bylo následování Ukřižovaného. Krátce před smrtí František shrnul svou mimořádnou duchovní zkušenost v prostém ale nesmírně hlubokém vyznání: Znám Krista chudého a ukřižovaného! Vskutku, od chvíle svého obrácení, žil ve stavu trvalé stigmatizace. Když se znovu vrátíme k počáteční otázce: Proč jde za tebou celý svět?, nyní víme, že odpověď je obsažena ve slovech Kristových: Já až budu vyvýšen ze země, potáhnu všechny k sobě (Jan 12,32). Ano, všichni lidé jsou přitahováni Františkem z Assisi, protože on, v následování svého božského Mistra, přijal, že bude vyvýšen ze země, totiž ukřižován, takže - podle slov apoštola - to už není on, kdo žije, ale v něm žije Kristus (Gal 2,20). Světu, jakým je ten náš, zaměřený všemi silami na překonání utrpení, a přitom bezvýsledně, ba zdá se jako by upadal do úzkosti tím hlubší, čím více se snaží vyloučit to, co považuje za prvořadé příčiny samotného utrpení, František z Assisi bez spousty slov, avšak s mimořádnou věrohodností svého života, připomíná křesťanskou cestu k tomuto cíli, která spočívá v překonání poslední příčiny utrpení a nespravedlnosti, kterou je hřích a především hřích sobectví, skrze účast na Kristově kříži. Tím, že v sobě člověk křižuje své staré já, překonává mrtvý bod individualizmu, který tíhne k podřizování všeho vlastnímu zájmu, a takřka láme kruh starobylosti a smrti a vstupuje do nového kruhu, jehož středem je Boha jeho obvodem všichni bratři. Stává se tak novým stvořením v Kristu. On, jenž z vlastní zkušenosti poznal mimořádnou plodnost, obsaženou v rozhodnutí činit pokání, ať vyprosí i nám, dnešním křesťanům, dar pochopit, že se nestaneme novými lidmi, kteří zakoušejí radost, svobodu a pokoj, než uznáním hříchu, který je v nás, přijetím cesty opravdové lítosti a pak přinášením plodů hodných pokání (srv. Lk 3,8). 331

60 ASSISI Když František krátce před svou smrtí pohleděl na Assisi, řekl: Pane, věřím, že toto město mohlo být kdysi útočištěm a příbytkem zlých a nešlechetných lidí, proslulých nechvalnou pověstí v celém kraji. Ale pro tvé nezměrné milosrdenství, v čase, který se ti zlíbil, vidím, žes projevil nesmírnost své dobroty, takže město se stalo útočištěm a příbytkem těch, kdo tě znají, vzdávají chválu tvému jménu a šíří vůni svatosti, pravé nauky a dobré pověsti u všeho křesťanského lidu. Já tě tedy, Pane Ježíši Kriste, otče milosrdenství, prosím, abys nehleděl na náš nevděk, ale pamatoval jen na hojnost své dobroty, kterou jsi projevil. Ať je povždy toto město územím a obydlím těch, kdo tě znají a chválí tvé požehnané a slavné jméno na věky věků. Amen. Jedinečný příběh sv. Františka a šíření františkánské spirituality jsou klíčem kdějinám středověkého města prodchnutého poselstvím Prosťáčka z Assisi. Jeho ekonomika spočívá na turizmu. Vždyť den co den proudí po staletí do umbrijského Assisi tisíce poutníků. Už ve 13. století tu vyrostly dvě velké baziliky sv. Františka a sv. Kláry. V 16. století k nim přibyla třetí bazilika Panny Marie Andělské, aby pojala stále rostoucí počet poutníků k Porziunkole. Město poskytuje nevídaný pohled historického centra tonoucího v zeleni pahorků. V posledních letech se městu, čítajícímu kolem obyvatel, dostalo významné a vznešené úlohy Města pokoje. BAZILIKA SV. FRANTIŠKA Dějiny jejího budování znějí skoro legendárně, pokud bychom neměli dokumenty, které dokazují jejich skutečnost. Šest měsíců po smrti Prosťáčka, v březnu 1227, assiský občan Simone di Pucciarello daroval bratrům pahorek situovaný západně od města a zvaný pro svou dispozici dolní návrší. Bratři dar přijali pro papeže Řehoře IX. Legenda vypráví, že tento pahorek, neblaze proslulý hrdelními exekucemi, si zvolil sám svatý František jako místo, kde chtěl být pohřben. Rok nato Monaldo di Leonardo zase daroval les, který pokrývá jižní úbočí kopce. Pár dní nato, 16. července 1227, papež Řehoř IX. prohlásil Františka za svatého a následujícího dne požehnal místo a na neblaze proslulé místo, překřtěné na rajské návrší, položil základní kámen kostela, který měl uchovávat tělo světce. K jeho přenesení došlo 25. května 1230 a tělesné pozůstatky světce byly vloženy do sarkofágu ve skále pod hlavní oltář. Projektantem svatyně v Assisi byl Františkův milovaný učedník, bratr Eliáš, který byl i jeho zástupcem a později druhým generálním představeným františkánského řádu. Tento vynaložil velké úsilí, aby se všichni bratři řádu shromáždili ke stavbě velkolepé baziliky, jak si ji přál papež i celá Církev, k poctě svatosti Prosťáčka z Assisi. 332

