Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav agrosystémů a bioklimatologie

Transkript

1 Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav agrosystémů a bioklimatologie Vyhodnocení aktuálního zaplevelení vybraných plodin v provozních podmínkách Diplomová práce Vedoucí práce: Ing. Jan Winkler, Ph.D. Vypracoval: Bc. Jakub Doležal 1

2 2

3 PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Vyhodnocení aktuálního zaplevelení vybraných plodin v provozních podmínkách vypracoval samostatně a použil jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana AF MENDELU v Brně. V Brně dne. Bc. Jakub Doležal 3

4 PODĚKOVÁNÍ Touto cestou si dovoluji poděkovat vedoucímu diplomové práce Ing. Janu Winklerovi, Ph.D. za jeho odborné a metodické vedení, přínosné připomínky a konzultace při zpracovávání této práce. Dále bych rád poděkoval vedení Zemědělského družstva Olbramkostel za umožnění praktického vyhodnocování zaplevelení na svých pozemcích. Diplomová práce byla zpracována s podporou Výzkumného záměru č. MSM Biologické a technologické aspekty udržitelnosti řízených ekosystémů a jejich adaptace na změnu klimatu uděleného Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. 4

5 ABSTRAKT Cílem této diplomové práce bylo vyhodnocení zaplevelení a stanovení rozdílů v zaplevelení řepky ozimé a pšenice ozimé v průběhu tří let pozorování v provozních podmínkách vybraného zemědělského podniku, seznámení se s podmínkami a zhodnocení efektivnosti vynaložených prostředků na regulaci zaplevelení. Řepka ozimá byla zaplevelována těmito druhy: Viola arvensis, Tripleurospermum inodorum, Thlaspi arvense, Capsella bursa pastoris, Lamium purpureum, Lamium amplexicaule, Cirsium arvense, Geranium dissectum, Galium aparine, Lycopsis arvensis, Hordeum vulgare, Polygonum aviculare, Rumex obtusifolius, Sonchus arvensis, Elytrigia repens, Descurainia sophia, Stellaria media. Pšenici ozimou zaplevelovaly: Brassica napus, Taraxacum officinale, Tripleurospermum inodorum, Echinochloa crus galli, Stellaria media, Cirsium arvense, Capsella bursa pastoris, Galium aparine, Thlaspi arvense, Cirsium arvense, Fallopia convolvulus, Viola arvensis. Výsledky vyhodnocení zaplevelení byly zpracovány analýzou DCA. Kanonickou korespondenční analýzou (CCA) bylo zjištěno, že na porost řepky ozimé jsou nejvíce vázány např. tyto plevele: Thlaspi arvense, Viola arvensis, Lamium purpureum, Sonchus arvensis aj. Na porost pšenice ozimé jsou vázány např. Galium aparine, Taraxacum officinale, Echinochloa crus galli aj. Na ročník 2009 jsou vázány např. Viola arvensis a Stellaria media, na ročník 2010 např. Galium aparine a Cirsium arvense, na ročník 2011 např. Capsella bursa pastoris a Lamium amplexicaule. Naopak ani jedním ročníkem nebyl ovlivněn výskyt Thlaspi arvense a Tripleurospermum inodorum. Klíčová slova: plevele, ozimá pšenice, řepka ozimá 5

6 ABSTRAKT The goal of this diploma thesis was to evaluate weed infestation and to state the differences in weed infestation between winter rapeseed and winter wheat over a course of three-year observation under operating conditions in a given agricultural organization; furthermore, introducing the conditions and evaluating the effectiveness of the used products for weed regulation. Winter rapeseed was infested with the following types of weeds: Viola arvensis, Tripleurospermum inodorum, Thlaspi arvense, Capsella bursa pastoris, Lamium purpureum, Lamium amplexicaule, Cirsium arvense, Geranium dissectum, Galium aparine, Lycopsis arvensis, Hordeum vulgare, Polygonum aviculare, Rumex obtusifolius, Sonchus arvensis, Elytrigia repens, Descurainia sophia, Stellaria media. Winter wheat was infested with the following weeds: Brassica napus, Taraxacum officinale, Tripleurospermum inodorum, Echinochloa crus galli, Stellaria media, Cirsium arvense, Capsella bursa pastoris, Galium aparine, Thlaspi arvense, Cirsium arvense, Fallopia convolvulus, Viola arvensis. The results of the weed infestation evaluation were processed with the DCA analysis. The canonical corespondence analysis showed that, for example, the following weeds are tied to rapeseed crop: Thlaspi arvense, Viola arvensis, Lamium purpureum, Sonchus arvensis, etc. Some weeds that are tied to winter wheat growth are Galium aparine, Taraxacum officinale, Echinochloa crus galli, etc. The year 2009 exhibited for example Viola arvensis and Stellaria media; the year 2010, on the other hand, showed Galium aparine a Cirsium arvense, and 2011 exemplified Capsella bursa pastoris and Lamium amplexicaule. On the contrary, not even one year affected the presence of Thlaspi arvense and Tripleurospermum inodorum. Key words: weeds, winter wheat, winter rapeseed 6

7 OBSAH 1 ÚVOD CÍL PRÁCE LITERÁRNÍ PŘEHLED HISTORIE VÝSKYTU PLEVELŮ V ČESKÉ REPUBLICE BIOLOGIE PLEVELŮ KLASIFIKACE PLEVELŮ ZPŮSOBY ROZŠIŘOVÁNÍ PLEVELŮ DORMANCE SEMEN PLEVELŮ PŘEŽÍVÁNÍ SEMEN PLEVELŮ V PŮDĚ KLÍČENÍ A VZCHÁZENÍ SEMEN PLEVELŮ FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ VÝSKYT PLEVELŮ PRAHY ŠKODLIVOSTI PLEVELŮ ŠKODLIVOST PLEVELŮ UŽITEČNOST PLEVELŮ REGULACE PLEVELŮ NEPŘÍMÉ METODY PŘÍMÉ METODY CHARAKTERISTIKA HERBICIDŮ MÍSTO A MECHANIZMUS ÚČINKU HERBICIDŮ SELEKTIVITA HERBICIDŮ FORMULACE HERBICIDŮ ADJUVANTY ZPŮSOB APLIKACE HERBICIDŮ MATERIÁL A METODY ZPRACOVÁNÍ CHARAKTERISTIKA ZÁJMOVÉHO ÚZEMÍ METODIKA VYHODNOCOVÁNÍ ZAPLEVELENÍ VÝSLEDKY VÝSLEDKY AKTUÁLNÍHO ZAPLEVELENÍ STATISTICKÉ ZPRACOVÁNÍ ZAPLEVELENÍ DISKUSE

8 6.1 ZAPLEVELENÍ ŘEPKY OZIMÉ ZAPLEVELENÍ PŠENICE OZIMÉ ZÁVĚR POUŽITÁ LITERATURA SEZNAM TABULEK SEZNAM OBRÁZKŮ SEZNAM PŘÍLOH

9 1 ÚVOD Plevele provázejí člověka od té doby, co se začal zabývat zemědělstvím. Podstatnou měrou se spolupodílely na hladovění lidstva v různých historických obdobích bez ohledu na geografickou polohu (MIKULKA, CHODOVÁ a MARTINKOVÁ, 1993). Plevele patří podle WINKLERA, ZELENÉ a ŠULÁKOVÉ (2001) mezi škodlivé činitele, kteří omezují kvantitu a kvalitu rostlinné produkce. JURSÍK et al. (2011) charakterizují plevele jako všechny rostliny, které se na určitém stanovišti vyskytují proti vůli člověka. Stanovištěm v tomto případě rozumíme porosty polních a zahradních plodin, okrasné výsadby, sady, vinice, trvalé travní porosty, ale i kolejiště, chodníky, komunikace aj. Mechanická regulace ani velkoplošné užívání herbicidů nikdy nevedly k úplnému odstranění plevelů z polí. Vlastnosti jednotlivých plevelů jsou rozmanité a každá metoda a prostředek potlačí pouze tu část rostlin, která na zvolenou techniku ošetření určitým způsobem reaguje. Dnes již lidé pochopili, že cílem ochrany proti plevelům není, jako v minulosti, jejich úplné vyhubení, ale regulace s cílem postupného snižování celkového zaplevelení při zachování široké diverzity plevelných rostlin v daném agroekosystému (KNEIFELOVÁ, MIKULKA, 2003). Otázka plevelů je velice důležitá, protože v některých oblastech ČR dochází k uvádění zemědělské půdy do klidu, omezuje se hnojení minerálními hnojivy a používání herbicidů. Jak se budou chovat společenstva plevelů následkem těchto změn, nelze zatím podle PIKULY, OBDRŽÁLKOVÉ a ZAPLETALA (1997) do důsledků předpovědět. Ale i přesto je jasné, že budou vznikat specifická stanoviště pro přežívání plevelů, ze kterých bude probíhat jejich šíření do polních kultur. 9

10 2 CÍL PRÁCE Seznámení se s konkrétními podmínkami ve vybraném zemědělském podniku Vyhodnotit aktuální zaplevelení vybraných plodin v provozních podmínkách vybraného zemědělského podniku během tříletého pozorování Stanovit rozdíly druhové diverzity v aktuálním zaplevelení mezi vybranými plodinami Seznámit se s uplatňovanými postupy regulace plevelů ve zkoumaných plodinách Navrhnout možné změny vedoucí k zefektivnění regulace zaplevelení 10

11 3 LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 HISTORIE VÝSKYTU PLEVELŮ V ČESKÉ REPUBLICE První zemědělci se na našem území objevili již před 7 7,5 tisíci lety a přinesli nejen polní plodiny a zcela odlišný životní styl, ale také plevele šířící se osivem tzv. speirochorně. K těmto novým druhům se na obdělávané půdě přidávaly domácí (většinou vytrvalé) druhy a došlo tak ke vzniku prvních společenstev plevelů, označovaných jako Bromo - Lapsanetum praehistoricum. Patřily sem např. merlík bílý (Chenopodium album), opletka obecná (Fallopia convolvulus), ježatka kuří noha (Echinochloa crus - galli) aj. Ve stejné době se objevily i další druhy, např. koukol polní (Agrostemma githago), kokoška pastuší tobolka (Capsella bursa - pastoris), penízek rolní (Thlaspi arvense) aj. V době bronzové přibyly např. oves hluchý (Avena fatua), chrpa modrá (Centaurea cyanus), bažanka roční (Mercurialis annua) aj. Další druhy byly na naše území zavlečeny ve středověku, např. heřmánkovec nevonný (Tripleurospermum inodorum), mléč rolní (Sonchus arvensis), locika kompasová (Lactuca serriola) aj. Do konce středověku označujeme tyto druhy archeofyty (JURSÍK et al. 2011). Archeofyty se rychle přizpůsobily našim podmínkám a splynuly s naší původní flórou. Jsou zde považovány za plevele místní, původní, protože jsou na našem území běžně rozšířeny (KNEIFELOVÁ, MIKULKA, 2003). Druhy k nám introdukované po roce 1500, označuje JURSÍK et al. (2011) jako neofyty. V roce 1750 byla u nás poprvé objevena turanka kanadská (Conyza canadensis), v roce 1809 durman obecný (Datura stramonium) a rozrazil perský (Veronica persica), v roce 1818 laskavec ohnutý (Amaranthus retroflexus), v roce 1867 pěťour maloúborný (Galinsoga parviflora), v roce 1894 mračňák Theoprastův (Abutilon theophrasti), ten se jako polní plevel uplatňuje teprve v posledním desetiletí. Zároveň však u nás mnoho plevelů ustupuje, již nenacházejí na orné půdě vhodné podmínky pro svou existenci. Klasickým příkladem je koukol polní (Agrostemma githago), který vlivem čistění osiva takřka vymizel a dnes je řazen do kriticky ohrožených druhů. Plevele se šíří na velké vzdálenosti především za pomoci stále se rozšiřujícího trhu se zemědělskými komoditami a dopravou s tím spojenou, a také proto je již velmi obtížné říci, které plevele se k nám dostaly z jiných oblastí, a které jsou tu původní (KNEIFELOVÁ, MIKULKA, 2003). 11

12 Xerofyty (cizí flóra) u nás zpočátku rostou pozvolna např. na nádražích, a náspech železničních tratí, ale po několika letech může docházet k jejímu přizpůsobení zdejším podmínkám natolik, že se může přeměnit v natolik průbojný druh, který dokáže opustit původní omezená stanoviště a v několika málo letech doslova zaplaví zemědělské kultury (DEYL, UŠÁK, 1964). Nejznámější Xerofyta u nás je podle ČERNÉHO, NERUDY a VÁCLAVÍKA (1998) bolševník velkolepý (Heracleum sphondylium), který se stal díky svému mohutnému vzrůstu a škodlivému působení na lidský organismus středem zájmu široké veřejnosti. Je rozšířen zejména v regionu západních Čech. Dále sem řadíme křídlatku japonskou (Reynoutria japonica) a sachalinskou (Reynoutria sachalinensis), šířící se především v severních Čechách a na severní Moravě. I když tato rostlina neohrožuje zdraví člověka, stává se úpornou souvislou vegetací, která dokáže vytlačit původní rostlinné druhy. 3.2 BIOLOGIE PLEVELŮ Plevele jsou i v dnešní době vážnou překážkou úspěšného pěstování zemědělských plodin. Při omezování plevelů je důležitá jejich dobrá znalost, protože ochranná opatření nejsou celkově účinná proti všem druhům (PIKULA, OBDRŽÁLKOVÁ A ZAPLETAL, 1997). Polní plevele podle JURSÍKA et al. (2011) představují rozmanitý soubor rostlinných druhů majících takové vlastnosti, které jim umožňují úspěšně se prosazovat v kulturních porostech. Kromě celkového sladění životního cyklu s plodinou se v případě jednoletých druhů může jednat především o tyto: schopnost vyklíčit v průběhu delšího období za širokého rozpětí podmínek prostředí rychlý růst rychlý přechod z vegetativní fáze do generativní fáze vysoká konkurenční schopnost schopnost průběžného dozrávání a produkce semen tak dlouho, jak dlouho trvají příznivé podmínky vegetačního období vysoká produkce semen za vhodných podmínek a současné zachování si schopnosti reprodukce i za nepříznivých podmínek značná tolerance k širšímu rozpětí podmínek stanoviště 12

