Posouzení antropogenních vlivů na početnost a druhové zastoupení obojživelníků (Amphibia)

Transkript

1 Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství Posouzení antropogenních vlivů na početnost a druhové zastoupení obojživelníků (Amphibia) Diplomová práce Vedoucí práce: Dr. Ing. Pavla Šťastná Vypracoval: Bc. Vojtěch Chmelík Brno

2 2

3 PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem svou diplomovou práci na téma POSOUZENÍ ANTROPOGENNÍCH VLIVŮ NA POČETNOST A DRUHOVÉ ZASTOUPENÍ OBOJŽIVELNÍKŮ (AMPIHIBIA) vypracoval samostatně a použil jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně. Dne... Podpis diplomanta 3

4 Velice rád bych poděkoval mé rodině, která mně při psaní diplomové práce podporovala. Dále děkuji pracovníkům městského úřadu ve Velké Bystřici za rady ohledně vodního hospodářství v této obci. Jmenovitě bych chtěl poděkovat Dr. Ing. Pavle Šťastné za konzultace, cenné rady a odborné vedení mé diplomové práce. 4

5 Jméno posluchače: Bc. Vojtěch Chmelík Název diplomové práce: Posouzení antropogenních vlivů na početnost a druhové zastoupení obojživelníků (Amphibia) Name of diploma work: Anthropogenic impact on the abundance and species diversity of amphibians (Amphibia) Abstrakt Tato diplomová práce pojednává o důsledcích lidské činnosti na početnost a druhové zastoupení obojživelníků na třech lokalitách v blízkosti krajského města Olomouc. Jedná se o vodní nádrž ve Velké Bystřici, v Lošově a vodní nádrž Chlum u Přestavlk. Na všech třech studovaných lokalitách probíhaly pravidelné pochůzky na jaře roku 2011, konkrétně od března do května. Byl zde sledován výskyt obojživelníků. Výsledky prokázaly výskyt celkem šesti druhů obojživelníků. Nejhojnější byl výskyt ropuchy obecné (Bufo bufo) a skokana hnědého (Rana temporaria). Celkové výsledky signalizují značné ovlivnění těchto populací v důsledku lidské činnosti. Klíčová slova: Obojživelníci, synekologické charakteristiky, Velká Bystřice, Lošov, vodní nádrž Chlum Abstract This master s thesis addresses the impact of human activity on the abundance and species diversity of amphibians at three localities in the vicinity of the regional capital Olomouc. They include the water reservoirs in Velká Bystřice, Lošov and Chlum u Přestavlk. The three localities were visited on regular basis during the spring of 2011, in particular from March to May, with the aim to monitor the occurrence of amphibians. The occurrence of a total of six amphibian species was demonstrated. Toad (Bufo bufo) and grass frog (Rana temporaria) have the most common occurrence. The results indicate the frog populations to be considerably affected by the human activities. Keywords: Amphibians, synecologic parameters, Velká Bystřice, Lošov, Chlum water reservois 5

6 Obsah 1 ÚVOD CÍL PRÁCE LITERÁRNÍ PŘEHLED Obojživelníci (Amphibia) Vznik a vývoj obojživelníků Obecná charakteristika obojživelníků Význam obojživelníků Ohrožení obojživelníků Ochrana obojživelníků Charakteristika druhových zástupců Výskyt a monitorování obojživelníků v České republice Vliv antropogenní činnosti na diverzitu obojživelníků METODIKA Zásady při sledování obojživelníků Dominance, diverzita, ekvitabilita a druhová podobnost Popis studovaného území Vodní nádrž ve Velké Bystřici Vodní nádrž Lošov Vodní nádrž Chlum Výsledky Záznamy z terénních průzkumů na jaře roku Výpočty dominance, diverzity, ekvitability a Jaccardova indexu DISKUZE Posouzení antropogenních vlivů na početnost Posouzení antropogenních vlivů na druhové zastoupení ZÁVĚR PŘEHLED POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ PŘÍLOHY Seznam obrázků Seznam tabulek

7 1 ÚVOD Obojživelníci patří k nejpozoruhodnějším živočichům na světě. Jejich schopnost obývat jak suchozemské, tak vodní prostředí je fascinující. Aby člověk opravdu poznal chování jednotlivých populací obojživelníků, zabere mu to dlouhá léta pozorování, hledání a studování. Časová náročnost při zkoumání obojživelníků je jedním z úskalí, které v sobě studování obojživelníků skrývá. Rozhodně nestačí dané lokality sledovat po dobu jedné sezóny. V poslední době se téma ochrany obojživelníků dostává stále více do popředí nejrůznějších diskuzí. Může za to jak přímo fyzická likvidace populací těchto tvorů, například na silničních komunikacích, tak nepřímá likvidace obojživelníků při změně jejich přirozeného prostředí. Antropogenní ovlivnění totiž neznamená jen fyzickou likvidaci, ale zahrnujeme do této skupiny všechny negativní, ale i pozitivní důsledky. Z negativních důsledků nesmíme opomenout například hluk, znečištění vodních toků, invaze nepůvodních druhů rostlin a živočichů a podobně. Lidská činnost může mít pro populace obojživelníků i pozitivní charakter, ale většinou se jedná o nápravné zásahy, ve snaze napravit vzniklou situaci. Největším problémem v tomto tématu se stává obecná neznalost obojživelníků jako takových a dále nevědomost lidí o potřebě ochrany těchto rozmanitých živočichů. To, že jsou obojživelníci velmi rozmanitým druhem živočichů, dokazuje již jejich velikost, která se pohybuje od několika centimetrů až po půl druhého metru (velemloci) (Baruš, Oliva, 1992). Tato práce shrnuje dosavadní poznatky o obojživelnících a snaží se je aplikovat na problematiku lidského ovlivnění těchto živočichů. Dané lokality byly vybrány na základě míry jejich ovlivnění člověkem. V minulosti byli obojživelníci celkem neprobádanou skupinou živočichů, především díky časové náročnosti jejich pozorování. V dnešní době ovšem zájem o tyto živočichy neustále roste. 7

8 2 CÍL PRÁCE Cílem této diplomové práce bylo analyzovat nejnovější poznatky o obojživelnících a aplikovat je při průzkumu třech vybraných lokalit. Dále byl vyhodnocován stav populací obojživelníků z hlediska jejich početnosti a druhového zastoupení v závislosti na lidské ovlivnění. Byly vyhodnoceny synekologické charakteristiky (dominance, druhová diverzita, ekvitabilita a Jaccardův index podobnosti). 8

