Problematika restaurování barokních varhan na příkladu díla varhanáře Jana Výmoly

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA FILOSOFICKÁ FAKULTA ÚSTAV HUDEBNÍ VĚDY Hudební věda Magisterská diplomová práce Problematika restaurování barokních varhan na příkladu díla varhanáře Jana Výmoly Bc. Marie Synková Vedoucí práce: Mgr. Vladimír Maňas, PhD. Konzultant: Mag. Art. Ondřej Múčka Brno 2013

2 Prohlašuji, ţe jsem tuto práci vypracovala samostatně, pouze z pouţitím uvedených zdrojŧ a literatury. 2

3 Chtěla bych poděkovat diecéznímu organologovi Ondřeji Múčkovi za velmi cenné poznatky k funkci varhan a jejich restaurování, díky nimţ jsem mohla tuto práci dokončit a také Daliboru Michkovi za poskytnutí veškeré své fotodokumentace, týkající se varhan v Doubravníku i s věcnými poznámkami. Velké díky patří celé mé rodině za podporu a trpělivost při mém studiu. 3

4 OBSAH: 1 Úvod Stručný historický přehled nástroje Stavba varhan Píšťaly Retné píšťaly Jazykové píšťaly Vzdušnice Mechanická traktura Zásuvková vzdušnice s mechanickou trakturou Bodcová vzdušnice s mechanickou trakturou Kuţelová vzdušnice s mechanickou trakturou Pneumatická traktura Kuţelová vzdušnice s pneumatickou trakturou Membránová vzdušnice s pneumatickou trakturou Pneumatické relé Varhanář Jan Výmola Existující a dochované varhany Jana Výmoly v Českých zemích Positivy a portativy Jednomanuálové varhany Dvoumanuálové varhany Restaurování z obecného hlediska Dřevo Struktura dřeva Destrukční vlivy Metody konzervování dřeva Kovy Cín Koroze cínu Konzervování a restaurování cínu Olovo Koroze olova Konzervování a restaurování olova Zinek Koroze zinku Konzervování a restaurování zinku Měď Koroze mědi Konzervování a restaurování mědi Restaurování varhan Jana Výmoly Základní restaurátorský postup u všech dřevěných částí varhan Vlastní restaurátorské postupy jednotlivých zařízení varhan Vzduchové hospodářství Vzdušnice Traktura Píšťalnice a stoličky Dřevěné píšťaly Kovové píšťaly Štítky nad jednotlivými rejstříky Restaurování varhan Restaurování varhan v 19. a 20. století

5 8.2 Restaurování varhan v České republice v 21. století Etika restaurování varhan Problematika restaurování varhan Resumé Summary Zusammenfassung Přílohy Seznam fotografií Přehled pouţité literatury Přehled pouţité literatury z internetových zdrojŧ

6 1 Úvod Ve své práci bych chtěla přiblíţit problematiku restaurování varhan a současně ukázat na některých příkladech na našem území, ţe se názory na zpŧsob, jak restaurovat velmi cenné a zároveň svojí velikostí a sloţitostí největší hudební nástroje, které kdy lidská ruka vytvořila, vŧbec neshodují, dokonce jsou v zásadním protikladu. Záhy se tedy nabízí zásadní otázka, na níţ bychom měli nalézt co nejrychleji odpověď, jestli nechceme nenávratně tato krásná umělecká díla poškozovat nevhodnými zásahy restaurování. Varhany Jana Výmoly řadíme podle organologických odborníkŧ (Jiřího Sehnala a dalších) k nejkvalitněji postaveným moravským historickým varhanám 18. století. V současné době se na našem území restaurují pouze jediné Výmolovy varhany a to v Doubravníku (dokončeny r. 1760) restaurátorem Daliborem Michkem, které jiţ v současnosti i přes nedostatek finančních prostředkŧ a tudíţ i stálého nezaplacení restaurátorovi, stojí na svém místě a celková činnost restaurování se blíţí ke zdárnému konci. Nástroj je teď v hratelném stavu, prakticky zkompletovaný, nicméně stále ve zkušebním provozu. Největší varhany u nás z dílny J. Výmoly stojí v Dubu nad Moravou (z roku 1768), ostatní varhany představím v samostatné kapitole. Po krátkém úvodu následuje kapitola, v níţ uvádím pro lepší orientaci stručný historický přehled vývoje královského nástroje. V další kapitole seznámím čtenáře s podrobnou stavbou a členěním varhan mechanická a pneumatická traktura. Čtvrtá kapitola patří ţivotopisu varhanáře Jana Výmoly, který byl jiţ zpracován Jiřím Sehnalem a Zdeňkem Fridrichem, tak jej ve stručnosti přiblíţím s vědomostmi od těchto autorŧ. Přibliţně v polovině práce představím v samostatné kapitole jednotlivé dochované varhany a pozitivy Jana Výmoly, jeţ jsou postaveny na Moravě. Jedná se o čtvery varhany a tři positivy. Vycházím z druhého dílu knihy Jiřího Sehnala - Barokní varhanářství na Moravě, v níţ se autor zabývá dochovanými i nedochovanými varhanami na území Moravy. Šestá kapitola je cele věnována restaurování z obecného hlediska jedná se v zásadě o dva druhy materiálŧ, z nichţ se varhany skládají dřevo a varhanní kov, a 6

7 proto se úzce věnuji restaurování tohoto materiálu. Vzhledem ke značnému nedostatku literatury k problematice restaurování varhan, čerpám z obecných publikací o restaurování dřevěných a kovových předmětŧ a památek. Další kapitole patří konkrétní restaurování varhan - je zde tedy podrobně rozebrána technika restaurování varhan na příkladu varhan Jana Výmoly v Doubravníku, kde čerpám ze znalostí a zkušeností konkrétních varhanářŧ, organologŧ, restaurátorŧ a varhaníkŧ, kteří své vědomosti zatím nikde nepublikovali a nejspíš se k tomu nechystají. Vše je doplněno obrazovou dokumentací, která je zveřejněna s laskavým svolením restaurátora Michka. V osmé kapitole je nastíněna problematika restaurování varhan v období nedávném i v současnosti. V závěru této kapitoly bych se chtěla zaměřit na současnou situaci v oblasti restaurování varhan u nás ve srovnání se zahraničním přístupem a pokusit se nabídnout více názorŧ a otázek, které nám z celkové práce vyplývají. Mělo by se tak nastínit to nejlepší vodítko k současnému i budoucímu restaurování varhanních nástrojŧ našeho významného varhanáře Jana Výmoly, ale i dalších barokních stavitelŧ varhan, díky němuţ by se mohlo přiklonit k postupŧm, jak nejlépe obnovit či zachovat pŧvodnost varhan. Snaţím se zde uvést celkové závěry a dedukce k nimţ jsem během celé práce dospěla a nabízím moţnosti, jak nejlépe s touto problematikou pokračovat. 7

