1. Předpoklady vzniku NZ a jeho základní literární druhy. Pomineme zde vnější předpoklady vzniku NZ (SZ a židovskou tradici, stejně jako

Transkript

1 Přednášky NZ Jabok, denní studium 2. ročník, 2007/2008 DÍL I. Úvodní otázky (vznik a skladba NZ, o evangeliích obecně) 1. Předpoklady vzniku NZ a jeho základní literární druhy Pomineme zde vnější předpoklady vzniku NZ (SZ a židovskou tradici, stejně jako helénistickou kulturu), a krátce se zmíníme o předpokladech vnitřních: a) Vystoupení Ježíšovo: kdyby Ježíš neexistoval, NZ by nebyl ; Ježíš byl Žid usilující o reformu svého národa, stylem, která nezapadá do žádné z tehdejších kategorií (prorok, rabi, filosof ) b) Velikonoce: nevstal-li Kristus z mrtvých, naše víra je mrtvá ; NZ je psán z tohoto velikonočního hlediska, a tedy např. evangelia nemůžeme považovat za čistě historickou zprávu. Kristovo vzkříšení není zázrakem ve smyslu porušení přírodních zákonů, nýbrž odhalením toho, co člověka provází od počátku, takže tím nepřirozeným je vlastně lidská odcizenost, hřích, to, že cesta k setkání s Bohem musí být zjevena na Ježíšově příběhu a vykoupena jeho obětí. c) Vznik evangelií: od formule víry v 1K 15,3b-5 (4 slovesa: zemřel, byl pohřben, byl vzkříšen, ukázal se), formována na apokalyptickém pozadí židovské víry (metafora vzkříšení pro vstup do nového života, spojena s očekáváním konce tohoto věku) proč zemřel ( za nás ) liturgické hymny pašijní příběh jeho rozšíření v celé evangelium za pomocí dalších literárních předstupňů (podobenství, spory, řády, sbírka Ježíšových výroků atd.). d) Vznik listů: napsání listu má vždy nějaký praktický důvod, který je dán situací v církevní obci, do niž směřuje. Základními literárními útvary NZ jsou tedy evangelia, listy a apokalypsa (viz obsah NZ). 2. Kánon NZ Kánon Vznik ideje NZ kánonu: mělo jít (a) o sbírku podobné vnitřní struktury, jakou má židovské Písmo, tj. sbírku ohraničenou a prakticky uzavřenou, která však bude (b) od této sbírky odlišena, ale (c) nebude od ní oddělena. 1. zmínka o určitém souboru spisů je v 2P 3,15n; důležitým svědkem je Muratoriho kánon (1740, latinský spis překladem textu ze 2. století), definitivně byl NZ kánon poprvé vyhlášen biskupem Atanášem v roce 367 sice Jenofo jednu diecézi, ale to pak bylo přebíráno postupně pro další, až i papeži Damasem (382) a Gelasiem I. (482), posléze pak na Tridentském koncilu (1546). Pravidla pro určování kanonicity jednotlivých spisů byla pravděpodobně tato: (1) apoštolský původ; (2) uznán (tedy i čten při liturgii) ve význačné obci; (3) uznán i všemi ostatními význačnými obcemi; (4) neprotivení se proti reguli fidei, pravidlu víry.

2 3. Literární útvar evangelium 3.1 Název evangelium Spisky beze jména Název evangelium byl pozdější volbou rané církve. Evangelium v profánní řečtině značí dobrou zprávu, zpravidla o vítězství v bitvě (maratónský běžec). Náboženské zabarvení pojem dostal v LXX, kde je tak do řečtiny překládáno hebrejské basar. Označuje oznámení spásy (srv. Iz 61,1; 52,7). Nikdy se však toto pojmenování nevztahuje na písemný dokument. Prosazuje se pojmenování evangelium Jedná se o postupný proces. Didaché (8,2; 11,3) poprvé používá slova evangelium pro sérii předpisů, nikoliv jen pro hlásání. Justin jako první uvádí, že vzpomínky apoštolů jsou nazývány evangelii (Apol. 66,3; Dial. 10,2; 100,1). Poté termínu takto užívají i Irenej, Klement z Alexandrie aj. Pro evangelium jsou typické dva rozměry: a) spása, která k nám přichází dnes, se uskutečnila tehdy a to v Kristově smrti a vzkříšení (srv. Žd 7,27; 9,12; 10,10); evangelium je tedy vyprávěním zakořeněným v Ježíšově pozemském životě; b) evangelium je schopné vyjádřit dva na první pohled protikladné aspekty: historický a spásonosný (tj. vztah minulosti k přítomnosti). Je to vyjádřeno již etymologicky v samotném výrazu euangélion: angélion znamená zvěst a jako taková je aspektem historickým, eu znamená radostná a jako taková je aspektem existenciálním, přítomným, spásu přinášejícím. Oba tyto rozměry evangelia nacházejí výraz v samotných textech jednotlivých evangelií, kdykoliv autor používá slova euangélion nebo jeho odvozeniny. 3.2 Zájem o identitu autorů V kodexech jsou 4 evangeliím přiřazena jména Matouš, Marek, Lukáš a Jan, a to pro jejich rozlišení jeden od druhého. Je totiž pravděpodobné, že před jejich shromážděním do společné kolekce evangelia kolovala jako anonymní spisy. Teprve boj proti herezím přivedlo církev k potřebě explicitně vyjádřit jejich apoštolský původ a tedy jejich autoritu. O tomto procesu máme nejstarší záznamy z počátku 2. stol. od Papiáše, biskupa z Hieropolis (jak referuje Eusebius ve své Historia ecclesiastica (III, 39, )), Ireneje (Adv. Haer. III,1,1), Klementa Alexandrijského (v Eusebiovi, Hist. eccl. VI, 14,1-7) a Muratoriho fragmentu. Počáteční anonymita spisů podtrhuje jejich komunitní charakter. Anonymita redaktora je zdánlivá: tehdejší komunity svoje redaktory znaly, v evangeliu tedy není potřeba redaktora evangelia zvlášť presentovat. 3.3 Pluralita evangelií To, že evangelia jsou 4 a že mezi nimi existují zjevné rozpory (např. ve chronologii Ježíšova umučení, ve sledu a lokalizaci zjevení Zmrtvýchvstalého, atd.) působilo od počátku problémy. Především rozpory v evangeliích byly příležitostí pro nepřátele evangelia (Celsus, Porfýrius, Julián Apostata). Byly proto podnětem ke vzniku jak 2

3 apologetických spisů a první exegeze (srv. např. Augustinovo De consensu evangelistarum), tak prvních úletů (Marcionova hereze či Taziánův Diatessaron). Církev však od počátku uznává pozitivní hodnotu čtyř evangelií i přes jejich zdánlivé vzájemné rozpory. 3.4 Evangelia: literární druh a základní struktura Evangelia jsou skutečně novým literárním druhem, avšak rozbor jejich vnitřní struktury ukazuje, že mají určité kořeny v dřívějších literárních modelech. Srovnání s řecko-římskými literárními druhy Ve srovnání s klasickou literaturou jsou evangelia považována pohany za barbarská díla bez jakékoliv literární hodnoty. Byla jim však přisuzována určitá historická odbornost: pohané sami protestovali, když se křesťané někdy snažili obejít historické nesrovnalosti evangelií tím, že je alegorizovali (protestuje i např. Origenes v Contra Celsum, IV,50). Papiáš, Irenej a jiní mluví o tzv. lógia kiriaká (Pánova slova a skutky), Justin evangelia nazývá apomnêmoneúmata tôn apostolôn, což by upomínalo na Xenofontovy Sokratovy memoáry 1. Klement z Alexandrie mluví evangeliích jako o hypomnêmatech, což na rozdíl od předchozího pojmu představuje první skicu díla, kterou je potřeba ještě literárně propracovat. V těchto všech pojmech je vidět určitou snahu křesťanů evangelia pojmenovat již známými pojmy, aby tak zdůraznili jejich historický aspekt ale zároveň aby vyjádřili jejich naprostou rozdílnost od normálních dějepisných spisů. 2 Evangelia tedy nejsou biografie (životopisy) v helénistickém smyslu (nejmarkantnějším dokladem toho je Mk), jejich podobnost tomuto stylu je čistě okrajová. Srovnání s židovskými modely Někteří srovnávají evangelia s židovskými modely biografického typu, jako midraš či mašal (= hlavním zájmem není zprostředkovat historická fakta, ale určitou nauku, a to třeba i pomocí smyšleného příběhu, srv. knihy Job nebo Jonáš). Evangelia však v židovském prostředí nebyla v tomto směru nikdy přijata. Vždy v nich jde také o vyprávění reálných událostí. Na druhé straně, jasným vzorem evangelií jsou texty historického (dějepisného) typu, a to především Pentateuch. V evangeliích je evidentní záměr napojit se na Pentateuch, být jakýmsi jeho pokračováním. Srovnej Mt 1,1-17; Mk 1,2-3; Lk imituje slovník LXX; Jn 1,1 imituje Gn 1,1. Dějepisné knihy Pentateuchu vyprávějí dějiny spásy, především exodus a uzavření smlouvy. Nejvýraznější paralelou evangelií s Pentateuchem je velikonční haggada (= vyprávění), skrze níž Izrael zpřítomňuje účinky spásonosné dávné události. Základní struktura evangelií Jejich charakteristickým rysem vyprávění je zápletka, jejíž rozuzlení však přijde až v závěru. Je potřeba mít na mysli 4 základní hlediska (perspektivy) evangelního vyprávění: vypravěče, osob, zápletky, čtenáře. Vyprávění obsahuje určité kontrolky, které odhalují jeho perspektivu, jako např. mesiášské tajemství nebo velikonoční perspektiva. 1 Justinova snaha spočívala v tom, že chtěl ukázat křesťanství jako pravou filosofii proto srovnává ve svých dílech Ježíše se Sokratem. 2 Jediný Lukáš presentuje svoje dílo jako dílo historické. Přesto však, že v jeho díle je přítomná tato historická dimenze, jeho evangelium je teologií dějin. 3