9 3 LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Obojživelníci (Amphibia) Obojživelníci (Amphibia) jsou díky svým vlastnostem jedni z nejzajímavějších živočichů na naší planetě. Nejmenší živočichové tohoto druhu se dorůstají okolo 1 cm, zato ti největší i 180 cm. Obojživelníci, jsou stejně jako plazi poikilotermní živočichové. To znamená, že teplota krve i těla je závislá na teplotě okolního prostředí (Zwach 2009). V prvé řadě je potřeba zařadit obojživelníky dle taxonomického umístění. Tato živočišná třída se dělí na celkem pět řádů: vráskozubí, srostloobratlí, ocasatí, červoři a žáby. První dvě podtřídy živočichů musíme bohužel označit za vyhynulé a proto jim nebudeme věnovat pozornost. PODKMEN: OBRATLOVCI (Vertebrata) Nadtřída: Čelistnatci (Gnathostomata) o Třída: Obojživelníci (Amphibia) Řád: Vráskozubí (Labyrinthodontia) Řád: Srostloobratlí (Lepospondyli) Řád: Ocasatí (Caudata) - mloci, čolci a surýni Řád: Červoři (Gymnophiona) - červoři, pačervoři a cecílie Řád: Žáby (Anura) nejznámější řád obojživelníků, pro který je charakteristický nepřítomnost ocasu. Mají krátké robustní tělo a dlouhé zadní skákavé nohy. U některých druhů těchto živočichů se vyvinula zvláštní vlastnost péče o potomstvo. Například Pipa americká (Pipa pipa) nosí svá vajíčka v kožních řasách na zádech (Kořínek, 1999). Řád: Ocasatí (Urodela) v České republice se vyskytuje pouze jedna čeleď, která zahrnuje 8 druhů ocasatých obojživelníků. Celý řád ocasatých přitom zahrnuje okolo 425 druhů. Řád - Karauroidea Řád - Cryptobranchoidea velemloci Čeleď Cryptobranchidae velemlokovití Čeleď Hynobiidae - pamlokovití 9

10 Řád - Prosirenoidea Řád - Proteoidea macaráti Čeleď Proteidae - macarátovití Řád - Ambystomatoidea axolotli Čeleď Ambystomatidae - axolotlovití Řád - Amphiumoidea úhoříci Čeleď Amphiumidae - úhoříkovití Řád - Plethodontoidea mločíci Čeleď Plethodontidae - mločíkovití Řád - Salamandroidea mloci Čeleď Salamandridae mlokovití Čeleď Sirenidae - surýnovití (Zicha et al., 1999c) Řád Červoři (Gymnophiona) živočichové, kterým byl přidělen název podle podobnosti k červům, díky absenci končetin. Již bylo objeveno 6 čeledí červorů. Čeleď červorovití (Ichthyophiidae) Čeleď pačervorovití (Rhyinatrematidae) Čeleď cecíliovití (Caeciliaidae) Čeleď - Eocaeciliidae (Zicha et al., 1999c) Řád Žáby (Anura) nejpočetnější a nerozmanitější řád třídy Amphibia. Podřád Discoglossoidei Čeleď - Alytidae- pestrankovití Čeleď Leiopelmatidae leiopelmovití Čeleď - Bombinatoridae kuňkovití Podřád Mesobatrachia Nadčeleď - Pipoidea Čeleď Rhinophrynidae bachratkovití Čeleď - Pipidae pipovití Čeleď - Palaeobatrachidae Nadčeleď Pelobatoidea Čeleď Pelobatidae blatnicovití 10

11 Čeleď Pelodytidae blatničkovití Čeleď Megophryidae - pablatnicovití Podřád Neobatrachia Nadčeleď Hyloidea Čeleď Brachycephalidae ropušenkovití Čeleď Bufonidae ropuchovití Čeleď Centrolenidae rosněnkovití Čeleď Ceratophryidae rohatkovití Čeleď Dendrobatidae pralesničkovití Čeleď Hylidae rosničkovití Čeleď Sooglossidae mahénkovití Nadčeleď Microhyloidea Čeleď Microhylidae - parosničkovití Nadčeleď Ranoidea Čeleď - Arthroleptidae kvikuňkovití Čeleď Hemisotidae prasatkovití Čeleď Hyperoliidae rákosničkovití Čeleď Ranidae skokanovití Čeleď Rhacophoridae - létavkovití (Zicha et al., 1999c) Obojživelníci patří mezi obratlovce, mají páteř, podobně jako ryby, ptáci, plazi a savci. Společným znakem obojživelníků je, že procházejí larválním vývojovým stádiem, které se většinou odehrává ve vodě. Po larválním stádiu následuje metamorfóza, kterou ale ne všichni jedinci podstupují. Larvy dýchají žábry, metamorfovaní dospělci naopak plícemi. Tato třída je výjimečná tím, že tvoří přechod mezi vodními a suchozemskými obratlovci a jsou vývojově prvními čtvernožci (Laštůvka, Krejčová, 2000) Vznik a vývoj obojživelníků První obojživelník byl na Zemi zaznamenán již před 360 miliony let, tedy v Devonu. Nejstarší nám známý rod obojživelníků, který obýval Zemi je Ichthyostega. Tento rod byl velmi blízký lalokoploutvým rybám. Ichthyostegy měly ještě tvar ryby, kdy přední končetina byla kráčivá a zadní pádlovitá. Jejich tělo 11

12 dosahovalo délky asi jednoho a půl metru a dokázaly se již pohybovat jak na souši, tak ve vodě. Obr. č. 1.: Rekonstrukce kostry Ichthyostegy (Doležel, 2004) Tento první známý obojživelník zahájil vývoj skupiny krytolebců. Jednalo se o primitivní skupinu obojživelníků, kteří se v mnohých znacích podobali rybám. Jejich název je odvozen od kostěného krytu na hlavě. Během dalšího vývoje se krytolebci rozdělili do spousty forem obývajících vodu i souš. Nakonec se tito primitivní obojživelníci rozdělili na dva základní směry, z nichž jedna dala vzniknout obojživelníků jak je dnes známe, tedy červorům, ocasatým a žábám a druhá dala vzniknout plazům. Z plazů se v dalším vývoji vyvinuli ptáci a savci (Doležel, 2004) Obecná charakteristika obojživelníků Kostra Prvním rozpoznávacím znakem kostry obojživelníků je, že se skládá z daleko menšího počtu kostí, než jejich rybí předkové. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla jsou červoři, ti mají daleko více obratlů a kostí lebečních. Páteř u obojživelníků je složena z obratlů, které silně zatlačují strunu hřbetní. Počet obratlů je u různých zástupců velmi proměnlivý. Pohybuje se od 9 do 63 obratlů. Páteř je velmi pohyblivá, poněvadž obojživelníci jsou první čtyřnožci, u kterých se vyvinulo kloubní spojení mezi jednotlivými obratli. Lebku u obojživelníků můžeme rozdělit podle počtu týlních hrbolů na monokondylní (jeden týlní hrbol) a bikondylní (dva týlní hrboly). Prakticky platí, že u nejstarších obojživelníků je lebka složitější, než u jejich recentních nástupců. Například prvohorní obojživelníci měli lebku krytou sadou párových kostí, díky kterým je nazýváme krytolebci. Postupem času však došlo k blokádě osifikačního procesu 12

13 a některé kosti zmizely, nebo zůstaly ve stádiu chrupavky. U většiny obojživelníků je vytvořen jazyk. Zuby mají obojživelníci homodontní a polyfiodontní. Homodontní chrup je charakteristický tím, že všechny zuby v čelistech mají stejný tvar. Polyfiodontní chrup umožňuje daným jedincům dorůstání nových zubů (Mlčoch, 2010). Jedním z dalších prvenství této živočišné třídy je to, že jako první obratlovci mají kráčivé končetiny. K trupu jsou končetiny připojené kostěnými pletenci. Stavba končetin obojživelníků je v podstatě shodná se stavbou končetin ostatních čtyřnožců (Mlčoch, 2010). Kostra mloka tento typ kostry se jen velmi málo odlišuje od svých předků. Sama o sobě prozrazuje všechny typické znaky mloků. Typická je poměrně malá hlava s velkými očnicemi. Přední i zadní nohy jsou v podstatě shodné velikostí i jejich tvarem. Obr. č.2.: Kostra mloka (Profimedia, 2001) Kostra červorů kostra červorů nejvíce připomíná hady, i když je to ve skutečnosti obojživelník. Mají štíhlé válcovité tělo, které postrádá jak končetiny, tak oči. Končetiny u těchto živočichů zakrněly tak dokonale, že na jejich kostře po nich nenajdeme ani zbytky. Kostra u žab žáby mají jediný krční obratel, ke kterému je připojena lebka dvěma kloubními hrboly. Počet obratlů u žab je redukován. V bederní oblasti srůstají v tzv. urostyl. Žebra nejsou plně vyvinuta (Baruš, Oliva, 1992). Obr. č. 3.: Kostra u žab (Baruš, Oliva, 1992) 13