61 Bylo třeba pouhých dvou let, aby na příkrém svahu vyrostla rozlehlá krypta, tvořící dnešní spodní baziliku. Kolem roku 1239 pak byla dokončena i stavba horní baziliky. Po breve papeže Inocence IV., který v květnu 1253 přijel svatyni posvětit, znovu začaly dokončovací práce na horní bazilice. Od roku 1269, kdy se Assisi začalo stávat metou obrovských zástupů poutníků, prahnoucích po získání odpustků, byl rozšířen vstupní transept a vybudovány boční kaple spodní baziliky. Až později, v roce 1818, vykopávky prováděné se souhlasem papeže uvnitř baziliky - odhalily světcův hrob, který se nacházel pod hlavním oltářem. Potřeba dát konečně nalezeným ostatkům světce důstojné místo úcty, vedla k budování krypty, s nímž se začalo krátce po objevení těla. Veřejnosti byla krypta otevřena v roce 1824 a dostala název Hrob, aby se tak odlišila od původní krypty. Krypta je celá vytesaná ve skále pod spodní bazilikou. Nad oltářem tohoto Hrobu se věřícím nabízí pohled na kamenný sarkofág bez jakékoli ozdoby, v němž spočívá tělo světce. SPODNÍ BAZILIKA Svatyně je jakoby branou, která se otvírá k věčnosti, k Božímu království. Nad ní se skví růžice, symbolizující slunce spravedlnosti, kterým je Kristus, jenž říká poutníkovi: Já jsem brána; kdo mnou prochází, bude spasen; bude vcházet a vycházet a nalezne hojnou pastvu (Jan 10,9). V lunetě nade dveřmi pak nacházíme jedinou mozaiku světce.stěny spodní baziliky nesou nejstarší nástěnnou dekoraci celého komplexu. Kolem roku 1260, blíže neidentifikovaný Mistr sv. Františka, vymaloval na stěnách lodi dva cykly vzájemně si odpovídající cykly utrpení Krista a sv. Františka. Je to poprvé, co se v umění objevuje a rozvíjí oslava Františka - druhého Krista. 333

