UNIVERZITA KARLOVA DOKTORSKÁ PRÁCE

Transkript

1 UNIVERZITA KARLOVA Fakulta sociálních věd Institut politologických studií DOKTORSKÁ PRÁCE Jan Charvát 2007

2 UNIVERZITA KARLOVA Fakulta sociálních věd Institut politologických studií Současný politický extremismus a radikalismus Autor: Jan Charvát Rok dokončení: 2007 Vedoucí práce: Doc. PhDr. Rudolf Kučera Csc.

3 Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracoval samostatně s použitím uvedených pramenů a literatury a po konzultacích s vedoucím práce Doc. PhDr. Rudolfem. Kučerou CSc. V Praze dne 5. července 2007 Jan Charvát

4 Poděkování za cenné rady a laskavé vedení práce patří Doc. PhDr. Rudolfovi Kučerovi, CSc. Za odborné rady děkuji také Prof. PhDr. Janu Ratajovi, CSc. Za opravy a připomínky děkuji kolegům Janu Michálkovi a Ondřeji Slačálkovi. V neposlední řadě pak děkuji své manželnce za trpělivost.

5 OBSAH 1 Úvod Terminologie a teorie Etymologie pojmu extremismu Použití termínu extremismus Definice extremismu a teorie extremismu Krajní pravice a krajní levice Politický extremismus a teorie aktivismu Role subkultur v rámci radikální politiky Politický extremismus a radikalismus v České republice po roce Krajní pravice Historické kořeny krajní pravice Nacionalismus Antisemitismus Rasismus Fašismus a Nacismus Závěr Ideologický základ moderního pravicového extremismu Autoritativní konzervatizmus Kališníci Neofašismus Neonacismus Závěr Krajní pravice v České republice po roce : Období formování : Přechod do ilegality : Snaha o legalizaci : Zpět do podzemí současnost: Nový začátek Závěr Přidružené aktivity Nejvýznamnější krajně pravicové skupiny a strany v České republice: Krajní levice Komunismus Historické kořeny komunismu Ideologický základ komunismu Trockisté v České republice Závěr Anarchismus Historické kořeny anarchismu Ideologické základy anarchismu Anarchisté v České republice : Počátky : Stagnace : Restrukturalizace Až : Vzestup

6 současnost: Stagnace Závěr Přidružené aktivity Přehled nejdůležitějších anarchistických skupin Závěry Ideologické ukotvení Stávající charakter české krajní pravice a levice Vnitřní sebeprezentace Působení na veřejnost Politické versus subkulturní aktivity Demokracie, totalita, násilí Teorie extremismu Odhad do budoucna English summary Literatura Přílohy

7 1 Úvod Svoji práci jsem se rozhodl zaměřit na fenomén politického extremismu. Po zhroucení reálného socialismu v roce 1989 se Československo otevřelo demokracii. Souběžně s ní však do naší země vstoupily i jevy, které západní Evropa znala velmi dobře, nicméně v našich podmínkách byly nové. Jedním z nich byl i nárůst protestních hnutí a s ním spojený politický radikalismus a extremismus. Ve své práci se zaměřuji na problematiku politického extremismu v té podobě, jaké nabyl na našem území po roce Pod pojem politický extremismus zde nespadají skupiny náboženského charakteru. Obdobně se tato práce netýká etablovaných politických stran, které se jako extremistické označují (SPR-RSČ, KSČM). Tyto strany jsou, resp. byly, součástí politického systému a jejich chování je tím významně ovlivněno. Přestože do rámce politického extremismu patří, rozhodli jsme se po konzultaci s vedoucím práce doc. Kučerou tyto strany do celého tématu nezahrnout. V posledních letech se téma politického extremismu stalo poměrně populárním jak mezi vědci, tak i mezi novináři a kriminology. V Praze na katedře politologie Vysoké školy ekonomické se touto tematikou zabývá Prof. PhDr. Jana Rataj Csc., v ústavu politologie Filosofické fakulty Karlovy univerzity pak PhDr. Zdeněk Zbořil. Rozsáhlá publikační činnost zabývající se otázkami politického extremismu vychází také z okruhu Fakulty sociálních studií na Masarykově univerzitě v Brně. Pilotní sborník Politický radikalismus a extremismus v České republice Prof. PhDr. Petra Fialy, Ph.D. (zejména část Michala Mazela mapující české extremistické skupiny) z roku 1998 otevřel cestu pro další brněnské politology. Následovala studie Extrémní levice v České republice po roce 1990 od Mgr. Martina Bastla v roce 2002 a konečně rozsáhlá práce Doc. PhDr. JUDr. Miroslava Mareše, Ph.D. Pravicový extremismus a radikalismus v ČR mapující českou extrémní pravici z roku Všichni zmínění autoři přispívají k hlubšímu prozkoumání oblasti politického extremismu také odbornými studiemi v politologických časopisech. Zásadní práci týkající se anarchismu Anarchismus: svoboda proti moci pak vydali v roce 2006 PhDr. Václav Tomek CSc. a Ondřej Slačálek. Samostatnou kapitolu tvoří publikace vycházející z kriminologického prostředí jako jsou Extremismus mládeže v České republice z roku 1996 a Kriminologické a právní aspekty extremismu z roku 1999, které vznikly na pražském Institutu pro kriminologii a právní prevenci, 3

8 Extremismus (1997), Symbolika extremistických hnutí (2000) a Extremismus a jeho sociologické a právní aspekty (2001) Judr. Jana Chmelíka a práce Štefana Danicse Extremismus hrozba demokracie z roku Kromě původních českých studií se v posledních letech dostala na český trh i řada překladů. První vlaštovkou byl v roce 1998 vynikající sborník Michaela Winocka, Historie extrémní pravice ve Francii, následovaný s jistým odstupem knihou Deborah Lipstadtové Popírání Holocaustu vydanou u nás v roce 2001, na kterou navázal Rasismus z pera G. N. Fredricksona z roku V roce 2004 byla do češtiny přeložena kniha Lee McGowana Radikální pravice v Německu a ve stejném roce se na český trh dostala také velmi zajímavá kniha stojící na pomezí publicistiky a odborné literatury s názvem Bestie povstává od Martina Lee, zaměřená zejména na americkou a německou krajně pravicovou scénu. V roce 2005 pak byla tato řada prozatím uzavřena rozsáhlou prací italského politologa Milza Pierre Evropa v černých košilích, která se zabývá nárůstem extrémní pravice v západní Evropě. Specifický zdroj informací představují materiály publicistického charakteru. Jejich relevance je však kolísající a až příliš často je jejich informační hodnota sporná. Z tohoto důvodu přistupuji k publicistickým zdrojům selektivně a zohledňuji zejména práce těch novinářů, kteří se problematikou extremismu zabývají kontinuálně delší dobu. Nejproblematičtější prostor, ze kterého lze čerpat informace o chování extremistických skupin, tvoří množství přímých komunikací příslušníků zkoumaných skupin, které se na internetu objevily po roce 2000 v souvislosti s masovým rozšířením webových stránek jednotlivých skupin, chat roomů a guestbooků. Otevřená komunikace členů zdánlivě nabízí ideální příležitost ke zkoumání jejich postojů a chování. Tyto moderní komunikační techniky ale neumožňují stoprocentní identifikaci aktérů a nelze je tak akceptovat jako relevantní zdroj informací. Technicky není problém, aby příslušníci jednoho kraje politického spektra cíleně vystupovali na internetu v roli svých ideologických protivníků a snažili se je diskreditovat. 1 Na jedné straně tak tato metoda nabízí aktuální a autentické informace, na druhé straně neumožňuje jejich verifikaci. Vzhledem k tomu, že u těchto informací nelze relevantně prokázat autorství, rozhodl jsem se žádné takové citace do své práce nezařazovat. 1 V roce 2006 se tak například objevila na internetu stránka Antifašistické akce Most, kterou ve skutečnosti spravovali její ideologičtí nepřátelé ze skupiny Radical Boys a využívali ji k získávání informací o krajně levicové scéně v Mostě. 4

9 Práce je rozdělena do čtyř hlavních částí. V úvodu se zabývám obecně teoriemi extremismu a různými přístupy k tomuto fenoménu, terminologií a rolí subkultur v tomto politickém prostoru. Ve dvou následujících kapitolách věnovaných krajní pravici a krajní levici předkládám chronologicky pojatý přehled vývoje obou politických křídel a snažím se analyzovat jeho klíčové momenty, charakteristické pro jednu resp. druhou část krajního politického spektra. V závěrečné části pak srovnávám obě krajní politické varianty a snažím se zobecnit hlavní vývojové trendy v rámci české republiky. Hlavní pozornost je věnovávána otázkám vlastní prezentace jednotlivých skupin, jejich hlavním mobilizačním technikám a rozporu mezi politickým a subkulturním zaměřením. 2 Terminologie a teorie 2.1 Etymologie pojmu extremismu Chceme-li se zabývat současným politickým extremismem a radikalismem, je vhodné nejprve se ujednotit na tom, co tyto termíny označují. V médiích se slovem extremista označuje člověk, který zastává politické názory v dané společnosti neakceptovatelné. Samotný termín extremismus může být ovšem chápán mnoha způsoby, neboť žádná univerzálně platná definice neexistuje. Situaci ani nijak nezjednodušuje fakt, že se termín extremismus často směšuje s pojmem radikalismus a nerozlišuje se mezi nimi. Protože existuje nedorozumění již na této základní lingvistické úrovni, pokládám za vhodné začít vysvětlením, jaké jsou etymologické základy slov extrémní a radikální. Slovo extrém pochází z latiny, resp. jde o kombinaci latinského slova extremus (nejzazší) a řeckého trema (zlom, štěpení) a jeho význam je nejvzdálenější nebo nejkrajnější. Lze předpokládat, že v politické teorii označuje tento pojem takovou pozici na pomyslné politické škále, která je nejvíce vzdálená od politického středu. Obvykleji se ale extremismus chápe jako jakákoli ideologie nebo aktivita, která směřuje proti stávajícímu politickému systému jako takovému a která si klade za svůj cíl jeho likvidaci a následné nahrazení vlastní alternativou. O této alternativě se většinově předpokládá, že bude nedemokratická, diktátorská a bude porušovat lidská práva. Slovo radikální má svůj původ v latinském slově radix které označuje kořen. Radikalismus je tedy takové jednání či řešení, které jde ke kořenu. Jazykově se tedy rozhodně nejedná o 5

10 ekvivalent slova extrémní a nemělo by tomu tak být ani v politické teorii. V 18. a 19. století byl pojem radikální spojen v západní Evropě zejména s hnutím za rozsáhlé liberální reformy 2. Dnes se tento původní smysl poněkud setřel a zejména masmédia mají tendenci používat ho jako synonymum slova extrémní. 2.2 Použití termínu extremismus Přestože je tedy etymologický význam obou slov poněkud jiný, než jaký se jim dnes obvykle přisuzuje, staly se oba termíny součástí současného politického i publicistického diskursu. Jak se tedy dnes oba pojmy používají? V masmédiích jak již bylo řečeno oba pojmy často splývají a označení extremista či radikál spojují novináři obvykle s agresivními demonstranty útočícími na policii, případně ničícími majetek, a nebo s účastníky neonacistických koncertů s portréty Adolfa Hitlera na oblečení. Označení extremista se tak redukuje na pouličního výtržníka, asociála či rasistu. Pokud se tedy dotyčný extremista převlékne do obleku, násilí se zřekne (alespoň verbálně) a místo o rasismu začne hovořit o zhoubné politické korektnosti, stane se v médiích někdy radikálem a jindy politickou alternativou, ačkoli jeho názory zůstaly nezměněné. (Řada extremistů si tuto skutečnost velmi dobře uvědomuje a naučila se ji mistrně využívat.) Díky těmto atributům je pojem extremista ve společnosti vnímán jako něco negativního. Tento fakt vede k tomu, že se označení za extremistu stalo poměrně oblíbeným způsobem diskvalifikace politického soupeře. Právě proto, že neexistuje obecně platná definice extremismu, je možné s tímto termínem nakládat velmi volně a s jeho pomocí denunciovat nepohodlné protihráče. Proč se tedy tento termín vůbec používá? Jedním důvodem je setrvačnost. V šedesátých a sedmdesátých letech 20. století byl pojem extremismus popularizován v politické sociologii (tímto tématem se zabývali například Eric Hoffer a Arthur Schlesinger Jr.) 3. Umožňoval totiž zahrnout do jedné kategorie jak fašismus, tak i komunismus, který v té době stále nepostrádal pro část západní společnosti jistou přitažlivost. Levicově laděná část akademické obce proto začala tento pojem používat pro označení ideologií a skupin vycházejících z extrémně pravicových pozic, což další použití tohoto termínu výrazně problematizovalo. 2 Heywood A. (1994). Politické ideologie. Praha, str Viz například 6

11 Druhým důvodem je jednoduchost. Přestože se používání termínu extremismus stalo terčem kritiky samotných sociologů, kteří kritizovali zejména jeho nízkou vypoídací hodnotu, uchytil se pojem v obecném slovníku. Ukázalo se totiž, že i když není vhodný pro používání v sociálních vědách, existují jiné skupiny, pro které se hodí. Extremismus představuje střechový pojem pro všechny ideologie, které vystupují proti stávajícímu režimu, bez ohledu na to, z jakých pozic režim kritizují. V novinářské praxi, zaměřené na obecné zpravodajství, může být často jednodušší použít tento střechový termín, než vysvětlovat, zda se jedná o skupiny neonacistů, trockistů nebo bolševiků a jaké jsou mezi těmito skupinami rozdíly. Vzhledem k tomu, že významným poznávacím znamením řady skupin označovaných za extremistické, je jejich ochota uchylovat se k násilí, používá se toto označení také v rámci policejní práce, která následky tohoto násilí musí řešit, případně se mu snažit předejít. V současné době proto právě policejní složky tento termín používají nejčastěji. 2.3 Definice extremismu a teorie extremismu Ministerstvo vnitra České republiky pro své potřeby definuje extremismus takto 4 : Pojmem extremismus jsou označovány vyhraněné ideologické postoje, které vybočují z ústavních, zákonných norem, vyznačují se prvky netolerance, a útočí proti základním demokratickým ústavním principům, jak jsou definovány v českém ústavním pořádku. Extremistické postoje jsou způsobilé přejít v aktivity, které působí, ať již přímo nebo v dlouhodobém důsledku, destruktivně na stávající demokratický politicko - ekonomický systém, tj. snaží se nahradit demokratický systém systémem nedemokratickým (totalitním nebo autoritářským režimem, diktaturou, anarchií). Tímto typem aktivit se zabývá Bezpečnostní informační služba na základě zákona č. 153/1994 Sb., dle 5 písm a). Česká bezpečnostní informační služba (BIS) pak definuje extremismus tímto způsobem 5 : Termín extremismus je v oblasti bezpečnostní problematiky používán při označování krajně vyhrocených, demokracii nepřátelských postojů a ideologií, jejich nositelů a souvisejících aktivit a jevů. S extremismem se setkáváme na pravém i levém konci politického spektra. Odtud se za určitých okolností - a vhodných podmínek - může šířit 4 Viz 5 Viz 7

12 do celé společnosti, vyústit v násilné akce, zaměřené na destabilizaci a následné odstranění demokratického společenského řádu. Kritéria extremismu jsou zde inspirovány definicí, kterou používá německý spolkový úřad na ochranu ústavy 6. Ten vychází při svém zkoumání jednotlivých organizací z jejich vztahu k demokracii, respektive k ústavě a ideologie či politické uskupení demokracii a ústavě nepřátelské je pak označeno za extremistické. Spolkový úřad při tom staví na předpokladu, že základním východiskem extremistických skupin jsou ideologie popírající demokratické základy společnosti, nebo elementární lidská práva a svobody a že jejich konečným cílem je nastolení nedemokratického režimu. Na tuto praxi v zásadě navazují politologové, kteří pracují s tzv. teorií extremismu. Teorie extremismu (Extremismustheorie) se díky historickým konotacím rozvinula zejména v Německu. Její nejvýraznější představitelé jsou němečtí politologové Uwe Backes a Eckhard Jesse 7, avšak teorie navazuje na starší práce zabývající se výzkumem totalitarismu (Hannah Arendt, Franz Neumann aj., z mladších autorů například Seymour Martin Lipset). V českém prostředí na ní navazuje zejména doc. Miroslav Mareš z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Teorie extremismu pokládá extremismus za antitezi demokracie, přičemž postoje či činnosti pod extremismus zahrnované sdružují široké spektrum aktivit. Základní varianty extremismu představují pravicový a levicový extremismus, přičemž dělící čára mezi oběma extrémy probíhá podél odlišného přístupu k principu rovnosti. Extrémní pravice rovnost v zásadě odmítá, extrémní levice ji naopak nadřazuje státnímu zřízení. Všeobecná akceptace této teorie naráží na několik významných problémů. Kritika teorie extremismu se soustřeďuje do dvou hlavních oblastí. První z nich představuje samotný termín extremismus, druhou pak pojetí jeho teorie. Samotné používání termínu extremismus v současné politické vědě provází bouřlivá debata, přičemž se obvykle poukazuje na dva problémy jeho neuchopitelnost a jeho snadnou zneužitelnost. Doc. Strmiska shrnuje problém s uchopením extremismu v rámci politologie nemilosrdně 8 : Neméně významný a svým způsobem příznačný je s touto skutečností úzce 6 Prášil J. Nová dimenze ohrožení Německa, , Dostupné z: _d-jan-prasil-nova-dimenze-ohrozeni-nemecka nebo Extremisté bez masky dostupné z: 7 Mareš M. (2003) Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno, str Strmiska M. (1998) Demokracie, extremismus, antisystémová orientace. Příspěvek k diskusi o pojetí politického 8

13 související fakt, že se diskuse o problematice politického extremismu obvykle vyznačují neujasněností svého předmětu, což již samo o sobě prakticky znemožňuje dospět k závěrům či hypotézám jež by mohly být následně podrobeny verifikaci... a současně varuje před politickým zneužíváním termínu extremismus. Znovu zde vystupuje problém neutrality, resp. pejorativního zabarvení tohoto termínu. Doc. Strmiska upozorňuje, že v případě zneužívání pojmu extremismus v politické a nikoli politologické debatě dochází k přesunu pozornosti od toho čím je politický extremismus, k snadno zneužitelnému kdo je politický extremista 9. Oproti tomu je prof. Petr Fiala poněkud vstřícnější 10 Od politologie nelze očekávat, že může přinést objektivní a všeobecně platné vymezení politického extremismu (...) Politolog může pouze nabídnout některé možnosti, jak lze na problém politického extremismu pohlížet..., ale poukazuje na fakt, že v českém prostředí, obdobně jako v německém, má termín extremismus negativní nádech a nejedná se tak o hodnotově neutrální pojem. Současně také kritizuje slovní spojení politický extremismus a dává přednost přesnějším termínům, jako je pravicový extremismus a levicový extremismus 11. Problematicky se z tohoto pohledu jeví i snaha odlišit od sebe termíny extrémní a extremistický, kdy extrémní v zásadě označuje nejvzdálenější pozici na politické škále, zatímco extremistický slouží k označení antisystémového 12 postoje. Doc. Strmiska upozorňuje na fakt, že označení strany za extrémní, tedy krajní z pohledu politické škály, nijak nezavdává kauzální závislost umožňující označit stranu za antisystémovou. Vzhledem k negativním konotacím spojeným s termínem extremismus a zároveň s jeho faktickou vágností sám navrhuje označení antisystémovost, jako heuristicky výkonnější koncept 13. Doc. Strmiska zde poukazuje na zajímavý moment, kdy se v termínu extremismus fakticky střetávají dvě koncepce koncepce politické krajnosti a koncept antidemokratického postoje (resp. antisystémové opozice). Tyto koncepce však nejsou souvztažné, neboť zatímco odpor k demokracii má zřetelné politické konotace (byť může nabývat různých forem), tak koncept politické krajnosti není nijak ukotvený, neboť je plně závislý na stávajícím stavu politické škály v konkrétní společnosti. Návrh na extremismu a antisystémovosti v soudobých demokraciích. Brno, str Tamtéž, str Fiala P. (1998) Český politický extremismus a radikalismus z pohledu politologie, Brno, str Tamtéž, str Termín pochází od italského politologa G. Sartoriho, který jím popisoval strany nesdílející hodnoty politického režimu, v jehož rámci fungují a které usilují o jeho zásadní přeměnu. 13 Strmiska M. (1998) Demokracie, extremismus, antisystémová orientace. Příspěvek k diskusi o pojetí politického extremismu a antisystémovosti v soudobých demokraciích. Brno, str. 33 9

14 nahrazení termínu extremismus pojmem antisystémovost je tak plně legitimní. Například z textu Mgr. Michala Mazela Politický extremismus a radikalismus v ČR 14, přitom zřetelně vyplývá, že Mazel chápe extremismus právě v této podobě antisystémovosti. Druhá oblast kritiky teorie extremismu v sobě zahrnuje jednak kritiku teoretických přístupů uvnitř této teorie. Zásadní kritiku teorie extremismu představil Christoph Butterwege 15, který tvrdí, že teorie extremismu jednak redukuje politologii na pouhou deskripci a zároveň zdůrazňováním společných znaků pravicového a levicového extremismu vytváří falešný dojem, že jde o dvě strany téže mince, přestože rozdíly mezi oběma přístupy jsou zcela zásadní. Jinak řečeno, to, že krajní pravice i krajní levice vykazuje některé společné znaky není dostatečný důvod pod zahrnutí obou ideologií pod jednotící termín extremismus. Sám Mareš přiznává, že 16 Ultrapravicový prostor (...) je charakteristický neexistencí jednotné pravicově extremistické či radikální ideologie, ke které by se konkrétní subjekty přihlašovaly. Jádrem zkoumání extremismu tak není ani tak snaha o jeho definici, či poznání, jako spíše tendence identifikovat případné nebezpečí pro společnost. Proto se také zkoumání extremismu často kryje s požadavky kriminalistů. Neexistuje-li však jasná definice extremismu, je velmi obtížné hodnotit, zda je nějaká ideologie extremistická či nikoli. Místo toho se při výzkumu lze zaměřit na návaznost dané ideologie na nacistickou resp. fašistickou ideologii, nebo naopak na deriváty marxismu (leninismus, stalinismus, trockismus, maoismus), čímž se ovšem vzdáváme obecného termínu extremismus. Druhé kritérium, které při zkoumání skupin podezřelých z extremismu lze použít, spočívá v ochotě zkoumaného subjektu vystupovat proti stávajícímu zřízení, což se fakticky kryje s jeho antisystémovostí. Z tohoto pohledu by však významná část krajně pravicových uskupení nemohla pod označení extremista vůbec spadat, neboť se otevřeně hlásí k podpoře demokratického zřízení. Specifickým rysem pojmu extremismus je totiž jeho exonymičnost vzhledem k pejorativním konotacím spjatým s tímto termínem se žádná skupina sama za extremistickou obvykle neoznačuje 17 a naopak má tendenci se mu bránit. Často si v rámci této obrany dokonce vytváří falešnou identitu, která dále ztěžuje identifikaci jí zastávaných postojů. Ani tento fakt 14 Mazel M (1998) Politický extremismus a radikalismus v ČR, Brno, str Mareš M. (2003) Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno, str Tamtéž, str Výjimku tvoří v českém prostředí Federace anarchistických skupin, která se za extremistickou označuje, přičemž tím dává najevo neochotu akceptovat stávající zřízení jako takové. 10

15 použití pojmu extremismus příliš nenahrává. Neexistuje ani jasná definice vztahu mezi extremismem a totalitou. Zejména média často vyvolávají dojem, že cílem extremistů je nastolit totalitní režim. To ale v žádném případě neplatí pro anarchisty a neplatí to ani v případě některých krajně pravicových stran 18. Kritika teorie extremismu přichází ze samotného tábora jejích zastánců. Miroslav Mareš 19 upozorňuje na fakt, že označení teorie extremismu je problematické, neboť 20 : Přestože řada politologických závěrů je označována jako teorie, jedná se často spíše o analytická schémata (popř. typologie). (...) V tomto směru by řada tzv. teoretických závěrů v oblasti výzkumu extremismu (včetně Backesova a Jesseho přístupu) nesplňovala vědecký nárok na teorii (a to ani pokud bychom je zařadil i do kategorie jednotlivých generalizací)... Pro účely své práce hodlám použít následující definice: Termín extremismus použitý v této práci značí jakoukoli aktivitu nebo ideologie vedoucí záměrně ke zničení nynějšího politického systému a termín radikalismus pak označuje jakoukoli aktivitu nebo ideologie směřující k hlubokým společenským změnám, avšak uvnitř stávajícího politického systému. 2.4 Krajní pravice a krajní levice 21 V praxi se termín ultrapravice používá pro souhrnné označení skupin sahajících od ultrakonzervativního nacionalismu, přes pravicový populismus, až k neofašismu a neonacismu. Je nutné si ale uvědomit, že ideologický rozptyl zde může být velmi široký a termín ultrapravice tak není synonymem pro neonacismus. Také organizační typy ultrapravicových uskupení se mohou významně lišit a pod označení ultrapravice se tak dostanou etablované politické strany, mimoparlamentní politické strany, občanská sdružení, nadace, think-tanky, neformální sdružení i teroristické organizace. Stejně tak hloubka propracovanosti ideologie bude jiná u politické strany jakou je například rakouská parlamentní FPO a skupinami neonacistických skinheadů. Není ani 18 Například Národní strana požaduje zavedení většího množství prvků přímé demokracie, protože pouze tak je možné zachytit skutečné přání lidu. 19 Mareš M. (2003) Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno, str Tamtéž, str Termíny levice a pravice pocházejí z období francouzské revoluce, kde v roce 1789, během prvního setkání Generálních stavů, aristokraté věrní králi seděli napravo a radikálové společně se zástupci třetího stavu měli svá místa nalevo. Levé křídlo bývá obecně spojováno s revolucí, pravice s reakcí. 11

16 nic zvláštního na tom, že se jednotlivá ultrapravicová uskupení od sebe navzájem distancují, přinejmenším na veřejnosti. To se týká zejména neonacistů, kteří jsou obecně velmi obtížně přijatelní i v rámci celého ultrapravicového spektra, a řada krajně pravicových skupin zejména těch, které usilují o veřejnou politickou činnost bude velmi ochotně požadovat jejich tvrdý postih. Osobní či neoficiální kontakty však obvykle existují mezi všemi subjekty v rámci celé ultrapravicové scény. Termín ultralevice je obdobně shrnujícím pojmem pro celou škálu levicových ideologií komunistického, trockistického či anarchistického typu. Na rozdíl od ultrapravice zde však nepanuje všeobecná shoda, jak nakládat s komunistickými stranami, které jsou v mnoha zemích etablovanými součástmi politického systému již dlouhá desetiletí a řada z nich se běžně podílí i na vládě. Mnoho z nich navíc prodělalo od konce druhé světové války významný vývoj, který je často odvedl od tvrdé marx-leninské či stalinistické linie k umírněnějším variantám. Ještě obtížnější je přístup k různým skupinám navazujícím na filosofii původního marxismu, které odmítají revoluci a diktaturu proletariátu. Hranice definující ultralevicový prostor jsou tak mnohem méně zřetelné, než v případě ultrapravice. Složitější jsou i vzájemné vztahy mezi jednotlivými aktéry ultralevicové scény. Etablované komunistické strany se obvykle distancují od trockistických a anarchistických skupin, které pokládají za příliš radikální. Trockistické skupinky obvykle oscilují mezi odmítnutím oficiálních komunistických stran a jejich kritickou podporou, zatímco anarchisté tendují k odmítání, přinejmenším verbálnímu, jak etablovaných komunistických stran tak i trockismu. Během protestních kampaní však spolu velmi často spolupracují alespoň v západní Evropě. Situace ve východní, resp. postkomunistické části Evropy je díky osobní zkušenosti s komunistickým režimem odlišná a oddělení anarchistické a marx-leninské levice se zde jeví jako podstatně zřetelnější. Zvláštní problém představuje řazení krajních forem politických ideologií na pravolevé ose. Řada politických komentátorů má potíže řadit nacismus a fašismus na krajní pravici a pokládají je spíše za exponenty krajní levice. 22 Domnívám se, že jde o omyl, který vyplývá z nesprávného použití pravolevé osy. Pravolevá osa graficky znázorňuje rozložení politických ideologií okolo pomyslného středu. Tradiční chápání politického systému předpokládá pravolevou politickou osu, na které se nacházejí jednotlivé ideologie. Napravo stojí zastánci kapitalismu, svobodného trhu a liberalismu, 22 Viz například Mareš M. (2003) Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno, str. 28, resp

17 nalevo pak zastánci socialismu, státní redistribuce a sociálních výhod. Na nejvzdálenějších koncích této osy pak stojí extremisté komunisté a anarchisté nalevo a fašisté a nacisté napravo. Problém spočívá v tom, že jde o zjednodušující příklad, který zejména v pravé části osy chybně směšuje dvě ideologie, které jsou historicky protikladné, byť je v současné době vnímáme jako zástupkyně pravice. Jde o konzervatizmus a liberalismus, tedy ideologie původně nepřátelské, které až historický vývoj silných stran socialistického typu donutily zaujmout společné místo, přičemž toto manželství z rozumu přetrvává dodnes. Důraz, který konzervatizmus klade na tradiční lidské kolektivy jako je rodina, církev či obec, jej odlišuje od liberálního individualismu. Požadavek, aby tyto kolektivy byly spravovány spíše na základě společenské hierarchie, než všeobecné rovnosti, zase staví konzervatizmus do opozice vůči socialismu. Konzervatizmus by tak měl mít své vlastní místo, které není možné na lineární pravolevé ose znázornit. Pokud ztotožníme pravici pouze s liberalismem, nebude možné akceptovat fašismu jakožto ideologii extrémní pravice, tedy do extrému dohnaného liberalismu. I z toho důvodu se domnívám, že je podstatně vhodnější pracovat s tzv. politickým trojúhelníkem, který zohledňuje tři základní umírněné politické ideologie socialismus, konzervatizmus a liberalismus. Jaký to bude mít vliv na umístění stran extrémního typu? Poměrně zásadní. Extrémní ideologie totiž představují trojúhelník opsaný původnímu trojúhelníku tvořenému umírněnými ideologiemi. Zůstane tak zachováno jak grafické znázornění vzdálenosti extrémních strana od umírněných, tak i jejich provázanost. Každá umírněná forma politické ideologie tak získá svou extrémní variantu. Nad vrcholem socialismu bude ležet komunismus, nad vrcholem konzervatizmu leží fašismus do jehož sousedství bychom mohli umístit nacismus a nad liberalismem bude anarchismus. Ten je totiž se svou snahou o osvobození člověka skutečně v mnoha ohledech bližší historickému liberalismu, než komunismu, ke kterému bývá obvykle přiřazován. I v tomto případě se samozřejmě jedná pouze o ilustrativní příklad, který nemá závaznou politologickou hodnotu. Fašismus (neřku-li nacismus) obsahuje některé prvky, které ho přibližují k levé části spektra stejně tak i anarchismus. Nicméně pro naznačení rozložení sil na politickém poli a přirozené spojence jednotlivých ideologií grafické znázornění v podobě trojúhelníku poslouží lépe než pravolevá osa. Současně bude také mnohem jasnější, proč je přesvědčení o levicovém základu fašismu a nacismu chybné. 13

18 2.5 Politický extremismus a teorie aktivismu Problém extremismu vzniká v liberální demokratické společnosti, pro kterou je svoboda slova a tedy i kritiky režimu, inherentní. Antisystémové postoje jsou tak uvnitř takové společnosti obtížněji postižitelné a zároveň mohou sloužit jako jistý indikátor svobody slova. Přestože je politický extremismus v zásadě fenomén moderní společnosti, má své kořeny v evropské politické filosofii. I když se předchůdci krajních politických idejí zabývám v dalších kapitolách, rád bych se pokusil nastínit teorii týkající se vzniku extremismu v obecné rovině. Myšlenek, které vykazují znaky dnes označované za extrémní, se v průběhu dějin objevila v Evropě celá řada. Příkladem může být Platón a jeho představa dokonalé obce 23 (společné ženy, neexistence soukromého vlastnictví) nebo představy utopistů 24. Přesto se tyto myšlenky ve své době nikdy nerozšířili ve společnosti do takové míry, jako se to stalo s myšlenkami komunismu či fašismu ve 20. století. Jaký to mělo důvod? Domnívám se, že klíčový moment je třeba spatřovat v odlišném přístupu k politické reprezentaci. V archaických společnostech bylo politické rozhodování soustředěno v rukou úzké vrstvy šlechty a části církve a lid, jak ho chápeme dnes, byl z politiky vyloučen. Změna nastala až po sérii otřesů, které zasáhly evropskou společnost, zejména v souvislosti s průmyslovou revolucí na poli technickém a buržoazními revolucemi na poli politickém. Revoluční události v Anglii, Holandsku a Americe předznamenaly dramatický vývoj ve Francii a představovaly základní milníky na cestě k odstranění panovnického absolutismu. Tyto události výrazně proměnily tvář Evropy. Od raného novověku zažívala Evropa rostoucí napětí mezi feudálním a postfeudálním zřízením, které omezovalo podnikání a významně ovlivňovalo veškeré společenské mechanismy. Na konci 18. století již bylo zcela zřejmé, že absolutní monarchie není schopna reflektovat požadavky nastupujícího kapitalismu a na jeho půdorysu nově se ustavující společnosti. Buržoazní revoluce tento spor materializovaly a i když revoluce samotné mohly být poraženy, nové myšlenky, které přinesly, zasáhly celou Evropu. Společenských změn, které se odvozují zejména od Francouzské revoluce, proběhla celá řada, nicméně pro nás je zásadní oblast politiky, na kterou se zaměříme. 23 Platón. (1993). Ústava. Praha. 24 More, Sir T. (1977). Utopia. Boston 14

19 Co se v politice po Francouzské revoluci změnilo? Pro pochopení kořenů politického extremismu je nejdůležitější fakt, že zanikl omezený politický styl a byl nahrazen stylem, který můžeme označit za aktivistický. Teorií aktivismu se zabývá Noel O Sullivan ve své knize Fašismus, kde proti sobě staví starší omezený politický styl (typický pro tradiční společnosti) a novější styl aktivistický, běžný v období po Francouzské revoluci. Pro omezený politický styl byly podle Sullivana klíčové čtyři základní postuláty Poutem společnosti je zákon a nikoli společný cíl. 2. Existuje jasný rozdíl mezi soukromým a veřejným životem i mezi státem a společností, stát je pouze svrchovaná autorita. 3. Pro bezproblémové fungování společnosti je třeba vytvořit záruky proti zneužití moci. (Což v praxi vedlo k situaci, kdy byla moc ve společnosti svěřena omezenému počtu osob, jejichž povinností bylo spravedlivě panovat, zatímco poddaní se této moci měli dobrovolně podrobovat.) 4. Stát je konkrétní územní jednotka vzniklá víceméně náhodně, jako výsledek válek a sňatkové politky. Oproti tomu nový aktivistický styl stavěl na popření všech těchto postulátů. Podle tohoto stylu platilo že: 1. Poutem společnosti je společný cíl, který se koncentruje v konkrétních ideologiích. 2. Lidský osud má smysl pouze v rámci kolektivu, díky čemuž se politika stává totální, všeobjímající. 3. Moc sama o sobě je pozitivní veličinou, která umožňuje vládnutí i samotnou existenci národů. 4. Definice státních hranic je otevřená a odvozuje se primárně od ideologie. Tyto čtyři představy jsou základní pro pochopení nového aktivistického stylu, který zasáhl Evropu po Francouzské revoluci. Hlavním výrazem aktivismu je takové politické přesvědčení, 25 Sullivan (1995) Fašismus, Brno. 15

20 které postuluje ideální život jako život sebeobětování se ideji a to bez ohledu na stávající legalitu. Aktivismus ovšem není samostatným politickým učením, nebo ideologií. Ve skutečnosti je pouze jejich atributem, avšak atributem základním a určujícím. Ideologie vznikající po Francouzské revoluci podle Sullivana aktivismus reflektují a staví na něm. Aktivistický styl ale nevznikl během Francouzské revoluce. Ta povědomí o něm pouze rozšířila. Jeho kořeny podle Sullivana leží v politické filosofii 17. a 18. století, kdy se začaly objevovat myšlenky, které jeho vznik umožnily. Nejvýznamnější předobraz aktivismu se objevil v politické filosofii Jean-Jacques Rousseaua, který vnesl do politické filosofie několik nových myšlenek 26 : Nová teorie o původu zla Během středověku lidé věřili (na základě křesťanského učení o prvotním hříchu), že zlo je nedílnou součástí lidského života. Rousseau naopak tvrdil, že člověk přichází na svět nevinný a kazí ho teprve společnost. Logickým důsledkem tohoto postulátu bylo přesvědčení, že pokud by bylo možné negativní společenské faktory odstranit, došlo by k návratu zpět do přirozeného stavu, který je dobrý, neboť samotná lidská přirozenost je dobrá. Jinými slovy člověk je dobrý, společnost je špatná. Zbavme společnost negativních vlivů a člověk se stane opět dobrým. Znamenalo by to ovšem, že by bylo možné dosáhnout změny k lepšímu již na tomto světě a nikoli až na onom, jak učí křesťanství. Současně to ale také znamená, že je-li problémem společnost a její negativní vliv na člověka, nebude možné dosáhnout osobního spasení skrze individuální konverzi, osvícení nebo milost, ale pouze prostřednictvím celospolečenských změn. Spása tak přestává být osobní záležitostí a stává se otázkou kolektivní. Doktrína lidové svrchovanosti Francouzská revoluce deklaruje, že nadále již není spravedlivý žádný jiný režim, než který odvozuje svou moc od veškerého lidu. Tato představa je protikladná k předcházejícím ideám, na kterých se budoval stát v průběhu středověku. Pro středověké myslitele byl nejvyšší autoritou Bůh, který zaštiťoval panovníka (například v podobě božského práva králů, jak jej definoval Jean Bodin 27 ) a legitimizoval jeho působení. 26 Sullivan (1995) Fašismus, Brno. 27 Miller D. ed. (1995). Blackwellova encyklopedie politického myšlení, Praha. Str

21 Základem doktríny lidové svrchovanosti je přesvědčení, že jakýkoli panovník může chtít utlačovat lid, ale bude-li si lid vládnout sám - jak by mohl chtít utlačovat sám sebe? Takto nastavená základní legitimizační idea státu však zcela eliminuje problém omezení moci. Při praktickém použití má ovšem tato představa ještě jeden, byť nezamýšlený, důsledek. Je-li základem státu lid, pak je třeba přesně určit kdo tímto lidem je. Kdo jím není, ten se stává nepřítelem. Výsledkem je, že jakákoli nepohodlná skupina uvnitř národa (a nemusí být definovaná nutně jen etnicky) v tomto pojetí přestává být členem národa, ztrácí práva nebo privilegia, kterých se ostatním členům národa dostává a její názor není pro národ relevantní. V extrémním případě se tento obraz nepřítele přetavuje až do představy, že i ten kdo je pouze pasivní je nepřítel. Nové chápaní lidu vede také k volání po národní jednotě. U Rousseaua 28 se objevuje vize volonté generale všeobecné vůle, která jediná je schopna rozpoznat pravdu a jako jediná je schopna tuto pravdu vyjevit. Osobní mínění přestává být důležité a opět je nahrazeno kolektivním vědomím, kterému se musí, v krajním případě, osobní podřídit. Toto všeobecné vědomí bylo záhy ztotožněno s národem jako takovým. Národ se tak stal smyslem vlastní existence. Národ, jehož smyslem je pouze jeho existence, pak samozřejmě musí své členy zocelovat, z čehož vyplývá Nové pojetí svobody jako boje Jestliže byla dříve svoboda chápana spíše ve smyslu osvobození o něčeho (od daní, od roboty), tak nově se začíná svoboda chápat více jako svoboda k něčemu, jako forma seberealizace 29. Svoboda se nadále neodvíjí se od vnějších podmínek, ale z vnitřního stavu. Ve spojení s představou, že je to společnost, která je zlá, vede tato idea k myšlenkám stavícím svobodu do opozice vůči společnosti. A protože pro aktivismus je kolektiv víc než individuum, dovádí tuto představu až k podobě, ve které existuje svoboda falešná - individuální a skutečná - kolektivní. V extrémní případě splývá tato představa s myšlenkou národního dobra, kterého je nutné dosáhnout a to bez ohledu na jednotlivce. Zároveň ale ve společnosti přetrvává i představa svobody jako prostředku ke konání dobra. To se stává povinností a protože existují svobody dvě, pak je nutné mezi nimi rozlišit. To lze pouze na 28 Tamtéž, Str Jde o rozdíl mezi svobodou chápanou negativně (od něčeho) a pozitivně (k něčemu). 17

22 základě zkoušek, na základě útrap, kterým se člověk vystavuje. Ze svobody se stává boj. Jak říká dokonce i Imanuel Kant Bytost obdařená svobodou nemůže být spokojená s prožitím příjemného života 30 Akceptujeme-li představu, že je to právě stávající společnost, která zapříčiňuje lidské utrpení, pak nutně docházíme k myšlence revoluce, která špatnou společnost odstraní jednou provždy a nahradí ji společností novou, prostou všech nectností. Pro aktivistické ideologie ultrapravicového charakteru jako je nacismus, může ale boj nabývat podobu očistného kataklyzmatu, který má smysl sám osobě. Válka je ospravedlněním a potvrzením existence národa a potažmo i státu, během války dosahuje národ své velikosti, válkou se národ očišťuje. Tato orientace aktivistických ideologií na konflikt vede k upřednostňování mládí s jeho sklony k radikalismu a k pohrdání stářím, tak jak to známe z fašismu i bolševismu. Síla lidské vůle Po Francouzské revoluci a v souvislosti s Napoleonovým úspěchem se na evropské politické scéně vynořila představa, že pokud má člověk dostatečnou víru a vůli, pak jsou jeho možnosti neomezené. Tato idea rezonuje v Nietzscheho filosofii jakožto vůle k moci 31, avšak ideálním příkladem tohoto druhu uvažování je nacistický Triumf vůle. Dostatečně silná vůle k moci pak jedince předurčuje k vládnutí. V průběhu času se tedy tato víra přetavuje do své bizarní podoby kultu vůdce, ať už fašistického/nacistického, nebo komunistického, který je v příkrém rozporu s ideou lidové svrchovanosti. Tento rozpor ale může být pro příznivce aktivistických ideologií pouze zdánlivý, neboť právě v osobě vůdce nalézá všeobecná vůle svého nejvyššího představitele s skrze něj může dojít k jejímu naplnění. Všechny tyto nové myšlenky pomáhaly vytvářet moderní politickou filosofii. Musíme si ale uvědomit, že i když si nyní všímáme aspektů těchto myšlenek, které se odrážejí v extrémní politice, ve skutečnosti na těchto myšlenkách stojí i politika umírněná a současný diskurs by byl bez nich nemyslitelný. Vždyť otázka lidové svrchovanosti je dodnes pro demokracii zcela určující. Hovoříme-li tedy o vzniku nového politického stylu, musíme zároveň dodat, že tento styl položil základy moderní politice jako takové. Přijmeme-li myšlenku o společných kořenech 30 Kant I. (1978). Spor fakult, Praha. 31 Miller D. ed. (1995). Blackwellova encyklopedie politického myšlení, Praha. Str

23 moderní umírněné i extrémní politiky, snadněji pochopíme nejen proč extrémní podoby politiky vznikly, ale také proč existují paralely mezi stalinským Sovětským svazem a nacistickým Německem. Teorie aktivismu podle mého názoru odpovídá na tyto otázky lépe, než představa o politické ose stočené do kruhu či podkovy, nebo myšlenka ahistorického vybočení nacismu a bolševismu z evropského progresivního vývoje, případně vnímání fašismu jako dobové reakce, jak tvrdí E. Nolte Role subkultur v rámci radikální politiky Přestože jsou radikální ideologie v první řadě záležitostí politických hnutí a stran, svého rozšíření v současnosti dosahují častěji díky průniku do subkultur mládeže. Ani v jednom případě sice nelze položit rovnítko mezi subkulturu a konkrétní politickou ideologii, avšak vzhledem k významu, který v rámci extrémní politiky různé subkultury sehrávají, je třeba je alespoň v krátkosti představit. Skinheads Skinheadské hnutí vzniklo na konci šedesátých let v Anglii jako hnutí mladých, často nezaměstnaných mužů z dělnických předměstí 33. Jeho předchůdci byly původní subkultury z padesátých let, angličtí Mods a přistěhovalci z Jamajky Rude boys. Splynutím těchto dvou subkultur vzniklo zcela originální hnutí mládeže, která kladlo velký důraz na styl oblékání odkazující k jeho dělnickým kořenům, na hudbu a kulturu tančíren, fotbalové fandovství a na násilí 34. Základ, ke kterému se většina skinheads odkazuje dodnes, byla příslušnost jeho členů k dělnické třídě (working class). Prvotní skinheads se rekrutovali stejnou měrou z obou částí bělošské i černošské britské dělnické komunity, přičemž se někdy vymezovaly vůči přistěhovalcům z Asie, zejména z Pákistánu 35. Rané hnutí skinheads ale nebylo rasistické v pravém slova smyslu (původní skinheadské kapely hrály ska a reggae spolu s černošskými a jamajskými hudebníky) a jen velmi těžko bychom o něm mohli mluvit jako o hnutí politickém. Objevovali se v něm sice prvky 32 Nolte, E. (2000). Fašismus ve své epoše. Praha. 33 Marshall G. (1996). Skinhead nation, London. 34 Tamtéž. 35 Bastl M. (2001). S.H.A.R.P. - Skinheadi proti rasovým předsudkům, číslo 3 dostupné z: 19

24 nacionalismu a specifického rasismu (právě vůči Pákistáncům), ale také prvky sociálního protestu a třídní sebeidentifikace, odkazující spíše k levicové části politického spektra. 36 Na druhou stranu je nutné zdůraznit, že hnutí se od počátku formovalo jako násilné. Významná část jeho stoupenců se účastnila diváckého násilí ve skupinách hooligans a příslušnost k tvrdému jádru fotbalových fanoušků byla pro skinheady typická. Zároveň se hnutí vymezovalo vůči hippies, zejména kvůli jejich zjevu (podle skinheads příliš zženštilému) a také kvůli jejich přílišné intelektuálnosti, pacifismu a pozitivnímu vztahu k drogám. Hnutí prodělalo svůj vrchol na konci šedesátých let 37, zájem o něj pak v britské společnosti upadal (mimo Velkou Británii se v té době ještě nerozšířilo). Zpět se vrátilo až v polovině sedmdesátých let spolu s punkovou revoltou. Skinheads zde tvořili specifickou část punkové subkultury. Záhy ale nastaly třenice, neboť pro řadu skinheadů představoval punk pouze novodobé hippies stejná otevřenost k drogám, obdobná politická profilace směřující spíše doleva a konečně i asociální image, která se pořádkumilovným skinheadům často příčila. Díky těmto pnutím se na konci sedmdesátých let a začátku první poloviny let osmdesátých hnutí začalo štěpit, aby se posléze pod vlivem politiky britské krajně pravicové National Front utvořilo krajně pravicové křídlo uvnitř tohoto hnutí 38. Následně se pak hnutí skinheads rozdělilo do tří hlavních skupin: rasistické, ne-rasistické a antirasistické. Na jedné straně stáli skinheads ovlivnění rasismem a politickým programem extrémní pravice, proti kterým záhy začali vystupovat skinheadi navazující na původní multikulturní základ celého hnutí a akcentující spíše levicové prvky uvnitř skinheaského hnutí. Stranou celého konfliktu se snažili stát tradicionalisté udržující duch původně nepolitického hnutí. Přestože se záhy všechny tyto skupiny rozšířily po celé Evropě, rasistická větev se stala nejvíce proslulou. Pro většinu lidí tak slovo skinhead stále znamená fašista nebo rasista. Rasisté (neofašisté a neonacisté) Rasistickou odnož skinheads lze teoreticky dále rozdělit na neofašisty a neonacisty. Neofašisté navazují na původní fašistické tradice, hlásí se v první řadě k nacionalismu, který pokládají za základ společenského uspořádání a důležitý je pro ně boj proti imigrantům a barevným. Neonacisté oproti tomu navazují přímo na tradici hitlerovskou, pokládají se za árijce a 36 Moore J. B. (1993). Skinheads: Shaved for battle, U.S.F. 37 Marshall G. (1996). Skinhead nation, London. 38 Moore J. B. (1993). Skinheads: Shaved for battle, U.S.F. 20

25 nacionalismem opovrhují, neboť rozděluje bílé národy a staví je proti sobě. Důležitá je podle nich barva kůže, resp. správná krev a nejdůležitější boj proti Židům 39. Přestože lze toto dělení mezi rasistickými skinheads skutečně identifikovat, neznamená to, že se jedná o nesmiřitelné soupeře. Spíše naopak. Jak neonacisté, tak neofašisté dnes představují společenské marginály a cítí v sobě navzájem přirozené spojence, i když hlásají odlišné ideje. Navíc značná část rasistických skinheads v těchto termínech vůbec neuvažuje a důležitější jsou pro ně subkulturní znaky hnutí, násilí a rasismus. Ideologové těchto skupin si však rozdíly dobře uvědomují a pracují s nimi. Z této odnože skinheadského hnutí se celosvětově rekrutuje drtivá většina neonacistů i významná část příznivců ostatních ultrapravicových uskupení. Hudební styl, kolem kterého se všichni příslušníci rasistické odnože hnutí skinheads bez rozdílu shlukují, se označuje jako White power music, zkráceně WP, někdy se také používá termín Hate rock 40. Podnikatelská činnost spojená s tímto stylem hudby (koncerty, hudební vydavatelství, trička atd.) představují mimořádně výnosný byznys. Hnutí skinheads se obecně vyznačuje poměrně vysokou mírou disciplinovanosti a nejinak je tomu i u jeho rasistické odnože. Vzhledem k tomu, že oficiální politické aktivity této skupiny jsou velmi omezeny (a s přihlédnutím k tomu, že řada rasistických skinheads o ně ani nejeví zájem), představuje její hlavní projev právě subkulturní činnost, spjatá v první řadě s působením white power kapel. V praxi to vede k tomu, že většina rasistických skinheads je ochotna investovat do hudby a oblečení podstatně větší sumy než většina běžné populace. Vzhledem k tomu, že hudební vydavatelství a valná část oděvních značek oblíbených u rasistických skinheads je v rukou neonacistických aktivistů, končí tyto peníze zpátky v neonacistickém a neofašistickém hnutí. Ne-rasisté, tradiční skinheads, apolitičtí skinheads Navazují na původní, nepolitickou formu hnutí a odmítají extrémní politiku jak pravicovou, tak i levicovou. Důležité jsou pro ně subkulturní atributy (oblečení, hudba, fotbal) a patriotismus, který ovšem někdy přerůstá spíše k nacionalismu a šovinismu. Přes deklarovanou apolitičnost i mezi ně pronikají aktivisté z obou politických křídel. Část apolitických skinheads se tak kromě 39 Ridgeway J. (1995). Blood in the Face: The Ku Klux Klan, Aryan Nations, Nazi Skinheads, and the Rise of a New White Culture, Thunder's Mouth Press. 40 Dobratz B. (2000). The White Separatist Movement in the United States: White Power White Pride, Johns Hopkins University Press. 21

26 subkulturního základu ztotožňuje i s myšlenkami antikomunismu, což v kombinaci s nacionalismem vede často k příklonu k extrémní pravici. Naopak, na druhé straně existuje řada apolitických skinheads, kteří se hlásí k antirasismu a antifašismu a argumentují tím, že se nejedná o politický postoj, ale o věc morálky. Obecně však tato skupina nepatří mezi extremistická ani radikální uskupení. Anti-rasisté (SHARP a RASH) Deformace původního hnutí směrem k otevřenému rasismu vyvolala záhy reakci těch složek hnutí skinheads, které rasismus odmítaly. Ve stejné době, kdy v Británii mezi skinheads verbovala National Front, se tak objevili také marxističtí redskins (původně šlo o název hudební skupiny), kteří inklinovali k trockismu 41. V polovině osmdesátých let pak vznikla v USA původně lokální skupina nazvaná SHARP (Skinheads Against Racial Prejudice - Skinheads proti rasovým předsudkům) 42, přičemž myšlenka anti-rasistických skinheads se rychle rozšířila do celého světa již v podobě samostatné odnože hnutí skinheads. Její příznivci se pokládali za tradiční skinheads, ale zdůrazňovali svůj antirasismus, který odvozovali od původního, multikulturního rámce celého hnutí. Vzhledem k tomu, že jinak akceptovali všechny tradiční skinheadské atributy, tak neváhali proti svým protivníkům z řad rasistů používat násilí. Při potyčkách obou znepřátelených táborů v USA počátkem devadesátých let bylo několik skinheadů z obou stran politického spektra zabito 43, avšak americkým SHARP se v té době podařilo své protivníky z opačného pólu politického spektra do značné míry marginalizovat. Antirasismus hnutí SHARP vedl ke kontaktům s podobně orientovanými skupinami mimo skinheadské hnutí a řada aktivistů začala spolupracovat s antifašisty z okruhu anarchistických a radikálně levicových organizací jako je Antifašistická akce nebo Red Action. To ale nevyhovovalo té časti SHARP, která se identifikovala s antirasismem, ale odmítala spojení s politickými organizacemi. V okamžiku, kdy se v USA rasističtí skinheads stáhli do pozadí, tato část SHARP opustila a nadále se realizovala v rámci apolitické části hnutí skinheads. V Evropě se nikdy nepodařilo zatlačit rasistické skinheady v takové míře jako v USA, ale i zde došlo 41 Mazel M.(1998). Oponenti systému.brno, str Bastl M. (2001). S.H.A.R.P. - Skinheadi proti rasovým předsudkům, číslo 3 dostupné z: 43 Mareš M. (2003) Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno. Str

27 v polovině devadesátých let ke znatelnému poklesu skinheadů hlásících se k SHARP a naopak nárůstu počtů apolitických skinheads. Tyto změny iniciovaly počátkem devadesátých let vznik RASH (Red and Anarchist Skinheads Rudí a anarchističtí skinheads) 44, skupiny antirasitických skinheads, kteří se přímo hlásili k radikálně levicovému politickému křídlu a rozšiřovaly původní koncepci redskins o myšlenky anarchismu. Tito skinheads navazují na levicové prvky z původního hnutí ze šedesátých let důraz na dělnický původ, odmítání konzervativní politiky i na multikulturní kořeny hnutí, avšak kooptují mezi tyto atributy i radikální antifašismus a politické postoje blízké komunistické levici či anarchismu. Skupiny RASH jsou aktivní ve Španělsku, Itálii a Německu, ale například ve východní Evropě jsou odmítány i v rámci radikální levice z důvodů propojování bolševické a anarchistické tradice, která je v prostředí post-komunistických států většinově nepřijatelná. Subkultura hnutí skinheads je poměrně stabilní (nezdá se, že by podléhala výkyvům v zájmu mládeže o ni), avšak od konce devadesátých let je patrný posun uvnitř celého skinheadského hnutí, který vede řadu aktivních neonacistů k opouštění skinheadské image, zatímco na druhé straně narůstají řady nerasistických i antifašistických skinheads. Punk Punk vznikl v polovině sedmdesátých let v Anglii 45 a od počátku se v něm křížilo několik směrů. Prvotní punk byl výrazně nihilistický až asociální a využíval principy anarchismu jako reakce na sociální problémy; jeho cílem bylo šokovat tradičně konzervativní Británii a upozornit tak na společenské problémy, které mladou generaci zasáhly. Vedle něj ale záhy vznikl i punk nepolitický a také punk politický, zaměřený radikálně levicově. Během krátké doby uvnitř punku vykrystalizovaly dva hlavní proudy politický (sociálně kritický) a nepolitický (často spojený s apolitickou částí hnutí skinheads). Naprosto marginální skupinu pak představují příslušnici tzv. nazi-punku, tedy neonacistů s punkovou image Bastl M. (2001). S.H.A.R.P. - Skinheadi proti rasovým předsudkům, číslo 3 dostupné z: 45 Fuchs F. (2002). Kytary a řev aneb co bylo za zdí. Punk a hardcore v Československu před rokem 1989, Brno. Str Mareš M. (2003). Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno, str

28 Punková subkultura od svého počátku přitahuje rebelující mládež. Tato rebelie směřuje často proti starší generaci, ale spojuje se i s politickým protestem jako takovým. Z něj pak vyrůstá punková inklinace k radikálním ideologiím, mezi kterými na prvním místě stojí anarchismus, chápaný v punkové subkultuře zejména jako synonymum absolutní svobody jedince. Adorace svobody je také hlavním tématem politických punkových kapel. Z absolutně chápané svobody jednice však logicky vyrůstá i odpor k institucím (zejména represivním jako je policie a armáda), státu, kapitalismu a v dnešní době i globalizaci. Na rozdíl od situace v hnutí skinheads nezůstala punková hudba uzavřena v subkulturním ghettu a nalezla uplatnění i v komerčním sektoru 47. Samozřejmě, existuje řada punkových skupin, které jsou aktivní v radikální politice, ale stejně tak existuje řada hudebních skupin hrajících punkovou hudbu, které lze vidět na komerčních hudebních kanálech. Rozpětí fanoušků punku tak dnes sahá od levicových aktivistů až po zcela nepolitické konzumenty a ztotožnit posluchače punkové hudby s radikálem či extremistou není možné. Na rozdíl od skinheads také punkové hnutí nepředstavuje jediný rezervoár sil pro radikálně levicová hnutí. Punkové hnutí má jistý dopad v anarchistickém prostředí, ale má jen velmi omezený vliv (pokud vůbec nějaký) mezi marxisty. Punková hudba a image přitahuje nekonformní mládež, ale pouze její menší část se aktivizuje v rámci radikálních skupin. Navíc, většina radikálně levicových aktivistů, kteří prošli punkovou subkulturou, punkovou image opouští, protože v rámci anarchistických a marxistických skupin nehraje subkulturnost větší roli. Součástí punkové subkultury jsou i modernější hudební styly Hard Core a jeho odnož Straight Edge, které z punku vycházejí. Jejich spojitost s politikou je omezenější než u punku, v případě Straight Edge (hnutí vegetariánů a abstinentů) může docházet k prolnutí s ekologickou scénou. V obou scénách relativně rezonuje antifašismus včetně jeho radikálních podob. Punkové hnutí také výrazně ovlivnilo i další subkultury mládeže, které nejsou primárně politické, jako jsou skate, techno, ale také hip-hop. Fanoušci těchto hudebních a subkulturních směrů se často prolínají a stírají tak hranice mezi styly. Díky tomu neexistuje žádná jasná dělící čára mezi punkem a dalšími druhy hudby, což punk velmi výrazně odlišuje od white power hudby, která stojí zcela odděleně od ostatních žánrů. 47 Příkladem mohou být skupiny jako Offspring, hrající punkovou hudbu, avšak od punku jakožto hnutí se distancující, nebo Avril Lavigne. Viz Reflex č května 2007 str

29 Závěr Tato kapitola představila dvě hlavní subkulturní skupiny, které se spojují s radikální politikou. Nejdůležitější z nich je nepochybně subkultura skinheads a to zejména její rasistická část, která tvoří značnou část (ne-li většinu) dnešních aktivních přívrženců krajní pravice. Zároveň ale uvnitř samotné skinheadské subkultury existují významné rozdíly, které neumožňují klást rovnítko mezi pojem skinhead a rasista či neofašista. Stejně tak jsme si v této kapitole ukázali, že nelze srovnávat hnutí skinheads a hnutí punk jako dva totožné extrémy, pouze s opačným znaménkem. Oba jmenované nešvary se často objevují v médiích a znesnadňují pochopení problematiky vztahů radikální politiky a mládežnických subkultur. 2.7 Politický extremismus a radikalismus v České republice po roce 1989 Politické klima v nesvobodné společnosti reálného socialismu významně bránilo rozvoji radikálních politických hnutí, přestože jejich zárodky na našem území existovaly. Od šedesátých let docházelo k formování nepříliš početné disidentské levice inspirované trockistickou a anarchistickou tradicí, která kritizovala komunistický režim z radikálně socialistických pozic, avšak její postavení bylo vždy výrazně marginální. Pod vlivem vývoje v Západní Evropě začaly v průběhu osmdesátých let pronikat do Československa nová sociální hnutí, spojující subkulturní vzhled s politickou aktivitou. I když tehdy české punkové a skinheadské hnutí nabývala díky nedostatku relevantních informací místy velmi kuriózních forem, poskytla zázemí, ze kterého se později začaly formovat prvotní skupiny akceptující radikální a extrémní politické postoje. Je nutné si uvědomit, že vzhledem k omezenému přístupu k informacím ze západní Evropy se punkové i skinheadské hnutí u nás v té době vyvíjelo poněkud odlišně, než tomu bylo v zemích, kde informační bariéry neexistovaly. 48 Určité myšlenky (spíše než ideologie) anarchismu, fašismu, rasismu, ale třeba i pacifismu se u obou hnutí spojovaly do těžko uchopitelných celků, které přetrvávaly pouze díky informační bariéře ležící mezi komunistickým blokem a západní Evropou. Tato situace se radikálně změnila po roce S pádem komunismu odezněl i jeden z významných důvodů pro existenci české odnože hnutí punk a skinhead, které byly 48 Fuchs. F. (2002) Kytary a řev aneb co bylo za zdí. Punk a hardcore v Československu před rokem 1989, Brno. 25

30 konstituovány jako mimo jiné silně antikomunistické, ale ani jedno z těchto hnutí ve skutečnosti nezaniklo. Naopak, skinheadské hnutí zaznamenalo prudký nárůst příznivců (punkové a později anarchistické hnutí po roce 1989 také mírně zvětšilo své počty, ale nejednalo se o tak rozsáhlý nástup jako v případě hnutí skinheads). Po zhroucení komunistického panství se mohlo krátký čas zdát, že dějiny skončily 49, avšak záhy se ukázalo, že toto přesvědčení je přinejmenším vysoce diskutabilní. Mladá demokracie byla v Československu a později i v České republice velmi brzy vystavena celé řadě problémů vnitropolitického i zahraničně politického charakteru, které vizi konce dějin významně zpochybnily. Sociální nejistota, dlouhodobě neřešené problémy s Romskou menšinou, nově formulovaná imigrační politika, globalizace, zařazení České republiky do mezinárodních organizací to vše rezonovalo mezi českými občany, takže se brzy mohlo zdát, že spíše než v období konce dějin žijeme v době střetu civilizací. Jednou z forem reakce na tyto změny je také nárůst krajních politických názorů. Když došlo po roce 1989 k prudkému rozvoji těchto proudů, kterým dosavadní režim bránil, hledaly své vzory mnohem spíše u současných zahraničních organizací, než v původních českých skupinách z období první republiky či protektorátu. 50 Důvod byl nasnadě. Během komunistického panství došlo k přerušení historické návaznosti na starší radikální skupiny, jako byla pronacistická Vlajka či Česká anarchistická federace z opačného konce názorového spektra. Přestože se v devadesátých letech někdy objevily snahy na tyto původní skupiny odkazovat, díky výraznému časovému odstupu se jednalo pouze o nominální a ideové návaznosti, nikoli o návaznosti organizační či personální. Vývoj krajní pravice a levice v Čechách po roce 1989 nelze samozřejmě zúžit pouze na problematiku kulturního undergroundu, není však možné ani pominout vliv, který tato hnutí na formování krajních proudů politického spektra měla a mají. V krajně pravicovém prostředí představují dodnes příslušníci, případně bývalí příslušníci, rasistické větve hnutí skinheads podstatnou část aktivistů. V případě anarchistických skupiny je návaznost na subkulturní prostředí ještě výraznější. Výjimku tvoří skupiny trockistické provenience a skupinky fašizujících intelektuálů, pro které subkulturní provázanost není příliš významná. 49 Viz Fukuyama F. (2002) Konec dějin a poslední člověk, Praha., srovnej Mareš M. (2003). Pravicový extremismus a radikalismus v ČR. Brno str Rataj 2003, Neofašismus a neonacismus v České republice devadesátých let, str

31 3 Krajní pravice 3.1 Historické kořeny krajní pravice Nacionalismus Nacionalismus přestavuje ideologii, která je základem většiny směrů krajní pravice, ale významně ovlivnil i krajní levici. Sám o sobě nemusí být ani extrémní, ani radikální, avšak vnáší do politické praxe prvky, které je snadné zneužít. Různé formy nacionalismu se objevují v evropské historii již v průběhu středověku. V českém prostředí se projevoval zejména výpady vůči Němcům, či německému etniku na českém území usazeném. Nepřehlédnutelným se stal středověký český nacionalismus v období husitství 51. (Viz zejména práce F. Šmahela Idea národa v husitských Čechách, Praha 2000). Většina historiků se ale shoduje v tom, že tyto středověké formy raného nacionalismu se odlišovaly od nacionalismu novověkého a jejich projevy obvykle neovlivňovaly společnost natolik, jako tomu bylo od 19. století. Nacionalismus se jako ideologie objevuje od konce 18. století v souvislosti s Francouzskou revolucí 52. Když se nacionalismus v průběhu 19. století rodil, věřili jeho první nositelé, že národní uvědomění bylo uměle potlačeno mnohonárodnostními říšemi a že jednotlivé národy spí a je třeba je probudit k jejich přirozeným projevům. Nacionalismus vychází z představy, že lidstvo je přirozeně rozděleno do jednotlivých národů, které mají svou vlastní specifickou povahu a že přirozené uspořádání společnosti tím pádem vychází z jednotlivých národů, které jsou definovány na základě národních jazyků, národní kultury a národního území. Z této představy pak logicky vyrůstá přesvědčení, že ústředním bodem politické organizace má být národ, respektive národní stát. Politickým cílem nacionalistů je tedy dosáhnout stavu, ve kterém územní hranice splývají s hranicemi etnickými, jazykovými a kulturními. Nacionalismus prodělal významný vnitřní vývoj, díky kterému nelze hovořit o nacionalismu jakožto jednotné ideologii. Místo toho můžeme rozeznávat celou řadů samostatných nacionalismů, jejichž projevy mohou být velmi odlišné. 51 Viz zejména práce F. Šmahela (2000) Idea národa v husitských Čechách, Praha. 52 Heywood A. (2005) Politické ideologie, Praha str

32 Liberální nacionalismus 53 Liberální nacionalismus představuje nejstarší typ nacionalismu. Liberální nacionalisté jsou přesvědčeni, že národy tvoří přirozené a svrchované entity, a mají tudíž právo na svobodu a sebeurčení. Z tohoto důvodu vystupují liberálové proti národnostní nadvládě, jak v rámci mnohonárodních říší, tak i v případě kolonialismu. Zároveň podporují demokratické formy vládnutí, neboť podle nich splňují ideál vlády lidu a tedy národa. Z liberalismu vyrůstá i představa, že jednotlivé národy jsou si rovny, kterou prosazoval například německý filosof Johann Gottfried Herder ( ). Herder byl stoupencem kulturního pluralismu a tvrdil, že každá etnická skupina nebo národ má specifický a věčný duch národa (Volksgeist). Tato představa, ač původně zamýšlená jako obhajoba kulturní odlišnosti a diverzity, se však v průběhu času změnila v přesvědčení, že jsou-li jednotlivé národy různé, pak to nutně musí znamenat, že některé jsou lepší a jiné horší. Expanzivní nacionalismus 54 I když nacionalismus vznikal souběžně s liberalismem a byla mu původně vlastní víra v rovnost národů a právo na sebeurčení, dokázal se změnit i ve svůj vlastní opak. Víra v jedinečnost každého národa byla vystřídána vírou v různost národů, ze které vyplývala logicky i představa nadřazenosti některých národů nad ostatními, případně i nadřazenost jednoho národa nad všemi ostatními. Expanzivní nacionalismus se obvykle spojuje s šovinismem, tedy přesvědčením o výjimečnosti a nadřazenosti vlastního národa. Vypjaté formy šovinismu upřednostňují národ před jednotlivcem, identita jednotlivce je pohlcována všemocným národem, jehož existence je nejvyšším smyslem bytí, za nějž stojí jednotlivci obětovat i svůj život. Tato forma nacionalismu se obvykle nazývá Integrální nacionalismus, podle termínu, který pro ni použil francouzský pravicový nacionalista Charles Maurass ( ) 55. Je logické, že se tento druh nacionalismu projevuje militantně, zejména voláním po expanzi a válce. Válka je důkazem národní velikosti, podporuje národní hrdost a prověřuje oddanost členů národa. Mobilizační schopnosti šovinismu vycházejí převážně z negativní integrace, tedy z mobilizace proti jinému národu. 53 Heywood A. (1994). Politické ideologie. Praha Tamtéž, str Rataj (2004) Politické koncepce a aktivizační témata soudobé české radikální a extrémní pravice, Praha str. 43, srovnej Heywood A. (2005) Politické ideologie, Praha str

33 Nacionalistický šovinismus oslovuje významně ty skupiny obyvatelstva, které nemají přílišnou sociální či politickou moc, neboť pro ně představuje vnitřní překonání vlastní bezmoci. Přimknutí se k osudu národa povznáší jejich vlastní osudy. Kulturní nacionalismus Kulturní nacionalismus vnímá národ v první řadě jako určitou civilizaci. Stát (ani ten národní) nehraje pro jeho stoupence větší roli. Lze říci, že kulturní nacionalismus je mystický a romantický, upřednostňuje emocionální pouto k národu, který chápe jako jedinečný a organický celek. V centru jeho zájmu obvykle leží spíše lidová kultura a tradice, než kultura vyšších vrstev. Etnický nacionalismus Etnický nacionalismus se svým pojetím národa blíží kulturnímu nacionalismu, avšak hlavní měřítko pro něj představuje etnicita. Přesto se často s kulturním nacionalismem propojuje. Příkladem etnického nacionalismu je například nacionalismus černošských skupin v USA, který apeluje spíše na společné kulturní zázemí, než na skutečnou etnicitu, která je v případě amerických černochů obtížně definovatelná. Lze říci, že původní nacionalismu byl liberální a požadoval demokratizaci společnosti. Postupem času ale na sebe nabral konzervativní a expanzivní podobu, která tuto původní představu začala potlačovat. Situace se nejvíce změnila po I. světové válce. Prohraná válka vedla v Německu k radikalizaci a novému definování nacionalismu, nikoli již na základě jazyka, ale na základě krve. 56 Zatímco jazyk se lze naučit a kulturu přijmout, tak krev kolující v lidských žilách vyměnit nelze. Tato myšlenková linie od národa definovaného jazykově k národu definovanému pokrevně je zcela logická, avšak její důsledky se ukázaly být zhoubné. Poprvé se zde objevuje vize národa jako výlučné pospolitosti krve, přičemž tato pospolitost byla někdy chápána jako posvátná a proti jejím škůdcům (za které bývaly tradičně označováni židé) bylo třeba zasáhnout s největší tvrdostí a rozhodností. Je to logické. Byl-li stát vnímán jako záležitost národa a národ pak chápán jako pospolitost krve, není v takovém národě a ani státu pro jakékoli minority místo. S tím do značné 56 Fredrickson G.M. (2002). Rasismus Stručná historie. Praha str

34 míry souzněly nové rasové teorie Arthura de Gobineau a Houstona Stewarta Chamberlaina i starší antisemitské předsudky 57. Kritika ideologie nacionalismu Od ustavení nacionalismu jakožto svébytné politické ideologie existují i jeho kritici. Obvykle poukazují na některé historické nepřesnosti, se kterými nacionalismu operuje. Argumentují například tím, že archaické společnosti běžně podporují existenci několika kultur na svém území (vysoká a lidová) 58, národní jazyky, o které se nacionalisté opírají, vznikají až na přelomu 18. a 19. století, do té doby se hovořilo převážně dialekty, politická jednotka ve středověku bývala držena pohromadě spíše na základě věrnosti panovníkovi a etnický či jazykový princip nemusel hrát větší roli. Pravděpodobně nejvýznamnějšího kritika nacionalismu a zastánce myšlenky, že národy jsou konstituovány nastupujícím nacionalismem a nikoli přirozeně a historicky, jak věří nacionalisté, představuje Arnošt Gellner Antisemitismus Antisemitismus bývá popisován jako nenávist vůči židům, ve smyslu nenávisti jak vůči etnickým Židům, tak i proti židům (lidem vyznávajícím židovskému náboženství). Tato nenávist může nabývat mnoha podob, od předsudků, přes osobní nevraživost až po institucionalizovanou nenávist, jejímž nejvýznamnějším vyvrcholením byl nacistický holocaust. Ačkoli je antisemitismus ve smyslu odporu vůči židům v Evropě znám dlouho, termín samotný pochází až z 19. století. Jeho autorem je německý novinář Wilhelm Marr, který ho použil roku 1879 ve své knize Der Weg zum Siege des Germanentums über das Judentum (Cesta germánství k vítězství nad židovstvím). 60 Historicky lze rozdělit antisemitismus na tři části. Nejstarší je antisemitismus náboženský (jinak také antijudaismus), na něj navázal v průběhu 19. století antisemitismus rasový a po druhé světové válce pak ještě tzv. nový antisemitismus Smolík J. (2006) Rasismus: pohled do historie, Rexter č. 2, dostupné z: 58 Gellner 1993 Národy a nacionalismus, Praha. 59 Srovnej Gellner 1993 Národy a nacionalismus, Praha a Gellner 2003 Nacionalismus, Praha 60 Svobodová J. (1994). Zdroje a projevy antisemitismu v českých zemích , Praha str Fredrickson G.M. (2002). Rasismus Stručná historie. Praha, str

35 Křesťanský antisemitismus nasedal na středověkou tradici, která v židech viděla zejména vrahy Ježíše Krista, za což měli být jako celek zatíženi věčným hříchem a mělo jim být odebráno právo být vyvoleným národem. Tato forma antisemitismu však neměla absolutní podobu, neboť směřovala proti židovskému náboženství a nikoli proti etnicitě. Vyhnout se tomuto antisemitismu tak bylo většinou možné konverzí ke křesťanství. V průběhu 19. století byl náboženský antisemitismus často nahrazen antisemitismem rasovým, který se snažil navazovat na dobové teorie vysvětlující vývoj ras. Rasový antisemitismus odmítal antisemitismus náboženský s přesvědčením, že samotní židé jsou rasově oddělenou skupinou, kterou nemůže změnit ani přijetí křtu. Tuto změnu uspíšil jak klesající význam křesťanství v novověké Evropě, tak i prudký nárůst nacionalismu v průběhu 19. století. Jak hluboko ve společnosti byl antisemitismus zakořeněn, nám ukazují například Dreyfussova aféra ve Francii, nebo Hilsneriáda v Čechách. S nástupem rasového antisemitismu se začaly objevovat také konspirační teorie, které se snaží odhalovat údajné židovské plány na ovládnutí světa 62. Rasový antisemitismus kulminoval v učení nacionálního socialismu Třetí říše. Pro Hitlera Židé představovali ideální prototyp nepřítele. Odlišovali se od většinové společnosti a měli v ní postavení, které Hitler mohl interpretovat jako disproporční. Židé byli historicky zatížení křesťanskou nenávistí a bylo je možné spojit jak s bolševickou revolucí v Rusku, tak i s vykořisťujícím kapitalismem v západní Evropě. Díky tomu se dali použít jako hrozba pro dělníky i pro podnikatele. Nový antisemitismus 63 Po druhé světové válce se díky hrůzám holocaustu stal antisemitismus v evropské politice de facto nepřípustným, ale neznamená to, že přestal existovat. Pouze na sebe vzal jinou podobu. Jedná se o tzv. nový antisemitismus, který se vyznačuje zejména snahou vyhnout se přímému označení za antisemitismus, i když analytici vedou spory o to, zda jde skutečně o samostatnou formu antisemitismu, či o klasický antisemitismus, pouze nově pojatý. Pod nový antisemitismus spadá hlavně popírání holocaustu a antisionismus. Jedním z důvodů, proč lze vnímat nový 62 Danielová K. (2006) Přehled vybraných teorií rasismu, Rexter č. 2, dostupné z: 63 Lipstadtová D. E. (2001). Popírání Holocaustu: Sílící útok na pravdu a paměť., viz také Lee M. A. (2004). Bestie se probouzí. Praha. 31

36 antisemitismus jako skutečně novou formu nenávisti vůči židům, je například to, že nový antisemitismus, resp. hlavně antisionismus, není politicky nutně svázaný s krajní pravicí, jak jsme tomu uvykli u rasového antisemitismu 64. Popírání Holocaustu, neboli Osvětimská lež 65 První podobu současného antisemitismu představuje popírání holocaustu. Moderní antisemité se snaží prokázat neexistenci plynových komor, nemožnost masového vraždění ve vyhlazovacích táborech či úplně jejich existenci a zpochybňují historické důkazy o nacistických plánech na konečné řešení jako takové. 66 Činí tak pod záštitou tzv. svobodného bádání a nalézání historické pravdy. Tyto termíny však neoznačují nic jiného, než snahy popíračů o revizi dějin (odtud i termín revizionisté, který občas popírači pro sebe používají), jejichž cílem není nic jiného, než rehabilitace nacismu. Současně slouží revizionizmus i k útokům na stát Izrael a židovskou americkou lobby, které jsou obviňovány z udržování lží o holocaustu, jež jim alespoň podle popíračů slouží pouze k legitimizaci izraelského politického násilí v prvním případě a vymáhání dalších a dalších finančních kompenzací v případě druhém. 67 V rámci popírání holocaustu se ovšem objevuje i standardní výbava původního antisemitismu, totiž víra v židovské spiknutí. V tomto případě je to teorie židovského podvodu na dějinách a německém národu, který od druhé světové války zabraňuje historikům ve skutečném zkoumání dějin II. světové války a vytváří nedotknutelné náboženství holocaustu. Mezi nejznámější popírače holocaustu patří kanadský občan německého původu Ernst Zündel 68 a anglický historik (ovšem neakceptovaný akademickým světem, jednak pro své názory a jednak i pro své nedokončené formální vzdělání) David Irving 69. Antisionismus 64 Viz například český trockismus: Kostěj, Sionismus: Ideologie rasové nadřazenosti musí být vždy odmítnuta! REVO č. 21 červenec 2004, Str Více k tomuto tématu zejména Lipstadtová D. E. (2001). Popírání Holocaustu: Sílící útok na pravdu a paměť. 66 Lipstadtová D. E. (2001). Popírání Holocaustu: Sílící útok na pravdu a paměť. str. 77, viz také Lee M. A. (2004). Bestie se probouzí. Praha. 67 Kritika těchto lobby ovšem nemusí být nutně antisemitská. Viz Finkelstein N. (2006) Průmysl Holocaustu, Praha. 68 Lipstadtová D. E. (2001). Popírání Holocaustu: Sílící útok na pravdu a paměť. str Tamtéž, str

37 Antisionismus představuje druhou podobu nového antisemitismu. Objevuje se v Evropě od sedmdesátých let 20. století 70. Do té doby byl Izrael vnímán západoevropskou a americkou veřejností jako spojenec a jeho vznik jako plně ospravedlněný hrůzami holocaustu. Postupně však začaly přibývat kritické hlasy, které srovnávaly situaci v Palestině s válkou ve Vietnamu. Mezinárodní atmosféra byla v šedesátých a sedmdesátých letech naladěná spíše protiválečně a stavěla se odmítavě k některým aspektům izraelské politiky. Také osud palestinských uprchlíků až příliš evokoval boj amerických černochů za lidská práva. V celkové atmosféře odmítání imperialismu se tak i Izrael stal terčem kritiky, čehož využilo zejména rodící se neonacistické hnutí a za kritikou Izraele začalo skrývat svůj antisemitismus. Tento přístup zajišťuje antisemitům jistou legitimitu, neboť se tváří jako pouhý kritický politický názor. V jeho jádru je však obsažena myšlenka, že za krizi na Blízkém Východě nesou zodpovědnost výhradně Izraelci, tím pádem jsou odpovědní i za nárůst islámského fundamentalismu, který ohrožuje Evropu, a někdy se tento názor deformuje až ke tvrzení, že i za samotný holocaust si vlastně mohou židé sami. Tento postoj se často spojuje také s nekritickou pro-palestinskou podporou, která obvykle poněkud koliduje s krajně pravicovým odporem vůči islámu a arabskému světu obecně. Nelze ale zapomínat na fakt, že kriticky se k politice státu Izrael staví i řada levicových a krajně levicových skupin, 71 které navazují na původní étos šedesátých let. Samotnou kritiku izraelské politiky proto nelze automaticky zaměňovat za antisemitismus, ale je třeba vždy rozlišovat, zda je jejím cílem seriózní politická analýza a nebo snaha paušálně odsoudit židovský stát Rasismus Rasismus je takový typ myšlení, který předpokládá, že lidské vlastnosti jsou rasově podmíněné. Termín samotný se objevil ve třicátých letech 20. století, zejména v souvislosti s nástupem nacismu v Německu, ale odkazuje k ideám, které sahají do historie podstatně hlouběji. Jedny z prvních projevů rasismu se objevují v německém prostředí již po Francouzské revoluci na počátku 19.století, ve Francii pak vznikají první rasové teorie již v druhé polovině 19.století. Na rozdíl od antisemitismu, jenž má v evropské historii dlouhou tradici, je rasismus, zejména ve své biologické podobě, fenoménem převážně moderním. Je ale třeba dát pozor na to, aby nebyl 70 Danielová K. (2006) Přehled vybraných teorií rasismu, Rexter č. 2, dostupné z: 71 Nekvapil Antisemitismus u nás Přehled situace v České republice po roce 1989, Z přednášky: "Soudobý antisemitismus a extremistická scéna", pronesené na konferenci Antisemitismus v posttotalitní Evropě - deset let poté, 2002, dostupné z 33

38 směšován s pojmy xenofobie nebo etnocentrismus. O rasismu můžeme hovořit tehdy, máme-li před sebou ideologii, která tvrdí, že rozdíly mezi jednotlivými etniky jsou vrozené a neměnné 72, přičemž se z faktu odlišností jednotlivých ras, odvozuje existence rasové hierarchie - nadřazenost jedné rasy nad ostatními. Kořeny evropského rasismu leží ve 14. a 15. století 73, avšak vývoj evropského rasismu byl natolik spjat s antisemitismem, že oba fenomény v historii často splývaly. Společný mají například původně náboženský charakter, který později přerostl do biologické podoby. Od 18. století se termín rasa (do té doby odkazující převážně ke zkoumání zvířecí říše) začal používat i pro kategorizaci lidských typů. Johan Friedrich Blumenbach 74 jako první rozdělil lidstvo na pět skupin (kavkazskou, mongolskou, etiopskou, americkou a malajskou). Osvícenectví popřelo do té doby nezpochybněný teologický přístup k lidstvu a posunulo člověka do zvířecí říše, kde podléhal kategorizaci. Přestože na jedné straně otevřel tento diskurs cestu k tvrzení, že všichni lidé byli stvořeni jako sobě rovní, umožnil zároveň i vznik teorií, které dokazovaly pravý opak. Vědecký rasismus 75 Takzvaný vědecký rasismus se formoval v průběhu 19. století. Jedním z nejvýznamnějších teoretiků tohoto směru byl francouzský diplomat Joseph Arthur Comte de Gobineau ( ). Ve svém díle Esej o nerovnosti ras ( ) de Gobineau prezentoval svou tezi, že starověké civilizace zanikly v okamžiku, kdy se krev jejich tvůrců smísila s krví nižších ras, krev vyšších ras tak ztratila svou jedinečnost a duch civilizace podlehl barbarismu. 76 Tento názor ho vedl až k historickému pesimismu, neboť čistá krev a čistá rasa byly podle něj již ztraceny a svět čekal pouze úpadek. Gobineau také definoval tři hlavní rasy, žlutou, černou a bílou, přičemž tvrdil, že árijská rasa má mezi ostatními rasami výsadní postavení. V Anglii tyto myšlenky reprezentoval Robert Knox ( ), který ve své knize Lidské rasy (1850) dokládal podřadnost židovské rasy a nadřazenost dvou árijských ras, saské a slovanské, čímž se významně odlišoval od ostatních autorů tohoto směru. Na Knoxe navázal James Hunt ( ), zakladatel a předseda Londýnské antropologické společnosti, který usiloval o 72 Fredrickson G.M. (2002). Rasismus Stručná historie. Praha, str Tamtéž, str Fredrickson G.M. (2002). Rasismus Stručná historie. Praha, str.: Blumenbach sám ale odmítal protičernošské předsudky. 75 Fredrickson G.M. (2002). Rasismus Stručná historie. Praha, str.: Smolík J. Rasismus: Pohled do historie, Rexter č 2, 2006, dostupné z 34

39 vytěsnění předsudků z vědy, přičemž za tyto předsudky pokládal teorii lidských práv a víru v lidskou rovnost. 77 Významný moment pro rozvoj rasismu představoval vznik sociálního darwinismu 78, který se snažil aplikovat myšlenku přirozeného výběru a přežití nejsilnějších na společenský vývoj. Tato představa plně odpovídala rozvíjející se rasové teorii a byla do ní vstřebána. Klasickými představiteli tohoto spojení jsou Georges Vacher de Lapouge z Francie a Otto Ammon z Německa 79, kteří věřili v nadřazenost árijců (které definovali mimo jiné pomoci měření lebky) a v neměnnost rasového předurčení. Budoucí svět měl patřit jen těm nejsilnějším, tedy nejlepším. Na těchto základech postavil Houston Stewart Chamberlain ( ) 80, další z významných teoretiků rasismu, svou vizi, která měla mít optimistické vyústění. Tento anglický myslitel žijící v Německu se pokusil de Gobineauovu pesimistickou předpověď vyvrátit ve svém díle Základy XIX. Století (1911). Chamberlain s Gobineauem souhlasil v tom, že pád civilizace je způsoben míšením krve, ale nesouhlasil s představou, že je tento proces ireverzibilní. Naopak tvrdil, že přísnou rasovou hygienou lze opět dosáhnout očištění nadřazené krve a zabránit úpadku civilizace. Nutná je k tomu pochopitelně tvrdá rasová politika. Tyto myšlenky H. S. Chamberlaina již přímo ovlivnily Adolfa Hitlera 81. Práce biologického rasismu se shodovaly na pomyslné rasové hierarchii. Všechny rasové teorie se shodovaly v tom, že nejvyšší rasa, která vyváří kulturu a civilizaci, je bílá, přičemž se již tehdy objevovaly termíny árijská (samostatně, nebo jako synonymum pro bílou rasu). Například H. S. Chamberlain označoval za nositele nejčistší krve přímo Němce. Zároveň panoval i jistý souhlas s tím, že nejnižší rasu představují Židé, kteří tuto civilizaci ničí, avšak kteří na rozdíl od árijců jsou schopni udržet čistotu své krve neměnnou po tisíciletí. Rasistické myšlenky byly v této době v Evropě relativně přijímány a významným způsobem napomohly k pozdějšímu nástupu nacismu. Pod vlivem prací H. S. Chamberalina, Alfreda Rosenberga a Adolfa Hitlera vznikla ideologie opírající se o mýtus čisté rasy tzv. Árijců, tedy původních Evropanů, která měla být nejlépe uchována v germánských národech, zejména v Německu. V návaznosti na antisemitskou víru v židovské spiknutí věřil Adolf Hitler v dějinnou 77 Miller D. ed. (1995). Blackwellova encyklopedie politického myšlení, Praha. Str Heywood A. (1994). Politické ideologie. Praha. str Danielová K. (2006) Přehled vybraných teorií rasismu, Rexter č. 2, dostupné z: 80 Smolík J. Rasismus: Pohled do historie, Rexter č 2, 2006, dostupné z 81 Tamtéž. 35

40 úlohu germánské rasy, která má jednou provždy zlikvidovat židovské nebezpečí a očistit Evropu, potažmo celý svět, od této rasové zhouby. 82 Po zkušenostech druhé světové války a pod tlakem nového zkoumání byla většina teorií vědeckého rasismu, sociálního darwinismu a eugeniky opuštěna jako nevědecká a v současné době řada vědců odmítá koncept rasové kategorizace jako takový. Současný rasismus I v současnosti existuje tradičně chápaný, biologický rasismus, přestože není zdaleka tak rozšířen, jako tomu bývalo dříve. Bělošský biologický rasismus, se kterým se v Evropě setkáváme nejčastěji, se projevuje jako přesvědčení o "biologické nadřazenosti" bílého etnika. Tyto myšlenky vycházejí částečně z prací teoretiků vědeckého rasismu 19. století (Gobineau, Chamberlain), opírají se však spíše o některé aktuální vědecké poznatky 83. Tyto názory jsou však v současnosti většinově odmítány a to i vědeckou komunitou, která mnohdy zpochybňuje samotnou biologickou existenci ras. Kulturní rasismus Stigma nacismu nutí moderní rasisty vyhýbat se označení rasista a vede je k hledání nových přístupů, které by jim umožnily hlásat nerovnost ras, aniž by je to politicky či společensky diskvalifikovalo. Jeden z těchto přístupů představuje kulturní rasismus, který vzniká poukazováním na údajně hluboce zakořeněné kulturní odlišnosti jednotlivých etnik. Poukazováním na tyto rozdíly lze ospravedlňovat negativní postoje vůči konkrétnímu etniku jako celku, aniž by bylo nutné sahat k rasovým teoriím. Díky tomu kulturní rasismus dnes velmi často nahrazuje rasismus biologický 84. Kulturní rasismus vychází z přesvědčení, že příslušníci jiných ras jsou primárně příslušníky jiných kultur, které nejsou kompatibilní s evropskou kulturou a civilizací. Tento druh rasismu se obvykle spojuje s všeobecnější xenofobií, zaměřenou obecně vůči všem cizincům. Ta se v jednotlivých zemích obvykle pojí s averzí vůči konkrétnímu etniku, se kterým má daná země nejvíce zkušeností - v Německu jsou to Turci, ve Francii Arabové, v Británii Pákistánci, v 82 Hitler, A. (2000). Mein Kampf. Praha. 83 Například jde o knihu Bell Curve amerických autorů Murraye a Herrnsteina o rozdílech IQ černého a bílého etnika v USA, srovnej též Bakalář P. (2003) Tabu v sociálních vědách, Praha. 84 Danielová K. (2006) Přehled vybraných teorií rasismu, Rexter č. 2, dostupné z: 36