13 schopnost šířit se jak na kratší, tak na delší vzdálenosti schopnost obohacovat dlouhodobou půdní zásobu semen (tzv. půdní semenná banka) U vytrvalých druhů krom zmíněných vlastností přistupují ještě: intenzivní šíření vegetativními orgány schopnost regenerace z malých rostlinných segmentů odolnost k mechanickému odstraňování díky schopnosti setrvání v půdě KLASIFIKACE PLEVELŮ Podle KAZDY, MIKULKY a PROKINOVÉ (2010) existuje celá řada členění plevelných rostlin. Ovšem nejvhodnější je jejich členění z pohledu zemědělství podle hlavních biologických vlastností (délka života, způsob rozšiřování, způsob rozmnožování, doba klíčení, vzcházení apod.), podle čehož můžeme volit vhodnou regulaci. DVOŘÁK a SMUTNÝ (2008); KAZDA, MIKULKA a PROKINOVÁ (2010) rozdělují plevele podle toho, jaká stanoviště jim nejlépe vyhovují: polní plevele - plevele orných půd, zahrad, ovocných a okrasných sadů, vinohradů a chmelnic luční plevele - plevele luk, pastvin a okrasných trávníků vodní plevele - plevele vodních nádrží, toků, zavlažovacích systémů, atd. lesní plevele - zejména plevele mladých, čerstvě vysazovaných stromů v lesních porostech JURSÍK et al. (2011); KAZDA, MIKULKA a PROKINOVÁ (2010) klasifikují plevele na základě jejich biologických vlastností (především životního cyklu a způsobu reprodukce): 1. Plevele jednoleté Jsou odkázány na generativní rozmnožování probíhající v rámci jedné sezóny. Přezimující druhy včetně efemérních převážně vzcházejí na podzim a dozrávají až následujícím roce, ostatní druhy vzcházejí, kvetou a plodí v témže roce (JURSÍK et al. 2011). 13

14 Plevele efemérní tyto druhy mají vyhraněný životní cyklus, vzcházejí na podzim nebo v průběhu zimy, kterou přečkají v podobě listové růžice nebo děložních lístků (JURSÍK et al. 2011). Brzy na jaře, během obnovy jejich růstu využívají špatně zapojené, prořídlé porosty plodin a dostatek půdní vláhy pro svůj růst (KAZDA, MIKULKA a PROKINOVÁ (2010). V tomto období začínají i kvést, rychle vytvářejí semena a následně koncem jara či počátkem léta odumírají (JURSÍK et al. 2011). Většinou jsou to málo konkurenceschopné drobné druhy. Nejhorší a nejvýznamnější je rozrazil břečťanolistý (Veronica hederifolia). Dále sem patří huseníček rolní (Arabidopsis thaliana), osívka jarní (Erophila verna), plevel okoličnatý (Holosteum umbellatum) a penízek prorostlý (Thlaspi perfoliatum). Obvykle není nutné proti nim zasahovat (JURSÍK et al. 2011; KAZDA, MIKULKA a PROKINOVÁ 2010). Plevele časně jarní podle JURSÍKA et al. (2011) jsou to typické plevele časně setých jařin, řada z nich však vzchází i později v průběhu vegetace. Klíčí již při nízkých teplotách (1 C), dobře konkurují jarním obilninám, luskovinám, ale i širokořádkovým plodinám. Řadíme sem např. oves hluchý (Avena fatua), hořčici polní (Sinapis arvensis), ředkev ohnici (Raphanus raphanistrum), opletku obecnou (Fallopia convolvulus) aj. Podle DVOŘÁKA a SMUTNÉHO (2008), ale také MIKULKY, KNEIFELOVÉ et al. (2005) tyto plevele pozdním jařinám příliš neškodí, jelikož jsou vyhubeny předseťovou přípravou půdy. Plevele pozdně jarní jedná se o teplomilné druhy plevelů, které začínají vzcházet při vyšších teplotách půdy (kolem 10 C), takže koncem dubna až počátkem května, i když některé druhy mohou vzcházet i dříve, ale i později v průběhu vegetace. Vyznačují se pomalejším počátečním růstem a jsou citlivé na zastínění, vytvářejí mohutné rostliny s významnou konkurenční schopností. Na mráz jsou citlivé a běžnou zimu nejsou schopny přečkat. JURSÍK et al. (2011) mezi tyto plevele řadí např. merlíky (Chenopodium sp.), laskavce (Amaranthus sp.), rdesna (Persicaria sp.), ježatku kuří nohu (Echinochloa crus - galli) aj. Pozdně jarním plevelům pro vyklíčení vyhovuje teplotní interval od 4 C do 45 C. Díky této teplotní amplitudě mohou klíčit časně na jaře. Jsou nebezpečné převážně z toho důvodu, že při dosažení určité teploty, která je vyhovující pro všechny tyto plevele, začínají masově klíčit a zaplevelují daný 14

15 pozemek (DVOŘÁK, SMUTNÝ, 2008; MIKULKA, KNEIFELOVÁ et al., 2005). Zaplevelují takové porosty, které mají pomalý počáteční vývoj nebo vzcházejí až později, např. brambory, cukrovku, kukuřici, ale také prořídlé obilniny (MIKULKA, KNEIFELOVÁ et al., 2005; KAZDA, MIKULKA a PROKINOVÁ, 2010). Plevele přezimující jedná se podle JURSÍKA et al. (2011) o druhově nejpočetnější skupina plevelů. Patří sem jak typické ozimy, u nichž převažuje vzcházení v podzimním období, tak i druhy, které vzcházejí v průběhu celého vegetačního období a v případě, že vzejdou na podzim, tak zimu přečkají. Mezi nejvýznamnější patří svízel přítula (Galium aparine), mák vlčí (Papaver rhoeas), heřmánkovec nevonný (Tripleurospermum inodorum), chundelka metlice (Apera spica - venti), chrpa modrá (Centaurea cyanus), úhorník mnohodílný (Descurainia sophia); drobnějšími druhy spodního patra jsou violka rolní (Viola arvensis), rozrazil perský (Veronica persica) aj. Zvláštností u nich podle DVOŘÁKA a SMUTNÉHO (2008); MIKULKY, KNEIFELOVÉ et al. (2005) je, že jedinci, kteří vzejdou brzy na jaře, ukončí svůj fyziologický vývoj již před nástupem zimy a ty, které vzešly později, neukončí svoji vegetaci s nástupem zimy, ale přezimují a na jaře znovu v růstu pokračují. 2. Plevele dvouleté až víceleté, rozmnožující se převážně generativně Vzhledem k jejich životnímu cyklu se nejedná o typické plevele jednoletých kultur. V prvním roce vytvoří listovou růžici a teprve až ve druhém roce kvetou a produkují semena, dvouleté poté odumírají a víceleté takto na stanovišti přetrvávají více let. Jsou to typické plevele víceletých plodin a trvalých kultur, jsou velmi hojné v trvalých travních porostech a na půdách, které jsou ponechány ladem (JURSÍK et al., 2011; KAZDA, MIKLUKA a PROKINOVÁ, 2010). DVOŘÁK a SMUTNÝ (2008); MIKULKA, KNEIFELOVÁ et al. (2005); KAZDA, MIKULKA a PROKINOVÁ (2010) uvádí, že druhům této skupiny je vlastní generativní množení, ale současně je většina schopna i rozmnožování vegetativního částmi kořenů. V jednoletých plodinách nejsou významnými plevely, protože jim zpracování půdy neumožní vytvořit semena a na polích se proto vyskytují převážně ve formě listových růžic. Do této skupiny patří zejména silenka širolistá bílá (Silene latifolia subsp. alba), šťovík kadeřavý (Rumex crispus), šťovík tupolistý (Rumex obtusifolius), kostival lékařský (Symphytum officinale), jitrocel větší (Plantago major), aj. JURSÍK et al. (2011) sem dále řadí mrkev obecnou 15

16 (Daucus carota), škardu dvouletou (Crepis biennis), lociku kompasovou (Lactuca serriola), pampelišku (Taraxacum sp.), bolehlav plamatý (Conium maculatum), pelyněk černobýl (Artemisia vulgaris) aj. 3. Plevele vytrvalé, rozmnožující se převážně vegetativně O tom, jestli se bude daný plevel rozmnožovat vegetativně či generativně rozhodují převážně podmínky stanoviště, na kterém se vyskytuje. Např. na půdách s kamenitým skeletem, kde se nemohou rozvíjet podzemní část rostlin, bude převažovat generativní rozmnožování a naopak (DVOŘÁK, SMUTNÝ, 2008; MIKULKA, KNEIFELOVÁ et al., 2005; KAZDA, MIKULKA a PROKINOVÁ, 2010). Tyto plevele se rozmnožují převážně pomocí vegetativních orgánů, intenzivně se rozrůstají a šíří se do okolí mateřské rostliny (KAZDA, MIKULKA a PROKINOVÁ, 2010). JURSÍK et al. (2011); KAZDA, MIKULKA a PROKINOVÁ (2010) tyto plevele rozdělují podle hloubky, do které jejich vegetativní orgány v půdě pronikají: Plevele mělčeji kořenící - jejich orgány vegetativního šíření se nacházejí buď přímo na povrchu půdy, nebo pronikají do orniční vrstvy. Proti těmto plevelům je možné účinně zasáhnout kultivačními zásahy při zpracování půdy. Řadíme sem podle JURSÍKA et al. (2011); KAZDY, MIKULKY a PROKINOVÉ (2010) plevele s plazivými kořenícími lodyhami, např. mochna husí (Potentilla anserina), mochna plazivá (Potentilla reptans), pryskyřník plazivý (Ranunculus repens) aj., dále plevele s pevnými a tuhými oddenky, převážně trávy - pýr plazivý (Elytrigia repens), psineček výběžkatý (Agrostis stolonifera) aj. Tyto plevele v ornici vytvářejí hustou síť oddenků, silně plodině konkurují a mnohdy i zhoršují možnosti obdělávání pozemku, jsou schopny regenerovat i z krátkého segmentu oddenku. Avšak je lze z půdy vyvlačovat, odstraňovat pomocí kultivátorů a podobně. Další, spíše méně významnou skupinu tvoří plevele s měkkými a křehkými výběžky, které se snadno lámou a roznáší se na další místa pozemku, např. máta rolní (Mentha arvensis) a čistec bahenní (Stachys palustris). Jedná se o indikátory zamokřených stanovišť, neboť právě na nich se jim daří. Rozmanitou skupinu tvoří plevele vytvářející hlízy, cibule a ztlustlé kořeny, do kterých soustředí svoje zásobní látky, hrachor hlíznatý (Lathyrus tuberosus), rukev obecná (Rorippa sylvestris) aj. Plevele hlouběji kořenící - jejich orgány vegetativního šíření zasahují až do podorničí, kde vytváří síť horizontálních i vertikálních výběžků a značně 16

17 komplikují mechanickou regulaci. Tyto druhy vytvářejí hustá ohniska s vysokou konkurenční schopností. JURSÍK et al. (2011) sem řadí plevele vytvářející oddenky, např. rdesno obojživelné (Persicaria amphibia), přesličku rolní (Equisetum arvense), podběl lékařský (Tussilago farfara) aj. KAZDA, MIKULKA a PROKINOVÁ (2010) sem dále řadí čistec bahenní (Stachys palustris). Plevele vytvářející kořenové výběžky - v půdě vytvářejí vodorovný a svisle rostoucí systém, který se po poškození snadno rozpadá a následně regeneruje. JURSÍK et al. (2011); KAZDA, MIKULKA a PROKINOVÁ (2010) mezi tyto plevele řadí např. pcháč oset (Cirsium arvense), svlačec rolní (Convolvulus arvensis), mléč rolní (Sonchus arvensis) aj. Dřevinné plevele s kořenovými výběžky - odolávají zpracování půdy, dlouhodobě setrvávají na stanovišti a mohou zhoršovat sklizeň, např. bez chebdí (Sambucus ebulus). Tyto plevele se však zpravidla na orné půdě nevyskytují (KAZDA, MIKULKA a PROKINOVÁ, 2010). 4. Plevele poloparazitické a parazitické Poloparaziti patří podle DVOŘÁKA a SMUTNÉHO (2008) mezi autotrofní rostliny, zároveň však také mezi heterotrofní díky tzv. přísavným kořínkům, které prorůstají hostitelskou rostlinou až do jejich vlastních vodivých pletiv. Od hostitele odebírají především vodu a minerální látky a bez něj nejsou schopny dokončit životní cyklus (JURSÍK et al., 2011). Nezelené (heterotrofní) parazitické plevele nemají vlastní kořenový systém a téměř žádný chlorofyl. Nemají kořeny a živiny přijímají především od hostitelské rostliny, do jejíchž pletiv prorůstají a pomocí tzv. přísavek odčerpávají vodu a živiny (DVOŘÁK, SMUTNÝ, 2008; MIKULKA, KNEIFELOVÁ et al., 2005). JURSÍK et al. (2011) do této skupiny plevelů řadí zejména kokotice (Cuscuta sp.) a zárazy (Orobanche sp.) ZPŮSOBY ROZŠIŘOVÁNÍ PLEVELŮ Podle DVOŘÁKA a SMUTNÉHO (2010) je růst populací plevelných rostlin podmíněn vstupem jejich semen do půdy. Ten se uskutečňuje vysemeňováním plevelů na daném stanovišti, vnosy semen společně se statkovými hnojivy, osivem a nekontrolovatelnými přísuny (větrem, divoce žijícími zvířaty aj.). Rozšiřování (migrace, disperze) plevelů může probíhat několika způsoby. Díky disperzi plevele osídlují nová území, ale také se díky ní šíří na plochách jimi již 17