14 Kůže Kůže u obojživelníků je tvořena tenkou pokožkou (epidermis) a silnější škárou (dermis). Charakteristickým znakem pro obojživelníky je skutečnost, že se kůže velmi významně podílí na dýchání a příjmu vody. Kůže je tedy permeabilní a tím pádem i vaskularizovaná a dostatečně vlhká. Z obecného hlediska plní kůže celou řadu funkcí, jako je například: - ochrana před poraněním - mimikry - regulace teploty těla - podílení se na lokomoci (lokomoce vyjadřuje schopnost pohybu v prostoru pomocí svalové činnosti) - vytváří hranici mezi vnitřním a vnějším prostředím Svrchní vrstva kůže neboli epidermis, chrání níže položené vrstvy a je periodicky svlékána v pravidelných intervalech dní až měsíců. Po svlečení bývá zpravidla pozřena. Pozřením si obojživelníci pravděpodobně doplňují minerální látky, o které se připravili při svlékání (Zwach, 2009). Rohovinová vrstva je vyvinuta jen velmi slabě, obvzláště u jedinců s vysokým podílem kožního dýchání. V některých případech se setkáváme s rohovinovými výrůstky, které slouží například samcům k přidržování samičky v době rozmnožování (pářící mozoly). Ve škáře je uchováno velké množství mnohobuněčných alveolárních (váčkovitých), někdy i tubulárních žláz (Baruš, Oliva, 1992). Obr. č. 4.: Palcový mozol samce skokana hnědého (Rana temporaria) v době páření (Baruš, Oliva, 1992) 14

15 Nervová soustava Nervová soustava se ve své podstatě moc neliší od nervového systému u ryb. Nejdůležitějším řídícím, asociačním a integračním centrem u obojživelníků je střecha středního mozku (Tectum mesencephali). Jedná se o místo kam jsou vysílány impulzy ze smyslových orgánů a odtud také vycházejí následné příkazy ke svalům (Baruš, Oliva, 1992). Všichni strunatci, nevyjímaje obojživelníky mají trubicovitou nervovou soustavu. Mozeček bývá malý (Mlčoch, 2010). I přesto je mozek obojživelníků lépe vyvinut než mozek u ryb. Důkazem je například koncový mozek, který je u obojživelníků relativně větší. U žab vychází z míchy 10 párů míšních nervů. U mloků a červorů se setkáme s větším počtem těchto nervů, díky jejich zmnožené tělní segmentaci (Sigmund et al., 1994) Smyslová ústrojí (zrak, sluch, čich, proudový orgán) Ústrojí zraku, jeden z nejdůležitějších smyslů pro všechny živočichy, je u obojživelníků v různém stupni vývoje, podle způsobu života jedince. Vývoj zrakového ústrojí se tedy u obojživelníků vyvíjí v závislosti na přechodu jedince na souš. Tento fakt je dobře rozpoznatelný na přítomnosti, či nepřítomnosti očních víček. Nejlépe vyvinutá víčka mají žáby, převážně ty suchozemské, nejméně ocasatí obojživelníci. Jak je známo, tak na vzduchu musí být rohovka chráněna proti vyschnutí a musí být průběžně zbavována nečistot. Proto u některých výhradně vodních obojživelníků oční víčka mohou zcela chybět (Baruš, Oliva, 1992). Obojživelníci potřebují zrak především při obstarávání potravy, protože zpravidla reagují na pohyb kořisti. Je zajímavé, že o nehybné objekty se zpravidla nezajímají (Zwach, 2009). Obojživelníci mají velmi dobře vyvinuté sluchové ústrojí, dokáží vnímat zvuky ve velkém frekvenčním rozsahu ( Hz). Sluch je například pro žáby velmi důležitý především v období rozmnožování, kdy dochází k dorozumívání se s ostatními jedinci pomocí hlasových projevů (Baruš, Oliva, 1992). Mezi další smyslové orgány řadíme proudový orgán, jinak nazývaný jako postraní čára. Obojživelníci jsou jediní čtyřnožci, u kterých je tento orgán zachován. Je charakteristický při udržování rovnováhy a vnímání vlnění odrážené od objektů ve vodním prostředí. Plně suchozemští obojživelníci tento orgán nemají vyvinut. U obojživelníků se střídáním vodního a suchozemského života se funkčnost proudového orgánu může obnovovat. Je tvořen skupinami smyslových buněk, tzv. neuromastů, které nalezneme v pokožce (Baruš, Oliva, 1992). 15

16 Čichové ústrojí je u obojživelníků dobře vytvořeno, i když v životě obojživelníků nemá čich nijak významnou úlohu. Chemoreceptory, u dospělých obojživelníků žijících na souši, jsou uloženy v dutině nosní (Sigmund et al., 1994) Dýchací soustava Dýchací soustava je výjimečná tím, že larvy obojživelných jedinců dýchají žábrami, zatímco dospělci, kteří již prošli stádiem metamorfózy, dýchají plícemi. Dýchání plícemi je podstatnou měrou doplňováno kožním dýcháním. Například v době zimního spánku neboli hibernace zajišťuje kožní dýchání i 100 % výměny plynů (Zwach, 1990). Nejdříve se tedy zaměříme na dýchání žaberní, které jak již bylo řečeno probíhá u larev obojživelníků. Je důležité zmínit, že pro neotenické druhy obojživelníků, zůstává žaberní dýchání zachováno po celý život. Toto dýchání zajišťují tři páry keříčkovitě rozvětvených žaberních oblouků, které jsou překryty kožním záhybem. Plicní dýchání u obojživelníků začíná nozdrami. Dutinou ústní pokračuje vzduch hrtanovou štěrbinou do krátkého hrtanu. Za hrtanem již následují párové plícní vaky, které jsou bohatě prokrveny. Samotná výměna plynů v plících je zajištěna díky polykání vzduchu, protože u obojživelníků nenalezneme hrudník, ani bránici. Toto polykání je závislé na otevírání a zavírání nozder, díky svalovým svěračům (Sigmund et al.,1994) Oběhová soustava Vzhled oběhové soustavy je závislý na daném stádiu vývoje obojživelníka. Zatímco v larválním stádiu je do srdce vháněna pouze odkysličená krev, v dospělosti, s nástupem plícního dýchání, srdcem prochází i krev okysličená. Oběhová soustava je u jednotlivých skupin obojživelníků dosti proměnlivá. Obecně se dá říci, že krevní systém u obojživelníků je uzavřený a v přenosu kyslíku a živin se v zásadě uplatňuje lymfatický systém. V lymfatickém systému koluje lymfa neboli míza. Je to nažloutlá tekutina, která má podobné složení jako krevní plazma. Pohyb lymfy u obojživelníků je poměrně rychlý, denně se může vyměnit až padesátkrát (Baruš, Oliva, 1992). Srdce jak u larev, tak i u dospělých obojživelníků má dvě síně, ale jen jednu komoru. Systole neboli stahování srdeční svaloviny, probíhá ve dvou fázích. V první fázi, při systole komory dochází k proudění odkysličené krve do dvou plicně-kožních tepen, které se následně rozdělují na plícní a kožní. V kůži a v plicích bývá krev 16

