TOLLE LEGE! 0. A. Funda: TOLLE LEGE! (Vezmi a čti...)...7 Už nejsme lovci a sběrači od ontologie k politice

Transkript

1 Obsah 0. A. Funda: TOLLE LEGE! (Vezmi a čti...)...7 Už nejsme lovci a sběrači od ontologie k politice...17 (Nezávislost tradiční politiky na ontologii. Krize antropocentrického obrazu světa. Primát ontologie před hodnotami a morálkou. Soumrak útěšné funkce filosofie. Evoluční ontologie a ekologická politika. Obrys evoluční ontologie.) 2. Jedinečnost pozemské přírody...28 (Příroda vesmírná a příroda pozemská. Nový geocentrismus. Evoluční paměť živých systémů. Genetická informace - duchovní kultura" biosféry. Informační hodnota přírody. Opozice přírodních a kulturních struktur.) 3. Ohrožená kultura...39 (Antropocentrické a systémové pojetí kultury. Kultura - opozice a zátěž biosféry. Evolučně ontologický koncept kultury. Duchovní kultura - genom" kulturního systému. Ohrožení kultury oslabenou biosférou. Strategie záchrany kultury.) 4. Ekologický fenomén techniky...49 (Technika biotická a technika abiotická. Ekologický aspekt techniky. Technický genotyp"a technický fenotyp". Expanze techniky a technosféry. Technika jako hrozba i řešení krize. Role vědeckotechnické inteligence.) 5. Konflikt biosféry a technosféry...61 (Biosféra - nejmenší autonomní živý systém. Podobnost a odlišnost evoluce života a evoluce techniky. Koexistence instrumentální a mechanické technosféry. Opozice a smíření biosféry s technosférou. Ekologická politika a spontánní evoluce techniky.) 6. Člověk, kultura, příroda...72 (Biologická stabilita člověka. Růst kultury bez scénáře a změny lidské přirozenosti Ekologická transformace jako změna vnitřní informace kulturního systému. Příroda - přehlížený faktor formování člověka Naturalizace člověka před socializací a individualizací.) 7. Ekologická etika a politika (Ekologická krize jako krize evolučního úspěchu kultury. Tradiční morálka je nemorální. Tradiční politika schvaluje pustošení Země. Riziko silné integrace. Snížení zátěže a slabá integrace záchrana ohrožené kultury.) Shrnutí Zusammenfassung Summary Slovník méně známých slov Doporučená literatura TOLLE LEGE! Vezmi a čti, milý čtenáři, tuto knížku, bude ti k užitku a najdeš v ní zalíbení. Filosofické tázání - onen eminentně lidský počin, jehož dění trvá nejméně dva a půl tisíce let a který se od mýtu a náboženství odlišuje mimo jiné tím, že se pohybuje v souřadnicích přirozeného vysvětlení a rozumového pochopení - je mimořádně kvalifikované tím, že si nenechá zakázat pochybnost, a to i radikální pochybnost o sobě samém. Filosofie je schopna se ptát, zda není všechno jinak, než dosud řekla. Od počátku lidského filosofování se pozornost jednoho z předních trendů filosofie, který si nejednou nárokoval být tou skutečně pravou filosofií, soustřeďuje na protiklad jevů a bytí. Jevy jsou považovány za něco podružného a otázkou hodnou filosofa se stala otázka po tom trvalém, po bytí. Tak se filosofové snažili nahlížet za oponu jevů, aby odhalovali jejich zákonitost, ale nejednou také v domnění, že tam něco jest, něco víc, to neměnné, to věčně platné, to jsoucně jsoucí, to, co jest, to býti samo v sobě bytující - prostě bytí. Není však právě onen předěl jevy - bytí umělým filosofickým schématem a největší, byť krásnou lidskou iluzí, tedy schématem, které neodpovídá tomu, co jest a jak to jest. Není vše úplně jinak? Neleží spíše předěl mezi tím, co člověk vytvořil jako umělou veličinu a mezi tím, co nevytvořil, a co když zničí, již nikdy nevytvoří - tedy předěl mezi kulturou a přírodou? Doposud stále a v převažující většině tematizuje člověk kulturu a s ní sebe jako střed, kvůli kterému zde všechno jest. Člověk vytvořil a tvoří technické a duchovní hodnoty, je tvůrcem i cílem kultury. Dík technickým vymoženostem cestujeme poměrně snadno a rychle - a tím povrchně - po světě, navštěvujeme střediska kultury, prohlížíme stavby a galerie, obdivujeme sochy, nasloucháme hudbě. Jen nám uniklo, že všechny tyto geniální výtvory jsme nakonec schopni nahradit adekvátními kopiemi. Avšak kámen jako takový, který vznikal v procesu samovývoje naší planety, a malé seménko, z něhož vyroste strom, a živou ještěrku, co se mihla na skalisku, nikdy nevytvoříme. Přírodu, kterou vnímáme jako materiál a kulisu své kultury, nikdy nevytvoříme, protože k tomu je potřebí nepředstavitelně dlouhý čas, jedinečné podmínky a přirozená informace jejího samovývoje. Navíc pak jemné předivo skladby pozemské přírody - která je epizodou ve vesmíru, vesmír bez ní může být, ale ona není bez vesmíru myslitelná - je mnohem složitější a důmyslnější než sebedokonalejší lidský výtvor. Příroda je v nás i mimo nás, přesahuje naši kulturu, je nám nadřazena a my jsme její součástí, nedílnou, a přec oddělitelnou. Oddělíme-li se, zahyneme my, nikoli 7

2 úctyhodné dílo. Není však třeba změnit paradigma - a to ne podle jiné možné filosofické kompozice, ale podle skutečnosti samé, podle toho, jak se věci ve skutečnosti mají, aby výchozí paradigma bylo skutečnosti samé odpovídající, skutečnosti samé přiměřené? Ekologická filosofie, která otevřela prostor nově koncipované ontologii jako ontologii evoluční, směřuje nepřímo i k novému konceptu etiky, i když jej Šmajs ve své knize, zřejmě záměrně, netematizuje. Chce zůstat v rovině konstatování a nevstupuje proto do problematické roviny morálního přemlouvání. Ví o kulturně-dějinné podmíněnosti morálních hodnot, a proto spíše než o morálce mluví o chování. Varuje se antropocentrického pathosu absolutně platných mravních hodnot a norem. Nepřímo však je evoluční ontologie podnětem nového koncipování universální báze etiky. Má-li být etika věrohodná, je třeba ji nezdůvodňovat odněkud, odjinud, protože to, odkud je zdůvodňována, bývá většinou jedněmi uznáváno, druhými negováno (Bůh, mravní zákon, transcendentální já, usus společnosti). Proto se ukázaly jako zranitelné a nedostatečné všechny koncepty etiky hledající garanci mimo sebe. Co je však tou universální hodnotou, danou zcela mimo nás, která nepotřebuje být nikde jinde mimo sebe kotvena a ničím jiným zdůvodňována? Je to hodnota života jako takového. Odnětí života je definitivně nereparovatelné. Život - a to nejen život určitého tvora, ale i genetickou informaci života - nemůžeme nikdy vytvořit a nikdy vrátit zpátky. Proto je život nejvyšší hodnotou. Je totiž nezbytnou podmínkou všeho dalšího. Proto vše, co život chrání a uchovává, je etické. Význam Šmajsovy knížky nekončí tím, co říká, ale je také v tom, jaké další obzory odkrývá, jaké další perspektivy filosofického tázání otevírá, jaké další filosofování inspiruje. Ta knížka sahá dál než jen k tomu, co důležitého a pozoruhodného je v ní řečeno. Proto by ji měl čtenář číst formou dialogu, psát si otázky, vyslovovat své námitky, dále domýšlet. Této dialogické četbě napomáhá, že nejde o kompaktní text, ale o sedm přednášek. Přednáška je mluveným slovem, a i když je dodatečně literárně ztvárněna, tuto patinu bezprostředního sdílení neztrácí. Patří k němu i výsada vrátit se znovu k jednou již řečenému z jiného zorného úhlu či zopakovat již jednou řečené, aby návaznost v novém kontextu byla zřetelná. O. A. Funda, v Praze, 29. ledna 1995

3 Už nejsme lovci a sběrači Poprvé ve své historii je mnohotvárná lidská kultura ohrožena mateřským systémem přírody. Bod jejího ekologického obratu uzrál spontánním civilizačním vývojem a jeho neodvratnost spočívá v tom, že Země jako hostitelský systém, schopný pojmout a ochránit čelné regionální kultury, silně integrovanou kulturu globální dlouhodobě neunese. A tak budoucnost lidského rodu, kterou vždy garantovala biosféra, záleží nyní na tom, co uděláme. V nedávném rozhovoru pro časopis Respekt (47/1994) to Dennis Meadows vyjádřil lapidárně: Právě na moderní technologie do značné míry sázím. Když jsem je však zabudoval do počítačového modelu, kolaps se oddálil sotva o dvacet let." A nakonec světově proslulý ekolog dodal: Moje žena pěstuje zeleninu bez použití chemikálií, topíme dřevem, které vypěstuji. Množství ropy, které jsem tím za deset let ušetřil, jsem ale spálil během svého letu přes oceán do Prahy." Tyto dvě prosté pravdy dobře ukazují, že hluboká strukturní změna kultury je nevyhnutelná a že světový kulturní systém bez silných negativních zpětných vazeb se Zemí exponenciálním růstem zanikne. Je tedy na čase přestat se samolibým obdivem ke všemu lidskému a kulturnímu a začít kázat pokoru před fascinující komplexitou přírodních systémů, před tvořivou schopností vesmíru, která dala vzniknout také člověku a jíž i lidská kultura, tato odcizená nevlastní dcera přírody, vděčí za příznivé podmínky svého úctyhodného civilizačního vzestupu. Teprve na prahu krize zjišťujeme, že příroda kulturu nejen umožnila, ale uchovala si nad ní i absolutní systémovou převahu. Zjišťujeme, že všechno to, co rozšiřovalo okamžitou lidskou nadřazenost, suverenitu a moc nad přírodou v lokálním měřítku, je v měřítku dlouhodobém a planetárním důkazem lidské podřízenosti, závislosti a bezmoci. A v takové chvíli nemáme už jinou možnost, než pohlížet na svět globálně a evolučně. Nemáme jinou možnost, než drama kultury na Zemi postihnout nejvyšší možnou úrovní abstrakce - filosofickou teorií bylí, ontologií. Krátkozraké požadavky hospodářské prosperity, opojení z konzumu a nedotknutelných lidských práv, to vše bledne před nebezpečím, že lidská kulturní epopej může skončit. Jsme totiž na konci epochy, která rozvíjela a kultivovala přirozenou lidskou schopnost ovládat prostředí, adaptovat se ofenzivně, aby dnes musela s trpkostí přiznat, že tato strategie, úspěšná v izolovaných kulturách a neoslabené biosféře, selhala: čím více vzájemně spolupracujeme, tím více přírodu spalujeme a zabíjíme. Část veřejnosti již naštěstí začíná chápat, že dnešní protipřírodní kultura je 12 taková, jakou ji naši předkové v průběhu dějin vytvořili. Nejsme už lovci a sběrači, kteří se ze dne na den mohli rozhodnout, že půjdou jinam a začnou úplně znovu. Nežijeme v původní, kulturou málo přeměněné přírodě, ale v technické civilizaci, která přírodu utlačuje a globálně předělává. Protipřírodní svět kultury pak nepozorovaně deformuje naši mysl i naše chování. Uzavřený kruh roztáčejícího se kola destrukce potřebujeme co nejrychleji rozetnout. Bohudík, v něčem jsme lovci a sběrači zůstali. Platí-li evoluční hypotéza o rychlém vzniku druhů v izolovaných populacích a o jejich další, víceméně nezměněné reprodukci ukončené stejně rychlým zánikem (J. Gould), jsou naše tělo i naše biologické předpoklady vědomí stále tytéž. Stále tentýž je náš biologický vztah k ostatním živým systémům, náš metabolismus, náš rytmus aktivity a spánku, naše pocity radosti i náš zármutek. Ale v rozporu mezi tím, co se tak dalekosáhle změnilo (obsah racionality a systém kultury), a tím, co zůstalo stejné (obsah emocionality a původní příroda), nespočívá pouze hrozba. V tomto rozporu přírodního a kulturního v člověku, v rozporu, který se postupně transformuje v racionální ekologickou kritiku kultury, je skryta i naděje, že dnešní ekologickou krizi nakonec vyřešíme. Spolehnout se tu musíme právě na to, co je nejvíce ohroženo: na lidské zdraví a jeho roli negativní zpětné vazby, jež odráží přiměřenost kultury hostitelskému systému Země. Kdysi jeden biolog řekl, že voda se nemá čistil, protože se nemá znečišťovat". Tento zdánlivý protimluv má mnohem širší platnost. Nezastavíme-li znečišťování vody, jejím čištěním se nikdy nikam nedostaneme. Podobně je to s nápravou poškozeného lidského zdraví, podobně je to se zdravotním stavem biosféry poškozené kulturou. Vysoce komplexní přírodní systémy jsme se díky vrozené evoluční výbavě naučili redukovat, usměrňovat a drezírovat, ale nikoli správně chápat, opravovat a zlepšoval. Vždyť i nesrovnatelně méně komplikované systémy technické může člověk-amatér svým zásahem spíše dále poškodit než skutečně zlepšit. O smutném tématu ekologicky ohrožené kultury tu ovšem nepíši proto, že bych si přál, aby mi skutečnost dala za pravdu. Trápí mě role filosofie v bodě obratu, v jehož neodkladnosti bych se rád zmýlil. Bohužel, poctivé argumenty optimistické prognózy spontánního kulturního vývoje postrádám. A tak za předmět dnešní ontologie, tedy celkového obrazu skutečnosti, který pro překonání krize potřebujeme, nepovažuji zdravou přírodu viděnou nezávislým pozorovatelem vesmíru, jehož božský rozum" dává hodnotu a smysl bytí. Za 13

4 dnešní předmět filosofické ontologie považuji živou planetu poraněnou kulturou, bytost trpící přemnožením a ztrátou adaptability našeho biologického druhu, Součástí evolučně ontologické kritiky se tak v této knize stává i to, co bylo původně samozřejmým východiskem filosofování: přírodou omezené schopnosti člověka, včetně jeho rozumu. Vlastním ohniskem teoretické reflexe tu je dnešní protipřírodní kultura: její jinakost, nepřírodnost, expanze a konflikt s biosférou - její konstitutivní i funkční opozice vůči přírodě. Otevřeně tu přiznávám praktický, sociokulturně sebezáchovný účel systémového evolučního přístupu k ekologické krizi. Podstatou systémového výkladu skutečnosti - řečeno jen schematicky - je organizační a funkční priorita celku před částmi a prvky, je jí schopnost rozlišit více úrovní organizačního uspořádání systému, schopnost postihnout vztahy systému s okolím i jeho spontánní růst uspořádanosti či rozpadu v čase. Tento přístup proto umožňuje odhalit nejen vznik přirozené uspořádanosti z méně uspořádaných stavů skutečnosti - vznik řádu z chaosu'' (I. Prigogine). Snažím se ukázat, že umožňuje odhalit i vznik řádu z řádu", tj. složitý a dosud netematizovaný problém vzniku opoziční kulturní uspořádanosti z původní uspořádanosti přirozené. Proto se nesnažím samoúčelně konfrontovat novou evoluční ontologii s ontologií tradiční, která ještě nemohla čerpat z dnešních poznatků astrofyziky, biologie a teorie nelineárních systémů, ale naopak hledám způsob, jak pro nové pochopení role kultury na Zemi využít veškerou filosofickou a vědeckou tradici. Je to dnes nezbytné nejen pro adekvátnější obraz světa, ale i pro formování nové ekologické etiky a politiky. Jestliže v neoslabené biosféře, která nemohla vzniku dílčích kultur ani zabránit, ani se jejich existence zbavit, mohla jít tradiční politika za vozem" kulturního samopohybu, pak politika ekologická nemůže nemít vážnou kulturně existenční starost. A právě z tohoto důvodu musí mít časový předstih i kvalifikovaný systémový nadhled. Ekologická politika nejen nesmí být pouhou apologetikou toho, co vzniká spontánně, ale také už nemůže vycházet z koncentrované zkušenosti zdravého rozumu. Musí naopak vycházet z koncentrované teorie systémových věd o Zemi, z poznání zdravotního stavu systému biosféry narušeného kulturou. A protože diagnózu tohoto komplexního ekosystému, která by zahrnula i lidský kulturní příběh, nemůže vypracovat žádná speciální věda bez filosofie, stává se ontologie - poprvé v dějinách - jedním z předpokladů reálnosti ekologické politiky. Samozřejmě že je to složitější a že ani vysoce kompetentní ekologická politika bez podpory veřejnosti nic nezmůže. Samozřejmě že teprve další vyostření krize přinutí politiky, aby se konečně zabývali tím, co dnes 14 odpovědné lidi zneklidňuje: problémem adekvátního rozsahu, formou a budoucností světové kultury. Jsem přesvědčen, že pro záchranu systému dnešní kultury už mnoho času nezbývá. My starší jsme vyrůstali v poněkud jiném světě, než v jakém dnes dospívají naše děti. Ve fyzice nás učili (a bohužel se v tom pokračuje), že velké účinky mohou způsobit jen velké síly. Bylo to logické a experimentálně doložitelné, a proto většina z nás si tuto dílčí fyzikální zkušenost rozšířila na celý svět. Nevidíme dnes kolem sebe sílu, která by rozmach prosperující technické civilizace mohla náhle zastavit či násilně ukončit. Ale ze studia vysoce komplexních otevřených systémů (tzv. nerovnovážných či nelineárních) vyplývá, že se jejich křehká rovnováha může zhroutil i vlivem nepatrného podnětu. I když nikdo z nás neví, co může být takovým podnětem, měli bychom vědět, že dnes žijeme na sudu prachu" a že se jednoho dne můžeme probudit do jiného světa - známe to ostatně z oblasti soukromé i sociální. Budeme-li připraveni alespoň filosoficky, mohly by být naše první sebezáchovné kroky přiměřenější nové situaci. Spolu s vámi čtenáři si však upřímně přeji, abych se i v tomto bodě mýlil a aby k ničemu takovému nikdy nedošlo. * * * Nemohu tu bohužel poděkovat všem, kteří mi pomohli, abych zastřenou povahu ekologické krize pochopil a ztvárnil do několika stručných přednášek. Mé díky patří především vzácnému příteli Egonu Bondymu, který okamžitě rozpoznal širší význam mého konceptu evoluční ontologie a zasadil se o samostatné knižní vydání přípravné studie k této práci (Kultura proti přírodě. Brno, Zvláštní vydání..., 1994), dále dlouholetému příteli Karlu Zemkovi, bez jehož nezištné pomoci bych si evoluční vidění světa osvojoval velmi obtížně, a posléze příteli Otakaru A. Fundovi, který od počátku souzní s mým ontologickým přístupem. Díky jsem zavázán i mnoha dalším kolegům z brněnské filosofické fakulty i odjinud, kteří četli a komentovali mé přípravné rukopisy: Václavu Baranovi, Janu Benešovi, Jiřímu Cetlovi, Petru Fialovi, Jiřímu Gabrielovi, Rudolfu Kolářskému, Bohumile Koželouhové, Miloslavu Královi, Radanu Květovi, Janu Šmardovi a dalším. Zvláště tu děkuji svým mnoha pozorným studentům, kteří jako oponenti i stoupenci v diskusích prověřovali správnost koncepce i mnoha jejích dílčích hledisek. Za pečlivou jazykovou revizi rád děkuji Andrei Poláčkové. Josef Šmajs, v Brně, 24. února

5 1. Od ontologie k politice Nezbytnost těsného spojení ontologie a politiky by Aristoteles patrně odmítl. Ontologie jako věda o bytí jsoucího, hledající adekvátní způsob obecného teoretického pochopení světa, neměla v jeho době, ale ani nikdy později, mnoho společného s teorií řízení obce a státu. Úspěšnost tradiční politiky vyrůstala ze zkušenosti a nebyla podmíněna abstraktní filosofickou představou skutečnosti jako celku - filosofickou ontologií. Ale dnešní ekologická krize zkušenost a zdravý rozum jako zdroj politické moudrosti znehodnotila. Globální ekologická politika, chce-li ohroženou kulturu skutečně zachránit, musí se poprvé obrátil k ontologii - k adekvátnímu filosofickému konceptu přírody, kultury, člověka. Ekologická filosofie však sama vychází ekologické politice na půl cesty vstříc: nová evoluční ontologie překračuje rámec tradiční filosofické moudrosti a usiluje o teoretickou diagnózu ekologicky ohrožené kultury (J. Šmajs; J. Krob: Úvod do ontologie. Brno 1994). Lidé podle Aristotelových slov začali filosofovat proto, že se něčemu divili. Větší moudrost však podle Aristotela poskytovala ta věda, tj. ta filosofie, kterou zvolíme pro ni samu a pro vědění, a nikoli pro to, co z ní vyplývá. Tento ušlechtilý motiv filosofování, jehož smyslem bylo kultivovat člověka a ukazovat mu místo v řádu bytí, se sice v novověku rozšiřuje o motivy instrumentální a pragmatické, ale filosofie i zde řeší hlavně akademické a lidské existenciální otázky. Angažuje se v úsilí o osvobození kultury od přírody, ale její značná část zůstává orientována na člověka, na problém jeho individuální existence, svobody a seberealizace, na problém jeho intelektuálního a společenského rozvoje. A tomuto účelu byla v našem století podřízena i nejvlivnější část ontologie, zejména ontologie fenomenologická a existenciální, kterou reprezentují jména Edmund Husserl, Martin Heidegger a Jean Faul Sartre. Ale právě novověký důraz na člověka, ať již jako na ohnisko a východisko filosofie, či jako na konečný cíl ovládnutí přírody, nepřímo podporoval živelný civilizační rozmach. Tato fáze kulturního vývoje, kdy regionální kultury jako okupační armády dobývaly a obsazovaly planetu, vytvořením globální kultury končí. Končí tím lepší část" lidských dějin, kdy mohly prosperovat dílčí kultury integrované pouze biosférou a kdy o bytí či nebytí člověka na Zemi rozhodovala jen příroda sama. Spontánní globalizace kultury uzavírá i dlouhou historickou etapu vývoje duchovního, v níž důvěra v lidskou budoucnost byla samozřejmá i bez filosofické ontologie a kdy nutnost vytvořit adekvátní teoretický obraz světa nebyla ještě i otázkou kulturně sebezáchovnou, ale úzce profesionální, akademickou. Ušlechtilé 17

6 kontemplativní motivy filosofování - údiv a ideál životní moudrosti - dnes bohužel ustupují před neúprosnou pravdou o zhoršování obyvatelnosti Země. Filosofie, je-li odpovědná, už nevratnou zkázu jedinečného ekosystému Země přehlížet nemůže. Nemůže smlčet, že pouze člověk odpovídá za to, co kdysi ke svému prospěchu zažehl, ale co dnes jeho možnosti záměrné korekce přesahuje - za živelnou evoluci protipřírodní kultury. Roli základního motivu filosofování proto poprvé přejímá pocit viny, odpovědnosti a úzkosti. A tak si tváří v tvář ekologické krizi konečně i filosofie uvědomuje, že koření ve starých vrstvách lidské biologické přirozenosti a že právě její nejdůležitější zamlčený předpoklad byl chybný. Vztah člověka ke světu zkoumala totiž na pozadí jistoty, že na rozdíl od smyslů lidský rozum skutečnosti odpovídá a že člověk jeho užíváním svou vlastní existenci neohrozí. Ale pravda je jiná. Lidský individuální rozum je přírodou podmíněný a omezený podobně, jako lidské smysly. Požadavku evoluční systémové interpretace přírody neodpovídá, do jazyka pojmů ji překládá neúplně a zkresleně. Odpovídá - lze-li to tak říci - pouze organizační úrovni makroskopických předmětů, specifickým nárokům lidské ofenzivní adaptace. Takže i při ontologické reflexi skutečnosti je třeba konečně uznat, že člověk je normálním živým tvorem, prvkem biosféry a že jeho pochopení skutečnosti bude vždy omezeno poznávacími možnostmi jeho vlastního druhu. Přirozená evoluce života, jíž patrně vděčíme za všechny důležité kulturní preadaptace, nevytvářela náš poznávací aparát pro objektivní teoretickou reflexi světa, ale pro přežití. Obecně totiž platí, že navzdory systémové jednotě života každá jeho fylogenetická linie, chce-li se udržet, musí poznávat a jednat jen sama za sebe a pro sebe. A rozum člověka, víceméně jen kulturou rozvinutý program přírodou vytvořeného mozku, tj. jeho relativně mladý software", nemůže biologicky předurčenou strukturu mozku, jeho hardware", zcela obejít. Proto nás nepřekvapuje, že předekologická filosofie vychází z ontologie více či méně antropocentrické, v níž člověk podle Heideggerova obrazného vyjádření není sice už pánem jsoucna", ale stále ještě ústřední postavou skutečnosti, pastýřem bytí". Nepřekvapuje nás, že pozornost věnovaná člověku nebyla nikdy provázena odpovídajícím zájmem o jiné živé bytosti, péčí o systém pozemského života jako celku. Bylo by to nejen zbytečné, ale i proti biologické podstatě člověka, proti parciálním zájmům našeho druhu. Dnes však částečně chápeme, že biologická podstata našeho druhu mohla být zárukou rozkvětu té které kultury, přestože bránila adekvátní teoretické reflexi hostitelského prostředí Země, přestože bránila reflexi protipřírodní funkce kultury v rámci biosféry. Totéž evoluční dědictví nás však ve fázi globální kultury nejen nechrání, ale naopak - strhává do záhuby. Ekologická 18 krize nás tedy vyzývá hledat jinou garanci dlouhodobé existence kultury, jinou ontologii, jinou racionalitu, etiku a politiku. S ekologickou problematikou nemá ovšem filosofie žádnou zkušenost. Příliš dlouho rozvíjela antropocentrické a úzce sociální motivy filosofování a nelze očekávat, že si rychle osvojí schopnost reflexe dosud neznámého typu krize. Ale to vůbec neznamená, že tato krize není již dnes nejvážnějším filosofickým a politickým úkolem. Bude-li jej filosofie odsouvat či bagatelizovat, hrozí jí nebezpečí, že teoreticky i společensky propadne, že se stane dílčí sociokulturní vědou s minimálním vlivem na osud kultury. Přestože svým ekologickým bodem obratu" (F. Capra) musí projít celá duchovní kultura, zejména pro filosofii bude změna tradičního hlediska (paradigmatu) obtížná a dramatická. Filosofie si vždy zakládala na tom, že kriticky reflektuje svět i lidskou racionalitu vůbec, že je nejen adekvátní teorií bytí, ale i metateorií všech jeho dílčích interpretací. A nyní zjišťujeme, že pro záchranu mnohotvárné světové kultury, za jejíž ohrožení je spolu odpovědná i filosofie, bude třeba zcela nový obraz skutečnosti - nová ontologie. Pro toto odvážné tvrzení existují v podstatě dva důvody: Za prvé. Protože ve světové kultuře dnes dominují velké nadnárodní ekonomické, technologické a informační subsystémy, protože silně integrovaná globální technosféra už svým pouhým chodem na prázdno dusí život na celé planetě, je málo účinné a téměř alibistické vyzývat ke změně lidského individuálního chování. Nežijeme již ve volné přírodě a svou spojitě fungující technickou civilizaci nemůžeme odložit stejným způsobem, jakým se odkládá oděv či nástroj. Ale nemůžeme ji změnit ani tím, že ji budeme ignorovat či v protikladu k ní přijímat hodnoty jiných kultur. Musíme ji celkově přestavět, ekologicky transformovat. Antropocentrické hodnoty jsou totiž v dnešní kultuře institucionálně a technologicky zpředmětněny, do mnoha společenských subsystémů byly vestavěny již způsobem jejich vzniku, a proto z dnešní morfologie" kultury vyplývá její fyziologie", její fungování i řízení - její chování vůči člověku a přírodě. Za druhé. V situaci nevratného poškozování pozemské přírody kulturou, se již ani etika, ani politika nemohou učit z vlastních chyb, nemohou čerpat ze zkušenosti, která podle Aristotelových slov ví že", ale neví proč". Pouze adekvátní, tj. o vědu opřené, filosofické pochopení toho, co se dnes v planetárním měřítku děje (tedy i toho, co by se mohlo stát, když nic pro pozitivní ekologickou přestavbu neuděláme), může být východiskem kompetentní ekologické transformace kultury. A je již poněkud jinou otázkou, že to, co se děje a co je dnes v nebezpečí, bohužel ani ve filosofii spolehlivě nevíme. V době, kdy se nejvyšší filosofickou 19