8 2 Stručný historický přehled nástroje Spojení několika rŧzně znějících píšťal se zdrojem stálého vzduchu bylo známo jiţ ve starověku. Dlouhodobý vývoj ve středověku a renesanci rozšířil technický a zvukový základ nástroje a vytvořil předpoklady umělecké hry. Vrcholu dosáhly varhany nesporně v baroku, kdy vznikla vyrovnaná technika hry a především bylo logicky utříděno zvukové bohatství nástroje. 1 Slovo varhany pochází z latinského výrazu organum, který však označoval téměř všechny starověké nástroje i některé skladby, mnohem starší neţ varhany samotné. Základním principem je jiţ zmíněné spojení několika píšťal rŧzné velikosti v jeden celek. Proto mŧţeme povaţovat tyto nástroje za jakési předchŧdce varhan, např. Panova flétna (syrinx), Mašrokita (starý ţidovský nástroj) či dudy, u nichţ jiţ pozorujeme snahu udrţet déle jeden tón pomocí měchu. 2 Za vynálezce varhan je povaţován Řek Kteistibos, který ţil přibliţně ve třetím stol. př. Kr. v Alexandrii v Egyptě. Jeho nástroj měl jiţ klávesy, asi jednu řadu píšťal a rozsah dvou oktáv. Byly to tzv. vodní varhany, protoţe vzduch, vháněný do píšťal byl vyrovnáván protitlakem vody. 3 Rozšířily se o celé tehdejší Římské říše, ale v kultuře západní Evropy byly varhany opomíjeny a v šestém století vymizely. Rozvoj tohoto nástroje se naopak těšil podpoře Východořímské říše a z ní se dostal pak dále do západoevropského prostředí. V roce 757 byl francký panovník Pipin Krátký obdarován varhanami označenými jako organum císařem Konstantinem Kopronymem a tak se varhany dostaly do Evropy. Podle řeckého vzoru postavil roku 826 benátský kněz Georgius v Cáchách první západoevropské varhany. 4 Koncem 9. století jiţ byly varhany rozšířeny po celé Evropě a to i v chrámech, přestoţe se církev stále tomuto světskému nástroji bránila. 5 1 BĚLSKÝ, V.: Nauka o varhanách pro druhý a pátý ročník konzervatoře. Praha, 1982, s ŠLECHTA, M.: Dějiny varhan a varhanní hudby v Evropě. Praha, HEJZLAR, T.: Světem hudebních nástrojů: o jejich vzniku a výrobě. Panton, Praha, PEČMAN, R.: Varhany. Perspektivy a návraty. Brno, ŠLECHTA, M.: Dějiny varhan a varhanní hudby v Evropě. Praha,

9 S rozvojem raného vícehlasu pronikly do varhan paralelní kvintové řady. U raných gotických mixturových varhan zněly při stisku klávesy všechny píšťaly, jeţ k ní patřily. Hudební praxe tohoto období znala jiţ tři typy varhanních strojŧ: positiv (velký a nepřenosný), portativ (malý a přenosný) a tzv. regál (s jazykovými píšťalami). Mezi první zmínky o vzniku pedálu řadíme tabulaturu z roku 1448 od Adama Ilenborgha, ale samostatnou vzdušnici s píšťalami a vlastní klávesnicí získal pedál teprve později. Největším pokrokem je vznik vzdušnice s tónovými kancelami, která byla sice známá jiţ v antice, ale středověká praxe jej uvrhla v zapomnění. Koncem 19. století byla vystřídána vzdušnicí s rejstříkovými kancelami, avšak v současnosti se opět pouţívá. Další inovací varhan byl vynález varhanní skříně a prospektu (coţ jsou píšťaly, které jsou vidět), jenţ přispěl nejen k ochraně varhan, ale téţ k celkovému ucelení zvuku a jeho nasměrování do daného prostoru. Vývoj varhan byl ovlivněn geografickou polohou určitých zemí a jejich izolací. 6 V Itálii se pouţívaly varhany s jedním manuálem a zavěšeným pedálem, jejich vývoj se zastavil v roce 1550 a nezměnil se aţ do 19. století. Italové nepouţívali mixturové hlasy rejstříku, kryty ani flétny se netěšily velké oblibě a jazykové rejstříky pronikly do tohoto prostředí aţ v 17. století, kdy začaly ve varhanách přibývat koncertantní hlasy rejstříkŧ, vyuţívaných k sólové hře. Jeden manuál s krátkou oktávou byl zpočátku charakteristickým rysem španělských varhan, později se přidaly mnohdy i dvě řady pedálových klaviatur. 7 Španělé se oproti Italŧm nebránili rejstříkovým hlasŧm, jako jsou flétny či jazyky. Naopak počátkem 18. století se ve španělských varhanách těšily převaze právě jazykové rejstříky a známé jsou tzv. španělské trompety, které horizontálně vyčnívají do prostoru z prospektu varhan. 8 Anglické varhany se stavěly aţ do poloviny 16. století pouze s jedním manuálem a převáţně šesti rejstříky. V období náboţenských nepokojŧ byla většina varhan zničena, a i kdyţ byla snaha v druhé polovině 17. století obnovit tradice, historické památky jiţ nikdy nezískaly svou pŧvodní hodnotu. Jejich vývoj však pokračoval dále, i přes ztrátu historie, tudíţ v 18. století byly součástí anglických varhan tři manuálové stroje hlavní stroj, pozitiv a ještě horní stroj, zvaný Echos. V této době zde mŧţeme také pozorovat vlivy francouzského, německého či 6 BĚLSKÝ, V.: Nauka o varhanách pro druhý a pátý ročník konzervatoře. Praha 1982, s Ibid. 8 Ibid. 9

10 vlámského varhanářství, coţ je znát objevováním se nových rejstříkŧ (trompety, mixtury, kornety). V druhé polovině tohoto století, se jiţ královský nástroj v Anglii dále nevyvíjel a v 19. stol. se, jako i v jiných zemích, začaly stavět romantické pneumatické varhany s velkým počtem rejstříkŧ. 9 Jednou z nejstarších oblastí vývoje varhanářské praxe je nepochybně Nizozemí, kde byly vynalezeny široké flétny z úzkými rty (Kornet, Nassat, Kvintadena) a vznikl horní stroj, který byl nejvýše poloţenou částí varhan, aby vyplnil velikost gotické katedrály. Ve zmíněné zemi se hojně pouţívala tzv. bodcová vzdušnice (Springlade) 10 a také se zde i u mnoha varhanních nástrojŧ dochovala, ale pro její komplikovanost a častou poruchovost se později přestala vyrábět. Z Nizozemí se vysoká úroveň a vymoţenost varhan rozšiřovala dále za hranice do Španělska a Francie, dále pak do Německa, Anglie a Itálie. Díky veřejným varhanním koncertŧm, zejm. světské hudby, pořádanými jiţ koncem 16. století, se varhany drţí stále silného zájmu i v současnosti. 11 Ve Francii byl v době rozkvětu (přibliţně od poloviny 17. stol.) vytvořen specifický hudební nástroj s velmi bohatou zvukovou škálou varhanních rejstříkŧ v manuálu (trompety, kornety, principály, flétny, kryty), proti nimţ však rejstříkŧ v pedálu bylo podstatně méně, coţ je dáno tím, ţe byl pedál vyuţíván ke hře cantu firmu z gregoriánského chorálu, většinou v tenoru, a ne ke zdŧraznění basové linie. Tento fakt vychází z francouzské kompoziční praxe. 12 Největší rozmach varhanářské praxe byl samozřejmě v Německu, kde byl vytvořen velký počet rŧzných rejstříkových hlasŧ, které se díky rŧznorodosti mohly vzájemně propojovat či postavit proti sobě (italské a německé hlasy). Byly skupiny, které zdŧrazňovaly sílu, tzv. principály a nebo skupiny zdŧrazňující plnost kryty a flétny. Na severu Německa byly kladeny poměrně velké nároky na celkové zvukové bohatství varhan, protoţe byly vyuţívány k více účelŧm neţ jen k doprovodu lidu při bohosluţbách, například i při mimoliturgických a světských příleţitostech. Počátkem 17. století se ustálila spodní hranice klaviatur, a to na velkém C a byl rozšířen celkový tónový rozsah o 16 principálové hlasy, sbory a jazykové rejstříky. Vznikaly i čtyřmanuálové varhany, v nichţ kaţdý stroj měl vlastní klávesnici, vzdušnici i 9 Ibid. 10 Viz. následující kapitola Stavba varhan. 11 BĚLSKÝ, V.: Nauka o varhanách pro druhý a pátý ročník konzervatoře. Praha 1982, s Ibid. 10