41 Čechách Rómové - kterému je kladeno za vinu zhoršování ekonomické situace ( cizinci nám berou práci ) a parasitismus (často nemajetní, málo vzdělaní a jazykově špatně vybavení přistěhovalci se častěji dostávají do "záchytné sociální sítě"). To je obvykle ještě umocňováno kulturními, sociálními a náboženskými odlišnostmi, které tyto skupiny zřetelně oddělují od majoritní společnosti. Někdy dochází i k ztotožnění této kulturní odlišnosti s konkrétním negativním jevem spojovaným s některými nositeli této kultury (muslimové jsou fundamentalisti, Rómové kradou, apod.), což ve svém důsledku obvykle vede k odmítání této kultury, resp. etnika jako takového. Racialismus 85 Protože termín rasismus je v současné době chápán negativně a označení rasista je pejorativní, hledají moderní rasisté cesty, jak se tohoto označení zbavit. Jednou z nich je i používání slova racialista namísto rasista. Racialismus je směr, který tvrdí, že mezi rasami existují dané a nepřekonatelné rozdíly, ale vyhýbá se označení některé rasy na nadřazenou 86. Požaduje ale striktní segregaci (oddělení ras), pod záminkou zachování diverzity a kulturního dědictví. Tento termín se ale objevuje téměř výhradně jen v prostředí rasistických a neonacistických organizací a jasná dělící čára mezi rasismem a racialismem v podstatě neexistuje Fašismus a Nacismus Všechny tyto myšlenky se v průběhu 19. století pozvolna spojovaly do ideového konglomerátu, na jehož konci stál fašismus a nacismus. Na jedné straně stála idea národní výlučnosti založené na pokrevní sounáležitosti, se kterou korelovala idea rasové politiky prováděné ve jménu kultury a civilizace. Představa hierarchického rasové uspořádání celého lidstva, tak jak ho představovaly rasové teorie, nacházela odezvu i v obdobném modelu hierarchického uspořádání uvnitř jednotlivých společností. Jsou-li lidé různí, pak jsou nepochybně někteří lidé lépe uzpůsobeni vládnout než jiní, kteří jsou naopak předurčeni poslouchat. Do konce dovedená, představuje tato myšlenka základ pro přesvědčení o nutnosti spravování státu na vůdcovském principu a odmítnutí demokratických postupů Dobratz B. (2000). The White Separatist Movement in the United States: White Power White Pride, Johns Hopkins University Press. str Tamtéž, str Heywood A. (1994). Politické ideologie. Praha str

42 Fašismus Fašismus vychází z kombinace myšlenek syndikalismu, totalitního státu a šovinismu. 88 Odmítá liberální demokracii s její definicí státu co by instituce určené k ochraně individuálních práv a vnímá stát jako přirozené společenství. Politicky fašismus představuje syntézu expanzivního nacionalismu a antimarxistického socialismu. V jeho jádru nalezneme odmítnutí materialismu, který je pro fašisty představován liberalismem, marxismem a demokracií. Právě toto odmítnutí liberalismu a demokracie umožnilo propojit zdánlivě neslučitelné doktríny nacionalismu a radikálního socialismu. 89 Kořeny fašismu (a do značné míry i nacismu) jsou tedy v zásadě trojí nacionalismus (spojený s rasismem, avšak podstatně méně již s antisemitismem), antikomunismus a antidemokratismus. Mussolini považoval fašismus za zcela novou doktrínu, která překoná všechny staré ideologie jako je socialismus a liberalismus a nahradí je kolektivismem, nacionalismem a totalitním státem. Ostatně pojem totalitní se začal poprvé užívat právě pro označení italského fašismu. Namísto překonaných politických stran zavedl fašismus politicko-ekonomický systém nazývaný korporativismus 90, jehož předobraz byl ve středověkém cechovním systému. Společnost byla organizována v jednotlivých korporacích, podle pracovního zařazení. Korporace měly překonat roztříštěnost politické scény a nahradit ji přirozenou stratifikací podle zaměstnání. Zároveň měly korporace plnit i ekonomickou roli a určovat směr výroby podle informací svých odborníků. V zásadě šlo o koncepci odborových svazů, kterou Mussolini okopíroval od svého učitele, syndikalisty George Sorela. 91 V praxi však vládl Mussolini sám a všechny pomocné instituce korporace, parlament i fašistická rada sloužily pouze k podpoře jeho moci. Na rozdíl od nacismu se v Itálii příliš nedařilo antisemitismu. Na Hitlerův nátlak sice byly přijaty rasové zákony, ale jejich zavádění do praxe bylo, na rozdíl od Německa, velmi vlažné. Fašismus je dnes často vnímán v podstatně širším významu slova, než jak byl chápán ve dvacátých a třicátých letech v Evropě a se samotným slovem fašismus bývá nakládáno velmi volně. Termín fašismus tak dnes může označovat jak klasický italský fašismus, tak německý 88 Heywood A. (1994). Politické ideologie. Praha str Sullivan N. (1995). Fašismus, Brno. 90 Kapras J. (1939). Fašismus, Praha str Miller D. ed. (1995). Blackwellova encyklopedie politického myšlení, Praha

43 nacismus a stejně tak i jakoukoli jinou diktaturu s pravicovými prvky. Z pohledu politické vědy lze vnímat fašismus jako radikální a aktivistickou revoltu tradicionalistického typu vůči liberální otevřené společnosti. 92 Nacismus Jasně definovat nacistickou ideologii je ještě složitější než v případě fašismu. Dodnes se vedou spory o to, zda se má nacismus zařadit spíše do pravicové nebo levicové části politického spektra, stejně jako o to, zda se jedná o barbarskou ideologii, o reakční vybočení z jinak pokrokového evropského myšlení a nebo jen o do extrému dovedené postupy typické pro moderní evropskou politiku. Obtížné je dokonce i definovat, zda je nacismus specifickou formu fašismu, a nebo spíše samostatnou ideologii. Proto se také řada vědců omezuje na výčet prvků, které nacismus obsahuje. Tak lze říci, že nacismus sestává z antikomunismu, antiliberalismu a antidemokratismu, dále z nacionalismu, rasismu a antisemitismu, agresivní zahraniční politiky, vůdcovského principu, víry v pokrok prostřednictvím agrese a z přesvědčení o nutnosti a blahodárnosti rasového konfliktu v mezinárodním měřítku, jehož vyústěním bude zničení podřadných ras a stvoření nového nadčlověka. Nalezeme v něm i silný iracionalismus, obsahující víru v rasový mýtus, odkazy ke starogermánským bohům a okultismu a odpor k moderní společnosti. Souběžně nacismus vychází i z některých prvků socialismu a využívá rétoriku antikapitalismu a revolučněidealistického nadšení. Specifické pro nacismus je to, že dovedl prvky antisemitismu do logického konce, jakým byl holocaust a že dokázal propojit prvky konzervativní ideologie s revolučním nadšením. Pokud k identifikaci ideologické základny nacismu použijeme Hitlerův Mein Kampf, pak v něm nalezneme dva základní principy - německý, resp. germánský expanzivní šovinismus a agresivní antisemitismus. 93 Tyto dva prvky tvoří základní půdorys nacismu a vše ostatní zřejmě sloužilo v první řadě k propagandistickým účelům. Dnes však tato neuchopitelnost nacismu umožňuje, aby se k této ideologii hlásila celá řada hnutí a politických stran ze všech zemí světa. Rozdíl mezi nacismem a fašismem je obtížně definovatelný. Oba tyto směry vycházejí z výše zmíněných bodů, oba upřednostňují vládu pevné ruky oproti demokracii, oba směry jsou rasistické. Rozdíl spočívá v tom, že zatímco fašismus staví více na nacionalismu a zbožštění 92 Rataj J. (2003). Český nacionalismus a identita v konceptu současných krajně pravicových hnutí v České republice, Spory o dějiny IV., Praha str Hitler (2000) Mein Kampf. Praha. 39

44 státu, je nacismus podstatně více postaven na mýtech a také rasová otázka v něm hraje mnohem větší roli než je tomu u fašismu. Nacistická a fašistická ideologie vznikly v průběhu 20. let minulého století a doznaly největšího rozkvětu v době před a během druhé světové války. Po ní byly oba v řadě zemí zakázány a jejich přímý význam je dnes spíše marginální. Významné jsou však jejich nástupnické ideologie, neofašismus a neonacismus Závěr Historické kořeny krajní pravice pocházejí ze dvou časově odlišných rovin. Jednu rovinu představuje dědictví evropského nacionalismu, antisemitismu a rasismu, druhou pak vztah k fašismu a nacismu, jakožto ideologiím z nacionalismu, rasismu a antisemitismu vycházejících. Současná krajní pravice běžně navazuje na obě tyto roviny současně. V obou případech hraje významnou roli idea autority, nadvlády a hierarchie, které jsou pro ideologii krajní pravice typické. Dědictví nacionalismu lze rozdělit na demokratické či liberální národní povědomí, integrální nacionalismus a rasové pojetí národa. Přestože lze pozorovat vývoj od prvně jmenovaného až k poslednímu, nelze tyto tři formy vzájemně libovolně zaměňovat či ztotožňovat. 3.2 Ideologický základ moderního pravicového extremismu Přestože existuje, v celosvětovém měřítku i u nás značné množství různých ultrapravicových uskupení, která se v mnoha ohledech odlišují, lze je všechna na základě jejich politického programu zařadit do tří základních skupin: konzervativní autoritáři, neofašisté a neonacisté 94. Pro úplnost je třeba říci, že názory všech tří skupin se v mnoha případech doplňují či překrývají a žádná přesná dělící čára mezi nimi neexistuje. Některé postupy připisované zde jedné skupině se proto mohou objevit také u skupiny druhé, ve velmi všeobecné rovině však toto rozdělení funguje. Hovoříme-li o politické koncepci české krajní pravice, je nutné mít na paměti jedno pro drtivou většinu příslušníků naší ultrapravice tento termín nic neznamená. Většina rasistických skinheads v takovýchto termínech vůbec neuvažuje a jejich příklon k tzv. pravicovému extremismu se mnohem víc definuje na základě jejich subkulturní příslušnosti než politického 94 Rataj J. (2004). Politické koncepce a aktivizační témata soudobé české radikální a extrémní pravice, in: Výchova k demokratickému občanství a vzájemné toleranci v multikulturní společnosti, Olomouc str

45 názoru. Holá hlava, bomber a white power music je pro ně důležitější než politický program. Na druhou stranu existuje poměrně úzká skupina vůdců a ideologů, pro které jsou otázky politického charakteru, a jejich součástí je i problematika zahraničních vztahů, zásadní. Tito lidé si dobře uvědomují význam a nutnost jasně formulovaných politických prohlášení pro svou prezentaci na veřejnosti, neboť vědí, že jim mohou přinést úspěch. Je pochopitelné, že rasistické, xenofobní a antisemitské postoje nejsou příslušníky některých extremistických skupin nazývány (alespoň navenek) pravými jmény a obvykle jsou shrnovány pod zástupný termín "vlastenectví". To se týká zejména skupin, které lze obecně zařadit mezi tzv. neofašisty. Vlastenectví je u nich odvozováno od národní historie, která je vykládána zkresleně a jednostranně s akcentem položeným pouze na některé její aspekty (příkladem je velmi obvyklé tvrzení, že "za Hitlera byl v Německu pořádek a všichni měli práci"). Naopak je vyzdvihován aspekt antikomunismu a boje proti levicovým silám obecně (za nepřátele jsou označeni nejen všichni komunisté, ale obvykle také liberálové) a boje proti "biologickému odpadu" jako jsou narkomani nebo homosexuálové. Zvláštní místo v těchto představách pak hraje ideologický boj s konkurenční aktivistickou ideologií komunismem. Komunismus, který vystupoval jak proti hierarchickému uspořádání společnosti svým tvrzením o rovnosti, i proti nacionalismu svým internacionalismem (dělník nemá vlast, proletáři všech zemí spojte se atd.), byl všem nacionalistům a fašistům trnem v oku. Když se pak ukázalo, že v bolševickém Rusku je mezi komunisty vysoké procentu židů, byla to jen voda na fašistický mlýn a z komunismu se stal celosvětový strašák. Vzhledem k tomu, že komunistická ideologie byla nepřijatelná i pro široké vrstvy ne-fašistického obyvatelstva, představoval boj proti komunismu i vítaný a fašisty masivně využívaný propagační materiál Autoritativní konzervatizmus První strany tohoto typu vznikají v Evropě v sedmdesátých letech 95, kdy byly spojeny zejména s ekonomickým liberalismem a odporem vůči vysokému zdanění. Tato první generace krajně pravicových stran však byla záhy nahrazena novým typem, který se zaměřoval více na nacionalismus a otázky spojené s odporem vůči imigraci, jenž se stal do budoucna hlavním poznávacím znamením stran tohoto typu 96. Postupující globalizace podnítila u jisté části Evropanů příklon k nacionalismu. Imigrace, částečně vyvolaná přímo jednotlivými evropskými 95 Betz H-G. (1996). Radical Rightwing Populism and Western Europe. New York: Saint Martin s Press. 96 Eatwell R. (2000). The Rebirth of the Extreme Right in Western Europe? Parliamentary Affairs 53, 41

46 státy a částečně podmíněná ekonomicky, se stala v Evropě politickým problémem, na kterém se právě v časech globalizace dají velmi dobře sbírat politické body. Jak uvidíme dále, hlavní body programů konzervativního autoritářství se blíží programům neofašistů a neonacistů. Rozdíl spočívá v tom, že v konzervativně autoritářských skupinách se koncentrují lidé, kteří mají zájem o reálnou politickou činnost, zatímco mezi neofašisty a ještě více neonacisty tento moment ustupuje do pozadí. Z toho vyplývají i rozdíly mezi konzervativním autoritářstvím a neofašismem, i když se někdy obě ideologie hromadně zahrnují pod označení neofašismus. Konzervativně autoritářské a pravicově-populistické strany balancují na hraně legálnosti, což jim přináší zájem médií, a tím pádem i potencionálních voličů, ale na druhé straně s sebou nese nebezpečí označení za politické extremisty, kterému se vyhýbají. Proto se obvykle straní otevřeného rasismu, poukazují spíše na kulturní odlišnosti, označujíce se za nacionalisty, a neofašismus a neonacismus veřejně odsuzují, byť s protagonisty těchto skupin mohou neveřejně spolupracovat. Jádro konzervativního autoritářství tvoří obvykle odpor vůči imigraci, antikomunismus a snaha o kulturní a ekonomickou soběstačnost. Časté jsou u nich kontakty s křesťanskými fundamentalisty a intelektuálně laděnými přívrženci fašismu. V obecném měřítku představují hraniční skupinu oscilující okolo pravicového radikalismu s občasným přesahem k antisystémové opozici. Nelze však paušálně označit skupiny autoritativního konzervatizmu za pravicové extremisty Kališníci Zvláštní typ skinheadských organizací představují organizace vzešlé z tzv. "kališnických skinheads", 97 které se svým zaměřením blíží autoritativnímu konzervatizmu. Toto hnutí je specificky české a vzniklo na začátku devadesátých let v souvislosti s působením první české skinheadské hudební skupiny Orlík (založena v roce 1988). Ta jako první deklarovala rasovou nesnášenlivost (konkrétně zaměřenou proti Romům) a tradiční skinheadské ideály - sílu, jednotu, agresivitu 98. Ve svých písních skupina Orlík používala i takové termíny jako "bílá síla", což je doslovný překlad britského neonacistického hesla "White power", používaného pro označení neonacistických skinheads. Od neonacismu se však Orlík výrazně odlišoval jednak absencí antisemitismu, jednak odporem k fašismu a k Německu obecně. Rétorika byla výrazně 97 Mazel M.(1998). Oponenti systému. Str Viz Orlík, Miloč Frýba for prezident!, Monitor Rec

47 nacionální, doplněná o atributy husitství, které Daniel Landa, zakladatel a zpěvák skupiny, vnímá jako největší vypětí českých dějin. Skupina Orlík se na počátku devadesátých let největší měrou zasadila o popularizaci hnutí skinheads v Čechách, přesto, že většina skinheads se postupem doby výrazně radikalizovala a přešla na pozice neonacismu nebo neofašismu. Ideologickým základem kališnictví je český nacionalismus, který vyzdvihuje historickou stánku husitství (nikoli náboženskou) 99. Operuje se zde s mírnější formou rasismu a xenofobie (zejména ve vztahu k Němcům), v obou případech spíše skrytého typu (kališníci se brání tomu, aby byly označováni za rasisty). Antisemitismus se objevuje spíše zřídka, ale nelze toto nebezpečí podceňovat. Na rozdíl od neonacistických a neofašistických skupin není cílem kališníků likvidace stávající společnosti, ale její doplnění o chybějící rozměr vlastenectví, obvykle chápaný ve velmi konzervativním duchu, avšak bez křesťanského rozměru. Ještě více než v případě konzervativního autoritářství je obtížné tuto skupinu řadit mezi extremistickou pravici. Až na některé výstřelky jde v zásadě o příklad pravicového radikalismu, akceptujícího demokratický rámec společnosti. Nejznámější organizací tohoto druhu je, resp. byla, Vlastenecká Liga, která fakticky opustila skinheadskou image 100. Cílem VL bylo přetvoření na politickou stranu a účast ve volbách. V současné době lze u Vlastenecké Ligy pozorovat stagnaci. Na její místo nastoupilo v minulosti Kališnické Bratrskovlastenecké hnutí, které bylo zřetelněji orientováno směrem k rasismu a spíše se blížilo fašizujícím skupinám, to ale v druhé polovině 90.let zaniklo 101. Dnes je Vlastenecká Liga v podstatě neaktivní, její předseda Luděk Martinovský se účastní práce v radikálně nacionalistické organizaci VLAST.CZ 102. Nejznámější funkční organizací tohoto typu je dnes uskupení jménem Litoměřičtí vlastenci, které navazovalo na kališnické skinheady a vychází z bývalé Vlastenecké Ligy. Jeho členové udržují dobré vztahy s apolitickými skinheady a punkery Neofašismus Termín neofašismus označuje fašistické skupiny vzniklé po druhé světové válce. V mnoha ohledech ale panuje v používání tohoto termínu nejistota, neboť je často používán velmi volně. Někteří politologové používají termín neofašismus obecně pro označení všech ultrapravicových skupin, včetně neonacistů. Jiní odlišují neonacismus, neofašismus, 99 Mareš M. (2003). Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno, str Mazel M.(1998). Oponenti systému. Str Mareš M. (2003). Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno, str Tamtéž, str

48 konzervativní autoritářství a ultrapravicový populismus. Situaci komplikuje i fakt, že část příznivců krajní pravice tyto nuance vůbec nerozlišuje a podílí se na aktivitách neofašistických, neonacistických i konzervativních. Navíc se řada aktivit všech zmíněných směrů překrývá, stejně jako se překrývají postupy, původně typické pouze pro jeden směr (typicky se to týká antisionismu, který je využíván jak neonacisty, tak i neofašisty a občas ho využívají i konzervativní autoritáři). Na druhou stranu lze neofašistické postoje uvnitř ultrapravicové scény identifikovat a zřetelně ohraničit, přičemž relevantní aktéři krajní pravice toto rozdělení akceptují. Proto zde budu hovořit o neofašismu jakožto samostatném fenoménu, odděleném jasně od neonacismu a o něco méně jasněji od konzervativně-autoritářské a populistické krajní pravice. Neofašismus navazuje na původní fašismus, respektive na ty jeho prvky, které jsou v současné době akceptovatelné. Neofašisté tedy obvykle nezdůrazňují totalitní povahu svého učení a často se vyhýbají i propagaci násilí. Politicky se jedná o ideologii stojící zejména na myšlenkách nacionalismu, resp. šovinismu, antikomunismu a antidemokratismu 103, přičemž každá z těchto myšlenek zahrnuje několik dalších, navazujících idejí. Původní Mussoliniho boj proti demokracii je ale u neofašistů obvykle nahrazen kritikou nepružného parlamentního systému a poukazováním na politické korupční aféry, neboť otevřené zpochybňování demokracie je v Evropě obvykle nezákonné. Nacionalismus bývá u neofašistů chápán exkluzivně a obvykle i expanzivně a definuje se zejména v opozici vůči ostatním národům. Logicky z něj vyrůstá rasismus. Hlavním krédem neofašistů je silný, zdravý a nezávislý národ. Proto neofašisté ostře vystupují jak proti nadnárodním organizacím (politického i ekonomického charakteru), tak i proti imigraci, zejména ze zemí třetího světa. Jejich rétorika má proto výrazně xenofobní a rasistický charakter, ale například antisemitismus, ač přítomný, nemusí být výrazněji akcentován. Respektive, neofašisté se obvykle vyhýbají jak biologickému rasismu (a staví raději na kulturních rozdílech), tak i otevřenému antisemitismu a nahrazují ho raději antisionismem, tedy kritikou politiky státu Izrael. Na druhé straně se neofašisté nijak nebrání zpochybňování rozsahu holocaustu, i když vyslovenému popírání se také obvykle snaží vyhnout. Významnou roli v neofašistické rétorice sehrává také boj proti kulturnímu imperialismu USA, který zahrnuje zejména odpor vůči americké kinematografii, méně již proti pronikání například fast food řetězců (tam by docházelo ke křížení s kritikou ze strany anarchistických skupin, čemuž 103 Heywood A. (1994). Politické ideologie. Praha, str

49 se neofašisté vyhýbají). Do podobné kategorie spadá i neofašistický odpor k narkomanii a homosexualitě. Trest smrti pro drogové dealery a postavení homosexuality mimo zákon tak patří ke standardní výbavě neofašistické politiky. Stejně jako všechny ostatní skupiny krajní pravice, i neofašisté ostře vystupují proti konkurenčním politickým ideologiím, zejména levicovým. Komunismus s sebou podle neofašistů přináší ateizmus, amoralismus, akulturnost, historický materialismus, neuznávání soukromého majetku, internacionalismus (který je fašisty chápán jako cosi nepřirozeného) a rozbíjení jednotné národní pospolitosti pomocí myšlenky třídního boje. Komunismus vnímají neofašisté jako zvrácený ve všech podobách a jeho stopy nalézají i u dalších stran, zejména socialistického typu. Komunismus podle neofašistů představuje ten vůbec nejhorší režim, jaký kdy existoval, a proto je nutné proti němu vystupovat, a to i silou. Toto silové řešení ale bývá obvykle akcentováno spíše v historickém kontextu. Neofašisté obhajují povstání generála Franca proti republikánské vládě ve Španělsku, stejně jako Pinochetův puč v Chile proti prezidentu Allendemu, ale vůči soudobým komunistům bývají opatrnější, neboť propagace násilí je v Evropě obvykle postižitelná zákonem. Konečně ani demokracie nepředstavuje podle fašistů ideální model řízení společnosti a je třeba ji nahradit výkonnějším systémem. Etablované politické strany podle neofašistů nereprezentují skutečnou vůli národa a jeho občanů, neboť jsou ve vleku nadnárodních ekonomických gigantů, kteří jim diktují své podmínky. Fašistický model společnosti oproti tomu vychází z principu korporativismu, neboli stavovství, který by měl státu zajistit širokou a zcela jednotnou základnu občanů zbavených rozkladného vlivu politických stran jejich organizací v profesních komorách (stavech) 104. Velmi hezkou a shrnující definici fašistické ideologie předložil Piero Ignazi ve svém článku Silent Contrarevolution 105 Základy fašistické ideologie, společné všem jejím různým proudům představují: víra v autoritu státu nad jednotlivcem; důraz na přirozenou komunitu odtud nacionalismus, etnocentrismus a rasismus; nedůvěra k individuální representaci a parlamentním jednáním; omezování osobních a kolektivních svobod; adorace státní moci; kolektivní identifikace ve velkém národním osudu proti třídnímu, etnickému nebo náboženskému rozdělování; přijetí hierarchických kritérií pro organizaci společnosti. V extrémní syntéze mají stát nebo národ přednost před jednotlivcem. 104 Kapras J. (1939). Fašismus, Praha str Ignazi P. (1992) The silent counter-revolution. Hypotheses on the emergence of extreme right-wing parties in Europe, European Journal of Political Research 22: strana

50 Tyto skupiny již zřetelně vykazují rysy antisystémové opozice, i když se často snaží prezentovat způsobem odpovídajícím spíše radikálním složkám. Klasickým příkladem neofašistického uskupení bývala italská MSI (Movimento sociale italiano) 106, která existovala od roku 1946 do roku 1995, kdy ji rozpustil její tehdejší předseda Gianfranco Fini a založil na jejích troskách novu stranu Alleanza Nazionale, která se od fašismu distancovala. Do stejné kategorie spadá i španělská Falanga. V českém prostředí se mezi fašizující skupiny obvykle řadí Vlastenecká fronta, ovšem ta se od podobného označení distancuje Neonacismus Třetí část extrémní pravice představují neonacisté. Hovoříme-li o politické koncepci neonacismu, je nutné znovu připomenout jedno: existuje jistá, nikoli nevýznamná část neonacistů, pro které tento termín nic neznamená, kteří v takovýchto termínech vůbec neuvažují a jejichž příklon k neonacismu se mnohem spíše definuje na základě jejich subkulturní příslušnosti než politického názoru. Politicky představuje neonacismus fúzi pan-árijského rasismu a antisemitismu s militantním antikomunismem a vůdcovským principem nahrazujícím demokracii 107. Ideologicky navazují neonacisté na rasovou koncepci Hitlerova Německa a odlišují se tak, i když spíše jen nominálně, od neofašistů navazujících na lokální hlasatele národní nesnášenlivosti. Militantní antikomunismus a odpor k demokracii spolu s voláním po společnosti spravované vůdcem na korporativním základu se shodně objevují u neonacismu i neofašismu. Odlišné je ale chápání nacionalismu. Neonacisté nekladou hlavní důraz na národ, ale na rasu. Nejsou tedy nacionalisty v tom smyslu, v jakém se toto slovo obvykle chápe, ale představují extrémní případ nacionalismu etnického, nebo přesněji rasového, protože největší důraz kladou na "správný rasový původ". Jsou militantními rasisty a antisemity a otevřeně se k tomu hlásí. Jinak ovšem kopírují neofašistické postupy bez problémů. Stejně jako neofašisté hlásají odpor k imigrantům, požadují trest smrti pro drogové dealery a homosexualitu pokládají za zvrácenost, kterou je třeba trestat. Obdobně požadují i tvrdý postup proti komunistům, i když v neonacistickém pojetí bývá termín komunista definován velmi pružně. Asi stejně pružně jako termín žid nebo zednář. Na rozdíl od neofašistů se ale neonacisté nerozpakují sahat i k násilí vůči těm, které označují za 106 Milza P. (2005). Evropa v černých košilích. Praha, str Srovnej Nolte, E. (2000). Fašismus ve své epoše, Praha, Sullivan N. (1995). Fašismus, Brno. 46

51 své nepřátele. Kupodivu to ale v největší míře nebývají Židé, ale spíše příslušníci etnických menšin a protivníci z opačného politického spektra. Neonacisté odmítají moderní společnost jako takovou a jejich cílem je vytvoření "nové společnosti" na rasovém, pan-árijském základě. Hlavní způsob řešení současné situace vidí v rozpoutání tzv. RAHOWA, tedy Svaté Rasové Války 108 a Bílé revoluce. Tato revoluce by měla zbavit svět židů a jejich přisluhovačů z řad nižších ras, zlikvidovat demokracii, liberalismus, humanismus a komunismus a nastolit vládu árijců sjednocených pod vládou Vůdce. Silný vůdce by měl být schopen překonat chaos demokracie a dát národu pevné a jasné vedení. Zde s ejedná o jednoznačné antisystémové zaměření. Politická rovina hraje u skupin z neonacistického prostředí relativně omezenou roli a obvykle se omezuje na kopírování postupů skupin neofašistické provenience. Reálné politické působení neonacistů není obvykle nijak významné. Neonacistická ideologie je pro většinu společnosti naprosto nepřijatelná a proto je třeba ji nahradit přijatelnější variantou se současným zachováním co největšího možného počtu definičních znaků pro vlastní příznivce. Lze tedy říci, že pro neonacismus je typické zakrývat své vlastní postoje za maskou neofašismu nebo nacionalismu. Pokud jedinci a nebo skupiny z tohoto prostředí mají zájem o proniknutí do reálné politiky, mění své vystupování podle vzoru neofašistů a ultrapravicových populistů. Neonacistický antisemitismus Hlavním nepřítelem neonacistů tedy nejsou na prvním místě ani tak imigranti nebo komunisté, ale Židé. Ti představují kvintesenci veškerého pozemského zla, a proto je nutné proti nim bojovat všemi dostupnými prostředky. Každý nepřítel Židů pak bývá neonacisty chápán jako spojenec. 109 Podle neonacistů představuje árijské obyvatelstvo pro Židy největší nebezpečí, protože vzhledem ke svému rasovému původu stojí intelektuálně, morálně i kulturně na mnohem vyšší úrovni, díky čemuž je jako jediné schopno učinit světovládným židovským choutkám přítrž a je tak přirozeným a věčným nepřítelem židovstva. Vzhledem k tomu, že je tento konflikt podmíněn neměnným a přirozeným rasovým zákonem, jsou pro neonacisty celé dějiny dějinami rasového 108 Zkratka z anglického termínu Racial Holy War. Jedná se o slogan americké neonacistické organizace World Church of Creator, dnes přejmenované na Creativity Movement. 109 Momentálně se zdá, že úhlavním nepřítelem Izraele jsou islámští fundamentalisté. Proto může být Usáma Bin Ládin neonacisty oslavován. Ostatně velkým Hitlerovým obdivovatelem a spolupracovníkem byl už Mohamed Amin al-husseini, od roku 1921 Velký Muftí Jeruzalémský. 47

52 boje. V průběhu tohoto boje si podle neonacistů Židé vytvořili několik institucí, které jim mají pomoci jejich odpůrce porazit. Nejprve to bylo křesťanství, které svým hlásáním lásky k bližnímu a nastavováním druhé tváře oslabuje původního bojovného ducha árijců (proto se většina současných neonacistů obrací k starogermánské či keltské mytologii, nebo různým árijským kultům), ale existují i křesťansky fundamentalistické skupiny neonacistického typu, které se svým charakterem často blíží náboženské sektě. 110 Dále jsou to liberalismus a komunismus, které rozkládají politickou a třídní jednotu bílého světa a konečně ani demokracie neslouží k ničemu jinému, než k potlačení přirozeného hierarchického uspořádaní společnosti, kdy nejníže stojí otroci a na vrcholu vůdce. Aby bylo potlačení árijských sil dokonalé, podporují Židé pomocí humanismu myšlenky migrace, multikulturalismu a následného míšení ras, které je z hlediska věčného rasového zákona největším hříchem. Pro neonacisty je současná zahraničně politická situace jasná: Židé ovládají OSN a mají hlavní vliv v USA, které zase ovládají NATO, a s jejich pomocí se snaží ustavit ve světě tzv. Nový Světový Řád, tedy takové zřízení, ve kterém budou celému světu vládnout Židé. Veškeré aktivity OSN, USA a NATO jsou tedy řízeny z Izraele a jedná se vždy o akty nepřátelství vůči euro-americkému árijskému obyvatelstvu. Vojenské síly NATO bdí nad tím, aby ve světě nemohlo dojít k vzniku skutečně svobodného státu, který by mohl židovskou hegemonii ohrozit. Pokud někde začne k podobnému vývoji docházet, NATO v čele s USA zasáhne silou a vrátí vše zpět do kolejí, které vyhovují židovským světovládcům. V českém prostředí lze do skupiny neonacistů zařadit organizace Bohemia Hammer Skinheads, Blood & Honour, Národně Socialistické Hnutí Evropy a Národní obec Fašistická (i když v jejím případě se jedná o jakési prolnutí neonacismu a neofašismu) Závěr Kořeny nacismu i fašismu jsou tedy v zásadě trojí nacionalismus (ve své antidemokratické podobě spojený s rasismem a antisemitismem, které do jisté míry nahrazují nacionalismus u neonacismu 111 ), agresivní antikomunismus a antidemokratismus, upřednostňující revoluční 110 Nejznámější skupiny tohoto zaměření jsou "Aryan nations" založené koncem sedmdesátých let v USA a již zmiňované Creativity Movement. 111 Pokud nechceme nacismus chápat jen jako specifickou formu expanzivního německého nacionalismu, což je 48

53 idealismus. Integrální nacionalismus a agresivní antikomunismus jsou typické i pro konzervativní autoritáře, kteří obecně pohrdají i demokracií, avšak nemusí nutně usilovat o její destrukci. Neofašistická ideologie se v mnoha případech významně blíží ideologii neonacismu, nelze je ale ztotožnit. Podobnost spočívá ve stejné adoraci autoritářství, rasismu a agresivního antikomunismu, rozpory mezi oběma ideologiemi existují naopak v chápání role nacionalismu a revolučnosti. Zatímco neofašisté akceptují politický konzervatizmus a vycházejí z nacionalismu, neonacisté požadují revoluci a nacionalismus odmítají ve prospěch pan-árijského rasismu. Při srovnání neofašistické a neonacistické ideologie je zřejmé, že zde existují rozsáhlé podobnosti, které umožňují prostupnost obou ideologií. Je také jasné, proč někteří autoři shrnují obě ideologie pod jeden termín neofašismus. Přesto existují mezi oběma směry i rozdíly. Neofašisté upřednostňují vlastní národ a jazyk, neonacisté krev a barvu pleti. Neofašisté se obracejí ke křesťanství, případně ke křesťanskému fundamentalismu, neonacisté k starogermánským legendám. Neofašisté dávají přednost politické propagandě, neonacisté pouličnímu násilí. Neofašisté se snaží působit na konzervativní střední třídu, neonacisté na dělnickou mládež. Neofašisté se dovolávají vlády zákona a tvrdé ruky, neonacisté volají po bílé revoluci. A konečně, v neonacistické ideologii představuje zásadní úlohu mýtus, zatímco u neofašistů nikoli. Zatímco neofašisté mohou mít teoreticky potíže s navazováním kontaktů se svými kolegy z cizích zemí právě kvůli svému vypjatému nacionalismu (například český nacionalista bude jen těžko hledat společnou řeč s německým nacionalistou, který pokládá příhraniční oblast Sudet za tradiční německé území), neonacisté takové potíže nemají. Pro nositele pan-árijských myšlenek je důležitá pouze správná krev a barva kůže a na zemi původu nezáleží. Neonacisté obvykle vytvářejí mezinárodní sítě organizací (Hammerskins, Blood and Honour), které jsou neoficiální a sdružují především rasistické militanty z hnutí skinheads. Své názory šíří zejména pomocí svých časopisů (zinů) a hudebních skupin a širší veřejnost tak nemá mnoho příležitostí se s nimi dostat do styku. Neonacisté, kteří projevují tendenci proniknout do politiky, se musí pohybovat po ose neonacismus-neofašismus, přičemž perspektivní kádry se nakonec přesouvají od neofašismu až k konzervativně autoritářské, či populistické pravici. nepochybně možné. Současný neonacismus však prvky integrálního nacionalismu místy také využívá. 49

54 3.3 Krajní pravice v České republice po roce 1989 Během období komunistického režimu byla všechna subkulturní hnutí pod drobnohledem státní bezpečnosti vystavena tvrdému tlaku. I když skupiny inspirující se neofašismem, případně neonacismem, v Československu existovaly (zvláště v brněnské oblasti, kde se jednalo zejména o skupinu kolem ultra katolického časopisu Pochodeň dneška) 112 i během komunistické nadvlády, jejich rozšíření bylo velmi omezené. První náznaky vznikajícího rasistického hnutí se u nás objevily poprvé až v pozdních osmdesátých letech spolu s proniknutím hnutí skinheads na naše území. Stejně jako v západní Evropě, i v Čechách vytvořili postupem času příslušníci hnutí skinheads základnu, ze které krajní pravice dodnes vyrůstá. Nelze samozřejmě ztotožnit celou krajní pravici (přinejmenším vzhledem k její vnitřní diferenciaci) v České republice resp. Československu s hnutím skinheads, avšak dodnes je významná část krajně pravicových aktivistů s tímto hnutím nějakým způsobem propojena. Zároveň ale nesmíme zapomínat na to, že současně existuje i velmi početná skupina skinheads, budeme-li hovořit pouze o rasistické části, která se nějakému přesnému ideologickému zařazení vzpírá a která vykazuje často velmi nesourodou směs různých ideologických fragmentů pocházejících z celého krajně pravicového spektra a pro něž je klíčová jejich příslušnost k subkultuře skinheads. Na tomto místě je samozřejmě legitimní položit si otázku, nakolik lze označit rasistickou větev hnutí skinheads za skutečně politické hnutí a nakolik se jedná pouze o subkulturně vymezený socio-psychologický prostor pro problémovou mládež. I když by řada skinheadů měla potíže definovat svou vlastní politickou pozici a i když jsou faktické znalosti neonacistické či neofašistické ideologie mnoha skinheadů velmi omezené, přesto se k této ideologii vztahují, byť často jen v ikonografické podobě symbolů, a tato ideologie tak ovlivňuje jejich konkrétní chování. Proto se domnívám, že je užitečné zkoumat tuto subkulturu z pohledu politických věd a nejen z pohledu sociologie, psychologie nebo kriminologie. Vývoj uvnitř české krajní pravice neprobíhal lineárně a lze ho rozdělit do několika časových období. Léta představují formativní období, během kterého se krajní pravice v hrubých rysech tvořila. Roky jsou charakteristické rozdvojením aktivit krajní pravice na subkulturní oblast skinheadského hnutí na jedné straně a účast SPR-RSČ v parlamentu 112 Srovnej Mazel M. (1998). Oponenti systému. Přehled radikálních a extremistických organizací v České republice, in: Politický extremismus a radikalismus v České republice, Brno a Mareš M. (2003) Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno. 50

55 na straně druhé. Období mezi lety znamenalo výrazný nárůst aktivit skinheadských organizací, do té doby veřejnou politickou činnost ignorujících. Od roku 2002 do roku 2005 vidíme na jedné straně opětovný pokles aktivit skupin skinheadů a na druhé straně pozvolný nárůst aktivit nových politických stran krajní pravice. Po roce 2005 následuje propojování obou křídel krajní pravice a jejich výrazná aktivizace, trvající až do současnosti : Období formování Pád komunismu s sebou přinesl z pohledu formování krajní pravice dva významné momenty. V první řadě šlo o masivní celospolečenské odmítnutí komunismu, které nezřídka nabývalo i agresivní podobu a jež se také často měnilo v odmítání a odsuzování politické levice jako takové. Za druhé byla doba po převratu v roce 1989 ovlivněná obavami ze sociálních změn a porevolučním zmatkem (později nahrazený nástupem neoliberální globalizace 113 ). První faktor přispěl k etablování antikomunismu (včetně jeho agresivních forem) v české polistopadové společnosti, ten druhý pak významně nahrával volání po vládě pevné ruky. Současně začalo v Československu docházet k přehodnocování některých ideologicky podmíněných postulátů. Dříve komunisty propagovaný internacionalismus začal být opouštěn ve prospěch dovolávání se tradice vlastenectví, které místy přerůstalo spíše v nacionalismus, resp. šovinismus. Stejně tak se začaly ozývat hlasy upozorňující na komunisty konzervovanou romskou otázku. Společenské ovzduší těsně po revoluci v roce 1989 tak obsahovalo celou řadu atributů typických právě pro krajně pravicové postoje. Není tedy nijak překvapivé, že právě v této době došlo k rozvoji fašizujícího hnutí skinheads. Souběžně však začaly vznikat i první skupiny nebazírující na subkulturním rámci a akcentující politické otázky, které položily základ budoucích politických forem krajní pravice. Na jedné straně se tak velmi rychle utvářelo skinheadské hnutí ovlivněné zejména situací v sousedním Německu (kde převažovalo rasistické křídlo) a orientované téměř výhradně na mládež, zatímco na druhé straně se o něco pomaleji vytvářely organizační struktury politických uskupení, které usilovaly o společenské uznání a etablování uvnitř politického systému. 113 Rataj J. (2003). Neofašismus a neonacismus v české republice devadesátých let, in: Padesátá a šedesátá léta v československých i světových dějinách, Praha str

56 Oficiální politika Z počátku devadesátých let je na prvním místě třeba jmenovat bývalého politického vězně Miroslava Dolejšího, který je autorem práce nazvané Analýza 17.listopadu 114. V tomto textu zpochybňuje Dolejší polistopadový převrat, o kterém tvrdí, že byl divadlem sehraným STB pod taktovkou mezinárodního židovstva. Poprvé v moderní historii Československa zde zaznívají věty jako: Komunismus i kapitalismus vytvořil konzumní společnost, která je řízena výlučně regulací oběživa Peníze, to je žárlivý Bůh Izraele, který nestrpí vedle sebe žádného jiného Boha Zatímco politika je zdánlivě nadřazena peněžní moci, ve skutečnosti se stala její nevolnicí. 115 Ve stejné době vznikl i Týdeník Politika 116, jenž mezi lety vydávali Josef Tomáš a Josef Voříšek a který uveřejňoval texty podobného zaměření. Společným jmenovatelem tvorby všech jmenovaných byly teorie spiknutí, antisemitismus a antikomunismus. Všichni zpochybňovali legitimitu polistopadového režimu a pokládali ho za pouhý zastírací manévr KSČ a mezinárodního židovstva. Týdeník Politika se navíc snažil své čtenáře vzdělávat řadou článků mapujících vliv a nebezpečí judaismu, přičemž jako přílohu vydal i klasické antisemitské dílo Mezinárodní žid od Henryho Forda nebo protimasarykovskou Studii vyvolencovy krycí legendy, která útočila na Masaryka a objasňovala jeho politiku Masarykovým údajným židovským původem 117. Dopad těchto aktivit byl však ve své době ještě omezený, byť byl Týdeník Politika volně dostupný v oficiální distribuci. Nejvýznamnější z pohledu utváření české krajní pravice byl ale vznik Sdružení pro republiku Republikánské strany Československa (SPR-RSČ) 118, která vznikla 24.února 1990 v Praze. Jejím předsedou se stal Miroslav Sládek, který stranu, byť v současné době existující pod jiným jménem, vede doposud. Ve volbách v roce 1990 strana ještě neuspěla, ale ve volbách 1992 se již SPR-RSČ dostala do České národní rady se ziskem 5,98% Mazel M. (1998). Oponenti systému, Brno, str. 223, Mareš M. (2003) Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno, str Dolejší T. (1990) Analýza 17.listopadu, dostupné z: Mazel M. (1998). Oponenti systému, Brno, str , Mareš M. (2003) Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno, str Svobodová 1994: str Mazel M. (1998). Oponenti systému, Brno, str , Mareš M. (2003) Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno, str Viz 52

57 Strana se od svého vzniku sama označovala za stranu ultrapravicovou a orientovala se mimo jiné i na hnutí skinheads, s jehož některými příslušníky dlouhodobě spolupracovala. Od ostatních stran se SPR-RSČ odlišovala zejména svým výrazně aktivistickým stylem a krajně pravicovým populismem. Hlavní mobilizační potenciál spatřovala SPR-RSČ v kritice vlády a verbálních útocích na Romy a Němce 120. Stranické projevy a tisk se dlouhodobě pohybovaly za hranicí otevřeného rasismu, ale například antisemitismus, typický pro otevřeně neofašistická či neonacistická uskupení, nebyl nijak výrazněji akcentován. Významnou roli v prezentaci SPR- RSČ hrál také důraz na otázky bezpečnosti, který je obecně pro krajně pravicové subjekty typický. Strana požadovala zvýšení pravomocí policie, znovuzavedení trestu smrti a celkové zvýšení trestů, zejména pro drogové dealery. Zároveň využívala této oblasti i k další kritice vlády, romské komunity a přistěhovalců, které všechny za údajný nárůst kriminality obviňovala. SPR-RSČ také velmi nesmlouvavě útočila na Německo a odmítala jakékoli omluvy ze strany českého státu za odsun sudetských Němců. V rámci izolacionizmu, typického pro strany krajní pravice, strana protestovala proti vstupu České republiky do EU a NATO 121. SPR-RSČ byla stranou vůdcovského typu, která sice disponovala formálními demokratickými mechanismy, avšak jejich skutečné využívání bylo nahrazeno poslušností stranickému vedení, resp. Miroslavu Sládkovi. V popisovaném období strana v zásadě teprve vznikala, ale záhy se stala hlavní představitelkou politického proudu české krajní pravice. Uskupení vzešlá z hnutí skinheads První skinheads se v Československu objevili někdy okolo roku 1985, ale větší rozšíření toto hnutí doznalo až se vznikem první skinheadské hudební skupiny Orlík 122 v roce 1988, do jejíhož čela se po několika personálních změnách postavili populární herci David Matásek a Daniel Landa. Původně se kapela zaměřovala spíš na punkovou subkulturu, ale brzy se rozhodla vydat se zcela novou cestou a přiklonit se k tehdy téměř neznámé subkultuře skinheads. Na konci osmdesátých let byla již česká punková scéna do jisté míry spojena s některými myšlenkami, 120 Mazel M. (1998). Oponenti systému, Brno, str , Mareš M. (2003) Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno, str Tamtéž. 122 Na tomto místě musím znovu zopakovat, že hudební skupiny mají pro extrémní pravici zcela zásadní důležitost, a to v celosvětovém měřítku. Hudební skupiny formulují a šíří ideologické poselství, na koncertech dochází k setkávání radikálů, navazování kontaktů a utužování pocitu jednoty. V průběhu devadesátých let tak vznikla na našem území celá řada rasistických a přímo neoancsitických kapel z jejichž okruhu často vycházeli i lidé, kteří se později podíleli na vzniku a fungování neonacistických politických skupin. 53

58 které bylo možné označit za levicové jako bylo alespoň nominální přihlášení se k anarchistické ideologii, začínající ekologické uvědomění, odmítání státu a režimu. Tyto prvky byly pro začínající Orlík obtížně přijatelné a odtud pramenil i odklon od punkové subkultury a příklon k více vyhovující antikomunistické a pravicové ideologii skinheads. Na druhou stranu však v osmdesátých letech existovali i rasističtí punks a celkově nebyla punková subkultura výrazně ideologizovaná, takže původní čeští skinheads dokázali s punkovou subkulturou najít určité styčné body. Hlavním ideologickým motivem, který obě hnutí v té době spojoval, byl ostrý antikomunismus a z něj vycházející odpor k systému jako takovému. Hudební skupiny: Velmi významnou roli při rozvoji skinheadského hnutí sehrála právě skupina Orlík, která ve svých písních deklarovala odpor vůči komunismu a jasně definovala obraz skinheada. 123 V textech skupiny Orlík byl skinhead popisován zejména jako vlastenec, fotbalový fanoušek a bojovník proti komunismu. Ve svých textech se kapela opírala o bojovný antikomunismus a český šovinismus s prvky rasismu, avšak v její tvorbě zcela chyběly prvky antisemitismu a bělošské nadřazenosti, typické pro neonacismus. Významnou roli hrál v textech kapely Orlík také odkaz na husitské tradice, ze kterých si ale kapela vybírala pouze odkaz na vojenské úspěchy a český nacionalismus. V některých textech také zazníval odpor vůči Němcům a německému nacismu. Na prvním místě ovšem stálo znovuobjevování národní hrdosti, po letech komunistického internacionalismu značně upozaděné. Typický příklad takovýchto textů je píseň Čech z první LP skupiny Orlík. 124 Jsi Čech, Čech, Čech tak si toho važ Jsi Čech, Čech, Čech Tak narovnat se snaž Jsi Čech, Čech, Čech 123 Image skinheadského hnutí bylo v České republice na počátku devadesátých let poplatné komunistické propagandě, která ukazovala skinheads jako fašistické chuligány, pocházející z řad lumpenproletariátu, útočící na pokrokové levicové síly v západní Evropě. Pro normální občany navíc skinheads splývali (a často splývají) s hnutím punk, které bylo na veřejnosti vždy vnímáno spíše negativně, jako hnutí výtržníků, nebo v lepším případě povalečů. 124 Orlík, Miloš Frýba for president!, Monitor Rec

59 A Čechům dělej čest Přelez, přeskoč, ale nepodlez Další oblíbený námět textů skupin Orlík představovala adorace husitství. Vzhledem k tomu, že skinheadské hnutí vždy stálo spíše na opěvování fyzické síly a nikoli intelektu, bylo nasnadě, kam lze v naší historii sáhnout. Zatímco tradice z druhé světové války byla příliš slabá a tradice národního obrození příliš intelektuálská, nabízela tradice husitská přesně ten typ národního mýtu, který měl šanci mladé skinheady oslovit. Vzhledem k obavám ze silného spojeného Německa, které se na začátku devadesátých let v české společnosti vynořily, uspěla i další část husitské tradice, kterou texty skupiny Orlík vyzdvihovaly, totiž český odpor proti Němcům. Podle tohoto pojetí byli husité vlastenci vystupující proti německému nebezpečí. Ve stejném duchu se Daniel Landa snažil formovat i vznikající české skinheadské hnutí. Hnutí skinheads vnímal jako stejně vlastenecké a protiněmecké, čímž de facto vznikala představa, že skinheads jsou moderní husité. Písně jako Vozová hradba a Mistr Jan podporovaly tento druh vlastního vnímání. Skinheads, kteří se k této, Orlíkem formované verzi českého skinheadství hlásily, se začaly sami podle husitské tradice dokonce označovat termínem Kališníci. Vedle písní s nacionalistickým či historizujícím podtextem se v tvorbě Orlíku objevovaly i temnější podtóny. Píseň Bílá liga byla první 125 otevřeně rasistickou písní svého druhu v České republice, která se dočkala veřejného šíření. 126 Nic proti černým turistům Když se sem chtěj podívat Ale není možný tady žít a taky pracovat Co to bylo za ránu Kdo nám to sem z palmy spad? Černý oči je to negr! To není můj kamarád. 125 Je možné spekulovat, nakolik mohou být starší písně skupiny Hubert Macháně Práskni negra do hlavy a Bílej rajón, nicméně v tomto případě nejde o tvorbu, která by byla v rámci společnosti známější. 126 Na první desce skupiny Orlík byla tato píseň nahrána ještě jako Álíb agil a byla zpívána pozpátku, nicméně na druhém LP Demise Orlík natočil tuto píseň znovu již normálním způsobem. 55

60 Ref: Bílá liga je bílá, bílá Vyčisti si boty, v nich je tvoje síla Bílá liga mě oslepila Černou duši mi vybělila Morálku maj jinou A vychování taky Jak my nikdy nebudou Nevěř na zázraky A za křivý slovo, to Tě nožem pobodaj Tak proč nám sem zabijáky z džungle posílaj? Rasismus zde prezentovaný má částečně kulturní a částečně biologické zdůvodnění. Přesněji řečeno, v zásadě se jedná o rasismus kulturní obsahující jisté predestinační prvky (Jak my nikdy nebudou/nevěř na zázraky), které nejsou jasně definovány, ale o kterých lze předpokládat, že vycházejí z jakési obecné a nezvratné odlišnosti barevných cizinců od bílých domorodců. Orlík zde v postatě pouze kopíruje lidový český rasismus, který v sobě oba prvky, kulturní i biologický, kombinuje. Zajímavé je ovšem použití termínu Bílá síla, což není nic jiného než překlad termínu White Power, odkazujícímu přímo k současnému neonacismu. Nejde o jediný názvuk na neonacistickou ideologii, který v tvorbě skupiny Orlík najdeme. Vedle písní s rasistickým podtextem se v tvorbě skupiny Orlík objevovaly i texty, které se svým zpracováním blížily podobně zaměřeným textům otevřeně neonacistických kapel. (zejména v jejich mytologické poloze) Nejlepším příkladem je píseň Bílý jezdec z prvního LP. 127 Bílej jezdec jede tmou Bílej meč má nad hlavou Jede cvalem s touhou svou Jede smutnou Evropu. 127 Orlík, LP. Miloš Frýba for president!, Monitor Rec

61 Refrén: Bílej jezdec bílá zář Bílej den a bílá tvář Nicméně je třeba zdůraznit, že píseň Bílý jezdec představuje jediný příklad svého druhu. Ve většině případů stál Orlík na striktně nacionalistické pozici, která byla v rámci české politické tradice definována protiněmeckými postoji. Následkem toho se nacionalismus raných českých skinheads, a to i ve své radikální, fašizující podobě, jen velmi obtížně spojoval s německým nacismem, 128 jak dokumentuje další píseň skupiny Orlík. 129 Čechy ty vám byly vždycky trnem v oku K otevřený nenávisti zbejvá jen pár kroků Můžete tu klidně chlastat pivo na korbele Ale s křížem hákovým jděte do prdele! Lze říci, že skupina Orlík formulovala pozici českého nacionalismu až šovinismu, rasismu a bojovného antikomunismu, avšak bez antisemitismu a pan-árijství coby součástí nezbytných pro neonacismus. Spolu s jednoduchou a syrovou hudbou, nacionalistickými a útočnými texty a v neposlední řadě také novou quasi-vojenskou módou představoval Orlík, resp. hnutí skinheads obecně nový a velmi přitažlivý subkulturní objekt pro českou mládež. Ideologie prvotních skinheads vycházela zejména z postojů formulovaných texty Orlíku a byla tedy založená na českém nacionalismu a antikomunismu a víře ve vládu pevné ruky (která se v textech skupiny Orlík explicitně neobjevuje). Jednalo se o reakci na prudké sociální změny ve společnosti, ke kterým došlo v souvislosti s pádem komunistického režimu. Většina prvních skinheads v České republice byla rasistická ale nikoli neonacistická. To byla svým způsobem jedinečná situace. Ale tato situace se velmi brzy změnila. Jen o něco později než Orlík se začaly objevovat nové skinheadské hudební skupiny. První z nich byla skupina Braník. Její poselství bylo jednoznačně jasnější a otevřenější než staré písně 128 Což do jisté míry odpovídá i naší historické zkušenosti z období třicátých let, kdy byla Národní obec fašistická reprezentující český fašismus podstatně silnější, než politický klub Vlajka, tíhnoucí k německému nacismu. 129 Orlík, LP. Miloš Frýba for president!, Monitor Rec

62 Orlíku. Samozřejmě existovaly písně stylem podobné písním jako byl Bílý jezdec například píseň Svítání, 130 Tak vítej novej den Krásnej bílej den Kdy uschlej černej kmen Lehne popelem kde je otevřený rasismus poněkud zastřen snadno identifikovatelným podobenstvím. Ovšem síla Braníku spočívala spíše v otevřeně rasistických a agresivních textech jako je tomu například v písni Praha, 131 Kdysi krásná Praha Už ztratila svou zář Plný ulice vrahů Co barevnou maj tvář nebo Čechy Čechům, 132 Kam já se podívám, samá žlutá tlama, Každej žlutej rákos, dejchá tady s náma. My Češi už toho máme vážně plný dásně Pošleme je do hajzlu, budem se mít krásně. V postraních ulicích je odbarvenej černoch Votravujou vzduch, lidem berou klid Že je tu živíme, no to je teda terno polejt je benzínem, všechny zapálit! 130 Braník, Braník Power LP, Monitor Rec Braník, Braník Power LP, Monitor Rec Tamtéž. 58

63 anebo v písni Vaše cesta. 133 Tvý poslání je svatý budeš ty svině bít negry, cikány a žlutý nenech je v klidu žít. Z těchto textů je zjevné, že xenofobie přítomná v textech kapely Orlík byla vystřídána rasovým pojetím národa a doplněna o rozměr agrese, spojené s vidinou poslání. Skinhead zde již vystupuje v roli ochránce a svatého válečníka chránícího naši zem proti hordám barevných nepřátel. V tvorbě skupiny Braník se ovšem objevoval prvek, který již nebylo možné spojovat s prostou lidovou xenofobií či kulturním rasismem (ať už anti-romským, nebo zaměřeným proti Vietnamcům a Kubáncům, tedy etnikům, které čeští skinheads znali z vlastní zkušenosti), ale který odkazoval podstatně hlouběji k rasistickým teoriím jako v písni Bílá Evropa. 134 Jedinou rasu tady chtěj A ta je přeci bílá Na cestu domů hned se dej Evropu skinhead hlídá Mezi nás bílý se nehodíte Vždyť je to jako rub a líc Patříte do džungle, vy to víte Skinheadů je čím dál víc Zatímco písně skupiny Orlík byly rasistické, nikdy se v nich neobjevuje termín rasa, který si asociujeme s biologickým rasismem a potažmo nacistickou ideologií. V této písni se již nepokrytě pracuje s rasovou koncepcí a potřebou ochrany bílé rasy, kterou zajišťují právě skinheads. Tento vývoj celkem logicky pokračoval a nakonec skupina Braník skončila u používání atributů svázaných s neonacismem jako v písních Teď je náš svět a Samet Tamtéž. 134 Tamtéž. 135 Braník, Braník Power LP, Monitor Rec

64 Pro nás dneska svitla nová naděje, černá ani rudá síla nemaj žádnou šanci, vo co jde to každýmu hned jasný je, dovést se to musí až do konečného vítězství. ***** Dost už bylo levice, židovský bolševiky sesadíme, vpřed musí jít pravice. Termíny konečné vítězství a židobolševismus budeme skutečně marně hledat někde jinde, než v nacistické ideologii a lze na nich dobře dokumentovat posun od lidového proti-romského rasismu k neonacismu. Skupina Braník se otevřeně hlásí i k antisemitské tradici nacismu a naznačuje (jak lze dokumentovat na citovaných textech, zřetelně politicky orientovaný rozměr, ve smyslu otevřeného přihlášení se ke konkrétnímu politickému směru, v tvorbě této skupiny v zásadě scházel výjimku tvoří právě píseň Svět je teď náš ) i svou politickou inklinaci směrem k pravici. Nejde tedy již jen o prostý rasismus, antikomunismus a subkulturní atributy, ale o politicky formovanou, byť zatím jen ve velmi obecných rysech, alternativu. Stejně jako v případě skupiny Orlík, i Braník dostal v roce 1992 možnost vydat své písně oficiálně na desce a to u té samé nahrávací společnosti jako Orlík, tedy Monitor Rec. Obě nahrávky uvedly rasistickou větev skinheadského hnutí mezi českou mládež a umožnily rozkvět skinheads v první polovině devadesátých let. Na druhé straně se skupina Braník na konci devadesátých let dostala kvůli své desce před soud a skupina Orlík zastavila své hudební aktivity a kritizovala rasově motivované násilí. Obě skupiny ukončily svou činnost do roku 1993 a členové otevřeně neonacistických skupin odmítali spojování skinheadského hnutí (v tomto smyslu tedy neonacistického) s těmito kapelami a odmítali i jakýkoliv vliv jejich písní na formování českých skinheads Toto tvrzení je ovšem neudržitelné, jak dokazuje i záznam z vystoupení v Bzenci v roce 1991, kde na společném koncertě vystoupily kapely Orlík i Valašská liga a Krátky proces, které již v této době inklinovaly k neonacismu. 60

65 Již v počátku devadesátých let se objevila nová vlna skinheadských hudebních skupin, které nenavazovaly na dědictví skupiny Orlík, ale šli spíše cestou naznačenou skupinou Braník. Tyto skupiny neměly ambice stát se oficiálními hvězdami a nestáli ani o vstup do oficiální distribuce. Vzhledem k jejich zaměření to ani nebylo dost dobře myslitelné a samotní hudebníci si to velmi dobře uvědomovali. První z těchto kapel byla pravděpodobně nejvýznamnější skupina tohoto druhu u nás, kapela Buldok (sic!). Na jejich první demo nahrávce Patriot nalezneme písně poznamenané neonacistickou ideologií, stejně jako texty vycházející z nacionalismu a anti-romského rasismu, přičemž rasismus je zde vnímán ve své biologické a nikoli kulturní podobě. Skinheads jsou pak líčeni jako hrdí válečníci bílé rasy, hrdí následovníci dědictví našich starověkých předků, nebo hrdinové dělnické třídy, avšak zejména jako poslední obránci pořádku. Typický příklad jejich textů je píseň Buldok 137, kde již zaznívají verše V nenávisti je tvá síla/tvoje hrdost, rasa bílá nebo jedna rasa, jedna krev/v uších zní vítězný zpěv. Nechybí zde ani obligátní výčet nepřátel, který zahrnuje jmenovitě skupiny vrazi, kolaboranti/komunisti, azylanti. V tomto textu již vidíme rasismus ve své ničím nezastřené podobě, stejně jako opěvování skinheads jako bojovníků za správnou věc. Ostatně, celý text shrnuje všechny základní atributy neonacistických skinheads: rasa, krev, hrdost, nenávist, útok, boj a vítězství. Jde o témata zcela typická jak pro skupinu Buldok, tak i pro celou neonacistickou skinheadskou scénu. 138 Pavel Fabián, zakladatel a textař skupiny Buldok, se ale nespokojil pouze s používáním rasistických témat. Zatímco v písni Buldok je rasismus pouze zmiňován, v další písni tohoto druhu nazvané Bílý králík je přímo vysvětlován. 139 Důvod, proč být rasistou, je jednoduchý: Zákon a právo pro všechny stejný/a už žádný výhody pro parazity černý. Buldok zde prezentuje názor, že romské etnikum má řadu neoprávněných výhod, pohled, který od počátku 90. let rezonuje v české společnosti. Text ovšem ještě označuje i původce tohoto stavu. Naivní humanisté, tak jste to chtěli? Podle této logiky problémy s rasismem existují, ale skuteční rasisté jsou cikáni a běloši (připodobnění k bílým králíkům) jsou jen ubohé oběti. Tomu je třeba se postavit. A nejen to, je nezbytné povstat a bránit naši kulturu proti barbarům, ať už vlastním 137 Příloha č. 2: BULDOK, Patriot - neoficiální demo kazeta Jen výčet jmen významných českých neonacistických hudebních skupin vykazuje nepřehlédnutelné procento jmen, vážících se k těmto atributům.viz: Agrese 95, Conflict 88, Útok, Hlas Krve, Zášť BULDOK, Patriot - neoficiální demo kazeta

66 (Romové), nebo cizím (cizinci). Skinhead zde není jen hrdý válečník, ale vysloveně poslední a jediný obhájce evropské kultury. Tato myšlenka se znovu objevuje v písni Pochodeň. 140 V textu je nejprve vysvětleno, jak se naše země dostaly do tíživé situace - Dřív bojoval každý kmen, každý národ/dnes politik rozdá zem cizincům. Nesmírně zajímavý moment, který se v těchto textech objevuje, spočívá v internacionalizaci 141 jejich poselství, které není vázáno na konkrétní národní historii (nejde o české kmeny), ale obecně na celou oblast všech národů (rozuměj, bílých). Tento důraz na širší než národní rozměr (později vtělený do hesla Víc než národ!) je typický právě pro pan-árijský neonacismus a odlišuje ho od integrálního či neofašistického nacionalismu. Jasně se zde také objevuje idea zlatého věku, který existoval v minulosti. Odlišnost moderní doby a tohoto zlatého věku spočívá zejména v současné neochotě respektovat základní pravidlo ochrany krve. Je zřejmé, že viníkem neutěšeného stavu jsou současní politici. Na otázku, co je k tomu vede, podává Buldok jasnou odpověď: Ve jménu zla a falešných ideálů/pod maskou lásky a humanity/pro svůj vlastní profit, prestiž a zisky/vede politik svůj národ do záhuby. Proto je třeba proti nim povstat a bojovat, přičemž legitimizační legenda je tvořena dvěma hlavními odkazy: povinností vůči našim předkům a nutností ochrany krve a rasy. Teď splň svou povinnost z dob minulých/svou rasu, svou krev vždycky braň! Skinhead je popisován jako legitimní obhájce původní (evropské) kultury, přičemž odkaz na staré válečníky má ukázat, že tento druh obrany vlastní kultury je přirozený a byl mnohokrát použitý v minulosti našimi předky. Logicky z toho vyplývá, že skinheads jsou pouze následovníky našich kulturních tradic a jako potomci hrdých válečníků z minulosti dělají jen to, co je normální a přirozené a co zkažení politici nejsou schopní dělat. Tato myšlenka se dále rozvíjí v další písni Zítřek. 142 Zde je již hnutí skinheads prezentováno v podobě spásy bílé rasy Skinheads v čele bílé rasy /znovu slyšíš staré válečné písně/už víš co je naše šance poslední/zítřek patří nám. Opět se objevuje odkaz na historii, avšak zároveň se zde pracuje s vizí budoucího vítězství. Lyrika kapely Buldok tak získává novou podobu, která se de facto stává mýtem. Mýtem o ztraceném zlatém věku, který mohou vzkřísit pouze skinheads, pokud povedou boj proti stávajícímu uspořádání společnosti. 140 Tamtéž. 141 Srovnej Rataj 2003, Neofašismus a neonacismus v české republice devadesátých let, str BULDOK, Patriot - neoficiální demo kazeta

67 Jestliže jsou politici zkažení a zbývající část bílé rasy se chová jako králíci, pak skinheads jsou, logicky, poslední šancí pro bílou rasu a následně pro kulturu vůbec. V minulosti naši předci hájili své země, svou kulturu a svou krev. Toto jednání jim zajistilo velikost, ze které my dnes těžíme. Současně bylo (a zůstává) toto jednání naprosto přirozené. Právě teď se ale naši vlastní politici pokoušejí otrávit vlastní lid naivním humanismem, což bude mít za následek pouze úpadek a zkázu bílé rasy. Poslední šancí proti tomuto zlu jsou právě jen skinheads. Pokud ale mají skinheads zachránit evropskou kulturu a bílý svět, nemůže se jednat o skupiny pubertálních výrostků. Proto jsou skinheads v písních Buldoku (a později řady dalších kapel) popisováni jako elita národa. V písni Elita 143 se o skinheads hovoří vysloveně jako o nejlepších synech národa. Pojem elita je zde sice vysvětlován zdánlivě poněkud kuriózně prostřednictvím subkulturních atributů: Elita - kšandy, boty, tetování, nicméně je třeba si uvědomit, že tyto kategorie není pro skinheady těžké splnit (na rozdíl od kritérií elity, jak jsou chápány ve většinové společnosti). V písni se objevuje i verš Spojuje nás čest a krev. Mohlo by se zdát, že se jedná jen o další básnický obrat, ale není tomu tak. Krev a čest bylo heslo jednotek SS v dobách Třetí říše a stejné jméno nese i největší mezinárodní neonacistická organizace Blood and Honour. Proto lze předpokládat, že tento verš nebyl zvolen náhodně. Tuto domněnku podporuje i fakt, že pro texty kapely Buldok bylo používání překladů termínů typických pro neonacistickou scénu naprosto typické. 144 Co vzbuzuje zájem, je užití termínu dělnická třída. Na počátku devadesátých let by se zdálo, že antikomunistická 145 kapela nebude operovat tímto, komunisty zprofanovaným, termínem. Nicméně ani zde se nejedná o náhodu. V písni Pátek se termín Dělnická třída objevuje znovu. 146 Nás nikdo nezastaví/to chtěl jsem tu říct./hrdinové dělnické třídy/a kdo je víc. Zde se nabízí vysvětlení více. Jednak se může jednat o odkaz ke starým časům nacismu nebo dědictví tradičního skinheadského image založeného na dědictví britské dělnické třídy. Dělnická třída je vhodná pro oba tyto přístupy. 143 Tamtéž. 144 Zároveň jde o velmi dobrý způsob jak se vyhnout případným cenzorským zásahům nebo trestnímu stíhání. Málokdo bude hledat neonacistický smysl ve slovech jako bílý diamant nebo odsouzen k slávě. Pokud ovšem víme, že White Diamond je píseň veterána britského neonacistického hnutí Iana Stuarta a Bound For Glory, což by se mělo správně překládat jako předurčen k vítězství, je jméno nejslavnější neonacistické kapely z USA, pak mají podobné obraty poněkud jiný význam. 145 Například na nahrávce Skins Song vol. I je píseň MY-LAI nazvaná Dělnickej song, která se o dělnících vyjadřuje s hlubokým despektem. 146 BULDOK, Patriot - neoficiální demo kazeta

68 Přestože kapela Buldok představovala ve své době zcela unikátní projekt, který nabízel jak relativně kvalitní hudbu, tak i, na poměry rodícího se rasistického skinheadského hnutí, inteligentní texty, v jedné věci se v této době ještě kapela držela zpátky. I když se v textech běžně operuje s vizí boje za bílou rasu, kapela se v této době ještě vyhýbala antisemitismu i otevřené propagaci nacismu. K tomuto kroku se odhodlala až skupina Diktátor (později přejmenovaná na Excalibur). Diktátor pokračoval na cestě vytyčené kapelou Buldok, avšak kapela udělala onen pomyslný poslední krok, který v té době ve tvorbě Buldoku ještě chyběl totiž konkrétní pojmenování onoho škůdce kterému vyhovuje, že bílá rasa se propadá hlouběji do bahna barbarství. Velmi jasný důkaz toho, koho chlapci z Diktátoru pokládali za onoho škůdce nám dává již samotný název jejich písně Hej! Jude 147 (citováno doslova). Text písně poměrně přesně kopíruje propagandu nacistické Třetí říše. Neúprosný světový žid/zápasí o panství nad tebou, nikdy neodrazíš/bez meče jeho ruku krvavou/bořitel kultury, národa tvého, roznašeč pomluv a lží/ Nositel hvězdy na klopě, sionista jenž ze tmy útočí. Tady jsme dostali jasnou odpověď, kdo vede náš lid k jeho osudu. Diktátor ovšem zašel ještě dál a v písni Pod vlajkou 148 se přihlásil přímo k politickému odkazu nacismu červeno - bílý prapor slávy/z popela znovu povstává/swastika - symbol bílých mas, přičemž se kapela nezdráhala hovořit velmi otevřeně o praktických dopadech této politiky: Konečné řešení rychle se blíží/rasová segregace - není už úniku případně Arijci stvořeni pro vládu světa. Zde se pomyslně uzavřela jedna část vývoje nejen českého skinheadského hnutí, ale i celé české krajní pravice. Posun od lidového rasismu a volání po vládě pevné ruky k rasovému pojetí národa a neonacismu je jasně patrný. Politické organizace hnutí skinheads Vedle hudebních skupin ale začala záhy vznikat v rámci skinheadského hnutí i uskupení, která usilovala o politickou činnost. Do roku 1993 vzniklo několik skupin tohoto typu významných pro další vývoj české krajní pravice i mimo hnutí skinheads. Od počátku devadesátých let přitom existovaly dvě zřetelně oddělené roviny. Část z těchto uskupení usilovala o registraci na ministerstvu vnitra, která jim umožňovala oficiální činnost, druhá část pak směřovala do subkulturního undergroundu a o oficiální status nijak neusilovala. 147 Diktátor song book, nedatováno. 148 Tamtéž. 64

69 Registrované organizace Původní myšlenky českého nacionalismu a tzv. kališnictví hlásané skupinou Orlík a prvními českými skinheady hájila od roku 1993 oficiálně zaregistrovaná organizace Vlastenecká Liga (VL) pod vedením Luďka Martinovského 149. Tato organizace původně sdružovala rasistické skinheady bez neofašistického nebo neonacistického zaměření, avšak velmi brzy se pokusila (alespoň nominálně) očistit se od rasismu jako takového a přejít na pozice konzervativně nacionalistické politické skupiny. V polovině devadesátých let dosáhla jisté proslulosti, díky které se dostala do ostrého ideologického sporu se zbytkem rasistické části hnutí skinheads. Radikálnější než VL byla další ve stejném roce oficiálně registrovaná brněnská organizace českých skinheads, Vlastenecká Fronta (VF), kterou založil v Brně Jiří Fidler 150. Tato organizace spojovala konzervativní autoritářství s fundamentalisticky laděným křesťanským ultrakonzervatizmem a českým šovinismem a dostávala se fakticky na pozice klasického neofašismu. I přesto se tato organizace vždy těšila v neonacistických kruzích dobrému jménu a v popisovaném období měla dokonce společný PO Box s neonacistickou organizací Bohemia Hamer Skinheads. Narozdíl od podobných skupin se však VF od svého vzniku snažila profilovat jako politická organizace a od otevřeného neonacismu se snažila distancovat. O rok později se od VF odštěpuje pro vnitřní rozpory Národní hnutí svazků, později přejmenované na Hnutí národního sjednoceni (HNS). 151 Poslední skupinou krajní pravice registrovanou taktéž v roce 1993 byl pražský Národní front Castistů (NFC) 152, poněkud obskurní organizace spojující konzervativní nacionalismus s panslovanským mysticismem. Skupina poměrně brzy zanikla, avšak její zakladatelé se dále účastnili aktivit krajní pravice v jiných uskupeních. To je ostatně jev v rámci české krajní pravice zcela běžný a netýká se jen NFC. Pokračovatelkou NFC se stala zejména Společnost pro obranu národních hodnot (SPONH), která během devadesátých let fungovala zejména v podobě internetového zpravodaje. 149 Mazel M. (1998). Oponenti systému, Brno, str. 260, Mareš M. (2003) Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno, str Mazel M. (1998). Oponenti systému, Brno, str , Mareš M. (2003) Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno, str Viz Mazel M. (1998). Oponenti systému, Brno, str , Mareš M. (2003) Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno, str

70 Neregistrované organizace Řada skupin skinheads však o registraci neusilovala. Vznikající neonacistické skupiny odmítaly přiznat státu jakoukoli legitimitu a žádat ho o uznání tedy nemělo z jejich pohledu smysl. Na tomto půdorysu vzniklo mnoho skupin (Nacionálně socialistické hnutí Evropy, Národní obec fašistická), ale většina z nich neměla dlouhého trvání a díky neformálním vazbám ani není možné určit, nakolik silné skutečně byly. Výjimku představovala až v roce 1993 na Brněnsku vzniklá organizace Bohemia Hammer Skinheads (BHS) 153. Tato skupina začala vydávat první neonacistické fanziny a začala pořádat koncerty spřátelených hudebních skupin z celého světa. Mělo se jednat o českou pobočku americké organizace Hammer Skinheads, avšak pravděpodobnější je, že vznik BHS byl původní americkou organizací pouze inspirován, neboť se později objevily informace 154, že tato pobočka nebyla nikdy americkou centrálou akceptovaná jako součást mezinárodní sítě Hammer Skinheads. V každém případě šlo o skutečnou organizaci s vnitřní strukturou polovojenského charakteru, která se hlásila k pan-árijskému rasismu, antisemitismu a militantnímu aktivismu podle nacistického vzoru. Cestu od nepolitické subkultury k neonacistickému aktivismu, kterou urazilo skinheadské hnutí v Evropě během dvaceti let, prošli čeští skinheads během pouhých tří let. Závěr V této kapitole jsme viděli zrod krajní pravice v České republice a její návaznost na nacionalismus, anti-romský rasismus a vznik ideje vlády pevné ruky. Zároveň jsme také sledovali pozvolný rozchod politické a subkulturní části české krajní pravice, kdy na jedné straně stála SPR-RSČ, využívající ve své činnosti spíše autoritářské a populistické prvky, a na druhé straně nově vznikající hnutí skinheads. Od počátku vzniku hnutí skinheads u nás existovaly přinejmenším dva typy českého skinheadského hnutí. První byl svázaný s vlivem kapel jako Orlík a druhý se konstituoval pod vlivem kapel Buldok a Diktátor. První skupina skinheads, takzvaní Kališníci, stála na antiněmeckém českém nacionalismu, anti-romském rasismu založeném spíše na kulturních rozdílech a antikomunismu. Druhá skupina oproti tomu stavěla na biologickém rasismu, bílé nadřazenosti (white supremacy) a antisemitismu. 153 Mazel M. (1998). Oponenti systému, Brno, str , Mareš M. (2003) Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno,str Viz 66

71 V tomto období ( ) byla česká krajní pravice teprve ve fázi zrodu, ale již existovaly momenty, které významným způsobem oddělovaly neonacisty a neofašisty od nacionalistů : Přechod do ilegality Do období po roce 1993 vstupovala česká krajní pravice již v zásadě zformovaná do podoby jednoho politického uskupení pravicově-populistického charakteru (SPR-RSČ), několika registrovaných skupin oscilujících mezi konzervativním nacionalismem (Vlastenecká liga) a neofašismem (Vlastenecká fronta, Národní front Castistů) a tříští neonacistických skupin, z nichž výrazně vyčnívalo uskupení Bohemia Hamer Skinheads. Oficiální politika Ve volebním období vstoupila SPR-RSČ do parlamentu se ziskem téměř 6% voličských hlasů. Ve volbách v roce 1996 se SPR-RSČ podařilo získat svého historicky nejvyššího zisku 8,01% hlasů 155 a své postavení tak upevnila. Její politika se nezměnila a nadále zůstával jejím hlavním prvkem populistický odpor vůči vládě, důraz na bezpečnost a protiromský rasismus. Vzhledem k tomu, že strana byla v parlamentu ignorována ostatními relevantními politickými stranami, spočívala její aktivita zejména v propagandistické činnosti, což se nakonec odrazilo i na jistém poklesu její obliby mezi voliči. Podstatných změn doznaly i kontakty mezi SPR-RSČ a skinheadskou scénou. Zatímco na počátku 90. let skinheads běžně SPR-RSČ podporovaly, později došlo k rozkolu a významná část neonacistů se od republikánů odvrátila. Důvodem bylo zejména tehdejší odmítání oficiální politické aktivity jako takové ze strany neonacistických aktivistů. Ve snaze podchytit mládež došlo v roce 1997 k založení Republikánské mládeže, přidružené organizace SPR-RSČ. Pražská a později i ostravská pobočka 156 Republikánské mládeže se ve své činnosti zaměřila i na neonacistické struktury. V předčasných volbách v roce 1998 strana propadla a se ziskem 3,90% zůstala mimo parlament 157. Ztráta preferencí strany v roce 1998 zapříčinilo několik okolností. Na jedné straně postavení SPR-RSČ zřejmě oslabily medializované finanční skandály spjaté s osobou vůdce strany Miroslava Sládka. Na druhé straně došlo podle všeho i k proměně hodnotové orientace 155 Viz Mareš M. (2003) Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno,str Viz 67

72 republikánských voličů, ve smyslu oslabení autoritářských tendencí ve prospěch sociálních otázek, jejichž řešení nabízela spíše ČSSD. Registrované organizace V polovině devadesátých let kulminoval zájem o Vlasteneckou ligu, která představovala možnost hlásit se aktivně k hnutí skinheads a při tom nebýt spojován s otevřeným neonacismem. Vlastenecká liga měla od začátku vůli stát se politickou skupinou, a proto se jasně distancovala od projevů biologického rasismu a neonacismu. Kališníci (kteří tvořili většinu příznivců VL) se začali prezentovat jako vlastenci a tím pádem antifašisté (ve významu neochoty spojit se s otevřeným neonacismem). To vedlo velmi rychle k otevřené roztržce s aktivisty Bohemia Hammer Skinheads, kteří v této době představovali nejvýznamnější proud v rámci českého skinheadského hnutí. 158 Také ti, kteří nosí symbol husitství na svém bomberu, by měli učinit rozhodnutí zda hodlají zůstat nacionalisty, kteří mohou mít v několika bodech rozdílné názory, ale nic je nenutí bojovat proti nám a nebo zda se hodlají pod vedením Vlastenecké Ligy vydat cestou kolaborace s úřady, policií, médii zkrátka se všemi kteří nás tak nenávidí. Cestou tzv. rasové tolerance, trapného a omšelého hysterického anti-německého postoje Cestou zrádců rasy! ( ) Když tak horlivě vystupují proti nacionálnímu socialismu, hovoří většinou slovy komunistických učebnic. Tupý nacionalismus tak často využívaný židy. Ten, který žene árijské národy proti sobě, nemá v současné době co pohledávat. ( ) Vedoucí Vlastenecké Ligy (vystupováním připomínající - nebo ne jenom připomínající? homosexuála) dokonce zašel tak daleko, že je za Čecha ochoten považovat černocha, vietnamce, cikána, či další formu rasové lůzy - jen když se bude slušně chovat. Vynikající!!! Opravdu toužím po dni kdy se probudím v zemi plné hodných skvělých a usměvavých cikánů, arabů a židů Rád bych slyšel konkrétní představu pana předsedy o ideální společnosti. Zřejmě jakási směsice kapitalismu a hippie komunity. Rasismus je přirozený jako základní lidské pudy. My jsme hrdí na svou rasu a naše země patří bílým! Zde se objevuje znovu jasný rozpor mezi nacionalismem a neonacismem. Základem neonacismu je barva pleti a krev, základem nacionalismu jazyk a kultura, přičemž obě ideologie stojí proti sobě. Nacionalismus umožňuje (alespoň teoreticky) integrovat odlišná etnika, pokud přijmou jazyk a kulturu, zatímco pro neonacismus je taková představa naprosto nepřijatelná. Citovaná věta 158 The Hammer News No. 2, Budem bránit naši zem - proti kříži kalichem, str. 1, Karel - pravděpodobně se jedná o Karla Dubna ze Žacléře jednoho ze zakladatelů BHS. 68

73 Vedoucí Vlastenecké Ligy dokonce zašel tak daleko, že je za Čecha ochoten považovat černocha, vietnamce, cikána, či další formu rasové lůzy - jen když se bude slušně chovat. Vynikající!!! Opravdu toužím po dni kdy se probudím v zemi plné hodných skvělých a usměvavých cikánů, arabů a židů je příkladem rozporu, který mezi oběma přístupy existuje. Pro aktivisty neonacistického hnutí představovala VL nepříjemnou konkurenci, která se snažila očistit jméno skinheads od nálepky fašistů a zároveň si ponechat většinu skinheadských atributů. Z pohledu BHS byla VL vina tříštěním sil na krajní pravici, což bylo pro BHS rovno zradě, dík čemuž docházelo i k fyzickým střetům mezi aktivisty obou směrů. 159 Musím se také ptát, kam tohle hnutí vlastně spěje. Jejich vyhrožování, že všechny fašisty dostanou za mříže, nám říká vše. Zpráva ze Svobodného slova ze dne nás může informovat o tom, jak skupina kališnických skinheadů sdružených ve V.L. uklízeli židovský hřbitov. Není snad už ani lepší způsob, jak ukázat pokoru a vděk svým chlebodárcům. V Přerově dokonce pořádají kališníci zátahy na pravicové skinheads a uzavírají dohody s cikány! Myslím, že je jen otázkou času, kdy členové a příznivci V.L. půjdou v jednom šiku s aktivisty Antifa na jejich demonstracích proti rasismu a fašismu. Z toho pro mne vyplývá jen jedno. Každý, kdo se přidal či přidá na stranu kališníků už nestojí na barikádě opravdových válečníků za rasu a národ! Každý z nich se stává zrádcem a nepřítelem protože v tomhle boji platí obzvláště: Kdo nejde s námi, jde proti nám! 160 Příznivci Vlastenecké Ligy netvořili ve skutečnosti jednotnou skupinu, co se týče jejich vztahu k neonacistickým skinheads. Nicméně vedení VL se nehodlalo vzdát poměrně příznivého obrazu, který měla organizace v médiích a jasně se od neonacismu a potažmo od celého hnutí skinheads distancovalo. 161 Stále se však objevují lidé, a to i z řad příznivců VL kteří říkají: Proč do těch fašounů tak šijete?, nebylo by možné se s nimi dohodnout? apod. ( ) Proč VL nemůže spolupracovat s fašisty ba co víc musí jít proti nim? 1.Vlastenectví je čistý a opravdový vztah k rodné půdě, naproti tomu je fašismus je politická ideologie, kde národ a vlast slouží pouze jako prostředek. ( ) 159 The Hammer News No. 4, V.L. znovu na pranýři, str. 2, Robin, s největší pravděpodobností Robin Daněk, jeden ze zakladatelů BHS. 160 Přestože se neonacisté pokládali a pokládají za absolutní antikomunisty, nedělalo jim potíže používat podobné rétorické obraty zděděné z komunistické minulosti. Vzhledem k tomu, že na další příklady ještě narazíme, lze předpokládat, že se komunistický (resp. totalitní a zároveň aktivistický) způsob uvažování zaryl pod kůži víc, než si neonacisté připouštějí. 161 Igor Hugo Peňáz, Konec diskuse o fašismu, Český štít č , str. 5 69

74 2. Jednou z hlavních opěrných ideologií fašismu je rasismus. ( ) 3. Fašisté jsou nebezpeční, ale je zbytečné je nadhodnocovat. ( ) 4. Stoupenci fašismu a nacismu, vyznavači Gajdy nebo Hitlera mají shodné vlastnosti. Jsou nečestní, z větší části zkriminalizovaní. ( ) Nenechme špinit vlastenecké hodnoty zvrácenými ideologiemi totalitních systémů a postavme se tvrdě proti nim!!! Nepřátel je mnoho a jsou silní, nicméně na naší straně je pravda a proto si mohou být všichni členové a příznivci VL jisti, že náš čas přijde. Důsledkem tohoto postupu bylo opuštění skinheadské subkultury a snaha o novou definici, opřenou výhradně o nacionalismus a konzervatizmus. 162 Všem těm tvrdým chlapcům, co si holí hlavy a vlastní lží sami sebe přesvědčují o své nadřazenosti, se přece jen něco dokonale povedlo. Zničili skinheads. Je nutné se s tím smířit je nutné to pochopit. ( ) Jsme my, vlastenci, schopni vytvořit něco velkého, nového a opravdového, nebo zůstaneme těmi, co si hrají na skinheady k posměchu všech - s puncem zženštilých extrémistů?!!! Vůbec nejde o bombra těžké boty a holou hlavu. Jde o pojem skinhead. Již konec skinheadství. Staňme se opravdovými vlastenci a vytvořme tak nové hnutí, které se sice nebude bránit tomu, že u kořenů stál kmotr skinhead, ale které se v konečné podobě opírá o historické kořeny našeho národa, o skutky našich předků, o vlastenectví. Vlastenecké liga tak v zásadě vystoupila z prostoru krajní pravice. Od počátku nebyla antisystémovou skupinou a v tomto momentě by bylo obtížné řadit ji i mezi radikální uskupení. Výsledkem byl ovšem pokles zájmu o tuto organizaci a Vlastenecká Liga zhruba od roku 1997 sklouzla ke stagnaci, i když jednotliví její aktivisté (zejména její předseda Luděk Martinovský) se na radikálně pravicové scéně pohybují i nadále. V dnešní době se zdá, že VL již fakticky neexistuje. Po deaktivizaci Vlastenecké ligy navázalo na její činnost několik lokálních nástupnických organizací (Litoměřičtí vlastenci, Plzeňští vlastenci) 163, které byly více spojeny se subkulturou apolitických skinheads. Tyto skupiny se realizují mimo politické aktivity a nepatří mezi radikální ani antisystémové subjekty. 162 Luděk (s největší pravděpodobností se jedná o Luďka Martinovského předsedu VL) Není cesty zpět! Český štít č. 8, duben 1996, str Mareš M. (2003) Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno, str

75 Národní front Castistů v tomto období zanikl a Vlastenecká fronta, která přežívala na pokraji zájmu, v tomto období pozvolna přešla k fašizujícím tendencím. Zároveň ovšem pod vedením svého předsedy Jiřího Fidldera začala VF pozvolna ztrácet aktivitu a v druhé polovině devadesátých let se zdálo, že organizace zanikne. 164 V tomto momentě se od ní se v roce 1996 odštěpilo její moravské křídlo, ze kterého vznikla organizace nazvaná nejprve Národní hnutí svazků, avšak pro zřejmou podobnost s fašistickou ikonografií došlo k jejímu přejmenování na Hnutí národního sjednocení. 165 Jeho vůdčími osobnostmi byli Radek Pokora a Kamil Valla. Organizace hlásala kombinaci agresivního antisemitismu a radikálního katolictví a zdálo se, že naváže na tradici Vlastenecké fronty a stáhne k sobě její příznivce, minimálně v Moravském regionu. Organizace ale poněkud nečekaně ohlásila ukončení své činnsoti v průběhu roku 1997, zřejmě pod mediálním tlakem 166. Zmíněné organizace doplácely na stávající rozštěpení krajní pravice, kdy na jedné straně stála oficiálně působící SPR-RSČ, přitahující zájemce o politickou činnost a na druhé straně militantní skupiny neonacistických skinheads, které přitahovaly radikální mládež. Pro třetí cestu již nezbývalo mnoho místa. Neregistrované organizace Nejvýznamnější neregistrovanou skupinou v tomto období bylo BHS. První zmínka o této organizaci se objevila v českých fanzinech v roce Hammer Skins jsou organizací N.S. Skinheads kteří usilují o sjednocení všech bílých lidí na světě. Bílá jednota - bílé vítězství. Chceme bílou revoluci a boj za deset slov : My musíme ochraňovat existenci našich lidí a budoucnost bílých dětí - David Lane - The Order Organizace vznikla okolo několika významných aktivistů českého skinheadského hnutí (Robert Robin Daněk, Tomáš Kútek, Karel Duben) a začala se prudce rozvíjet. Zaměřovala se zejména na již působící aktivisty a přijala již otevřeně za svou neonacistickou ideologii. Jádro její ideologie lze dokumentovat na prvním letáku BHS, který byl zveřejněn v roce 1994 v prvním 164 Tamtéž, str Mazel M. (1998). Oponenti systému, Brno, str , Mareš M. (2003) Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno,str Ve skutečnosti ale k rozpuštění nedošlo a skupina pokračovala ve své činnosti dále, i když v utlumené podobě. Mareš M. (2003). Pravicový extremismus a radikalismus v ČR str Hammer Skins bohemia, Patriot č , str

76 čísle zinu Impérium 168 Zde se BHS jednoznačně hlásí k skinheadské subkultuře, kterou chápe pouze v její neonacistické podobě. Otevřeně se hlásí k nacionálnímu socialismu, ale zároveň odmítá oficiální politickou činnost. Ve svém prohlášení vystupují proti ostatním rasám, židům, narkomanům, homosexuálům, feministkám, politickým nepřátelům, proti americkému vlivu a proti kapitalismu i komunismu. 169 Zajímavý je princip delegitimizace protivníka. Neopírá se o žádnou racionální konstrukci, ale o démonizaci. PROTI židům a všem, kteří pomáhají jejich zrůdným sionistickým plánům směřujícím k ovládnutí světa a naší rasy kterou nenávidí celým svým zvířecím srdcem. Zde nacházíme obrácený princip delegitimizace. Obvyklá je varianta protivník jedná špatně (chybně), proto nemá legitimitu. Na základě ztráty legitimity pak může později dojít k démonizování protivníka. Zde je naproti tomu použita konstrukce, kdy je protivník primárně démonizován a z této démonizace vychází ztráta jeho legitimity. Typické je také množství odkazů na starogermánskou mytologii. Ta je mezi neonacisty nesmírně oblíbená a mnohdy se dostává do pozice skutečného náboženství. V našich podmínkách byla tato orientace zcela nová, ale velmi brzy se stala významným doplňkem neonacistické ideologie. Aktivity BHS se soustřeďovaly především do dvou hlavních oblastí. V první řadě šlo o pořádání koncertů skinheadských kapel. Organizátoři byly díky jisté benevolenci či nezkušenosti českých úřadů schopni pořádat koncerty mezinárodně uznávaných neonacistických kapel s účastí až 1000 návštěvníků na jeden koncert. Těchto koncertů neprobíhaly stovky, ale spíše desítky, avšak vzhledem k vysoké ceně vstupného šlo o významný finanční zdroj českého neonacistického hnutí. 170 Na koncertech docházelo k navazování kontaktů jak uvnitř samotných Čech, tak i se zahraničím, a také k utužování pocitu pospolitosti a výlučnosti. 171 Druhou aktivitou typickou pro BHS (ale v této době i pro neonacisty obecně) bylo vydávání vlastních samizdatů takzvaných fanzinů 172. Tento typ časopisů začal hrát hlavní roli v postupu sjednocování neonacistického hnutí. Hudební skupiny byly i nadále nesmírně důležité, ale 168 viz Příloha č. 1: První leták BHS. 169 Seznam nepřátel BHS je v podstatě jakýmsi kodexem extrémní pravice stejný seznam nalezneme u každé ultrapravicové skupiny. A platí to i obráceně - skupiny, které si zvolí své nepřátele podobným způsobem se dříve nebo později dostávají do kontaktu s neonacistickými uskupeními a hledají společnou řeč. 170 Viz Krajní pravice, Reflex 23/2001 dostupné z: Rataj J. (2003). Český nacionalismus a identita v konceptu současných krajně pravicových hnutí v České republice, Spory o dějiny IV., Praha str Viz 72