4 V Markově evangeliu je zřejmé velikonoční a eklesiální hledisko vyprávěče: od počátku je Ježíš představen jako Kristus a Boží Syn (1,1-13), přesto však srv. popis učedníků 6,52; 9, , zákaz mluvit 8,30; 9,9; atd. V okamžiku psaní evangelia však už tento zákaz neplatí, platí opak (srv. 8,34-9,1; 13,9-11; 14,9). Bodem zvratu je Ježíšova smrt 15,39 a vzkříšení 9,9. Stejně tak není hned jasné, kdo je čtenářem a proč je mu vyprávěno to, co už je vlastně minulostí. Čtenář ví předem (1,1-13), musí se však tázat proč? Názorů na odpověď je několik: (1) Evangelium má ve čtenáři vzbudit otázku: Kdo je to? (1,27; 3,21-22; 4,41; 6,2; 6,14-16; 8,27-28) a postupně ho dovést k odpovědi, nejprve s Petrem částečně (8,27-30), pak se setníkem úplně (15,39): lidská slepota nemůže být překonána ani zázraky, nýbrž jedině Ježíšovou smrtí. (2) Jedině ono nám může odpovědět na otázku v jakém smyslu je Ježíš Kristus, Boží Syn (Petrovo a setníkovo vyznání byla-li by odtržena od vyprávění by zůstala zatemněná), v jakém smyslu se Bůh obrací na člověka se svým spásonosným poselstvím. Hledisko vyprávěče je hned od začátku velikonoční, zatímco čtenář k němu dospěje až na konci. (3) Čtenář evangelia je implicitní (je zároveň uvnitř příběhu, a zároveň vně). V evangeliu jsou tak pro něj dva protikladné pohyby: na jedné straně pohyb od minulosti k přítomnosti, od kříže ke slávě, od Ježíše k církvi - a na druhé straně pohyb od přítomnosti k minulosti, od církve k Ježíšovi. Evangelium tak presentuje nevyčerpatelnost zjevení: to se uskutečnilo nejen v Ježíšově vzkříšení, ale už v jeho pozemském životě, především v jeho kříži. Tímto způsobem je církev neustále zvána ke kontemplaci kříže na jedné straně, a vzkříšení na druhé. Mnoho exegetů tedy považuje evangelia za pašijová vyprávění s dlouhým úvodem. Podobnou strukturu mají i ostatní 3 evangelia, Matoušovo, Lukášovo a Janovo. Závěr Evangelia jsou tedy napsána z velikonočního hlediska, avšak kontemplován je Ježíš pozemský, především jako ukřižovaný. Tvoří se tak neustálé napětí mezi minulostí, přítomností a budoucností, mezi vzpomínkou, přítomností a nadějí. Je to způsob vyprávění, který je zrozen z víry, a k víře má přivádět. Právě to je tím, co je specifické literární formě evangelium. 4 Synoptická otázka Mt, Mk a Lk jsou na rozdíl od Jn synoptickými evangelii pro tyto na první pohled patrné shodné znaky: a) zapracovaný materiál: z velké části u Mt, Mk a Lk shodný, zatímco u Jn téměř úplně jiný; b) posloupnost zpracovaného materiálu: téměř identická jak v celkové struktuře, tak uvnitř jednotlivých oddílů; c) formulace: u synoptiků někdy téměř identická jak pro Ježíšovy skutky, tak pro jeho slova. Konvergence jsou příliš silné na to, aby mohly být připsány pouze jako důsledek přímého kontaktu pisatele s událostmi, nýbrž je nutno předpokládat jeho kontakt s vyprávěním těchto událostí. Pokud bychom chtěli vysvětlit všechno ústní tradicí, museli bychom předpokládat, že texty byly předávány celé doslova, naučené nazpaměť. Jelikož toto je vyloučeno, musel zde být kontakt písemný při redakci jednotlivých evangelií. Je 4

5 přitom též vyloučeno předpokládat, že by tato redakční práce spočívala v jednoduchém novém přepisování evangelií, a že evangelisté zaváděli změny jenom tak, aby se odlišili jeden od druhého. Na základě dalších faktů, kterými se zde nebudeme ovšem zabývat, můžeme říci, že prvním evangeliem bylo evangelium podle Marka. To pak jako svého pramene nezávisle na sobě použili Matouš s Lukášem. Ti ovšem měli další společný pramen, tzv. Logienquelle (Q), Pramen Ježíšových výroků. Každý z nich měl navíc ještě svůj vlastní materiál, který byl znám pouze jim (Sondergut, S). To vše je podkladem tzv. hypotézy dvou pramenů. Hypotéza dvou pramenů Hypotéza dvou pramenů je teorie o vzájemně závislém vzniku synoptických evangelií. Graficky bývá poněkud zjednodušeně zobrazována takto: Mk Q Mt Lk Základním předpokladem hypotézy je vzájemná nezávislost Lk-Mt. Objev hypotézy dvou pramenů umožnil rozvoj studia redakce evangelií (Redaktionsgeschichte), především pro Mt a Lk, a to prostřednictvím sledování jejich změn vzhledem k Mk. 5

6 DÍL II. Úvod do Evangelia podle Marka Po úvodu do NZ a objasnění obecných otázek s NZ spojených nyní s Markovým evangeliem začínáme pojednání o novozákonních spisech. Mk je nejstarším evangeliem. Matouš a Lukáš Markova evangelia používali spolu s dalšími evangelii pro vytvoření jejich vlastních evangelií. První část Markova evangelia (1,1 8,26) vypráví o Ježíšově činnosti v Galileji. Autor prvního evangelia. Doba a místo vzniku Tak jako ostatní evangelia, i tato novozákonní kniha byla nejprve knihou anonymní, tedy bez udání autora. Biskup Papiáš z Hierapole (kolem r. 130 po Kr.) připsal tuto knihu Markovi; odtud je tedy toto jméno až dodnes spojeno s tímto evangeliem. Marek měl, jako žák a tlumočník apoštola Petra, sepsat Pánova slova a skutky tak, jak si to pamatoval z jeho učení, a to přesně, třebaže ne v přesném pořadí. Poukaz na Markovu tlumočnickou činnost měl podpořit hodnověrnost a autoritu jeho evangelia. Identifikace Marka s Janem Markem z Jeruzaléma (Sk 12,12.25; 13,5; 15,36-39; 1P 5,13) není oprávněná. Otázka autorství zůstává zcela otevřena a nelze ji rozhodnout. Evangelista Marek přejal totiž různorodé tradice, takže z jazykových vlastností nelze usoudit na jedinou osobu pisatele. Za dobu vzniku evangelia je přijímán rok 70, resp. rok před ním. Mk 13 je sice poznamenána zkušenostmi z židovské války (66-70 po Kr.); zničení chrámu (70 po Kr.) však zde naznačeno není. Z těchto údajů se všeobecně vyvozuje, že Markovo evangelium bylo sepsáno těsně před zničením Jeruzaléma Římany. Za místo vzniku je považován Řím. Tato tradice je již velice stará; zcela jistě se odvolává již na Klementa z Alexandrie (asi po Kr.). Klíč: Mk je nejstarším evangeliem. Bylo sepsáno kolem r. 70 v Římě. Otázku autora již dnes není možno objasnit. Charakter Markova evangelia Markovo evangelium je prvním písemným uspořádáním tradic od Ježíše a o Ježíšovi. Pořadí líčení jednotlivých událostí nesouhlasí s jejich skutečným průběhem. Ale to ani autor neměl v úmyslu. Stavba evangelia totiž sleduje dějiny spásy. Podle Markovy presentace trvala Ježíšova veřejná činnost pouze jediný rok. Zeměpisný rámec je volen tak, aby Ježíš vykonal cestu z Galileje do Jeruzaléma. Toto schéma potom použijí i ostatní dva synoptikové, Matouš a Lukáš: činnost v Galileji cesta do Jeruzaléma události v Jeruzalémě. Jelikož Marek často překládá hebrejské a aramejské výrazy do řečtiny (5,41; 7,11) a vysvětluje židovské obyčeje (7,3n; 15,42), je všeobecně přijímáno, že toto evangelium bylo napsáno pro křesťany z pohanského prostředí Římské říše. Marek není žádným velkým stylistou. Píše jednoduchým způsobem, věty staví vedle sebe a spojuje je jednoduše spojkou "a". Český ekumenický překlad tento styl podstatně uhladil. Stačí srovnat Ekumenický překlad např. s Kralickou Biblí. 6