11 uzavřenou skříň. Takovéto velké severoněmecké varhany byly inspirací mnohým hudebním skladatelŧm, tvořícím pak významné varhanní skladby. (např. J. S. Bach). Počátkem 18. století se mění hudební myšlení i funkčnost hudby, je kladen velký dŧraz na dynamiku, která je však varhannímu zvuku vzdálenější, a tak se varhany dostávají do pozadí a stávají se generálbasovým nástrojem. Je poţadován sytý a hutný zvuk, dochází tak k zatemnění varhanního zvuku přidáváním Burdonu 16 do hlavního stroje a nahromadění většího počtu 8 a 16 hlasŧ. Varhany bývají označovány jako velký orchestr, tudíţ jako nástroj, obsahující všechny hudební nástroje. Zavedení temperovaného ladění dodalo ostrost kvintám a terciím, protoţe jejich harmonické tóny nebyly jednotné s parciálními tóny základního hlasu. Tato ostrost se zmínila širokými menzurami, ve kterých se stavěly i mixtury. Principálové hlasy zŧstávají však nedotčeny a jsou obohaceny pronikání smykavých hlasŧ. Pedál se stává hlavně basovým základem, postrádajícím hlasy vysokých rejstříkŧ. 13 V 19. století se mění hudební myšlení a romantický orchestr má tendenci odsouvat varhany do pozadí. Snaha napodobit takový orchestr vede k libovolnému přidávání kupících se hlasŧ, jejichţ rozdílnost je mnohdy na hranici intonační únosnosti. V druhé polovině 19. stol. byly vynalezeny nové technické systémy pneumatika, elektřina a varhany se začaly stavět touto technologií. V horším případě se však v tomto duchu přestavovaly i krásné a historicky cenné barokní nástroje, a tak byly pro budoucnost ztraceny Ibid. 14 Ibid. 11

12 3 Stavba varhan Varhany se skládají z několika základních částí: hracího stolu, měchŧ, píšťal, vzdušnic a traktury. Tzv. plíce varhan jsou měchy, které musí s pravidelností a stejnoměrností dodávat tolik vzduchu, kolik je potřeba k rozezvučení nástroje. 15 Rozeznáváme více typŧ měchŧ: nejstarší byl klínový, který byl pak vystřídán měchem čerpacím se zásobníkem, jenţ je dodnes pouţíván a plní stále svou funkci. Dalšími typy jsou měch skříňový a ponorný. Varhanní vzduch je dnes zpravidla do měchŧ vháněn elektrickým čerpadlem, které mŧţe být u starých nástrojŧ nahrazeno čerpacími měchy, ale je nutné, aby se při této přestavbě zachoval pŧvodní tlak vzduchu, jinak změní a tím i zničí charakter a zvuk píšťal. Vzduch je z těchto zařízení veden k jednotlivým vzdušnicím a tím i k píšťalám tzv. vzduchovody Píšťaly Varhany jsou nástrojem aerofonním a tudíţ jejich hlavní součástí jsou píšťaly, a to buď tzv. retné (labiální) nebo jazýčkové (linguální). K jejich výrobě se podle barvy zvuku pouţívá dřevo nebo kov. Dřevěné jsou měkčí, kovové zase spíš pevnější a jasnější. Za jednoznačně nejlepší rezonanční dřevo se povaţuje rezonanční smrk s velmi hustými letokruhy, který roste v tvrdých klimatických podmínkách. Přesto se ve varhanách setkáváme s rŧznými druhy dřeva. 17 Kovové jsou obvykle z tzv. varhanního kovu, coţ je směs cínu a olova, nebo z jiných podřadnějších materiálŧ, jako je zinek nebo měď. Jsou to levnější kovy, jejich zvuk je však dosti tvrdý a ostrý. 18 Zinek se pouţíval dříve, dnes však uţ z procesu výroby píšťal prakticky zcela vymizel v nástrojích, které se staví v romantickém zvukovém ideálu je však specifické pouţití zinku i mědi regulérní a velmi správné. Cín byl většinou drahý, a proto se někteří barokní varhanáři uchylovali aţ k takovým šetřivým opatřením, jako bylo např. roztavení starých píšťal a vytvoření 15 IRMANN, K.; PRACH, J.; ŠVAGR, J.: Stavba hudebních nástrojů. Praha 1968, s BĚLSKÝ, V.: Nauka o varhanách pro druhý a pátý ročník konzervatoře. Praha 1982, s SEHNAL, J.: Barokní varhanářství na Moravě. Díl 2. Varhany. Olomouc 2004, s BĚLSKÝ, V.: Nauka o varhanách pro druhý a pátý ročník konzervatoře. Praha 1982,

13 cm. 20 Byly jisté pokusy zavést ve varhanách místo stopové míry normální míru nových z tohoto roztaveného materiálu. Tento kov však nebyl plnohodnotný a to se pak odráţelo na celkové kvalitě zvuku i trvanlivosti těchto píšťal. Proto tento zpŧsob mnoho varhanářŧ kvŧli zachování dobrého jména odmítalo. V 17. století je vyšší pravděpodobnost nálezu píšťal větší kvality, protoţe procento cínu bývalo vyšší a celkově stěna píšťaly byla silnější neţ v 18. století, ale nemáme zas takový dostatek srovnávacích údajŧ, abychom to mohli s jistotou tvrdit. 19 Jakým zpŧsobem se dá zjistit mnoţství rŧzných kovŧ, obsaţených v jednotlivých píšťalách, se budu zabývat v kapitole o obecném restaurování varhan. Výška tónu píšťaly závisí na délce jejího těla, dlouhá píšťala vydává hluboké tóny, krátká naopak vysoké. Velikost otevřených varhanních píšťal se udává ve staré délkové míře - stopách. Délka jedné stopy se v prŧběhu staletí neustále měnila a pohybovala se v rozmezí mezi cm. Dnes se při výrobě uţívá především anglické stopy, která má 30,5 cm. V jiných pramenech se uvádí soudobá míra 32 metrickou, vţdycky ale tento nápad ztroskotal, protoţe je to uţ zaţitá tradice a i rŧzné přípravky se vyrábí ve stopových mírách. Rejstřík, jehoţ tóny zaznívají v poloze udané notami, má 8 stop (8 ), tzn. základní polohu a nejhlubší píšťala tohoto rejstříku má délku 8 x 32 = 260cm. Hlubší oktávy se značí vţdy násobkem základu, tj. 16 a 32. Vyšší oktávy zase polovinou: 4, Píšťaly alikvotních rejstříkŧ, které hrají jiný tón, neţ který je stisknutý, se udávají ve zlomcích (např. Quinta 2 2 / 3, Tercie 1 3 / 5, ) Retné píšťaly Rozeznáváme tři části retných píšťal: nohu, která přivádí potřebný vzduch ze vzdušnice do těla píšťaly, dále pak výřez s ostrou dolní a horní hranou (ret labium) a rezonátor neboli tělo, uzavírající vzduchový sloupec, v němţ vzniká tón. V úrovni spodního rtu je píšťala předělená destičkou nazývanou jádro. Vrchní část kovových otevřených píšťal se vyuţívá k ladění tělo píšťaly mŧţe být po celém jejím obvodu 19 SEHNAL, J.: Barokní varhanářství na Moravě. Díl 2. Varhany. Olomouc 2004, s KURFÜRST, P.: Základy hudební akustiky. Brno 2000, s BĚLSKÝ, V.: Nauka o varhanách pro druhý a pátý ročník konzervatoře. Praha 1982, s

