Zrod české státnosti A. Obecné poznámky

Transkript

1 Zrod české státnosti A. Obecné poznámky Z dnešního pohledu jsou počátky českého státu zajímavé především tím, že v nich byly nastoleny všechny možné otázky a nalezeny všechny možné odpovědi na téma politické a kulturní orientace Českých zemí a českého národa; touto orientací se přitom rozumí výběr mezi tíhnutím k evropskému Západu či Východu a ke světu křesťanskému či mimokřesťanskému. B. Počátky Slovanů Pravlast Slovanů (tedy území, kde se vyvinula slovanská kulturní svébytnost) klademe zhruba do prostoru mezi řekami Vislou a Dněprem. Osídlení střední Evropy Slovany náleží k posledním etnickým pohybům v rámci Stěhování národů. Slované se usazovali v Českých zemích ve 2 hlavních vlnách: první z nich (zejména v 6. století) putovala krajinami severně od Karpat a osídlila především Čechy; druhá (zejména 8. století) putovala jižně od Karpat a osídlila především Moravu. C. První vlna slovanského osídlení Českých zemí a Sámova říše První vlna slovanských obyvatel vytvořila kmenový svaz Sámovou říši (7. století; přesněji 623/ /661), do jejíhož čela se postavil franský kupec Sámo a jež se ubránila útokům turkotatarských Avarů a posléze germánských Franků (bitva u Wogastisburgu). Kronika tak řečeného Fredegara (7. století): Jedná se o franskou kroniku (jméno jejího autora je nejisté), která tvoří jediný písemný pramen referující výslovně o Sámově říši. A tak Frankové oblehli pevnost Wogastisburg, kde zůstal největší oddíl statečných Vinidů, a po tři dny s nimi bojují; je tu mečem pobit velký počet lidí z Dagobertova vojska. Zbytek se dal na útěk a zanechal tam stany i věci, které s sebou měli, a navrátil se do svých sídel.

2 D. Život prvních Slovanů v Českých zemích První čeští Slované zakládali vesnice tvořené nejvýše asi 10 zemnicovými (nízkými a částečně zahloubenými) chatami s pecí a se stěnami z proutěných výpletů omazaných hliněnou směsí mazanicí. V jedné vesnici žilo zpravidla osob různého věku. Obydlí byla doplněna o zásobní jámy (na obilí apod.) a často i o společné objekty zejména větší pece nebo kamenné ruční rotační mlýny, jež sloužívaly několika rodinám dohromady. Slované pěstovali obilí (pšenici, ječmen, žito, oves, proso), luštěniny (hrách, čočku), zeleninu, pro vlákno a olej len a konopí. Věnovali se ovocnářství: pěstovali třešně, jabloně, hrušně. Chovali skot, prasata, ovce, kozy, drůbež (kury, husy, kachny), koně, psy a kočky. Okrajově si jídelníček zpestřovali ulovenou zvěřinou. Obyvatelstvo žijící při řekách se věnovalo také rybolovu. Slované v Českých zemích podobně jako jinde ve slovanském světě byli výbornými včelaři. Získávání dostatečného množství zemědělské půdy bylo spojeno se zmenšováním rozlohy stromových porostů: v přístupnějších oblastech stačila likvidace náletových dřevin, v zalesněných regionech se přistoupilo ke kácení lesa a k následnému vypalování lesní půdy. Hospodařilo se jako i jinde v raněstředověké střední Evropě úhorovým dvojpolním systémem, kdy zemědělský pozemek byl po několikaletém pěstování plodin ponechán ladem (jako úhor) k obnově živin. První Slované orali celodřevěným rádlem, jejž táhl skot. Koně byli vzácní a byli používáni k jízdě, nikoli k tahu; svědčili o vysokém společenském postavení svých majitelů, ale někdy byli chováni i k rituálním (náboženským) účelům. Rozvinulo se soukromé vlastnictví polností, ovšem přetrvalo společné využívání pastvin, lesů a vod. Podstatný díl řemeslné produkce měl ráz podomácké výroby, takže profesní specializace se dlouho týkala jen zpracovávání kovů a podobných činností. Osídlení mělo v drtivé většině vesnický charakter; základní ekonomickou, prakticky soběstačnou jednotkou bylo seskupení 2 5 navzájem blízkých osad (které se ovšem v několikaletých intervalech přemisťovaly v kruhu). O duchovním životě tehdejších obyvatel svědčí žárové hroby v mohylách nebo plochých pohřebištích. Objevují se ovšem také první zdejší zatím nemnohá slovanská hradiště. Stavby ze slovanského archeoskanzenu Březno u Loun Zemnice se zásobnicí Zemnice Pec

