9.5. pá 22. etapa Santiago 20 km, celkem 785 km so 23. etapa Vilaserio 40 km, celkem 825 km ne 24. etapa Cee, 40 km, celkem 865

Transkript

1

2 OBSAH: od kostela Sv. Jakuba v Jičíně ke kostelu Sv. Jakuba v Santiagu po st čt pá 1. etapa 27 km Roncesvalles so 2. etapa 28 km Larrasoaňa 28 km, celkem 55 km ne - 3. etapa Pamplona 16 km + Utegra 17 km = 33 km, celkem 88 km po - 4.etapa Estella 33 km, celkem 121 km út 5.etapa Viana 40 km, celkem 161 km st 6. etapa Najera 38 km, celkem 199 km čt 7. etapa Recedilla 31 km, celkem 230 km pá 8. etapa Agés 40 km, celkem 270 km so 9. etapa Hornilos del Camino 44 km, celkem 314 km ne 10. etapa Boadilla del Camino 39 km, celkem 353 km po 11. etapa Carrion de los Condes 25 km km, celkem 378 km út 12. etapa Sahagun 39 km, celkem 417 km st 13. etapa (dnes u nás doma se pálí čarodějnice) Mansilla de las Mulas 37 km, celkem 454 km čt 14. etapa Villadangos 42 km, celkem 496 km pá 15. etapa Murias de Rechivaldo 32 km, celkem 528 km so 16. etapa El Acebo 33 km, celkem 561 km ne 17. etapa Villafranca del Bierzo 39 km, celkem 600 km po etapa Fonfria 42 km, celkem 642 km út 19. etapa Barbadelo 35 km, celkem 677 km st 20. etapa Palas del Rei 40 km, celkem 717 km čt 21. etapa (u nás doma svátek) Arca 48 km, celkem 765 km

3 9.5. pá 22. etapa Santiago 20 km, celkem 785 km so 23. etapa Vilaserio 40 km, celkem 825 km ne 24. etapa Cee, 40 km, celkem 865 km po 25. půl etapa, Finisterra, Konec země 20 km, celkem 885 km út už nikam pěšky nejdu st až k Lisabonu čt začíná návrat domů pá - Francie so - Německo ne ještě Německo po konečně Čechy...35 Nakonec poděkování...36 Jitka Press Jičín Copyright Jitka

4 Santiago Camino de Compostella Cesta do Santiaga de Compostella od kostela Sv. Jakuba v Jičíně ke kostelu Sv. Jakuba v Santiagu Ve starověku konali lidé pouť k řecké věštírně v Delfách, nejsvětějšímu místu v Řecku; toto místo jsem navštívil před 39. roky při návštěvě Peloponésu. Neméně posvátný je Efez v dnešním Turecku, spojovaný především s osobou svatého Pavla, který tu dva roky učil. Toto řecko římské město jsem navštívil pár dnů před koncem totality při putování k bájné hoře Ararat před 18. roky. Poutníci chodí např. do Lurd, což je nejčastěji navštěvovaná léčebná svatyně na světě. Mnoha poutníkům poskytla už naději nebo posílení víry; zde jsem se zastavil při cestě do Gibraltaru, jihu Španělska a Evropy před 20. roky. Poměrně blízko jsem byl od Váránasí, známého jako Benáres město světla, nejposvátnější město v Indii u řeky Gangy při předposlední návštěvě Himálaje, Západního Bengálska a Sikkimu. Už 12 let uplynulo od doby, kdy jsem s Jitkou stoupal do sedla Goechala ve výšce 5030 m n.m., abychom shlédli osvětlenou kulisu třetí nejvyšší hory světa Kanchenjungy (8598 m). Vykonat pouť do Mekky, matky měst, nejsvětějšího místa v islámském světě v Saudské Arábii je zatím spíše tajným přáním mého života. Z tohoto pohledu hodně blízko se mi zdá křesťanské poutní místo Santiago de Compostella, kam mám namířeno nyní. Více jak 785 km je dlouhá Camino francés /francouzská cesta/ z hraničního baskického St. Jean Pied de Port na úpatí Pyrenejí k hrobu svatého Jakuba staršího v katedrále Santiago de Compostella, nedaleko hranic Portugalska. Ještě dalších 100 km je dlouhá cesta na západní cíp Evropy mys Finisterre. 3

5 Od 4. století odcházeli křesťané navštívit místa, kde Kristus žil a kázal. Šli pěšky, připraveni snášet útrapy cesty v chudobě, odevzdání osudu, s touhou očistit se. Šli do Jeruzaléma, později do Říma, a od 9. století je cílem třetí nejvýznamnější křesťanské pouti španělská Compostella. Stejně jako lidé už ve středověku putovali ke svatému Jakubovi, i já si plním svůj další životní sen. Vyhovuji své mysli a svému tělu, nechci ztratit žádný den svého života. Každý den mám nebe na zemi. Těšil jsem se na tuto velkou pouť, neboť putování je můj život. Každý den přináší něco nového, nový cíl. Tentokráte nebyl pro mě důležitý cíl, ale cesta jako taková. Pouť je symbolem lidského života, neboť život, který žijeme na této zemi, člověk jenom prochází. Na této zemi nemáme trvalých příbytků, říká Kristus ve své epištole Hebrejcům. Nemusel jsem žádat nikoho o povolení, neboť má Jita je tolerantní a už i zvykla na mé časté toulky po světě a mé zápisky z cest dokonce ráda čte a s fotografiemi mnohé publikuje. Za to jsem jí vděčný. Říkám jí, že jdu za svou milenkou, proti které nic nenamítá. 4