18 osídlených. Rozšiřování semen a plodů dělíme podle JURSÍKA et al. (2011) na tyto způsoby: Autochorie, což je šíření bez pomoci vnějších vektorů. Autochorií se mohou semena šířit jen na několik desítek centimetrů od mateřské rostliny. Jak DVOŘÁK a SMUTNÝ (2008) ještě uvádějí, semena jsou od mateřské rostliny šířena do okolí prostřednictvím vlastních mechanizmů, např. uschlé plodolisty lusků se náhle skroutí a vymrští semena do prostoru, rozrůstání poléhavých lodyh s plody nebo se semena mohou po povrchu půdy pohybovat pomocí hygroskopických osin či jiných útvarů. Autochorii můžeme dále členit podle JURSÍKA et al. (2011) na barochorii, kdy semena či plody z mateřské rostliny vypadávají vlastní vahou do bezprostředního okolí a díky mechanizaci se mohou šířit na delší vzdálenosti. Mezi tyto plevele řadíme plevelné proso seté (Panicum miliaceum), ředkev ohnici (Raphanus raphanistrum), zemědým lékařský (Fumaria officinalis) aj. Balochorie spočívá ve vystřelování semen do okolí a je využívána pryšcovými plevely, dále u šťavelů a některých bobovitých a brukvovitých plevelů. Blastochorie spočívá v umisťování semen či plodů do prostoru prostřednictvím dlouživého růstu plazivých či poléhavých lodyh, např. u ptačince prostředního (Stellaria media) a rozrazilů (Veronica sp.). Semena či plody, které již opustily mateřskou rostlinu, se mohou šířit pomocí herpochorie, neboli pohybem pomocí specializovaných útvarů, které reagují na změnu vlhkosti změnou tvaru, otáčením, kroucením a podobně. Takto se šíří např. oves hluchý (Avena fatua) a pupava obecná (Carlina vulgaris). Anemochorie je šíření semen či plodů větrem na velké vzdálenosti. Plevele s touto strategií rozšiřování jsou přemnoženy hlavně v okolí orné půdy (KOHOUT, 1993). Velice drobná a lehká semena, která se mohou větrem lehce šířit, mají podle JURSÍKA et al. (2011) zárazy (Orobanche sp.). Semachorie je termín používaný pro šíření semen plevelů, která vypadávají při pohybu lodyh větrem. Např. u plevelných máků (Papaver sp.) a silenek (Silene sp.). Trichometeorochorie je šíření semen pomocí chmýru, např. u pampelišky (Taraxacum sp.) a pcháče osetu (Cirsium arvense). Jedná-li se o okřídlené plody, jde o pteorometeorochorii, bolševník velkolepý (Heracleum sphondylium), lnice květel (Linaria vulgaris) aj. Hydrochorie představuje podle JURSÍKA et al. (2011) šíření semen či plodů pomocí vody. Dělí se na nautochorii, při které semena či plody plavou na hladině tekoucí vody (širokolisté šťovíky), bytisochorii, kdy jsou semena ponořena ve vodě 18

19 a často unášena u dna a ombrochorii neboli šíření semen přenesením energie dopadajících dešťových kapek na miskovitě utvářený plod a následný pohyb semen. Zoochorie je šíření semen či plodů pomocí živočichů. JURSÍK et al. (2011) sem řadí endozoochorii, tedy šíření uvnitř živočišného těla (šířena spolu s výkaly). Jedná se zejména o semena s pevným osemením či oplodím, např. merlík bílý (Chenopodium album), laskavec ohnutý (Amaranthus retroflexus), ježatka kuří noha (Echinochloa crus - galli). Epizoochorie je šíření semen a plodů na povrchu těl živočichů, např. svízel přítula (Galium aparine), mrkev obecná (Daucus carota) aj. DVOŘÁK a SMUTNÝ (2008) do zoochorie řadí i myrmekochorii, kdy se semena plevelů šíří do okolí za pomocí mravenců, kteří požírají zdužnatělé útvary na semenech. Dále sem řadí i ornitochorii, kdy jsou semena či plody plevelů rozšiřována pomocí ptáků. Antropochorie, je šíření pomocí člověka, respektive díky jeho aktivitám a má pro polní plevele nezastupitelný význam. Řadíme sem ethelochorii, tedy záměrné vysévání či vysazování. Záměrné pěstování v botanických zahradách stálo podle JURSÍKA et al. (2011) na počátku šíření pěťouru maloúborného (Galinsoga parviflora) v Evropě. Speirochorie je vysévání semen plevelů společně s osivem pěstované plodiny (JURSÍK et al., 2011; DVOŘÁK, SMUTNÝ, 2008). S osivem obilnin se šíří převážně svízel přítula (Galium aparine), osivem cukrovky plevelná řepa a osivem jetelovin širokolisté šťovíky (JURSÍK et al., 2011). Agestochorie je zavlékání náhodným transportem, dopravou (invazivní druhy plevelů). Ergasiochorie je šíření formou nečistot na zemědělské mechanizaci. Rypochorie je, jak uvádějí DVOŘÁK a SMUTNÝ (2008), šíření semen či plodů plevelů prostřednictvím odpadů DORMANCE SEMEN PLEVELŮ JURSÍK et al. (2011) vysvětlují dormanci jako stav klidu, kdy živá semena nebo plody nejsou schopna vyklíčit a jejich metabolismus je snížen na minimum. Jedná se tedy o současnou neschopnost semen klíčit za takových podmínek vnějšího prostředí, při kterých normálně klíčí. ŠEBÁNEK (2006) charakterizuje biologický význam dormance tím, že jde o nezbytnost odolat nízkým zimním teplotám nebo suchým podmínkám léta. Podle DVOŘÁKA a SMUTNÉHO (2008) se jedná se o stav dočasné neklíčivosti způsoben strukturálními, fyziologickými a biochemickými vlivy v určitém časovém úseku. 19

20 Prodloužení dormance semen plevelů po uzrání podle KOHOUTA (1993) znamená, že snadno přežívají i po projití trávicím ústrojím skotu a snesou nedokonalé zrání hnoje na polních hnojištích; zvláště neúčinné jsou bezstelivové provozy; tímto způsobem se šíří: svízel přítula (Galium aparine), ježatka kuří noha (Echinochloa crus - galli), merlíky (Chenopodium sp.), laskavce (Amaranthus sp.), heřmánkovec přímořský (Tripleurospermum inodorum) aj. Dormanci můžeme podle JURSÍKA et al. (2011) klasifikovat takto: Primární dormance, je geneticky určená. Semena nevyklíčí ihned po uzrání, i když se nachází v optimálních podmínkách pro klíčení. Potřebují k nastartování klíčících procesů určitý stimul, který dormanci přeruší (nízké teploty nebo jejich střídání, popřípadě dozrání embrya, narušení osemení aj). Ovšem podle KOHOUTA (1996) se primární dormance může lišit nejen mezi jednotlivými druhy rostlin, ale i mezi odrůdami a to hlavně u nově vzniklých. Dále se primární dormance dělí na endogenní a exogenní dormanci. Endogenní dormance je vyvolána vlastnostmi embrya, které znemožňují klíčení. Příčinou fyziologické endogenní dormance jsou fyziologické mechanizmy brzdící klíčení; za normálních podmínek se odstraňuje stratifikací. Morfologická endogenní dormance se odvíjí od nedostatečně vyvinutého embrya; odstraníme jí vytvořením vhodných podmínek pro vývin embrya. Při endogenní morfofyziologické dormanci se uplatňují jak fyziologické inhibiční mechanizmy, tak nevyvinutost embrya; je odstraňována stratifikací. Exogenní dormance je vyvolána vlastnostmi ostatních struktur semene či plodu. Exogenní fyzikální dormanci vytváří nepropustnost osemení či oplodí pro vodu. Nepropustnost osemení pro vodu mohou podle DVOŘÁKA a SMUTNÉHO (2008) způsobovat tvrdé obaly (tzv. tvrdoslupečnost), které omezují příjem vody nebo výměnu plynů. Nepropustné osemení pro vodu mívají plevele z čeledi fabaceae. Exogenní chemická dormance je zapříčiněna obsahem inhibičních látek v semenech; odstraňuje se vyplavením těchto látek (JURSÍK et al., 2011). Nejčastěji se jedná o obsah kyseliny abscisové (ABA) a derivátů kyseliny benzoové. Inhibiční látky jsou významné v semenech plevelů z čeledí Apiaceae a některých Chenopodiaceae. Tyto inhibiční látky se dají ze semen odstranit vyplavením vodou, (DVOŘÁK, SMUTNÝ, 2008). 20

21 Podle JURSÍKA et al. (2011) mají nejdelší primární dormanci (až 5 měsíců) semena pozdně jarních a časně jarních plevelů, která vyklíčí a vzchází na jaře. Naopak semena jednoletých přezimujících a efemérních druhů mají zpravidla primární dormanci kratší (1 až 3 měsíce). Dormance ale podle DVOŘÁKA a SMUTNÉHO (2008) není stejná (stejně intenzivní) u všech jedinců vyprodukovaných jednou mateřskou rostlinou. Sekundární dormanci JURSÍK et al. (2011) vysvětlují jako indukovanou dormanci u semen po přerušení kontaktu s mateřskou rostlinou, jsou-li vlhká (nemusí být plně nabobtnalá) semena vystavena vnějším stresům, které jim neumožňují klíčení, či narušení dormance. O tom, aby semeno přešlo do stavu sekundární dormance, rozhodují podle DVOŘÁKA a SMUTNÉHO (2008) náhlé a významné změny vnějších podmínek, např. semena, která se nacházela v povrchových vrstvách půdy (bohaté na kyslík) byla orbou přenesena do hlubších vrstev (chudé na kyslík), kde vlivem těchto náhlých změn vnějšího prostředí přešla do stavu sekundární dormance. Termodormance je vyvolána působením teplot. Tento způsob se uplatňuje u semen uložených v povrchových vrstvách půdy, kde je kolísání teplot velmi vysoké. Skotodormance nastává po několikadenním umístění semen, která vyžadují pro vyklíčení světlo, v temnu. Tento způsob sekundární dormance se většinou pozitivně ovlivňuje teplotou. Osmodormance je zapříčiněna osmotickým stresem, tedy nedostatkem vody pro klíčení, i když určité množství v prostředí je a semena nabobtnala. Indukce sekundární dormance je obecně závislá na tom, zda se nabobtnalá semena setkají s takovými přírodními podmínkami, které jim neumožní klíčit (JURSÍK et al., 2011) PŘEŽÍVÁNÍ SEMEN PLEVELŮ V PŮDĚ Některá semena mají schopnost klíčit jen velmi krátkou dobu, jiná přetrvávají v půdě životaschopná celá desetiletí, výjimečně i staletí. Tato semena vytvářejí tzv. půdní banku semen. Dlouhověkost semen plevelů je dána především druhovou vlastností, která je však silně ovlivněna působením vnějších podmínek (JURSÍK et al., 2011). Semena, která se nacházejí v nakypřené vrstvě půdy (bohatá na kyslík) intenzivně dýchají a rychle spotřebovávají své zásobní látky. To vede k jejich vyčerpání, jsou napadány půdními aerobními mikroorganismy, které způsobují jejich postupný rozklad. Tento proces označujeme samočistění půd (HRON, VODÁK, 1959). 21

22 Mezi plevele s nejmenší životností semen patří podle JURSÍKA et al. (2011) zejména podběl obecný (Tussilago farfara), jehož semena udržují životnost jen několik týdnů. K druhům s vysokou perzistencí v půdě náleží ředkev ohnice (Raphanus raphanistrum), hořčice polní (Sinapis arvensis), merlík bílý (Chenopodium album) aj. Významnou vlastností plevelů je také jejich životaschopnost při silážování, průchodu trávicím traktem zvířat, případně schopnost přežití v chlévské mrvě a hnoji hospodářských zvířat. K takto odolným plevelům patří např. laskavec ohnutý (Amaranthus retroflexus) a merlík bílý (Chenopodium album). Podle DVOŘÁKA a SMUTNÉHO (2010) vyplývají druhové rozdíly v délce života semen plevelů. Mezi druhy s krátkou životností v půdě patří Brassica napus (roční pokles počtu živých semen byl 85,7 %). Nižší hodnoty byly zjištěny u Galium aparine (58,1 %), Galeopsis tetratit (60,8 %), Viola arvensis (47,6 %), Myosotis arvensis (39,7 %), Stellaria media (34,7 %), Chenopodium album (27,6 %), Polygonum persicaria (23,9 %), Polygonum aviculare (22,8 %), Polygonum lapathifolium (21,7 %), Sinapis arvensis (22,5 %), Fumaria officinalis (21,0 %), Lamium purpureum (20,1 %) a Papaver rhoeas (9,3 %) KLÍČENÍ A VZCHÁZENÍ SEMEN PLEVELŮ Podle DVOŘÁKA a SMUTNÉHO (2010) lze konstatovat, že na půdách s menším zaplevelením se nachází okolo semen na m² a silně zaplevelených až semen na m². Podle JURSÍKA et al. (2011) postačuje nedormantním semenům ke klíčení nabobtnání ve vodě, jsou-li při tom splněny další vnější podmínky. S příjmem vody do semene dochází k pronikavému zvýšení intenzity dýchání, proto většina plevelů, krom vodních, potřebuje pro klíčení dostatek kyslíku v půdě. Významným faktorem ovlivňující klíčivost semen je teplota (minimální, optimální a maximální). Optimální a maximální teplota pro klíčení leží obvykle o něco níže, než je teplotní optimum a maximum růstu. Světlo většinou není podmínkou klíčení, některá semena však klíčí lépe na světle než ve tmě a naopak. Podle toho, zdali potřebují semena pro klíčení světlo či nikoli rozdělujeme semena záporně a kladně fotoblastická. Kladně fotoblastická jsou např. semena plevelů ježatky kuří nohy (Echinochloa crus galli) a merlíku bílého (Chenopodium album). Polní vzcházivost plevelů je závislá především na hloubce uložení semen v půdě, jejich dormanci a podmínkách, které ovlivňují klíčivost semen. Obecně lze říci, že drobná semena vyžadující ke klíčení světlo, vzchází převážně z povrchu půd, kde je limitujícím faktorem vlhkost. Velká semena naopak ke klíčení 22