17 okysličována a navrací se zpět k srdci. V druhé fázi systole bývá vypuzována do tělního oběhu (Mlčoch, 2010) Vylučovací soustava Vylučování je u obojživelníků zajištěno díky párovým vylučovacím orgánům, tzv. epistonefros. Jedná se o typ ledviny u obojživelníků a rybovitých obratlovců. Ledviny, ústí do primárního močovodu, který vyúsťuje do kloaky. U larválních stádií obojživelníků funguje jako vylučovací orgán tzv. pronefros, který funguje jen přechodně (Sigmund et al., 1994) Rozmnožování obojživelníků a metamorfóza Obojživelníci jsou druhy gonochorické, rozmnožují se tedy pohlavně a samotné rozmnožování je podněcováno celou řadu faktorů. Je závislé jak na délce dne, okolní teplotě, ale i například na množství srážek. V neposlední řadě může mít na periodicitu rozmnožovací sezóny vliv i dostatek potravy v prostředí (Tab I.). Je tedy patrné, že rozmnožování obojživelníků má cyklický charakter. U mnohých druhů předchází samotnému aktu páření různé druhy námluv. Jedná se především o nejrůznější druhy tanců, jako například u některých druhů z čeledi Salamandridae. Tyto tzv. zásnubní tance provádějí samci před samicemi a v průběhu odkládají spermatofor na substrát. Ocasatí obojživelníci tedy uskutečňují námluvy především tancem, ale i pachovými vjemy. Námluvy jsou zde především záležitostí samce, než samice a během tohoto aktu samec upustí jeden až několik desítek spermatoforů. Důležitou roli hraje sehranost pářícího páru, aby nedošlo ke ztrátě spermatoforu. U druhů žab probíhají námluvy za pomoci zvukových signálů, které jsou v období rozmnožování slyšet ještě daleko od trdliště. Akustické námluvy tedy značně ovlivňují úspěšnost páření, koordinaci partnerů a zdárné oplození vajec. Hlasová signalizace je velmi důležitá při vyhledávání vhodných partnerů k páření. Samci obsadí vhodná místa a svými zvukovými signály navádí samičku k sobě. Samička má tedy již při navádění možnost výběru samce, protože samotný hlas samce odráží jeho velikost (Baruš, Oliva, 1992). Samotné oplození dělíme na dva různé druhy. A to na oplození vnější a oplození vnitřní. Z obecného hlediska lze říci, že u červorů a většiny druhů ocasatých obojživelníků dochází k oplození vnitřnímu. Samičky nakladou již oplozená vajíčka, z kterých se poté líhnou larvy. Za to u žab dochází z pravidla k oplození vnějšímu, 17

18 kdy samice naklade neoplozená vajíčka do vody, či na vlhká místa a až poté jsou oplozena samci. Vajíčka mohou být kladena v různých formách shluků vajíček, řetězců, až po jednotlivá vajíčka (Obr. č. 5.). Vajíčka obojživelníků jsou anamniotická, to znamená bez vaječných a zárodečných obalů. Počet vajec vyprodukovaný jednou samičkou je mezidruhově velmi různorodý. Některé druhy, například žáby rodu Sminthillus kladou jen jedno vajíčko, na rozdíl od velkých žab, například rodu Bufo, které nakladou i vajec (Baruš, Oliva, 1992). Metamorfóza Neboli přeměna jedince z larválního stádia v dospělce. V prvé řadě probíhá larvální stádium. U obojživelníků je toto stádium charakteristické dýcháním jedinců pomocí žaber. Toto stádium může trvat různě dlouhou dobu, od několika dní až po několik let. Tato doba je závislá na podmínkách prostředí a způsobu rozmnožování jedince. V neposlední řadě se délka larválního stádia může odvíjet i od stálosti nádrže. V trvalých vodních plochách může být toto stádium delší, kdežto ve vodách dočasných kratší, díky limitované době zániku nádrže (Vergner, Vergnerová, 1986). Žabí larvy se nazývají pulci. Z počátku se pulci živí ze žloutkového váčku, poté se zaměřují na vodní rostliny. Jde tedy o býložravce, jen ve vzácných případech, především za drsných podmínek se z pulce může stát masožravec, či kanibal. Pulci jsou také velmi častou potravou jiných živočichů. Pulci mají zpočátku oválné tělo a jsou beznozí. Pohybují se pomocí ploutvovitého ocásku. V průběhu metamorfózy jim narostou nejprve zadní a pak přední končetiny a ploutvovitý ocas se jim neustále zkracuje. U pulců jsou jasně viditelné vnější keříčkovité žábry, kterými daní jedinci dýchají. Postupně se tyto žábry posouvají dovnitř těla a ukryjí se do žaberní komůrky, která je s povrchem spojena otvorem. Naopak u larev ocasatých obojživelníků zůstávají vnější keříčkovité žábry viditelné (Vergner, Vergnerová, 1986). Není tak neobvyklé se setkávat s neotenickými druhy obojživelníků. Jsou to druhy, u kterých nedochází k metamorfóze. Tito jedinci dosáhnou pohlavní dospělosti již v larválním stádiu a přitom jsou larvy těchto jedinců schopni rozmnožování. Tento stav je nazýván jako neotenie. U některých 18

19 druhů živočichů je neotenie přímo životní strategií. Ze zástupců můžeme jmenovat například obojživelníka axolotla mexického (Ambystona mexicanum), (Obr. č. 6.). Samotná metamorfóza má tedy za hlavní cíl přeměnu jedince z vodního stylu života na život terestrický, neboli suchozemský. Je důležité zmínit, že celý proces metamorfózy je regulován hormonálně. Velký význam zde mají hormony produkované ve štítné žláze. Především hormon tyroxin (Vergner, Vergnerová, 1986). Pohlavní dospělost není ani tak záležitost věku, ale především velikosti a vzrůstu jedince. Z počátku je růst rychlý, především do doby dosažení pohlavní dospělosti. Poté se zpomaluje a přírůstky bývají nepatrné. V neposlední řadě je růst závislý na faktorech prostředí, teplotě a podobně (Baruš, Oliva, 1992) Význam obojživelníků Obojživelníci nejsou pro člověka nebezpečným druhem živočichů. Některé nejjedovatější toxiny nám mohou způsobit smrtelná onemocnění, ale nedá se říci, že by nás obojživelníci přímo ohrožovali. I přes tento fakt jsou obojživelníci stále ne příliš oblíbenými živočichy, jak tomu napovídá i historie. V dřívějších dobách byly například žáby až natolik nepopulární, že byly označovány za převtělené čarodějnice. Tradovaly se nejrůznější pověry o zplozencích pekla, za kterého byl považován mlok skvrnitý, především pro svoje nápadné zbarvení. V neoblibě u společnosti byly i ropuchy, kvůli údajným rituálům čarodějnických sešlostí, při kterých se čarodějnice přeměňovaly do podoby ropuchy a podobně. Obojživelníci byli v těchto časech mučeni a zabíjeni. Ani dnes se ovšem občas setkáváme s nepochopitelnými pověrami, především díky nedostatku vědecky podložených informací, o této rozmanité třídě živočichů (Baruš, Oliva, 1992). Ať už byl vztah k obojživelníkům v historii jakýkoliv, už od pradávna se stala tato třída živočichů nezastupitelnou součástí potravního řetězce v ekosystémech. Žáby jsou důležitým zdrojem potravy například pro volavku popelavou (Ardea cinerea), čápa bílého (Ciconia ciconia) a jiné vodní ptactvo. V neposlední řadě bereme obojživelníky jako zdroj potravy i pro lidskou populaci. Například v podobě žabích stehýnek, které představují jednu z nejvýznamnějších hrozeb pro tyto populace živočichů. Když se řeknou žabí stehýnka, mnoho lidí by si tuto exotickou specialitu spojilo s Francií. Pravdou ovšem je, že největším konzumentem tohoto pokrmu jsou belgičané. 19