7 Marek pro své evangelium použil vícero předloh: Vyprávění o neobyčejných Ježíšových divech, např. 4,35-41; 5,1-20 Spory, např. 2,15 3,6 Podobenství, např. 4, Pašijové vyprávění a jemu předcházející události: 8,27-33; 9,2nn; 14,1nn. Marek tyto tradice přejímá, spojuje a uspořádává tak, aby odpovídaly jeho teologickému záměru: Ježíš, Mesiáš a Boží Syn nás vykoupil skrze utrpení, smrt a zmrtvýchvstání. Záměr Markova evangelia Marek píše evangelium v době, kdy je (právě) víra v Ježíše Krista napadána. Ježíšovi učedníci jsou pronásledováni. Ti, kdo věří, jsou ohrožováni, historická osoba Ježíše z Nazaretu vybledla ve vzpomínkách. Evangelium o Ježíšově smrti a vzkříšení, o cestě učedníků s Ježíšem a o pokračujícím Ježíšově zjevování právě v dobách zkoušky povzbuzuje k následování. Ježíš je Mesiáš (= Kristus, Pomazaný). Je Boží Syn. S ním započal čas spásy (Mk 1,14). Přemáhá všechny Bohu nepřátelské síly (nemoci, démony, hříchy) a ohlašuje Boží vůli. Jeho utrpení a smrt nejsou nesmyslné, nýbrž jsou znameními jeho posledního odevzdání se. Stanou se tak smysluplnými pro člověka a umožňují spásu. Takto to však může být pochopeno teprve ve světle vzkříšení. Během svého pozemského života Ježíš zakazuje, aby byl označován za "Božího svatého", za Mesiáše. Nevystupuje jako ten, který je mocný, nýbrž právě ve své bezmoci a jako ukřižovaný je Synem Božím (Mk 15,39). Mesiášova cesta je cestou ve skrytosti, která může být velice snadno špatně pochopena. Proto Marek stále znovu používá vlastního prostředku tzv. "mesiášského tajemství" a "příkazu mlčet". Nejen Ježíšovým učedníkům je zapovězeno vyznávat ho jako Mesiáše a Božího svatého (srov. 8,29n), ale také démonům (např. 1,24; 3,11n) a uzdraveným (např. 1,44n; 5,43). K teologickým výpovědím jednotlivých Ježíšových titulů se podrobněji vrátíme později. Od Mk 8,27 je popisována Ježíšova cesta, "cesta Mesiášova". Nejedná se o žádné triumfální tažení, ale jde o cestu následování s novými, radikálními požadavky. První velká část evangelia ukazuje, že s Ježíšem započala doba spásy a že přišlo Boží království: Bůh a jeho království se staly v Ježíšovi a jeho činech přítomnými. Klíč: Markovo evangelium chce ukázat Ježíšův význam pro spásu pro společenství ohrožené v jeho existenci. Ježíš je Mesiáš, svatý Boží, Syn Boží a to právě ve svém utrpení, smrti a vzkříšení. Stavba Markova evangelia Markovo evangelium ukazuje Ježíšovu cestu od jeho prvního vystoupení v Galileji až do Jeruzaléma. Původní řecký text evangelia není nijak rozčleněn jedná se pouze o holý text. Tento nerozčleněný text je tedy potřeba rozdělit. To vysvětluje, proč se mezi sebou různá dělení (např. v úvodech do NZ) tolik liší. 1. Příprava Ježíšova působení (1,1-13) 1,1-13 vypráví o Ježíšově předchůdci a o Ježíšově křtu a pokušení. 2. Ježíšovo působení v Galileji (1,14 8,26) 7

8 Ježíš vyzývá k obrácení a víře v jeho nové radostné poselství. Současně se však také ukazují těžkosti, které působí Židé a především jejich zástupci farizejové a jejich učitelé Zákona. 1,14 3,12 ohlašuje mocné Ježíšovo vystoupení: jeho slovo osvobozuje (1,21-28); jeho slovo uzdravuje (1,29-45); jeho slovo odpouští (2,1-17). Rovněž odpovědi na kritické otázky kolem postu (2,18-22) a přikázání soboty (2,23 3,6) ukazují osvobozující a vykupující působení Ježíšova poselství. 3,13 6,6a vyzývá k obrácení. Po dřívější zprávě o povolání prvních učedníků v Mk 1,16-20, tento oddíl začíná vyvolením Dvanácti (3,13-19). Evangelista mluví o nepochopení příbuzných (3,20n.33-35) a odmítnutí ve vlastním domově (6,1-6a). Tajemství Božího království Ježíš představuje v podobenstvích (4,1-34); zázraky jsou znameními Boží vlády a provokují otázku po Ježíšovi jako divotvůrci: "Kdo je to?" (4,35 5,43) 6,6b 8,26 vyzývá k víře v evangelium. I tento oddíl začíná zmínkou o Ježíšových učednících: vyslání Dvanácti (6,6b-13) a jejich návrat (6,30n). Zařazen je zde i Herodův úsudek, že Ježíš je vzkříšený Jan Křtitel (6,14-16), následuje vyprávění o osudu Jana Křtitele (6,17-29). Ježíšova starost o učedníky a lid se ukazuje v jeho zázracích (6,30-56). Po sporu o tom, co je čisté a nečisté, ve které se ukazuje, že jsou odstraněny překážky mezi Židy a pohany (7,1-23), následují tři zázraky na území pohanů (7,24 8,10) a dva spory s farizeji (8,11-21). Celý oddíl je uzavřen vyprávěním o uzdravení slepého (8,22-26). Ježíšův příklon k pohanům naráží nejen na nepochopení farizejů a učitelů Zákona, ale i učedníků. Kdy se jim otevřou oči, tak jako se to stalo onomu slepci? 3. Na cestě do Jeruzaléma (8,27 10,52) 8,27 9,29: Učedníci jsou uvedeni do tajemství Ježíšovy cesty; jedná se o cestu trpícího Mesiáše, který vyzývá k následování. 9,30-50 dává pokyny pro Ježíšovo společenství. Po druhém ohlášení svého utrpení Ježíš odmítá v komunitě rozdělování podle pořadí důležitosti, varuje před svody. Diskutuje dále se svými stoupenci nepatřícími k okruhu učedníků a ukazuje, že učedníci mají být solí. 10,1-51 pojednává o následování Ježíše. Jak mají žít jeho učedníci? Mluví o tématech jako manželství, děti, bohatství, panování a službě. V centru všeho se nachází třetí ohlášení Ježíšova utrpení a vzkříšení. Aby čtenář mohl Ježíše následovat, musejí se mu otevřít oči tak jako uzdravenému Bartimeovi. 4. Poslední Ježíšovy dny v Jeruzalémě (11,1 13,37) V Markově evangeliu jde Ježíš do Jeruzaléma pouze jednou. Tam se jeho život naplní. 11,1 12,12 je poznamenáno Ježíšovým sporem se zástupci židovství a jeho prorockým vystoupením. 12,13-44 nám ukazuje Ježíše jako mesiánského učitele. Odpovídá na otázky protivníků a poukazuje na příklad vdovy, která zcela dala samu sebe. 13,1-37 přináší závěrečnou řeč. Vrcholem řeči je příchod Syna člověka. 5. Ježíšovo utrpení a vzkříšení (14,1 16,20) Tu a tam je Markovo evangelium nazýváno zprávou o Ježíšově utrpení a vzkříšení s dlouhým úvodem. Ve 14,1 16,8 se Ježíšův život naplňuje. Evangelium původně končilo zprávou o hrůze a úžase žen. 16,9-20 je pozdější přídavek. Tyto verše poukazují na to, jak bylo poselství o vzkříšení Ukřižovaného neočekávané, neobvyklé a neuvěřitelné. 8