6 Rozloučení s přáteli J.K.a M.J. - zastupiteli města Jičína v kavárně u Ámose v 17 h po - slíbený odjezd kamionem Carga Jičín se nekonal. Řidič František Balcar i já jsme čekali celé dopoledne, ale místo nakládky Kněžmost, závod Kautex Textilana, nám bylo sděleno až v poledne s tím, že odjezd a nakládka bude až zítra v 9 hodin. Pozval jsem řidiče domů na oběd a odpoledne jsem absolvoval s Mirkem J. příjemnou vyjížďku na kole 63 km dlouhou zakončenou na jeho zahradě dobrým vínem Abruzco. V podvečer ještě posezení v Tipsportu v Jičíně u pivečka s pracovníky Carga, kteří se přišli skoro omluvit za nedodržení příslibu mého odjezdu. Doma jsem tak trávil další noc út - po 7. hodině jsem snídal ještě doma s Frantou, kterého jsem přivezl k nám na snídani. Před 8. hod. jsme odjeli do Kněžmosti, kde jsme nakládali 78 palet plastových nádrží, vzduchových rozvodů a odstřikovací nádržky, které poveze kamion do Madridu. Bohužel jedna paleta chyběla a byla dokončena až ve 13 hodin. A tak jsme opět čekali. V areálu jsme se mohli pohybovat jen v barevných reflexních vestách, aby nás řidiči vysokozdvižných vozíků nepřehlédli. A tak v poledne jsme si pochutnali v místní jídelně na španělském ptáčku, četli noviny a poslouchali rádio. Ve hod. jsme konečně odjeli přes Prahu na Rozvadov, kde jsme měli hodinovou bezpečnostní přestávku a svačili. Asi ve 20,30 hod. jsme končili na autohofu Aurach, kde za poplatek 5 máme bezpečné místo na parkování a možnost 5

7 sprchování a řidič v ceně malé občerstvení.večeřeli jsme raději domácí pochoutky od mé manželky a trochu popili (fernet, plzeňské a víno) st vstávali jsme už v půl sedmé, já připravil snídani a za husté mlhy a později i deště se sněhem a teploty jen 2 st. pokračovali po německých dálnicích směr Heilbronn a do Francie. V kabině však bylo teplíčko, příjemná hudba z dob mého mládí, kterou jsme přerušovali buď příběhy z mého cestování nebo historkami z cest po Evropě kamionem, které vyprávěl Franta. Předjíždění ve dne je pro kamiony zakázané a tak se šouráme v pomalém jízdním pruhu. Nikam však nespěcháme a v kabině panuje velká pohoda. Už po desáté hodině jsme překročili francouzské hranice a před Štrasburkem jsme obědvali (kachní polévka, hovězí guláš, moučník, pivo a víno), opět výborně. To už svítilo slunce a tak cesta po dálnici rychle ubíhala. Před 15. hod. opět bezpečnostní pauza, kterou jsme využili k holení a občerstvení. Poprvé mi psal SMS ze Sardinie Augusto, odkud jsem se vrátil před 2 týdny. Ptal se, kde se nacházím. Byli jsme v Besanconu. Cestu jsme zakončili v Pierrefitte v 19. hod. a následovala hostina nejprve 3x fernet, potom jsme se přežrali, řekl Franta; plzeň 2x a dívali jsme se na adrenalinové sporty Američanů na Aljašce čt vstávali jsme po šesté, posnídali a pokračovali v cestě do oblasti Poitou Charentes, kde bylo neuvěřitelné množství pasoucích se oveček, ale i těch nepasoucích se - ve vesnicích, kterými jsme projížděli, bylo na travnatých plochách mnoho jejich atrap. Zatažená obloha a hlavně déšť nám neumožnil připravit teplý oběd. Občerstvení v prostorné kabině však bylo opět skvělé včetně sekané od Frantovy manželky. Ve hod. míjíme Roche Fouglad, což je zámek, kde se točila Angelika. Poté jsme jeli oblastí, kde kolem silnice byly převážně vinice, z jejichž hroznů se vyrábí šampaňské a francouzský koňak. Černé mraky na obloze a drobný déšť nás doprovázel až do Bordeaux. Před městem při přejezdu dlouhého mostu přes širokou špinavou řeku Dorgone vysvitlo slunce a teplota byla 16 st. A tak jsme měli první možnost uvařit teplý oběd hned na odpočívadle za hezkým městem. Jen pár minut zbývalo do 15. hod. Zde už je návěští Bayonne, což bude má konečná kamionem s Frantou. Zrovna mi pouštěl hezké písničky od Tučného; bude se mi po jeho společnosti stýskat. Dlouho jsem necestoval v tak velké pohodě a s takovou radostí a nikam nespěchal. Jita by asi řekla, že jsem se konečně zastavil, jak jsem si přál kdysi o vánocích; myslím, při šedesátých narozeninách. K obědu byly dušené kotlety a knedlík, ale vítr od moře rušil jejich ohřátí na vařiči venku. Poslední část cesty vedla čtyřproudová silnice piniovými háji a stále se přibližovala k moři. Město Bayonne leží přímo u moře. Do města k nádraží nebylo možné kamionem zajet a tak 6

8 jsme pokračovali do Guethary, kde jsme před 19. hod. končili. Pěkné parkoviště bylo v zeleni a mělo dobré sociální zařízení. Zapili jsme úspěšný dojezd na místo, kde má cesta kamionem skončila. Společně jsme šli na pláž Atlantického oceánu a na nádraží v Guethaře, kde jsem zjistil odjezd ranního vlaku do Bayonne v 7,02 hod. a odtud na start 1. etapy. Nádherná byla procházka k moři dlouhá 5 km, ale trvala víc jak 2 hodiny. Teprve potom jsme večeřeli. Překvapilo mě, že se tu stmívalo až ve hod pá 1. etapa 27 km Roncesvalles Už v 5.30 hod. budíček, poslední společná snídaně hemenex, a rychle jsme balili. Franta chtěl odjet v 6.15 hod. do Madridu, ale loučili jsme se až v 6.30 hod, což byl i pro mě minimální čas na 2 km vzdálené nádraží. Šel jsem ještě za tmy, ale vše jsem lehce zvládl. Vlak do Bayonne byl obsazen jen asi z 1/3, tj. stejně jako u nás, ale naprosto čistý a tichý. Teprve zde jsem si koupil jízdenku na další vlak do 50 km vzdáleného startu mé poutě, což bylo St.Jean Pied de Port za 6.20 s 25% slevou pro důchodce, resp. na Z kartu. Malé čekání jsem využil k přebalení batohu a příruční tašky, kterou jsem zcela vyprázdnil. Rozednívalo se až v půl osmé, tzn. asi o hodinu déle než u nás doma. Bylo teplo, ale zataženo nad mořem i nad pevninou. Před nádražím je románský kostel. Klidná a příjemná byla jízda téměř prázdným vlakem na start mé pouti a trvala asi hodinu. Cestující byli většinou poutníci. Vlak musel vystoupat od moře do výšky 764 m n.m.do hraničního baskického městečka na úpatí Pyrenejí. Dostal jsem příjemnou až milou SMS od Martina Klímy, která mi nalila novou krev do žil (moc potěšila). Bylo to dobré povzbuzení před těžkou 1. etapou, zvláště, když nad horami byly jen černé mraky. Z nádraží jsme šli téměř všichni pro poutnický pas (credencial del peregrino), za který jsem zaplatil 2 a dostal podrobný popis trasy s mapkou, což pro mě bylo skoro zbytečné. Vše jsem měl podrobně zpracováno ve svém programu včetně map. Asi hodinu jsem věnoval prohlídce města, které žije ze suvenýrů, ubytování a občerstvení poutníků. K mému překvapení jsem jich potkával mnoho, vzhledem k počasí a okrajovému termínu. Navštívil jsem i kostel a zapálil jednu svíčku s přáním šťastného návratu domů. Bylo přesně hodin, když jsem se vydal po francouzské cestě Camino francés nebo též Cestě králů na první etapu do Roncesvalles. Úzká asfaltová cesta Route 7