7 instancí stává teorie bytí, antologie, se totiž velká část systematické filosofie zabývá dekonstrukcí a dílčími gnoseologickými problémy. Evolučně ontologický přístup, který vzniká navzdory převažující gnoseologické orientaci filosofie a který budeme pro analýzu krize využívat, opouští povrchní antropocentrické hledisko, že z gnoseologické opozice člověka a přírody vyplývá opozice ontická a hodnotová. Opouští hledisko, že člověk stojí mimo přírodu a že je jako pán Země měřítkem všech hodnot a jedinou bytostí, na níž záleží. Naopak, vřazuje člověka do přírody, vychází z uznání její systémové převahy nad kulturou, z uznání převahy přirozeného nad umělým, z pokorného přijetí principu adaptivního vývoje kultury v rámci biosféry. Tento přístup je totiž s to ukázat, jak se kultura v hostitelském systému biosféry konstituuje, proč je s přírodou nekompatibilní a proč volání po hodnotové změně, které nedospěje k ontologii, zůstane pouze v rovině apelativní a patetické. A protože i z dějin lidského poznání víme, že axiologicky chápeme hlavně to, čemu nerozumíme, považujeme volání po nových hodnotách za stydlivý náznak potřeby změny kulturního systému, ale bez konceptu a znalosti procedury systémové změny. Každé úsilí o změnu hodnot je sice v principu správné, protože chceme-li změnit kulturu, tj. systém s vnitřní informací, musíme změnit informaci, tj. kulturu duchovní. Ale tím, že nové hodnoty zahrnují jen část volné konstitutivní informace (odhlédneme-li od toho, že správné hodnoty není snadné přejímat, záměrně vytvářet ani rozšiřovat), tento proces se znovu vrací k hodnotám, které odpovídají povaze nynější kultury. Krátce, změnit musíme systém protipřírodní kultury jako celek, a nikoli jen spoléhat na nové hodnoty. Závažnost nenapravitelného poškozování biosféry a blížící se vyčerpání většiny nyní nezbytných přírodních zdrojů si ovšem část veřejnosti, včetně tradiční politiky, nepřipouští ani dnes, na prahu možného zániku kultury. Téměř nikdo z úspěšných politiků, bankéřů a kapitánů průmyslu neví, jaké nebezpečí živelný proud lidského díla - expanze světové technické civilizace - pro perspektivu člověka přináší. Vždyť i většina z nás neničí přírodu, a tím í svou vlastní budoucnost ze zlé vůle, z neodpovědnosti, nedbalosti či nedostatku morálky. Příroda je dnes paradoxně ničena navzdory dobrým úmyslům většiny lidí. V prvé řadě ji totiž neničí přímo občané, ale systém světové kultury, jehož jsou součástí. A na tomto poškozování přírody ve velkém se samozřejmě lidé aktivně podílejí, protože se v něm seberealizují, protože se angažují nikoli pro zájmy přírody, nýbrž pro zájmy nynější protipřírodní kultury. Ale nečiní tak pouze z biologické neznalosti systémové jednoty života, z filosofického nepochopení podstaty dnešní krize. Dnešní systém kultury jim neekologické chování vnucuje. 20 Evoluční ontologie však ukazuje, že už první regionální kultury byly cizorodými subsystémy biosféry s vlastní konstitutivní informací, s vlastní reprodukcí, evolucí a osudem (podobně jako všechny nově vzniklé biologické druhy). Ukazuje, že silná technologická a hospodářská integrace dílčích kultur v celosvětové technické civilizaci dlouhodobě existovat nemůže. Globální kultura nejen nemůže extenzívně růst, ale teritoriální proměnlivostí se podobně jako biosféra musí udržovat v dynamické rovnováze s podmínkami pozemského prostředí. Trvaleji existovat může pouze tak, že svému hostitelskému systému - biosféře - znovu umožní neredukovanou reprodukci a evoluci. Proto se evoluční ontologie pokouší filosoficky postihnout to, co bylo zatím chápáno jen v úzkém humanitním rámci záměrného vytváření, odcizování a osvojování lidského díla - ontologický statut kultury. Jakkoli jsme dočasně existujícími produkty a prvky biosféry, jsme jediným biologickým motorem" kultury, jsme výhradními tvůrci její struktury. A zažehnutím kulturní evoluce došlo na Zemi k největší kvalitativní změně vůbec. Vždyť dnes se tu střetávají dva globální konkurenční procesy: původní přirozená ontická tvořivost přírody a odvozená protipřírodní ontická tvořivost kultury. A právě uznáním dvou typů pozemské konkurenční tvořivosti překračuje evoluční ontologie úzký rámec tradičního spekulativního pochopení světa. Jako ontologie ekologicky odpovědná musí totiž odmítnout původní intelektuálně útěšný smysl filosofování. Ekologicky odpovědná ontologie použijeme-li názvu starší ontologické studie Zbyňka Fišera (Egona Bondyho) - nepřináší útěchu z ontologie". V situaci ohrožení přírodních podmínek kultury se totiž ontologie nesmí omezit na otázku, jak svět adekvátně vysvětlit, jak uspokojit lidskou filosofickou zvídavost a nabídnout elegantní intelektuální obraz bytí. V takové situaci musí být vysoké úrovně teoretické abstrakce filosofie použito tím nejprospěšnějším způsobem: pro formulaci konceptu světa, který umožní najít diagnózu a stanovit terapii existenčně ohrožené kultury. Od ontologie se právem očekává přísné teoretické posouzení a zdůvodnění toho, jaké zásadní politické a legislativní kroky musíme připravit, aby kultura, v níž žijeme, měla dostatečnou evoluční perspektivu. Můžeme to říci také tak, že pro záchranu mnohotvárné světové kultury nezbytně potřebujeme novou ontologii, protože žádná tradiční ontologie filosofickou reflexi ekologické krize nepodává. Mnohé tradiční ontologie, jak to vidíme na příkladu vysoce kultivované ontologie existenciální, podřizovaly ontologii antropologii, byly budovány na iluzi nadřazenosti člověka a kultury nad přírodou. Dnešní proces gnoseologizace filosofie jistě správně zvýrazňuje teoretickou pluralitu jako výkladový princip filosofie, připomíná oprávněnost a legitim- 21

8 nost mnoha různých interpretací skutečnosti. A to plně odpovídá četnosti poznávacích subjektů i biologicky omezenému poznávacímu horizontu člověka. Ani filosofická ontologie se už nemůže považovat za objektivní božský popis světa. V žádném filosofickém systému nelze již po Hegelově způsobu hledat jediný možný základ pravdy. I když vím, že doba velkých antropocentrických ontologií skončila, připomínám, že důraz na diverzitu a pluralitu dílčích způsobů interpretace skutečnosti nepopírá systémovou jednotu světa, nepopírá evoluci. Proto dnes život ontologie nekončí, ale naopak, v ekologické krizi se ontologická problematika radikalizuje. Roste totiž role ontologie nového typu - ontologie vědecky poučené, ontologie neantropocentrické. Každá dnešní ontologie musí však gnoseologické předpoklady své platnosti explicitně formulovat, musí je přiznat a vyhlásit, o jaký koncept bytí usiluje, co ji znepokojuje a čemu hodlá čelit. Ale ani to nejvážnější gnoseologické varování pro odvrácení dnešní krize nepostačuje. Potřebujeme varování skutečně ontologické, varování založené na novém obrazu světa. Navzdory postupující gnoseologické skepsi a fragmentaci filosofických problémů, žijeme přece na jediné malé planetě -na Zemi - a zůstáváme tu jen díky reprodukci a evoluci života, s jehož velkolepým systémem jsme svázáni na život a na smrt. A je snad jasné, že když jsme svou útočnou adaptivní strategií, tj. v podstatě spontánně a bez filosofického pochopení skutečné struktury bytí, vytvořili dnešní planetární kulturu, vůbec to neznamená, že ji stejně spontánně dokážeme v destabilizované biosféře udržet, že její další evoluce může v započatém směru pokračovat. Totálním obsazením planety kulturou se náhle a bez varování ocitáme na křižovatce, kde potřebujeme zvolit cestu, která nevede do záhuby. A k tomu je nezbytné vědět, proč se záměrné lidské činnosti v širším měřítku a delším časovém úseku nutně transformují na živelný proces protipřírodní evoluce. Musíme co nejrychleji pochopit, za jakých podmínek by mohla kultura s biosférou spolupracovat, za jakých podmínek a jak můžeme zničení přírodních základů kultury zabránit. A zdá se, že akcentem na gnoseologizaci a dekonstrukci část dnešní filosofie vyzrazuje nejen svou snahu po výlučnosti, ale i svou ekologickou bezradnost a neodpovědnost. Dostáváme se k podstatě problému. Jakým nárokům by ekologická evoluční ontologie měla vyhovět? Měla by vyhovět bezprecedentním nárokům záchrany lidské kultury, nárokům kvalifikované reflexe globální ekologické krize. A proto musí vycházet nejen z filosofické tradice, ale mnohem výrazněji z výsledků dílčích věd. Na jedné straně musí vědu kritizovat, protože i ona nese část teoretické odpovědnosti za dnešní krizi, ale na druhé straně musí ocenit její snahu o novou syntézu a interpretaci poznatků, musí dnešní vědě 22 přiměřeně důvěřovat. Pouze díky novým syntetickým vědám, a nikoli díky filosofii, víme o existenci a funkci ochranné ozónové vrstvy Země, díky těmto vědám víme o nebezpečném oteplování zemského povrchu, díky jim jsme poprvé uviděli svou modrou planetu z vesmíru. Ale ještě jeden moment přehlédnout nesmíme. Přibývá totiž speciálních věd, které projevují starost o osud Země, napravují své staré omyly a dospívají k závěrům blízkým filosofii. Jejich výsledky, pokusíme-li se je pochopit vcelku, nejsou jen matoucí tříští dílčích výpovědí, ale mohou filosofii, která v epoše globální kultury jiný zdroj hodnověrného poznání skutečnosti nemá, hodně napovědět. Především však to, že i ona nese svůj díl viny na dnešní ekologické krizi a že bez její sebekritiky a pomoci tuto krizi nepřekonáme. Poznatky dnešních systémových věd vedou však ještě k jednomu závažnému zjištění. I přes obdivuhodnou vnějškovou rozmanitost je vesmír, včetně biosféry, člověka i přirozené informace živých systémů, uspořádán jednotným způsobem, existuje v něm jeden univerzální přirozený řád. Ba co víc, dosud poznaný vesmír je vysoce dynamický, rozpíná se a ochlazuje, je jakoby obrovským hérakleitovským tokem vesmírné aktivity směrem k tepelné smrti, ale zároveň má překvapivou protisměrnou schopnost spontánní samoorganizace, schopnost evoluce. Nejjemnější evoluční tvořivost vesmíru může ale probíhat jen v nesmírně úzkém pásmu fyzikálně chemických podmínek: např. v naší sluneční soustavě, na planetě Zemi, a za spolupůsobení složitých homeostatických mechanismů seberegulace pozemského života jako celku. A právě tuto jedinečnou spontánní součinnost bezpočtu procesů a sil, jíž se dodnes udržuje a rozvíjí naše biosféra zahrnující člověka, ohrožuje dnes expanze technosféry, expanze silně ekonomicky a technologicky integrovaného systému světové technické civilizace. Jak bylo výše uvedeno, přirozený vývoj života na Zemi je v nebezpečí proto, že se tu prostřednictvím člověka prosazuje ještě jeden, nepřírodní způsob ontotvorné aktivity: opoziční evoluční proces planetární kultury, který převyšuje omezené regenerační možnosti biosféry. A globální technickou kulturu už nemůžeme chápat jen jako souhrn lidského chování, jen jako lidské úsilí o zušlechťování a kultivaci přírody, či jen jako nesvéprávný systém kultury duchovní. Kultura, přestože její přiměřený ontologický statut nebyl dosud vypracován, je analogicky jako biosféra složitou organizačně předmětnou strukturou s vnitřní informací. Přestože je existenčně závislá na biosféře, vlivem souvislé lidské aktivity a vydatné energetické výživy z fosilních paliv se chová jako globální protipřírodní systém se schopností růst, tvořit, a proto také entropizovat a ničit okolní prostředí - především pozemský život. Planetární kultura je sice vysoce diferencovaná, diverzifikovaná, ale také 23

9 je pozoruhodně jednotná. Protože nevznikla na bázi přirozené genetické informace, ale na bázi informace umělé, kulturní (obsažené především v pojmech a teoriích), je strukturou nebiologickou, s přírodou obtížně kompatibilní. Nemůžeme ji považovat ani za součást, ani za přímé pokračování evoluce přirozené. I když jakoby roste z jedné linie biosférické evoluce, i když vzniká uvnitř přirozeného řádu, patří k řádu umělému, kulturnímu a díky vysokému příkonu dodatkové energie se rozvíjí mnohonásobně rychleji než biosféra. Zatlačuje a poškozuje živé systémy, rozvrací ustálenou dynamickou rovnováhu přirozených i kulturních ekosystémů. Již bylo naznačeno, že nový koncept skutečnosti lze podat z hlediska vznikající ontologie evoluční, která důrazem na problém evoluce, informace a řádu umožňuje reflexi a pochopení toho, co se dnes se světem děje. Rozvíjíme tedy novou ekologickou ontologii, která nejen rehabilituje pozemskou přírodu, novověkým subjekt-objektovým myšlením znehodnocenou na pouhou objektivní skutečnost, ale která konečně konstituuje ontologický statut druhého ekologicky významného planetárního systému - lidské protipřírodní kultury. Evolučně ontologickou reflexí vztahu přírody a kultury plní filosofie část svého dluhu vůči speciálním vědám, politice a veřejnosti vůbec. Proto se snaží své závěry formulovat jasně a nedvojsmyslně. V tak vážné krizi musí veřejnost vědět, co se děje, a kdo a čím je vlastně ohrožen. Musí vědět, že ohroženým systémem není příroda. Musí vědět, že ohroženým systémem je kultura. Evoluční ontologie jako nový typ filosofické moudrosti se ovšem sama přiznává ke své praktické účelnosti: chce reagovat na ekologický bod obratu, chce ukázat příčinu nekompatibility přírody a kultury a co nejvíce prospět ekologické výchově, etice a politice. Programově proto nevychází z člověka jako z novověkého ohniska filosofování, ale znovu z bytí, z přirozené evoluce vesmíru, která Zemi i člověka vytvořila a která i dnešní planetární kulturu dočasně nese, toleruje a - z našeho zavinění - ohrožuje. Proto se snaží poodhalit jak způsob konstrukce světa přirozenou evolucí, tak i způsob jeho nebezpečné opoziční rekonstrukce kulturou. A proto chce napomoci změně tradičního předekologického paradigmatu. Paradigma lidské nadřazenosti nad přírodou je totiž antropocentrickou iluzí a je nezbytné je vystřídat paradigmatem lidské vřazenosti do přírody. Protože podstata evoluční ontologie bude zřejmá ze způsobu její aplikace na analýzu příčin a způsobu řešení ekologické krize, upozorníme tu jen na sedm jejích obecných rysů. 1. Evoluční ontologie nemůže bezprostředně navázat na tradiční ontologii, a to ze dvou hlavních důvodů. Za prvé, tradiční ontologie - s částečnou 24 výjimkou pro několik koncepcí (Hegel, Hartmann, Heidegger) - jsou ve své většině stacionární, preferují strukturu, věcnost, stálost, nikoli dění, nikoli vznikání, zanikání, evoluci a tvořivost. Za druhé, tyto ontologie jsou budovány na předpokladu, který evoluční ontologie odmítá: na primátu nezávislého člověka, který bytí poznává, tematizuje, či dokonce obdaruje významem a smyslem. A to je respekt pouze k prvku systému, ale nikoli k organizační a informační struktuře, nikoli k přírodní či kulturní skutečnosti jako celku. 2. Evoluční ontologie nenadřazuje člověka skutečnosti, chce být neantropocentrická. Zkoumá nejen způsob, jak se člověk vztahuje ke světu, ale především způsob, jak se svět vztahuje k nám, jak nás přírodní svět vytvořil, jak nás spolu s kulturou zahrnuje, předurčuje a omezuje. Tradiční antropocentrické ontologie, jakkoli se pokoušejí samostřednost člověka překonat, považují svět, který člověka obklopuje, za svět člověka a pro člověka. V takovém světě se člověk prosazuje, emancipuje a seberealizuje. Takový svět si člověk přivlastňuje a předělává ke svému okamžitému prospěchu, aniž by cítil respekt a pokoru před tím, že vesmír je rozsáhlý a mocný a že on sám je nepatrný a nicotný a že jako pouhý evoluční experiment biosféry je gigantickým vesmírným strukturám lhostejný. 3. Evoluční ontologie umožňuje definovat člověka věcně, bez zbytečného hodnotového zabarvení. Důvěřuje současné biologii, etologii a antropologii, a proto předpokládá, že platí evoluční hypotéza, podle níž člověk pochází z miocenních lidoopů a podle níž se i to, čemu říkáme lidská přirozenost, zformovalo už kdysi dávno, před vznikem kultury. Kdyby tomu tak nebylo - píše zakladatel sociobiologie Edward Wilson - lišili by se lidé dnešních tzv. primitivních kultur od nás, lidí technických civilizací, což však nelze prokázat. (O lidské přirozenosti. Praha 1993, s. 41.) 4. Evoluční ontologie buduje nový ontologický statut přírody. Jedinečnou pozemskou přírodu ontologicky a axiologicky rehabilituje. Představuje ji jako samoorganizující se systém s přirozenou vnitřní informací, jako ontotvorný evoluční proces, který samovolně vytvořil všechny nezbytné přírodní předpoklady kultury: vysoce diverzifikovanou biosféru i jí dokonale přizpůsobeného biologického předka dnešního člověka. Člověk tedy do přírody patří, je jí evolučně přizpůsoben a není v ní cizincem. Samozřejmá novověká opozice člověka a přírody byla proto falešná, byla to opozice gnoseologická a axiologická, nikoli opozice ontická. Ontická opozice vzniká až na úrovni přirozených ekosystémů a systémů kulturních, až na úrovni opozice kultury a biosféry. 5. Evoluční ontologie - s ohledem na logiku přirozeného evolučního procesu - se poprvé pokouší vytvořit systémový ontologický statut kultury. 25

10 Duchovní a materiální kulturu sjednocuje v jediný funkční systém s umělou vnitřní informací - duchovní kulturou, V rozporu s tradicí, která kulturu považovala za zlepšení přírody, za pokračování jejího vývoje na kvalitativně vyšší úrovni, ukazuje strukturní a funkční opozici kultury vůči přírodě, odhaluje její nedokonalost a agresivitu vůči ní. V důsledku odlišné konstitutivní informace je totiž kultura protipřírodním subsystémem biosféry, subsystémem, který lokálně přírodu jakoby zlepšuje, ale fakticky, jak se to plně ukazuje až dnes, ji od počátku zjednodušuje, poškozuje a zatlačuje. 6. Evolučně ontologická reflexe opozice přírody a kultury vychází z uznání dvou různých řádu: jednak původního, staršího a širšího řádu přirozeného - vesmírného, a jednak odvozeného, relativně mladého a parciálního řádu umělého. A toto zjištění vede nejen k rehabilitaci přehlížené kreativní schopnosti velkého disipativního systému biosféry (I. Prigogine), ale i k odhalení kreativní schopnosti protipřírodního disipativního systému kultury. Pokračuje uznáním dvou odlišných konstitutivních informací - informace přirozené, biotické a informace umělé, kulturní - a končí konceptem dvou opozičních ontických procesů: evoluce přirozené, vesmírné a evoluce umělé, kulturní. 7. Zjištění principiální závislosti kultury na přírodě přivádí evoluční ontologii k přijetí přiměřené filosofické odpovědností za osud lidské kultury. Ve snaze odvrátit ekologickou katastrofu už neusiluje pouze o adekvátní teoretický výklad světa: iniciuje radikální změnu kulturní strategie, odmítá antropocentrické zdůvodnění hodnot, významu a smyslu. Hodnotu, význam a smysl nedává totiž přírodě člověk, ale přirozený tvořivý proces života, zahrnující člověka jako svůj funkční prvek, má hodnotu, význam a smysl o sobě. Je ho třeba pouze interpretovat tak, aby mohl mít hodnotu, význam a smysl i pro člověka. Na závěr dodejme již jen to, že v dnešním ekologickém bodě obratu ztrácí filosofická ontologie svůj tradiční význam akademický a získává nezastupitelný význam praktický - kulturně sebezáchovný. A to mění roli filosofie v systému kultury. Z části teoretické filosofie se stává filosofie praktická, z tradiční spekulativní ontologie bytí teoretická analýza ekologicky ohrožené kultury - předpoklad globální ekologické politiky. 26

11 2. Jedinečnost pozemské přírody Problém přírody, v antickém i středověkém filosofickém uvažování důležitý a frekventovaný, se v novověkém subjekt-objektovém myšlení z metafyzických úvah vytrácí. Zdá se, že ontologicky neurčitý pojem přírody dosloužil. Dominuje přesvědčení, že příroda je pouhá předmětná skutečnost, k níž člověk nenáleží, protože je díky rozumu a kultuře veškeré mimolidské skutečnosti nadřazen. A prudký rozvoj techniky jakoby dodnes potvrzuje, že povahu přírodních dějů lépe postihují dílčí přírodní vědy - např. fyzika. Novověký důraz na přesné a jisté poznání, na zkušenost, praxi a experiment neznamenal však jen pokles autority metafyziky; znamenal také vzestup prestiže fyziky - dominantní přírodní vědy novověku. Ale základní kategorie fyziky - hmota, energie, pohyb, prostor, čas, zákonitost atp. - srozumitelné a přijatelné i pro filosofii a běžné myšlení, nepozorovaně přesouvají nejen teoretický, ale i hodnotový akcent. Na tělesa rozmístěná v prostoru je redukována téměř celá příroda. Zdá se, že je pouze rozprostraněná, věčná a neproměnná, že nemá svůj vlastní osud a tvořivost. Poněkud obsažnější pojem přírody přežívá sice v některých filosofických směrech (zejména v tzv. filosofii života), ve vědách o přírodě živé, v krásné literatuře i v běžném uvažování, ale stále méně zajímá vědy zaměřené technicky a filosofii orientovanou antropologicky. A tak až dnešní globální ekologická krize vyvolává potřebu vytvořit ontologický statut přírody, uznat přírodu jako velkolepou strukturu zahrnující člověka, jako vyvíjející se systém, který má svou vlastní evoluční logiku, své předem neurčené směřování. Vzniká potřeba pochopit přírodu jako strukturu nesmírně rozsáhlou, plně svébytnou, vysoce uspořádanou, a proto také evolučně rozvětvenou, tvarově bohatou, inspirativní a krásnou. Filosofie tak přijímá výzvu definovat přírodu jako systém všech systémů, jako hodnotu všech hodnot, jako přirozený domov člověka a lidské kultury. A protože nelze přímo navázat na starší spekulativně filosofický obsah antického a středověkého filosofického chápání přírody, již podruhé vzniká potřeba přeměnit neurčitý pojem každodenního života v adekvátní kategorii metafyzickou a vědeckou. Ale jaké chápání přírody dnes vlastně převládá? Běžně používaný pojem přírody je nejen neurčitý, ale také obsahově nesprávný. Sugestivní mechanistická redukce přírody na objekt lidských zájmů, na strukturu s jednou organizační hladinou (na věci a jejich vztahy), obsah pojmu přírody deformovala a vtiskla mu několik zavádějících významů. Plně se to týká i významu českého slova příroda", obhájeného až Josefem Jungmannem v době národního obrození. Do té doby se v českém jazyce používalo termínu přirozenost". 28 O deformovaném pojetí přírody se můžeme přesvědčit nahlédnutím do novějších filosofických a naučných slovníků. Pod heslem příroda" se obvykle uvádí několik příbuzných významů, navzájem se lišících svou šíří či důrazem na jinou oblast. Příroda je např. vymezována jako věci a jevy existující mimo lidské vědomí a nezávisle na něm; souhrn přírodních forem pohybu hmoty; to, co nebylo vytvořeno či změněno člověkem; přirozenost, vnitřní podstata." (Filosofický slovník, díl II., Praha 1985, s ) Pojetí přírody, které zcela přechází fakt, že také člověk je evoluční součástí ekosystému Země, se ovšem stalo tak samozřejmým a všeobecným, že je nacházíme i ve většině vysokoškolských učebnic a příruček filosofie. I zde se příroda, pokud se o ní vůbec pojednává, chápe jako nižší forma pohybu hmoty, jako pouhé geografické prostředí či terén a materiál pro rozvoj kultury. Pojem přírody se tu rozpouští a ztrácí v ontologicky důležitějším pojmu - v pojmu hmoty (V. P. Tugarinov). Nechceme tím říci, že pojetí přírody jako člověku vnější objektivní skutečnosti zbavené vývoje a ontické tvořivosti nebylo kdysi oprávněné. Nepopíráme, že svérázná redukce skutečnosti na ideální veličiny - tělesa, částice, plyny, kapaliny atp. - stimulovala vědecký a technický pokrok, jenž je jednou z podmínek celkového pokroku kulturního. Pouze připomínáme, že pojmový aparát novověké newtonovsko-galileovské vědy - a do jisté míry i pojmový aparát novověké filosofie - byl konstruován pro ovládání a exploataci přírody, a nikoli pro úctu, pokoru a respekt člověka vůči ní. Proto dnes naléhavě potřebujeme nové pojmové prostředky a nový teoretický rámec adekvátnějšího evolučního pochopení přírody, potřebujeme nový ontologicky koncept přírody. Pojem přírody, v němž se nerespektuje fakt, že vesmír je přirozeným způsobem vytvořený funkční systém zahrnující miliardy galaxií a v jedné z nich také Zemi, její biosféru, člověka a lidskou kulturu, že je gigantickým procesem spontánní samoorganizace, který na naší planetě samovolně dospěl k vysoké úrovni rozvoje života, k prahu kultury, neodpovídá poznatkům dnešní vědy, neodpovídá skutečnosti. Ve fázi globální civilizační krize však potřebujeme nejen planetární, ale i kosmický" pohled na roli člověka a kultury v biosféře, potřebujeme celkové filosofické posouzení zdravotního stavu ekosystému Země. Pragmatické scientistické pojetí přírody jako předmětné skutečnosti už nemůže přispět ani k odhalení příčin ekologického konfliktu, ani k nalezení cesty k jeho vyřešení. V nynějším neurčitém pojmu přírody je proto užitečné rozlišit na jedné straně přírodu vůbec - kosmos, a na druhé straně přírodu pozemskou. Takové rozlišení nás pak znovu opravňuje položit starou antickou a středověkou otázku. Jaké je postavení Země ve vesmíru? Odpověď, kterou tu můžeme naznačit jen schematicky, by měla 29

12 obsahovat dvě zdánlivě protikladné formy řešení: tradiční řešení fyzikálně mechanické a aktuální řešení evolučně ontologické. První fyzikálně mechanické řešení otázky postavení Země ve vesmíru je dnes všeobecně známé a relativně snadno pochopitelné. Obvykle je považováno za vrchol vědeckého poznání, kterým se proslavila již klasická přírodověda překonávající antický a středověký geocentrismus. Jeho celkovou charakteristiku, zpřesněnou současnou kosmologií, lze shrnout asi takto: Země je planetou Slunce, tj. hvězdy II. generace, není nepohyblivým středem sluneční soustavy, středem galaxie ani kosmu; není vůbec žádným prostorově významným bodem vesmíru (takový bod totiž vůbec neexistuje); ale i Slunce je jen nepatrnou a nevýznamnou součástí kosmu, který jako celek, tj. ve velkém měřítku, je homogenní a izotropní (ve všech směrech stejný) a který se skládá nejen z vodíku a hélia, ale i z nepatrného množství dalších prvků, jaké nacházíme na Zemi; okolní kosmos však není oživen, dosud poznaný vesmír je abiotický. Druhé, evolučně ontologické řešení, které je významné ekologicky a axiologicky, jako by popíralo již uvedenou fyzikálně mechanickou charakteristiku postavení Země ve vesmíru. Znovu totiž pozemské přírodě navrací to, co bylo samozřejmé pro mýtus, první náboženství i starověkou filosofii: tvořivost, posvátnost, výjimečnost. Takže, jakkoli Země není důvodem existence vesmíru a ani cílem jeho divergentní (rozbíhavé) evoluce, musíme uznat její jedinečnost. Jedinečnost danou nikoli její polohou v prostoru, místem, které ve vesmíru zaujímá, ale něčím, co filosofie i vědy přehlížely: dosaženou úrovní přirozeného a kulturního vývoje. Pozemská příroda totiž nemá jen dějiny v prostoru", jak to kdysi formuloval velký teoretik vývoje G. W. F. Hegel, ale má i skutečné nevratné dějiny v čase. Jako součást vesmíru, o jehož vývoji už také nepochybujeme, je zvláštní tím, že s jejím prostorově nevýznamným postavením bylo spojeno ono povážlivě úzké pásmo podmínek, jež umožnily vznik života a jeho dostatečně dlouhý, nikdy zcela nepřerušený vývoj. Kosmologie, termodynamika nelineárních systémů, synergetika a další syntetické přírodní vědy ukazují, že vývoj vesmíru je výsledkem střetu dvou protikladných procesů: na jedné straně je utvářen gigantickým hérakleitovským tokem hmoty" po termodynamickém spádu (směrem k maximální entropii a tepelné smrti), a na druhé straně je formován protisměrným procesem její spontánní samoorganizace. Počáteční podmínky a čas jsou tedy nejdůležitějšími faktory dnešní podoby vesmíru. Struktura dnešního vesmíru vznikala totiž postupně, jakousi zvláštní krystalizací" aktivity velkého třesku (M. Král), horké, koncentrované a původně nerozdělené na látku a záření. Předpokládáme, že vznikala v průběhu asi patnácti miliard let, které nás dělí od singularity. 30 S vesmírným vývojem souvisí i vývoj Země a živé pozemské přírody - biosféry. Bezprostředně a nerozlučitelně však vývoj planetárního ekosystému souvisí s existencí vysoce stabilního energetického zdroje života, jímž je termojaderný reaktor - naše Slunce. Biosféra je tedy přirozeným pokračováním abiotického vývoje, je nejtěsněji svázána se zvláštními podmínkami na Zemi a s časem, který byl nezbytný pro vývoj života od jeho prvních forem až po jeho současnou úroveň rozvoje - až po vznik člověka a existenci kultury. Biosféra naší planety je vlastně velkou disipativní strukturou (složitým otevřeným systémem) vyživovanou sluneční energií, je vzácným kosmickým výtvorem, důmyslně uspořádaným organismem, pro který se dnes postupně ujímá Lovelockův termín Gaia. Pozemský život je velkým a dlouhodobým experimentem vesmírné evoluce a naše mladá technická civilizace dnes paradoxně spolurozhoduje o jeho osudu. Je to absurdní i proto, že biosféra je neustále předělávaným originálem, jehož podoba vzniká už téměř čtyři miliardy let. Tento nádherný, přirozeně vzniklý, obdivuhodně uspořádaný a jemně dynamicky vyvažovaný systém, nesmí být dále poškozován minimálně ze dvou hlavních důvodů: Za prvé proto, že kultura jako výtvor a prostředek expanze člověka, tj. jednoho biologického druhu, přírodní struktury nevytvořila, nechápe jejich funkci v evolučním procesu biosféry a neumí je nahradit, opravit ani zlepšit. Za drahé proto, že kultura existenčně závisí na biosféře, že prostřednictvím člověka zůstává i dnes jejím pouhým subsystémem. Pouze biosféra jako celek, pouze Gaia je patrně nejmenším relativně, autonomním systémem schopným dlouhodobého vzestupného vývoje v čase. Všechny její subsystémy, jedinci, populace, biocenózy i kultura jsou nesamostatné, závislé na prosperitě biotického celku. Protože primárním energetickým zdrojem existence, reprodukce i rozvoje pozemských živých systémů bylo od jisté doby sluneční záření, narůstala jejich organizační a funkční složitost postupně, díky dostatečně dlouhé expozici Země slunečnímu svitu. Narůstala tempem, které patrně nemohlo být vyšší, neboť na jedné straně souviselo s omezeným příkonem zářivé sluneční energie a vysokou spolehlivostí přenosu genetické informace (víme, že evoluce využívá mutací, chyb, využívá nespolehlivosti tohoto přenosu), a na druhé straně s dosaženou organizační strukturou živých systémů (jejich vývojový proces se urychluje ve fázi vysoké organizační složitosti). Proto jsou dnešní živé organismy důležitým zápisem ( protokolní knihou" - Bergson) vývoje celé biosféry. Jako otevřené systémy s vnitřní informací jsou nepřímým i přímým záznamem spontánní konstitutivní funkce evolučních podmínek a času. Čas a podmínky se totiž nejen zpředmětnily, ale také informačně zapsaly v jejich specifických strukturách. Také tkáňové buňky 31