14 přivřeno nebo rozevřeno pomocí ladícího rŧţku (Stimmhorn); nebo se mŧţe prodlouţit či zkrátit navíjením ladícího štŧčku (= naříznutý kovový prouţek); kryté kovové píšťaly se ladí pomocí tzv. kloboučku, který se posouvá nahoru či dolŧ; kryté dřevěné píšťaly vyuţívají k tomuto účelu tzv. zátku. Otevřené dřevěné píšťaly jsou laděny pomocí posuvného ladítka případně ladící ploténky. Rejstříky nemusí být vyrobené celé ze dřeva nebo celé z kovu, moţná je i kombinace těchto materiálŧ nejmenší píšťaly daného rejstříku jsou kovové, protoţe je jejich výroba jednodušší, velké jsou ze dřeva. Musí mít však stejnou konstrukci a při správné intonaci není moţno poznat přechod z kovu na dřevo. 22 Zdrojem energie pro vznik tónu je proud vzduchu, jenţ je veden přes úzkou štěrbinu jádra a spodního rtu na ostrý horní ret. Tento proud v píšťale se mění v tzv. vířivé proudění, které vytváří vzdušné víry, jejichţ periodicita dává vzniknout tzv. třecím tónŧm. Třecí tóny přispívají jistou měrou k utváření charakteru nasazení tónu. Vznik tónu je spojen se sloţitými kmity vzdušného prouţku, který je oscilátorem v tzv. ústech píšťaly. Barvu, výšku i hlasitost tónu určují u retných píšťal z největší části vzduchové sloupce. Intonaci ovlivňuje z velké míry tlak vzduchu a rychlost jeho proudění a určuje charakteristické vlastnosti tónu určité píšťaly. Rozlišujeme píšťaly otevřené, kryté nebo polokryté. Otevřené kónické píšťaly mají oproti válcovým píšťalám tím hlubší tón, čím více se sbíhají ke svému otevřenému konci. Kryté kónické píšťaly naproti tomu reagují ve výšce tónu opačně. Polokryté píšťaly vlastní vyšší tón, neţ píšťaly kryté se stejnou délkou. 23 Retné píšťaly jsou základem varhanního zvuku, tvoří většinu z celkového počtu píšťal ve varhanách. V případě, ţe je píšťala moc dlouhá a nevejde se do daného prostoru, mŧţe se dle potřeby jednou či dvakrát lomit (krepovat), coţ znamená, ţe se ohne do potřebné velikosti a délky. Mezi retné píšťaly řadíme takové rejstříky, jako jsou principály, flétny, rohy a kryty. 24 Menzurací píšťal chápeme souhrn vztahŧ mezi píšťalami navzájem i u píšťaly samotné, který je dán do souvislosti s jejich zvukovými vlastnostmi. Menzurace charakterizuje individualitu kaţdého varhanního nástroje i jeho jednotu s prostorem, v němţ je postaven. Jako volba rozměrových vztahŧ se netýká pouze prŧřezŧ a 22 Ibid., s SYROVÝ, V.: Vybrané kapitoly z nauky o varhanách. Státní pedagogické nakl., Praha 1987, s BĚLSKÝ, V.: Nauka o varhanách pro druhý a pátý ročník konzervatoře. Praha 1982, s

15 prŧměrŧ píšťal, ale také rozměrŧ výřezŧ a jiných rozměrŧ u neválcových píšťal. Velikosti menzur a jejich vztahy mezi jednotlivými rejstříky jsou určeny nosností a mísící schopností tónu v návaznosti na prostor. Obecně by měla menzurace naplnit zvukové nároky varhan jako celku, potom i jako hlasových skupin a také jednotlivých rejstříkŧ Jazykové píšťaly Tento druh píšťaly je tvořen pouzdrem s hlavou a ozvučnou. V pouzdře se nachází jazýček, který je zde připevněn klínkem u otvoru, jenţ bývá větší či menší neţ jazýček (nárazné nebo prŧrazné jazykové rejstříky). Pouzdro je s touto celou konstrukcí i ladící tyčinkou vsazeno do hlavy, do níţ je z druhé strany nasazena kovová či dřevěná ozvučna, která je rezonátorem celé píšťaly. 26 Tón je v jazykové píšťale vytvářen proudem vzduchu, vedeným přes oscilující kovový jazýček a také ozvučnou se vzduchovým sloupcem. Rozlišujeme jazýčky prŧrazné, které mají menší rozměry neţ je otvor a vykonávají symetrické kmity a jazýčky nárazné, které mají rozměry větší neţ je otvor v pouzdře a naráţí tak při nesymetrickém kmitání na pouzdro. Rozměry a zkřivení jazýčku, stejně jako vlastnosti materiálu, ze kterých je jazýček vyroben, ovlivňují charakter výsledného tónu. Délka určuje výšku tónu, šířka a tloušťka má vliv na jeho barvu i hlasitost. Dŧleţitá je dlouhodobá pruţnost jazýčku, která ovlivňuje celkový zvuk píšťaly. 27 Délka ozvučny ovlivní výšku tónu jen nepatrně, ale projeví se změnou barvy zvuku - čím je kratší ozvučna, tím je ostřejší zvuk. Šířka určuje především hlasitost zvuku; čím je širší, tím kulatější tón vydává. Typickými rejstříky jazykových píšťal jsou trumpeta, hoboj, klarinet, fagot, pozoun a rŧzné přefukující rejstříky. 28 Ze zvukového hlediska má menzurace jazykových píšťal stejnou funkci jako u píšťal retných, ale vzhledem k odlišnostem při vzniku tónu, jinému charakteru a celkovému postavení v dispozici varhan, je menzurační praxe u tohoto druhu píšťal 25 SYROVÝ, V.: Vybrané kapitoly z nauky o varhanách. Praha 1987, s BĚLSKÝ, V.: Nauka o varhanách pro druhý a pátý ročník konzervatoře. Praha 1982, s Ibid., s Ibid., s

16 jiná. Stává se, ţe některé jazykové rejstříky v prŧběhu tónového rozsahu mění barvu svého tónu Vzdušnice Vzdušnice je ústředním orgánem varhan a stojí na ní píšťaly. Má za úkol soustředit varhanní vzduch a podle vŧle hráče jej přidělovat jednotlivým rejstříkŧm a píšťalám; má také zásadní vliv na celkový zvuk varhan. Rozdělujeme ji na tři typy: vzdušnice s tónovými kancelami (zásuvková, bodcová), vzdušnice s rejstříkovými kancelami (kuţelová, membránová) a skříňová vzdušnice. Slovo traktura pochází z latinského slovesa trahere, coţ znamená táhnout a chápeme jím spojení klávesy se vzdušnicí. Vzdušnice a traktura spolu velmi úzce souvisí, protoţe na funkci a konstrukci jejich spojení závisí umělecký projev hráče. Trakturu dělíme také na tři typy: mechanická, pneumatická a elektrická Mechanická traktura Je zaloţena na systému dvouramenných pák, táhel, úhelníkŧ a převodových tyčí, kterými se přenáší impuls od klávesy k ventilu pod píšťalou. Poskytuje hráči přímý kontakt s píšťalovým ventilem a on mŧţe přesně cítit, kdy se ventil otevírá. Mŧţe přesně ovládat rychlost a artikulaci přednesu, coţ je základem výrazu ve varhanní hře a hudbě vŧbec. Je ze všech typŧ traktur nejstabilnější a nejspolehlivější. Díky tomu se dnes moderní varhanářství k mechanické traktuře opět vrací Zásuvková vzdušnice s mechanickou trakturou Podstatou tohoto typu je, ţe pod rŧznými píšťalami, které patří ke stejné klávese je pouze jeden ventil. Tyto píšťaly dostávají vzduch ze společného prostoru, tzv. tónové kancely. Tónová kancela je orientována kolmo na řady píšťal a jednotlivé rejstříky se zapínají zásuvkami. Zásuvkou lze pohybovat ve směru rejstříku a souhlasí-li její otvory s otvory pod píšťalami, mŧţe do nich vnikat vzduch z tónové 29 SYROVÝ, V.: Vybrané kapitoly z nauky o varhanách. Praha 1987, s Ibid., s Ibid., s