9 Napoleon stále stoupala k vrškům Pyrenejí, kde se válely černé mraky a brzo z nich začal padat déšť. Skvělá však je nová pláštěnka chránící jak mě, tak i batoh a vše v něm. Za to patří dík Jitě, resp. vánočnímu dárku od ní. Trochu horší už to bylo s lehkými pohorkami zakoupenými pro tuto cestu. Dešti neodolaly a z vložek v botách se doslova kouřilo. Jinak velmi pohodlné boty do deště zatím nic moc zlaté pohorky, jsem si říkal, i když by byly těžké Fotil jsem ovce s černou hlavou a rohy a snaha byla nafotit i obrovské buky v dešti, ale moc se nedařilo. Během oběda krátce hřálo i slunce, ale poslední třetinu cesty jsem šel v dešti i v blátě, ale stejně se mi moc líbila. Většinou vedla podél řeky či potoků plných vody a byl to skoro jediný hluk, který jsem slyšel. Auta jsem skoro nepotkal, jen několik taxíků, které pomáhaly promočeným či unaveným poutníkům. Drsné Pyreneje jsem překročil v průsmyku Puberto de Ibaneta (1057) a vstoupil do Španělska. Odtud jsem už jen klesal bukovým lesem k blízkému klášteru, který vypadal jako pevnost. Zde jsem se ubytoval za 8 ve společné noclehárně. Na 8mi lůžkovém pokoji jsem měl jen 3 partnery Němce, Američana a Maďara. Využil jsem nádherných sociálek a kromě sebe peru i prádlo od bahna a suším boty. Dnes to bylo těžkých 27 km dle programu, ale max. spokojenost s cestou a hlavně s jejím zakončením. Výborné je i značení cesty, vždy žlutá šipka, občas mušle s udáním směru, někdy modrá šipka (u silnic). Zatím co jsem se ubytoval v hotelu pro poutníky, vedle v klášteře je další ubytovna Posada, což je bývalý augustiánský hospic, levnější, asi za 6, kde spalo v jedné hale na palandách cca 100 poutníků. V 19 hodin jsem se zúčastnil v nádherném gotickém kostele Santa Maria z 11.st. (menší pražský Sv. Vít) požehnání poutníkům na cestě do Compostelly. Je zde postříbřená soška P.Marie z cedrového dřeva. Byl jsem pyšný, když po vyjmenování 13ti států dnes přítomných poutníků na konci uvedli jednoho poutníka z Česka. Bylo přítomno asi 90 lidí, neboť jiní v té době konzumovali ve 2 restauracích poutnické menu za 9. Dnes tu s námi bydleli a parkovali svá kola i 4 cyklisté so 2. etapa 28 km Larrasoaňa 28 km, celkem 55 km. Na silnici je ukazatel Santiago 790 km, hezké číslo, že? Po snídani v pěkné hale jsem odešel na túru v 7.45 hod. Asi 30 poutníků jsem měl už před sebou, ale drtivá většina, asi 200 poutníků, nás teprve následovala. Byla vysoká oblačnost, teplota jen 6 st., ale to odpovídá nadmořské výšce kolem 1000 m. Pohodlná byla cesta, většinou písek se štěrkem, občas kamenitá, ale mnohdy i bláto, dosti hluboké. Osvědčují se hůlky pro udržení stability, neboť sestupy jsou velmi kluzké a každou chvíli někdo se ocitá v blátě. Většinou se šlo lesem, bukovým, ale i borovicovým s podrostem buxusu, a níže smíšeným lesem listnatým. Na stromech byly i lišejníky, což odpovídalo drsnému podnebí. Stále jsem 8