13 člověka jsou nositeli genetické informace jak o naší fylogenetické linii života, tak i o vývoji celé biosféry. Evoluční hodnota živých organismů je proto přímo úměrná neopakovatelnosti vývojových podmínek a délce proběhnutého času. Tato nevyjádřitelná hodnota úzce souvisí s tím, že vznikly samovolně, v podmínkách, které již neexistují, a že je už nikdy, pokud je zničíme, nevytvoříme znovu. S nadsázkou, z hlediska časového údaje poněkud nepřesně, ale zato výstižně vyjádřil podstatu problému vědec a filosof C. F. Weizsacker: Živé bytosti mohou vzniknout, jsou-li splněny nezbytné podmínky - a tyto podmínky jsou povrch Země a dvě miliardy let." (Dějiny přírody. Praha 1972, s. 42.).Uvažme, zda to nejsou dostatečně pádné argumenty pro pokoru před spontánními evolučními výkony vesmíru, pro obdiv k naší stále ještě obydlené planetě, jediné nositelce života a kultury v dosud poznaném vesmíru. Uvažme, zda to není dostatečný důvod pro lidskou odpovědnost nejen za všechny dnes ohrožené kultury, ale i za všechny ohrožené druhy, za udržení podmínek přirozeného vzestupného vývoje pozemského biotického společenství. Jsou tu však i jiné, pro dnešní kultury - stále ještě orientované instrumentálně a antropocentricky - patrně mnohem pádnější důvody ochrany přirozené rozmanitosti biosféry. Jde o málo známé důvody konstitutivně kulturní - informační. Pozemský život, jak jsme uvedli, je jediným velkým organismem, jehož jsme funkční a evoluční součástí a jehož zdravotní stav je dnes z naší viny kritický. Zničením většiny původních ekosystémů jsme zahubili i mnoho jedinečných biologických druhů, které nesly značnou část rozptýlené genetické informace dnešní úrovně biosféry. A protože pozemský život je od počátku fenoménem planetárních rozměrů, poškodili jsme tím jeho rozptýlenou paměťovou strukturu, jedinou známou nositelku jeho konstitutivní informace. Poškodili jsme vzácnou přirozenou paměť přírody, která vznikla dávno před tím, než se nám podařilo vytvořil naše primitivní paměťové prostředky technické. A protože genetická informace tvoří neviditelnou duchovní kostru" pozemského života, protože zajišťuje jeho dosaženou úroveň rozvoje, protože funguje jako jeho nenahraditelná antientropická bariéra, nebezpečí, které nám tím hrozí, je v celé dosavadní lidské historii nejvážnější: bohužel si je nechceme přiznat. Právě tak zatím ignorujeme fakt, že oslabená biosféra byla přinucena změnit strategii: nemůže-li se bránit silou, brání se slabostí. Aby zvýšila svou odolnost vůči destruktivnímu působení kultury (civilizace), rychle přechází do nového rovnovážného stavu - zbavuje se svých nejsložitějších forem, které jsou nejkřehčí. K těmto křehkým formám života patří bohužel i člověk, a na něm, jak víme, závisí kultura. Globální ekologická krize je tedy planetárním experimentálním důkazem, 32 že kultura - v rozporu s tradiční představou - není strukturou evolučně vyšší a organizačně složitější než příroda. Naopak, je strukturou evolučně odlišnou, méně organizovanou, a také proto silnější a vůči biosféře destruktivní. Kultura, jak již bylo řečeno, nevzniká přirozeným pokračováním pozemské biotické evoluce jako celku, nepřirůstá na všech větvích evolučního stromu života, Hypertroficky bují pouze z jedné jeho fylogenetické linie - z linie homo sapiens. Jako vedlejší produkt lidské útočné adaptivní strategie, jako protipřírodní systém s vlastní konstitutivní informací (lokálně poněkud odlišnou), se každá jedinečná kultura chová jako soupeř přirozených ekosystémů i jiných kultur. Takže už regionální kultura od počátku funguje jako systém, jímž se člověk, součást přírody, z přírodního řádu jakoby vyřazuje. Kultura tedy nepatří k řádu přirozenému, ale k řádu artificiálnímu - umělému. Jako nebiologická struktura nemohla vzniknout na bázi přirozené genetické informace. V genetické paměti živých systémů je obsažena informace pouze o uspořádanosti biotické, tj. přirozené, ekosystémové. K tomu, aby se mohly objevit a udržet první jednoduché kultury, jejich prvky a subsystémy - nebiologické chování, instituce, nástroje, jazyk, morálka, hodnoty atp., bylo nezbytně třeba konstitutivní informace jiného typu, bylo třeba informace negenetické, pojmové. Ale kde se vzala negenetická kulturní informace? Jak a z čeho ji člověk vytvořil? Odpověď je samozřejmě komplikovaná, ale měli bychom vědět, že také tato sémantická informace, tj. především různé formy obyčejného i teoretického poznání, koneckonců pochází z přírody. Ale měli bychom vědět i to, že relativně jednoduchá kulturní informace složité systémové struktuře přírody neodpovídá, a že také proto nemůže být lidská kultura přírodě adekvátní. Kulturní informace, která není v přirozené genetické informaci ani obsažena, ani do ní nemůže být ukládána, nevznikala v procesu fylogeneze (v biotické evoluci našeho druhu), ale vzniká až v procesu sociogeneze (v procesu kulturní evoluce). Tato pro přírodu neznámá konstitutivní informace postupně přirůstá v průběhu ontogeneze lidských jedinců v kultuře. Vzniká jakýmsi druhým čtením" či překladem" přirozené (i kulturní) uspořádanosti lidskými smysly a rozumem. A protože náš poznávací aparát nevytvářela evoluce pro odhalování pravdy, ale pro přežití (L. Kováč), kulturní informace vzniká čtením a dalším zpracováním, které je od počátku spojeno se zjednodušováním, deformací a hodnocením skutečnosti z pozice pragmatické prospěšnosti - z pozice našeho fylogenetického sobectví. Právě proto umíme dodnes složité přírodní systémy zjednodušovat, využívat a usměrňovat, ale nikoli správně chápat, nikoli strukturně a funkčně zlepšovat. Filosofické podstatě tohoto problému však neporozumíme, pokud 33

14 neodlišíme dva různé způsoby přirozené uspořádanosti živé přírody (později se nám takové rozlišení hodí také pro pochopení dvou různých forem uspořádanosti kulturní): Za prvé, informačně přísně determinovanou, a proto také dokonale pojištěnou uspořádanost dílčích živých jedinců biosféry, a za druhé, uspořádanost relativně volnější - ekosystémovou, biosférickou. Protože jako všežraví primáti" s vysoce rozvinutým sociálním chováním - jako specialisté na nespecializaci" (Huxley, Beneš) - jsme byli selektováni na praktické využívání širokého spektra druhého typu uspořádanosti, sami jsme se chytili do evoluční pasti. Zažehli jsme artificiální kulturní evoluci na základě problematické povrchové informace" (Z. Neubauer). V každodenním styku s makroskopickými objekty a organismy se už našim předkům složité živé systémy jevily jako černé skříňky", tedy podobně jako dnes mnohým z nás automobily, faxy a počítače. Vznikla tak nebezpečná iluze, kterou později posílila novověká věda, že totiž existuje pouze jedna reprezentativní úroveň uspořádanosti světa a že všechny ekosystémové změny jsou viditelné a vratné podobně jako pokácený les, který můžeme znovu vysázet Jenomže problém je komplikovanější. Přestože vidíme jen povrch makroskopických předmětů, tj. jistou část druhého typu přírodní (a dnes i kulturní) uspořádanosti, oba typy přírodní uspořádanosti přirozená evoluce rafinovaně propojila: první typ uspořádanosti před vyspělejšími formami života dokonale pojistila - od jisté úrovně poškození ekosystému (biosféry) se natolik změní existenční podmínky pro díla formy života, které ekosystém (biosféru) vytvářejí, že jejich přísně informačně determinovaná individuální uspořádanost, vyladěná na normální poměry v biosféře, jim už neumožní přizpůsobit se. Tyto formy buď zcela vyhynou, nebo se přemístí jinam. A když vyhyne příliš mnoho živých forem v ekosystému (v biosféře), může nastat náhlá změna kvalitativní: systém zanikne, nebo skokem přejde do nového rovnovážného stavu, ale bez některých evolučně nejvyspělejších forem, které jsou obvykle nejkřehčí. A touto dlouhou zpětnou vazbou drží dnes biosféra v šachu i kulturu. Reálně je to sice složitější než tato hrubá modelová situace, ale už víme, že jsme existenčně ohroženi i tím, že naše poznání přírody je velmi povrchní, silně ontologicky neadekvátní, že její dynamické systémové povaze a mnohoúrovňové struktuře neodpovídá. Krátce, od jisté úrovně poškození a redukce biosféry kulturou naše přibližné poznání přírody nám už neumožní správně se adaptovat. A také proto si s komplexitou a jemnými vztahy uvnitř biosféry nesmíme příliš zahrávat. Z faktu, že naše vědomí kulturní informaci v pravém slova smyslu neprodukuje, nýbrž spíše ze struktury okolní ekosystémové uspořádanosti odvozuje, vyplývá otázka, která organizační úroveň vysoce diferencovaného přírodního prostředí byla určující předlohou pro charakter kulturní informace, a tím i pro 34 způsob založení lidské kultury. Dnes již spolehlivě víme, že to nemohla být úroveň, na níž konstruovala" první živé systémy přirozená biotická evoluce - úroveň molekulární. Mohla to být pouze organizační úroveň zrakem dobře viditelných makroskopických předmětů. A již někde zde, v redukci vysoce komplexních systémů neživé i živé přírody na pojmy reprezentující věci a jejich vztahy, na náš výrazově chudý jazyk pro střední měřítko, pro mezokosmos, musíme hledat příčiny dnešního nesouladu přírody a kultury. Již zde je patrně nejhlubší důvod pozdějšího zatlačování a poškozování biosféry záměrnou lidskou činností - kulturou, technosférou. Dostáváme se k jádru problému. Udržení vysoké úrovně přirozené přírodní uspořádanosti, včetně rozmanitosti dnešních forem živých systémů, nemá tedy význam pouze reprodukční: funkční z hlediska biosféry a existenční z hlediska jejího prvku - člověka. Má neméně zásadní význam konstitutivně kulturní. Vždyť obsah našeho poznání, tj. umělou kulturní informaci, jak jsme naznačili, vlastně nevytváříme, neprodukujeme, ale odčítáme, rozpoznáváme". Konrád Lorenz, jehož přírodovědecké zkušenosti můžeme důvěřovat, v této souvislosti dokonce napsal, že vědecká pravda je něčím, co lidský mozek nevytvořil, nýbrž co urval mimosubjektivní skutečnosti, která ho obklopuje." (Takzvané zlo. Praha 1992, s. 228.) Kulturní informaci, vyjádříme-li to znovu jen zjednodušeně, získáváme především studiem struktury přírody, poznáváním produktů přirozené evoluce. A již víme, že v živých systémech jako by zkrystalizoval celý nevratný vývojový proces planety. Je v nich zpředmětněno a jazykem nukleových kyselin i přímo zapsáno fantastické množství přirozené informace. Tuto vzácnou informaci, která ovšem nepatří nám, ale biosféře, jsme zatím správně nepřečetli a nepochopili. Pouze tušíme, že genetická informace živých systémů, která přirůstala v průběhu jejich evoluce a která se ničením druhů a přirozených ekosystémů z naší viny nenávratně ztrácí, funguje jako nenahraditelná integrační síla života, jako zvláštní duchovní kultura biosféry". Přehlížíme-li zatím fakt, že bez zachování své přirozené rozmanitosti nemůže biosféra své dnešní nejvyspělejší formy - včetně člověka - udržet, pak snad uznáme alespoň její fundamentální význam perspektivně kulturní: rozmanitost biosféry, tj. její rozptýlenou genetickou informaci, nesmíme ničit také proto, že pouze její stále přesnější reinterpretace obohacuje a zpřesňuje naši neadekvátní kulturní informaci. Ale kulturou způsobené vymírání biologických druhů je dnes už asi tisíckrát rychlejší než vymírání přirozené (odhaduje se, že do roku 2025 vyhyne jedna čtvrtina všech biologických druhů vůbec)! Každé větší poškození struktury duchovní kultury" biosféry nebude mít proto jen bezprostředně existenční důsledky - zhroucení její dnešní úrovně 35

15 dynamické rovnováhy a přechod do nového rovnovážného stavu. Pro onu část lidstva, která by přežila, by to jistě znamenalo i vážné komplikace informační a teoretické. Jakou váhu by například měla teze, že pouze adekvátnější teoretické poznání přírody jí může vrátit její dočasně ztracený hodnotový primát před kulturou? A mělo by vůbec poznání silně redukované a destabilizované přírody nějaký praktický význam? Jak by takové poznání mohlo přispět ke konstrukci techniky a materiální kultury slučitelné s přírodou, ke konstituování kultury respektující jedinečnost biosféry? Podobných naléhavých otázek se nabízí hodně. Odpovíme tu pouze na tři časté námitky. Za prvé, zda kulturní informační redukce přírody na jednu organizační úroveň produkuje už od počátku ničení a devastaci? Je spravedlivé říci, že nikoli. Díky zvláštním okolnostem byl nejen člověk uzpůsoben na útočnou adaptivní strategii. Na tuto strategii byla - lze-li to tok říci - zkonstruována" i pozemská příroda. Pro záměrné přizpůsobování přírodního prostředí pro sebe obdržel člověk vrozenou schopnost abstrakce a tvůrčího myšlení, jíž mohl zjednodušovat a předělávat přirozené ekosystémy, jíž mohl vlastnosti složitých živých systémů využívat podobně, jako dnes využívá vlastností relativně jednodušších neživých přírodních procesů a sil. A jak jsme již naznačili, neoslabená biosféra - tak jako každý velmi složitý systém - jistou úroveň zátěže bez poškození unese. Bez přiměřené redukce a zatlačení původních ekosystémů, bez záměrné selekce spojené s vyhubením předků i konkurentů dnešních domestikovaných zvířat atp. by lidstvo patrně nevyřešilo krizi lovecko-sběračské ekonomiky: nepřešlo by od lovu a sběračství k zemědělství. Bez hromadného čerpání fosilních paliv, nerostných surovin a dalších neobnovitelných zdrojů by patrně nebylo průmyslu, nebylo by složité mechanické techniky, nebylo by vyspělé vědy a civilizace. Až ve fázi globální kultury začíná být všechno jinak. Za druhé nelze obhajovat domněnku, že když selhávají přirozené homeostatické systémy biosféry, musí se předmět etiky a politiky rozšířit o problém záměrného ovlivňování a řízení ekosystému Země. Objevují se dokonce formulace, že příroda si už bez nás lidí sama pomoci nemůže. To je klasická antropocentrická iluze a hluboké věcné nepochopení problému. Bez nás lidí by si příroda pomohla snadno, ale s naší technickou civilizací, která světovou ekonomickou integrací neustále odřezává negativní zpětné vazby korigující přiměřenost lokálních kultur přírodnímu prostředí, se vše komplikuje. Zásadní systémové řešení v náš neprospěch se však pouze odkládá. Takže pozor: dnešní ekonomická prosperita vůbec neznamená naše vítězství, ale jen hru o čas. Systémová převaha nad kulturou zůstává trvale na straně přírody. Přírodě tedy nejen pomáhat nemusíme, ale ani nemůžeme. Stačí, když ji nebudeme 36 poškozovat, když snížíme její příliš vysokou a strukturně nevhodnou sociokulturní zátěž. Za třetí musíme vystoupit proti zdánlivě silnému argumentu, že sama příroda ničí své vlastní produkty, například biologické druhy, přirozené ekosystémy (např. při záplavách, bouřích a zemětřeseních). Také za touto argumentací se skrývá nepochopení dnešní ekologické situace. Přirozený zánik je totiž podmínkou přirozeného vzniku, je součástí spontánní přestavby evolučního procesu tak, aby odpovídal širším podmínkám vesmírného prostředí, jehož změny jsou samovolné a mimo možnosti ovlivnění člověkem i seberegulačními schopnostmi Země. Když totéž způsobuje kultura, neposlušný subsystém biosféry, který na přírodě existenčně závisí, je to situace absurdní a pro ni životu nebezpečná (Zdeněk Svěrák to v jednom českém filmu přirovnal k situaci, kdy se novorozenec pokouší zahubit svou vlastní matku). Ale vraťme se na závěr ještě jednou k problému kulturní informace. Protože informační korelát každého otevřeného nelineárního systému - přírodního či kulturního, který příslušný systém potřebuje pro své udržení, reprodukci a evoluci, nutně vzniká až spolu s tímto systémem samým, až v průběhu jeho reprodukce a vývoje, je zřejmé, že ani naše dnešní ekologické poznání nemohlo vzniknout dříve, v ekologicky stabilních a informačně nepropojených regionálních kulturách. Lze rovněž předpokládat, že bez rozsáhlé a jemně diferencované materiální kultury, včetně dnešní protipřírodní technosféry, bychom patrně nevytvořili dostatečně rozvinutou a diferencovanou kulturu duchovní. Tím by nevzniklo ani dostatečně diferencované spektrum podnětů pro lidský intelektuální rozvoj, ani podmínky pro vznik ekologické filosofie, etiky a politiky. Snad tedy z našich úvah logicky vyplývá, že odhalení jedinečnosti pozemské přírody radikalizuje potřebu nového filosofického obrazu světa, nového postoje teoretického i praktického. Evolučně ontologický koncept přírody totiž přímo evokuje otázku, jak lze vysoké úrovně filosofického zobecnění využít pro záchranu všech vyšších forem života, pro záchranu člověka a jeho kultury. Filosofie, která vždy hájila jen práva člověka, je nyní nucena přiznat, že nevěděla, že lidská práva jsou omezena také samotnou ústavou Země: že mohou být jen zvláštním případem práv, která musí být přiznána tvůrčí síle života" (C. Lévi-Strauss). Takže nikoli to, co jsme vytvořili a co zatím obdivovaly generace našich předků (umělecké a teoretické výkony ducha, lidské dovednosti a artefakty, technické a stavební konstrukce atp.), ale to, co jsme nevytvořili, co ani vytvořit neumíme a čeho jsme se již téměř zřekli, to dnes odhalujeme jako nejvyšší hodnotu. Nejvyšší hodnotu životní i teoretickou, hodnotu absolutní. A v rozporu s tradicí zjišťujeme, že touto hodnotou nemůže být člověk ani kultura, ale Země, jedinečná pozemská příroda, život, biosféra. 37

16 3. Ohrožená kultura Podstata globální ekologické krize, jako ostatně podstata každého složitého jevu, se nevyjevuje přímo, ale musí být odhalena příslušným teoretickým výkonem. Víme již, že tuto podstatu nepochopíme tradičním subjekt-objektovým přístupem, tj. z hlediska antropocentrického a stacionárního, ale že ji můžeme postihnout z hlediska evolučně ontologického. Systémový evolučně ontologický přístup umožňuje totiž ukázat, z čeho a jak určité struktury vznikají, jak zanikají, jak se rozvíjejí - i jak si překážejí a konkurují. Tento přístup tedy také odhaluje, který ze dvou velkých pozemských systémů je vlastně ohrožen. Ze systémově evolučního přístupu ke skutečnosti jako celku však především vyplývá, že lidská kultura nemůže být cílem evoluce vesmíru a že vesmír (tj. asi 10 miliard galaxií a v každé z nich znovu asi 10 miliard hvězd) tu není kvůli nám, lidem z planety Země. Teprve z evolučního pohledu totiž správně chápeme skrytou ontickou tvořivost přírody i poněkud lépe viditelnou, avšak dílčí, problematickou a epizodickou ontickou tvořivost kultury. Odhalujeme jím to, že střet těchto protikladných ontotvorných procesů, tj. existenční konflikt dnešní kultury se Zemí, je nejhlubší podstatou globální ekologické krize. Globální ekologická krize, vyjádříme-li to zjednodušeně, tedy nevzniká jako prostý důsledek rozporu člověka a přírody či jako důsledek mravního selhání člověka. Mezi přírodou a člověkem, který je sám produktem a částí přírody, žádný vážný rozpor neexistuje a člověk mravně neselhal. Lidská morálka byla od počátku přibližně taková, jaká byla kulturní adaptivní strategie člověka jako druhu: krátkozraká, teritoriálně omezená, fylogeneticky předurčená, hájící zájem jednotlivce, kmene, regionální kultury. Krátce, přirozená ontická tvořivost biosféry všechny vyšší formy života utvářela podobně neadekvátně": tak, aby bez působení negativních zpětných vazeb okolních živých systémů svou reprodukční strategií postupně obsazovaly celý svět. A protože člověku se to díky kultuře podařilo, protože jeho útočná adaptivní strategie byla evolučně úspěšná, to, co se v regionálních kulturách nejvíce osvědčovalo, dnes paradoxně světovou kulturu nejvíce ohrožuje. Ale co je vlastně kultura? Jaký je její vztah k hostitelskému prostředí pozemské přírody? Většina tradičních vymezení kultury, která kdysi podrobili kritice američtí antropologové A. L. Kroeber a C. Kluckhohn a jejichž počet přesáhl číslo 300, podstatu její opozice vůči přírodě nejen neodhaluje, ale dokonce zakrývá. Právě proto je dnes třeba přehlížený protipřírodní charakter kultury teoreticky vymezit. Je třeba vytvořit adekvátní ontologický koncept kultury. Pochopení ekologické stránky kultury komplikuje fakt, že ve filosofii 39

17 i v běžném povědomí není pojem kultury chápán systémově a evolučně. Pojem kultury se zatím nestal kategorií ontologickou ani ekologickou. Tento vágní pojem společenských věd a každodenního života jen výjimečně označuje to, co je na rozdíl od přírody výsledkem či souhrnem lidských činností. Velmi často je naopak chápán úzce a jednostranně: jen jako kultura duchovní, tj. jako vědění, umění, hodnoty, výchova a chování, a někdy dokonce - jen jako umělecká zábava. Toto zúžené pojetí kultury jako kultivace duchovního života Člověka a společnosti je sice v radě případů oprávněné a také je v souladu s původním antickým významem slovesa colo, colere", které původně znamenalo obrábět, vzdělávat, zlepšovat, avšak pro pochopení ontologické podstaty kultury nevyhovuje. Duchovní kulturu nelze ani přibližně ztotožňovat s kulturou vůbec, ale také ji nelze pojímat samostatně, tj. nezávisle na celku kultury. Duchovní kultura je sice relativním protikladem kultury materiální, avšak se systémem kultury je funkčně propojena do té míry, že tvoří nejen jeho evoluční korelát, ale i všudypřítomnou informační kostru kultury. Takže - smíme-li tu použít běžného pojmu z biologických věd - je vlastně svéráznou dědičnou informací, je skutečným genomem kultury''. Ale také významově správnější pojetí kultury jako všeho toho, co vytvářejí lidské generace, se dnes relativizuje a komplikuje tím, že vznikla a prohlubuje se globální ekologická krize. Mnozí lidé nejsou totiž s to pochopit, jak to, že je kultura proti jejich vůli od přírody vzdaluje a jedinečnou planetu Zemi nenapravitelně pustoší. Jde tu však minimálně o dvě různá nedorozumění. První z nich je relativně jednodušší nedorozumění terminologické, pojmové. Naše pojmy nejsou totiž nikdy přesnými kopiemi předmětů a jevů, jejich obsahy jsou nedostatečně ohraničené a nestálé. Je v nich zpravidla obsaženo nejen poznání minulé, a tedy i zčásti překonané, ale současně také poznání a vědění aktuální, ještě neověřené a neúplné, které se teprve rodí a stává se obecným duchovním majetkem lidstva. A to se v plném rozsahu týká i pojmu kultury. I dnes v něm cítíme starší spodní tón původního antického významu, ale současně si již uvědomujeme, že v nynější ekologické situaci musí být tento pojem definován nově, bez zbytečného antropocentrického zabarvení. Druhé nedorozumění je věcné, obsahové, a proto také hlubší a pro pochopení náročnější. Při jeho odstranění bude totiž třeba prokázat mnohé z toho, co jsme již naznačili. Proč v rozporu s úsilím mnoha poctivých lidí, četných celosvětových i regionálních hnutí, specializovaných institucí a organizací atp. pokračuje devastace přírody? Proč tradicí vytvořený protiklad mezi člověkem a přírodou je z velké části falešný a proč skutečný protiklad zjišťu- 40 jeme až na úrovni vztahu kultury a přírody? Proč už není kultura, tato odcizená nevlastní dcera přírody, slučitelná s přirozenými ekosystémy a proč je dnes vlastně ohrožena? Zejména na tyto otázky se pokusíme částečně odpovědět Měli bychom se nejprve sjednotit v tom, že kultura není jevem přirozeným, nýbrž artificiálním, umělým, tj. vytvořeným lidskou nebiologickou aktivitou. Vždyť přirozené pozemské prostředí, které dlouhodobě nezvýhodňovalo žádnou formu života na úkor jeho ostatních forem, lidská kultura - ve snaze přizpůsobit je člověku - v krátké době přeměnila tak, že dnes neodpovídá téměř žádnému vyššímu biologickému druhu. Proč však schopnost kultury zvýhodňovat lidské zájmy, typická již pro původní kulturu lovecko-sběračskou, selhává až dnes, v době rozvinutého teoretického poznám přírody a v době vyspělé planetární technosféry? Patrně proto, že už biologické kulturní predispozice člověka jako druhu, ale i vlastní způsob založení kultury (první nebiologické aktivity, hodnoty a regulativy) a její pozdější duchovní formy a ideály (mýtus, náboženství, filosofie, věda, etika, umění, právo a politika) odpovídaly naprosto jinému geografickému měřítku kultury: rozptýleným a málo početným regionálním kulturám, které integrovala neoslabená biosféra. Také proto nemusela filosofie nikdy v minulosti ontologickou podstatu kultury vážně zkoumat, nemusela problém kultury teoreticky definovat. Vždyť např. intuitivně pociťovaný protiklad přírody a kultury, který je poprvé jasněji formulován v osvícenství, nebyl pochopen věcně, systémově, ale jen hodnotově, axiologicky. Kultura tu byla antropocentricky ztotožněna se strukturou hodnotově vyšší a důležitější než příroda. Takže využijeme-li Kantovy terminologie, můžeme říci, že pozemská příroda byla pojata pouze jako svět jevů, zákonitostí a kauzality, zatímco kultura jako kvalitativně vyšší svět noumenů, svobody a mravního jednání člověka. - Čím mohl být tento přezíravý vztah filosofie k přírodě podmíněn a jak vlastně vznikl? K formulaci opozice člověka a přírody došlo už na počátku novověku, zejména pak v souvislosti s rozšířením karteziánského myšlení. Důležité komplementární pojmy člověk a příroda (mikrokosmos a makrokosmos), hojně používané ještě v renesanci, na jejím konci dosluhují a jsou nahrazovány instrumentálními pojmy subjekt a objekt. Zdá se, že člověk-subjekt už k přírodě nepatří, že se k přírodě-objektu vztahuje zejména svou svobodnou aktivitou - poznávací, volní i předmětně praktickou. V idealistické linii filosofického uvažování, která měla smysl pro teoretické postižení této aktivity, byl ovšem fakt lidského přetváření přírody myšlením a prací interpretován silně antropocentricky. Například Fichte pojímá přírodu jako odcizený produkt činnosti člověka, Hegel jen jako jinobytí ideje či jako rodiště 41