9 Klíč: Marek vykresluje cestu Ježíšova veřejného života. Vede ho z Galileje do Jeruzaléma. Pro Marka není důležitý popis Ježíšova života, ale to, jak je to s evangeliem, hlásáním Božího království. Vysvětlení některých teologických pojmů Předtím, než se pustíme do výkladu prvního dílu Markova evangelia, je potřeba vysvětlit několik důležitých pojmů. Podobenství: Ježíš pro presentaci svého ústředního poselství o Božím království velice často volí formu podobenství. V NZ nacházíme celou řadu různých forem podobenství, která z části vyžadují pokaždé jiný druh výkladu: Slovní obraz (J 10,11; Mt 5,13n): Ve slovním obraze autor používá nějakého obrazu, aby lépe vyjádřil obsah určitého pojmu; srov. "já jsem (dobrý pastýř; pramen živé vody; )" nebo "vy jste (sůl země; světlo světa)". Jednoduché srovnání (Mt 7,24; L 22,44): Ve většině případů používané slovíčko "jako" vyjadřuje, že popisovaná skutečnost není s druhou zcela stejná, ale právě jen srovnatelná. Podobenství (v úzkém slova smyslu) (Mk 4, ): Zde se nesmí krok za krokem vysvětlovat každý jednotlivý prvek. Jde spíše o to, vzít vážně celý příběh podobenství jako takový. Každé podobenství má pouze jednu centrální výpověď; ta pak musí být převedena na království Boží. Parabola (L 15,11-32): Parabola se od podobenství liší v tom, že v ní jde o vymyšlený, zcela zvláštní a jedinečný (a tedy vůbec ne všední) příběh. Při výkladu je potřeba si obzvlášť všimnout onoho zcela zvláštního, jedinečného a neopakovatelného prvku paraboly. Alegorie (Mk 4,13-20): Na rozdíl od dosud popsaných forem je zde (téměř) každému prvku vyprávěného přirozeného příběhu připisován přenesený (duchovní) význam. Tento způsob řečí sice téměř u Ježíše nenacházíme, o to více je však používán v prvotních křesťanských společenstvích. Vyprávění příkladu (L 10,29-37): Posluchači (čtenáři) je představena nějaká postava jako vzor. "Jdi a jednej také tak" (L 10,37). U všech těchto typů NZ vyprávění v podobenstvích je velice důležité si nejprve ujasnit, o kterou formu se v daném textu jedná. Démoni jsou podle tehdejšího chápání nečistí duchové, personifikované zlé mocnosti. Působí nemoci, smrt, nepřízeň počasí, ztrátu úrody, atd. Jsou jim připisovány nevysvětlitelné útoky na život a majetek. SZ mluví o démonech jen okrajově jako o mocnostech, které existují vedle Jahveho. Jahve je však jedinou mocností, která nakonec všechny ostatní mocnosti jejich moci zbaví. Víra v démony v Ježíšově době je ovlivněna řeckým myšlením a démonskými představami původem z Íránu. Démoni jsou nepřátelé člověka, jeho protivníci. Jsou zde proto, aby člověku škodili a odvedli ho od cesty ke spáse od Boha. V Markově evangeliu jsou démoni líčeni jako Ježíšovi protivníci. Uzdravování jsou vítězstvími nad démony (1,27.34; 7,26.29). Posedlost démonem není spojována s hříchem a vinou, nýbrž s duševní nebo tělesnou nemocí. Boží království = Boží říše = Královská říše Boží = Nebeské království není žádným prostorem, ale výpovědí o novém vztahu člověka a tohoto světa k Bohu. Boží království je klíčovým pojmem Ježíšova hlásání. Nerodí se z lidského výkonu, ale je darem Božím, s konečnou platností přislíbeným skrze Ježíše Krista. Království Boží 9

10 je v Ježíšově hlásání jak něčím, co bude (Mk 1,14n), tak také skutečností, která je již teď "mezi vámi" (L 17,21). Toto napětí mezi oním "již je tady ale ještě také ne" zůstává a je pro křesťanství charakteristickým. Vlastnosti a požadavky Božího království a příchod tohoto království jsou líčeny pomocí podobenství. Počátkem a středem Božího království je Ježíš sám. Pojem "Boží království" nacházíme především u Marka a Lukáše; Matouš používá pojmu "nebeské království". U Jana tomuto pojmu odpovídají výpovědi o "novém životě", u Pavla pojem "Boží spravedlnost". Ježíš Kristus (Mesiáš, Pomazaný): Ježíš je řeckou formou hebrejského je(ho)šua ("Jahve je pomoc"). Kristus je titul, který se později stal Ježíšovým jménem. Jedná se o řecký překlad aramejského mešiach (Mesiáš), což znamená asi tolik, co "pomazaný". Pomazaným ve SZ byl nejprve král. Třebaže však je v Izraeli jeruzalémský král považován za pomazaného (2S 7; Ž 2; 72), neodpovídají králové tomu, jak by měl vypadat Mesiáš. Proto je král, který přinese spásu, očekáván v budoucnosti. Svědčí o tom výroky proroků Izajáše a Micheáše (Iz 7,14; 9,1-6; 11,1-9; Mi 5,1-4). Mesiáš bude král, který přinese pokoj. Tento čas pokoje se bude vyznačovat spravedlností, hlubokým vztahem k Bohu a poznáním Boha (což bude zasahovat až do říše zvířat, srov. Iz 11: ráj!). Později již jako ten, kdo přináší spásu, není očekáván žádný král, nýbrž služebník (Iz 42 53). Když v Izraeli zaniklo království, za pomazaného je považován nejvyšší velekněz (Lv 4,3.5). Čím déle trvá nadvláda cizích mocností, tím více je očekáván král posledního času (= eschatologický) z Davidova domu, který vysvobodí Boží lid z římského jha a znovu sjednotí dvanáct izraelských kmenů. Bude to vůdce, který bude vládnout v Duchu Božím. Z Jeruzaléma znovu učiní svaté město, jako tomu bylo dřív (srov. Za 9,9n). Za Ježíšovy doby bylo očekávání Mesiáše velice silné. Ježíš však toto očekávání nechtěl sdílet. Sám sebe nenazýval Mesiášem a svým učedníkům zakazoval, aby jej takto nazývali (Mk 8,30); nechtěl totiž, aby jeho poslání bylo špatně pochopeno. Titul "Syn člověka" byl méně politicky zabarven (Mk 8,31). Ježíšovo odsouzení na smrt je spojeno s titulem Mesiáš. Nápis na kříži udává jeho vinu: "Král Židů" (Mk 15,26). Teprve po velikonocích je v křesťanském společenství titul Mesiáš používán pozitivně. Skrze vzkříšení Bůh ustanovil Ježíše jako Krista. Izrael Ježíše odmítl, ale "Bůh ho učinil Pánem a Mesiášem" (Sk 2,36). Teprve v dalším kroku můžeme říct, že Ježíš byl Mesiášem již za svého pozemského života; vždyť pocházel z Davidova rodu (srov. Ř 1,3; L 2, ; 1S 16,1.13; 2S 7,12-14). U křesťanů z pohanství titul ztratil na významu, protože zde měly význam jiné tituly (Boží Syn; Pán). Stal se však jménem, které Ježíše z Nazaretu charakterizuje oproti jiným, kteří stejně jako on nosili tehdy běžné jméno Ježíš. Ježíš Kristus, Ježíš Mesiáš jedinečným způsobem označuje spojení mezi SZ a NZ. Bůh zaslibuje a působí spásu a to nejhlouběji a nejrozhodněji v Ježíši Kristu. Mimobiblických pramenů o Ježíšovi z Nazaretu je jen velmi málo; zčásti byly zmínky o něm do dokumentů vsunuty později. Historickou je poznámka římského spisovatele Tacita o původci křesťanství (Annales 15,44). O Ježíšovi se ve svých spisech zmiňuje i Josef Flavius. Několik narážek na Ježíše je možné nalézt i v rabínské literatuře. Nejdůležitějšími prameny pro historického Ježíše jsou však evangelia. Dnes o Ježíšově historicitě není žádná pochybnost. Nepochopení učedníků: Toto téma se táhne celým Markovým evangeliem (4,13.40; 6,52; 7,18; 8,17.21; 8,32n; 9, ; Jidášova zrada 14,10n.43-46; útěk 10

11 učedníků 14,27.50; Petrovo zapření 14, ; spánek učedníků na Olivové hoře 14,32-42). Markovi ani tak nejde o to, co se historicky za Ježíšova života stalo, jako spíše o to, co se děje v komunitě, které píše: křesťané jsou povoláni k následování stejně tak jako učedníci. Ježíš nabízí tajemství Božího království, ale stále znovu naráží na nepochopení. Učedníci pak Ježíše nechápou především tehdy, když mluví o utrpení. Nepochopení může být překonáno jedině skrze Ježíše. Marek tohoto motivu používá jako kázání proti nevěře komunity. Boží království jde cestou skrze utrpení a smrt. Po této Ježíšově cestě mají jít i učedníci v jeho následování. Víra ve Vzkříšeného dává člověku sílu jít i cestou plnou ohrožení. Mesiášské tajemství: Markovo evangelium je charakteristické tím, že Ježíš nechce být rozpoznán jako Mesiáš, třebaže Mesiášem je. Příkazy k mlčení: Kdo chce Ježíšovi porozumět, nesmí se nechat příliš rychle fascinovat jeho činy. Kdo vidí pouze Ježíšovy zázraky, ten na něm přehlíží to podstatné, totiž: Ježíšova cesta ke vzkříšení vede skrze utrpení. Teprve události kříže a vzkříšení v plné míře odhalí, kým Ježíš je. Příkazy k mlčení mají zabránit tomu, aby si člověk vytvořil o Ježíšovi omezený obrázek. Zázraky: Zázraky jsou mocná znamení, mocné činy a údiv vzbuzující skutečnosti. Pro člověka Ježíšovy doby jsou zázrakem všechny události, o kterých se domnívá, že zde působí božské nebo démonické síly. V této době není tak ostře oddělováno nebe od země či přirozené od nadpřirozeného, jako tomu je dnes. Člověk té doby si nekladl otázku, zda Bůh může zasahovat do skutečnosti, a jak to činí. Ani Ježíš ani jeho současníci nepochybovali, že Bůh může ve stvoření působit mimořádné činy. Tradice sice Ježíšovu moc konat zázraky zveličila, aby tak zdůraznila Ježíšovo božství; můžeme však rovněž zcela jistě přijmout, že Ježíš zázračné činy dělal. V jeho konání je zřejmé, že Boží království je blízko: mocnosti zla jsou zažehnány, celé stvoření bude spaseno (bude dobré). Ježíšovy zázraky jsou toho znamením. Nejdůležitějšími skupinami vyprávění o zázracích jsou: Exorcismy: Ježíšův boj a vítězství nad tím, co se staví proti Bohu (Mk 1,23-27; 5,1-20; 9,14-27) Uzdravování: Ježíšova laskavá pozornost k trpícím (Mk 1, ) Zázraky, kdy Ježíš zachraňuje: záchrana z obtížných situací a nepřátelských přírodních živlů, jako např. bouře a nedostatek jídla (Mk 4,35-41; 8,31-44; 8,1-9). Ježíš jedná s plnou Jahveho mocí. Jsou možná i jiná rozdělení. Důležité je však to, že při Ježíšových zázracích jde o teologické výpovědí, nikoliv o přírodovědecké otázky. Nemáme se ptát "Jedná se podle našeho moderního přírodovědeckého chápání skutečně o zázrak?", nýbrž "Kdo zde působí Bůh, nebo démon?". Démon je síla, která od Boha nepřichází a ani k němu nevede. Zázrak člověka volá k rozhodnutí. Zázraky jsou znameními Božího království a chtějí Ježíšovy současníky (a také pozdější čtenáře) pohnout k přijetí toho, kdo je činí k přijetí jeho poselství. 11