23 světlo nepotřebují, proto lépe vzcházejí z větší hloubky, kde bývají lepší vláhové podmínky. Přezimující a časně jarní plevele vzcházejí již při teplotách nad 1 5 C, pozdně jarní plevele až při teplotách okolo 10 C. Některé teplomilné druhy až při teplotách nad 15 C FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ VÝSKYT PLEVELŮ Druhová společenstva plevelů na zemědělské půdě jsou ovlivňována řadou faktorů. Mnoho druhů vymizelo již v dávné minulosti, jiné v době nedávné, v závislosti na rozvoji technologií pěstování plodin jako např. koukol polní. Plevele se přizpůsobují změnám v technologiích pěstování plodin a změnám v jejich složení. Zemědělská činnost na polích je z pohledu ekologické rovnováhy nepřirozeným jevem. Snahou vytvořit co nejvhodnější podmínky pro plodiny jsou ovlivňována plevelná společenstva (KNEIFELOVÁ, MIKULKA, 2003; MIKUKA, KNEIFELOVÁ et al., 2005). Mezi hlavní faktory ovlivňující výskyt plevelů patří podle JURSÍKA et al. (2011) především struktura pěstovaných plodin a uplatňované osevní postupy, zpracování půdy, dávky hnojení, použitý systém regulace zaplevelení a používání herbicidů. Klimatické podmínky KŘEN (2000) vysvětluje klima jako soubor meteorologických parametrů, jako jsou teplota, světlo, množství a rozdělení srážek. V teplejších oblastech na vápnitých půdách roste, jak uvádějí JURSÍK et al. (2011) např. hlaváček letní (Adonis aestivalis), ostrožka stračka (Consolida regalis), hrachor hlíznatý (Lathyrus tuberosus) aj. Na kyselejších půdách nacházíme např. nepatrnec rolní (Aphanes arvensis), chmerek roční (Scleranthus annuus), chundelku metlici (Apera spica - venti) aj. Na vlhkých, až zamokřených půdách je hojná sítina žabí (Juncus bufonius), čistec bahenní (Stachys palustris), přeslička rolní (Equisetum arvense) aj. Na lehkých a suchých půdách se daří rosičce krvavé (Digitaria sanguinalis), osívce jarní, (Erophila verna) aj. Úroveň výživy DVOŘÁK a REMEŠOVÁ (2000) charakterizují polní plevele jako ukazatel celkového výživného stavu půdy. Je-li půda zúrodněna a vyhnojena, objeví se na ní plevele náročnější, např. hořčice rolní (Sinapis arvensis), zemědým lékařský (Fumaria officinalis), penízek rolní (Thlaspi arvense) aj. a naopak skromné druhy pomalu vymizí, např. bělolist rolní (Filago arvense) a jetel rolní (Trifolium 23

24 arvense). Vysoké dávky průmyslových hnojiv, přehnojování močůvkou a kejdou způsobují tzv. ruderalizaci polí a rozšíření plevelů i na dříve méně úrodné půdy. Výborným příkladem tohoto jevu je podle KOHOUTA (1993) šíření pýru plazivého (Elytrigia repens) na lehké půdy a do vyšších poloh. Plevele mohou podle DVORÁKA a REMEŠOVÉ (2000) a DVOŘÁKA a SMUTNÉHO (2008) právě díky vyšším dávkám průmyslových hnojiv vytvářet větší množství reproduktivních orgánů a vytvářet tak potencionální zaplevelení konkrétních stanovišť. Výskyt plevelů rodu Lamium, Galium, Viola a Myosotis se při zvýšeném hnojení dusíkem zvětšuje, ale celkově se snižuje počet zastoupených druhů plevelů, (DVOŘÁK a REMEŠOVÁ, 2000). Vyloženě nitrofilní jsou podle JURSÍKA et al. (2011) širokolisté šťovíky (Rumex sp.) a merlík sivý (Chenopodium glaucum). Podle DVOŘÁKA a SMUTNÉHO (2008) se rostoucím obsahem přístupného fosforu v půdě zvyšuje výskyt lilku černého (Solanum nigrum) a violky trojbarevné (Viola tricolor). Pokud je v půdě větší podíl přístupného draslíku, tak je v růstu podporován svízel přítula (Galium aparine), žabinec prostřední (Stellaria media), heřmánkovec nevonný (Tripleurospermum inodorum). Naopak zvýšený obsah draslíku má negativní vliv na drchničku rolní (Anagallis arvensis), lilek černý (Solanum nigrum) a pcháč oset (Cirsium arvense). Střídání plodin Na druhové složení plevelů má podstatný vliv i střídání plodin. Při správném dodržování střídání plodin na pozemku dochází k potlačení plevelné vegetace. Pokud zasáhneme do struktury osevního sledu ve prospěch obilnin či jiných ozimých nebo jarních plodin má tato změna za následek okamžitou reakci ve změně plevelných druhů na daném stanovišti (KNEIFELOVÁ, MIKULKA 2003; MIKULKA, KNEIFELOVÁ et al., 2005). Např. při dlouhodobějším pěstování ozimých plodin po sobě (ozimá pšenice ozimý ječmen ozimá řepka ozimá pšenice) dochází k rychlému nárůstu chundelky metlice (Apera spica-venti), heřmánkovce nevonného (Tripleurospermum inodorum), svízele přítuly (Galium aparine), máku vlčího (Papaver rhoeas) aj. na úkor jarních plevelů, např. ovsa hluchého (Avena fatua), hořčice rolní (Sinapis arvensis), které se pak mohou ve zvýšené míře uplatňovat i v těchto plodinách, kde bychom to vzhledem k jejich životnímu cyklu nepředpokládali (JURSÍK et al. 2011; KNEIFELOVÁ, MIKULKA 2003; MIKULKA, KNEIFELOVÁ et al., 2005). 24

25 V současné době se zvýšilo zastoupení ozimů na orné půdě s dřívějším termínem setí, minimalizací zpracování půdy a válením po zasetí, což podpořilo hromadné vzcházení přezimujících jednoletých plevelů, např. chundelky metlice (Apera spica - venti), svízele přítuly (Galium aparine), heřmánkovce nevonného (Tripleurospermum inodorum) aj. Osevní postupy se zjednodušily a skládají se z menšího množství plodin, umožňujících specializaci některých plevelných druhů (KOHOUT, 1993). Technologie zpracování půdy Zvolená technologie zpracování půdy má i nadále nejvýznamnější vliv na regulaci plevelů. Po sklizňových operacích následuje včasná podmítka, která usnadňuje klíčení plevelů i výdrolu z povrchových vrstev půdy. K regulaci plevelů napomáhá i kvalitní orba, kdy při zaklopení skývy společně se semeny a vegetativními částmi plevelů do hlubší sféry půdy nedochází k regeneraci a semena takřka nejsou schopna vyklíčit (MIKULKA, KNEIFELOVÁ, 2003). Minimalizace zpracování půdy mění podmínky pro růst a reprodukci plevelů. Tento fakt se může projevit ve změně druhového zastoupení jednotlivých plevelů a také v intenzitě zaplevelení na daném stanovišti (WINKLER, SMUTNÝ, 2008). Minimalizace zpracování půdy sice vede k podstatnému snížení nákladů, ale po jejím zavedení zpravidla dochází již v druhém roce k nárůstu zaplevelení. Rychle se šíří vytrvalé druhy např. pcháč rolní (Cirsium arvense), pýr plazivý (Elytrigia repens) aj. (KOHOUT, 1993; MIKULKA, KNEIFELOVÁ et al. 2005). Při používání minimalizace sice počet druhů plevelů klesá, ale celková početnost jedinců má rostoucí charakter. Z jednoletých plevelů převládá chundelka metlice (Apera spica - venti), heřmánkovec nevonný (Tripleurospermum inodorum), svízel přítula (Galium aparine) aj. (WINKLER, SMUTNÝ, 2008). Minimalizace zpracování půdy podle JURSÍKA et al. (2011) podporuje vytrvalé plevele, jako jsou např. pcháč oset (Cirsium arvense), pýr plazivý (Elytrigia repens), pampeliška (Taraxacum sp.), aj., jednoleté trávovité druhy, např. chundelka metlice (Apera spica - venti), oves hluchý (Avena fatua) aj. Na ornou půdu se podle MIKULKY a KNEIFELOVÉ et al. (2005) díky minimalizačnímu zpracování půdy šíří i takové plevele, které se na ní za normálních podmínek nevyskytují např. pampeliška lékařská (Taraxacum officinale), šťovík tupolistý (Rumex obtusifolius). Výraznou reakci na setí do nezorané půdy má podle DVOŘÁKA a REMNEŠOVÉ (2004) oves hluchý (Avena fatua), kdy většina obilek zůstává na povrchu půdy a záhy ztrácí 25

26 klíčivost. Naopak příznivé podmínky na nezorané půdě nalézá chundelka metlice (Apera spica-venti) a psárka rolní (Alopecurus arvensis). Ovšem za určitých podmínek jsou při dlouhodobém použití minimalizačního zpracování půdy vytvářeny podmínky pro pokles zaplevelení. Při minimalizačním zpracování půdy jsou totiž semena plevelů koncentrována do svrchních částí půdy, kde jsou vhodné podmínky pro jejich vyklíčení a vzejití. A následně tyto vzešlé plevele lze efektivně regulovat běžnými plevelohubnými zásahy (WINKLER, SMUTNÝ, 2008). Použití herbicidů Dnes již prakticky nelze pěstovat žádnou plodinu bez regulace plevelů pomocí herbicidů. Plevelné rostliny se však pokaždé vypořádaly se všemi technologiemi i se sebeúčinnějšími herbicidy. Toto je jakési varování a je třeba si uvědomit, že náš cíl není plevele úplně zlikvidovat, ale pouze zregulovat tak, aby jejich výskyt na daném stanovišti byl zvládnutelný. Aplikace herbicidů musí být provedena včas a to v co nejkratším časovém intervalu, jinak se účinek nedostaví a zaplevelení i nadále poroste (MIKULKA, KNEIFELOVÁ, 2003). Dlouhodobé a hromadné používání herbicidů o stejném mechanismu účinku, či stejnou účinnou látkou vede k přemnožení druhů vůči těmto herbicidům odolným a navíc podporuje vznik rezistence u dosud citlivých plevelů (JURSÍK et al., 2011). Po aplikaci herbicidů dochází k ústupu plevelů, které jsou citlivé na použitou účinnou látku daného herbicidu a vzniká tak větší prostor pro pěstovanou plodinu, ale zároveň také plevelů, které herbicid nepoškodil natolik, aby odumřely. Toto nově vzniklé prostředí mění zastoupení plevelů a roste významnost druhů odolných vůči právě použitým herbicidům (DVOŘÁK, REMEŠOVÁ 2000). Rezistence je absolutní tolerance vůči takové dávce herbicidů, která daný druh plevelné rostliny normálně v porostu kulturní rostliny hubí (MIKULKA, CHODOVÁ, 2002). Příčiny vzniku rezistentních plevelů spočívají v monokulturním pěstování plodin a v intenzivním využívání herbicidů stejného druhu nebo se stejným mechanizmem účinku po několik let po sobě (MIKULKA, CHODOVÁ, 1998). Herbicidy, které jsou používány dlouhodobě na větším výrobním území, způsobily vzestup rozšíření některých rezistentních druhů nebo i rezistenci samy vyvolaly, jako např. u turanu kanadského (Conyza canadensis), laskavce ohnutého (Amaranthus retroflexus), merlíků (Chenopodium sp.), svízele přítuly (Galium aparine) aj (KOHOUT, 1993). Významným problémem z pohledu hubení 26

27 rezistentních plevelů je tzv. křížová rezistence. U rostlin, u kterých byla vyvolána rezistence jedním herbicidem, je vyvolána rezistence vůči dalším herbicidům se stejným nebo podobným mechanismem účinku. Tyto rostliny jsou poté rezistentní vůči široké škále herbicidů (KNEIFELOVÁ, MIKULKA, 2003). Křížová rezistence může být zapříčiněna změnou jednoho, dvěma či více geny, které ovlivňují cílené místo účinku. Např. lipnice roční (Poa pratensis) a starček obecný (Senecio vulgaris) jsou rezistentní vůči diuronu a metribuzinu (MIKULKA, CHODOVÁ, 2002). Vůči triazinovým herbicidům je, jak uvádí SLAVÍKOVÁ - HOLCOVÁ a MIKULKA (2009), rezistentní Rosička krvavá (Digitaria sanguinalis), dále je prokázána podle MIKULKY a CHODOVÉ (1998) u laskavce ohnutého (Amaranthus retroflexus), rdesna blešníku (Persicaria lapathifolia) a merlíku bílého (Chenopodium album) PRAHY ŠKODLIVOSTI PLEVELŮ Podle zásad integrované ochrany rostlin by regulace zaplevelení na jednotlivých pozemcích měla odpovídat skutečnému výskytu jednotlivých druhů plevelů (JURSÍK et al. 2011). Ekonomické efektivnosti herbicidní ochrany proti plevelům dosáhneme podle ACKERMANNA et al. (2008) teprve až od určité úrovně zaplevelení. Tuto úroveň zaplevelení označujeme prahem škodlivosti. Hodnota prahu škodlivosti podle JURSÍKA et al. (2011) udává, při jaké hustotě výskytu určitého plevele se výnosová ztráta způsobená tímto plevelem rovná nákladům na jeho regulaci a při překročení této hustoty je tedy již ekonomicky výhodné provést regulační zásah. Při použití prahů škodlivosti je třeba zohlednit pokryvnost jednotlivých druhů plevelů, ale také vývojovou fázi a pokryvnost plodiny. Celková pokryvnost plevelů by obecně neměla překročit 5 10 % ŠKODLIVOST PLEVELŮ Obecně můžeme podle DVOŘÁKA a REMEŠOVÉ (2000) konstatovat, že plevele snižují úrodnost půdy. DVOŘÁK a SMUTNÝ (2008) řadí plevele mezi nejvýznamnější škodlivé činitele kulturních plodin v České republice. Jejich škodlivost je od ostatních škodlivých organizmů odlišná. Choroby a živočišní škůdci přímo napadají a ničí plodiny, kdežto plevele, až na výjimky (poloparazitické a parazitické druhy), plodiny nepoškozují přímo. Jejich škodlivost spočívá ve zhoršování životního prostředí plodin odčerpáváním vegetačních faktorů, eventuelně ovlivněním půdního prostředí produkty metabolizmu. 27