77 fanziny - jakožto nová médium - získaly výraznou podporu a řadu následovníků. Koncerty neonacistických skupin byli přece jen pořádány sporadicky a byly velmi nákladné (udává se, že vstupné na takovýto koncert stálo v tomto období okolo korun). Fanziny byly oproti tomu laciné a navíc je bylo možné získat skrze relativně anonymní post boxy. Proto se značná část nových ideologických vzorů začala formovat v tomto období právě ve fanzinech. Bohemia Hammer Skinheads se v první polovině devadesátých let vyprofilovali do nejdůležitější české neonacistické organizace. Koncerty, které proběhly pod hlavičkou BHS, organizované v prvním polovině devadesátých let měly standardně návštěvnost okolo skinheads, včetně ultrapravicových aktivistů ze zahraničí. Vedle BHS ovšem vznikaly i původní české organizace. Specifickým příkladem takové skupiny bylo volné uskupení skinheads ze severních Čech, tzv. Sudeťáků. Tato skupina se pokládala za dědice sudetoněmeckého obyvatelstva a s despektem pohlížela na ostatní skinheadské skupiny z vnitřních Čech. Jejím představitelem měl být Robert Kvěch-Strobach 173, který v roce 1994 zavraždil v Tanvaldu anarchistu Zdeňka Čepelu, za což byl později odsouzen k třináctiletému vězení. Po této události se zřejmě skupina rozpadla. Další organizace vznikaly i na bázi české fašizující tradice. Příkladem může být nově ustavená NOF (Národní obec fašistická). Poprvé se toto označení objevilo již v roce 1991, kdy se tak podepsali organizátoři skinheadské demonstrace na Letné. V té době se ovšem zřejmě jednalo spíš o reklamní trik, kterým chtěli organizátoři přilákat podobně smýšlející skinheady a dodat své akci náležité ideologické pozadí. Nicméně v období okolo roku se skutečně Praze ustavila skupina skinheadů, která začala toto jméno znovu používat a dokonce vydávali vlastní časopis Stráž Říše. 174 Řady nové NOF se začali formovat již během roku Od té doby se v našich řadách vystřídalo mnoho lidí. Hodně jich odešlo, ale místa těch, kteří zklamali nebo zradili zaplňují noví fašisté. Převzali jsme tradice staré Gajdovi NOF až na to, že my pracujeme v hluboké ilegalitě. ( ) Jsme přesvědčeni o tom, že jednoho dne zvítězíme nad Židomarxisty, kteří se chopili moci nad naší Českou zemí a nastolíme zde nový řád. NIC NEŽ NÁROD! 173 Mareš M. (2003) Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno, str Nová NOF, Stráž Říše str

78 I zde vidíme odklon od tradičních rasistických témat, definovaných na našem území zejména na základě odporu k romskému etniku, směrem k neonacistickému přístupu. Antiromský rasismus ale nikdy nezmizel z neonacistické ideologické výbavy. 175 Snad každý den odpovídá někdo z Vás na dotazy, týkající se skins a jejich chování Dokázal by si zabít cikána?, Jak by si mohl ublížit cikánské ženě nebo dítěti vždyť jsou to taky lidi. Jenže my víme že to lidé nejsou - a to musí pochopit i lidé kolem nás. Kde by byli pokud by jim nevládla Bílá Rasa? Svou mentalitou se nám nikdy nevyrovnali a nevyrovnají. I svým pachem připomínají zvířata - copak lidé páchnou pižmem?ne! Vždy v nich bude kolovat stejná krev zvířecí krev a nikdo je nikdy nepřevychová. Romové zde sehráli (a stále sehrávají) stejnou úlohu, jakou pro americké neonacisty hrají američtí černoši. Tedy roli skupiny, která se viditelně odlišuje od majoritní společnosti a kterou je možno situovat do role skupiny přirozeně neschopné vstřebat většinovou kulturu. Výše uvedený citát jasně definuje biologický, nezvratný rasismus, který pomáhá neonacistům definovat jejich obecně rasistický náhled na svět. Podaří-li se přesvědčit veřejnost, že problémy s romským (afroamerickým) etnikem vyplývají z jejich přirozenosti, to jest, že jejich neschopnost přizpůsobit se je zakotvena v jejich genech a je tím pádem neměnná, pak je to první krok k potvrzení rasového základu civilizace a kultury. Neonacisté si velmi přesně vybírají skupiny, u kterých lze poukázat na všeobecně známé prvky antisociálního chování, které však zevšeobecňují. Lidé, kteří mají s konkrétními projevy antisociálního chování např. Romů zkušenosti, pak mohou podlehnout dojmu, že toto chování je Romům skutečně vrozené a tím přijmout základ neonacistické rasové ideologie. Je zřejmé, že během devadesátých let se ideologické vybavení rasistických skinheads v České republice výrazně proměnilo. Zatímco původní ideologická výbava raných českých skinheads sestávala z českého nacionalismu, antiněmeckého šovinismu a xenofobního rasismu, namířeného v podstatě proti Romům, postupem času a pod vlivem zahraničních kontaktů začala na síle nabývat spíše tematika spojená s antisemitismem, pan-árijstvím a spojenou Bílou Evropou. Sociální aspekt neonacistické ideologie také podstoupil jisté úpravy směrem k tradičně levicovým 175 Skinheads - boj za bílou rasu, Braň se! č. 2, nedatováno, pravděpodobně rok 1995 rozhodně po 1994, str

79 tématům, jako jsou vykořisťování, ekologie nebo boj proti kapitalismu, nicméně zatím nešlo o žádné významné posuny. Výraznější než ideologie, ale bylo v této době spíše pouliční násilí, zaměřené zejména proti Romům a alternativní mládeži. V této době policie ještě neuměla s novým fenoménem pracovat a byla často kritizována za neochotu postupovat při posuzování trestných činů s rasovým podtextem odpovídajícím způsobem. Poté, co čeští neonacisté spáchali několik rasově motivovaných vražd, začalo od poloviny devadesátých let docházet ke změně přístupu státních orgánů, kterou akcelerovala zejména vražda súdánského studenta Hassana Abdelradiho v roce 1997, po které policie začala proti neonacistům postupovat tvrději. Změna přístupu zasáhla zvláště BHS. Asi od poloviny devadesátých let byly aktivity BHS monitorovány a následně rušeny policií 176. Část vedoucích aktivistů byla poslána do vězení, jiní se stáhli do pozadí. Od roku 1996 byla BHS v postatě neaktivní, i když místně fungovaly pobočky BHS zhruba do roku Prázdný prostor na neonacistické scéně byl ovšem brzy vyplněn novou organizací českou pobočkou další mezinárodní neonacistické organizace Blood and Honour. Tato organizace byla na našem území založená v roce V podstatě bez přechodného období dokázala Blood and Honour nahradit BHS a v prvním okamžiku přetáhnout na svou stranu většinu mladších aktivistů. Činnost BaH pokračovala v kurzu nastoupeném BHS. Na jedné straně tak BaH organizovala koncerty neonacistických skinheadských hudebních skupin; na druhé straně se aktivisté BaH pokoušeli vybudovat funkční bojovou organizaci. Podle ministerstva vnitra ČR se aktivisté BaH pokoušeli konstruovat českou buňku britské semi-teroristické organizace Combat Termín Combat-18 je nacistickou šifrou vycházející z pořadí písmen v abecedě 1 a 8 znamená AH tedy Adolf Hitler. Combat-18 se stala velmi brzy nechvalně proslulou a dodnes platí v rámci neonacistického hnutí za symbol neonacistické bojovnosti. Reálná existence Combat-18 v České republice nebyla nikdy prokázána ve smyslu návaznosti české organizace na její britský protějšek. Nicméně organizace podobného typu inspirované Combat-18 u nás 176 Mareš M. (2003). Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno, str Mareš M. (2003). Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno, str Viz Viz srovnej Mareš 2003: Combat-18 byla vytvořena v pozdních osmdesátých letech ve Velké Británii jako bezpečnostní služba Blood and Honour užívaná zvláště pro ochranu BaH koncertů. Záhy ovšem Combat-18 začalo pořádat vlastní akce zvláště útoky proti přistěhovalcům a lidsko-právním aktivistům. 75

80 existují. 180 Hlavní náplň BaH tedy bylo organizování koncertů, vydávání zinů a propagace násilí. Situace již však byla jiná, než v době vzniku BHS. Zatímco BHS dokázalo fungovat zhruba 4 roky a vytvořit během té doby funkční celorepublikovou síť aktivistů, v případě BaH tomu tak nebylo. Aktivisté BaH se rekrutovali zejména z mladší generace skinheads, která byla nespokojená s tím, že je stará garda BHS nechce přijmout mezi sebe. Tito lidé velmi rychle přijali nálepku Blood and Honour, ale scházely jim jednak organizační schopnosti, a navíc se často jednalo o lokální aktivisty bez kontaktů do dalších částí Čech. Zatímco BHS existovalo v podstatě stabilně na celém území Čech, s několika centry v okolí Brna, severních Čechách a na Moravě, pak pobočky BaH vznikly v Praze a Plzni, ale pražská skupina přestala fungovat zhruba po roce existence, kdy se podle vzoru německých skupin Nationaler Wiederstand pozvolna transformovala do nového uskupení nazvaného Národní odpor. Stabilní organizaci se podařilo vybudovat jen na Plzeňsku, kde proběhla řada koncertů. V roce 1999 však byla tato buňka rozbita Policií a hlavní organizátoři (Jaroslav Brož) zatčeni. Jestliže plzeňská pobočka BaH ještě následovala příklad BHS a stavěla na skinheadské image, pražská větev se již orientovala více na politiku. Aktivisté okolo Filipa Vávry, neformálního vůdce NO, se pokusili několikrát založit vlastní registrované občanské sdružení s ambicemi stát se politickou stranou Junge Nationaldemokraten 181 (podle vzoru německé mládežnické organizace přidružené ke krajně pravicové NPD), avšak nebyli úspěšní. Rozhodně se ale jednalo o významnou změnu, která signalizovala nástup nové generace neonacistů a odklon od původní linie striktního odmítání oficiální politiky. Závěr Období je charakteristické rozvojem neonacistické části hnutí skinheads, jehož podobu určovaly jednak hudební skupiny (v Čechách jich vzniklo asi 30) a jednak podomácku vyráběné fanziny (vycházelo jich okolo 50), šířené pomocí sítě PO Boxů. V tomto období ještě převládají subkulturní aktivity, avšak jeho konec je již poznamenán pozvolným přechodem k veřejným politickým vystoupením. V této kapitole jsme viděli vývoj obou hlavních odnoží - nacionalistické a fašizující skinheadského hnutí v české republice mezi lety a následný proces jejich oddalování. 180 Viz Mareš M. (2003). Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno, str

81 Nacionalistická část se začala profilovat jako politicky-nacionální, tedy pro-česká (často antiněmecká), konzervativní a odmítající nálepku extremismu se zřetelnou snahou definovat se jako standardní politické hnutí. V průběhu těchto změn došlo k tomu, že hlavní organizace nacionalistické větve skinheads Vlastenecká Liga se od hnutí skinheads oficiálně distancovala a zároveň se dostala do ostrého sporu s neonacistickou větví. Zbytek rasistických skinheads dokončil proces změny z nacionalistů na neonacisty. Antiněmecké vlastenectví bylo do značné míry nahrazeno pan-árijstvím a anti-romskému rasismu byl nadřazen antisemitismus. Skinhead byl popisován jako hrdý válečník bojující ve jménu starobylého dědictví bílé rasy a kultury se všemi Árijskými bratry z celého světa proti židovskozednářskému spiknutí a jeho pohůnkům - komunistům, ne bílým rasám, narkomanům a anarchistům. Stará germánská a keltská mytologie získaly statut oficiálních náboženství BHS a BaH. Skinheadské hnutí se mezi lety presentovalo zejména útoky na Romy nebo ideologické nepřátele (punk a anarchisté) a soukromými koncerty. Politika ve smyslu oficiální politické či stranické činnosti byla stále odmítána, i když hnutí jako celek vykazovalo vysokou míru ideologizace a zpolitizování, která se na konci tohoto období v nové generaci aktivistů přeměnila ve snahu o politickou angažovanost : Snaha o legalizaci Do nového tisíciletí vstupovala krajní pravice bez svého dosavadního hlavního představitele a jediného parlamentního zástupce, SPR-RSČ. Tato situace stimulovala ostatní krajně pravicové subjekty k aktivitě, která směřovala k obsazení uprázdněných parlamentních křesel. Díky tomu se v tomto období významně rozostřila hranice mezi registrovanými a neregistrovanými subjekty. V tomto období byla organizace BHS v podstatě nečinná, i když ještě vycházely časopisy na tuto organizaci navazující, jako například Hammer for you. Články zde uveřejněné se pohybovaly stále ve stejném myšlenkovém okruhu ortodoxního neonacismu, jako tomu bylo v roce ( ) Náš lid zabloudil. Byl dokonce sveden ze správné cesty. To byl čin nepřítele to on evropské národy svrhl na cestu úpadku. ( ) Nepřítel lid bílí, jako stádo ovcí, zavedl až k branám věčného zatracení, do bludiště iluzí. ( ) Svět se žene do víru zvrácené multirasové vize a lidé nevidí, že přijmeme-li ji za svou vlastní povede nás ke konečnému zániku. Jen se podívejme na naše města zahlcená odpadem, v nejširším slova smyslu. Podívejme se pravdě do očí. Bílí svět se nám před 77

82 očima hroutí. Bílá rasa vymírá. Ale my nikdy nesmíme dopustit, aby vymřela. Stojíme na straně pravdy, protože to byl nepřítel, kdo se postavil proti lidské přirozenosti. Jen, aby dosáhl svého odporného snu snaží se svět změnit na poddajnou masu lidí bez rasového a národního původu. A my uděláme všechno proto, aby svého nedosáhl. Každý bílí člověk musí procitnout a musí udeřit, ukázat, že si je vědom svatého pouta jež ho pojí s jeho lidem. Pouta krve jež je cennější než největší poklady světa. 182 Blood and Honour byla v této době také neaktivní, neboť její plzeňská pobočka byla rozbita policií a pražská větev se snažila najít novou cestu, která by dokázala spojit subkulturní základ s politickým aktivismem 183. Všeobecně lze říci, že situace na extrémní pravicové scéně v pozdních devadesátých letech byla pro její příznivce poněkud zmatečná a rozhodně neradostná. Staré organizace (BHS a BaH) byly nečinné a jejich vedoucí činitelé byli uvězněni nebo rezignovali na své aktivity uvnitř ultrapravicové scény. Jeden z textů 184, reagujících na tuto neutěšenou situaci se objevil i na internetu a vyvolal svého času bouřlivé diskuse. Do značné míry ovšem předznamenal to, co se pak skutečně odehrálo. ( ) Chtěl bych zde nastínit několik variant podle kterých bych se mělo postupovat. 1.Měli bychom se oprostit od jakékoli podobnosti se skinheady. Dnes je už toto hnutí tak zprofanované, že když komukoliv řeknete, že jste skinhead, jste okamžitě odepsáni a můžete míti v kapse třeba vysokoškolský diplom. ( ) Navrhuji změnit styl oblékání a vystupování - je dobré se oblékat, tak jako okolí za 1. nejste terč k napadání (cikáni, anarchisté) za druhé se s vámi lidé jinak baví. Naším úkolem je co nejvíce lidí strhnout na svou stranu a ne budit opovržení a strach. S tímto souvisí též zmírnit naše stanoviska (samozřejmě pouze naoko) pokud se Vás třeba někdo zeptá čeho chcete dosáhnout mluvte o problémech (nejlépe sociálních) a navrhujte lidem přijatelná stanoviska, samozřejmě se přizpůsobujte podle problémů v daném regionu, je hloupost vykládat lidem, jak zatočit s cikány když s nimi problémy nemají, ale tíží je např:životní prostředí. ( ) je to cesta sice na dlouho, ale v našich podmínkách asi to nejlepší. 2.Další možnost boje je boj násilný podle vzoru The Order (více na stránkách teoreticky by to měla býti možnost nejrychlejší, ale prakticky bych to tak jednoduše neviděl. Za 1. si myslím, že zde chybí lidský potenciál, za 2. situace v U.S.A. je zcela odlišná od nás takže i při neúspěchu The Order, tam zůstali organizace, které vedou boj za 14words, což by u nás určitě neprošlo, pravděpodobně by to byl definitivní konec VŠECH pro národních organizací, což by byl 182 Úvodník, Hammer for you,, nedatováno cca 2000, str Mareš M. (2003). Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno, str WhiteCop, Možnosti našeho boje v současnosti, publikováno na webových stránkách White Front a Aryan Inteligence, text pořízen

83 i konec všech nadějí. Za 3. by si tato organizace musela obstarat finance pro vyzbrojování a výcvikové tábory kde by se připravovali bojovníci a způsob jakým to dělali lidé z The Order je diskutabilní a lidé by to ztuha překousli. ( ) Tuto alternativu nevidím jako nejvhodnější ale vše ukáže teprve čas. 3.možnost je infiltrace a korupce policejních úředníků. Náš zájem je infiltrovat do složek policie a zde tzv. sondovat co a kdy se připravuje na zátah na N.S. skupiny či jednotlivce a informovat je. Náš infiltrátor musí býti člověk bezúhonný, poctivý a důvěryhodný aby nevzbudil sebemenší pochyby u svých spolupracovníků nemůžeme tam samozřejmě nasadit člověka který se veřejně hlásí k idei 14WORDS ten ztuha vzbudí důvěryhodný dojem. ( ) Dalšími organizacemi kam máme snahu se vetřít by měli býti různí bojovníci za lidská práva ( ) To jsou zhruba všechny alternativy které mě napadli. Teprve čas ukáže, která z nich je nejvhodnější ale pravda je jen jedna PRAVDA ZVÍTĚZÍ nad tímto prohnilým systémem kde jsou popírány základní principy rozumu a víry. Přijde den, kdy zrádci objevující se denně v TV budou viset a jejich děti propadnou kletbě za zločiny svých rodičů. I když starší organizace nebyly aktivní, neznamenalo to, že by se zastavil příliv nových aktivistů. V roce 1998 byla založena v Rakovníku nová organizace vycházející ze subkultury neonacistických skinheads jménem Národní Aliance (NA, zemský vedoucí Vladimír Skoupý). Organizace získala záhy legální statut občanského sdružení registrovaného u MVČR 185 a v roce 1999 začala být aktivní. Národní aliance vznikla původně jako regionální organizace se silnými vazbami na neonacistické skinheadské hnutí na Rakovnicku, později se ale vyprofilovala více politicky a pokusila se založit politickou stranu. Souběžně s tím, pod vlivem německé organizace National Widerstand svaz autonomních skupin sdružující neonacistické skinheads byla v Praze bývalými členy BaH založena neonacistická skupina jménem Národní Odpor (NO, hlavní organizátoři Filip Vávra a Jan Brčák 186 ), která také usilovala o registraci politické strany. 187 Obě dvě organizace ale selhaly. Pomoc přišla z nečekaného směru. Miroslav Knapovský, původně předseda místní organizace Vlastenecké Fronty v Ostravě, se stal v roce novým předsedou celé organizace a zahájil období nové, aktivní politiky VF. Po celé zemi začala VF organizovat veřejná vystoupení a demonstrace. Hlavním cílem bylo vytvořit skutečný politický subjekt hájící pozice radikální pravice. Velmi brzy došlo k tomu, že další subjekty extrémní pravice NA a NO našly 185 Viz Mareš M. (2003) Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno, str Viz Mareš M. (2003) Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno, str

84 společnou řeč s VF a připojily se k demonstracím. Mezi lety se v České republice uskutečnilo množství demonstrací organizovaných extrémní pravicí. Filip Vávra, neoficiální vůdce NO, organizoval demonstrace proti Rádiu Svobodná Evropa, resp. proti jeho vysílání pro Írán 20. září 1998 a demonstraci proti zásahu NATO v Srbsku 28. října Obě tyto demonstrace byly popisovány v českých neonacistických časopisech, jako demonstrace uspořádané Combat-18. Během televizního rozhovoru o anti-rfe demonstraci Filip Vávra potvrdil, že demonstrace byla uspořádána spontánně jím a jeho přáteli z Blood and Honour. 189 V průběhu demonstrace došlo i k spálení vlajky státu Izrael, přičemž vlajku zapálil Petr Kalinovský, do té doby spojovaný spíše se SPR-RSČ a Republikánskou mládeží. 20. března 1999 pouhý jeden měsíc po policejním zásahu na Plzeňsku, který rozložil místní buňku BaH, proběhla v Praze Demonstrace proti totalitním paragrafům 260 a 261 (paragrafy 260 a 261 české sbírky zákonů jsou paragrafy týkající se propagace fašismu). Tato demonstrace byla uspořádaná pražskou pobočkou BaH a Národní Aliancí. Na transparentu, který demonstranti nesli, byla použita i tzv. Lebens Rune starogermánský symbol zneužitý v nacistickém Německu a dnes zhusta využívaný neonacisty na celém světě. I zde se objevili lidé z okruhu SPR-RSČ, jmenovitě Petr Kalinovský. 190 Lidé z okruhu Národního Odporu uspořádali 21. srpna 1999 demonstraci na Náměstí míru v Praze k připomenutí poslední oběti druhé světové války. Poslední oběť je v neonacistických kruzích akronym pro Rudolfa Hesse, na jehož počet pořádají demonstrace neonacisté v celé Evropě. Další demonstrace uspořádaná Filipem Vávrou a NO byla demonstrace 1.května Během rozhovoru, který Filip Vávra poskytl ČT1 před demonstrací, se ho novinář otázal na možnou účast českých členů Combat-18 (v té době dávané do souvislosti se sérií pumových útoků na londýnské gay a barevné komunity) na této demonstraci. Filip Vávra odpověděl, že nemůže tuto možnost vyloučit ale on proti tomu nic nemá. 191 Během jeho projevu na samotné demonstraci pak Filip Vávra deklaroval vůli vybudovat novou nacionalistickou organizaci pod standartou Schwarz, Weiss, Rot 192. Po demonstraci na 1. května pak zástup skinheads kráčel pod Mareš M. (2003) Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno, str Jak jsme na tom s pravicovým extremismem? dostupné z: Schwarz, Weiss, Rot černá, bílá, a červená - tak zvaný barevný kánon nacionálního socialismu, vycházející z barevného rozložení oficiální nacistické vlajky. Zde je dobré poznamenat, že stejné prohlášení již Filip Vávra učinil minimálně jednou a to během dubnové demonstrace NA a NO v Rakovníce. 80

85 standartou císařského Německa (tento prapor je často užíván německými neonacisty namísto zakázané svastiky) byť se mělo jednat o demonstraci českých nacionalistů a několikrát to i řečníci zmínili ve svých projevech. 193 Během demonstrací v Rakovníce a v Praze, Vladimír Skoupý jako předseda NA otevřeně popřel existenci holocaustu, přičemž jeho vystoupení na pražské demonstraci natočila televize. Na této demonstraci hovořil Vladimír Skoupý po boku Miroslava Knapovského, tehdejšího předsedy Vlastenecké Fronty, organizátorky celé akce. 194 Zajímavá byla i účast neonacistů na demonstracích proti zasedání MMF a SB v Praze na podzim Neonacistická ideologie neuznává mezinárodní organizace a vidí nich prodlouženou ruku mezinárodního židovstva. Proto i Národní Odpor, Národní Aliance a Vlastenecká Republikánská strana uspořádaly demonstraci proti těmto institucím v Praze na Letné. Demonstrace se účastnilo asi 120 lidí. Ve stejný den proběhla v Praze i velká antifašistická demonstrace a po skončení obou akcí došlo na Hlavním nádraží ke srážce mezi anarchisty a neonacisty, během které bylo několik neonacistů zraněno. Filip Vávra se následně vyjádřil pro ČT1, že jej police zklamala a že neonacisté již nadále nebudou vycházet Policii ČR vstříc. Tento výrok vyvolal jisté spekulace o tom, zda neměli neonacisté s policií uzavřenu jakousi džentlmenskou dohodu, čemuž nasvědčovalo chování neonacistů i policistů na některých demonstracích v letech 1999 a Policejní president takovou možnost v TV jednoznačně popřel. 195 V této době docházelo ze strany obou organizací také k pouličnímu násilí 196 nicméně demonstrace a pouliční násilí nebyly jediné záležitosti, kterých se NA a NO účastnily. Tři hlavní subjekty ultrapravicové scény VF, NA a NO na veřejných akcích úzce spolupracovaly a byly schopny mobilizovat až skinheads. Souběžně s tím probíhaly diskuse o výstavbě politické strany. Během tohoto jednání vystoupily na povrch neshody uvnitř samotné VF a část nacionalisticky (a nikoli neonacisticky) orientovaných aktivistů, včetně Miroslava Knapovského, opustila řady VF i debaty o vzniku společného politického uskupení pro radikální pravici a Jak jsme na tom s pravicovým extremismem? dostupné z: Podle občanského sdružení Tolerance a občanská společnost, je Národní Odpor odpovědný přinejmenším za: útok na anti-rasistické shromáždění v roce 1997; vztyčení hořícího kříže Ku-Klux-Klanu na místě vraždy súdánského studenta na roční výročí této vraždy; dva útoky na anarchistický squat Ladronka; pouliční násilí během oslav mistrovství světa v Praze v roce 1999; pouliční rvačku s Romy během silvestrovských oslav v Praze v roce 1999; útok na Rockový klub DEPO v Brně v 2000; útok na zahradní restauraci v Praze v roce 2000 (včetně použití nožů a břitev); útok na Romskou zábavu v Českých Budějovicích v roce 2000 (včetně použití střelné zbraně). Viz 81

86 založila si vlastní organizaci. 197 Toto občanské sdružení dostalo název VLAST.CZ a přestože navazovalo na konzervativně-nacionalistickou až šovinistickou tradici české ultrapravice, tak s otevřeným neonacismem nemělo nic společného. Zajímavé v této souvislosti je, že v nové organizaci VLAST.CZ se angažoval i Luděk Martinovský, dlouholetý předseda Vlastenecké Ligy tedy organizace, která s Vlasteneckou Frontou a jejími představiteli dlouhou dobu nemohla najít společnou řeč. 198 Oslabená Vlastenecká Fronta ovšem z integračního procesu extrémní pravice během druhého poloviny roku 2000 odešla. V jejích řadách zůstala v podstatě druhá generace aktivistů, neochotná spolupracovat veřejně s otevřenými neonacisty ale současně bez schopnosti opustit verbálně přitažlivý svět krajní pravice. Novým předsedou organizace se stal Mgr. Jan Skácel, který se ale aktivně zapojil do zakládání strany Národní sjednocení a za VF vystupoval spíše František Rozhoň z ostravské místní organizace. 199 Národní Aliance a Národní Odpor pokračovaly v přípravách na utvoření oficiální politické strany. 200 Vzhledem k tomu, že obě skupiny již měly negativní zkušenost s pokusy založit vlastní stranu, rozhodly se nakonec pro odlišný postup. Pokud není možné založit novou stranu, proč nezkusit proniknout do již existující strany a nezměnit ji podle svých představ? Otázkou jen bylo, která strana by to mohla být. Jako vhodný kandidát se ukázala Vlastenecká republikánská strana (VRS), strana v roce 1996 odštěpená od SPR-RSČ, pod vedením Jana Kopala, který s neonacisty začal jednat. Tento postup vyvrcholil na sjezdu VRS v pražském Edenu, kde zejména aktivisté Národní aliance, méně již národního odporu, VRS dokázali kolonizovat. Následně došlo k přejmenování strany na Národně sociální blok (NSB) a volbě nového předsednictva, ve kterém byl kromě Jana Kopala také Filip Vávra za NO a David Veselý, David Kocour a Luděk Hlinka za NA. První problém pro novou stranu spočíval v nesouhlasu ministerstva vnitra s přejmenováním VRS na NSB. Po více než 8 měsíců NSB existovala s tímto nepovoleným jménem až nakonec došlo k novému přejmenování, tentokrát na neutrální Pravou alternativu (PA). 201 Ke vzniku NSB a pronikání neonacistů do VRS Jan Kopal uvedl: Mareš M. (2003) Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno, str Tamtéž, str Tamtéž, str Viz Tamtéž 202 Soukromá korespondence. Dopis Jana Kopala z 27. ledna

87 Samotné angažmá NO v rámci NSB bylo od počátku z naší strany takovým mediálním trikem, neboť coby členové přešla jen malá skupinka okruhu kolem Filipa Vávry (spíše záležitost jednotlivců). Za hlavní integraci lze považovat spojení VRS a NA coby hlavních kádrů, kde se členská základna nakonec výsledně slila asi v poměru 60:40 ve prospěch NA. Účastna byly i Československé legie coby občanské sdružení a kooperovalo se i s důchodcovskou Platformou SŽJ, konkrétně expředsedou Eduardem Kremličkou. Program i zaměření strany bylo navýsost nacionalistické. Vzhledem k událostem, k nimž došlo během integrace neonacistických sil do Národně Sociálního Bloku/Pravé Alternativy, se budu zabývat srovnáním politických programů Národní Aliance a NSB/PA. Při psaní programu NSB/PA jeho tvůrci jednoznačně vycházeli právě z programu NA a změny, které mezi oběma programy existují poměrně přesně dokumentují posun, který je třeba urazit od otevřeného neonacismu k akceptovatelnému pravicovému radikalismu uvnitř etablované politické scény. Program Národní Aliance 203 Národní Aliance tedy rázně odmítá tento systém založený na zvůli politických stran i další možnou existenci těchto vyloženě škodlivých až destruktivních institucí. Dle našeho názoru musí dojít i k četným změnám v charakteru zákonodárných sborů. Jako alternativu vůči soudobé neproduktivní parlamentní demokracii prosazujeme demokracii stavovskou, i když se nedomníváme, že by i tento systém spravování věcí veřejných byl zcela ideální a prostý všech chyb, ale za současné neblahé až kritické situace je prostě nutné volit existenci menšího zla. ( ) v čele tohoto společenského zřízení stojí všeobecně důvěryhodná a uznávaná osoba hodná autority ve funkci presidenta (tuto funkci lze samozřejmě nazvat i jinak). Začátek celého programu se týká obecně politiky a Národní Aliance představuje své základní postuláty. NA odmítá parlamentní demokracii jako takovou a žádá místo ní tzv. stavovskou demokracie i když ani ta není tím nejlepším možným zřízením. Termín obsahuje slovo demokracie a proto může být veřejností vnímán positivně. Zároveň ale stavovská demokracie odkazuje k meziválečné politice Národní obce fašistické a ideologii fašismu vůbec. Fašismus požadoval nahradit neproduktivní demokracii stavovským (nebo-li korporativním) zřízením, ve kterém zaniknou politické strany jejichž funkci budou vykonávat korporace, neboli stavy. 203 Viz 83

88 Zajímavá je i zcela poslední věta této části programu NA, která hovoří o tom, že funkci presidenta lze nazvat jinak. Pravděpodobně zde měli tvůrci programu na mysli slovo vůdce které má ovšem zcela jasné konotace s německým nacismem a proto zřejmě volili raději tento opis. Národní Aliance vždy jednoznačně odmítala a stále odmítá naše členství v agresivním paktu NATO. Protože toto nadnárodní vojenské uskupení dle našeho názoru v rozporu se závaznými normami mezinárodního práva opakovaně zosnovalo napadení suverénního státu a soustavně ohrožuje světovou stabilitu. K tomuto dochází v přímém rozporu se zájmy obyvatelstva většiny členských zemí této rádoby obranné aliance a pouze ke prospěchu jistých světovládných kruhů, pro něž je NATO pouhým nástrojem pro upevňování vlastního celoplanetárního panství (...) Národní Aliance také zásadně odmítá snahy o vstup ČR do EU (...) Zcela nepřijatelná je pro nás další spolupráce s vyděračskými organizacemi internacionálních finančních klanů jako je např. Mezinárodní měnový fond, Evropská banka pro obnovu a rozvoj apod. (...) Území našeho státu nesmí být nikdy využíváno pro propagandistické kampaně pochybných vyvolenců a válečných štváčů, proto odmítáme další setrvání štvavé americké vysílačky Svobodná Evropa v České republice. Tento odstavec volá po politické izolaci, což je typický požadavek celé krajní pravice. Podle NA jakékoli členství v mezinárodních strukturách vede vždy ke ztrátě suverenity, neboť tyto struktury jsou ovládány ke prospěchu jistých světovládných kruhů (...) pro upevňování vlastního celoplanetárního panství. a pouze striktní izolace může zajistit skutečnou nezávislost státu. Kdo jsou ony světovládné kruhy? Na podobné termíny narazíme v neonacistických tiskovinách často. Světovládci a Vyvolenci, jsou termíny, které používají neonacisté, když hovoří o Židech. Tato označení mají své kořeny ve staré antisemitské literatuře a vychází jednak z teorií světového židovského spiknutí (světovládci) a jednak z vlastností, které si mají Židé podle antisemitského výkladu Talmudu připisovat (vyvolenci). Do stejné kategorie patří i termín Nový světový řád (New World Order), který je pouze moderní variantou verze o světovém židovském spiknutí. Zatímco v minulosti byli Židé obviňování z hromadění zlata a ekonomického vlivu, nyní se antisemitská propaganda zaměřuje spíše na politické konotace a vnímá současný stav světové politiky jako onen Nový světový řád, který je podle nich diktován právě Židy, kteří ovládají USA a skrze ně i NATO a OSN. Veškerý vliv mezinárodních institucí je tudíž naprosto destruktivní pro jakýkoli stát a je nutné se těmto institucím bránit za každou cenu. Součástí 84

89 tohoto boje je pak samozřejmě i odmítání působení součástí těchto institucí na našem nebo z našeho území. Narážím tím samozřejmě na zmínku o RFE. Viděli jsme již, že proti němu v Praze demonstrovali lidé okolo Filipa Vávry, teď vidíme stejný přístup ze strany Rakovnické Národní Aliance. A asi nás nepřekvapí, když o RFE uslyšíme i v programu NSB/PA. Naši (čeští) lidé jsou prakticky každým dnem (hodinu co hodinu) doslova masírováni zhoubnou pseudokulturou nového věku Záplava americké podřadné filmové produkce, všudepřítomná pornografie, šíření různých zvráceností a perverzních anomálií... Zcela běžnou věcí se stalo záměrné zlehčování (či dokonce vyzdvihování) sexuálních úchylek, snah o legalizaci homosexuálního partnerství (z čehož pramení útok na samotnou podstatu tradiční rodiny...), přehlížení prostituce, stále hlasitější a drzejší volání po legalizaci měkkých drog, propagace interrupcí, atd. Mladí lidé se namísto sportovního vyžití a vzdělávání pohybují v prostředí různých diskoték, rockových klubů a dalších podnicích pochybné úrovně a zde mnohdy nevědomky přejímají zvrácené protispolečenské ideály a destruktivní životní filosofie. (...) V zájmu zdravého a nenarušeného vývoje české mládeže požadujeme okamžité uzavření všech zábavních podniků v nichž prokazatelně dochází k šíření alkoholismu, toxikomanie, pohlavních chorob, sexuálnímu zneužívání a následné přísné postihy pro jejich provozovatele. Tato část programu Národní Aliance hovoří o morálním úpadku národa, přičemž je naznačeno, že tento stav souvisí s přílivem cizí (americké) kultury. Starost o morální profil národa je typickou součástí agendy každé ultrapravicové skupiny. Je-li smyslem existence státu Národ, pak je zřejmé, že tomuto národu musí stát sloužit a to i v otázkách morálky. Ultrapravice obvykle volá po zocelování a to samozřejmě vylučuje frivolní styl života, alkohol, drogy a jakékoli neřesti. Cílem této politiky je nový člověk oproštěný od těchto nešvarů. Lze dlouze polemizovat o tom, zda původní Nietzscheho představa o nadčlověku nesměřovala spíše k člověku bez morálky (který morálku nepotřebuje, jsa sám sobě bohem) než k člověku poslušnému všech morálních nařízení. Lze samozřejmě diskutovat o tom, nakolik je tento požadavek spíše výsledkem středostavovské prudernosti, než touhy po novém člověku a lze samozřejmě debatovat nad požadavkem uzavřít všechny zábavní podniky. Obzvlášť když si uvědomíme, že od dob Orlíku patří opěvování českého piva k povinné výbavě jakékoli skinheadské kapely, bez ohledu na politický směr. 85

90 Každopádně je zajímavý výčet všech nešvarů, které zde Národní Aliance jmenuje pornografie, homosexualita, prostituce, drogy, interrupce. Navlas stejný seznam jaký ve svém prohlášeni v roce 1993 použili Bohemia Hammer Skinheads i stejná vysvětlení. Jediné vysvětlení si tak žádá jen věta zde mnohdy nevědomky přejímají zvrácené protispolečenské ideály a destruktivní životní filosofie. Zde hovoří program NA s největší pravděpodobností o ideových nepřátelích levičácích. Termín levičák si ovšem zaslouží alespoň krátké vysvětlení. Politologicky lze samozřejmě slovo levičák chápat jako označení pro příslušníka radikální levice a tedy jako anarchistu, komunistu nebo radikálního socialistu. Ovšem v nepříliš intelektuálním prostředí skinheadské subkultury má toto slovo poněkud odlišné vysvětlení. Vedle již zmíněných anarchistů a komunistů do této kategorie spadají i příslušníci většiny konkurenčních mládežnických subkultur. Vedle punků, kteří bývají tradičně spojováni s anarchistickými ideami (ač o tom lze ve skutečnosti u značné části českých punků pochybovat), jsou to subkultury spojené s fenomény moderní doby jako je skate, Hip-hop, techno. Příslušníci těchto subkultur často poslouchají hudbu podobnou té punkové a volí i podobné prostředky v oblékání. A stejně jako punkové mají velmi benevolentní vztah k drogám, zejména těm měkkým. V očích neonacistů to stačí k označení levičák. Homosexualita a veškeré její projevy musí být postavena mimo zákon! Nelze samozřejmě stíhat za to, že se nějaký jedinec narodí jako homosexuál. Lze však stíhat jedince, který v sobě tyto temné pudy nechce nebo nedokáže (z nedostatku sebeovládání a pevné vůle) odpovědně potlačit, dopouští se homosexuálního zvráceného jednání (tedy zjevného zločinu proti přírodě) a stává se minimálně zdrojem všeobecného pohoršení, tedy i škůdcem každé zdravé společnosti. Další typický požadavek krajní pravice, který přímo navazuje na požadavek moálního zdokonalování Národa. Homosexualita je nemravná a nepřirozená (nevede k rozmnožování) a nemá tím pádem ve zdravé společnosti co dělat. Jako zajímavý moment hodnotím přiznání autorů programu NA, že homosexualita je vrozená (...že se nějaký jedinec narodí jako homosexuál.), neboť příslušníci krajní pravice toto tvrzení obvykle zpochybňují a homosexualitu pokládají za nemoc či úchylku. Homosexuálové jako každá jiná menšina jsou vhodným cílem k útoku, jak verbálnímu tak fyzickému. Marginalizované skupiny často vyvolávají u většinové společnosti obavy a 86

91 legitimizují tak akty násilí proti jejich členům. Zároveň obvykle nemají příslušníci těchto menšin příliš zastání u majoritní společnosti a ta není ochotná se za jejich problémy postavit. Žádáme tvrdý postup proti distributorům drog (a to bez ohledu zda se jedná o drogy tvrdé či měkké ). Za jejich prokázané dealerství lze uplatňovat výhradně trest smrti. (...) Požadujeme zrušení léčebných středisek pro narkomany a podobné protispolečenské kreatury. (...) Jako žádoucí alternativu proti různým humánním a neúčinným odvykacím kůrám navrhujeme dlouhodobé umístění drogově závislých v pracovních táborech se zvláštním režimem, v nichž tito dostanou i šanci svou usilovnou a pokud možno extrémně namáhavou prací uhradit náklady spojené s jejich léčbou a převýchovou (práce osvobozuje, a to i od asociálních sklonů či toxikomanie!) Požadavek trestu smrti pro drogové dealery také patří do běžné ideologicko-politické výbavy krajní pravice. Jedná se o typický příklad silového řešení, které upřednostňuje represi před prevencí. Zajímavá je poslední poznámka v závorce tento odkaz na nacistickou praxi (Práce osvobozuje heslo německých koncentračních táborů) je pravděpodobně nejpřímější v celém programu. Další dva odstavce nejsou z programu NA, ale z dvou různých letáků vydaných Národní aliancí. Oba dva se týkají problematiky přistěhovalců a oba dva vykazují znaky rasismu, přičemž text je koncipován tak, aby nebylo zřetelné, zda se jedná o rasismus biologický nebo kulturní. Chceme být pevnou hrází před přívalem cizorodých hord z Asie a Afriky. Nehodláme akceptovat rasové minority, kteří žijí z krve a potu původního obyvatelstva, parazitují na poctivé práci našich lidí a sami tento národ ničím pozitivním neobohacují. 204 Jak již bylo dříve zmíněno, na trestné činnosti se nemalou měrou podílejí různí přivandrovalci maskovaní jako političtí uprchlíci (jedinou motivací pro pobyt na našem území však bývají takřka výhradně důvody ekonomické). Požadujeme proto podstatné zpřísnění kritérií týkajících se všech žadatelů o azyl a následné vyhoštění všech, kteří tyto podmínky nesplňují nebo se na našem území zdržují bez řádného povolení k pobytu či se dokonce podílejí na páchání trestné činnosti. K tomuto vyhoštění by mělo v ideálním případě docházet na jejich vlastní náklady Mareš M. (2001). Přistěhovalectví a krajní pravice v české republice. Středoevropské politické studie roč. 3, č. 3. Dostupné z Mareš M. (2000). Zahraničně politické koncepce české krajní pravice. Středoevropské politické studie roč. 2, č. 1. Dostupné z: 87

92 V tomto letáku NA se objevuje problému antisemitismu, resp. antisionismu. Antisionismus jakožto odpor k politice státu Izrael a obecně proti židovskému nacionalismu je v poválečném období náhražkou původního biologického antisemitismu, který je v současné Evropě společensky nepřijatelný. Je nutné, aby česká vláda zaujala zodpovědné a objektivní stanovisko k expanzivní politice těchto zemí a vyjádřila zásadní protest proti jejich soustavnému vměšování do vnitřních záležitostí nezávislých států, kterým je mnohdy v přímém rozporu s mezinárodním právem vyhrožováno ze strany výše zmíněných sionistických velmocí vojenskou agresí. 206 A v tomto prohlášení dává Národní Aliance definitivně jasnou odpověď, na jaké ideologické kořeny navazuje. NA je organizace založenou na panárijských ideálech, stojící v první linii nesmiřitelného boje proti marxistickému moru, svobodnému zednářstvu a zhoubnému liberalismu. 207 V této podobě byl program Národní Aliance pouhým programem neonacistické bojůvky, 208 který byl použitelný na demonstracích uspořádaných pod praporem císařského Německa nebo vlajkou Schwarz, Weiss, Rot pro skupiny skinheads, ale byl nepoužitelný pro akceptovatelnou politickou stranu, kterou chtěli neonacisté vytvořit. Vůdci NA si toto velmi dobře uvědomovali. Jejich pokusy registrovat oficiální politickou stranu Nacionálně socialistickou alianci byly neúspěšné právě kvůli jejich politickému programu. 209 Při debatách o budoucím vzniku NSB se tato otázka vrátila s novou intenzitou. Nová strana potřebovala také nový program odlišný od starého, veřejně nepřijatelného programu Národní Aliance. Stejně tak potřebovala změnit celkovou strategii ve smyslu odklonu od subkulturní výlučnosti směrem k veřejné přijatelnosti. Tato nová strategie se na veřejnosti projevila již na sjezdu VRS a vzniku NSB. Celá událost se odehrávala pod českou státní vlajkou a hlavní postavy extrémně pravicové scény se sjezdu účastnily v oblecích (a nikoli v bomberech a vojenských holinkách) a bez jakýchkoli 206 Tamtéž. 207 Tamtéž. 208 První odstavec programu jednoznačně odporuje českému zákonu a je otázkou, proč ministerstvo vnitra Národní alianci zaregistrovalo. 209 Viz 88

93 atributů spojovaných obvykle se skinheadským prostředím. Národně sociální blok se představil jako standardní politická strana, nespojená s neonacistickým hnutím. I nový program, který strana předložila velmi brzy, vykazoval řadu změn oproti otevřeně neonacistickým proklamacím, které se objevovaly v tomto prostředí dříve. NSB/PA Akční prohlášení 210 NSB si zakládá na silné národní a sociálně spravedlivé společnosti, v jejímž čele budou jedinci s opravdovými schopnostmi a znalostmi dané problematiky a s nejvyšší odpovědností a věrností českému lidu a jeho budoucnosti. Hlavní kréda NSB: Prosadit právní ochranu, bezpečnost a sociální jistoty se spravedlivým ohodnocením práce pro každého poctivého českého občana. Zabezpečit tradiční kulturní a morální základy české národní společnosti pro její další rozvoj a prosperitu. Ústavní cestou zakotvit do našeho právního řádu prvky přímé demokracie. Zabránit vstupu ČR do jakýchkoli nadnárodních organizací podkopávajících naši národní suverenitu a tedy i svobodu českého občana. Blaho a zájmy českého člověka jsou pro nás nadevše. Rétorika NSB se oproti NA posunula k větší smířlivosti, objevuje se snaha o vysvětlení některých postulátů (vstup do nadnárodních organizací podkopává naši suverenitu a tím i svobodu našich občanů) a také se nově objevují i určité aspekty sociální politiky. Program Národní aliance například neobsahoval jakékoliv zmínky o sociální spravedlivost. Na druhé straně, poslední věta jasně odkazuje k starému českému fašistickému heslu: Blaho vlasti nejvyšším zákonem. NSB je pro prezidentský systém spojený s přímou volbou prezidenta. Jsme pro zvýšení funkčního období na 8 let. Prezident by byl nadřazen všem státním institucím a rozhodovalo by jeho právo veta. Odvolán by mohl být všelidovým hlasováním. NSB je pro zrušení Senátu. Parlamentní demokracii chce NSB nahradit demokracií stavovskou. Pryč s nekompetentními politiky! Na jejich místo zvolené odborníky z jednotlivých stavů. Ústava České republiky musí být doplněna o body: Suverenita české státnosti je prvořadá. Tento požadavek odráží ultrapravicovou tendenci k vůdcovství. Prodloužení presidentského mandátu, jeho nadřazenost ostatním státním institucím a právo veta je jen logickým vyústěním NSB převzal původní politický program VRS, který se de jure nikdy nezměnil. 89

94 podobných snah. Znovu zaznívá požadavek na nahrazení parlamentní demokracie demokracií stavovskou, tak jak to bylo i v programu NA. NSB je pro spolupráci s jakoukoliv zemí světa, pokud to naší vlasti přinese užitek. Jsme pro bližší spolupráci s našimi a evropskými sousedy a soukmenovci na bázi Evropy národů. Podporujeme naše vystoupení z NATO. Prosazujeme naši neutralitu a případnou spolupráci s jinými neutrálními státy. Odmítáme vstup ČR do EU. O naší zemi si budeme rozhodovat my sami a ne byrokraté z Bruselu. Činnost některých nadnárodních skupin, které pod záštitou vlády ČR vyvíjejí z našeho území nepřátelskou činnost proti některým zemím světa, je pro nás nepřípustná. Otázky spojené s mezinárodní spoluprací jsou tu vysvětleny srozumitelněji než tomu bylo v programu národní Aliance. Mezinárodní spolupráce ano, ovšem pouze tehdy, přinese-li nám to užitek a pouze s evropskými státy. (Termín soukmenovec je opět oblíbeným označením pro ostatní neonacisty, v přeneseném slova smyslu pak pro všechny Árijce, případně bělochy.) Požadavek Evropy národů je opět typický požadavek radikální pravice v celé Evropě. Odmítnutí EU a NATO ostatně také. Zajímavá je opět poslední věta, která není ničím jiným, než poněkud skrytějším útokem na RFE. Jsme pro zpřísnění podmínek pro udělení azylu v ČR a pro rychlé vyhoštění těch, kteří tyto podmínky porušují či těch, kteří se dopouštějí trestné činnosti. Toto je ve skutečnosti jediná zmínka o imigrantech v programu NSB/PA. Tvůrci programu NSB zjevně předpokládali, že problematika menšin a imigrantů je v očích lidí natolik spjatá s rasistickými výpady neonacistů, že se ji pokusily zmírnit na minimální možnou míru. Myslíme si, že základem hospodářského uspořádání státu by měla být národní solidarita. Podporujeme tedy systém progresivního zdanění a chceme zajistit sociální jistoty všem vrstvám obyvatelstva. Chceme pracujícím zajistit možnost participovat na důležitých rozhodnutích, prohloubit systém spolupráce státu s odbory. Na tomto místě zajímavě rezonují sociální požadavky, typické spíše pro levicovou politiku. Tento moment signalizuje další vývojový stupeň české krajně pravicové scény, která se (pravděpodobně dílem intuitivně a dílem vědomě) přiklonila k sociálnímu paternalismu konzervativního typu, 90

95 běžnému na krajní pravici. Progresivní zdanění, sociální jistoty pro všechny a prohloubení spolupráce odborů se státem, to bychom hledali spíše ve švédském, případně rakouském politickém systému, tradičně ovlivněném sociální demokracií. Na druhou stranu, obě zmiňované země mají také bohatou korporativní tradici a je to ona, která podmiňuje levicový způsob vedení ekonomiky. Zároveň z dalších částí programu celkem jasně vyplývá, že cílem NSB nebyla žádná zásadní změna vlastnických vztahů, typická pro radikální levici. Našim základním cílem je sociálně spravedlivá společnost. Každý poctivě pracující člověk je pilířem naší společnosti a jejího dalšího vývoje, proto je třeba si vážit každého ryzího příslušníka české krve a za jeho píli mu stát musí zajistit plně zaslouženou odměnu a užití veškerých výhod civilizačního rozvoje pro jeho blaho. Každý musí mít zaručené právo veškerých sociálních jistot pro svou přítomnost i budoucnost a bezplatné zdravotnické péče v prevenci, ošetření či záchraně zdraví. Každý Čech musí mít právo na bezplatné vzdělání dle svých možností až po to nejvyšší a možnost kdykoliv uplatnit své schopnosti bez jakýchkoliv rozdílů, vždyť to je základ rozvoje a budoucnosti vzrůstající společnosti. Je nutné přesně vymezit a dodržovat sociální pomoc jen v nutných případech jako podporu jedince pro nový začátek nebo při určitých okolnostech nucené změny a zaměřit politiku nejkvalitnější sociální podpory především na podporu mladým rodinám. Rozšíření ekonomického programu do oblasti sociálního zabezpečení. Znovu se opakuje to co již bylo řečeno tedy, že program je v ekonomickém smyslu výrazně sociální. Ovšem zde již vystupuje na povrch i rasový základ a sociální péče je zde vyhrazena pro příslušníky české krve. Existence národní společnosti jako plně funkčního celku neustále se rozvíjejícího ku svému pokroku, je plně závislá na pevném mravním a morálním základu jednotlivce tvořícího národní společenský celek. Proto je víc než nutné odpoutat se jako celek od multikulturních dekadentních vlivů zaplavujících naši společnost ze všech koutů světa. Chceme rehabilitovat úlohu a výsadní důležitost tradiční české rodiny, jakožto základního stavebního prvku další budoucnosti naší společnosti. Nevěnovat přirozené mladé české rodině veškerou státní podporu a výsady k jejímu úspěšnému startu do života společnosti by se nám vzhledem k neměnnosti a pevnosti přírodních zákonů mohlo stát osudným. Dáváme výsadní podporu tradiční české (evropské) kultuře, vydávání českých literárních děl podporujících pozitivní ideály a přínosy českých osobností, českých divadel s hodnotnými díly domácích i světových autorů, kinematografii s nekonečnou plejádou nádherných domácích děl. 91

96 Tato část programu NSB se týká rodinné a kulturní politiky. Opět je zde jasněji vysvětleno, proč je mravnost důležitá pro fungování a vývoj národa. Nicméně i zde se objevuje specificky pojatý rasismus. Termín multikulturní dekadentní vlivy lze vysvětlit jednak jako příliv americké (pro neonacisty tedy multikulturní) kultury i jako problém imigrantů, zejména těch z odlišných kulturních oblastí. Tedy imigrantů, kteří nejsou Evropané. Volání po návratu k tradiční rodině je také typické pro celou škálu pravicových (nejen těch radikálně) uskupení. Zajímavé je v této souvislosti zmínka o neměnných a pevných přírodních zákonech. Na tyto zákony se standardně extrémní pravice odvolává dílem při obhajobě rasismu, dílem při obhajobě homofobie. Do jisté míry lze i toto vyjádření chápat i jako skrytý výpad proti homosexualitě. Nicméně oproti programu NA je tento program velmi opatrný a se slovem homosexuál vůbec neoperuje. Přece jen řada průzkumů veřejného mínění stabilně ukazuje, že vůči homosexuální menšině je česká společnost dlouhodobě výrazně tolerantní. Jsme Češi, příslušníci činorodé civilizace evropských národů - jsme národní socialisté ochraňující identitu a budoucnost vlastní krve a kultury vlastního lidu myšlenkou v silnou národní sociálně spravedlivou společnost na základech pravdy, svobody a platformy pojmu demokracie. Poslední věty programu zahrnují několik slov zděděných z neonacistické minulosti krev, lid a ovšem termín národní socialisté. Zde se objevuje počeštěná verze, nicméně její původní význam jakožto nacionální socialismus je celkem dobře pochopitelná. Snaha o nový způsob veřejného vystupování se střetla s hluboce zakořeněným touhou veřejně se přihlásit k nacismu. Ovšem k nacismu novému, přijatelnému pro široké masy. Tedy, i když byly odstraněny nejkřiklavější neonacistické obraty, několik starých poznávacích znamení přece jen zůstalo. Česká krev, český lid, korporativní demokracie a národní socialismus skutečně nejsou termíny používaný často normálními politickými stranami. Problém NSB/PA spočíval v tom, že tato strana ve skutečnosti nikdy nedokázala vykročit z neonacistického stínu a je otázkou, zda si to skutečně přála. Straničtí funkcionáři pocházeli z otevřeně neonacistických uskupení (NA a NO), a nakonec i když chodili na demonstrace NSB/PA v oblecích, většina jejich následovníků byli neonacističtí skinheads. 92

97 Například David Veselý, vůdce Pražské sekce NSB/PA, byl ve stejné době pod jménem Hollowman webmaster otevřeně pro-nacistické společnosti Ahnenerbe 211, volající po znovuzavedení Norimberských rasových zákonů. V otevřeném duchu se nesl i rozhovor 212 s Tomášem Kebzou, jedním z bývalých členů redakce Politiky, místopředsedou Republikánského mládeže a členem Národního Odporu. Média v naší zemi? Plně zapadají do kdysi předem připraveného scénáře. Před mnoha lety byl jistými lidmi a jejich organizacemi vypracován bitevní plán určité mocenské politiky a všichni tito inkoustoví lháři - pro mne to nejsou novináři - jsou jen ochotnými a povolnými lokaji. (...) Myslím si, že věrnost určitému ideálu je základní lidskou ctností. Zde je třeba opět jistého překládání. Jistí lidé jsou Židé a bitevní plán určité mocenské politiky odkazuje k již zmiňovaným teoriím o židovském spiknutí. A v poslední větě není těžké slyšet staré heslo jednotek SS Mou ctí je má věrnost. Obecně lze říci, že nejvíc byl posun od subkulturního underground k standardní politice viditelný zvláště na veřejných demonstracích. Některé problematické termíny byly opuštěny: namísto Bílé Evropy, byla třeba usilovat o Evropskou kulturu, starý nacistický pozdrav Sieg heil! byl nahrazený jeho českým překladem Vítězství Zdar!, a neonacisté se sami přejmenovali na politické nacionalisty. Na demonstracích byly užívány pouze české vlajky. Nicméně na druhé straně, jazyk užívaný vůdci NSB/PA mnohokrát zůstal podobný jazyku neonacistických bojovníků. Podívejme se na to konkrétně na několika příkladech Liberec Jak uvedl předseda NSB Jan Kopal, zpráva, kterou čeští vlastenci vyslali ze severočeského Liberce světu zní: Odmítáme vizi multikulturní a multirasové globalizované společnosti. Jako čeští nacionalisté, hlásící se k bohatému odkazu českého národa, usilujeme a Evropu národů. ( ) Nepochybuji o tom, že dnes tu mezi nám není ani jeden, který by nebyl ochotný bojovat za svůj národ a vlast až do poslední kapky krve. Předseda oblastní organizace NSB v Hrádku nad Nisou Jiří Svoboda přítomnému shromáždění řekl: Sešli jsme se zde proto, abychom vyjádřili nesouhlas politice zločinecké bandy, která se nazývá vládou a snaží se vehnat náš národ do područí pochybného spolku Evropské unie. Toto světovládci 211 Viz Rozhovor s Tomášem Kebzou, AKCE č.2 léto 2001, dostupné z: Zpravodaj NSB, dostupné z: 93

98 řízené společenství má za cíl ovládnout Evropské národy a zničit veškerou tradici a kulturu samostatných evropských států. Evropská unie potlačuje hrubě suverenitu každého národa. Především vměšováním se do vnitřních záležitostí a omezováním vůle lidu. Jako příklad bych mohl uvést nedávné sankce uvalené na Rakousko po vstupu svobodných do vlády. Listopad roku 1989 nebyl ničím jiným, než komunistickým pučem iniciovaným KGB a řízeným CIA a MOSSADEM, prohlásil před tleskajícím davem českých nacionalistů Kopal. Jak uvedl ve svém příspěvku místopředseda oblastní organizace NSB v Jablonci nad Nisou Tomáš Šrol 214, za problémy s registrací názvu strany vidí zcela jednoznačně šéfa židovské obce Karola Sidona, se svými mocnými židozednářskými kontakty. V těchto výrocích se objevuje odmítnutí globalizace, multikulturalismu ale i multirasové společnosti. Program NSB se ještě opatrně drží odporu proti multikulturalismu, ale otázce jiných ras se vyhýbá. Zde se tato otázka objevuje naplno. Znovu se opakuje odpor k mezinárodním institucím a volání po Evropě národů. Odmítnutí politiky českého státu je poměrně ostré a v kritice mezinárodních institucí se opět sahá k židovskému spiknutí (stejně jako je tomu v případě když se hovoří o problémech NSB s registrací). Teorie spiknutí, byť v poněkud bizarní podobě, se objevuje i v kritice událostí roku Jablonec: Oslavy svátku Cyrila a Metoděje Důvody, proč se zde scházíme, jsou jasné. I my si chceme připomenout výročí svátku příchodu Cyrila a Metoděje a spolu s nimi i křesťanství na naše území, zahájil svůj projev předseda NSB Jan Kopal, podle kterého právě tento svátek svým odkazem formoval celý český národ po staletí. Myslím si, že křesťanské pravidla a hodnoty jsou zavazující pro nás i dnes. Za významný považuje odkaz Cyrila a Metoděje také šéf odborů NSB Zdeněk Krbeček z Olomouce, podle kterého již uplynulo přes tisíc let od doby, kdy tito poutníci přinesli na Moravu křesťanství. Samotné křesťanství však existuje přes dva tisíce let. Tak dlouho musí žít i národní socialismus. Vše je však pouhou otázkou víry ve vítězství, řekl Krbeček Tento moment je zajímavý. Staré protikřesťanské postoje neonacistických skinheads byly kompletně zapomenuty, nebo spíš odsunuty ve jménu veřejné přijatelnosti. Křesťanství jako součást našeho dědictví má pro NSB svou hodnotu. Dá se to chápat jako skutečné vykročení ze 214 Činovník NSB se ve skutečnosti jmenoval Schroll, jak jsem byl upozorněn Janem Kopalem. Citace jsou uváděny i s chybami. 215 Zpravodaj NSB, dostupné z: 94

99 stínu vysloveně neonacistické tradice, nicméně hned následující výroky o tisíciletém trvání národního socialismu a víry ve vítězství toto odkročení poněkud degradují. Demonstrace , Praha, Letenská pláň Je opravdu co slavit, položila v úvodu svého projevu řečnickou otázku místopředsedkyně pro politickou radu NSB Alena Mucková. To, že od jisté doby zasahovaly do dění v Evropě i mimoevropské síly, se podepsalo i na osudu této země, dodala. Skružný - Jak dále uvedl, již za první republiky byl náš stát plně integrován do zhoubného systému kapitálu a mezinárodního sionismu. Nevím jak pro koho, ale pro nás, české nacionalisty, je toto všechno naprosto nepřijatelné, protože to nikdy nesloužilo a ani dnes neslouží zájmům našeho národa. ( ) Žádná válka za posledního půl století by nevznikla, kdyby nebylo dobyvačných záměrů bývalého Sovětského svazu, Izraelské expanze a agrese USA. Jak dodal, každý kdo se s těmito silami spojil se stává spoluviníkem. Tajemník NSB Luděk Hlinka ve svém projevu mimo jiné nastínil základní politické postoje Národně sociálního bloku. Jsme pro beztřídní spravedlivou rovnost společnosti, která jako přirozený celek myslí na blaho každého svého jedince. Jsme radikální, ve smyslu co nejrychleji řešit jakýkoliv problém v zájmu blaha našeho lidu. Jsme pyšní na svou příslušnost k Evropské kultuře a proto ctíme spolupráci se všemi národy Evropské kultury. Jsme proti vměšování do cizích konfliktů a válek, které nemají pro náš lid žádné opodstatnění. Zde se znovu objevuje zastřený antisemitismus (mimoevropské síly zasahující do dění v Evropě) a kritika mezinárodního politického systému. Velmi zajímavý bod je ovšem zmínka o beztřídní společnosti. Ten lze interpretovat buď jako snahu o využití radikálně levicové rétoriky, nebo naopak jako návaznost na levicové složky původního nacistického politického programu. Nelze ovšem ztotožnit politiku NSB s levicovou ideologií a spíše zde nacházíme tradiční snahu krajní pravice oslabit svého soupeře z opačného politického kraje. Srovnání: Pokud srovnáme oba programy (NA a NSB/PA), můžeme jasně vidět rozdíly a pochopit jejich smysl i směr, kterým se neonacisté z Národní Aliance a Národního Odporu vydali ve své snaze zbavit se neonacistického dědictví a stát se respektovanými subjekty politické scény a nikoli delikventy rasově motivovaných trestných činů. 95

100 NA: Národní Aliance tedy rázně odmítá tento systém založený na zvůli politických stran i další možnou existenci těchto vyloženě škodlivých až destruktivních institucí. (...) Jako alternativu vůči soudobé neproduktivní parlamentní demokracii prosazujeme demokracii stavovskou NSB/PA: Parlamentní demokracii chce NSB nahradit demokracií stavovskou. Pryč s nekompetentními politiky! Na jejich místo zvolené odborníky z jednotlivých stavů. Smysl obou programů je ve skutečnosti totožný. Liší se ovšem jazyk, jakým je tento smysl sdělován. Prohlášení NSB je podstatně měkčí a veřejně přijatelnější. NSB/PA se také pokouší najít pozitivní důvod pro nahrazení politiků (nekompetentnost) profesionály. NA: Národní Aliance vždy jednoznačně odmítala a stále odmítá naše členství v agresivním paktu NATO. (...) Národní Aliance také zásadně odmítá snahy o vstup ČR do EU (...) Zcela nepřijatelná je pro nás další spolupráce s vyděračskými organizacemi internacionálních finančních klanů jako je např. Mezinárodní měnový fond, Evropská banka pro obnovu a rozvoj apod. NSB/PA: Odmítáme vstup ČR do EU. O naší zemi si budeme rozhodovat my sami a ne byrokraté z Bruselu. I zde nacházíme obdobnou situaci. Sdělení jsou stejná ve významu, ale liší se ve způsobu podání. NSB/PA se snaží vysvětlovat, proč je pro Českou republiku špatné vstupovat do mezinárodních struktur. Zároveň se i program NSB/PA vyhýbá razantním odsouzením jako Národní Aliance (agresivní pakt NATO, mezinárodní vyděračské organizace) NA: Území našeho státu nesmí být nikdy využíváno pro propagandistické kampaně pochybných vyvolenců a válečných štváčů, proto odmítáme další setrvání štvavé americké vysílačky Svobodná Evropa v České republice. NSB/PA: Činnost některých nadnárodních skupin, které pod záštitou vlády ČR vyvíjejí z našeho území nepřátelskou činnost proti některým zemím světa, je pro nás nepřípustná. V tomto případě je návaznost obou programů vcelku zřetelná a zároveň poněkud komická. Snaha udržet v programu informaci o nesouhlasu s vysíláním Rádia Svobodná Evropa do Iráku narazila na nutnost zmírnit rétoriku a učinit ji snesitelnou pro veřejnost. Výsledkem je prohlášení, jehož smysl a obecná pochopitelnost poněkud utrpěla. 96

101 NA: Naši (čeští) lidé jsou prakticky každým dnem (hodinu co hodinu) doslova masírováni zhoubnou pseudokulturou nového věku Záplava americké podřadné filmové produkce, všudepřítomná pornografie, šíření různých zvráceností a perverzních anomálií... Zcela běžnou věcí se stalo záměrné zlehčování (či dokonce vyzdvihování) sexuálních úchylek, snah o legalizaci homosexuálního partnerství (z čehož pramení útok na samotnou podstatu tradiční rodiny...), přehlížení prostituce, stále hlasitější a drzejší volání po legalizaci měkkých drog, propagace interrupcí, atd. Mladí lidé se namísto sportovního vyžití a vzdělávání pohybují v prostředí různých diskoték, rockových klubů a dalších podnicích pochybné úrovně a zde mnohdy nevědomky přejímají zvrácené protispolečenské ideály a destruktivní životní filosofie. (...) V zájmu zdravého a nenarušeného vývoje české mládeže požadujeme okamžité uzavření všech zábavních podniků v nichž prokazatelně dochází k šíření alkoholismu, toxikomanie, pohlavních chorob, sexuálnímu zneužívání a následné přísné postihy pro jejich provozovatele. (...) Homosexualita a veškeré její projevy musí být postavena mimo zákon! NSB/PA: Existence národní společnosti jako plně funkčního celku neustále se rozvíjejícího ku svému pokroku, je plně závislá na pevném mravním a morálním základu jednotlivce tvořícího národní společenský celek. Proto je víc než nutné odpoutat se jako celek od multikulturních dekadentních vlivů zaplavujících naši společnost ze všech koutů světa. Chceme rehabilitovat úlohu a výsadní důležitost tradiční české rodiny, jakožto základního stavebního prvku další budoucnosti naší společnosti. (...) Dáváme výsadní podporu tradiční české (evropské) kultuře. Zde je rozdíl mezi oběma programy naopak velmi patrný. Obě skupiny volají po záchraně české a evropské kultury a obě kladou důraz na morálku, ale NSB/PA volí svá slova velmi pečlivě. Žádní homosexuálové nebo sexuální zvrácenosti, žádná pornografie, žádná pseudokultura se zde neobjevuje. Celá pasáž s uzavřením zábavních podniků je kompletně vynechána. Nicméně i u NSB/PA zůstává odpor k multikulturním vlivů, které jsou zde ovšem popisovány jako dekadentní. NA: Chceme být pevnou hrází před přívalem cizorodých hord z Asie a Afriky. Nehodláme akceptovat rasové minority, kteří žijí z krve a potu původního obyvatelstva, parazitují na poctivé práci našich lidí a sami tento národ ničím pozitivním neobohacují. (...) Požadujeme proto podstatné zpřísnění kritérií týkajících se všech žadatelů o azyl a následné vyhoštění všech, kteří tyto podmínky nesplňují nebo se na našem území zdržují bez řádného povolení k pobytu či se dokonce podílejí na páchání trestné činnosti. K tomuto vyhoštění by mělo v ideálním případě docházet na jejich vlastní náklady NSB/PA: Jsme pro zpřísnění podmínek pro udělení azylu v ČR a pro rychlé vyhoštění těch, kteří tyto podmínky porušují či těch, kteří se dopouštějí trestné činnosti. 97

102 I zde je rozdíl obou programů dobře patrný. Problém imigrace byl pro NSB/PA důležitý, ale odráželo se to více v jejich projevech na demonstracích případně letácích než přímo v programu. Oproti programu Národní Aliance je zde navíc kladen důraz pouze na právní stránku věci. Ani zmínka o jiných rasách, pouze striktní dodržení zákonů. NSB/PA tak v podstatě přebírá druhou část letáku NA a vypouští tu první, která je zřetelně motivována rasisticky. NA: NA je organizace založenou na panárijských ideálech, stojící v první linii nesmiřitelného boje proti marxistickému moru, svobodnému zednářstvu a zhoubnému liberalismu NSB/PA: Jsme Češi, příslušníci činorodé civilizace evropských národů - jsme národní socialisté ochraňující identitu a budoucnost vlastní krve a kultury vlastního lidu myšlenkou v silnou národní sociálně spravedlivou společnost na základech pravdy, svobody a platformy pojmu demokracie. Zde proces odlišování obou skupin svým způsobem vrcholí. Na jedné straně stojí prohlášení Národní Aliance, které se otevřeně hlásí k neonacismu, a na druhé straně stojí program Nacionálně Sociálního bloku, který ač sděluje to samé, tak způsobem, který je v podstatě naprosto nenapadnutelný a veřejně naprosto přijatelný. Národní socialismus zní přece jen lépe než nacionální socialismus, vlastní krev je také přijatelnější než bílá rasa a při tom jde v obou případech o to samé. Rozdíl mezi oběma programy je patrný, avšak spočívá zejména ve formě kterou jsou myšlenky sdělovány. Obsah je stejný. Tento rozdíl je dobře patrný obzvlášť když víme, že tvůrci programu Národní aliance stáli i u zrodu programu NSB/PA. Tvůrci programu (a obecně celé nové image) Národně sociálního bloku, potřebovali změnit běžný názor na svou subkulturu ( jsou to jen skinheadi, rasisti, homofobové a násilníci ) a nahradit ji novou vizí přijatelné pravicové politické strany. Hlavní cíle zůstaly stejné, o způsobu jak je dosáhnout se v programu nehovořilo, avšak vysvětlení jednotlivých bodů doznalo značných změn. Protože NSB/PA zůstala po celou dobu své existence úzce svázaná s neonacistickým prostředím, nepodařilo se jí nikdy oslovit obyčejné lidi, ale ani již etablované pravicové politické subjekty. Velmi brzy se objevily vnitřní potíže, které vycházely jednak z napětí mezi odlišnými ambicemi jejích vůdců (ve straně se křížil proud radikálně nacionalistický s otevřeně neonacistickým), osobní rivality mezi vůdci (zejména osoba Jana Kopala byla neonacisty přijímána s velkou 98

103 rezervou 216 ) a konečně i z nedostatečných zkušeností s vedením politické strany. I když strana deklarovala vůli jít do voleb v roce 2002, těsně před volbami se NSB/PA v podstatě rozpadla. Jan Kopal a s ním i řada dalších, nacionalisticky orientovaných aktivistů NSB, vstoupil do Národní Demokratické Strany. Jan Kopal ovšem později přešel do Českého hnutí za národní jednotu. Pravá alternativa zůstala de facto v rukou aktivistů Národní aliance, 217 avšak významná část vedení NSB/PA se vrátila se do neonacistické subkultury a podílela se na vytvoření několika nových poboček Národního Odporu. 218 Závěr V této kapitole jsme sledovali nesmírně zajímavý pokus o přeměnu otevřených neonacistů na veřejně přijatelné politické nacionalisty. Během těchto změn neonacisté změnili řadu svých postupů. Obleky nahradily tradiční skinheadské uniformy, české vlajky se objevily místo říšskoněmeckých, začaly se používat termíny jako ochrana evropského dědictví místo bílé nadřazenosti atd. Zároveň ovšem nedošlo k žádnému zásadnímu posunu v propagovaných myšlenkách. Ty zůstaly stejné jako před tím pouze se ukryly za mírnější a přijatelnější rétoriku. Tento pokus, i když nebyl nakonec úspěšný, dokázal aktivizovat neonacistickou scénu, jejíž progresivní aktivisté se již nechtěli dál věnovat pouze subkulturním činnostem : Zpět do podzemí Po rozpadu NSB/PA došlo na české ultrapravicové scéně ke krátkodobému mocenskému vakuu. Vlastenecká Fronta byla oslabena vnitřním štěpením, Národní aliance se sama rozpustila (kromě toho, že byla zakázána ministrem Grulichem 219 ) a NSB/PA se fakticky rozpadla 220. Oficiální strany v podstatě neexistovaly (skupina aktivistů se snažila od roku 2000 založit nacionalistickou stranu s názvem Národní strana, avšak zatím nebyli úspěšní) a jediná skupina, která nebyla zasažena byl Národní odpor, ke kterému se stáhla většina aktivistů tíhnoucích k radikálnější politice. 216 Podle informací z internetových debat z této doby přezdívali neonacisté Janu Kopalovi cikán, což v prostředí agresivních rasistů nesvědčí o velkém respektu. 217 Rataj J. (2003). Neofašismus a neonacismus v české republice devadesátých let, in: Padesátá a šedesátá léta v československých i světových dějinách, Praha, str Charvát J. (2004). Analýza současného pravicového extremismu, Politologická revue č Mareš M. (2003). Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno, str PA vykazovala teoretickou aktivitu ještě minimálně do roku 2002, ale do dalšího vývoje na krajně pravicové scéně již příliš nezasáhla. 99

104 Neregistrované skupiny Již dříve bylo řečeno, že oficiální politika nebyla cílem zejména pro všechny neonacisty. Právě ti, kteří se necítili být povoláni k politické činnosti a kteří raději volili pouliční násilí a subkulturu neonacistických skinheads, se soustřeďovali okolo NO. Nyní získali navrch, neboť v neonacistické scéně převládala po rozpadu NSB/PA hluboká deziluze a nechuť k politice a politickým aktivitám. Po krachu tohoto ambiciózního projektu, do kterého neonacisté vkládali velké naděje, došlo na neonacistické scéně k viditelné regresi a opětovnému stažení do subkulturního undergroundu, nicméně Národní odpor vyšel z této situace posílen. Nové oblastní buňky NO byly založeny v Brně, Jihlavě, Českých Budějovicích a Karlových Varech. První akce nového Národního Oporu, která po rozpadu NSB/PA následovala, byla demonstrace 1. května Národní Odpor se rozhodl uspořádat tuto demonstraci v Brně. Důvodů pro to bylo několik. První důvod byl ten, že situace v Praze nebyla pro neonacisty nejlepší. Pod tlakem státních orgánů i svých ideologických nepřátel zde byl Národní Odpor od roku 2001 výrazně v defensivě a Praha měla z tohoto důvodu mezi neonacisty špatnou pověst. Za druhé, právě v Brně existovala poměrně silná základna neonacistů, posílená navíc o řadu fašizujících hooligans, zejména z gangu JKG. Z těchto důvodů v Brně bylo možné očekávat jen slabou přítomnost případných odpůrců neonacistů. To ovšem nevadilo organizátorům protestu, aby jako vhodný podtitul celé akce nevybrali slogan Přijeďte osvobodit rudé Brno a celé demonstraci dali aktivistický a militantní rozměr. Neonacisté tuto demonstrací masivně propagovali na internetu, přičemž lze říci že, pro toto období, je právě internet typickým médiem. Vedle vzniku virtuálních webových organizací (virtuálních v tom smyslu, že jejich existence byla zakotvena právě na internetu a praktická činnost byla velmi omezená, pokud vůbec existovala) to byl i fenomén chat roomů a guestbooků na stránkách organizací radikální pravice i levice, kde měli příznivci obou politických protipólů možnost svádět ideologické bitvy, které před tím nebyly možné. Ostatně i hlavní náplň činnosti neonacistických skupin v tomto období byl boj (virtuální i fyzický) s ideologickým nepřítelem tedy anarchisty a konkrétně zejména s Antifašistickou Akcí. Politická činnost se omezila na několik demonstrací, a drtivou většinu agendy neonacistických webových stránek tvořila anti- 100

105 antifa činnost. Ostatně samotný podtitul brněnské demonstrace hovoří za vše. Jak se k tomuto tématu vyjadřovali sami neonacisté z národního Odporu? 221 Každá akce vyvolá reakci. Časté násilí tzv. Antifašistické Akce vůči mladým nacionalistům a aktivistům národní opozice vyvolalo nebývalou reakci solidarity v rámci NS scény. Většina kamarádů pochopila, že násilí levičáků není jen součástí různých demonstrací, nýbrž je plánovitě zaměřeno na jednotlivé aktivisty NS scény a náhodně na mladé lidi, kteří svým vzhledem připomínají pravicové radikály. Přestože tzv. AFA působí především v Praze, nárůst příznivců levice je nejvýraznější především v Brně a na Jižní Moravě. Aktivisté národního odporu tak letos odmítli slavit První Máj v Praze a rozhodli se postavit levicovému násilí přímo v Brně. V této moravské metropoli již existuje silný pouliční odpor vůči antifašistům a skupiny národního odporu tak přijely do města, které by se dnes dalo nazvat jednou z předních bojových linií boje s bolševismem. Antifašistické aktivity zhruba od roku 1999 zasáhly citelně neonacistickou scénu a na přelomu let kulminovaly. Brněnská demonstrace měla být pro Národní odpor demonstrací síly, která měla jejich protivníky zastrašit. Demonstrace se nakonec účastnilo asi neonacistů 222, což bylo po dlouhé době velmi vysoké číslo (na protiakci antifašistů se sešlo asi 350 lidí). Dlouho slibovaná konfrontace se však nekonala. Policie udržela obě skupiny od sebe a přestože neonacisté na webových stránkách tvrdili, že k rozhodujícímu střetu dojde až po demonstraci, k ničemu nakonec nedošlo a většina účastníků demonstrace se po ukončení oficiální části rozjela domů. V reportáži, kterou o celé akci zveřejnil webový portál NO, se však objevily nové postuláty, které do té doby takto jasně v prostředí českých neonacistů nezazněly. 223 Po rozpadu Pravé alternativy jsme ukázali, že hnutí nepodlehlo deziluzi, naopak vyrazilo do ulic s novým odhodláním a novou, snad lepší cestou. Poznali jsme, že Systém se nedá porazit oficiální cestou a naší odpovědí jsou volné struktury národního odporu. Organizace bez vedení. Strany a sdružení Systém může zakázat. Revoluci nikoliv. Rétorika se začíná podobat pamfletům radikální levice (Systém s velkým S, volné struktury, organizace bez vedení, revoluce). Smysl je ovšem jasný po selhání našeho pokusu o etablování se jakožto normální a přijatelné politické alternativy, jsme tu zase, tentokrát ovšem bez masek 221 Reportáž z pochodu 1.května 2002 v Brně, Mareš M. (2003). Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno str Reportáž z demonstrace 1.máje

106 a budeme hovořit otevřeně. Ještě jasnější vyjádření se objevilo v Rozhovoru se svobodným nacionalistou, který se objevil na webových stránkách Národního Odporu krátce po prvomájové demonstraci a který dodnes představuje jeden z nejlépe formulovaných textů českého neonacismu. (Proto z něj také cituji podstatné pasáže, místo abych text zařadil do příloh.) 224 ( ) Vycházíme z toho, že cesta ke svobodě vede pouze přes revoluční ovládnutí společnosti. Nechceme zakládat organizace, které Systém může kontrolovat a zrušit pouhým zákazem. Na revoluci nepotřebujeme povolení! A tedy. Národní odpor jako úspěšná revoluční síla musí fungovat jako lidové hnutí, které bude šířit idealismus a víru v evropského člověka a jeho přežití. Hnutí, které bude působit především mezi mladými lidmi na školách, na pracovišti i v ulicích. ( ) Revoluční zápas se vede nejen na ulicích, ale i na školách a na pracovišti, či v místě bydliště. Někteří kamarádi preferují osvětovou činnost, jiní zastávají názor, že jen slova nestačí. (...) Naše země, stejně jako celý současný Západní svět, zažívá trend globalizace spojený se snahou o vytvoření multikulturní společnosti. Tento systém je založen jak na starých nevědeckých komunistických ideálech rovnosti, tak současně na tvrdém kapitalismu. Nový Světový Řád chce z lidí Západu vytvořit nové otroky-otroky konzumu. Mládež je ponechávána napospas dekadentním vzorům a tím je ničena i generace, která má být budoucností. Náš lid je postupně vnitřně ničen a otupován falešným blahobytem konzumní společnosti. Celý neevropský svět dnes objevuje svoji identitu, jen my Evropané jí máme vyměnit za multikulturní šeď. Lidé, kteří dnes v Evropě projeví kritický názor jsou po stovkách pokutováni či rovnou zavíráni do vězení. Řecký filozof Euripides kdysi prohlásil, "Člověk, který nemůže vyslovit svoji myšlenku, je otrokem". Odmítáme se stát otroky v Novém Světovém Řádu. Tento systém je pro nás nerehabilitovatelný. Cesta nápravy nevede skrz, ale mimo něj. Organizace pod kontrolou systému nemůže systém změnit. A proto vidíme řešení v nezávislém, revolučním lidovém hnutí odporu. To vede k části otázky, jak naše ideály prosazovat. Jde o tři základní postupy. Prvním je, podle svých schopností a možností, jako člen skupiny nebo jako jednotlivec přesvědčovat své okolí o správnosti našich ideálů. Je třeba být opatrný a nenechat se příliš strhnout nadšením. Každý režim má své udavače a tento není žádnou výjimkou. Šiřte nadšení pro naší evropskou věc a pro ideály svobody, kterou současný režim zadupává do země. Druhým bodem je jistě komunitní činnost. Pokud si chceme své okolí získat, musíme se k němu také podle toho chovat. Buďte všude tím nejlepším příkladem. Vznešený ideál svobody si zaslouží i příkladné následovníky. Třetí bod je nezbytnou součástí každé revoluční doby. O to více nezbytnou dnes. Boj se všemi, kdo nám chtějí vzít svobodu, zvl. pak s extremní levicí. Historie varuje: kdykoliv se levice, ať už pod jakoukoliv vlajkou dostala k moci, následovaly krvavé orgie. Uvést byť jen stručný přehled všech zločinů, které stoupenci destruktivní a zvrácené ideologie třídní nenávisti spáchali na Evropanech je téměř nemožné: teror pařížské komuny, rudý teror během občanské války v Rusku, 224 Rozhovor se svobodným nacionalistou, dostupné z: 102

107 teror při pokusech o nastolení tzv. Republik rad v Německu, Maďarsku a na Slovensku, teror stalinismu: nucená kolektivizace, hladomory, nucené vysídlování celých skupin obyvatelstva; teror komunistů během španělské občanské války zvěrstva páchaná příslušníky Rudé armády při tzv. osvobozování, potlačování lidských práv v zemích socialistické soustavy Přesto se však Evropané nepoučili. I dnes jsou univerzity prolezlé marxismem, i dnes mohou mladí komunisté drze urážet památku svých obětí a beztrestně hlásat své zločinné názory. Ačkoliv se Systém od komunismu na oko distancoval, všichni víme, jaká je skutečnost. Komunistická strana a všechny ostatní krajně levicové organizace mohou nerušeně fungovat ze strany Systému se nemusí ničeho bát. Ze strany státního aparátu se žádné pomoci v boji s bolševismem nedočkáme: mnozí jeho čelní exponenti jsou sami bývalí komunisté. My však nechceme stát se založenýma rukama a čekat. Každý by si měl uvědomit, že ten kdo dnes stojí stranou, se v budoucnosti klidu nedočká. 225 Buď otroctví v tomto Systému, popř. teror, chaos a násilí po vítězství rudých a nebo společnost založená na solidaritě a jedné identitě. My si svou cestu již vybrali. Naše svoboda či dokonce samotné přežití naší civilizace si zaslouží a vyžadují oběti. Text se odvolává na několik principů, přičemž nejvýznamnějším je revoluční idealismus, nikoli nepodobný hitlerovskému idealismu. Jeho základ je striktně anti-systémový (Tento systém je pro nás nerehabilitovatelný. Cesta nápravy nevede skrz, ale mimo něj.), přičemž svou legitimitu čerpá ze ztotožnění stávajícího Systému s komunistickou ideologií, jejímž cílem má být vytvoření multikulturní společnosti. Kombinace globalizace a kapitalismu vytváří z evropské společnosti masu vykořeněných otroků konzumu, což je smyslem nového světového řádu (New world order, NWO) přičemž jediná síla stavící se proti této snaze má být právě krajní pravice. Významný prvek v argumentaci autora textu hraje snaha představit krajní pravici, resp. Národní odpor, jako jedinou reálnou opozici vůči systému, který toleruje veškeré levicové síly, zatímco pravici potlačuje. Tento moment se v argumentaci neonacistů opakuje dodnes. Kromě konkrétních postulátů se ale celým textem táhne i znovu oživený mýtus hrdinů a bojovníků za spravedlnost, tak jak zazníval v textech kapely Buldok. V tomto případě se však již nejedná o starověké válečníky, ale novodobé revolucionáře. Ovšem zcela stejně se tento text snaží rasismus i násilí vysvětlit a legitimizovat odkazem na jeho přirozenost. Přestože lze chápat tento směr politické propagandy jako velmi progresivní a přestože Národní odpor po rozpadu NSB vykazoval nárůst skupin, tak se situace po prvním květnu 2002 poměrně významně změnila. Přestože neonacisté ukázali, že je s nimi ještě třeba počítat a přestože se jich 225 Tedy jinými slovy Kdo chvíli stál, již stojí opodál. Opět narážíme na reziduum komunistické rétoriky, stejně jako tomu bylo v případě Robina Daňka a jeho výroku Kdo nejde s námi jde proti nám. 103

108 v Brně sešlo nečekaně mnoho, žádná další podobná akce se již nekonala. Jako by se neonacistické hnutí vyčerpalo touto jedinou demonstrací. Národní Odpor ještě založil své vlastní webové stránky na kterých se prezentovaly pobočky z Prahy, Českých Budějovic a Jihlavy, ale tím významná část aktivit této organizace na dlouhou dobu skončila 226. Tuto situaci lze pravděpodobně vysvětlit několika okolnostmi. Řadu aktivistů zřejmě odradil neúspěch NSB, část sympatizantů mohl deaktivizovat pokles veřejných vystoupení. Kvalitní prezentace na internetových stránkách mohla být prací jednoho člověka (s největší pravděpodobností Filipa Vávry) a po jeho stažení se do ústraní během roku 2002 se nenašel nikdo, kdo by byl schopen na ni navázat. Navíc se v tomto období velmi zřetelně ukázalo, že existence virtuálních skupin nemusí mít žádný vliv na ostatní formy aktivit a neodráží skutečnou sílu neonacistického hnutí. Svou úlohu pravděpodobně sehrály i osobní nevraživosti, které jsou v neformálním prostředí významným činitelem. Situace uvnitř neonacistického hnutí byla náhle velmi kritická. Otevřený neonacismus tak jak ho prezentovaly v minulosti Bohemia Hammer Skinheads nebo Blood and Honour selhal, přerod do akceptovatelné politické strany selhal také. Policie už nebyla tak benevolentní jako tomu bylo před několika lety, osvědčené organizace se potácely na pokraji kolapsu a aktivizoval se i ideologický nepřítel, který přešel do poměrně úspěšné pouliční ofenzívy. 227 V této době nebylo nouze o různé prapodivné pokusy o vzkříšení neonacistické scény za pomoci velmi obskurních postupů jako příklad může sloužit toto prohlášení 228 jedné z virtuálních neonacistických organizací Bohemia White Power (BWP): Členství: Členem se může stát každý, kdo má nacionálně-socialistické smýšlení. Pouze pro Árijce. Člen nesmí být Žid, nebo jeho příbuzný (...) Odmítáme německý fašismus a tím pádem i všechny proněmecké aktivisty. Máme vlastní a dobrý národ, tak proč ctít někoho cizího. To však neznamená, že fašismus zavrhujeme. Je to velice citlivé téma a velmi těžko se vysvětluje. Fašismus, jakožto tvrdý, ale přesto spravedlivý systém vlády je použitelný. Nesmí však jít o totalitní vládu. 226 Mareš M. (2003). Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno, str Je otázkou, nakolik lze akceptovat aktivitu antifašistů jako jeden z důvodů k poklesu aktivit neonacistických skupin. Neonacisté takový vliv popírají, antifašisté sami o něm nepochybují. Pravdou je, že situace na přelomu tisíciletí byla poznamenána intenzivní činností AFA, jejíž vliv nelze přehlédnout, avšak ani přecenit. Minimálně v Praze se však AFA v této době skutečně podařilo na několik let paralyzovat neonacistickou scénu. 228 Bohemia White Power,