12 1. Začátek evangelia (1,1-13) Důvodem sepsání evangelia je Ježíšovo utrpení, smrt a vzkříšení. Teprve od těchto skutečností má jeho život význam. Proto ve svém evangeliu Marek pojednává pouze o době od Ježíšova prvního veřejného vystoupení až k jeho vzkříšení. 1.1 Jan Křtitel (1,1-8) Ježíš žil v době velkého politického, společenského a náboženského neklidu. Díky dlouhodobé cizí nadvládě byla víra Izraele stále hlouběji ohrožována. Konfrontace s řeckou filosofií, kulturou a světovým názorem narážela u mnoha Židů na pevný odpor. Kdo si myslel, že je možné si porozumět s horními vrstvami pohanů i když by tím mělo utrpět vlastní přesvědčení, stavěl se proti těm, kteří se ostře obraceli proti. Vystoupení Jana Křtitele je potřeba rozumět na tomto pozadí. Kázal a křtil na jedné z cest z Judska na východ od Jordánu (tzn. na místě, kolem kterého chodilo mnoho lidí). Jeho křest se odlišoval od rituálních židovských koupelí: toto rituální očišťování totiž nevykonával člověk sám, ale bylo mu uděleno Křtitelem. Janův křest byl spojen s požadavkem obrácení. Dalším jeho charakteristickým prvkem bylo to, že Jan nečinil žádného rozdílu mezi spravedlivými a hříšníky, mezi bezbožnými a zbožnými. Všichni bez výjimky se museli obrátit, všichni potřebovali odpuštění. Mnozí svoje hříchy vyznávali a nechávali se křtít. Marek vidí v Janu Křtiteli více než jen kazatele pokání. Je předchůdcem toho, který přijde po něm. Skrze něj Bůh připravil příchod svého Syna (srov. v.2 s Mal 3,1). Druhý citát z Iz 40,3 poukazuje na dvojí záchranu Izraele. Obě jsou spojeny se zkušeností pouště: základními zkušenostmi záchrany Izraele jsou odchod z Egypta (asi r př. Kr.) a návrat z babylónského zajetí (kolem r. 538 př. Kr.). Zde se připojuje i Marek: také Ježíš přinese osvobození, záchranu, vykoupení. 1.2 Křest: Ježíš je naplněný Duchem a milovaný Syn (1,9-11) Ježíš se zařazuje mezi lidi, kteří naslouchají Janovi a nechávají se pokřtít. Postavil se tak s námi lidmi na stejnou úroveň. Marek však v tomto místě sleduje obzvláštní cíl: ve znameních během křtu je čtenářovi ukázáno kdo Ježíš je. Jsou při tom důležité tři skutečnosti: Pouze Ježíš vnímá, že se nebe otevírá, že sestupuje Duch a že mluví hlas. Duch nepřichází v podobě holubice (to by se Duch podobal holubici), ale jako holubice (ve starém Orientu byla holubice symbolem bohyně lásky). Hlas z nebe mluví způsobem, kterým se ve SZ mluví o význačných osobnostech (o králi Ž 2,7; o Božím služebníkovi Iz 42,1n; o "milovaném synu" = Izákovi Gn 22,2.12n; o prorokovi Iz 61,1). Marek se sdělením této Ježíšovy zkušenosti (a byla to pouze jeho zkušenost, nikoliv zkušenost okolostojících) sleduje zvláštní záměr: Čtenář má od počátku vědět, že Ježíš z Nazaretu byl (a je) Boží Syn. Ježíš je pro křesťany, kterým Marek píše, Syn, kterého Bůh vybavil svým Duchem. 1.3 Ježíšovo pokušení (1,12n) Poté, co se čtenář dověděl, že Ježíš je Boží Syn, Marek ukáže, že je i nový člověk. Připravuje se v poušti na svůj úkol. 12

13 Ve srovnání s Mt 4,1-11 a L 4,1-13 je Markovo vyprávění o Ježíšově pokušení krátké. Pouze délka souhlasí: 40 dní jako Mojžíš (Ex 34,28) nebo Elijáš (1Kr 19,8). Marek neříká čím Satan Ježíše pokoušel. Poušť byla považována za místo setkání s Bohem (srov. 1Kr 19), ale také za místo pokušení (srov. Izrael během putování pouští). Poukaz na to, že Ježíš "byl mezi dravou zvěří" upomíná na touhu člověka po ráji. Tam se pokoj ve stvoření rozšíří i na svět zvířat. Podle Iz 11,1n.6-8 tento pokoj přinese Mesiáš. S Ježíšem započala nová mesiášská doba. Hned na počátek svého evangelia o Ježíši Kristu Marek dává tuto výpověď: V Ježíšovi nás potkává Boží milovaný Syn, kterému Bůh sám připravil cestu. V Ježíšovi nás také potkává nový člověk, v jehož společenství stvoření nalézá pokoj. 2. Ježíšovo působení v Galileji (1,14 8,26) 2.1 Boží království je blízko (1,14 3,12) a) První vystoupení v Galileji (1,14n) Herodes Antipa (4 př. Kr. 39 po Kr.), jeden ze synů Heroda Velikého, Jana uvěznil. Ježíš převzal jeho úlohu, avšak chová se jinak: jde k lidem, vyhledává je, ohlašuje jim radostnou zprávu. Rovněž místo je jiné: Ježíš si vybírá nikoliv pouštní kotlinu Jordánu, nýbrž jde nahoru, do Galileje, úrodné a přátelské krajiny. Jeho poselství zní: "Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království". Rozhodující bod, kairos, je zde. Boží království začíná, není žádný důvod dál čekat. SZ často hovoří o touze po království Božím (Iz 52,7-9; Sf 3,14n). Čas se naplnil; ne proto, že by se k tomu lidé sami dopracovali, ale proto, že to daroval Bůh. Tato skutečnost odpovídá tomu, že se lid má obrátit a podřídit se Božímu panování. Zde již nejde o poselství o soudu Ježíš přináší evangelium o spáse lidu: "Čiňte pokání a věřte evangeliu." b) Povolání prvních učedníků (1,16-20) Povolání prvních učedníků mohlo být odpovědí na otázku prvních křesťanských společenství: Co je příčinou toho, že vůbec my křesťané jsme? že tvoříme výjimku? že jsme něčím zvláštním uprostřed takového množství jiných náboženských skupin? Marek odpovídá: Příčinou je Ježíšovo slovo. Ježíš povolal učedníky. I toto povolání je neobyčejné: židovský žák si svého učitele, rabbiho, hledal Ježíš (rabbi) naopak sám volá čtyři rybáře od jejich každodenní práce pryč, aby jej následovali. Toto vyprávění má jeden SZ předobraz: povolání Elíšovo (1Kr 19,19-21). Avšak i zde se ukazuje naléhavost nové doby, Ježíšovo "přehánění" oproti SZ: Učedníci jsou povoláni a hned Ježíše následují. c) Ježíš v synagoze v Kafarnaum (1,21-28) Následující oddíl ukazuje mocná Ježíšova slova a činy. Ježíš jde do synagogy v Kafarnaum a učí. Marek neříká nic o tom, co učil, ale jaký dojem udělal na své posluchače. Po uzdravení posedlého je na nové učení "plné moci" (v.22) poukázáno ještě jednou (v.27). Ježíš nepřináší jen nové učení, ale také poselství o Božím království, které se s ním stává účinným. Toto chce Marek ukázat na uzdravení posedlého. Démon cítí přemáhající sílu mocného Ježíšova slova. Křičí, tzn., že se staví proti Ježíšovu slovu, je však vyhnán. Kde Ježíšovo slovo zazní, tam se již temné mocnosti nemohou udržet. Ježíšovo slovo se nedá žádnou jinou silou zastavit. 13