28 Přímá škodlivost spočívá hlavně v jejich vysoké konkurenční schopnosti vůči pěstovaným plodinám. Nejškodlivější plevele mají mohutný kořenový systém, pomocí kterého lépe čerpají živiny a vodu z půdy než samotné plodiny. Plevele vzhledem ke svému mnohdy několikanásobně většímu vzrůstu zastiňují a prostorově omezují pěstovanou plodinu (DVOŘÁK, SMUTNÝ, 2008). JURSÍK et al. (2011) uvádějí příklad přímé škodlivosti plevelů v porostech cukrovky a některých zelenin, kdy v případě silného zaplevelení může být výnos tržního produktu roven nule. Pokud se podle DVOŘÁKA a SMUTNÉHO (2008) při sklizni zrnin na daném pozemku vyskytují zelené (vegetující) plevele, může se právě díky nim v omlatu sklízecích mlátiček zvyšovat vlhkost sklízeného produktu a v neposlední míře semena těchto plevelů znehodnotí finální produkt z těchto plodin (osivo, mouka, oleje, aj.). Nepřímá škodlivost plevelů je dána převážně v šíření chorob a škůdců. Většina u nás pěstovaných plodin má mezi plevely příbuzné druhy. Příbuzné druhy obvykle hostí podobné spektrum chorob a škůdců a plevele se tak stávají rezervoáry a přenašeči těchto škodlivých organizmů (JURSÍK et al. 2011). Např. plevele náležící do čeledě brukvovitých jsou napadány nádorovkou kapustovou (DVOŘÁK, SMUTNÝ, 2008; JURSÍK et al. 2011). HOLEC, JURSÍK a SOUKUP (2009) charakterizují nádorovitost košťálovin jako chorobu kořenového systému, jejímž původcem je Plasmodiophora brassicae. U napadených rostlin je vyvolána charakteristická reakce - tvorba nádorů různého tvaru a omezení napadených rostlin v růstu. Na plevelech řada živočišných škůdců vyhledává potravu a úkryt před predátory. Např. na pýru plazivém (Elytrigia repens) žije např. zelenuška žlutopásá, hrbáč osenní, bzunka ječná, kteří jsou významnými škůdci na obilninách (DVOŘÁK, SMUTNÝ, 2008). Na plevelech z čeledi brukvovitých můžeme podle DVOŘÁKA a REMEŠOVÉ (2000) najít živočišné škůdce, jako jsou např. dřepčík, blýskáček, bělásek zelný aj. Výskyt plevelů na pozemku značně ztěžuje zemědělské práce, obzvlášť pýr plazivý (Elytrigia repens). Plevele mající popínavé lodyhy mohou mít za následek poléhání porostu, kdy opět dochází ke ztížení sklizňových prací a navíc polehlý porost napomáhá rozvoji chorob a vede k porůstání klasů u obilnin (DVOŘÁK, SMUTNÝ, 2008). Chundelka metlice (Apera spica - venti), svízel přítula (Galium 28

29 aparine) či heřmánkovec nevonný (Tripleurospermum inodorum) se často podle JURSÍKA et al. (2011) zachytávají na pohyblivé mechanizmy sklízecích mlátiček, takže je nutné tyto stroje během práce čistit což vede ke snižování produktivity práce. Řada plevelů je silnými alergeny, především merlíky (Chenopodium sp.), ambrozie (Ambrosia sp.) aj. (DVOŘÁK, SMUTNÝ, 2008). Podle DVOŘÁKA a REMEŠOVÉ (2000) některé plevele svými kořeny prorůstají do drenážních trubek a ty tak vyřazují z činnosti, např. rákos obecný (Phragmites australis), přeslička rolní (Equisetum arvense), pýr plazivý (Elytrigia repens) aj UŽITEČNOST PLEVELŮ I když jsou plevele v porostech kulturních rostlin z pohledu pěstitele nežádoucí, není možné nezmínit se o kladných aspektech jejich výskytu (JURSÍK et al. 2011). DVOŘÁK a SMUTNÝ (2008) uvádí, že např. svlačec rolní (Convolvulus arvensis), jakožto zástupce hluboko kořenících druhů plevelů zpřístupňuje živiny z hlubších vrstev půdního profilu. Tyto živiny by bez hluboko kořenících plevelů zůstaly podle DVOŘÁKA a REMEŠOVÉ (2000) nevyužité. Výborným půdoochranným činitelem, zabraňujícím vodní a větrné erozi jsou, jak uvádějí DVOŘÁK a SMUTNÝ (2008) souvislé porosty plevelů nižšího vzrůstu, např. chmerek roční (Scleranthus annuus) a drchnička rolní (Anagallis arvensis). Podle DVOŘÁKA a REMEŠOVÉ (2000) troskut prstnatý (Cynodon dactylon) zabraňuje větrné a vodní erozí na hrázích a náspech železničních tratí. Podle DVOŘÁKA a REMEŠOVÉ (2000) má mnoho plevelných druhů léčivé účinky, např. zemědým lékařský (Fumaria officinalis) chrpa modrák (Centaurea cyanus) aj. Ovšem DVOŘÁK a SMUTNÝ (2008) varují před sběrem rostlin, které byly ošetřeny herbicidem. Plevele jsou užitečné i v tom, že časně kvetoucí hluchavky (Lamium sp.) jsou využívány jako jedny z prvních možností potravy pro čmeláky, kteří po přečkání zimy zakládají nové kolonie. Při nízké intenzitě výskytu, kdy se ještě neprojevuje konkurence, mohou plevele dokonce zvyšovat výnos plodiny. Koukol polní (Agrostemma githago) může regulovat výskyt háďátek, protože je tzv. provokační rostlina vůči háďátkům. Takto podobně jsou i užitečné plevele z čeledi bobovitých, poutají vzdušný dusík, který může využívat i samotná plodina (JURSÍK et al. 2011). 29

30 DEYL a UŠÁK (1964) tvrdí, že plevele mohou sloužit i jako zelené hnojivo. Pokud dojde k jejich zaorání, bude půda obohacena zejména o dusík, fosfor, draslík a o organickou hmotu. V neposlední míře je s nimi podle DVOŘÁKA a REMEŠOVÉ (2000); DVOŘÁKA a SMUTNÉHO (2008) počítáno jako s teoretickým zdrojem genetické informace při šlechtění rostlin. 3.3 REGULACE PLEVELŮ Při regulaci plevelů je cílem omezit jejich početnost na daném stanovišti na relativně neškodnou (KOHOUT, 1993). Snižování početnosti jednotlivých druhů plevelů je podle DVOŘÁKA a SMUTNÉHO (2010) podmíněno zamezováním jejich vysemeňování na stanovištích, která právě osídlují. Pěstované plodiny se samy o sobě podílejí na tlumení vývinu plevelů svojí konkurenční schopností vůči nim. Dále významně přispívá samočisticí schopnost půdy. Pro samočisticí schopnost půdy mají velký význam kvalita posklizňových zbytků plodin, hnojení statkovými hnojivy a fyzikální vlastnosti ornice. V neposlední řadě je velmi důležitá minimalizace obsahu semen ve statkových hnojivech a používání vyčištěných osiv. Požadavky na rozmnožovací materiál kulturních plodin je uveden ve VYHLÁŠCE č. 369/2009 Sb. o podrobnostech uvádění osiva a sadby pěstovaných rostlin do oběhu NEPŘÍMÉ METODY Za nepřímé metody lze označit takové pracovní operace, které mají za cíl regulovat výskyt plevelů v budoucích porostech plodin (JURSÍK et al. 2011). Podle KOHOUTA (1993) se jedná především o zamezování zdrojů zaplevelení a o omezování půdní zásoby dlouhověkými semeny plevelných rostlin. K podstatnému snížení množství plevelných semen v půdě dojde až tehdy, pokud zamezíme dalšímu zvyšování půdní zásoby na dobu tří až pěti let. Tohoto můžeme docílit správným osevním postupem, který může nové přísuny semen do půdy značně regulovat. JURSÍK et al. (2011) sem dále řadí i výběr vhodného stanoviště kde se bude daná plodina pěstovat. Plodiny citlivé na zaplevelení určitým druhem plevele, nebudeme řadit na taková stanoviště, o kterých víme, že jsou daným plevelem hojně zaplevelena. Tohoto preventivního opatření ochrany proti plevelům se využívá zvláště u množitelských porostů. Řada zemědělských podniků, zabývajících se pěstováním cukrovky, již dokonce pozemky, na kterých se vyskytuje plevelná řepa, cukrovkou vůbec neosévá. Do nepřímých metod můžeme zařadit také používání čistých osiv a statkových hnojiv. Pokud jde o osiva, velkou část příměsí semen plevelů lze odstranit čištěním a ty 30

31 druhy, které se čištěním odstraňují hůře, sledují semenářské kontroly při uznávání osiv. Vážným zdrojem zaplevelení mohou být i statková hnojiva. Část semen plevelů může přežít průchod trávicím traktem a dostane se tak společně s nevyzrálým hnojem na pole. Celá řada plevelných druhů roste poblíž neudržovaných hnojišť a kompostáren nebo dokonce přímo na nich, produkují velké množství semen a plodů, které se pak společně s hnojem šíří na pozemky. Proto je velmi důležité udržování hnojišť a kompostáren v bezplevelném stavu (JURSÍK et al. 2011). Čerstvá nebo nesprávně ošetřovaná chlévská mrva zvyšuje potenciál zaplevelení a to dokonce až dvojnásobně (DEYL, UŠÁK, 1964). V hnoji a kejdě se běžně vyskytují životaschopná semena plevelů, např. merlíky (Chenopodium sp.), ježatka kuří noha (Echinochloa crus-galli) aj. Na pozemcích, kde se vyskytují polní hnojiště, včetně jeho okolí, vznikají ohniska zaplevelení orné půdy (KOHOUT, 1993). Semena plevelů obsažena v hnoji jsou zejména ta, která se nacházejí přímo ve výkalech zvířat a ve stelivu. Značná část semen v chlévské v mrvě je vlivem zrání hnoje narušována a ztrácí klíčivost (DVOŘÁK, REMEŠOVÁ, 2000). V dobře zrajícím hnoji si většina semen plevelů neudrží svoji klíčivost déle než šest měsíců (KOHOUT, 1993). V současné době je značná část skotu a prasat chována v bezstelivových provozech produkujících kejdu. Kejda je směsí výkalů, moče, manipulační vody, ale také semen plevelů, která prošla zažívacím traktem zvířat a neztratila svoji klíčivost. Avšak kejda již po tříměsíčním skladování v jímkách neobsahuje významnější množství životaschopných semen (DVOŘÁK, SMUTNÝ, 2008). Ovšem je nutné si dát pozor na tzv. tvrdoslupečná semena, která kejda nepoškodí ani při uskladnění po dobu jednoho roku (DVOŘÁK, REMEŠOVÁ, 2000) PŘÍMÉ METODY Jsou to metody představující zásahy proti již na daném stanovišti vyskytujícím se nebo očekávajícím plevelům s cílem je zcela odstranit nebo omezit jejich škodlivost na únosnou hranici (MIKULKA, KNEIFELOVÁ et al., 2005). Podle KOHOUTA (1993) se jedná především o metody mechanické, chemické a biologické. DVOŘÁK a REMEŠOVÁ (2000); JURSÍK et al. (2011) přidávají ještě speciální (fyzikální) zásahy proti plevelům. Před zavedením a rozšířením herbicidů byla mechanická regulace základem ochrany porostů před plevely. Řadíme sem většinu kultivačních zásahů v průběhu vegetace plodiny (JURSÍK et al. 2011). Mechanická regulace polních plevelů 31

32 představuje podle KOHOUTA (1993) využití agrotechnických zásahů (předseťová příprava půdy, plečkování, vláčení, kultivace během vegetace). Nejjednodušším a velice účinným opatřením je podle JURSÍKA et al. (2011) ruční pletí či okopávka. Avšak vzhledem k pracovní náročnosti a nákladovosti je možné ji využívat jen omezeně tam, kde hodnota produkce může tyto náklady pokrýt (zahradnictví, pěstování zeleniny aj.). Ovšem i v dnešní době se často se z porostů cukrovky ručně odstraňují rostliny plevelné řepy či mračňáku Theoprastova (Abutilon theophrasti). Plevele strniskového aspektu např. opletku obecnou (Fallopia convolvulus) regulujeme podmítkou (DVOŘÁK, SMUTNÝ, 2008). Plevelohubný efekt podmítky podle DVOŘÁKA a REMEŠOVÉ (2000) spočívá mimo jiné také v tom, že semena plevelů jsou zapravena do mikrobiálně činné vrstvy půdy, kde jsou postupně rozkládána. Vlivem provzdušnění půdy po podmítce navíc dochází k odumírání semen v ornici nebo k jejich vyklíčení v hlubších vrstvách, ze kterých nemohou vzejít. KOHOUT (1993) podotýká, že po podmítce je třeba pozemek ihned ošetřit, abychom vytvořili příznivé podmínky pro vzcházení semen plevelů. Ošetřením podmítky se podle DVOŘÁKA a SMUTNÉHO (2008) rozumí vláčení za příznivých vlhkostních podmínek. Pokud je však sucho, tak pozemek uválíme. DVOŘÁK a SMUTNÝ (2008) za jako nejradikálnější agrotechnický zásah proti plevelům považují orbu. Plevele, které vzejdou po předešlé podmítce, a také mělce uložené spodní části vytrvalých plevelů, zapravujeme podle DVOŘÁKA a REMEŠOVÉ (2000) podzimní orbou. Jistota omezení regenerace nebo dokonce celkový úhyn plevelů je přímo úměrný s rostoucí hloubkou provedené orby. DVOŘÁK a REMEŠOVÁ (2000) uvádějí, že u později setých či sázených plodin má rozhodující význam pro regulaci plevelů z povrchových vrstev půdy předseťová příprava půdy. K ochraně hustě setých porostů proti plevelům během vegetace je možno využít vláčení prutovými branami. Aby nedocházelo k většímu poškození plodiny, vláčí se buď před jejím vzejitím, nebo až v době, kdy je plodina dostatečně silná a má dobře vyvinutý kořenový systém. Vláčením je možno odstranit nebo poškodit asi % plevelů, přičemž nejvyšší účinnosti je dosahováno ve fázi děložních nebo prvních pravých listů plevelů (JURSÍK et al. 2011). Při vhodném jarním termínu vláčení můžeme, jak uvádí DVOŘÁK a REMEŠOVÁ (2000), podpořit odnožování u obilnin. Podle DVOŘÁKA a REMEŠOVÉ (2000) nachází své uplatnění u širokořádkových plodin, především v jejich počátečních vývojových fázích, plečkování. 32