109 Toto prohlášení ukazuje, v jakém ideologickém zmatku se pohybovali jeho tvůrci. Termíny nacionální socialismus, fašismus a totalita jsou smíchány způsobem, který nedává žádný logický smysl. Zřetelnou snahou autora je touha přihlásit se otevřeně k fašismu a zároveň se vyhnout označení fašista. Přestože se zdá tato snaha předem odsouzena k neúspěchu, setkáváme se s ní v České republice po roce 2002 poměrně běžně. Období po roce 2001 je obdobím podobných organizací. BWP se později spojila s organizací Aryan Intelligence 229 a obě vytvářely jistou virtuální činnost, která skončila v okamžiku, kdy jejich protivníci z řad Antifašistické Akce získali seznam členů BWP a zveřejnili ho na svých stránkách 230. Organizace se pak rozpadla a i když došlo k pokusu o oživení BWP, tak nyní ani jedna organizace neexistuje. Do stejného ranku patří i organizace jako Nordfront 231, Rytíři slunečního kruhu 232, nebo již zmiňovaná Ahnenerbe. Všechny tyto organizace využily možnosti, které moderní technologie nabízí a umístily na web své propagační stránky. Tyto stránky po jistou dobu fungovaly, avšak později zanikly. Výhodou podobné virtuální organizace je, že nemusí pořádat žádné veřejné akce a není tím pádem možné zjistit, zda za webovou stránkou stojí jeden člověk nebo sto. Důsledkem takové činnosti je vytváření dojmu oživení na neonacistické scéně, které fakticky nemusí vůbec odpovídat skutečnosti. Jedinou výjimkou z těchto virtuálních organizací je organizace NSEC88, neboli Nacionálně Socialistické Vzdělávací Centrum 233. NSEC88 je projekt amerického neonacisty českého původu, který používá na webu přízvisko Brutus Maximus. Organizace údajně vznikla 25. září 1999 v USA, česká sekce vznikla přesně o rok později - tedy 25. září Jejich stránky jsou umístěny na serveru NSDAP/AO (AO Ausslander Organization), který patří Garhardu Lauckovi, přičemž NSEC má na starosti i českou sekci webu NSDAP/AO. Tato organizace překládá klasická díla nacistické (a částečně i neonacistické) provenience do češtiny a umísťuje je na svém webu. I tato organizace se stala cílem antifašistických hackerů, avšak na rozdíl od BWP neukončila svou činnost, pouze významně omezila své aktivity. Během roku 2003 se Filip Vávra vrátil zpět do neonacistického hnutí a pokusil se obnovit upadající Národní Odpor. Inspiroval se při tom opět v sousedním Německu, kde se v této době začal rozmáhat na krajně pravicové scéně nový trend kopírování image, ikon i atributů krajní 229 Mareš M. (2003). Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno str Viz Mareš M. (2003). Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno str Tamtéž. str Tamtéž str

110 levice. Důvodem byla zvýšená aktivita spolkové vlády, která pod vedením socialistů proti neonacistům poměrně tvrdě zasahovala. Druhým důvodem bylo i relativně početné radikálně levicové hnutí, které má v Německu poměrné silnou tradici a které dokáže mobilizovat na své antifašistické akce obvykle větší počty protidemonstrantů, než kolik se sejde neonacistů. Reakcí německého neonacistického hnutí byla modernizace jeho postupů a veřejných vystoupení. Místo obvyklých skinheadských bomberů se objevily mikiny s kapucami, šátky a černé brýle (typické pravě pro demonstrace krajní levice), německé říšské prapory byly nahrazeny černými vlajkami a na plakátech se objevila celá řada tradičních krajně levicových ikon (Molotovův koktejl apod.). Také rétorika se významně posunula směrem ke krajně levicovým tématům (běžně se objevují hesla jako Socialismus je hnědý, volání po revoluci, podpora palestinských radikálů v jejich boji proti Izraeli aj.). V extrémních případech pak němečtí neonacisté pochodují v tričkách s Che Guevarou, či pod zástavami se znakem Antifašistické akce (pouze s odlišným nápisem), případně obviňují německou vládu z fašismu. Konečně třetím významným momentem v rámci nové taktiky byla snaha po vzniku decentralizované sítě místních aktivistických skupin, bez centrálního vedení 234. Tento koncept navazuje na straší koncepce neonacistického ozbrojeného boje, zejména na ideu tzv. Leaderless Resistance, se kterou přišel v šedesátých letech v USA Luis Beam. 235 Tento trend získal označení Autonomní nacionalismus 236 a v této době pronikl i do české republiky, byť nikdy nenabyl takto extrémní podoby. První náznaky kopírování levicových postupů, či aktivizace okolo tradičně levicových témat se objevila již v době fungování NSB. Tento trend se prohloubil po jeho zániku a novém nástupu Národního odporu (viz Rozhovor se svobodným nacionalistou 237 ). Samotný Národní odpor se pod vedením Filipa Vávry stavěl k této taktice velmi pozitivně, avšak po Vávrově odchodu do ústraní byla tato taktika pražskou skupinou víceméně opuštěna. Mimo struktury Národního odporu a mimo Prahu ovšem začaly vznikat nové skupiny aktivistů, kteří se tímto modelem nechávali inspirovat. Skupiny Autonomních nacionalistů vznikly na Kladně, v Brně (zde šlo o odštěpenou skupinu od Národního odporu) a v Blanensku. 234 Viz Viz Viz příloha č. 5 Autonomní nacionalismus 237 Rozhovor se svobodným nacionalistou, dostupné z: 106

111 Registrované organizace Vlastenecká fronta v této době prodělal určitý vnitřní vývoj. V roce 2001 stranu fakticky opustil Jan Skácel, který odešel do Národního sjednocení, a novým předsedou byl zvolen David Macháček, do té doby předseda pražské organizace VF. V roce 2002 z VF odešel František Rozhoň, 238 hlavní postava ostravské pobočky VF a jeden z jejích hlavních místních leaderů, a hlavním představitelem VF se tak stal pouze David Macháček, který se postupně vypracoval v jednu z nejvýznamnějších postav české krajní pravice. Po roce 2000 se tak VF dostala výrazně do útlumu, avšak od roku 2004 zahájila pozvolna další fázi svých aktivit. V roce 2001 vznikla organizace Akce Národní Obnovy (ANO), složená z antikomunistických aktivistů konzervativního, nacionalistického a katolického ražení. Zařazení této skupiny do rámce extrémní pravice je sporné. ANO v zásadě představuje hraniční skupinu mezi etablovanou konzervativní pravicí a radikálními složkami krajní pravice. Její materiály bývají přebírány i ultrapravicovými skupinami 239 a v prohlášení jejích členů rezonují teorie spiknutí i ostrý antiliberální tón 240. Na druhé straně skupina striktně trvá na demokratickém základu společnosti. Přestože jsou její výstupy akcentovány v tiskovinách jako je Národní myšlenka, na zbytek krajní pravice nemá ANO zásadní vliv. V tomto období také vznikla celá řada menších krajně pravicových subjektů. Nejstarším byla Národní strana (NS), jejíž vznik vzhledem k procedurálním problémům probíhal od roku 2000 do roku Strana se zaměřila na agresivní nacionalisticko-populistickou propagandu, ale distancovala se od neonacismu. Snaha založit stranu s tímto názvem se objevil poprvé v roce 1996 v prostředí Národního frontu castistů. 241 Na tuto aktivitu navázal v roce 2000 přípravný výbor vycházející zejména z uskupení Vlast.cz jehož se účastnili Jaroslav Janovec (dříve vůdce Národního frontu castistů), Luděk Martinovský (bývalý předseda Vlastenecké ligy), Pavel Sedláček a Pavel Sibřina. Na počátku roku 2001 došlo však uvnitř přípravného výboru k rozkolu, v jehož důsledku vznikly dva přípravné výbory usilující o registraci Národní strany, z nichž byl nakonec úspěšný ten pod vedením Pavla Sedláčka. V roce 2003 byla předsedkyní strany zvolena Petra Edelmannová.Národní strana od počátku navazovala na radikálně nacionalistickou, rasistickou a agresivně antikomunistickou rétoriku, avšak vyhýbala se spojování s otevřeným 238 Mareš M. (2003) Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno, str Tamtéž, str Tamtéž, str Tamtéž, str

112 neonacismem. V roce 2004 před volbami do evropského parlamentu uzavřela NS koalici s Českou stranou národně sociální, nicméně její volební výsledky nebyly přesvědčiví (strana získala 0,12%, tedy 2944 hlasů 242 ). V roce 2002 byla založena také strana Národní sjednocení (NSJ), reprezentující fundamentálně katolický proud české krajní pravice. Tato strana vznikala původně v prostředí Vlastenecké fronty, avšak postupně se z ní vytvořila zcela samostatná strana, která navazuje na konzervativní autoritářství, avšak akceptuje i katolické postoje, čímž je na české politické scéně výjimečná. V popisovaném období strana teprve vznikala, nicméně dokázala oslovit nemalou část zejména starších a progresivnějších aktivistů krajní pravice (Jan Skácel, Jan Kopal, František Nonemann). V roce 2004 však došlo k vnitrostranickému rozkolu, ohledně dalšího směřování strany, kdy proti sobě stálo křídlo nacionalistické a křídlo katolické. Nacionalistické křídlo pod vedením Jana Skácela nakonec NSJ opustilo a přešlo do další malé strany, Českého hnutí za národní jednotu. Novým předsedou NSJ se stal František Červenka. V roce 2003 došlo k rozpuštění Republikánské mládeže 243, neboť její program obsahoval pasáže týkající se obnovení domovského práva a politické činnosti (která je vyhrazen a pouze politickým stranám). Okolo jejích bývalých vedoucích představitelů (Martin Zbela, Tomáš Vandas, Jiří Štěpánek) vznikla v roce 2003 Dělnická strana, která se profiluje jako strana obyčejných lidí a zaměřuje se i na sociální otázky, avšak významné místo v její propagandě hraje rasismus. Strana se verbálně distancuje od neonacismu, avšak využívá některé prvky neonacistické symboliky a její zástupci se účastní veřejných akcí pořádaných neonacisty. V roce 2004 získal DS ve volbách de evropského parlamentu 0,18%, tedy 4289 hlasů. 244 Specifická situace nastala na Ostravsku, kde skupina bývalé Republikánské mládeže pod vedením Martina Kleinedlera a Davida Dembinskiho fakticky přešla přímo do Národního odporu 245. Všechny tyto politické subjekty k sobě v popisovaném období hledaly cestu, kterou se jim podařilo nalézt v průběhu roku Viz Mareš M. (2003). Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno, str Viz Mareš M. (2003). Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno, str

113 Závěr V této kapitole jsme zachytili pozvolný úpadek neonacistů a jejich návrat z poltického kolbiště zpět do subkulturního podzemí. Tato situace je podobná situaci mezi lety Politické aktivity byly zapomenuty a do popředí neonacistických zájmů opět nastupuje hudba a neorganizované násilí. Zároveň se ale začíná objevovat zcela nová forma propagandy, která se snaží modernizovat původní neonacistické postupy, aby se staly přijatelnějšími avšak zároveň si uchovaly svůj revoluční a anti-systémový charakter. Na druhé straně je toto období poznamenáno vznikem nových politických stran, které se prezentují jako nacionalistické a konzervativní, avšak zároveň udržují vztahy i s fašizujícími a neonacistickými skupinami současnost: Nový začátek V roce 2005 došlo na krajně pravicové scéně ke dvěma významným událostem. Jednak spolu začaly existující politické strany vyjednávat o společné volební koalici pro volby v roce 2006 a jednak došlo v roce 2005 k založení neregistrované organizace Národní korporativismus (NK), která aktivizovala neonacistickou scénu. V rámci široké spolupráce napříč celou krajní pravicí došlo v průběhu období do roku 2007 k setření rozdílů nejen mezi registrovanými a neregistrovanými organizacemi, ale i mezi jednotlivými proudy krajní pravice. Registrované organizace Pod dojmem blížících se voleb v roce 2006 zahájila Národní strana vyjednávání s ostatními subjekty krajní pravice 246. Výsledkem byla dohoda z 29. ledna 2005 o vzniku koalice nazvané Národní pětka složené z Národní strany, Dělnické strany, Národního sjednocení, Republikánů Miroslava Sládka a Českého hnutí za národní jednotu 247. Od začátku roku pak NS zahájila velmi agresivní, v zásadě již předvolební kampaň. V lednu 2005 se Národní strana aktivně zapojila do debaty ohledně případného zrušení vepřína v Letech u Písku, uspořádala na místě několik demonstrací a odhalila zde vlastní pomník. Vzhledem k agresivní rétorice NS opírající se často o rasismus si NS získala poměrně slušnou pozici i mezi neonacisty. V průběhu roku 2005 se tak řady veřejných akcí NS neonacisté účastnili.vzhledem ke své snaze sjednotit celou českou krajní pravici, se Národní stranu těmto 246 Eliš P. Společně proti všem? dostupné z: Viz 109

114 kontaktům nevyhýbala. První kontakty proběhly ještě v době existence NSB, 248 avšak nebyly úspěšné. Během roku 2005 však NS své postoje poněkud přehodnotila. K prvnímu většímu střetu mezi NS a neonacisty došlo na demonstraci v Bohumíně. 249 Akci Národních sil podpořila i skupina neonacistů z Národního odporu Slezsko. Pořadatelé však neonacisty ze své akce vykázali a na webových stránkách uveřejnila Národní strana článek pod názvem Je něco odpornějšího než Národní odpor? 250, ve kterém se ostře distancovala od neonacismu a o členech NO hovořila nevybíravým způsobem: Tolik zrádců a odpadlíků snad nemá žádné jiné hnutí. Tolik nevědomosti pohromadě a strachu z toho, kdo zase koho podrazí, to jsou dnešní nástupci nacistických kolaborantů, autonomní revolucionáři (?)? Vřele doporučuji jejich internetové diskuse, kde se snoubí imbecilita s naivitou, hloupost náctiletých s hrubou neznalostí historie těch odrostlejších. Lidé, kteří se považují za árijce, českou státní vlajku ponižují kudy chodí, vzory vidí v Hitlerových poskocích a když se řekne Sudety dodají, že opět budou jejich? tedy Německé, by si zasloužili osud těch, které tolik ctí. Ať tedy táhnou do jejich milované říše, uvidíme, jak dlouho tam se svými kvalitami vydrží? V reakci na tento článek byl na webu Národního odporu zveřejněna reakce pod názvem Je něco odpornějšího než Národní strana? 251 Ve které se NO poměrně překvapivě od neonacismu distancoval. To, že NO není neonacistickou organizací, je jasné snad každému, kdo dokáže aspoň trochu rozumně uvažovat. NO se nikdy neangažoval v propagaci ani obhajobě sudetoněmeckých hnutí a nikdy nepropagoval myšlenku navrácení Sudet Německu. NO nikdy oficiálně nepodporoval Třetí říší ani myšlenky neonacismu. Pokud mají někteří jedinci z řad NO pro-německé názory, rozhodně to neznamená, že takové názory mají i ostatní aktivisté. NO je volným sdružením aktivistů s různými politickými názory, které však spojují věci jako láska k vlastnímu národu, nikoliv láska k Německu, jak se dotyčný autor snaží čtenářům vsugerovat. Zároveň autor přešel do protiútoku a napadl předsedkyni Národní strany pro její údajný původ a jejího poradce Pavla Sedláčka pro politikaření. 248 Více k tomuto tématu, Sedláček P., 2003, Nic než národ. 249 Broulík P. Hrstka radikálů vzbudila nevoli a posměch, MF DNES Verner M. Je něco odpornějšího než Národní odpor? Dostupné z Je něco odpornějšího než Národní strana? Dostupné z 110

115 Předsedkyní Národní Strany je Mgr. Petra Edelmannová. To, že chce české národní zájmy hájit židovka s německým jménem, která proslula výroky, že je jí jedno, s kým dosáhne parlamentních křesel, je přinejmenším absurdní. Mezi další prominenty patří politický chameleón pan Sedláček, který proslul tím, že o spolupráci vyjednával i s dnes již zaniklým Národně Sociálním Blokem, který byl, stejně jako dnes NO, označován za neonacistický spolek. Ovšem lidé z NSB neměli o žádné účelové paktování s korytáři skrytými pod pronárodní maskou zájem. To, co jeden z pochybných vlastenců uráží, se tomu druhému hodí. Na závěr pak autor poněkud problematizuje své dřívější tvrzení o odmítání neonacismu, když hovoří o revoluční cestě k dosažení cílů NO. V ČR máme dva druhy nacionalistů. Ty, kteří se spolčují se stranami, jako je ta Národní a kteří se snaží být součástí kapitalistického systému a mít své korýtko v parlamentu. Potom jsou tu ale nacionalisté, národní socialisté a autonomní aktivisté, kteří nevěří v prohnilý demokratický systém a snaží se dosáhnout svých cílů revoluční cestou, mimo oficiální politiku. Zatímco se národně - revoluční aktivisté na svých akcích setkávají s na naše poměry velice solidní podporou (např. 500 lidí na pochodu 1. máje 2002 v Brně a 400 lidí na té samé akci v roce 2005), oficiální nacionalistické subjekty podporuje jen hrstka zoufalců. N.S. má takový počet členů, že by mohla s klidem schůzovat v telefonní budce. Zde vidíme novou taktiku používanou Národním odporem, která spočívá ve verbálním distancování se od neonacismu za současného přihlášení se k této ideologii, nebo jejím jednotlivým atributům. V článku se operuje židovským původem, prohnilou demokracií, proti které je třeba vystoupit revoluční cestou a to vše ve jménu národního socialismu. Zároveň se zde ale hovoří i o tom, že NO není neonacistickou organizací. Takový postup lze stěží označit za taktiku v pravém slova smyslu a svědčí spíše o intelektuální bezradnosti stávajícího vedení NO. Spor mezi NO a NS ovšem pokračoval uveřejnil portál rozhovor s Pavlem Sedláčkem z Národní strany, 252 který vedl ideolog Národního odporu, člověk vystupující pod přezdívkou Sedlis-Diehard. V něm zazněla celá řada myšlenek, které odkrývají politiku a ideologii Národní strany. V první řadě je to odpor k demokracii a příklon k tzv. autoritativní demokracii. 252 Rozhovor s Národní stranou, , dostupné z 111

116 Demokracie není ani pro mne systémem ideálním, přesto je systémem, který zde máme, naše republika je parlamentní demokracií a není síly, která by toto mohla změnit. Ač jsem osobně příznivcem silného autoritativního státu - přijatelná může být autoritativní demokracie (...) Nastavený je tedy špatně systém, ptáte-li se na toto. Ale ani jeho nejideálnější nastavení by nebylo tak dobré, jako systém mnou zmiňovaný. Zároveň ale Sedláček jasně odmítl veškeré neonacistické snahy. A Národní Odpor? Jistě se k němu hlásí mnoho rozumných kluků, ale pokud neprohlédnou, nepochopí a nedojdou rozumu, budou pořád jen nepřítelem českého národa, jeho vlasti a těch, kteří tyto hodnoty ctí. (...) Myšlenky, proudy a názory nacizující nebudeme akceptovat. V části rozhovoru věnované odsunu sudetských Němců se Pavel Sedláček na moment otřel i o židovskou otázku, když prohlásil Němci jsou české společnosti cizí a nepřátelský prvek zrovna tak, jako židé., a plynule navázal svým hodnocením problému imigrace. Tedy, každá koruna, která jde na údržbu jejich lágrů chybí našim školám, každá podpora imigrantům okrádá naše rodiny. A to již nemluvím o kriminalitě, drogách a importu nepřátelské kultury, absenci základních úzů společenských, kulturních a hygienických atd. Téma imigrace je na samotnou knihu. Shrnuto, imigranti ničí naší civilizaci, zemi i národ. Celý rozhovor pak Sedláček ukončil povzdechem: Je smutné, že ti, kteří by nesvedli diskutovat z očí do očí, lžou kudy chodí, útočí zpoza anonymních zákoutí a škodí tak všem! Ať již se jedná o členství P.Edelmannové v jiných stranách, či v židovské obci :-(( Ideologii NS tak lze zhodnotit jako autoritativní, nacionalistickou a rasistickou, avšak odmítající otevřený neonacismus. Jako hlavní rozporný bod mezi oběma postoji zde jednoznačně stojí odlišné vnímání nacionalismu. Tento rozhovor lze chápat jako snahu Národní strany ovlivnit ideově spřízněnou část české krajní pravice. Tato snaha však byla poněkud zkalena dalším článkem 253, ve kterém Národní strana obvinila Národní odpor z útoku na místopředsedu NS Michala Ševčíka byl v reakci na tento článek uveřejněn na stránkách Národního odporu další článek s názvem Reakce na obvinění Národní strany. Autor Sedlis-Diehard, v něm označil předsedkyni Národní 253 Výzva k identifikaci útočníka na místopředsedu NS, dostupné z 112

117 strany za loutkovou předsedkyní NS, Mgr. Petrou Edelmannovou, podle některých zdrojů (neúspěšnou) žadatelkou o členství v židovské obci. 254 Zároveň ale ve stejném článku dodal Značná část lidí z NO, stejně jako ze zbytku nezávislé autonomně národní scény (včetně mě) doposud podávala NS ruku s přátelsky otevřenou dlaní. Postoj k neonacistům si Národní strana vyjasnila. Ukázalo se však, že větší nebezpečí ji hrozí odjinud. Samotné uskupení Národních sil nebylo pevné a uvnitř koalice došlo ještě před volbami k rozepřím. Jádrem sporu byla politika Národní strany a zejména její agresivní politika dovnitř krajní pravice. Národní strana se dlouhodobě nijak netají svým plánem, sjednotit celou českou krajní pravici pod svým vedením, přičemž se její aktivisté nerozpakují ostře napadat ostatní krajně pravicové subjekty, které s touto její politikou nesouhlasí. Pavel Sedláček z NS se v již zmiňovaném rozhovoru pro portál Národního odporu vyjádřil velmi jasně: 255 Přiznejme si, systém potřebuje svojí formu řízení a má ji a my, kteří chceme napravovat, potřebujeme též svoji formu centrálního řízení a... postrádáme ji. Jsem pevně přesvědčen o tom, že náš boj potřebuje silnou organizaci, autoritativně až polovojensky řízenou, bez vnitřních názorových proudů a frakcí, všemi podporovanou. V květnu 2005 z koalice odešla Dělnická strana, která odmítala jednat s Miroslavem Sládkem. V srpnu pak kvůli ideovým rozporům vystoupilo i Národní sjednocení 256. S tím se NS záhy dostala do ostrého sporu. Miroslav Červenka, předseda Národního sjednocení zveřejnil na webových stránkách NSJ článek nazvaný Podlost. 257 V něm reagoval na dopis, který byl jeho jménem rozeslán několika členům NSJ a ve kterém byla informace o jeho rezignaci na místo předsedy NSJ. Ve svém článku tuto informaci odmítl a zároveň obvinil Národní stranu a nepřímo Pavla Sedláčka z autorství inkriminovaného dopisu. Porovnáme-li však dikci dopisu s některými články uveřejněným na webu Národní strany, je partné, že autora (autorku) můžeme hledat právě v jejích řadách.hledáme-li motiv takovéhoto zákeřného postupu, nabízejí se nám hned dva. Prvním vysvětlením může být rozčarování z toho, že napadené strany (NSJ a DS) se nenechaly zlákat ekonomicky výhodnými nabídkami Národní 254 Reakce na obvinění Národní strany, dostupné z Rozhovor s Národní stranou, dostupné z Prohlášení GR NSJ k opuštění projektu Národních sil, 20. srpen 2005, dostupné z: Červenka M. (2005). Podlost, , dostupné z 113

118 strany, nebyly ochotny zaprodat své zásady a program za vidinu finančně náročné kampaně a co je hlavní, neakceptovaly vedoucí až diktátorskou úlohu Národní strany, v tomto projektu, zejména pak nedůvěryhodné a arogantní vystupování šedé eminence této pidistrany s neexistujícími místními organizacemi a členskou základnou. Červenka zde kritizuje nejasné postavení Pavla Sedláčka v Národní straně (oficiálně jde pouze o poradce Petry Edelmannové), i dříve deklarovanou snahu NS o hegemonii v rámci krajní pravice. Narážka na neexistující členskou základnu vychází z politiky NS nezveřejňovat konkrétní počty svých členů. Dalším motivem ovšem může být i to, že cílem veškeré dosavadní činnosti této osoby je rozklad národně orientovaného hnutí. Svědčí pro to zejména nepřekonatelné požadavky kladené Národní stranou v rámci jednání o spolupráci. I předkládajícím muselo být přeci jasné, že jejich partneři nemohou na vše přistoupit a odsoudit své strany do role "křoví" lidí z NS. Takto mohl postupovat jenom ten, jemuž od samého začátku nešlo o úspěch jednotné kandidátky národních sil, ale právě naopak, pod výzvami po jednotě se dělalo vše pro rozklad. O tom samozřejmě svědčí i aktuální kauza podvrženého dopisu. Jeho autorovi muselo být přeci jasné, že se vše provalí a důsledkem může být další rozkol mezi českými národovci. To mu ale je přinejmenším jedno, přinejlepším si chce pouze vybít svou frustraci, vše však spíše nasvědčuje horší variantě, a to totiž té, že cílem autora byl právě rozvrat a diskreditaci národoveckého hnutí. Musí mu být přeci jasné, jakou radost jeho psaní může udělat našim nepřátelům z řad levice, liberálů a jim přisluhujícím novinářům. Zde již zaznívá obvinění na krajní pravici poměrně oblíbené, totiž ze spiknutí, resp. zaprodanosti tajné službě a státním orgánům. Toto obvinění Národní stranu provází dosud a vedle již zmiňované snahy po sjednocení krajní pravice pod hegemonií NS představuje jeden z důvodů, proč NS nyní stojí poněkud stranou zbytku české krajní pravice. Po sporech s DS a NSJ se Národní strana rozhodla kandidovat v parlamentních volbách v roce 2006 samostatně, pouze s podporou RMS a ČHNJ 258. V říjnu 2005 však Dělnická strana a Národní sjednocení založily konkurenční koalici nazvanou podle polské vládní strany Právo a Spravedlnost (PaS) se kterou se rozhodly Národní straně konkurovat. Ve volbách však obě uskupení nezískala větší počet hlasů (Národní strana získala 0,17%, Právo a Spravedlnost 0,23% 259 ). Zatímco Národní strana se po volbách spíše stáhla do pozadí, Národní sjednocení a 258 Koordinační rada Národních sil informuje, 8. srpna 2005, dostupné z: Viz 114

119 Dělnická strana naopak zahájily spolupráci s dalšími subjekty krajní pravice, zejména s Vlasteneckou Frontou a Národním korporativismem. Společně v roce 2007 zorganizovaly řadu demonstrací, z nichž řada měla konfrontační charakter a docházelo při nich ke střetům s antifašisty. Jistou zajímavostí je, že i když NSJ a DS spolupracují v rámci PaS, tak ke spolupráci dochází mezi Národním sjednocením a Vlasteneckou frontou na jedné a Dělnickou stranou a Národním korporativismem na straně druhé. Akce podpořené DS a organizované NK jsou při tom někdy kritizovány právě ze strany VF, která verbálně stále odmítá neonacismus. Je otázkou, zda je důvodem takto rozdělené spolupráce ideologická blízkost těchto subjektů, nebo zda se jedná o pragmatický tah, který má PaS zajistit podporu od obou částí krajní pravice, nacionalistické i neonacistické. Vlastenecká fronta pod vedením Davida Macháčka od roku 2005 zažívala další vzestup a organizovala řadu veřejných vystoupení, na kterých spolupracovala jak s Národním korporativismem, tak i s Národním sjednocením. VF se ovšem neangažovala pouze v demonstracích, ale její předseda David Macháček zároveň spravoval i web který se stal významným portálem české krajní pravice, na kterém publikují jak představitelé konzervativně-nacionální pravice, tak i neonacisté z NK a NO. Existence tohoto portálu pravděpodobně také napomohla rozostření hranic mezi jednotlivými subjekty české krajní pravice v tomto období. V rétorice Vlastenecké fronty také začala v tomto období stále častěji rezonovat židovská otázka, která dříve absentovala a to jak v podobě antisionismu: Dnes žijeme pod holocaustovým mrakem. Jakákoliv kritika kroků některých židovských skupin je automaticky antisemitismem, který už tu jednou byl a jehož důsledkem byl holocaust. Občas se zdá, jako by se celá válka vedla jen kvůli Židům, umírali v ní jen Židé a vítězili opět jen Židé, 260 případně Jak se zdá, tak diktaturu pěticípé hvězdy vystřídal diktát hvězdy šesticípé., 261 tak i v podobě hraničící s klasickým antisemitismem: Ona nakonec Hitlerova nenávistná politika vůči všem ostatním vskutku mohla být přímo opsána z některých částí Talmudu, které tak jasně popisují, jak se mají Židé chovat ke svým bližním a jak k nevěřícímu dobytku Gójům. 262 Současně však Vlastenecká fronta několikrát veřejně odmítla 260 Nový zvláštní svátek, , Tiskové prohlášení Vlastenecké fronty, , Byl Adolf Hitler součástí či přímo obětí holocaustu?,

120 neonacismus a hlásila se k odkazu českého nacionalismu. Přesto však její zástupci vystupovali na demonstracích organizovanými neonacisty. Neregistrované organizace Novou skupinou české krajní pravice se stal v roce 2005 Národní korporativismus pod vedením Zbyňka Zvoníčka, kterého později vystřídal Jiří Petřivalský 263. Národní korporativismus je skupinou vycházející z neonacistického prostředí, avšak snaží se vystupovat jako nacionalistická organizace. 264 Zároveň se ale členové NK účastní i otevřeně neonacistických demonstrací, jako byla například demonstrace ve Wunsiedlu k uctění památky Rudolfa Hesse v roce Texty jeho představitelů se objevují na portálech i Spolupracuje jak s Dělnickou stranou, tak i s Národním odporem a zejména v letech 2006 a 2007 zorganizoval řadu veřejných vystoupení po celých Čechách. Ve volbách do poslanecké sněmovny v roce 2006 Jiří Petřivalský kandidoval s číslem 10 na pražské kandidátce PaS. I když se jedná o neregistrovanou organizaci, snaží se Národní korporativismus vystupovat zcela oficiálně a svým působením odpovídá spíše registrované organizaci typu Vlastenecké fronty či Národní aliance. Ideologii NK označuje zpráva MVČR za kombinaci neonacismu a nacionalismu a jejích akcí se účastní převážně neonacisté. Podobně jako mezi lety slouží NK zřejmě jako organizace, která dokáže komunikovat napříč celým krajně pravicovým spektrem a aktivizuje tak celou krajní pravici. Od počátku roku 2005 byla neonacistická scéna ovlivněna snahou oživit aktivity Národního odporu. Od počátku roku 2005 tak došlo k aktivizaci Národního odporu Ostrava, resp. Národního odporu Slezsko 266. Skupina mladých aktivistů zde navázala na starší působení RM a NOS a pod vlivem autonomního nacionalismu se přihlásila k Národnímu odporu. Došlo k několika útokům proti Romům a příslušníkům levicových hnutí 267 a také k založení vlastních internetových stránek, které o aktivitách NOS informovaly. V prosinci 2005 pak NOS vyhlásila svůj projekt 263 Informace o problematice extremismu na území ČR (samostatná část Zprávy o situaci v oblasti veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti na území ČR - ve srovnání s rokem 2004) v roce Dostupné z: Informace o problematice extremismu na území ČR (samostatná část Zprávy o situaci v oblasti veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti na území ČR - ve srovnání s rokem 2003) v roce Dostupné z: Informace o problematice extremismu na území ČR (samostatná část Zprávy o situaci v oblasti veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti na území ČR - ve srovnání s rokem 2004) v roce Dostupné z: Tamtéž. 116

121 domobrany v Orlové, která měla sloužit jako odstrašující síla vůči Romům terorizujícím místní obyvatelstvo. 268 První blokáda proběhla 3. prosince 2005 za účasti několika desítek převážně mladých skinheadů a také za nebývalého zájmu tisku. 10. prosince se na místě schází již menší počet účastníků a akce byla ukončena. Pod vlivem mediálního ohlasu celé akce došlo také ke schůzce 269 mezi starostou Orlové a aktivisty NOS 22. prosince K jednání v pravém slova smyslu však nedošlo, neboť starosta odmítl jednat se zástupci neonacistické organizace. Přestože by případné jednání mezi zástupci Národního odporu a státní samosprávy znamenalo pro NO významný legitimizační prvek, nebylo přijato ze strany dalších aktivistů NO vždy s pochopením. K dalším akcím však ze strany NOS již nedošlo a v průběhu roku 2006 se skupina stala neaktivní. V průběhu roku 2006 se naopak výrazněji aktivizovala skupina Autonomní nacionalisté Kladno, která spolupracuje s Národním odporem. Skupina se podobně jako NOS verbálně distancuje od neonacismu a spolupracuje například s Vlasteneckou frontou, se kterou uspořádala několik demonstrací. 270 Počátkem roku 2007 zveřejnila na svých stránkách Antifašistická akce fotografie ze soukromého večírku aktivistů ANK, na kterých jsou zachyceni při hajlování a zapalování hákového kříže. 271 Skupina během roku 2007 navázala kontakty s podobnými uskupeními v Berouně a Rakovníce a změnila svůj název na Autonomní nacionalisté střední Čechy 272. Skupina je velmi aktivní jak ve své internetové prezentaci, tak i v podpoře všech demonstrací krajní pravice v tomto období. V tomto období začíná také z okruhu ANK, NO a NK vycházet snaha o prezentaci modernějších postojů české krajní, resp. neonacistické pravice. Jsou zohledňována ekologická a sociální témata, což v zásadě souzní s taktikou kopírování levicových postupů. Z okruhu těchto skupin dokonce vychází i snaha po organizování nacionalistických černých bloků na demonstracích. Od roku 2005 se aktivizovala tak neonacistická scéna v severních Čechách. Nejprve šlo o mosteckou skupinu Radical Boys spojenou s chuligánským gangem Brüx Vandals. Tato skupina sdružovala zejména rasistické chuligány bez jasnější ideologické profilace, kteří se aktivizovali v krajně pravicovém proudu zejména díky jejich střetům s krajní levicí. Na přelomu let 2006/2007 však vznikla i severočeská pobočka Národního odporu, která přímo navazuje na 268 Gabzdyl J. Domobranu skinů v Orlové hlídala zásahová jednotka, , Právo. 269 Viz například Viz například: Nacionalisté demonstrovali na Kladně a v Praze, Lidové Noviny, Viz Prohlášení AN střední čechy, dostupné z: 117

122 ideologii neonacismu. Poslední významnější pobočkou NO byla skupina fungující ve Světlé nad Sázavou resp. na Havlíčkobrodsku. Skupina proslula zejména fyzickými útoky jejích členů proti místní alternativní mládeži. Další pobočky Národního odporu (Praha, Brno) v zásadě nevykazovaly žádnou významnější veřejnou činnost a většinou podporovaly aktivity Národního korporativismu. Výjimku tvořily pouze prvomájové demonstrace organizované Národním odporem v roce 2005 v Brně, v roce 2006 v Praze a v roce 2007 opět v Brně (tato demonstrace byla rozehnána policí). Místo veřejných vystoupení se aktivisté Národního odporu zaměřovali spíše na pořádání soukromých akcí směřujících k utužování vzájemných vztahů mezi jednotlivými skupinami NO. Současně Národní odpor také inicioval vznik bojůvek Anti-antifa 273, určených k útokům na ideologické protivníky. V těchto skupinkách aktivisté Národního odporu často spolupracují s rasistickými chuligány. Specifickou kapitolu tvoří v této době neonacistická móda a finance z ní plynoucí. V současnosti se zvyšuje počet obchodů zaměřených na distribuci značek spojených s neonacistickým hnutím (zejména jde o německou značku Thor Steinar, z domácích značek pak Grassel a Nibelung, ze slovenských Eighty-Eight). Podle některých údajů se zdá, že část neonacistických aktivit je financována právě z těchto zdrojů. Současná vlna zájmu o neonacistické oblečení však nepřináší krajní pravici jen finanční zisky. Módní oblečení významně mění image neonacistů, která se nadále vzdaluje klasickému skinheadskému vzoru a mění se na podstatně přijatelnější moderní vzhled. Současně umožňuje vznik obchodů propojených s neonacistickou scénou vytváření vlastního finančního zázemí, které zpětně neonacistickou scénu posiluje a pomáhá ji ukotvit ve společnosti. V současné době tak vzniká cosi jako střední neonacistická třída, složená z aktivistů-podnikatelů, kteří pomáhají utvářet moderní obraz neonacistického hnutí. Již několikrát bylo zmíněno, že pro řadu rasistických skinheads není politika hlavním cílem a podstatně víc je zajímá otázka subkultury. V tomto případě umožňuje vznik oděvních značek spojených přímo s neonacistickou scénou snadnější autoreprodukci takovýchto skupin. Na jedné straně totiž nošení vlastních značek umožňuje neonacistům beztrestně se veřejně ke své ideologii přihlásit, na druhé straně vytváří tato situace prostředí vhodné pro podnikatelský záměr. 273 Pravděpodobně se nejedená o reálnou organizaci, ale spíše o přebírání německých vzorů a vytváření volných sítí aktivistů ochotných k cílenému pouličnímu násilí vůči ideologickým soupeřům. 118

123 Díky tomu vzniká nový ekonomicko-ideologický vztah mezi neonacisty-zákazníky a neonacistypodnikateli, který tuto skupinu posiluje. Závěr V období po roce 2005 došlo na krajně pravicové scéně k významnému oživení. Jednak byla aktivizována politická scéna díky volbám v roce 2006, což vedlo ke vzniku koalice krajně pravicových stran. Po rozpadu této koalice došlo k jistému odcizení Národní strany zbytku celé krajní pravice. Naopak došlo k posílení vazeb mezi Dělnickou stranou a Národním sjednocením a Vlasteneckou frontou na jedné a Národním korporativismem a Národním odporem na straně druhé. Díky tomu došlo k významnému rozostření hranic mezi všemi těmito subjekty. I když se nadále Vlastenecká fronta i Národní sjednocení distancují od neonacismu, nemají problém spolupracovat s exponenty těchto skupin. V případě Dělnické strany pak lze hovořit pouze o klamavém manévru. Aktivizace se dotkla i otevřeně neonacistické scény, kde se opět zvyšuje ochota angažovat se v politické činnosti, zejména díky aktivitám Národního korporativismu, který dokáže formulovat svá stanoviska přitažlivě jak pro nacionalisty, tak i pro neonacisty. Významným prvkem na neonacistické scéně je i změna image a vystupování směrem k autonomnímu nacionalismu a moderní image Závěr Česká krajní pravice prodělala v relativně krátkém období po roce 1989 pozoruhodný vývoj. V prvních letech po sametové revoluci se poměrně rychle zformoval základ hlavních trendů, které na krajní pravici existují dodnes. Do roku 1993 vznikla první hlavní uskupení politických stran, registrovaných sdružení i neoficiálních skupin. Mezi lety došlo k prudkému rozvoji neonacistických skupin a jejich částečnému rozchodu se SPR-RSČ. V druhé polovině devadesátých let se aktivity extrémní pravice pozvolna dostaly pod drobnohled policie ČR, tisku i lidskoprávních aktivistů. Tento soustředěný tlak vedl k poklesu činnosti otevřeně neonacistických skupin a zároveň i k jejich snaze přeměnit se na veřejně přijatelnou alternativu, které dovedly neonacistické aktivisty ke spolupráci s fašizujícími skupinami i nacionalistickými stranami. Tyto snahy vyvrcholily v roce 2001 vytvořením Národně sociálního bloku později resp. Pravé alternativy. Vzhledem k přímému propojení NSB/PA s neonacistickou scénou nedošlo k uznání NSB za normální politickou stranu a strana se rozpadla. V období po roce 2001 se neonacisté 119

124 opět posunuli do roviny subkulturních skupin bez většího zájmu o oficiální politickou činnost, avšak souběžně začaly vznikat nové politické strany na půdorysu krajně pravicové politiky. Od roku 2005 se všechny tři proudy české krajní pravice opět přibližují a vykazují vysoký stupeň mobilizace. V průběhu svého vývoje se česká krajní pravice vyprofilovala do tří základních kategorií, odpovídajících zkušenosti zbytku Evropy. První kategorii krajní pravice představuje konzervativně-autoritářská pravice. Pro tuto skupinu je typické vytváření oficiálních politických stran, které se snaží účastnit politické soutěže. Jedná se o strany, které akcentují agresivní nacionalismus a antikomunismus, v jejich rétorice se objevují prvky rasismu, ale verbálně neustále dodržují demokratický rámec, i když navrhují jeho doplnění o autoritativní prvky (přímá volba presidenta aj.). Po většinu devadesátých let byla hlavní zástupkyní této skupiny SPR-RSČ. Současným představitelem je zejména Národní strana, dále koalice Právo a spravedlnost, složená z Národního sjednocení a Dělnické strany. V politice Národní strany výrazně dominuje populistický prvek, naopak Národní sjednocení představuje stranu fundamentálního katolicismu. Dělnická strana sází spíše na sociální otázky, avšak na rozdíl od ostatních jmenovaných stran vykazuje i jisté nacizující prvky (stranická ikonografie, kontakty a historie Republikánské mládeže, předchůdkyně DS). Druhou kategorii představují skupiny fašizujícího směru. Tyto skupiny obvykle vytvářejí registrovaná sdružení ve kterých se shromažďují spíše intelektuálně ladění příznivci krajní pravice. Typické je pro ně prosazování korporativismu místo zastupitelské demokracie, rasismus, antisionismus (přecházející místy do antisemitismu) a militantní antikomunismus. V těchto skupinách může rezonovat i bojovný katolický fundamentalismus, i když to vzhledem k tradičně sekulárnímu prostředí české společnosti není příliš běžné. Kritika demokracie jako takové nabývá podstatně větších rozměrů, než jak je tomu v případě politických stran. Celkově lze jejich rétoriku označit za radikálnější než rétoriku politických stran krajní pravice. Mezi nejvýznamnější představitele fašizující pravice u nás patří dlouhodobě Vlastenecká fronta. Specifické postavení má organizace Národní korporativismus, která by měla být vzhledem k projevům skupiny zařazena mezi nacionalistická uskupení, její praktická činnost i personální složení by ji zařazovalo spíše mezi neonacisty. 120

125 Poslední kategorii představují skupiny neonacistické provenience, kam patří již nefunkční sdružení Bohemia Hammer Skinheads a Blood and Honour, v současné době pak zejména Národní odpor. Tyto skupiny jsou spojeny více se subkulturním životem než reálnou politikou, nicméně jejich sebeidentifikace se rovnou měrou dělí mezi subkulturní atributy a politické postoje, zahrnující odmítání demokracie a její nahrazení vůdcovským principem, propagaci rasismu a antisemitismu a militantní aktivity (včetně fyzických útoků na příslušníky menšin). Míra ideologické aktivizace je u příslušníků neonacistických skupin mimořádně vysoká, i když se nemusí vždy projevovat příklonem k tradiční politické činnosti. Od obou dříve zmíněných skupin odlišuje neonacisty i to, že odmítají nacionalismus a místo něj propagují ideje pan-árijství, tedy sjednocení všech árijců bez ohledu na jejich státní příslušnost. Nacionalismus, resp. šovinismus podle neonacistů zasévá rozkol do řad evropských (rozuměj árijských) národů a jeho akceptace napomáhá mezinárodnímu židovstvu v jeho spiknutí směřujícímu k ovládnutí světa. Přesto se řada příslušníků neoancsitických skupin účastní demonstrací pořádaných nacionalistickými skupinami a v mnoha případech se z taktických důvodů sami nacionalismu dovolávají. Neonacistické skupiny oscilují mezi odmítáním veřejného působení v rámci oficiální politiky a snahou do této politiky vstoupit. V letech skupiny okolo BHS a BaH politickou participaci odmítaly, mezi lety se naopak neonacisté pokusili vytvořit vlastní stranu NS/PA. Po jejím rozpadu následuje opět odmítnutí politiky a propagace revoluční činnosti mezi lety , od roku 2005 pod vlivem působení NK opět narůstá zájem o veřejnou prezentaci politického charakteru. Dlouhodobě vykazují největší počty přívrženců skupiny právě neonacistického charakteru, což nutí ostatní skupiny krajní pravice k zaujmutí stanoviska k těmto skupinám. Národní strana se od neonacismu distancuje a spolupráci odmítá. Ostatní skupiny a strany krajní pravice se sice také verbálně od neonacismu distancují, avšak reálně s neonacisty spolupracují. Pro krajní pravici v Čechách je typická vysoká míra heterogennosti a pružnosti. Aktivisté krajní pravice několikrát prokázali schopnost pružně reagovat na změny vnější situace a několikrát také dokázali změnit formy svého veřejného vystupování. V případě nutnosti subjekty krajní pravice zanikají a jejich aktivisté se přesouvají do nově založených skupin. V rámci aktivit krajní pravice je patrná snaha po moderních přístupech a podchycení společensky atraktivních témat. I z těchto důvodů je pravděpodobné, že krajní pravice zůstane součástí českého politického systému. 121

126 3.3.7 Přidružené aktivity Hooligans 274 Další subkulturou, v jejíchž projevech zaznívá rasismus, antisemitismus či neonacismus a která se často propojuje se skupinami skinheads (všech tří odnoží tohoto hnutí), jsou fotbaloví hooligans, neboli chuligáni. Chuligáni představují menšinu fotbalových fanoušků, která vyhledává násilné střety s podobně laděnými příznivci soupeře. Fotbalové chuligánství vzniklo v průběhu šedesátých let v Anglii 275 a odtud se v průběhu sedmdesátých let rozšířilo do celé Evropy. Členové těchto skupin se často rekrutují z řad skinheads, ale obecně nelze hooligans označit za politickou skupinu. Většina jejich aktivit se totiž redukuje na fotbalové násilí a politické činnosti politických organizací se obvykle neúčastní. V minulosti se hooligans dokonce stávali terčem kritiky etablovaných neonacistických organizací pro jejich ochotu napadat ostatní skinheads pouze na základě klubové příslušnosti. Na druhou stranu je ale vliv neonacistické ideologie na fotbalové výtržníky nepopiratelný a v minulosti byla značná část hooligans nějakým způsobem s ultrapravicovou scénou provázaná. V této souvislosti je také nutné připomenout, že ve Velké Británii neonacisté ze semi-teroristické organizace Combat-18 v devadesátých letech cíleně pronikali mezi fotbalové hooligans, rekrutovali mezi nimi nové členy a využívali jejich agresivity k politicky motivovanému násilí. V současné době existují skupiny krajně pravicových hooliagns i skupiny nepolitických hooligans. Zároveň vznikají i skupiny, které se zaměřují na levicovou část politického spektra (nejvýznamnějším je hamburský klub St. Pauli, jehož symboly prostupují celou evropskou levicově-subkulturní scénou), avšak jejich počet je poměrně malý. Vzhledem k postupné změně přístupu Policie ČR k této problematice se v posledních několika letech dostává do popředí zájmu chuligánů i napadání policistů, ať už na stadionu nebo mimo něj. Obecně lze konstatovat, že se v současné době aktivita chuligánů do jisté míry přesouvá (pod tlakem pořadatelů a Policie) právě mimo stadiony. Z našeho pohledu je zajímavá účast chuligánů na demonstraci Národní Aliance na Václavském náměstí. V této době se však jednal o výjimku a na dalších akcích NA se již chuligáni nepodíleli. Významným místem, kde se chuligáni a neonacisté propojují, je brněnský gang Johny Kentus Gang (JKG). Tento chuligánský gang (to je nejpřesnější označení, o 274 Více k této problematice viz: Mareš (2004). Fotbaloví Chuligáni, Brno a Smolík J. (2003) Fotbalové chuligánství z hlediska extremismu, Rexter, dostupné z: Mareš (2004). Fotbaloví Chuligáni. Brno. 122

127 organizaci zde nemá smysl hovořit) je tvořen asi 40 lidmi, mezi nimiž se řada orientuje neonacisticky. Vedle JKG existuje v Brně i skupina Cheeky Boys, obvykle označovaná jako dorost JKG. Tato skupina je mimořádně agresivní. Chuligánské aktivity v Brně se propojují i s aktivitami místního Národního odporu a zejména skupin Anti-Antifa, které operují po celé Moravě. Z pohledu krajní pravice je významná i skupina Brüx Vandals z Mostu, která je propojená s fašizujícím uskupením Radical boys a podporuje i akce Národního odporu. V současné době se chuligáni běžně účastní neonacistických akcí a propojení obou scén je velmi zřetelné. Pohanství a nacionálně socialistický black metal Neonacisté se snaží cíleně pronikat téměř do všech subkultur. Existuje neonacistické techno, neonacističtí DJs i neonacistická country. Relativně největší úspěch však neonacisté mají pouze v rámci některých skupin novodobého pohanství a mezi fanoušky black metalu. Pohanství, odinismus, asatru Řada krajně pravicových organizací neofašistického typu navazuje nebo využívá křesťanský fundamentalismus. Mezi neonacisty však není křesťanství příliš populární. Řada neonacistů je přesvědčena, že křesťanství je jen další židovský vynález, který má oslabit árijskou rasu. Pro ostatní je buď málo militantní nebo příliš intelektuální, nebo jen příliš obyčejné. Proto se mnoho neonacistů přiklání k různým formám pohanství zejména germánského typu, přičemž nejoblíbenějším je patrně odinismus, neboli Ásatru (v dnešní době je toto náboženství oficiálně uznávaným náboženstvím na Islandu). Odinismus vychází ze starogermánského náboženství existujícího ve Skandinávii asi do 11. století, které samo o sobě neobsahovalo žádné rasistické nebo jakkoli jinak extremistické prvky. Mezi neonacisty je starogermánská mytologie oblíbená v první řadě proto, že starogermánské legendy zneužilo již nacistické Německo a jednak pro svůj heroický charakter, vyhovující neonacistické ideologii. Podívejme se jen kolik názvů spojených se starogermánskou mytologií najdeme v českém neonacistickém prostředí. Beowulf neonacistická hudební skupina z Brna, Freja - název jednoho ze dvou českých fanzinů určených pro neonacistky vydávaný v Brně, Druhý zin se 123

128 jmenoval Valkýra. Nakonec i v našem textu už jsme na odkazy na vikingskou mytologii narazili. První leták Bohemia Hammer Skins odkazuje právě na něj: Našim, symbolem jsou zkřížená kladiva a jejich údery zničí všechno tohle svinstvo až začne vát vítr změn a Thor rozpoutá očistnou bouři! což je doslovně použito na začátku písně Impérium od kapely Buldok Vítr změn začíná vát, když dopadá kladivo a pro jistotu jen o několik veršů dál Naší ctí je naše věrnost, bůh hromu nám sílu dá Je ovšem třeba zdůraznit, že většina organizací, které se zabývají vikingskou historií či mytologií nemá s neonacismem nic společného a ostře se od jakéhokoli zneužívání starogermánských symbolů neonacisty distancuje. Mezi neonacisty je ovšem obliba odinismu a Vikingů obecně natolik typická, že lze do jisté míry hovořit o odinismu jako jednom z definičních znaků neonacismu, kterým se například odlišuje od neofašismu, který pokud má zájem se presentovat ve smyslu nějakého náboženství - obvykle volí raději křesťanský fundamentalismus. Ve své obecně pohanské formě má pak odinismus tendenci přelévat se do další kapitoly, kterou je: Nacionálně socialistický black metal (NSBM) 276 Black metal je podskupinou rockové, resp. metalové hudby, spojená s opěvováním satanismu a okultismu. Od počátku devadesátých let začaly do black metalu pronikat i pohanské a vikingské prvky. Ty představují spojující prvek s neonacistickou ideologií, který začala řada aktivistů neonacistické scény aktivně využívat a na jeho půdorysu vytvořila samostatnou podskupinu black metalové hudby nazvanou nacionálně socialistický black metal. NSBM představuje relativně marginální hudební odnož, avšak v poslední době se objevilo několik hudebních projektů tohoto ražení zejména ve východní Evropě a i v České republice. Mezi české hudební skupiny ovlivněné tímto stylem patří Silva Nigra, Inferno a zejména Ogmias, kapela, která byla personálně propojena s JKG. I zde ale platí to samé, jako v případě odinismu většina black metalových hudebních skupin nemá s neonacismem nic společného a od politického extremismu se distancuje. 276 Mareš M. (2003). Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno str

129 3.3.8 Nejvýznamnější krajně pravicové skupiny a strany v České republice: Politické strany: Nacionálně Socialistický Blok/Pravá Alternativa Vzhledem k zvýšené aktivitě neonacistů od roku 1998 související s jejich snahou o ustavení politické strany reprezentující jejich názory došlo několikrát k pokusům o registraci nového politického uskupení. Ani v jednom případě toto snažení nebylo úspěšné a tak došlo ke změně taktiky došlo ke sjezdu Vlastenecké Republikánské Strany k přijetí nových členů členů NA a NO a následnému přejmenování na NSB. V této straně se sešly všechny známé osobnosti české neonacistické scény (F.Vávra za NO, V.Skoupý za NA) a ke sjednocení všech významných neonacistických uskupení v ČR. Politický program NSB představoval kvalitativně vyšší formu nacionálně-socialistického aktivismu, antisystémového radikalismu a militantní rétoriky. Poté, co ministerstvo vnitra odmítlo stranu NSB zaregistrovat kvůli problémům s názvem, došlo k přejmenování strany na Pravou Alternativu. Strana se profilovala jako nacionalistická, s programem anti-imigračním a anti-integračním (izolacionistickým). Většina neonacistických témat byla představena v nové, snesitelnější, podobě. Problémovým tématům zejména antisemitismu se strana pečlivě vyhýbala. Nedokázala se ale nikdy oprostit od své ideologické základny, kterou byl vždy neonacismus. Těsně před volbami v roce 2001 se fakticky rozpadla. Národní strana První snaha o založení pravicového subjektu s názvem Národní strana se objevuje již v roce 1996 v prostředí NFC. Znovu se tato snaha objevuje okolo roku 2000 v okruhu lidí spojených s organizací Vlast.cz. Díky rozporům došlo ke vzniku dvou přípravných výborů. Reálně tak byla strana založena až v roce 2002 skupinou okolo Pavla Sedláčka. V roce 2003 byla předsedkyní strany zvolena Petra Edelmannová, která zastává tuto funkci dodnes. 125

130 Ve své programatice je strana ostře proti-sudetoněmecká, proti-romská a proti-imigrační až rasistická (viz předvolební hesla jako stop imigraci - terorismu, kdo nepracuje ať nejí 277 stop pozitivní diskriminaci ). NS je proti Evropské unii a požaduje vystoupení ČR z NATO. Ve volbách v roce 2006 strana získala 0,17% hlasů. Zajímavé je, že Národní strana požaduje větší rozšíření prvků přímé demokracie s odůvodněním, že se tak lépe projeví skutečná vůle národa. Jinak se ale jedná o stranu antiliberální a antilevicovou. V rámci české krajní pravice stojí NS momentálně poněkud stranou spolupráce, neboť se netají svou snahou sjednotit všechny ultrapravicové skupiny pod svou hegemonii. V této snaze při tom neváhá sáhnout i k velmi ostrým postupům. Díky tomu má v celé krajní pravici strana pověst rozvratníků a byla již i nařčena ze spolupráce s tajnou službou. Národní strana navíc neudává žádné počty svých členů, takže vzbuzuje podezření, že je tvořena jen úzkým aktivistickým jádrem okolo své předsedkyně Petry Edelmannové, resp. jejího poradce Pavla Sedláčka, který je všeobecně pokládán za skutečného vůdce strany. Národní sjednocení Poprvé se pokusili založit Národní sjednocení lidé z okruhu Vlastenecké fronty v roce Na konci devadesátých let v souvislosti s volebním propadem SPR-RSČ se VF pokusila sjednotit jednotlivé subjekty české krajní pravice pod názvem Národní blok. Po roce 1998 se tato iniciativa změnila na snahu o založení politické strany NSJ, původně na půdorysu spolupráce mezi VF a Národní aliancí. Vzhledem k odlišnému zaměření obou organizací však ze spolupráce sešlo. V dalších organizačních snahách o sjednocení české krajní pravice však VF pokračovala, takže v roce 2002 bylo NSJ zaregistrováno. Předsedou byl zvolen Jan Skácel. V roce 2002 do strany vstoupilo několik bývalých aktivistů VRS a NSB včetně Jana Kopala. V roce 2004 však došlo k vnitrostranickému rozkolu. Nacionalistické křídlo pod vedením Jana Skácela nakonec NSJ opustilo a přešlo do další malé strany, Českého hnutí za národní jednotu. Novým předsedou NSJ se stal František Červenka. Od roku 2005 je strana spolu s Dělnickou stranou součástí koalice Právo a Spravedlnost. 277 Je skutečně zajímavé, jak často česká ultrapravice využívá mobilizační hesla pocházející původně komunistické provenience. 126

131 NSJ představuje kombinaci konzervativního autoritářství a katolického fundamentalismu, což je v českém prostředí realitně nezvyklé. Ostře se vymezuje proti homosexualitě, multikulturalismu a vizím multirasové společnosti. NSJ také nesouhlasí s členstvím ČR v NATO. Dělnická strana Dělnická strana vznikla v roce 2003 okolo aktivistů bývalé Republikánské mládeže Tomáše Vandase, Martina Zbely a Jiřího Štěpánka. Strana se od počátku profiluje jako pro-dělnická s akcentem na sociální otázky, díky čemuž může působit na veřejnost jako levicová strana. Ve svých vlastních textech se ale Dělnická strana nehlásí ani k levici ani pravici a v praxi se profiluje jako nacionálně-xenofobní populistická strana. V roce 2005 se DS účastnila projektu krajně pravicových stran nazvaném Národní síly resp. Národní pětka, volební koalice Národní strany, Dělnické strany Národního sjednocení, Republikánů Miroslava Sládka a Českého hnutí za národní jednotu. Po neshodách s Národní stranou a zejména kvůli osobě Miroslav Sládka, která byla pro DS nepřijatelná, strana z koalice v květnu 2005 vystoupila. Následně Dělnická strana v říjnu 2005 utvořila spolu s Národním sjednocením koalici, která vystupuje pod názvem Právo a Spravedlnost (reminiscence na Polskou konzervativní vládní stranu stejného jména), se kterou se účastnila voleb (volební zisk PaS byl 0,23% hlasů). Od roku 2006 se zástupci DS aktivně účastní demonstrací, které pořádá neregistrované sdružení Národní korporativismus pod vedením Jiřího Petřivalského. Právo a Spravedlnost Koalice Dělnické strany a Národního sjednocení, která vznikla v říjnu Ve volbách do poslanecké sněmovny v roce 2006 na pražské kandidátce PaS kandidoval s číslem 10 Jiří Petřivalský, předseda neregistrovaného sdružení Národní korporativismus. 127

132 Kališníci Vlastenecká Liga Původní myšlenky tzv. Kališnictví hlásané skupinou Orlík hájila oficiálně zaregistrovaná organizace Vlastenecká Liga. Tato organizace původně sdružovala rasistické skinheady bez neofašistického nebo neonacistického zaměření, avšak velmi brzy se pokusila (alespoň nominálně) očistit se od rasismu jako takového a přejít na pozice konzervativně nacionalistické politické skupiny. V polovině devadesátých let dosáhla jisté proslulosti, díky které se dostala do ostrého ideologického sporu se zbytkem rasistické části hnutí skinheads. V současné době je organizace neaktivní. Všeobecně lze říci, že v případě Vlastenecké ligy je její zařazení do krajní pravice diskutabilní. VL se snažila vystupovat na veřejnosti jako demokratická organizace s přijatelným, byť radikálním programem (znovuzavedení trestu smrti, odpor k začleňování ČR do EU atd.). Jeho dosažení však bylo podle VL legitimní pouze uvnitř stávajících pravidel demokratické společnosti. Vlastenecká liga se tak výrazně odlišovala od ostatních extrémně pravicových uskupení, která volají po revoluci a demokratický systém sám o sobě je pro ně nepřítelem. Neofašistická uskupení Neofašistické skupiny obvykle disponují větším intelektuálním potenciálem, než skupiny neonacistické, zároveň však obvykle mají mnohem menší počet příznivců. Typická je pro tyto skupiny snaha pronikat do politické sféry. Vlastenecká Fronta Vlastenecká Fronta byla založena v roce 1993 v Brně a v témže roce ji zaregistrovalo i ministerstvo vnitra. V této době hlásala nepokrytě neofašismus a fundamentalisticky laděný křesťanský ultrakonservatismus spolu s českým šovinismem, často laděným ostře protiněmecky. I přes to se tato organizace vždy těšila v neonacistických kruzích dobrému jménu, jednu dobu 128

133 měla dokonce společný PO Box s BHS. Na rozdíl od podobných skupin se však od svého vzniku snažila profilovat jako politická strana. Ve svém prvním období ji vedl Jiří Fidler. Mezi lety byla VF velmi aktivní, nicméně potom se stáhla do pozadí a potýkala se s vlastními vnitřními problémy. Tyto problémy trvaly až do roku 1997, kdy se předsedou VF stal Miroslav Knapovský. Otevřený neofašismus byl postupně nahrazen konzervativním nacionalismem typu Le Penovy Front Nationale (s níž má VF kontakty) a postupně sklouzl až do podoby odpovídající spíše kramářovskému integrálnímu nacionalismu. Od roku 1998 začala intenzivní činnost VF, která vedla až k doposud nejvýraznějšímu integračnímu pokusu české ultrapravice. Mezi lety začala VF spolupracovat s otevřeně neonacistickými uskupeními Národní Aliancí a Národním Odporem, což vedlo v roce 2000 k odštěpení politicky umírněnějších aktivistů nacionalistického ražení (včetně předsedy Knapovského), kteří založili občanské sdružení VLAST. Novým předsedou se stal Jiří Skácel, který vedl VF až do roku Po něm nastoupil David Macháček, který je předsedou dodnes. Od roku 2006 se VF opět účastní aktivizačního proudu uvnitř krajní pravice a spolupracuje téměř se všemi subjekty napříč celým krajně-pravicovým spektrem. VF se distancuje od neonacismu, avšak často se její zástupci účastní akcí, které navštěvují, nebo přímo organizují neonacisté. Národní korporativismus Je sporné kam Národní korporativismus zařadit. Oficiálně se organizace hlásí k odkazu českého nacionalismu, avšak její provázanost se subkulturou neonacistických skinheads je zřejmá a nepopiratelná. Jiří Petřivalský, současný předseda NK, je dlouhodobý krajně pravicový aktivista, který se pohybuje na extrémně pravicové scéně od roku V galerii Britských listů je jeho fotografie z demonstrace neonacistické Národní Aliance proti MMF z roku 2000 jako z neonacistického pochodňového průvodu židovským městem z 11. ledna Po té v roce 2005 Petřivalský založil uskupení Národní korporativismus a je jeho předsedou, avšak NK není registrovanou organizací. Ideologii NK označuje zpráva MVČR 278 za průnik neonacismu a nacionalismu a jejích akcí se účastní převážně neonacisté. 278 Viz 129

134 Národní korporativismus se snaží propojovat neonacistickou a nacionalistickou scénu. Díky kontaktům se stranami extrémní pravice, zejména Dělnickou stranou, kandidoval Jiří Petřivalský ve volbách do poslanecké sněmovny v roce 2006 na pražské kandidátce PaS s číslem 10. Národní korporativismus spolupracuje s Vlasteneckou Frontou, zároveň se ale členové NK účastní i otevřeně neonacistických demonstrací, jako byla například demonstrace ve Wunsiedlu k uctění památky Rudolfa Hesse v roce 2004, nebo demonstrace Národního odporu v Brně. Na demonstraci NK v Otrokovicích 13. ledna 2007 se již účastnili výhradně členové NO (včetně Slovenska) a demonstrace měla konfrontační charakter. Na řadě demonstrací spolupracuje Národní korporativismus také se skupinou Autonomní nacionalisté Kladno, dnes Autonomní nacionalisté střední Čechy, která se od neonacismu taktéž verbálně distancuje, ale je tvořena téměř výhradně neonacistickými skinheady. Na demonstraci pořádané touto organizací v Berouně vystoupil jak Jiří Petřivalský za NK, tak i Tomáš Vandas za Dělnickou stranu. Z těchto důvodů je obtížné jasně zařadit Národní korporativismus mezi nacionalistická či neonacistická uskupení. Podle svého programu by NK měla být nacionalistickým uskupením, vzhledem k jejím členům a činnosti jde o celkem zřetelný neonacismus. Neonacistická uskupení Otevřený neonacismus a neofašismus byl vždy doménou neregistrovaných sdružení. V Čechách se jednalo o organizace Bohemia Hammer Skins, Blood and Honour (1996) a Národní Odpor (1999). Pro tyto skupiny je typická sebedefinice na základě subkulturního vymezení hnutí skinheads spolu s hlásáním pan-árijského rasismu, antisemitismu a revolučního aktivismu. Bohemia Hammer Skinheads BHS byla založená v květnu 1993 několika dlouholetými aktivisty rasistické odnože hnutí skinheads. (R. Daněk - Šlapanice u Brna, K. Duben Žacléř, bratři Matějkové - Trutnov, M. Korec - Brno, T. Kutek zároveň aktivní i v NSHE - Velký Dřevíč, P. Krajčík - Valašské Meziříčí) Tato skupina začala vydávat první rasistické fanziny, začala pořádat koncerty spřátelených hudebních skupin z celého světa a začala šířit neonacistickou propagandu. BHS měla být pobočkou mezinárodní neonacistické organizace Hammer skinheads, která byla založena v roce 1988 v USA. Tato organizace měla velmi přísnou, kvazi-vojenskou strukturu i 130

135 hierarchii. Její jádro bylo tvořeno takzvanými aktivisty, zatímco o stupeň níž stojí tzv. support group, tedy čekatelé na členství. Ti jsou tvořeni obvykle mladšími příslušníky hnutí. Hlavním cílem BHS byla RAHOWA, tedy svatá rasová válka proti veškerému neárijskému obyvatelstvu, přičemž za největší nepřátele jsou považování židé a tzv. zrádci rasy (smíšená manželství, levicoví aktivisté apod.). Součástí pojetí militantního rasismu je i uveřejňování adres ideových odpůrců na stránkách tiskovin BHS. Ideologií Hammerskins byl neonacismus nejtvrdšího ražení, jehož exaltovaná podoba presentovaná na stránkách tiskovin BHS nabývala často podoby nábožensko-revolučního blouznění. To bylo navíc doplňováno mysticismem pohanských náboženství, zejména odinismem a méně často odkazy na slovanská božstva. Cílem BHS nebyl nacionalismus, nýbrž celosvětová pan-árijská, nacionálně socialistická nadvláda, které má být dosaženo násilnou formou (tzv. Bílá revoluce ). V roce 1996 pod tlakem lidskoprávních organizací a tisku začala policie rozkrývat organizační strukturu BHS. V současnosti jsou původní zakladatelé BHS dílem ve vězení a dílem se stáhli z veřejného působení, avšak jejich provázanost s neonacistickou scénou trvá. Přestože se po roce 2000 několikrát objevily informace o tom, že by mělo být BHS obnoveno, nejsou žádné relevantní informace, které by tuto informaci potvrzovaly. Blood And Honour Jedná se o pobočku mezinárodní organizace Blood & Honour, založené roku 1981 v Anglii. V české republice existuje od roku B&H byla organizací decentralizovanou, rozdělenou na několik poboček, pravděpodobně podle krajů. Aktivní byly zejména pobočky v Praze (Filip Vávra), v Severních Čechách, kde působilo i hudební vydavatelství Nordic Heroes, které bylo provozováno právě pobočkou B&H division Northern Bohemia a v Plzni, kde proběhla řada neonacistických koncertů. Po policejní razii před plánovaným koncertem na jaře 1999 zde byl zatčen Jaroslav Brož, vedoucí postava plzeňské skupiny a byla rozkryta značná část členů B&H. V té době byla již rozpuštěna i pražská skupina, jejíž členové se podíleli na ustavení nové organizace, Národní Odpor. V současné době existuje na internetu fórum B&H, které má i českou sekci, avšak žádné další indicie o aktivitách české sekce B&H nejsou. Paralyzace části B&H 131

136 v ČR, vedlo opět k tomu, že mladší a radikálnější část scény vytvořila nástupnickou organizaci Národní Odpor. Národní Aliance Na konci devadesátých let pak vznikla poslední významná organizace neonacistických skinheads, Národní aliance. NA vznikla na konci roku 1998 jako spíše regionální organizace se silnými vazbami na neonacistické skinheadské hnutí v okruhu pořadatelů skinheadských koncertů na Rakovnicku, později se profilovala více politicky a stala se nejvýraznější českou legální extrémně pravicovou organizací na přelomu tisíciletí. Jejím zemským předsedou byl Vladimír Skoupý. Tato organizace stála nepokrytě na pozicích neonacismu, sdružovala prokazatelně neonacistické aktivisty skinheadského hnutí a používala neonacistickou symboliku. Ideologická výbava kladla důraz na nacionalismus, národní suverenitu, propagaci stavovské demokracie, jíž ovšem Národní aliance nepovažuje za zcela ideální. Zvláštní pozornost byla věnována mravní obrodě národa (především mládeže). Národní aliance propagovala uzavření zábavních podniků, postavení homosexuality i dalších sexuálních deviací mimo zákon, zákaz výroby pornografie, vytlačení prostituce z ulic, dlouholeté vězení za držení drog, trest smrti za jejich šíření a čistka mezi učiteli. V pozdější době byla ve svých veřejných projevech otevřeně anti-systémová a doslova mluvila o svržení režimu. Národní Aliance vydávala dvouměsíčník Vlajka (12 stran A4, vědomě navazující svým záhlavím na fašistickou tiskovinu z dob první republiky a protektorátu), sloužící vedle publikace různých úvah a komentářů apod. i k organizaci hnutí a výměně informací o něm. Mezi lety stála Národní aliance za řadou demonstrací a koncertů a do značné míry podnítila i integrační proces na neonacistické scéně. V roce 2000 ji ministr vnitra Grulich, jako jedinou toho druhu v ČR, rozpustil přičemž však většina jejích aktivistů přešla do nově vzniklého NSB. Po rozpadu NSB se pak aktivisté NA přesunuli do nových poboček Národního Odporu. Národní Odpor Národní odpor vznikl na konci roku 1998, z části pražské Blood and Honour okolo Filipa Vávry. Při svém vzniku se NO inspiroval stejnojmennou organizací německého původu a po jistou dobu se jeho aktivisté pokoušeli zaregistrovat vlastní politické sdružení. NO byl také aktivní 132

137 v pořádání veřejných akcí mimo jiné NO organizoval také akci 21. srpna 1999 k výročí smrti nacisty Rudolfa Hesse. Díky kontaktům s Tomášem Kebzou přešlo do Národního odporu i několik členů Republikánské mládeže. V průběhu roku 2001 se část vedení Národního odporu podílela na fungování Národně sociálního bloku/pravé alternativy a činnost NO byla v té době utlumena. Po rozpadu NSB/PA se většina aktivistů NSB/PA přesunula do Národního odporu a NO založil nové pobočky v Českých Budějovicích, Karlových Varech, Brně, Jihlavě a Světlé pod Ještědem. NO se podařilo zorganizovat mohutnou demonstraci na 1.května 2002 v Brně, ale potom jeho činnost začala stagnovat. V průběhu let 2003/2004 se NO pozvolna začal modernizovat a navázal na ideu Autonomního nacionalismu. Od roku 2005 došlo k k aktivizaci buněk NO mimo Prahu (Ostrava) a ke vzniku nových skupin (severní Čechy). Aktivisté NO také navázali kontakty s neregistrovaným sdružením Národní korporativismus a podílejí se na jeho akcích. Dnes představuje NO nejvýznamnější neonacistickou strukturu v Čechách. Anti-Antifa/Combat-18 Reálná existence buněk Combat-18 na našem území (ve smyslu organizace napojené přímo na mateřskou semi-teroristickou britskou organizaci Combat-18 přidruženou k britské centrále Blood and Honour) nebyla nikdy prokázána. Na druhou stranu se zdá, že atributy spojené s C-18 (trička, samolepky, odznaky) se na české neonacistické scéně objevují velmi často. Jako jinde ve světě, i v Čechách platí Combat-18 za vzor neonacistické militantnosti. Stejně tak Ministerstvo vnitra dosud neuznalo za reálnou existenci buněk organizace Anti-Antifa. Tato organizace má svůj původ v Německu a zaměřuje se na shromažďování materiálů o členech ultralevicových skupin a na jejich napadání. Čeští neonacisté se k organizování Anti-antifa činnosti sami veřejně hlásí, zejména na internetu. Internetové stránky české Anti-antifa se nacházely na původních stránkách Národního odporu i na stránkách jeho pokračovatelů. Je pravděpodobné, že existuje skupina neonacistů, která se k uvedeným organizacím přímo hlásí a vnímá svou činnost jako prezentaci Combat-18 nebo Anti-antifa v České republice. Původcem těchto myšlenek byl zřejmě Filip Vávra, který organizoval podobné skupiny v Praze a v Brně, často nejen z neonacistických skinheads, ale spíše z příslušníků chuligánských part. 133

138 Autonomní nacionalisté střední Čechy Autonomní nacionalismus je realitně nový trend německé krajní pravice, který spočívá v kopírování levicových postupů, rétoriky i image. První náznaky kopírování levicových postupů, či aktivizace okolo tradičně levicových témat se objevovala již v době fungování NSB. Tento trend se prohloubil po jeho zániku a novém nástupu Národního odporu (viz Rozhovor se svobodným nacionalistou 279 ). Skupiny Autonomních nacionalistů vznikly na Kladně, v Brně (zde šlo o odštěpenou skupinu od Národního odporu) a v Blanensku. V průběhu roku 2006 se výrazněji aktivizovala skupina Autonomní nacionalisté Kladno (ANK), která spolupracuje s Národním odporem. Skupina se verbálně distancuje od neonacismu a spolupracuje například s Vlasteneckou frontou. Skupina během roku 2007 navázala kontakty s podobnými uskupeními v Berouně a Rakovníce a změnila svůj název na Autonomní nacionalisté střední Čechy (ANSČ). Skupina se nadále distancuje od neonacismu, avšak její provázání s neonacistickou scénou je také zřejmé. Od roku 2007 pronikají do její rétoriky i ekologická témata a skupina prosazuje vytváření nacionalistických černých bloků. Skupina je velmi aktivní jak ve své internetové prezentaci, tak i v podpoře všech demonstrací krajní pravice v tomto období. 279 Rozhovor se svobodným nacionalistou, dostupné z: 134

139 4 Krajní levice Vývoj krajní levice byl výrazně odlišný od situace na krajní pravici. V první řadě proto, že autoritativní režim trvající v České republice, resp. Československu do roku 1989 sám k ideologii krajní levice odkazoval. Po roce 1989 tak byla formující se krajní levice v přesně obráceném postavení než krajní pravice, která ze společenské animozity k levici těžila. Druhý rozdíl spočívá v tom, že na rozdíl od stran krajní pravice je komunistická strana součástí českého stranického systému a stabilně si udržuje relativně vysoké volební výsledky. Třetí odlišnost pak spočívá v neochotě jednotlivých složek krajní levice vzájemně spolupracovat. Zatímco na krajní pravici dochází i přes deklarované odlišnosti k různým formám spolupráce, komunikace a vzájemného ovlivňování, obdobná situace na krajní levici neexistuje. Zejména anarchistické křídlo (které tvoří opticky nejsledovanější část krajní levice) s komunistickou stranou i trockistickými skupinami odmítá spolupracovat a v mnoha případech i komunikovat. Důsledkem tohoto přístupu je situace, ve které dochází k striktně oddělenému vývoji v obou částech krajně levicového spektra (komunistickém a anarchistickém), které se navzájem nijak neovlivňují. 4.1 Komunismus Termín komunismus představuje v zásadě střechový termín zahrnující celou řadu odlišných ideologií, které se odvozují z marxismu. Nelze ale položit rovnítko mezi marxismus a takto široce chápaný komunismus, neboť škála komunistických ideologií obsahuje řadu případů, které se od marxismu v zásadních věcech odlišují Historické kořeny komunismu Myšlenky o beztřídní společnosti bez soukromého majetku se v dějinách objevují průběžně. Narazíme na ně u Platóna, v některých křesťanských proudech stejně jako u utopistů. Fundamentální ekonomický a filosofický základ jim však dali až Karel Marx ( ) a Bedřich Engels ( ). Rozvoj kapitalismu v 19. století s sebou přinesl řadu sociálních problémů, na které společnost nebyla připravena. Důsledkem byl vznik dělnického hnutí, které přijalo řadu radikálních myšlenek. Jedna část dělnických radikálů se přiklonila na stranu marxismu. Počátkem 20. století se tato část rozštěpila na umírněné sociální demokraty, kteří požadovali přechod k socialismu parlamentním způsobem, a radikální komunisty, kteří dávali přednost sociální revoluci. V roce 1917 proběhla v Rusku revoluce vedená Vladimírem Iljičem 135

140 Leninem, která ustavila první socialistický stát, Sovětský svaz. Lenin vycházel z marxismu, ale upravil ho pro své potřeby. 280 Josef Vissarionovič Stalin, který se chopil moci v SSSR po Leninově smrti, se také hlásil k marxismu, ale změnil Leninův marxismus ještě více. Po druhé světové válce vznikla pod vlivem SSSR v Evropě a Asii řada dalších socialistických států. Západní komunistické strany se ovšem východnímu bloku postupně odcizovaly a vznikem tzv. eurokomunismu 281 přijaly pozici radikální, ale loajální opozice v rámci západních států. Zároveň ale leninská verze marxismu inspirovala v šedesátých a sedmdesátých letech v západní Evropě vznik teroristických skupin, vycházejících z radikálního studentského hnutí 282. Jejich přijetí společností však bylo negativní a ve svém důsledku diskreditovalo radikálně levicové postoje jako takové. Mezi lety 1989 a 1991 došlo k rozpadu SSSR a většiny socialistických států bez toho, že by se některému z nich podařil dosáhnout komunismu Ideologický základ komunismu Marxismus Marxismus představuje základ komunistických myšlenek a stojí u kořene jak komunismu, tak i socialismu. Tato označení ostatně v minulosti po jistou dobu splývala a jasně se oddělila až po první světové válce. 283 Podobu marxismu ovlivnil raný kapitalismus 19. století a nelidské pracovní podmínky formující se dělnické třídy. Zatímco rodící se buržoazie vzala za svou ideologii liberalismu, byl socialismus naopak ideologií dělnickou, kapitalismus i liberalismus kritizující. Základní Marxova díla jsou jednak Manifest komunistické strany (1848) ve kterém Marx ve zkratce představuje svoji vizi nové společnosti a jednak Kapitál (první díl 1867, druhý díl posmrtně 1885, třetí díl posmrtně 1894), ve kterém rozebírá ekonomické předpoklady kapitalismu. Marxovo učení má v zásadě trojí kořeny anglickou politickou ekonomii, francouzský socialismus a německou idealistickou filozofii, zejména v podání Georga Wilhelma Friedricha 280 Heywood A. (1994). Politické ideologie. Praha, str Miller D. (1995) Blackwellova encyklopedie politického myšlení, Praha, str Jde o skupiny jako RAF, Brigatte Rosse, CCC, Action Directe, přičemž marxismus ovlivnil i ideologické zázemí skupin IRA a ETA. Více k této problematice viz Strmiska M. (2001). Terorismus a demokracie. Brno Strmiska M. (2001). Smrtonosné vlastenectví. Brno, Bonanate (1997) Mezinárodní terorismus, Praha, Daňková Š (2006) RAF Frakce Rudé Armády, Praha. 283 Heywood A. (1994). Politické ideologie. Praha, str

141 Hegela. 284 Vývoj společnosti vnímal Marx skrze historický materialismus (termín zavedl až Friedrich Engels, Marx sám ho nepoužíval), který spočíval v přesvědčení, že jsou to materiální základy a ekonomická struktura společnosti, které určují její vývoj, čímž se odlišoval od Hegela. 285 V každém stádiu svého vývoje se materiální rámec společnosti rozvíjí takovým způsobem, jaký mu umožňuje stávající ekonomická a politická organizace až do okamžiku, než se stane naopak překážkou dalšího vývoje. Pak dochází k revoluci, která vede k takové změně politické struktury společnosti, která lépe vyhovuje novému stádiu vývoje výrobních vztahů. Z tohoto modelu Marx odvozoval svou víru v nadcházející revoluci proletářskou, která opět posune kolo dějin k dalšímu vývojovému společenskému stupni, kterým bude komunismus. Základem Marxova ekonomického učení je idea třídního boje. S výjimkou společnosti prvobytně pospolné, kterou lze označit za primitivní komunismus, byly všechny společnosti třídně rozdělené, přičemž se tento fakt vládnoucí třídy snažily skrývat pomocí různých ideologií a náboženství. Kapitalismus však všechny tyto ideologie či náboženství potlačil, takže vykořisťování nižší třídy se objevilo v celé své nahotě. 286 Nový ekonomický systém industriální kapitalistické společnosti vedl k tomu, že buržoazie získala větší moc než jakákoli jiná třída v historii, ale zároveň vytvořil i svého nejsilnější odpůrce, kterým se stal právě proletariát. Tyto dvě třídy Marx definoval na základě výrobních vztahů, resp. vlastnění výrobních prostředků. Buržoasie ovládá výrobní prostředky, díky nimž může vykořisťovat třídu proletářů, která výrobní prostředky nevlastní. V ekonomické rovině Marx vycházel zejména z Davida Ricarda 287 a jeho pracovní teorie hodnoty. Základem Marxova pojetí ekonomie však byl pojem vykořisťování. Dělník pracuje a dostává od kapitalisty zpět část své práce v podobě platu. Plat ovšem postačuje pouze na fyzické přežití dělníka, přestože jeho práce přináší větší zisk. Větší zisk, nadhodnotu, si přivlastňuje kapitalista, čímž dělníka vykořisťuje. Díky této disproporci lze tvrdit, že jsou to dělníci, kteří tvoří bohatství, a nikoli kapitalisté. Marx byl přesvědčen, že tento stav je setrvalý a v rámci třídně rozděleného světa neměnný. Buržoazie nemá zájem na změně podmínek, protože jejím cílem je maximalizovat svůj zisk, což není možné bez vykořisťování dělníků. Proto usoudil, že jediný, kdo může daný stav změnit, je proletariát sám. Kapitalismus podle něj obsahuje již ve svém jádru 284 Tamtéž str Tento rozchod s Hegelem představuje téma prací tzv. raného Marxe, který se odlišuje od starého Marxe, který byl více zaměřen na konkrétní ekonomické analýzy a dělnickou politiku. 286 Marx K., Engles. B., (1848). Komunistický manifest, dostupné z Miller D. ed. (1995). Blackwellova encyklopedie politického myšlení, Praha, str

142 svou vlastní záhubu. Kapitalistická výroba bude v budoucnu strhávat do postavení proletářů stále více lidí z tzv. střední třídy, přičemž jejich zbídačování bude také stále narůstat, až v jednom okamžiku dojde nutně k proletářské revoluci, která tento systém zničí a nahradí ho novým, ve kterém již nebude místo pro vykořisťování. Marxova alternativa spočívala právě ve společnosti, která neumožní vykořisťování. Aby bylo možné garantovat skutečnou likvidaci vykořisťování, je nutné zajistit, aby již neexistoval třídně rozdělený svět. 288 Protože třídní rozdělení je podle Marxe definováno soukromým vlastnictvím výrobních prostředků, jediným způsobem jak mu zabránit, je likvidace soukromého vlastnictví jako takového. Výrobní prostředky budou nadále společné a soukromé vlastnictví, tak jak ho chápe kapitalismus, nebude existovat. Nová společnost bude beztřídní a také bezstátní. Stát je totiž podle Marxe pouze institucí hájící zájmy buržoasní třídy. Pokud žádná taková třída již existovat nebude, stát bude zbytečný a odumře sám od sebe. Než však komunistická společnost reálně vznikne, bude jí předcházet přechodné období, kdy dojde ke zničení vykořisťovatelské třídy pomocí diktatury proletariátu a k vytvoření podmínek k přechodu ke komunismu. Toto období přechodu ke komunismu Marx nazýval socialismem. Marx předpokládal, že nově utvářející se komunistická společnost bude vystavena útoku ostatních kapitalistických států, neboť pro ně bude představovat nebezpečí. Má-li být komunistická revoluce úspěšná, musí k ní dojít ve vyspělých zemích, nejlépe ve všech najednou. Leninismus Lenin byl přesvědčen, že kapitalismus nemůže být ani reformován, ani změněn zevnitř, ale že je možné ho pouze svrhnout revolucí. Věřil, že parlamentní cesta je pro uskutečnění socialistické revoluce zcela nepoužitelná, protože politika je plně v rukou buržoazie. Stejně tak ale odmítal i odborové snahy syndikalistů, neboť je pokládal pouze za reformistické, nevedoucí k převzetí moci. Namísto toho usiloval o vytvoření revoluční strany dělnické avantgardy, která probudí masy proletariátu a v jejich jménu provede sociální revoluci. 289 Lenin nedůvěřoval Marxovu revolučnímu optimismu, který předpokládal, že proletariát bude schopen provést revoluci sám. Lenin místo toho postuloval učení o dělnické avantgardě shromážděné v komunistické straně složené z profesionálních revolucionářů, která probudí masy a povede je do vítězné revoluce. Aby komunistická strana mohla fungovat a skutečně vést masy k revoluci, je třeba, aby byla 288 Heywood A. (1994). Politické ideologie. Praha, str Miller D. ed. (1995). Blackwellova encyklopedie politického myšlení, Praha, str

143 maximálně disciplinovaná. K tomu měl sloužit způsob jejího vedení, který Lenin označoval za demokratický centralismus a který spočíval v kombinaci dvou přístupů. Nižší stranické orgány volí své zástupce do vyšších orgánů a rozhodnutí vyššího orgánu je závazné pro všechny nižší složky stranické hierarchie. To byla první zásadní změna Marxovy teorie. 290 Vedle toho ve svých brožurách Co dělat (1902) a Stát a revoluce (1917) provedl druhou úpravu marxismu, když nově definoval i otázku přechodného období mezi buržoazním státem a komunismem. Leninova vize přechodného období, socialismu a diktatury proletariátu vycházela z přesvědčení, že se vlastně jedná o buržoazní společnost a stát, pouze bez buržoasie, kterou nahradí proletariát, který bude nahrazovat původní buržoazní instituce dělnickou samosprávou. Protože se ale Lenin nespoléhal na proletariát, ale na dělnickou avantgardu soustředěnou v komunistické straně, došlo ve skutečnosti pouze k výměně elit, kdy původní buržoazní aparát byl nahrazen aparátem stranickým. V praxi tak došlo k úplnému popření Marxových myšlenek o odumření státu a emancipaci proletariátu. Stalinismus Zásadní úprava marxismu, resp. leninismu, kterou Stalin provedl, se týkala světové komunistické revoluce. Zatímco Marx i Lenin předpokládali (byť z poněkud odlišných důvodů), že komunistická revoluce se musí rozšířit do celého světa, Stalin přišel s teorií budování socialismu v jedné zemi. 291 Je možné spekulovat o Stalinových důvodech, z nichž nikoli nejmenší bude nepochybně fakt, že Sovětský svaz byl tehdy značně zaostalou zemí a že Stalin se hodlal soustředit na jeho ekonomický rozvoj. Trockismus Proti této vizi se postavil zejména Lev Davidovič Bronstein-Trockij, který tvrdil, že jde o zradu leninských myšlenek, které stály na předpokladu, že úspěch socialismu v jedné zemi je přímo podmíněn socialistickou revolucí v dalších zemích 292. Trockij proti Stalinově vizi socialismu v jedné zemi stavěl svou vizi permanentní revoluce a stal se tak levým úchylkářem, na kterého navazuje řada nestalinistických komunistů dodnes. 290 Heywood A. (1994). Politické ideologie. Praha, str Tamtéž: str: Trockij L. (2000). Co je permanentní revoluce?, J.W.Hill prod,.str

144 Trockij se sám pokládal za bolševika-leninistu a věřil v nutnost vytvoření politické strany dělnického předvoje. 293 Jasně se odlišoval od stalinismu i pozdějšího maoismu, zejména odmítnutím politiky socialismu v jedné zemi a požadavkem na permanentní revoluci. Tím se vracel k původnímu Leninovu programu. V exilu vytvořil teorii, podle které nepředstavoval Stalinův režim socialismus (a už vůbec ne komunismus), ale zdegenerovaný byrokratický dělnický stát, ve kterém panovala nová stranická elita a byrokracie navázaná na moc v distribučních sítích. 294 Trockij uznával Leninův odkaz a volal proto po nové revoluci uvnitř Sovětského svazu, která by vedla zpět k leninským kořenům komunismu. Argumentoval při tom tím, že moc v Rusku nezískal proletariát, ale Stalinova stranická byrokracie, která se může pokusit o restauraci kapitalismu z důvodů svého vlastního obohacení (což se podle názoru řady trockistů stalo během Gorbačovovy éry). Za trockisty ale bývá označována mnohem širší spektrum radikálních stoupenců levice, kteří odmítají stalinismus, ale navazují na Marxe a Lenina, aniž by museli být stoupenci konkrétních Trockého tezí. Někteří z nich se kupříkladu domnívají, že SSSR přestal být už za Stalina dělnickým státem a stal se státním kapitalismem. Trockisté představují radikální element, rozporný vůči etablovaným komunistickým stranám, byť tyto již většinově opustily stalinismus a obvykle i leninismus. Jde o spor mezi etablovanou politickou stranou, která respektuje demokratická pravidla a jejíž program obvykle směřuje k omezování kapitalismu, ale nikoli k jeho likvidaci, se skupinami radikálů, kteří požadují revoluci a demontáž ekonomického systému. V širším měřítku pak existuje spor i mezi marxismem a všemi jeho variantami a anarchismem, který pokládá marxismus za autoritářské učení, jehož proklamovaným cílem je bezstátní a beztřídní společnost, avšak jehož metodami k tomuto cíli nelze z principu dojít a musí se skončit u nomenklaturní nadvlády. Marxisté naopak pokládají anarchismus za buržoazní učení, které vnáší do sociálních hnutí nepřípustný myšlenkový i organizační chaos. Ve východní Evropě je zvykem, že anarchistické skupiny s marxisty nespolupracují (a někdy je označují vysloveně za stejné nepřátele svobody jako fašisty a nacisty), zatímco v západní Evropě často existují širší fronty levicových radikálů. 293 Trockij L. (2000). Co je permanentní revoluce?, J.W.Hill prod,.str Tamtéž. 140