18 a terén činnosti ducha. Přírodě, stále více degradované na předměty, tu nebyla přiznána přiměřená svébytnost, řád, schopnost tvořivosti a evoluce. I v materialistické linii filosofického uvažování se pojem přírody ochuzoval o kvalitativní určení, postupně se znehodnocoval, až se nakonec rozplynul v abstraktním pojmu hmoty zvýrazňujícím jedinou vlastnost přírody: objektivní existenci. I když se již v polovině minulého století vědělo, že nejen ve společnosti, ale i v přírodě existují vývojové změny, patrně z neznalosti jejich příčin a pro jejich relativní pomalost nebyla s přírodou - až na výjimky (např. H. Bergson) - spojována uspořádanost a aktivita, žádná, jak bychom dnes řekli, spontánní ontická tvořivost. Ještě dlouho po Darwinovi se přehlížel fakt, že příroda sama stvořila své struktury, všechno neživé i živé včetně biologického předka dnešních lidí. Zkrátka, člověk byl od antiky považován za míru všech věcí a schopnost tvořit nové se nadále přiznávala pouze jemu. Byl jediným pozemským nositelem kreativity, hodnoty i smyslu. Ale tuto dobovou historickou iluzi dovedeme dnes pochopit. Vývoj, pokud byl ve filosofii vůbec uznáván, byl interpretován abstraktně a spekulativně. Za jeho zdroj byly např. v klasické německé filosofii, ale i v pozdější filosofii marxistické považovány rozpory a jejich překonávání. Protože důraz byl kladen na vertikální vzestup, každý vyšší vývojový stupeň byl pojímán nejen za dokonalejší, ale také za autonomnější ve srovnám se stupněm předchozím. Zdálo se totiž, že čím vyšší je vývojový stupeň hmoty, tím více je determinován jen sám sebou. A to vyhovovalo silně antropocentrickému závěru, že se člověk prostřednictvím své kultury stává hlavním faktorem své evoluce. Dnes musíme bohužel tuto okřídlenou tezi parafrázovat tak, že se člověk prostřednictvím své kultury může stát faktorem své vlastní zkázy. V rozporu se skutečností totiž celá filozofická tradice od Aristotela po Hegela - využijeme-li pozoruhodného postřehu Nikolaie Hartmanna - převracela zákon síly: za silnější považovala mylně to, co bylo vyšší. V souladu s Hartmannovou tezí, která plně odpovídá dnešním poznatkům obecné teorie systémů, můžeme konstatovat, že dnešní technické civilizace ničí a poškozují živou přírodu nikoli proto, že by byly organizačně složitější. Likvidují ji proto, že jsou jejím konkurentem, jejím opozičním subsystémem, který je vzhledem k biosféře systémem jinak a méně organizovaným, energeticky lépe vyživovaným, a také proto silnějším a destruktivním. Samozřejmě že je to komplikovanější a že např. agresivita dnešních technických civilizací vůči živé přírodě vyplývá také z toho, že neustále rostou a že oddalují nutnost dosáhnout organizační zralosti (klimaxu). Objevily totiž způsob, jak se vyvázat z přímé závislosti na omezené ekosystémové energii: zmocnily se neobnovitelných zásob energie fosilních paliv a pokoušejí se 42 čerpat další pozemské energetické konzervy - zatím hlavně energii atomovou. A tento zdánlivě oprávněný způsob starosti o budoucnost, který má zatím značnou politickou podporu, patrně nejvíce přispívá k tomu, že kultura dnes sama sebe existenčně ohrožuje. Dnes už to není nedostatek, ale naopak nadbytek dodatkové energie, co nejvíce brání tomu, aby se předmětné a technické formy kultury přiblížily organizační a funkční dokonalosti přírody. Vždyť celé tajemství dokonalosti biosféry - ponecháme-li stranou faktor času - spočívá do značné míry právě v tom, že se musela vyvíjet v přísně omezeném energetickém rámci, že i pro své nejodvážnější konstrukce živých systémů neměla k dispozici nic víc než konstantní příkon přirozené ekosystémové energie - slunečního záření. Uvědomujeme si, že jsou to slova pro lidské ucho málo libozvučná a že pro většinu z nás je příjemnější sdílet tradiční iluzi o pokračujícím zlepšování přírody člověkem. Lidský způsob pojmového poznání přírody je samozřejmě nejvyšší úrovní její reflexe nervovým systémem živých tvorů vůbec. Člověk touto kulturně získanou schopností ostatní vyšší živočichy mnohonásobně převyšuje, a porušuje tím své původní smyslové přiřazení ke struktuře svého okolí, ke své někdejší lesostepní ekologické nice. Ale to vůbec neznamená, že lidská pojmová reflexe skutečnosti je ontologicky adekvátní a že jsme díky ní přírodě a všem živým tvorům nadřazeni. Dnes sice intelektuálně a technicky kontrolujeme stále více přírodních procesů a sil, ale nejsme s to změnit vlastní přirozenost, změnit protipřírodní charakter kultury. Takže život iluze o nadřazenosti člověka a kultury nad přírodou rychle zkracuje postupující ekologická krize sama. Hodnotové nadřazení kultury přírodě nebylo ovšem jediným negativním důsledkem nedostatečné filosofické sebereflexe člověka. Mnohem závažnější bylo, že se tím člověk jako předpokládaný smysl a vrchol přírodního vývoje z přírody vyřadil. Ztratil pocit úcty a pokory před tajemnými vesmírnými silami, ztratil pocit sounáležitosti a potřeby spolupráce s okolním biotickým celkem. Nejen v praktické, ale nyní i v teoretické oblasti zaujal k přírodě panský postoj. I když tento postoj nevytvořila pouze novověká filosofie a věda, jeho podstatu nejlépe vyjádřil filosof R. Descartes svou známou myšlenkou, že bychom se pomocí nové filosofie mohli stát jakoby pány a vlastníky přírody." (Rozprava o metodě, Praha 1946, s. 69-) Novověký člověk hájil sice právo přírodu poznávat, ale už nikoli proto, aby jí rozuměl, aby věděl, proč do jejího systému náleží, či proto, aby se krásou a tajemstvím přírody kochal, ale proto, aby nad ní měl moc, aby mohl s přírodními procesy a strukturami manipulovat. Konečně mohl přírodní procesy kontrolovat a ovládat tak, jak ho k tomu vždy vybízela magie. V tomto teoretickém a hodnotovém kontextu, jehož vliv zdaleka nepomi- 43

19 nul, se celá historie lidstva jevila jako velkolepá humanizace přírody, jako osvobozování člověka ze závislosti na vnějších přírodních silách a potravních řetězcích biosféry. Ale to, jak se ukazuje, je pohled povrchní a nekompetentní. Když jsme totiž onu kýženou moc získali, nemůžeme ji stejně svobodně užívat a těšit se z ní - ale naopak, musíme se své vlastní moci nad přírodou obávat. Protože dnešní planetární kultura vznikala a rostla postupně, procesem souvislého historického vývoje, lze jí porozumět také hlediskem vývoje. Epochální význam tohoto hlediska patrně nejlépe postihl jeden z jeho předních protagonistů P. Teilhard de Chardin: Pro mnoho lidí je evoluce stále ještě jen transformismus a transformismus je jen stará darwinovská hypotéza, stejně dílčí a vetchá jako Laplaceův koncept sluneční soustavy nebo Wegenerův posun pevnin. Je skutečně postižen slepotou, kdo nevidí šíři pohybu, jehož dráha daleko překročila hranice přírodovědy, postupně zasáhla a naplnila chemii, fyziku, sociologii, a dokonce i matematiku a dějiny náboženství... Evoluce - to není teorie, systém ani hypotéza, nýbrž daleko víc: je to od nynějška obecná podmínka, jíž se musí podřizovat a jíž musí vyhovovat všechny teorie, hypotézy i systémy, mají-li být myslitelné a správné." (Vesmír a lidstvo. Praha 1990, s. 183.) Protože v našem evolučně ontologickém přístupu hledisko evoluce využíváme, nebudeme je v obecné rovině rozvádět. Upozorníme pouze na to, že evoluce jako nevratný protientropický proces vytváří, zachovává, ruší a transformuje prvky, subsystémy i globální a, kosmické struktury jako celky tak, že výsledný systém stále úsporněji využívá svého evolučního zdroje: např. vesmír energii koncentrovanou původně v singularitě, biosféra energii slunečního záření, kultura energii vynakládanou a uvolňovanou člověkem. Jak bylo již řečeno, na naší planetě existují jen dva zásadní způsoby, jimiž vznikají - pochopitelně transformací a novou systémovou organizací toho, co tu už v určité formě existovalo - nové struktury. Je to jednak původní a starší způsob přirozený, tj. univerzální tvořivá schopnost neživé a živé přírody, a jednak relativně mladý způsob umělý, tj.parciální tvořivost kulturní. A také jsme již dříve uvedli, že spolu s uznáním dvou kvalitativně odlišných způsobů konstituování pozemských struktur, tj. dvou různých evolučních procesů, musíme uznat i dvě odlišné formy uspořádání pozemské skutečnosti a dvě odlišné konstitutivní informace - informaci přirozenou, biotickou, a informaci umělou, kulturní. Ale tím zároveň uznáváme potenciální nekompatibilitu odlišně konstituovaných struktur, uznáváme tím zvláštní ontologický statut přírody a zvláštní ontologický statut kultury. Kulturní systém je totiž umělým subsystémem přirozeného systému biosféry. Aby se okolním ekosystémům ubránil, aby s nimi nesplynul, musí mít od 44 počátku nejen svou odlišnou konstitutivní informaci - duchovní kulturu, ale i svou odlišnou energetickou výživu - lidskou nebiologickou aktivitu. Pro biosféru je tedy kultura velkou konkurenční disipativní strukturou, s níž se musí dělit o geografický prostor, látky, energii a základní přírodní média. A už jednoduchá duchovní kultura jako neviditelná gravitační síla integruje kulturní společenství, motivuje jeho členy ke specifické nebiologické aktivitě a tvorbě. Proto lze říci, že duchovní kultura je konstitutivní informací kulturního systému, že umožňuje jeho existenci, fungování, reprodukci a evoluci. A protože kultura není novým organizačním stupněm přirozené evoluce biosféry, nevysvětlíme ji pouze přírodovědeckými metodami - z uspořádanosti přirozené. Nové kulturní struktury mohou totiž v rámci přirozených ekosystémů vznikat jen za cenu jejich přiměřené destrukce. A to již není problém pouze teoretický, problém adekvátního postižení odlišných evolučních mechanismů kulturní evoluce. Víme již, že probíhá nevratné poškozování živé přírody, že je ničena její nenahraditelná genetická informace, nezbytná pro zachování současné úrovně rozmanitosti biosféry. Jde proto i o bezprecedentní problém morální: o problém rizika, odpovědnosti a viny. A kdo vlastně odpovídá za zničené ekosystémy, za vyhubené druhy, za ztracenou genetickou informaci a narušenou rovnováhu pozemského biotického společenství jako celku? Proto snad jen evoluční ontologie může doložit, že globální ekologická krize je existenčním konfliktem části a celku, konfliktem kultury se Zemí, konfliktem subsystému planetárního ekosystému s jeho systémem. A měla by současně ukázat, že práva člověka - jediného tvůrce kultury - jsou jen dílčím momentem práv tvůrčí síly života, a že končí přesně v tom bodě, za nímž by jejich uplatňování znamenalo riskovat vyhubení celého rostlinného nebo živočišného druhu" (G Lévi-Strauss). Připomínáme tu mravní a axiologické pozadí ekologického problému tak důrazně proto, že nejen ve filosofii, nýbrž i v dalších složkách duchovní kultury se stále ještě předpokládá, že člověk jako vrchol a smysl přírodního vývoje, popřípadě jako bytost stvořená přímo bohem, přírodu nejen správně poznává, ale svou záměrnou činností také správně ovlivňuje, doplňuje a zlepšuje. Vždyť přemáhání přírodního odporu prací, technikou a vědeckotechnickým úsilím patří dodnes k vysoce hodnoceným aktivitám lidí. Vynálezy, objevy a vůbec všechny velké intelektuální výkony člověka, umění a vědecká pravda, to vše je zatím pokládáno za nejvyšší hodnotu. Přestože už částečně uznáváme, že neredukovaná biosféra je jediným možným rámcem dlouhodobého kulturního vývoje, její krátkozraká přeměna pro člověka je dosud vysokou hodnotou každodenního života, hodnotou, která převažuje ve výchově mládeže i v praktickém hospodářském a politickém rozhodování. Stačí se 45

20 občas podívat na televizi, abychom viděli, jaké hodnoty v dnešní technické civilizaci platí. Přestože se již objevují kvalitní vzdělávací pořady s ekologickou problematikou, hlavní zpravodajství a publicistika stále ještě neopustily vyjeté antropocentrické koleje. Na přírodu pohlížejí jako na pouhou kulisu sociálně politického dění, jako na oblast mocenských zájmů velké i malé politiky, jako na zásobárnu surovin a zdrojů všeho druhu. Zapomínají, že pozemská příroda je globální živý systém zahrnující a dotvářející člověka i kulturu, že je jedinečným bohatstvím struktur, tvarů, inspirací a krásy, že je patrně nejvzácnějším systémem pozorovaného vesmíru vůbec. Ale nejen tradiční politika a politická žurnalistika posilují a reprodukují arogantní postoj lidí k přírodě. Také protipřírodní struktura lidských sídel, zejména některých velkých měst, kde nedostatek stromů, keřů a travnatých ploch nahrazuje převaha betonu a asfaltu, dodnes dobře ukazuje předurčení kultury původním společným nepřítelem" všech lidí - volnou přírodou. Kdybychom dnešní běžný typ městského ekosystému" více rozšířili po povrchu planety, složitější formy života by spolu s kulturou rychle zanikly. Máme tedy vůbec nějakou nadějí, že dnešní protipřírodní kulturu smíříme s přírodou? Evoluce živých systémů nemohla sice vyčerpat všechny možnosti uspořádání hmoty v pozemských podmínkách, ale dynamickou rovnováhou života s abiotickým prostředím, všeobecnou funkční a informační jednotou všeho živého - zdá se - vytvořila i určující rámec rozvoje lidské kultury. A snad právě proto tu jistá globální pojistka, významná pro zachování přirozené uspořádanosti biosféry, existuje. Kultura je opozičním subsystémem biosféry, roste jen z jedné její evoluční linie, od počátku přirozené ekosystémy zatěžuje a poškozuje. Ale to nejpodstatnější je skryto. Zdravá neoslabená biosféra nemůže kulturní evoluci ani zabránit, ani se jí zbavit. Teprve od jisté prahové hodnoty sociokulturní zátěže začíná být všechno jinak. Silně oslabená a dezintegrovaná biosféra není už příznivým prostředím pro nejvyspělejší, tj. také nejkřehčí formy života. A protože umělý kulturní systém, zahrnující člověka, stojí a padá s jeho biologickou prosperitou, zhoršující se lidské zdraví může být paradoxně spolehlivou negativní zpětnou vazbou přiměřenosti kultury přírodě. Čím dříve to pochopíme a tuto směrodatnou zpětnou vazbu vezmeme vážně, tím dříve se nám může podařit to, co je dnes nejdůležitější: zachránit nejen ohrožené regionální kultury, ale i vzácnou přirozenou diverzitu biosféry. A ta, jak víme, je podmínkou prosperity mnohotvárné světové kultury jako celku. Jak tedy na závěr formulovat optimální kulturní strategii? Pozemskou přírodu jako systém, který je součástí kosmu a který se konstituoval v průběhu několika miliard let, lidské kultuře, tj. strukturám odvozeným, méně 46 svébytným a dočasným, v principu přizpůsobit nelze. Proto na dnešním civilizačním rozcestí existuje patrně jen jedna perspektivní větev dalšího vývoje: kulturní pokrok starostlivě střežící ohrožené meze variačních možností další progresivní evoluce biosféry, tj. pokrok zakotvený ve vyspělejší duchovní kultuře, v ekologicky odpovědné filosofii a vědě, v ekologické politice a nových hodnotách. Tajemství lidského kulturního vzestupu - obrazně řečeno - spočívalo kdysi v tom, že člověk jako druh v relativně krátké době změnil typ své adaptace. Přinucen patrně vnějšími ekosystémovými tlaky dokázal přejít od převahy přizpůsobování se změnami své vnitřní biologické struktury, které jsou pomalé a omezené, k ofenzivní adaptivní strategii, k záměrnému a rychlému přizpůsobování svého okolí. Během krátké doby vytvořil planetární, přírodě nepřizpůsobenou kulturu. A tento evidentní fakt kromě jiného znamená, že strategie, úspěšná v regionálním měřítku, neodpovídá měřítku planety - světovou kulturu existenčně ohrožuje. Ale strategie je pouze prostředek, nikoli cíl. Ze studia živých i sociálních systémů víme, že i velmi rozdílné strategie mohou být ekvifinální (mohou vést ke stejnému cíli). A strategii, jak jsme již řekli, mění dnes i biosféra: nebrání se už především silou, ale slabostí. Proto i my lidé, nechceme-li spolu s ostatními vyššími živočichy zahynout, musíme znovu změnit typ adaptivní strategie. Tentokrát nás naštěstí okolnosti nutí změnit to, co snad lidským přičiněním změnit lze, protože to není jen dílem přírody: typ adaptivní strategie kultury. Takže žádný návrat zpět, žádný návrat do lůna přírody, z něhož jistě nebylo snadné kdysi se vyprostit. Celá kultura jako umělý globální systém, který si zatím přírodu přizpůsoboval také převážně ofenzivně, který ji zatlačoval, omezoval a zjednodušoval tak, aby znovu a znovu vyhověla nárokům jeho expanzivní protipřírodní struktury, bude nucena v krátké době přejít ke strategii protikladné: k přizpůsobování se přírodě vnitřními organizačními změnami - bez růstu, přibližováním se k dynamické rovnováze s neživým i živým prostředím Země. Své nenahraditelné hostitelské prostředí může totiž zachránit jen radikální ekologizací své duchovní i materiální složky. A na tomto úsilí, které se může stát novou transcendencí a velkou seberealizační příležitostí dnešního lidstva, se musí podílet také filosofie, etika a politika. Právě evoluční ontologie kultury může zřetelně říci to, k čemu žádná jiná teoretická disciplína není kompetentní: protože silně integrovaná světová kultura likviduje přírodu - vysoce komplexní mateřský systém, na němž závisí a který už nikdy nebude s to obnovit -je dnes existenčně ohrožena. 47

21 4.Ekologický fenomén techniky Technika nikdy nebyla oblíbeným tématem teoretického zájmu. Již v antickém Řecku, kde se výrazem techné" rozuměla zručnost, dovednost, řemeslné mistrovství, patřilo toto téma na okraj filosofování. Kontemplativně orientovaná filosofie tu v principu správně postřehla, že v ekologicky ustálených podmínkách nemůže být instrumentální technika příliš významným kulturním jevem. Pochopila, že technika nemá přímý vztah ani k rozvoji občanských ctností, ani obecných teoretických představ. Pozdější filosofická reflexe techniky se sice zaměřuje také na její důležitou stránku společenskou, ale zájem o systémový protipřírodní charakter techniky probouzí až dnešní ekologická krize. Dvě vývojové linie techniky Přestože tradiční filosofická reflexe techniky se zabývá lidskými a společenskými momenty nediferencované techniky vůbec, kvalifikovaná ekologická analýza musí respektovat reálnou strukturu a funkci technických systémů. Uvnitř složitého evolučního procesu techniky je nezbytné rozlišit minimálně dvě linie technického vývoje: vedle dnes všeobecně uznávané techniky abiotické (plně artificiální, umělé) stále existuje také nenahraditelná technika biotická: např. v zemědělství, při úpravě potravin, výrobě léků atp. Linii abiotické produktivní techniky, s níž je obvykle spojována představa techniky vůbec, lze schematicky postihnout pojmy nástroj - stroj - automatický systém. Tato linie se ovšem velmi dlouho rozvíjela pomalu a v rovnováze s linií techniky biotické, tj. s lidskou pracovní dovedností a s technologickými postupy využívajícími vlastností a látkové přeměny živých organismů. V souvislosti s rozšiřováním mechanické produktivní techniky po průmyslové revoluci se sice mění i teoretické chápání techniky, ale zájem o ni příliš nepřekračuje rámec antropologie a sociologie. Někteří autoři ji pojímají šířeji a ukazují na její svébytnost a potenciální schopnost ovládat člověka i společnost (např. K. Marx, L Mumford, M. Heidegger, A. Gehlen, J. Ellul), ale obecně se i nadále chápe jako nesvéprávný výtvor člověka, jako fenomén primárně lidský a společenský. A protože vývoj techniky se stále těsněji spojuje s teoretickým poznáním přírody, s vědou, upevňuje se představa, že nejpádnějším potvrzením objektivní pravdivosti přírodovědeckých poznatků je právě technika. Vzniká iluze, že věda i technika přírodě odpovídají a že technika sama o sobě - podobně jako příroda - není ani dobrá ani zlá. Ekologická krize však signalizuje, že problém je složitější. Věda ani technika přírodě plně neodpovídají. Jako systém fungující pro člověka není už technika jen prvkem přírody. Stává se nejaktivnějším subsystémem opozičního systému 49

22 kultury. Svébytnost a protipřírodnost techniky vyplývá však nejen z odlišné struktury technického systému. Vyplývá i z odlišné funkce techniky. Vždyť i biotická technika, která vzniká kulturní orientací potenciálně polyfunkčních přírodních sil, působí nakonec podobně protipřírodně. Nejprve přírodu pro člověka vhodně doplňuje a zlepšuje, ale - po překročení určité hranice - ji likvidací diverzity původních ekosystémů také destabilizuje a poškozuje. Dnešní planetární expanze produktivní a spotřební techniky, související s růstem populace, s hromadným čerpáním energie fosilních paliv, s ekonomickým liberalismem a spotřební orientací kultury, je ovšem hlavní příčinou zhoršující se ekologické situace. A protože mezi rychlým šířením agresivní abiotické techniky a prohlubující se ekologickou krizí existuje přímá souvislost, existují pro omezení této techniky vůbec a pro vývoj a zavádění techniky ekologicky šetrnější dva základní důvody. Za prvé: Technika jako aktivní funkční složka společenské materiální kultury je s přirozenými ekosystémy na jedné straně úzce propojena (např. prostřednictvím člověka a zemědělské technologie), ale na druhé straně svému hostitelskému prostředí (biosféře) překáží a nebezpečně konkuruje. Dělí se s biosférou nejen o energetické zdroje (zejména o sluneční záření a recentní biomasu), ale i o základní přírodní média (vodu, vzduch a půdu), o abiotické prvky a životem obsazený geografický prostor. Největší nebezpečí je ale zastřené: Pomalý přirozený vývoj života mohl na Zemi zlikvidovat část původních přírodních podmínek, které umožnily jeho vznik. Rychlá a krátkodobá kulturní evoluce však na udržení původních přírodních podmínek svého vzniku existenčně závisí i dnes. Za druhé: Ekologické vědomí a ekologická výchova mohou ovlivnit nynější spotřebitelský způsob života jen částečně a v delší časové perspektivě. Pozitivní ekologická změna techniky a technologie; bezprostředně související s pokrokem vědeckého poznání, se vznikem ekologické politiky, legislativy a hodnot, může naproti tomu proběhnout rychleji. A nejen to. Funkce a role techniky v biosféře (podobně jako vrozené vzorce chování živých systémů) vyplývá z její morfologie, z její konstrukce. Konstrukční a funkční ekologizace techniky a materiální kultury už do značné míry zahrnuje ekologizaci výroby, spotřeby i životního způsobu lidí. Zavádění ekologicky šetrnější techniky proto nejlépe podporuje ekologickou výchovu, šíření nových ekologických hodnot i alternativního životního stylu. Z obou uvedených argumentů nepřímo vyplývá, že téma techniky je důležité, málo probádané a pro širší veřejnost ekologicky neobjevené. Vyplývá z nich, že fenomén techniky je třeba filosoficky znovu přezkoumat, ontologicky správně pochopit a odhalit jeho roli v globální ekologické krizi. 50 Filosofická podstata techniky Techné" byla v antice považována za nižší stupeň praktického rozumu (Aristoteles), vedle fronésis", rozumnosti - převážně politické. Protože techné" učila ovládání, nikoli rozumění, nemohla být předmětem respektu a úcty spekulativně orientovaných filosofu. V souladu s vývojem reálného jevu zahrnovala starořecká techné" nejen prostředky, nýbrž i dovednosti, postupy a cíl lidské činnosti. Její obsah byl blízký obsahu současného pojmu technologie a nebyl ještě omezen na abiotickou oblast. Zahrnoval všechny specializované praktické činnosti člověka, které neměly jednoznačně teoretický charakter - lékařství, architekturu apod. Starořecké procesuální pojetí techniky, které odpovídalo tehdejší reálné rovnováze mezi biotickou a abiotickou technologií (živelně vytvořené proporci mezi zemědělstvím, rybářstvím a řemeslem), instrumentální fázi vývoje abiotické techniky (převaze lidské složky ve funkčním systému člověk-nástroj) i dobovým hodnotám (potřebě ukázat odlišnost člověka od přírody v rovině intelektuální), je dnes víceméně opuštěno a nahrazeno pojmovou dvojicí technika - technologie. Pojem techniky se tak obvykle chápe předmětně, s důrazem na artificiální, tj. umělou složku celkového technického systému. Zpravidla jím rozumíme technický fenotyp", tj. předmětné tělo techniky, jen vlastní prostředek technického působení: nástroj, stroj, automatický systém. Výše uvedené pojetí techniky je však neadekvátní nové situaci. Bylo v souladu s úrovní technického pokroku bezprostředně po průmyslové revoluci, neboť odráželo dominantní postavení stroje v továrním produktivním procesu i úzce pragmatickou funkci mechanické produktivní techniky: její schopnost nahrazovat a násobit výkon lidské pracovní síly. Přílišný akcent na viditelnou předmětnou složku techniky a téměř úplné zanedbání její skryté stránky systémové a přírodní, neumožňuje docenit význam biotické linie technického pokroku, brání správnému pochopení struktury a ekologické funkce dnešní technosféry. Vždyť převážně biotická instrumentální technosféra, slabě integrovaná přirozenou ekosystémovou energií (tj. respektující zvláštnosti lokálně odlišných kultur), nebezpečně rychle zaniká. V technicky vyspělých zemích je už překryta a zastíněna technosférou energeticky integrovanou silně - abiotickou produktivní a spotřební technikou vzniklou po průmyslové revoluci. Rozlišení dvou linií technického vývoje je důležité proto, že ukazuje nejen skrytý protipřírodní charakter veškeré techniky, ukazuje i ekologické přednosti zatím přehlížené techniky biotické, naznačuje možnosti ekologické transformace dominantní linie techniky abiotické. Abiotická technika je samozřejmě ekologicky agresivnější. Její energetickou 51

23 a funkční bázi tvořil sice nejprve člověk sám (oživoval a vedl nástroj), ale počínaje mechanizací se původní lidské funkce v instrumentálním antropotechnickém systému přesunuly na technickou soustavu. Tyto původní funkce člověka řemeslníka (zejména jeho funkce energetické a motorické) z velké části nahrazuje technika mechanická, která ovšem potřebnou energii už nečerpá z obnovitelných přírodních zdrojů - z recentní biomasy. Ukrajuje ji z neobnovitelných zásob Země, tj. z kapitálu přírody", namísto toho, aby žila z jeho úroků" (A. Toffler). Perspektivnější a energeticky šetrnější techniku biotickou - linii lidské bytostné síly - funkční vlastnosti látkové přeměny živých organismů - klonování, genové manipulace atp. - vytvářejí i dnes z větší části živé systémy samy: mikroorganismy, kulturní rostliny, domestikovaná zvířata. Zůstává proto připojena na slabě integrující obnovitelnou energii slunečního záření, i když - jako každá technika - funguje pro člověka a kulturu. Přestože technika je přibližně tak stará jako člověk sám, jako kultura, přestože člověk je na techniku evolučně odkázán, technice přiměřeně nerozumí. A protože primitivní technika (zejména jeho vlastní bytostné síly a další živé technicky využívané procesy) patří z velké části k řádu přírody, člověk v ní pochopitelně nespatřuje něco zvláštního a od přírody odlišného. Jistě tuší, že mnohé kulturou vyvolávané změny mají už nevratný charakter, ale podstata zažehnutého kulturního procesu je mu velmi dlouho nepřístupná. Vždyť plně artificiální technické systémy, jejichž konstrukce předpokládá existenci rozvinutého teoretického poznání přírody, až do nedávné doby (do průmyslové revoluce) žádná regionální kultura sestavil neuměla. Ale ještě jeden moment je podstatný. Při vyhledávání a užívání první biotické techniky pracovali lidé s podobnými - i když živými - černými skříňkami, s jakými dnes zachází většina populace v technicky rozvinutých zemích. Naši předkové si tedy neuvědomovali, že pracují se systémy a silami, které novou orientací z přirozeného řádu skutečnosti vyřazují, které nechtěně obracejí proti původní přírodě. Na počátku kultury, kdy se lidské chování ještě vydatně opírá o vrozenou informaci genetickou a zatím poměrně málo o informaci kulturní, platí proto nepřímá úměra: čím méně člověk složitým živým systémům rozumí fakticky, dnes bychom řekli teoreticky, tím více se odvažuje s nimi manipulovat, tím více se je snaží využívat prakticky. Komplikované mocenské ovládání člověka člověkem a jistě velmi obtížná domestikace některých volně žijících zvířat proto předcházely lidskému ovládnutí méně složitých prvku a procesů anorganické přírody. Jedinci, populace i celé fylogenetické linie živočichů jsou však do té míry samostatnými jednotkami života, že navzdory jeho systémové jednotě pozná- 52 vají, jednají a reprodukují se jen samy za sebe. Přirozená evoluce totiž utvářela živá individua tak, že jejich neúplná představa světa byla nikoli překážkou, ale naopak nutnou podmínkou úspěchu jejich životní aktivity. Protože jejich fungování je zajištěno jejich uspořádáním, také přirozené ekosystémy, vzniklé sukcesí, mohou dobře fungovat i bez jakékoli teoretické představy člověka o nich. A zdá se, že tento obecný princip - princip konstrukcí předurčeného fungování systému - platí i pro kulturu. Po zpředmětnění kulturní informace v kulturním systému (v institucích, organizacích, v materiální kultuře a technice) se i fungování kultury stává do značné míry nezávislé na aktuálním intelektuálním pochopení jedinců. Technická i obecně kulturní systémová souvislost je totiž zajištěna také způsobem vzniku, výstavby a uspořádání. Vidíme to již na počátku, kdy jednoduché lokální kultury technickým způsobem využívaly živé přírodní systémy a síly, svou složitostí přesahující možnosti rozumového chápání člověka. Vidíme to i dnes, kdy je na základě nejnovějších vědeckých poznatků konstruována technika, které veřejnost příliš nerozumí, ale kterou s dětskou samozřejmostí používá, aniž ví, jak existenci člověka i kultury ohrožuje. Z hlediska naznačeného širokého pojetí techniky můžeme tedy i neolitickou revoluci, která vhodným usměrněním přírodních reprodukčních procesů zvýšila úživnost přirozených stanovišť pro člověka přibližně tisíckrát (lovec a sběrač potřeboval pro svoji obživu přibližně 10 km 2, neolitický zemědělec asi 1 ha), považovat za první velkou technickou revoluci". V neolitu byly totiž na bázi obyčejné zkušenosti vyšlechtěny téměř všechny kulturní rostliny, téměř všechny formy domestikovaných zvířat a téměř všechny základní postupy výroby" a zpracování potravin. A umělý kulturní ekosystém, např. pole, les, rybník či louka, je i podle našich dnešních poznatků ekologicky optimálním výrobním" zařízením (s vlastními slunečními kolektory), právě tak, jako pasoucí se skot je ekologicky optimální továrnou" na maso, mléko, kůži, vlnu, atp. Technické pojmy, které tu v souvislosti s živými systémy záměrně používáme v uvozovkách, mají nepřímo naznačit nejen mimořádný ekologický význam biotické techniky a technologie, ale i její skrytý etický a axiologický moment: Stále ještě nevíme, po jakou mez máme právo šlechtit", či přesněji deformovat přirozenou biotickou strukturu domestikovaných živých tvorů, když už máme jistotu, že se nikdy (po případném zániku kultury) nebudou s to vrátit do volné přírody. Po jakou mez smíme původní přirozené ekosystémy transformovat na louky a pole, když víme, že lidé a původní volně žijící zvířata (např. sloni, zebry, lvi) se nemohou v jediném ekosystému vyvíjet spolu. 53