10 se pohyboval kolem 800 m n.m.. Začal jsem u prastarého poutnického kříže a došel do staré, ale hezky upravené vsi Burgete s pěknými baskickými domy, většina z nich je starší jak 160 let. Poté se šlo po pastvinách, kde byli překrásní koně a tak jsem stále otvíral a zavíral dřevěná vrátka pro dobytek. Při výstupu do sedla Mezquiriz (922), kde jsem přecházel silnici, přijížděla skupina asi 18 mladých cyklistů a trochu jsem jim záviděl nádherné silnice Pyrenejí. Po 10. hod. vysvitlo slunce a tak jsem dokonce na chvíli odložil bundu a šlo se mi ještě lépe. Rychlejší Fin mě brzy opustil, zato se mě dlouho držela mladá Japonka a nestačila až v dlouhém táhlém stoupání; těžko jsem lovil anglická slovíčka, ale ona se stále jen usmívala (španělsky jsme na tom byli oba asi stejně). Poté jsem minul dva odpočívající poutníky, z nichž jeden mi odpověděl ahoj. Byl to Jakub z Brna, žijící v Londýně. Jde se svým německým přítelem a dlouho mě zdržoval, chtěl si pohovořit česky a měl radost, že potkal prvního krajana. Řídkým lesem jsem sestoupil do Zubili, kde mnozí dnes už končili. Já si koupil láhev červeného a chléb a poobědval v podloubí na náměstí, neboť začalo drobně pršet. Bylo tam se mnou asi 12 poutníků a chválili můj nápad s lahví červeného a vrátili se do obchodu pro totéž. Dva byli Italové a tak před pokračováním v cestě dostávám pozvání do Dolomit, kde jeden z nich bydlí, resp. má hotel Cardecia poblíž Vajoletských věží, které dobře znám. To se mi dokonce hodí, neboť tam budu čekat 26.7., až se budu vracet z Gran Paradisa, kde budu zajišťovat 2denní pobyt koncem srpna před výstupem 7 přátel na Mont Blanc, a tam vyčkám příjezdu 15 přátel z Jičína při pobytu v Dolomitech. Jeho kolega je z Aosty. Déšť neustává a tak byla opět nutná pláštěnka, pokračoval jsem až do Larrasoaňa, pomalu a v pohodě. Už v hod. jsem byl na ubytovně pro poutníky, kde jsou miniaturní pokoje nacpané jen postelemi. Jako první jsem měl výběr postele a ještě jedinou sprchu na patře. Když jsem se vrátil na pokoj, už jsem se tam skoro nevešel. Všichni Francouzi, a tak jsem šel raději naproti do baru a psal deník a klábosil s ostatními poutníky. Ubytování za 5,5 se zdálo levné, ale nebylo nic na sušení vlhkých věcí ani na odložení čehokoliv. V hospodě však bylo dobře a tak jsem dlouho doplňoval tekutiny po 28 kilometrech krásné cesty. Pozdravil jsem souseda z Jičína Karla Snopka prostřednictvím SMS a popřál Bueno camino (půjde pouť za mnou) ne - 3. etapa Pamplona 16 km + Utegra 17 km = 33 km, celkem 88 km. Na pokoji bylo chladno a tak jsem si užíval svého spacáku a mohl poskytnout svou erární deku starší Francouzce. Na malém pokoji jsem spal s Američanem a 3 Francouzi. Vstávali už v 6 hod., což mi nevadilo, a odcházeli jsme společně v 7,15 hod.. Zajímavostí je, že cesta je 9

11 značená pouze jedním směrem, tj. do Santiaga, ale potkávám poutníky, kteří jdou v protisměru, resp. se stejnou cestou vracejí. Asi se jim cesta moc líbí zrovna jako mně. Zatím o této variantě neuvažuji, ale možná příště. Podél bystré a čisté řeky Agra kráčel jsem do 16 km vzdálené Pamplony, hlavního města Navarrského království. Procházel jsem mnoho malých vesniček s velkými kostely a následoval sestup k řece Ulzama a už jsem byl u katedrály Santa Maria s gotickou křížovou chodbou s věžemi 50 m vysokými v Pamploně. Fotil jsem Mariánské sousoší se svolením faráře, ale bylo málo světla. Dlouho jsem procházel Starým městem, kde většina domů má předsazené úzké balkony s kovaným železným zábradlím pěkné. Zde znovu potkávám Jakuba z Londýna. V poledne jsem obědval na náměstí Piazza Consistorial, naproti kostelu San Saturnino, u radnice, kde mě 2 Italové z Ortisei přejí dobrou chuť česky. Jeden z nich se jmenuje Mirek Pýcha a dědeček byl Čech a přeje si, abych se v červenci zastavil v jeho restauraci. Obědval jsem poslední řízek z domova, španělský sýr přivezený z Čech a španělské víno. Stále mě někdo zdravil a vyptával se odkud jsem, na moji cestu atd. Lákala je zvědavost a hlavně má vlajka na batohu. Mohu říci, že Česko má dobrou pověst u většiny, kteří mě oslovili. Snad je to i tím, že tu hraje fotbalovou ligu vynikající fotbalista Jaroslav Plašil. Dosavadní převaha Němců a Francouzů na cestě se začíná vyrovnávat s Italy, kteří se připojují až zde v Pamploně, neboť první tři etapy v Pyrenejích jsou přece jen těžší a bojí se jednak velkého převýšení, ale i větru a častého deště, někdy i sněžení. Právě tito dva Italové z Ortisei mi to potvrdili. Odpoledne už málo poutníků pokračuje v cestě. Já si to však užívám celý den a počasí mi maximálně vyhovuje; 20 stupňů. Parky v Pamploně jsou nádherné a jsou ozdobou města. Po měšťanských hradbách hezkým parkem jsem kolem arény vstoupil do Starého města a stejně krásným parkem jsem město opustil. Jen připomenu, že záchody jsou všude a vždy zdarma. Dokonce jsou i na poutní cestě zrovna jako lavičky a mnoho fontán s pitnou vodou; pro turisty nádhera. Příjemné bylo, když asi 5 minut 10