33 Plečkuje se v porostu vždy po vytvoření tzv. půdního škraloupu nebo po objevení většího množství plevelů v ranějších fázích svého vývoje. JURSÍK et al. (2011) uvádějí, že plečky podřezávají půdu v hloubce několika centimetrů a narušují tak kořenový systém plevelů, pokud je suché počasí tak půda vysychá a s ní i plevele, pokud je ale půda dostatečně vlhká, mohou plevele regenerovat. DVOŘÁK a REMEŠOVÁ (2000) však podotýkají, že vzhledem k přihlédnutí k novým technologiím a chemickému hubení plevelů se od plečkování v současné době ustupuje. Biologickou regulaci plevelů můžeme podle JURSÍKA et al. (2011) definovat jako záměrné užívání živých organizmů k regulaci populační hustoty cíleného druhu plevele. KOHOUT (1993) uvádí, že by se k biologické regulaci plevelů mohlo využívat živých antagonistických organismů tj. hub, mikroorganismů, fytofágního hmyzu a roztočů. Velmi důležité by však bylo podle DVOŘÁKA a REMEŠOVÉ (2000) při výběru organizmů vhodných pro biologickou regulaci plevelů stanovit, zdali daný organizmus či choroba bude škodit pouze plevelným rostlinám, nikoliv plodinám a zdali má ekologický, ekonomický nebo jiný význam. Podle JURSÍKA et al. (2011) by se dalo využít nosatčíka suříkového (Apion miniatum) a mandelinky ředkvičkové (Gastrophysa viridula) při regulaci širokolistých šťovíků (Rumex sp.) na loukách a pastvinách. Tyto druhy hmyzu poškozují rostliny šťovíku, jak v larválním stádiu, tak i v dospělosti, mohou způsobovat až holožíry, oslabovat plevele a snižovat tak jejich škodlivost. Mezi fyzikální metody regulace plevelů patří řada mechanizmů, které bývají velmi účinné, avšak velmi často energeticky či technicky náročné, proto nenacházejí v praxi většího uplatnění (JURSÍK et al. 2011). Jedná se především o využití elektromagnetického záření, infračerveného záření, použití horké vodní páry a nízkých teplot (DVOŘÁK, SMUTNÝ, 2008). Těchto metod se využívá především při odplevelování komunikací a železnic, (DVOŘÁK, REMEŠOVÁ, 2000). Dále tyto metody nacházejí své uplatnění v porostech širokořádkových plodin, jako jsou okopaniny a zeleniny a především v ekologickém zemědělství (JURSÍK et al. 2011). Nastýlání půd kompostem, rašelinou, slámou aj. organickými hmotami nebo zakrývání meziřadí plastovými fóliemi přerušuje fotochemické fáze fotosyntézy a dochází k postupnému úhynu rostlin pod fólií. Tyto metody ochrany proti plevelům nacházejí své uplatnění u širokořádkových plodin, ovocných sadů, ale hlavně u zelenin (DVOŘÁK, SMUTNÝ, 2008). 33

34 3.4 CHARAKTERISTIKA HERBICIDŮ Herbicidy jsou chemikálie zpomalující nebo přerušující normální růst a vývoj rostlin. Jejich použití je relativně málo náročné na lidskou práci a většinou bývá méně nákladné než ostatní možnosti regulace plevelů (JURSÍK et al. 2011). Jsou to chemické sloučeniny mající fytotoxické účinky a využívá se jich při regulaci nežádoucí vegetace (DVOŘÁK, SMUTNÝ, 2008). Herbicidy jsou na celém světě používány s velkým úspěchem a velkoplošně déle než 60 let. Zemědělská výroba bez použití herbicidů je v dnešní době prakticky nemyslitelná. Jsou vyvíjeny stále nové účinné látky a pěstitelé si tak mohou vybírat z nabídky nových a účinnějších herbicidů, které mají oproti předchozímu herbicidu řadu pozitivních a lepších vlastností, především z pohledu ekotoxikologie (MIKULKA, CHODOVÁ, 2002). Při nevhodném používání mohou herbicidy způsobovat poškození pěstované plodiny (fytotoxicitu). Herbicidní látky nebo meziprodukty jejich rozkladu mohou přetrvávat v půdě, mohou být vyplavovány do podzemních vod, případně rezidua herbicidů mohou přecházet až do potravin (JURSÍK et al. 2011) MÍSTO A MECHANIZMUS ÚČINKU HERBICIDŮ Herbicidy působí na plevele tím, že narušují některý z jejich životně důležitých fyziologických procesů. Většinou se jedná o inhibici jednoho nebo více enzymů potřebných pro biosyntézu organických sloučenin. Díky tomu může na rostlinách docházet k druhotným projevům na místech, kde jsou dané sloučeniny zapotřebí, může docházet k projevům toxicity nahromaděných metabolitů, které nemohou být v metabolizmu dále využity (JURSÍK et al. 2011). Projevy účinků herbicidů na plevelech označujeme jako herbicidní efekt (účinnost) a poškození plodin herbicidem jako fytotoxicitu (DVOŘÁK, SMUTNÝ, 2008). Aby bylo dodrženo správné účinnosti herbicidů, je třeba, aby byly cílené rostliny zasaženy herbicidem, došlo k dostatečnému příjmu účinné látky, došlo k transportu v rostlině na místo účinku a herbicid se naakumuloval v místě účinku, aby mohl být inhibován cílený enzym herbicidního účinku. Herbicid se váže na některý významný protein, který nazýváme místem účinku herbicidu. Způsob, jakým herbicid inhibuje určitý biochemický proces v rostlině, nazýváme mechanizmus působení herbicidu (JURSÍK et al. 2011). 34

35 DVOŘÁK a SMUTNÝ (2008) klasifikují herbicidy podle způsobu účinku: Stimulátory růstu herbicidy s auxinovou aktivitou stimulují k bujnému růstu plevelů, zvyšování turgoru a k neúměrně vysokému dýchání. Takto vysílené plevele následně odumírají. Inhibitory fotosyntézy - účinná látka se transportuje do asimilačního orgánu, kde se váže na bílkovinnou složku chloroplastů a dochází k tzv. Hillově reakci fotosyntetického elektronového přenosu a fotosyntéza postupně upadá. Takto působí herbicidy s účinnými látkami triazinů, pyridazinonů a substituovaných močovin. Inhibitory syntézy aminokyselin blokují syntézu esenciálních aminokyselin. Jedná se o herbicidy s účinnou látkou derivátů kyseliny fosforečné. Inhibitory růstu jedná se o herbicidy s účinnou látkou sulfonylmočoviny. Dělení buněk a tím i růst rostliny na vrcholových částech lodyh a kořenů je řízeno acetolaktátsyntázou. Tyto herbicidy acetolaktátsyntázu inhibují. JURSÍK et al. (2011) sem dále řadí: Inhibitory biosyntézy rostlinných pigmentů znemožňují tvorbu rostlinných pigmentů majících zásadní význam při fotosyntéze a v pochodech bezprostředně s ní spojených. Inhibitory syntézy lipidů herbicidy z této skupiny se využívají k regulaci trávovitých plevelů graminicidy. Inhibitory stavby mikrotubulů tyto herbicidy negativně ovlivňují buněčné dělení rostlin, kdy dochází k neuspořádanosti při párování chromozomů a k nerovnoměrnému rozdělení jejich počtu do dceřiných buněk. V Evropě se herbicidy rozdělují podle HRAC tabulky (Herbicide Resistance Action Committee), která je člení do 15 skupin podle místa a mechanizmu účinku, podobnosti symptomů poškození a příslušnosti k chemické skupině (JURSÍK et al. 2011; DVOŘÁK, SMUTNÝ, 2008) SELEKTIVITA HERBICIDŮ Tímto termínem označujeme schopnost herbicidů poškozovat určité druhy rostlin, aniž by poškozovaly jiné druhy. Většina herbicidů používaných v zemědělství je selektivních, ale jejich selektivita je pouze relativní a závisí především na podmínkách prostředí, dávce herbicidu a aplikační technice (JURSÍK et al. 2011). Podle DVOŘÁKA 35

36 a SMUTNÉHO (2008) neexistuje selektivní herbicid, který by dokázal hubit všechny druhy plevelů a existuje pouze málo selektivních herbicidů, které za žádných okolností nepoškodí plodinu FORMULACE HERBICIDŮ JURSÍK et al. (2011) uvádějí, že fyzikální a chemické vlastnosti účinných látek herbicidu jsou výrazně odlišné, což je hlavním důvodem potřeby širšího spektra formulačních typů herbicidů. Formulační typy herbicidů podle JURSÍKA et al. (2011) a DVOŘÁKA (1998): Pevné formulace (granule GR; smáčitelné prášky WP nebo W; vodorozpustné prášky SP nebo WSP; granule dispergovatelné ve vodě WDG, WG nebo DF; tablety TB). Kapalné formulace (roztoky S nebo SL; suspenzní koncentráty SC nebo FLO; emulgovatelné koncentráty EC nebo E; emulze oleje ve vodě EW; emulze vody v oleji WO; suspoemulze SE; mikroemulze ME). Kapalné formulace jsou podle DVOŘÁKA a SMUTNÉHO (2008) přednostně užívané díky jejich snadnějšímu dávkování, ředění a výhodnější výroby. Avšak nevýhodou je vysoká náročnost na obaly, skladování (nesmějí zmrznout) a větší nebezpečí akutních orálních otrav. Formulace s řízeným uvolňováním účinné látky (mikrokapsle CS) ADJUVANTY Jsou to přídavné látky, které zefektivňují herbicidní ošetření tím, že snižují dávku herbicidu, potažmo finanční náklady, při současném udržení či zvýšení biologické účinnosti a selektivity (JURSÍK et al. 2011). Pomocné látky jsou plně spjaty s historií pesticidů. Po roce 1969 se pesticidy dostaly pod společenskou kontrolu a řada do té doby používaných látek byla zakázána. Rostly náklady na vývoj nových přípravků. Nastávaly významné změny u výrobců, kdy v současné době 80 % přípravků na ochranu rostlin vyrábí pouze 4 firmy. Cílem výrobců je prostřednictvím pomocných látek maximální využití biologického potenciálu pesticidů (TALICH, 2011). Specifickou skupinu adjuvantů tvoří látky, které zvyšují biologickou účinnost herbicidu tím, že zvyšují smáčivost postřikové kapaliny a zlepšují pokrytí cílového povrchu. Tyto látky se nazývají smáčedla. Smáčedla také prodlužují dobu vysychání, 36

37 zlepšují adhezi postřikových kapek, zvyšují odolnost proti smyvu deštěm, snižují fototranspiraci (JURSÍK et al. 2011) ZPŮSOB APLIKACE HERBICIDŮ Herbicidy by se měly aplikovat v počátečních fázích vegetace, kdy se začínají utvářet konkurenční vztahy mezi plevely a plodinou (JURSÍK et al. 2011). DVOŘÁK a SMUTNÝ (2008) rozdělují aplikaci herbicidů podle toho, na které orgány rostlin se aplikují: Listová aplikace - tuto aplikaci provádíme během vegetace rostlin. Využívá se kontaktních a translokačních herbicidů translokovaných floémem. Kořenová aplikace - daný herbicid je aplikován na půdu, kde je následně přijímán kořeny a translokován xylémem. Rozdělení herbicidů podle doby aplikace podle JURSÍKA et al. (2011); DVOŘÁKA a SMUTNÉHO (2008): Aplikace před setím plodiny se zapravením nebo bez zapravení do půdy - Systém se zapravením do půdy je relativně málo rozšířený a je zde možno využít pouze půdních herbicidů. Použití je efektivní zvlášť u herbicidů, které se snadno rozkládají vlivem slunečního záření, majících vysokou těkavost nebo omezenou pohyblivost v půdě (JURSÍK et al. 2011). Ošetřuje se půda, která je ve většinou upravená předseťovou přípravou. Po této aplikaci může následovat zapravení herbicidu do půdy. A to v těch případech, kdy je účinná látka nestabilní na světle, nebo když je riziko, že bude herbicid odstraněn z povrchu půdy vlivem větrné eroze (DVOŘÁK, SMUTNÝ 2008). K předseťové aplikaci bez zapravení do půdy se obvykle používají neselektivní listové herbicidy. Tímto způsobem regulujeme především pýr plazivý a plevele, které se na pozemku vyskytují v době před založením porostu (JURSÍK et al. 2011). Aplikace preemergentní - se provádí v období po zasetí nebo zasázení plodiny, avšak ještě před jejím vzejitím (JURSÍK et al. 2011; DVOŘÁK, SMUTNÝ 2008). Většina preemergentních herbicidů účinkuje na plevele pouze při klíčení a vzcházení (max. ve fázi prvních pravých listů) a navíc je zde nutné použít větší aplikační dávky vody (min. 300 l ha -1 ), aby mohlo dojít k vytvoření rovnoměrného herbicidního filmu na povrchu půdy (JURSÍK et al. 2011). K tomu, aby došlo k vytvoření kvalitního herbicidního filmu na povrchu půdy je třeba podle 37

38 ACKERMANNA et al. (2008) dostatek vláhy a dobře připravený a urovnaný pozemek s drobtovitou strukturou půdy. Aplikace může být kontaktní, která se provádí před vzejitím plodiny, ale po vzejití plevelů nebo reziduální, která je před vzejitím plevelů, které jsou ničeny rezidui herbicidů po vzejití (DVOŘÁK, SMUTNÝ 2008). Aplikace postemergentní Jedná se o nejčastější termín aplikace herbicidů po vzejití plodiny (JURSÍK et al. 2011; DVOŘÁK, SMUTNÝ, 2008). Tyto herbicidy jsou přijímány pouze listy, ale také mohou být přijímány listy i kořeny současně. Pro dobrou účinnost je potřeba zajistit co nejvyšší stupeň pokrytí plevelů postřikovou jíchou (JURSÍK et al. 2011). 38