14 Nakonec celého oddílu lidé nejsou ani tak udiveni Ježíšovou osobností, jako spíše jeho slovem, jeho učením. d) Uzdravování (1,29-45) Zbytek první kapitoly se dělí do čtyř částí: Uzdravení Petrovy tchyně (1,29-31) Uzdravení posedlých a nemocných (1,32-34) Odchod z Kafarnaum (1,35-39) Uzdravení malomocného (1,40-45). Je zřejmé, že Ježíšovo slovo uzdravuje, protože je založeno na Boží lásce. Působení této uzdravující síly však nesmí být omezeno pouze na Kafarnaum. Ježíš se stahuje do samoty, aby se modlil. Lidé, kteří ho hledají, mu nerozumí. "Musí být tam, kde jde o věc jeho Otce", jak říká Lukáš (2,49). Ježíš ví, že je poslán Bohem a jedná s lidmi v jeho lásce. Uzdravení malomocného je pro Židy Ježíšovy doby něčím neobyčejným. Ve SZ víme pouze o dvou uzdraveních malomocného: Nu 12,10-16 (Mirjam) a 2Kr 5,1-19 (Naamán). I zde se však ukazuje, že Ježíš SZ překonává: Mirjam musí na uzdravení čekat sedm dnů, Naamán se musí sedm krát umýt v Jordánu; Ježíš uzdravuje okamžitě. Od malomocenství může člověka očistit pouze Bůh. Proto je důležitá důvěra malomocného v Ježíšovu uzdravující sílu a jeho spojení s Bohem. Ježíš uzdraveného posílá ke knězi. Tím ukazuje, že nepřechází jednoduše zákony. Příkaz k mlčení ve v.44 (srov. v.25) varuje před tím, vidět v Ježíšovi "pouze" divotvůrce. I přes zákaz mluvit uzdravený člověk vypráví o tom, co se mu přihodilo. To má za následek, že lidé chtějí Ježíše vidět. Ježíš se proto městu vyhne a vyhledává samotu. e) Uzdravení ochrnutého (2,1-12) Tímto uzdravením ochrnutého chce Marek říct, že Ježíš přináší nejen uzdravení těla, ale spásu odpuštění hříchů a vin. Jinak řečeno: Ježíš vidí celého člověka. Vina byla pro tohoto člověka něčím tak ochromujícím, že aby se mohl pohybovat, aby vůbec chtěl žít, musel být osvobozen nejprve od ní. Ježíšovo slovo nevyhání pouze temné, démonické síly; jeho slovo nejen uzdravuje nemocné, ale osvobozuje všechny, kteří jsou ochromeni vinou: Bůh odpouští. Ježíš je zmocněn vyslovovat toto odpouštějící Boží slovo, třebaže to učitelé Zákona považují za rouhání. Ježíš tuto velkou moc má a čtenáři Markova evangelia tomu mají uvěřit. f) Povolání Leviho a hostina s celníky (2,13-17) V tomto oddíle Marek mluví o dalším Ježíšově postoji, který vadí učitelům Zákona resp. farizejům: Ježíš povolává k následování celníka; jí s celníky, kteří byli na základě způsobu, jakým vykonávali svoje povolání, považováni za hříšníky aby sami mohli (dobře) žít, vybírali více peněz, než jim příslušelo. Kdo si podle tehdejšího mínění sedl ke stolu s hříšníkem, činil sám sebe jeho společníkem a zasvěcencem do jeho věci. Hříšník totiž snižoval kvalitu života, pokoj tohoto světa, dobrotu stvoření, a tím se stavěl proti Bohu. Ježíš pohlíží na hříšníky nikoliv jako na ty, kdo porušují Zákon, ale jako na nemocné, kterým něco schází. Jsou to lidé, kteří potřebují pomoc. Proto s nimi rozmlouvá a jí. Navštěvuje právě tyto slabé lidi a nikoliv ty, kteří se cítí dostatečně silní zachovávat Boží přikázání. Hříšníci potřebují uzdravení, i když to ostatní pohoršuje. Ježíšovo slovo (v.17) je měřítkem a ukončuje tento spor. 14

15 g) Otázka postu (2,18-22) Toto místo ukazuje další kritickou situaci: Učedníci překračují přikázání o postu podle židovské tradice. Mohou být uvedeny dva důvody postu: Půst jako výraz smutku po nějakém neštěstí (např. 2S 1,11n) nebo spáchaném hříchu (srov. Lv 16,29-31). Půst jako cesta k hlubšímu vztahu k Bohu: Půst může být rovněž výrazem odhodlání obrátit se k Bohu a znovu se na něj orientovat (srov. Jon 3,5; Ex 34,28). To, že se Ježíšovi učedníci nepostí, vzbuzuje pohoršení. Ježíš nepopírá nutnost postu. Ale právě teď je potřeba zaujmout jiný postoj: s Ježíšem totiž započal čas spásy. Teprve později bude dán čas postu. Nebude tomu však tak, jak tomu bylo před Ježíšem, ale proto, že Ježíš, Ženich, již nebude nebo ještě nebude se svým společenstvím. Ani první křesťané se nemohou vracet ke starým způsobům chování. To vypovídají slova o starých šatech a měších na víno. Náboženské předpisy a způsoby chování (jako půst) nesmějí být ukládány lidmi a samoúčelnými. To, co je správné, se můžeme dovědět pouze od Boha. Nyní zřizuje svoje království Bůh; Ženich, Mesiáš je zde. To vyžaduje jiný způsob chování, jak bude ukázáno dále. h) Spory o sobotu Řada Ježíšových sporů se svými současníky, především s učiteli Zákona a farizeji, dosahuje vrcholu při jednom uzdravení v sobotu. Marek popisuje dvě pohoršující příhody: trhání klasů v sobotu a uzdravení jednoho člověka v sobotu. V Ježíšově době měl člověk v sobotu být zcela pro Boha. Proto se nesmělo stát nic, co by toto "bytí-zde-zcela" pro Boha mohlo porušit. Trhání klasů v sobotu (2,23-28) Vytrhávání klasů (2,23) je považováno za součást sklizňových prací a tedy v sobotu není dovoleno. Ježíš poukazuje na jeden příklad z vyprávění o Davidovi: David porušil tabu posvátného chrámového prostoru, když ho k tomu donutila nouze (srov. 1S 21,2-7). Ježíš se svém "učení plném moci" vyjadřuje o přikázání soboty jasně: Sobotní přikázání je zde proto, aby člověka upozorňovalo na to, že si má stále znovu připomínat Boha a smysl a cíl svého bytí. "Sobota je učiněna pro člověka a ne člověk pro sobotu" (2,27). Uzdravení jednoho člověka v sobotu (3,1-6) Mk 3,1-6 vypráví o uzdravení jednoho člověka v sobotu. Vyprávění je spojeno s jedním z Ježíšových slov o otázce soboty (Dt 5,12; Ex 20,8). Během sobotní bohoslužby Ježíš objeví člověka s odumřelou rukou. K dobrému životu je ruka nezbytně nutná. Se suchou, ochrnulou rukou nelze vykonávat žádnou práci. To vede ke snížené kvalitě života a také často ke snižování vědomí hodnoty sebe sama. Následkem této nemožnosti používat vlastní ruku je také sociální nouze: postižený již nemůže vykonávat svoje povolání a musí žebrat. Farizejové, kteří se ohledně sobotní otázky chopili iniciativy již ve 2,24, nyní Ježíše pozorují. Ježíš kritiku farizejů zná a klade tedy dvojí otázku. K "jednat dobře, či zle" stojí v paralele "život zachránit, či utratit". Farizejové "V sobotu život zachránit" dovolovali a vyžadovali. Jestliže však je dovoleno "Život zachránit", potom tedy také "Jednat dobře". Ježíš staví dobrý a pomáhající čin na stejnou úroveň jako "Život zachránit" a dovoluje ho vykonávat v sobotu. Zanedbání pomoci je zlem, stejným jako "Život utratit". 15