24 Ekologická charakteristika techniky 1. Vyjádřeno schematicky, je technika způsob, či přesněji postup, algoritmus (zpravidla záměrně zpředmětněný), jak využívat a ovládat dílčí přírodní struktury, systémy a síly pro lidské kulturní účely. Není přitom důležité, zda jde o systémy a síly převážně živé či neživé, přirozené či umělé, nacházející se vně či uvnitř člověka. Technikou je např. výrobní linka továrny i lidská práce s nástrojem, obdělávání půdy traktorem i lidskou či zvířecí silou, pěstování obilí i kvašení piva. Rekové měli totiž pravdu, když technikou rozuměli dovednost či lest, jak využívat přírodní struktury pro účely člověka. Od přírody odlišujícím hlediskem je pouze to, aby příslušné struktury a síly vytvářely spojitý funkční proces, který nepracuje především pro přírodu, ale pro kulturu, pro člověka. 2. Technika je komplikovaným jevem přírodně kulturním. Je subsystémem biosféry i subsystémem kultury. Pozemská příroda svou strukturou techniku umožňuje, přijímá a propůjčuje jí svůj materiální substrát, abiotické prvky, dílčí procesy, svou energii, informaci i základní přírodní média: vodu, vzduch a půdu. Techniku však projektuje a vytváří příslušná kultura, která ji také využívá, reprodukuje, rozvíjí i ruší. 3. Abiotická technika je jako plně umělá fungující struktura (technický automatický systém) možná díky tomu, že přirozená biotická evoluce nevyčerpala (nepoužívá) všechny možnosti uspořádání hmoty v pozemských podmínkách. Avšak tím, že technika původní pozemské prostředí, určené pro všechno živé, obsazuje a mění v prostředí příznivé" pro člověka, nutně působí proti ostatní živé přírodě. V přirozeně uspořádaném světě se technický aspekt pozitivní konstrukce nutně spojuje s destrukcí, což prostřednictvím biosféry, jíž je člověk součástí, ohrožuje vyšší formy života, a tedy i lidské zdraví. Proto se od jisté fáze kulturního vývoje může stát technika jevem vysoce nebezpečným: může dále sloužit lidskému aktuálnímu rozvoji, ale perspektivu kultury může zkomplikovat. 4. Technika je starším a svébytnějším jevem než věda. Od počátku vzniká na základě obyčejné zkušenosti - odhalením algoritmů, jimiž lze kontrolovat a ovládat dílčí přírodní systémy a síly. Technické vědy, které vznikaly poměrně nedávno a které novou techniku projektují, na jedné straně navazují na tradiční technickou zkušenost a na druhé straně jsou nuceny stále více integrovat poznatky přírodovědy i věd společenských, ale také ekologické, estetické, etické a další hodnoty a regulativy. 5. Počínaje průmyslovou revolucí, která vytvořila základní sociokulturní podmínky rychlého rozvoje mechanické produktivní i spotřební techniky, má abiotická technika objektivní tendenci vytvářet silně integrované subsystémy abiotické technosféry. Na bázi fosilních paliv tak vznikly dva velké abiotické 54 subsystémy: 1. převážně stacionární strojový subsystém: tepelná elektrárna - rozvodná soustava elektrické energie - pracovní stroje a další stacionární mechanické technické prostředky; 2. převážně mobilní strojový subsystém: rafinérie ropy - společenská síť čerpadel ropných produktů - mobilní pracovní stroje v zemědělství a stavebnictví, různé dopravní prostředky atp. 6. Jestliže v minulosti v podstatě platilo, že abiotický technický pokrok vlastně vrůstal do historicky starší a fundamentálnější linie techniky biotické (např. abiotická mechanická technika do tradiční zemědělské technologie, kde ovšem již před průmyslovou revolucí jistá úroveň biotické mechanizace" polních prací existovala), pak dnes jsme svědky procesu opačného: moderní biotechnologie se rozvíjejí na několika rovinách praktických aplikací (farmaceutický a potravinářský průmysl, zdravotnické a ekologické aplikace apod.) a jako specifický, relativně samostatný technický proces nejen navazují na původní linii biotické techniky, ale také vrůstají do tradičních abiotických produktivních procesů (např. v chemickém průmyslu). 7. Zatím málo objasněným, avšak ekologicky důležitým pojmem technosféra rozumíme nadnárodní planetární systém fungování, produkce (distribuce, užívání), reprodukce a evoluce techniky. Tento kulturně determinující systém zahrnuje nejen dva výše uvedené planetární subsystémy abiotické techniky. Zahrnuje také starší a ekologicky méně agresivní techniku biotickou. Protože vznik, fungování a reprodukce technosféry se odehrává v biosféře, tj. na úkor existence a prosperity mnoha přirozených ekosystémů a biologických druhů, musíme dosavadní živelný technologický pokrok vážně studovat také jako celek, tj. v jeho nejširších souvislostech přírodních i kulturních. Svým železných chodem a přírodě nepřizpůsobeným metabolismem dnešní globální plechová civilizace likviduje nejen nejvyšší úroveň života na Zemi, ale i další přírodní předpoklady lidské kultury: omezené energetické i látkové zdroje planety, likviduje přirozenou regionální variabilitu kultur, která je předpokladem přežití systému světové kultury jako celku. Neodkladná ekologická transformace dnešní protipřírodní technosféry je proto nejen prvořadým úkolem teoretickým, je také úkolem bezprostředně praktickým, úkolem politickým. Problém evoluce abiotické techniky Technika (a společenská materiální kultura vůbec) jako člověkem konstituovaná a usměrňovaná struktura vzniká v době, kdy na zemském povrchu již neexistuje žádný relativně neuspořádaný materiální substrát, ale ani žádný vhodný, životem neobsazený prostor. Vznik, rozvoj a rozšiřování umělého světa kultury, růst technické uspořádanosti, probíhá tedy na úkor uspořádanosti přirozené, zejména původní uspořádanosti ekosystémové. Zřetelně to ovšem vidíme až dnes, kdy globální technosféra svými prostorovými a pro- 55

25 vozními nároky zatlačuje a nevratně poškozuje uspořádanost, která vznikla přirozenou evolucí, tj. dílčí živé systémy, ekosystémy, biosféru. Abiotická technika, máme-li na mysli její věcnou složku, tj. jen její vlastní technické tělo, je uměle uspořádanou a člověkem přímo či zprostředkovaně oživenou" částí pozemské neživé přírody. Relativně pasivnější anorganická příroda, jejíž vysoce stabilní prvky vznikaly již v dřívějších fázích evoluce vesmíru (s výjimkou vodíku vznikly totiž všechny prvky Mendělejevovy soustavy prvků v nitru hvězd), tvoří tak nejen látkovou základnu života, ale i látkovou základnu techniky. Zásluhou člověka se tedy značná část prvků pozemské anorganické přírody přesouvá do nejaktivnější složky společenské materiální kultury - do technických systémů. Právě na vývoji a fungování dnešní abiotické techniky dobře vidíme způsob, jakým se člověk prosadil jako zdroj a aktivní činitel umělé kulturní evoluce. Evoluce techniky totiž dobře znázorňuje nadindividuální systémový rozměr kultury, znázorňuje expanzivní povahu a spontánní charakter umělé technické tvořivosti. Tato evoluce za dvě století po průmyslové revoluci uměle oživila" velkou část pozemské anorganické hmoty, v přirozených podmínkách podléhající pouze entropizaci (rozpadu), a učinila z ní druhou velkou disipativní strukturu vedle biosféry - umělý globální samoorganizující se systém, jenž nebezpečně konkuruje životu. Proto nejen biosféru, ale také dnešní technosféru považujeme za globální disipativní strukturu. Pojmem disipace tu máme na mysli rozptyl energie v systému, energetickou výživu" systému. Uvedené zjištění může být současně považováno za důkaz, že podstata techniky a technosféry je nejen kvalitativně odlišná od podstaty živých systémů a biosféry, ale že je s pozemskou přírodou spjata hlubokou souvislostí - látkovou, energetickou a informační - četnými analogiemi a izomorfismy. Přitom je zřejmé, že obě evoluce, přirozená i umělá, potřebují jako svůj zdroj relativně volnou látku a energii a že dostatečně mohutný energetický příkon je s to za jistých podmínek i poměrně velké neživé struktury (např. makroskopické předměty, technické prvky, nástroje, stroje) začlenit do umělých technických systémů, schopných účelného fungování, specifické reprodukce a evoluce. Růst přirozené i technické uspořádanosti musí být však systémově podobný. I přes jinou výchozí úroveň, odlišné principy výstavby, jiný typ paměti a informace, jiné konečné formy atp. se přirozená a umělá tvořivost odehrávají v tzv. otevřených nelineárních systémech. Technosféra svou principiální závislostí na člověku zůstává sice i dnes funkčním subsystémem biosféry, ale přirozenou ekosystémovou energií není vyživována přímo, nýbrž složitě zprostředkovaně: stále méně závisí na energii lidské práce, stále více na koncentrované energii přírodní - člověkem z okolní přírody uvolňované. 56 Evoluce techniky připomíná sice opačný směr vývoje dnešních mnohobuněčných organismů, tj. začíná na úrovni makroskopických předmětů (nástrojů) a směřuje k ovládnutí molekulárních dějů (např. v mikroelektronice), ale také potřebuje tři základní evoluční předpoklady: 1. vlastní paměťovou strukturu pro reprodukci, fungování a evoluci příslušných technických forem; 2. předmětné tělo technických konstrukcí umožňující jejich průběžné společenské zdokonalování a selekci; 3. spojitý, dostatečně mohutný a stabilní látkový a energetický zdroj. V první a nejdelší fázi technického vývoje, ve fázi instrumentalizace, byli jedinými nositeli paměťové struktury techniky, nositeli její jakési jednoduché dědičné informace, hlavně konkrétní jedinci. Šlo tu nejen o tradicí předávané zkušenosti a technologické poznatky člověka-výrobce, ale i o analogické poznatky a invenci člověka-uživatele. Později, ve vyšších fázích technického vývoje, se dědičná informace techniky (vzhledem k narůstající složitosti) nutně zdvojuje". Grafická forma jejího záznamu se osamostatňuje - odděluje se od člověka-konstruktéra a ve formě výrobní a provozní dokumentace se vřazuje do společenské duchovní kultury jako relativně volná kulturní informace: jako vnější informační korelát vývoje techniky se stává součástí Popperova třetího světa. Předmětné tělo techniky ("technický fenotyp"), jehož fyzická životnost je vzhledem k trvalému působení rozkladných přírodních procesů zpravidla pouhým zlomkem životnosti informačního záznamu (tj. technického genotypu", dědičné informace techniky), plní nezastupitelnou roli zprostředkovatele vlivu vnějších podmínek na ideový koncept technické konstrukce. Protože je předmětem trvalého funkčního, estetického i ekologického hodnocení, a narozdíl od těla živých systémů stárne tedy i morálně, dostává se procesem specifické kulturní selekce do genomu techniky" další aktuální informace z kulturního prostředí. Narozdíl od evoluce živých systémů se však spontánní selektivní procesy ve společnosti neomezují jen na předmětné struktury a hotové artefakty. Selekci, a to dokonce selekci společensky usměrňované a řízené, podléhají již procesy získávání a zpracování kulturní informace, selekci podléhají technologické ideové projekty, ale také dílčí poznatky, regulativy a hodnoty. Abiotický technický pokrok byl sice nejprve pomalý, ale dnešní tempo technické tvořivosti je o několik řádů rychlejší než tempo přirozené tvořivosti biosféry. Narozdíl od pomalé, dílčím způsobem usměrňované, ale v principu slepé evoluce živých systémů, má lidstvo v případě techniky, a do jisté míry 'celé technosféry a kultury, určitou možnost ovlivnit charakter, tempo i směr živelného kulturního vývoje. Protože kultura je tvůrcem předmětného těla 57

26 techniky i její konstitutivní informace, musí se dnes pokusit živelný technologický vývoj politickými prostředky ovládnout, modifikovat a nově orientovat. Konstitutivní informace techniky, která ovšem vzniká a rozvíjí se až spolu s technikou samou, slouží sice také jako instrukce pro fungování a reprodukci příslušné technické formy, avšak, narozdíl od genetické informace živých systémů - je zatím zapsána (s výjimkou pro některé technické systémy řízené programově) vně látkového těla techniky - v hlavách lidí a ve specifických strukturách společenské paměti. Operativnost a pružnost této zvláštní informace však souvisí nejen s tím, že je relativně volná a dobře přístupná, ale i s tím, že není bezprostředně vázána na konzervativní, fylogeneticky nahromaděnou genetickou informaci člověka, nýbrž na pružnou negenetickou (epigenní) paměť ve struktuře vazeb lidského mozku. Dědičnou informaci techniky, která je i dnes součástí subsystému duchovní kultury, ovšem nevytváří a nenese celá dnešní kultura rovnoměrně. Nenese a nevytváří ji ani průměrný člověk jedinec. Vytváří ji vysoce specializovaná složka společenské dělby práce v technicky nejvyspělejších zemích - technická inteligence. A pouze ta ji také může doplňovat, předělávat a zlepšovat stále rychleji, i bez kdysi nezbytného zpředmětnění v objektivní materiální skutečnosti, např. simulací některých funkčních podmínek pomocí počítačů. V informační redundanci, flexibilitě a rychlém vývoji konstitutivní informace techniky je také jistá naděje, že se nám nakonec podaří vytvořit techniku slučitelnou s přírodou. Na druhé straně však nesmíme význam adekvátnější informace techniky pro zmírnění ekologické hrozby přeceňovat. Nejen biotická, ale také abiotická technika od počátku k člověku patří, zajišťuje jeho přežití a byla do značné míry vyvolána již přírodou samou: postavením člověka v evoluci, jeho nespecifickou biologickou výbavou, potřebou obhájit ekologickou niku v rozdílných kulturních podmínkách. A doufejme, že právě tato předkulturní přírodně biologická odkázanost člověka na techniku se bude nejen znovu a znovu reprodukovat, ale že nás nakonec přinutí vytvořit dlouhodobě udržitelnou podobu planetární technosféry. Velkým problémem je však všeobecná obliba spotřební techniky v našich domácnostech, planetární rozšíření automobilů, počítačů, televizorů a dalších forem problematicky užitečné spotřební techniky. Spotřební technika totiž nevznikla jen z pouhé logiky abiotického technického vývoje, či z pouhé logiky vývoje výroby a spotřeby. Vzniká také z panského vztahu člověka k přírodě, z arogantního postoje, že máme právo použít všechny dostupné zdroje přírody pro saturaci svých okamžitých potřeb. A právě proto bude velmi obtížné, ba přímo nemožné vzdát se veškeré ekologicky škodlivé techniky. Ale o její omezení a přestavbu se musíme pokusit. 58 Jistou nadějí tu stále zůstává nejen širší využití techniky instrumentální, která je fakticky připojena na energetickou a funkční bázi biosféry, ale také rozšiřování ekologicky šetrné a slabě kulturně integrující techniky biotické. Na závěr dodáme již jen to, že nejen všem stoupencům, obdivovatelům a tvůrcům techniky, ale i nám, prostým uživatelům, musí být v dnešní ekologické situaci jasná alespoň obecná filosofická podstata problému: Technika (a technosféra) je nejaktivnějším protipřírodním subsystémem kultury, živé přírodě neodpovídá, zatlačuje ji a nevratným způsobem ji poškozuje: ale není jen hrozbou, v novém režimu ekologické kultury může být také naději, efektivním způsobem zmírnění nynější ekologické krize. 59

27 5. Konflikt biosféry a technosféry Planeta Země není sice středem vesmíru, ale je jeho nejorganizovanější poznanou strukturou. Tajemství vysoké úrovně její uspořádanosti souvisí s přítomností vyspělého života i pozoruhodně rozvinuté kultury. Asi jen na Zemi existují dva odlišné způsoby, jimiž vznikají nové struktury: již jsme si řekli, že vedle původní pomalé tvořivosti přírodní tu krátce existuje také odvozená a rychlá tvořivost kulturní. Ze systémově evolučního hlediska, z něhož tu posuzujeme povahu obou procesů, současně vidíme, že vesmír, který nás vytvořil a zahrnuje, je nejen gigantickým hérakleitovským tokem látky a energie po termodynamickém spádu (směrem k maximální entropii a tepelné smrti), ale že je i protisměrným procesem její přirozené samoorganizace. Zjišťujeme, že spontánní schopnost samoorganizace a tvořivosti je vlastní všem organizačním hladinám skutečnosti, které dokážeme rozlišit: hladině elementárních částic, atomů, molekul, makroskopických struktur, pozemských živých systémů i lidské kultury. Tímto přístupem můžeme proto postihnout nejen skrytou ontickou tvořivost přírody, ale i poněkud lépe viditelnou, avšak zatím nesprávně chápanou ontickou tvořivost kultury. A tím současně zjišťujeme, že konflikt těchto opozičních procesů - konflikt biosféry a technosféry - je podstatou dnešní globální ekologické krize. Jedinečnost biosféry Speciální přírodní vědy (kosmologie, astrofyzika, synergetika, nelineární termodynamika apod.) dnes přinášejí stále nové důkazy, že struktura vesmíru vznikala postupně, jakousi druhotnou kondenzací látky a energie rozptýlené z původně horké a koncentrované singularity. Proto i ve filosofii musíme předpokládat, že vesmír má počátek a že jeho dnešní uspořádanost je produktem jeho evoluce, že přirůstala v průběhu asi patnácti miliard let, které nás dělí od velkého třesku. Vesmír od svého počátku stárne, chladne (dnes má např. průměrnou teplotu jen tři stupně nad absolutní nulou), ale lokálně jakoby mládne, protože jeho uspořádanost se může také zvyšovat a získávat jemné systémové formy. Nejlépe to vidíme na Zemi, na vývoji její nádherné biosféry, v němž jsme i my lidé jen jednou z mnoha evolučních linií života. Vidíme to i na mladém evolučním procesu kultury, který se nám jako jedinému druhu vyšších živočichů podařilo zažehnout. Nejen z velikosti vesmíru, ale i z divergentního charakteru vesmírného evolučního procesu vyplývá, že vývoj života na Zemi nemůže být vyvrcholením, cílem, nýbrž jen jednou větví celkového vývoje kosmického.je ale větví výjimečnou - a možná, že i jedinou větví skutečně živou. Je větví, která také po čase 61

28 uschne. Žádná potenciálně životodárná hvězda (včetně našeho Slunce) nemůže totiž žít tak dlouho jako celý vesmír. Ovšem to, co je dnes v nebezpečí, není celá naše kosmická větev života, ale především mladý výhonek lidské pozemské kultury. A je to paradoxně nikoli nezdar, ale naopak úspěch" lidské ofenzivní adaptivní strategie - úplné obsazení a dobytí planety kulturou, co poškozuje a destabilizuje úroveň života, na níž kultura existenčně závisí. Vývoj biosféry samozřejmě souvisí s vývojem vesmíru. Nejtěsněji však živá pozemská příroda souvisí s naší sluneční soustavou, tj. nejen s vývojem Země, ale i s vývojem Slunce. Naše Slunce je pro Zemi jedinou životodárnou hvězdou, je mohutným a přiměřeně stabilním zdrojem světelné a tepelné energie, který existenci a evoluci života umožňuje svým vyzařovaným energetickým výkonem. Protože biosféra vznikala postupně, v průběhu několika miliard let, představuje složitý kosmický výtvor, obrovský a vysoce uspořádaný celoplanetární organismus. Život je tedy velkým experimentem ontické tvořivosti vesmíru, je vzácným originálem, který vznikal za zvláštních podmínek a v průběhu dlouhého vývoje. Jde o slabě integrovaný, jemně vyvážený a lokálně proměnlivý systém, který příznivé podmínky rozvoje svých dílčích forem zajišťuje do značné míry sám - např. automatickou regulací klimatu, složením atmosféry, filtrací škodlivých kosmických vlivů atp. Podobně jako vesmír přežívá své hvězdy, přežívá i biosféra všechny své složitější prvky a subsystémy. A bylo již řečeno, pouze biosféra jako celek, pouze Gaia je nejmenším relativně autonomním systémem schopným dlouhodobého vzestupného vývoje. Všechny její subsystémy, jedinci, populace, biocenózy i kultura jsou nesamostatné, závislé na prosperitě biotického celku - podléhají obecně závaznému rytmu života: vzniku, rozvoji a zániku. Biosféru tvoří vysoce uspořádané živé systémy, tj. v podstatě systémy otevřené, které se mohou ubránit rozpadu, které se mohou samovolně reprodukovat a rozvíjet jen na vrub energie čerpané z okolního prostředí. A protože primárním energetickým zdrojem existence, reprodukce i evoluce pozemských živých systémů je sluneční záření, jejich dnešní organizační a funkční složitost se udržuje jen díky trvalé expozici Země slunečnímu svitu. Organizační struktura dnešních živých systémů (včetně subsystému jejich genetické informace) vznikala v procesu dlouhé evoluce života. A protože v ní kondenzovala jejich vlastní historie, jsou živé organismy vzácným záznamem spontánní konstitutivní funkce evolučních podmínek a času. Jejich vysoká evoluční hodnota je proto přímo úměrná neopakovatelnosti vývojových podmínek a délce jejich evoluce. Tato hodnota úzce souvisí s tím, že všechny dnešní fylogenetické linie života jsou informačně propojeny s jeho počát- 62 kem, že vznikly samovolně, v podmínkách, které již neexistují a které nemůžeme vytvořit znovu. Systémově evoluční přístup nás tedy opravňuje formulovat tezi, že kvalitativní rozdíl mezi přírodou živou a přírodou neživou, který byl tvrdým oříškem teoretického uvažování po celá staletí, nespočívá v přítomnosti zvláštních látek, účelů či nadpřirozených sil, ale ve vyšší úrovni přirozené organizace živých systémů z téhož pozemského abiotického materiálu - koneckonců z molekul. Vyplývá z toho, že hranice mezi živým a neživým je relativní, že živé systémy z pozemského abiotického prostředí přirozeně vyrůstají a že se do něj při svém zániku zpět navracejí. Živé systémy proto pozemské abiotické prostředí neničí, nedevastují, nýbrž naopak, spolupracují s ním, jsou mu globálně i lokálně přizpůsobeny, jsou s ním v termodynamické rovnováze. Dnešní abiotické prostředí Země je také z velké části jejich produktem. Jako příklad mohou sloužit vápencové horniny, některé železné rudy, atmosféra, úrodná půda a do jisté míry i pevná fosilní paliva. Podstata opozice biosféry a technosféry je ovšem komplikovanější. Technika totiž nevyrůstá z logiky spontánního přírodního vývoje jako celku, není samostatnou větví přirozené evoluce pozemského života. Nepatří k řádu přírody, ale vzniká jako součást umělého evolučního procesu kultury. Technika - úsporně řečeno - je nejaktivnější složkou společenské materiální kultury, je zvláštní funkční strukturou, kterou společnost ovládá a využívá dílčí přírodní síly výhradně pro sebe. V souladu s tím rozumíme technosférou nebiologický subsystém mnohotvárné světové kultury, tj. společností vytvořený a společnost integrující globální technický systém, jehož provoz, reprodukce a evoluce se odehrávají v biosféře - tj. na úkor přírodních zdrojů a prosperity původních přirozených ekosystémů. A protože konstitutivní a funkční nesoulad mezi biosférou a technosférou příliš rychle likviduje vzácné výsledky přirozené evoluce života, je vznik kultury patrně největší událostí v dějinách Země. Filosofický problém techniky a technosféry je ovšem komplikovaný i z jiného důvodu. V rozdílném způsobu uspořádání není podstata konfliktu dnešní biosféry a technosféry obsažena bezezbytku. Jejím závažným etickým pozadím, o němž se zatím nediskutuje, je komplikovaná otázka míry rozmachu kultury. A co dává člověku právo obsadit celou Zemi kulturou, právo spotřebovat všechny omezené zdroje planety pro okamžité uspokojení potřeb nyní žijících generací? Co mu dává právo vyhubit jiné živé tvory proto, že lidské touze po bohatství, moci a spotřebě překážejí? Na prahu možného zániku kultury si tak konečně uvědomujeme problematičnost ekonomického a technologického liberalismu. Dospíváme k trpkému zjištění, 63

29 že po obsazení planety kulturou už v úspěšné expanzivní strategii pokračovat nemůžeme: nechceme-li spolu s ostatními vyššími formami života zahynout, musíme se pokusit planetární kulturu transformovat a její evoluci nově orientovat. Zjišťujeme, že dnešní technosféra se rozvíjí o několik řádů rychleji než biosféra, že je díky odlišné konstrukci a vydatným energetickým zdrojům nutně primitivnější, lokálně silnější, a proto vůči životu necitlivá a destruktivní. Evoluce a protipřírodní povaha technosféry V běžném povědomí je s technickým pokrokem spojena představa střídání technických generací, představa nahrazování primitivnější techniky technikou vyspělejší. Reálná evoluce techniky je ovšem složitější (musíme v ní rozlišit biotickou a abiotickou linii) a vývoj techniky nelze redukovat na zmíněný vertikální vzestup. Tato evoluce je sice součástí vývojového procesu kultury, ale jako předmětný proces zůstává s přirozeným vývojem biosféry spojena mnohými strukturními a funkčními vztahy. Dnešní stupeň rozvoje a rozšíření abiotické techniky je patrně nejdůležitější charakteristikou protipřírodního evolučního procesu kultury. Za dvě století se tato technika stala tak běžným jevem našeho života, že právě na jejím vývoji můžeme demonstrovat nejen kvalitativní odlišnost kulturní evoluce od evoluce přirozené, ale i nebezpečí, které lidstvu hrozí z úspěchu jeho dosavadní kulturní strategie. Generujícím zdrojem biosférického vývoje (odhlédneme-li od role vnitřní informace), který fakticky oživuje a nově integruje část pozemských abiotických struktur (všechny chemické prvky včetně uhlíku jsou anorganického původu), je energie slunečního záření. Generujícím zdrojem evoluce techniky a technosféry je však také sluneční záření" svého druhu, i když složitě historicky transformované. Odhlédneme-li od role a zvláštní povahy konstitutivní informace techniky, pak je to na jedné straně koncentrovaná energie recentní i fosilní biomasy, a na druhé straně souvislý proud energie lidské práce. Vlastní evoluce abiotické techniky začíná evolucí instrumentů. Na tom nic nemění ani fakt, že primitivní instrument nemůže mít svůj vlastní pohybový mechanismus, ani svůj vlastní energetický zdroj. Instrument je totiž prostřednictvím lidského organismu připojen na energetickou a funkční bázi biosféry. Spojitě působící technický systém může vytvořit až funkčním spojením s člověkem. Ekologické přednosti této kombinace živého systému s neživým přírodně kulturním předmětem dokážeme ovšem plně ocenit až dnes, ve fázi globální ekologické krize. Diferenciace a specializace instrumentů, provázená rozvojem lidských technologických dovedností, dělbou práce a kooperací mnoha individuí (např. v manufaktuře), je charakteristickým rysem technického pokroku před průmyslovou revolucí. 64 I když kvalitativně vyšší úroveň techniky vzniká jako výsledek skutečné technické revoluce, tj. jako výsledek objevení a uplatnění nového informačního principu, nelze se domnívat, že nová technika (např. technika mechanická) vstřebala všechny pozitivní momenty nižší úrovně, kterou překonává. Protože tzv. vyšší úroveň techniky vzniká nejen aplikací jiného informačního (technického) principu, nýbrž vede i k vytvoření jiného antropotechnického systému, je nižší úroveň překonávána pouze v několika charakteristikách: zpravidla ve schopnosti zvýšit produktivitu lidské práce a znásobit rozsah přirozených lidských schopností a vloh. Z hlediska ostatních funkcí a vlastností však může být nižší úroveň techniky i nadále optimální. Adjektivum nižší se tu totiž vztahuje pouze na jednu složku výsledného antropotechnického systému - na umělý technický prostředek. Vždyť také historická zkušenost z průmyslové revoluce ukázala, že instrumentální technika nejprve rychle ustupovala účinnější technice mechanické, avšak že později bylo dosaženo jisté rovnováhy obou úrovní technického pokroku. Samozřejmě se již prosadila převaha a větší produktivní síla techniky mechanické. Současně se však uplatnil typicky kulturní evoluční mechanismus, který pozemská příroda, vzhledem k nevratnosti času, komplikovanému způsobu zápisu změn do genetické informace a k existenci mezidruhové informační bariéry, může využívat pouze částečně. Jednou objevené technické principy a stavebnicové konstrukční prvky může totiž člověk pohotově využít při úpravě veškeré techniky. Může je aplikovat směrem dopředu i dozadu, tj. u nově vznikající techniky vyšší úrovně i při rekonstrukci techniky vývojově starší a tzv. historicky překonané. A také tento flexibilní způsob vytváření a aplikace kulturní informace vysvětluje rozdíl mezi pomalou evolucí biosféry a rychlou evolucí technosféry. Přirozená evoluce směřuje především kupředu, neustále se větví, ale jen výjimečně se vrací: má-li pokračovat, nesmí být přerušena. A když se to občas stane, a složitá živá konstrukce z nějakých důvodů úplně zanikne, nemá již přirozená evoluce možnost ji sestavit znovu, kousek po kousku (Gould). Vedle krystalizace" plně optimalizovaných technických forem, které ani dnes morálně nestárnou (např. naše jídelní příbory), vznikají v evolučním procesu techniky stále nové modifikace a přeměny. Dochází k prolínání, soupeření i k pozitivní technické symbióze všech úrovní a forem technických řešení. Technická tvořivost kultury se s každým nově objeveným technickým Principem potenciálně rozšiřuje, a je-li k dispozici dostatečný energetický zdroj, roste tempo i rozsah technické evoluce. Současně s tím se zachovává i cosi konzervativního: staré osvědčené principy a technické formy se v evolučním procesu techniky v nezměněné podobě dále reprodukují. 65