20 Obojživelníky v potravním řetězci musíme chápat i z toho druhého hlediska, a to jako predátory. Živí se různými druhy bezobratlých živočichů, především hmyzem, a tím jsou užiteční. Například ropuchy jsou výhradně nočním lovcem hmyzu, kdy většina hmyzožravých ptáků spí. Nesmíme opomenout přínos obojživelníků v toxikologii. Tato multidisciplinární věda je úzce spjata s farmakologií a obojživelníci těmto vědám významně přispěli. Nejen, že se obojživelníci uplatňují dodnes na poli pokusných laboratorních živočichů, ale i výzkum toxinů produkující jejich kůže přinesl nové poznatky. Toxiny jsou látky, v biologii nazývané jako jedy, které mohou způsobit poruchy funkce organismů. Nejjedovatější čeledí žab na světě jsou šípovité žáby, neboli pralesničkovití (Dendrobatidae). Tyto pestrobarevné žáby obývají deštné pralesy ve střední a jižní Americe. Dorůstají délky až 6 centimetrů a mezi nejjedovatější druhy z této čeledi řadíme pralesničku strašnou (Phyllobates terribils), (Obr. č. 7.) a pralesničku dvoubarvou (Phyllobates bicolor), (Obr. č.8.). Uvádí se, že pralesnička strašná, dokáže vytvořit takové množství jedu, které by stačilo na usmrcení až myší, nebo 8-10 lidí (Kořínek, 2011). Jedy šípovitých žab způsobují smrštění svalů a může dojít až k selhání srdce či fibrilaci. Jed, který vypouští tyto žáby je extrémně silný. Jedinec v sobě uchovává jen asi jeden miligram jedu, což stačí na usmrcení myší. Tento jed, který má takové obrovské účiny, se nazývá batrachotoxin. Je velmi vzácný, vyskytuje se jen u několika druhů živočichů na zemi. Je používaný i indiány z Kolumbie, kteří ho nanášejí na šipky foukaček a na šípy a používají ho k lovu. V současnosti ještě nebyl objeven žádný protijed, který by dokázal batrachotoxin úspěšně potlačit (Krmenčík, Kysilka, 2007). V České republice najdeme také jedovaté žáby, i když z daleka ne v takové míře, jak je tomu u čeledi pralesničkovitých. Pro člověka nejsou toxiny českých žab nikterak nebezpečné. Jsou zajímavé spíše z farmaceutického hlediska. Nejjedovatějších z českých žab je rosnička zelená. Pozornost si vynucuje také kuňka žlutobřichá, která ve svých kožních žlázách sice tolik jedu neukrývá, ale za to jej používá ze všech českých obojživelníků nejčastěji (Zatloukalová 2004). Toxiny obojživelníků slouží nejen jako obrana před nepřáteli, ale také jako ochrana jedinců proti chorobám, například plísňového charakteru, nebo obrana před parazity (Krmenčík, Kysilka, 2007). 20

21 3.1.4 Ohrožení obojživelníků Chytridiomykóza Jedná se o houbové onemocnění obojživelníků, které má v poslední době velmi výrazný dopad na velikosti populací nejen na území České republiky. Když se na výskyt této nemoci podíváme z globálního hlediska, tak zjistíme, že chytridiomykóza byla již prokázána ve všech světadílech kromě Antarktidy a jen v Evropě byla zjištěna na území patnácti států (Česká republika, Chorvatsko, Německo, Itálie, Estonsko, Maďarsko, Portugalsko, Slovensko, Slovinsko, Velká Británie, Španělsko, Švýcarsko, Lucembursko, Lotyšsko, Francie), (Civiš et al., 2010). Původcem této choroby je houba z oddělení Chytridomycety (Chytridiomycota), známá pod názvem Batrachochytrium dendrobatidis. Oddělení chytridomycet zahrnuje okolo 150 různých druhů hub. Jsou přítomny prakticky všude a některé z nich často parazitují na rostlinách, řasách, dokonce i na bezobratlých, ale houba Batrachochytrium dendrobatidis je zatím prvním zástupcem, který je patogenní i pro obratlovce. Onemocněné touto houbou má za následek zástavu srdce, která je způsobena selhnáním osmoregulační soustavy. Obojživelníkům napadeným touto nemocí se zhoršuje schopnost kožního dýchání. Průběh nemoci není vždy stejný, velký vliv na to mají jak biotické, či abiotické faktory. V neposlední řadě nesmíme opomenout přítomnost symbiotických bakterií, které jsou schopny tuto nemoc zbrzdit, či úplně zastavit. Chytridiomykóza byla na území České republiky poprvé zjištěna v roce Od té doby bylo provedeno několik šetření a výzkumů, které se snažily zjistit něco víc. Bylo zjištěno, že touto nemocí jsou u nás nakaženy celkem tři taxony: skokani rodu Phelophylax, ropucha obecná (Bufo bufo) a kuňka obecná (Bombina bombina). Žádný z těchto obojživelníků ovšem neprojevoval klinické příznaky nemoci. Nemoc chytridiomykóza je tedy další hrozbou pro populace obojživelníků. Pravděpodobně se bude dál rozšiřovat, především díky mezinárodnímu obchodu s obojživelníky. Na území České republiky je tato nemoc s největší pravděpodobností rozšířena plošně. Přesto prozatím nemůžeme tvrdit, že by na našem území docházelo díky tomuto onemocnění k úhynu populací. To ovšem neznamená, že by se tato nemoc měla podceňovat. Je velmi důležité, aby neustále probíhal monitorovací proces. Nesmíme podceňovat ani význam osvěty a vzdělávání se v této problematice (Civiš et al., 2010). 21

22 Další onemocnění u obojživelníků Mezi další nejčastější onemocnění, se kterými se u obojživelníků můžeme setkat, jsou plísňová onemocnění. Tato onemocnění jsou nebezpečná především pro larvy obojživelníků. Dospělí jedinci se ještě dají vyléčit. Nejznámější nemocí je tzv. kožní plíseň, která napadá rány po zranění (Zwach, 2009). V neposlední řadě stojí za zmínku onemocnění nejrůznějšími parazity. Dle místa výskytu je rozdělujeme na endoparazity a ektoparazity. Endoparazity najdeme uvnitř těla obojživelníka (nejčastěji v trávicím traktu), za to ektoparaziti napadají obojživelníka na povrchu. Mezi nejznámější vnitřní parazity u obojživelníků řadíme hlavně oblé červy a škrkavky. Další vnitřní onemocnění způsobují tzv. myiáze (myiasis). Jedná se o onemocnění, kdy je organizmus napaden mušími larvami (Novák, 2011). Mezi vnější parazity můžeme jmenovat například roztoče. Například sametky, nebo klíšťata (Zwach, 2009). Fyzická likvidace obojživelníků Fyzickou likvidaci známe jak úmyslnou, tak neúmyslnou. Mezi neúmyslnou likvidaci obojživelníků můžeme uvést tři základní činnosti. Je to především používání pesticidů, kosení travnatých porostů a rozšiřující se silniční síť a automobilová doprava, která často protíná tahové cesty obojživelníků a dochází k přejetí jedinců. Kosení vlhkomilných luk je jedním z největších rizik pro život obojživelníků. S rychle rostoucí modernizací kosících strojů, vzrůstá také mortalita obojživelníků. NABU německý svaz ochrany přírody provedl v tomto směru několik výzkumů a z výsledků vyplývá, že pokud se nepodaří vyřešit problém s kosením luk, můžou vyjít vniveč další snahy o ochranu obojživelníků, v podobě budování podchodů pod komunikace a podobně (Mikátová, Vlašín, 1998). Pokud se zaměříme na úmyslnou likvidaci, musíme se přesunout mimo území Evropské unie. Usmrcování obojživelníků je totiž na celém území EU protizákonné. Mnozí si kladou otázku, jaký důvod by mělo usmrcování obojživelníků. Odpověď je jednodušší, než by se zdálo. Mluvíme o žabích stehýnkách. Tato, pro české obyvatelstvo netradiční pochoutka, se stále více dostává do popředí mnoha jídelníčků. Lidé jedí žáby již věky. V asijských kulturách je to jedno z nejběžnějších jídel. 22

23 Jak již bylo řečeno, v celé Evropské unii je chytání a usmrcování žab protizákonné. To ale navádí evropské odběratele k tomu, aby dovoz z jiných zemí byl co nejvyšší Ochrana obojživelníků Obojživelníci jsou nedílnou součástí přírody. Jejich výskyt je limitován mnoha faktory a my se snažíme tyto faktory ovlivňovat do takové míry, aby početnost populací žab vzrůstala a ne ubývala. Ochrana obojživelníků nezávisí jen na ochraně samotných jedinců, či populací, ale jde především o ochranu biotopů, kde se obojživelníci vyskytují. Primární otázkou, kterou by se měl správný ochranář zajímat jsou příčiny ohrožení. Z hlediska ohrožení obojživelníků na území České republiky lze mluvit hned o několika příčinách ohrožení: - přetváření biotopů - kontaminace biotopů - krajinotvorné změny - fyzická likvidace obojživelníků (např. nevhodná technika při kosení, exotická potrava apod.) Obojživelníci potřebují ke svému životu dva základní biotopy: - vodní plochu - místa, kam chodí přezimovat Mimo tyto dva biotopy je důležité chránit také tahové cesty, bez tohoto opatření by celý systém neměl dostatečnou účinnost. Tahové cesty mohou vést přes vysoce frekventované komunikace a může zde dojít k zániku celých populací obojživelníků (Čapounová, 2008). Faunistický výzkum Monitorování a zjištění spolehlivých informací o výskytu živočichů je nejdůležitějším krokem k jejich ochraně. Významné je také zjištění jejich výskytu v různých ročních obdobích, v době rozmnožování a nejrůznějších tahových cest. Na základě těchto informací se dá sestavit postup na ochranu zvláště chráněných, či ohrožených druhů obojživelníků. 23

24 Územní ochrana Tato ochrana spočívá především v zajištění vhodných podmínek pro rozmnožování, nakladení vajíček a vylíhnutí larev a především přirozený průběh metamorfózy. Ochranu biotopů lze rozdělit na: 1. Ochrana stávajícících biotopů jde o biotopy, které svými podmínkami vyhovují populacím obojživelníků k jejich životu. 2. Úpravy méně vhodných nádrží tyto biotopy svými podmínkami nevyhovují, ať už se jedná o kvalitu vody, špatný sklon svahů, či nevhodnou vegetaci v nádrži. Všechny tyto problémy jsme schopni po jejich určení napravit. 3. Výstavba nových biotopů jedná se o jeden z nejefektivnějších nástrojů ochrany obojživelníků. Je nutno dbát na požadavky obojživelníků, dle druhů, které se v daném místě nacházejí a jejich požadavků na prostorové, vegetační, klidové a jiné nároky. Výstavba musí být legislativně v pořádku. Nádrže se díky svému vzhledu, typu výstavby a podobně, dělí na několik druhů (průtočné, neprůtočné, členité, drobné vodní plochy atd.), (Mikátová, Vlašín, 1998). V zákoně č. 114/1992 Sb. O ochraně přírody a krajiny se dá územní ochrana rozdělit do dvou skupin. Na územní ochranu zvláštní, která zahrnuje velkoplošně i maloplošně chráněné území státem. V České republice tedy národní parky, chráněné krajinné oblasti, národní přírodní rezervace, národní přírodní parky, přírodní rezervace a přírodní parky. Dále pak územní ochranu obecnou, která obsahuje zbylé plochy České republiky a vzhledem k obojživelníkům se jedná o významné krajinné prvky (VKP), plochy v rámci územního systému ekologické stability (ÚSES) a přechodně chráněné plochy, které může vyhlásit orgán ochrany a přírody v případě, že se na daném místě vyskytují významné rostlinné, či živočišné druhy a podobně. V neposlední řadě nesmíme opomíjet, že v naší legislativě jsou zakotvené i principy NATURA 2000, které taktéž vytváří soustavu chráněných území (Zákon 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny). Druhová ochrana Stejně jako ochranu územní, i druhovou ochranu dělíme na zvláštní a obecnou. Obecná ochrana se zajímá o živočichy jako celek. Poskytuje ochranu jak celým druhům, 24

25 tak i populacím. Kdežto ochrana zvláštní jde do detailů a dokáže svou ochranu zaměřit i na dané jedince, pokud je to nutné. Většina druhů obojživelníků, žijících na území České republiky patří do skupiny zvláště chráněných druhů živočichů. Jejich výčet je uveden ve vyhlášce č. 395/1992 Sb., ve znění vyhlášky č. 175/2006 Sb. (Tab. II.). Ochrana obojživelníků v době tahu Je třeba si uvědomit, že ne všichni obojživelníci žijí celý život ve vodě, či v jejím nejbližším okolí. Mnoho druhů obojživelníků svůj život tráví na souši. Ke svému rozmnožování, ale vodu stále potřebují a tak si tvoří tzv. tahové cesty. Tyto cesty se nemění, jsou stálé i přesto, že se změní část krajiny, například protnutí tahové cesty komunikací. V tomto případě se obojživelníci stávají obětí automobilů a doplatit na to můžou jak jedinci, tak i celé populace. Zpravidla lze říci, že největší úhyn je evidován na komunikacích, které se vyskytují v těsné blízkosti míst rozmnožování obojživelníků, například v okolí velkých měst. Metody ochrany obojživelníků v době tahu jsou různé: 1. Uzávěra komunikace v době tahu 2. Dopravní značení 3. Odchyt živočichů přímo na komunikaci 4. Vybudování nového místa pro rozmnožování 5. Bariéry, které navádí živočichy na bezpečnou cestu Všechny tyto metody jsou v současnosti kontrolovány a monitorovány. Úspěšnost závisí na celé řadě faktorů. Jedná se o běh na dlouho trať, kde se objeví spousta neúspěchů, cílem však je snížit úhyn obojživelníků na takovou míru, aby dlouhodobě nedocházelo ke snižování početnosti populací (Mikátová, Vlašín, 2004). Ochrana obojživelníků je popsána v zákoně č. 114/1992 Sb. Zákon o ochraně přírody a krajiny. Dovolil jsem si citovat 5 odstavec třetí, který se týká obecné ochrany rostlin a živočichů. Fyzické a právnické osoby jsou povinny při provádění zemědělských, lesnických a stavebních prací, při vodohospodářských úpravách, v dopravě a energetice postupovat tak, aby nedocházelo k nadměrnému úhynu rostlin a zraňování nebo úhynu 25

26 živočichů nebo ničení jejich biotopů, kterému lze zabránit technicky i ekonomicky dostupnými prostředky. Orgán ochrany přírody uloží zajištění či použití takovýchto prostředků, neučiní-li tak povinná osoba sama. (Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny) Další právní předpisy V oblasti legislativy existuje ještě řada dalších předpisů týkající se více, či méně ochrany obojživelníků. - Zákon č. 99/2004 Sb., o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské stráži, ochraně mořských rybolovných zdrojů a o změně některých zákonů (zákon o rybářství) - Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu - Zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání - Zákon č. 100/2004 Sb., o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně některých zákonů (zákon o obchodování s ohroženými druhy) - CITES jedná se o úmluvu o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin. Vznikla v roce 1973 ve Washingtonu. Česká republika se stala smluvní stranou CITES V současnosti má úmluva 175 smluvních stran. Do roku 2008 se k mezinárodní úmluvě CITES připojilo celkem 165 členských zemí (MŽP, 2012) Červené knihy a seznamy ohrožených druhů Červené knihy vznikají na základě pozorování a monitoringu ohrožených zvířat. Základním rozdílem, mezi červenými knihami a seznamy ohrožených druhů je ve vynucování si ochrany. Zatímco červené knihy pouze doporučují ochranu pro ohrožené druhy, seznamy jsou zakotveny v legislativě a ochrana je vynucená. Ve vyhlášce č. 395/1992 Sb., kterou vydalo ministerstvo životního prostředí jsou uvedené druhy ohrožených živočichů. Stupeň ohrožení se zde dělí do tří kategorií, dle jeho intenzity Charakteristika druhových zástupců Mlok skvrnitý Salamandra salamandra (Linnaeus, 1758) 26

27 Zástupce ocasatých obojživelníků, jehož typickým biotopem jsou vlhké listnaté a smíšené lesy, především bučiny. V horských polohách se s ním nesetkáme, obývá spíše střední polohy, do 1000 metrů nadmořské výšky. Má rád členité lokality, zejména suťové svahy, vývraty stromů, díry v zemi, či skalní rozsedliny. Je to druh s převážně noční aktivitou, i když se s ním můžeme setkat i ve dne, především za deště, či bezprostředně po něm. Vzhledem je snadno rozpoznatelný. Dorůstá délky až 21 centimetrů, barvu má šedočernou až černou s výraznými žlutými skvrnami (obr. č. 9.). Velmi vzácně byli nalezeni i zcela černí, nebo zcela žlutí jedinci tohoto druhu. Pohlavní dospělost nastává během třetího až čtvrtého roku života. Samice mloka skvrnitého se od samce liší především velikostí a robustností. Samec je menšího vzrůstu a je štíhlejší. V období páření mají velký a zduřelý kloakální vak (Maštera, 2002b). Mlok skvrnitý se živí převážně drobnými bezobratlými živočichy, jako jsou žížaly a slimáci, nepohrdne ale ani nejrůznějšími druhy hmyzu (Zwach, 1990). Čolek obecný Lissotriton vulgaris (Linnaeus, 1758) Jedná se o nejběžnější druh čolka v České republice. Jeho výskyt je relativně plošný, nalezneme ho ve středních výškových polohách, jeho výskyt lze ale očekávat i ve vyšších polohách. Dorůstá menších rozměrů, jeho délka je asi 7 cm. Ve vyšších polohách dosahují větších velikostí a to až 10 cm (Meduna, 2010). Na rozdíl od mloka skvrnitého je u čolka obecného sameček větší než samička. Mezi nejnápadnější znaky řadíme zvlněný hřeben na hřbetě (obr. č. 10.). Jejich aktivita je vyvíjena převážně v noci a díky svým rozměrům a skrytým způsobem života je celkem těžké zjistit jejich přítomnost. Přesto, podobně jako u mloka skvrnitého, za vlhkého počasí opouštějí svůj úkryt i za dne. Čolci zimují na souši a po probuzení ze zimního spánku se přesouvají do vody (březen, duben). Na souš se dospělci přesouvají opět v červnu až v září. V měsíci říjnu až listopadu končí jejich sezónní aktivita a opět upadají do zimní hibernace. Živí se drobným hmyzem, červy, pavouky a podobně (Maštera, 2002a). 27

28 Čolek horský Mesotriton alpestris (Laurenti 1768) Obývá spíše horské a podhorské oblasti, spíše ve výškách nad 400 m n.m. Není to ale pravidlem, lze se s ním setkat i v nižších polohách. Je vázán na lesní biotop, převážně v nížinách se s ním mimo les setkáme jen velmi zřídka. Samečci jsou menší než samičky, dosahují délky okolo 5-8 cm, zatímco samičky dorůstají až do 12 centimentrů (Zwach, 2009). Pro samce čolka horského jsou charakteristické pestré barvy. Na svém hřbetě se honosí sytě modrou barvou (obr. č. 11.). Způsob života čolka horského je vázán na teplotu, jako u většiny obojživelníků. Ve vodě žije v závislosti na teplotě od března do července. Poté vylézá na souš. Obývá menší tůňky a jezírka, na velkých vodních plochách jen malé zátoky, nebo mokřady v blízkosti velkých vodních ploch. V posledních letech došlo k velkému úbytku v populacích čolka horského v České republice, převážně díky odlesňování a odvoňování území (Mikátová, Vlašín, 1998). Čolek velký Triturus cristatus (Laurenti, 1768) Jedná se o největší evropský druh rodu Triturus. Samice je o něco větší než samec a ty největší dorůstají až délky 18 cm. V průměru se však délka čolka velkého pohybuje okolo 15 cm. Základní zbarvení svrchní strany je u samců i samic v době páření tmavohnědé a tmavošedé, někdy až černé. Ze spodní strany je zbarvení žluté až oranžové. Po celém povrchu těla jsou patrné tmavé skvrnky (obr. č. 12.). Dospělci čolka velkého nemají příliš vyhraněné ekologické nároky na biotop svého výskytu. Larvy jsou ovšem poněkud náročnější, především na změny chemismu vody. Jsou to odolní jedinci, kteří se vyskytují i ve větších vodních plochách. Potrava je u tohoto druhu ocasatých obojživelníků závislá na potravní nabídce prostředí. Živí se především měkkýši, hmyzem, či drobnými pulci jiných obojživelníků (Baruš, Oliva, 1992). Čolek karpatský Lissotriton montandoni (Boulenger, 1880) Ocasatý obojživelník, který tráví většinu svého života na souši (Pecháček, 2009), dostal svůj název díky místu výskytu, tedy v pohoří karpatského systému. Neznamená to ale, že se vyskytuje jen tam, jeho výskyt byl potvrzen i v Jeseníkách. Co do velikosti patří čolek karpatský do průměru, mezi ocasatými obojživelníky. Dosahuje velikosti mezi sedmi až deseti centimetry a samičky jsou o něco větší než samci. Tento živočich 28

29 je nápadný svou hrubou kůží, čímž se odlišuje od svých příbuzných druhů. Samci mají na stranách hřbetu nápadné kožní hrany (obr. č. 13.). V době páření jsou samci čolka karpatského nápadněji zbarveni, což jim napomáhá při svatebních tancích. Navíc mají tito čolci v době páření na konci ocasu malý nitkovitý přívěsek. Živí se stejně jako ostatní ocasatí obojživelníci hmyzem, larvami, žížalami, nitěnkami a podobně (Zwach, 1990). Čolek hranatý Lissotriton helveticus (Razoumovsky, 1789) Druh čolka, který byl na území České republiky objeven až v roce Rozšíření čolka hranatého na naše území je velmi malé. Osídluje západní hranici našeho státu, dá se tedy říci, že sem zasahuje východní hranice areálu výskytu čolka hranatého. Samička měří 7-10 centimetrů a je zpravidla větší než samec. Hranatý se tomuto čolkovi říká díky postranním hřbetním lištám, které jsou velmi vyvinuté. Tyto lišty dávají tomuto živočichu jeho hranatý vzhled (obr. č. 14.). Tento druh se drží lesních porostů, kde nachází vhodná místa pro rozmnožování v podobě lesních kaluží a mělkých tůní. Rozmnožování probíhá od března do května a stejně jako u jiných ocasatých obojživelníků, páření předchází svatební tance. Dožívá se 12 až 14 let (Natura bohemica, 2009). Čolek dravý Triturus carnifex (Laurenti, 1768) Druh obojživelníka, který prozatím obývá jen část České republiky na jižní Moravě v oblasti Znojma. Vyskytuje se tedy v nižších polohách, okolo m n.m. v nejrůznějších jezírkách, lomech, pískovnách a podobně. Způsob jeho života je velmi podobný s čolkem velkým a mezidruhové rozdíly jsou v současnosti předmětem výzkumu. Zimují v dírách v zemi, pod kameny, či zahrabaní v bahně (AOPK ČR, 2007). Čolek dunajský Triturus dobrogicus (Kiritzescu, 1903) Druh, který byl ještě v nedávné době považován za poddruh čolka velkého. Povýšen na samostatný druh byl až v roce Poměrně nový je tento druh i pro české zoology, poněvadž na našem území byl čolek dunajský objeven až v roce 1993 a to ve dvou sektorech v oblasti pásem řek Moravy a Dyje. Způsob života je velmi podobný čolkovi velkému (Triturus cristatus) (Mikátová, Vlašín, 1998). 29

30 Skokan hnědý Rana temporaria (Linnaeus, 1758) Zástupce čeledi skokanovitých, který dorůstá až do délky 10 centimetrů. Zbarvení tohoto živočicha se pohybuje na nejrůznější škále odstínů hnědé barvy (Obr. č. 15.). Aktuální barva také podléhá výrazným sezónním změnám. Samičce v období páření vyrazí na hřbetě tzv. svatební vyrážka. Má hladkou kůži s hřbetními kožními lištami. Skokan hnědý je na území České republiky rozšířen velmi hojně. Dokladem je i jeho nenáročnost při hledání míst k rozmnožování. Spokojí se jak s malými kalužemi, tak i hlubokými tůněmi. Dá se říci, že pro svůj život vyhledává lesní lokality s vlhkými a stinnými místy, v blízkosti potoků, či jiných vodních zdrojů. Přezimování volí tento obojživelník buď ve vodě, nebo na souši, často využívá nejrůznější nory, či trhliny. Potrava se skládá převážně ze suchozemských bezobratlých živočichů, jako jsou žížaly, pavouci, stonožky a mnohonožky (Oliva, Baruš, 1992). Skokan ostronosý Rana arvalis (Nilsson, 1842) Tento druh, dříve nazývaný jako skokan rašelinný, je často zaměňován se skokanem hnědým, především díky velmi podobnému zbarvení (Obr. č. 16.). Velmi výrazné je zbarvení v období páření, kdy má sice stále podobné barvy jako skokan hnědý, ale barvy skokana ostronosého jsou o mnoho kontrastnější. Samec se dokonce dokáže na několik hodin zbarvit až do modré barvy. Nalezneme ho spíše v nižších polohách, kde obývá vlhké háje a listnaté lesy. Další lokalitou výskytu tohoto druhu jsou rašeliniště až do 600 m n.m. Velikost tohoto živočicha se pohybuje okolo 8 cm, hlava je výrazně zašpičatělá, proto také název ostronosý. V České republice je skokan ostronosý pod ochranou zákonem a je zapsaný jako kriticky ohrožený druh (Zwach, 1990). Skokan štíhlý Rana dalmatina (Fitzinger, 1839) Obojživelník, který má hnědou nevýraznou barvu, dosahuje délky 6-7 cm a nenalezneme na něj žádné charakteristické skvrny (Obr. č. 17.). Délka zadní končetiny při otočení je výrazná, protože patní kloub v této poloze výrazně přesahuje špici čenichu. Díky takto mimořádně dlouhým nohám dokáže tento jedinec dělat až dvoumetrové skoky. Charakteristickým znakem pro tento druh je způsob sezení, při kterém skokan štíhlý poskládá nohy tak, že spolu svírají pravý úhel. 30

31 Vyskytuje se ve světlých listnatých lesích. Obývá i poměrně vysoké polohy do 1500 m n.m. (Gruber, 1999). Skokan zelený Pelophylax esculentus (Linnaeus, 1758) V tomto případě mluvíme o hybridním druhu živočicha tzv. kleptonu. Je to druh, který vznikl zkřížením dvou druhů obojživelníků a to skokana skřehotavého a skokana krátkonohého. Velikostně skokan zelený dorůstá až do délky 10 cm, samička je o něco větší, takže se může dorůstat až délky 12 centimetrů. Obecně se dá říci, že tento druh odpovídá svou velikostí, tvarem i zbarvením takovému přechodu mezi jeho rodičovskými zástupci (Obr. č. 18.). Dokonce i zvukové signály vydávané skokanem zeleným jsou podobné skřehotání. Sezónní aktivita nadchází u tohoto druhu měsícem březnem. Zimuje buď na souši, nebo ve vodě, v závislosti na hloubce vody a okolní teplotě. Jeho potravní nároky jsou stejné, jako u jiných ocasatých obojživelníků. Výšková hranice tohoto živočicha v místech jeho výskytu je kolem 700 m n.m. Jeho výskyt je často zkreslen podobností s jeho mateřskými druhy. V této době se odhaduje, že ho najdeme na 32 % území České republiky (Maštera, 2002c). Skokan skřehotavý Pelophylax ridibundus (Pallas, 1771) Žába, která svými dlouhými nohami je schopna vynikajících skoků. Při stresové události skáče směrem k vodě dlouhými a vysokými skoky, i když není tak dobrým plavcem. Zbarvení je v odstínu hnědé barvy s tmavými skvrnami na hřbetní straně. Na nohou má znatelné tmavé pruhy. Čenich má zašpičatělý. Dorůstají se délky 5-9 centimetrů. Patří do skupiny živočichů s noční aktivitou. Zimování na souši je typické především pro samičky skokana skřehotavého, samečci zimu často přečkávají ve vodním prostředí (O Shea, Halliday, 2005). Skokan krátkonohý Pelophylax lessonae (Camerano, 1882) Uvádí se jako nejmenší žába ze skupiny zelených skokanů. V minulosti byl tento druh také označován pouze jako poddruh skokana zeleného a byl nazýván jako skokan zelený menší. Jedinci tohoto druhu žijí v blízkosti vodního prostředí, které vyhledávají pro zimování. Fáze hibernace u něj končí v dubnu a od měsíce května se páří. V tomto období pořádá tzv. noční koncerty, kterými na sebe upozorňuje a láká samičky. 31