145 Závěr Marxismus přestavuje pravděpodobně nejpropracovanější ze všech aktivistických ideologií. Vznikal v období, kdy se rodící kapitalismus projevoval řadou negativních sociálních jevů, a proto směřuje k jeho odstranění a nahrazení odlišným systémem, který by vzniku negativních společenských jevů jednou provždy zamezil. Marxismus, resp. zejména jeho pozdější deriváty jako leninismus, připomínají formu moderního náboženství, jež v sobě spojuje mesianistické poslání s vírou v neomezený technický pokrok a poznatelnost objektivní pravdy. V marxismu rezonuje rousseauovská víra v to, že člověk je od své přirozenosti dobrý a že je to nespravedlivá společnost, která z něj činí člověka špatného. Sociální revoluce, která změní společnost, tak může vést k osvobození člověka a vytvoření spravedlivé společnosti. V komunistické tradici je spravedlivá společnost chápána jako beztřídní a nestátní. Pozdější mutace marxismu (leninismus a stalinismus) zdeformovaly původní učení téměř k nepoznání a akceptovaly ho spíše jako ideologický rámec. V praxi se prosadila zejména leninská úprava, která teoretickému marxismu dodala praktickou formu, zejména v podobě demokratického centralismu a strany profesionálních revolucionářů. Stalin se od Marxova i Leninova učení vzdálil zejména svou teorií o budování socialismu v jedné zemi, se kterou nesouhlasil Trockij, který proti ní razil svou vizi permanentní revoluce. Na tuto formu Trockého snahy o návrat k leninismu dodnes navazují řady levicových radikálů Trockisté v České republice Trockisté navazují na Trockého kritiku Stalinovy politiky v SSSR a usilují o návrat k původnímu leninismu. To znamená, že kromě kritiky kapitalismu vycházející z marxismu, obsahují ještě postulát o přechodném období tzv. dělnického státu a zejména představu koncentrace dělnické avantgardy v komunistické straně, tvořené profesionálními revolucionáři. V praxi se tyto skupiny vyznačují důrazem na marxistickou teorii a odporem ke stalinismu. Lze je označit za komunistické radikály odmítající reformistický kurs KSČM. V současném českém radikálně levicovém proudu představují početně marginální část, avšak disponují nepřehlédnutelným intelektuálním potenciálem. Pro tyto skupiny je typická představa masové strany vycházející z dělnického prostředí, která pomocí odborové činnosti dosáhne svržení stávajícího režimu revoluční cestou či generální 141

146 stávkou. Oblíbená politická taktika, kterou tyto skupiny často volí, spočívá v infiltraci etablované levicové strany nebo sociálního hnutí a jejich následné radikalizaci. V České republice byli po roce 1989 aktivní tři hlavní skupiny tohoto typu Budoucnost, Socialistická Solidarita a Socialistická organizace pracujících a její mládežnická organizace REVO. Budoucnost Jedná se o první trockistické sdružení na našem území, které vzniklo po roce Jeho zakladatelem byl Petr Jindra, člen britské CWI (Výbor za dělnickou internacionálu) a původně člen Levé alternativy. 295 V LA podnítil vznik autonomní skupiny mládeže, jejíž členové se považovali za českou sekce CWI. Tato skupina začala vydávat vlastní časopis Budoucnost. Organizace vznikla původně jako Kampaň za práva mládeže v roce V roce 1991 se aktivisté Budoucnosti zapojili do činnosti KSM, ale zachovali si postavení samostatného subjektu. V roce 1993 řady KSM opustili a nadále vystupovali jako Dělnický vzdělávací spolek Budoucnost. 296 Za největší problémy současné společnosti považuje Budoucnost nezaměstnanost a hrozbu zavedení školného. Její politická strategie spočívala ve snaze o infiltraci větší strany. Mezi lety to byla KSM a KSČM, později v roce 1994 se Budoucnost zaměřila na ČSSD a pak opět na KSČM. 297 Budoucnost se snažila vyvíjet tlak na KSM, aby se stal pouze politickou organizací, což vedlo ke sporu KSM s KSČM i uvnitř KSM. 298 Budoucnost jako jediná trockistická skupina naopak neměla větší spory s anarchisty. Hlavní snahou celé skupiny je vytvoření politické organizace, která bude propojena s odbory. Obecně lze u Budoucnosti vypozorovat velmi silnou odborovou orientaci. Pro Budoucnost je typická snaha založit Stranu práce, i když to její členové opakovně popřeli. 299 Obecně lze říci, že je v programu Budoucnosti dobře patrná snaha založit masovou dělnickou stranu, což ji odlišuje například od SOP, která směřuje spíše směrem k avantgardní skupině. V ideálním případě by podle Budoucnosti měl být stát pod dělnickou kontrolu. Odborářští funkcionáři by neměli mít větší plat než dělníci. Minimální plat by měl být 2/3 průměrného příjmu a navíc by měl být flexibilní. 295 Pečínka P. (1999) Pod rudou vlajkou proti KSČ, Praha, str Mazel M. (1998) Oponenti systému, Brno, str Mazel M. (1998) Oponenti systému, Brno, str Bastl M. (2001) Radikální levice v České republice. Devadesátá léta 20. století., Brno. str Bastl M. (2001) Radikální levice v České republice. Devadesátá léta 20. století. Brno, str

147 Také se ale objevovaly požadavky na očištění veřejného života a politiky od StB 300, což nebylo v prostředí radikální levice trockistického ražení příliš typické. Typické pro Budoucnost bylo i volání proti diskriminaci. V roce 1994 se Budoucnost přeorientovala na podporu ČSSD a zároveň navázala kontakty na Slovensko, kde získala podporu slovenské strany Luptákovo Združenie robotníkov slovenska (získalo 7% ve volbách). 301 Velmi zajímavý byl pokus Budoucnosti aktivizovat radikální studenty pomocí tzv. Charty práv mládeže. 302 Šlo o neideologickou platformu zaměřenou proti zavedení školného. Na této chartě se podílela značná část české radikální levice. Studentská angažovanost v této kauze byla mezi lety relativně silná, ale pak došlo ke stagnaci. Stagnace v té době ostatně zasáhla celou Budoucnost. 303 V druhé polovině devadesátých let začala Budoucnost s dalším pokusem o oslovení potenciálních příznivců a začala vydávat časopis v romštině Socialisticko Tajsa Socialistický hlas romské mládeže. Časopis byl distribuován zadarmo a jeho rétorika byla velmi jednoduchá a úderná. Ovšem i tak byl ohlas jen velmi omezený, takže Budoucnost časopis vydávat přestala. V roce1998 vyhlásila Budoucnost kritickou podporu levicových stran (pod heslem Nevolte pravici, nevěřte levici ). V průběhu roku 1999 došlo k odlivu části členů k prudce se rozvíjející SOP. V roce 2002 došlo k přejmenování celé organizace na Socialistická Alternativa Budoucnost. V současnosti není skupina příliš aktivní, nicméně vydává časopis Budoucnost 304. Socialistická Solidarita Tato organizace vznikla na podzim roku 1990, tehdy ještě pod názvem Dělnická demokracie. 305 Jejím zakladatelem byl Thomas Franke, tehdy také člen Levé alternativy. Stalo se tak pod vlivem semináře Marxism, který pořádá každoročně Socialist Workers Party v Londýně. Dělnická demokracie tedy vznikala jako česká sekce SWP. 306 Od začátku byla v jejich práci jasná snaha o infiltraci skupin anarchistů. 300 Bastl M. (2001) Radikální levice v České republice. Devadesátá léta 20. století, Brno. str Tamtéž, str Pečínka P. (1999) Pod rudou vlajkou proti KSČ, Praha, str Bastl M. (2001). Radikální levice v České republice. Devadesátá léta 20. století, Brno, str Zatím poslední je číslo 54 z června Viz Pečínka P. (1999) Pod rudou vlajkou proti KSČ, Praha, str Mazel M. (1998) Oponenti systému, Brno, str

148 V roce 1992 došlo k přejmenování na Revoluční solidaritu. 307 Ve stejném roce Revoluční solidarita sepsala leták o neužitečnosti anarchismu a pokusila se prosadit jeho otištění v A-kontra. Následoval výrazný spor s anarchisty, kteří snahy trockistů razantně odmítli (ze strany anarchistů se dokonce objevilo označení pro trockisty rudí fašisté, které řada anarchistických skupin používá dodnes). 308 V roce 1994 iniciovala Revoluční Solidarita založení Antifašistické Ligy (podle vzoru britské AntiNazi League) a pokusila se organizovat antifašistické demonstrace. 309 Organizace získala podporu asi 60 lidí, ale nepodařilo se je přesvědčit, aby podpořili přímo Revoluční solidaritu. Co se týče politického programu, Revoluční solidarita usiluje o dělnickou demokracii, která bude chráněná lidovými gardami, ve kterých bude účastna většina národa. K dosažení tohoto cíle je třeba vybudovat rozsáhlé odborové hnutí a založit revoluční stranu. V materiálech Revoluční solidarity je ovšem také kladen velký důraz na otázky zahraniční politiky, zejména na aktivity USA. V roce 1996 změnila Revoluční solidarita po třetí svůj název, tentokrát na stávající Socialistická solidarita. Ve stejném roce se také začala orientovat více na podporu ČSSD. 310 Na podzim 1997 došlo k vraždě súdánského studenta Hassana Elamina Abdelradiho, která pobouřila širokou veřejnost a situace byla vhodná k antifašistické propagandě. V důsledku těchto událostí vznikla IPRA (Iniciativa proti rasismu) 311, ve které měla Socialistická Solidarita významné slovo (spolu s Humanistickým hnutím). Od roku 1997 vyvíjela IPRA intenzivní činnost, pořádala demonstrace a přednášky. IPRA se snažila o organizovaný boj proti rasismu, přičemž deklarovala svou ochotu pomoci ostatním antirasistickým organizacím. IPRA, jakožto záležitost SocSol ovšem fungovala v podstatě na stejném principu jako Socialisticko Tajsa, tedy jako způsob jak se přiblížit ke skupině potenciálních příznivců. Podobně jako ve jmenovaném případu i zde se objevuje jednoduchý styl, který je diktován snahou podchytit zejména středoškoláky. Celá aktivita byla krátkodobě úspěšná, avšak z dlouhodobého pohledu nedokázala přilákat větší počet zájemců o vstup či podporu Socialistické solidarity. 307 Pečínka P. (1999) Pod rudou vlajkou proti KSČ, Praha, str Mazel M. (1998) Oponenti systému, Brno, str. 178, viz také: Polemika s článkem Odkaz Hala Drapera A-kontra 6/ Mazel M. (1998) Oponenti systému, Brno, str Bastl M. (2002). Radikální levice v České republice. Devadesátá léta 20. století, Brno. str Bastl M. (2002). Radikální levice v české republice po roce 1990, Brno. str

149 Mezi lety 1997/1998 probíhal uvnitř IPRA i SocSol frakční boj 312, jehož výsledkem byl odchod části členů SocSol do SOP a stagnace IPRA. Ta následně ukončila svou činnost v červenci Znovu byla IPRA použita SOP, aby zaštítila protifašistickou demonstraci 28. října Této aktivity se spolu s SOP účastnily SocSol, KSM, SDS a United. Na demonstraci byl přítomen i místopředseda KSČM Exner. 313 Během roku 2000 se Socialistická solidarita podílela na fungování platformy INPEG, připravující protesty proti zasedání Měnového fondu v Praze. V roce 2001 ovšem organizace chytila druhý dech a zahájila spolupráci se Socialistickou organizací pracujících v rámci platformy Globalizujme Odpor!. Po roce 2002 byla nějakou dobu latentně aktivní a vydávala vlastní časopis Doleva!, který později nahradily Antikapitalistické noviny a ještě později časopis nazvaný prostě Solidarita. V současné době se Socialistická solidarita podílí na kampani Ne Základnám! 314 Socialistická Organizace Pracujících Počátky této organizace lze vysledovat do roku 1997/1998, kdy vznikla frakce uvnitř SocSol, která se později od SocSol oddělila. 315 SOP od svého vzniku udržuje velmi úzké kontakty s Ligou za revoluční komunistickou internacionálu, dnes přejmenovanou na Ligu za pátou internacionálu 316. Politika SOP se vymezuje negativně vůči stalinismu a naopak stojí na podpoře trockismu a socialismu. 317 Snahou SOP byla vždy organizace jednotného levicového hnutí odporu v České republice. Velký důraz klade SOP také na marxistickou teorii, přičemž je zajímavé, že i když navazuje na ortodoxní trockismus, snaží se ho alespoň částečně převést do moderní podoby. 312 Pečínka P. (1999) Pod rudou vlajkou proti KSČ, Praha, str Bastl M. (2002). Radikální levice v České republice. Devadesátá léta 20. století, Brno. str Viz Bastl M. (2001). Socialistická organizace pracujících (Trockistické organizace v České republice), ISS. 316 LRKI, dříve působící pod názvem Hnutí za revoluční komunistickou internacionálu, je relativně velmi malou organizací čítající řádově maximálně stovky členů. Má nicméně členské sekce (buňky) v mnoha (zejména evropských) zemích. Jde o organizaci, která se pokouší restaurovat trockistický program odkazující na Komunistický manifest Marxe a Engelse a Přechodný program Trockého a uplatnit jej v praxi. LRKI odmítá jednak teorii a praxi neortodoxních trockistických organizací (např. SWP), ale i snahy nadále ikonizovat Trockého Přechodný program (z roku 1938). Výstupem snahy členů LRKI vytvořit nový program je Trockistický manifest, který byl publikován v roce V roce 1992 byl Trockistický manifest rozšířen o další, pátou kapitolu, která byla reakcí na pád reálně-socialistických režimů. SOP vydala tento manifest v dubnu Bastl M. (2001). Socialistická organizace pracujících (Trockistické organizace v České republice), ISS. 145

150 Pro SOP je typický odpor k reformistům, tedy stranám jako je ČSSD. SOP naopak prosazuje spolupráci s KSČM a to zejména spolupráci přímo s jejím členstvem 318. Zde se SOP drží taktiky předkládat co možná nejradikálnější návrhy, u kterých předpokládá, že budou blokovány reformistickým vedením, na což zareaguje členstvo svým příklonem k radikalismu podle vzoru SOP. SOP se také intenzivně věnuje teoretické činnosti a definuje nespokojenost českých občanů na základě dvou hlavních momentů: 319 1) sociální propad nemalé části společnosti v souvislosti s vývojem českého modelu kapitalistické organizace ekonomiky a společnosti 2) vzrůstající represivní tlak na menšinové segmenty společnosti (od protiextremistické a protidrogové politiky až po politiku protipřistěhovaleckou). Ohledně současné situace jde nyní v Čechách podle SOP o spor mezi korupčníky (myšleni jsou podnikatelé, kteří se neoprávněně obohatili během privatizace, zaštítění v politickém smyslu ODS) a pro-imperialistickou buržoazií (která má zájem na průhledném a efektivním hospodaření, jejími představiteli jsou US a Hrad) 320. Nedůslednou a nedostatečnou opozici těmto dvěma silám vytvářejí reformisticky orientované dělnické strany: ČSSD a KSČM. SOP se také snaží co nejvíce se zaměřit na aktuální politické a sociální otázky. V roce 2000 se SOP podílela na samostatné kampani Stop MMF, což byla reakce na neochotu INPEGU spolupracovat se SOP a KSM. SOP disponuje i vlastní mládežnickou organizací, REVO, která se po roce 2000 stala nejúspěšnější skupinou trockistické levice. V roce 2006 došlo k rozštěpení REVO na dvě části, z nichž jedna se od SOP a Ligy za pátou internacionálu distancuje, 321 a omezení jejích aktivit. Součástí SOP je i Socialistická alternativa žen. SOP vydává časopis Socialistická avantgarda od roku 2003 přejmenovaný na Avantgarda, který vychází doposud. SOP se dostala ze všech trockistických organizací do největších sporů s anarchistickým hnutím. Velmi zřetelně hovoří 322 SOP k otázkám odmítnutí společné práce v rámci INPEG. 318 Bastl M. (2002). Radikální levice v české republice po roce 1990, Brno. str Tamtéž. 320 Tamtéž. 321 Rozkol v REVOLUTION aneb Proč jsou v ČR dvě REVA, REVO dostupné z: Socialistická avantgarda

151 ČSAF dává jasně najevo, že je pro ni nepřijatelné s autoritářskými socialisty vést jednotnou kampaň, a tak prosadili krok zpět přeměnu INPEGu opět v pouhou platformu, kde se budou jednotlivé skupiny informovat o svých aktivitách. (...) ČSAF si vzala chybné ponaučení z pražských protestů: místo potřeby budování hnutí a jeho jednoty v akci chce další rozkoly. Pod praporem ideologické čistoty (a svých předsudků) se staví proti masovosti antikapitalistického hnutí. Buď se podaří INPEG změnit v platformu pro akci nebo zůstane platformou pro pasivitu a zaslouží si jen ránu z milosti. V prvním případě to musí nutně znamenat sjednocení všech seriózních antikapitalistických sil bez ideologických omezení, v druhém případě to samé, ale bez INPEGu a bez sektářských anarchistů, kteří pohřbívají antikapitalistické hnutí. Zde si SOP hořce stěžuje, že anarchisté s ní nehodlají fungovat na bázi jednotné fronty. Myšlenky společného postupu jsou standardním ideologickým vybavením všech trockistických skupin. Pravděpodobně to vychází z faktu, že všechny trockistické skupiny na našem území jsou velmi slabé a snaží se dlouhodobě kolonizovat anarchistické hnutí, které vnímají jako ideologicky nevyzrálé a zároveň radikálně naladěné. 323 Proto v současnosti usilujeme o vstup do Iniciativy proti ekonomické globalizaci (INPEG). Naše místo je v centru dění antikapitalistického hnutí, a to je v ČR reprezentováno INPEGem. Překážkou jsou zatím stále ještě předsudky anarchistické části antikapitalistického spektra. Vyzýváme všechny, kdo vidí zločinnost globálního kapitalismu, jeho vykořisťování lidu Třetího světa, sociální nejistoty v rozvinutých zemích a ničení životního prostředí, všechny, kdo mají dost diktatury hrstky nadnárodních korporací, přidejte se k tomuto našemu úsilí! Zde se argumentace pouze opakuje: Anarchisté nejsou ochotni spolupracovat v boji s naším společným nepřítelem. Zajímavé je, že se SOP nesnaží definovat důvody, pro které s nimi anarchisté odmítají spolupracovat. Někteří anarchisté totiž tvrdí, že tzv. autoritářská levice je pro svobodu stejným nepřítelem jako neonacistická pravice, jiní upozorňují na historickou zkušenost s leninisty včetně Trockého. Dosud asi nejvyhrocenějším příkladem sporů mezi oběma skupinami bylo napadení členů SOP jejich nepřáteli z FSA. Útok měl i soudní dohru a vyvolal svého času i značné zděšení v řadách trockistické levice a rovněž ostrý nesouhlas mezi některými anarchisty Socialistická avantgarda Socialistická avantgarda

152 V pátek v restauraci v Riegrových sadech přepadli členové Federace sociálních anarchistů (FSA) Zdeňka z SOP. (...) Členové SOP proto podali na útočníky trestní oznámení. SOP nemá ve zvyku řešit spory na levici pomocí kapitalistických soudů a opakovaně usilovala o řešení konfliktů, včetně fyzických útoků, v rámci levice a hnutí pracujících. Tímto činem se však útočníci jednoznačně vyřadili z levice a jakéhokoli pokrokového hnutí a postavili se po bok fašistických rváčů. Proto k nim necítíme a nemůžeme cítit žádnou loajalitu jako ke členům levice. Pokud FSA tento čin veřejně neodsoudí a nevyloučí všechny její členy, kteří útoku zúčastnili, nese za útok plnou politickou odpovědnost. V tom případě vyzveme k vyloučení FSA z levice, k bojkotu jejích akcí a publikací, a vyloučení jejich členů z akcí jiných organizací. Útočníci, kteří se falešně prohlašují za anarchisty, nesmějí dostat prostor. Jak je vidět, někteří anarchisté neváhali splnit své hrozby, že s příslušníky autoritářské levice budou zacházet stejně jako s neonacisty. SOP má ale i spory s umírněnější ČSAF Závěr Trockistické skupiny u nás existují, tak jako existují na celém světě. V našem případě se ovšem jedná o velmi slabou frakci extrémní levice. Tyto skupiny jsou napojeny na KSČM a zároveň se snaží získat pro své myšlenky nevyhraněné příznivce uvnitř anarchistického hnutí. Problematická je jejich taktika infiltrace již existujících politických subjektů a jejich následný cílený vnitřní přerod do trockistických skupin. Tato taktika zatím nebyla úspěšná, ale neznamená to, že úspěšná nikdy nebude. Dlouhodobě přetrvává neochota skupin anarchistické provenience s trockistickou levicí spolupracovat. Je ale možné, že vzhledem k poklesu aktivit všech subjektů krajní levice po roce 2002 najdou trockistické skupiny společnou řeč s ČSAF. Případně spolupráce s organizacemi FSA resp. FAS nebo AFA je ale v současné době velmi nepravděpodobná. 4.2 Anarchismus Slovo anarchie je odvozeno ze dvou starořeckých slov, ev (an) a apxn (arche) a znamená absenci vlády. Toto slovo se začalo spojovat s uceleným souborem politických idejí v momentě, kdy o sobě v první polovině 19. století Pierre-Joseph Proudhon prohlásil, že je anarchista. Počátky anarchistických idejí se ovšem dají vysledovat už u stoiků a kyniků ve starém Řecku nebo u radikálních levellerů a zejména diggerů během anglické revoluce v 17. století Srovnej: Marxismus nebo anarchismus - jakou cestou ke svobodě?, REVO č. 21 červenec 2004, str. 4 a Mikeš, Abeceda Marxismu: Anarchismus, REVO č. 27 červenec 2005, str Heywood A. (2005) Politické ideologie, Praha str

153 4.2.1 Historické kořeny anarchismu Termín anarchismus se jako spíše hanlivé pojmenování radikálů objevil v osmnáctém století, nicméně názory vycházející z maximalizace lidské svobody jsou podstatně starší (v našem prostředí se jim významně blíží například Petr Chelčický) 327. První, kdo navrhl model společnosti bez státního zřízení, byl v roce 1793 William Godwin 328 ( ) ve své knize Zkoumání politické spravedlnosti, nicméně v té době ještě žádné anarchistické hnutí neexistovalo a Godwin sám se za anarchistu neoznačoval. Teprve v roce 1840 v díle Co je vlastnictví? se francouzský myslitel Pierre-Joseph Proudhon 329 ( ) jako první přihlásil k anarchismu. Proudhon vypracoval teorii spontánního řádu ve společnosti, kde existuje organizace bez centrální autority. Ve svých pracích oponoval kapitalismu, státu a organizovanému náboženství, čímž se stal významným teoretikem raného anarchistického hnutí. Nezavrhoval plně soukromé vlastnictví a jeho vztah k instituci vlastnictví jako takové byl ambivalentní. 330 Anarchistické politické hnutí se začalo formovat v průběhu 19. století zejména ve Francii, Itálii, Španělsku a později i ve Spojených státech a Rusku, přičemž se záhy anarchismus stal významným proudem dělnického hnutí. V roce 1864 vznikla International Workingmen Asociation (IWMA) 331, známá jako První internacionála, ve které se střetávalo množství často protichůdných, radikálně socialistických názorů. Na jedné straně stál Karl Marx se svou vizí diktatury proletariátu a likvidace soukromého vlastnictví a na druhé straně Proudhonem ovlivnění mutualisté, přesvědčení o nutnosti sice omezeného, ale přesto soukromého vlastnictví majetku. Spor se vyostřil v roce 1868, kdy se členem Internacionály stal i ruský anarchista a revolucionář Michail Bakunin ( ), který spoluvytvořil antiautoritářské křídlo bojující za revoluční svržení státu. Bakunin kritizoval marxistické autoritářství a předpověděl, že pokud se někdy marxisté chopí moci, pak pouze nahradí vládnoucí třídu v jejím postavení. 332 Celý spor vyvrcholil v roce 1872 na kongresu v Haagu, kde Marxovi stoupenci vyloučili Bakunina z Internacionály, což vedlo k rozdělení organizace na dvě samostatné skupiny, marxistickou a anarchistickou. Marxistické křídlo fungovalo do roku 1876, Anarchistická internacionála o rok déle. Na sklonku sedmdesátých let se namísto Bakuninova anarchistického kolektivismu začal prosazovat 327 Tomek V., Slačálek O. (2006) Anarchismus, str Tomek V., Slačálek O. (2006) Průvodce anarchismem myšlenky proudy osobnosti, Praha, str Heywood A. (2005) Politické ideologie, Praha str Tamtéž, str Tomek V., Slačálek O. (2006) Anarchismus, Praha str Tomek V., Slačálek O. (2006) Průvodce anarchismem myšlenky proudy osobnosti, Praha str

154 anarchistický komunismus, který pro anarchisty znamenal úplnou negaci donucení i v ekonomické sféře. 333 Do čela dělnického hnutí se pak začali dostávat sociální demokraté, jejichž cílem nebyla přímo sociální revoluce, ale vydobytí nejrůznějších požadavků v rámci státu. 334 Taková cesta nebyla pro anarchisty přijatelná, neboť pokládali stát za hlavního utlačovatele a nechtěli ho reformovat, ale odstranit. Po vnitřních sporech se nakonec uchýlili k tzv. propagandě činem, již schválil anarchistický kongres v Londýně v roce Šlo o atentáty na představitele státu, které měly vyprovokovat státy k agresivní reakci, která by odhalila jejich skutečnou, utlačitelskou povahu. Anarchisté doufali, že tato situace povede k odmítnutí státu ze strany jeho občanů, a dojde tak k revoluci, jejímž cílem bude demontáž státu. Skutečná reakce však byla přesně opačná. Tvrdé státní represe postihly anarchistické skupiny a veřejné mínění se od anarchismu odvracelo pro jeho násilnou podobu. To vedlo anarchisty k přehodnocení této taktiky a k hledání jiných způsobů revoluční činnosti. Tu nalezly zejména v aktivitách radikálních odborů, tedy tzv. revolučním syndikalismu (později anarchosyndikalismu). V roce 1907 se konal v Amsterdamu mezinárodní anarchistický kongres, který podpořil linii anarchokomunismu a rozvoj revolučního syndikalismu 336. Implantace anarchistických myšlenek do odborového hnutí anarchisty významně posílila a na začátku dvacátého století se tak z anarchismu stalo masové hnutí. Nejsilnější postavení měli anarchisté ve francouzské CGT (Confédération Générale du Travail - Všeobecná konfederace pracujících) a ve španělské CNT (Confederación Nacional de Trabajo) 337. Anarchosyndikalistické hnutí se na počátku dvacátého století objevilo i v Latinské Americe a anarchistické tendence ovlivnily i mexickou revoluci, zejména proud představovaný Emiliánem Zapatou. Specifická situace pro anarchistické hnutí nastala po bolševické revoluci. Zpočátku v Rusku přebíraly moc sověty a jejich metody dělnické samosprávy měly anarchistický charakter. Během ruské revoluce tak zpočátku anarchisté spolupracovali s bolševiky. 338 Čím dál více se ale do hry vkládal autoritářský státní aparát, takže sověty o svou moc záhy přišly pod záminkou, že samospráva nebere racionální ohled na potřeby hospodářství. Výjimku tvořila 333 Tomek V., Slačálek O. (2006) Anarchismus, Praha str Miller D. (1995) Blackwellova encyklopedie politického myšlení, Praha, str Srovnej Heywood A. (2005) Politické ideologie, Praha str , Tomek V., Slačálek O. (2006) Anarchismus, Praha str Tomek V., Slačálek O. (2006) Anarchismus, Praha str Heywood A. (2005) Politické ideologie, Praha, str Faber C. (2006) Anarchismus, příběh revolty, Praha, str

155 část Ukrajiny, kde anarchista Nestor Machno vybudoval na venkově silnou paralelní strukturu, a to jak po hospodářské, tak po vojenské stránce. Mezi lety 1919 až 1921 vedl Nestor Machno úspěšnou politickou i vojenskou kampaň jak proti bílým tak i proti rudým se svou rolnickou armádou, avšak nakonec byl poražen ruskými vládními vojsky. Za definitivní vítězství bolševiků nad svobodomyslnými proudy v ruské revoluci se pokládá potlačení Kronštadtského povstání v roce 1921, proti omezování svobody slova a politické kontrole bolševiků. 339 Místo toho ale vítězství bolševiků v Rusku posílilo komunistické strany ve světě a například ve Francii a USA se hlavní syndikalistické skupiny začaly orientovat více na Kominternu. Podobná situace nastala ve třicátých letech i ve Španělsku. Zde si získala velmi silné postavení radikální odborová organizace CNT, která měla asi jeden milion členů. Uvnitř CNT vznikla FAI (Federación Anarquista Ibérica), politická organizace, která vstupovala proti reformistickým tendencím, byla více libertinská a hájila celistvost anarchistických doktrín a revoluční politiku. 340 Po vzniku koalice levicových politických stran stojících v opozici vůči klerikálněkonzervativnímu křídlu se CNT rozhodla připojit se, což vedlo k vítězství koalice ve volbách. Vnitřně rozdělená země však neunesla rozpor mezi levicovou vládou na jedné straně a konzervativní koalicí šlechty a církve na straně druhé. Situace nakonec došla tak daleko, že v zemi v roce 1936 došlo k povstání proti republikánské vládě a země se na tři roky propadla do občanské války. Během ní se anarchisté pokusili provést sociální revoluci a zahájili kolektivizaci půdy. Tento pokus spolu s machnovskou Ukrajinou představují de facto jediné skutečné příklady uvedení anarchistických myšlenek do praxe. Po druhé světové válce zůstalo anarchistické hnutí až do šedesátých let na okraji hlavního proudu politických událostí. Politická a ekonomická situace v západních zemích v padesátých letech však připravila úrodnou půdu pro vznik opozičně laděných skupin mládeže. Mezi ty významnější patřila například beat generation v USA. Velký rozkvět v této době zaznamenala kulturní sféra a kontrakultura mládeže. Asi nejvíce sjednocujícím prvkem té doby byla hudba, která nebyla jen zábavou, ale i určitou generační výpovědí a výrazem vztahu ke světu. Období šedesátých let nepředstavovalo anarchistickou revoluci, ale myšlenky té doby byly anarchismem významně ovlivněny. Asi nejvýraznější protesty a největší přenos mezi obyvatelstvo se projevil v Paříži v květnu V Paříži došlo ke střetům studentů s policií, 339 Tamtéž. 340 Tomek V., Slačálek O. (2006) Anarchismus, Praha, str

156 v ulicích vyrostly barikády, na což odbory reagovaly stávkou a došlo na demonstrace proti zákrokům policie. Nakonec celou Francii zachvátila generální stávka. Ve stejném roce došlo v Itálii k založení Internacionály anarchistických federací, navazující na původní anarchistické skupiny z první poloviny století. 341 Na konci šedesátých let došlo podle radikálních proudů uvnitř protestního hnutí k degeneraci hnutí a řada jeho protagonistů se uchýlila k terorismu. Týkalo se to v zásadě spíše skupin inspirovaných leninismem, ale objevily se i anarchistické skupiny podobného zaměření, zejména britská skupina Angry Brigade 342. Tyto skupiny se však většinou zaměřovaly na útoky proti majetku a vyhýbaly se atentátům. V sedmdesátých letech došlo k renesanci anarchismu v rámci punkového hnutí, které stálo stejným dílem na hudebním i politickém vyjádření odporu ke stávající společnosti. Punkové hnutí oslovilo poměrně významnou část mládeže a umožnilo anarchismu proniknout do mládežnických subkultur, ze kterých dodnes čerpá. Narůstající ekonomická globalizace začala v druhé polovině devadesátých let vyvolávat značnou kritiku a protesty nejen ze strany anarchistů, 343 Globalizace však také vyvolala novou vlnu internacionalismu, který vedl k vlně protestů proti kapitalistickým institucím 344. Nejbouřlivější a nejmohutnější protesty pak proběhly během zasedání WTO v prosinci 1999 v Seattlu. Seattle se stal jakýmsi precedentem a od té doby protesty provázejí každé větší jednání tohoto typu. Můžeme jmenovat jednání WEF v Davosu v lednu 2000, zasedání IMF a WB během dubna 2000 ve Washingtonu, protesty proti G8 v Okinawě v červenci 2000, bouře při jednání WEF v září 2000 v Melbourne, demonstrace během zasedání IMF a WB v září 2000 v Praze, protesty při zasedání EU v Nice v prosinci 2000 či nepokoje v Davosu v lednu 2001 při konání WEF. V současnosti zahrnuje anarchismus široké spektrum názorových proudů, kdy se vedle základních typů anarchismu objevily i nové skupiny, spojující anarchistickou teorii s feminismem a environmentalismem. Mezi nejvýznamnější současné anarchisty se počítá americký lingvista Noam Chomsky, známý svou nesmlouvavou kritikou americké politiky, John Zerzan propagující radikální návrat k přírodě, nebo Murray Bookchin (zemřel v roce 2006) zabývající se sociální ekologií. 341 Tomek V., Slačálek O. (2006) Anarchismus, Praha, str Tomek V., Slačálek O. (2006) Anarchismus, Praha, str Viz například Bauman, Z. (1999). Globalizace. Důsledky pro člověka, Mladá fronta. 344 Tomek V., Slačálek O. (2006) Anarchismus, Praha, str

157 4.2.2 Ideologické základy anarchismu Anarchismus představuje značně heterogenní ideologii, která nikdy nevytvořila jednotnou politickou teorii. Anarchistické, nebo přesněji anarchizující myšlenky jsou poměrně staré a navazují na ty proudy politického myšlení, které se zabývají osvobozením člověka jakožto individua. 345 Jejich základem bylo přesvědčení, že člověk je ze své podstaty spíš dobrý než špatný a zároveň spíš rozumný a nikoli nerozumný. Dokáže se tedy řídit sám a nepotřebuje k tomu žádnou zvláštní instituci jako je stát s jeho donucovacím aparátem. Klíčová představa, na které anarchismus stojí, se odvíjí od přesvědčení, že společnost by měla být spravována bez donucovací autority státu, resp. bez jakékoli donucovací autority. Anarchisté odmítají tvrzení, že stát má nezastupitelnou funkci ve společenské organizaci a že vládne se souhlasem občanů, obvykle vyjadřovaným ve volbách, který jeho vládnutí legitimizuje. Podle anarchistů si stát uzurpuje pravomoci, které vykonává především ve svůj vlastní prospěch, a volby představují podvod, neboť neumožňují reálnou změnu, ale pouze změnu v rámci státního dozoru. Odmítají i myšlenku legitimizace a namítají, že souhlas s ustavením státu nelze nijak revokovat a není se z něj reálně ani nijak vyvázat. V průběhu historie se anarchismus obrátil nejen proti státu, ale i proti všem dalším formám nadvlády, jako jsou podle anarchistů kapitalismus, patriarchát, nacionalismus, fašismus a bolševismus Anarchismus tak nepředstavuje jen filozofii, ale také etiku, určující způsoby jednání. Termín anarchie také pro anarchisty neznamená chaos, jako pro zbytek společnosti, ale specifickou formu společenské sebeorganizace, spočívající na antiautoritářství, dobrovolné dohodě a kooperaci. Anarchistická teorie stojí na představě společnosti, která nebude řízena státem, ale bude sestávat z federace samosprávných obcí, kooperujících mezi sebou na základě volné dohody. Takovéto zřízení nebude ani státní, ani kapitalistické. Ve státu a kapitalismu anarchisté vidí své nepřátele, protože tyto instituce omezují lidskou svobodu a deformují přirozené sociální vztahy. Problém ve společnosti tak pro anarchisty představují mocenské vazby, institucionalizované státem. Na rozdíl od leninismu anarchisté věří, že skutečná revoluce musí přijít zdola, od lidí, a nikoli od skupiny profesionálních revolucionářů Tomek V., Slačálek O. (2006) Anarchismus, Praha, Str Faber C. (2006) Anarchismus, příběh revolty, Praha, str

158 Anarchisté se nebrání organizaci společnosti. Organizace však musí vycházet od lidí samých, z jejich svobodného rozhodnutí. Jde o samosprávu hospodářskou i správní. Podle anarchismu jsou lidé schopni si spontánně vytvořit určitou formu společenské organizace, podporující jejich zájmy a potřeby bez jakéhokoliv vztahu k vládě či státním strukturám. Anarchisté se rozcházejí v tom, jaké aktivity by měly vést k anarchismu. Rozpětí postupů se klene od revoluce až po tvorbu samostatných komunit. Anarchisté se také shodují na svém odporu vůči státu, avšak významně se rozcházejí ohledně ekonomického uspořádání společnosti, přičemž i zde se spektrum jejich názorů táhne od společného vlastnictví na jedné straně až po neomezený volný trh na straně druhé. Problematické je pro anarchisty i použití násilí. Základním pravidlem anarchistických aktivit je přímá akce (jakožto opak volební či zastupitelské aktivity), přičemž se může jednat o odborovou činnost stejně jako o ozbrojený boj. Ten v minulosti někdy přecházel k tzv. propagandě činem 347, tedy atentátům na významné osobnosti státního aparátu. I když byly tyto praktiky opuštěny, problém ozbrojeného boje zůstal. Někteří anarchističtí myslitelé v minulosti souhlasili s násilím v průběhu revolučních událostí, avšak odmítali terorismus jako kontrarevoluční (zejména Bakunin a Malatesta). Dnes se většina anarchistů přiklání k názoru, že terorismus je ze své podstaty autoritářský. Nebrání se ovšem použití násilí ve střetech s policí či neonacisty. Klasifikace V anarchistické ideologii vedle sebe existují čtyři relativně nezávislé politické teorie, které představují dva základní proudy uvnitř anarchismu. Na jedné straně stojí anarcho-individualisté a na straně druhé anarcho-kolektivisté. Kolektivisté se dále dělí na mutualisty, anarcho-syndikalisty a anarcho-komunisty. Obecně lze říci, že vzhledem k tomu, že anarchismus nikdy nevytvořil pevnou doktrínu, může být těžké určit, ke kterému konkrétnímu směru se konkrétní organizace hlásí. Navíc řada anarchistů nemá zájem zařazovat se do konkrétního proudu, a volí obecně anarchistické (proti-státní) stanovisko. Individualisté Srovnej Heywood A. (2005) Politické ideologie, Praha str , Tomek V., Slačálek O. (2006) Anarchismus, Praha str Srovnej Heywood A. (2005) Politické ideologie, Praha str , Miller D. (1995) Blackwellova encyklopedie politického myšlení, Praha, str

159 Z významných teoretiků do této skupiny patří Max Stirner 349, Josiah Warren, Benjamin Tucker, Lysander Spooner 350 a někdy sem bývá řazen i Henry Thoreau 351, i když v jeho případě jde spíše o radikálního individualistu než anarchistu (za kterého se sám nepovažoval). Základem individualistického anarchismu je představa suverénního, samostatného a soběstačného jedince, který bude dosahovat svých cílů za dobrovolného souhlasu ostatních nebo cestou dohody s nimi. Je-li postoj individualistů dotažen až do konce, může se stát, že se bude překrývat s pozicí klasických liberálů, resp. půjde až za ni, za ideje volného trhu, kdy trh bude regulovat působení sociálních sil a nebude podléhat kontrole nikoho. V tomto momentě nastává rozpor mezi anarchistickými individualisty a kolektivisty. Anarchismus se zde objevuje ve své individualistické podobě, což ho přibližuje některým současným liberálním a libertariánským představám. Ve světovém měřítku existuje řada skupin tohoto zaměření. Některé spolupracují s ostatními (anarcho-kolektivistickými) skupinami, jiné nikoli. Z tohoto myšlenkového směru se vyděluje specifický proud, pro který se někdy používá označení anarcho-kapitalisté 352. Jedná se o zastánce liberální pravicové teorie, kteří dovádějí klasický liberalismus Adama Smithe (nikoli neoliberalismus) do extrému. Stát pro ně nemá opodstatnění z ekonomického důvodu. Vše co stát dělá, dělá špatně, vše se dá udělat lépe a úsporněji. Skupiny tohoto druhu obvykle nemají zájem být ztotožňované s anarchistickým hnutím tak jak ho vnímá veřejnost, a ostře se od něj distancují. Vzhledem k tomu, že z pohledu drtivé většiny anarchistických skupin (včetně anarcho-individualistů) se jedná o představitele ultraliberální pravice, tak ani z této strany není větší zájem o spolupráci. 349 Max Stirner (vlastním jménem Johann Caspar Schmidt, ) věřil, že většina sociálních institucí jsou pouze iluze. Stirner ve své knize Jedinec a co mu náleží (1844) podporoval nekompromisní egoismus a věřil, že lidé by se měli spojovat pouze tehdy, když je to v jejich vlastním zájmu. Vlastní zájem také pokládal za jediný skutečný základ lidské činnosti. Stirner sám se nepokládal za anarchistu, ale důrazem na individualismus a odmítáním státu se mu významně blížil a svou teorií ho ovlivnil. 350 V 19. století se objevila zejména v Americe řada projektů, které vycházely z idejí utopického socialismu. Někteří myslitelé jako Josiah Warren, Lysander Spooner, Benjamin Tucker a Stephen Pearl Andrews se však obrátili k více anarchistické pozici a věřili, že základem těchto komunit musí být osobní svoboda a soukromé vlastnictví. Zároveň věřili, že stát představuje utlačovatele a navrhovali vytvořit systém tržní směny mezi dobrovolně kooperujícími subjekty o kterém byli přesvědčeni, že by dokázal nahradit všechny funkce státu, včetně policie a armády. 351 Jak uvádí Thoreau ( ), zákony ještě nikdy neučinily lidi spravedlivějšími a jediný závazek, který máme právo na sebe vzít, je dělat vždy to, co pokládáme za správné. Thoreau pomohl formovat individualistický proud v politice svým nekompromisním trváním na jednání z principu a odporu k autoritám. 352 Heywood A. (2005) Politické ideologie, Praha, Str

160 Na počátku devadesátých let koketovala s anarcho-individualismem v českém prostředí Front of Individual Freedom (FIF), 353 ale nenašla žádného nástupce a sama nijak výrazně anarchistickou scénu neovlivnila. Později se některé myšlenky tohoto druhu objevily v prostředí Antifašistické Akce, ale po splynutí AFA s FSA tyto hlasy umlkly. Samostatně je tento proud spíše marginální, jistou váhu mají spíš některé jeho myšlenky. Mutualisté 354 Mutualisté vycházejí z názorů P. J. Proudhona, který odsoudil systém ekonomického vykořisťování založený na akumulaci kapitálu. Pierre-Joseph Proudhon 355 ( ) byl první myslitel, který se označil za anarchistu. Proudhon odmítal kapitalismus, protože podle něj vedl ke koncentraci majetku v rukou omezené skupiny lidí. Místo toho podporoval právo jednotlivců na soukromý majetek pouze do výše, kterou člověk dokáže skutečně využívat. Cokoli nad tuto mez bylo podle Proudhona nelegitimní. Proto vnímal majetek rovným dílem jako základ osobní svobody i jako nástroj ovládání. Díky tomu mohl prohlásit Vlastnictví je krádež a zároveň hovořit o tom, že vlastnictví je jediná moc schopná odporovat moci státu a jedná se tudíž o revoluční sílu. Z tohoto důvodu také podporoval vznik ekonomického systému, ve kterém by existovalo soukromé vlastnictví a výměnný obchod, avšak neexistoval by zde zisk. Lidé by vlastnili (ať už jako jednotlivci, nebo v rámci skupiny) výrobní nástroje, ale odměňováni by byli pouze podle odvedené práce. Výsledkem měl být systém spravedlivé směny, v němž by jedinci a skupiny mohli vzájemně obchodovat se zbožím a službami, aniž by přitom spekulovali nebo vykořisťovali. Ze stejné pozice Proudhon také kritizoval jak kapitalismus, tak i komunismus. Z těchto důvodů bývá Proudhon někdy označován za anarcho-individualistu, i když jeho teorie spadají spíše na pomezí anarcho-individualismu a anarcho-kolektivismu. Jeho pokračovatelé sehráli významnou úlohu v počátcích první internacionály, dokud je nenahradili kolektivisté. Syndikalisté Mazel M. (1998) Radikální a extremistické organizace v české republice, Praha, str Srovnej Heywood A. (2005) Politické ideologie, Praha str , Miller D. (1995) Blackwellova encyklopedie politického myšlení, Praha, str Tomek V., Slačálek O. (2006) Průvodce anarchismem myšlenky proudy osobnosti, Praha str Srovnej Heywood A. (2005) Politické ideologie, Praha str , Miller D. (1995) Blackwellova encyklopedie politického myšlení, Praha, str

161 Teorie syndikalismu vznikala na základě zkušeností francouzského odborového hnutí z přelomu 19. a 20. století. Jejím jádrem byla představa, že boj dělnické třídy proti kapitalismu by se měl vést prostřednictvím dělnických organizací a skrze nepolitické postupy, zejména přímé akce a generální stávky. Klíčem k společenské transformaci není podle syndikalistů ozbrojená revoluce, ale generální stávka, po které bude následovat reorganizace výrobních prostředků na principu samosprávy. Klasický syndikalismus ale odmítal politickou činnost, což nevyhovovalo politicky orientovaným radikálům, zejména anarchistům, kteří viděli v syndikalismu svého přirozeného spojence. Odborové svazy totiž nabízely pro anarchisty schůdnější cestu k sebeorganizaci, než politické strany, které anarchismus z principu odmítal. Proto se anarcho-syndikalismus stal nejen teoretickým učením o nové formě společnosti, ale také zcela konkrétním návodem, jak postupovat v otázkách sebeorganizace a v boji za dělnické požadavky. Anarchosyndikalisté navrhovali organizaci třídy pracujících v samostatný svaz zaměstnanců, jenž bude prostředkem k uskutečnění společenské změny. Jejich cílem je vybudovat odborové organizace, jež by měly být koordinovány na národní i mezinárodní úrovni. Hlavní teoretiky anarcho-syndikalismu představují Errico Malatesta a Michail Bakunin, významný vliv však měly i myšlenky Georgese Sorela 357. Syndikalistické organizace s větším či menším vlivem anarchistických skupin vznikaly po celém světě 358. Významné skupiny existovaly v Německu a v Argentině. V Itálii byla úspěšná Unione Sindicale až do okamžiku, kdy ji potlačili fašisté. Významného vlivu dosáhli syndikalisté ve Španělsku, kde Confederación Nacional del Trabajo, CNT, založená v roce 1911, dosáhla ve třicátých letech postavení největší odborové organizace a měla více než milion členů. Dnes je španělská Confederación General del Trabajo de España třetí nejsilnější odborovou organizací ve Španělsku. 357 Jedním z významných teoretiků syndikalismu byl italský myslitel Georges Sorel ( ), který věřil, že k úspěšné revoluci je třeba vyburcovat masy nikoli pomocí propracované teorie a představ o budoucí společnosti, které podle něj vedou nakonec k rezignaci na boj, ale pomocí mýtu. Sorel sám se pokoušel vytvořit mýtus generální stávky, která porazí kapitalismus. Myšlenku generální stávky s ním sdíleli, v podobě teorie, nikoli mýtu, i anarchosyndikalisté. Sorelova víra v mýtus a jeho úlohu v mobilizaci mas však významně ovlivnila mladého italského radikálního socialistu Benita Mussoliniho, který ji v pozdějších letech použil během své fašistické kariéry. Pouze místo generální stávky pracoval s velmi neanarchistickým mýtem státu. 358 Tomek V., Slačálek O. (2006) Anarchismus, Praha, Str

162 Syndikalistická myšlenka měla v první polovině devadesátých let v našem prostředí zástupce v Anarcho-syndikalistické iniciativě 359 a později ve Federaci sociálních anarchistů, resp. Federaci anarchistických skupin. Anarchokomunisté 360 Myšlenky podobné anarchokomunismu se objevují poprvé již v polovině 17. století během anglické revoluce u skupin radikálních diggerů a znovu na konci 18. století během francouzské revoluce. Jasně formulován byl anarchistický komunismus až na konci sedmdesátých let 19. století italskými anarchisty Carlem Cafierou a Erricem Malatestou. Anarchistický komunismus požaduje likvidaci státu a kapitalismu, včetně existence peněz, a jejich nahrazení sítí komun dobrovolně navzájem kooperujících. Odmítá také politikou moc a hierarchii, a to i jako přechodný prostředek, čímž se odlišuje od marxistického komunismu. Zásadní problém vidí anarchokomunisté v námezdní práci a soukromém vlastnictví, o kterých předpokládají, že za všech okolností povedou vždy ke vzniku utlačovatelského státu, jehož cílem bude bránit neoprávněně nabytá majetková práva menšiny před většinou pracujících. Anarchokomunisté odmítají tvrzení, že námezdní práce je nezbytná, protože člověk je od přírody líný a sobecký. Zde opět rezonuje základní Rousseauova myšlenka, že člověk se rodí dobrý, a je to společnost, která ho kazí. Jedná se o maximálně rovnostářskou ideologii, která předpokládá, že všichni lidé jsou si rovni a nikdo nemá právo komukoli cokoli nařizovat. Podle anarchokomunistů představuje základ života pospolitost, kde lidé spolupracují a s její pomocí vyprodukované statky jsou jejím společným majetkem. Odpadá tak soukromé vlastnictví výrobních prostředků. Připouští se zde jen vlastnictví věcí, které si vynucují naše potřeby. Za nejdůležitějšího teoretika anarchokomunismu je obecně považován Petr Kropotkin 361 ( ). Základem Kropotkinova přesvědčení byla víra, že spolupráce je pro člověka výhodnější než konkurence. Volal po likvidaci soukromého vlastnictví a vytvoření ekonomického systému založeného na síti dobrovolných sdružení, ve kterých bude veškerý majetek společný. Společný majetek bude užíván všemi podle jejich potřeb. Na druhou stranu Kropotkin odmítal násilné donucování a tím pádem i násilné donucování ke komunismu a domníval se, že pokud dojde 359 Mazel M. (1998) Radikální a extremistické organizace v české republice, Praha, str Srovnej Heywood A. (2005) Politické ideologie, Praha str , Miller D. (1995) Blackwellova encyklopedie politického myšlení, Praha, str Tomek V., Slačálek O. (2006) Průvodce anarchismem myšlenky proudy osobnosti, Praha str

163 k vlastnění majetku či výrobních prostředků, které dostačují k obživě jednotlivců, avšak nepřekračují tuto mez, pak nebude svoboda komunity ohrožena. Mezi další významné teoretiky anarchokomunismu patří Errico Malatesta 362 (který se ovšem později od anarchokomunismu odvrátil, označil jej za nerealistický a prosazoval spíše socialistickou formu uspořádání anarchistické společnosti), Emma Goldman, Alexandr Berkman a Isaac Puente. Tento směr je v České republice představován Federací sociálních anarchistů, 363 resp. Federací anarchistických skupin a Anarchokomunistickou alternativou. Myšlenky anarchokomunismu ovšem částečně rezonují i v Československé anarchistické federaci. Závěr Anarchismus představuje myšlenkovou tradici, které se doposud nikde nepodařilo dlouhodobě prosadit v celospolečenském měřítku. Navazuje na liberální proudy politické filosofie a vychází z Rousseauovy představy o člověku rodícím se jako dobrý a rozumný. Zároveň ale představuje anarchismus radikálního kritika stávajících poměrů, zejména negativních aspektů fungování státu a kapitalismu. Při prosazování svých cílů neváhá používat násilí, i když postoje anarchistů k násilí mohou být ambivalentní. Anarchistický důraz na svobodu jednotlivce navíc pouze dovádí do důsledku základní prvek evropské politické filosofie, o kterém věříme, že je základem evropského úspěchu v mezinárodním měřítku Anarchisté v České republice Anarchismus rezonoval u části disidentské levice již v šedesátých a sedmdesátých letech, stejně jako u části uměleckého undergroundu (zejména u některých surrealistů), ale v této době se ještě nepřetavil do podoby ucelené politické ideologie či organizace. První zmínky o anarchismu, jakožto politické ideologii mládežnických subkultur dorazily do Československa někdy v polovině osmdesátých let a bylo jednoznačně spojeny s punkovou subkulturou. Historie novodobého československého anarchismu jakožto skutečné politické ideologie začíná až v roce 1989, kdy se z několika stoupenců Nezávislého mírového sdružení, Charty 77, punkového hnutí a undergroundu začal pozvolna formovat zárodek pro Československé anarchistické sdružení. Obdobně jako u krajní pravice, i ve vývoji anarchistických skupin lze zaznamenat několik zřetelně oddělených období vývoje. Mezi lety docházelo k formování anarchistického 362 Tomek V., Slačálek O. (2006) Průvodce anarchismem myšlenky proudy osobnosti, Praha str Bastl M. (2002). Radikální levice v české republice po roce 1999, Brno, str

164 hnutí jakožto politického fenoménu. Roky jsou charakteristické stagnací, která je mezi lety 1996 až 1997 vystřídána obdobím, během kterého dochází k restrukturalizaci anarchistických skupin. Od roku 1998 do roku 2001 pak následuje velmi výrazné vzepětí anarchistické scény, které od roku 2002 opět sklouzává ke stagnaci, trvající v zásadě dodnes : Počátky Československé anarchistické sdružení začalo vznikat v srpnu 1989 a své první ustavující prohlášení vydalo v říjnu Významnější však tehdy byla jiná, nově vznikající organizace radikální levice. Od jara roku 1989 se začalo formovat nové levicové uskupení Levá alternativa hnutí za demokratický a samosprávný socialismus, jehož základní teze vznikly v listopadu Levá alternativa měla své ustavující setkání Šlo o první významnější uskupení krajní levice, které nebylo spojeno s KSČ. Levá alternativa byla orientovaná marxisticky, ale kriticky k oficiální linii KSČ. Skupina sdružovala zejména trockisty a radikální socialisty jako byl Petr Uhl nebo Egon Bondy a navazovala v zásadě na českou disidentskou levici. Ideologicky existovalo uvnitř LA několik proudů, 366 nicméně všeobecná shoda panovala v tom, že nová společnost by měly být založena na socialismu, pluralismu a na parlamentní a hospodářské samosprávné demokracii. Stejně tak Levá alternativa odmítala novou konzumní společnost a soukromé vlastnictví tolerovala pouze v osobním nebo rodinném podnikání. Uvnitř LA existovala i skupina okolo Romana Laubeho, Ladislava Nováka a později i Jakuba Poláka, ze které posléze vzniklo Československé anarchistické sdružení, stejně jako v ní působila řada pozdějších aktivistů trockistických skupin. Členové ČASu se tehdy podíleli na práci Levé alternativy, která vystupovala jako nejlevicovější součást pluralitního Občanského fóra. LA od dubna 1990 do července 1991 vydávala časopis Polarita, kde byl poskytnut prostor i pro ČAS, přičemž významné místo v redakci časopisu měl Jakub Polák. 367 Byla také obnovena tradice Prvních májů na Střeleckém ostrově, tradičním místě prvomájových demonstrací radikální 364 Pečínka P. (1999) Pod rudou vlajkou proti KSČ, Praha, str Tamtéž, str. 79. Zajímavé je, že den po ustavujícím sjezdu LA, v Praze uspořádal ČAS a LA demonstraci, která byla věnována památce Kronštadtského povstání z roku Levá alternativa se tak podílela na demonstraci, která by ji zařazovala jednoznačně anarchistickým směrem, přestože LA taková nebyla. 366 Bastl M. (2001) Radikální levice v české republice. Devadesátá léta 20. století. Brno, str Tamtéž, str

165 levice již od dob Rakousko-Uherska. Hlavním mottem jejich oslav bylo Žádná totalitní společnost, žádný kapitalismus. Uvnitř LA se během roku začaly objevovat rozpory týkající se dalšího směřování a spolupráce s OF. 368 Anarchisté kolem Jakuba Poláka vytvořili na přelomu roku Radikálně demokratickou autonomní skupinu LA 369, protože nebyli spokojeni s fungováním a vývojem Levé alternativy, která stále podporovala Občanské Fórum, které se podle anarchistů začínalo odklánět příliš doprava. Problémy uvnitř Levé alternativy týkající se další spolupráce, orientace a směru LA, vyvrcholily na konferenci, která se konala 7. března Vedení a část členů, vystupující jako Autonomní skupina 15. července (křídlo okolo bratrů Kužvartových), bylo proti radikálním akcím a vyslovilo kritickou podporu Liberálnímu klubu OF. Naproti tomu radikální představitelé (zejména anarchisté) chtěli vytvořit volební koalici s Levým blokem (koalice KSČM a Demokratické levice) 371. V aktivitách Kužvartova křídla spatřovali spolupráci s novým establishmentem a pouhé teoretizování, kdežto oni se hlásili k praktické aktivitě společenského protestu. Na již zmíněné konferenci se objevila řada nových členů, většinou anarchistů. Jak uvádí Pečínka, jejich přihlášení bylo účelové, šlo o to, aby mohli přehlasovat umírněné. 372 Objevily se zde nové autonomní skupiny jako Antimilitaristická AS, Syndikalistická AS, Anarchokomunistická AS, Anarchistická AS či Klub ultralevicové mládeže. Za radikály vystoupili Petr Wohlmuth, Jaroslav Puchmertl, Jakub Polák a Vratislav Votava. Následně došlo ke střetu prokomunistických radikálů a umírněnějšího intelektuálního křídla Petra Kužvarta, po kterém byli odpůrci spolupráce s KSČM v LA přehlasováni. Podle Votavy (1992) se tak LA na této konferenci navrátila k tomu, čím měla být původně, a to radikální levicovou organizací. Nicméně po těchto událostech odešla z LA řada členů a během let pak Levá alternativa existovala jen jako název používaný anarchisty v některých prohlášeních, roku 1999 byla pro nečinnost rozpuštěna i formálně. 373 Význam Levé alternativy spočíval v nastartování aktivit radikálně levicových hnutí alternativních k politické linii KSČ v době, kdy byla levicová politika všeobecně odmítána. V Levé alternativě nacházíme řadu osobností, které pomáhali formovat krajní (Jakub Polák, Petr Wohlmuth), 368 Mazel M. (1998) Oponenti systému, Brno, str Pečínka P. (1999) Pod rudou vlajkou proti KSČ, Praha, str Bastl M. (2001) Radikální levice v české republice. Devadesátá léta 20. století. Brno, str Pečínka P. (1999) Pod rudou vlajkou proti KSČ, Praha, str Tamtéž, str Vizhttp://racek.vlada.cz/usneseni/usneseni_test.nsf/34c48835b2e8a162c1256a /c67cd81aecc9a75bc fddf?OpenDocument. 161

166 radikální (Petr Uhl), ale i umírněnou (Petr Kužvart) levici v Československu, resp. v České republice. Levá alternativa také představovala na dlouhou dobu jedinou organizaci, jejíhož fungování se účastnili společně anarchisté a trockisté (další byl až INPEG v roce 2000) a v podstatě poslední organizaci oficiálního (stranického) charakteru, na které se podíleli anarchisté. Jak již bylo řečeno, Československé anarchistické sdružení začalo vznikat v srpnu a své první ustavující prohlášení vydalo v říjnu Ještě v říjnu se také konala první anarchistická demonstrace, která byla zaměřená proti základní vojenské službě. První sjezd Československého anarchistického sdružení se konal (Během Sametové revoluce se anarchisté nijak samostatně neprojevili a nevystupovali ani jako jednotná skupina.) V ČASu se shromáždila poměrně nesourodá skupina aktivistů. Na jedné straně Jakub Polák se skupinou mladých anarchizujících intelektuálů (Petr Wohlmuth, Andrej Funk) a na straně druhé nesourodá směs studentů a punkerů, jejichž názory oscilovaly mezi volně chápaným anarchismem (vnímaným zejména jako životní postoj spojený s určitým kulturním či subkulturnímu vyjádřením) a radikálním liberalismem a mísili se s individuálním protestem, antimilitarismem a ochranou přírody. Jednotící prvek v jejich názorech spočíval více v odmítnutí předlistopadového systému stejně jako systému nastupujícího než v konkrétní a jasně vyprofilované politické ideologii. Československé anarchistické sdružení fungovalo jako volné seskupení, v jehož rámci působila řada autonomních anarchistických skupin. Od roku 1991 to byli anarcho-individualisté ze sdružení Fronta individuální svobody (FIF) s militantním časopisem Fronta, anarchokomunisté Pražsky radikální anarchistický kroužek (PRAK), kteří vydávali zin Radikál, dále pak Anarchopacifistická liga či Svoboda 91. Dalším uskupením, které mělo blízko anarchistickým iniciativám byl Spolek pro rozvrácení armády (S.P.R.A.Y.). 376 Od začátku byl ČAS velmi aktivní v pořádání demonstrací. Čeští anarchisté tak v prvním porevolučním roce demonstrovali před čínskou ambasádou (masakr v Pekingu), sovětskou ambasádou (vražda ruského anarchisty) či německou ambasádou (vyklízení squatů v Berlíně). Tyto akce dokumentují výraznější orientaci anarchistů na otázky mezinárodní politiky i vyjádření mezinárodní solidarity, která je součástí anarchistické ideologie. Nicméně demonstrace nebyly zaměřeny jen do zahraničí. V říjnu proběhly protesty proti zvyšování jízdného a při prvním 374 Mazel M. (1998) Oponenti systému, Brno, str Bastl M. (2001) Radikální levice v České republice. Devadesátá léta 20. století. Brno, str Mazel M. (1998) Politický extremismus a radikalismus v České republice. Brno, str

167 výročí sametové revoluce se anarchisté podíleli na blokování příjezdu amerického prezidenta George Bushe. V únoru 1991 začal vycházet časopis A-kontra, 377 který vznikl z přílohy samizdatu Vokno nazvané Kontra. Časopis sloužil jako koordinátor anarchistických aktivit a představoval ve své době hlavní médium, jímž se anarchisté snažili působit na veřejnost. A-kontra bylo myšlenkově a personálně (J. Polák, P. Hanák, A. Funk, P. Wohlmuth) provázáno s Československým anarchistickým sdružením a redakce se postupně stala koordinátorem ČASu. Tento časopis s podtitulem zprávy alternativní kultury nebo zprávy alternativních aktivit se věnoval jak rovině kulturní, tak politické. Objevovaly se zde články proti rasismu a fašismu, proti Mc Donald s, proti armádě, články za práva zvířat, na podporu squattingu, články orientované na životní prostředí, feminismus, alternativu, morálku, uspořádání společnosti. Od samého počátku bylo jasné, že nové hnutí se koncentruje na větší počet témat. Některá z nich byla typická pro porevoluční období a časem zanikla, jiná přetrvala dodnes. Zásadním tématem v prvních letech bylo pra formující se anarchistické hnutí u nás otázka antimilitarismu, boje proti povinné vojenské službě a obecně propagace pacifismu. Toto téma patří mezi ty, které přetrvaly jen krátce a zanikly. Dalším tématem, které bylo významné v prvních letech rozvíjejícího se anarchistického hnutí a které později svůj význam ztratilo, byla otázka ochrany zvířat. Toto téma bylo později opuštěno z několika důvodů. Jednak došlo k rozšíření této agendy na obecně ekologické otázky, které dostaly přednost před partikulární ochranou zvířat. Navíc se zde promítla i jistá generační výměna aktivistů. V prvních letech sdružovalo anarchistické hnutí řadu protestních a aktivistických proudů. V druhé polovině devadesátých let se skupiny zabývající se právě ochranou zvířat od anarchistického hnutí oddělily a zahájily samostatnou činnost. 378 Specifickou záležitostí byl přístup anarchistů ke konkrétní politice československého státu na počátku devadesátých let. Byla jí věnována podstatě větší pozornost, než je tomu dnes, kdy si anarchistické tiskoviny všímají mnohem více obecných směrů v mezinárodní politice a ekonomii. Naopak mezi témata, která přetrvala dodnes, patří antifašismus, ekologie, feminismus a obecně politické úvahy. Zejména problém antifašismu nabyl v anarchistických kruzích v průběhu času na vážnosti. 377 Tomek V., Slačálek O. (2006) Anarchismus, Praha, Str Mazel M. (1998) Politický extremismus a radikalismus v české republice. Brno, str

168 Lze říci, že pro období mezi lety je typické velké množství demonstrací, což pravděpodobně souviselo s uvolněním poměrů a možností veřejné demonstrace vůbec pořádat. Významný byl z tohoto pohledu rok 1991, kdy byla nejprve svolána poměrně velká demonstrace na 1. května, na kterou navázaly další akce. 15. května ukončila policie demonstraci anarchistů proti Všeobecné jubilejní výstavě, která byla svolána na podporu požadavku uzavření výstavy. Anarchisté viděli ve výstavě pouze megalomanský projekt nové politické garnitury a požadovali, aby peníze určené na výstavu byly investovány do sociální sítě. Navíc upozorňovali na finanční čachry, které výstavu údajně provázely. Při této demonstraci došlo k poměrně tvrdému zásahu policie a dva anarchisté byli zadrženi. Na jejich podporu, proti zákroku policie a policejní brutalitě a proti výstavě samotné se demonstrace opakovala 30. května. Na tuto akci přišlo asi 120 anarchistů, ale také skupina asi 30 příslušníků tvrdého jádra pražských skinheads okolo bratrů Procházkových. 379 V okamžiku, kdy se anarchisté pokusili zablokovat vchod na Výstaviště, došlo k jejich napadení skupinou skinheads. Tento střet definitivně ukončil období, ve kterém existoval jakýsi mírový stav mezi oběma hnutími, stav, který přetrvával z let před revolucí. Zároveň střet otevřel v anarchistickém hnutí otázku militantního boje proti fašismu. Vzhledem k tehdejšímu již zmiňovanému zaměření anarchistů na pacifismu a odmítání armády, byl celkový přístup anarchistické scény k militantnímu antifašismu spíše negativní. Na druhé straně se ovšem začaly profilovat menší skupiny, které naopak militantní přístup podporovaly. Jednalo se zejména o FIF 380 (formovala se okolo Jana Jakuba Línka) a Anti-Nazi Red Skins Front 381. Obě tyto skupiny pocházely z Prahy a disponovaly kontakty na německé militantní autonomy, za kterými jezdily zejména na oslavy prvních májů. Typičtější reakcí v této obě však bylo spíše pořádání demonstrací proti fašismu. Tak se 18. června v Praze konala za účasti zhruba 1300 lidí velká demonstrace proti fašismu. Problémy se skinheads ovšem neskončily, spíše naopak, takže došlo dokonce k přepadení redakce A-kontra. 382 Toto období je charakteristické jistým ideologickým zmatkem, který se pozvolna měnil z protestního aktivismu k politickému anarchismu. Původní příznivci anarchistického hnutí měli většinou jen velmi matnou představu, co anarchismus vůbec znamená, takže často odvozovali své 379 Bastl M. (2001) Radikální levice v České republice. Devadesátá léta 20. století. Brno, str Mareš M. (2004) Anarchistický terorismus v České republice po roce 1989, Rexter dostupné z: Mazel M. (1998) Oponenti systému, Brno, str Bastl M. (2001) Radikální levice v České republice. Devadesátá léta 20. století. Brno, str

169 postoje spíš od emociálně zabarvených reakcí na současnou společnost, než od jasné politické ideologie. Díky tomu se v této době objevovaly v A-kontra i takovéto články 383 : Jak všichni jistě víte, tak v tomto státě vládne zlo, nenávist a lidé jsou k sobě lhostejní... naše mladá generace by to ráda změnila, a proto se ptám proč nemůže v této zemi vládnout láska, mír a dobro musíme se o to snažit všemi možnými prostředky, ale jak přitom předělat lidi? To není vůbec lehké, napřed musíme najít všechny tyto dobré vlastnosti v sobě, žádná demonstrace to nevyřeší a tak se snažme být na sebe milí, važme si jeden druhého a pomáhejme si navzájem. Zde se jedná v podstatě o osobní protest, který ovšem nemá žádnou politickou relevanci. Je typický pro úplný počátek devadesátých let, kdy anarchistické hnutí hledalo svou vlastní cestu, přičemž v roce 1992 již byl přece jen poněkud přežitý. Podstatně častěji se objevovalo chápání anarchismu jakožto alternativního způsobu chápání reality. 384 Myslím, že je celkem nezbytné vyjasnit si tyto věci: anarchie není cílem, ale prostředkem k tomu, aby člověk byl trochu spokojenější, dokázal se líp orientovat v problémech, které by jinak s klasickými teoriemi jen těžko vyřešil. Je to především přístup k nazírání na svět, je to metoda. Za další základní věc považuji ten fakt, že anarchie je možná hned teď a tady mezi námi, v našich vztazích a v našich relacích k okolnímu světu. Anarchie je možná cesta, ale pozor, i jiné cesty vedou k cíli, a nemusí se právě nazývat anarchismem. (...) Nechci, abychom pro ty všechny diskuse zapomněli na to hlavní, co pořád slovo anarchie představuje, a to je hlavně prostor pro naše přání a svobodné sny. Je to prostor, který nám nikdo nemůže vzít. Nicméně ani zde není anarchismus chápán primárně jako politická nauka, ale spíše jako životní postoj Do jisté míry bychom již mohli hovořit o počátku vnímání anarchismu jakožto life-style, i když tento přístup (a také spor uvnitř anarchistického hnutí) se objevuje o něco později. Na druhou stranu ve stejném čísle byl otištěn i článek Petra Uhla 385 Program společenské samosprávy, Samospráva místo parlamentní demokracie s podtitulem Jaký stát?...žádný, kde redakce A-kontra kritizuje marxistický slovník článku, ale jinak s jeho analýzou souhlasí. A ve 383 Zlá společnost, A-kontra 1/92, str Kamarádi, nebo jak vás nazvat, A-kontra 1/92, str Petr Uhl, Program společenské samosprávy, Samospráva místo parlamentní demokracie. A-kontra 1/92, str

170 stejném čísle je i rozhovor s Václavem Bělohradským, který zde hájí svou teorii miniarchismu, jakožto minimální možné vlády. Je zřetelné, že zde se naopak jedná přímo o politickou teorii, která nemá nic společného se subkulturním vyjádřením mládeže. Zároveň je zřetelné, že politické ideje, které A-kontra přinášela, jsou zde legitimizovány skrze autory, kteří jsou veřejně přijatelní. Anarchistická myšlenka se tak prezentovala v postatě jakožto myšlenka radikální, avšak nikoli extrémní a ani utopická. Současně to poukazuje i na fakt, že anarchisté tehdy sami sebe vnímali jako aktivní součást společnosti, která má nebo alespoň může mít svůj podíl na společenských změnách, které se v české společnosti na začátku devadesátých let odehrávaly. Uvnitř anarchistického hnutí ovšem neexistovala shoda v tom, jak této změny dosáhnout. Od poloviny roku 1991 začalo docházet k napětí mezi okruhem redakce časopisu A-kontra a zbylou částí anarchistického hnutí, přičemž jádro sporu tvořil problém spolupráce a směřování Levé alternativy, zejména její spolupráce s KSČM. 386 S tím značná část anarchistů nesouhlasila, takže se začala vydělovat z ČASu skupina, která začala vydávat nový časopis Autonomie, okolo kterého v dubnu 1992 zahájilo činnost nové anarchistické uskupení, Anarchistická federace. 387 Názorové a personální spory však pokračovaly. Konkrétní spor odhalil jeden z problémů, se kterým se anarchistické hnutí v té době potýkalo nedostačující organizační zajištění. ČAS v podstatě nebyl ani volným sdružením, jednotlivé skupiny neměly žádné společné vedení a jednotlivci v si v podstatě mohli dělat, co chtěli, což byl případ Polákova jednání s KSČM. Ukázalo se, že alespoň elementární organizační struktura je nezbytná. Většina anarchistů měla dojem, že toho není možné dosáhnout uvnitř stávajícího ČASu a proto se začali orientovat na nově vznikající Anarchistickou federaci. 388 Československé anarchistické sdružení v průběhu roku 1992 zaniklo a jeho místo obsadila Anarchistická federace. Jako významné představitele AF můžeme jmenovat např. Romana Laubeho či Jana Jakuba Línka. 389 Poučena předchozím vývojem se AF snažila o zřetelnější vymezení organizační základny a postupně vybudovala síť autonomních skupin v různých městech republiky 390, přičemž jejími členy mohli být i jednotlivci, kteří se nehlásili k žádné skupině. K federaci se hlásili Přátelé volné 386 Bastl M. (2001) Radikální levice v české republice. Devadesátá léta 20. století. Brno, str Mazel M. (1998) Oponenti systému, Brno, str Bastl M. (2001) Radikální levice v české republice. Devadesátá léta 20. století. Brno, str Mazel M. (1998) Oponenti systému, Brno, str Mazel M. (1998) Oponenti systému, Brno, str

171 dohody, PRAK, FIF, Svoboda 91, Komuna 92 i redakce nového časopisu Autonomie. Bylo to sdružení i nadále velmi volné, centrálně neorganizované, s ideologicky různorodým profilem a tudíž i nízkou akceschopností, protože zde byly zastoupeny všechny hlavní proudy anarchistického hnutí (autonomové, syndikalisté, anarchopacifisté, individualisté i lidé dávající přednost alternativnímu stylu bez nějakého politického vymezení). S Anarchistickou federací spolupracovala Autonomie a stala se jakýmsi tiskovým orgánem AF. Nulté číslo tohoto časopisu (s podtitulem časopis volné dohody) vyšlo v prosinci 1991 a během její činnosti, která byla ukončena na sklonku roku 1997, vyšlo 21 čísel. V úvodníku nultého čísla se redakce vyjádřila ve smyslu, že je třeba skončit s obdobím demonstrací a je nutné začít se sebevzděláváním, ujasnit si program a začít ho vysvětlovat lidem. Redakce Autonomie se tak nominálně vzdávala ideologického dogmatismu. Časopis byl zaměřen na teoretický anarchismus (témata jako autorita, levice, samospráva, armáda, sebevzdělávání, alternativa, terorismus, člověk a systém), pohledy do historie anarchistického hnutí a jemu příbuzných aktivit, odpor proti vzmáhajícímu se neofašismu, objevovala se zde témata jako squatting, feminismus, ekologie, práva zvířat a velký prostor byl věnován kultuře (recenze, divadlo a převážně hudba) 391. Redakce časopisu sice vycházela z anarchistických myšlenek, ale nepovažovala se za jednoznačné anarchisty, respektive se považovala za skupinu autonomů. V prvním čísle Autonomie redakce uvádí: 392 Ano, jsme anarchisté ale zrovna tak jsme antiautoritáři, ekologové, antirasisté, antifašisté, autonomové, levičáci, ale v první řadě jsme lidé, kteří nejsou spokojeni se současným statem quo společnosti. Lidé, kteří se zajímají o život, to znamená o vše, co je obklopuje o politiku. Redakce navazovala na autonomní proudy radikální levice v sousedním Německu a propagovala budování zón autonomie a neautoritářského prostředí uvnitř stávající společnosti. Autonomií se zde myslí squaty, výrobní družstva a komuny, kluby, infocentra, alternativní obchůdky atd. Zřetelně se zde vymezuje způsob vnímání anarchismu na poněkud jiném než striktně politickém základu. Primárním impulsem je zde anarchismus spojený s životním styl, který se 391 Tomek V., Slačálek O. (2006) Anarchismus, Praha, Str Editorial, Autonomie č.1, 1992, str

172 projevuje konkrétní praktickou činností, kterou lze ihned začít provozovat (např. squatting), ale která je ve svém důsledku spojena opět více s otázkami životního stylu než politickou teorií. V roce 1992 tak pokračovalo uvnitř anarchistického hnutí hledání témat a postupů. Hlavní problém, který před anarchisty vyvstával, představovala neschopnost postavit proti systému reálnou protiváhu, propracovanou funkční teorii, která by systém kritizovala z mimosystémových pozic. Při hledání takové teorie se, kromě již naznačených směrů autonomismu objevily dvě nové cesty. První z nich je myšlenka anarchosyndikalismu. Už v roce 1990 sice krátce působila v rámci ČASu autonomní Frakce anarchosyndikalistů ČAS 393, ale ta se brzy rozpadla. V březnu 1992 se na konferenci Levé alternativy objevila účelová Anarchosyndikalistická autonomní skupina LA, ale brzy její iniciátoři dospěli k myšlence, že anarchosyndikalistická skupina je opravdu potřebná, protože tento proud tu dosud chyběl. V dubnu 1992 se tak z iniciativy Andreje Funka zrodila Anarchosyndikalistická iniciativa (ASI), 394 která se snažila působit nejen propagačně a osvětově, ale záhy začala pořádat vlastní akce. Vedle nefunkčního ČASu a volnější a názorově dosud neukotvené AF představovala ASI první anarchistickou skupinu s jasnějším ideologickým základem. ASI fungovala částečně samostatně, ale většinou spolupracovala s ČASem, později s Anarchistickou federací. Druhá cesta, která se před anarchisty otevřela, byla spolupráce s trockistickými skupinami. Skupiny jako Budoucnost a Revoluční solidarita (později přejmenovaná na Socialistickou Solidaritu) měly jasné politické směřování, danou ideologii a metodiku, organizační zázemí tedy vše, co anarchistům chybělo. Navíc se nominálně hlásily ke stejné radikální levici jako anarchisté. Trockisté z Revoluční solidarity měli velký zájem na spolupráci s anarchistickým hnutím a nabízeli pomocnou ruku 395. Problém ovšem nastal, když požádali redakci A-kontra o zveřejnění článku Odkaz Hala Drapera který z marxistických pozic tvrdě kritizoval anarchistické myšlenky. V redakci a následně v celém anarchistickém hnutí proběhla diskuse na téma Spolupracovat s trockisty? Jejíž výsledek byl poměrně jednoznačný. Byl to pouze Andrej Funk 396, který byl ochoten za určitých okolností s trockisty spolupracovat. 393 Mazel M. (1998) Oponenti systému, Brno, str Bastl M. (2001) Radikální levice v České republice. Devadesátá léta 20. století. Brno, str Pečínka P. (1999) Pod rudou vlajkou proti KSČ, Praha, str Funk A., Polemika s článkem Odkaz Hala Drapera, A-kontra 6/92, str

173 Přesto si myslím, že jestli bude přece jenom do budoucna nějakou činnost vyvíjet, tak bych s ní mohl osobně i nadále spolupracovat. Ovšem jedině v případě, že budou brát v úvahu mou individualitu anarchisty. Petr Wohlmuth si to ovšem nemyslel a trockistický postup velmi ostře kritizoval 397. Článek je psán zcela jasně a otevřeně z pozice zastánce silného státu, stabilní ústřední moci. Článku dominuje děs ze skutečné lidské svobody. (...) Podle něho důsledně aplikovaná lidská svoboda znamená pouze a jen naprostou anihilaci všech schopností a možností. Člověk zkrátka a dobře nad sebou potřebuje kuratelu státu, dodávajícího směrnice, hesla a ideologii. Člověk, který není kontrolován státem, se v očích soudruha Howla mění na nezodpovědnou nemyslící bytost, ovládanou leností, pohodlností a egoismem, neschopnou uvažovat v širších časových dimenzích. Člověk by byl tedy podle této teorie hluboce hříšný tvor, jehož svoboda je, použiji-li autorova slovníku, vskutku ďábelským pokušením. Beze státu, který jeho temné pudy svazuje a ventiluje předem zvoleným směrem, je dlouhodobá existence rodu Homo Sapiens nemožná V závěru celé debaty se pak na stránkách A-kontra objevilo lakonické vyjádření: Měli bychom konečně říci, co si myslíme o našich soudruzích z různých trockistických a podobných organizací. RUDÉ FAŠISTY UŽ TU NECHCEME! 398 Tím byla stanovena jasná linie nespolupráce s tzv. autoritářskou levicí, do které vedle KSČM spadají také všechny trockistické organizace. Dlužno dodat, že tato linie nebyla dosud českými anarchisty většinově opuštěna (v cizině je naopak spolupráce všech skupina radikální levice poměrně standardní záležitostí), a pokud někdy došlo k individuálním pokusům o spolupráci, obvykle to vedlo k roztržkám (jako v případě Jakuba Poláka). Na jaře 1992 začala také fungovat nadace Animal S.O.S. 399, která byla propojena s anarchistickým hnutím. Její mluvčí Petr Bergmann začal pracovat na projektu Kulturněsociálního centra nadace Black hand v budově bývalé školy v Kafkově ulici v Praze. Zde se začali scházet lidé z okruhu anarchistických organizací, kteří měli zájem o otázky spojené s ochranou zvířat. Animal S.O.S. se soustředilo na tyto problémy a od anarchistického hnutí se 397 Wohlmuth P., Polemika s článkem Odkaz Hala Drapera, A-kontra 6/92, str Had, Polemika s článkem Odkaz Hala Drapera, A-kontra 6/92, str Mazel M. (1998) Oponenti systému, Brno,str

174 poněkud vzdálilo, což ve svém důsledku vedlo k oddělení ochranářských skupin od anarchistického proudu. Také tento rok se anarchisté prezentovali nejrůznějšími veřejnými vystoupeními. Skupina kolem Jakuba Poláka zorganizovala demonstraci proti plesu ve Smetanově divadle 400 (česká mutace Vídeňského Plesu v opeře ), která vyvrcholilo házením shnilého ovoce na účastníky plesu. 13. března proběhla na Strahově protifašistická demonstrace a 6.dubna akce na podporu kurdského povstání. Velmi významná byla demonstrace 1. května. Projev zástupce AF přednesený na tomto shromáždění představuje podstatně jasnější politickou koncepci a obecně dokumentuje příklon anarchistického hnutí směrem k zaujímání jasných politických stanovisek: Máj pro nás není pomníkem a padlí nejsou neznámými hrdiny je pro nás odkazem a připomíná nám, že boj proti jakémukoli útlaku ať již kapitalistickému či bolševickému neskončil. (...) My anarchisté odmítáme volby do parlamentu a vždy jsme byli a budeme jak proti kapitalismu, tak i proti bolševismu. Odmítáme Levý blok a KSČM. Podle nás všechny strany stojí na jiném břehu než my. Odmítáme dělení na levici a pravici, protože všechny strany se svými byrokratickými aparáty, bojem o moc, korupcí a lžemi jsou pro nás pravicové. (...) I mnozí politologové a filosofové na Západě přiznávají, že moderní kapitalismus je sice to nejlepší, co v současnosti známe, ale pokud rychle nenajdeme alternativu, dojde k ekologické katastrofě. A proto obviňujeme společnost a zrovna tak průmyslovou, státní a akademickou strukturu moci, která ji řídí, z toho, že tato společnost nemá vyšší cíle, než je zachování statu quo návrat ke kapitalismu. (...) My anarchisté chceme takovou společnost, kde se každý může zúčastnit na řešení problémů, které se ho dotýkají. Chceme takovou společnost, kde se naše místo nepředurčí dříve, než se narodíme. (...) Ne, nemáme hotový recept na budoucnost. Ani jej nechceme a nemůžeme mít. Jednak na hledání tohoto receptu by se měla podílet celá společnost a naším cílem ani není, aby všichni byli anarchisté. Chceme, aby bylo každému umožněno žít dle svého, ale zároveň, aby nevykořisťoval ostatní lidi, přírodu nebo zvířata. Zde je anarchismus již vnímán povýtce jako politická ideologie, byť s některými specifiky přežívajícími z předcházejícího období, jako je neujasněná metodologie či velmi vágně definovaná anarchistická společnost. Objevuje se zde prvek delegitimizace, který ovšem 400 Pečínka P. (1999) Pod rudou vlajkou proti KSČ, Praha, str Projev přednesený 1. máje na Střeleckém ostrově, A-kontra 7/92, str

175 vychází z kritiky kapitalismu. Kapitalismus vykořisťuje lidi, ničí přírodu a deformuje lidské vztahy a proto je špatný. Je to významný rozdíl od neonacistického démonizování Židé jsou sami o sobě špatní a proto jednají špatně. Zároveň byl tento první máj pro anarchisty důležitý i z dalšího důvodu. Na stejnou dobu svolali totiž pražští skinheads svou proti-demonstraci na Letnou 402 a v prostředí pražských anarchistů se pod vlivem militantů z FIF se akce naplánovala jako konfrontační 403. Anarchistický průvod (asi 700 lidí) byl tedy po skončení demonstrace nesměřován na Letnou, kde ho již očekávala početně o něco slabší, avšak fyzicky podstatně zdatnější skupina skinheads. Po střetnutí obou skupin nechala zaskočená policie věcem volný průběh, díky čemuž došlo na Letenské pláni k regulérní pouliční bitvě. Militanti z FIF a Anti-Nazi Red skins front přišli podle německého vzoru vybaveni motocyklovými helmami a železnými tyčemi, při střetu použili zápalné lahve a najížděli do skinheadů dodávkou 404. Díky tomu se jim podařilo zaskočené skinheady rozehnat a ze střetu vyšli vítězně. Tato porážka znamenala pro pražské skinheady na dlouhou dobu konec větších veřejných vystoupení. Poněkud překvapivě však neměla tato událost větší vliv na zvýšení militantního přístupu v anarchistickém prostředí. Naopak, v A-kontra se objevil poměrně smířlivý text, vyzývající obě strany k jednání. 405 Anarchisté nikdy nebyli proti skinheadům jako takovým. Máme dojem, že fašismus a rasismus skinheadů je vyprovokovaný a manipulovaný. Netvrdíme, že tu nejsou problémy, pro něž se fašismus může zdát rychlým a jednoduchým řešením. Fašizující tendence v politice však povedou k likvidaci jak anarchistů, tak skinheadů. Víme, že značná část z Vás jsou jen nespokojení mladí lidé, hledající své místo ve společnosti, která je ve špatném stavu. Jsme ochotni diskutovat s jakoukoli alternativou, ale fašismus považujeme jen za další politický podvod. Souběžně ovšem vrcholil spor mezi AF a redakcí A-kontra, zejména Jakubem Polákem. Tento rozpor vyvrcholil útokem lidí napojených na okruh Autonomie na redakci A-kontra Mareš M. (2003). Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno. str Mareš M. (2004) Anarchistický terorismus v České republice po roce 1989, Rexter dostupné z: Bastl M. (2001) Radikální levice v České republice. Devadesátá léta 20. století. Brno, str Výzva skinheadům, A-kontra 7/92, str

176 Útočníkům vadila orientace A-kontra na KSČM a agitování A-kontra pro volbu levicových stran ve volbách roku Jak se vyjádřili v prohlášení, které otisklo i A-kontra 406 Jednání o možnostech finančních dotací pro A-kontra, která Jakub Polák vedl se sekretářem předsedy KSČM, považujeme za snahu dostat anarchistické hnutí do závislosti na tomto politickém subjektu, což jako anarchisté rozhodně odmítáme. Ne proto, že se v minulosti pohádal Marx s Bakuninem, ale protože podobná jednání považujeme za politickou prostituci. (...) není o čem mluvit s lidmi, kteří v uniformách LM hájili zájmy dělnické třídy (v lednu 89) Jakoukoli spolupráci s kteroukoli politickou stranou považujeme za vyloučenou, protože takové jednání odporuje našim zásadám. Své potencionální spojence spíš vidíme v nezávislých ekologických, kulturních a občanských iniciativách. Útok na redakci A-kontra v podstatě znamenal definitivní tečku za fungováním ČASu a jasnou orientaci anarchistického hnutí na Autonomii a Anarchistickou federaci. Svůj vliv na to ale měla ještě i jiná věc. Ve stejném čísle A-kontra byl otištěno prohlášení tzv. Revoluční partyzánské autonomie 407 Jsme zoufalí z katastroficky se zhoršujícího stavu životního prostředí a přírody jako takové. Jsme zoufalí z toho, že se lidé stále nepoučili a chovají se stále barbarsky ke všem bezbranným zvířatům s nimiž jsou ve styku (např. zabíjení pro maso, kůži a potěšení, zbytečné vivisekce a podobně) A jsme zhnusení politickým stavem společnosti přetrvávající sklony politiků k diktaturám a byrokraticko autoritářským režimům, neustálé důkazy o nedemokratické zkorumpovanosti, prolhanosti a zbytečné nebezpečnosti mandátové demokracie, přetrvávající války, existence nekontrolovatelné a růdné instituce armády, sociální a ekologická nepřípustnost současné (kapitalistické) formy tržního hospodářství a konečně i znovu se objevující projevy fašismu, rasismu a šovinismu a též náboženského fanatismu (to nemluvím o neostalinismu) mezi obyvatelstvem (...) A není možné v některých věcech čekat na to, že se vládnoucí politikové rozhodnou milostivě k pozitivním krokům. A proto jsme se rozhodli přistoupit v našem zoufalství k rozhodným činům, které budou mít pro nás smysl alespoň jako sebeobrana před neomezenou mocí vlády, státního aparátu a některých podnikatelských kruhů. Přistupujeme proto k formě boje guerillové akce. 406 Prohlášení k napadení redakce A-kontra, A-kontra 10-13/92, str Revoluční partyzánská autonomie Prohlášení č.1, A-kontra 10-13/92 str

177 Dodnes není jasné, kdo byl skutečným autorem textu. Žádná skupina tohoto jména neprováděla žádnou známou činnost ani před uveřejněním prohlášení, ani po něm. V anarchistickém prostředí, které bylo tehdy orientovány výrazně pacifisticky, nemohlo podobné prohlášení padnout na úrodnou půdu. Zároveň si uveřejnění tohoto textu všimla média a z prohlášení udělala causu anarchistického teroru. V prosinci 1992 pak došlo k pokusu o atentát na předsedu KSČM Jiřího Svobodu, přičemž byl z toho atentátu obviněn redaktor A-kontra Petr Wohlmuth. I když byl záhy propuštěn a policii se nikdy nepodařilo prokázat, že pokus o atentát spáchal (a byla nakonec nucena vyplatit i odškodné), vyvolaný dojem, že anarchisté jsou násilníci, se již nepodařilo odstranit. Závěr V této kapitole jsme viděli zrod moderního anarchistického hnutí v Československu a viděli jsme peripetie jeho vývoje od kultury protestu k politické teorii. Počáteční období bylo významně ovlivněno politickým hnutím Levá alternativa, avšak vnitřní rozpory mezi jednotlivými proudy krajní levice vedl i k jejímu rozpadu. Anarchisté se pak od aktivit v rámci politických stran odvrátili a hledali vlastní cesty. Počátek devadesátých let probíhal ve znamení ideologického tápání, které směřovalo ještě více k osobním záležitostem a vnímalo anarchismus spíše jako záležitost kultury a osobního vyjádření. Mezi lety 1991 a 1992 pak ale převážil politický přístup, přičemž původní volné České anarchistické sdružení bylo nahrazeno o něco formálnější Anarchistickou federací. V tomto období se taky vytříbila většina témat, kterými se anarchisté zabývají dodnes. Vedle anarchistické teorie a kritiky stávajících poměrů je to zejména ekologie, antifašismus a kontra-kultura. Stejně tak se v tomto období anarchisté negativně vymezili jak vůči spolupráci s KSČ, tak i se skupinami trockistické provenience : Stagnace Toto období je poznamenáno útlumem, rezignací a ústupem od idealismu, stejně tak jako jasnější politickou i organizační profilací anarchistického hnutí. Velké množství aktivistů kritizovalo Jakuba Poláka a časopis A-kontra s odůvodněním, že zaměňují anarchismus s marxismem. 408 Pražská část hnutí se od nich proto distancovala a přestala je považovat za reprezentanty anarchistické myšlenky, přestože mimo Prahu si A-kontra podrželo řadu příznivců. A-kontra se 408 Pečínka P. (1999) Pod rudou vlajkou proti KSČ, Praha, str