30 Technosféra, podobně jako biosféra, tedy neroste jen po jediné fylogenetické linii. Neroste také pouze vertikálně. Její evoluce je typicky divergentní, rozbíhavá. Postupuje po mnoha směrech - vertikálně, horizontálně i transverzálně. Vytváří různě vyspělé a specializované formy, jež mají schopnost systémového spojování, schopnost koexistence i kompetice. Technický pokrok proto nesměřuje pouze vzhůru, ale platí pro něj to, co o přírodě metaforicky poznamenal L. Feuerbach:...že s monarchickou tendencí času vždy spojuje i liberalismus prostoru". Evoluce technosféry tak spěje nejen k vyšší uspořádanosti prvků a subsystémů, ale i k co nejrozmanitější skladbě celku. Jako by nové technické formy chtěly vyplnit mezery v rychle rostoucím planetárním systému technosféry: obsazují volné sociokulturní niky podobně jako populace rostlin a živočichů v evoluci ekosystémů. Ve fázi mechanizace a automatizace proto zjišťujeme, že se jednak dále používají a reprodukují tradiční instrumenty (např. sady řemeslnického nářadí, nástroje hudební, lékařské atp.), a jednak, že se instrument, který původně fungoval jen díky živému organismu člověka, podařilo aplikovat v plně artificiálním technickém systému. Podobně se později zachová také historicky mladší mechanický princip. Protože je kompatibilní s principem instrumentálním i s principem samočinného řízení, uplatní se nejen při vzniku stacionárního strojového systému továrny, ale i při konstrukci mobilních pracovních strojů v zemědělství, stavebnictví a vojenství, při konstrukci dopravních prostředků s vysokým podílem automatizace. Je úspěšně použit i při vzniku mechanických nástrojů s prvky samočinného řízení, při jejich nové specializaci a diferenciaci. A pochopitelně se uplatní i při konstrukci techniky bezprostředně neproduktivní, tj. techniky spotřební, rekreační, informační, didaktické atp. Zdá se však, že tu působí i jakýsi technický paradox: překonávaný instrumentální princip - připojení nástroje k lidskému organismu a jeho ovládání lidskou vůlí - je v novém kontextu znovu revoluční. Stimuluje úsilí využít přenosnou a mobilní mechanickou techniku v rámci práce převážně řemeslné, evokuje potřebu uplatnit ji i v jiných oblastech společenské činnosti, včetně oblasti mimopracovní. Tento princip pozitivně ovlivňuje technický vývoj směrem k miniaturizaci a víceúčelovosti vyspělé mechanické i automatizované techniky. Ale také dílčí prvky nejvyšší úrovně samočinné techniky (např. mikroprocesory) se dnes vřazují do technických struktur nižší úrovně, optimalizují jejich regulaci, zajišťují účinnost a spolehlivé fungování na úrovni dílčích mechanismů, subsystémů i celé regionální kultury. Četné technické aplikace principu automatické regulace umožnily novým způsobem uspořádat výrobní procesy, systémy společenské kontroly a regulace, systémy dopravní a informační. Tyto 66 aplikace vyvolaly vznik samočinné techniky velkého i malého provedení i rychlý a mnohostranný rozvoj ostatní techniky: produktivní i neproduktivní, převážně mechanické i převážně instrumentální. V důsledku výše uvedené tendence roste dnešní silně integrovaná technosféra do výšky, šířky i hloubky. Vzniká stále rozsáhlejší energeticky, látkově a informačně propojená soustava, jež má na jedné straně objektivní tendenci k rychlé diferencované evoluci, a na druhé straně tendenci k ovládnutí celé ekologické niky života. Vzniká soustava, která je sice prostřednictvím člověka stále připojena na energii slunečního záření a dosaženou úroveň vývoje biosféry, ale která již z větší části funguje na své vlastní energetické a funkční základně - dnes stále ještě využívá energii fosilních paliv. Uvnitř soběstačné lokálně modifikované biosféry, která pracuje pro všechno živé, se rychle rozvíjí nesoběstačná standardizovaná technosféra, která funguje pouze pro člověka. Rozšíření mechanické techniky po průmyslové revoluci proto neznamená jen kvalitativní změnu vlastních technických prostředků. Znamená kvalitativní změnu technosféry. Od tohoto okamžiku dochází nejen k svéráznému prolínání a soupeření instrumentální a mechanické techniky, ale nastává fáze prolínání a soupeření dvou kvalitativně odlišných typů technosfér: starší technosféry instrumentální, jejíž energetickou a funkční bází je prostřednictvím člověka biosféra sama, a technosféry mladší, již víceméně plně technické, kterou dodnes integruje mechanická technika a energie fosilních paliv. Narozdíl od primitivnější", bioticky integrované instrumentální technosféry nemá ovšem vyspělejší" mechanická technosféra příznivější ekologické parametry. Je prostorově, materiálově i provozně náročnější, je silně energeticky integrovaná, a proto necitlivá ke struktuře přirozených ekosystémů i ke struktuře regionálních kultur. A likvidace regionálních kultur v destabilizované biosféře fakticky znamená konec spolehlivé ochrany přirozené rozmanitosti ekosystémů. Protože mechanická technosféra už nefunguje na základě čerpání obnovitelné energie recentní biomasy, ale na základě čerpání do té doby téměř nedotčených neobnovitelných přírodních zdrojů a fosilních paliv, nemá žádnou spolehlivou negativní zpětnou vazbu s původní živou přírodou. Ale nejen to. Specifický metabolismus technosféry, odlišný od metabolismu živých systémů, svými odpady a zplodinami poškozuje a oslabuje všechny vyšší formy života. Tak vzniká vztah konkurence a antagonismu mezi přirozeně a uměle uspořádanými systémy. Vzniká riziko nenapravitelného poškození Země, vzniká problém odpovědnosti a viny za škody způsobené přírodě kulturou. Ještě před průmyslovou revolucí mohla lidská kultura, jejíž ekonomickou základnou bylo zemědělství a jejíž technosféra byla tedy převážně biotická, udržovat přibližnou rovnováhu s původní přírodou proto, že byla technolo- 67

31 gicky slabá, že se vyvíjela dostatečně pomalu a že oba velké pozemské systémy - biosféra i technosféra - měly k dispozici čas, spolehlivý faktor spontánní optimalizace všech nově vznikajících útvarů. Rychlý a převážně extenzívní rozvoj dnešní víceméně mechanické technosféry však vyžaduje kompenzaci nedostatečné optimalizační funkce času způsobem nejen teoretickým: ovládnout a usměrnit technologický samopohyb musí především příslušný subsystém společenského řízení - ekologická politika a legislativa. Nebude snadné na celé planetě rychle prosadit ekologickou výrobu, spotřebu a způsob života. A právě proto musí technika, v níž může být lidský vztah k přírodě vestavěn již způsobem její konstrukce, vznikat uvážlivějším způsobem. Z inženýrské činnosti, z dosud přehlížené technické tvorby, je třeba učinit záležitost vysoce odpovědnou, biologicky a ekologicky poučenou. Nelze již stavět, konstruovat a vyrábět všechno to, co si vynucuje na spotřebu zaměřená výroba, tradice, reklama a móda, ale techniku a materiální kulturu je třeba vytvářet obezřetně, omezovat a transformovat ji s ohledem na zdraví a důstojný život generací, které přijdou po nás. Problém kompatibility biosféry a technosféry I když stále ještě nevíme, jakou úroveň sociokulturní zátěže biosféra bez většího poškození unese, musíme předpokládat, že zhoršující se lidské zdraví, vymírání velkých biologických druhů, vyčerpávání neobnovitelných zdrojů, globální změny klimatu atp. jsou spolehlivými zpětnovazebními signály o přetížení biosféry kulturou. Biosféru však jako starší, s vesmírem funkčně propojený systém kultuře přizpůsobit nelze. A tato strohá formulace není samoúčelná. Veřejnost musí vědět, co lze pro záchranu kultury udělat. Měla by vědět, že je nezbytné rozšířit předmět politiky o fenomén techniky a materiální kultury, o problém vědomé regulace podmínek kompatibility biosféry a technosféry. Globální ekologická politika by ovšem nemohla být úspěšná, tj. nemohla by zabránit další nesmyslné konzumaci Země" (A. Gore), kdyby podmínky ekologické transformace kultury neuzrály jejím spontánním vývojem. Ještě konkrétněji řečeno, nemohla by vůbec přemoci technologický a ekonomický samopohyb, kdyby se jeho proces sám nedostal do krajní dynamické nerovnováhy, do fáze příznivé pro záměrnou ekologickou transformaci. Nejednoznačnou podstatu složitého problému kompatibility biosféry a technosféry přiblížíme sedmi dílčími poznámkami. 1. Technickým osvojením elektromagnetických jevů a dalších přírodních procesů na úrovni krystalů, molekul a atomů se evoluce abiotické techniky, začínající kdysi instrumentalizací, zvláštním protisměrným pohybem přiblížila výchozí úrovni i relativně nejvyšší fázi vývoje biosféry: na jedné straně 68 (vzhledem k tomu, že jazyk genetické informace všech forem života je společný) se již dnes částečně realizuje přenos přirozené informace mezi organismy různých druhů, tříd a říší, a na druhé straně se vývoj mikroelektronické techniky přibližuje k výtvorem umělých systémů simulujících některé funkce přirozené lidské inteligence. 2. Dnešní technické aplikace mikroelektroniky se nejen svou velikostí, ale i svou strukturní, energetickou a funkční stránkou přibližují nejsložitěji organizovaným strukturám ve vesmíru - uspořádání živých systémů. Zdá se, že jako relativně nejvyspělejší větev vývojového stromu abiotické techniky mohou v budoucnosti vytvořit chybějící spojovací článek mezi tradiční abiotickou technikou a biotechnikou. Mohly by být prvním krokem k funkční symbióze některých výsledků obou pozemských evolucí: přirozené evoluce biosféry a umělé evoluce technosféry. 3. Přestože energetická báze i látkový substrát mikroelektroniky a živé hmoty je zatím odlišný, jejich řádově srovnatelná velikost a malý energetický příkon umožňují, aby se energetickou výživou nejvyspělejší části abiotické techniky stala přirozená ekosystémová energie - sluneční záření a jeho různě biologicky a kulturně transformované formy. A to nejen zvýhodní energeticky chudé rozvojové země v rovníkové oblasti, ale také naplní podmínky pro slabě energeticky integrovanou technosféru. A pouze technosféra citlivá na geografické regionální rozdíly, na přirozené ekologické niky lokálních kultur může být potenciálně slučitelná s biosférou. 4. I když rychlý rozvoj energeticky úsporné informační techniky, která má schopnost nahrazovat a násobit některé lidské smyslové a intelektuální funkce, se pravděpodobně stane katalyzátorem evoluce abiotické techniky vůbec, lze očekávat, že se znovu výrazněji prosadí ekologicky přijatelnější technika biotická. Nesdílíme však iluzi, že by to mohlo znamenat snadnou přestavbu společenské materiální produkce na ekologických principech. S výjimkou tradičních biotických technologií v zemědělství, jsou nové biotechnologie stále velkou neznámou a nebezpečím pro ustálené podmínky života na Zemi. 5. Komplikace při zavádění méně ekologicky agresivních biotických technologií a rozšiřování prostoru pro bezprostřední lidskou práci budou vznikat i proto, že dnešní abiotickou techniku a materiální kulturu biotickou technikou nahradit nelze. Dále pak proto, že i biologické vědy, které vznik části této techniky informačně připravily, lze komerčně zneužívat. Biologické vědy sice provází nepoměrně větší respekt k hodnotě a jedinečnosti živé přírody, ale jejich praktické aplikace se bohužel dotýkají jiného typu biologické uspořádanosti, než jakému bylo chování našeho druhu evolučně přizpůsobeno: pracují s přísně informačně determinovanou uspořádaností biologických individuí, a mohou proto poškozo- 69

32 vat živou přírodu neviditelně a skrytě, tj. fakticky hlouběji než tradiční lov, zemědělství, stavební, dopravní a průmyslová technika a technologie. 6. I když moderní biotechnologie patrně představují perspektivní linii technického vývoje, i když jsou ve své většině ekologicky přijatelnější než tradiční technologie abiotické, nelze předpokládat, že se stanou novou materiálně technickou základnou ekologicky stabilní kultury. Jejich vhodné využití může sice znamenat další optimalizaci a ekologizaci tradičních abiotických technologií, ale nikdy nemohou nahradit obecně kulturní přínos této linie techniky a technologie. Obě hlavní linie technického pokroku byly pro vznik a evoluci kultury objektivně nutné, dodnes se předpokládají, doplňují se a pouze ve vzájemné spolupráci mohou vytvořit podmínky dlouhodobě možného vývoje kultury na Zemi. 7. Nová ekologická politika, usilující o regulaci živelného fenoménu planetární technosféry, může ovšem vycházet z toho, že pro udržení a rozvoj mnohotvárné světové kultury potřebujeme v podstatě jen tři věci: 1. co nejméně redukovanou biosféru, 2. menší populační zatížení ekosystémů, 3. slabě, energeticky integrovanou, a proto také regionálně variabilní technosféru. Poprvé tak vzniká potřeba rozvíjet techniku nejen s ohledem na růst produktivity lidské práce a na její uplatnění na trhu spotřebních předmětů, ale konečně také s ohledem na zmírnění a vyřešení globálního ekologického konfliktu, s ohledem na záchranu kultury a všech dnešních forem života na Zemi. Zatím však bohužel žádná planetární koordinace růstu technosféry neexistuje. Alvin Totfler, který také v jiné souvislosti volá po vědomé regulaci technologické ho vývoje, napsal: Děsivá pravda je taková, že, alespoň co se technologie týče, nikdo není u kormidla" (Šok z budoucnosti. Praha 1992, s. 208.) Živelná evoluce technosféry se ubírá svou vlastní cestou, řídí se svou vlastní systémovou logikou a žádná determinace problematickou kulturní budoucností pro ni jakoby neplatí. Vedle vědomé regulace toho, jak zachránit ohrožené druhy, jak vystačit s omezenými zdroji energie, pitné vody a nejdůležitějších surovin, bude tedy i efektivní ekologické ovlivňování techniky velmi komplikovaným úkolem planetárního politického řízení. A tak na závěr znovu připomínáme, že dnes nepotřebujeme jen planetární ekologické vědomí a hodnoty, jak se často ozývá. Poprvé potřebujeme planetární ekologickou politiku a legislativu. Globální kultura už totiž nesmí extenzívně růst, ale musí se přírodě přizpůsobovat organizačními změnami bez růstu, záměrným úsilím o co nejslabší technologickou a ekonomickou integraci, úsilím o kompatibilitu technosféry s biosférou. 70

33 6. Člověk, kultura, příroda Novověké znehodnocení přírody na objekt a předmětnou materiální skutečnost úzce souviselo s povýšením člověka na subjekt, cíl a smysl kulturního pokroku. Člověk, který jako jediný živý tvor je schopen intelektuální reflexe, kulturní tvořivosti, lásky a pokory a který má podle Schelerových slov přímou osobní účast na božství", je nečekaně konfrontován s tím, že svou mateřskou planetu nenapravitelně poškozuje. Již bylo uvedeno, že ji poškozuje hlavně proto, že jeho dosavadní kulturní strategie byla úspěšná a že to, co se osvědčovalo v lokálním měřítku, se dnes odehrává v měřítku planety. Globální ekologická krize proto sama nejlépe koriguje zamlčený antropocentrický předsudek, že člověk je pánem Země, že je bytostí kulturní, která dnes původní přírodě neodpovídá. Je na čase připomenout lidskou biologickou stálost a ukázat, že člověk cromagnonský měl přesně tytéž instinkty a tytéž přirozené sklony, jak máme my sami." (Lorenz, K.: Takzvané zlo. Praha 1992, s. 209) Dokud člověk jako biologický druh existuje, přírodě ještě odpovídá. Pro úspěšnou reprodukci v biosféře byl totiž evolučně vybaven nejen dostatečně, ale, lze-li to tak říci, dokonce nadbytečně. Neznamená to však, že byl vybaven pro správné teoretické poznávání a technické předělávání přírody ve velkém Takovou evoluční výbavu obdržel nemohl, protože by odporovala dlouhodobým zájmům" biosféry, odporovala by samotné ústavě světa" (J. Dorst). Širší intelektuální pochopení přírody by bylo nejprve nejen nemožné, ale bylo by nad rámec jakékoli praktické užitečnosti. Správnost a přiměřenost lidského individuálního chování je totiž v každém dílčím systému - přírodním i kulturním - dodnes jištěna evolučně biologicky. Zakladatel sociobiologie E. O. Wilson to vyjádřil metaforou, že geny dodnes drží kulturu na vodítku" (O lidské přirozenosti. Praha 1993, s. 161) a přítel K. Zemek k tomu dodal, že slepý vede slepého"'. Ale je to přesně tak: vždyť díky našemu evolučnímu vybavení se ovládání a využívání složitých systémů (domestikovaných zvířat, kulturních rostlin atp.) obejde bez jejich pochopení. Redukce či využívání dílčích funkcí složitých systémů je totiž nepoměrně snazší než pochopení jejich struktury. (Člověk, který má porazit strom či opatřil si potravu sběrem a lovem, pralesu jako ekosystému rozumět nemusí.) Dá se to říci také tak, že člověk neobdržel biologické předpoklady k tomu, aby chápal a správně reflektoval systémové vlastnosti větších celků, než jakými byly původní malé skupiny jedinců jeho vlastního druhu (kolem 150 osob), kde každý každého osobně znal. A jakkoli dnes jistá část populace díky vysoce specializované přípravě, přístrojům a dalším okolnostem pragmaticky 72 rozumí dílčím přírodním a technickým subsystémům, průměrný člověk vysoce komplexním systémům biosféry a kultury patrně nikdy přiměřeně rozumět nebude. Vyplývá z toho nejen naše neschopnost záměrnými amatérskými zásahy zlepšovat či upravovat strukturu nejsložitějších systémů technických (např. dnešních televizorů a počítačů), ale především naše neschopnost zlepšovat a upravovat strukturu biosféry výhradně pro nás. Zjišťujeme to bohužel až dnes, kdy jsme nuceni uznat, že náš biologicky omezený poznávací horizont nebude snadné ani technickými způsoby dále rozšiřovat Daň, kterou člověk platí za dnešní civilizační úspěch je tedy vysoká. Patří k ní nejen hrubě narušené přírodní předpoklady kultury, ale i zatím nejvyšší míra lidské individuální závislosti na jejím celku, tj. přísná funkční podřízenost člověka struktuře a chodu velkých nadindividuálních kulturních systémů. Jedinou relativně pozitivní stránkou této nové závislosti člověka na prostředí může být snad jen to, že uspíší pád antropocentrismu a že konečně pochová iluzi o dnešní kultuře jako zlepšování a pokračování přírodního vývoje na kvalitativně vyšší úrovni. Nebude to ovšem tak jednoduché. Dnešní kultura - duchovní i materiální -je totiž taková, jaká je, vyrostla z málo proměnné lidské přirozenosti a je odkazem mnoha generací našich předků. Determinuje naše chování, naše myšlení a hodnoty i náš celkový obraz světa. Do jejího systému jsme se narodili a s tímto systémem jsme byli nuceni se identifikovat. Proto jsme v zajetí nejen souvislé tradice společenské, materiální a technické, ale i souvislé tradice duchovní, tj. filosofické, vědecké, náboženské a umělecké. A protože tato antropocentrická tradice vznikala v regionálních kulturách, nehájila perspektivní zájmy člověka a lidské kultury vůbec, ale především okamžité zájmy dílčích populací a právě žijících jedinců. Zdá se, že nejhlubší biologický kořen nynější krize spočívá v tom, že jeden druh původně stromových primátů se po ústupu pralesních ekosystémů dokázal napřímit a přizpůsobit životu v otevřené savaně. Vyspělý sociální způsob života, komunikace a spolupráce, výroba a používání nástrojů atp. byly důležitými kulturními preadaptacemi, jimiž byli hominidé - bezprostřední předkové člověka - evolučně nastaveni na lokální přetváření přírody, na útočnou adaptivní strategii. A v tomto smyslu, jak to s jistou nadsázkou vyjádřil Lewis Thomas,... jsme skutečně pány. Tímto směrem nás nestrhává lidská arogance, ale událost nejpřírodnější ze všech přírodních událostí. Tímto směrem jsme se prostě vyvinuli, tímto směrem jsme vyrostli, jsme takovým živočišným druhem." (Myšlenky pozdě v noci. Praha 1989, s. 72.) Ale správně porozumět povaze přírodní predispozice, která kdysi umožnila kulturu, můžeme až po jejím rozvinutí, až když způsobí krizi. Regionální 73

34 lovecko-sběračské a neolitické kultury, stále ještě korigované převahou přirozených ekosystémů, by globální ekologickou krizi nezpůsobily. Ale silně ekonomicky integrovaná technická civilizace, jejíž vysoký energetický příkon snižuje její citlivost na změny hostitelského prostředí, nutně ekologickou krizi produkuje. Odřezává totiž další negativní zpětné vazby dílčích kultur s přirozenými ekosystémy, a je proto hlavní příčinou toho, že jsme dnes všichni - nezávisle na stupni civilizačního vývoje - stejně ohroženi. Ale - tvrdě a nelibozvučně formulováno - předčasný zánik kultury by byl patrně také jen přirozený způsob likvidace zvlášť nebezpečného škůdce Země. Člověk, který je podle Lorenzových slov sice posledním výkřikem, ale určitě ne posledním slovem" vývoje druhů na Zemi, tu nebude žít věčně (Takzvané zlo. Praha 1992, s. 193). Překoná-li však ekologickou krizi, může mít perspektivu - jak to vyplývá z délky existence jiných vyšších živočišných druhů - ještě několik milionů let. V opačném případě možná jen několik desetiletí. Nesmí tedy podmínky další vzestupné evoluce biosféry zničit Proto je dnes třeba člověka pochopit věcně, bez předsudků, sentimentality a zbytečného hodnotového zabarvení. Člověk i jako kultivovaný živočich vždy byl, je a bude částí přírody, i když ho kultura staví jakoby nad ni a proti ní. Nikoli globální kultura, ale biosféra je nedělitelná. Bylo již řečeno, že osud člověka na Zemi je gigantickým vesmírným strukturám lhostejný. Fylogenetická linie našeho druhu je pro biosféru také jen jednou z mnoha větví evolučního stromu života, větví, která může z naší viny uschnout předčasně. Křesťané to slovy Erazima Koháka říkají podobně: Bůh nám slíbil, že nás nikdy nevyhubí, ale nechal nám svobodu, takže se můžeme vyhubit sami. Ano, máme částečnou individuální svobodu, můžeme volit mezi variantami svého jednání, ale optimální ekologickou variantu kulturního vývoje jako celku si už tak snadno zvolit nemůžeme. Člověk a kultura Ekologická krize by nás předně měla smířit s tím, že nic kromě schopnosti duchovně reflektovat svět, vytvářet stále složitější umělé prostředí (kulturu) a jemu se intelektuálně přizpůsobovat, nesvědčí o naší dominanci v přirozené evoluci. Prostě nic nepotvrzuje pyšný antropocentrismus, z něhož vyrostly nejen dnešní technické civilizace, ale i dnešní globální krize. A přes to všechno je člověk jedinou ústřední postavou dnešního dramatu. Je nejen největším rizikem nynější krize, ale i jedinou nadějí pro její zmírnění a vyřešení. Vyřešit dnešní krizi by jistě bylo snadné, kdyby přírodu neničili také lidé poctiví a slušní. Bylo by to snadné, kdyby bylo možné změnit lidskou přirozenost. Lidská biologická přirozenost je ovšem naší druhovou charakteristikou, vytvořila se nezávisle na nás už kdysi dávno a je obdivuhod- 74 ně houževnatá. S. J. Gould, autor teorie přerušovaných rovnovah, tvrdí (a fosilní nálezy to potvrzují), že nový druh nevzniká v určité oblasti postupně, ale že se objevuje najednou a plně zformovaný. A právě tak také později z evoluční scény mizí: zaniká téměř ve stejné podobě, v jaké se objevil, Člověk, jak se zdá, se tomuto evolučnímu principu nevymyká. Pochází z miocenních lidoopů a díky vzpřímené chůzi, velkému a výkonnému mozku, předním končetinám uvolněným od lokomočního pohybu, barevnému stereoskopickému vidění apod. byl jistě už jako hominid živočichem výjimečným. Vyspělá sociální organizace, používání nástrojů, dělba práce, součinnost atp. mu umožnily rozvíjet komunikaci, dlouho pečovat o potomky, kontrolovat a ovládat velmi rozdílná prostředí. Jako savce závislého na sběru a lovu potravy ho evoluce vybavila schopností redukovat mnohoúrovňovou skutečnost na jednu organizační hladinu, schopností nevnímat věci příliš malé a příliš velké, procesy příliš pomalé a příliš rychlé. Vybavila ho schopností vnímat odděleně sebe a svět, schopností poznáním přesahovat původní vázanost na Umwelt", na vlastní ekologickou niku. Zdá se, že už tyto předkulturní adaptace určily způsob založení kultury, že jsou dodnes kořenem lidské posedlosti předělávat přirozeně uspořádaný svět. Jsou patrně i pozadím lidské fascinace technikou a magií jejího algoritmu, pozadím obav z divoké přírody. Bývalý brazilský ministr životního prostředí José Lutzenberger napsal, že vidíme-li něco tak majestátního, jako je dešťový prales, cítíme, že s ním musíme něco udělat: vnést do něj pokrok, silnice, mosty, letadla... Důvěřujeme-li evoluční hypotéze, byl náš biologický předek nejprve několik desítek milionů let primátem, pak několik milionů let hominidem a teprve nedávno, před několika desítkami tisíciletí se stal tzv. Homo sapiens. Pomalá darwinovská" evoluce, v níž výraznějším změnám kteréhokoli druhu brání vysoká stabilita jeho genetické paměti (odpovídající pomalé proměně celku biotického společenství), se samozřejmě nezastavila, ale je dnes zastíněna o několik řádů rychlejší Jamarckovskou" evolucí kulturní. A kulturní evoluce, jak víme, musí mít svou vlastní nebiologickou informaci. Konzervativní genom člověka jako svůj informační subsystém používat nemůže. Odlišnost této evoluce - vyjádříme-li to schematicky - spočívá tedy v tom, že dědičnost kulturního systému už nezajišťuje informace genetická, ale přebírá ji informace kulturní - vyvíjející se subsystém duchovní kultury. Doceněním přírodní dimenze lidské podstaty se ovšem člověk nemusí jevit méně výjimečný a méně zajímavý než v tradičních úvahách akcentujících jeho nadřazenost nad přírodou. Naopak, toto hledisko umožňuje ukázat, jak nádherná, důmyslná a tajemná je i naše příroda vnitřní, příroda v nás. A evoluční epos 75

35 o původu člověka, toto napínavé drama lidského zrození, jehož látku nelze nikdy vyčerpat, může být také tím nejlepším způsobem postižení kreativity, jedinečnosti a převahy přírody nad kulturou. Etologie a sociobiologie dnes shodně zjišťují, že i psychika a část sociálního chování člověka byly kdysi utvářeny podobným způsobem jako psychika a chování jiných vyšších živočišných druhů. Ukazují, že nás evoluce vybavila schopností přežít a reprodukovat se i bez pochopení složitých přírodních souvislostí, a že to, co se evolučně vytvořilo, prakticky osvědčilo, a proto také informačně zapsalo jako instrukce do naší konzervativní genetické paměti, stále ještě platí. Kulturní evoluce, opírající se o informaci nesenou a rozvíjenou strukturami našeho mozku, je příliš krátkou epizodou v životě lidského druhu. Týká se jiného typu uspořádanosti a do lidské genetické informace se přímo zapisovat nemůže. V lidské morfologii a fyziologii se proto neprojevila téměř vůbec a její vliv se zatím omezil na elastickou oblast lidského vědomí. Podle Edvarda Wilsona je však téměř jisté, že větší část evoluce lidského sociálního chování proběhla už asi pět milionů let před nástupem civilizace. Jinak by se totiž přežívající lovci-sběrači geneticky značnou měrou lišili od příslušníků vyspělých průmyslových národů, což se však nedá prokázat." (O lidské přirozenosti. Praha 1993, s. 41.) Takže tu platí jakoby nepřímá úměra: Přírodě, pro niž jako druh téměř nic neznamená, vděčí člověk téměř za všechno; kultuře, která dnes zajišťuje naše přežití a v jejímž evolučním dramatu jsme jedinými protagonisty, nevděčíme biologicky téměř za nic. Pokoušet se o řešení ekologického problému záměrnou změnou lidské biologické přirozenosti, je vzhledem ke krátkosti času pošetilé. Jak bylo dříve naznačeno, musíme se především pokusit změnit to, co jsme na základě své málo proměnlivé biologické přirozenosti vytvořili a co je tedy v naší moci: protipřírodní charakter kultury. Zopakujeme ještě, že aby člověk mohl zažehnout umělou kulturní evoluci, musel vytvořit nejen vyspělejší sociální organizaci, než mají jiní vyšší živočichové, ale především musel rozšířit a rozvinout negenetickou informaci -základ duchovní kultury. Klíč k pochopení protipřírodní podstaty kultury leží tedy v přirozených nevratných změnách lidského genomu a nervové soustavy. Hominid, bezprostřední lidský předek, přinucen patrně silnými ekosystémovými tlaky, musel, zdá se, rezignovat na část svého geneticky programovaného chování. Jen tak mohl zúžit původní širokou varietu vrozených dispozic a v tomto koridoru - přetlakem přirozené vitality - objevovat nové cesty a způsoby předkulturních adaptací. Nevíme sice, jakými konkrétními přeměnami okolních ekosystémů k tomu došlo, ale výsledek známe. Už velmi jednoduché formy duchovní kultury - tabu, kulty, rituály, magie - vytvořily tuto nebiologickou konstitutivní informaci. Nebyly sice objektivním poznáním 76 skutečnosti, nebyly orientovány na pravdu" (L Kováč), ale byly s to integrovat a zajistit dosaženou organizační úroveň lokální kultury tak, že mohla čelit jak opozici okolních přirozených ekosystémů, tak opozici všeobecné tendence skutečnosti k rozpadu. Informace - tento pojem tu záměrně používáme velmi volně - je tedy normálním produktem vývoje složitých systémů. Od určité úrovně složitosti systému, která je nutně spojena s jeho křehkostí, musí totiž systém - proto, aby uchoval a byl s to rozvíjet organizaci, jíž v evoluci dosáhl - část své diferencované funkční struktury obětovat pro funkce informační. Musí si vytvořit příslušnou informační strukturu, která je ve srovnání se systémem, jehož zachování a rozvoj zajišťuje, poměrně jednoduchá, ale zato vysoce stabilní. Stabilita informačního záznamu má ve srovnání s křehkostí a pomíjivostí reálného systému jednu zásadní přednost informace, není-li přerušeno její předávání, plní funkci spojité protientropické bariéry. Informace tedy integruje, jistí a umožňuje rozvíjet to, čeho už bylo vývojem systému dosaženo. Problém samostatné dědičné informace kultury vyvolává radu dalších otázek, ale musíme se omezit pouze na zjištění, že kultura je spojitým procesem nebiologické evoluce, v jehož rámci musíme hledat i možnosti její záměrné ekologické transformace. Duchovní kultura jako skutečný genom kulturního systému sice spojitě přirůstá nebo se ztrácí, ale existuje jen jako rozptýlená. Nelze ji koncentrovat v jediné paměťové struktuře, např. v hlavě geniálního člověka, v encyklopedii, v centru vědeckých informací. Podobně jako celek kultury je i její informační subsystém -kultura duchovní - svérázným evolučním procesem, do něhož se jedinec vřazuje, v jehož rámci se socializuje a do něhož může sám informačně přispět. Protože kulturní informace nevzniká jen společensky organizovanou poznávací činností teoretických disciplín, nelze ji ztotožňovat s vědou. Tato informace přirůstá i živelně, a to jednak působením společenské spontaneity, která se průběžně fixuje v různých strukturách duchovní i materiální kultury, a jednak přispěním mimovědeckých forem duchovní kultury - náboženství, mýtů, umění, poznatků běžného vědomí atp. V principu samozřejmě platí, že k velké nevratné změně systému s vnitřní informací je nezbytné změnit jeho informaci. Ale jak jsme již naznačili, duchovní kultura je rozptýleným a nehomogenním informačním subsystémem. A právě proto nestačí změnit jen obsah poznání té které vědy nebo jen některé společenské regulativy, např. hodnoty. Věda sice přímo ovlivňuje některé dílčí prvky a oblasti kultury - zejména materiální kulturu, techniku a technologii, ale na utváření kultury v jejím celku vědecky" působit nemůže. Jiné složky a regulativy duchovní kultury, které jsou právě tak kulturně 77

36 konstitutivní jako věda, vědecké poznání nezahrnuje. Přímý vliv přírodní vědy na vznik nové techniky v určité části světa (např. mikroelektroniky v Japonsku) se v celku globální kultury nutně stává vlivem živelným a neočekávaným. V dílčích kulturách se kombinuje s místními podmínkami, se specifickými ekonomickými a politickými regulativy, s tradičním způsobem života atp. Abychom vliv parciálních složek rozptýlené duchovní kultury nepřeceňovali, znovu si připomeňme dva hlavní typy kulturní uspořádanosti. Již jsme uvedli, že existuje rozdíl mezi přísně informačně determinovanou uspořádaností a funkcí dílčího technického prvku (např. automobilu nebo počítače), jehož život kdysi začínal na rýsovacím prkně konstruktéra, a relativně volnější uspořádaností lokálních kultur i dnešní mnohotvárné světové kultury jako celku. Kultura vzniká živelně a její konstitutivní mechanismy pracují konzervativně: stále jen zkusmo vřazují dílčí inovace do celku kultury; využívají principu nadbytečnosti, selekce i dodatečné empirické optimalizace nových struktur v průběhu času. Celková kulturní uspořádanost a rozmanitost systému sice narůstá, ale neviditelná nika Adama Smithe zůstává neviditelnou. Kultura, využijeme-li zavedeného ekologického termínu jako metafory, roste především sukcesí. Sukcesí se z přísně informačně determinovaných prvků a subsystémů živé přírody, lidí a ostatních podmínek kultury formovala kultura jako celek, jako opoziční evoluční proces uvnitř biosféry. Sukcesí přirůstala první kulturní informace, sukcesí se uvnitř kulturního systému v jisté fázi jeho historického vývoje počnou vytvářet i podmínky pro vznik informace vědecké. A teprve vyspělé teoretické poznání přírody se může podílet na ekologickém zlepšování kultury, na řešení globálního ekologického problému formou ekologizace techniky. Ale subsystém kulturní informace nelze nikdy převést na společného jmenovatele informace vědecké. A proto také nelze kulturu transformovat jako techniku - jen podle teoretického scénáře. Pokusy ignorovat vysokou evoluční hodnotu ostatních regulativů kultury, pokusy o její přímé vědecké formování a řízení, skončily, jak víme, nezdarem (zánik reálného socialismu). Spontánní mechanismy kulturní evoluce - navzdory cílevědomému úsilí jedinců i institucí společenského řízení - vedou totiž kulturní pohyb znovu a znovu jeho vlastními cestami. Příznivé podmínky velké společenské změny musí proto z velké části vytvořit systém sám, tj. musí uzrát jeho přirozeným vývojem. Také podmínky dnešní zásadní transformace kultury ekologickou politikou, zdá se, již uzrály tímto přirozeným způsobem. Věříme proto, že jistá možnost nevratné kulturní změny existuje. Volná kulturní informace je sice nesena všemi tzv. strukturami společenské paměti, ale především aktuálně žijícími lidmi. Není ovšem nesena a ani rozvíjena celou 78 světovou populací rovnoměrně, ale jistá část populace může některé její složky zlepšovat a uplatňovat více než jiné části: např. vědecká komunita, tvůrčí technici, specializované struktury politického řízení apod. Protože jsme se tímto problémem již zabývali, připomeneme tu jen dva obecné závěry. Za prvé. Při záměrné konstrukci ekologicky šetrnější techniky musí v konečné fázi projekce převážit vliv kvalifikované vědeckotechnické inteligence. A ta za příznivých sociokulturních podmínek může do technických systémů vestavět ohleduplný vztah k přírodě, vztah, který už nemohou narušit jejich uživatelé. Za druhé. Se všemi riziky nezdaru se dnešní světová politika musí pokusit o co nejrychlejší transformaci antropocentrického kulturního dědictví, o ekologickou regulaci protipřírodní technické civilizace. Člověk a příroda Součástí snahy o pochopení jedinečnosti Země je také uznání přírody jako nezastupitelného konstitutivního faktoru formování lidské osobnosti. Při posuzování vztahu člověka a přírody v globalizující se kultuře se proto záměrně omezíme na dílčí problém vztahu člověka a krajiny. Budeme přitom sledovat otázku, jak krajina - původní domov člověka - formuje lidskou osobnost, proč člověk krajinu potřebuje a proč dnešní devastovaná příroda člověka poškozuje. Význam volné přírody a přirozených regionů vyplývá nejen z pevných citových vazeb většiny lidí k domovu, k místům jejich rodiště, dětství a dospívání, ale souvisí i s rostoucí rolí regionů v integrující se celosvětové kultuře, souvisí s naléhavou potřebou zachovat nejen ohroženou diverzitu (rozmanitost) kultur, ale i ohroženou biodiverzitu ekosystémů a biosféry jako celku. Dnešní krajina, narozdíl od původní plně přírodní krajiny, která naše bezprostřední předky - hominidy - formovala po několik milionů let, přirozené podstatě člověka odpovídá stále méně. Díky rychlé kulturní evoluci se totiž změnila výrazněji, než se mohl změnit konzervativní genom člověka. Ale právě proto, že tempo proměny vrozených způsobů chování zůstalo stejné jako tempo proměnlivosti tělesných znaků" (Lorenz, K.: Takzvané zlo. Praha 1993, s.208), krajina tvrdošíjně dotváří náš fenotyp, naši osobnostní strukturu, naši identitu a existenciální pocit, že někam patříme. Způsob dotváření člověka krajinou je totiž podobný jako způsob dotváření jiných živých forem jejich prostředím. Jako rámcový program je tento proces pevně zapsán v lidské genetické paměti, koreluje s vývojem lidského mozku. Schopnost učení je totiž i u člověka plně naprogramovaná strukturou mozku, pořadím vyplavovaní hormonů a - v poslední instanci - geny" (Wilson, E. O.: O lidské přirozenosti. Praha 1993, s. 69). Proto zejména v mládí potřebuje člověk v krajině žít, potřebuje s volnou přírodou neverbálně komunikovat. 79

37 V souladu s tím pak jako domov pociťujeme především ta místa, kde vznikl náš vztah důvěrnosti, jistoty a bezpečí. Jsou to obvykle místa, kde jsme se s krajinou identifikovali poprvé, kde jsme se sami orientovali a kde jsme přírodní poměry zakoušeli přímo, často bez dozoru rodičů, dospělých i školy. Proto například lidé pocházející z hor, jimž v mládí činilo potěšení lyžování a křupání sněhu pod nohama, po celý život obvykle nemilují roviny a nížiny, a lidé z rovinatých oblastí se obtížně přizpůsobují půvabu a tajemné kráse pahorkatin a drsných hor. A protože člověk se jako mnoho jiných vyšších živočichů nerodí hotový a plně zformovaný, je příroda (vedle rodiny a kultury) důležitým dědičně fixovaným konstitutivním činitelem lidské osobnosti. Pouze obě prostředí společně - příroda i kultura - mohou totiž člověku poskytnout celoživotní orientaci a zázemí. Říká se tomu nehotovost, otevřenost či plasticita vůči světu, která nejen dítěti, ale i dospívajícímu jedinci umožňuje, aby se dotvářel stykem s okolím, aby se adaptoval právě na ty podmínky života, do nichž se vřazuje. Vedou se sice diskuse o tom, zda při utváření člověka musí socializace předcházet jeho individualizaci (R. Rorty), ale zapomíná se, že také socializace je druhotná, že ji musí předcházet a neustále doplňovat naturalizace, neverbální osvojování přírody. Zdůrazňuje se pouze, že dítě musí být velmi dlouho v rodičovské péči a že by mělo vyrůstat ve vhodném společenském prostředí: na přírodu - jak jinak - se v antropocentrické výchově zapomíná. Není to tedy pouze rodina, škola a společnost, co podle nynějších učebnic psychologie a pedagogiky formuje osobnost mladého člověka. Díky konzervativní biologické přirozenosti lidského druhu je to okolní prostředí vůbec, zejména opomíjené prostředí přírodní, krajina, která je nezastupitelným formotvorným činitelem harmonické lidské osobnosti. Příroda byla totiž tím, co po stovky generací spolu s rodičovskou péči nejvýrazněji utvářelo duchovní kostru lidské osobnosti. Učila člověka správně vnímat, pociťovat, hodnotit, respektovat, soutěžit, spolupracovat i bojovat. Patřila k tomu, co si lidé nikdy neosvojovali pouze verbálně, četbou či obrazovým záznamem jako dnes. Spolu s rodinou patří krajina dodnes k tomu, co člověku nelze poskytnout ani někdy později, ani nějakým náhradním způsobem. Podobně jako rodinu, do níž jsme se narodili, také krajinu, která nám byla v dětství jakýmsi širším domovem, jsme si museu osvojit přímým neverbálním zážitkem, pobytem, hrou a nereflektovanou identifikací. Řečeno výstižným etologickým termínem, krajinu i rodinu si osvojujeme vtištěním, Jak jsme již naznačili, nejhlubší archetypální představa života v lesostepní krajině nám byla z velké části dána, převzali jsme ji z evolučního dědictví našich předků a umocnili nebo naopak deformovali svými skutečnými prožit- 80 ky v dětství a dospívání. A snad také proto prvotní vtištění krajiny neseme po celý život jako skryté tajemství vlastní osobnosti, jako mimokulturní prizma chápání světa kolem nás. Novověké dobývání světa technikou a vědou posilovalo iluzi, že člověk nebude na přírodě závislý, že bude žít především ve světě sociálních vztahů, institucí, artefaktů a světové kultury vůbec. Ale všechno je jinak. 1 když je nika dnešního lidstva téměř globální, i když se dnes hodně cestuje a tisíce lidí migrují nebo jsou neustále na pochodu, člověk fylogeneticky nevznikal jako tvor stěhovavý. Jeho skutečnou kolébkou je Východní Afrika a již zde byl přiřazen k určité krajině. A jakkoli později obsadil celý svět, tato teritoriální závislost se znovu a znovu reprodukuje. Normální a zdravý lidský jedinec proto někam přináleží, odněkud je, z nějaké země a krajiny pochází. Musí mít svou vlastní osobní zkušenost zvláštního a jedinečného, své regionální zakotvení v přírodě i v kultuře. Teprve prostřednictvím jedinečného a zvláštního může totiž rozumět sám sobě i obecnému a globálnímu. Pojem prvotního vtištění krajiny" však může vysvětlit ještě jeden důležitý problém - závislost člověka na krajině a potřeby opakovaných návratů člověka do krajiny jistého typu, do krajiny rodné, do krajiny milované. V příliš přeměněné přírodě, např. v průmyslovém městě, člověk sice žít může, ale nemůže v takovém umělém prostředí žít dobře a šťastně. Fenomén neverbálního vtištění se však projeví v jakékoli rodině a v jakékoli krajině. Návyk na špatnou krajinu, podobně jako návyk na nevhodné hodnoty rodičů a pravidla chování v dysfunkční rodině, jakkoli je v rozporu s našimi vrozenými archetypy, je nakonec návykem a železnou košilí jako každý jiný návyk. Možná, že je dnes jednou z hlavních příčin některých tzv. civilizačních problémů: rostoucího výskytu neuróz, všudypřítomného pocitu nudy, odcizení a ztracenosti mladých lidí ve velkých městech, vysoké zločinnosti, agresivity a závislosti mládeže na drogách, hernách, apod. Krajina, pochopitelně - až na výjimky (parky, zahrady, okolí lidských sídel) -se nestaví záměrně a v určeném čase, jako se například staví dům, továrna nebo železnice. Kulturní krajina je vedlejším produktem nejrozmanitějších lidských činností: výroby, dopravy, výstavby, rekreace i lidské mimopracovní seberealizace vůbec. Kulturní krajinu tedy přímo či zprostředkovaně vytváří celý proces kulturní evoluce. A je příjemným zjištěním, že přirozená i kulturní evoluce, jejichž rozpor a rozdílná podstata jsou příčinou nynější ekologické krize, na tvorbě příslušné krajiny spíše spolupracují. Proto krajina spojitě mění svou tvář, může se proměňovat k lepšímu nebo k horšímu podle lokálního vývoje konfliktu biosféry s dnešní technosférou. Právě proto dnes vzniká potřeba znovu objevit to, co bezděčně dodržovali 81

38 naši předkové: nedevastující, biofilní ráz produktivních technologií, včetně staveb a struktury lidských sídel. Znovu se totiž musíme pokusit o to, aby se vše kulturní do přírodní krajiny organicky včleňovalo, aby z krajiny vyrůstalo a její přirozenou krásu zvýrazňovalo. Musíme se snažit, aby celková kulturní zátěž krajiny byla vždy co nejnižší. Nejen z hlediska estetického, ale i z hlediska ekologického vyplývá, že dominance v krajině musí patřit přirozeným prvkům a systémům. A jak jsme ukázali, převaha technického a artificiálního by poškozovala také duchovní život člověka jedince. Víme již, že silná integrace globální kultury likviduje přirozenou rozmanitost kultur, a tím systém světové kultury nebezpečně destabilizuje. A protože krajina je jakoby ekologickou nikou každé kultury, kulturní rozrůzněnost může nejúčinněji reprodukovat právě regionálně odlišná krajina. Normalizovaná technosféra, která se dnes jako rakovinná tkáň rychle rozrůstá po celé Zemi, bude mít vždy tendenci chovat se k biosféře jako k systému, který je pro ni konkurenční a funkčně zbytečný. Dnes žijeme evidentně v protipřírodní civilizaci, která se rozvíjela na úkor přírody. Al Gore do své hojně čtené knihy Země na misce vah" zařadil kapitolu s podobným názvem: Dysfunkční civilizace" (Země na misce vah. Praha 1994, s ). Klade si v ní otázku, jak se může tolik myslících a odpovědných lidí podílet na nenapravitelném pustošení Země. Odpovídá, že podobně jako v dysfunkční rodině, ani v dysfunkční civilizaci se o pravidlech nediskutuje. Tento argument je třeba uznat. Připomíná způsob vtištění krajiny a rodiny mladému člověku, při němž se rovněž diskutovat nemůže: pravidla chování tu jsou autoritou rodičů, geomorfologickými prvky a živými systémy krajiny dána předem. S dalšími autorovými argumenty však osobně nesouhlasím. Již několik generací lidí v bohatých zemích vnucuje svým dětem falešné představy a dysfunkční způsob ekologického chovám. Ale strukturu civilizace i strukturu krajiny, které jsme vytvořili, narozdíl od struktury rodiny, kterou vytvořila příroda, přece změnit můžeme, a chceme-li na Zemi přežít, změnit musíme. Také o pravidlech života v globální kultuře i o záchraně a obnově vyvážené kulturní krajiny můžeme dnes veřejně diskutovat. Ale neměli bychom pouze diskutovat. Pokusme se také do naší krajiny vrátit něco z toho, co kdysi neobstálo před překotnou industrializací hospodářství a kolektivizací zemědělství: staré cesty a stezky, rozptýlenou zeleň, hájky a terénní překážky proti erozi půdy, které tak pracně budovali naši předkové. Citlivé zásahy krajinářské a estetické by tak mohly uchovat nejen génia loci" naší krajiny, ale i znovu obnovit duchovně nezbytnou identitu mladých lidí s jedinečnou pozemskou přírodou Ekologická etika a politika Dnešní ekologická krize není tradiční společenskou krizí ekonomickou, politickou či morální. Není selháním světové technické civilizace, protože její systém evidentně prosperuje. Není krizí jejího řízení, protože její systém jako celek nikdo neřídí. Globální ekologická krize je dosud neznámým typem krize přírodních předpokladu kultury, je krizí kulturního evolučního úspěchu člověka jako druhu. Lidská útočná adaptivní strategie se osvědčila. Světová kultura se za všeobecného potlesku veřejnosti integruje a propojuje v jediný funkční celek. A jedinečný planetáriu systém života se před lhostejným pohledem téže veřejnosti dezintegruje, zjednodušuje a ocitá ve stavu stresu. Přírodní podmínky dlouhodobé existence kultury se rychle zhoršují. Neschopnost náboženství, tradiční filosofie, vědy, etiky, politiky atp. přiměřeně reagovat na dnešní krizi je ovšem pochopitelná. Všechny formy společenského vědomí, všechny poznatky, regulativy a hodnoty vznikaly totiž v jiném regionálním a situačním kontextu: vznikaly v dílčích kulturách, jimž se neoslabena biosféra sice bránila, ale před nimiž koneckonců ustupovala. Nemohla jejich vzniku zabránit, ani se jejich existence zbavit. Protože nebyla překročena hranice, za níž obranné subsystémy biosféry samovolně narušitele likvidují, aktuální prosperita regionálních kultur potvrzovala správnost nastoupené strategie. Takže ani hlavní formy teoretického vědomí technických civilizací - novověká věda a filosofie - pokud vůbec rozpoznaly nebezpečí, nebyly s to varovat před katastrofou: naopak, k technologickému a ekonomickému samopohybu se chovaly s respektem, spíše jen nově pojmenovávaly, zobecňovaly a dále kultivovaly to, co už předtím vznikalo a rozvíjelo se spontánně - způsoby poznání, jednání a předělávání světa pro člověka. Rozmach kultury však překročil mezní kapacitu hostitelského prostředí Země. Biosféra je dnes v extrémní dynamické nerovnováze. Poprvé v dějinách kultury vzniká možnost, aby ji malý podnět převedl do nového rovnovážného stavu - bohužel bez nás. Nemáme žádnou záruku, že tato rovnováha strachu potrvá tak dlouho, aby se nynější světová kultura dokázala vnitřními změnami přizpůsobit. Nastává situace, dobře známá ze studia přirozených ekosystémů, kdy vetřelec - v našem případě unifikovaný typ technické kultury - může zahubit sám sebe prostřednictvím likvidace těch organizačních úrovní hostitelského systému, na nichž sám existenčně závisí. Nová výchozí situace je tedy v hrubých obrysech zřejmá. Zdánlivě soběstačný systém Slunce-Země je nepatrným a nevýznamným prvkem vesmíru, 84

39 jediného plně autonomního systému, který v poslední instanci garantuje úzké pásmo příznivých fyzikálních a chemických podmínek pro život na Zemi. Příznivé podmínky života na Zemi si ovšem od jisté fáze vývoje života ve značném rozsahu reguluje biosféra sama (Lovelock, J.: Gaia. Živoucí planeta. Praha 1994, s ). Právě díky tomu je reálné ohrožení lidské kultury škodlivými vlivy z vesmíru poměrně malé. Malé a zatím zanedbatelné je i ohrožení kultury ze strany nepoškozené biosféry. Jediným vážným ohrožením perspektivy kulturní evoluce je destrukce původních přírodních předpokladů kultury. A příčinou této destrukce jsou paradoxně právě ony trendy kulturního vývoje, které kdysi zajišťovaly kulturní pokrok a prosperitu. Poznatky kosmologie, astrofyziky, evoluční biologie atp. nás opravňují předpokládat, že všechno živé je jednoho řádu s neživým, evolučně vzájemně přizpůsobené a systémově integrované. Živé systémy, včetně člověka, však nemohou žít samostatně a nezávisle na celku života, nemohou žít mimo otevřený nelineární systém života, mimo planetární disipativní strukturu, jíž je biosféra. Většina z nich však po delší dobu nemůže žít ani v příliš redukované a rozvrácené biosféře. Ale platí tu i obrácený vztah: Život na Zemi by nebyl možný jako soubor informačně a funkčně nepropojených částí života -jako množina izolovaných organismů a ekosystémů. Systém pozemského života musí být podle Jamese Lovelocka fenoménem planetárních rozměrů, tj. planeta podle jeho slov... nemůže být organismy osídlena pouze částečně" (Lovelock, J.: Gaia. s. 74). Avšak kultura jako svérázný prostředek expanze člověka, tedy druhu, který je dočasným obyvatelem biosféry, musí být pouhým epifenoménem, může fungovat a prosperovat právě jako nespojitá a v biosféře rozptýlená. Silně technologicky a informačně integrovaná světová kultura je naopak ohrožena. Ztrácí existenčně nezbytné negativní zpětné vazby s přirozenými ekosystémy. Chce-li přežít, bude nucena rozvolnit tuhé systémové vztahy. Jako subsystémem biosféry nemůže být nikdy plně autonomní a globální. Právě proto vzniká naléhavý úkol správně filosoficky pochopit dnešní situaci a stanovit strategii dlouhodobě udržitelného civilizačního vývoje. A protože dodržování zásad a pravidel této strategie může předejít kulturnímu zhroucení, jejich explicitní formulaci potřebujeme co nejrychleji: ekologická etika jako nová filosofie ekologické morálky a ekologická politika jako nová teorie uchování ekologicky přizpůsobené kultury, musí být formulovány ještě dříve, než nás jejich regulativy mohou začít chránit před zánikem. Biologický kořen dnešní protipřírodní povahy kultury sice souvisí už s kulturními preadaptacemi hominidů, ale kulturní strategii lze změnit i bez předchozí změny lidské biologické přirozenosti, která je nejen houževnatá, 85 ale naštěstí také mnohotvárná a potenciálně polyfunkční. Sítem selekce dnešních technických civilizací, které zvítězily ve světové ekonomické soutěži, totiž procházela a byla dále drezírována hlavně výkonová složka lidské psychiky - manipulativní subjekt-objektová racionalita. Rozvoji a posilování ostatních psychických dispozic člověka, tedy tomu, co by mělo být výsostným úkolem kultury, soutěživé kulturní prostředí otevíralo jen minimální prostor. Zjištění skrytých možností ve struktuře lidské psychiky, na které často spoléhají romantizující přístupy k řešení dnešní situace, ovšem neznamená, že ekologická transformace celosvětové kulturní evoluce může být snadno provedena zdola - spontánní obnovou pocitu identity, bázně, vděčnosti a pokory, který byl součástí vztahu k Zemi u našich předků. Protipřírodní strukturu dnešní převažující kultury, která se vytvářela po tisíciletí a která se upevnila a zapsala také informačně (v subsystému duchovní kultury), bude nutné organizačně a předmětně přestavět, ekologicky transformovat. A nechceme-li spontánní devastaci Země pouze přihlížet, či zůstat u dobrých úmyslů a pochopení podstaty krize srdcem, musíme se pokusit reagovat nejen teoreticky. Přiměřený ontologický koncept krize je však pro novou etiku i politiku první podmínkou praktické kompetence. Etika tradiční a ekologická Předmětem morami regulace, která je právě tak stará jako kultura a která se později překrývá a doplňuje s regulací právní a politickou, bylo v minulosti především chování lidí uvnitř rodiny, kmene a regionálního společenství. Morálka tedy původně hájila lokální kulturní zájmy. Vztah té které kultury k přírodě nebyl sice vyřazen z morami a politické regulace, ale byl z velké části předurčen biologicky i aktuálně sociokulturně. Biologicky tím, že člověk byl evolučně preadaptován na lokální přizpůsobování přírody pro sebe. Sociokulturně tím, že toto přizpůsobování bylo koneckonců limitováno dosaženou úrovní rozvoje společenských výrobních sil. Významnou zvláštností morálky (a do jisté míry i politiky), která velmi dlouho vyrůstala na jedné straně z lidské biologické predispozice, a na druhé straně ze souvislé kulturní tradice, ze zkušenosti, je ovšem to, že jako široce kompetentní forma regulace může fungovat i jako neverbalizovaná a nezdůvodněni Původní morálka je totiž součástí subsystému společenské homeostázy (součástí imunitního systému" kultury), reprodukuje se napodobováním závazných forem lidského jednání a odkazuje na to, co se musí v určitých případech dělat nebo nedělat. A přestože jako uznávaná norma chování rozlišovala mezi tím, co je dobré a co je zlé, její explicitní teoretická formulace ani zdůvodnění nebyly velmi dlouho možné (Hayek, F. A.: Právo, zákonodárství a svoboda, díl I, Praha 1991, s ). Způsob verbální artikulace toho, 86

40 co se už běžně dodržovalo, byl totiž obtížný a rozhodování o dobrém a zlém předpokládalo komplikovanou teoretickou představu světa. Na druhé straně však teoretická představa světa jako celku - filosofická ontologie - nebyla nikdy v minulosti pro praktický život existenčně nezbytná. Vznikala převážně z intelektuálních motivů filosofů a o prosperitě a přežití regionální kultury nerozhodovala. Tradiční morálka vyrůstala z lidské přirozenosti, stranila té které kultuře, a tento úzce pragmatický prostorový a časový moment je proto přítomen nejen v morálních pravidlech, normách a hodnotách, ale i v obsahu duchovní kultury vůbec. Tento moment, který patrně nejvíce komplikuje účinnost nové ekologické etiky, se tedy zpředmětnil i v biologicky problematické struktuře dnešních technických civilizací, v jejich materiální kultuře a ve spotřebním životním způsobu vůbec. Protože tradiční kultury velmi dlouho nedisponovaly vyspělou abiotickou technikou a protože nikdy nebyly s to přeměnit veškeré přirozené ekosystémy na obdělávaná pole, kulturní louky, cesty a lidská sídla, zdálo se, že proti přírodní přesile je mravně přípustné všechno to, co člověka v jeho nerovném zápase s přírodou posiluje. Tradiční morálka proto schvalovala nejen využívání živých systémů a obnovitelných přírodních zdrojů pro kulturní účely, ale v pozdějších technických civilizacích i sil a přírodních zdrojů neživých a neobnovitelných, které se do společenského produktivního procesu podařilo zapojit díky vyspělejší vědě a rozvinutější technice. I když se v každé kulturní činnosti člověk nutně opíral o součinnost s mnoha různými přírodními silami, příroda nebyla vnímána jako partner, ale především jako protivník. A toto základní postojové hledisko vládne v technických civilizacích dodnes. Neovlivnily je ani ústřední mocnosti" naší současnosti - peníze, technika a informace, které si svou internacionální povahou klestí cestu i do nejodlehlejších regionů světové kultury. Nemůže je zatím ovlivnit ani polyfunkční biologická predispozice člověka, protože proti systému zpředmětněné instrumentální racionality se nelze snadno prosadit z pozice respektu, pokory, soucitu či krásy. Filosofická obhajoba tradiční antropocentrické morálky je však nemorální v okamžiku, kdy se prokazatelně zhoršuje obyvatelnost Země a kdy jsou nevratným způsobem ničeny jedinečné přírodní předpoklady kultury. A filosofie musí mít odvahu povědět, že platná morální pravidla, jakkoli jsou oprávněná a funkční v ohledu sociálním a občanském, neodpovídají omezeným hostitelským možnostem planety. Uznání nevyjádřitelné evoluční hodnoty Země ovšem neznamená, že se vzdáme dnešní kultury vůbec, že přestaneme rozvíjet vědu, techniku a mezi- 87 národní spolupráci. Znamená to něco jiného: opuštění hlediska krátkozrakého kauzálního racionalismu, úspěšného technokratického myšlení, které nemá smysl ani pro širší přírodní kontext kultury, ani pro její vzdálenější budoucnost. Znamená to přijetí hlediska principiální převahy přírody nad kulturou, hodnotové převahy přirozeného nad umělým. I když víme, že biosféra jistou úroveň naší populační a sociokulturní zátěže unese, z hlediska preventivní opatrnosti musíme ohrožené prosperitě planetárního života ustoupit. Patrně pouze zpomalení tempa populačního růstu, radikální omezení a změna struktury sociokulturní zátěže může snížit riziko ekologického kolapsu. Neantropocentrická evoluční ontologie, která se odhalením kořenů nynější krize stává novým fundamentem ekologické etiky a politiky, musí ovšem své závěry pro veřejnost formulovat jednoduše a srozumitelně. Nedvojsmyslně je nutné povědět, že člověk je sice jediným tvůrcem pozoruhodného systému duchovní a materiální kultury, ale že je také jediným živočichem, který tímto neustále rostoucím systémem sebe i další vyšší formy života ohrožuje. Dále je třeba říci, že kulturní evoluce není pokračováním a rozvinutím celkové evoluční moudrosti biosféry, neboť vyrůstá jen z jedné větve divergentní evoluce života -z větve homo sapiens. A odvážně je třeba povědět i to, že životnost našeho druhu je sice biologicky ohraničená - protože každá evoluční linie po čase uschne, ale že naše kulturní epopej nemusí nutně skončit předčasně. Také globalizující se kultura je bohužel systémem, v němž se zapsalo a zpředmětnilo naše přirozené fylogenetické sobectví, vlastní všem organismům včetně člověka. Převládá v ní úzký a krátký horizont vnímání světa, který kdysi našim předkům zajišťoval reprodukční úspěch a přežití. Byla to jistě správná biologická dispozice pro stabilizované podmínky života, všeobecně výhodná vlastnost, jíž byly vybaveny i ty formy života, které nevytvořily kulturu. Ale dnes se tuto biologickou predispozici, která nás kdysi spolu s útočnou adaptivní strategií postavila do lokální opozice vůči prostředí, musíme pokusit jinak orientovat a kontrolovat všemi dostupnými prostředky: rozumem i srdcem, vědou i uměním, etikou i politikou. I kulturní člověk zůstává produktem a součástí planetárního života, který je sice nesmírně složitý a diferencovaný, ale koneckonců systémově jednotný. Z principiální závislosti člověka a kultury na přírodě vyplývá, že přirozená biodiverzita (rozmanitost) života, kterou dnes technická civilizace likviduje, je vlastně svérázným přírodním korelátem diverzity kulturní, jejíž význam snad nezpochybňují ani zarytí technokraté. Takže všichni už konečně musíme uznat nenahraditelnou evoluční hodnotu života a právo na rozvoj každé jeho dílčí formy. Z toho však nevyplývá, že se vzdáme zemědělství, že přestaneme 88