62 Levá strana: FRANTIŠEK Zřeknutí se dědictví Sen Inocence III. Kázání ptáčkům Stigmata Smrt a pohřeb Pravá strana: TRPÍCÍ KRISTUS Zbaven šatů Bolestné křižování Snětí z kříže Uložení do hrobu Večeře v Emauzích Pravý transept Nachází se zde snad nejdelší vánoční cyklus, jaký byl kdy vykreslen. Poutník je zván kontemplovat tyto událostí se sv. Františkem. Zvěstování Navštívení Narození Klanění Mágů Představení v chrámě Ukřižování Útěk do Egypta Pobití neviňátek Rozmluva v chrámě Návrat do Nazareta 334

63 Levý transept s cyklem utrpení Našeho Pána Ježíše Krista (restaurován v roce 1963) Vjezd do Jeruzaléma Sestup di pekel Poslední večeře Snětí z Kříže Umývání nohou Sv. Mikuláš, Sv. Kateřina, Ježíšovo zatčení v Getsemanech Sv. Klára, Sv. Tekla Bičování Uložení do hrobu Cesta na Kalvárii Vzkříšení Křižování Jidáš se věší Madona s dítětem Stigmata sv. Františka Hlavní oltář 335

64 HORNÍ BAZILIKA má jedinou loď a byla vybudována ve tvaru latinského kříže. Bazilika sv. Františka je obrácena k západu, takže portál s rozetou, která v architektuře symbolizuje Krista, je orientován na východ. Od západu na východ se odvíjí cyklus 28 fresek, představujících příběhy z Legendy o sv. Františku. V letech je vytvořil Giotto se svými spolupracovníky. V horní části nalevo se nacházejí starozákonní výjevy, napravo pak obrazy Nového zákona. Sv. Bonaventura napsal: Bůh stvořil dvě zářivá tělesa, menší, aby svítilo noci (Gen 1,16) symbol Starého zákona, - a větší, aby svítilo dni symbol Nového zákona. Jako měsíc dostává svůj jas od slunce, tak je Starý zákon osvěcován Novým. Když tedy slunce vychází a měsíc na druhé straně zapadá je jasné, že Starý zákon nemůže být osvětlen, než Novým. V bazilice v Assisi je Hlavní loď horní baziliky sv. Františka Starý zákon vymalován na severní stěně straně měsíce, zatímco Nový zákon na stěně jižní straně slunce. PORCIUNKULA Starobylá kaple, uctívaná pro andělská zjevení, k nimž v ní došlo, patřila benediktinským mnichům ze Subasia. Ležela v oblasti nazývané Porziuncula a následně tento název přešel na samotný kostelík. Kaple byla dlouho opuštěná a obnovil ji až sv. František, který tu jasně poznal své povolání, tady založil Řád menších bratří (1209) a tady jak píše sv. Bonaventura si učinil svůj příbytek z úcty, kterou choval ke svatým andělům a zvelké lásky k Matce Kristově, které byla kaplička zasvěcena. Benediktini mu darovali pozemek i kapli, aby je učinil centrem své nové instituce. Tady 28. března 1211 přijala řeholní šat Klára Faravone z Offreduccia, a položila tak základ řádu klarisek. 336

65 Tady měl v roce 1216 František vidění, při němž od samotného Ježíše obdržel Plnomocné odpustky Assisi, které byly schváleny papežem Honorem III. a získat je mohou každodenně po celý rok všichni věřící. Jak sv. František žádal a obdržel dar plnomocných odpustků Jedné noci v roce 1216 byl František pohroužen do modlitby a kontemplace v kostelíku Porciunkule, když tu znenadání prozářilo kostelík zářivé světlo a František spatřil nad oltářem Krista, obklopeného jasným světlem a po jeho pravici jeho Nejsvětější Matku, obklopené množstvím andělů. František padl tváří k zemi a mlčky adoroval svého Pána. Tehdy se ho tázali, co by si přál pro spásu duší. Františkova odpověď byla okamžitá: Nejsvětější Otče, ačkoli jsem ubohý a hříšný, prosím tě, abys všem, - kdo litovali svých Bazilika Panny Marie Andělské - Porciunkula hříchů, z nich se vyznali a přijdou navštívit tento kostelík udělil široké a velkorysé odpuštění, s úplným prominutím všech vin. To, co žádáš, Františku, je velké řekl mu Pán, ale jsi hoden větších věcí a větší dostaneš. Přijímám tedy tvou prosbu, ale pod podmínkou, že požádáš mým jménem požádáš o tyto odpustky mého zástupce na zemi. František ihned předstoupil před papeže Honoria III., který v těch dnech dlel v Perugii a se zápalem mu vyprávěl o vidění, které měl. Papež mu pozorně naslouchal a po krátkém váhání mu dal své schválení. Pak mu řekl: Na kolik let chceš tyto odpustky? František v mžiku odvětil: Svatý Otče, nežádám léta, ale duše. A šťastný se vydal ke dveřím. Papež na něj však zavolal: Jakže, ty nechceš žádný dokument? František nato: Svatý Otče, mně stačí vaše slovo! Jsou-li tyto odpustky dílem Božím, On se postará, aby zjevil své dílo; já žádný dokument nepotřebuji, tímto listem musí být Nejsvětější Panna Maria, Kristus notářem a andělé svědky. Pár dní nato, spolu s biskupy Umbrie a lidem, co přišli k Porciunkuly, řekl v slzách: Bratři moji, chci vás všechny poslat do ráje! Podmínky pro získání plnomocných odpustků Assisi (pro sebe či pro zesnulé) Svatá zpověď, abychom byli v milosti Boží Účast na mši svaté a přistoupit k svatému přijímání; Návštěva kostelíka Porciunkuly, kde je třeba obnovit vyznání víry modlitbou Věřím v Boha, abychom tak potvrdili svou křesťanskou identitu; Modlitba Otče náš, abychom potvrdili svou důstojnost Božích dětí, které se nám dostalo na křtu; Modlitba na úmysly Svatého Otce, abychom potvrdili svou příslušnost k Církvi, jejímž základem a viditelným středem jednoty je římský papež; Modlitba za papeže. 337

66 Modlitba k Panně Marii Andělské Panno Andělů, která jsi už před tolika staletími zbudovala svůj trůn milosrdenství v Porciunkule, slyš modlitbu svých dětí, které se k tobě s důvěrou utíkají. Z tohoto vskutku svatého místa, Božího příbytku, obzvlášť drahého srdci sv. Františka, jsi vždy vyzývala všechny lidi k lásce. Tvé oči, překypující něhou, jsou nám jistotou neustálé mateřské péče a příslibem pomoci Boží. Tys vskutku naší sladkou Královnou a naší nadějí. Královno andělů, vypros nám, na přímluvu sv. Františka, odpuštění našich vin, pomáhej naší vůli, aby se držela daleko od hříchu a nezájmu, abychom byli hodni nazývat tě povždy naší Matkou. Žehnej našim domovům, naší práci, našemu odpočinku, dej nám onen průzračný pokoj, který se zakouší mezi starobylými zdmi Porziunkuly, kde se nenávist, vina a pláč, díky znovunalezené lásce mění v radostný zpěv, jakým je zpěv vašich andělů a serafínského Františka. Pomoz těm, kdo nemají na živobytí a hladoví, těm, kdo se nacházejí v nebezpečí nebo pokušení, ve smutku či zoufalství, v nemoci nebo ve chvíli smrti. Požehnej nám jako svým milovaným dětem a prosíme tě, abys stejným mateřským gestem, požehnala spolu s námi nevinným i viníkům, věřícím i bloudícím, věřícím i pochybujícím. 338 Požehnej celému lidstvu, aby lidé poznali, že jsou Boží a tvé děti, a v lásce nalezli pravý pokoj a dobro. Amen.

67 KANTIKUM PANNY MARIE Lk 1, Potom se říká následující kantikum z evangelia s příslušnou antifonou. Antifona ke kantiku Panny Marie je obvykle mezi vlastními texty. Pro všední dny liturgického mezidobí je uvedena na příslušném místě v žaltáři. O slavnostech, svátcích a památkách svatých, pokud není vlastní, bere se ze společných textů; o památkách svatých se může vzít též z příslušného dne liturgické doby. Můj duch jásá v Bohu VELEBÍ MÁ DUŠE HOSPODINA * A MŮJ DUCH JÁSÁ V BOHU MÉM SPASITELI, NEBOŤ SHLÉDL NA SVOU NEPATRNOU SLUŽEBNICI.* OD TÉTO CHVÍLE MNE BUDOU BLAHOSLAVIT VŠECHNA POKOLENÍ, ŽE MI UČINIL VELIKÉ VĚCI TEN, KTERÝ JE MOCNÝ.* JEHO JMÉNO JE SVATÉ. A JEHO MILOSRDENSTVÍ TRVÁ OD POKOLENÍ DO POKOLENÍ * K TĚM, KDO SE HO BOJÍ. MOCNĚ ZASÁHL SVÝM RAMENEM,* ROZPTÝLIL TY, KDO V SRDCI SMÝŠLEJÍ PYŠNĚ. MOCNÉ SESADIL Z TRŮNU * A PONÍŽENÉ POVÝŠIL, HLADOVÉ NASYTIL DOBRÝMI VĚCMI * A BOHATÉ PROPUSTIL S PRÁZDNOU. UJAL SE SVÉHO SLUŽEBNÍKA IZRAELE,* PAMATOVAL NA SVÉ MILOSRDENSTVÍ, JAK SLÍBIL NAŠIM PŘEDKŮM,* ABRAHÁMOVI A JEHO POTOMKŮM NAVĚKY. SLÁVA OTCI I SYNU * I DUCHU SVATÉMU, JAKO BYLA NA POČÁTKU, I NYNÍ I VŽDYCKY * A NA VĚKY VĚKŮ. AMEN. Opakuje se antifona. 339

68 BENÍČEK Josef ADAMCOVÁ Václava ADAMEC Josef BÁBÍK Jiří BÁBÍKOVÁ Jana BÁBÍKOVÁ Patricie BAROŠ Bohuslav BLAŽEK Jiří BLAŽKOVÁ Anna CROY Jana DANČÁK Josef DANČÁKOVÁ Marie FIŠEROVÁ Miroslava FORMANOVÁ Jana GAZDÍKOVÁ Jitka GAZDÍK Václav HNÁTKOVÁ Marie HOLADA Jaroslav HURTÍKOVÁ Milada 340 CHRENKOVÁ Eva JANSKÁ Zuzana KALINOVÁ Jaroslava KARPINSKÁ Halina KRATOCHVÍLOVÁ Irena KUDRMANN Jiří KUDRMANNOVÁ Marie MANDÍKOVÁ Františka MARTINKOVÁ Libuše MAŘASOVÁ Anna MENŠÍKOVÁ Marie MIKEŠ Josef MIKEŠOVÁ Magda MIKULČÍKOVÁ Jarmila NAVLÁČIL Jakub NAVLÁČIL Martin NAVLÁČILOVÁ Jaroslava NAVLÁČILOVÁ Petra PÁTEROVÁ Božena PAZDERA Karel POSPÍŠILOVÁ Zuzana PULTEROVÁ Marie REK Jiří RÍDL Vojtěch RUDLOVÁ Vlasta SLAVÍKOVÁ Ludmila SLOVÁK Josef SLOVÁKOVÁ Ludmila SLOVÁK Pavel SLOVÁK Vojtěch STAŇOVÁ Marta ŠILHÁN Jan ŠILHÁNOVÁ Jarmila ŠPENDLÍKOVÁ Miroslava TRÁVNÍČKOVÁ Marie VAKRČKOVÁ Marie VANĚK Vlastimil VOLDŘICHOVÁ Alena