39 4 MATERIÁL A METODY ZPRACOVÁNÍ 4.1 CHARAKTERISTIKA ZÁJMOVÉHO ÚZEMÍ Vyhodnocení aktuálního zaplevelení vybraných plodin v provozních podmínkách bylo zkoumáno v porostech pšenice ozimé a řepky ozimé na pozemcích Zemědělského družstva Olbramkostel. Zemědělské družstvo se nachází v obci Olbramkostel vzdálené 12 km severozápadně od města Znojma a náleží do rozhraní kukuřičné a řepařské výrobní oblasti. Půda, kterou družstvo obhospodařuje, náleží do katastrů obcí Olbramkostel, Vracovice, Kravsko, Žerůtky, Milíčovice a zaujímá plochu 1270 ha. Půda je zde převážně typu kambizemě se střední skeletovitostí, s mocností ornice v průměru 30 cm, výjimečně i nad 60 cm. Klimatický region je zde mírně teplý, suchý s průměrnou roční teplotou 8,5 C a ročním úhrnem srážek mm. Meteorologické údaje zájmového území byly použity z Hydrometeorologické stanice v Kuchařovicích ( a ) a jsou uvedeny v tab. 2. Kuchařovice jsou od Olbramkostela vzdáleny 12 km. Tab. 1 Dlouhodobé normály meteorologických hodnot za období ( Meteorologická stanice Kuchařovice měsíc rok průměrná teplota vzduchu ( C) -2,5-0,5 3,6 8,6 13,5 16,7 18, ,3 9 3,3-0,6 8,5 úhrn srážek (mm) 20,8 23,9 25,1 32,9 59,8 74,9 60,3 53,4 36,7 28,2 33, ,7 trvání slunečního svitu (h) 57,6 81,4 133,9 177,6 223,4 226,8 240,8 227,7 174,3 135,8 60,2 53,2 1792,7 Zemědělské družstvo Olbramkostel se specializuje na rostlinnou a živočišnou výrobu, v malé míře také na automobilovou (traktorovou) dopravu a sklizeň zrnin vlastními sklízecími mlátičkami formou služeb pro jiné zemědělské podniky. V divizi rostlinné výroby je celkem 11 stálých zaměstnanců (agronom, mechanizátor, 5 traktoristů, 1 skladník, který zároveň obsluhuje posklizňovou linku a 3 opraváři zemědělských strojů). Hlavním předmětem činnosti rostlinné výroby je pěstování pšenice ozimé, ječmene jarního, kukuřice seté, řepky ozimé, hrachu setého, vojtěšky seté, trvalých travních porostů a do roku 2011 včetně máku setého, od kterého se ustoupilo kvůli jeho stávajícím nízkým výkupním cenám a tudíž nerentabilního pěstování. V neposlední míře musí rostlinná výroba zajistit dostatečné množství krmiv 39

40 pro živočišnou výrobu. Jedná se zejména o kukuřičnou siláž, vojtěškovou senáž, vojtěškové a luční seno. Divizi živočišné výroby tvoří chov skotu a chov prasat. Chov skotu je tvořen základním stádem krav holštýnského mléčného plemene v počtu cca 260 kusů s uzavřeným obratem stáda a následnými kategoriemi včetně býků na výkrm, kterých je cca 110 kusů. Chov prasat byl vzhledem k déletrvajícím nízkým výkupním cenám masa omezen na 50 %, tzn., že oproti roku 2009, kdy byl celkový stav prasat cca 2650 kusů, je letos, v roce 2012 jen cca 1300 kusů. Prasata a dojnice jsou chovány v bezstelivových provozech produkujících kejdu, mladý chovný skot a býci v žíru jsou chovány v provozech se slamnatou podestýlkou. To znamená, že si samo družstvo dokáže vyrobit tři různá statková hnojiva (močůvku, kejdu a hnůj) a má tak oproti konkurenci s provozem bez živočišné výroby výhodu v pokrytí podstatné části hnojiv z vlastní produkce. Stručná charakteristika mechanizace rostlinné výroby: Předseťová příprava půdy je prováděna traktorem John Deere 8300 a kompaktomatem Farmet o pracovním záběru 6 m, vlastní setí úzkořádkových plodin je traktorem John Deere 7930 a bezorebného secího stroje John Deere 750 A. Pro setí kukuřice je zde přesný osmiřádkový secí stroj KLEINE Multicorn. K ošetření pozemku po zasetí, v případě sucha, slouží Cambridžské válce o pracovním záběru 8 m. K rozmetání tuhých statkových hnojiv má družstvo rozmetadlo ZDT Nové Veselí o celkové kapacitě 15 t, k rozmetání průmyslových hnojiv slouží rozmetadlo Amazone s variabilním pracovním záběrem. Ke hnojení kejdy je využíváno traktoru John Deere 7810 a cisterny Annaburger 15 m 3 s hadicovým aplikátorem o pracovním záběru 9 m. K ošetření plodin pesticidy a k přihnojení kapalnými hnojivy slouží traktor Zetor a návěsný postřikovač Agrio Křemže MAMUT o pracovním záběru 18 m a kapacitě postřikové jíchy 4900 l. Ke sklizni zrnin slouží dvě sklízecí mlátičky Claas mega 218 Dominator. Sklizeň zrnin je závislá na vlhkosti, protože družstvo nevlastní sušící linku, proto sklizňová vlhkost zrna obilnin musí být kolem 14, 5 % a olejnin max. do 9,5 %. Sklizené zrno je čištěno na posklizňové lince a uskladněno v silech, popřípadě ve volně ložených skladech. Sklizeň trvalých travních porostů a vojtěšky je za pomocí žací kombinace Kuhn o pracovním záběru 6 m. Odvoz zrna či pořezané zelené hmoty vojtěšky a kukuřice je zajištěno dvěma traktory John Deere 7810 a 7930 s velkoobjemovými návěsy Annaburger o kapacitě 15 t. Ke sklizni kukuřice na siláž a ke sklizni vojtěšky na senáž je najímána sklízecí řezačka ze sousedního zemědělského 40

41 podniku v Horním Břečkově. K podmítce je využito diskového podmítače Precisser o pracovním záběru 6 m a traktoru John Deere 8300 a ke středně hluboké orbě dvou oboustranných sedmiradličných pluhů Kvernerlad. Pro sběr sena a slámy vlastní družstvo 4 sběrací vozy NTVS a 1 sběrací vůz Horal, k obracení píce slouží obraceč Kuhn a shrnovač píce do řádku téže značky. 4.2 METODIKA VYHODNOCOVÁNÍ ZAPLEVELENÍ Aktuální stav zaplevelení vybraných plodin v provozních podmínkách Zemědělského družstva Olbramkostel byl zkoumán v tříletém pozorování v porostech řepky ozimé a pšenice ozimé. V roce 2009 byly počítány plevele v řepce na pozemku Pod Strážkou (výměra 37,11 ha) a v pšenici na pozemku Za Struhami (výměra 37,79 ha). V roce 2010 byly počítány plevele v řepce na pozemku Hrnčířovec (výměra 28,15 ha) a v pšenici na pozemku Pod Strážkou (výměra 37,11 ha). V roce 2011 v řepce na pozemku Vracovské (výměra 21,01 ha) a v pšenici na pozemku Hrnčířovec (výměra 28,15 ha). Aktuální stav zaplevelení byl proveden každoročně na 16 náhodně vybraných místech o velikosti 1 m 2. Byly určeny jednotlivé druhy plevelů a jejich celkový počet. Pozorování bylo provedeno vždy ve stejných vývojových fázích plodiny, u pšenice ozimé ve fázi konec odnožování a u řepky ozimé v průběhu prodlužovacího růstu (1. až 2. dekáda měsíce dubna). České a latinské názvy jednotlivých druhů plevelů byly použity podle KUBÁTA (2002). Získané údaje byly zpracovány mnohorozměrnou analýzou ekologických dat. Výběr optimální analýzy se řídil délkou gradientu (Lengths of Gradient), zjištěného segmentovou analýzou DCA (Detrended Correspondence Analysis). Dále byla použita kanonická korespondenční analýza CCA (Canonical Correspondence Analysis). Při testování průkaznosti pomocí testu Monte-Carlo bylo propočítáno 499 permutací. Data byla zpracována pomocí počítačového programu Canoco 4.0. (TER BRAAK, 1998). Pomocí těchto analýz byl zjišťován vliv pěstované plodiny na plevele a vliv ročníku na plevele. 41

42 5 VÝSLEDKY 5.1 VÝSLEDKY AKTUÁLNÍHO ZAPLEVELENÍ Tabulka číslo 2 udává počet jednotlivých druhů plevelů v porostu řepky ozimé v roce 2009 na pozemku Pod Strážkou, v opakování 1 až 8. Tab. 2 počet jednotlivých druhů plevelů v porostu řepky ozimé v roce 2009 na pozemku Pod Strážkou, v opakování 1 až 8 LATINSKÝ NÁZEV OPAKOVÁNÍ (ks m -2 ) Viola arvensis Tripleurospermum inodorum 6 Thlaspi arvense 15 1 Capsella bursa-pastoris Lamium purpureum Cirsium arvense 1 2 CELKOVÝ POČET V tabulce číslo 3 je uveden počet jednotlivých druhů plevelů v porostu řepky ozimé v roce 2009 na pozemku Pod Strážkou v opakování 9 až 16. Tab. 3 počet jednotlivých druhů plevelů v porostu řepky ozimé v roce 2009 na pozemku Pod Strážkou v opakování 9 až 16 LATINSKÝ NÁZEV OPAKOVÁNÍ (ks m -2 ) Viola arvensis Tripleurospermum inodorum Thlaspi arvense Capsella bursa-pastoris 4 Lamium purpureum 1 Cirsium arvense CELKOVÝ POČET Tabulka číslo 4 udává počet jednotlivých druhů plevelů v porostu řepky ozimé v roce 2010 na pozemku Hrnčířovec, v opakování 1 až 8. 42

43 Tab. 4 počet jednotlivých druhů plevelů v porostu řepky ozimé v roce 2010 na pozemku Hrnčířovec, v opakování 1 až 8 LATINSKÝ NÁZEV OPAKOVÁNÍ (ks m -2 ) Geranium dissectum 1 Galium aparine 1 Lycopsis arvensis 5 Tripleurospermum inodorum Hordeum vulgare Polygonum aviculare 2 Rumex obtusifolius 1 Cirsium arvense 13 Thlaspi arvense 1 Viola arvensis 4 4 Sonchus arvensis CELKOVÝ POČET Tab. 5 udává počet jednotlivých druhů plevelů v porostu řepky ozimé v roce 2010 na pozemku Hrnčířovec, v opakování 9 až 16. Tab. 5 počet jednotlivých druhů plevelů v porostu řepky ozimé v roce 2010 na pozemku Hrnčířovec, v opakování 9 až 16 LATINSKÝ NÁZEV OPAKOVÁNÍ (ks m -2 ) Geranium dissectum 1 Galium aparine Lycopsis arvensis Tripleurospermum inodorum Hordeum vulgare 1 Polygonum aviculare Rumex obtusifolius Cirsium arvense Thlaspi arvense Viola arvensis Sonchus arvensis 1 1 CELKOVÝ POČET Tabulka číslo 6 udává počet jednotlivých druhů plevelů v porostu řepky ozimé v roce 2011 na pozemku Vracovské, v opakování 1 až 8. 43

44 Tab. 6 počet jednotlivých druhů plevelů v porostu řepky ozimé v roce 2011 na pozemku Vracovské, v opakování 1 až 8 LATINSKÝ NÁZEV OPAKOVÁNÍ (ks m -2 ) Elytrigia repens Capsella bursa-pastoris Descurainia sophia 1 1 Tripleurospermum inodorum 9 1 Viola arvensis Lamium amplexicaule 1 Thlaspi arvense 1 Stellaria media CELKOVÝ POČET V tabulce číslo 7 je uveden počet jednotlivých druhů plevelů v porostu řepky ozimé v roce 2011 na pozemku Vracovské, v opakování 9 až 16. Tab. 7 počet jednotlivých druhů plevelů v porostu řepky ozimé v roce 2011 na pozemku Vracovské, v opakování 9 až 16 LATINSKÝ NÁZEV OPAKOVÁNÍ (ks m -2 ) Elytrigia repens 2 Capsella bursa-pastoris 9 14 Descurainia sophia Tripleurospermum inodorum Viola arvensis Lamium amplexicaule Thlaspi arvense 7 Stellaria media 2 4 CELKOVÝ POČET V tabulce číslo 8 je uveden počet jednotlivých druhů plevelů v porostu pšenice ozimé v roce 2009 na pozemku Za Struhami, v opakování 1 až 8. 44

45 Tab. 8 počet jednotlivých druhů plevelů v porostu pšenice ozimé v roce 2009 na pozemku Za Struhami, v opakování 1 až 8 LATINSKÝ NÁZEV OPAKOVÁNÍ (ks m -2 ) Brassica napus Taraxacum officinale 1 Tripleurospermum inodorum Echinochloa crus-galli Stellaria media 6 Cirsium arvense Capsella bursa-pastoris 1 Galium aparine CELKOVÝ POČET Tabulka číslo 9 udává počet jednotlivých druhů plevelů v porostu pšenice ozimé v roce 2009 na pozemku Za Struhami, v opakování 9 až 16. Tab. 9 počet jednotlivých druhů plevelů v porostu pšenice ozimé v roce 2009 na pozemku Za Struhami, v opakování 9 až 16 LATINSKÝ NÁZEV OPAKOVÁNÍ (ks m -2 ) Brassica napus Taraxacum officinale Tripleurospermum inodorum Echinochloa crus-galli Stellaria media Cirsium arvense Capsella bursa-pastoris Galium aparine CELKOVÝ POČET Tabulka číslo 10 udává počet jednotlivých druhů plevelů v porostu pšenice ozimé v roce 2010 na pozemku Pod Strážkou, v opakování 1 až 8. 45

46 Tab. 10 počet jednotlivých druhů plevelů v porostu pšenice ozimé v roce 2010 na pozemku Pod Strážkou, v opakování 1 až 8 LATINSKÝ NÁZEV OPAKOVÁNÍ (ks m -2 ) Brassica napus Tripleurospermum inodorum Galium aparine Thlaspi arvense Cirsium arvense Fallopia convolvulus 1 Viola arvensis CELKOVÝ POČET V tabulce číslo 11 je uveden počet jednotlivých druhů plevelů v porostu pšenice ozimé v roce 2010 na pozemku Pod Strážkou, v opakování 9 až 16. Tab. 11 počet jednotlivých druhů plevelů v porostu pšenice ozimé v roce 2010 na pozemku Pod Strážkou, v opakování 9 až 16 LATINSKÝ NÁZEV OPAKOVÁNÍ (ks m -2 ) Brassica napus Tripleurospermum inodorum Galium aparine 5 6 Thlaspi arvense Cirsium arvense Fallopia convolvulus 1 2 Viola arvensis 4 2 CELKOVÝ POČET Tabulka číslo 12 udává počet jednotlivých druhů plevelů v porostu pšenice ozimé v roce 2011 na pozemku Hrnčířovec, v opakování 1 až 8. 46

47 Tab. 12 počet jednotlivých druhů plevelů v porostu pšenice ozimé v roce 2011 na pozemku Hrnčířovec, v opakování 1 až 8 LATINSKÝ NÁZEV OPAKOVÁNÍ (ks m -2 ) Brassica napus 3 1 Thlaspi arvense 3 Tripleurospermum inodorum Viola arvensis CELKOVÝ POČET V tabulce číslo 13 je uveden počet jednotlivých druhů plevelů v porostu pšenice ozimé v roce 2011 na pozemku Hrnčířovec, v opakování 9až 16. Tab. 13 počet jednotlivých druhů plevelů v porostu pšenice ozimé v roce 2011 na pozemku Hrnčířovec, v opakování 9 až 16 LATINSKÝ NÁZEV OPAKOVÁNÍ (ks m -2 ) Brassica napus 1 Thlaspi arvense Tripleurospermum inodorum Viola arvensis CELKOVÝ POČET STATISTICKÉ ZPRACOVÁNÍ ZAPLEVELENÍ Nejprve byla vypočtena délka gradientu (Lengths of Gradient) pomocí analýzy DCA, která činila 3,739. Na základě tohoto výpočtu byla k dalšímu zpracování zvolena kanonická korespondenční analýza CCA. Výsledky analýzy CCA jsou signifikantní na hladině významnosti α = 0,002, pro všechny kanonické osy. Analýza CCA vymezuje prostorové uspořádání jednotlivých druhů plevelů a variant faktorů, a to na základě dat, která byla o frekvenci výskytu plevelných druhů zjištěna. Toto je následně graficky vyjádřeno pomocí ordinačního diagramu. Druhy plevelů, sledované plodiny a roky jsou zobrazeny body odlišného tvaru a barvy. V případě, že se bod příslušného druhu nalézá ve stejném kvadrantu nebo se nachází v blízkosti bodu pro určitou plodinu, je jeho výskyt více vázán na porost této plodiny. Z Ordinačního diagramu, který je uveden v obrázku číslo 1 jsou to např. body pro ptačinec prostřední (Stellaria media) a heřmánkovec nevonný (Tripleurospermum inodorum), tyto plevelné druhy jsou vázány 47

48 na porost pšenice ozimé. Na porost řepky ozimé jsou vázány např. penízek rolní (Thlaspi arvense) a violka rolní (Viola arvensis). Podle ordinačního diagramu (Obr. 1), můžeme tedy druhy plevelů rozdělit do dvou skupin. V první skupině jsou plevele více vázány na porost pšenice ozimé, patří sem tyto druhy: Galium aparine, Taraxacum officinale, Stellaria media, tripleurospermum inodorum, Echinochloa crus-galli, Brassica napus, Cirsium arvense a Fallopia convolvulus. Ve skupině druhé, tedy vázaných na porost řepky ozimé jsou tyto druhy plevelů: Geranium dissectum, Hordeum vulgare, Polygonum aviculare, Lycopsis arvensis, Rumex obtusifolius, Thlaspi arvense, Viola arvensis, Lamium purpureum, Sonchus arvensis, Lamium amplexicaule, Capsella bursa pastoris, Descurainia sophia a Elytrigia repens. Ordinační diagram (Obr. 2) zobrazuje vliv jednotlivých ročníků na výskyt plevelů. Na rok 2009 je nejvíce vázána např. Viola arvensis, na rok 2010 např. Brassica napus, na rok 2011 např. Capsella bursa pastoris. Naopak výskyt Thlaspi arvense a Tripleurospermum inodorum není ročníkem ovlivněn. Ročníkem 2009 byl nejméně ovlivněn výskyt Lamium purpureum. Ročníkem 2010 byly stejnou měrou nejméně ovlivněny Sonchus arvensis, Fallopia convolvulus, Geranium dissectum, Hordeum vulgare, Rumex obtusifolius, Lycopsis arvensis a Polygonum aviculare. Ročníkem 2011 byly stejnou měrou nejméně ovlivněny Lamium amplexicaule, Elytrigia repens a Descurainia sophia. 48

49 obr. 1 Ordinační diagram zobrazující plevele více vázané na řepku ozimou a pšenici ozimou Vysvětlivky k obr. 1: Psenice = pšenice ozimá Gal apar = Galium aparine; Tar offi = Taraxacum officinale; Ste medi = Stellaria media; Tri inod = Tripleurospermum inodorum; Ech crus = Echinochloa crus-galli; Bra napu = Brassica napus; Fal conv = Fallopia convolvulus; Cir arve = Cirsium arvense Repka = řepka ozimá Ger diss = Geranium dissectum; Hor vulg = Hordeum vulgare; Pol avic = Polygonum aviculare; Lyc arve = Lycopsis arvensis; Rum obtu = Rumex obtusifolius; Thl arve = Thlaspi arvense; Vio arve = Viola arvensis; Lam purp = Lamium purpureum; Son arve = Sonchus arvensis; Lam ampl = Lamium amplexicaule; Cap burs = Capsella bursapastoris; Des soph = Descurainia sophia; Ely repe = Elytrigia repens 49

50 obr. 2 Ordinační diagram zobrazující vliv ročníku na výskyt plevelů Vysvětlivky k obr. 2: 2009, 2010, 2011 = rok pozorování zaplevelení Lam pur = Lamium purpureum, Ech crus = Echinochloa crus galli, Tar offi = Taraxacum officinale Ste medi = Stellaria media, Vio arve = Viola arvensis Thl arve = Thlaspi arvense, Tri inod = Tripleurospermum inodorum Bra napu = Brassica napus, Gal apar = Galium aparine, Cir arve = Cirsium arvense, Son arve = Sonchus arvensis, Fal conv = Fallopia convolvulus, Ger diss = Geranium dissectum, Hor vulg = Hordeum vulgare, Rum obtu = Rumex obtusifolius, Lyc arve = Lycopsis arvensis, Pol avic = Polygonum, aviculare Cap burs = Capsella bursa pastoris, Lam ampl = Lamium amplexicaule, Ely repe Elytrigia repens, Des soph = Descurainia sophia 50

51 6 DISKUSE 6.1 ZAPLEVELENÍ ŘEPKY OZIMÉ V roce 2009 byl porost řepky ozimé na pozemku Pod Strážkou zaplevelen nejvíce violkou rolní (Viola arvensis). SYSEL (2008) uvádí, že je violka rolní v našich podmínkách přemnožená díky vysokému obsahu semen v půdě a jejich následnou schopností po vzejití prosadit se v porostech plodin. Violku rolní lze podle PROCHÁZKY (2010 a ) bez problému regulovat herbicidy, které jsou na bázi těchto účinných látek: aminopyralid, beflubutamid, bifenox, carfentrazone-ethyl, linuron, metribuzin, nicosulfuron, pendimethalin, terbuthylazine a tribenuron-methyl. Celkový aktuální stav zaplevelení řepky ozimé v roce 2009 je uveden v přílohách obrázek 1, podle kterého lze zjištěné plevele v roce 2009 podle PROCHÁZKY (1998) zařadit do následujících kategorií: velmi nebezpečné plevele heřmánkovec přímořský a pcháč oset méně nebezpečné plevele violka rolní, kokoška pastuší tobolka, penízek rolní a hluchavka nachová V roce 2010 byla řepka ozimá na pozemku Hrnčířovec zaplevelena nejvíce výdrolem ječmene jarního. SOUKUP (2007); SOUKUP (2010) řadí výdrol obilnin mezi nejškodlivější plevele v období vzcházení řepky a je třeba jej z pole zavčas odstranit, a to nejlépe v období dvou listů až do počátku odnožování. Podle KOHOUTA (1996) je škodlivost vzcházejícího výdrolu jarního ječmene mnohem vyšší než škodlivost plevelů. Podle DVOŘÁKA a SMUTNÉHO (2008) je výdrol jarních obilnin v ozimých plodinách méně nebezpečný než výdrol ozimých obilnin, protože předseťová orba zanese obilky do značné hloubky, ve které podléhají rozkladným procesům. Ty obilky, které na podzim vzejdou, zpravidla zimu nepřežijí. Avšak strategie Zemědělského družstva Olbramkostel je jiná. Po sklizni ječmene jarního následuje podmítka strniště do hloubky max. 10 cm. Před setím řepky ozimé následuje předseťová příprava půdy a poté setí řepky ozimé. Nepřipadá tedy v úvahu rozklad ječných obilek v půdě v takové míře, jako kdyby byla prováděna orba. Navíc vzhledem k průběhu zimy 2009/2010, kdy bylo podle Českého hydrometeorologického ústavu ( b ) dostatek dešťových (sněhových) srážek a poměrně příznivý stav teplot (minimální teploty v průměru 5 C) mohlo dojít k přežití vzešlého ječmene jarního, který následně zapleveloval porost řepky ozimé. 51

52 Proti výdrolu ječmene jarního lze v tomto případě, tedy při jarní postemergentní aplikaci využít řady herbicidů. ACKERMANN et al. (2008) a AGROMANUAL (2012) doporučují např. AGIL 100 EC s účinnou látkou propaquizafop, který se aplikuje v dávce 0,4 l ha -1 herbicidu a l ha -1 vody a vzešlý výdrol obilniny musí mít nejméně 4. list nebo TARGA SUPER 5 EC s účinnou látkou quizalofop P ethyl v dávce herbicidu 0,7 1,0 l ha -1. Avšak GALL (2009) uvádí, že jarní herbicidní ošetření řepky provádíme pouze v havarijních případech, protože herbicidní účinek není dostačující z důvodu zakrytí plevelných rostlin řepkou. VACULÍK (2011) doporučuje rozdělit dávku herbicidu na dvě, abychom zajistili lepší účinnost při postupném vzcházení výdrolu. Celkový aktuální stav zaplevelení řepky ozimé v roce 2010 je uveden v přílohách obrázek 2. Plevele v tomto obrázku lze podle DVOŘÁKA (1998) roztřídit, až na výdrol ječmene, do následujících kategorií: velmi nebezpečné plevele svízel přítula, heřmánkovec nevonný, šťovík tupolistý a pcháč oset méně nebezpečné plevele kakost dlanitosečný, prlina rolní, truskavec ptačí, penízek rolní a violka rolní V roce 2011 na pozemku Vracovské byla řepka ozimá zaplevelena nejvíce kokoškou pastuší tobolkou (Capsella bursa - pastoris). Tento plevel charakterizují DVOŘÁK a SMUTNÝ (2008) i přes svoji nízkou konkurenční schopnost jako významný plevel v porostech řepky ozimé. Na kokošce pastuší tobolce totiž mohou přežívat četné druhy chorob a škůdců brukvovitých rostlin. WINKLER, ZELENÁ a ŠULÁKOVÁ (2001) řadí kokošku pastuší tobolku mezi plevele, kterým k dalšímu šíření napomáhá minimalizační zpracování půdy. Podle PROCHÁZKY (2010 b ) lze kokošku pastuší tobolku spolehlivě eliminovat herbicidy na bázi těchto účinných látek: amidosulfuron, beflubutamid, bromoxynil, diflufenican, florasulam, chlorsulfuron, MCPA, pyroxsulam, triasulfuron, tribenuron-methyl a 2,4 D. Celkový aktuální stav zaplevelení řepky ozimé v roce 2011 na pozemku Vracovské, je uveden v přílohách obrázek 3. Plevele v tomto obrázku lze podle DVOŘÁKA (1998) roztřídit do následujících kategorií: velmi nebezpečné plevele pýr plazivý, heřmánkovec přímořský 52

53 méně nebezpečné plevele violka rolní, kokoška pastuší tobolka, úhorník mnohodílný, hluchavka objímavá, ptačinec prostřední a penízek rolní Porost řepky ozimé byl každoročně zaplevelen violkou rolní (Viola arvensis), heřmánkovcem nevonným (Tripleurospermum inodorum) a penízkem rolním (Thlaspi arvense). Chemická ochrana v řepce ozimé je každoročně prováděna stejnou kombinací preemergentních herbicidů BUTISAN 400 SC s účinnou látkou matazachlor a COMMAND 36 CS s účinnou látkou clomazone. Jak již bylo zmíněno dříve, podle JURSÍKA et al. (2011) dlouhodobé a hromadné používání herbicidů o stejném mechanismu účinku, či stejnou účinnou látkou vede k přemnožení druhů vůči těmto herbicidům odolným. Tito autoři dále uvádějí, že minimalizační zpracování půdy, které je družstvem preferováno, podporuje šíření violky rolní (Viola arvensis) a navíc je violka vysoce odolná vůči celé řadě herbicidů, které se využívají právě v ozimé řepce. SOUKUP (2007); SOUKUP (2010) řadí heřmánkovec nevonný mezi nejškodlivější plevele v porostech ozimé řepky. