1. TEORIE FOTBALU CHARAKTERISTIKA FOTBALU

Transkript

1 ÚVOD Hru brankáře v současném fotbale jsem si vybral jako téma pro svoji bakalářskou práci, protože jsem od útlého mládí jeho aktivním hráčem brankářem. Proto jsem si také vybral toto téma a doufám, že některé poznatky z této práce mi pomohou v další aktivní činnosti, protože tento sport i nadále vyplňuje většinu mého volného času. Fotbal patří v naší republice ke dvěma nejpopulárnějším sportům nejen díky tomu, že má tento sport u nás dlouholetou tradici, ale také díky úspěchům, které naše reprezentace dosahuje na mezinárodním poli. Současná doba stále většího pronikání vědy do všech oblastí lidského života, tedy i do sportu, způsobuje neustálé zvyšování světové i domácí konkurence. To nás nutí zamýšlet se nad přípravou a celkovou tréninkovou činností našich fotbalistů, protože příprava hráče v poli vyžaduje jiná specifika než příprava brankáře. Proto se musíme snažit o zkvalitnění přípravy a tréninku našich brankářů, neboť je všeobecně známá ta skutečnost, že brankář je základem úspěchu na jakékoliv výkonnostní úrovni. Věřím, že tato práce alespoň částečně pomůže v tomto problému a že svým rozborem hry brankáře bude užitečná pro krásný sport, kterým fotbal bezesporu je. 5

2 1. TEORIE FOTBALU CHARAKTERISTIKA FOTBALU Kopaná je sportovní kolektivní branková hra. Je to soutěživá činnost dvou soupeřících celků, z nichž každý se snaží vstřelit soupeři co největší počet branek a současně jich co nejméně obdržet. Uskutečňuje se v konkrétním utkání, které probíhá za určitých objektivně platných pravidel. Utkání je omezeno časem podle základních věkových stupňů: mladší žáci 2 x 20 minut, starší žáci 2 x 30 minut, dorostenci 2 x 40 minut a dospělí 2 x 45 minut. V charakteristice obsahu hry je nutné vycházet z toho, že v průběhu hry se střídají úseky, kdy má družstvo pod kontrolou míč, a úseky, kdy nemá míč v držení. Z tohoto hlediska rozlišujeme ve hře dvě základní fáze útočnou a obrannou. Obsah kopané tvoří herní činnosti jednotlivce, herní kombinace a systémy hry. Z psychologického hlediska je fotbal stále náročnější. Hráč musí pohotově reagovat na neustále se měnící situace, rychle se rozhodovat a tvůrčím způsobem ve spolupráci s ostatními členy družstva řešit herní úkoly. Musí být odolný psychicky i fyzicky a prokazovat přiměřenou úroveň sebeovládání, aby byl schopen v jakýchkoliv podmínkách podat co nejoptimálnější výkon. [ 15 ] HISTORIE FOTBALU Fotbal vznikl přirozeným vývojem z míčových her, které nacházíme v různých obměnách na všech kontinentech v každé historické etapě kulturního vývoje lidské společnosti. 6

3 Zprávy o míčových hrách máme již ze 3. tisíciletí před naším letopočtem z Číny, dále ze starého Egypta míčové hry byly oblíbeny v Řecku, u starých Římanů, stejně jako u Mayů a Aztéků. Přesná pravidla těchto her neznáme. Míč se obvykle kopal i házel. První písemné zprávy o kopané ve středověku nacházíme ve Francii, Itálii a zejména v Anglii. Fotbal v Anglii se hrál většinou v ulicích měst a na vesnicích. Počet hráčů na jedné straně dosahoval někdy až několik set. Byl to v podstatě boj o míč s cílem dopravit jej do některé městské brány ( viz. obr. 1 ). Ve středověku se míčové hry nevyvíjely v jednotlivých zemích zcela izolovaně. Italskou středověkou hru calcio, což je i dnešní oficiální název fotbalu v Itálii, přivezli v 17. století do Anglie florentští emigranti. Časem se v Anglii vyvinula nová hra, která pravděpodobně obsahovala prvky římského harpasta, francouzské soule a italského calcia a ponechala si anglický název football. Začátkem 19. století již byl fotbal součástí výchovy na anglických školách. Pravidla se vyvíjela podle místních podmínek, nebyla proto jednotná. V 60. letech 19. století, kdy fotbal přerostl v Anglii rámec škol, byly zřetelné dva hlavní směry: jeden omezoval hru rukama, druhý ji toleroval. To si zákonitě vynutilo řešení 26. října 1883 se v Londýně sešlo 7 zástupců škol a klubů a založilo sdružení fotbalu Football Association. Tím byl položen oficiální základ k dnešní kopané. Kolem roku 1885 nabyl fotbal v podstatě té podoby, jak ho známe dnes. Obr. 1 Historická podoba fotbalu 7

4 1. 3. VÝVOJ HRY BRANKÁŘE Vznik funkce brankáře není časově totožný se vznikem fotbalu. O brankářích se začalo uvažovat v souvislosti se vznikem vymezeného prostoru pro vstřelení branky, ale brance mohl zabránit každý, kdo se pohyboval v její blízkosti. Revoluční změnu přinesly dvě úpravy pravidel: roku 1870 bylo zakázáno hráčům v poli užívání rukou a roku 1871 se zrodilo nové rozhodnutí, které umožnilo obrovský rozmach hry brankáře. Prvně se brankář směl dotýkat míče rukou po celé svojí polovině, poté ho mohl zachytit do vzdálenosti 5,5 m od brány, ale nebyl nijak chráněn, takže docházelo k mnoha zraněním. Proto byl poté vymezen prostor pro chytání míče na 16,5 m od brány a 5,5 m od brány byl již brankář chráněn před hráči v poli, aby nedocházelo k tolika zraněním. Tímto vlastně začal vývoj dnešní brankářské techniky a taktiky, jako je chytání míče ve vzduch a vybíhání. Prvním brankářem, který chytal míč ve vzduchu tím způsobem, že se po něm vrhl, byl brankář anglického Southamptonu W. J. Robinson roku 1902 ve Vídni. Toto efektní chytnutí míče ve vzduchu dodnes nazýváme robinsonádou. Brankářovy povinnosti vzrostly se zavedením tříobráncového systému (v r. 1925). Kromě bezprostřední ochrany branky musel ovládnout celý prostor pokutového území ( viz. obr. 2 ) a účastnit se aktivně zakládání útoku svého mužstva. V současném pojetí hry jsou povinnosti brankáře stejné jako v tříobráncovém systému. Musí zvládnout celý prostor pokutového území, musí umět bezpečně chytat střely ze vzdálenosti m, ale současně musí pohotově zakročit i při samostatném proniknutí soupeře do bezprostřední blízkosti branky. Měl by umět rychle a bezpečně zakládat útoky, ale také rázně dirigovat organizování obrany v obranné fázi hry, musí umět chytat vysoké míče zejména ve skrumážích. S postupujícím vývojem hry se brankář stává jedenáctým hráčem v poli, proto si musí osvojit řadu činností hráče v poli: vedení míče, techniku kopů, přesné přihrávání apod. [ 10 ] 8

5 Obr. 2 Brankář T. Younger se roku 1956 vrhá po míči 9

6 2. CÍL A ÚKOLY PRÁCE CÍL PRÁCE Cílem práce je rozšíření znalostí o hře brankáře v současném fotbale a také provést jakousi analýzu toho, jaké techniky a dovednosti potřebuje brankář k dobrému výkonu a jaké předpoklady jsou nezbytné pro samotný výběr brankáře jak předpoklady fyzické, tak psychické. Chceme se také zaměřit na současnou úlohu brankáře v mužstvu, zdůraznit jeho velkou důležitost pro mužstvo, ať už v pozitivním nebo negativním směru, a také zdůraznit tu skutečnost, že dnes už dobrý brankář musí ovládat také hráčské schopnosti, jako je založení útoku či zastavení akce soupeře daleko za pokutovým územím ÚKOLY PRÁCE Úkoly práce tkví v tom, že se zaměříme na prostudování odborné literatury o hře brankáře, abychom zjistili, co spočívá za výkony brankářů a dále pak budeme sledovat některá vybraná utkání, ve kterých provedeme rozbor hry brankáře. V tomto rozboru se zaměříme na zásahy brankářů jak v pokutovém území, tak mimo něj a porovnáme tyto poznatky s prostudovaným materiálem a s danou literaturou. 10

7 3. CHARAKTERISTIKA BRANKÁŘE A JEHO HRY VÝZNAM BRANKÁŘE Funkce brankáře je velmi důležitá. Je posledním hráčem mužstva, který může zabránit gólu. V mnohých případech závisí na jeho umění, důvtipu, šikovnosti, zda se podaří odvrátit hrozící nebezpečí. Každý hráč mužstva může udělat chybu, když ji ale udělá brankář, tak už se nedá napravit. Brankář je tedy v první řadě hráčem, který sám rozhodující mírou může ovlivnit průběh zápasu. Dobře hrající brankář působí povzbudivě na spoluhráče a naopak indisponovaný, špatně chytající brankář může zlomit celé mužstvo. Tato velká osobní zodpovědnost zdůrazňuje význam brankáře v mužstvu. Hlavní úlohou brankáře je bránění vlastní branky a snaha zabránit soupeři vstřelit gól. Ve své činnosti používá ruce, nohy, hlavu prakticky všechny části těla. Hra brankáře v dnešním fotbale už ale není založena jenom na chytání míče v brance, jeho další činností je odvracet míč nejen v brance, ale také daleko od ní vyběhnutím. Musí také zakládat útok, nejlépe v co nejkratším čase, aby se obrana soupeře nestačila zformovat. Další významnou složkou činnosti brankáře je usměrňování a dirigování spoluhráčů při obranné činnosti. Význam této činnosti je velmi důležitý, neboť při dnešní rychlosti hry, kdy mnohdy rozhodují zlomky vteřin, je pro bránící hráče velkou podporou. Dnešní činnost brankáře symbolizuje volba jednoduchých, ale velmi účinných pohybů, které vedou k zabránění soupeři ohrozit branku nebo posléze skórovat. Okruh brankářových činností v mužstvu je tedy velmi široký. Aby zvládl dané zodpovědné mnohostranné obranné i útočné úlohy, tak musí mít, na rozdíl od ostatních hráčů, odlišné somatické předpoklady a psychické vlastnosti. 11

8 3. 2. FYZICKÉ A PSYCHICKÉ PŘEDPOKLADY BRANKÁŘE FYZICKÉ PŘEDPOKLADY Dle všeobecných zkušeností by měla být výška brankáře kolem 185 cm. Příliš vysocí brankáři mají nevýhodu při přízemních střelách, protože vysoká postava a dlouhé končetiny omezují jeho pohyblivost. Menší brankáři mají zase problémy s centrovanými míči a těžko se jim zasahuje ve vzdušných soubojích před bránou, zvláště má-li soupeř vysoké hráče. Tělesná hmotnost by měla korespondovat s výškou a být taková, aby brankáři umožnila potřebnou pohyblivost, obratnost atd. Lehkého brankáře lze snadněji odstrčit v souboji o míč, příliš těžký brankář je zase méně pohyblivý a ztrácí na dynamice. Brankář musí mít také dostatečnou tělesnou sílu pro chytání prudce letících míčů, k provádění výkopů a kopů od branky, k vyhazování míče, k odrazu a ke vzdušným soubojům. Musí být obratný a mít dokonalou pohybovou koordinaci, být dostatečně rychlý k provádění jednoduchých a složitých pohybových úkonů, jako je např. start na míč. Neméně důležitá je také vytrvalost, aby dokázal provádět svoji činnost po celé utkání ( je to obzvláště důležité, když mužstvo hraje proti výrazně silnějšímu soupeři, tudíž je pod tlakem a soustředí se především na obrannou činnost ). Nezbytností je samozřejmě dobrý zrak, který pomáhá rychle určovat situaci spoluhráčů a protivníka i místo, kde je právě míč, směr jeho letu k brance apod. Brankář také musí umět rychle reagovat a zasahovat s co nejmenší časovou ztrátou PSYCHICKÉ PŘEDPOKLADY V této oblasti jde především o psychickou vyrovnanost, schopnost koncentrace na hru, dále odvahu, rozhodnost, silnou vůli, rychlou reakci, zodpovědnost a sebedůvěru. Velmi důležitá je také hráčská inteligence, tj. schopnost číst hru tato vlastnost je pro brankáře nepostradatelná, protože dnešní 12

9 fotbal je na takové rychlostní, technické a atletické úrovni, že si žádný brankář nemůže vystačit s tím, co chytne na samotné brankové čáře. Dalším důležitým prvkem je schopnost regulace aktuálních psychických stavů je to potřeba zejména po inkasované brance, zvláště pak, padne-li tato branka po brankářově chybě. V této situaci musí brankář co nejrychleji zapomenout a znovu najít psychickou pohodu a začít se opět plně soustředit na hru. Psychika je u každého hráče velmi důležitou složkou jeho výkonu a pro post brankáře, který má bezesporu největší zodpovědnost v defenzivní činnosti mužstva, to platí dvojnásob. Je proto potřeba, aby byl brankář osobnost se silnou psychikou a měl zdravé, ne však přehnané, sebevědomí. I z těchto výše uvedených důvodů panuje mezi sportovní veřejností a odborníků názor, že brankář dozrává o pár let později než hráči v poli OBRANNÉ ČINNOSTI BRANKÁŘE Obranná činnost brankáře je zaměřená především na to, aby zabránil soupeři vstřelit branku. Z toho nám vyplývá, že tato činnost je u brankáře nejpodstatnějším prvkem jeho výkonu. Ale obranná činnost je velmi široký pojem, který v sobě zahrnuje mnoho prvků, které teprve ve správném spojení vyústí v dobrou obrannou činnost brankáře. Např. Votík dělí obrannou činnost brankáře na hru bez míče a na hru s míčem ve hře bez míče upozorňuje na řízení hry brankářem, komunikaci v obranné fázi a volbu optimálního postavení ( stavění se, vybíhání ). Hru s míčem rozděluje na chytání míče ( spodní a vrchní ), vyrážení míče a odebírání míče. Navara s Buzkem a Ondřejem mezi obrannými činnostmi brankáře uvádějí a rozebírají základní postavení brankáře, řízení hry a komunikace, chytání míče, chytání přízemních a polovysokých míčů, chytání vysokých míčů, chytání míče v pádu, vyrážení míče a odebírání míče. 13

10 Večeřa tuto činnost brankáře dělí na stavění se a přemisťování, chytání míče, vyrážení míče, odkopávání míče a řízení obrany. My jsme ve této práci použili poznatky všech tří publikací a doplnili je ještě o poznatky z knihy, kterou vypracovala Fotbalová škola Bobbyho Charltona, kde jsme našli velmi zajímavé kapitoly u této problematiky, jako jsou např. reflexní zákroky či řešení penaltové situace. ZÁKLADNÍ POSTAVENÍ BRANKÁŘE Základní postavení brankáře je uprostřed branky, asi jeden metr před brankovou čarou. Brankář musí samozřejmě reagovat na hru, a proto by měl být v každém okamžiku utkání v co nejvýhodnějším postavení vzhledem k soupeři s míčem. Nepřetržité zaujímání tohoto postavení na ose střeleckého úhlu, soustavná volba optimálního postavení, tedy stavění se a přemísťování v prostoru branky a před brankou, probíhá v souvislosti se změnami herní situace tak, aby byl brankář schopen kdykoliv zasáhnout do hry. Je to potřeba zejména v dnešním pojetí fotbalu, ve kterém musí být brankář připraven kdykoliv zasáhnout a přerušit tím soupeři akci, velmi často i za svým pokutovým územím. Změna situace se projevuje především v postoji brankáře, který se při možném ohrožení branky mění v brankářský střeh. Tento postoj je podřep rozkročný na šířku 1,5 až 2 chodidel, ale může být i širší. Nohy jsou v kolenou mírně pokrčené a váha těla je na přední části chodidel umožňuje to rychlou reakci nohou. Trup je nakloněn dopředu, paže jsou spuštěny podél těla a mírně pokrčeny v loktech (přibližně až do pravého úhlu). Dlaně jsou proti sobě s mírně roztaženými prsty, hlava mírně zdvižená a pohled upřen na míč. V zásadě se brankář staví tak, aby byl tváří k míči a aby byl ve středu střeleckého úhlu, který je spojen spojnicemi míče s oběma brankovými tyčemi ( viz. obr. 3 ). Brankář se přemísťuje krátkými rychlými kroky s cílem zmenšit hráči s míčem střelecký úhel nebo mu úplně vykrýt branku. Vyběhnutí musí být rychlé, energické a rozhodné. Důležitá je také orientace brankáře v prostoru, ve které mu částečně pomáhají čáry na hřišti. V případě, že utkání právě probíhá na polovině soupeře, se brankář uvolňuje chůzí, dělá uvolňovací cviky, ale současně sleduje průběh utkání. Když 14

11 má jeho mužstvo tlak na soupeře a brankář je dlouho v nečinnosti, tak je dobré průběžně se protahovat, a tím udržovat svaly v potřebné teplotě, aby nedošlo ke zranění - toto je potřeba zejména v chladném počasí. Obr. 3 Brankářský střeh v podání brankáře Realu Madrid ŘÍZENÍ HRY A OBRANY Díky svému postavení může brankář pozorovat celé hřiště, míč i hráče. Je proto podstatné, aby si především na vlastní polovině hřiště řídil obrannou činnost svého mužstva. Tento prvek předpokládá brankářovu schopnost číst hru, vnímat podstatné jevy herní situace, rychle a přesně je vyhodnotit a dokázat zformulovat svoje rozhodnutí do jednoduchých, srozumitelných a jednoznačných slovních pokynů, které pomáhají řešit složité herní situace. Tyto pokyny musí také dávat včas a dostatečně hlasitě, aby na ně spoluhráči byli schopni reagovat ( viz. obr. 4 ). Je také neméně důležité, aby spoluhráči jeho pokyny respektovali. Správné řízení obrany je dalším prvkem, který je zapotřebí v úspěšné obranné činnosti mužstva a brankáře. 15

12 Obr. 4 Jaroslav Drobný si v dresu Českých Budějovic řídí obranu BRANKÁŘOVA FUNKCE STOPERA Drtivá většina mužstev, dnes už i na výkonnostní úrovni, hraje se čtyřobráncovým obranným systémem v řadě pomalu nám tedy zaniká pozice stopera, tedy hráče, který byl posunut ještě za obranou. Dá se říci, že jeho největším úkolem bylo sbírat míče propuštěné obranou a přerušit tak na poslední chvíli soupeřovu akci. Čtyřobráncový systém je velmi účinný a variabilní, ale klade další požadavky na brankáře, který musí převzít část odpovědnosti za zrušenou pozici posledního hráče, tedy stopera. Proto je velmi důležité a nezbytné, aby měl brankář již zmiňovanou schopnost číst hru a předvídat tak herní situace, které mohou nastat a kterým je potřeba zabránit. Klade také větší nároky na hru nohou, kterou musí brankář ovládat. Jde především o včasné vyběhnutí při dlouhých míčích za obrannou čtveřici, a tím pádem znemožnění soupeři převzít míč a posléze pokračovat v akci, která většinou končí samostatným nájezdem na brankáře. Brankář se proto musí ve správný okamžik rozhodnout, zda vyběhnout zpravidla až za své pokutové území a přerušit tak soupeři akci, anebo je lepším řešením situace zůstat a neriskovat snadné obejití soupeřem, faul, či hraní rukou za pokutovým územím, což je vždy potrestáno vyloučením, a tedy oslabením svého týmu. Vyběhne-li 16

13 tedy brankář za své pokutové území, tak musí být stoprocentně přesvědčen, že míč stihne odehrát ještě před hráčem soupeře. Jakékoli zaváhání v této situaci je totiž jistě potrestáno obdrženou brankou či vyloučením brankáře. Toto řešení herní situace je výraznou pomocí pro obrannou činnost týmu a je také další známkou toho, že brankář dnes už není pouze tím hráčem, který má za úkol chytat míče, které směřují do branky či do jeho pokutového území, ale že je také hráčem, který musí být v kontaktu se svou obranou a dokáže jí pomoci tím, že v případě potřeby zachrání mužstvo od inkasované branky i daleko za svým pokutovým územím. CHYTÁNÍ MÍČŮ Brankář musí po celou dobu utkání chytat míč ze střel, pasů, hlaviček, a musí ho udržet, protože útočníci čekají na to, až brankáři vypadne míč z rukou a budou tak mít možnost dorážky. Je proto tedy potřeba mít tzv. bezpečné ruce. K tomu, abychom mohli míč bezpečně chytnout a poté ho případně ukrýt v náručí, je klíčové, dostat se před samotným chytnutím míče do pohotovostní pozice mírně pokrčená kolena, paže lehce roztažené ve výši pasu, chodidla rozkročená od sebe na šířku ramen a těžiště na polštářcích chodidel. Tímto způsobem má brankář perfektní rovnováhu a je zcela připraven na chycení míče. CHYTÁNÍ PŘÍZEMNÍCH STŘEL Při přízemních nebo skákajících střelách do strany je nutné přemístit těžiště na pokrčenou stojnou nohu, druhá noha je také pokrčená a je opřená kolenem o zem tímto způsobem se chytají pomalé střely, které mohou brankáře ohrozit jen při špatném terénu; hrozí zde např. odskočení míče od drnu trávy nebo proklouznutí mezi rukavicemi, je-li míč mokrý. Proto je potřeba tyto míče zajistit kolenem ( viz. obr. 5 ). Při prudší střele je dobré, když si brankář pomůže tím, že po chycení míče v základní pozici jde dolů na zem, nabere míč do náruče a ztlumí jej na prsou zabrání tím vyklouznutí míče a případné dorážce. 17

14 Při přízemních střelách do strany dochází ke snížení těla ohnutím kolen. Vnější strana chodidla, nohy, bérce, stehna, trupu a paže se postupně dotýká země. Míč je chycen jednou rukou zezadu a druhou shora ( viz. obr. 6 ). Obr. 5 Brankář si jde na zem pro míč a tělem si ho jistí Obr. 6 Brankář chytá přízemní střelu do strany CHYTÁNÍ A VYRÁŽENÍ MÍČŮ VE SKOKU Střely, které jdou mimo střed branky, likviduje brankář skokem k míči je to jedna z nejdůležitějších brankářských dovedností, protože brána je více než sedm metrů široká a téměř dva a půl metru vysoká, takže způsob, jak ji celou pokrýt, je chytat nebo vyrážet míč ve vzduchu. K tomuto pokrytí nestačí pouhé skočení po míči. Pokud se použije správná technika, tak může brankář zneškodnit i zdánlivě ztracený míč. K tomu je potřeba zejména předvídavost, načasování, odvaha a síla v nohou to jsou klíčové elementy. Při vyrážení střely se musí brankář snažit, aby míč po jeho zákroku 18

15 směřoval nad břevno či vedle tyče, hlavně ne zpět do pole, protože pak je tam možnost dorážky od soupeře do odkryté branky. Při samotném skoku je zapotřebí vyrazit vodící ruku od těla, odrazit se od vodící nohy ( ta, na kterou stranu brankář skáče ) a vytáhnout se za míčem ( viz. obr. 7 ). Po zasáhnutí míče musí brankář uvolnit tělo, než spadne na zem. Při samotném dopadu se snaží spočinout na anatomicky nejměkčí místa stehno, boční stranu trupu, paže tak, aby byl dopad rozložen na jednotlivé segmenty těla. Obr. 7 Brankář chytá míč při skoku stranou CHYTÁNÍ A VYRÁŽENÍ VYSOKÝCH STŘEL K vypořádání se s vysokými střelami je potřeba dobré techniky a přípravy. Je také potřeba, aby se brankář ve zlomku vteřiny rozhodl, jestli míč chytí, nebo vyrazí nad břevno. Toto rozhodnutí dělá brankář na základě rychlosti, kterou míč směřuje na bránu. Stoupající či pomalé střely se mohou chytat, ale tvrdé, falšované nebo padající střely je nutno vyrážet. Zejména proto, že je zde vysoké riziko, že brankář zapadne i s míčem do brány. Základní pravidlo při chytání těchto střel je sledování míče a zachování si rovnováhy ta je důležitá zejména při tom, když brankář nestojí přímo na brankové čáře a musí se vracet. Vrací se drobnými rychlými kroky buď pozpátku nebo za pomocí bočních úkroků. Následuje odraz z jedné nohy, abychom přenesli co nejvíce pohybové energie do výskoku a dosáhli tak maximální výšky a samotné chycení či vyražení míče ( viz. obr. 7 a 8 ). Při těchto zákrocích je potřeba neriskovat a dobře se rozhodnout, zda míč chytit, nebo vyrazit. 19

16 Obr. 8 Brankář odhaduje vzdálenost a chytá vysokou střelu Obr. 9 Hrdina Steauy Bukurešť H. Ducadam vyráží míč nad břevno STAHOVÁNÍ ČI VYRÁŽENÍ CENTRŮ Vypořádání se s centry je jednou z nejobtížnějších částí brankářského řemesla. Toto umění vyžaduje sílu, odvahu a dobrou techniku. Je-li zahrán centr, brankář musí odhadnout směr letu míče a rozhodnout se, zda jej může chytit, nebo vyrazit. Jeho rozhodnutí musí být stoprocentní, protože půjde-li vpřed a mine míč, tak zůstane beznadějně mimo správné postavení. Pokud si je brankář jistý, že míč bude jeho, měl by se zachovat sebevědomě, co nejdůrazněji vyskočit a provést zákrok. Základním předpokladem je sebevědomí a víra ve vlastní síly. 20

17 Pokud si brankář jde pro míč, tak se musí odrazit z jedné nohy a druhé koleno zvedá nahoru kvůli lepšímu výskoku i ochraně před soupeři. Oběma rukama sáhne po míči a chytá jej v co nejvyšší fázi jeho letu ( viz. obr. 10 ). Pokud je míč mokrý nebo je brankář ve ztížené situaci, tak sevře pěsti obou rukou a vyráží míč rychlým propnutím paží v lokti mimo branku, nejlépe daleko k postranním čarám hřiště ( viz. obr. 11 ). Je také důležité, aby si brankář zakřičel (nejčastěji pokynem mám či já ) a dal tak především spoluhráčům na vědomí, že to bude on, kdo zasáhne centrovaný míč. Brankáři, kteří pravidelně opouštějí základní čáru a stahují vysoké míče, jsou obránci velmi respektováni pro odvahu, s jakou se vrhají vstříc útočníkům, i pro to, že zbavují své zadáky tlaku, pod kterým se zrovna ocitají. Obr. 10 Nikým neatakovaný brankář si jde pro centr a v klidu ho chytá 21

18 Obr. 11 Brankář řeší tuto složitou situaci vyražením míče REFLEXNÍ ZÁKROKY V těchto zákrocích se projevuje rozdíl mezi průměrným a excelentním brankářem. Je to záležitost zlomku vteřiny, ve které musí brankář reagovat na náhlou střelu na bránu. Při těchto situacích je důležité, aby byl brankář připraven na sebemenší náznak střelecké příležitosti, tzn. být ve střehu a stát na špičkách, mít ramena dopředu, pokrčené nohy a s roztaženýma rukama očekávat střelu, která přichází z velmi krátké vzdálenosti. K zastavení této střely můžeme použít kteroukoli část těla ( viz. obr. 12 ). Po úspěšném zákroku je ale také neméně důležité, aby byl brankář okamžitě zpět na nohou, protože se míč většinou odrazí zpět do pole, a brankář musí být znovu připraven na další zákrok. Reflexní zákroky jsou z pohledu brankáře složité herní činnosti. Při herních situacích, kdy brankář používá reflexní zákrok, je zapotřebí také notná dávka štěstí, aby vás míč jak se říká mezi brankáři trefil a pak rozhoduje jediná věc, a to je rychlost brankářovy reakce a rychlost pohybu, která se dá zdokonalit pouze kvalitním tréninkovým procesem. 22

19 Obr. 12 Brankář Olivek Kahn předvádí vynikající reflexní zákrok a zachraňuje svůj tým SITUACE JEDEN NA JEDNOHO PÁDY POD NOHY Tyto zákroky používá brankář v situacích, kdy je útočící hráč sám a nezbývá mu už nic jiného, než překonat brankáře. Tento zákrok je kombinací správného načasování, techniky a odvahy jedině tak může brankář zaskočit soupeře v situaci, která se zdála hrozit jasnou brankou. Nejdůležitější je správné načasování zákroku, protože musí přijít v situaci, kdy si útočící hráč předkopává míč, aby se vzdálil obránci. V té chvíli brankář vybíhá, zmenšuje střelecký úhel, podlomuje jednu nohu, aby byl rychle na zemi a skokem se vrhá po míči když je míč blíž brankáři, tak jej chytí ( viz. obr. 13 ), když je naopak blíže útočníkovi, tak nezbývá, než použít nohy a pokusit se zneškodnit soupeřovi akci tím, že mu vypíchne míč ( viz. obr. 14 ). Musí se sklouznout po boku, aby útočníkovi vytvořil co největší bariéru a zanechal tak co nejméně prostoru ke vstřelení branky. Takový důležitý zákrok může zcela změnit průběh zápasu, protože brankář nejenže zabrání inkasované brance, ale také psychicky povzbudí svůj tým tím, že zvýší jeho důvěru v brankáře a obranu. 23

20 Obr. 13 Brankář vystihuje situaci a chytá míč ještě před zakončením soupeře Obr. 14 Brankář řeší situaci pádem pod nohy ÚTOČNÉ ČINNOSTI BRANKÁŘE Útočná činnost brankáře a způsob řízení hry brankářem, zvláště pokud má míč pod kontrolou, např. po neúspěšné standartní situaci soupeře a následném zachycení míče, ovlivňuje rozhodným způsobem charakter a efektivitu založení útoku. Má také dopad na samotné vedení následného útoku, případně i na zakončení. S úpravou pravidel o malé domů ( brankář nemůže chytit do rukou míč, který mu nahraje jeho spoluhráč ) můžeme u brankáře hovořit o stejných herních činnostech jednotlivce jako u hráče v poli. Brankář v současné době musí umět míč zpracovat, přihrát, může soupeře obcházet, a pokud se zapojí do útočení, pak může i střílet. 24

21 My se však zaměříme na nejčastější a nejpoužívanější brankářské techniky k založení útočné akce VYHAZOVÁNÍ MÍČE Pro přesnost a rychlé založení útoku je vyhazování míče mnohem výhodnější než vykopávání, protože při současné úrovni musí brankář umět vyhodit míč i na vzdálenost 40 metrů s velmi velkou přesností. Z hlediska techniky provedení rozlišujeme čtyři základní způsoby vyhazování. VYHAZOVÁNÍ SPODNÍM OBLOUKEM Při tomto způsobu založení útoku drží jedna ruka míč zespodu, dlaň druhé ho může přidržovat zepředu. Vyhazování začínáme vykročením opačné nohy než ruka, která bude míč vyhazovat. Následuje hluboký předklon a švih paží vpřed, ta potom dokončuje pohyb předloktím a zápěstím a míč vypustí. Jedná se o naprosto přesné založení útoku, které se používá na vzdálenost cca do 15 metrů. Obr. 15 Radek Černý v dresu ČR zakládá útok vyhozením spodním obloukem 25

22 VYHAZOVÁNÍ BOČNÍM OBLOUKEM Vyhazující ruka drží míč šikmo vzad a současně vykročí odvrácená noha. Nohy jsou dále v pohybu a brankář se tak při tomto založení útoku může pohybovat směrem k hráči, na kterého míč vyhazuje ( viz. obr. 16 ). Druhá ruka přidržuje míč zepředu, hmotnost těla je na zadní noze. Po dokončení zášvihu se paže napne a zabezpečující ruka míč pustí. Paže s míčem švihá šikmo dopředu nahoru a míč vypouští do určeného směru tehdy, když je na úrovni těla. Hmotnost těla se pak dostává na vykročenou nohu a následkem švihu poté brankář dokročí na druhou nohu. Jde o velmi přesné vyhození na středně velkou vzdálenost cca metrů. Obr. 16 Brankář vyhazuje míč bočním obloukem VYHAZOVÁNÍ VRCHNÍM OBLOUKEM OBOURUČ Jde o vyhození na krátkou vzdálenost, většinou když je brankář atakován hráčem soupeře a snaží se co nejrychleji založit útok. Technika je v podstatě stejná jako u autového vhazování. Brankář drží míč oběma rukama ve vzpažení, zášvihem a sklopením zápěstí přihrává míč spoluhráči. 26

23 VYHAZOVÁNÍ VRCHNÍM OBLOUKEM JEDNORUČ Využívá se na větší vzdálenost cca kolem 40 metrů. Brankář drží míč nad hlavou a paže v nápřahu začíná pohyb ve stejném okamžiku jako protilehlá noha. Z nápřahu švihá paže předloktím vpřed a zápěstí dává míči v okamžiku jeho vypuštění směr. Toto založení útoku je dostatečně rychlé, přesné a lze ho použít na velké vzdálenosti jsou brankáři, kteří umí založit útok rychlým přenesením hry až na polovině soupeře, což je velmi velký problém pro nekonsolidovanou obranu soupeře. Volba způsobu vyhazování musí odpovídat požadavku optimálního řešení herní situace. Je závislá na jejím hodnocení brankářem, na jeho schopnosti číst hru a předvídat. Obecně by mělo být vyhazování přesné, rychlé, včasné, zpracovatelné a pro soupeře překvapivé. Základním požadavkem je však co nejmenší míra rizika, proto je vhodnější volit pomalejší, ale bezpečný způsob vyhození míče, než co nejrychlejší, kde je velké riziko ztráty míče a následného ohrožení vlastní branky. Jde však výhradně o rozhodnutí brankáře a jen na něm záleží, jaký způsob založení útoku si v dané herní situaci vybere VYKOPÁVÁNÍ MÍČE Vykopávání míče dělíme podle způsobu provedení na tři způsoby. VYKOPÁVÁNÍ MÍČE PŘÍMO Z RUKY Toto zakládání útoku je dnes na ústupu vzhledem k velké dráze letu míče, vysokému oblouku, a tím pádem špatné zpracovatelnosti, není tento způsob příliš vhodný. Je to z toho důvodu, že hráči soupeře mají dostatek času na zaujmutí výhodného postavení a na atakování hráčů, které může vést v odebrání míče. Jsou však takové situace, kdy není možné provést jiný způsob založení útoku, a tak se musí brankář snažit o co největší přesnost a nízkou dráhu letu míče ( viz. obr. 17). 27

24 Obr. 17 Brankář Bohemians Praha zakládá útok výkopem z ruky VYKOPÁVÁNÍ MÍČE Z RUKY PO ODRAZU HALFVOLEJEM Z hlediska techniky je tento způsob náročnější, protože brankář vykopává míč těsně po odrazu od země. Je však výhodnější pro nižší dráhu letu míče a větší rychlost, což staví útočící hráče do lepší pozice i díky tomu, že je mnohem lépe zpracovatelný než předchozí způsob. Jde však o činnost, která je celkem náročná a ne každý brankář ji ovládá. VYKOPÁVÁNÍ ZE ZEMĚ Z MÍSTA NEBO PO VEDENÍ MÍČE Jedná se o odkopnutí míče, který leží na zemi, ať už se jedná o odkop od branky nebo o kop, který následuje po chycení míče a jeho následném vedení velmi často až za pokutové území. Jedná se o jedno z nejčastějších založení útoku nohou, protože je pro útočící hráče výhodný pro svou dobrou zpracovatelnost a přesnost, s jakou je brankář schopen najít hráče, kterého si pro založení útoku vybere. Pro tuto volbu založení útoku hovoří také ta skutečnost, že brankář si může vést míč tak dlouho, dokud mu to protihráči dovolí, takže velmi často 28

25 vykopává až za hranicí svého pokutového území ( viz. obr. 18 ) a může tak založit útok, který pokračuje velmi hluboko na soupeřově polovině hřiště. Obr. 18 Radek Černý v dresu Slavie Praha zakládá útočnou akci výkopem ze země ČINNOST BRANKÁŘE PŘI STANDARDNÍCH SITUACÍCH Asi 30 procent všech branek padá po standardních situacích. To je dostatečně velké číslo na to, aby se těmito situacemi zabývala drtivá většina trenérů, a to jak z útočného, tak z obranného hlediska. Pro brankáře jsou tyto situace velmi nepříjemné, protože je spousta možností, jak tyto situace zahrávat a je proto zapotřebí, aby měl brankář výborně organizovanou obranu, přehled, odvahu a schopnost číst hru, aby těmto situacím dokázal čelit. Standardních situací je celá řada my se však zaměříme na ty, které jsou nejčastější a které taky pro brankáře znamenají největší nebezpečí. 29

26 ROHOVÝ KOP Při rohovém kopu se brankář postaví ke vzdálenější tyči asi 1 metr před brankovou čáru. Z tohoto postavení má nejvýhodnější pozici zasáhnout, protože vidí dráhu letu míče a má prostor pro pohyb v brankovišti ( viz. obr. 19 ). Velmi důležitá je dobrá organizace obrany nejmenší hráč stojí u přední tyče, vysocí hráči braní nejlepší hlavičkáře soupeře, záložníci a popřípadě i útočníci musí pokrýt odražený míč a případné zakončení akce soupeřem. Míče, které směřují do malého pokutového území, by měl brankář chytnout, v případě stříleného centru alespoň vyrazit. Je totiž nepsaným pravidlem, že malé pokutové území je tím místem, které musí brankář stoprocentně ovládat. Při této obranné činnosti je rozhodující dobrý odhad na míč, výskok a důraz v osobních soubojích, protože brankář musí častokrát jít do souboje s více protivníky. Nezbytností je také podat upozornění vlastním hráčům, že brankář jde do souboje, aby nemusel čelit nechtěnému ataku od vlastního hráče je zapotřebí důrazný výkřik, a to nejčastěji používanými výrazy, jako je mám nebo já. Obr. 19 Postavení brankáře při rohovém kopu PŘÍMÝ VOLNÝ KOP Při nařízení přímého volného kopu z blízké vzdálenosti cca do 35 metrů by si brankář měl zorganizovat předem určené hráče tak, aby si případně postavil zeď ( více hráčů stojí vedle sebe tak, aby vykryli prostor, který si určí jejich brankář ) tím způsobem, který je pro něj v danou chvíli nejvýhodnější. Je potřeba 30

27 dát jasný pokyn hráčům, kolik se jich postaví do zdi a z které strany budou stát. Hráč, který stojí na začátku zdi a ve spolupráci s brankářem ji organizuje, musí být předem určený již před samotným zápasem. Při zahrávání přímého volného kopu z větší vzdálenosti je rozhodující vzdálenost bránících hráčů od branky a brankáře. Tuto vzdálenost si určuje brankář a mění se podle toho, z jaké vzdálenosti je tento kop zahráván. Bránící hráči nesmí stát blízko brány, aby měl brankář prostor pro vyběhnutí, ale nesmí stát také moc daleko, protože by je soupeř lehce překonal zaběhnutím za obranu. Samotný brankář stojí asi tak 2 metry před bránou, aby mohl vyběhnout na případný centr do pokutového území, ale také aby se stihl vrátit v tom případě, kdy se soupeř snaží překvapit a vyšle přímou střelu na branku i z velké vzdálenosti. Tyto situace jsou pro brankáře velmi těžké z důvodu rozhodnutí se, zda si jít pro centr nebo zůstat v bráně, zvláště když má soupeř ve svém týmu hráče, který umí zahrávat velmi nebezpečné střílené centry do pokutového území. Jsou to však další mezní situace, které dělí brankáře na průměrné a výborné. POKUTOVÝ KOP V pravidlech zní, že při pokutovém kopu brankář nesmí vyběhnout před brankovou čáru, dokud není kop proveden. Jinak je řešení téhle, pro brankáře kritické situace, vysoce individuální. Někteří brankáři preferují klid a nehybné stání na brankové čáře do poslední chvíle a až v poslední možný moment se pohnou a vyberou místo, kam si myslí, že půjde míč. Jiní naopak upřednostňují klamavé pohyby a roztahování paží, protože doufají, že u střílejícího hráče vyvolají pocit optického zmenšení branky, a tím ho znervózní natolik, že špatně zakončí. Stará fotbalová pravda ale říká, že penalta se nedá chytit, pouze špatně kopnout. Z toho je jasné, že ubránění této standardní situace je také hodně o tom, že brankář potřebuje štěstí a intuici, protože při správně provedeném důrazném kopu do krajních částí branky není brankář fyzicky schopen míč chytit. Na obrázku č. 20 máme uvedeno, kde je z pohledu brankáře pokutový kop chytatelný či nechytatelný. Velmi přesně se zde ukazuje ta skutečnost, že 31

28 pokud je tento kop zahrán s dostatečnou razancí a přesností, tak má brankář poměrně malou šanci zasáhnout. Obr. 20 Zóny možného provedení pokutového kopu 32

29 4. ROZBOR HRY BRANKÁŘE V SOUTĚŽNÍM UTKÁNÍ ROZBOR UTKÁNÍ V této části práce uděláme rozbor hry brankáře v soutěžním utkání a zjistíme tak, jak často musí brankář během utkání zasahovat, jaké zákroky převládají a jak se vyvinula činnost brankáře a nároky, které jsou na něho v průběhu utkání kladeny. Velmi zajímavé také bude srovnání činností brankáře v utkání nyní v porovnání s tím, jak brankář zasahoval v utkání zhruba před 40 lety. Velice pozoruhodné bude především porovnání toho, jak se brankář zapojoval do hry, a jeho samotná hra nohou. Pro samotný rozbor hry brankáře jsme si vybrali tři utkání jedno na vrcholné klubové úrovni a dvě na úrovni české ligy. Jako první jsme použili utkání Ligy mistrů z FC Barcelona Chelsea Londýn, jedná se o utkání v základní skupině A v této vrcholné klubové soutěži, které skončilo remízou 2:2. Zásahy brankářů: Barcelona Victor Valdes: - přímá střela na branku, úspěšný zákrok úspěšné zachycení či vyražení centru zásah nohou v pokutovém území. 5 - zásah nohou mimo pokutové území. 2 - odkop od brány. 6 Chelsea Hilário: - přímá střela na branku, úspěšný zákrok úspěšné zachycení či vyražení centru zásah nohou v pokutovém území. 7 33

30 - zásah nohou mimo pokutové území. 1 - odkop od brány. 12 Druhé utkání je z české ligy, a to mezi Libercem a Spartou Praha hraném v Liberci. Zápas skončil remízou 0:0. Zásahy brankářů: Liberec Čech: - přímá střela na branku, úspěšný zákrok 0 - úspěšné zachycení či vyražení centru 8 - zásah nohou v pokutovém území zásah nohou mimo pokutové území. 1 - odkop od brány. 12 Sparta Praha Blažek: - přímá střela na branku, úspěšný zákrok 4 - úspěšné zachycení či vyražení centru zásah nohou v pokutovém území zásah nohou mimo pokutové území. 8 - odkop od brány. 14 Třetí utkání je také z české ligy, jde o zápas Mladá Boleslav Most, který se hrál v Mladé Boleslavi s výsledkem 2:1 pro domácí. Zásahy brankářů: Mladá Boleslav Miler: - přímá střela na branku, úspěšný zákrok úspěšné zachycení či vyražení centru zásah nohou v pokutovém území zásah nohou mimo pokutové území. 3 - odkop od brány. 6 Most Vaniak: - přímá střela na branku, úspěšný zákrok 6 - úspěšné zachycení či vyražení centru 11 34

31 - zásah nohou v pokutovém území zásah nohou mimo pokutové území odkop od brány STATISTIKY A SROVNÁNÍ V knize Základy kopané od Františka Matouška a kolektivu z roku 1973 je uveden rozbor hry brankáře v soutěžním utkání. Je zde uvedeno, že měl brankář za celé utkání pouze jeden zásah nohou a to odkop po vyběhnutí, což je obrovský rozdíl proti tomu, jak je dnes důležitá hra nohou a kolikrát musejí brankáři tímto způsobem zasahovat do utkání. Spočítáme-li totiž průměr zákroků nohou u jednoho brankáře v průběhu sledovaných zápasů, tak nám vychází číslo 21,17 zákroků na utkání pro každého brankáře. Což je na první pohled obrovský rozdíl oproti onomu jednomu zásahu brankáře nohou ze sledovaného utkání z roku Tohle srovnání ( i když je děláno pouze na základě jednoho utkání ) nám může alespoň trochu pomoci k objasnění té skutečnosti, že nejenže je zde brankář od toho, aby gólům zabraňoval, ale dnes je již také důležitým prvkem při zakládání útoků a výrazným pomocníkem při rozehrání akce ze zadních řad. Je proto velmi důležité, aby byl v tréninkovém procesu tento fakt přijat a aby se brankář věnoval stejně tak práci s technikou hry nohou jako vlastnímu chytání. Naproti tomu měl brankář v dříve sledovaném utkání 22 zásahů rukou, což je o 10 zásahů víc, než je průměr těchto zákroků na jedno utkání v námi sledovaných utkáních. Je to jistě dáno tím, že to, co si dnes brankář zpracuje a rozehraje nohou, si brankář v dřívější době chytil do rukou a pak založil určitým způsobem většinou výkopem útočnou akci. Vypočítáme-li průměrný počet zásahů rukou na jedno utkání z výše uvedených zápasů, tak nám vychází 12 zákroků na brankáře. Velmi zajímavý je tedy poměr zásahů rukou a nohou 12 ku 21,17. 35

32 Je to z toho důvodu, že brankář vypomáhá svým stoperům a obráncům jak s rozehrávkou, tak i s případným přerušením akce za svým pokutovým územím, kde už nemůže hrát rukou. Průměrný počet zásahů na jednoho brankáře po přímé střele na bránu byl pouze 3,17 ( nepočítáme inkasované góly ), to je překvapivě nízké číslo. Je to ale fakt, který naznačuje, jak je dnešní fotbal propracovaný a že si brankář musí uchovat vysoký stupeň koncentrace po celý zápas, protože není vůbec lehké čelit tak málo přímým střelám během utkání. Každý brankář a to na jakékoliv výkonnostní úrovni - potvrdí, že je pro něj mnohem snazší, a to především po psychické stránce, když je v utkání hodně vytížen a jde na něj dostatečný počet střel, protože pak je mnohem snadnější udržet si potřebnou koncentraci a sebedůvěru, kterou každý brankář k dobrému výkonu nezbytně potřebuje. Je ale fakt, že sledovaná utkání proběhla mezi soupeři, kteří jsou velice vyrovnaní a je možné, že kdybychom sledovali více utkání, ve kterých by nebyla síla soupeřů tak vyrovnaná, tak bychom možná došli k trošku jiným číslům hlavně co se týče přímých střel na branku. Ale sledovaná utkání nám alespoň částečně posložila k potvrzení toho, co jsme v práci uvedli. Jedná se hlavně o to, jak je pro brankáře důležitá hra nohou, jeho spolupráce s mužstvem, koncentrace na výkon a umění číst hru k tomu, aby svému mužstvu pomohl k vítězství či dobrému výsledku co nejlepším výkonem a mužstvo tak bylo podpořeno jistotou na postu, kde to nejvíc potřebuje. 36

33 ZÁVĚR Fotbal je nejpopulárnějším a nejrozšířenějším sportem na celé naší planetě. Je to kolektivní sport, ve kterém má za cíl jedno mužstvo vstřelit gól druhému. K tomu, abychom žádný gól neinkasovali, nebo inkasovali alespoň co nejméně, je zapotřebí nejen dobrá obranná činnost celého mužstva, ale především brankář. Brankář, který je výraznou osobností, umí své mužstvo podržet v kritických chvílích a je tím mužem, na kterého všichni spoluhráči spoléhají. Brankář musí vycházet z toho, že je výraznou osobností - jinak to ani nejde, protože on je ten hráč, na kterém chtě nebo nechtě, leží nejvyšší míra odpovědnosti za výsledek. Je proto velmi důležité, aby brankář neměl jen dobré fyzické předpoklady, ale aby byl také natolik psychicky silný, že se s touto pozicí v mužstvu vypořádá a zvládne ji. Dobrá psychická připravenost je nezbytnou součástí brankářova výkonu, a to samozřejmě neplatí pouze pro fotbal, ale i pro ostatní sporty, kde brankáři působí. A právě určení těchto vlastností a dovedností patřilo mezi naše úkoly a cíl práce - specifikovat, jak má brankář působit v moderním fotbale. Činnost brankáře v utkání se dělí na obrannou a útočnou. Obranná činnost zahrnuje logicky tu skutečnost, že brankář musí všemi možnými schopnostmi a technikami zabránit inkasování branky. Popsali jsme si situace, ke kterým v této sféře dochází a určili postupy a techniky, které by měl dobrý brankář ovládat, aby jim byl schopen čelit. Každý brankář je samozřejmě jiný, ale skutečnosti a techniky výše popsané jsou tím, čím by se měl každý brankář řídit a s pomocí tréninkového procesu dosáhnout co nejdokonalejší a nejvyrovnanější výkonnosti a mohl tak svůj tým v co nejvíce momentech uchránit od inkasované branky. Útočná činnost brankáře je z velké míry dána jeho citem pro hru. Pouze na něm záleží, k jaké variantě založení útoku se rozhodne. Jak jsme již uvedli, je těchto variant celá řada a existují různé způsoby k založení útočné akce. Nejdůležitější je však únosná míra rizika, protože ztráta míče při zakládání útoku brankářem končí ve většině případů inkasovaným gólem. Nejpřesnější založení 37

34 útoku je rozehrávka rukou ta musí být ale velmi přesná, protože je na relativně krátkou vzdálenost a brankář při ní nesmí udělat chybu. Umět zakládat útočnou činnost mužstva, ať už nohou či rukou, musí být ve výbavě každého brankáře a je nedílnou součástí jeho výkonu. Dalším důležitým faktorem brankářova výkonu je jeho činnost při standardních situacích. Tyto situace jsou součástí každého zápasu a brankář se s nimi musí umět vyrovnat. Uvedli jsme, jakým postavením a jakými postupy se řeší nejčastější standardní situace rohový kop, přímý a nepřímý volný kop a pokutový kop. Sledováním hry brankáře ve vybraných utkáních jsme chtěli tyto teoretické poznatky srovnat s praxí a udělat celkový obraz o tom, jakým situacím musí brankář v utkání nejčastěji čelit a kolikrát se zapojuje do hry. Je zajímavé sledovat především tu skutečnost, jak se vyvinula brankářova hra nohou a jak velkou poměrnou složku jeho výkonu představuje. Trošku zarážející je počet přímých střel na branku, ale je to způsobeno také tím, že jsme sledovali utkání, kde se potkali velmi vyrovnaní soupeři a šlo o velmi důležité zápasy, které většinou bývají právě o tom, které mužstvo promění i ty sebemenší náznaky brankových příležitostí. Tato práce představuje jakýsi návod, postupy a techniky, které by měl ovládat každý dobrý brankář, který v dnešním fotbale působí, a dále jsme se snažili o převedení těchto teoretických poznatků do praxe a uvést je příkladem na sledování a rozboru hry brankáře v jednotlivých utkáních. Jde o zevrubné shrnutí toho, co brankář ke svému výkonu potřebuje a jak by měl v podstatě ideální brankář působit. Žádný brankář však není ideální a každý občas udělá chybu, jde ale o to, aby jich bylo co nejméně a aby byl brankář schopen svůj tým také podržet, a proto by se jeho technika hry a chytání měla co nejvíce přibližovat uvedeným postupům. 38

35 SEZNAM LITERATURY: 1. Bauer, G. Hrajeme fotbal. 2. vyd. České Budějovice, nakl. KOPP, ISBN x 2. Bedřich, L. Fotbal rituální hra moderní doby. 1. vyd. Brno, vydala Masarykova univerzita, tisk REPROPRESS ISBN Časopis Fotbal. čl. Dobyvatelé a dohlížeči Osudy brankářů. Prosinec Časopis Fotbal. čl. Hvězda února: Radek Černý. Březen Časopis Fotbal. čl. Cizinec, nebo našinec? Duben Fotbalová škola Bobbyho Charltona, Fotbalové techniky a dovednosti. 1. vyd. Praha 3. nakl. Svojtka & Co., ISBN Frank, G. Fotbal 96 tréninkových programů. 1. vyd. Praha 7, nakl. Grada Publishing, a. s., ISBN Choutka, M. Moderní kopaná. Praha, nakl. OLYMPIA, ISBN Kollath, E. Fotbal Technika a taktika hry. 1. vyd. Praha 7. nakl. Grada Publishing, a. s., ISBN Matoušek, Fr. a kolektiv. Základy kopané. 1. vyd. Praha, nakl. Olympia, ISBN

36 11. Navara, M., Buzek, M., Ondřej, O. KOPANÁ ( TEORIE A DIDAKTIKA ). 1. vyd. Praha, nakl. Státní pedagogické nakladatelství v Praze, ISBN Radnedge, K. 50 let poháru mistrů evropských zemí a ligy mistrů. 1. vyd. Praha 3, nakl. Albatros, ISBN Seshora, M. Fotbal. 1. vyd. Bratislava, nakl. Mladé letá, s. r. o., ISBN Večeřa, K., Nováček, V. Sportovní hry III. Kopaná. 1. vyd. Brno. tisk OL Print Šlapanice, ISBN Votík, J. Fotbal trénink budoucích hvězd. 1. vyd. Praha, nakl. Grada Publishing a. s., ISBN