12 odpočívám v parku na okraji města a při odchodu mě oslovila dáma a přála šťastnou cestu (bueno camino) a ještě říká: Váš Antonín Dvořák a Bedřich Smetana byli skvělí muzikanti a podala mi ruku. Já byl dojatý. Stoupal jsem starou vsí Zariquievi, kde mě předjížděli zablácení cyklisté až na výšinu 750 m n.m., kde manželé z Německa, kteří přijeli autem, dlouho fotografují překrásné výhledy do údolí s mnoha větrnými mlýny na hřebeni. Sestup mezi duby do vesnice Utegra je velmi pohodlný mezi vzrostlým obilím, skoro 60 cm výšky (u nás se teprve začíná sít) a pole chřestu. Jsou zde výstavné baskické domy a v jednom z nich jsem se ubytoval. Přijal jsem nabídku Jakuba a jeho společníka Antonia z Německa a dívky Fabien ze Švýcarska. Němec je na cestě již více jak 2 měsíce, Švýcarka asi 6 týdnů. Jakub z Londýna (23 let) začal jako já v pátek. Miniaturní pokojík 2 x 2 metry měl jen 2 postele (palandy) + WC a sprchu, celkem 6 m 2. Večeřeli jsme společně tak, že všichni dali na stůl své zbytky a tak nebyla nouze. Tento způsob společného stravování je na cestě obvyklý, nikoho nepřekvapí. Zábava byla skvělá, skoro až do 23 hodin. Požádal jsem o místo u dveří na matraci, abych mohl v 7 hod., jak se rozední, opustit pokoj a mladíci se dospí. Ubytování bylo gratis. Prohlížel jsem si profily všech 34 etap, z nichž první dvě byly jednoznačně nejtěžší. Při účasti 200 osob na jedné etapě je to 6800 lidí na celé trase najednou. Pouť se chodí cca 8 9 měsíců v roce (v zimě minimálně), tj. 8 x 30 = 240 dní x 200 osob = lidí za rok je minimum. Mnoho poutníků jde jen část trasy, mnozí jen posledních 100 km, tzn. že poutníků do Santiaga přijde ročně skoro po - 4.etapa Estella 33 km, celkem 121 km Potichu jsem zabalil, před domem u kašny si vyčistil zuby a umyl se a pokračoval v cestě. Předcházel jsem mnoho starších poutníků, kteří vycházejí dříve, neboť spí méně, ale jsou pomalejší. Chvilku jsem šel s Kanaďanem, ale ve vsi Muruzabal jsem odbočil na neznačenou silničku ke kostelu Eunate, což byla zacházka 2 km. Tato známá památka je na jiné poutní cestě, ale ve vsi Obanos se obě spojí. Zde ve vsi jsem zastavil před obchůdkem přímo proti kostelu, 11

13 abych posnídal. Žádám chléb a vodu na vaření čaje. Velice příjemný obchodník mi nabízí místo uvnitř, ale já dal přednost kamenné lavici u vchodu. Než jsem vybalil své nádobí, přinesl mi horkou vodu na čaj, chléb a domácí koláčky, které prý zbyly od neděle a jak říká, sám je pekl. Musím všechny ochutnat a chléb odmítá platit. Neskutečně přátelská byla tato snídaně a protáhla se na celou hodinu. Asi proto jsem na této cestě tak rád a těším se na každé další setkání jak s poutníky, tak s domácími Španěly. Pokračoval jsem do Obanos, kolem samé vinice a dominuje tu hora Arnotegui. Míjel jsem mnoho románských staveb i mimo vesnice. Je to doklad, že chrámové stavby nebyly stavěny jen pro lidi, ale aby posvěcovaly krajinu. Překrásný je pětiobloukový románský most z 11.st. přes řeku Agru, prý nejkrásnější na celé cestě v Punte la Reina. Sice drobně pršelo, bylo chladno, jen 15 st, ale na těle i na duši mi bylo krásně. Špitál pro poutníky má kolem oběda zavřeno, ale dostávám symbolické razítko do deníčku a fotil jsem vedlejší kostel Iglesia del Crucificio z 12. st. Pokračoval jsem volnou krajinou po středověkých kamenných můstcích, krajinou starou a vypálenou sluncem, kde bylo ticho, svoboda a občas vápencové útesy. Ve vsi Lorca jsem ochutnal vodu z kašny. Kolem hod. jsem přišel do města Estella, starého královského sídla, kde je asi 10 historických kostelů, klášterů a kaplí; nejkrásnější je San Pedro della Róa z 12. st., královský palác, sídlo navarrských králů. Když jsem hledal ubytování v historickém centru, oslovila mě mladá dívka z Prahy, která tu žije se svým španělským přítelem. Ubytoval jsem se v hostelu za pouhých 5,5 včetně snídaně. Nakoupil jsem mnoho laskomin a využil kuchyňku k delšímu vaření, abych doplnil energii na zítra. Vždyť jsem vlastně vynechal oběd, jak jsem byl dobře nasnídán dopoledne. V jídelně nás sedělo asi 18, z toho skoro polovina Italů, kteří byli velmi hlasití. Po levici mám Rakušáky, Němce, Belgičany, jeden z nich spí dokonce se mnou na pokoji. Asi půl hodiny si lepil puchýře na nohou. Odhadl jsem jeho váhu na dobrých 110 kg. Více jak 2,5 hod. jsem večeřel a klábosil se všemi a bylo mi moc dobře. Nakonec jsem se zase těšil na zítřejší den, co nového přinese. Zapomněl jsem napsat, že sestupem z Pyrenejí níže je stále více obilí na poli kolem, vinice, někde dokonce sklízeli chřest, občas byly i olivovníky. 12