17 kancely a tvoří se tón. Zásuvková vzdušnice má pouze tolik tónových ventilŧ, kolik je kláves v manuálu či pedálu, i kdyţ je moţné ještě uvaţovat o moţném zdvojení ventilŧ u velkých píšťal Bodcová vzdušnice s mechanickou trakturou Bodcovou vzdušnici mŧţeme pokládat za vedlejší formu zásuvkové vzdušnice, ale narozdíl od ní má pod kaţdou píšťalou ještě jeden ventil, který se otevírá pomocí bodcŧ. Tento typ se stavěl často v 17. století, ale brzy ji přestali vyrábět, protoţe měla obtíţnou konstrukci a časté poruchy. Dnes uţ patří tento typ k historickým systémŧm Kuželová vzdušnice s mechanickou trakturou Na rozdíl od zásuvkové vzdušnice má pod kaţdou píšťalou zvláštní ventil, který má tvar kuţelky. Tento ventil otevírá cestu vzduchu z rejstříkové kancely probíhající pod celým rejstříkem. Mechanická traktura vedoucí trakci od kláves k lištám s kuţelkami je stejná jako u dvou předchozích typŧ. 34 Jednotlivé rejstříkové kancely jsou umístěny souběţně s řadami píšťal a vlastní tolik kuţelek, kolik má příslušný varhanní nástroj kláves v manuálu a pedálu vynásobených počtem manuálových a pedálových rejstříkŧ Pneumatická traktura Hra na mechanické varhany se počátkem 19. století stávala obtíţnější díky velkému tlaku na poměrně velké ventily, který musel hráč překonávat silou prstu a mnohdy nebyla vţdy dokonalá konstrukce a souhra pák a táhel. V roce 1832 vynalezl anglický varhanář Barker tzv. pneumatický stroj (Barkerova páka) pneumatické relé napomáhající vedení mechanické traktury k jednotlivým vzdálenějším 32 Ibid., s Ibid., s ADELUNG, W.: Einführung in den Orgelbau. VEB Breitkopf und Härtel Musikverlag, Leipzig 1972, s SYROVÝ, V.: Vybrané kapitoly z nauky o varhanách. Praha 1987, s

18 varhanním strojŧm. Od vynálezu tohoto relé to byl jiţ jen malý krŧček k úplnému odstranění částí mechanické traktury a jejich nahrazení pneumatickou cestou. Pracovní vzduch je zde veden tenkými trubičkami - kondukty a vyuţívá se ho k ovládání ventilŧ. Hráči není při hře kladen ţádný odpor a umoţňuje tak snadnou hru i na velkých varhanách. Má však jednu nevýhodu, která byla i u Barkerovy páky, a to jisté zpoţdění (podstatně větší neţ u Barkerovy páky), kvŧli kterému se dnes od výroby těchto varhan všeobecně upouští Kuželová vzdušnice s pneumatickou trakturou Při větší délce konduktŧ potřebuje vzduch následkem pruţnosti určitý čas, aby dopravil potřebný tlak aţ k ventilŧm. Varhanáři se snaţí tuto prodlevu zmírnit zařízením, jeţ se nazývá relé a dodává čerstvý vzduch s novým tlakem. U kuţelové vzdušnice musí vzduch překonávat ještě určitou hmotnost kuţelek, coţ přispívá také ke zpoţdění Membránová vzdušnice s pneumatickou trakturou Místo kuţelek jako u předchozího typu má však jako ventily membrány, které otvírají a zavírají přívod vzduchu k píšťalám. Membrány jsou zhotoveny z jemné kŧţe a mají mnohem menší hmotnost neţ kuţelky. Tlak vzduchu u této vzdušnice neotvírá, ale zavírá ventily, a proto tento systém nazýváme výpustný. Membránová vzdušnice má před kuţelovou jistou přednost - pracuje rychle a přesně. Avšak membrány nemají takovou trvanlivost a jejich výměna je velmi pracná a také i častá BĚLSKÝ, V.: Nauka o varhanách pro druhý a pátý ročník konzervatoře. Praha 1982, s Ibid., s Ibid., s

19 3.4.3 Pneumatické relé Kvŧli opoţďování pneumatických vzdušnic, kdy vzduch vedený dlouhými trubičkami nemá dostatečně velký tlak, aby otevřel ventily, se pouţívá tzv. relé. To je umístěno těsně před vzdušnici, takţe vzduch dojde jen k relé a zde je čerstvý vzduch, který otevírá všechny ventily, zatímco vzduch sem dovedený otevírá pouze jeden ventil do relé. Vloţením tohoto relé se však objevuje nové zpoţdění celého procesu, zajistí ale dostatečné ozvání tónu Ibid., s

20 4 Varhanář Jan Výmola Jestliţe se máme zaobírat problematikou restaurování Výmolových varhan, je beze sporu neodmyslitelné seznámit se alespoň ve zkratce s jeho varhanářským nadáním blíţe. Literatury, která nám Výmolu historicky přibliţuje, je příliš málo. V matrice v obci Ptení, je zmínka o narození Jana Vejmoly dne 22. listopadu 1722, jako dŧkaz přesnosti jeho data narození je nápis na zvonu, věnovanému kostelu v Ptení. Co se jeho jména týče, podepisuje se na svých dílech Wymola, v matrice je psán jako Vejmola, ale nejčastěji je v literatuře uváděn jako Výmola. Nemáme přesné zprávy o tom, kde se Jan V. vyučil varhanářskému řemeslu. Podle A. Torisera 40 víme, ţe své vzdělání získával asi ve 30. letech 18. století v dílně brněnského varhanáře Antonína Richtera. Jinak první zprávy o jeho varhanářské činnosti máme z Rakouska z let čtyřicátých. První postavené moravské varhany Jana Výmoly jsou pravděpodobně v Mikulově u piaristŧ (v letech ). Ještě před jejich stavbou se Výmola natrvalo usídlil v Brně a stal se měšťanem. V roce 1751 se oţenil s Eufrosinou Gruberovou a měl s ní šestnáct dětí, z nichţ jedna z dcer měla za manţela zvonaře z Brna Klementa Stechra. Zároveň byl také dobrým známým sochaře Ondřeje Schweigla a doporučoval jej spolu se Stechrem k nabízeným zakázkám. Svoji varhanářskou dílnu měl, dle záznamu v matrikách, v Nové ulici (dnešní Lidická) a později na Veveří. Bydlel v Rŧţové ulici č. 355 (od roku 1770) v domě se znakem bílé rŧţe. V počátcích své činnosti se přátelil s dalšími brněnskými varhanáři Františkem Ignácem Siebrem a Antonínem Richterem. Přibliţně od roku 1790 jiţ nepracoval sám, ale přispíval svými radami svému synovi Davidu Josefovi, který pokračoval ve varhanářském řemesle svého otce. Velmi brzy však zemřel, stejně jako jeho bratr, Jan František Xaver Vincenc varhanář ve Vídni, coţ jejich otci zastínilo radost z nabytého bohatství a ocenění své varhanářské praxe. Jana Výmolu řadíme mezi roky 1760 aţ 1780 k nejúspěšnějším a velmi vyhledávaným varhanářŧm na Moravě a jeho varhany předčí po všech stránkách i kusy z dílny varhanáře Františka Ignáce Siebra. Zemřel ve věku 83 let 28. listopadu roku 1805 v Brně TORISER, A.: Die Orgelbauer familie Richter aus Linz. In: Historisches Jahrbuch der Stadt Linz 1997, s SEHNAL, J.: Barokní varhanářství na Moravě. Díl 1. Varhanáři. Brno 2003, s

21 O tom, ţe práce Jana Výmoly byla vysoce ceněna, se mŧţeme domnívat z poměrně vysokého mnoţství v rŧzném stavu dochovaných varhan v zahraničí a hlavně v českých zemích. Stručný přehled těchto skvostŧ z našich končin uvádí následující kapitola. 21

22 5 Existující a dochované varhany Jana Výmoly v Českých zemích 5.1 Positivy a portativy 1754 Ţďár nad Sázavou klášter cisterciáků Dispozice: Kryt 8 Kryt 4 Principál 2 Oktáva 1 Jedná se o portativ, který má na horní straně dva klínové měchy, jeţ se zdvihají pomocí tyčí. Tento nástroj se nejspíš po zrušení kláštera (asi roku 1785) stal majetkem brněnské kapituly na Petrově v Brně, kde jej vyuţívali k prŧvodŧm Boţího Těla. Dále se stěhoval do kaple milosrdných sester na Vídeňské ulici a potom do Sušilových kolejí. Dnes je tento portativ uloţen v depozitáři Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea ve Starém zámku v Jevišovicích Krásné kostel sv. Václava Dispozice: Kopula 8 Kopula 4 Principál 2 Kvinta 1 1 / 3 Oktáva 1 Kvinta šustivá 1 / 3 a 1 / 2 42 SEHNAL, J.: Barokní varhanářství na Moravě. Díl 2. Varhany. Olomouc 2004, s

23 Positiv stojí volně za zábradlím kŧru. Měchy jsou umístěny v postamentu a tahají se řemeny na pravé straně od hráče. Podle dalších nápisŧ byl positiv opravován roku 1821 (anonym), roku 1881 (František Svítil ml.) a roku 1919 (Karel Čápek) Pernštejn hradní kaple sv. Pavla Dispozice: Flaut maior 8 Flaut minor 4 Principal 2 Quinta 1 1 / 3 Octava 1 Kvinta šustivá 1 / 2 a 1 / 3 Tento positiv je postaven v zábradlí kŧru Jednomanuálové varhany 1768 Ţidlochovice kaple povýšení sv. Kříţe v zámku Dispozice: MANUÁL: Kopula 8 Fugara 4 Kopula 4 Principál 4 Oktáva 2 Nassat 2 2 / 3 Kvinta 1 1 / 3 Mixtura 1 3x PEDÁL: 43 Ibid., s Ibid., s

24 Subbas 16 (dřevo, kryt) Oktávbas 8 (dřevo, kryt) Ţidlochovické varhany nebyly umístěny pŧvodně na kŧru, ale byly postaveny za oltářem ve speciální místnosti v patře. Výška této místnosti byla přizpŧsobena varhannímu stroji, takţe měla asi pět metrŧ. Aţ v roce 1842 byly varhany přeneseny na současný kŧr, kde ale není mnoho místa. Svého restaurování se dočkaly v roce 2001 varhanáři Josefem Poukarem a Janem Eliášem Dvoumanuálové varhany 1760 Doubravník kostel Povýšení sv. Kříţe Současná dispozice: HLAVNÍ STROJ: Principál 8 Bifera 8 Salicional 8 Quintadena 8 Bordunal 8 (dřevo, otevřený) Oktava 4 Fugara 4 Quinta 2 2 / 3 Superoctava 2 Mixtura 1 1 / 3 4-5x POSITIV: Copula maior 8 Principal 4 Copula minor 4 Octava 2 PEDÁL: 45 Ibid., s

25 Subbass 16 Oktavbass 8 Violonbass 4 Cornet 3x ( / ) Tyto varhany jsou v současnosti dochovány téměř v pŧvodním stavu. Sestávají se z jediné samostatné varhanní skříně, v níţ je nahoře uloţen hlavní stroj a pod ním positiv. V malých prospektových píšťalových polích v bocích skříně je vestavěn rejstřík Cornet. U zdi vzadu je samostatně postaven pedál a do zadní stěny korpusu je vestavěný hrací stŧl. Měchy jsou také pŧvodní s dřevěnými vzpruţinami a jsou postaveny samostatně vlevo od varhan. 46 V současné době probíhá restaurování těchto varhan restaurátorem Daliborem Michkem a jeho prŧběh mapuji v samostatné kapitole Mikulov piaristický kostel sv. Jana Křtitele Dispozice: HLAVNÍ STROJ: Principal 8 Spitzflöte 8 (pŧvodně Bifara?) Quintadena 8 (C-H dřevo) Flöte 8 (dřevo, kryt) Octav 4 Fugara 4 Flöte 4 (dřevo, kryt, od a 1 kovové, kónické píšťaly) Quint major 2 2 / 3 (C-H dřevo) Super Octav 2 Quint 1 1 / 3 Mixtur 1 1 / 3 (pŧvodně 5x) POSITIV: Flöte 8 (dřevo, kryt) Copula 4 (dřevo, kryt) Principal 2 46 Ibid., s

26 PEDÁL: Subbas 16 Violonbas 8 Violonbas 8 Octavbas 4 Varhany byly postaveny po zřízení nového, většího kŧru v letech neznámým varhanářem. Stavba kŧru i varhan přišla na 1230 zlatých. V letech prošly varhany generální opravou a byl k nim přidán nový positiv a hrací stŧl s dvěma klaviaturami. Tuto přestavbu provedl nejspíše Jan Výmola. Varhany jsou rozděleny do dvou křídel po stranách západního okna na C a Cis stranu. V pravé niţší části jsou uloţeny měchy, levá niţší část slouţila kdysi pro uloţení not. Positiv je umístěn v hracím stole, který stojí uprostřed kŧru. Je to dosud jediný známý případ tohoto druhu na území Moravy. Spitzflöte 8 stojí asi na místě pŧvodní Bifary 8, protoţe začíná aţ od c 1. Fugara je velmi úzce mensurovaná a mírně trychtýřovitá. Varhany opravovali 1801 Jan Kuttler, 1815 František Purschke, 1857 Benedikt Latzl, 1864 František rytíř z Pistrichu, 1891 Filip Komínek, 1907 ředitel kŧru P. Adolf Pospíšil a 1931 Schneider z Pavlova. 47 Podle prohlídky varhan v roce 2012 bylo zjištěno, ţe pozice pedálových píšťal také není pŧvodní. Také celá skříň varhan s největší pravděpodobností není na svém pŧvodním místě. Výmola pŧvodně koncipoval nástroj jako samostatně stojící a krásně zdobené skříně na notový materiál a moţná i hudební nástroje musely postament obestavět aţ později. Avšak vzhledem k jednotným řezbářským pracím jak na skříni varhan tak i na oněch vedlejších se tato přestavba nemohla odehrát ve velkém časovém odstupu Dub nad Moravou kostel Očišťování Panny Marie Dispozice: HLAVNÍ STROJ: Principál 8 47 Ibid., s Podle kontrolní zprávy po prohlídce nástroje v roce

27 POSITIV: PEDÁL: Bifara 8 Salicionál 8 Spitzflöte 8 Quintaten 8 Flauto major 8 Octav 4 Waldflöte 4 Spitzflöte 4 Quinte 2 2 / 3 Superoctav 2 Quint 1 1 / 3 Sexta 1 3 / 5 Mixtur 2 Cimbal 1 Flauta major 8 Flauta 8 (otevřená) Principal 4 Fugara 4 Flauta minor 4 (otevřená, kov) Superoktav 2 Mixtur 1 1 / 3 Principálbas 16 Subbas 16 Bordunbas 16 Principálbas 8 Octavbas 8 Cornett 4 Fagot 8 Toto je dle záznamu varhanáře Františka Čápka z Kremţe z roku 1896 ještě snad pŧvodní dispozice Výmolových varhan, ale tento varhanář je na doporučení Josefa Nešvery částečně romantizoval za 2260 zlatých. To byla jiţ druhá oprava 27

28 varhan, první byla provedena Janem Nepomukem Ignácem Staudingerem roku Naposledy opravil varhany Jan Mudroch roku Mikulov kostel sv. Václava Dispozice: HLAVNÍ STROJ: Principal 8 (C, D dřevo) Salicional 8 (mírně trychtýřovitý) Flöte 8 (dřevo, otevřená) Octava 4 Gamba 4 (špičatá) Quintaden 4 Quinta 2 2 / 3 Oktava 2 Quinta 1 1 / 3 (repetuje na c 2 ) Mixtura 2 / 3 4x POSITIV: Copula maior 8 Principal 4 Copula minor 4 Oktava 2 Mixtura 1 1 / 3 2x manuálová spojka PEDÁL: Subbas 16 Principalbas 8 Octavbas 4 kov Cornett 2 2 / 3 2x (kov) Umístění pedálu je velmi neobvyklé a to v samostatné varhanní skříni u zdi vpravo na kŧru, kolmo od celkového korpusu varhan. Rejstřík Gamba je spíše Flétna špičatá, dle mínění Zdeňka Fridricha. Stěna varhan je zezadu natřena bílým nátěrem, 49 Ibid., s

29 vytvořeným nejspíše v prŧběhu opravy Karlem Zadákem v šedesátých letech dvacátého století a zakrývá názvy pŧvodních rejstříkŧ. Další zkoumání v devadesátých letech téhoţ století potvrdilo fakt, ţe spodní manuál byl určen pŧvodně pro positiv a vrchní manuál pro hlavní stroj, coţ je v současnosti obráceně. Díky tomuto převrácení bylo nutné posunout celou vzdušnici positivu a manuálová spojka je tím citelně poznamenána. 50 Je ovšem namístě se domnívat, ţe pŧvodní Výmolŧv záměr se spojkou vŧbec nepočítal, podobně jako je tomu i v Doubravníku. Manuálové klaviatury pocházejí s největší pravděpodobností z dílny Benedikta Latzla (téměř identické s jinými jeho nástroji). Pedál stál zřejmě pŧvodně za lavicí v samostatné ohrádce dá se tak usuzovat z novodobějšího vedení pedálové traktury pod podlahou kŧru. Taktéţ se lze oprávněně domnívat, ţe část pedálové mixtury je novějšího data asi také od Latzla Ibid., s Podle kontrolní zprávy po poslední prohlídce nástroje na podzim v roce

30 6 Restaurování z obecného hlediska Královský nástroj je sloţen ze dvou základních sloţek materiálu, jimiţ jsou dřevo a varhanní kov. Proto je při jejich restaurování obzvláště nutné získat o těchto materiálech maximální informace, abychom se v této oblasti mohli co nejlépe orientovat a porozumět restaurátorským postupŧm. 6.1 Dřevo Dřevo je jedním z nejstarších materiálŧ. Má výborné vlastnosti, třeba jako nízkou objemovou hmotnost, lehce se dá mechanicky zpracovávat, není příliš tepelně vodivé a v neposlední řadě je jeho předností estetický vzhled. Má však i své nevýhody a to velmi podstatné. Třeba to, ţe je hořlavé, neodolné proti rŧzným povětrnostním a klimatickým podmínkám a náchylností k napadení dřevokaznými škŧdci Struktura dřeva Základní stavební jednotky dřeva jsou buňky, tvořící buněčná pletiva. Buňky dřeva jsou odumřelé, kromě buněk meristematických a kambiálních = pletiva, umoţňující druhotný rŧst dřeviny do šířky a mající periodickou činnost, vázanou na roční období. A tyto periodicky oddělené buňky vytváří tzv. letokruhy. Meristematické buňky jsou také ţivé, schopné přijímat potravu, dýchat, rozmnoţovat se a rŧst. Dřevo má rŧzné vlastnosti, určené tvarem a zvláštnostmi buněk, které pak dělíme do tří skupin, podle tvaru, funkce a umístění: cévnaté, sklerenchymatické a parenchymatické. Listnaté dřevo má sloţitější strukturu neţ dřevo jehličnaté. 53 Na dřevo pŧsobí mnoho degradačních vlivŧ, jeţ ho mohou naprosto zničit. Mezi fyzikální vlivy počítáme především vlhkost okolí, která se pak odráţí na 52 ZELINGER, J.; ŠIMŦNKOVÁ, E.; KOTLÍK, P.: Chemie v práci konzervátora a restaurátora. Praha 1982, s Ibid., s

31 vlhkosti dřeva samotného. Dochází tak ke změně rozměrŧ dřeva, borcení a vnitřnímu napětí. Záleţí také na rychlosti změny. Pokud je prŧběh difuze vlhkosti do dřeva pozvolný, nemusí být poškození tak veliké. Ovšem při rychlé změně přemístění z vlhkého prostředí do suchého či obráceně nabobtná vnější vrstva dřeva podstatně rychleji, rozměrové změny jsou větší a rychlejší, tudíţ je i poškození rozsáhlejší. Chemickými vlivy přispívajícími k poškození dřeva jsou především tepelná degradace a kyselá hydrolýza. Extrémem tepelné degradace je hoření, které mŧţe probíhat i bez přítomnosti kyslíku Destrukční vlivy Mezi nejvýznamnější destrukční vlivy, pŧsobící na dřevo, zvláště v problematice restaurování varhan, řadíme vlivy biologické, do nichţ spadají veškeré bakterie, houby a hmyz. Při napadení houbami vřeckovýtrusnými dochází k modrání dřeva, ale nerozkládá se dřevní hmota. Dále rozeznáváme tzv. houby nedokonalé (vláknité), zpŧsobující měkkou hnilobu a plísňové povlaky. Nejnebezpečnější jsou stopkovýtrusné houby, protoţe jsou schopny rozkládat celulózu i lignin ve dřevě, a tudíţ vyvolávají destrukční rozklad, nazývaný hnědá či červená hniloba. Dřevo se při tomto napadení stává lámavým a křehkým, ztrácí svoji hmotnost, objem i celkovou pevnost. Nejdŧleţitějším zástupcem těchto hub je Dřevomorka domácí /Merulius lacrimans, Serpula lacrimans/. Dřeviny jsou rŧzně odolné vŧči houbovému napadení; nejvíce vydrţí tis, borovice, akát a jasan, méně jedle a smrk a málo odolné jsou bříza, olše, osika a lípa. Některými spolehlivými příznaky napadení dřeva houbami jsou změna barvy a hmotnosti dřeva, nejjistějším dŧkazem přítomnosti hub ve dřevě jsou houbová vlákna, jejichţ výskyt se zjišťuje pomocí barvících metod. 55 Hmyz, který napadá dřevo, řadíme do tří čeledí: červotočovití /Anobiidae/, hrbohlavovití /Lyctidae/ a tesaříci /Cerambycidae/. Ţijí v suchém dřevě a ţiví se škrobem a celulózou. Procházejí během ţivota několika vývojovými cykly. Z vajíček se vylíhnou larvy, ţivící se dřevem a ţijící rŧzně dlouhou dobu, u kaţdého druhu je 54 DVOŘÁK, Martin; KOPECKÁ, Ivana: Degradační vliv světla a tepla. In: Konzervace a restaurování kulturního dědictví z pohledu mezinárodní etiky, odborný seminář konaný ve dnech v Luhačovicích, metodický list. Technické muzeum, Brno 1995, s Ibid, s

32 to individuální. Potom se zakuklí těsně pod povrchem dřeva a následně vyletí. Larvy jsou nenáročné na prostředí, přeţívají i při teplotách od -20 C aţ po +50 C, avšak pro kuklení potřebují teplotu mezi C. Mezi nejnebezpečnější červotoče patří červotoč prouţkovaný /Anobium striatum, Anobium punctatum/, jenţ je typickým škŧdcem starého a vyzrálého jehličnatého i listnatého dřeva. Larvy červotoče jsou schopny zavrtat se do dřeva a vytvářet tunely o prŧměru 1 2 milimetrŧ. Délka jejich ţivota se mění s teplotou a vlhkostí dřeva a předpokládá se její prŧměrná hodnota 3 roky. Optimální teplota pro vývoj larev je okolo 22 C a poměrná vlhkost vzduchu 80 90%. Za těchto teplot nedochází ke kuklení larev a z toho vyplývá, ţe pro vývoj červotoče je nezbytné kolísání teploty, odpovídající přirozenému teplotnímu rytmu v přírodě. Z dalších druhŧ červotočŧ, napadajících převáţně vlhčí dřevo, často jiţ částečně poškozené houbami, je znám červotoč umrlčí /Anobium pertinax/, který se nejčastěji objevuje ve sklepích, kostelích apod. Některé druhy dřev jsou proti červotoči odolné. Jsou to většinou tvrdá, hustá dřeva, obsahující pryskyřice, tanin nebo silice, coţ jsou přirozené obranné látky proti pŧsobení organismŧ. 56 Hrbohlavci nejsou tak rozšířený druh, pŧsobí však v prostředí s vyšším procentem vlhkosti, a proto nejsou tak nebezpeční. Z tesaříkŧ je nejrozšířenější tesařík krovový /Hylotrupes bajulus/. Jeho larvy se ţiví dřevní hmotou, ve které vykusují larvy charakteristické oválné chodbičky a jejich vývoj trvá mnohdy v rozmezí od tří do deseti let, někdy i déle. Dorŧstají do délky 20 milimetrŧ a nejčastěji napadají dřevo jehličnanŧ. Je-li však dřevo tvrdé a nevýţivné, nehrozí mu ze strany tesaříkŧ tak velké nebezpečí Metody konzervování dřeva Nejčastěji napadenou částí varhan jsou dřevěné píšťaly a vzdušnice. Píšťaly bývají obvykle vyrobeny ze smrkového rezonančního dřeva, 58 ale také např. buku, jasanu a lípy, apod. Dále je velmi časté napadení v lepených místech, na kterých byl 56 ZELINGER, J.; ŠIMŦNKOVÁ, E.; KOTLÍK, P.: Chemie v práci konzervátora a restaurátora. Praha 1982, s DVOŘÁK, Martin; KOPECKÁ, Ivana: Degradační vliv světla a tepla. In: Konzervace a restaurování kulturního dědictví z pohledu mezinárodní etiky, odborný seminář konaný ve dnech v Luhačovicích, metodický list. Technické muzeum, Brno 1995, s Viz pozn

33 aplikován klíh. Co se týká impregnace dřeva, existuje řada metod, ale ne všechny se dají aplikovat právě na varhany. Pokusím se nastínit alespoň některé obecné zpŧsoby konzervování dřevěných památek, získaných z dostupné literatury, které se však netýkají konkrétně varhan. Postupy a prostředky při restaurování varhan se budu zabývat v následující kapitole. Na velké objekty, které se nedají přesunout, se pouţívá metoda natírání štětcem, ale docílí se tím jen povrchové impregnace. Dále existuje na tyto zabudované dřevěné plochy tzv. postřik, který má však také jen povrchový efekt. Pro mobilní dřevěné části je vyuţívána metoda penetrace ponoření objektu do konzervačního prostředku, není to však za normálního tlaku tolik účinné, protoţe povrch dřeva mŧţe nabobtnat a změnit barvu. Při tzv. vakuové impregnaci pronikne penetrační látka hlouběji do dřeva, protoţe je odstraněn vzduch z kapilárních systémŧ, do nichţ se dostane penetrace za mnohem kratší dobu. Často pouţívanou metodou je impregnace pomocí injekční stříkačky, která je však velmi náročná na provedení, a proto se zdokonaluje pomocí infuzní techniky, známé z lékařství. Jiţ počátkem 19. století se pouţívalo celkem rozmanité mnoţství prostředkŧ k ochraně dřeva před červotoči a jinými biologickými škŧdci. Byly to například oleje z dehtu, vysoce toxické a se zápachem; dále třeba vysychavé oleje, přírodní pryskyřice nebo včelí vosk, jeţ nemají toxické účinky proti škŧdcŧm, ale jsou pouze překáţkou pro napadání dřevokaznými organismy. 59 Mezi moderní metody sterilizace dřeva patří ozařování objektŧ zářením gama. Nejpouţívanějším zdrojem je 60 Co, ale byly pouţity i 32 P a 35 S. Někdy se sterilizace provádí v kombinaci s mírným zahřátím za účelem sníţení dávky záření potřebné ke sterilizaci. Bezpečná dávka záření pro zničení všech druhŧ i forem dřevokazného hmyzu je asi 500 Gy. Pouţití niţší dávky neţ smrtelné mŧţe vést k vypěstování kmenŧ odolných proti záření. Doporučená dávka záření je neškodná pro dřevo i pro polychromii. Záření bylo pouţito i k ničení dřevokazných hub. 60 Prostředky na zpevnění dřeva jsou jiţ z dřívějších dob osvědčené roztoky přírodních pryskyřic, jimiţ jsou třeba kalafuna, mastix nebo šelak v organických 59 ZELINGER, J.; ŠIMŦNKOVÁ, E.; KOTLÍK, P.: Chemie v práci konzervátora a restaurátora. Praha 1982, s Ibid., s

34 rozpouštědlech; nebo také včelí vosk v roztoku, klíh a speciální vysychavé oleje, např. čínský dřevný olej. 61 Při restaurování jiných dřevěných památek neţ jsou varhany se mohou pouţít rozličné postupy a metody, protoţe památka jako taková nebude dále prakticky vyuţívána a jejím úkolem je pouze stát a nechat se vystavovat, popř. je někam uloţena a schována. Varhany mají však jistou nevýhodu, ţe musí být funkční a tudíţ, ţe nebudou jen předmětem k vystavování. Díky včasnému a správnému restaurování tohoto mohutného nástroje mŧţeme vyslechnout krásná hudební díla velkých mistrŧ. 6.2 Kovy Varhanní píšťaly byly a jsou vyráběny z tzv. varhanního kovu, jímţ je nejčastěji slitina cínu s olovem, ale mnohdy podle finanční situaci či aktuálních dostupných prostředkŧ se vyuţívají i jiné druhy kovŧ. Mezi ty hlavní řadíme tedy cín, olovo, zinek a měď. Proto uvádím v následujících podkapitolách jejich stručný popis Cín Cín byl od dávných počátkŧ výroby bronzŧ jejich sloţkou, a to nejdříve jako náhodná příměs. Jako záměrná přísada k mědi při výrobě bronzu byl pouţit mnohem později. S cínem obchodovali Féničané, kteří jej vozili z Indie. Řekové nazývali cín kassiteros, Římané plumbum album bílé olovo, Keltové stean (odtud názvy cínu v evropských jazycích). 62 Naleziště cínových rud je omezen na několik oblastí, kde jejich těţba probíhala uţ v pravěku. Za hlavní loţiska cínu v Evropě povaţujeme místa ve Španělsku (Cantabria), v Bretani a v hrabstvích Devon a Cornwall v Anglii. Na našem území se těţilo snad v Krušnohoří (Cínovec a Krupka) a v 15. stol. bylo otevřeno loţisko ve Slavkovském lese, které se stalo jedním z hlavních. Největšího rozmachu se těšilo po 61 Ibid., s USTOHAL, Vladimír. Kovy a slitiny. Moravské zemské muzeum, Brno, 1992, s