178 tak dostalo do jisté izolace a přestože v tomto období stále vycházelo (jeho činnost byla ukončena až v roce 1995), nemělo již na probíhající události zásadní vliv. Problémy měla ovšem i Autonomie a vycházela čím dále více v nepravidelných intervalech. Aby byla zachována aktuálnost zpravodajství, začala redakce vydávat měsíční zpravodaj Autonom 409. Nulté číslo Autonoma (s podtitulem: informační list autonomního hnutí) vyšlo v lednu Redakce zde označila tento list za nezávislé médium, jež je pravidelným zdrojem čerstvých informací. Informační servis byl zaměřen na dění v anarchistické scéně a aktuální přehled událostí v kultuře, ekologii, ženské problematice, squattingu, komunitách a politickém dění v ČR i v zahraničí. V průběhu roku 1993 vznikly Teze Anarchistické federace, ale šlo spíše o diskusní materiál. Teze nepodávaly žádný ucelený soubor představ o boji proti systému a nepředkládaly žádnou vlastní alternativu společenského vývoje či budoucího uspořádání společnosti. Chyběla zde také jakákoliv ekonomická koncepce anarchistické společnosti. I přes problémy a rozpory, docházelo na anarchistické scéně k ideové profilaci a strukturalizaci. V květnu 1993 proběhlo v Praze první setkání Anarchosyndikalistické iniciativy (ASI) 410. Během tohoto roku začala ASI vydávat vlastní časopis Hlas přímé akce. Tato tiskovina však zanikla během následujícího roku. Během setkání ASI, které probíhalo v dubnu a květnu roku 1994, se ASI přeměnila na Anarchosyndikalistickou federaci (ASF) 411. První sjezd ASF se konal v Praze. Jejím programem bylo vést boj za hospodářskou i politickou samosprávu, přičemž hlavní cíl organizace byl svobodný komunismus, ke kterému se mělo dojít cestou emancipace pracujících a revolučním bojem (agitace, propaganda, demonstrace, bojkot, sabotáže, stávky). Hlavní organizační silou pro tuto práci měli být nezávislé, decentralizované a radikální odbory. Vyvrcholení svého boje spatřovala ASF v revoluci, která bude podložena generální stávkou, při níž pracující vyvlastní výrobní prostředky a následně zavedou samosprávnou decentralizovanou společnost. ASF začala zakládat jednotlivé buňky v celé republice, přičemž bylo od začátku jasné, že organizace má dvě centra - pražské a silnější moravské 412. Zároveň se organizace začala orientovat na spolupráci s Mezinárodní asociací pracujících (IWA). Úspěchem pro ASF bylo 409 Tomek V., Slačálek O. (2006) Anarchismus, Praha, str Bastl M. (2001) Radikální levice v české republice. Devadesátá léta 20. století. Brno, str Mazel M. (1998) Oponenti systému, Brno, str Tamtéž. 174

179 organizování 3. mezinárodní konference anarchosyndikalistů Východ-Západ, která se ve dnech konala v Praze 413. Tohoto setkání se zúčastnili zástupci z 18 zemí. Začátkem roku 1994 začal vycházet další syndikalistický časopis, a to Sabotáž ve Zlíně. Po třech číslech však zanikl. Přerovská buňka vydala jedno číslo listu Solidarita, ale po té přešli na časopis Buřič. Oficiální tiskovinou ASF se však stal Syndikalista vydávaný na Blanensku. Pro vnitřní potřebu vydávala organizace Interní servis ASF, pro informování zahraničních kolegů začali časem produkovat ASF news. V roce 1994 začalo také fungovat nakladatelství A- Syndikát. V červenci 1995 ASF založila Nezávislé radikální odbory - Solidarita (NRO-S) 414. Tyto syndikalistické odbory měli být alternativou k byrokratickým odborům. Tento pokus však velký ohlas nezískal a koncem roku 1995 byly NRO-S rozpuštěny s konstatováním, že pro tuto činnost ještě v Čechách nenastaly podmínky. Ke konci roku 1995 se v ASF rozvinula diskuse o dalším postupu, práci a struktuře. Blanenská buňka předložila návrh na přeměnu ASF v novou organizaci, tzv. Sdružení odborové solidarity- SOS. Ta by se i nadále orientovala na revoluční syndikalismus, ale byla by politicky neutrální. Skupina hodlala upustit od anarchistické terminologie a akceptovat zákonem stanovenou strukturu (založit Výkonný výbor atd.) 415, což by v podstatě znamenalo zánik anarchosyndikalistické organizace. Diskuse vyvrcholila na IV. sjezdu ASF, který se konal v Prostějově ve dnech Protože nebylo možné dojít ke kompromisu, došlo k rozdělení organizace, při kterém z ASF odešla většina jejích moravských členů. Dále bylo na tomto sjezdu přijato konfederativní regionální členění (svaz český, moravský a slovenský), byl vytvořen mezinárodní sekretariát, vydávání Syndikalisty se přesunulo do Prahy a rozhodování uvnitř organizace zůstalo na starých principech přímé demokracie. Z moravského proudu, který se odštěpil z ASF vznikla Solidarita-skupina libertinských socialistů a syndikalistů, která měla svůj první sjezd v červenci Ještě téhož roku začala vydávat list Solidarita 417. Anarchosyndikalistická iniciativa představovala na dlouhou dobu nejpropracovanější pokus anarchistů o vytvoření funkční organizace vytvořené na politickém základě. Nebyl to ovšem pokus jediný. 413 Bastl M. (2001) Radikální levice v české republice. Devadesátá léta 20. století. Brno, str Bastl M. (2001) Radikální levice v české republice. Devadesátá léta 20. století. Brno, str Mazel M. (1998) Oponenti systému, Brno, str Bastl M. (2001) Radikální levice v české republice. Devadesátá léta 20. století. Brno, str Tamtéž. 175

180 Na začátku roku 1995 začal vycházet nový časopis, který se jmenoval Svobodná mysl a jehož vůdčí osobností byl Petr Wohlmuth 418. Redakce v prvním čísle vysvětluje, že nechce konkurovat Autonomii ani A-kontra, ale že jejich cílem je maximální práce pro anarchistické hnutí. Svobodná mysl chtěla usilovat o propojení jednotlivých regionálních scén. Dále se snaží usilovat o shromáždění finančních prostředků na zřízení autonomního centra, o podporování squattingu, či fungování Černého kříže. Po vzniku České anarchistické federace se Svobodná mysl stala časopisem, který reprezentoval toto uskupení. V průběhu roku 1995 vznikl Přípravný výbor pro vznik České anarchistické federace (ČAF) 419. První a zakládající sjezd ČAF se pak konal ČAF tak nahradila starou AF. Jak už z názvu vyplývá, struktura ČAF byla založena na myšlence federalismu. Cílem ČAF v dlouhodobém měřítku byla společenská změna odstranění kapitalistického systému a jeho nahrazení svobodnou, decentralizovanou společností volné dohody. Účinný boj proti systému měl být postaven na rozrůstajícím se a ekonomicky soběstačném undergroundu 420. Česká anarchistická federace své působení dělila podle regionů (Středočeský, Severočeský, Východočeský, Moravský). Uvnitř ČAF začala práce na Programovém manifestu, dále ČAF založila fond pro vydávání brožur a knih a tzv. Libertinská knihovna se začala věnovat překladům anarchistických klasiků Bakunina, Bookchina, Kropotkina, Malatesty a dalších. ČAF také navázala kontakty s Internacionálou anarchistických federací (IFA) a začala se ucházet o členství. V roce 1995 také jasně vystoupil na povrch spor, který dlouhodobě existoval uvnitř anarchistického hnutí, a který se týkal pojetí anarchismu. Vedle sebe zde existovaly dva proudy, které se ne vždy scházely na shodných postulátech. Jedním směrem byl klasický politický anarchismus (někdy označovaný jako anarchismus sociální) a druhým směrem anarchismus životního stylu (někdy označovaný termínem autonomismus). Tento spor kulminoval v článku Petra Wohlmutha Obrana zastaralého a rozpoznávání hranic uveřejněném v časopise Svobodná mysl v roce V tomto článku autor jasně vymezil rozdíly mezi anarchismem a autonomismem, resp. lifestylismem. Hlavní rozdíl spočíval podle něj ve vnímání sociálně 418 Tomek V., Slačálek O. (2006) Anarchismus, Praha, Str Tamtéž, str Mazel M. (1998) Oponenti systému, Brno, str Wohlmuth P., Obrana zastaralého a rozpoznávání hranic, Svobodná mysl č. 10/1997, str

181 ekonomické reality. Pro anarchismus jako politický směr je podle něj charakteristické přesvědčení: - Svoboda je nedělitelná, má prvořadě sociální rozměr a je jí možno dosáhnout až po zničení ekonomicko-politických podmínek způsobujících útlak. - Stát a kapitalistickou společnost je třeba svrhnout sociální revolucí, která zkolektivizuje prostředky a neumožní nikomu vykořisťovat druhé. - Ve společnosti proti sobě stojí vrstva vlastníků a vrstva námezdně pracujících, jejich zájmy jsou antagonistické. Oproti tomu pro autonomy je podle této charakteristiky typické přesvědčení: - Lze být svobodný i v rámci životního stylu, aniž by došlo ke změně fungování celé společnosti. Nezbytná je duchovní revoluce mysli. - Celospolečenská revoluce je sen, společenská změna ve velkém měřítku je v zásadě nemožná. Možnou cestou je teorie a praxe dočasných autonomních zón. - Třídní boj je nesmysl, proti sobě nestojí třídy, ale dobří a špatní lidé, námezdně pracující de facto neexistují, podnikání je přijatelné, pokud nebude ohrožovat přírodu. - Až na výhrady respektujeme institut soukromého vlastnictví. Toto rozdělení do jisté míry kopíruje rozdíl mezi anarcho-kolektivismem a anarchoindividualismem. V tomto popisovaném období ( ) v podstatě převažoval autonomismus. V pozdějším období převážil politický anarchismus, nicméně spory mezi těmito dvěma tendencemi se v průběhu času opět objevují. Během těchto let také skončila spolupráce anarchistů s Hnutím Duha, která probíhala od začátku devadesátých let. V roce 1993 se však Jakub Patočka v otevřeném dopise vyjádřil, že nechce, aby bylo dále Hnutí Duha dáváno do souvislosti s anarchisty. Především mu vadilo nesmiřitelné a v zásadě antisystémové vystupování anarchistů Vše nakonec vyvrcholilo na podzim roku 1996, kdy J. Patočka a J. Beránek usoudili, že brněnská pobočka Hnutí Duha pořádá akce neslučitelné se zásadami Duhy a prosadili jejich odchod z kanceláře centra Hnutí Duha. V únoru 1997 pak centrum zahájilo akce k vyloučení všech členů, kteří sympatizují s anarchismem, nebo jsou členy anarchistických organizací. Výsledkem jejich odchodu z Duhy bylo založení pobočky organizace Za matku Zemi. 177

182 Také v tomto období proběhlo mnoho demonstrací a veřejných vystoupení. Každoročně se konal mítink na 1. máje, přičemž v roce 1995 došlo k větším střetům s policií. Konalo se také velké množství antifašistických a protirasistických demonstrací, dále můžeme namátkou vzpomenout protesty proti návštěvě Pinocheta v červnu 1994 či proti záměru popravit Mumia Abu-Jamala v srpnu Během let vzniklo mnoho nových autonomních skupin s různou délkou trvání 423. Hradecká autonomní liga, Svobodná plzeňská autonomní skupina (SPÁSA), A-skupina v Písku, Trutnovská autonomní skupina (TAS), A-sdružení ve Vrchlabí, Autonomní teplická skupina (ATS) či Tepličtí militantní autonomové (TMA). Některé tyto skupiny byly součástí AF, později ČAF. Vznikla také skupina jménem Volná obrana stíhaných aktivistů (VOSA). Za své cíle si kladla sledování a informování o případech trestně stíhaných aktivistů, za projevy svého přesvědčení, či těch, kteří se stali oběťmi policejní a justiční svévole. Pokračovalo i organizování se v boji za lepší životní prostředí a za práva zvířat. Vzniklo sdružení Svoboda zvířat, na Slovensku Sloboda zvierat, jejichž společným časopisem byl Kontrast. Boj za práva zvířat měl i militantní podobu. Takovou formou se prezentovala například Animal liberation front (ALF) 424. Závěr V této kapitole jsme viděli jistou stagnaci anarchistického hnutí, která přišla po bouřlivých porevolučních letech. Zároveň ovšem došlo i k jasnému posunu směrem k politickému vnímání anarchismu, kdy do popředí stále vystupovaly politické a sociální otázky. Anarchistické hnutí v této době položilo základy budoucích organizací : Restrukturalizace Během tohoto období prošla česká anarchistická scéna závěrečnou fází svého přerodu, během kterého se definitivně ustavily zřetelné politické linie. Dlouhodobě potlačované konflikty uvnitř jednotlivých organizací vystoupily na povrch a vedly k rozpadu některých organizací a následně ke vzniku nových. Současně také do anarchistického hnutí po několika letech stagnace přišla nová generace, která dokázala hnutí přešlapující na místě znovu aktivizovat. 423 Mazel M. (1998) Oponenti systému, Brno, str Tamtéž, str Více k tomuto tématu Mareš M. (2004): Ekoterorismus v České republice. Rexter, roč. 2, č. 1. Dostupné z 178

183 První změny zasáhly ČAF. Ta spolu s ASF organizovala 5. mezinárodní konferenci anarchosyndikalistů a revolučních anarchistů Východ-Západ, která se konala v Litovli ve dnech Konference se účastnili delegáti ze 13 zemí. Spolupráce obou skupin byla oboustranně výhodná, takže po odštěpení Solidarity od ASF se zbylí aktivisté ASF více sblížili s ČAF a v říjnu 1996 došlo ke konfederativnímu připojení ASF k ČAF 426. Vznikla tak Anarchosyndikalistická frakce-české anarchistické federace (ASF-ČAF). ASF zůstalo plné zachování organizační a akční samostatnosti. Koncem. dubna 1996 proběhl IV. sjezd České anarchistické federace, na kterém byly za členy federace přijati zájemci z Bratislavy a ČAF následně změnila svůj název na Československou anarchistickou federaci (ČSAF). ČSAF se rozhodla i nadále zachovávat rozdělení na regiony. Organizace nadále odmítala spolupráci s trockisty ze Socialistické solidarity. Ve dnech se v Madridu konal 20.kongres Mezinárodní asociace pracujících (IWA). ASF-ČSAF zde reprezentovali Petr Wohlmuth a Andrej Funk 427, což byla pro český anarchismus historická událost, neboť čeští zástupci se mezinárodního anarchistického kongresu účastnili naposledy v roce Na tomto sjezdu byla také ASF-ČSAF přijata za řádného člena IWA 428. Zdálo se, že anarchistická scéna se v této době celkem stabilizovala a programová orientace byla vytyčena, ale český anarchismus čekal ještě rozkol. Na jedné straně sílilo napětí mezi redakcí Autonomie (resp. zpravodaje nazvaného Autonom, Autonomie zanikla v roce 1996) a Svobodné mysli, které vycházelo z rozdílných přístupů týkajících se politického ukotvení anarchismu 429. Zároveň však docházelo i k rozporům mezi ekologickou a sociální frakcí uvnitř samotné ČSAF. Proti sobě stála politická platforma ČSAF, která se orientovala na proud politický a ekonomický a skupina spojená spíše s autonomní scénou, která neměla tak konzistentní a revoluční strategii a orientovala se spíše kulturně a sociálně. Poněkud zjednodušeně by se dalo říci, že šlo o spor mezi ČSAF a kolektivem okolo squatu Ladronka. Vše vyvrcholilo na V. sjezdu ČSAF, který se konal Členové pražské autonomní skupiny zde předložili návrh rezoluce O sociálním anarchismu 431. Podle této rezoluce je anarchismus hnutí bojující za třídu námezdně pracujících. Skupina odmítla autonomní hnutí i zelený anarchismus, neboť v nich viděla reformní snahy 425 Mazel M. (1998) Oponenti systému, Brno, str Bastl M. (2001) Radikální levice v české republice. Devadesátá léta 20. století. Brno, str Tamtéž, str Mazel M. (1998) Oponenti systému, Brno, str Tomek V., Slačálek O. (2006) Anarchismus, Praha, Str Bastl M. (2001) Radikální levice v české republice. Devadesátá léta 20. století. Brno, str Tomek V., Slačálek O. (2006) Anarchismus, Praha, Str

184 ohrožující anarchistické tradice. Následná bouřlivá diskuze ukázala, že uvnitř ČSAF existují nepřekonatelné rozpory politického i osobního charakteru a skupina se rozdělila na dvě části. Na jedné straně zůstala ČSAF, na druhé straně pak skupina kolem Petra Wohlmutha. Redakční kolektiv Svobodné mysli, nyní přejmenované na Svobodnou práci, ČSAF opustil a založil si vlastní organizaci nazvanou Federace sociálních anarchistů (FSA), zaměřenou jednoznačně na anarchismus jakožto politickou doktrínu a razantně odmítající anarchismus životního stylu. Po dlouhou dobu pak existovala velmi významná animosita mezi aktivisty ČSAF a FSA. Rozkol uvnitř ČSAF ovšem vedl i k nárůstu těch aktivit, které byly dosud bržděny. Konkrétně to vedlo k vzniku autonomní skupiny ČSAF zabývající se převážně ekologií a aktivní ochranou životního prostředí (Skupina pro ekologii ČSAF). Postupně byla vybudována informační síť tzv. zeleného anarchismu, Zelená distribuce, vznikl časopis Zelený provazníček a Infolist Provazníček Objevili se také přívrženci Earth First! 432 Objevily se též další nové iniciativy související s anarchismem. Jeden rok existovala Severočeská libertinská federace, na kterou místně navázala Aktivita Cabaret Voltaire (ACV), sdružení ukotvené v punkové subkultuře, avšak akceptující anarchistickou ideologii. Během roku 1996 došlo ovšem také k vzniku další organizace ukotvené v anarchistickém hnutí - Antifašistická akce (AFA) 433. Podnětem k jejímu založení se stal zákrok Policie ČR v pražském klubu Propast , který byl podle návštěvníků klubu neadekvátní. Hovořilo se tehdy o šikanování a ponižování zatčených, přičemž Police ČR nebyla schopna jasně vysvětlit, na základě jakých podnětů k celému zákroku došlo. 434 Přímým důsledkem tohoto policejního zásahu bylo vytvoření české pobočky Antifašistické akce (AFA), jakožto militantní, sebeobranné anarchistické organizace, jejímž úkolem je primárně chránit anarchistické prostředí před 432 Myšlenka EF! vznikla v USA v roce 1979 jako radikální odpověď na vzrůstající nespokojenost s prací ostatních environmentalistů. Nejde přímo o organizaci či hnutí, ale spíše o spojení lidí, jimž je společná víra v biocentrismus a to, že život a Země jsou vždy na prvním místě. Jejich přímé akce jsou zaměřeny na obranu Země bez jakýchkoliv kompromisů. V krajních případech připouští přímé akce proti majetku, ale nikdy žádné násilí vůči zvířatům a lidem. Viz Mareš M. (2004): Ekoterorismus v České republice. Rexter, roč. 2, č. 1. Dostupné z Mazel M. (1998) Oponenti systému, Brno, str Policie zdůvodnila zákrok tím, že se v klubu údajně prodávají drogy a scházejí se zde militantní skinheads. Během zásahu byly skutečně objeveny tři marihuanové cigarety, a je pravda i to, že se v klubu scházeli příznivci hnutí skinheads ovšem jeho apolitické a antirasistické odnože. 16 svědků zásahu podalo na policii trestní oznámení. Inspekce ministerstva vnitra zjistila spáchání trestných činů ublížení na zdraví a zneužití pravomoci veřejného činitele. Před soudem však stanul pouze velitel zásahu František Brázdil, který se provinil tím, že rozhodl v rozporu se zákonem o policii o nasazení zásahové jednotky. Dále tím, že porušil závazný pokyn policejního prezidenta, když udělil veliteli oddílu této jednotky souhlas k použití maskovacích prostředků při akci. Brázdil byl nakonec zproštěn obžaloby a jeho čin byl posuzován jako kázeňský přestupek. 180

185 neonacistickými skinheads a sekundárně představovat militantní složku anarchistického hnutí. Tento fakt také dobře dokumentuje odklon od pacifismu, který byl do té doby v anarchistickém prostředí výrazně upřednostňovaný. V úvodním prohlášení AFA 435 se uvádí AFA zároveň podporuje všechny hnutí a organizace bojující za prostor bez fašismu, rasismu, sociální diskriminace a autoritářství, plně solidarizuje s emancipačními snahami společenských, etnických a sexuálních menšin bojujících za své zrovnoprávnění v majoritní společnosti. V našem boji se není možné spoléhat na policii, justici a státní aparát, které proti nám sami o sobě vystupují represivně. AFA se od svého počátku definovala jako organizace spjatá s anarchistickým prostředím, kterou významně ovlivnili aktivisté spojeni s FSA 436. AFA proto od počátku odmítala německý model antifašismu, ve kterém dochází ke vzniku široké radikálně levicové fronty anarchistů, trockistů, komunistů a socialistů a trvala striktně na profilaci AFA jakožto antiautoritářské organizace vycházející z anarchistických principů. Přestože vlastní politický koncept předložila až podstatně později, snažila se od počátku vystupovat jako politická organizace, přičemž jednoznačně vycházela z anarchistické ideologie. Její členové začali vydávat časopis Antifa News (později přejmenovaný na Akce) 437, ve kterém přinášeli informace jak z prostředí neonacistických skinheads, tak i teoretické politické články. Časopis sám prošel postřehnutelným vývojem, během kterého se posunul od článků poznamenaných zjednodušováním a politickým schematismem, k podstatně vyšší kvalitě. Příkladem zjednodušujícího přístupu může být text 438 vysvětlující rozdíly mezi pravicí a levicí z třetího čísla. V současnosti je za pravici považováno každé konzervativní hnutí. Pravicí je ta část konzervativců, kteří jsou sociálně identifikováni soukromým velkokapitálem, stavějí se za zvětšování sociálních rozdílů, osudy nižších vrstev jsou jim lhostejné a jsou schopni svou politikou posunout část obyvatelstva na hranici životního minima. Jednoznačně mezi pravici patří fašistické, nacistické a rasistické skupiny, které z rasových, nacionálních, náboženských, ideologických a jiných důvodů diskriminují části obyvatelstva sociálně, 435 Prohlášení AFA, Antifa News č. 9/1999 str V období zhruba od roku 1999 do roku 2002 došlo k oddělení obou skupin, v roce 2004 se naopak AFA stala součástí FSA, resp. FAS. Po roce 2006 je opět patrný odklon, který ale vychází spíše z celkové deaktivizace anarchistické scény. 437 Mareš M. (2004) Anarchistický terorismus v České republice po roce 1989, Rexter dostupné z: Pravice versus levice, nedatováno Antifa News č.3, str

186 materiálně, fyzicky či duchovně. Mezi pravici lze zařadit i část komunistického hnutí, které se demagogicky hlásilo k pracujícím skupinám, ale zároveň stála proti svobodě lidu. Levice se orientuje na střední a nižší vrstvy a je proti jakýmkoliv formám soukromého vlastnictví a politicky presentuje decentralizaci a účast odborů atd. na tvorbě a realizaci politiky. Nejfrekventovanějším ideálem je rovnost v jakýchkoliv formách. Nejvýznamnější součástí evropské levice je sociální demokracie, dále zelení a radikálové (autonomové, anarchisté, antifašisté, radikální komunisté...) Zde vidíme v zásadě naivní pokus o politickou analýzu, který je jednoznačně ideologicky podmíněný. Pravice je definována velkokapitálem a jejím cílem je ožebračování a diskriminace obyčejných lidí. Naopak cílem levice je rovnost a odpor k soukromému vlastnictví. Oba politické póly jsou tak ztotožněny pouze se svými krajními polohami a není ponechán žádný prostor pro umírněné varianty. Zajímavé je přiřazení části komunistického hnutí k pravici, na kterém lze dobře dokumentovat delegitimizační techniku autorů. Část komunistického hnutí se postavilo proti svobodě, je tím pádem špatné a tedy musí být pravicové. Jinými slovy, pravice znamená zlo. Na druhou stranu signalizuje tento článek i snahu antifašistů dodat svému boji ideologický základ a politické vysvětlení. Přestože bylo Antifašistické Akci mnohokrát vyčítáno (i ze stran jejich levicových kolegů), že se jedná o organizaci pouličních rváčů, přesto se AFA vždy snažila předkládat logické i politické vysvětlení svého boje. Zatímco se AFA pomalu začínala rozvíjet, ostatní již fungující anarchistické skupiny pokračovaly ve své činnosti. Ve dnech proběhl v Praze zapatistický kongres 439, jehož se zúčastnilo asi 200 anarchistů a levicových autonomů z celé Evropy. Tato akce byla přípravou pro II. mezikontinentální setkání pro lidskost proti neoliberalismu, které proběhlo v létě ve Španělsku 440. Technickým organizátorem tohoto setkání byla ČSAF. 28. března proběhl protest před Ministerstvem vnitra proti policejnímu násilí a proti osvobozujícímu soudnímu výroku nad velitelem zásahu v Propasti. V dubnu pak proběhla demonstrace proti návštěvě papeže a navracení majetku církvi. Demonstrace na 1. května v roce 1997 ČSAF poprvé pořádala kromě tradiční oslavy v Praze i v Olomouci. V Olomouci se sešlo asi 100 lidí, v Praze asi 200. Na Střeleckém ostrově došlo k menším problémům se studentským Majálesem a ke slovu zde nebyla puštěna Socialistická 439 Bastl M. (2001) Radikální levice v české republice. Devadesátá léta 20. století. Brno, str Tamtéž, str

187 Solidarita. O dva dny později se konala demonstrace proti legalizaci policejního násilí. Z Palachova náměstí přešel průvod před budovu Ministerstva vnitra. Zde došlo k zákroku policie 441, kdy po hození lahve proti skleněné výplní dveří ministerstva neznámou osobou (pravděpodobně z řad demonstrantů, ti ovšem tvrdili, že se jednalo o provokaci) policie zakročila proti rozcházejícím se demonstrantům se pak konal před Ministerstvem vnitra happening, který připomínal rok od zásahu v Propasti. Z dalších demonstrací tohoto roku lze připomenout například květnový protest proti zbrojnímu veletrhu IDET, demonstrace proti Shell a s ním související protestní akce před nigerijskou ambasádou či demonstraci proti sociálnímu útlaku v září v Hradci Králové. V listopadu 1997 vyšlo poslední číslo Autonoma 442 a problémy dolehly i na Svobodnou mysl. Díky nepříznivé finanční situaci se redakce rozhodla vydávat velký časopis jednou za čtvrt roku a každý měsíc pak Zpravodaj. Ve světle následujících událostí se ale zdá, že šlo spíše o generační výměnu, během které byli starší aktivisté nahrazeni resp. doplněni novými. Závěr Během tohoto období anarchistické hnutí dokončilo svůj vývoj a významně se vzdálilo svému původnímu subkulturnímu ukotvení. Přestože v této době vrcholí některé rozpory, které vedou až k rozštěpení ČSAF a zániku či omezení některých anarchistických periodik, nelze toto období označit za úpadek. Zároveň totiž vznikají nové organizace, která dávají celému hnutí nový rozměr. Jednak je to Antifašistická Akce, jejíž směřování je více militantní a pak je to FSA, která představuje v našem prostředí organizaci sledující důsledně anarchistickou ideologii, odmítající subkulturní prvky anarchismu i lifestylismus. Patrná je snaha o politické působení, i když směřuje mimo oficiální politické struktury Až : Vzestup Mezi lety 1998 až 2001 došlo k rozvoji anarchistického hnutí, které navázalo na politickou i personální krystalizaci jednotlivých subjektů, ke které došlo v předcházejícím období. Významným spouštěčem rozvoje aktivit anarchistického hnutí v této době jsou zřetelně veřejná vystoupení organizovaná anarchisty, jako byly street party a vystoupení proti zasedání MMF a SB. V České republice během této doby působí jakožto nejdůležitější anarchistické skupiny 441 Bastl M. (2001) Radikální levice v české republice. Devadesátá léta 20. století. Brno, str Tomek V., Slačálek O. (2006) Anarchismus, Praha, Str

188 Československá anarchistická federace, Federace sociálních anarchistů, Solidarita organizace revolučních anarchistů a Antifašistická Akce. ČSAF je svého druhu zastřešující organizací, uvnitř které je množství jedinců s různým pohledem a není tak vyhraněná. Je zde ponechána jistá názorová volnost a je spíše diskusním fórem různých pohledů. FSA a ORA-S fungují jako menší organizace, ale za to s jasným politickým, sociálním a ekonomickým programem, které usilují o striktně politickou činnost a vyhýbají se kulturním nebo subkulturním aktivitám. ORA-S se nevyhýbá původnímu marxismu, zatímco FSA se striktně drží jasně vymezeného anarchokomunismu. Antifašistická Akce pak představuje militantní (sebeobranou) organizaci, jejíž hlavní činnost spočívá v konfrontaci neonacistů, avšak která vychází z anarchistické politické tradice. Zejména mezi FSA a ČSAF existuje i v této době velmi silná rivalita. Rok 1998 je rokem nových projektů a myšlenek. Z okruhu autorů bývalé redakce Autonomie/Autonoma vzešel zcela nový počin a v dubnu 1998 vyšlo první číslo nového časopisu jménem Konfrontace (vycházel až do konce roku 2000) 443. Tato tiskovina vycházela s podtitulem noviny odporu a na rozdíl od dosavadní praxe nebyla spojena s žádnou konkrétní politickou skupinou. Konfrontace se hlásila k nutnosti změny a prohlašovala, že bude podporovat jakoukoli autentickou a neformální aktivitu, přičemž jejím hlavním cílem je zničení stávajícího systému. V úvodníku prvního čísla hovoří 444 redakce jasně. Dnes a denně sledujeme situaci v naší zemi, která se vzdaluje od ideálů svobody, demokracie, samosprávy a rovnosti. Sledujeme omezování přístupu ke vzdělání, bydlení a zdravotní péči, oklešťování zaměstnaneckých práv, sílící rasismus. Prohlubuje se sociální propast, na jedné straně klesá reálná hodnota mezd, na straně druhé rostou příjmy loajálních skupin. (...) V společenskoekonomickém modelu kapitalismu vidíme příčinné souvislosti mnoha znepokojujících jevů odcizení, apatie, nulové osobní angažovanosti. Nárůstu diskriminačních tendencí, brutality, konzumace drog. Tyto jevy plodí sám systém a halasné státní kampaně nemohou zakrýt fakt, že jsou jeho dětmi. (...) Nelze stát stranou. Odmítáme kapitalismus, odmítáme tržní hospodářství, mrzačící snad všechny společenské vazby. Jestliže je nám tento model nabízen, lhostejno zda s přízvisky sociální nebo liberální, jako jediný možný, volíme cestu KONFRONTACE. 443 Tomek V., Slačálek O. (2006) Anarchismus, Praha, Str Čas Konfrontace, Konfrontace č.1 duben-květen 1998, str

189 Opět se zde dostává ke slovu tradiční model politické delegitimizace protivníka, kapitalismu, ospravedlňující radikální odpor. Zajímavá je pasáž popisující negativní dopad kapitalismu na chování, které produkuje apatii a nulovou osobní angažovanost. U časopisu vycházejícího z aktivistické tradice je to poměrně typické. Rok 1998 je ovšem také rokem, kdy do České republiky dorazil fenomén Street parties, tedy rozsáhlých protestních akcí spojených se zábavou. Kořeny street party sahají do počátku 90. let 445, kdy se ve Velké Británii zformovalo hnutí, které protestovalo proti výstavbě dálnic a ničení krajiny, Reclaim the Streets. Tato organizace se rozhodla spojit protesty proti automobilismu s pouličními slavnostmi. Celý koncept vycházel z přesvědčení, že město má být místem, kde žijí lidé a nikoli prostorem okupovaným automobily. Ke konci devadesátých let došlo ke spojení s iniciativou People Global Action (PGA), která se snaží vyvolat celospolečenskou diskusi na téma globalizace a upozornit na problémy, které tento proces přináší. Global street party V rámci celosvětového dne boje proti ekonomické globalizaci, který v roce 1998 vyhlásila PGA 446, proběhla první street party i v Praze. Protestní akce byly organizovány ve více jak třiceti městech světa se v Praze na náměstí Míru sešlo kolem lidí 447. Na náměstí bylo několik sound systémů, řada stánků s vegetariánským jídlem i s politickými a subkulturními materiály. Celá akce byla pojata spíše jako koncert pod širým nebem než politická manifestace, díky čemuž ji podpořil vysoký počet návštěvníků, což zřejmě zaskočilo i samotné organizátory. Po skončení akce proběhl pochod po magistrále, kterou demonstranti zablokovali. Došlo k potyčkám s policií a zranění několika policistů. Průvod pak dorazil až na Mariánské náměstí, kde oficiálně skončil. Část demonstrantů se ale vydala na další průvod. Cestou došlo k rozbíjení výloh České spořitelny, McDonald s a KFC ve Vodičkově ulici, kde byla zničena výloha také obchodu Černá můra a dalšího McDonaldu. Zde došlo také k rabování řeznictví. Následoval zásah policie a plošné zatýkání. Bylo zadrženo 64 lidí, z toho 9 bylo vzato do vazby, přičemž podle zadržených docházelo k šikanování zatčených na policejních služebnách Bastl M. (2001) Radikální levice v české republice. Devadesátá léta 20. století. Brno, str Tamtéž, str Tamtéž. 448 Bastl M. (2001) Radikální levice v české republice. Devadesátá léta 20. století. Brno, str

190 Global Street Party vyvolala řadu reakcí v rámci celé společnosti. Na jedné straně stála policie, která tvrdila, že se jednalo o shromáždění výtržníků, na druhé straně organizátoři demonstrace, kteří se hájili tím, že šlo o legitimní protest, který ve svém závěru přerostl v pouliční nepokoje. Ozvaly se i hlasy, které násilí ze strany demonstrantů dávaly do souvislosti s jejich ekologickými požadavky. To vedlo k tomu, že se od vlny násilností a street party vůbec distancovaly etablované ekologické organizace (které se nijak nepodílely na jejím organizování) Greenpeace, Děti Země a Hnutí Duha 449 s tím, že prosazují striktní nenásilí a nejde jim o systémovou změnu. Velký kritický ohlas liberální veřejnosti a mediální diskuzi vyvolalo také policejní násilí vůči zadrženým, i kvůli reminiscencím na policejní násilí proti demonstracím na sklonku osmdesátých let 20. století. Local street party Za necelé čtyři měsíce po Global street party se konala v Praze další akce podobného druhu, tentokrát pod názvem Local street party. Před touto party vydali organizátoři dvě tisková prohlášení 450, ve kterých se snažili objasnit důvody, které je k organizování party vedou. Na globální úrovni šlo o protest proti ekonomické globalizaci, proti moci nadnárodních společností a kritickému stavu životního prostředí. V lokálním měřítku pak proti životním podmínkám v našich městech, od nárůstu automobilismu po nedostatek bytů. Dalším důvodem mělo být nepotrestání policistů za zásah při Global street party se sešlo na Palackého náměstí v Praze kolem lidí. Byl přednesen jeden projev. Po skončení hudební produkce se lidé vydali na pochod, který bez incidentů došel až na náměstí Míru. Zde byla party oficiálně ukončena. Bylo zřejmé, že na tuto party přišli lidé, kteří si uvědomovali jaké má street party konotace, minimálně v Českém prostředí. Poměrně vysoké číslo příchozích a klidný průběh celé akce vedl k diametrálně odlišným komentářům v tisku, než jaké se objevily po Global street party. Anarchisté na to reagovali po svém: 451 Kde se vzalo několik tisíc protestujících, po první street party výtržníků, nezamilovaných, frustrovaných, po té druhé mladých lidí, kteří se přišli především pobavit? Tak nějak by mohla znít otázka zformulovaná politickými profesionály a konformními psychology a 449 Mareš M. (2004): Ekoterorismus v České republice. Rexter, roč. 2, č. 1. Dostupné z Tomek V., Slačálek O. (2006) Anarchismus, Praha, Str Novák A., Generační rebélie, anebo semínka odporu?, Konfrontace č.5 leden-únor 1999 str

191 žurnalisty. Ale jakoby se systém sám cítil více ohroženější těmito akcemi mladých radikálů než početnějšími demonstracemi pod vedením státotvorných odborů. Jakoby systém sám cítil, že kritika těchto výtržníků útočí přímo na jeho kořeny a klade nepříjemné, ba nezodpověditelné otázky. Proto bylo tolik třeba nejdříve lhát o vlně rabování, která zachvátila Prahu, o anarchii, která táhla městem (kéž by pozn. aut.) a později po druhé street party demystifikovat mladými lidmi, kteří ani neznají důvod své účasti. I zde se objevuje útok proti systému. Systém z nás má strach a proto nás zesměšňuje a lže o nás. Zároveň autor vychází z předpokladu, že street party má primárně politický význam a tento význam si všichni, nebo alespoň významná část účastníků uvědomuje, což je sporné. Na druhou stranu v této době byly street party oblíbeným tématem médií, takže nelze předpokládat, že by její účastníci nevěděli, že se jedná o akce s politickým a radikálním podtextem, i když jim mohly unikat konkrétní požadavky. Nicméně veřejné akce organizované a médii prezentované jako akce anarchistů, kontroverzní zásah policie, protestní přesah i publicita, která byla oběma street party věnována, pomohla aktivizovat stagnující anarchistické hnutí. Koncem roku 1998 bylo mladými aktivisty kolem Ondřeje Slačálka ve spolupráci s Jakubem Polákem obnoveno vydávání časopisu A-kontra 452, taktéž nenapojeného na žádnou konkrétní organizaci, avšak se zřetelným příklonem k ČSAF. Navíc ve stejném roce začíná vycházet i časopis vydávaný přímo ČSAF, který nese název Existence. Již v lednu 1999 otiskla Existence manifest ČSAF 453. Jako anarchisté odmítáme souhlasit se systémem, který je nyní v České republice. Vystupujeme proti současnému kapitalistickému režimu, ale i proti režimu bolševickému, neboť oba představují vládu úzké skupiny privilegovaných (kapitalistů nebo státních byrokratů) na úkor práv většiny. Současný systém parlamentní demokracie nedává lidem možnost svobodně rozhodovat o svém životě, protože o chodu země rozhoduje vláda a parlament, tedy skupina lidí, které si sice lidé volí, ale jež nemají možnost v době mandátu ovlivňovat v jejich činnosti či poslance odvolat nebo nahradit. Státní a kapitalistická společnost je založena na principech dominace a autority a ovládání zdrojů a přírody. Kapitalismus potřebuje podnikat v efektivních podmínkách kontroly společnosti. Tu jim zajišťuje stát s armádou a různými druhy policie. (...) Chceme společnost, kde lidé respektují jen smlouvy přijaté na principu volné dohody, uzavřené v rámci samosprávy. 452 Tomek V., Slačálek O. (2006) Anarchismus, Praha, Str Československá anarchistická federace, Existence č. 4 leden 1999, str

192 Tedy za plné účasti všech obyvatel daného území, jichž se ona smlouva týká. (...) Chceme maximální svobodu jedince založenou na motech: Svoboda každého končí tam, kde začínám svoboda ostatních. a Nikdo není skutečně svobodný, dokud nejsou svobodní i ostatní. I zde nacházíme princip delegitimizace kapitalismu, avšak propracovanější. Parlamentnímu systému je vyčítáno, že ve skutečnosti nereprezentuje lid a proto je pro většinu populace nepřijatelný. Do popředí tak vystupuje v podstatě verze radikální, stavící na přímé demokracii, což je mimochodem přesně ten moment, který ČSAF odlišuje od FSA, která s pojmem demokracie vůbec nepracuje, resp. vyjadřuje se k němu negativně. Existence si velmi brzy vybudovala pozici kvalitního anarchistického časopisu, ve kterém se objevovaly jak překlady z děl klasiků anarchismu, tak i vlastní teoretické texty. 454 Anarchistická vize budoucnosti vychází z principu samosprávných komun a výrobních celků spojených na základě volné dohody ve volné federace. Základním anarchistickým principem je solidarita s ostatními. (...) Důležitou otázkou v anarchistickém hnutí je otázka sociální revoluce. Osobně nevěřím v osvícené vůdce mající recept na tu jedinou pravou anarchii vedoucí ostatní lidi do zaslíbeného věku. Nevěřím v uměle vyvolanou revoluci v revoluci vyvolanou několika jedinci v domnění, že se k nim ostatní připojí. Revoluce musí být výsledkem potřeby naprosté většiny lidí. Tímto se ovšem dostáváme k otázce, o jaké revoluci vlastně mluvíme - o revoluci, již si budeme připomínat fotografiemi barikád a vlajících praporů, o revoluci zelené nebo o revoluci morálních hodnot. Osobně mám dojem, že revoluce sociální bez revoluce hodnot a zásadní změny postoje k životnímu prostředí kýžený výsledek nepřinese. Zde se objevuje velmi zajímavý moment, který opět velmi významně odlišuje ČSAF od FSA, a to moment revoluce. ČSAF zde opět dokazuje své v podstatě radikálně demokratické a radikálně liberální stanovisko, které nutně odmítá revoluční voluntarismus a pokládá vnitřní přerod jednotlivce za nutný předpoklad revoluční změny sociálních vazeb. Vedle nových časopisů ovšem zasáhly v roce 1999 anarchistické hnutí i jiné události. První z nich byla kauza Michala Patery, člena FSA. Ten byl napaden v pražském klubu Campton pěticí neonacistů 455. Útok vykazoval likvidační znaky, a proto napadený použil legálně 454 Je anarchie Utopií? Existence č.7, prosinec 1999, str Bastl M. (2001) Radikální levice v české republice. Devadesátá léta 20. století. Brno, str

193 drženou střelnou zbraň a jednoho z útočníků vážně zranil. Následně byl Michal Patera vzat do vazby a obviněn z pokusu o vraždu, zatímco útočníci byli propuštěni a nadále v případu figurovali pouze jako svědci. V anarchistickém prostředí vyvolal tento případ vlnu solidarity, která byla později poněkud rozmělněna 456 díky vzájemné nevraživosti FSA a ČSAF, avšak nikdy v zásadě neustala. Důkazem je v podstatě jednotné informování o této kauze napříč celým anarchistickým spektrem: 457 Případ je v podstatě totožný s causou Václava Ježe. I zde byl vzat do vazby levicový extremista, zatímco fašističtí aktivisté jsou označováni jako náhodně přítomní nakrátko ostříhaní mladíci. I zde je stát na straně útočících neonacistů a ukazuje, jak se zachová ke všem, kteří se fašistické ideologii postaví. Ve stejném duchu se k případu vyjadřovala i samotná FSA, přičemž článek rozebírající celou kauzu z pera Petra Wohlmutha otiskla i A-kontra, 458 ovšem doplněný o kritiku nesnášenlivých postojů FSA vyjádřeným podle názoru redakce i v onom textu mj. už hned jeho názvem. Případ měl díky mezinárodním kontaktům FAS ohlas i v cizině a na podporu Michala Patery proběhlo několik demonstrací po celé Evropě. Michal Patera byl nakonec propuštěn a policie případ odložila. Významný byl také 1. máj v roce Střelecký ostrov si pro tento den rezervovali neonacisté z Národního odporu a Národní aliance v rámci své nové politiky zviditelňování. 459 Anarchistické skupiny chápaly tento akt jednoznačně jako provokaci namířenou proti nim a došlo ke spojení znesvářených skupin v přípravách na protidemonstraci. Skupina aktivistů okolo Jakuba Poláka se nejprve pokusila zablokovat vstup na ostrov, ale policie je odtud vytlačila. Mítink anarchistických organizací proběhl na Arbesově náměstí, odkud se většina demonstrantů vydala k ostrovu. Tam však průvod opět zastavil kordon policistů. Demonstranti se tedy přesunuli k Národnímu divadlu, kde se pokusili zablokovat cestu neonacistickému průvodu. Zde ovšem policie anarchisty rozehnala a umožnila průchod neonacistickému průvodu 460. Ten prošel bez 456 V anarchistickém prostředí se objevila teorie, že útočníci nebyli neonacisté, ale pouze osoby, které měly s Michalem Paterou vlastní nevyřízené účty, které se netýkaly politiky. Vzhledem k rozporům mezi FSA a ostatním subjekty na anarchistické scéně těžila tato teorie z nedůvěryhodnosti FSA pro velkou část aktivistů. 457 Policie obvinila napadeného antifašistu z vraždy, Konfrontace č.5 leden-únor 1999, str Wohlmuth P., S fašisty nelze diskutovat, fašisty lze jen likvidovat. A-kontra č. 1/99, str Mareš M. (2003) Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno, str Mareš M. (2003) Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno, str

194 problémů městem a neonacistům se tak podařilo prezentovat se na veřejnosti jako standardní politická síla, zatímco anarchisté se zde projevili jako násilníci. Zároveň ale média poměrně ostře kritizovala práci policie, která tuto situaci umožnila. Tato akce opětně posloužila anarchistům k tvrdému odsouzení policejní práce a přeneseně ke kritice fungování celého státu: 461 Skutečné vítězství však slavili jen rozprášení antifašisté. Prokázali jednotu, houževnatost a tvrdost, prokázali, že jsou akceschopnou silou. Donutili stát k tomu, aby bez vytáček dokázal, jak hodlá nastupujícím fašistům bránit nijak. Zde se objevuje zcela zřetelně postup, který byl a je používán standardně anarchisty a který by se dal shrnout následovně: Stát (systém) nefunguje tak jak má, naším cílem není nic jiného než napravit to, ale nejde to se státem, pouze bez něj. Zároveň se zde začíná objevovat i jistá glorifikace anarchistů jakožto hrdých odpůrců systému. Tato glorifikace, přecházející místy až do kultu hrdinů, jak uvidíme, se rozvine až později. Současně s nárůstem aktivit neonacistických skupin a pod vlivem rozsáhlých veřejných akcí jako byly street party, které ukázaly, že existuje skrytý rezervoár protestních sil, se začala aktivizovat antifašistická a následně i obecně radikálně levicová scéna. V této souvislosti začaly ovšem narůstat i aktivity trockistických a komunistických skupin, které vycítily možnost účinně se projevit na veřejnosti s akceptovatelnými formami antifašismu a zároveň působit i na anarchistické skupiny ve smyslu sjednocení proti společnému nepříteli. Tyto aktivity byly ze strany anarchistů velmi razantně odmítnuty a to všemi organizacemi bez rozdílu. 462 Jde o to, že do antifašistických aktivit vstupují stále aktivněji členové Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM) a ještě výrazněji Komunistického svazu mládeže (KSM), jejich mládežnické organizace. Bolševici přitom proti fašismu až dosud téměř nic nedělali, a pokud ano, vedli jejich aktivity ke všemu jinému, než k tomu, aby uškodily fašistům (když např. jejich poslanci navrhli vytvoření speciální policejní jednotky specializující se na boj s fašisty, vzniklo z toho proslulé protiextremistické oddělení, které už dokázalo pěkně znepříjemnit život řadě anarchistů, že by ale nějak šlo proti fašistům, jsem si opravdu nevšiml). Komunistická strana by navíc se svým nacionalismem mohla nazi-skinheadům klidně (a snad i úspěšně) konkurovat. 461 Policie a fašisté bok po boku, Konfrontace zvláštní vydání pro Street Party, str Slačálek O., Hurá do náruče bolševiků, A-kontra 6/99, str

195 Zde je antikomunistická argumentace ještě nepříliš politicky vyprofilovaná a výhrady spočívají jednak v neúčinnosti komunistických metod a jednak v komunistickém nacionalismu. 463 Moravský region ČSAF vyjadřuje svůj zásadní nesouhlas s jakoukoli spoluprací ČSAF s autoritářskými organizacemi (typu Socialistická Solidarita, Socialistická Organizace Pracujících, Budoucnost, atd.) Historie jednoznačně ukázala, jak se autoritářská levice postavila k anarchistům a ostatním členům antiautoritářské levice (Rusko, Španělsko, Ukrajina, Kuba...) v okamžiku, kdy už nebyli potřební pro mocenské cíle jejich vůdců a stali se jim nebezpečnou konkurencí. (...) Nechápeme, jak mohou někteří členové antiautoritářské levice (dokonce i jeden člen ČSAF) obhajovat spolupráci s organizacemi jako je Socialistická Solidarita, Socialistická Organizace Pracujících či Budoucnost nebo uctívat jejich symboly (Che Guevara, Trockij...) byl by to výsměch základním myšlenkám anarchismu (neexistence vynucené autority), za něž bojovali a pro něž byli vražděni naši soudruzi v Kronštadtu (1921), na Ukrajině ( ), v období španělské sociální revoluce ( ), na Kubě (1959), Maďarsku (1956) a v řadě jiných zemí, kde se autoritářská levice dostala k moci. Zde je již argumentace proti spojení s komunisty výrazně propracovanější, i když se opírá primárně o historický základ. Na moravskou aktivitu navázala celá ČSAF, i když její vyjádření bylo poněkud měkčí, než původní moravské. 464 Na druhou stranu musíme vyjádřit, s kým spolupracovat nehodláme. Jde o organizace, sdružení, strany a hnutí diskriminačního charakteru, cíleně politicky prosazující autoritativní společenské uspořádání či sociální nespravedlnost a ekonomické vykořisťování neprivilegovaných tříd. Je nám jedno, zda se takové organizace řadí napravo nebo nalevo v rámci politického spektra. Zde již vidíme argumentaci čistě politickou, přičemž zajímavé je i to, že je ČSAF schopna akceptovat fakt, že autoritativní model správy společnosti nemusí být výsadou pravice, ale že jej najdeme stejně tak i u levice. Nejvíce byla ovšem novou taktikou komunistů pochopitelně zasažena Antifašistická akce, neboť případná spolupráce by se týkala v první řadě jejích aktivit. AFA, která se sice do jisté míry 463 Prohlášení členů Moravského regionu ČSAF k možnostem spolupráce s autoritářskými součástmi radikální levice, Existence č.5 duben 1999, str Role ČSAF v anarchistickém hnutí, Existence č.7 prosinec 1999, str

196 oprostila od vlivu FSA na svou vnitřní politiku, si přesto ponechala striktní antibolševismus jako součást své ideologické výbavy. 465 Nepříjemná je ale i aktivita bolševických skupin. S těmito rudými fašisty rozhodně nehodláme chodit vedle sebe na demonstracích a v boji proti nim si rozhodně nebudeme brát žádné servítky. Nechceme dopadnout jako antifašistické hnutí v Německu, kde antifašisté pochodují v jedné linii s vlajkami Mao Ce-Tunga, Lenina či Stalina. Zde v podstatě žádná argumentace není, pouze jednoznačné konstatování, že s bolševiky AFA spolupracovat nebude. Zajímavější ovšem byl samotný vývoj AFA, který naznačoval, že AFA začala pomalu vycházet ze stínu FSA a začala si vytvářet vlastní ideologický rámec. První předzvěstí bylo právě 11. číslo časopisu AKCE (dříve Antifa News), ve kterém se objevil i tento prvotní koncept anarchistického antifašismu a hodnocení role a úlohy Antifašistické akce v rámci celého anarchistického hnutí. 466 Nemyslíme si, že je fašismus možné porazit v dnešní kapitalistické společnosti, protože jen dosažením skutečně rovnostářské společnosti můžeme zničit fašismus jako takový. Nemyslíme si, že AFA může být tou složkou, která uskuteční společenské revoluční změny. Chápeme AFA jako militantní ochranou organizaci, která brání prostor revolučního anarchistického hnutí. Zde se jasně objevuje širší chápání antifašismu, než pouhý militantní boj proti neonacistickým skinheads. AFA zde deklaruje své přesvědčení, že fašismus je bytostně spjat s kapitalismem, jakožto systémem stojícím na nerovnosti, a že bez odstranění kapitalismu není možné skutečně porazit ani fašismus. Zároveň si AFA i dobře uvědomuje, jaké je její místo a jaké jsou její reálné možnosti. Nestaví se do role spasitelky společnosti, ale pouze do role strážkyně anarchistického prostoru. Na tento článek pak záhy navázal Programový koncept AFA. 467 Dnes již víme, kam vede pasivita a liberálními politiky neustále propagovaná svoboda politického projevu a snaha ponechat legálními spolky propagující rasovou zášť a nenávist. Skutečný antifašistický boj se nedá vést přes policii, soudy a státní aparát, ale pouze 465 AKCE č.11/březen 2000, Editorial, Jan Kenský, str Tamtéž. 467 Programový koncept AFA, dostupné z: 192

197 prostřednictvím přímé akce ohrožených skupin. Antifašistický boj není jen hlasitý antirasismus v demokratickém kabátě. Jde především o akci zdola, o boj, který je veden na více frontách jak proti štvavým pravičákům, tak proti těm, kteří nám ubírají naše sociální práva ženou tak část pracujících do rukou fašistů slibujících zlepšení ekonomické situace. Základem pro skutečný antifašismus proto může být pouze samosprávné a neautoritářské hnutí pracujících a dalších ohrožených skupin, které bude zabraňovat jakékoli pravicové propagandě a zároveň bude nabízet vůči současnému systému alternativu samosprávné a svobodné společnosti. (...) Stát, i když se snaží tvářit jako ochránce společenského pořádku a řádu, slouží především k ochraně postavení a majetku vládnoucí elity. Vláda a stát jen udržují stávající status quo a prokládají ho kosmetickými úpravami, aby byla společnost udržována v klidu s představou, že stále probíhají změny, které by měly stav zlepšovat. V případě sociální nespokojenosti, otřesů a politické nestability nachází stát řešení v udržení vlastních mocenských zájmů, v posilování státních represivních složek na úkor sociálních a veřejných výdajů taková cesta vede k policejnímu a totalitnímu státu. Fašistický systém stejně jako bolševický, pokud se dostanou k moci, maximalizují úlohu státu. Jejich autoritářské metody se snaží předurčit a ovlivňovat místo každého jedince ve společnosti a zbavují ho veškerých práv, které nemohou využít ve svůj prospěch. Stát nevznikl k potřebám společnosti, ale k ochraně soukromého majetku a moci vládnoucí třídy, a právě fašismus mu slouží jako záchranný kruh. Zde již je propracovaný politický základ anarchistického antifašismu, včetně delegitimizace státních prostředků. Co bylo řečeno dříve, platí stále stát a kapitalismus sice nejsou tvůrci fašismu, ale rádi ho využijí, pokud se jim to hodí. 468 Zároveň je to právě stát, který brání skutečnému antifašismu, a proto se logicky může antifašismus rozvíjet výhradně mimo státní struktury. FSA v roce1998 organizovala konferenci anarchosyndikalistů Východ- Západ, které se účastnilo 12 zemí. Poprvé bylo toto setkání určeno pouze pro členy sekcí IWA, takže byl odepřen vstup zájemcům z ČSAF a Solidarity 469. Na setkání se diskutovalo o sociální, ekonomické a politické situaci v jednotlivých zemích, o stavu anarchistického hnutí, hrozbě ultrapravice a situaci uvnitř IWA. 468 Tento přístup AFA opustila po svém včlenění do FAS, kdy začala fašismus vnímat jako přímý nástroj kapitalismu. 469 Bastl M. (2001) Radikální levice v české republice. Devadesátá léta 20. století. Brno, str

198 V roce 1999 ovšem pokračovaly i street party, které byly tak úspěšné v roce 1998, a pronikly i mimo samotnou Prahu. První brněnská pouliční slavnost První brněnská street party proběhla na Nových Sadech Jejím cílem byl odpor proti negativnímu vlivu automobilové dopravy na životní prostředí a zdraví lidí 470. Dalším tématem byly sociální a ekologické důsledky ekonomické globalizace. Street party měla také upozornit na celoevropský Měsíc odporu proti nadnárodním korporacím a politickým centrům moci, který probíhal od do Na lokální úrovni šlo o odmítnutí plánované silnice R43, která by měla zničit rekreační oblast brněnské přehrady. Na demonstraci se sešlo asi tisíc lidí a celá akce měla podobný průběh jako ostatní tedy hudba, zábava, politické projevy a následně pochod spojený s blokádou ulic. Policie v tomto případě nemusela zasahovat. Street party 99 Na Brněnskou pouliční slavnost navázala asi největší street party, která kdy v Čechách proběhla se v Praze na Těšnově sešlo kolem lidí, aby se pobavili a zároveň vyjádřili své názory a postoje 471. K dispozici bylo mnoho informačních stánků (přičemž provoz stánku Komunistického svazu mládeže násilím přerušilo několik anarchistů). Na této party šlo však více o zábavu než o vážné vyjádření politického protestu. Většina lidí svou přítomností na této akci prezentovala jistou nespokojenost, otázka ovšem je, zda šlo o nějakou jasnou politickou aktivitu. Na této street party se již ukázalo, že původní myšlenka byla zastíněna násilím. Organizátoři nebyli schopni ovládnout celou masu demonstrantů a iniciativu přebírali zčasti opilí exhibicionisté z řad politicky neaktivních punků, kterým šlo pouze o vandalismus. 472 Street party Bastl M. (2001) Radikální levice v české republice. Devadesátá léta 20. století. Brno, str Tamtéž. 472 V podvečer se pak demonstranti vydali na spontánní pochod, který byl bez větší koordinace a do jehož čela se dostala asi stovka opilých punků. Tito punkové působili problémy i samotných organizátorům. Průvod přeběhl magistrálu, dostal se na Malou Stranu a došel k americké ambasádě. Zde byla provolávána hesla proti NATO a vojenské akci v Jugoslávii. Došlo ale také k rozbití několika oken velvyslanectví. Po výstupu na Hradčanské náměstí organizátoři celou akci ukončili. Část demonstrantů se však vydala dále a někteří zaútočili u Mostecké ulice na policisty, kteří bránili nedaleký Mc Donald s. Výsledkem těchto střetů bylo přes sto předvedených, z toho více jak dvacet bylo obviněno, devět policistů bylo zraněno. 194

199 V tomto případě byla skutečným iniciátorem akce média, která ohlásila na tento den konání street party, přestože žádná nebyla připravována. Slavomír Tesárek se pak rozhodl tuto akci skutečně uspořádat na poslední chvíli, což se podepsalo na jejím průběhu se na Jungmanově náměstí v Praze sešlo asi 300 lidí 473. Pořadatel Slavomír Tesárek však krátce po začátku akce obdržel oznámení o zákazu, neboť bylo pozdě podáno oznámení o pořádání party. Tesárek tedy shromáždění oficiálně ukončil. Lidé se však vydali na pochod městem. Také tato party měla upozornit na problém automobilismu a problémy ekonomické globalizace, která přináší ztrátu veřejné kontroly nad děním ve společnosti. Vše proběhlo bez jakýchkoliv incidentů. Plzeňská Street party Následoval pokus sdružení Exist o zorganizování street party v Plzni 474. V Plzni se na Palackého náměstí v Plzni sešlo jen několik desítek účastníků, kteří se bavili u reprodukované hudby a sledovali materiály několika anarchistických skupin. Celá akce proběhla bez incidentu. V tomto období se konalo také velké množství demonstrací proti nárůstu rasismu a fašismu, které souvisely s nárůstem aktivit extrémní pravice. Často docházelo k narušování demonstrací krajní pravice a ke konání proti-demonstrací. V těchto letech také proběhla řada protestů na podporu EZLN, železniční dopravy, proti EU a NATO, proti trestu smrti pro Mumiu Abu-Jamala. Byl uspořádán A-tábor Záježová 99, zimní pochod Hypertirania, připojení se k mezinárodnímu antikonzumnímu dni, byla zahájena kampaň proti ekonomické globalizaci a řada dalších akcí 475. Rozvoj internetu v České republice zasáhl i anarchistické hnutí, a tak se samozřejmě objevilo mnoho různých internetových stránek. Od tohoto okamžiku mají všechny anarchistické skupiny (ČSAF, FSA, AFA, ORA-S), časopisy (Konfrontace, A-kontra), ale i řada dalších lokálních skupin své vlastní internetové stránky, které jsou průběžně aktualizovány, a vytvářejí tak síť vnitřního zpravodajství. I v roce 2000 pokračoval trend street party, ale již s viditelně oslabenou účinností, než tomu bylo v letech předchozích. Média ale soudila, že street party v podstatě slouží jako příprava k protestům proti zasedání MMF a SB v Praze, které se chystaly na konec roku Tato 473 Bastl M. (2001) Radikální levice v české republice. Devadesátá léta 20. století. Brno, str Bastl M. (2001) Radikální levice v české republice. Devadesátá léta 20. století. Brno, str Tomek V., Slačálek O. (2006) Anarchismus, Praha, Str

200 problematika se také objevovala jako téma na street party a obecně na demonstracích pořádaných anarchisty. Druhá Plzeňská Street party Druhou plzeňskou street party pořádalo sdružení Exist s podstatně větším úspěchem. Mezi lokální požadavky této akce patřila podpora kratší varianty dálničního obchvatu Plzně, referendum o dostavbě JE Temelín a vyřešení nejasností kolem plzeňského klubu Divadlo pod lampou, který byl v té době zavřený. Asi osmi stovkám účastníků byly k dispozici informační stánky, občerstvení, hudba. I tentokrát proběhlo vše bez incidentů. Další významnou akcí v roce 2000 byl 1. máj. Poučeni z roku 1999 se anarchisté pokusili v roce 2000 zamluvit si Střelecký ostrov v předstihu, ale nakonec bylo anarchistům shromáždění zamítnuto z důvodu pozdního podání oznámení. Anarchisté se zde přesto pokusili prvomájovou demonstraci zorganizovat, ale police to nedovolila. Na ostrově byli zadrženi řečníci FSA a ČSAF a několik dalších lidí, kteří se dostali během zatýkání řečníků do konfliktu s policií. Na X. sjezdu ČSAF, který se konal ve dnech v Praze, ČSAF vyloučila Slavomíra Tesárka, rozhodla se podílet na kampani za osvobození Mumii Abu-Jamala a požádala o vstup do Internacionály anarchistických federací (IAF). Druhá pouliční slavnost v Brně se v Brně na Moravském náměstí sešlo okolo tisíce lidí 477. Cílem party bylo upozornit na nebezpečí spojená s automobilismem a vyjádřit nesouhlas s výstavbou podzemních garáží v místě konání akce. Taktéž se jednalo o další ze série protestů proti zářijovému zasedání MMF a SB v Praze. K dispozici zde byly infostánky s nejrůznějšími tiskovinami, stejně jako hudební produkce a také čtyři projevy (Wera, INPEG, Sdružení Rómů na Moravě). Došlo i na zakázaný pochod, jehož součástí byla blokáda ulice Koliště, k žádnému násilí však nedošlo. Street party Bastl M. (2001) Radikální levice v české republice. Devadesátá léta 20. století. Brno, str Tamtéž. 196

201 Přestože média označovala tuto street party jako generálku na zářijové zasedání MMF a SB v Praze, žádné konflikty se nekonaly 478. Slavomíru Tesárkovi se nepodařilo celou akci dostatečně organizačně zajistit, na čemž se pravděpodobně podepsal fakt, že byl v té době již v rámci anarchistického hnutí vnímán jako vysoce kontroverzní postava, zejména díky jeho častým mediálním výstupům a veřejné kritice části anarchistického hnutí se na Palackého náměstí v Praze sešlo asi 200 lidí. Během následného průvodu došlo jen ke krátkému blokování dopravy. Na náměstí Míru pak byla akce ukončena. Zde se projevily důsledky neuváženého násilí na předešlých street party. Zájem lidí o tento druh protestu výrazně poklesl. To se dohromady se špatnou organizací celé akce výrazně podepsalo na poklesu zájmu o organizaci dalších street party v Praze. Protesty proti zasedání MMF SB v Praze v září 2000 Ke konci devadesátých let se začíná diskutovat o pojmu globalizace i v České republice. Zastánci tohoto procesu zdůrazňují jeho pozitiva a jeho nevyhnutelnost, kritici (mezi něž patří i anarchisté) naopak jeho negativa. Jejich kritika se soustředěju především na ekonomickou sféru globalizace. Globalizace je chápána jako proces celoplanetární organizace a integrace 479, který likviduje staré hranice, přináší vzájemné propojení a planetu jistým způsobem unifikuje. Hnacím motorem je ekonomická globalizace, která propojuje výrobu a trhy různých zemí. Globalizovaly se i finanční trhy, kde mají vlády minimální kontrolu nad mezinárodními přesuny kapitálu. Tento proces jde ruku v ruce s rozvojem telekomunikací a internetu a s nárůstem hodnoty informačních a poradenských služeb. Kritici globalizace obvykle nevystupují proti globalizaci jakožto celku, ale pouze proti jednotlivostem. Mezinárodní měnový fond a Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj, která se později rozrostla na Skupinu Světové banky, vznikly v roce Jejich cílem byla měnová a hospodářská stabilita a snaha pomoci v poválečné obnově rozvrácené ekonomiky. V současné době jsou vnímány jako jedny z nejvýznamnějších institucí globalizace. V září roku 2000 se v Praze uskutečnilo Výroční zasedání Rad guvernérů Mezinárodního měnového fondu a Skupiny Světové banky. Protože kritici těmto organizacím vyčítají podíl na ekonomické globalizaci a zvyšování chudoby ve světě, očekávaly se v Praze velké protesty 478 Bastl M. (2001) Radikální levice v české republice. Devadesátá léta 20. století. Brno, str Více k tomuto tématu např.: Baumann Z. (1999). Globalizace. Důsledky pro člověka, Praha. 197

202 mezinárodního charakteru. Nejradikálnější odpůrci těchto institucí (mezi něž patří i anarchisté) tvrdí, že je nelze reformovat a jediné řešení vidí v jejich zrušení a celkové změně společenského systému na mezinárodní úrovni. Iniciativa proti ekonomické globalizaci - INPEG Z důvodu snadnější spolupráce a lepší organizovanosti při protestech, vznikla v březnu 2000 Iniciativa proti ekonomické globalizaci (INPEG). 480 Cílem INPEGu byla primárně komunikace a koordinace různých aktivit protestujících proti zářijovému zasedání MMF a SB v Praze a sekundárně i poskytování informací o negativních důsledcích politiky těchto institucí. Nešlo tedy o pevné uskupení, které by prezentovalo jednotný ideový názor a vlastní program, ale vysloveně o koordinační ad hoc sdružení, původně založené pouze k příležitosti zasedání MMF a SB. Jeho hlavními mluvčími se stali Viktor Piorecký a Alice Dvorská z ČSAF. Kritiky MMF a SB a jejich negativního vlivu na proces globalizace se objevovaly všude v anarchistickém tisku. Zde měl INPEG své spojence, protože pro ně představoval autentickou alternativu, a tak se prohlášení INPEGu dostalo na stránky všech anarchistických tiskovin, než INPEG začal vydávat vlastní časopis Kontrast. Zde se INPEG snažil vysvětlit své důvody i cíle. 481 Delegáti se zde sjedou, aby navrhli schéma úplného rozšíření liberalizace světové ekonomiky, kterou vydávají za prostředek k vyřešení problémů kdekoli na světě. Tento názor nesdílíme ekonomickou globalizaci i politiku SB a MMF naopak považujeme za jednu z hlavních příčin vážných problémů současného světa, nikoli jako naději pro trpící většinu lidstva či jeho šanci na zastavení destrukce životného prostředí. V procesu ekonomické globalizace, který představuje odstraňování vlivu státu na volný pohyb nadnárodního kapitálu, hrají obě instituce klíčovou roli. Svou ekonomickou politikou otevírá MMF i SB a její skupiny rozvojové země (za něž považují podle míry HDP též Českou republiku) zahraničním investorům a jejich spekulantským záměrům. MMF i SB přitom přiznávají, že se řídí pouze ekonomickými kritérii a ochotně tedy podporují různé diktátorské režimy. Není divu, samy tyto instituce totiž demokratické nejsou podíl na rozhodování v nich se řídí výší vložených peněz podle zásady kolik dolarů, tolik hlasů. (...) Domníváme se, že alternativou je společnost založená ne na zisku několika, ale na reálných potřebách společnosti, na hodnotách solidarity, vzájemné pomoci a trvale udržitelného života. 480 Tomek V., Slačálek O. (2006) Anarchismus, Praha, Str INPEG, Konfrontace č. 9 březen-duben 2000 str

203 Tady vidíme, že argumentace INPEGU se výrazně soustřeďovala na ekonomicko-sociální otázky a nikoli na propagandistické postupy. INPEG se také celou dobu snažil vystupovat jako plně legitimní síla, kritická k MMF a SB. Problémům ve spolupráci se však INPEG nevyhnul. ČSAF například odmítala spolupracovat se Socialistickou solidaritou, kvůli jejímu bolševickému zaměření 482. Protože INPEG odmítal být spojován s jakoukoli politickou stranou, odmítl spolupráci s KSČM. Toto chování kritizovala Socialistická organizace pracujících jako pokrytecké, neboť podle nich španělští či norští stalinisté a německé PDS či DKP měli v INPEGu zelenou 483. INPEG na to reagoval postojem, že jeho věcí je spolupráce s českými skupinami, nemůže ovšem kontrolovat podpůrné skupiny jinde ve světě. Jednotlivé skupiny uvnitř INPEGu spojoval názor, že MMF a SB jsou symbolem ekonomické globalizace, přičemž skutečně kritické hnutí vnímali pouze jako hnutí vycházející zdola, nikoli od státních institucí. INPEG uspořádal na Staroměstském náměstí demonstraci u příležitosti zasedání MMF a SB ve Washingtonu uspořádala ČSAF na Palachově náměstí solidární demonstraci s italskými odpůrci ekonomické globalizace. V Boloni totiž probíhalo zasedaní OECD pak INPEG na Staroměstském náměstí zahájil kampaň 55 let stačí, během níž hodlal poukázat na negativní aspekty politiky MMF a SB se konal na Václavském náměstí další happening. INPEG zde sehrál divadelní představení, které mělo znázorňovat chování MMF a SB. V době od pořádala ČSAF na podporu INPEGu infoturné Dáreček k pětapadesátinám v Českých Budějovicích, Strakonicích a Písku. Ve dnech se na Václavském náměstí konala solidární hladovka deseti lidí, jejímž cílem bylo upozornit na chudobu a hlad velké části lidstva. Na tuto akci o den později navázali Food Not Bombs, celosvětová anarchistická organizace rozdávající jídlo bezdomovcům INPEG uspořádal happening u pražského Karlova mostu, před který postavil závoru a symbolicky vybíral vstupné. Chtěl tím poukázat na privatizační programy, které v rámci strukturálních úprav diktuje MMF a SB chudým zemím Bastl M. (2001) Radikální levice v české republice. Devadesátá léta 20. století. Brno, str Socialistická avantgarda Bastl M. (2001) Radikální levice v české republice. Devadesátá léta 20. století. Brno, str

204 Zajímavá situace nastala na konci července, kdy se INPEG, na rozdíl od některých jiných odpůrců MMF a SB, odmítl zúčastnit schůzky se šéfem MMF Horstem Kohlerem 485. INPEG poukazoval na to, že podobné schůzky nemají smysl, protože jim druhá strana nepřikládá žádný význam. V průběhu léta se pak konaly mezinárodní koordinační schůzky aktivistů, kteří se připravovali na zářijové protesty 486. V polovině září se konal přípravný kemp, kterého se zúčastnili aktivisté z různých částí světa a kde probíhaly workshopy na téma komunikace s médii, vytváření živých řetězů, ošetřování zraněných, slaňování. Samotné zasedání provázelo velké množství protestních akcí, a to nejen ze strany anarchistů či INPEGu. Většina těchto demonstrací se obešla bez násilí a bez střetů s policií. 19. září začali v Kongresovém centru doprovodné programy zasedání MMF a SB. 21. září proběhl na Staroměstském náměstí happening iniciativy Car Busters proti automobilismu. V době od 22. do se konal Kontrasummit, který pořádal INPEG. Přednášky a diskuse byly rozděleny do jednotlivých tématických bloků Otázky ekonomické globalizace, Sociální hnutí, Odbory a hnutí pracujících, Kampaně a Ekologický dluh. V těchto dne také INPEG pořádal Festival umění a odporu. Na 23. září pozval prezident Havel na Pražský hrad představitele MMF a SB i jejich odpůrce. Tato rozprava, již Václav Havel nazval Praga dialogi locus, měla pomoci navázat dialog mezi oběmi stranami. INPEG se tohoto setkání odmítl zúčastnit, s týmž odůvodněním jako v případě jednání s Horstem Kohlerem. 487 Tento den se konalo ještě několik demonstrací. Prví z nich proběhla na Těšnově, kde se sešli zástupci Komunistického svazu mládeže, KSČM a Socialistické organizace pracujících 488. Na této demonstraci bylo několik tisíc lidí, přičemž většinu toho počtu tvořily skupiny komunistů ze zahraničí. Na Letné se pak sešli neonacisté z organizací Obrana národa, Národní odpor, Národní aliance a Vlastenecká republikánská strana. Na Letné se jich nakonec shromáždilo asi , přičemž jejich projevům věnoval tisk poměrně značnou pozornost. Ve stejnou dobu se konala i demonstrace na náměstí Míru 490. Tuto demonstraci svolala Antifašistická akce a díky masivní podpoře radikálních antifašistů z Německa se zde sešlo na tisíc antifašistů a anarchistů. Antifašisté i neonacisté věděli o svých demonstracích i o svých počtech a bylo zřejmé, že zatímco 485 Viz Bastl M. (2001) Radikální levice v české republice. Devadesátá léta 20. století. Brno, str Tamtéž. 488 Viz Mareš M. (2003) Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno, str Bastl M. (2001) Radikální levice v české republice. Devadesátá léta 20. století. Brno, str

205 neonacisté se snaží vyhnout možnosti střetnout se s antifašisty, ti naopak tuto možnost vítali. Ke střetnutí pak skutečně došlo na pražském Hlavním nádraží, kde přímo před televizními kamerami skupina antifašistů napadla početně silnější skupinu mimopražských neonacistů, kteří odjížděli po demonstraci domů. Policie z obavy před eskalací násilí nezasáhla. 24. září se konal stylizovaný pohřební průvod aktivistů organizace Milostivé léto 2000, jejímž hlavním požadavkem je oddlužení chudých zemí. Tento den se také konala protestní akce před ministerstvem vnitra proti zadržování vlaku s italskými demonstranty na českých hranicích. Poté se protestující vydali na Letnou, odkud následoval pochod do centra. Tuto akci pořádal INPEG dva lidé (USA, Polsko) vyvěsili transparent na Nuselský most. Ve dnech 25. až v Městské knihovně probíhalo diskusní fórum Jiná zpráva, kterou pořádali CEE Bankwatch network, Milostivé léto 2000 a Friends of the Earth. O závěrech tohoto fóra pak proběhla diskuse se zástupci SB a MMF v kostele Sv. Salvátora, která se konala září bylo slavnostně zahájeno Výroční zasedání MMF a SB. Na tento den, označovaný jako S26, byly naplánovány největší demonstrace. Globální den akcí, který probíhal zároveň ve více jak třiceti městech světa, začal v Praze na náměstí Míru. Sešlo se zde několik tisíc lidí, z nichž velké množství tvořili cizinci. Kromě anarchistů a členů INPEGu zde byla zastoupena nejrůznější uskupení, např. Antifašistická akce, Komunistický svaz mládeže, italská organizace Tutti Bianchi (označovaná jako Ya Basta), Turecká komunistická strana, Jubilee 2000, CNT, People Global Action či Reclaim the streets. Poté se demonstranti vydali ve třech průvodech, označených barvami žlutá, modrá a růžová, ke Kongresovému centru. V čele takzvané modré skupiny, jež šla ke Kongresovému centru ve směru od Vršovic, šli lidé z INPEGu, kteří měli v plánu pochodovat do ulice Na Pankráci. V polovině průvodu se skupina radikálů odpojila a zamířila do Lumírovy ulice, kde zaútočila na policii. Střety trvaly asi dvě hodiny a vyžádaly si větší materiální škody i řadu raněných a zatčených. Večer ještě došlo k rozbíjení výloh v centru města. INPEG celou akci hodnotil jako úspěšnou, neboť došlo k částečnému zablokování centra a k ohrožení dalšího programu. Od násilí se INPEG distancoval s tím, že útočili pouze jednotlivci a skupinky a většina demonstrantů byla pokojná. Násilí, které páchá MMF a SB, je podle nich mnohem horší. 491 Viz 201

206 27. září se na náměstí Míru sešlo asi 300 lidí, kterým policie kontrolovala doklady s odůvodněním, že hledá výtržníky z předešlého dne. Poté se demonstranti vydali na pochod městem, ale byli zastaveni policií. 28. září se na neohlášené demonstraci před ministerstvem vnitra sešlo asi 200 lidí, kteří požadovali propuštění svých kolegů, jež byli zadrženi v předešlých dnech. Odpoledne pak 400 demonstrantů pochodovalo přes centrum Prahy do Bartolomějské ulice, kde jsou cely předběžného zadržení. 492 Zasedání MMF a SB skončilo o den dříve, tedy již 27. září. Policie během protestů předvedla a zatkla 949 osob, z toho 386 cizinců. Vyšetřovatelé obvinili 25 demonstrantů, z toho 20 cizinců 493. Podle předváděných se policie na služebnách dopouštěla bití, týrání a ponižování, předvádění nedostávali napít či najíst v zákonné lhůtě, nebylo jim umožněno kontaktovat žádné osoby, bylo jim odepřeno právo na právní pomoc, tlumočníka i lékařskou pomoc, policisté zde nebyli označeni identifikačními čísly, dopouštěli se neoprávněného fotografování a snímání otisků prstů a nerespektovaní soukromého vlastnictví. Protesty proti MMF a SB vyvolaly ve své době naprosto odmítavou reakci všech médií a drtivé většiny společnosti, která odmítala násilí demonstrantů. Jak se k této skutečnosti stavěli samotní anarchisté? Reakce jednotlivých skupin se lišily. Jednoznačně pozitivně se k událostem spjatým s S26 stavěla FSA. 494 Násilí demonstrantů bylo naprosto legitimním projevem sebeobrany, bylo zoufalým pokusem narušit a zablokovat jednání. Střet v Lumírově ulici a následné pouliční boje, to vše nebylo násilím pro násilí, typickým pro nejrůznější Street Party, ale projevem třídního boje, otevřené třídní války, kdy se z globálního hlediska bezejmenné skupinky lidských zdrojů postavily na odpor světoznámým globálním apoštolům neomezené moci kapitalistických korporací. FSA zde převedla celý problém na úroveň sociálního střetu, jakési bitvy třídní války. Zajímavý je i odmítavý postoj vyjádřený v textu k street party. FSA se vždy stavěla proti těmto pouličním slavnostem s tím, že se jedná pouze o zábavu pro děti a lifestylisty. Také se nijak neúčastnila 492 Bastl M. (2001) Radikální levice v české republice. Devadesátá léta 20. století. Brno, str Viz Svobodná Práce č.20 leden 2001, Protesty proti MMF, str

207 na práci INPEG. Zdá se, že FSA se spíše svezla na vlně násilných protestů a do jisté míry si je přivlastnila. Podobně se k protestům postavila i Antifašistická akce. 495 Antifašistická Akce, stejně jako naši zahraniční spolubojovníci, stojí jasně na straně těch, kteří se za použití všech prostředků pokusili narušit jednání institucí (MMF a SB), které svou politikou způsobují hladomory, utrpení a oklešťování lidských práv takřka na celém světě. Je nám jasné, že kapitalistické instituce a celý systém těžko porazíme tančením samby v karnevalových maskách. Stejně tak je neporazíme ani bezúčelnými střety s policií, náš střet se systémem musí být veden na všech frontách, nejen několik hodin ročně v ulicích měst. Tyto střety pak musí být ukázkou naší odhodlanosti se systému bránit i se zbraní v ruce a ukázkou síly hnutí odporu. Zde se ovšem AFA nezaštiťuje třídním bojem, ale spíš poukazuje na disproporci škod zaviněných demonstranty a škod způsobovaných MMF a SB. Z této disproporce odvozuje AFA legitimitu pouličního násilí. Zajímavý je opět postřeh o tom, že kapitalismus nelze porazit bezúčelnými střety s policií. Tím má AFA na mysli pravděpodobně právě protesty proti MMF a SB i street party, a staví se tak do pozice kritické podpory. Na závěr se znovu objevuje jistá glorifikace anarchistů jakožto odpůrců systému. Oproti těmto přístupům zvolila A-kontra obranou variantu: 496 Média psala o večerním pochodu několika málo stovek lidí, v jejichž čele útočilo několik desítek radikálních odpůrců kapitalismu proti výlohám Mercedes-Benz, McDonald s, Kentucky Fried Chicken a IPB. To, co bylo vylíčeno jako bezuzdné řádění (s takovými termíny bych mohl psát i pro Lidovky), byl ve skutečnosti útok proti konkrétním cílům, všimněte si, ani v oficiálním tisku se o jiných cílech než o výše zmíněných nepíše. Tvrzení o vandalismu jsou tedy naprosto scestná. Popisům masového řádění a také naprosto odporuje fakt, že Václavské náměstí bylo dlouhé desítky minut bez přítomnosti pořádkových sil. No za takovou dobu by rozbít těch několik výloh (aneb rozbít a vydrancovat Prahu) stihl i jeden člověk a pakliže by zde řádily nesmyslně tisíce lidí, jak bývá popisováno, nezbylo by z toho Václaváku opravdu nic. Ale nemyslím si, že by mělo smysl přít se o počet lidí podílejících se na útocích proti sídlům nadnárodních podniků. Důležité je si uvědomit, že naprostou většinu těchto útoků tvoří radikální formy nátlaku a protestu, nikoliv vandalismus, jak nám je podsouváno v na objednávku psaných článcích. Je 495 S26 pár slov ke strategii pouličních bojů, AKCE č. 3 březen 2001, str Kanál, Vandalové zavřít aneb kdo nám zničil Prahu, A-kontra 7/2000, str

208 třeba hovořit o vhodnosti či nevhodnosti takového nátlaku, ale označování toho jako vandalismu či chuligánství je scestné a od médií placených z peněz nadnárodních firem i cílené. Bude-li totiž rozbití výlohy např. u McDonalda označeno za nesmyslné chuligánství nebude již nikoho zajímat skutečný důvod tohoto útoku. Tvrdím, že Prahu neničí ti, kteří vrhnou kamenem proti výloze KFC, je to samo KFC a ostatní nadnárodní podniky, jenž ničí Prahu. Zde se objevuje shodný přístup jako v případě AFA Ano, dopouštíme se násilí, ale je to způsobeno tím, že náš protivník se dopouští násilí v mnohem větší míře. V tomto případě je ovšem toto násilí konkretizováno a je poukazováno na ničení Prahy nadnárodními koncerny. Ve stejném duchu se nese i další článek z téhož časopisu. 497 Riot v ulicích Prahy nebyl žádným rabováním či barbarským vandalismem. Rabování znamená, pokud dav nejen rozbije výklady, ale také krade z obchodu zboží. To se v žádném případě nestalo. Vandalismus znamená, že ničení je zaměřeno na cokoli, co se nachází ve vandalově dosahu a zpravidla je pácháno pod vlivem alkoholu. Celého 26. září jsem neviděl jediného opilého člověka. Cílem se kromě bank staly nadnárodní firmy známé pácháním zvěrstev, ať už na lidech, zvířatech či Zemi. Výklady obchodů těsně sousedících s těmito institucemi zůstaly ušetřeny, stejně jako stovky dalších obchůdků, hospod a dalších provozoven po cestě. Dlažkostřelci velice přesně věděli, do jakých výkladů mají namířit. Banky jsou symbolem kapitalismu, instituce, které umožňují neustálé přesouvání spekulativního kapitálu. Spekulativní kapitál destabilizuje místní ekonomiky, nezřídka působí i globální finanční krize, na které doplácí opět jen obyčejní lidé. Zde autor zvolil cestu obrany před nespravedlivým nařčením a kritizuje média za manipulaci s fakty. Základní premisa je však naprosto stejná, přičemž autor poukazuje na fakt, že násilí demonstrantů nebylo slepé, ale cílené proti konkrétním nadnárodním koncernům. Další článek byl už ovšem poněkud jiný a naznačoval ochotu podrobit vlastní jednání kritice. 498 Také nelze než obdivovat lidi, kteří několik hodin vzdorovali policejním vodním dělům, slznému plynu, dělobuchům a obuškům, a to i pokud jejich aktivita byla zbytečná, nebo i kdyby byla kontraproduktivní. (...) Proč nikdo z organizátorů černého bloku neřekl o svých záměrech pořadatelům akcí z INPEG? Argument o profízlovanosti neobstojí v INPEG byly zastoupeny zcela důvěryhodné anarchistické skupiny. Proč, pokud nerespektovali 497 Miky Maus, Riot let s do it, A-kontra 7/2000, str Slačálek O., Anarchistický černý blok vyvolal řadu otázek, A-kontra 7/2000, str

209 stanovisko INPEG (které odmítalo iniciaci násilí) a ani se nepokusili se s ním dohodnout, neuspořádali vlastní shromáždění nebo se ke své akci aspoň dodatečně nepřihlásili? Tím dali médiím mocnou zbraň k diskreditaci INPEG, který vzhledem ke svým předchozím prohlášením nemohl černý blok legitimizovat. Ondřej Slačálek zde napřed znovu nepřímo glorifikuje demonstranty za jejich odpor. Potom ovšem přechází ke kritice vlastních řad a obviňuje útočníky z neuváženého jednání. Nejen na základě tohoto článku se zdá, že protesty byly pravděpodobně plánovány jako pokojné, ale část demonstrantů od začátku předpokládala, že dojde ke střetnutí s policí. Organizátoři z řad INPEGu se zřejmě snažili, aby případné násilí bylo pouze obranou před útoky policie (jako tomu bylo např. během demonstrací v Seattle), avšak koncentrace militantů v modrém průvodu tuto snahu zhatila. Zajímavý postřeh o nelegitimnosti násilného protestu pak znovu opakuje i Jakub Polák, ale v již výrazně útočnější formě, kde za původce útoku považuje FSA. 499 Dobře organizovaná disciplinovaná akce s promyšlenou strategií veřejné neposlušnosti a budováním nové legality zdola ukázala jaká je perspektivní cesta protestního hnutí. Pro konstruktivní přístup Ya Basty je příznačná zdrženlivost v kritice i těch, kteří je svým chováním akce spíš diskreditují. Úkol vyrovnat se s takovými kontraproduktivními uskupeními, jako je zejména Wohlmuthova Federace sociálních anarchistů (FSA) je úkol především pro české aktivisty. Je zřejmé, že hodnocení násilných protestů během demonstrací proti MMF a SB nebylo hodnoceno v anarchistickém prostředí jednotně. Rozsah demonstrací byl však na české poměry úctyhodný a 6. ledna 2001 se v Praze uskutečnila celorepubliková schůze INPEGu, kde bylo dohodnuto, že INPEG bude existovat dál, přičemž se bude věnovat dvěma kampaním zasedání NATO v Praze a klimatickým změnám. 3. února se pak představitelé INPEGu dohodli, že INPEG bude volnou platformou pro komunikaci a koordinaci 500. Po teoretické stránce však demonstrace a jejich mediální obraz vyvolal na anarchistické scéně ještě jinou debatu, a to debatu o anti-globalizmu Polák J., Několik poznámek k strategii a taktice hnutí, A-kontra 7/2000, str Viz Houdek P., Jsou anarchisté antiglobalizátory?, A-kontra 8/2001, str

210 Anarchisté nejsou antiglobalisté, ba právě naopak. Od samého počátku anarchistického hnutí zdůrazňují důležitost mezinárodní spolupráce a solidarity. Postaru se tomu v anarchistických kruzích říkalo internacionalizace, v dnešním mainstreamovém slovníku pro to existuje neméně výstižné slovo globalizace. Už v předminulém a minulém století anarchisté poukazovali na skutečnost, že národní státy slouží pouze zájmům politickoekonomických elit tím, že rozdělují obyčejné lidi a jsou tak překážkou růstu sociálního hnutí. (...) Ve skutečnosti však proti globalizaci jako takové vcelku nic nemají. Vítají propojení světa telekomunikační technikou, zejména internetem, který umožnil ještě v nedávné době nepředstavitelnou míru spolupráce a koordinace mezi antikapitalistickými skupinami v celém světě a umožnil také vznik vlastních, necenzurovaných a globálních médií, (..) Jiná věc je celosvětová unifikace, ať se již týká gastronomie, kultury nebo jakékoli další oblasti. Agresivní ekonomická politika, která bývá nikoli neprávem nazývaná novým imperialismem, vnucuje celému světu ty jediné správné západní hodnoty. Jídelny McDonald s nebo automaty na Coca-colu najdeme dnes již doslova všude. Tento proces ale nemá nic společného s globalizací. Má daleko víc co do činění se starým známým nepřítelem kapitalismem, tedy oním politicko-ekonomickým systémem chránícím právo bohatých žít na úkor práce chudých či vysávání přírodních zdrojů. Možná proto se občas objevuje jiné, tentokráte již pochopitelnější slovní spojení, které bývá s anarchisty spojováno hnutí proti globalizaci kapitalismu. Ani to však není příliš výstižné. Toto slovní spojení totiž implikuje, že největším nepřítelem je globalizovaný kapitalismus. To však není zcela pravda. Anarchisté totiž bojují proti kapitalismu. Nikterak neupřednostňují jakýsi kapitalismus lokální. Kapitalismus je nepřítelem ve všech jeho formách, neboť jde o systém založený na útlaku a vykořisťování lidí, zvířat i životního prostředí. Pavel Houdek zde protestuje proti označení antiglobalista, které anarchisté ani nikdy nepoužívali. Reaguje tak na používání tohoto termínu médii. Znovu tak vrací míč na hřiště starého nepřítele kapitalismu. Stejným způsobem hovoří i FSA. 502 Nejsme žádní antiglobalisté, ale anarchisté a vycházíme ze zásady Ano globalizaci. Ne kapitalismu. Rozhodně neusilujeme o zrušení internetu nebo mobilních telefonů či svobody cestovat, jak často demagogicky naznačují média. Problémem není informační nebo kulturní globalizace, ale kapitalismus, který se bezohledně globalizoval na úkor ekologie a lidských a sociálních práv. Proti militarismu neprotestujeme jako nějakému abstraktnímu jevu, ale právě jak oproti ochranné složce kapitalistické globalizace. 502 Proč nesouhlasíme s existencí a politikou NATO?, Svobodná Práce listopad 2002, str