41 chovat, zabíjet a konzumovat domácí zvířata. Z uznání evoluční hodnoty života vyplývá pouze jediné: vědomé úsilí o obnovení podmínek přirozeného vzestupného vývoje biosféry. Evoluce nás už jako lovce a sběrače postavila na konec potravního řetězce. Ale naši předkové v této době vyhubili patrně jen několik velkých druhů zvířat. Také tradiční prostorově omezené zemědělství nevratným způsobem poškodilo jen omezený počet ekologicky křehkých oblastí světa. Biologické druhy systematicky neničilo, nelikvidovalo jejich nenahraditelnou genetickou informaci. Velká zvířata a všechny ostatní vzácné živé systémy ničíme dnes jednou provždy mnohem rafinovaněji a za všeobecného souhlasu biologicky negramotné veřejnosti: likvidací jejich původních přirozených biotopů, na jejichž místě chováme dobytek a pěstujeme obilí, stavíme továrny, města, silnice a letiště; asi stokrát až tisíckrát rychleji než sama příroda je ničíme nadměrnou výrobou, dopravou, rekreací a konzumem, zbytečnými odpady a zplodinami výrobní i spotřební techniky, které si už možná tolik neceníme, ale kterou zatím nemůžeme nepoužívat. Právě proto dnes potřebujeme etiku respektující nejen přirozená práva člověka, ale také přirozené evoluční nároky ostatních živých tvorů biosféry. Takovou etiku můžeme slovy jejího zakladatele Aida Leopolda označit jako etiku Země. Etika Země vychází totiž z toho, že člověk je spolu s ostatními živými systémy přirozeně stvořenou bytostí, že ani díky rozumu nemůže být přírodě nadřazen, protože pro správnou funkci biosféry musí existovat principiální rovnost všech prvků biotického společenství. Předmět etiky se tak poprvé rozšiřuje o filosofickou analýzu mravních vztahů k životu vůbec, k prvkům biotického společenství, k planetě Zenu. Tento nový obsah ekologické etiky úsporně vyjádřil také už A. Leopold, když ve třicátých letech napsal: Určitá věc je správná, když směřuje k zachování integrity, stability a krásy biotického společenství. Směřuje-li jinam, je špatná." (Leopold, A.: The Land Etic.) Z podobných hledisek přistupují k formování nové ekologické etiky i jiní autoři. Ekologická etika se již nejméně dvě desetiletí rychle rozvíjí, a je tedy již víceméně ustaveným oborem. Ale přes to všechno jsou výsledky i možnosti morálního ovlivňování kultury omezené. Radikální etické formulace se v systémovém kontextu technických civilizací stávají pouhou proklamací a nepřímou apologetikou statu quo. V. Bělohradský správně zdůrazňuje, že existuje jen malý počet situací, které lze řešit apelem na mravnost a dokonalost člověka." (Kapitalismus a občanské ctnosti. Praha 1992, s. 64.) Hlavní důvody malé účinnosti nové ekologické morálky totiž nespočívají v rovině morální. Nejsou dány lidskou zkažeností, neodpovědností či neochotou vzdát se nadbytečného konzumu, centralizace a jiných vymožeností technické 89 civilizace. Malá účinnost nové morálky je v prvé řadě limitována tím, že už nejsme lidé doby kamenné, že nežijeme uprostřed přirozených ekosystémů s holýma rukama. Žijeme v globalizující se technosféře, v moci moderního Leviathana, který je silnější než naše morální předsevzetí a abstraktní individuální vůle. Uvnitř složitě organizované společnosti se objektivně zužuje okruh úkolů, které může vyřešit přímo veřejnost či nadšený kutil. Obsazením planety kulturou se kruh uzavřel a nelze z něj vystoupit. V systému spotřební kultury, který se neobejde bez úřadů, bank, reklamy, masmédií, policie, armády atp. a který se neustále reprodukuje a zdokonaluje, musíme žít od narození až do své smrti. Dobrovolná skromnost malého počtu ekologicky cítících lidí je skutečným hrdinstvím, ale nemůže změnit nynější ekonomický režim kultury, železnou logiku expanze planetární technosféry. Nemůže zastavit rabování přírody, ani šíření chudoby v méně technicky rozvinutých zemích. Situace je natolik vážná, že se musí stát předmětem ekologické legislativy a politiky, které mají nejen větší odborné kompetence, ale i účinnější sankce, než jaké má ekologická etika. Nezastupitelnost ekologické etiky však spoavá v tom, že bez jejího přispění by veřejnost nebyla připravena na politické řešení krize, nebyla by s to přijmout odpovědnost a vinu za poškozenou přírodu. Předmět a role ekologické politiky Také tradiční politika byla součástí mechanismů společenské homeostázy. Stranila spontánnímu společenskému vývoji, obhajovala nadřazenost kultury nad přírodou a osvobozování člověka ze závislosti na původní přírodě. Schvalovala exploataci přírodních zdrojů, předělávám přírody pro člověka, a tím i destrukci původních ekosystémů, která každou lidskou aktivitu v přirozeně uspořádaném světě nutně provází. Neorientovala se na ochranu přírody, ale na ochranu občanů, na ochranu a prosazování určitých mocenských zájmů. Byla zaměřena na regulaci vnitřního života kulturního společenství, na růst, spravování a rozdělování statků, na vytváření podmínek kolektivního soužití lidí. Protože příroda byla důležitým zdrojem bohatství, tradiční politika nepřekážela v jejím technicky možném vykořisťování. Podporovala extenzívní růst kultury, získávám nových území a konzumaci všech dostupných přírodních zdrojů. Nepřipouštěla si otázku konečnosti Země, ani otázku principiální podřízenosti kultury přírodě. Tradiční politika - obrazně řečeno - především dohlížela na správnou funkci samovolných mechanismů společenského řízení. Ale spontánně vzniklá instituce trhu, která již několik století sehrává roli neviditelné ruky optimální regionální regulace výroby jistého typu, se během krátké doby dokázala rozšířit a internacionalizovat. 90

42 Trh však není přírodní výběr, který skutečně vybírá reprodukčně nejzdatnější jedince pro komplex reálných podmínek života na Zemi. Trh, jemuž se dnes tolik věří, zůstává parciálním kulturním regulativem pro úsporu toho, čeho si vyspělá společnost nejvíce cení. A protože trh je hlavním regulátorem hospodářského růstu v technických civilizacích, tj. formoval se a rozvíjí se v atmosféře kořistnického vztahu kultury k přírodě, diktuje ceny, které paradoxně respektují jen hodnotu jedné přírodní síly - lidské práce. K jiným hodnotám živé a neživé přírody tržní ceny zatím příliš nepřihlížely. Světový trh proto zajišťuje vysokou produktivitu práce a nízké náklady na jednotku produkce v technicky nejrozvinutějších zemích, ale současně poškozuje země méně vyspělé a rozvojové. Nezajišťuje snižování celkové sociokulturní zátěže biosféry, ani její ekologicky šetrné využívání v životním způsobu lidí. Chová se oportunisticky a v kombinaci s rostoucí osobní spotřebou tak v destabilizované biosféře samovolně vyhledává sebezničující dráhu kulturní evoluce. Jestliže nezasáhneme, budou za několik málo let na jejím konci vysoké ceny surovin a paliv, vyčerpané zdroje, stamiliony tun odpadů a samozřejmě -životní podmínky nevhodné pro člověka. Účinný způsob využití trhu pro dlouhodobě udržitelný rozvoj kultury musíme teprve objevit. Narozdíl od krátkozraké tradiční politiky, která lehkomyslně odměňovala vítěze v soutěži o rabování přírody, a která proto přivedla dnešní světovou kulturu na pokraj zániku, musí být nová ekologická politika perspektivní a pro světovou kulturu sebezáchovná. A protože už nemůže důvěřovat slepé logice technologického samopohybu, která nebere ohled na konečnost povrchu a zdrojů Země, potřebuje jiný výchozí základ a zakotvení. Máli skutečně zastavit spontánní extenzívní růst kultury, potřebuje zakotvení filosofické. Musí tycluízet z filosofické ontologie - z teoretické diagnózy ekologicky ohrožené kultury. Ekologická politika totiž potřebuje pádné filosofické argumenty pro to, co všechno je v sázce. Veřejnost by měla vědět, co a jak rychle je třeba udělat a jak může řadový občan pomoci. Od jisté úrovně vzácnosti zdrojů, míry znečištění, redukce a destabilizace biosféry atp. nelze už nahrazovat činy abstraktními úvahami, ale je třeba jednat, i když mnohé přírodní souvislosti ještě neznáme. Jednat je třeba na základě toho, co víme dnes. A to z důvodů politických i psychologických: proto, že povědomí veřejnosti se po zániku bipolárního světa dramaticky mění. Lidé dnes postrádají sociální étos a mnozí očekávají, že je v zápase o budoucnost jejich dětí někdo filosoficky a politicky odpovědný povede (A. Gore). Politická ekologická regulace globální kultury se však bude střetávat s vážnými překážkami. Největší z nich bude patrně rostoucí svébytnost a se- 91 trvačnost globálního kulturního systému. Už tradiční regionální kultury, které rostly a fungovaly jako centrálně usměrňované systémy, nebyly nikdy plně pod kontrolou záměrného řízení. Technologická a ekonomická globalizace kultury, která znamená především její unifikaci a standardizaci, evoluci a systémové uspořádání kultury ještě více přibližuje evoluci a systémovému uspořádání biosféry. Téměř po vzoru přirozených ekosystémů, které nemají žádné zjistitelné centrum informací, správy a moci, se postupně rozpadá původní pyramidální struktura regionálních kultur - vzniká energeticky a informačně propojená planetární technosféra. Politické a legislativní usměrňování silně funkčně integrovaného světového systému je ovsem nesmírně obtížné. Národní státy zajišťující ochranu občanů, nedělitelnost území a regionální suverenitu se stávají anachronismem. Nejsou s to regulovat světový trh zboží a služeb, pohyb osob, kapitálu a informací. Původní centra výroby, správy a moci se zčásti přesouvají do jiných zemí a zčásti se stávají formálními institucemi bez valného vlivu na skutečnost: nezávisle na příliš slabém politickém řízení se planetární technosféra jako zhoubné bujení normalizovaných struktur rozrůstá po celé Zemi. A protože přirůstala skutečnou evolucí, tj. také radiací a sukcesí (rozptylováním a přirůstáním v časové následnosti), dosáhla rozsahu a úrovně integrace, kterou nebude snadné ovlivňovat z jediného politického centra. Také žádná jednoduchá determinace plánem, scénářem či jinou sociální vizí budoucnosti pro mnohotvárnou světovou kulturu platit nemůže. Jako soubor vzájemně nepropojených celku, které parazitovaly na přirozené produktivitě živé přírody a které jako své subsystémy integrovala biosféra sama, regionální kultury žádné centrum ústřední politické moci nepotřebovaly. Ale co záchrana globální kultury v destabilizované biosféře potřebuje, to dnes spolehlivě nevíme. Schopnost sebeorganizace a samovolné ontické tvořivosti světového kulturního systému není pochopitelně jevem pouze negativním. Přináší pozoruhodné výsledky v oblasti duchovní i materiální kultury, v oblasti technologické a institucionální, ale probíhá bohužel ve směru, který omezenou kulturní kapacitu" planety rozšířit nemůže. Povrch Země je konečný a biosféra už další extenzívní růst normalizované technosféry neunese. Ale také tempo likvidace plurality a polycentrismu uvnitř světového kulturního systému je potenciálně nebezpečné. I pro kulturu totiž přibližně platí, že její systémová stabilita je funkcí její diverzity - rozrůzněnosti. A podobně jako je nutné zasahovat do ekonomiky z hlediska lidí slabých a postižených, či pro odvrácení krizí a zmírnění mezinárodně politických rozporů, musíme dnes do spontánní kulturní evoluce zasáhnout z hlediska 92

43 mizející kulturní diverzity a přežití světové kultury jako mnohotvárného celku. Mnoho mimoevropských národů je dnes vystaveno silnému tlaku západní racionality a západní technologické civilizace. Jak můžeme zachránit etnickou a kulturní rozrůzněnost našeho světa, tedy jeho kulturní polycentrismus před povrchní civilizací světové jednoty?" ptá se teolog J. B. Metz (Úvahy o politické theologii. Praha 1994, s. 71). Další z velkých problémů ekologické transformace kultury spočívá v tom, že pravidla nové kulturní strategie a přestavby kultury na ekologických principech musí odpovídat duchu plurality a politické demokracie. Tato transformace se totiž musí prosazovat v ideovém a hodnotovém kontextu, který vytvářely především soutěživé předekologické kultury. Z příslušných kulturních ohnisek se tedy musí rozšiřovat nikoli silou, ale dohodou, nenásilím, pro všechny přijatelným konsensem. Ale i tak může být uplatňování zásad globální ekologické politiky dalším upevněním dnešních propastných civilizačních rozdílů mezi státy a regiony. A to je ve zjevném rozporu s všeobecně uznávaným principem základních lidských práv a svobod, se zásadou, že všichni lidé mají právo na vlastnictví, bezpečí a důstojný život. Je tedy na čase si uvědomit, že globální ekologická politika, jíž jde o záchranu ekologicky ohrožené světové kultury, nebude moci převzít mnohé základní hodnoty, normy a ideály, které vznikaly v rozptýlených, ekologicky neohrožených regionálních kulturách. Je nezbytné si uvědomit, že ve vznikající globální kultuře, která se nezávisle na vnitřní diferenciaci navenek projevuje jako jediný funkční celek, ničí přírodu svorně země bohaté a technicky vyspělé i země zaostalé a chudé. Tedy ty země, které dřevo ve velkém těží a vyvážejí, i ty, které je dovážejí a zpracovávají. Také růst lidské populace a technický pokrok si tu podávají ruce a začínají působit v planetárním měřítku podobně. Výsledkem je, že všichni jsme ohroženi a že všichni jednáme se Zemí, jako by byla podnikem v likvidaci" (Gore, A.: Země na misce vah. Praha 1994, s. 192). Protipřírodní není totiž jen technika, tržní ekonomika či celá technická civilizace, ale potenciálně také každý živý systém nedostatečně přizpůsobený prostředí. A mohou jím být i lidé v technicky méně rozvinuté zemi, kteří byli v rozporu se svou vlastní kulturou orientováni a motivováni expanzivní západní racionalitou a napodobováním vzorů chování technické spotřební civilizace. Ještě jistou dobu po průmyslové revoluci mohla filosofie i politika považovat techniku za jev hodnotově neutrální, za poslušný nástroj člověka a společenských subjektů. Ale rozšíření poznávacího horizontu o přírodní stránku 93 techniky umožňuje uvidět v technice to, co v ní skutečně je: protipřírodní funkční systém s vlastním metabolismem, reprodukcí a evolucí. Tedy nejen největší ekologickou hrozbu, ale i jistou naději na zmírnění a vyřešení nynější ekologické situace. Globální rozměr kultury i techniky zůstává však pro politiku stále velkou neznámou. Přestože se globální kulturní aktivity rychle rozvíjejí, globální ekologická politika chybí. Lidstvo až dosud žilo regionálně, jeho budoucnost garantovala biosféra. A již jsme uvedli, že pouze biosféra je jediným pozemským systémem schopným dlouhodobé existence a evoluce; všechny její prvky a subsystémy, včetně člověka a kultury, jsou nesamostatné, závislé na prosperitě biotického celku. Ale povaha této závislosti je dnes bohužel taková, že kulturou oslabená biosféra může lidskou epopej ukončit předčasně. Příklon globální ekologické politiky k teoretické diagnóze ekologické krize, její příklon k nové ontologii, je tedy motivován společnou odpovědností filosofie a politiky za osud kultury. A snad je současně zřejmé, že naději musíme spojit s politikou, která nebude lidem podle scénáře předepisovat to, co mají udělat. Naději je třeba spojit s kompetentní regulací podmínek společenské sukcese, tj. oné spontánní ofenzivní adaptace, která se osvědčila při rozmachu regionálních kultur v neoslabena biosféře, ale pouze za cenu, že způsobila hlubokou krizi lidské adaptability v měřítku planety. Naději je třeba spojit s politikou, která dokáže protipřírodní strukturu a režim kultury ekologicky transformovat. O úspěšně ekologicky transformovaném kulturním systému víme zatím spolehlivě pouze to, že by měl být k pozemské přírodě citlivější, že by měl být regionálně rozmanitý, že by měl biosféře znovu umožnit přirozenou reprodukci a evoluci. Ale silně integrovaný typ euroamerické kultury, který se dnes rozšiřuje po celé zeměkouli, je výhodný hlavně z hlediska problematického ekonomického růstu a konzumu, tj. z hlediska dalšího vyčerpávám a poškozování přírody. Chce-li kultura jako opoziční subsystém biosféry přežít, musí se znovu diferencovat, musí se stát kulturou integrovanou slabě, kulturou skutečně biofilní, rozptýlenou a regionálně proměnlivou. A tak tu na místo závěru raději ještě jednou připomeňme nelehký úkol a smysl vznikající ekologické politiky: jejím úkolem není nic menšího, než zachránit ekologicky ohroženou světovou kulturu, což vlastně znamená nejen transformaci její struktury, ale i transformaci struktury a obsahu tradiční politiky, která není s to zastavit zhoršování obyvatelnosti Země. 94

44 Shrnutí Lidská kultura je poprvé existenčně ohrožena. Biosféra, schopná pojmout a ochránit četné regionální kultury, silně integrovanou kulturu globální dlouhodobě neunese. Budoucnost lidského rodu, kterou vždy garantovala příroda, záleží nyní na tom, co uděláme. Nový obraz světa nepotřebujeme pro další ekonomický růst a radost z technických úspěchů, ale pro nevyhnutelnou změnu globální kulturní strategie, pro udržení přírodních podmínek obyvatelnosti Země. Tradiční antropocentrická ontologie svým přílišným důrazem na člověka přírodě přiměřeně rozumět nemůže. Autor proto přichází s konceptem ontologie evoluční jejíž pojetí bytí umožňuje pochopit to, co se dnes se světem děje. Na pozadí přirozené evoluce života netradičně ukazuje nebezpečnou opozici kultury vůči přírodě. Sleduje přehlížený problém konstituování protipřírodní kulturní uspořádanosti z původního přirozeného řádu. Zjišťuje, že v přirozeně uspořádaném světě nemůže nový typ řádu vznikat jinak než destrukcí a omezováním původní přírodní uspořádanosti. Podstatou ekologické krize není tudíž rozpor člověka a přírody, jak se to jeví antropocentrickému pohledu, nýbrž konflikt kultury se Zemí, dočasná neschopnost biosféry uhasit požár, kterým ji dnešní technická civilizace bezohledně spaluje. Evoluční ontologii tedy nejde o samoúčelnou konfrontaci s ontologii tradiční, ale o nalezení způsobu, jak dnešní kulturu zachránit, jak pomoci ekologické výchově, etice a politice. Jestliže se v neoslabena biosféře mohla tradiční politika zabývat především ochranou občanů a přehlížet lokální devastaci přírody, pak vznikající politika ekologická další pustošení Země připustit nesmí. Ale nemůže se už učit z vlastních chyb, musí vycházet z hodnověrného poznání kulturou poškozovaného organismu biosféry. A protože diagnózu tohoto poraněného ekosystému nemůže vypracovat žádná speciální věda bez filosofie, získává filosofická ontologie nový praktický smysl. Opouští úzký rámec individuálního pochopení světa a stává se jedním z předpokladů globální ekologické politiky. Publikace ukazuje, že právě filosofie může jasně a nedvojsmyslně říci, co je třeba udělat, abychom na Zemi přežili. Autor předpokládá, že globální ekologická krize je dosud neznámým typem krize kulturního evolučního úspěchu. Dochází k závěru, že silně integrovanou technickou civilizaci, která si činí nárok na celou zeměkouli, je třeba urychleně transformovat, nově orientovat a podřídit zachování jedinečných regionálních kultur. Ochrana rozmanitosti kultur, respekt k jejich ekologickým nikám a zdrojům, může být 96 tím nejlepším způsobem ochrany dnešní rozmanitosti života na Zemi. Řešení tohoto úkolu se ovšem dotýká kořenů kultury duchovní i materiální, funkce vědy, techniky i politiky. Autorův přístup k ekologické krizi je systémově evoluční"... Biosféru a lidskou kulturu pojímá jako konkurenční evoluce, jako velké opoziční systémy s odlišnou konstitutivní informací. Ve snaze odhalit a řešit konflikt těchto, systémů věnuje pozornost nejen odlišnosti kulturní a genetické informace, ale také filosoficky málo probádanému jevu techniky. Technikou přitom rozumí jakýkoli způsob záměrného využívání přírodních struktur a sil pro lidské kulturní účely, tedy například stroje v továrně, dnešní mikroelektroniku i kvašení piva. Proto může postihnout skrytou ekologickou stránku obou hlavních unií technického pokroku: přeceňované techniky abiotické i přehlížené perspektivní techniky biotické. Pokroky v řešení ekologické krize nespojuje jen s pomalou a málo účinnou ekologickou výchovou, ale také s transformací duchovní kultury a technosféry, s globální ekologickou politikou. Na rozdíl od politiky tradiční se však ekologická politika musí pokusit spontánní evoluci protipřírodní technosféry usměrnit a podřídit novým biofilním hodnotám - zachování podmínek přirozeného vývoje biosféry. Úkolem takové politiky není totiž nic menšího, než zachránit kulturu vůbec, udržet podmínky lidsky důstojného života na Zemi.

45 Slovník méně známých slov antropologie -- věda, soubor věd o člověku antropocentrismus -- vědomé či bezděčné chápání člověka jako ústřední bytosti kosmu, jako míry všech hodnot artefakt - lidský výtvor artificiální -- umělý, zhotovený člověkem axiologie -- filosofická teorie hodnot biofilní kultura -- kultura životu přející, život respektující a ochraňující biosféra -- látkově, energeticky a informačně jednotný ekosystém Země, nedělitelný organismus planetárního života, Gaia disipace energie - rozptyl energie v systému, energetická výživa systému disipativní systém (struktura) - složitý otevřený systém vyživovaný energií z vnějšího prostředí divergence -- opak konvergence, rozbíhání, odchýlení diverzita -- rozmanitost, rozrůzněnost ekosystém -- základní funkční jednotka pozemské přírody zahrnující živé i neživé složky ekvifinální strategie -- různé strategie vedoucí k témuž cíli entropie -- opak uspořádanosti, míra neuspořádanosti epigenní paměť -- paměť negenetická, nezahrnutá v genomu explicitní -- opak implicitního, výslovný, přímo vyjádřený, formulovaný fenotyp -- individuální varianta realizace genotypu, soubor pozorovatelných vlastností jedince fluktuace - odchylka, kolísání hodnoty nějaké veličiny kolem rovnovážné polohy fosilní -- zkamenělý, zachovaný z dávné geologické minulosti fylogeneze -- vývoj druhu fyziologie -- nauka o životních pochodech organismů genom -- souhrn genetické informace živého systému, genový obsah chromozomů genotyp -- individuální varianta genetické informace jedince gnoseologie -- filosofická teorie poznání implicitní-- opak explicitního, výslovně nevyjádřený, zamlčený, neformulovaný izomorfní -- tvarově shodný, odpovídající tvarem, strukturou izotropní -- shodný ve všech možných směrech 102 kontemplativní - rozjímavý, hloubavý metateorie - teorie o teorii morfologie -- nauka o tvarech, formách mutace - změna genetické informace nika - místo populace, druhu v ekosystému, v biosféře ontogeneze -- vývoj jedince ontologie -- filosofická teorie bytí, filosofický koncept světa ontický ~ týkající se bytí, reálného světa ontotvorný -- vytvářející nové ontické struktury paradigma -- obecný vzor, typ, koncept, způsob myšlení parciální - dílčí, částečný pragmatický - věcný, zaměřený na efekt a užitečnost recentní - nynější, soudobý redundance - nadbytečnost sémantický - významový singularita - jedinečnost, výjimečnost, počáteční bod nulového objemu vesmíru, v němž neplatily normální fyzikální zákonitosti sukcese - postupná změna v časové následnosti transverzální příčný 103

46 Doporučená literatura Beneš, J.: Člověk. Praha Bělohradský, V.: Kapitalismus a občanské ctnosti. Praha Bergson, H.: Vývoj tvořivý. Praha Capra, F.: Wendezeit. Bausteine fiir ein Neues Weltbild. Bern-Můnchen-Wien 1987 Dorst, J.: Ohrožená příroda. Praha Gehlen, A.: Duch ve světě techniky. Praha Gore, A.: Země na misce vah. Praha Gould, S. J.: Pandin palec. Praha Grygar, J.: Vesmírná zastavení. Praha Hadač, E., Moldan, B., Stoklasa, J.: Ohrožená příroda. Praha Hósle, V.: Praktische Philosophie in der modernen Welt. Munchen, Beck Hosle, V.: Philosopliie der ókologischen Krise. Moskauer Vortráge. Munchen, Beck Jonas, H.: Das Prinzip Verantwortung. Versuch einer Ethik fiir die technologische Zivilisation. Frankfurt am Main 1979-Keller, J.: Až na dno blahobytu. Brno 1993-Kohák, E: Člověk, dobro a zlo. Praha Král, M.: Změna paradigmatu vědy. Praha Kiing, H.: Světový étos. Projekt. Zlín Leopold, A.: The Land Etic. In: A Sand County Almanac. New York. Oxford University Press, Lévi-Strauss, C: Myšlení přírodních národů. Praha librová, H.: Pestří a zelení. Brno 1994 Lorenz, K.: Takzvané zlo. Praha Lovelock, J.: Gaia živoucí planeta. Praha Mezřícký, V. a kol.: Životní prostředí věc veřejná i soukromá. Praha Metz, J. B.: Úvahy o politické theologii. Praha Naess, A.: Identification as a Source of Deep Ecological Attitudes. In: Tobias, M., ed: Deep Ecology. San Diego Neubauer, Z.: Nový Areopág. Praha Popper, K. R.: Objective Knowledge. An Evolutionary Approach. Oxford Prigogine, I., Stengers, I.: Order out of Chaos. London Sheldrake, R.: Tao přírody. Bratislava 1994 Skolimowski, H.: Eco-Philosophy. Designing New Tactics for Living. Boston-London Šmajs, J.: Kultura proti přírodě. Brno Šmajs, J., Krob, J.: Úvod od ontologie. Brno Teilhard de Chardin: Vesmír a lidstvo. Praha Thomas, L.: Myšlenky pozdě v noci. Praha Toffler, A.: Šok z budoucnosti. Praha Tresmontant, C: Dějiny vesmíru a smysl stvoření. Praha Tugarinov, V. P.: Příroda, civilizace, člověk. Praha Weizsácker, C. F.: Dějiny přírody. Praha Wilson, E. O.: O lidské přirozenosti. Praha O autorovi Josef Šmajs (nar ve Skvrnově, okr. Kolín) absolvoval gymnázium v Uhlířských Janovicích, na Vojenské akademii v Brně vystudoval strojní inženýrství, na Masarykově univerzitě v Brně obor filosofie. Od roku 1979 přednáší systematickou filosofii na katedře filosofie filosofické fakulty MU v Brně. Zabýval se filosofickou problematikou techniky, vědy a otázkami vztahu přírody a kultury (editor a spoluautor monografie Věda a ekologický problém -1988; spoluautor monografie Příroda a kultura -1990; autor monografie Kultura proti přírodě -1994). Nyní se věnuje studiu filosofických problémů evoluce. Je naším předním odborníkem v oboru ekologické filosofie, kterou rozvíjí jako součást jím budované evoluční ontologie (monografii Evoluční ontologie zkracoval v roce 1993, Úvod do ontologie s J. Krobem v roce 1994). Často publikuje v odborných časopisech, spolupracuje se sdělovacími prostředky. Zkrácené verze všech zde zařazených přednášek byly v letech vysílány v rámci Rozhlasové univerzity na stanici Svobodná Evropa a ve formě reflexí byly v roce 1994 vysílány i na stanici Vltava. 105