16 Farizejové zatvrzele mlčí. Ježíš sdílí osud Božích vyslanců před ním, zkušenost proroků, že Boží slovo není přijímáno (Jr 7,24; 13,10). Ježíš uzdravuje mužův neduh a farizejové dospívají k rozhodnutí Ježíše zabít. Ti, kteří chtějí zakázat uzdravení v sobotu (jednat dobře = život zachránit), sami činí zlo. Rozhodnou se Ježíše zabít. Verš 3,6 je jejich odpovědí na Ježíšovu činnost (2,1 3,5). Pro Marka je toto Ježíšovo rozšíření sobotního přikázání důležité. Tento fakt později umožní křesťanům z pohanství zcela se sobotního přikázání vzdát. i) Nával lidí (3,7-12) První část zprávy o Ježíšově působení v Galileji je uzavřena shrnutím o tom, jak je lid Ježíšem fascinován a jak se k němu sbíhá. K Ježíšovi putují lidé ze sedmi provincií (vv. 7b-8). Jeho poselství se dostalo i na pohanské území (Týr a Sidón, v.8). Velikost pole působnosti ve srovnání s polem působnosti Jana Křtitele (1,5) vyznívá jednoznačně v Ježíšův prospěch. Nemoci a posedlosti (vv.10nn) představují bídu lidí. Člun, o kterém teď bude stále znovu a znovu zmínka, je útočištěm před tlačící se masou. Padání démonů k zemi je obranným a ochranným gestem (srov. dnešní reakci při oslnění). Ježíš jim přikazuje mlčet. Tento příkaz platí až do jeho smrti a vzkříšení, kde se jasně ukáže, že je Synem Božím. Jen celý Ježíšův život ukáže jeho význam. Samotné zázraky mohou vést k neporozumění a zůstávají vysvětlitelné různým způsobem. 2.2 Ježíšovo volání k obrácení: Obraťte se! (3,13 6,6a) a) Vyvolení Dvanácti (3,13-19) Nový oddíl evangelia začíná příběhem o učednících vyvolením Dvanácti. Cílem tohoto ustanovení učedníků je to, aby byli s Ježíšem a byli vyslání s plnou mocí dále vykonávat Ježíšovy činy. Po předchozím oddíle o návalu lidí u jezera se vyprávění nyní odehrává na hoře, která je místem Ježíšovy samoty s učedníky. Hora je v Bibli často místem setkání s Bohem (srov. Ex 19 24: Izrael a Mojžíš na Sínaji; 1Kr 19,8nn: Elijáš na Chorébu). Učedníci jsou voláni jménem (srov. Iz 43,1b). V Mk 1,20 se odvracejí od těch, s nimiž dosud žili, nyní se přiklánějí k Ježíšovi. Seznam Dvanácti jako prosté vyjmenování je hned na počátku přerušen udělením jména třem zřejmě preferovaným členům, a na konci pojmenováním zrádcovského činu člena posledního. Počet Dvanácti představuje nový Boží lid. Dějiny dvanácti izraelských kmenů jsou znovu a znovu poznamenány zhoubou. V Ježíšově době bylo mnoho prorockých a apokalyptických nadějí, že Bůh Izrael, lid dvanácti kmenů, v mesiášské době znovu obnoví a naplní. Šimon dostává jméno Petr, tzn. skála, protože je prvním povolaným (1,16; je rovněž prvním očitým svědkem vzkříšení: 16,7). Význam označení "synové hromu" není jasný. "Kananejský" znamená "Horlivec", "Iškariotský" je přídomek nebo přezdívka. b) Ježíš a jeho příbuzní (3,20n) Marek podává zprávu o pokusu Ježíšových příbuzných přivést ho násilím zpět domů, protože neschvalují jeho činnost. Jejich soud je tvrdý: "Pomátl se na rozumu." Nepochopení vlastní rodiny nám znovu připomíná Jeremiáše (Jr 12,6) a osud každého člověka, který plní poslání, ke kterému ho povolal Bůh. Zpráva ve 3,20n je pro většinu z nás překvapivá. Josef je před Zákonem považován za Ježíšova otce. Zdá se, že "Josefův dům" nemá z Mariina syna žádnou velkou radost. To se vůbec k naším představám o pokojné idyle svaté rodiny nehodí. 16

17 I ostatní evangelisté vědí o tom, že Ježíšovi příbuzní jeho činnost vůbec nepochopili (Mk 3,31-35; Mt 12,46-50; L 8,19-21). S veršem 21 (odchod příbuzných) je spojen verš 31: příbuzní stojí před domem, v kterém je Ježíš. Ježíšova obranná řeč proti delegaci z Jeruzaléma je zde tedy vsunuta. c) Ježíšova obranná řeč (3,22-30) Stejně tak jako jeho rodina ("Pomátl se na rozumu"), i učitelé Zákona říkají, že s Ježíšem něco nehraje. Jak v rodině tak na veřejnosti je příkře odmítán. Učitelé Zákona přicházejí do Galileje jako kontrolní delegace z Jeruzaléma, centra jahvistického náboženství a města, ve kterém Ježíš ve věrném naplnění svého poslání zemře. Stojí zde jako Ježíšovi naprostí odpůrci. Jsou toho názoru, že Ježíš působí s pomocí Belzebula (význam tohoto jména není zcela jistý; pravděpodobně: Baál = Pán hnojiště, Muší Baál), knížete démonů, a že s ním musí být ve svazku. Podle Dt 13,3n, pokud je u někoho uznána démonická moc, která není od Jahveho, nebo pokud dělá divy čarováním a kouzlením, je hoden trestu smrti. Ježíš poukazuje na nesmyslnost tvrzení svých protivníků a odpovídá jim ve formě podobenství. Křehkost rozdělené říše či rodiny a z toho vyplývající problémy se dá přesvědčivě doložit v jakékoliv době. Verš 27 přebírá slova Iz 49,24n. Věci uloupené silnému muži jsou lidé osvobození od nemocí a démonů. Tím je naznačeno přemožení zla a příchod Božího království. Neodpustitelná vina spočívá v tom, když je nabídka odpuštění rouhavě odmítnuta a nositel Božího Ducha (srov. Mk 1,9-11) je označován za posedlého duchem Satana. d) O pravých Ježíšových příbuzných (3,31-35) Ve verších Marek znovu pojednává o protikladu mezi učednictvím (3,13-19) a příbuzenskými vztahy (3,20n). "Vyptávání se" ve v.32 v sobě skrývá negativní prvek hledání "pátrání". Mezi příbuznými není zmiňován otec; je už snad mrtvý? Marek o tom nic neříká. Matka žije v sociálním prostoru klanu, velké rodiny. Ježíš tvrdí, že jediným znakem toho, že někdo patří k jeho příbuzenstvu, je jedině plnění Boží vůle. Tato možnost je otevřená i pro jeho matku a bratry. Na místo přirozené rodiny nastupuje rodina symbolická. Je tak založena zcela nová rodina, ve které bude všechno dáno stokrát více (Mk 10,29n). Otázka, zda měl Ježíš sourozence, se již historicky nedá rozhodnout. Odpověď je z katolické strany poznamenána učením o neustálém panenství Panny Marie. Text může mít více výkladů: mluví se zde buď o tělesných sourozencích, nebo jsou "bratry a sestrami" myšleni bratranci a sestřenice, nebo jsou braty a sestrami v přeneseném smyslu myšleni vzdálení příbuzní. Ježíšovo Boží synovství však nestojí a nepadá s touto otázkou. To, že je Ježíš Boží Syn říká Marek jasně v 1,9-11. e) Podobenství o Božím království (4,1-34) Podobenství o rozsévači (4,1-9) Ježíš je znovu představen jako učitel mnoha lidí. Aby mohl být slyšen od co možná největšího počtu lidí, vstupuje do loďky a vypráví o přirozeném osudu setby. Tak, jako se to z části v Izraeli dělá ještě dnes (a jinak než u nás), semena se nejprve rozházejí a teprve potom zaorávají. Žádný div, že přitom mnoho semen přijde nazmar. Ale přesto: ačkoliv to vypadá jakoby 3/4 setby bylo marné, sklizeň je ohromující. 17

18 Právě tak je tomu s Božím královstvím. S Ježíšovým příchodem již právě (nenápadně) začalo znamením toho jsou zázraky a ohromujícím způsobem bude dokonáno. Nemohl Ježíš s tímto podobenstvím umlčet příliš rychlé kritiky, kteří se ho ptali "Tak co, jak je to s tím Božím královstvím? Kdy už konečně přijde?"? Smysl a záměr podobenství (4,10-12) Právě vyprávěnému podobenství mohli porozumět ti posluchači, kterým byl důvěrně znám rolnický svět. Ježíš však chce říct něco o Božím království. Nějakou podivuhodnou říši, nějaké Boží království tehdy očekávalo mnoho lidí. Avšak jeho nepatrný začátek v Ježíšovi z Nazaretu nechtěli připustit. Ježíš je jako Mesiáš (= Kristus) počátkem nakonec vše přesahujícího království. Verš 12 ukazuje, že mnozí lidé Ježíšovo poselství o Božím království odmítli. Marek o nich vyjadřuje obavu citací proroka Izaiáše: "(Ačkoliv) slyší, nerozumí" (srov. Iz 6,9n). To není ani rozsudek ani odsouzení ze strany Boží, ale pouze popis skutečného odmítnutí Ježíše a (také) jeho následovníků v hlásání evangelia. Výklad podobenství o rozsévači (4,13-20) Jeden starokřesťanský kazatel, který věděl o tajemství Božího království, a tedy přijal Ježíše do svého života jako Mesiáše, pro potřebu svého hlásání přepracoval podobenství v alegorii. To znamená, že každý jednotlivý prvek podobenství byl převeden do pastorační skutečnosti podle mota "buď dobrou půdou, která přijímá Boží slovo!". Apoštolům v jejich hlásání po Ježíšově smrti již nejde o poselství o Božím království (o které šlo Ježíšovi), nýbrž o slovo Boží (o Ježíšově smrti a vzkříšení). O správném slyšení (4,21-25) Oba následující výroky (přirovnání) chtějí osvětlit dvě předcházející pasáže (Mk 4,10-12 a 4,13-20). 1. Světlo svíce, aby neuhaslo, potřebuje kyslík. Právě tak je to s Ježíšovým poselstvím mezi lidmi: aby zůstalo živým, musí být hlásáno. Toto poselství hlásá Boží království a ukazuje, že Ježíš je Mesiáš. Je potřeba je ohlašovat a ne je držet v tajnosti. 2. Tak jako půda přináší plody, přinese je i ten, kdo slovo Boží slyší a ochotně přijme. Podobenství o růstu zasetého semene (4,26-29) Po podobenství o rozsévači (4,3-8) Ježíš představuje svoji zvěst o Božím království pomocí druhého podobenství. Základem je mu znovu zkušenost z každodenního života zemědělců, situace, kterou každý z posluchačů zná. Zaseté semeno klíčí a roste bez přičinění člověka samo od sebe (řecky: automaticky) až do žní. Právě tak se nakonec v tomto světě naplní Boží království, a to skrze Boží jednání a nikoliv díky naší námaze. Podobenství o hořčičném zrnku (4,30-32) Ježíš ukazuje ještě na jednom podobenství, co to znamená Boží království. Posluchači jsou vtaženi otázkou a podníceni k tomu, aby přemýšleli spolu s Ježíšem. Ježíš staví proti sobě nepatrné maličké zrníčko (průměr 1 mm, váha 0,001 g) a rostlinu 1,5 m vysokou, která z něj v Palestině vyroste za 3 měsíce. Pro pozorovatele se jedná o skutečný zázrak přírody. Ježíšovo hlásání o příchodu Božího království začíná nenápadně. Ježíš žije v přesvědčení, že se království Božímu ze zcela nepatrných počátků dostane neuvěřitelného naplnění. 18