14 22.4. út 5.etapa Viana 40 km, celkem 161 km. Více jak přátelská byla atmosféra při společné snídani v 7 hod.. Z Estelly jsem stoupal polem oliv do Irache s krásným kostelem s kamennou krajkou průčelí. Vedle je klášter a v sousedství vinařský závod. Ten převzal péči o poutníky a pojal ji po svém; dva kohouty, vpravo teče dobrá voda, vlevo navarrské víno červené chutnalo výborně. Cesta pokračovala mezi olivami a vinicemi. Nejvýše je ves Vilamayor, kde jsem se snažil fotit interiér nádherného kostela. Opět vinice, zelené obilí, uklidňující barva, maximální pohoda. A tak si opět říkám, že tato cesta je pro mě nejkrásnější aktivní odpočinek a navíc poznání všeho kolem. Ale hlavně lidí, s kterými se míjím nebo je předcházím. Jdu si svým optimálním tempem, nikam nespěchám, stále se s někým bavím, nejde mi vůbec o kilometry. Vítězem v Santiagu budou stejně všichni, kdo dojdou, ale i ti, kteří se o to jen pokusili. I to stojí zato, neboť je tu nádherná přátelská atmosféra a tak se každý den raduji, že tu mohu být. Hlavní dík patří mé Jitě, která v duchu možná cestuje se mnou zrovna jako já jsem s ní. Ta jediná mi tu scházela, jinak jsem nadmíru spokojený. Uprostřed cesty v poli stála ambulance, kde ošetřovali puchýře poutníkům, nabízeli kávu a jiné pití, sušenky a vše zdarma. Na oběd jsem se zastavil až na náměstí v Los Argos, kde jsem u fontány s vodou odpočíval. Je zde barokní kostel se zlatými oltáři s gotickou věží a křížovou chodbou. Někteří spěchali, já si dával na čas nikam nespěchám. Mé tempo je ale pro ně nepřijatelné, mě nohy poslouchají jak švýcarské hodinky, nebolí. Možná díky pobytu 6 týdnů v Jánských Lázních a následné cestě do Itálie a Sardinie na kole, nevím. Cesta je však nádherná, rovinatá, písčitý povrch; navíc jsem si vzal poprvé kraťasy a šlo se mi ještě lehčeji, je-li to vůbec možné. Pokračoval jsem do vsi Sansol s kostelem a vsi Torres del Rio, opět s překrásným kostelem. Románských staveb je tu přehršel, často i mimo vesnice, jen tak v poli. Kolem cesty jen vinice a olivové háje, vonící keře, mateřídouška, jalovec nádhera. Jde se mi lehce, nohy skoro běží, mladí Japonci nestačí. Ve Vianě jsem našel výborné ubytování v moderní budově za symbolických 5 - neuvěřitelné. Všechno nové, čisté, prádelna, sušárna bot. Po příjemné sprše jdu večeřet. To ale netuším, že druhou večeři musím zvládnout s Němci, kterou pro ně připravila Norka a na třetí mě zvou Japonci; chtěli mi poděkovat za příkladnou spolupráci celý den na cestě. Jen s mojí angličtinou to bylo horší, což jim ale nevadilo (táta poslal svého syna 29 let se mnou dopředu, ale já mu posledních 5 km nedal šanci; bylo tam dlouhé stoupání a on už nevydržel. Já se bavil). Odměnou mi byl japonský aperitiv, který mi ale moc nechutnal; zato hroznové víno a čokoládový pudink ano. Všechno to byla z mé strany jen malá hra. 13

15 23.4. st 6. etapa Najera 38 km, celkem 199 km. Včera po 22 hod. se na pokoj vrátil Francouz, který spal nade mnou a začal chrápat asi jako náš Milan. Navíc bylo velké teplo a tak jsem se přestěhoval s matrací a spacákem na chodbu k otevřenému oknu. Jen řeka venku šuměla, prostě paráda. Za chvíli mě následovaly dvě mladé Angličanky, rovněž z našeho pokoje. Při snídani přisedly ke mně a moc děkovaly za výborný nápad. Nabídl jsem jim med, který mi dal na cestu řidič kamionu Franta. Když jsem se s nimi loučil a popřál buono camino, dostal jsem na cestu od každé medovou pusu hezký začátek dne, ne? Taková atmosféra vládla po celou dobu cesty a to bylo pro mě to nejhezčí. Byl jsem moc rád, že jsem mohl opět vyrazit na další etapu a těšit se na podobné zážitky. Pod Vianou cesta uhýbá ke kostelu Virgen de las Cuevas Viana. Přes mírný kopec a došel jsem po mostě přes řeku Ebro a už jsem viděl panorama města Logroňo. Zastavil jsem se na náměstí Plazza del Mercado a žasl nad nádhernou katedrálou Santa Maria de la Redonde s barokními věžemi z 15. st.. Nádherný je interiér a pokoušel jsem se fotit, ale pak raději rozjímám nad tou nádherou, kterou jsem viděl. Před městem bylo ještě příjemné občerstvení, samozřejmě zdarma. Z města jsem šel dlouho parkem, který vyústil asi v 8 km dlouhou širokou písčitou stezku, po které dopoledne desítky Španělů běhají nebo intenzivně chodí (rychlá chůze tam a zpět). Úžasné, všechny věkové skupiny, hubení i silní, nikdo se nestydí. Přitom ještě, nás poutníky, skoro všichni zdraví! Cesta dále vede kolem rybníka do kopce směr Navarreta přes zavlažovací kanály vinic. Zde jsem ve společnosti Australanů poobědval před kostelem s vysokým portálem u kašny a poté si prohlédl barokní zlatý oltář vyplňující celou apsidu. Teplota se mezitím vyšplhala na 19 st. A tak jsem pokračoval v kraťasech jako včera. Další cesta vedla, bohužel, kolem frekventované silnice a ještě pražilo slunce (dokonce mě míjel koňský povoz). V této době většina poutníků už odpočívá v ubytovnách nebo ve stínu stromů. Já se jen zahaloval před slunečními paprsky čepicí s kšiltem a dlouhým rukávem trika. Šlo se mi výborně jako vždy a před 18. hod. jsem byl v Najeře. Následoval pořádný nákup 14