3 E. Velká Morava Druhá vlna slovanské migrace vytvořila stát Velkou Moravu, jež existovala především v 9. století. Vládla v něm dynastie Mojmírovců, jejímž zakladatelem byl kníže Mojmír I. Stát se nazýval podle hlavní řeky Morava, přívlastek Velká mu dali byzantští historici až po jeho zániku, aby vystihli jeho někdejší velmocenský charakter. České země a sousední oblastí Rakouska a Slovenska byly již od doby kolem r. 800 cílovým prostorem pro franské křesťanské misie (liturgicky latinské), jež ovšem působily souběžně se sérií franských vojenských vpádů (od r. 805). Asi r. 833 Mojmír I. vojensky dobyl sousední Nitranské knížectví na jihozápadním Slovensku. Nitranského knížete Pribinu vyhnal a Nitransko připojil ke svému státu. Takto posílená Morava jen přitahovala nepřátelské akce Franků (po r. 842 šlo o Východofranskou říši). Mojmírův nástupce kníže Rostislav tedy usiloval o misii odjinud šlo mu o vytvoření zvláštní moravské církevní diecéze (biskupství, případně arcibiskupství), jež by ztělesňovala nezávislost moravského území. Jeho poslové nalezli porozumění v Byzantské říši, jež se také obávala franské expanze na východ. Byzantská misie vedená řeckými bratry Konstantinem (pozdější řeholní jméno: Cyril; 869) a Metodějem ( 885) přišla na Velkou Moravu asi v r Šířila křesťanskou liturgii včetně mešních biblických čtení atraktivním způsobem: používala liturgický jazyk staroslověnštinu (balkánské nářečí tehdy ještě prakticky jednotného slovanského jazyka) a zapisovala jej vlastním umělým písmem hlaholicí. Konstantin a Metoděj přeložili do staroslověnštiny všechna 4 evangelia (nejdůležitější liturgické texty), některé další části Bible a také některé modlitby a Velkomoravanům napsali zákoník Zakon sudnyj ljudem. Konstantin složil k překladu evangelií veršovaný Předzpěv (staroslověnsky Proglas), jímž obhajoval liturgii v národním jazyce. Ta totiž přinášela kromě přirozené srozumitelnosti také atmosféru emancipace (zrovnoprávnění) laických věřících vůči knězi: věřící mohli sami posoudit, zda knězovo kázání skutečně odpovídá smyslu biblického textu. Staroslověnština se stala teprve třetím evropským biblickým jazykem po řečtině a latině. Konstantin: Proglas (po 863): Předzpěv jsem svatého evangelia. Jak proroci již dříve předpověděli, Kristus přichází shromáždit národy, neboť je světlem celého tohoto světa. ( ) Vždyť ústa, jež necítí sladkost, činí, že člověk je jak kámen. Víc však ještě duše knih zbavená zdá se být v člověku mrtvá. ( ) Nahé jsou všechny národy bez knih a nemohou zápolit beze zbraně s protivníkem našich duší Výsledky misie, jež vytlačila vliv franských kněží a vybudovala vlastní velkomoravské kněžstvo, ocenili po osobních kontaktech s dvojicí věrozvěstů jak Byzantinci, tak papežové (zejména Hadrián II.): ti ovšem stanovili podmínku, že při slovanské mši bude čtení znít také v latině; Metoděj se stal arcibiskupem panonským (= velkomoravským). Východofranská říše reagovala na tento vývoj 2 ničivými vpády, z nichž jeden pronikl patrně až k velkomoravské metropoli: bylo jí sídliště Morava u dnešních Mikulčic, ležící v meandrech Moravy. Dobře opevněné hradiště s rozsáhlou okolní aglomerací (celkem až 50 ha) se ovšem ubránilo.