19 Závěrečná poznámka k podobenstvím (4,33n) Ježíš hlásal poselství o Božím království v podobenstvích, která každého osvítila, která pro každého byla srozumitelná. Avšak hlubší smysl, že totiž toto království již díky Ježíšovu hlásání a jednání začalo, zůstal většině jeho posluchačů skrytý. f) Ježíšovy skutky a zázraky (4,35 5,43) Po podobenstvích nyní následuje široce líčená vyprávění tří (resp. čtyř) zázraků, které se staly v Galileji. Podobně jako u podobenství, ani u novozákonních zázraků se nesmíme pozastavovat u vyprávěných detailů, nýbrž musíme se ptát na výpověď o Ježíšovi, která se za zázraky skrývá. Nejde tedy ani tak o zázrak, ale toho, kdo zázrak působí. Bouře na moři (4,35-41) Již jak ve SZ tak i v řeckém prostředí NZ se můžeme setkat s řadou tzv. zázraků zachránění z nebezpečí na moři. V těchto zázracích nejde o ně samotné, ale to toho, kdo je působí, o toho, kdo má takovou moc (srov. např. Ž 107,23-31; Kniha Jonáš). Proto je ústřední otázkou oddílu Mk 4,35nn tato: "Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?" (4,41). Učedníci stále ještě nevěří, že Ježíš je Mesiáš. Je to Ježíš sám, kdo volá učedníky do loďky. Loďka musela být již velice brzy používána jako symbol křesťanského společenství. Zmínkou o tom, že Ježíš spí, je jeho převaha nad mocí chaotických sil (vichřice, rozbouřené vody) ještě zdůrazněna. Ježíš má stejnou moc, jako Jahve ve SZ (srov. Ž 107,29; Jon 1). Hlavní výpovědí tohoto biblického oddílu je výpověď o Ježíši Kristu: Ježíš vlastní Jahveho moc. Všichni, kdo mají strach, i když Ježíš jede s nimi, si musí i dnes nechat položit otázku: "Ještě nemáte víru?" Uzdravení posedlého v Gerase (5,1-20) Ježíš nepochybně za svého veřejného působení opakovaně uzdravoval a vyháněl démony. Podle přesvědčení té doby démoni škodili člověku a za pomocí nemocí mu bránili v jeho lidství. Tak jako u ostatních zázraků, i zde platí základní věta: Nemáme před sebou popis zázraku, ale vyprávění o zázraku. Proto se náš pohled nesmí zastavit u démonů. Ti jsou zde popisováni jako pohané ve SZ (srov. Iz 65,1-12, zvláště vv.4n). Ještě třikrát je však přitom poukázáno na to, že se Ježíš nachází na pohanském území. Rovněž prasata jsou symbolem pro pohany; Židům bylo zakázáno vepřové maso jíst (srov. Lv 11,7n; 2Mak 6,18n). Jméno démona, "légie", znamená, že démonů je mnoho. Znovu se jedná o narážku na pohany, totiž na římské legie, které obsadily Palestinu. Čtvrtým prvkem je jméno místa, Gerasa, což na pohanském území poukazuje na kulticky nečisté pohany. (Gerasa je dnes lokalizována různě. Nejpravděpodobněji se jedná o dnešní Džeraš, 50 km jihovýchodně od Genezaretského jezera.) Vyprávění tohoto zázraku obsahuje dvojí radostné poselství: 1. Ježíš sám svoje působení neomezoval pouze na Izrael, ale šel i k pohanům. Proto se měli k pohanům obrátit stejným způsobem i první křesťanští misionáři (srov. k tomu Skutky apoštolů, zejména Sk 10 11). 2. Ježíš má moc (v.7 "Ježíš, syn Boha nejvyššího") nejen nad jednotlivými démony, ale nad celým pohanstvím. Ne všichni však z Ježíšovy činnosti mají radost, takže ho prosí, aby jejich zemi opustil. Uzdraveného to však žene, aby Ježíše následoval a hlásal. Dostává od něj 19

20 úkol zvěstovat své rodině a celé Dekapoli (= helénistická pohanská oblast desíti měst), co se mu přihodilo. Vzkříšení Jairovy dcery Uzdravení nemocné ženy (5,21-43) V tomto vyprávění jsou vzájemně kombinovány dva zázraky. Jairos, představený synagogy, snažně Ježíše prosí o naléhavou pomoc, protože "jeho dcerka umírá" (Mk 5,23, v řečtině je dcerka doslova "v posledním tažení"). Aby se napětí ještě zvýšilo, je celý průběh zpomalen a přerušen zařazením dalšího zázraku. Ježíš proto skutečně přijde příliš pozdě, dcerka právě zemřela. V narážce a současném překonání dvou velkých SZ proroků (Elijáše, srov. 1Kr 17,17-24 a Elíši, srov. 2Kr 4,25-37), jejichž příchod byl v mesiášské době očekáván, se Ježíš prokazuje jako Mesiáš posledního času, který dvanáctileté holčičce daruje život. Také žena (vv. 25nn) je velice nemocná, jak to na jedné straně ukazuje její dvanáctileté utrpení, a na druhé straně skutečnost, že jí lékaři nebyli schopni pomoci. Zdálo by se, jakoby žena byla uzdravena magickým čarováním (Mk 5,29), ale ve skutečnosti tím, co ji uzdraví, je víra (v. 34). K představenému synagogy se Ježíš obrací podobným způsobem ve v. 36: "Neboj se, jen věř!" Nikdo nemůže dále vyprávět o Ježíšově zázračném působení, dokud zázrak nebude moci být viděn ve světle jeho utrpení, smrti a vzkříšení (Mk 9,9n). Teprve tehdy bude možné v plném smyslu pochopit Ježíšův zázrak jako znamení toho, že je Mesiáš. g) Odmítnutí Ježíše v jeho domově (6,1-6a) Synagoga v Nazaretu je domem, kde se modlí a vyučuje. Ježíš zde vykládá Písmo (srov. 1,21n.39). Ježíš však ve svém domově nenachází slyšení a nemůže zde učinit žádný zázrak. A tak vzrůstající údiv (6,2) je onou znovu se opakující odmítavou reakcí na jeho učení (1,22; 11,18), na jeho zázrak (7,37) nebo zasahující slovo (10,26). Po první pozitivní reakci na jeho učení následuje kritika jako výraz nevěry. Jeho příbuzní, jeho učení i zázraky působí pohoršení. Ježíš je v Nazaretu znám jako tesař (přesněji řečeno ten, kdo svýma rukama opracovává dřevo a kámen). Proto se k němu zázraky, moudré řeči a vystupování plné moci nehodí. Ježíš je zde nazván "Mariiným synem"; v té tobě bylo obvyklé spíše pojmenování po otci. Josef se však v Markově evangeliu vůbec neobjevuje. Verš 5b poněkud zeslabuje předchozí větu. Nárok, že Ježíš vystupuje jako poslaný od Boha, jako prorok, přivádí lidi v Nazaretu ke hněvu, protože ho znají jako spoluobčana, příbuzného a bývalého tesaře. To, kým Ježíš je, se již nedá vyvodit z jeho příbuzenstva nebo vysvětlit kvalitami jeho rodiny toho jsou si vědomi i nazaretští občané. Jejich nevěra má proto i jednu dobrou stránku: ukazuje, že Ježíšovu osobnost nelze zcela objasnit ani tehdy, je-li velice dobře znám. 2.3 Výzva k víře v evangelium (6,6b 8,26) a) Vyslání dvanácti učedníků (6,6b-13) Po zklamání v Nazaretu Ježíš pokračuje ve své činnosti. Vyučuje a vysílá svých dvanáct učedníků. Vyslání po dvou (v. 7a) odpovídá křesťanské misijní praxi a má Božímu slovu díky váze svědectví dvou svědků (podle židovského svědeckého práva) propůjčit důraz. Poučení (vv. 8n) obsahuje především zákazy. Misijní pravidla v Markově době jsou tedy odvozena z Ježíšova vyslání. Hůl je zbraň proti divoké zvěři, sandály usnadňují chůzi. Vzdání se majetku potvrzuje věrohodnost hlásání učedníků a svědčí o jejich důvěře v Boha. 20