16 v supermercadu a poprvé jsem se ubytoval v klášteře zdarma, resp. jsem přispěl do kasičky 3. Ubytovna je tu obrovská, vše vzorně čisté. Pohorky jsem musel odložit v botárně, rovněž hůlky v hale. Využil jsem kuchyňku k velkému vaření a doplnění tekutin. Začal jsem pivem a skončil, jako vždy, u vína. Ubytovna je prostorná hala a v ní asi 200 postelí. Já měl číslo 79, tzn., že byla zaplněna asi z poloviny. Většinou starší lidé a studenti. Skoro výjimkou byla ani ne padesátiletá Italka z Trenta, velmi znalá světa, která mi byla společnicí až do večerky, což bylo ve 22 hod. V tu dobu se vše zhasne a svítí jen nouzové osvětlení. Musím říci, že po této době bylo skoro hrobové ticho až do půl sedmé ráno a já se skvěle vyspal (8,5 hod.). Je pravda, že jsem pil celý večer kvalitní víno a moc mi chutnalo. Italka cestovala sama a její muž se vydá na cestu také sám, po jejím návratu. Prý jim to víc vyhovuje. Ona jde pomalu a více si vyhoví. Manžel je prý větší drsňák asi jako já. Mluvila o nechuti mladých Italů pracovat a raději se nechávají vydržovat rodiči, o krizi v Itálii, drahotě a zamlouval se jí můj přístup k životu, má filosofie. Měl bych vyučovat ve škole, říkala. Přeháněla, ale potěšilo to. Najera patří mezi města, která křesťané dobyli po muslimech jako první. Hlavní památkou je klášter Santa Maria la Real s královskou hrobkou a náhrobkem slavného stavitele Lopéze. Na sousedním domě je nápis: Rey don Garcia, král pan Garcia čt 7. etapa Recedilla 31 km, celkem 230 km. Po snídani jsem se vrátil k prohlídce města. Dal jsem si předsevzetí, že budu končit dříve a ještě více budu naslouchat druhým. Krásně osluněn už byl v půl osmé klášter Santa Maria a na třech věžích čápi. Když nalétal další, odlétl odpočatý a tak se to dělo skoro 5 minut, co jsem je pozoroval. Výstup začal borovým lesem, poté soutěskou červených pískovců, dále jen vinice a zelená barva vzrostlého obilí, která je vždy uklidňující. Velké množství starých akvaduktů bylo kolem cesty, rovněž betonových žlabů na sloupech. Za chvilku jsem došel do Azofry. Krásná je tu ubytovna s malými pokojíky, před terasou bazén na osvěžení. Ale bylo teprve dopoledne a tak jsem pokračoval po písčitohlinité pohodlné cestě dále až do vsi Cirueňa, dnes spíše městečko. Je tu velké množství nových domů a většina buď na prodej nebo k pronajmutí. Pěkný je i stadion s velkým bazénem, ale nikde žádní lidé. Zaujal mě pouze poutní kříž v poli ze 16. st. Došel jsem Němce, kteří začínají hrát prim, tzn., že jich tu už putuje asi nejvíce ze všech. Jeden z nich mi vyprávěl, jak se mu cesta loni zalíbila a tak jde nyní do Burgosu podruhé. Odtud se vrátí letadlem. Začal však politikou, jak není spokojen v EÚ, v Německu kromě Turků je nyní obtěžují Rumuni a navíc ještě kradou, Američané, že si hrají na četníky celého světa a doma mají problémy, které neumí vyřešit. A tak jsem začal raději fotografovat nádherně zasněžený hřeben 15

17 hor vlevo s horou San Lorenzo (2262) a kochal se a radoval z nádherného dne. Na obloze nebyl ani mráček. Půl hodiny po 12. hod. jsem přišel do San Dominga. Překrásný je románsko gotický chrám, u kterého jsem dlouho obědval a ještě měl dlouhou siestu, jak je ve Španělsku zvykem. Bylo moc horko, možná přes 22 st., ale sluníčko pálilo. Po obědě jsem pokračoval přes Graňon kolem dubů a tamaryšků do Recidelle, což je hranice Kastilie, kde jsem se ubytoval v hezké ubytovně se zahrádkou a kuchyňkou za dobrovolný příspěvek, tj. 3. Měl jsem dost času na přeprání prádla i sebe a přípravu chutné večeře včetně polévky. Za den to dalo 31 km pá 8. etapa Agés 40 km, celkem 270 km. Ani hodinky nemusím mít, vždy jsem spal v blízkosti chrámu nebo kostela, kde jsou velké zvony, které stále odbíjejí. Když odbily šestou, těšil jsem se na pravidelný rituál, tj. hygiena, snídaně, balení batohu a vycházka. Už v 7 hod. jsem opustil příjemnou ubytovnu a pokračoval v pohodlné cestě; již v Kastilii, zemi hradů, do Belorada. Stále v zeleni obilí, členitou krajinou, která mi připomínala naší Vysočinu, vlevo stále zasněžený hřeben hor. Byl překrásný den, asi 23 st.. V protisměru se zdravím s mladým Francouzem, který už se vrací ze Santiaga a říkal: celkem 3100 km, asi 80 dní nádherné cesty. Ano, souhlasím, je to paráda. A tak se ani nedivím, když mě při obědě ve vsi Villafranca míjí beznohý poutník jedoucí na kole vleže a jen ruce ho dovezou do Santiaga obdivuhodné, co člověk dokáže, když má vůli a chce! Ano, je to o vůli, nebýt pohodlný, jak to často vidím kolem sebe. Naopak 6 italských poutníků čekalo zde na autobus, který jim usnadnil cestu do Burgosu, tj. asi o 40 km. Ale je to jejich věc a jejich rozhodnutí, které musím také respektovat. Vzpomněl jsem si na závody v cyklistice v rakouském St. Johannu, kde Jitka měla podobný zážitek s italskými cyklisty. Po obědě jsem stoupal prudkým svahem až do výšky 1150 m n.m. s vyhlídkou na zasněžené pohoří. Potom širokou hlinitou cestou 16

18 lesem buků a později borovic, vřesovců až k osamělému románskému klášteru San Juan de Ortega, který jako ubytovna byl mimo provoz (nedávno zemřel pan farář a tak už mi polévku neuvaří, což dělával). A tak jsem musel pokračovat sestupem další 4 km do vsi Agés, kde jsem se ubytoval v novém hotelu za 6. Celkem to bylo pohodlných 40,3 km so 9. etapa Hornilos del Camino 44 km, celkem 314 km. Příjemný a zábavný byl včerejší večer s brazilskými cyklisty ze Sao Paula, které má tolik obyvatel jako celé Česko. Užívají si to tady dva mladší Brazilci. Chlubili se, že až 60 km denně na horských kolách zvládnou. A tak jsem jim vyprávěl o cyklistických výletech po Evropě, ale nechtěli věřit, co se dá za den stihnout. Naučili mě používat internet, resp. mailovat ze zahraničí, což jsem zatím nikdy nedělal. Ráno mě předjeli na kolech, ale při stoupání do sedla po kamenité cestě šli pěšky, resp. kola tlačili, a tak jsme na vrchol ve výši 950 m n.m. přišli společně. Musím se vrátit ještě ke včerejšku. Jak jsem obdivoval beznohého cyklistu, tak jsem ho v noci proklínal. Chrápal a vykřikoval, že mě v noci stále budil a já mu nadával naštěstí nerozuměl. Po 7. hod. jsem pokračoval směr Burgos přes dvě nepříliš hezké vesnice, ale cesta rychle ubíhala. Řekl bych, až příliš rychle. Kolem jen louky nebo zelené obilí. Před sebou jsem měl tři dvojice poutníků a šli dost ostrým tempem. A tak jsem se vyhecoval a začal je stíhat. Do Burgosu to bylo 24 km. Nejprve jsem došel Australany, poté Španěly ti se nechtěli dát předejít a trochu zvýšili tempo a nakonec na předměstí Burgosu docházím dva Němce. Ti se ale asi naštvali a na zbývajících 6 km do centra města použili městský autobus. Byla to fádní cesta po 17