211 I zde se objevuje odsouzení kapitalismu a jeho způsobu využití globalizace a nikoli globalizace samotné. V tom se v podstatě anarchisté blíží i všem ostatním kritikům, ale i obhájcům globalizace. Ti všichni totiž zcela shodně poukazují na některé problematické aspekty globalizace a nikoli na globalizaci jakožto celek. Pro anarchisty je však globalizace spojena s kapitalismem a ten je třeba zničit. 503 Na počátku III. tisíciletí se útlak v globalizované kapitalistické společnosti prudce zvyšuje. Každým dnem pracující třída ztrácí jednu sociální jistotu za druhou. Zdá se ale, že se odpovídajícím způsobem začíná objevovat radikální odpor ze strany pracujících lidí. Vše nasvědčuje tomu, že možná stojíme na počátku nového velkého sociálního hnutí. V souvislosti s novým fenoménem masových militantních demonstrací proti zasedání globálních kapitalistických elit se objevuje staré známé rozcestí. Buď se nové antiglobalizační hnutí vydá starou slepou uličkou reformismu a ovládnou jej politické strany, nebo se vydá cestou, která m udá možnost skutečné revoluční sociální změny cestou protikapitalistickou a zároveň i protistátní, cestou anarchistickou. Protesty proti MMF a SB byly tím nejvýraznějším, co se v roce 2000 z pohledu českého anarchistického hnutí odehrálo, avšak ještě jedna událost si zaslouží naši pozornost. V polovině roku 2000 došlo iniciovala FSA neformální založení Odborového svazu Rovnost, uznání ministerstva vnitra získal však OS Rovnost až v polovině roku FSA využila zvýšené aktivity anarchistického hnutí a pokusila se tuto skutečnost využít pro své účely. 504 V budoucnu se budeme snažit, aby náš odborový svaz vůbec fungoval, to znamená, že se budeme snažit zakládat závodní organizace na pracovištích, rozšiřovat členskou základnu a to je především spojeno s šířením anarchistických myšlenek mezi pracujícími. Toho se dá samozřejmě docílit i v sociálních konfliktech, to znamená pracovat metodicky, budeme se jim snažit předkládat možnosti řešení přímou akcí, to znamená, aby se nespoléhali na byrokraty a na to, že za ně někdo něco udělá, že někdo v parlamentě schválí nějaké zákony, které je budou obhajovat, protože se to nikdy nestane. Důležité je, aby lidé pochopili, že jedině oni sami mohou hájit své zájmy, a že s každou akcí, která se jim povede, může vzrůst jejich sebevědomí natolik, že budou žádat čím dál víc. 503 Lacina J., Pecka P., Anarchismus sociální hnutí pro III. tisíciletí, Svobodná Práce č.20 leden 2001, str Rozhovor s Pavlem Peckou o odborovém svazu ROVNOST, AKCE č. 3 březen 2001, str

212 Slovo pokusila se zde má své opodstatnění, protože OS Rovnost kromě svého vzniku nevyvíjí žádnou známou činnost. Dá se předpokládat, že motivem k jeho založení byla právě zvýšená aktivita anarchistických skupin v období jeho vzniku, avšak spolu s útlumem této činnosti v následujících letech se zmenšila i akceschopnost jeho zakladatelů. Současně bylo OS Rovnsot ze strany dalších anarchistických skupin vyčítána jeho rigidní pravidla, která p ojsitou dobu neumožňovala vstup nikomu, kdo nebyl členem FSA. Ve dnech se ve španělské Granadě konal XXI. kongres IWA. Tohoto zasedání se účastnili i zástupci FSA, jakožto členové této Internacionály. IWA má v současnosti 19 členských sekcí a angažuje se v kampaních na podporu politických vězňů, podílí se na koordinaci mezinárodního boje v různých sociálních konfliktech, přispívá na anarchistickou publikační a vzdělávací činnost a také na technické zázemí jednotlivých členských sekcí. Ve stejném roce došlo i k založení nové anarchistické skupiny orientované feministicky. Feministická skupina 8. března se stala jakýmsi mostem mezi skupina genderového zaměření, kterých existovala v té době již řada, a světem anarchismu. Skupina začala vydávat vlastní časopis Přímá cesta, který se od počátku zabýval politickými tématy. 505 Státem nerozumíme zemi, ve které žijeme, ani prostou formu společenské organizace. Stát definujeme jako moc oddělenou od většiny společnosti, jejímž cílem je chránit privilegia vyplývající ze soukromého vlastnictví. Stejně tak rodinou nerozumíme prostý vztah partnerů, dětí a jejich soužití. Pokud se podíváme do historie, tak patriarchální rodina vznikla jako instituce pro udržování a akumulaci soukromého vlastnictví, jako instituce, které měla zaručovat vládu nad výrobními prostředky jako byla žena a děti. Zde zaznívá jasná definice státu na bázi soukromého vlastnictví, ještě výrazně ovlivněná marxismem. Tento konkrétní článek byl postaven zejména na textu Bedřicha Engelse, proti čemuž se zvedl v anarchistickém prostředí silný odpor. 506 Anarcho-feministé/ky upozorňují na to, že autoritářské rysy a hodnoty např. nadvláda, vykořisťování, agresivita, soutěživost, ctižádostivost, znecitlivění apod. jsou vysoce hodnoceny v hierarchických civilizacích a jsou obvykle považovány za maskulinní. V kontrastu neautoritářské rysy a hodnoty jako jsou spolupráce, sdílení, soucitnost, citlivost, vřelost atd. jsou obvykle považovány za femininní a jsou podceňovány. (...) 505 Rodina a stát, Přímá cesta č.1 listopad 2001, str Co to je anarchofeminismus?, Přímá cesta č.1 listopad 2001, str

213 Anarcho-feministé/ky si všimli, že feminizace společnosti nelze dosáhnout bez oboustranného sebeovládání a decentralizace. To proto, že patriarchální autoritářské hodnoty a tradice jsou ztělesňovány a reprodukovány v hierarchiích. Tudíž feminismus znamená decentralizaci, která zpětně vyvozuje sebekontrolu. Zde se naopak objevuje spojení problémů nadvlády s problémem agresivity a patriarchátu. Tyto myšlenky odkazují na radikální feminismus amerického ražení, který se v našem prostředí nikdy neuchytil. Ani v anarchistickém prostředí nebyl zcela vítán a v průběhu několika dalších let došlo k velmi ostré srážce mezi anarchofeministickou skupinou a Antifašistickou akcí, která byla obviněna z machismu, kultu hrdinů a neochoty nechat podílet se na militantních akcích i ženyantifašistky 507. Tato debata skončila v podstatě až v roce 2004, kdy se AFA stala součástí FSA, resp. FAS. Závěr Anarchistické hnutí vstoupilo do tohoto období s vyjasněnou organizační strukturou, což mu zřejmě pomohlo pružněji reagovat na nové trendy, typické pro toto období. V první řadě šlo o fenomén street parties, který se objevil v zahraničí, ale uchytil se v tomto období i u nás a byl jedním z akcelerátorů zvýšené činnosti anarchistického hnutí. Druhým trendem byla zvýšená činnost neonacistických skupin, spojená s jejich pokusem o vstup do politiky, která aktivizovala antifašistické skupiny a přeneseně celou anarchistickou scénu. Celé období je uvozeno prvním velkým veřejným násilným vystoupením mládeže (spíše než anarchistů) na Global street party v roce 1998, a je signifikantně uzavřeno dosud posledním podobným vystoupením (již více anarchistickým) během protestů proti zasedání MMF a SB v září 2000 v Praze. Rok 2001 pak lze pokládat v podstatě a přechodný. Výrazná aktivita anarchistických skupin skutečně končí na konci oku 2000, rok 2001 je spíše jakýsi dojezd. V tomto období vzniklo a fungovalo několik anarchistických časopisů (Konfrontace, Existence, A-kontra, Svobodná Práce, Akce), přičemž jejich kvalita byla poměrně vysoká. Akce, které anarchisté pořádali, byly zhusta navštěvovány vysokým počtem návštěvníků (tři tisíce lidí na první street party, čtyři tisíce na druhé a pět tisíc na třetí street party, jedenáct tisíc na protestech proti MMF a SB) a jejich ohlas byl celospolečenský, byť se často jednalo o ohlas negativní. Celé 507 Kolářová M. (2004). Gender in Czech Anarchsit Movement, Praha. 209

214 období je také dobou, kdy se anarchistická politická teorie jasné profilovala jako autonomní ideologie, která se striktně drží svého nepřátelského postoje k bolševickým skupinám současnost: Stagnace Období od roku 2002 do současnosti je poznamenáno opětovnou stagnací anarchistického hnutí, která se v závěru tohoto období mění na stav blížící se spíše celkovému úpadku. Reálný počátek poklesu aktivit anarchistických skupin spadá na přelom let 2000 a 2001, ale rozsáhlé přípravy na protesty během zasedání MMF, které si vynutily širokou kooperaci napříč celým anarchistickým hnutím, tento fakt zakryly. V roce 2002 proběhly demonstrace proti zasedání NATO v Praze. Pro koordinaci protestních aktivit vznikla anarchistická platforma Anti-NATO, tvořená skupinami ČSAF, ORA-S (která ještě před summitem z platformy vystoupila) a Feministickou skupinou 8. března 508. Anti-NATO zvolilo odlišnou strategii od protestů proti zasedání MMF a SB a celou akci pojalo jako nenásilnou, přičemž se snažilo o svých krocích informovat veřejnost prostřednictvím médií. Nicméně ve srovnání s akcemi proti MMF již šlo o výrazně menší vystoupení 509. Zatímco proti MMF demonstrovalo v Praze asi lidí, proti NATO to již bylo pouze Akce byly plánovány jako pokojné a proto jim byla věnována i menší pozornost ze strany médií. Celková atmosféra ve společnosti ale byla v této době vůči anarchistům v důsledku násilností při demonstracích proti MMF nepřátelská. Současně lze říci, že právě negativní reakce veřejnosti uspíšily nastupující stagnaci. U některých organizací vyplývalo ukončení či omezení jejich aktivit z jejich vnitřního nastavení. INPEG, který byl skupinou vytvořenou pro zasedání MMF a SB, prakticky zaniká (byť formálně ještě jistou dobu existuje). Podobně je logický pokles aktivity u Antifašistické akce, neboť aktivity neonacistů v letech 2002 až 2005 v podstatě velmi dramaticky klesají. Není proto zvláštní, že AFA, která se v letech stala v podstatě nejdynamičtější anarchistickou organizací, začala v tomto období relativního útlumu procházet vnitřní krizí. Ještě v roce 2002 se v Akci objevovaly takovéto kacířské myšlenky Mareš M. (2004) Anarchistický terorismus v České republice po roce 1989, Rexter dostupné z: Tomek V., Slačálek O. (2006) Anarchismus, Praha, Str Anarchisté versus levice, AKCE č. 5 květen 2002, str

215 Skutečné rozdělení na pravici a levici počítá s ekonomickými rozdíly, které tyto dva základní politické směry definují. Na jedné straně je pravice (liberalismus a konservatismus), která hlásá, že jedinec je v první řadě individualista, který má právo se o svůj život starat sám, z čehož vyplývá její orientace na svobodný trh, omezení daní a omezení sociálních podpor. Na druhé straně je levice (socialisté a komunisté), která tvrdí, že člověk je v první řadě členem kolektivu a tento kolektiv je za něj zodpovědný a podporuje tedy spíš znárodňování, státní intervence do ekonomiky včetně vyšších daní a větší sociální sítě. To je ve zkratce a velmi zjednodušeně obecné rozdělení na pravici a levici. A bylo by dobré dodat, že takto to platilo pouze v minulosti. Takzvaná pravice dnes nebojuje za svobodný trh a nižší daně (pokud to není před volbami) a takzvaná levice přijala za svůj model tržní společnosti a obě jsou ve svém rozhodování do značné míry podřízeny velkým ekonomickým skupinám. A otázka která zajímá nás, je Je anarchistům bližší individualismus a samostatnost nebo kolektivismus a státní dozor? (...) Bolševické organizace jsou svým elitářským totalitarismem stejným nepřítelem svobody, jako fašisté a nacisté s jejich vládou pevné ruky. Rozdíl mezi neomylným vůdcem a neomylnou stranou (rozuměj neomylným stranickým sekretariátem tvořeným prověřenými kádry) je minimální a spočívá pouze ve vyšší akceschopnosti vůdce. Zde se naznačuje, že politický základ anarchismu je v podstatě liberální. Tyto a jim podobné myšlenky se objevovaly v mezi lety převážně v internetových diskusích mezi anarchisty a neonacisty, ale skutečná diskuse na toto téma se na anarchistické scéně nikdy nerozpoutala. Liberální a individualistická tradice anarchismu vždy ustupovala před silným tlakem, zejména FSA, vnímat anarchismus výhradně v jeho kolektivistické, resp. anarchokomunistické verzi, tedy jako sociální učení o třídním boji a emancipaci mas. Podobně se k této problematice vyjádřilo i A-kontra: 511 Není tohle alternativa k současnému politickému zřízení, která by mohla být zajímavá i pro tradiční anarchisty? Je a není. Základem anarchistického přesvědčení i když to někdy není zcela zřetelné je přesvědčení o tom, že základním nepřítelem svobody jsou stát a kapitalismus. Libertariánství efektivně vystupuje proti státu, ale pouze proto, aby posílilo jeho souputníka kapitalismus. (...) Problém pravicového libertariánství je totiž podle mého názoru v tom, že podobně jako marxismus pokládá člověka primárně za tvora ekonomického s tím, že vše ostatní je pouhá nadstavba jeho primárních ekonomických potřeb. Člověk ale není jen výrobce/spotřebitel. (...) A za druhé libertariánský model 511 Urbanec P., Pravicoví anarchisté?, A-kontra 5/2004 str

216 nepovede pravděpodobně ani zdaleka ke společnosti svobodných jednotlivců jako spíše ke společnosti organizované do obřích megakorporací s monopolním postavením, kterým se jednotlivci nebudou schopni bránit. Libertariánský společenský model totiž postrádá jakékoli pojistky proti zneužití moci a proti monopolizaci. Další moment, který se u AFA objevil, byla tendence ke glorifikaci a heroismu. Tak jak se tyto náznaky objevovaly již dříve, nyní se to stávalo pravidlem. 512 (...) tehdy, když jsou všechny argumenty v boji proti fašismu a státnímu teroru vyčerpány, nastupuje přímá akce. Stovky bezejmenných, kteří na vlastní riziko, vystaveni pronásledování ze strany represivních orgánů systému, špiněni v médiích a vysmíváni mlčící většinou, každodenně bojují na ulicích proti nepřátelům svobody fašistům i bolševikům. To, co dříve bylo hrdinstvím a hodné vyznamenání, je nyní zločinem (...) George Orwell napsal: Počestní občané mohou klidně v noci spát jen díky tvrdým mužům, kteří za ně udělají špinavou práci. Kromě kultu hrdinů zde ale nacházíme také vlastní legitimizaci v anarchistickém (resp. antifašistickém) podání. To, co děláme, je nejen přirozené, ale i následováníhodné, a byly doby, kdy bylo podobné jednání veřejně oceňováno. Vzhledem k těmto svým postojům se AFA dostala do ostrého sporu s Feministickou skupinou 8. března, která kritizovala machismus AFA a neochotu AFA akceptovat ženy ve svých řadách. Tento spor akceleroval (i když nebyl jejím důvodem) krizi uvnitř AFA, kdy se zdálo, že klíčová pražská pobočka zanikne a řada aktivistů opustila řady AFA. Cestu z krize pak nabídlo spojení s FSA v roce Spojení znamenalo konec liberálních tendencí uvnitř AFA a znamenalo jasný příklon k teoriím třídního boje podle vzoru FSA. Nová AFA-FSA byla dokonce ochotna zajít tak daleko, že napadla své bývalé členy v úvodníku AKCE. 513 S tím souvisejícím problémem se zpětně jeví být třeba i neexistence jasně formulovaných stanov či pouze nejasně apoliticky vágně znějícího konceptu. Proto se třeba v době nedávno minulé mohlo stát, že členy a členkami AFA se stávali lidé, kteří kromě toho, že neměli ani potuchy o základních politických východiscích či perspektivách fungující anarchistické organizace, často chápali antifašismus bez širších souvislostí a pouze v jeho omezených, okleštěných, ale o to atraktivnějších a adrenalinových streetfighterských intencích. (Čímž 512 Kenský J., Reakce na článek Levý Hák v časopisu Týden, AKCE č. 5 květen 2002, str Editorial, AKCE č. 8 červenec 2003, str

217 samozřejmě tuto veledůležitou náplň anarchistické-antifašistické práce tj. pouličněmilitantní činnost nijak nezlehčuji ani nepodceňuji, ale ani ji naopak příliš nevyzdvihuji ani nepřeceňuji. Být militantní antifašista/ka by přeci mělo být automatické pro každého anarchistu/ku, bez ohledu na jeho či její fyzické dispozice, protože to právě není pouze o nich!) Další článek z téhož čísla jasně naznačil, jakým směrem se bude koncepce AFA nadále ubírat. Popisuje se v něm metodika přímé akce a zajímavý není jen samotný text, jako spíš jména obou autorů Karel Rosák i Pavel Pecka jsou kmenoví autoři Svobodné Práce, tiskoviny FSA. Akce se tak v podstatě změnila v další časopis FSA, pouze na rozdíl od Svobodné Práce zaměřený více na otázky antifašismu. 514 Přímá akce totiž znamená nezprostředkované hájení svých práv a zájmů bez uchylování se k zprostředkovatelům, k osobám různých profesionálních zástupců, ochránců či delegátů z povolání. Z hlediska logiky buržoazní společnosti nejsou lidé takového jednání schopni, protože si prý neuvědomují své vlastní zájmy a nejsou schopni za ně bojovat. Kapitalismus nabízí jinou variantu jednání. Ta je zprostředkována skrze zastoupení zájmů v různých hierarchických a autoritářských strukturách politiky, státu, stran a nejrůznějších institucionalizovaných organizací. Jedinou zárukou toho, že vůdci obdaření lidovou důvěrou ji nezklamou, je jen slepá víra, případně naděje, že v následujících volbách budou věrolomní ochránci potrestáni tím, že nebudou znovu zvoleni do svých funkcí. Přičemž pravidla těchto demokratických her jsou určována vládnoucí třídou podle jejího uvážení a se záměrem zachování vlastních privilegií. My jsme přesvědčeni, že lidé jsou přirozeně rozumní a tedy plně schopní řešit problémy, týkající se jejich vlastních životů, sami. Vycházíme z toho, že sami za sebe nemohou jednat o nic hůře, než za ně nyní jednají nějací jejich zástupci. Autoři zde předkládají v rozvinuté podobě základní premisu anarchismu Dokážeme to sami.. Není potřeba vlád, není potřeba zastupitelských institucí, protože žádná z nich nedokáže ve skutečnosti spravovat naše záležitosti lépe, než my sami. Naopak, naši zástupci nemají žádný skutečný zájem na naší svobodě, a pokud o ni usilujeme, je třeba (tento argument se již v citaci neobjevuje, je ale jejím logickým vyústěním) za ni bojovat v opozici vůči nim. 514 Rosák K., Pecka P., Přímá Akce, AKCE č. 8 červenec 2003, str

218 V průběhu roku 2003 také proběhl v rámci anarchistické scény významný spor o koncepci antifašismu. Tento spor byl iniciován článkem Jakuba Poláka 515 v A-kontra, který kritizoval sektářské násilí v podání AFA a FAS a navrhoval jako alternativu širší zapojení veřejnosti a legální aktivity proti neonacistům 516. Tento názor vyprovokoval FAS k velmi ostré odpovědi 517, která zpochybnila jak Polákovi argumenty, tak demokratické pojetí antifašismu vůbec. Místo něj postulovala redakce Svobodné práce antifašismus revoluční, který chápe fašismus jako důsledek kapitalismu. Spor nebyl nijak vyřešen a rezonuje ve sporech mezi ČSAF a FAS, resp. mezi Ondřejem Slačálkem a Petrem Wohlmuthem až do současnosti. Přidružení AFA k FSA vyvolalo u FSA iniciativu po sjednocení celé české anarchistické scény pod hlavičkou FSA. Skupina změnila svůj název na FAS Federace anarchistických skupin, žádná jiná skupina se však členkou FSA nestala, i když Feministická skupina 8. března se (již pod názvem Anarchofeministická skupina) 518 s FSA začala intenzivněji spolupracovat. ČSAF naopak reagovala na tuto snahu FAS negativně a obvinila FAS ze snahy o uzurpaci politického prostoru. 519 Jednota českého anarchismu? Ano! Ale jen za předpokladu, že bude respektovat různost uvnitř anarchistického hnutí a nebude snahou pod záminkou jednoty vnutit ostatním svůj názor. A také bude-li založena na politické diskusi, ne na osobních útocích na oponenty. Prvním krokem k ní může být spolupráce, vytváření společných struktur a diskuze, v níž půjde o to, vzájemně se chápat a ne urážet. Debata ovšem odrážela i rovinu osobní nevraživosti ideologických vůdců FAS (Petr Wohlmuth) a ČSAF (Ondřej Slačálek), avšak je třeba si uvědomit, že právě osobní spory se významnou měrou podílejí na formování české radikální politické scény, lhostejno zda pravicové či levicové provenience. Animozita mezi FSA a ČSAF, resp. A-kontra, tak v latentní formě trvá, i když se zdá, že jde v zásadě více o spor Petra Wohlmutha a Ondřeje Slačálka, než ostatních členů obu zmíněných skupin. Lze tak usuzovat z toho, že zhruba od roku 2005 přebírají internetové portály ČSAF a AFA navzájem své články a obě skupiny spolu spolupracují na konkrétních akcích 515 Polák J. Anarchisté versus vrazi, A-kontra 4/2003, str Jakub Polák opustil pozici anarchistického aktivisty a od poloviny devadesátých let se věnuje legálním aktivitám proti neonacistům. Stal se zmocněncem řady poškozených Romů v případech rasistického násilí. 517 Redakční kolektiv Svobodné práce (2003): Obrana revolučního antifašismu. Dostupné z Vráblíková K., Český anarchofeminismus, Rexter, dostupné z: Slačálek O., Diskuze o českém anarchismu, Svobodná Práce č. 32 2/2004, str

219 (tradičně jde o organizování demonstrací na 1. máje). Spor tak zůstává zejména v osobní rovině obou významných představitelů těchto skupin, 520 i když nelze opomíjet ani ideologickou rovinu. Výrazným momentem sporu byl střet o koncepci anarchistického antifašismu. Pro FAS, resp. AFA je typické přesvědčení o ukotvení fašismu uvnitř kapitalistického systému. 521 Kapitalistické a státní elity nejsou nepřítelem fašismu, ale jeho pánem. Fašismus je ze své podstaty bezpečnostní záklopkou systému. Je způsobem, jak nouzově řešit sociální problémy moderní masové kapitalistické společnosti, aniž by byla principiálně dotčena privilegia a majetky vládnoucí třídy. S tímto přístupem ovšem Ondřej Slačálek nesouhlasí a ihned ho kritizuje 522. Autor zde fakt, že fašistické hnutí sloužilo k potlačení levice a nepokojů ve společnosti, zobecňuje do nepřijatelného modelu, v němž je fašismus nouzové řešení připravené (sic!) v repertoáru vládnoucí třídy a v němž dnešní české fašistické hnutí slouží jinému pánu, než si myslí. Tím zcela zplošťuje dynamiku reakčních sociálních hnutí a popírá jakoukoli jejich samostatnost jedná se jen o mouřeníny, kteří slouží, o jakousi poslední lest zrádné buržoazie. Ve skutečnosti, jestliže kapitalisté fašismus někdy využijí a pomohou mu k moci, nelze jen proto pokládat fašistické hnutí za jejich pouhého služebníka. Taková analýza by např. přehlížela proudy a tendence v nacismu, které vzaly jeho antikapitalistickou rétoriku vážně a (v dějinách ztělesňované např. Straserem a Roehmem) a naopak ty části kapitalistické třídy, pro než byl kompromis s fašismem a nacismem z různých důvodů nepřijatelný. Přestože zde nacházíme zřetelný rozpor v chápání klíčových premis anarchistického antifašismu, nevyvolal tato kritika žádnou další odpověď. Souvisí to zřejmě s obecným útlumem anarchistických aktivit, který vedl uvnitř FAS k jistému přehodnocení postojů. Kromě již zmíněné spolupráce FAS s ČSAF se tato změna projevila i na odlišném přístupu FAS k subkulturním trendům. Jestliže byla dřívější politika FAS spojována s tvrdým odmítáním autonomismu a subkulturního života vůbec, nyní se začala k subkulturám obracet. Z řad členů 520 Petr Wohlmuth je dlouhodobě vnímán jako nejvýraznější postava FSA, resp. FAS. Ondřej Slačálek již není členem ČSAF, v současné době je pouze redaktorem A-kontra. Přesto představuje pro P. Wohlmutha hlavního ideologického soupeře. 521 Lacina J., Antifašismus, jak se věci mají, AKCE Č. 10 únor 2005, str Slačálek O., Akce č. 10, A-kontra 2/05, str

220 FAS dokonce vznikla anarchopunková skupina Edelweiss Piraten, jejíž desky vycházejí na MAP records, což je hudební značka spadající pod FAS. Edelweiss Piraten představují nejvýraznější propojení anarchistických myšlenek v rámci současné punkové subkultury. I když existují další české hudební skupiny, které jsou anarchismem ovlivněné (například Sociální teror, Red Insect, Complicité Candide, Voice of Anarchopacifism, A-Brigade, Gride), žádná z nich není tak přímo spojena s politickou organizací. Texty Edelweiss Piraten kopírují stanoviska FAS a lze je chápat jako čistou politickou propagandu. Základní prvky tvorby Edelweiss Piraten představuje militantní antifašismus a kritika státu a kapitalismu. V písních jako Antifa znamená útočit a Přidej se k AFA skupina vysvětluje důvody radikálního antifašismu, Kdyby fašos měli strach vyjít z domu ven/život nevinného mohl být ušetřen/proto pacifismus nepatří mezi mé názory/je to nejkratší cesta do plynové komory (...) Je tu jenom jedna možnost jak ty svině zastavit/jejich kamarádi v uniformách s nimi nezatočí/sám se musíš těmhle těm zrůdám postavit 523 které přímo odpovídají ideologii FAS. S fašismem je třeba bojovat přímou akcí, státní aparát fašisty pouze podporuje, nikdy proti nim skutečně nezasáhne. Obdobně se Edelweiss Piraten vyjadřují i k roli státu: Ekologická krize pokračuje/vlády nedokázaly vyřešit nic/tenhle systém jistě do záhuby spěje/důkazů o tom máme čím dál víc/věříte v systém který ničí sám sebe/a naši víru v anarchii nazýváte utopií? Stát je tím ničitelem současného světa, postavit se mu je jen přirozené a správné. Vedle těchto témat se Edelweiss Piraten vyjadřují i k problematice trockismu a i zde zřetelně sledují linii FAS 524. Rozhodně odmítni bolševické lži komunismus je rovnost ne přebarvení vší vší, která na tvé práci vesele hoduje kdo ale takové parazity potřebuje? Nenech se okrádat, bojuj za svobodu proti kapitálu i rudému podvodu systém založený na teroru a lhaní nikdy neodstraní vykořisťování 523 Edelweiss Piraten (2003) Antifa znamená útočit, LP Pořád dole, MAP records. 524 Edelweiss Piraten (2003) Zničme rudý podvod, LP Pořád dole, MAP records. 216

221 Na rozdíl od hudebních skupin neonacistického ražení však nejde hovořit o určujícím vlivu, který by anarchistické hudební kapely měly na anarchistické hnutí. Tuto roli dlouhodobě sehrávají hlavní anarchistické organizace ČSAF a FAS, případě časopis A-kontra, které nejsou tak spojeny se subkulturami, jako je tomu v případě skinheadských skupin. Anarchizující hudební skupiny často nejsou nijak spojeny s žádnou anarchistickou organizací a mohou být k jejich aktivitám i kritické. Případ Edelweiss Piraten je tak poměrně specifický. Další anarchistické skupiny procházely v tomto období také útlumem činnosti. V roce 2003 se od ORA-S oddělila Anarchokomunistická alternativa (AKA) 525, zatímco zbytek skupiny se v roce 2004 přejmenoval na Kolektivně proti kapitálu (podle údajného data první historicky známé stávky), která začala vydávat časopis Kladivo na kapitál. Důvodem k rozdělení ORA-S byl rozpor ve vnímání anarchistické ideologie. Skupina AKA navazuje na původní anarchistické směřování ORA-S, zatímco rozšířilo svou ideologickou působnost i na anarchisty odmítaný marxismus se ale ke své ideologické profilaci staví velmi volně 526 : Mohou pro nás být inspirativní myšlenky Karla Marxe, ale nemůžeme být marxisty a marxistkami, jelikož žijeme KOMUNISMEM. Víme také, že už nikdy nebudeme anarchistkami a anarchisty, protože příliš milujeme ANARCHII. Oproti tomu se v Minimanifestu AKA se uvádí: 527 Naším cílem je vyvíjet aktivity, které dopomohou k odstranění kapitalistického systému jako nesvobodného, sociálně nespravedlivého a trvale neudržitelného. Jsme pro nahrazení kapitalismu svobodnou, bezstátní a beztřídní společností obecních a výrobních samospráv a autonomních federací, založenou na přímé demokracii. Takovou společnost nazýváme anarchistický komunismus. (...) Uvědomujeme si, že zničení kapitalistického systému musí být provedeno celosvětovou sociální revolucí vedenou zdola od samotných pracujících, nezaměstnaných a všech ostatních utlačovaných. Revolučního hnutí se v žádném případě nesmí zmocnit žádná politická strana, žádní vůdcové či privilegovaná skupina, aby ho po té vedli či zneužili k prosazování svých cílů. (...) Abychom mohli splnit svůj úkol, kterým je získat pracující pro návrhy organizace revolučního boje a přesvědčit je o nutnosti vytvoření anarchokomunistické společnosti, usilujeme o ideovou inspiraci. Tato ideová inspirace 525 Mareš M. (2005) Anarchistický terorismus v České republice po roce 1989, Rexter dostupné z: Kladivo na kapitál, č. 0, 2004, str Minimanifest kolektivu Anarchokomunistická alternativa, dostupné z: 217

222 nemá nic společného s bolševickou koncepcí stranického předvoje, složeného z profesionálních revolucionářů. Snažíme se jen pracující inspirovat a předkládat jim alternativu přímo v jejich samosprávných orgánech a uprostřed jejich bojů. Proto považujeme existenci samostatné revoluční anarchistické organizace za naprosto nezbytnou. Proto je nutné, aby revoluční anarchokomunistická organizace zastávala jak teoretickou, tak taktickou jednotu. (...) Hlavní revoluční silou, jenž současné uspořádání společnosti zničí, bude proletariát pracující třída (ať v průmyslu, ve službách, školství, zdravotnictví, dopravě či jinde), která vytváří svou prací vše kolem nás, ale nevlastní výrobní prostředky a je nucena prodávat jen svou pracovní sílu. I když se AKA distancuje od marxismu, v tomto textu na něj zřetelně odkazuje (celosvětová revoluce, revoluční jednotná organizace, definice pracující třídy). Přestože jsou obě skupiny aktivní na internetu, jejich reálné působení je výrazně marginální. V roce 2004 změnila Feministická skupina 8. března svůj název na Anarchofeministická skupina (AFS) a pokračuje v nepravidelném vydávání Přímé cesty. 528 Pokles činnosti vedl anarchistické skupiny k hledání přirozených spojenců v rámci společnosti. Od roku 2004 je patrná snaha anarchistů orientovat se na subkulturu techno (resp. tekno). V letech 2004 a zejména 2005 částečně aktivizovaly anarchistickou scénu události spojené s policejními zásahy proti nelegální techno party Czechtek. V roce 2004 věnoval tomuto tématu časopis A-kontra celé jedno číslo 529, jako reakci na zásah policie proti akci Czechtek. V roce 2005 se pak anarchisté aktivně účastnili demonstrací proti zásahu policie na Czechtek 2005 a podporovali technařské aktivity a požadavky. Zároveň ale zazněla z tábora anarchistů kritika do vlastních řad 530 : Proto se dnes teknaři od politizace svých protestů distancují a proto bude cíl, kterého chtějí dosáhnout plně v souladu se současným politickým zřízením. Nelze se jim ani příliš divit. Co by jim mohly anarchistické struktury nabídnout? Spontánní protesty, které povedou k revoluci? Nenechte se vysmát. Lidé z tekno komunity žijí tady a teď a potřebují hmatatelné výsledky, které jim pomohou odstranit překážky, které před ně klade stát a jeho represivní aparát. (...) Anarchisté si musí uvědomit, že sice mohou tuto snahu teknařů pokládat za zbytečnou, směšnou nebo třeba vysloveně kontrarevoluční, ale ve skutečnosti teknařům nic jiného nezbývá. 528 Vráblíková K., Český anarchofeminismus, Rexter dostupné z: Viz A-kontra 4/2004, významně se tímto tématem zabývala také A-kontra 3/ Urbanec P., Reflexe CzechTeku aneb co mají anarchisté společného s teknaři?, A-kontra 3/05, str

223 Protestní akce ale nevedly k dlouhodobé aktivizaci anarchistické scény. I když je techno scéna do jisté míry ovlivněna anarchistickými myšlenkami a někteří aktivisté této scény se pokládají za anarchisty, 531 nelze ji v žádném případě vnímat jako politicky angažovanou. Právě události spojené s Czechtekem v roce 2005 jasně ukázaly, že této subkultuře se krajní levice do značné míry odcizila. Zhruba od roku 2005 je patrný opětovný nárůst neonacistických aktivit, který vedl na přelomu let 2006/2007 k pozvolné aktivizaci antifašistické a anarchistické scény. V tomto období probíhají různé demonstrace, avšak jejich počet i počet účastníků měl do roku 2006 sestupnou tendenci. Nejvýraznější demonstrace bývají každoročně akce na 1. máje. V roce 2002 proběhla protidemonstrace v Brně proti pochodu Národního odporu za účasti asi 250 anarchistů, přičemž v Praze demonstrovalo asi 300 lidí. V roce 2003 asi 250 anarchistů demonstrovalo na Kampě 532 a zhruba stejný počet demonstrantů se sešel i v roce V roce 2005 anarchisté prvomájovou demonstraci nepořádali, resp. pokusili se svolat protiakci do Brna, avšak demonstrace se nakonec neuskutečnila. V říjnu téhož roku se uskutečnila v Praze ještě demonstrace proti konferenci Dny EU a USA, které se účastnilo necelých sto anarchistů. V roce 2006 byla svolána demonstrace na 1. máje na Palackého náměstí jako protiakce proti akci Národního odporu na stejném místě 533. Sešlo se zde asi 300 lidí. Ve stejném roce došlo i k útoku antifašistů na demonstraci neonacistů v Mostě 534. V roce 2007 se uskutečnila řada proti-demonstrací (13. ledna Otrokovice 535, 24. února Beroun, 10. března Přerov, 21. dubna Kladno, 1. května Praha, 19. května Most) svolaných proti akcím krajní pravice. V těchto případech počty demonstrantů kolísaly od tří stovek v Otrokovicích do sedmdesáti v Mostu. Tento vývoj naznačuje jistou aktivizaci antifašistické scény, je ale otázka, nakolik bude tato aktivizace pokračovat. Jako významná se jeví zejména demonstrace v Otrokovicích, neboť jde o město, které je vnímáno v rámci skupin krajní pravice i levice jako bašta antifašismu. Je pravděpodobné, že právě úspěšná protidemonstrace v lednu 2007 aktivizovala antifašistickou 531 Viz například rozhovor s představitelem techno skupiny Cirkus Alien...nenech se sežrat soukolím systému, v A- kontra 4/04, str Po skončení průvodu došlo k napadení skupiny chuligánů, která monitorovala celou akci. V roce 2005 byly za tento incident obviněni 4 lidé. 533 Na této demonstraci došlo k incidentu mezi kandidátkou Strany zelených Kateřinou Jacques a policí. 534 Na neonacisty v Mostě létaly molotovy, Lidové noviny 21. května Zde došlo k demonstraci Národního sjednocení již 18. června Demonstrace se účastnilo asi 50 stoupenců ultrapravice, proti kterým protestovalo asi 100 anarchistů. 219

224 scénu a nastartovala proces vedoucí ke snaze blokovat další krajně pravicové demonstrace. Vzhledem k tomu, že v průběhu roku 2007 počet účastníků těchto anarchistických protidemonstrací neustále klesal, je možné, že se antifašistická scéna vyčerpala. Alternativní vysvětlení by ovšem upozornilo na to, že ostatní demonstrace byly připravovány s velmi malým časovým předstihem. V reakci na jistý nárůst antifašistických aktivit se objevily i pokusy o nové skupiny, resp. kampaně na internetu. Internet nabízí široké možnosti informačního působení, které není nijak vázáno na početnou a funkční organizaci. V roce 2005 se tak na internetu objevila stránka kampaně Good Night White Pride 536, vystupující proti pronikání neonacistů do punkové subkultury, kterou v roce 2006 následovaly stránky kampaně We Will Rock You 537 zaměřené proti neonacistickému životnímu stylu (stránky informují zejména o oděvních značkách spjatých s neonacistickou scénou v českém i mezinárodním měřítku). V obou případech jde o reakci na zahraniční vzory. 538 Za kampaní We Will Rock You stojí s největší pravděpodobností Antifašistická akce, neboť internetové stránky kampaně jsou umístěny na jejím serveru, informační materiál zde obsažený kopíruje materiály AFA a konečně stránka přímo odkazuje na webovou prezentaci AFA. Je otázkou, nakolik se jedná o skutečnou kampaň a nakolik je cílem této aktivity pouze snaha veřejně informovat o propojení neonacistické ideologie s některými módními značkami. Kampaň Good Night White Pride oproti tomu zřejmě vychází autenticky ze subkulturní scény a nemá hlubší politické ambice, i když informace o jejím vzniku avizovalo i A-kontra 539 stejně jako internetový portál AFA. V roce 2007 se kampaň stala terčem kritiky ze strany FAS, kvůli veřejné debatě na téma rasismus v Klánovicích, která byla uspořádána jako benefice právě pro tuto kampaň, přičemž mezi pozvanými účastníky debaty byla i ministryně vlády Džamila Stehlíková (nakonec ovšem svou účast odřekla). Tento moment byl pro FAS nepřijatelný. V současné době se anarchistické skupiny podílejí na aktivitách proti umístění prvků americké protiraketové obrany, aniž by ovšem spolupracovaly s platformou Ne základnám! Avšak ani zde se nezdá, že by došlo k významnějšímu rozkvětu anarchistického hnutí. 536 Viz Viz Obě kampaně vznikly v Německu. 539 Co je to Good night white pride?, A-kontra 1/05, str

225 Závěr V tomto období se anarchisté stahují do pozadí veřejné činnosti. Významným momentem je zde splynutí AFA s FSA, resp. FAS a následná snaha FAS o sjednocení celé české anarchistické scény. Když je tato snaha odmítnuta, začínají jednotlivé organizace pozvolna stagnovat. Všechny skupiny se obracejí k subkulturám, avšak odezva je spíše rozpačitá a anarchisty neaktivizuje ani jejich podpora akcím spojeným s protesty po CzechTeku Přetrvávají rozpory mezi ČSAF a FAS ohledně ideologické čistoty, tyto spory však již nejsou řešeny s takovou razancí jako v minulosti. ORA-S se rozpadá a nástupnické skupiny jsou marginální. V hnutí zjevně chybí výraznější osobnosti a nová témata. Na konci roku 2006 a počátkem 2007 nastává jisté oživení v důsledku narůstajících aktivit krajní pravice, avšak nedaří se podchytit narůstající vlnu sympatizantů a situace se patrně vrací zpět ke stavu deaktivizace Závěr Českou krajní levici lze rozdělit do tří základních kategorií, které zdánlivě odpovídají obdobnému rozdělení na krajní pravici. Na první místě je Komunistická strana, která reprezentuje pozici politické strany. Vedle ní stojí malé skupiny krajně levicových intelektuálů sdružených v trockistických organizacích a na třetím místě existuje širší síť neformálních skupin anarchistického hnutí. Při hlubším pohledu ovšem nalezneme podstatné rozdíly. Komunistická strana je od roku 1989 permanentně parlamentní stranou s velmi slušnými volebními výsledky, která usiluje o relevantní parlamentní činnost. Trockistické skupiny jsou, na rozdíl od obdobných uskupení krajní pravice, zcela marginální s omezeným vlivem. Jejich politika spočívá ve snaze ovlivňovat etablované levicové strany nebo sociální hnutí ve směru radikalizace jejich politiky, což je vzhledem k jejich velikosti a váze poměrně obtížné. Zatímco organizace jako Vlastenecká fronta představují most mezi oficiálními stranami krajní pravice a neonacistickými skupinami, v případě trockistických skupin nic podobného neplatí, protože mezi nimi a anarchistickým hnutím žádná spolupráce neprobíhá. Anarchisté jsou od obou výše zmíněných částí krajní levice poměrně ostře odděleni, protože odmítají marxismus a zejména leninismus jako cestu k emancipaci společnosti. Jejich vlastní činnost se pak zaměřuje na široké spektrum témat, z nichž je značná část pro veřejnost přijatelná, byť obvykle nejsou přijatelné všechny metody, které anarchisté používají nebo propagují. Díky tomu někteří významní protagonisté spojovaní s 221

226 anarchistickým hnutím (Jakub Polák, Ondřej Slačálek) poměrně běžně vystupují v oficiálních médiích, což je opět odlišuje od obdobné situace na krajní pravici. Pro českou krajní levici je typická vysoká míra konzervatizmu. Zatímco se krajní pravice vyvíjela pod tlakem, který ji donutil přeformulovat a modernizovat svou ideologii, v případě krajní levice se nic podobného nestalo. Všechny subjekty krajní levice se tak dodnes odvolávají na ideologické postuláty vzniklé před sedmdesáti lety a mají potíže je přizpůsobit současnosti. Díky tomu lze předpokládat, že krajně levicové postoje budou do budoucna doménou skupinek intelektuálů, avšak jejich praktická relevance zůstane nízká Přidružené aktivity SQUATTING 540 V minulém století se tak v Austrálii a v Severní Americe označovalo usazení na obecní půdě. Osadníci se zde usazovali bez jakéhokoliv oprávnění a doufali v získání právního nároku. Dnes jsou slovem squatteři označováni lidé, kteří nelegálně obsadí budovu, která patří někomu jinému. Většinou jde o dům, o který se delší dobu nikdo nestará a chátrá. Squatteři zde žijí v komunitě, starají se o objekt a vyvíjejí nejrůznější kulturní a politické aktivity. (Toto konkrétní vymezení má svůj smysl, neboť squatting je chápán jako aktivita přesahující pouhé vynucené bydlení. Pokud bezdomovec bydlí v opuštěném domě, není ještě nutně squatterem.) Toto hnutí vzniklo v sedmdesátých letech 20. století v západní Evropě, jako reakce na nedostatky bytové politiky. Převážně nonkonformní mládež obydlovala prázdné domy a vytvářela v nich centra alternativní kultury. Squatting nemusí být nutně spjat s anarchismem, ale jeho důraz na přímou akci, nelegálnost a sociální aspekt celé aktivity činí ze squattingu přirozeného spojence anarchistického a ještě více autonomistického hnutí. V historii českého squattingu se ve většině případů jedná o tzv. angažovaný squatting. Rozdíl je v tom, že squateři se ke svému činu vědomě hlásí a snaží se vysvětlovat důvody svého počínání. Poté, co se do objektu nelegálně nastěhují, snaží se většinou dohodnout s majitelem. Přestože squatteři zdůrazňují bytovou otázku, snaží se vyvíjet aktivitu i mimo vlastní komunitu a nenásilnou formou tak prezentovat své názory. Za symbol squattingu se všeobecně považuje blesk v kruhu Více k této problematice viz: Růžička V. (2006). Squaty a jejich revoluční tendence. Triton 222

227 Squatting v Praze Je třeba podotknout, že squatting je v České republice ilegální a tato činnost je posuzována jako trestný čin podle 249a trestního zákona. Tento zákon postihuje neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru. Squatig se u nás objevuje až po společenských změnách v roce 1989, nicméně již dříve se objevovaly podobné aktivity a za jakési předchůdce squatů na našem území lze označit undergroundové komunity z let sedmdesátých a osmdesátých. Prvním polistopadovým squatem se stala Zlatá loď v Náprstkově ulici. V roce 1990 obsadila prázdný čtyřpatrový dům skupina studentů a umělců. Později se i přistoupilo na placení nájemného 300 Kč za měsíc a ze společného fondu se pak platily výdaje. Později vznikla dokonce nadace Zlatá loď, která začala jednat s úřady. Dům byl nakonec policejně vyklizen 31. května V květnu 1991 obsadilo několik lidí ze skupiny Svoboda 91 jeden z opuštěných domů v kolonii Buďánka v pražské čtvrti Košíře. Brzy zde bylo obsazeno několik dalších domků. Buďánka byla vyklizena v březnu Někteří vystěhovaní z Buďánek se přesunuli do squatu v ulici Pplk. Sochora č. 28 v Holešovicích. Tento dům fungoval zhruba od roku 1990 a byl spojen s osobou Jakuba Poláka a s lidmi z časopisu A-kontra. V domě žilo kolem pětadvaceti squaterů. Fungovalo zde info-café a ateliér, konalo se zde několik výstav, koncertů a přednášek. Tento squat byl několikrát napaden neonacisty a tradičně se o něj zajímala policie. Squatteři se od začátku snažili dohodnout s úřady a předložili jim svůj projekt na využití domu. Nebyli však úspěšní a v roce 1997 byl vyklizen i tento nejstarší politický squat. Od obvodního úřadu získali squateři pro své aktivity náhradní objekt v ulici Za Papírnou. Tento holešovický dům je rozdělen na dvě poloviny. Jednu obývají squatteři, ve druhé jsou nově zrekonstruované byty určené rodinám v sociální nouzi. Město zde squattery nechávalo bydlet za symbolický nájem. Fungoval zde poměrně známý klub, kde se pořádaly koncerty, i zahraničních kapel. Tento squat zanikl v roce Údajně se jedná o připomínku legendárního squatu jménem Blitz, který byl obsazen v Oslu roku Doplnění blesku kruhem má představovat soudružnost, pevnost a solidaritu. 223

228 Krátkým trváním (jaro 1993) se do české squatterské historie zapsal i jeden z domů na ulici Plzeňská. Bourání zakončilo působení squaterů na Českomoravské. Zdejší pobyt je datován od do května Taktéž krátká historie květen patří obsazenému domu v ulici Wenzigova. Nejznámějším, nejdéle a nejlépe fungujícím squatem nejen v Praze, ale v celé České republice, byla Ladronka. Barokní usedlost Ladronka, která je kulturní památkou, se nachází uprostřed parku v Praze - Břevnově. Zde v létě 1993 objevili objekt v desolátním stavu aktivisté z okruhu Autonomie a AF. 3. září 1993 pak statek obsadili. Nadace Ladronka předložila projekt a architektonickou studii na Autonomní sociálně-kulturní centrum. Vyjednávání s úřady však nebylo úspěšné. Ladronce několikrát hrozilo vyklizení, ale díky kampaním, při kterých se tato kauza dostala do veřejného povědomí, se tak nikdy nestalo. Proběhlo několik demonstrací na podporu Ladronky, byla sepsána petice, vyjadřována solidarita ze zahraničí a celý problém byl i prezentován v médiích. Squaterům se dostalo podpory i od místních obyvatel. Ani Ladronka se však nevyhnula policejním raziím a útokům ze strany neonacisticky orientovaných skinheads. Byl zde vybudován bar, koncertní a divadelní sál. V určitých obdobích zde fungovala čajovna, infoshop s čítárnou a archivem, filmový klub a lidová kuchyně. Proběhlo zde velké množství koncertů, výstav, divadelních představení, besed a přednášek a několikrát byl také upořádán dětský den. K výročí obsazení se zde každoročně konal festival. Postupem času se místní kolektiv stále více zaměřoval na kulturní akce, než na nějaké výraznější politické aktivity. Squateři se v rámci lepšího jednání úřady postupně zříkávali politických motivů svého jednání a upřednostňovali prezentování kulturní stránky Ladronky. Přestože se squateři snažili prosadit svůj projekt o využití Ladronky, magistrát hlavního města Prahy nakonec uzavřel smlouvu o prodeji objektu s firmou Santé, která zde hodlala vybudovat luxusní zdravotnické zařízení. Občanské sdružení Ladronka však podalo na Magistrát žalobu kvůli porušení konkursního řádu. V březnu roku 1999 pak Magistrát podal u soudu žalobu na vystěhování squaterů však nečekaně městská policie na podnět radního Dvořáka statek vyklidila. Dvořák argumentoval stížností stovky obyvatel z okolí Ladronky na hluk a nepořádek. Jan Křeček, právník squaterů, naopak poukazoval na smlouvu o užívání objektu, kterou squatteři uzavřeli v roce 1994 s firmou Trade Centre. Ta sice byla vypovězena, ale soud v daném období ještě nerozhodl. Magistrát vypsal na využití Ladronky počátkem roku 2001 novou soutěž, protože společnost Santé od smlouvy odstoupila. V současné době je Ladronka opravena.. 224

229 15. srpna 1997 obsadilo několik lidí z ČSAF dvoupatrový pavlačový dům v Zenklově ulici č. 97 v Praze-Libni. ČSAF zde spolu se squattery pořádala bezplatnou právní poradnu v oblasti bydlení, byla zde v provozu čajovna spojená s čítárnou, odehrála se zde výstava výtvarných prací nazvaná Ve svobodném domě, několik přednášek a probíhal zde pravidelně den otevřených dveří, kdy byly podávány informace o squattingu a různých kampaních. I zde došlo několikrát k návštěvě policie a k pokusu o vystěhování. Squatteři nakonec dům opustili obsadili lidé z bývalého squatu v Zenklově ulici vilu Milada v Praze-Tróji. Kolektiv squatu Milada byl v té době personálně propojen s ČSAF a bydlel zde i mediálně známý Slavomír Tesárek. Squateři podali majiteli plán na využití objektu jako kulturně sociálního centra. Noví obyvatelé Milady postavili bar a zprovoznili sál, kde proběhlo několik kulturních akcí (koncerty, loutkové divadlo, přednášky, čtení poezie). Obyvatelé Milady jsou známí i svou humanitární činností, jako je vaření jídla pro bezdomovce, neboť přímo v domě má své centrum česká pobočka Food Not Bombs. Během roku 1998 proběhlo na Miladě několik policejních razii. Policie postupně začala vyvíjet nátlak na majitele objektu, který nakonec dal squaterům výpověď. Protože však squateři dle svého mínění dohodu neporušili, rozhodli se bránit. Poté, co strávili tři dny na střeše, svou bitvu vyhráli. V současné době je Milada jediným squatem na území České republiky. Důvody, které vedou lidi k squatování shrnuje jeden z obyvatel Milady takto: 542 Nemáme kde bydlet, ale to není jenom problém náš, myslím mladých lidí, ale tenhle problém jde napříč celou společností přes rodiny s malými dětmi až po důchodce. Nemyslím si, že squat je řešení pro celou společnost. Tržní ekonomika problém bydlení záměrně ze své podstaty nutnosti konkurence podporuje. Takže co s tím? Systémová změna. (...) Ústupek systému je, že chodíš do práce a platíš daně. Ústupek systému je, že se na ulici necháš prohledat policejní hlídkou atd. Na hru systému přistupuješ více či méně dennodenně, protože v tom systému žiješ. Když zvážíš situaci, tak je pro budoucnost důležitější a přínosnější, aby alespoň nějaký čas měl squat šanci fungovat. Tomu pomůže právě vyjednávání. Nový squat se objevil v roce 1995 ve Starých Střešovicích. Noví osadníci založili občanské sdružení Dobročinný spolek Medáků a vytvořili vlastní projekt na záchranu alespoň kousku staré čtvrti. Otevřeli zde literární čajovnu, muzeum, galerii, konají se zde akustické koncerty, 542 Svobodný prostor, Existence č. 4 leden 1999, str

230 promítání, autorská čtení a výstavy. Plány squatterů kromě rekonstrukce budov a kulturních večerů zahrnují i dílny uměleckých řemesel pro děti. Jednání s Magistrátem o jejich projektu Alternativa pro Staré Střešovice stále pokračuje. Zde se ovšem nejedná o politický squat v pravém slova smyslu, ale spíše o uměleckou komunitu. Dalším pokusem o politicky squatting bylo obsazení usedlosti Šafránka v roce Usedlost Šafránka byla obsazena skupinou lidí, kteří se rozhodli/y, že z domu bez srdce, bez života a bez tváře, vytvoří prostor pro nemainstreamové aktivity. Squatting vnímáme jako přirozenou reakci lidí, kteří nemohou v rámci daného prostředí nalézt prostor pro svou seberealizaci, nemohou se vyrovnat s hodnotami okolní společnosti. A to právě proto, že se tento společenský systém opírá o vykořisťování člověka i přírody a veškeré hodnoty podřizuje významu peněz. Nejde nám jen o naplnění práva na bydlení či o život v názorové blízkém společenství, ale squatting chápeme též jako protest proti pošlapávání práva na skutečný domov. Přestože Magistrát zasáhl, nedošlo k vyklizení usedlosti a squatteři zůstal v Šafránce až do září 2002, kdy ji opustili sami. V letech proběhl také tzv. SqatTek, krátkodobé obsazování vybraných objektů (Šafránka. Cibulka) s cílem šíření informací o squattingu. Akce však neměla větší dopad na veřejnost. Zatím posledním pokusem o squatting v Praze bylo šestidenní obsazení vily Emilka v červenci 2007, které ukončila policie. Zábor provedla skupina mladých aktivistů z okruhu sympatizantů ČSAF 544. Squatting mimo Prahu Mimo Prahu nevznikl v České republice žádný významnější a déle fungující squat. Z pokusů můžeme uvést obsazení domu v Revoluční ulici v Teplicích, během listopadu a prosince roku Nedlouhé trvání mělo i obsazení bývalého hotelu Varšava v Trutnově, v období od června od srpna roku Nejznámější pokusem o squatting v Brně byla Nová zahrada, kde 20. srpna 1997 došlo k obsazení neobývaného domu na Porhajmově ulici. Začaly nejnutnější práce a příslušným orgánům byly předloženy projekty kulturního využití domu. V přízemí tohoto několikapatrového 543 Prohlášení obyvatel usedlosti Šafránka, Svobodná Práce č. 24 srpen 2002, str Viz 226

231 pavlačového domu byla kuchyně a společenská místnost, ve vyšších patrech pak pokoje. Squateři zde také uspořádali výstavu výtvarných děl, která byla nazvaná Psí víno. V noci 11. listopadu 1997 však do domu vnikla jednotka operativního zásahu městské policie a se městské policii podařilo squat vyklidit a vše ukončila zazděním přízemní části objektu. Food not bombs Kromě klasicky politických anarchistických organizací začala v České republice působit i aktivita Food not bombs. FNB je anarchistická iniciativa, která pracuje ve světě od roku Nejedná se o standardní organizaci s členstvím, ale její činnost je založena na práci dobrovolníků, kteří zadarmo rozdávají jídlo na ulici. Soustředí se tedy převážně na bezplatné podávání vegetariánské stravy formou recyklace různých potravin. Pro FNB je charakteristická úplná rezignace na používání násilí, skupinové rozhodování formou konsensu a nediskriminování nikoho v přístupu k rozdávané stravě. Kromě rozdávání jídla pomáhají při akcích, jako jsou blokády transportů radioaktivního materiálu, jaderných elektráren, kampaně proti ekonomické globalizaci a praktikám nadnárodních korporací. V Čechách FNB rozdávali jídlo každou neděli na Střeleckém ostrově a u Holešovického nádraží v Praze. Finance čerpá FNB z benefičních koncertů, z prodávání jídla za nízké ceny při různých akcích, prodejem triček s potiskem FNB a z drobných příspěvků do kasiček FNB. FNB je ale zároveň organizací, která vychází z anarchistických principů. V jejich úvodním prohlášení se říká: 545 Zvyšující se rozdíly mezi bohatými a chudými, nárůst počtu nezaměstnaných, lidí v nouzi, bez domova, bez možnosti důstojného života a přístupu k základním lidským potřebám nehodláme brát jako přirozenou a normální součást života společnosti. Tyto problémy vnímáme v širší souvislosti, než jen státem, církví a velkými korporacemi podporované charitativní organizace, které se touto problematikou zabývají. Naděje, Armáda spásy a jiné sice pomáhají lidem řešit jejich sociální problémy daleko lépe než my, ale zaměřují se pouze na následky zapříčiněné politikou založenou na vykořisťování. Zcela se včlenily do kapitalistického systému a fungují pouze jako doplněk špatného sociálního zabezpečení tohoto státu. Způsob řešení kritické situace těchto lidí je však vnímán z pozice bohatých a mocných, nikoli podle představ těch, kterých se týká

232 Po určitém propadu aktivit FNB po roce 2002 je podle vlastních informací v současné době FNB aktivní v řadě měst 546 (Praha, Plzeň, České Budějovice, Kolín, Česká Třebová, Brno a Ostravě). Ne všude jsou kolektivy FNB navázány na anarchistické skupiny, zejména v Českých Budějovicích a v Brně jde o skupiny politicky nevyhraněné. V případě brněnské pobočky FNB jde dokonce o přidruženou aktivitu nevládní organizace Nesehnutí Přehled nejdůležitějších anarchistických skupin Československá anarchistická federace (ČSAF) ČAF (jakožto předchůdkyně ČSAF) byla založena v srpnu roku 1995 okruhem členů redakce a přispěvatelů Svobodné mysli, která byla založena v roce 1995 jako politicky profilovaný anarchistický časopis. V průběhu roku 1996 se od ní oddělila skupiny moravských syndikalistů, kteří založili skupinu Solidarita. V roce 1997 se pak oddělila i skupina sociálních anarchistů v čele s Petrem Wohlmuthem, ze které vznikla Federace sociálních anarchistů, FSA. ČSAF je členkou IAF. ČSAF se staví proti státu a jeho represivním složkám, neboť tato forma správy společnosti je postavena na principech dominance, ovládání a autority. Nesouhlasí se zastupitelskou demokracií, protože nedává reálnou možnost podílet se na rozhodovacích procesech. Staví se proti kapitalistickému společenskému řádu, neboť ten je založen pouze na vykořisťování, honbě za ziskem a ekonomickém růstu, což vede k sociálně nespravedlivému uspořádání a ničení ekosystému. V souvislosti s postupující ekonomickou globalizací vystupuje ČSAF proti mezinárodním obchodním, finančním a vojenským institucím a nadnárodním koncernům, které mají vliv na rozhodování národních států. Globalizovanému kapitálu vytýká ČSAF především neomezenou moc a nekontrolovatelnost. ČSAF dále vystupuje proti jakékoliv formě společenského útlaku, jako je xenofobie, rasismus, fašismus, nacionalismus či sexismus. Ohledně ideálního uspořádání společnosti požaduje ČSAF samosprávnou společnost (jak z pohledu správního, tak hospodářského) založenou na principu volné dohody, svobody, solidarity a rovnosti stejně jako na dodržování principu trvale udržitelného života a šetrném přístupu k životnímu prostředí. Podle ČSAF se má společnost stát decentralizovanou, založenou na autonomních regionech spojených do volných federací. Vytváření této nové společnosti by mělo navazovat na již existující samosprávná uskupení ve výrobní a společenské sféře. 546 Food not Bombs v Československu, A-kontra 1/06, str

233 Základním prvkem činnosti ČSAF je osvěta, skrze niž hodlá seznámit širokou veřejnost s myšlenkami anarchismu a vytvořit tak alternativu k mainstreamovým mediím. Nesoustřeďuje se však výhradně na pracující třídu, naopak vystupuje proti její dogmatické glorifikaci. Publikační, vzdělávací a propagační činnost ČSAF se projevuje v několika směrech. ČSAF od ledna 1998 vydávala čtvrtletník Existence, přičemž cílem bylo prezentovat své názory před širším okruhem lidí. Po určitou dobu vycházel ještě časopis Práce pod hlavičkou Anarchosyndikalistické frakce ČSAF, který byl orientován na pracující a mezi ně byl také převážně šířen. Po několika číslech však splynul s časopisem Solidarita, který byl zaměřen obdobně. Pro vnitřní záležitosti ČSAF vycházel měsíčně zpravodaj Věstník ČSAF. Federace má i vlastní nakladatelství, kde jsou k dostání tituly jako Abeceda syndikalismu od Yvetoda, Puenteho Svobodný komunismus, či Tolstého Cesta života, ale i sbírky básní a revoluční písně. ČSAF často pořádá kulturní benefiční akce, kde dochází jednak k získání finančních prostředků a zároveň i k propagaci anarchistických myšlenek a výměně názorů. Dále pořádá veřejné akce (demonstrace, infostánky). Náklady na činnost federace jsou hrazeny z pravidelných a mimořádných příspěvků členů a sympatizantů a z benefičních akcí. Další aktivitou, které probíhá uvnitř anarchistického hnutí a na níž se podílí i ČSAF, je Anarchistický černý kříž neboli Anarchist Black Cross (ABC). ABC je mezinárodní síť autonomních skupin anarchistů, kteří podporují uvězněné aktivisty. U nás má ABC podobu nezávislého fondu, který shromažďuje finanční prostředky na pomoc aktivistům stíhaným za své postoje nebo činy. Další Anarchistický černý kříž existuje i při FSA. Činnost a rozhodování uvnitř ČSAF vychází zdola od jednotlivce, přes autonomní skupiny, regiony až k federaci jakožto celku. ČSAF se skládá ze čtyř regionů (Sever-východ-střed, Jihozápad, Morava, Slovensko) a každý region si sám koordinuje svou činnost, neexistuje žádný centrální orgán. Česká a slovenská část ČSAF jsou ve svém rozhodování naprosto autonomní, spojují je společný název, manifest, stanovy a vzájemná solidarita. Slovenští členové federace vydávali časopis Zdola! Vedle geografického rozdělení do regionů fungují v rámci ČSAF i tzv. pracovní skupiny, pracující na konkrétních projektech. Existovala redakční rada Existence, zahraniční sekretariát, informační skupina (vydavatelská činnost, styk s médii, distribuce, monitoring informací), finanční skupina (získávání finančních prostředků, pořádání benefičních akcí) a protiglobalizační skupina (kampaně proti globalizaci). 229

234 Dvakrát do roka se konají sjezdy členské základny ČSAF, které slouží k vzájemné koordinaci regionů, předávání funkcí, projednávání celoorganizačních změn a dalšímu směřování federace. ČSAF jednoznačně prosazuje spolupráci se skupinami a jednotlivci, kteří jsou spřízněni s anarchistickou myšlenkou. ČSAF spolupracovala se Solidaritou, přičemž zde existovalo i personální propojení, neboť někteří členové ČSAF byly zároveň členy Solidarity. U FSA oceňuje ČSAF přínosnou publikační činnost a od roku 2003 dochází k částečné spolupráci. Naopak aktivně spolupracuje s Activita Cabaret Voltaire. S trockisty, jako jsou například Socialistická solidarita, Budoucnost či Socialistická organizace pracujících, ČSAF nehodlá spolupracovat ani je podporovat, i když nemá problémy se zástupci těchto skupin komunikovat. ČSAF je nakloněna spolupráci s různými občanskými sdruženími (ekologie, lidská práva), která nestojí přímo na anarchistických pozicích. Kritizuje u nich ale fakt, že jejich činností zůstává podstata systému nenarušena. Občanská společnost je podle anarchistů iluzorní, protože občanská sdružení jsou závislá na grantech, nemohou přesáhnout hranice legality a musejí zůstat loajálními subjekty. Stejně jako ostatní subjekty anarchistické scény i ČSAF prochází obdobím stagnace, přičemž se zdá, že tuto organizaci v současné době tvoří zejména velmi mladí aktivisté. Federace sociálních anarchistů/federace anarchistických skupin FSA vznikla na podzim roku 1997 rozdělením ČSAF a je členem Mezinárodní asociace pracujících (IWA). Anarchismus je podle FAS hnutím pracující třídy a to hnutím revolučním. Hlavními nepřáteli jsou pro FSA kapitalismus a stát. Kapitalismus proto, že pro zisk vykořisťuje a utlačuje pracující lid, vytváří sociální problémy, rozděluje společnost do jednotlivých tříd a devastuje životní prostředí. Stát pak pouze udržuje hierarchii a privilegia, organizuje nadvládu člověka nad člověkem a brání majetek a moc vládnoucí třídy. FAS propaguje vlastní představu o společnosti, která bude založena na anarchistické, komunismu. To znamená, beztřídní společnost založená na svobodě, rovnosti, politické i ekonomické samosprávě, solidaritě a spolupráci. Aby tato změna mohla nastat, hlásá FAS nutnost sebeorganizování. Podle FAS nelze spoléhat na politické strany a na nich závislé tradiční odborové centrály. Jedině anarchisté jsou podle FAS dostatečně radikální a ochotní ke střetu se státní mocí a zároveň neslouží zájmům žádných 230

235 mocenských skupin. Protože anarchistická myšlenka stojí na dobrovolnosti a svobodné volbě, musí být nositelem společenské změny sám člověk a nikoli umělá autorita. Nová společnost může vzniknout jenom díky iniciativě a rozhodné akci podstatné části lidstva. Důležitou zásadou je pro FAS třídní boj. FAS hodlá vytvořit organizaci, která bude postavena jednak na regionálním a jednak na odborovém základě. Dojde k dělbě práce mezi územními útvary, v jejímž rámci budou fungovat různé syndikáty a profesní organizace. Celé uspořádání bude vybudováno na principu federalismu. Podle strategie FAS by měly postupně vznikat malé propagandistické skupiny na pracovištích či v místě bydliště. Ty budou šířit myšlenky, apelovat na ostatní a postupně se tak vytvoří lokální centra sociálního odporu. V tomto stádiu je dle svých představ i současná FSA, která se snaží poskytovat solidaritu a podporu lidem ve svém okolí, zajišťovat místa pro pořádání mítinků, poskytovat informace a metodickou pomoc, vydávat politické a vzdělávací materiály FAS počítá s tím, že společenská změna bude mít revoluční charakter. Za možný začátek revoluce je považována generální stávka. Poté pracující vyvlastní výrobní prostředky a převedou je pod kolektivní správu (budou zkolektivizovány, nikoli zestátněny). Výrobní prostředky tak přejdou do rukou těch, kteří na nich skutečně pracují. Státním represivním složkám se postaví dobrovolné miliční jednotky. Během revoluce pak budou důkladně zlikvidovány státní i kapitalistické struktury. Činnost FAS sestává z práce v několika regionech, a to: Praha, Brno, Mostecko, Blansko, Otrokovice, Prostějov. V roce 2001 také FAS založila vlastní nezávislé odbory Rovnost. Při FSA funguje také samostatná pobočka Anarchistického černého kříže. Všeobecně je velmi kladně hodnocena vydavatelská činnost FSA. Od roku 2003 je součástí FAS i Antifašistická akce. V nabídce Anarchistické knihovny FSA můžeme najít klasická díla jako Boj proti státu a jiné eseje od Nestora Machna, současné autory jako je Murray Bookchin i vlastní práci Globalizacekritický pohled. Vzhledem k tomu, že FAS neuznává tendence jako jsou zelený anarchismus či autonomismus, má časté spory s ČSAF. Spory existují i mezi FSA a časopisem A-kontra, kterému FSA vyčítá zejména liberalistické postoje. Spory měla FSA i se Solidaritou, kterou FSA obviňuje z opouštění anarchistických myšlenek a z ústupu od klasického anarchosyndikalismu směrem k původnímu marxismu (nikoli marxismu-leninismu). Tento rozpor se poněkud změnil po rozpadu ORA-S na AKA, kterou FSA a na -1155, se kterou FSA příliš nekomunikuje. Obzvláště tvrdě pak FAS 231

236 vystupuje proti trockistům jako jsou organizace Socialistická organizace pracujících a Socialistická Solidarita (Budoucnost je v podstatě neaktivní nebo přinejmenším s anarchisty mimoběžná). Socialistická organizace pracujících dokonce mluví o fyzických útocích ze strany FSA a AFA. Od roku 2004 je patrná deaktivizace této organizace. Přestože existuje webová stránka FAS, její náplň tvoří fakticky jen několik redaktorů. Díky poklesu aktivit anarchistického hnutí jako celku, dochází od roku 2006 k větší spolupráci mezi FAS a ČSAF, nebo alespoň některými jejími představiteli. Během roku 2006 a 2007 se do značné míry znovu osamostatnila i Antifašistická akce, a lze předpokládat, že dojde k jejímu oddělení od FAS. Solidarita - organizace revolučních anarchistů ORA-S vznikla v průběhu roku 1996 oddělením od ČSAF. Výchozími ideologickými proudy jsou pro Solidaritu antiautoritářští kolektivisté První internacionály, anarchosyndikalistické a revoluční odbory z přelomu století a tradice anarchokomunistů. Co se týká české zkušenosti, navazovala ORA-S na ČFVO, ČAF, FČAK, konkrétně se pak Solidarita hlásila k platformismu. Výchozím bodem platformismu je dokument Organizační platforma libertinských komunistů, který v roce 1926 sepsali Machno, Aršinov a Mettová 547. Jsou však ovlivněni i různými myšlenkami samosprávných, ekologických či feministických proudů. Svoji organizaci pak chápali jako nedílnou součást pracující třídy, kdy za nejdůležitější oblast své činnosti považovala ORA-S odborové hnutí. Solidarita rozhodně odmítala tržní kapitalismus, neboť ten podle nich přináší pouze vykořisťování lidské práce privilegovanou vládnoucí elitou, ničení životního prostředí, nerovnoměrný rozvoj světa, nemožnost svobodného rozvoje, sociální nejistotu, odcizení 547 Organizační platforma libertariánských komunistů, se pokusila vytvořit funkční organizační strukturu pro anarchistické skupiny. Anarchisté měli napříště vytvořit jednotný Všeobecný svaz anarchistů, který by překonal rozpory v anarchistické teorii i praxi a umožnil anarchistům stát se relevantní politickou silou. Tento svaz by nebyl spravován striktně podle anarchistických pravidel, neboť, jak autoři Platformy zdůrazňovali, nelze srovnávat fungování anarchistů před revolucí a po ní. Tím se ale dostala Platforma do příkrého rozporu s převažující anarchistickou tradicí, která naopak předpokládala, že anarchistické skupiny musí fungovat na základě principů, které budou dominovat společenským vztahům po anarchistické revoluci a dokazovat tak vlastním fungováním životaschopnost anarchistické alternativy. 232

237 jednotlivců a státní kontrolu nad společností. Odmítala honbu za zisky, hierarchii a sociální nerovnost, sobectví, všechny formy odcizení a diskriminace a prosazovala rovnost a úctu k jedinečnosti každého člověka. Hlavním cílem společenského boje byla pro ORA-S svoboda každého jedince. Dále se zde objevoval odpor k armádě a militarizaci, policii, parlamentní demokracii a veškerým autoritářským metodám. ORA-S požadovala vytvoření masového hnutí, které by vystupovalo proti kapitalismu a usilovalo o sociální spravedlnost a přímou demokracii. Podle Solidarity je důležité rozvinout samosprávu zdola na masové úrovni a ovlivnit tak kolektivní vědomí obyvatelstva. Tyto sociální střety se neomezují jen na ty, jež vedou pracující v podnicích, ale i na boje studentů, nezaměstnaných, boje proti diskriminaci či proti ničení životního prostředí. Jejich snahou musí být prosadit řízení hnutí samotnou členskou základnou, kdy se bude moci projevit každý člen hnutí a je nutné zbavit se jakéhokoliv elitářství. Důležité je uvědomění a kolektivní odpovědnost za fungování hnutí. Velké naděje vkládala Solidarita do odborů, které by podle ní, mohly být základem hnutí. Nejde ale o odbory ovládané byrokraty, ale musejí to být bojovné organizace nezávislé, demokratické a federalistické, musejí je řídit a kontrolovat sami pracující a musejí podporovat sebeorganizaci, jednotu, solidaritu přímou nátlakovou akci. Odbory však nesmějí být izolované, ale musí se otevřít i studentům, důchodcům či nezaměstnaným. Majetek odborů by měl být využit pro podporu bojů a svépomocné vytváření služeb. Solidarita požadovala radikální společenskou přeměnu. Revoluční změnu chápala ORA-S jako výsledek dlouhého dějinného procesu třídního boje a rozvoje uvědomění obyvatel. Během revoluce dojde k vyvlastnění a zespolečenštění všech podniků a služeb a k zavedení samosprávy pracujících ve sféře společenské i hospodářské. Cílem celé změny byl pro Solidaritu samosprávný socialismus, ve kterém si lidé budou skutečně sami vládnout, sami vytvářet své instituce a spravovat své záležitosti. Bude panovat rovnoprávný přístup k výsledkům práce a bude umožněn individuální rozvoj a jedinečnost každého člověka. Solidarita se domnívala, že manuální a duševní schopnosti člověka se znovu spojí, protože každý pracující se bude podílet na plánování i rozhodování, čímž se změní podstata práce a skončí její odcizenost. Hospodářství se zbaví motivu zisku a rozhodujícím se stanou lidské potřeby. Společnost bude organizována na bázi federalismu. Každý region bude spojovat obce a výrobní jednotky. Koordinace výroby budou zajišťovat federace podniků organizované podle jednotlivých odvětví. 233

238 Solidarita byla přesvědčena o nutnosti revolučního programu, který by bojoval za třídní zájmy pracujících a který by byl pro lidi přijatelnou alternativou. Základem úspěchu pak je přijmutí tohoto programu většinou revolučního hnutí. Solidarita se domnívala, že takovýmto možným programem je její představa anarchistické myšlenky. Aby bylo možné tyto myšlenky prosadit, je třeba vytvořit vlastní politickou organizaci. Jde o vybudování samosprávné politické organizace revolučních anarchistů, kteří budou pro zbytek pracující třídy ideovou inspirací, sami půjdou příkladem, budou rozvíjet a šířit revoluční anarchistické myšlenky, podněcovat vznik nezávislých pokusů o sebeorganizaci zdola a tak budou napomáhat rozvoji masového hnutí. Solidaritu reprezentovaly noviny Solidarita a internetový portál Alarm. Pro vnitřní diskusi byl vydáván Černorudý zpravodaj. Dále ORA-S publikovala ve svém nakladatelství různé brožury jako např. Platformistická tradice revolučního anarchismu či Guérinovo dílo Anarchismus:od teorie k praxi. Solidarita, stejně jako jiné anarchistické organizace, je rozdělena do jednotlivých regionálních organizací. ČSSD a KSČM jsou pro Solidaritu pouhými reformisty, kteří nabízejí jen nefunkční populistická řešení. Lepší zítřky nevidí ani v odborové byrokracii ČMKOS. Trockismus je pro ně jen strana parazitující na hnutí pracující třídy a ideologie nepřátelská třídnímu boji. Vadí jim jejich centralismus a autoritářství. Stejně tak spatřují autoritářství v práci FAS. Těm navíc vytýkají neustálé vyvolávání rozporů mezi anarchistickými uskupeními a touhu po politickém soutěžení. Vliv a relevance ČSAF je podle Solidarity na ústupu, nicméně s jednotlivými členy a skupinami jsou ochotni spolupracovat na konkrétních akcích. Skupina dlouhodobě akcentovala původní marxismus a byla díky tomu ve zvláštním postavení mezi ostatními anarchistickými subjekty, které marxismus odmítaly. ORA-S prošla během své existence poměrně zásadním vývojem od politicky neutrálního syndikalismu, přes anarchosyndikalismus, revoluční anarchismus platformismus, syntézu anarchismu a marxismu až po komunismus bez přívlastků. V roce 2003 došlo uvnitř ORA-S k rozkolu po kterém se z ORA-S oddělila Anarchokomunistická alternativa (AKA) sledující nadále linii anarchokomunismu. Zbytek organizace se pak v roce 2004 přejmenoval na Kolektivně proti kapitálu (KPK, číslo je zvoleno podle údajného data první historicky známé stávky), a začal vydávat časopis Kladivo na kapitál. KPK se orientuje na kombinaci anarchismu a marxismu. Obě skupiny jsou výrazně marginální. 234

239 Antifašistická Akce (AFA) AFA vznikla v roce 1996 jako reakce na policejní zásah v pražském klubu Propast. Vznik AFA byl inspirován mezinárodní sítí Antifascist Action, což je organizace, která má kořeny v Německu třicátých let, kde byla následnickou organizací organizace Rote Kameradschaftsbund. V současné době existují pobočky AFA v celé Evropě. Nelze však tvrdit, že česká AFA je pobočkou mezinárodní sítě. AFA původně vznikla pouze jako pražská skupina, ale brzy iniciovala vznik podobných uskupení po celých Čechách, takže vznikly brzy pobočky v Brně, Jihlavě a Zlíně. Antifašistická Akce deklaruje ve svém programu čtyři základní cíle. Ochranu politického a veřejného prostoru pro anarchistické hnutí, zabezpečení jeho šíření pomocí propagace, sociální boj s neonacismem i státní mocí a konečně zamezování veřejného působení neonacistických a ultrapravicových skupin. Činnost AFA se od počátku orientovala na militantní antifašismus, což v praxi znamenalo monitoring neonacistických aktivit, násilnou konfrontaci neonacistických veřejných vystoupení a fyzické útoky na představitele ultrapravice. Snahou bylo zatlačit neonacisty do subkulturního podzemí, kde bude jejich možnost působit na veřejnost minimální. V souvislosti se zatlačováním neonacistů do podzemí volila AFA zejména v letech metodu kontra-demonstrací, kdy svolávala demonstrace svých příznivců na stejná data a do blízkosti neonacistických shromáždění a snažila se je zablokovat. Nejznámější z těchto kontrademonstrací proběhla , kdy neonacisté svolali demonstraci na Střelecký ostrov, tradiční místo prvomájových demonstrací radikální levice. Při pokusu o blokádu této demonstrace došlo k rozsáhlým nepokojům a srážkám anarchistů s policií. Další výrazná kontra-demonstrace proběhla proti vzniku neonacistické politické strany Národně sociální blok v Praze v kulturním domě Eden. Po poklesu aktivit neonacistů okolo roku 2002 ustaly i tyto kontra-demonstrace a AFA se poněkud stáhla. Znovu se tato taktika masově objevila na počátku roku 2007, kdy fašizující skupina Národní korporativismus svolala řadu demonstrací, které AFA tímto způsobem konfrontovala (Otrokovice, Beroun, ). 235

240 Vnitřní krizi, která po poklesu činnosti v roce 2002 nastala, vyřešila AFA přičleněním k FSA. Dnes funguje AFA jako pracovní skupina Federace anarchistických skupin (dříve FSA), avšak zdá se, že se opět pozvolna osamostatňuje. Antifašistická Akce vydává časopis Akce (původně Antifa news), který se zabývá jak konkrétními výstupy antifašismu, tak i teoretickými články o antifašistickém a anarchistickém hnutí. Antifašismus je v chápání AFA spojen s antiautoritářským odporem proti státu, neboť je to právě stát, který svým důrazem na ochranu kapitalismu brání skutečnému antifašismu. Stát a kapitalismus ve skutečnosti fašismus generují a jsou ochotny ho i využít proti radikálům z pracující třídy, pokud to bude nutné v rámci zachování jejich privilegií, která získaly právě na úkor pracujících. Anarchofeministická skupina Jedná se o nejmladší anarchistickou skupinu v tomto výčtu. Anarchofeministická skupina vznikla pod jménem Feministická skupina 8.března na jaře Skupina původně vznikala jako feministická, ale od počátku byly mezi jejími členkami jasné sympatie k anarchismu jako zastřešující politické ideologii. Ideologií skupiny je boj za samosprávnou, svobodnou a beztřídní společnost postavenou na anarchistickém základu. Problém diskriminace žen (ale i všech menšin) podle nich nelze vyřešit uvnitř stávajícího kapitalistického systému a nelze ji oddělovat od ostatních sociálních problémů. Skupina se významně zaměřuje na tzv. revoluci všedního dne. Prvním velkým vystoupením této skupiny byla demonstrace 8. března 2001 v Praze u příležitosti Mezinárodního dne žen. Vedle toho se účastní většiny anarchistických demonstrací a akcí. Skupina vydávala občasník Siréna a od podzimu 2001 pravidelně vydává časopis Přímá cesta. V roce 2002 se skupina podílela na přípravách protestů proti summitu NATO v Praze v rámci anarchistické platformy Anti-NATO. V průběhu roku 2003 změnila skupina název na Anarchofeministická skupina. 5 Závěry 5.1 Ideologické ukotvení Krajní pravice U skupin z krajně pravicového i krajně levicového spektra lze vypozorovat oscilaci okolo několika stěžejních témat. Jejich identifikace nám může napomoci při rozpoznávání krajních 236

241 postojů v politickém prostředí. Témata typická pro krajní pravici jsou: autorita, moc, násilí, nacionalismus, rasismus, antisemitismus, antikomunismus, náboženství. Uvedený výčet jednotlivých témat představuje jakousi pomyslnou síť, která prostupuje celou krajní pravici. V této síti hraji klíčovou roli jednotlivé aspekty vyjmenované výše, kdy ale žádný z nich sám o sobě netvoří pravicový extremismus, ale již kombinace několika (avšak nikoli nutně všech) z nich vytváří strukturu typickou pro extrémní pravici. V praxi tato situace samozřejmě svádí k tendenci označovat za ultrapravicové všechny takové skupiny, v jejichž ideologii rezonuji jednotlivá témata typická pro krajní pravici. Vzhledem k tomu, že mezi těmito skupinami mohou být poměrně značné rozdíly, vzniká dojem, že se pojem ultrapravice používá velmi svévolně. Je to způsobeno tím, že mmodely chování vycházející z ultrapravicové sítě obsažené v některých nominálně nefašistických skupinách mohou vést až k nastoleni pravicově autoritářské společnosti, který sice nebude mít ve znaku vlajku s hákovým křížem (a formálně může byt tato společnost i antifašistická), ale v praktickém jednání se bude blížit fašistickému ideálu (nikoli nacistickému). Současní příznivci krajní pravice mají obvykle na vybranou mezi dvěma možnostmi. Buď se veřejně přihlásí ke své politické profilaci a smíří se s postavením politických outsiderů, nebo fašismus veřejně odmítnou a pokusí se nalézt jinou formu vyjádření svých myšlenek. V prvním případě dochází ke vzniku neformálních sdružení převážně navázaných na rasistickou odnož hnutí skinheads, v druhém případě vznikají pravicově-populistické strany spojující integrální nacionalismus s militantním antikomunismem a odporem k imigrantům. Mezi oběma póly pak stojí kroužky fašizujících intelektuálů, které obvykle komunikují s oběma stranami a často mohou představovat jakýsi most mezi oběma krajními polohami. Krajní pravice si stále nese stigma koncentračních táborů a je většinově přijímána přinejmenším s podezřením. Dokázala ale velmi dobře zvládnout techniku kamufláže, která ji v kombinaci s populismem dává šanci na politický úspěch. Současně je ale její pozice oslabována spojením s rasově motivovaným násilím, resp. s násilím a agresivními postoji obecně. Tyto postoje ale často představují její hlavní mobilizační potenciál. V okamžiku, kdy se jich krajní pravice vzdává, významným způsobem začíná ztrácet své příznivce. Krajní levice 237

242 Radikální levice představuje vnitřně značně heterogenní skupinu ideologií vycházejících zejména z myšlenky osvobození jednotlivce. Tato představa je založena především na Rousseauově teorii o tom, že člověk se rodí dobrý a kazí ho až společnost. Z tohoto základu vyrůstají dvě významně odlišné teorie, marxismus a anarchismus. Obě pokládají člověka za dobrého a stávající společnost za špatnou, obě usilují o jeho osvobození, avšak každá jiným způsobem. Ideologie vycházejících z marxismu-leninismu sází na cestu revoluce vedené stranou profesionálních revolucionářů, jejichž role je významná v přechodném období, během kterého budou stávající ekonomické a společenské vazby zlikvidovány. Anarchismus naproti tomu věří v emancipaci zdola a v přirozený vznik svobodných společností, které, ať už revolučně nebo evolučně, dosáhnou přeměny stávající společnost. Komunistická, respektive marxisticko-leninská cesta již byla ve společnosti vyzkoušena a vedla pouze větší nesvobodě. Anarchistická varianta se nikde neuchytila nadlouho a značná část odborného světa se domnívá, že k tomu ani není uzpůsobena. Základní myšlenky těchto ideologií však nadále zůstávají přítomny v politické filosofii i v moderní společnosti, stejně jako skupiny jejich nositelů. Skupiny trockistické provenience, mají zcela marginální postavení a jejich současný vliv je velmi omezený. Navíc se obvykle soustřeďují pouze na intelektuální činnost, čímž se nedostávají do oblasti zájmu veřejnosti, která o jejich existenci často nemá ani tušení. To se nedá říci o druhé složce krajní levice, anarchistech. Jejich veřejná vstoupení, nezřídka násilná, jsou naopak veřejnosti známá velmi dobře. Na druhou stranu se anarchisté odlišují od všech ostatních skupin krajního politického spektra, protože nehlásají potřebu omezení demokracie nebo nastolení diktatury proletariátu, ale naopak maximální rozšíření svobody a možnosti všech členů společnosti podílet se na správě veřejných věcí. Současně ve svém jednání akcentují otázky spojené s obhajobou lidských práv, antirasismem, genderovou problematikou a ekologií, tedy tématy společensky plně akceptovanými. U významné části příznivců anarchismu také hraje větší roli spíše generační protest než uvědomělá politická aktivita, což nadále problematizuje jejich řazení mezi extremisty. 5.2 Stávající charakter české krajní pravice a levice Krajní pravice Na ultrapravicové scéně se zřetelně vymezily tři skupiny konzervativně autoritativní pravice, neofašisté a neonacisté. 238

243 Konzervativně autoritativní pravice: Jedná se o skupiny, které se často pohybují na okraji extremistického spektra a jejich zařazení mezi extrémní pravici může být sporné. Často se jedná o politické strany, které se obrací k tradici integrálního nacionalismu a militantního antikomunismu, avšak, přinejmenším verbálně, akceptují demokratické zřízení. Emocionální charakter se ještě někdy objevuje, ale jen omezeně. Důraz je kladen na českou historii, zejména její národně-obrozeneckou část, přičemž i zde je akcentován zejména nacionalistický prvek, někdy až za hranice historických fakt. Neofašisté: Neofašistické skupiny se vyznačují mnohem větším důrazem, který kladou na politickou práci. Subkulturní prostředí je pro ně vedlejší. Základem jejich profilace je nacionalismus, antikomunismus, kulturní rasismus a snaha o politickou izolaci a národní soběstačnost. Nacionalismus se zde propojuje s rasismem ve smyslu upřednostnění příslušníků vlastního národa před cizinci, kteří jsou odmítáni kvůli odlišné kultuře, destruktivně působící na naše kulturní zvyklosti. Ze stejného důvodu je odmítáno i naše zapojení do sítě mezinárodních institucí (NATO, EU), neboť může vést ke ztrátě národní nezávislosti. Mytologický prvek není tak významný jako u neonacistů, orientace na pohanská náboženství je naprosto minimální. Mnohem běžnější je důraz na křesťanský rozměr naší kultury, běžné je (spíše v cizině než u nás) i propojování s ultrakonzervativními křesťanskými fundamentalisty (u nás představuje tento typ uskupení v zásadě NSJ). I zde je emoční vypjatost poměrně častá. Historicky se tyto skupiny odvolávají zejména odkazu kramářovského integrálního nacionalismu a českého fašismu (Gajda, Stříbrný apod.). Neofašista je obvykle představován jako dobrý syn národa, uznávající konzervativní hodnoty, včetně křesťanství, který se staví za ochranu naší kultury proti cizincům. Politický ideál pro ně představuje Francisco Franco a Augusto Pinochet z politiků minulosti a Jean Marie Le Pen nebo Jorg Haider z politiků současných. Tyto skupiny již nejsou tak ostře vymezené jako neonacisté. Nevydělují se ze společnosti, kontakty udržují jak s neonacisty, tak i s konzervativními nacionalisty. U těchto skupin je zřetelná snaha o politické etablování. Organizačně se jedná obvykle o registrované organizace. 239

244 V mnoha případech se rétorika používaná těmito skupinami blíží rétorice neonacistických skupin, zejména v oblasti prosazování autoritářství, rasismu a militantního antikomunismu. Zároveň se však tyto skupiny od nacismu i neonacismu verbálně distancují. Zdá se, že neonacisté s tendencí proniknout do politiky se musí pohybovat po ose neonacismus-neofašismus 548. Neonacisté: Politicky je neonacismus spojením rasismu a antisemitismu s antikomunismem a vůdcovským principem. Politické hledisko je ovšem pro neonacisty jen velmi vágně vymezené. Pro neonacistické skupiny je typický důraz na fyzickou sílu, pseudohistorický rámec politického snažení spojený s předkřesťanskými mytologiemi. Neonacista je představován potenciálním příznivcům jako silný, hrdý a neohrožený bojovník, potomek dávných válečníků, který s požehnáním pravých bohů bojuje za bílou rasu. Delegitimizační proces vychází z démonizace protivníka (příslušnost k židovské rase), který je představován biologickým rasismem. Protivníka nelze napravit, jeho špatné jednání vychází přímo z jeho přirozenosti, z jeho krve. Takového protivníka je pochopitelně nutno nejen porazit, ale vyhladit. Pro tento způsob vnímání reality je samozřejmě typický i emocionálně zabarvený projev, který místy přechází do exaltovanosti, která si nezadá s pseudonáboženským blouzněním. Politická rovina hraje u těchto skupin relativně omezenou roli a obvykle přebírá postupy neofašistických skupin. Reálné politické působení těchto skupin není významné. Podstatně důležitější je subkulturní vymezení a subkulturní ikonografie. Neonacistické skupiny představují segment vydělený z běžné společnosti, jejich fungování se blíží modelu náboženských sekt, značná část energie těchto skupin je spotřebována na jejich udržení a případnou autoreprodukci. Organizačně se neonacisté obvykle spojují do neformálních skupin subkulturního charakteru. Neonacistická ideologie je pro většinu společnosti naprosto nepřijatelná a proto je třeba ji nahradit přijatelnější variantou se současným zachováním co největšího možného počtu definičních znaků pro vlastní příznivce. Lze říci, že pro neonacismus je typické zakrývat své vlastní postoje za maskou neofašismu nebo nacionalismu. 548 Velmi zřetelný je v této souvislosti například posun od antisemitismu v případě neonacistických skupin rezignujících na oficiální politickou činnost, k antisionismu v případě skupin krajní pravice, které se pokoušejí zbavit své antisystémové image. 240

245 Krajní levice Na druhé straně politického spektra pak stojí anarchisté a trockisté. Na rozdíl od ultrapravice představují tyto skupiny ostře oddělené entity, které spolu téměř nespolupracují. Anarchisté: Politicky se anarchisté hlásí k idejím bezstátní, beztřídní a nekapitalistické společnosti. Při svém vystupování na veřejnosti staví anarchisté na poukazování na údajnou ekonomickou i sociální a kulturní devastaci způsobovanou kapitalismem a násilí v nejširším slova smyslu páchané státem. Standardně staví anarchistická propaganda na tradičním politickém a sociálním rozboru současné společnosti a kritice stávajícího stavu. Nabízená alternativa je definována spíše vágně, nicméně je zde viditelná snaha dát svému snažení jasný a vědecký rámec. Emocionálně zabarvené projevy jsou spíše výjimkou. Převahuje snaha o racionální a logické zdůvodňování. Sebeprezentace anarchistů nehraje v anarchistické propagandě větší roli, výjimku tvoří AFA, která do jisté míry vytváří obraz antifašisty jako pouličního bojovníka s fašismem i systémem. Základem delegitimizačního procesu je zde kritika kapitalismu. Kapitalismus vykořisťuje lid, ke své obraně si vytvořil stát, který disponuje prostředky násilí, které používá proti radikálním složkám obyvatelstva, které se chce kapitalistického jha zbavit. Kapitalismus je nereformovatelný, je třeba ho zničit. Škůdcem společnosti není žádný konkrétní člověk, ale systém o sobě. Systém, který narušuje systém přirozených vazeb, deformuje ho a ten následně plodí vykořisťování, globální ekologickou a sociální krizi atd. (Na rozdíl od neonacistické delegitimizace, která staví na démonizaci nositelů určitého rasového znaku, ze kterého zpětně odvozují nelegitimnost jakéhokoli jejich počínání). Trockisté: Tato skupina je ze všech extremistických skupin nejmenší a relativně nejméně vlivná. Politicky staví obdobně na myšlenkách bezstátní, beztřídní a nekapitalistické společnosti, přičemž rozdíl od anarchistických skupin spočívá zejména v představě, jak tohoto stavu dosáhnout. Pro tyto skupiny je typická představa masové strany vycházející z dělnického prostředí, která pomocí odborové činnosti dosáhne svržení stávajícího režimu revoluční cestou či generální stávkou. Politická taktika, kterou tyto skupiny volí spočívá v infiltraci etablované levicové strany a její následné radikalizace. 241

246 5.3 Vnitřní sebeprezentace Vnitřní sebeprezentace hraje významnou roli v životě skupin krajních politických názorů. Uskupení vzešlá z tohoto prostředí se potýkají s problémem rekrutace a následném udržení svých členů. Tyto skupiny, i když je jim často věnována vysoká mediální pozornost, jsou v rámci společnosti marginální a mají jen velmi omezenou možnost prosadit, byť v dílčím měřítku, své postoje. Díky tomu bývá získávání nových příznivců obtížné a současně významná část aktivistů vydrží v aktivizované podobě pouze omezenou dobu. Významný moment jak v rekrutaci, tak i v udržení aktivistů sehrává právě fakt, jak se daná skupina prezentuje před svými příznivci a jakou image má na veřejnosti. Krajní pravice Nejpropracovanější ikonografii má v tomto směru krajní pravice, resp. skupiny vycházející ze skinheadské a neonacistické tradice. Skinheadská image je postavena na módě 549 a od svého počátku směřuje k polovojenskému, agresivnímu zjevu. Nacistická ikonografie je zaměřená podobným směrem, ale podporuje i mytologické prvky. Neonacistická móda je kombinací obou těchto přístupů. Tomu odpovídá i textové vyznění neonacistických skinheadských hudebních skupin. Skinhead je prezentován jako hrdý a neohrožený bojovník za správnou věc (za bílou rasu, proti komunismu), poslední naděje evropské civilizace 550. Stejně tak je prezentován i aktivista neonacistických skupin v článcích na internetu či fanzinech. Neonacistická móda leží v dnešní době většinově v rukou samotných neonacistů (ať již jde o subkulturní značky jako Doberman Streetwear, Consdaple, Masterrace, nebo o civilní firmy jako Thor Steinar), stejně jako její distribuce. Díky tomu se z neonacismu stal velmi výhodný byznys, který funguje jednak díky vysoké disciplinovanosti samotných neonacistů, jednak díky tomu, že reálná politická činnost těchto skupin je omezená a pro řadu jejích členů představuje neonacistická móda jediný způsob, jak veřejně ventilovat své politické postoje. Tato situace významně podporuje schopnost autoreprodukce neonacistických skupin. Stejně tak existuje zcela samostatná neonacistická hudební scéna (zahrnující téměř všechny hudební styly, byť s převahou 549 Srovnej Marshall G. (1996). Skinhead nation, London, Hamm M. S. (1993). American skinheads, London, Moore J. B. (1993). Skinheads: Shaved for battle, U.S.F. a Ridgeway J. (1995). Blood in the Face: The Ku Klux Klan, Aryan Nations, Nazi Skinheads, and the Rise of a New White Culture, Thunder's Mouth Press. 550 Ve srovnání s obdobnými skupinami z opačného konce politického spektra se také neonacistické kapely mnohem více zaměřují dovnitř vlastního hnutí, zatímco pro ultralevicové skupiny je typická spíše silná kritika stávajících poměrů a budování vlastní image je pro ně vedlejší. 242

247 různých variant agresivního rocku) a neonacisté mají k dispozici i vlastní informační zdroje (internet, který nabízí řadu překladů jak nacistické, tak i neonacistické literatury, fanziny, knihy některých oficiálních autorů, např. David Irving). Díky těmto skutečnostem může neonacista žít svůj život téměř odděleně od zbytku společnosti, což je dále podpořeno i jistým prvkem asociálního chování (účes, viditelná tetování), které neonacisty viditelně od zbytku společnosti odděluje. Zároveň se zdá, že setrvalý tlak, kterému je neonacistická scéna vystavena ze strany státní moci a médií, má na ni selektivní účinek, díky kterému se zbavuje neperspektivních kádrů. I z těchto důvodu se fungování skutečně neonacistických skupin významně blíží fungování náboženských sekt, ve všech jejich projevech, spíše než klasické politické skupině. Zde se podle mého názoru otevírá možnost interdisciplinárního výzkumu neonacistické subkultury z pohledu psychologie, která v současné době velmi schází. Zároveň tento moment velmi ostře odděluje neonacistické skupiny od podobných skupin na krajní levici, kde je podobná situace spíše výjimečná a naopak neexistuje jasná hranice mezi extrémní levicí, radikální levicí a celou škálou občanských skupin zabývajících se otázkami lidských práv, ekologií, genderovými otázkami či bojem proti rasismu. Obdobná situace ale nepanuje ani u ostatních skupin krajní pravice, tedy u neofašistů a konzervativních autoritářů. Zde hraje otázka vnitřní prezentace mnohem menší roli. V případě politicky aktivních skupin (politické strany, Vlastenecká fronta) se propaganda soustřeďuje mnohem víc na kritiku stávajícího stavu uvnitř společnosti, než na budování vlastní image. V zásadě se ale tyto skupiny snaží distancovat se od neonacismu i subkulturnních skupin 551 a apelovat spíše na konzervativně laděné vrstvy obyvatelstva. Tyto skupiny se snaží zbavit nepříznivého mediálního obrazu, který se spojuje s terminem pravicový extremista. Distancují se od neonacismu, od skinheads i od násilí. Pokud se u těchto skupin objevuje sebeprezentace, obvykle sází na image obyčejných lidí, poctivých občanů, které současný režim ožebračuje a zbavuje hrdosti. Krajní levice 551 I když zároveň podporují některé jejich akce, například zástupci DS se účastnili demonstrace za Vlastimila Pechance 21. dubna 2007 v Plzni, stejně jako demonstrace v Mostě 19. května 2007 za Miloše Reha, které se účastnil i David Macháček za VF. V obou případech jde o demonstrace spojené s neonacistickou skinheadskou subkulturou. 243

248 Podobná situace panuje i ve skupinách krajní levice. I zde nacházíme spíše soustředění na kritiku poměrů, než na vlastní image. Odlišné je ovšem společenské zaměření, které směřuje k pracujícím. Výjimku tvoří antifašistické skupiny, které do své rétoriky v období mezi lety zahrnovaly heroický étos, jenž byl ale kritizován i ze strany dalších anarchistických skupin a následně opuštěn. Vzhledem k tomu, že skupiny krajní levice nejsou tak významně provázány se subkulturami, jako je tomu v případě neonacismu, nenacházíme zde tak výraznou snahu po propojování subkulturních a politických témat. Hudební skupiny anarchistické provenience nehrají při formování anarchistického hnutí zdaleka tak významnou roli, jako je tomu v případě skupin neonacistického charakteru. Také texty těchto skupin do značné míry postrádají aktivizační náboj White power kapel. Zároveň ale krajní levici tento moment chybí z pohledu rekrutace nových aktivistů. Situace na krajní levici tak připomíná situaci autoritářských a fašizujících skupin na opačném konci politického spektra. Tedy menší skupiny intelektuálně a politicky laděných aktivistů. Rozdíl spočívá v tom, že zatímco krajní pravice se může opřít o relativně disciplinované a početné skupiny rasistických skinheads, v případě krajní levice nacházíme spíše politicky nevyhraněné a ne-aktivistické skupiny s nízkou disciplinou. Tento moment ale na druhou stranu stírá hranice mezi krajní levicí a většinovou společností. Řada témat (lidská práva, ekologie, problematika fašismu), které krajní levice využívá, je v rámci většinové společnosti přijatelná, což může opět prohlubovat kontakty mezi aktivisty krajní levice a zbytkem společnosti. Závěr Vlastní prezentace hraje nejvýznamnější roli v případe skupin neonacistického charakteru, u kterých se spojuje do širšího vzorce, který podporuje jejich autoreprodukci.u všech ostatních skupin krajní politické profilace nehraje tato otázka tak zásadní roli. V případě neonacistických skupin se naopak tato záležitost často může měnit v jistý fetiš, který deformuje charakter podobných uskupení a připodobňuje je náboženským sektám. Oproti tomu je situace na krajní levici téměř opačná, neboť zde neexistuje jasná dělící čára mezi příznivci těchto skupin a zbytkem společnosti. Díky těmto skutečnostem je situace na obou stranách politického spektra významně odlišná. 244

249 5.4 Působení na veřejnost Součástí fungování všech krajních politických skupin je jejich snaha působit na veřejnost. K tomu využívají tyto skupiny celou řadu postupů. Demonstrace Nejběžnější způsob veřejných vystoupení všech krajních politických směrů v české republice představují demonstrace, které pořádají všechny skupiny. Krajní pravice Pro skupiny krajní pravice patří mezi tradiční akce každoroční demonstrace 28. října připomínající vznik samostatného Československa. Pro neonacistické skupiny pak navíc již zmiňované demonstrace na 1. května organizované tradičně v Praze nebo v Brně a v posledních letech i demonstrace v Mostu 19. května pořádané jako vzpomínka na Miloše Reha (jde o místního skinheada zavražděného Romem v roce 1999). V rámci krajní pravice neexistuje jednotný přístup k podobě demonstrací. Politické strany krajní pravice a fašizující registrované organizace se snaží svolávat demonstrace působící maximálně civilně, avšak zároveň aktivisticky. Na těchto akcích se tak obvykle neobjevují maskovaní demonstranti, běžné je naopak hojné používání národních vlajek a transparentů politických stran a sdružení. Tyto demonstrace nemívají konfrontační charakter a obvykle při nich nedochází ke střetům s policí. Pro neonacisty je typické oscilování mezi demonstracemi civilního typu a militantní prezentací podle vzoru anarchistických černých bloků. V případě civilních demonstrací se někdy objevují národní vlajky, avšak není to podmínkou (naopak na řadě neonacistických demonstrací nejsou tyto symboly vítané), často se objevují černé vlajky, které mají symbolizovat smutek nad stavem vlasti, avšak spíše vyjadřují podporu organizacím jako je Národní odpor (který má černou vlajku ve znaku) a skupinám autonomních nacionalistů, které tento symbol převzaly v rámci kopírování taktiky krajní levice. Často se ale objevují i vlajky Národního odporu v barvách Schwarz-Weiss- Rot, případně vlajky pouze s touto barevnou kombinací. Tento typ vlajky je běžnější v případě militantních demonstrací, ale je možné je vidět i na civilních akcích. Po demonstraci 1. května 2007, kdy byl pochod Národního odporu zakázán, je možné, že bude používání tohoto symbolu omezeno. 245

250 Pro neonacisty není příliš typické využívání piketů, místo toho se objevují od roku 2002 štíty, které lépe zapadají do militantní image neonacistů. Krajní levice Pro krajně levicovou scénu patří mezi tradiční demonstrace každoroční připomínání 1. května jakožto svátku práce, připomínajícího dělnický boj za osmihodinovou pracovní dobu v 19. století. Tato demonstrace od roku 1999 nabírá často konfrontační charakter, neboť na stejné datum svolávají demonstrace i neonacisté. Obecně platí, že anarchistické demonstrace jsou často svolávány s vědomím, že při nich může dojít ke střetu s policií a jejich účastníci s touto eventualitou počítají a připravují se na ni. Pro anarchistické demonstrace je díky tomu poměrně typické vytváření tzv. černých bloků, tedy skupin zamaskovaných demonstrantů, oblečených do černých oděvů. Tato technika je obecně rozšířená v rámci krajní levice po celém světě. Maskování slouží jednak jako ochrana před policií a neonacistickými militanty, jednak zdůrazňuje militantní a nesmiřitelný postoj. Černý blok nepředstavuje žádnou organizaci, jak se občas chybně objevuje v médiích, jde pouze o techniku maskování, která je typická pro agresivní demonstranty počítající se střetem s policií nebo neonacisty. Oblíbenou taktikou krajní levice jsou blokády krajně pravicových demonstrací, což je technika, které se krajní pravice spíše vyhýbá (dochází při ní pravidelně ke střetům s policí, které se nehodí k image, kterou si krajní pravice, až na občasné výstřelky neonacistů, snaží budovat). Specifickou formu demonstrací představují street party, které spojují politický protest se subkulturní zábavou, díky čemuž lákají větší počty zájemců, než klasické politické demonstrace. Pořádání street party bylo pro českou krajní levici typické v období let , po tomto období se street party již prakticky neobjevují. Do budoucna by bylo zajímavé pokusit se najít vztah mezi street party a tekno party, které spojuje hudební žánr tekno, a rozděluje přístup k politickému protestu, který je v případě street party aktivní, zatímco v případě tekno party spíše pasivní. Od roku 1998 se při anarchistických demonstracích zhusta užívají pikety, které je v případě nutnosti možné použít i jako zbraně při střetu s policí či neonacisty. Řada vlajek, transparentů i piketů je vyráběna podomácku, což je v zásadě součástí anarchistické image. Tiskoviny Krajní pravice 246

251 Pro skupiny neonacistického charakteru byla zhruba do roku 2000 typická produkce fanzinů, podomácku dělaných samizdatů informujících o subkulturních a politických aktivitách, kterých na našem území vycházela celá řada. Po roce 2000 se většina těchto počinů přesunula na internet (například stránky organizací Nordfront, Bohemia White Power, Aryan inteligence, Ahnenerbe/Die Treue, Rytíři slunečního kruhu), avšak většina z nich záhy zaniká, pravděpodobně jako důsledek omezeného počtu aktivistů účastnících se na fungování podobných projektů. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že právě praktická dostupnost a snadnost, se kterou je možné vytvářet internetové prezentace, může vést k optickému dojmu zvýšení aktivity extremistických skupin. V současné době jako hlavní zdroj informací neonacistické scény slouží internetové stránky jednotlivých organizací (Národní odpor, Autonomní nacionalisté, Nacionálně socialistické vzdělávací centrum). Na těchto stránkách bývají publikovány vlastní úvahy, informace z krajně pravicové scény, informace o ideových nepřátelích a překlady textů ze zahraničí. Velmi často disponují tyto stránky chat roomy nebo guestbooky, které umožňují příznivcům krajní pravice přímou komunikaci. V minulosti bývalo zvykem, že do těchto médií pronikali ideoví odpůrci krajní pravice a verbálně útočili na své nepřátele. V posledních letech však byla tato taktika opuštěna, přičemž dílem jde zřejmě o důsledek celkového poklesu aktivit krajně levicových skupin a dílem o taktiku 552 těchto skupin. Pro skupiny fašizujícího směru jsou typické spíše Zpravodaje (Vlastenecká fronta), jak tištěného tak elektronického charakteru, případně tištěné revue typu Národní myšlenky, která osciluje mezi fašizující pravicí a konzervativním autoritářstvím. Pro tento druh tiskovin je typická poměrně vysoká intelektuální úroveň, avšak spíše nízký stupeň aktivismu, který vychází z konzervativního ladění (což platí více pro Národní myšlenku). Zdá se, že tento rys, společně s vyšším intelektuálním potenciálem článků zde otiskovaných, zapříčiňuje nižší odezvu těchto tiskovin v rámci celé krajní pravice. Hlavní náplní Zpravodajů jsou jednak vnitřní informace a jednak kritika současného stavu. Národní myšlenka se naopak zaměřuje na vlastní texty a překlady zahraničních článků. 552 V internetových debatách, které nejsou rušeny ideovými protivníky, se řada neonacistů nechá strhnout a prozradí detaily své činnosti. Z tohoto zdroje zřejmě pochází značná část informací o krajně pravicové scéně, kterou disponují radikální antifašisté. 247

252 Politické strany pak obvykle vydávají svůj vlastní stranický tisk (Dělnické listy, Národní listy), přičemž i ten bývá někdy umístěn ke stažení na internetu. Pro tento druh tiskovin je typická snaha o aktivizaci a propagaci. Specifickou formu krajně pravicového média představuje všeobecný informační portál Altermedia, na kterém jsou publikovány texty zástupců všech ideologických odstínů krajní pravice, takže ho nelze zařadit pod žádný z dosud jmenovaných typů tiskovin. Díky tomu je také kvalita textů na tomto portálu kolísavá. Krajní levice Pro krajní levici, jak anarchistickou tak i trockistickou, je typická produkce vlastních časopisů, kterých vychází omezené množství, avšak v delším časovém úseku a s poměrně vysokou kvalitou. Tyto časopisy se zaměřují převážně na politické otázky, problémy subkulturního charakteru řeší v menší míře než neonacistické fanziny, avšak více než fašizující tiskoviny. Díky tomu se jim daří oslovovat relativně široké spektrum čtenářů. Vedle toho existují i subkulturní fanziny s politickým charakterem, ale není jich mnoho a zaměřují se více na subkulturní život, než na politické otázky. Je také třeba říci, že na rozdíl od podobných tiskovin z prostředí krajní pravice (ale i dalších levicových tiskovin) je například časopis A-kontra v oficiální distribuci. Internetová prezentace krajně levicových skupin na internetu je běžná. Na rozdíl od krajně pravicových stránek převládají informace z domova a vlastní politické analýzy. Chat roomy a guestbooky nejsou příliš oblíbené u antifašistických skupin, ČSAF i FAS je používá, i když frekvence debat na nich je nižší, než jak tomu je na krajní pravici. Kromě této formy přímého oslovení veřejnosti vlastními médii se aktivisté z krajně levicových skupin poměrně běžně dostávají i do veřejných médií. Příkladem mohou být Jakub Polák, Ondřej Slačálek, nebo Alice Dvorská. V případě Ondřeje Slačálka také můžeme jmenovat několik knih, kterých je autorem. Ochota i schopnost těchto aktivistů pronikat do mainstreamových médií naznačuje odlišnost postavení krajní levice a krajní pravice v české republice. Závěr Mezi nejběžnější techniky oslovení veřejnosti využívané skupinami z krajů politického spektra patří demonstrace a internetové prezentace jednotlivých organizací. V rámci krajní pravice najdeme jednak tiskoviny zaměřené na aktivizaci a propagaci (skupiny neonacistů a stranický tisk 248

253 politických stran) a jednak tiskoviny zaměřené spíše intelektuálně (Národní myšlenka). V současné době dávají neonacisté přednost publikování na internetu, což do jisté míry následují i politické strany. Pro neonacisty je typické informování o subkulturních a politických otázkách, ostatní skupiny krajní pravice se zaměřují spíše na politické otázky. Na krajní levici nacházíme spíše menší počet tištěných časopisů s poměrně vysokou úrovní a obdobně zaměřené webové prezentace. Převažuje politické zpravodajství. 5.5 Politické versus subkulturní aktivity Vývoj české krajní pravice je ovlivňován několika faktory a lze ho rozdělit do několika časových období, ve kterých byly uplatňovány odlišné strategie. Krajní pravice Faktory ovlivňující vývoj české krajní pravice mají několik rovin. V politicko-ideologické rovině je pro českou krajní pravici typické pnutí mezi nacionalismem (který může oscilovat mezi demokratickým a integrálním nacionalismem) a antisystémovým neonacismem. V rovině organizační jde o pnutí mezi podporou politické činnosti včetně zakládání politických strana a činností subkulturní, na oficiální politickou činnost rezignující. Významný rozvoj krajní pravice po roce 1989 vedl záhy ke vzniku různých organizačních i ideologických forem, které přetrvávají dodnes. Organizačně u nás existují krajně pravicové politické strany, registrovaná sdružení a neformální skupiny. Ideologicky se krajní pravice rozdělila na proud konzervativně autoritářský (v jehož rámci působí i populistická Národní strana a katolické Národní sjednocení), neofašistický (reprezentovaný zejména Vlasteneckou frontou) a neonacistický (Národní odpor). Dlouhodobě je zřejmé, že největší rezervoár sil představují příznivci neonacismu, resp. příznivci subkultur mládeže spojených s touto ideologií (jasná ideologická profilace u řady skinheadů nominálně se hlásících k neonacismu není zcela běžná). Po roce 1989 se na dlouhou dobu stala nejvýraznější představitelkou české krajní pravice strana SPR-RSČ, která měla mezi lety 1992 až 1998 zastoupení v parlamentu. V této době nevidíme na krajně pravicové scéně žádný významný rozvoj fašizujících skupin. Místo toho zaznamenáváme výrazný rozvoj neonacistické větve hnutí skinheads, která se v této době orientuje výhradně na subkulturní činnost a oficiální politiku jednoznačně odmítá. Tento stav byl zapříčiněn několika 249

254 proměnnými. První z nich představuje relativní novost hnutí skinheads i ideologie neonacismu v české republice, která zajistila tomuto hnutí jistou přitažlivost mezi českou mládeží. Tento moment se ale v průběhu 90. let pozvolna vyčerpal. Druhý důvod lze spatřovat ve vzniku organizace Bohemia Hammer Skinheads, která dokázala pod vlivem zahraničních vzorů poskytnou jasnou a zřetelnou ideologickou cestu a zároveň ji zaštítit řadou výrazných osobností neonacistického hnutí. Třetí moment spočívá v jasném rozdělení sil mezi krajně pravicovou politickou stranu na jedné straně a na antisystémové hnutí na straně druhé. Aktivisté naladění na politickou činnost měli možnost se angažovat v rámci SPR-RSČ, ti radikálnější volili cestu BHS. V takto rozdělené krajní pravici fakticky ani nebyl prostor pro fašizující ideologii, která nebyla ani tak veřejně úspěšná, jako SPR-RSČ, ani tak razantní jako BHS. V momentě, kdy SPR-RSČ v parlamentních volbách v roce 1998 propadla, byla situace na české krajně pravicové scéně již odlišná. BHS byla neaktivní a mezi neonacisty se o slovo hlásili mladí aktivisté, kteří již nebyli spjati s ideou odmítání veřejné politické činnosti. Ti předpokládali, že po odchodu SPR-RSČ z politiky zůstala jejich voličská obec nedotknutá a připravená volit jiný, neskandalizovaný, krajně pravicový subjekt. Současně s tím se významně aktivizovala i Vlastenecká fronta, nejvýznamnější z fašizujících organizací v ČR. Domnívám se, že to bylo způsobeno právě uvolněním vedoucí pozice české krajní pravice, kterou do té doby zastávala SPR-RSČ. VF zahájila rozhovory se všemi aktivnímu subjekty české krajní pravice (jako nejperspektivnější se ukázaly být NO, NA a VRS) a současně stála za celou řadou demonstrací, které v této době proběhly. Vzhledem k tomu, že během integračního procesu české krajní pravice převážil proud představovaný NA a směřující k veřejně akceptovatelnému neonacismu (což bylo pro VF nepřijatelné), odešli aktivisté VF z těchto debat a nakonec došlo i k rozštěpení samotné VF. Když pokus o etablování oficiálního politického subjektu NSB/PA selhal, následoval návrat neonacistů k subkulturní činnosti a situace se vrátila rozložením sil před rok 1998, ovšem s tím rozdílem, že na české krajně pravicové scéně již nadále neexistoval hegemon typu SPR-RSČ. Tato situace vedla k vzniku řady menších politických stran krajně pravicového typu, které se pokusily toto uprázdněné místo obsadit. Mezi nimi dominovala Národní strana, která se pokusila krajně pravicovou scénu sjednotit pod svým vedením, avšak narazila na problém jednak nedostatečné členské základny a jednak osobních rozporů mezi vůdci ostatních krajně pravicových politických stran. 250

255 Po roce 2005 se situace vrací opět k bodu, ve kterém byla okolo roku Na české krajně pravicové scéně se objevil další aktivní subjekt Národní korporativismus který komunikuje jak s aktivisty neonacistických skupin, tak i představiteli krajně pravicových politických stran. Stojí tak de facto v pozici VF v letech 1999/2000 a zcela totožně i on iniciuje řadu demonstrací, na kterých se potkávají neonacističtí skinheads se zástupci krajně pravicových politických stran. Ve vývoji české krajní pravice po roce 1998 tak můžeme pozorovat dva vrcholy, které se v zásadě kryjí s pokusy organizovaných neonacistů pronikat do oficiální politiky. Na tomto faktu lze demonstrovat význam, který hraje neonacistické hnutí pro současnou českou krajní pravici. Toto hnutí nabízí disciplinovanou sílu, která početně mnohonásobně převyšuje početní stavy všech ostatních skupin krajní pravice a aktivisté politických stran a registrovaných sdružení s tímto faktem musí počítat. Proto se také účastní demonstrací pořádaných neonacisty, i když se sami verbálně od neonacismu distancují. Krajní levice Na krajní levici srovnatelná situace v zásadě neexistuje. Skupiny trockistické provenience jsou jasně odděleny od skupin anarchistů a obě části krajní levice sledují dlouhodobě odlišné strategie. Trockisté se snaží o ovlivňování etablovaných levicových stran, nebo sociálních hnutí, s cílem jejich radikalizace (v případě politických stran), resp. ovládnutí (sociální hnutí). Tendence k subkulturní činnosti zde v zásadě nenalézáme. Oproti tomu anarchisté dlouhodobě usilují o vybudování samostatného hnutí, které bude mimoběžné s oficiální politikou a spolupráci s etablovanými politickými subjekty striktně odmítají 553. Organizační platformu, přijatelnou pro anarchisty, představují odborové organizace a na našem území lze zaznamenat dvě větší snahy o založení samostatných anarchistických odborů 554. Ani jedna však nebyla úspěšná. Uvnitř anarchistického hnutí lze zaznamenat spor mezi proudem autonomistickým a proudem politickým, nejde však v pravém slova smyslu o spor obdobný se sporem mezi politickým a subkulturním proudem uvnitř krajní pravice. Oba anarchistické proudy se totiž shodují v tom, že nechtějí působit prostřednictvím oficiálních politických stran. Odlišnost spočívá v zaměření na odlišné společenské segmenty, skrze které chtějí anarchisté ovlivňovat stávající společnost. Političtí anarchisté (reprezentovaní zejména FAS) se zaměřují zejména na sebeorganizaci 553 Viz odmítnutí spolupráce s KSČM v devadesátých letech, která vedla k izolaci A-kontra, nebo kritika aktivit Strany zelených po roce Viz vznik odborů Solidarita v roce 1995 iniciovaný ASF a OS Rovnost v roce 2000 pod vedením FSA. 251

256 pracujících zdola (na pracovištích v podobě odborů), která povede v budoucnu k převzetí výrobních prostředků. Autonomisté se zaměřují spíše na subkultury mládeže, skrze které chtějí vytvářet uvnitř společnosti svobodné autonomní zóny, které umožní žít alternativním způsobem života již nyní. Autonomistický proud byl však v Čechách významně oslaben po rozštěpení ČSAF, zániku časopisu Autonomie a po poklesu aktivit squaterského hnutí na konci devadesátých let 20. století. V současné době převažuje spíše politický přístup, jistý ústup k subkulturním aktivitám je způsobem více poklesem aktivit anarchistického hnutí jako celku. V rámci české republiky nedochází ke vzniku jednotné fronty krajně levicových aktivistů, jako je tomu v sousedním Německu a obecně v Západní Evropě. Jedná se zejména o důsledek konkrétní zkušenosti české společnosti s komunistickým panstvím mezi lety , ale svou roli zde sehrávají i historické konotace (potlačení machnovštiny na Ukrajině Rudou armádou v roce 1921, potlačení Kronštadtského povstání, protianarchistická politika komunistické strany Španělska v občanské válce) anarchisty neustále připomínané. Závěr Přístup k politické činnosti je na obou stranách politického spektra odlišný. Skupiny krajní pravice, až na neonacisty, dlouhodobě vykazují snahu o proniknutí do oficiální politiky. Krajně pravicová scéna se skládá z menších skupin fašizujícího a autoritářského směru které se snaží o politickou aktivitu, přičemž lidské zdroje poskytuje zejména neonacistické hnutí, které osciluje mezi participací na politické práci a jejím odmítání. Vzhledem k mobilizačním schopnostem neonacistické scény jsou momenty, kdy se neonacisté snaží proniknout do oficiální politiky spojeny s výrazným oživením na celé krajně pravicové scéně. Na krajní levici se skupiny trockistického charakteru snaží ovlivňovat etablované levicové politické strany. Vzhledem k jejich omezeným prostředkům to ale nemá větší vliv. Anarchistické skupiny se od oficiální politiky distancují a soustřeďují se spíše na propagaci svých myšlenek, případně na snahu ovlivňovat či přímo zakládat odborové skupiny. Ani tyto pokusy zatím nebyly nijak úspěšné. 5.6 Demokracie, totalita, násilí Hovoří-li se na veřejnosti o extremismu, často se zmiňují tři významné momenty: odpor k demokracii, podpora totalitních či autoritářských režimů a ochota užívat násilí. 252

257 Vztah k demokracii Odpor vůči demokracii nalezneme u skupin neofašistického, neonacistického a marx-leninského charakteru. Populistická a konzervativně autoritářská pravice demokracii obvykle nezpochybňuje, neboť se pohybuje v jejím rámci a usiluje spíše o posílení svého postavení. Díky tomu se mohou občas objevit výzvy k určitému omezení demokracie, ale nikoli k její likvidaci. V případě anarchismu je situace složitější, protože byť některé skupiny odmítají demokracii ve smyslu stávajícího používání tohoto termínu s odůvodněním, že jeho smysl byl kapitalismem zcela setřen, tak většinově anarchisté usilují nikoli o nahrazení demokracie, ale spíše o její dramatické prohloubení. Vztah k totalitním režimům Nahrazení demokracie totalitním režimem opět nacházíme u neofašismu, neonacismu a marxismu-leninismu. U populistické pravice se objevují, jak již bylo řečeno, myšlenky, které mohou vést k omezení demokracie, a lze si teoreticky představit, že pokud by se podobná strana dostala k moci, mohlo by dojít k nahrazení demokracie pravicově-autoritativním režimem. Nicméně v programech stran tohoto typu nic podobného nenalézáme a současný mezinárodní politický systém ani nic podobného de facto neumožňuje. Nebezpečí těchto stran tak v současnosti spočívá spíše v destabilizaci politického prostředí a vnášení prvků xenofobie a rasismu do konkrétní politiky. Tradiční marxismus je pak v této otázce poněkud ambivalentní, neboť záleží velmi na definici diktatury proletariátu. Anarchisté pak nehodlají demokracii buď odstraňovat vůbec a pokud ano, pak nikoli totalitou, ale absolutní svobodou. Vztah k používání násilí Co se týče ochoty k používání násilí je třeba rozlišit prakticky prováděné násilí od násilí inherentního konkrétním ideologiím. Násilí se v současné době dopouštějí zejména příslušníci neonacistických a částečně také neofašistických skupin a anarchisté. Mezi oběma druhy násilí však existuje poměrně podstatný rozdíl. Zatímco neonacisté a neofašisté se uchylují zejména k plošnému násilí vůči příslušníkům menšin, pak anarchisté nejčastěji sahají k demonstrativnímu násilí na majetku během větších veřejných vystoupení typu demonstrací proti MMF a v menší míře pak užívají násilí i proti příslušníkům krajní pravice, i když zde se často jedná o násilí v sebeobraně. Všechny tyto skupiny pak mají společné vyhledávání střetů s policií. Násilí se 253

258 naopak vyhýbá jak populistická pravice, tak marxisté všeho druhu, přičemž současné komunistické strany dokonce proti násilí často vystupují. Ideologické ukotvení násilí pak nalezneme u neofašismu, neonacismu, marxismu a částečně i u anarchismu, i když i zde existují rozdíly. Neofašismus a neonacismus považují násilí za dobré samo o sobě a násilí často tvoří i hlavní teoretický rozměr činnosti těchto skupin. U marxismu nacházíme ochotu k revoluci a stejně tak i u anarchistů, i když zde existuje silná tradice anarchistického pacifismu. Současné komunistické strany i novodobý marxismus pak násilí většinově spíše odmítají. Závěr Zjevně není problém označit za antisystémové skupiny vzešlé z ideologií jako je neofašismus, neonacismus a leninské odrůdy marxismu. V případě populistické pravice máme co dělat více s politickým stylem než skutečnou ideologií a pro označení těchto skupin je termín populisté zřejmě tím nejsprávnějším, alespoň do okamžiku, než se spojí s otevřeným neofašismem. V případě anarchismu může být rozhodování obtížné a řada anarchistických skupin by zřejmě měla patřit spíše do tábora radikálů, než extremistů. 5.7 Teorie extremismu Na základě shromážděných dat je poměrně zřejmé, že mezi skupinami, které se obvykle řadí pod pojem extrémní existuje řada významných rozdílů. Od sociálního složení jejích příznivců, přes používané metody až k k jejich cílům. Domnívám se, že tento fakt podporuje kritiku teorie extremismu Christopha Butterwegeho, jak byla uvedena v úvodu, neboť: zdůrazňováním společných znaků pravicového a levicového extremismu vytváří falešný dojem, že jde o dvě strany téže mince, přestože rozdíly mezi oběma přístupy jsou zcela zásadní. Současně se domnívám, že vzhledem k nejasnostem ohledně definice termínu extremismus by bylo vhodnější přidržet se, dle názoru doc. Strmisky, spíše termínů antisystémová opozice. 5.8 Odhad do budoucna Zdá se, že pro demokracii představují nebezpečí masová hnutí, požadující omezení občanských práv či rozsáhlé změny ekonomických pravidel. Přestože současná krajní pravice i levice navazují na odkazy hnutí, která v minulosti dokázala prosadit zásadní společenské změny, jejich 254

259 stávající situace je odlišná a oba krajní póly dnes oslovují zlomky počtu svých bývalých příznivců. Neexistuje ovšem záruka, že tomu tak bude stále. Ke změně situace na celospolečenské úrovni může podle všeho dojít zejména ve dvou případech. Zaprvé se může podařit krajní pravici prosadit své názory do agendy velkých etablovaných politických stran. Lze předpokládat, že k takovému průniku může dojít zejména v otázkách bezpečnosti a pak lze očekávat, že jeho důsledkem bude omezení občanských práv. Zadruhé může krajní levice modernizovat své postupy a zároveň akceptovat populismus zaměřený na oblast sociálních potřeb, čímž může oslovit široké spektrum občanů. Důsledkem by pak byla omezení spíše ekonomického charakteru. Žádná z těchto situací nemusí nastat, neboť obě vyžadují významné posuny ve veřejném mínění, stejně jako rozsáhlé vnitřní změny v obou krajních táborech. Může je ale akcelerovat prudká změna politické, ekonomické, sociální, ale také ekologické situace. Do jisté míry by je pak mohla ovlivnit i osoba charismatického vůdce v jednom či druhém politickém proudu. V praxi tak zůstává momentálně reálným nebezpečím hrozícím z okrajů politického spektra zejména násilí, kterého se dopouštějí jeho příznivci. Na prvním místě jde zejména o neonacistické gangy, pro které je násilí spolu se subkulturním vzhledem častým tou hlavní formou jejich politické aktivity. Anarchisté sahají obvykle spíše k demonstrativnímu násilí (příkladem mohou být demonstrace proti zasedání Měnového fondu, Street party, či občasné útoky proti provozovnám sítě McDonalds), v jehož důsledku dochází k ničení majetku, případně se zaměřují na fyzické střety s představiteli krajní pravice. Ostatní složky krajních politických směrů se násilí spíše vyhýbají. 255

260 6 English summary The main object of my work is Frame analysis of Czech radical and extremist groups. These groups emerged after so-called Velvet revolution in Right now they include groups of both radical left (Anarchists, Communists) and radical right (Neonazis, Neofascists and authoritarian conservatives). These objects of my observation have some typical ways how to act on public. These ways are their main political outcome they have. First, I have to define the term extremism. The term extremism alone may be explained in many ways, since no generally recognized definition exists worldwide. Extremism is mostly viewed and defined as a phenomenon, as an ideology or as an activity. In democratic countries, extremism is a name for a social phenomenon as well as for its ideological base. The ideological bases of extremism are various ideologies that commonly call in question the democratic bases of the society or some basic human rights and freedoms. Geberally, extremism should be viewed as any anti-democratic ideology. The main actors of radical right are skinheads. The ideology of the first skinhead groups was based on Czech nationalism (with an emphasis on Hussite traditions) and on racism, but it lacked the neo-nazi elements current in W Europe. Between 1990 and 1993, the Czech-Republic skinhead movement became heavily tainted with marked anti-communism, anti-roma racism and appeals for a strong-hand government. All this resulted from the political and social turmoil the society was thrown into after the collapse of the Communist regime. The hard core of the skinhead movement, which adopted a pronounced neo-nazi or neo-fascist attitude, emerged between 1991 and Regional branches of the neo-nazi (Bohemia) Hammer Skinheads (BHS) and of the National Socialist Movement of Europe (NSHE) were founded in The same year saw the establishment of the Vlastenecká Fronta (Patriotic Front, VF) and Vlastenecká liga (Patriotic League, VL), original Czech organizations grown out of skinhead sub-culture. A year later, Hnutí národního sjednocení (Movement of the National Unification, HNS) split off the VF. In this period of time the racist skinheads formed three wings: Neo-Nazis (BHS, Blood and Honor, or BaH, NA,NO). All these groups base their aims and goals on skinhead-subculture elements together with propagation of pan-aryan racism and anti- Semitism, as well as of militant activism. Long-term activists of the racist branch of the skinhead movement established the first organization of this type, BHS, in BHS ushered in publication of the first racist fanzines, organization of concerts of relevant music groups from the whole world, and diffusion of neo-nazi propaganda. Neo-Fascists (VF, HNS, NSB/PA). These groups stand on nationalism, ultra-conservatism and racism, but with lack of some specifically neonazis elements. Most of them are more interested in real politics than their neonazis colleagues. A generally perceptible trend seems to be from the refusal of political engagement at the dawn of BHS towards the participation of a segment of NO in a new political party, the Národně sociální blok (National Social Block, NSB). Calixtines, displaying fifteenth-century Hussite emblems, and, in particular, the Communion chalice for the access to which the Hussites fought (VL). The VL, an officially registered organization, advocated the original ideas of Czech nationalism and the so-called Calixtine movement, propagated by the Orlík group and the first skinheads of Bohemia. Around 1995, it acquired a measure of notoriety, whereupon it was thrown into an acute ideological conflict with the other racist skinhead groups, acquiring a label of race traitors for splitting the movement. 256

261 After years of underground activities, in the end of nineties situation has changed. From its emergency, neo-nazi movement came through some interesting changes. Probably most interesting ones were the changes around and then after 2001 when one part of rightwing extremists tried to go from mostly sub-cultural underground to normal politics and than fell back to subcultural underground again. First, Národní aliance (National Alliance, NA) openly adopted neo-nazism, it sheltered apparently neo-nazis activists of the skinhead movement while the other official organizations always kept their distance from the skinhead movement, and it displayed unmistakably neo-nazis emblems. Having masterminded a number of demonstrations and concerts between 1998 and 2000, it initiated a process of integration of the neo-nazis stage to a considerable extent. In 2000, it has been officially abolished by the Minister of Interior, the only such instance in the Czech Republic. Most of its activists then came over to the newly founded NSB. In , VF initiated cooperation with openly neo-nazi groupings like Národní aliance (National Alliance, NA) and Národní odpor (National Resistance, NO). In 2000, this led to the exodus of politically moderate activists of Nationalist stamp. These established the VLAST civic association, leaving only members without sufficient management skills in the VF, which sank into stagnation. At the time being, both groupings attempt to establish independent, Nationalist- (VLAST) and ultra-nationalist (VF) - based political subjects. The Vlastenecká republikánská strana (Patriotic Republican Party, VRS) split off the Republicans and, in 2001, threw open its doors to neo-nazists in order to be transformed into a new political subject, the NSB. Ever since 1998, neo-nazists have been applying themselves with considerable effort to the goal of establishment of a political party, which would represent their views and opinions. All these attempts failed and this led to a tactical change. On 3 rd March 2001, a congress of the VRS accepted into the party members of the former NA and NO organizations and the ensuing body was re-named NSB. The program was based on National-Socialist activism, anti-establishment radicalism and militant rhetoric. After 8 month of functioning party split up and all ideas of true neonazi party in Czech republic failed. From 2001 neonazi movement fell down back to underground. In the course of the nineties, the ideological equipment of the racist skinheads was repeatedly refurbished. Starting from the original Czech nationalism, anti-german chauvinism and xenophobic racism pointed essentially against the Roma, they gradually borrowed from their foreign partners ideas of anti-semitism, pan-aryanism and of the united white Europe. The social facet of neo- Nazi ideology also underwent some adjustment towards traditionally leftist themes such as exploitation, struggle against capitalism or environmentalism. In the course of the nineties, such ideas were propagated exclusively by undercover fanzines. Around 2000, the advance into political life led to an attempt to disguise openly neo-nazi ideology into its variant that would be generally more acceptable, but would lose neither its activist explosivity, nor its comprehensibility of the sympathizers. Some problematic terms were thus dropped: instead of white Europe, there is a struggle for European culture, Sieg Heil! is being replaced by Hail Victory! and neo-nazists have been re-named as political Nationalists. Openly neo- Nazi propaganda has been purged at least from the public appearances, though the numerical cryptograms 14, 18 and 88 keep turning up in fanzines and during music-group performances. A bit different situation is on the opposite side. Extreme and radical left had better position in Czech society from the beginning of new era after First group of anarchists emerged in 1989, but their number increased after From the beginning they keep one way of public appearance. They critisises capitalism and the state, they made demonstrations and magazines of the same kind for all that time from 1989 till The 257

262 Capitalism is bad, because it exploits the people and the nature, deforms normal relationship between inside of society and keeps poverty normal. The state was made by capitalism to protect it and state is using violence often against radical workers who fight against injustice. This is the main argument of all anarchistic groups. From the early nineties few anarchistic organizations were made. First is Československá anarchsitická federace (Czechoslovaque Anarchist Federation, CSAF) that stands on more liberal and human rights way of anarchist ideas. Second one is Federace Anarchistických skupinfederation of Anarchistic groups, FAS, ex-fsa, Federation of Social Anarchists). Their program is strictely political, anarchism is primarily political and social programme for them. Another organisation of anarchists is Organizace Revolučních Anarchistů Soldiarita (Organisation of Revolutionary Anarchists Solidarity, ORA-S). Its political programme is also based on political and social points of anarchism, but ORA-S is more pointed on working class movement a it slowly shifting to classic marxism instead of anarchism. Last of important organisations from anarchistic movement is Antifašistická Akce (Antifascist Action, AFA). AFA is regional branch of international antifascist network of radical left organisations. Right now AFA is part of FAS. The main method of propaganda of all anarchistic groups is delegitimisation of capitalism and state. This delegitimisation is made by criticism of economy impact of capitalism on modern society. Anarchist groups are mainly created by hig school and university students, so they are able to made scientifical researches or investigative journalism on many topics. Anarchistic propaganda has the same level and meaning from 1989 til No changes similar to neonazi scene were ever made. Other group of radical left is group of trockist organisations. Thera are three main subjetcts Budoucnost (Future), Socialistická Solidarita (Socialistic Solidarity) and Socialistická Organizace Pracujících (Socialistic Organisation of Workers). All of them are very marginal and all of them are trying to influence bigger political porties, mostly Communist party. Their political power is very limited. In the end we can see clear diferece between radical left and radical right. Radical right is based on self-image of proud warriors fighting the Jew conspiracy against noble white race. Radical left is based more on scinetific postulates with some touches of emotional impact of working class heroism. 258

263 7 Literatura Prameny Neonacistické časopisy AKCE č.2 léto Dostupné z: staženo Apartheid, Přeštice Árijský boj č. 2, č. 3 Awake! Bílá růže (1996), č.1, Brno Bohemia Warrior, Most Braň se!, No. 2 - pravděpodobně rok 1995 určitě po 1994 Česká krev 2 Der Sturmer, č , Šlapanice u Brna Evropa č. 1, Most Fénix no. 6 Freya (1994-5), č.1 a 2, Brno Hammer for you - nedatováno, pravděpodobně 2000 Imperium zine, č. 1-3, 1994 Hronov Nacionální úder později Národní stráž, Hluboká nad Vltavou Národ č od čísla 3 přejmenováno na Skinhead Report Národní boj, č 1-5 Hronov později Praha Náš Hlas č Nová Evropa č Nová Krev, Nová Paka Nový Řád č.1-5, Oi oi music, Tábor (vydavatel J. Štědrý) Oi Rebel č , Most Patriot, No.4, 1993, Trutnov Phoenix č.7 roč. 2 Radikální blok č Rahowa, Praha Skinformátor č , Most Skinhead Pride č.1-č , Kutná Hora Skinheadgirl č.2, 1995 Teplice/Most Skinhed Zone + vč. 4 příloha Úder Stráž Říše, No.2, po roce 1993, Praha The Hammer News č 2-4 Úder, č. 1, č. 5, č Valkýra č , č , Praha White Music. Nový Jičín White Rock music, č. 2, Nový Jičín White Union, č.4, Jirkov/Chomutov White Warrior později Thunderbolt, Nový Jičín Znak 88, Jirkov 259

264 WhiteCop Možnosti našeho boje v současnosti Dostupné z: staženo Politický voják Dostupné z staženo Pryč s Česko-německou deklarací!!! Leták VF Kališnické časopisy Česká Krev č. 2, č. 5, 1997, Plzeň Český štít č. 1, říjen 1994, č. 8, duben Praha Kalich č. 1, Brno Práče č. 6, Uherský Brod Časopisy apolitických skinheads Bulldog Anti-Hero č.1-3 Messenger č. 2-3 Anarchistické časopisy A-kontra 1/92, 6/92, 7/92, 10-13/92, 6/99, 7/2000, 8/2001, roč. 2004, 2005, 2006, 2007 Antifa News č , 9/1999 AKCE č.11/březen 2000, č.3 březen 2001, č.5 květen 2002, č.8 červenec 2003, č. 10 únor 2005, č. 11 srpen 2005, číslo 12 únor 2006 Existence č /leden / Konfrontace č.1-11 ( ) Svobodná Práce č.20 leden 2001, č.24 srpen 2002, č.32 2/2004, č. 33 3/2004 Přímá cesta č.1 listopad 2001, č. 7 listopad 2004, Underground Hormony č. 1, 2. Trockistické časopisy Socialistická avantgarda č /září 2000 květen 2002/ Avantgarda č /květen 2003 říjen 2003/ Avantgarda č /srpen 2006 listopad 2007/ REVO č.6 36 /červen květen 2007/ Solidarita č /říjen 2004 červen 2007/ Hudební nahrávky Neonacistické Buldok Patriot, demo nahrávka, 1992 Buldok Screwface, 1992 Buldok Oheň a Led, 1994 Buldok Triumf, 1995 Diktátor - Diktátor songbook, nedatováno, pravděpodobně 1993 Excalibur Thurisaz Krátky Proces Na Prach! 1993 Randall Gruppe Bunch of Rascals, 2004 Vlajka Made in Prague, Vlajka rec Vlajka Kill communist for your mother, Skin n Roll Records

265 Rasistické Orlík Miloš Frýba for president!, Monitor Rec Orlík - Demise, Monitor Rec Braník - Braník Power, Monitor Rec Skin Songs vol. I, Kartáč Records, 1991 Anarchistické Edelweiss Piraten - Pořád dole, MAP records, 2003 Odborná Literatura Altemeyer B. (1996). The authoritarian spectre, Harvard University press. Arendtová H. (1995). O násilí, Praha. Bakalář P. (2003). Tabu v sociálních vědách, Praha. Bakunin M. (1996). Zpověď caru Mikuláši, Aurora. Barša P. (1998). Občanská neposlušnost v současné politické teorii. Rawls, Dworkin, Arendtová, Habermas. In: Fiala P. (ed.) Politický extremismus a radikalismus v České republice, Brno Barša P. (2003). Politická teorie multikulturalismu, CDK Barša P. (2005). Nový antisemitismus, či co, Lidové noviny Bastl M. (2000) Radikálně levicové koncepce menšinové politiky, Středoevropské politické studie, číslo 3 dostupné z: Bastl M. (2000) Anarchismus v České republice, Středoevropské politické studie, roč. II., číslo 4 dostupné z: Bastl M. (2001). S.H.A.R.P. - Skinheadi proti rasovým předsudkům, Středoevropské politické studie, číslo 3 dostupné z: Bastl M. (2001). Socialistická organizace pracujících (Trockistické organizace v České republice), Středoevropské politické studie, č. 2, roč. 3, dostupné z: Bastl M. (2002) Koncept politického kyber-terorismu, Rexter č. 0, dostupné z: Bastl M. (2002). Radikální levice v české republice po roce 1999, Brno. Baumann Z. (2000). Globalizace a její důsledky pro člověka, Slon. Baumann, Z. (2003). Modernita a Holocaust, Slon. Beam L. Odpor bez vůdce Dostupné z: Bellamy E. (2000). Looking Backward. New York: Signet Classic. Besancon A. (2000). Nemoc století: Komunismus, Nacismus a Holocaust, Themis. Betz H-G. (1996). Radical Rightwing Populism and Western Europe. New York: Saint Martin s Press. Betz H-G (2002). Exclusionary Populism in Austria, Italy and Switzerland, Internationale Workshop Rechtspopulism in Europa Biehlová J., Staudenmaier P. (1999). Ekofašismus, Praha. Bofill H. L. (2004). Banning Political Parties as a Sign of Militant Democracy, Working papers to VII International Forum on Political Rights and Free elections Moscow, October 22-23, 2004 Bonanate L. (1997). Mezinárodní terorismus, Praha. 261

266 Budil I.T. (2002). Od prvotního jazyka k rase, Academia. Budil I. T., Blažek V., Sládek V. (2005). Dějiny, rasa a kultura. Plzeň. Buruma I., Margalit A. (2005). Okcidentalismus. Západ očima nepřátel, Praha. Byrne, D. S. (1999). Social Exclusion. Taylor and Francis. Capoccia G. (2001). Repression, Incorporation, Lustration, Education: How Democracies React to Their Enemies. Towards a Theoretical Framework for the Comparative Analysis of Defense of Democracy, Presentation at the EPR Joint Session of Workshops workshop Democracy and the New Extremist Challenge in Europe 6-11 April 2001, Grenoble Cohen J., Arato A. (1994). Civil Society and Political Theory. MIT press. Čermák V. (1998). Politický extremismus v kontextu sociálního konfliktu. In Fiala P. (ed.) Politický extremismus a radikalismus v České republice, Brno. Černý, P. (2005). Politický extremismus a právo. Praha: Eurolex Bohemia. Dahl R. (1995). Demokracie a její kritici, Praha. Dahl R. (2001). O demokracii. Průvodce pro občany, Praha Danielová K. (2006) Přehled vybraných teorií rasismu, Rexter č. 2, dostupné z: Daňková Š (2006). RAF Frakce Rudé Armády, Praha. Davies, J. (1962). Toward a theory of revolution. American Sociological Review, No. 1, str Davies v M. (2000). Darwin a fundamentalismus, Triton. Derrida J. ( 2002). Síla zákona, Oikoymenh. Dézé A. (2001). An Alternative to the System or an Alternative within the System? An Analysis of the relationship of the Extreme Right Parties with the Political Systems of Western Democracies, Presentation at the EPR Joint Session of Workshops workshop Democracy and the New Extremist Challenge in Europe 6-11 April 2001, Grenoble Dobratz B. (2000). The White Separatist Movement in the United States: White Power White Pride, Johns Hopkins University Press. Eatwell R. (2000). The Rebirth of the Extreme Right in Western Europe? Parliamentary Affairs 53, Faber C. (2006). Anarchismus, příběh revolty. MME Praha Fiala P. a kol. (1998). Politický extremismus a radikalismus v České republice, Brno. Fiala P. (1998) Český politický extremismus a radikalismus z pohledu politologie. In: Fiale P. (ed.) Politický extremismus a radikalismus v České republice, Brno. Fiala P., Dančák B. a kol. (1999). Nacionalistické strany v Evropě, Brno. Finkelstein N. G. (2006). Průmysl holocaustu. Praha Firestone, S. (1970). Dialectic of Sex. New York: Morrow. Fredrickson G.M. (2002). Rasismus Stručná historie. BB Art. Fuchs F. (2002). Kytary a řev aneb co bylo za zdí. Punk a hardcore v Československu před rokem 1989, Brno Fukuyama F. (2002). Konec dějin a poslední člověk, Praha. Gajanová A. (1962). Dvojí tvář. Z historie předmnichovského fašismu, Praha. Gellner A. (1993). Národy a nacionalismus, Praha. Gellner A. (1997). Nacionalismus, Praha Goodrick-Clarke, N. (1998). Okultní kořeny nacismu. Praha: Votobia. Gregorovič M. (1995). Kapitoly o českém fašismu, Praha. Hájek J. (1994). Můj boj očima historiků, Praha. Hamerquist D., Sakai J., Salotte M. (2002). Confronting fascism. Kersplebedeb Publishing Hamm M. S. (1993). American skinheads, London. 262

267 Hargreaves, A. G. and J. Leaman (eds.) Racism, Ethnicity and Politics in Contemporary Europe. Aldershot: Edward Elgar. Hermansson, J. (1992). Democratization of eastern Europe:A game theoretic perspective. Scandinavian Political Studies, no. 3, str Heywood A. (1994). Politické ideologie. Praha: Victoria Publishing Hitler, A. (1995). Monology ve Vůdcově hlavním stanu Praha: Aurora. Hitler, A. (2000). Mein Kampf. Praha. Hlavičková Z., Maslowski N. (ed) (2005). Nacionalismus v současných dějinách střední Evropy: od mobilizace k identitě. CES Praha Hobsbawm E. (1998). Věk extrémů, Argo. Hockenos P. (1994). Free to hate, Westview. Holsteyn Van J. J. M. (2001) Neither Threat Nor Challenge, Presentation at the EPR Joint Session of Workshops workshop Democracy and the New Extremist Challenge in Europe 6-11 April 2001, Grenoble Huntington S. P. (2001). Střet civilizací, Praha. Chalupa J. (1997). Jak umírá diktatura, Praha. Charvát J. (2004). Analýza současného pravicového extremismu, Politologická revue č.2. Chmelík J. (2000). Symbolika extremistických hnutí, Trivis. Chomsky N. (1998). Perspektivy moci, Praha. Chomsky N. (1999). Tajnosti. Lži a demokracie, Praha. IKSP (1996). Extremismus mládeže v České republice, Praha. Ignazi, P. (1992). The silent counter-revolution. Hypotheses on the emergence of extreme rightwing parties in Europe, European Journal of Political Research 22: Kamali, M. (1997). Distorted Integration: Clientization of Immigrants in Sweden. Uppsala: Multiethnic Center. Kapras J. (1939). Fašismus, Praha. Keller J. (1993). Až na dno blahobytu, Brno. Kolářová M. (2004). Gender in Czech Anarchsit Movement, Praha. Kreidl M., Vlachová K. (1998). Nastal soumrak extrémní pravice? Pracovní texty výzkumného projektu Sociální trendy Kropotkin P. (2000). Anarchistická etika, Praha. Kunc J. ed. (1996). Demokracie a ústavnost, Praha. Le Bon G. (1997) Psychologie davu, Praha. Lee M. A. (2004). Bestie se probouzí. Praha Lévi-Strauss, C. (1999). Rasa a dějiny. Brno, Atlantis. Lipstadtová D. E. (2001). Popírání Holocaustu: Sílící útok na pravdu a paměť. Paseka Lucardie P. (2001). Democrats, and other Extremists, Presentation at the EPR Joint Session of Workshops workshop Democracy and the New Extremist Challenge in Europe 6-11 April 2001, Grenoble. Machno N. (2000). Boj proti státu a jiné eseje, Praha. Dostupné z: Mareš M. (2000). Zahraničně politické koncepce české krajní pravice. Středoevropské politické studie roč. 2, č. 1. Dostupné z: Mareš M. (2000). Nacionálně socialistické hnutí Evropy v České republice. Příspěvek k problematice výzkumu českého militantního pravicového extremismu. Středoevropské politické studie roč. 2, č. 2 Dostupné z: 263

268 Mareš M. (2001). Přistěhovalectví a krajní pravice v české republice. Středoevropské politické studie roč. 3, č. 3. Dostupné z: Mareš M. (2001). Ku-Klux-Klan a pravicový extremismus v české republice. Středoevropské politické studie roč. 3, č. 3.Dostupné z: Mareš M., Štěchovský R. (2002). Neonacistické tiskoviny v České republice, Rexter č. 0, dostupné z Mareš M. (2003). Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Barrister&Principal. Mareš (2004). Fotbaloví Chuligáni. Barrister&Principal Mareš M. (2004) Anarchistický terorismus v České republice po roce 1989, Rexter č. 2, dostupné z: Mareš M. (2004). Ekoterorismus v České republice. Rexter, roč. 2, č. 1. Dostupné z March L., Mudde C. (2005) What s Left of the Radical Left? The european Radical Left after 1989: Decline and Mutation, Comparative Europe Politics. Dostupné z : Marshall G. (1996). Skinhead nation, London. Marx K. (1844). Excerpts of the 1844 Philosophical Manuscripts. Dostupné z: Marx K. (1845) The German Ideology. Dostupné z: Marx K. (1848) Komunistický manifest, dostupné z Mazel M.(1998). Oponenti systému. Přehled radikálních a extremistických organizací v České republice, in: Politický extremismus a radikalismus v České republice, Brno. McGowan L. (2004). Radikální pravice v Německu od roku 1870 po současnost. Prostor Miller D. ed. (1995). Blackwellova encyklopedie politického myšlení, Praha. Milza P. (2005). Evropa v černých košilích. Praha, Themis More, Sir T. (1977). Utopia. Boston, Mass: St. Martin s. Moore J. B. (1993). Skinheads: Shaved for battle, U.S.F. Mudde C. (2003). Liberal Democracies and the Extremist Challenges of the Early 21st Century, Online Mudde C. (2004). The Populist Zeitgeist, Government and Opposotion Nekvapil (2002) Antisemitismus u nás Přehled situace v České republice po roce 1989, Z přednášky: "Soudobý antisemitismus a extremistická scéna", pronesené na konferenci Antisemitismus v posttotalitní Evropě - deset let poté, 2002, dostupné z Nolte, E. (2000). Fašismus ve své epoše. Argo Novák M. (1997). Systémy politických stran. Úvod do jejich srovnávacího studia, Praha. Nozick, R. (1975). Anarchy, State and Society. New York: Basic books Ost, D. (1990). Solidarity and the politics of anti-politics. Temple University press. Pasák T. (1985). K historii českého fašismu, Praha. Pasák T. (1999). Český fašismus a kolaborace Praha Pečínka P. (1999). Pod rudou vlajkou proti KSČ osudy radikální levice v Československu. Brno. Pečínka P. (2002). Zelená zleva? Praha Pedahzur A., nedatováno, Struggling Challenges of Right-Wing Extremism and Terrorism within Democratic Boundaries: A Comparative Analysis, online Platón. (1993). Ústava. Svoboda-Libertas 264

269 Putnam R. (1994). Making Democracy Work. Princeton University press Ramet, S. P. (1999). Whose Democracy? Nationalism, Religion, and the Doctrine of Collective Rights in post-1989 Eastern Europe. Roman and Littlefield. Rataj J. (2003). Český nacionalismus a identita v konceptu současných krajně pravicových hnutí v České republice, Spory o dějiny IV., Praha Rataj J. (2003). Neofašismus a neonacismus v české republice devadesátých let, in: Padesátá a šedesátá léta v československých i světových dějinách, Praha Rataj J. (2004). Politické koncepce a aktivizační témata soudobé české radikální a extrémní pravice, in: Výchova k demokratickému občanství a vzájemné toleranci v multikulturní společnosti, Olomouc Ridgeway J. (1995). Blood in the Face: The Ku Klux Klan, Aryan Nations, Nazi Skinheads, and the Rise of a New White Culture, Thunder's Mouth Press. Růžička V. (2006). Squaty a jejich revoluční tendence. Triton Sack J. (1997). Oko za oko. Praha Sak P. (2005). Faktory vedoucí k erozi autority v současné české společnosti (referát přednesený na mezinárodní konferenci Relativizace autority a její dopady na současnou mládež, pořádané katedrou pedagogiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy ) Sartori G. (1993). Teória demokracie, Bratislava. Sartori G. (2005). Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci. Praha Saxonberg, S. (2001). The Fall: A comparative study of the end of communism in Czechoslovakia, East Germany, Hungary and Poland. Harwood/Routledge. Sedláček P. (2003) Nic než národ. Integrace české ultrapravice před parlamentními volbami Praha Seger K. A. (2001). Left-Wing Extremism: The Currnet Threat, Center for Human Reliability Studies Schulze H. (2003). Stát a národ v Evropských dějinách. Lidové noviny Schumacher, E. F. (1993). Small is Beautiful. London:Vinkage. Skirda A. (2002). Facing the enemy. A history of Anarchist Organization from Proudhon to May AK Press Skocpol, T. (1979). States and Social Revolutions: A comparative analysis of France, Russia and China, Cambridge university press. Slačálek O. (2000). Nepříliš nové mýty, Lidové noviny Slačálek O. (2004). Maoismus - extrémní odpověď na extrémní podmínky? LTN Slačálek O. (2005). Člověk, moc a spravedlnost, Praha. Smiggels-Kavková J. (2006) Ženy v krajní pravici: dobré matky a manželky především, Rexter, č. 2, dostupné z: Smolík J. (2003) Fotbalové chuligánství z hlediska extremismu, Rexter, č. 1, dostupné z: Smolík J. (2006) Rasismus: pohled do historie, Rexter č. 2, dostupné z: Smolík J. (2006). Extremismus subkultur mládeže? Rexter č. 1 dostupné z: Strmiska M. (2001). Terorismus a demokracie. Brno Strmiska M. (2001). Smrtonosné vlastenectví. Brno Sullivan N. (1995). Fašismus, Brno. Svobodová J. (1994). Zdroje a projevy antisemitismu v českých zemích , Praha 265

270 Šedo J. (2003). Volební reformy a pozice antisystémových stran v České republice, Rexter č. 2, dostupné z: Špinka M. (2006) Rozhovor s Troyem Southgatem, Národní Myšlenka str. 4-5 Tarrow, S. (1991). Aiming at a moving target : Social science and the recent rebellions in Eastern Europe. Political Science and politics, no.3, str Taylor, M. (1988). Rationality and revolutionary collective action. in Rationality and Revolution, Cambridge University press. Thoreau H. D. (2006) Walden aneb život v lesích, Praha. Tomek V. (1996). Český anarchismus Praha: Filosofia. Tomek V. (1997). Anarchie jako idea naprosté volnosti, Manibus Propriis. Tomek V. (2000). Svoboda nebo autorita. Ideje a proměny českého anarchismu na přelomu 19. a 20. století. Praha: Manibus Propriis. Tomek V., Slačálek O. (2006). Anarchismus. Svoboda proti moci. Praha: Vyšehrad. Tomek V., Slačálek O. (2006). Průvodce anarchismem. Myšlenky, proudy, osobnosti. Manibus Propriis Trockij L. (2000). Co je permanentní revoluce?, J.W.Hill prod. Voeglin E. (2000). Kouzlo extrému. Mladá fronta Vráblíková K. (2006) Český anarchofeminismus, Rexter, č. 2, dostupné z: Weigle M., Butterfield J. Civil society in Reforming Communist Regimes. The logic of emergence. Comparative politics, no.1, str Unabomber (1997). Manifest, Praha. Wallerstein I. (2005) Úpadek americké moci, Praha. Widfeldt, A. (2000). Scandinavia: mixed success for the populist Right. Parliamentary Affairs 53 (3): Winock M. a kol. (1998). Historie extrémní pravice ve Francii, Praha. Wolf J. (2000). Lidská rasa a rasismus v dějinách a v současnosti, Karolinum. Záras P. (2003). "Musíme chránit existenci bílých lidí" aneb bude se konat koncert neonacistických blackmetalových kapel? Zbořil Z. (2001). Evropské rozměry politického extremismu, Mezinárodní politika roč. XXV, č. 1, str INTERNET Krajní pravice Politické strany a přidružené organizace: Národně sociální blok (nefunkční) - AKCE časopis NSB (nefunkční) - Republikánská Mládež (nefunkční) Národní sjednocení Národní strana Dělnická strana - Právo a spravedlnost 266

271 Konzervativně autoritářská pravice - Národní myšlenka Kališnické organizace: - Gladius - Vlastenecká Liga Vlastenecké organizace: - VLAST Národní tisková agentura Neofašisté: - Vlastenecká Fronta (nefunkční) - Vlastenecká fronta (současná) - Národní Front Castistů - Národní čest - Národní korporativismus Neonacisté - Národní odpor (nefunkční) - Národní odpor (současný) - NSEC88 (naposledy kontrolováno ) - Bohemia White Power (nefunkční) (nefunkční) - NSDAP/AO Czech republic - Blood and Honour Czech Republic - Národně vzdělávací institut - Litera Scripta Manet - Autonomní nacionalisté střední Čechy - Radical Boys Most - White Justice Chuligánské skupiny Johny Kentus Gang Největší chuligánská portál Krajně pravicové informační portály - Altermedia. - Zvědavec - Prefer Statement Krajní levice Trockisté: - REVO - Socialistická organiazce pracujících 267

272 - Socialistická alternativa Budoucnost - Socialistická solidarita Anarchisté: - Antifašistická akce - Československá anarchistická federace - A-kontra on-line - Federace anarchistických skupin (nefunkční) - Federace anarchistických skupin (současná) Anarchofeministická skupina - ORA-S (nefunkční) - Anarchokomunistická alternativa - Kolektivně proti kapitálu - Uherskobrodské anarchistické sdružení Food not bombs - Iniciativa proti ekonomické globalizaci Kampaň Good night white pride Kampaň We will rock you Squatterské aktivity Squat Milada Squat Emilka Squat Net Radikální ekologové Earth first! Reclaim the streets - Kampaň Ne základnám! Oficiální zdroje Ministerstvo vnitra České republiky: - Zpráva o postupu státních orgánů při postihu trestných činů motivovaných rasismem a xenofobií (1997) - Zpráva o postupu státních orgánů při postihu trestných činů motivovaných rasismem a xenofobií nebo páchaných příznivci extremistických skupin a o aktivitách extremistických uskupení na území České republiky v roce Zpráva o problematice extremismu na území České republiky v roce 1999 (ve srovnání s rokem 1998) - Zpráva o problematice extremismu na území České republiky v roce Zpráva o problematice extremismu na území České republiky v roce Zpráva o problematice extremismu na území České republiky v roce

273 - Informace o problematice extremismu na území ČR (samostatná část Zprávy o situaci v oblasti veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti na území ČR - ve srovnání s předchozím rokem) v roce Informace o problematice extremismu na území ČR (samostatná část Zprávy o situaci v oblasti veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti na území ČR - ve srovnání s rokem 2003) v roce Informace o problematice extremismu na území ČR (samostatná část Zprávy o situaci v oblasti veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti na území ČR - ve srovnání s rokem 2004) v roce Informace o problematice extremismu na území ČR (samostatná část Zprávy o situaci v oblasti veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti na území ČR - ve srovnání s rokem 2005) v roce Bezpečnostní informační služba Novinové články Reflex: MOST (naposledy kontrolováno ) Neonacisté tiše prošli Prahou, 11. ledna Antifašisté útočili na policii zápalnými láhvemi 21. května 2006 MF DNES Eichler P. Čeští neonacisté hrozí útoky, chtějí bojovat za Írán, 29. srpna 2006, Eichler P. Neonacisté v Česku snadno koupí to pravé oblečení, 8. října 2006, Eichler P. Ve volbách kandidují lidé z prostředí neonacistů, 20. října Eichler P. Neonacisté zneužívají blogy k šíření rasové nenávisti, 14. listopadu 2006, Eichler P. Koncerty nesou neonacistům statisíce korun, 29. prosince 2006, 269

274 8 Přílohy 270

275 Příloha č. 1: První leták BHS KDO JSME? Organizace HAMMER SKINS byla založena před 5-6 lety v USA. Po krátké době se národ Hammer Skins rozrostl do nejrůznějších koutů bílého světa, USA, Německa, Kanady, Austrálie, Velké Británie, Irska, Švýcarska, Francie a nakonec a konečně i k nám. Dnes je to bezmála 35 poboček. Pod vlajkou Hammer Skins hraje 10 White Power kapel a každá z nich patří k tomu nejlepšímu co která národní hudební skinscéna má. Podobně je tomu tak se skinziny a nejrůznějšími aktivitami zahrnujícími např. také pořádání koncertů. PROTO SI PAMATUJTE!!! Hammer Skins jsou jedinou organizací vedle Blood And Honour stvořenou skinheads pro skinheads, která je rozšířená po celém světě a která skutečně FUNGUJE!!! Odpovězte si sami : Potřebujeme v naší zemi rádobyorganizace které se nezmohou na víc než na tlachání u piva? NE!!! Pryč s těmito narcisty! Světlé vyjímky zde samozřejmě jsou ale ty ční z bahna stupidity jako menhiry ozářené ranním sluncem. CO CHCEME? Spojuje nás idea nacionálního socialismu a boj za deset slov : My musíme ochraňovat existenci našich lidí a budoucnost bílých dětí! Zdá se to velmi prosté a zjednodušené...ale my nepotřebujeme složitý program který by se Vás snažil ohromit bravůrními slovními obraty a svým zasvěceným pohledem na všechna temná zákoutí politiky a života NE DNES!!! v době kdy bojujeme o holou existenci-o přežití bílé rasy! Naše ideály a cíle jsou čisté a přímé jako naše árijská srdce! Hammer Skins nebudou mít NIKDY nic společného s politickou stranou!!! Politika je zábava pro góje řízená sionisty a politici až příliš často mění svá zprvu tak radikální stanoviska. Skinheads byli mnohokrát zneužiti k jejich páchnoucím cílům a poté odkopnuti a zavrženi. VZDĚLÁNÍ A SEBEUVĚDOMĚNÍ - Pomůžeme Vám s Vaším sebevzděláváním pomocí našich brožurek, letáků a zinů. Přiblížíme Vám věci týkající se politiky, historie atd. My MUSÍME být vzdělaní, uvědomělý a inteligentní! Naše nadřazená rasa potřebuje muže a ženy pevných, zdravých myslí. DISCIPLÍNA - Ničení Vašich těl přemírou alkoholu a kouření...to je jednoduše dobrá práce pro naše nepřátele. Budujme naše těla sportem a utvořme protiklad degenerovaným kreaturám anarchistů, narkomanů a bláznů žijících podle instrukcí Brava a MTV! ZKRÁTKA...Buďme silní, uvědomělý, inteligentní a rytířští k našim ŽENÁM které si zaslouží naši ÚCTU! Našim konečným cílem je společnost sociálně harmonická. Žádný komunismus ani kapitalismus! Žádné vykořisťování bílé dělnické třídy a již beztak poničené přírody! Společnost založená na Vůdcovském principu, N.S. a nadřazenosti bílé rasy ve které nebude místo pro barevné podlidi, židy, narkomany, politické pobloudilce, zrádce rasy a jiné formy špíny! WHITE POWER - MOC - ŘÁD Bohové vědí že proto uděláme vše co bude v našich silách! PROTI ČEMU BOJUJEME? PROTI všem formám rasové lůzy jako jsou cikáni, negři, asiaté, arabové a míšenci. PROTI židům a všem, kteří pomáhají jejich zrůdným sionistickým plánům směřujícím k ovládnutí světa a naší rasy kterou nenávidí celým svým zvířecím srdcem. PROTI lžím o tzv. holocaustu židů a překrucování faktů o druhé světové válce. 271

276 PROTI drogám, narkomanům, především ale proti překupníkům a těm kteří usilují o jejich legalizaci. PROTI všem sexuálním deviantům jako jsou homosexuálové, pedofilové atd. především proti jejich militantním představitelům. Také proti úchylné zvrhlosti která rozkládá bílou morálku jakou je bezesporu pornografie. PROTI stále se zvyšujícímu počtu potratů a klesající porodnosti jejiž příčinou je rozklad a dekadence konzumní společnosti. PROTI feminismu který se snaží rozdělit muže a ženy a je jen dalším sionistickým úderem naší rase. PROTI všem formám bílého odpadu kterým jsou : bezdomovci, zločinci, anarchisté, komunisté a zrádci rasy. PROTI vykořisťování přírody a zvířat. PROTI invazi cizího kapitálu a cizí amerikanizované kultury. Co může vyrůst z mládeže vychované MTV, Bravem a stupidními filmy v kinech? PROTI kapitalismu a komunismu ve všech jejich formách. Našim, symbolem jsou zkřížená kladiva a jejich údery zničí všechno tohle svinstvo až začne vát vítr změn a Thor rozpoutá očistnou bouři! JAK SE STÁT ČLENEM HAMMER SKINS BOHEMIA? To je možná otázka která napadla možná mnohé z Vás po přečtení těchto řádků... Vyhledávejte svoje lokální aktivisty Hammer Skins Bohemia. Vyžadujte vždy osobní kontakt. H.S.B. jsou organizací ELITY věrné a pevné. Není lehké stát se jedním z nás ale můžeš to být právě TY!!! KAŽDÝ se ale může stát Hammer Skins Bohemia Supporter. Kup si naši nášivku kterou budeme prodávat na koncertech a ukaž svou věrnost bílé rase, ukaž svou hrdost a nenávist k sionismu!!!! Slibujeme Ti další koncerty, ziny, brožury, letáky, nové písně a akce! VÍTR ZMĚN SE ZVEDÁ-KDYŽ DOPADNE KLADIVO. NÁŠ ČAS PŘIJDE!!!! HAMMER SKINS čekají na TEBE a Tvou PODPORU!!!! WHITE POWER (První leták Hammer Skins Bohemia otištěný v roce 1994 v prvním čísle zinu Impérium. Citováno doslovně) 272

277 Příloha č. 2: texty-buldok Buldok Hrdej skinhead stojí sám Na stráži proti kurvám Vrazi, kolaboranti Komunisti, asylanti Postižena slepotou, Bolestí a temnotou Moje země umírá Mnoho času nezbývá Ref! Buldok valí se ulicí! Buldok hrubá síla! Buldok žádné vlasy, holý lebky! Buldok bílá síla! Jenom on přináší změnu Neváhej přidej se k němu Jedna rasa, jedna krev V uších zní vítězný zpěv V nenávisti je tvá síla Tvoje hrdost, rasa bílá V ulici se bojuje Ty víš co nás spojuje Bílý Králík Chtějí jen úlevy a žádné výsledky Nad městem se vznáší přízrak strachu Špinavá čtvrť, té radši se vyhni Je-li ti život milý, bílý králíku! Ref: Zákon a právo pro všechny stejný A už žádný výhody pro parazity černý Spravedlnost - pořádek v ulici Přestaňte se chovat, jak bílý králíci! Rasismus a nenávist v černých očích Plamenná obhajoba násilných činů Kam jsme se dostali s tolerancí? 273

278 Odbory a justice odvraceli hlavu Výbuch problému vedl k výbuchu násilí Černý král a bílý králík Naivní humanisté tak jste to chtěli? Pochodeň Dřív bojoval každý kmen, každý národ Dnes politik rozdá zem cizincům Svou domovskou opustí zpustošenou Teď špinavou rukou bere ti tvůj dům Ať znovu zní chorál válečný Tvá hrdost je tvá síla a tvá zbraň Teď splň svou povinnost z dob minulých Svou rasu, svou krev vždycky braň! Ve jménu zla a falešných ideálů pod maskou lásky a humanity Pro svůj vlastní profit, prestiž a zisky Vede politik svůj národ do záhuby Zní znovu zpěv vítězných bojovníků Ční k nebesům prapor náš a bílá pěst Teď vedeš boj proti lžím za svá práva Teď bojuj za budoucnost Zítřek Evropská a americká města hoří Skinheads v čele bílé rasy Znovu slyšíš staré válečné písně Už víš co je naše šance poslední Vracejí se časy zašlé slávy Bílí a ohniví poslové války Teď víš jakou sílu má tvá nenávist Zítřek patří nám Blíží se konec epochy ústupu Jsme zpět jak fénix z popela Království temna musí padnout Zbraně nenávisti rozžhavené do běla 274

279 Elita Hrdá srdce bijí v našich hrudích Skins, dělnické třídy elita My nezradíme sami sebe My, nejlepší synové národa Ref: Elita - kšandy, boty tetování My se nikdy nezměníme Elita - věrni svojí cestě Jsme jednotní a zvítězíme My obhájíme naše práva V našich myslích vzrůstá hněv Zůstáváme neporaženi Spojuje nás čest a krev 275

280 Příloha č. 3: texty-diktátor Hej jude! Neúprosný světový žid zápasí o panství nad tebou, nikdy neodrazíš bez meče jeho ruku krvavou. Zbořme jejich sinagogy, postavme nový ghetta rozstřílejme Izrael a škrtnem z mapy světa Bořitel kultury, národa tvého, roznašeč pomluv a lží. Nositel hvězdy na klopě, sionista jenž ze tmy útočí. Po světě se dál jen šíří z Tel-Avivu židáků smrad. Postavme zeď násilí, vždyť Ishak Samir je masovej vrah. V každé zemi sídlí jude, braň se tvrdě proti nim. Tvé bohatství i zlato krade, táhni z mé země ty špinavej smrade!!! Pod vlajkou Vlajka už letí na vysoký stožár červeno - bílý prapor slávy. Z popela znovu povstává swastika - symbol bílých mas. Pod vlajkou přísaháš věrnost rase. Pod vlajkou přísaháš věrnost národu. Konečné řešení rychle se blíží, rasová segregace - není už úniku. Tvůj život směřuje jedině k slávě, tvý heslo zní : VÍTĚZSTVÍ NEBO SMRT Arijci stvořeni pro vládu světa, tvúrci kultury jež k Slunci vzlétá. Do dálky rozletí se poselství naše: JSI BÍLÝ MUŽ ODDÁN SVÉ RASE!!! 276

281 Příloha č. 4: texty-edelweiss Piraten Antifa znamená útočit Popálené černé děti houkající sirény byt romské rodiny pohlcují plameny fašistickou rukou vznikla ta záře nevím jak by jí to šlo kdyby byla v sádře kdyby fašos měli strach vyjít z domu ven život nevinného mohl být ušetřen proto pacifismus nepatří mezi mé názory je to nejkratší cesta do plynové komory Je tu jenom jedna možnost jak ty svině zastavit jejich kamarádi v uniformách s nimi nezatočí sám se musíš těmhle těm zrůdám postavit nácek neschopný vstát z lůžka nezaútočí Jinak než silou se s náckem nedomluvíš tak se snaž ať tuhle řeč taky umíš kickbox je dialekt, kterému rozumí skvěle z téhle diskuse se nazi jen tak neprobere pár úderů boxerem mu vysvětlí hned že nemá svými nesmysly zamořovat svět! Zničme rudý podvod Jen pár let uplynulo od doby, kdy bylo bolševické bezpráví nahrazeno bezprávím kapitalistickým a už se nám tu rojí nové bolševické skupinky hlásající zvrácený princip diktatury proletariátu, lépe řečeno diktatury jejich. Za krach bolševismu prý může Stalinova zrada, jejich ideologové Trockij a Lenin prý byli jiní. Bolševismus po sobě, ale zanechal miliony mrtvých už před tím, než se stal vůdcem Stalin. Trockij byla jen hladová svině, která začala křičet, když byla odstrčena od koryta! Předtím nebyl o nic lepší než Stalin. Chyba je totiž v samotné nadvládě člověka nad člověkem. Diktatura nedělá chyby, diktatura sama je chybou bičem nás ke svobodě nikdy nedovedou prý chtěli lepší život pro dělnickou třídu doopravdy nám však dají jedině bídu Utáhni si opasek víc okolo pasu a mlč, zničíme každý projev nesouhlasu miliony obětí hladomoru masakr v Kronštadtu za projev vzdoru Lenin s Trockým byli tvůrci nové tyranie alternativou útlaku je jen anarchie! Rozhodně odmítni bolševické lži 277

282 komunismus je rovnost ne přebarvení vší vší, která na tvé práci vesele hoduje kdo ale takové parazity potřebuje? Nenech se okrádat bojuj za svobodu proti kapitálu i rudému podvodu systém založený na teroru a lhaní nikdy neodstraní vykořisťování my chceme rovnost opravdový komunismus proto ať žije sociální anarchismus! Kdo je extremista? Ekologická krize pokračuje vlády nedokázaly vyřešit nic tenhle systém jistě do záhuby spěje důkazů o tom máme čím dál víc Věříte v systém který ničí sám sebe a naši víru v anarchii nazýváte utopií? Násilnostem má prý zabránit vláda bez ní by určitě strach zachvátil ulice jenže nikdo nezabil víc lidí nežli armáda lidé platí životy vládců ambice Miliony obětí státních institucí a my jsme prý násilníci když je chceme svrhnout revolucí. 278

283 Příloha č. 5: Autonomní nacionalismus Autonomní nacionalismus Kdo jsou a co chtějí tzv. Autonomní nacionalisté? Otázka která byla nejednou vyslovena a nyní, kdy jsme stále aktivnější a známější skupinou, by neměla zůstat nezodpovězena. Odpověď na tuto otázku se budou snažit objasnit následující slova. Autonomní? Jinak řečeno také svobodní či nezávislí. Situace na naší scéně vede v posledních letech k trendu ústupu od velkých, centralizovaných organizací. Mnoho lidí se již v těchto sdruženích zklamalo a samotná sdružení často také nemají dostatečně silnou vůdčí osobnost. Vládnout chce každý malý vůdce a tak dochází k úpadku hnutí či organizace kvůli osobním rozporům. Centrální řízení organizace také bývá dost často nepružné a zranitelné vůči zásahu zvenčí. Chtěli jsme do budoucna předejít podobným problémům a zvolili jsme jinou cestu. Cestu na sobě nezávislých skupin, nejlépe členěné na město či menší územně správní celek(např.okres), které jsou ve své činnosti nezávislé na centrálním řízení. Každá skupina se tedy prezentuje sama svojí činností. Skupiny samozřejmě mezi sebou spolupracují a podporují se na různých akcích, ale jejich provázanost není tak velká, aby absence jednoho článku ohrozila fungování ostatních skupin. Tyto skupiny pak pojí zejména společné veřejné a soukromé akce, distribuce materiálů či webový info-portál, který je informačním médiem pro všechny(středočeské) skupiny. Tato strategie má za cíl aktivizovat místní doposud neorganizované skupiny nacionalistů a zároveň jim poskytnout dostatečnou volnost při realizaci svojí politiky v okolí. Nacionalismus? Nacionalismus, neboli národovectví, je jedním ze základních ideologických pilířů tohoto směru. Nacionalismus chápeme jako boj za národ a jeho práva na vůdčí roli při řízení této země. Nechápeme jej jako úzkoprsý šovinismus a s ním spojenou nevraživost vůči jiným evropským národům. Nechápeme jej jako primitivní tezi vše české je dobré a co není, je špatné. Ale na své úspěchy a svoje kořeny jsme patřičně hrdí. V dnešní době čelíme s evropskými národy všichni společně několika hrozbám a pro vzájemné rozpory již není místo. Máme společné protivníky a to si musíme všichni uvědomit. Zároveň ale jako nacionalisté odmítáme zásahy do naší státní suverenity. Národ chápeme jako skupinu lidí se společnými tradicemi, historií, etnicitou a jazykem. Koho sdružujeme? Jsme neformální skupina a podporovat nás může de facto každý. Nezáleží nám na jeho vizáži, ale spíše na jeho přínosu pro naše hnutí. Jsme hnutí s širokou základnou sympatizantů. Nehledáme důvody pro hádky a rozpory, ale hledáme společné cesty k aktivní činnosti. Autonomní nacionalisté sdružují nacionalisty, patrioty, antikomunisty, národní socialisty, fotbalové fans, příznivce Straight Edge, Black block, fanoušky hudebních stylů R.A.C., Hate-Core, Black metal a všechny mladé lidi, kteří se chtějí zapojit do naší činnosti. S autonomními nacionalisty úzce spolupracují skupiny Anti-Antifa, které mají za cíl zabránit rudým násilníkům narušovat naše akce a napadat nacionalisty. K tomu patří i monitorování a konfrontace levicových násilníků. 279

284 Naše postoje? O D M Í T Á M E Pozitivní diskriminaci, protěžování menšin Nadnárodní a bezohledný kapitalismus Komunismus ve všech jeho podobách Masovou imigraci civilizačně nepřizpůsobivého obyvatelstva Multi-Kulti ideologii Drogy Amerikanizaci české kultury a politiku USA vůbec Byrokratický diktát EU a vojenský pakt NATO Cizí vojska na území ČR a naše vojska účastnící se okupace jiných států P O Ž A D U J E M E Silný národní a nezávislý stát Zastavit nahrazování českého obyvatelstva imigranty Ochranu přírody, zastavení jejího bezohledného drancování Svobodu slova a projevu, svobodu vědeckého bádání Sociální spravedlnost autor: ANSČ svobodný / sociální / národní

285 Příloha č. 6: obrázky- Neonacisté Demonstrace českých skinheads v první polovině devadesátých let. Demonstrace Národního Odporu a Národní Aliance v roce 1999 na Střeleckém ostrově. Několi kdalších obrázků pochází z roku Začínají dvěma obrázky z tiskové konference k vzniku NSB/PA a následuje několik fotografií z demonstrací pořádaných NSB/PA. Změna image je zřetelná. Obleky místo bomberů, česká vlajka místo Schwarz, Weiß, Rot 281

286 Tyto dva obrázky jsou z z kongresu Vlastencké Republikánské strany, právě přejmenované na NSB. Změna hlavních aktérů z neonacistických skinheads k politickým leaderům je zřetelná. Demonstrace NSB/PA 1. května 2001 v Praze. Změna image přetrvává. 282

287 Demonstrace NSB/PA 1. května 2001 v Praze Demonstrace NSB/PA 28.října 2001 v Praze. Posun k civilní image je asi nejzřetelnější ze všech fotografií. 283

288 Demonstrace Národního Odporu 1. května 2002 v Brně. Posun zpět k neonacismu je patrný, poprvé se objevují náznaky černého bloku. Demonstrace NO 1. května 2005 v Brně. Posun k autonomnímu nacionalismu je zřetelný. 284

289 Demonstrace NO 1. května 2006 v Praze. Posun k civilně-aktivistické image, která ponechává moderní skinheadské atributy. Demonstrace NK 13. ledna 2007 v Otrokovicích. Image civilní i skinheadská. 285

290 Demonstrace ANSČ 24. února 2007 v Berouně Demonstrace 1. května 2007 v Brně. Opět vidíme moderní vzhled skinheadského hnutí. 286

291 Demonstrace 19. května 2007 v Mostě. Image černého bloku. Tyto fotografie dokumentují přeměny, kterými neonacistické hnutí v České republice prošlo od devadesátých let. Nejprve posun od tradiční skinheadské image k vzhledu německých neonacistů na konci devadesátých let, pak odklon od skinheadské image jako takové v době NSB/PA, následovaný posunem k vzhledu autonomních nacionalistů, završený přechodem k civilněaktivistické moderní image na jedné straně a image černého bloku na straně druhé. Tyto posuny dokumentují pružnost, se kterou se neonacistické hnutí snaží reagovat na změnu poměrů a nové trendy. 287

292 Příloha č. 7: obrázky-anarchisté Zde předkládám několik fotografií z anarchistických demonstrací, které dokumentují setrvávání anarchistů na jednou přijatém modelu veřejné prezentace. Demonstrace 1. května Antifašistická demonstrace 23. září 2000 před zasedáním MMF a SB. 288

293 Demonstrace 1. května Antifašistická demonstrace na Jižním městě 12. února

294 Antifašistická demonstrace 27. září2001 v Náchodě. Antifašistická demonstrace 1. května 2002 v Brně. 290

295 Demonstrace k uctění obětí II. světové války 8. května Anti-NATO demonstrace

296 Demonstrace 1. května Demonstrace 1. května

297 Demonstrace 1. května 2006 v Praze. Blokáda demonstrace NK 13. ledna 2007 v Otrokovicích. 293

298 Blokáda demonstrace ANSČ 24. února 2007 v Berouně. Blokáda demonstrace NK 10. března 2007 v Přerově. 294

299 Blokáda neonacistické demonstrace 19. května 2007 v Mostě Na těchto fotografiích je poměrně zřetelný příklon anarchistické scény k modelu demonstrací podle vzoru německých autonomů z osmdesátých let. Kukly, černé bloky, černo-rudé vlajky, pikety. Situace se nezměnila od roku 1999, což dokumentuje petrifikaci anarchistických postupů, které mají na rozdíl od skupin neonacistů potíže reagovat na změny. 295