4 Ukázka velkomoravského staroslověnského textu zapsaného hlaholicí (soubor modliteb Kyjevské listy nazvaný podle místa nynějšího uložení); řádka v přepisu do latinky: Cěsar stvě našem, Gospodi (psáno zkratkou), milost jo tvoejo priz ri Český překlad: Na království naše, Pane, milosrdenstvím svým shlédni Rastislav byl svržen svým synovcem Svatoplukem. Ten poté rozšířil velkomoravské území o Čechy a o některé další sousední slovanské země, ale staroslověnskou liturgii pronásledoval; její kněží z velké části emigrovali na východ a podíleli se na rozvoji literární kultury v některých jiných slovanských zemích (Bulharsko, Rusko aj.). Velkomoravské písemnictví bylo nejstarší literaturou slovanského světa. Velká Morava ovšem vynikala také hmotnou kulturou. Byla kulturně bohatým státem, tvořivě rozvíjejícím slovanské i zahraniční tradice. V architektuře vynikají knížecí palác, velmožské dvorce, kostely (baziliky na obdélníkovém a rotundy na v zásadě kruhovém půdorysu). Interiéry zděných budov byly často zdobeny freskami. Jedinečné jsou ženské i mužské šperky ze zlata, stříbra nebo bronzu či mědi, mj. náušnice, nákončí na opasky typické velkomoravské gombíky (zdobené kulové knoflíky). Bojovnická výstroj obsahuje mj. části bronzové i železné. Základem velmožské výzbroje byl náročně vyrobený meč, velmoži nosili i dekorativně zpracované ostruhy. Dochovalo se množství kvalitních předmětů denní potřeby.

5 Nejvýznamnější přínos Velké Moravy ovšem představuje staroslověnské písemnictví a vůbec celá činnost cyrilometodějské misie. Snahu obou řeckých bratrů vytvořit liturgii, která by byla přijatelná na křesťanském Východě i Západě, můžeme označit za jeden z prvních projev ekumenismu úsilí o překonávání rozdílů mezi jednotlivými křesťanskými proudy. V České republice je Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje (5. 7.) jedním ze státních svátků. Velkou Moravu můžeme také chápat jako první společný stát Čechů a Slováků. F. Vznik Českého státu V Čechách žil kmen Čechů (jeho vztah ke kmeni Moravanů není jasný, stupeň etnické a kulturní příbuznosti však byl nepochybně značný). Pouze středočeská část Čechů budovala skutečný stát České knížectví: jeho prvním známým panovníkem byl kníže Bořivoj (zmíněný již r. 872; manželka Ludmila) z dynastie Přemyslovců, která odvozovala původ od Přemysla Oráče. Když Svatopluk dobyl Čechy, Bořivoj a Ludmila byli přinuceni přijmout křest od velkomoravských kněží (Bořivoj patrně přímo od Metoděje). Pak začali novou, křesťanskou etapu ve vývoji svého státu: symbolem se stalo vytvoření nového knížecího sídla Pražského hradu (tehdy ovšem jen hradiště). Po Svatoplukově smrti se Bořivojův starší syn a nástupce Spytihněv I. odtrhl od rozpadající se Velké Moravy a uzavřel asymetrické spojenectví s Východofranskou říší (jež se brzy poté již označovala jako Německo): slíbil poslušnost výměnou za slib ochrany; stal se tak prvním prozápadním českým politikem. Velká Morava po r. 900 zanikla pod náporem Maďarů. Českému knížectví vládl po Spytihněvově smrti jeho mladší bratr Vratislav I. Ten se oženil s Drahomírou z velmožského rodu z Polabských Slovanů, vzdorujících německé vojenské expanzi. Vratislav a Drahomíra pojmenovali své dva syny symbolicky tak, aby zdůraznili kulturní rozkročenost Čech ve směru Z V: starší Václav měl české, mladší Boleslav staroslověnské jméno (v obou případech s významem více slávy). Po Vratislavově časné smrti se rozhořel spor mezi Ludmilou a Drahomírou a posléze mezi Václavem a Boleslavem. Motivem obou konfliktů byl svár mezi pokojným přebíráním kulturních podnětů a budováním obranyschopnosti země. V případě Ludmily se jednalo o (staroslověnské) vzdělávání obou chlapců, v případě Václavově šlo o přijímání západního křesťanství německým prostřednictvím. Naproti tomu Drahomíra chtěla mít ze synů válečníky a Boleslav plánoval vytvořit z českého státu východní protiváhu německé rozpínavosti. Situace vyvrcholila dvěma atentáty: Drahomíra dala uškrtit Ludmilu (r. 921) a Boleslav probodl Václava (935). Křesťanští mučedníci Ludmila a Václav začali být záhy uctíváni jako světci, obdaření nadpřirozenou mocí. Boleslav I. sjednotil pod svou vládou prakticky celé Čechy a Moravu: pro státní správu vybudoval hradskou soustavu centralizovaný systém hradišť podřízených knížeti. Mnoho let se úspěšně bránil útokům budoucího prvního císaře Svaté říše římské Oty I., ale v r. 955 ho podpořil ve vítězné bitvě na řece Lech: střetnutí znamenalo konec maďarské expanze. Boleslav provdal svou dceru Doubravku za prvního známého polského knížete Měška z tamější zakladatelské dynastie Piastovců. Další Boleslavova dcera Mlada založila na Pražském hradě ženský klášter svatého Jiří první klášter v Českých zemích a stala se jeho představenou (abatyší).

6 Boleslavův syn a nástupce Boleslav II. přiměl církevní autority k založení pražského biskupství (973). Prvním biskupem byl německý kněz Dietmar a po něm Čech Vojtěch Slavníkovec z východočeského rodu tehdy soupeřivého vůči Přemyslovcům. Vojtěch usiloval o spolupráci politické a kněžské moci při zachování naprosté nezávislosti obou a s cílem likvidovat pohanské zvyklosti. Tento projekt (inspirovaný snahami francouzského kláštera Cluny) však nezískal podporu české veřejnosti a Vojtěch raději odešel do ciziny. Stal se evropsky oceňovaným misionářem a byl zabit pohanskými Prusy v Pobaltí v r. 997 dva roky poté, co kníže Boleslav II. dal vyvraždit (995) ostatní rod Slavníkovců v jeho sídle Libici ve východních Čechách. Vojtěch (svatý Vojtěch) ještě za svého českého působení inicioval vznik ceněné latinské Kristiánovy legendy (o Ludmile a Václavovi, ale také o Cyrilu a Metoději) a je možným autorem českostaroslověnské písně Hospodine, pomiluj ny.

7 V Čechách žil kmen Čechů (jeho vztah ke kmeni Moravanů není jasný, stupeň etnické a kulturní příbuznosti však byl nepochybně značný). Pouze středočeská část Čechů budovala skutečný stát České knížectví: jeho prvním známým panovníkem byl kníže Bořivoj (zmíněný již r. 872; manželka Ludmila) z dynastie Přemyslovců, která odvozovala svůj původ od bájného Přemysla Oráče. Když Svatopluk dobyl Čechy, Bořivoj a Ludmila byli přinuceni přijmout křest od velkomoravských kněží (Bořivoj patrně přímo od Metoděje). Pak začali novou, křesťanskou etapu ve vývoji svého státu: symbolem se stalo vytvoření nového knížecího sídla Pražského hradu (tehdy ovšem jen hradiště). Po Svatoplukově smrti se Bořivojův starší syn a nástupce Spytihněv I. odtrhl od rozpadající se Velké Moravy a uzavřel asymetrické spojenectví s Východofranskou říší (jež se brzy poté již označovala jako Německo): slíbil poslušnost výměnou za slib ochrany; stal se tak prvním prozápadním českým politikem. Velká Morava po r. 900 zanikla pod náporem Maďarů. Českému knížectví vládl po Spytihněvově smrti jeho mladší bratr Vratislav I. Ten se oženil s Drahomírou z velmožského rodu z Polabských Slovanů, vzdorujících německé vojenské expanzi. Vratislav a Drahomíra pojmenovali své dva syny symbolicky tak, aby zdůraznili kulturní rozkročenost Čech ve směru Z V: starší Václav měl české, mladší Boleslav staroslověnské jméno (v obou případech s významem více slávy). Po Vratislavově časné smrti se rozhořel spor mezi Ludmilou a Drahomírou a posléze mezi Václavem a Boleslavem. Motivem obou konfliktů byl svár mezi pokojným přebíráním kulturních podnětů a budováním obranyschopnosti země. V případě Ludmily se jednalo o (staroslověnské) vzdělávání obou chlapců, v případě Václavově šlo o přijímání západního křesťanství německým prostřednictvím. Naproti tomu Drahomíra chtěla mít ze synů válečníky a Boleslav plánoval vytvořit z českého státu východní protiváhu německé rozpínavosti. Situace vyvrcholila dvěma atentáty: Drahomíra dala uškrtit Ludmilu (r. 921) a Boleslav probodl Václava (935). Křesťanští mučedníci Ludmila a Václav začali být záhy uctíváni jako světci, obdaření nadpřirozenou mocí. Boleslav I. sjednotil pod svou vládou prakticky celé Čechy a Moravu: pro státní správu vybudoval hradskou soustavu centralizovaný systém hradišť podřízených knížeti. Mnoho let se úspěšně bránil útokům budoucího prvního císaře Svaté říše římské Oty I., ale v r. 955 ho podpořil ve vítězné bitvě na řece Lech: střetnutí znamenalo konec maďarské expanze. Boleslav provdal svou dceru Doubravku za prvního známého polského knížete Měška z tamější zakladatelské dynastie Piastovců. Další Boleslavova dcera Mlada založila na Pražském hradě ženský klášter první klášter v Českých zemích a stala se jeho představenou (abatyší). Boleslavův syn a nástupce Boleslav II. přiměl církevní autority k založení pražského biskupství (973). Prvním biskupem byl německý kněz Dietmar a po něm Čech Vojtěch Slavníkovec z východočeského rodu tehdy soupeřivého vůči Přemyslovcům. Vojtěch usiloval o spolupráci

8 politické a kněžské moci při zachování naprosté nezávislosti obou a s cílem likvidovat pohanské zvyklosti. Tento projekt (inspirovaný snahami francouzského kláštera Cluny) však nezískal podporu české veřejnosti a Vojtěch raději odešel do ciziny. Stal se evropsky oceňovaným misionářem a byl zabit pohanskými Prusy v Pobaltí v r. 997 dva roky poté, co kníže Boleslav II. dal vyvraždit (995) ostatní rod Slavníkovců v jeho sídle Libici ve východních Čechách. Vojtěch (svatý Vojtěch) ještě za svého českého působení inicioval vznik ceněné latinské Kristiánovy legendy (o Ludmile a Václavovi, ale také o Cyrilu a Metoději) a je možným autorem česko-staroslověnské písně Hospodine, pomiluj ny. Kolem r mladé České knížectví téměř zaniklo v tvrdých bojích o trůn mezi trojicí bratrů (synů Boleslava II.), jimiž byli Boleslav III., Jaromír a Oldřich; do jejich soupeření se zapojil i jejich bratranec Boleslav Chrabrý (Měškův a Doubravčin syn), jenž se stal prvním polským králem. Všichni čtyři se na českém trůně v rychlém sledu vystřídali (Boleslav Chrabrý byl první cizí panovník českého státu), ale obnovenou stabilitu přinesl až Oldřich. Vzbudil ovšem rozruch sňatkem s mladou selkou Boženou; událost byla později interpretována jako snaha udržet ve vztahu k cizině i pokrevní nezávislost přemyslovského knížecího rodu. V Oldřichově době poustevník a mnich Prokop (svatý Prokop) založil Sázavský klášter, jehož byl prvním opatem a v němž se po téměř celé 11. století pěstovala slovanská liturgie (podle aktualizovaného velkomoravského vzoru). Oldřichův a Boženin syn Břetislav proslul ještě před nástupem na trůn: kvůli svému problematickému původu musel svou vyhlédnutou budoucí manželku Jitku z významného rodu v jihoněmeckém Bavorsku unést z kláštera, kde byla vychovávána. Jako kníže pak během svého úspěšného kořistnického vpádu do Polska vydal první český zákoník Dekreta Břetislavova (psaný latinsky). Břetislav čelil vojenským útokům římského krále Jindřicha III.; ten v r pronikl až k Praze a přinutil Břetislava přijet do Německa a tam v pokořujícím rituálu souhlasit se začleněním českého státu do Svaté říše římské. Událost vypadala jako temný konec českých snah o nezávislou zahraniční politiku, ale již v další generaci se situace změnila. Ve Svaté říši římské se rozhořel boj o investituru: soupeření mezi říšskými panovníky a papeži o právo dosazovat kněžské hodnostáře do jejich úřadů. Zjednodušeně řečeno, pravomoc římských králů a císařů (kteří bývali německé národnosti) hájili panovníci států v severní, německé části říše, zatímco pravomoci papežů (většinou Italů) hájila jižní, italská část říše. Mezi oběma tábory docházelo i k bojovým střetnutím a římští panovníci poznali, že český kníže se svým zdatným vojskem může být užitečným spojencem.