19 silnici a chtěl jsem ji mít rychle za sebou. A tak už v 10,35 hod., tj. ani ne 3 a ¼ hod. asi 20 km cesty. Slušný průměr 6,6 km/hod. Ve městě mě předjela mladá Španělka na kole, zastavila a doprovázela asi 1 km pěšky. Chtěla mě dovést do centra a ukázat mi město a povídat si se mnou. Kdyby nemusela pracovat, šla by prý se mnou až do Santiaga. Představila se jako Silva a setkání ji potěšilo tak, že mě při loučení začala líbat. Nedošel jsem s ní až do centra, zastavil jsem totiž v supermarketu a udělal větší nákup, neboť v batohu jídlo a pití už chybělo. Dlouho jsem se toulal Starým městem a obrovská gotická katedrála mě dostala. Žasl jsem nad její nádherou a říkal si, co ti předkové uměli a dokázali. Stavěli ji tři generace německého stavitele Hans- Juana; on, syn Simon a vnuk Francesco. Kolem hlavního trojlodí je mnoho kaplí. Je to gotická nádhera se sochami. Abych to vstřebal a zažil, odbočil jsem vedle do parku a obědval a odpočíval. Skoro 2 hod. jsem si dopřál. Láhev vína jsem musel otevřít hůlkou, neboť vývrtka chyběla. Na teploměru bylo 26 st. Teprve v 15 hodin jsem pokračoval do Tardajosu. Šel jsem sám, většina poutníků už dávno odpočívala v ubytovnách. Bylo horko; jindy drsná krajina mesety byla velmi příjemná, kšiltovka mě chránila před sluncem a též dlouhý rukáv trička. Byl jsem odpočatý a v maximální pohodě. Ubytovna ve vsi měla jen 8 míst a bylo volné už jen jediné. Přesto jej neberu, neboť ho nabízejí jen s polopenzí a já si nesu mnoho jídla v batohu, které chci sníst jako každý večer, a ráno mít batoh co nejlehčí. A tak jsem stoupal dalších 7 km do Hornilos, kde jsem se ubytoval a navečeřel. Druhou večeři mi nabízeli Angličané a nakonec jsem poseděl s 9 Francouzi až do večerky, tj. do 22 hod.. Skvělá parta, 3 chlapi a 6 ženských; výborná zábava, i když francouzsky vůbec neumím. Po večeři se Španělé diví, že tu jsem opět s nimi, neboť oni na 20 km použili autobus. Nechtěli věřit, že jsem ušel 44 km. Začali mě oslavovat a musel jsem s nimi ještě pít. 18

20 27.4. ne 10. etapa Boadilla del Camino 39 km, celkem 353 km. Svátek má Jarda a tak jsem psal SMS. Trochu jsem si přispal a tak až před 8. hod. jsem pokračoval mesetou, což je nekonečná náhorní planina, cca 900 m n.m., pustá krajina. Kolem jen zelená tráva a občas hromada kamení. Malé vsi jsou od sebe velmi vzdálené, kamenné stavby, jen poutníci je tu asi drží při životě. Nekonečná je cesta, naštěstí ve společnosti neznámých přátel, dnes Holanďanů. Počasí ovšem přálo, mírný větřík, teplota po ránu kolem 14 st. Vpravo je černá kotlina. Severní meseta končí u Hontaras, což je opět jen kamenná ves. Zde jsem si vzal kraťasy a v tričku pokračoval údolím ke zřícenině San Antón, bývalý gotický kostel. Těšil jsem se do Castrojenz, kde jsem plánoval oběd. Před obcí je úžasná Nuestra Seňora del Manzano, což je španělský kostel a nad ním starý hrad. Tato pevnost viděla mnoho bojů mezi křesťany a maury. Na náměstí jsem nakoupil a dlouho seděl a obědval a užíval siestu. Ale nohy se těšily na další práci a já jim říkám: pospíchejte pomalu. Středověkou silnicí jsem pokračoval úrodnou rovinou k Rio Odrilla. Následovalo nekonečné stoupání vápencovou pustinou do výšky 900 m n.m., kde znavení poutníci odpočívali. Já však pokračoval dolů k řece Pisuerga, přes kterou vede starý most z 11.st.; má 11 oblouků a je nově opravený nákladem EÚ. Zde jsem se rozloučil s chudou Kastilií a začal v provincii Palencia. První ves Itero de la Vega mě příliš nenadchla a tak jsem to natáhl až do Boadilla del Camino, což bylo dalších 8 km, málem osudných. Celkem 3 hodiny jsem se nenapil vody, jen víno jsem měl v batohu, což v horku při 23 st. nebylo to nejlepší. Poslední kilometr jsem se spíše jen motal do cíle, což dalo 39 km za celý den pod žhavým sluncem. První kroky vedly ke kašně, kde jsem vodu získal otáčením velkého kola. První doušky chutnaly jako kvalitní víno, snad ještě více a opět jsem ožil. Od 70 m vzdáleného hotelu přišel majitel a nabídl mi ubytování. Když poznal, že jsem Čech, kde nedávno byl, a ještě žádného Čecha v hotelu neměl, nabídl ubytování zdarma. Objednal jsem si hned pivo, potom druhé to už přinesl místo třetinky půl litru jako v Čechách, opět za 1 - a teprve po něm jsem mohl trochu pojíst a vypil třetí pivo. Poté už v obvyklé pohodě jsem se šel ubytovat a byl jsem nadšen komfortem celého komplexu nového hotelu. Poutníků tu bylo jen 12 a tak jsem si to max. užíval. Mladší Němec připravil společnou večeři, 19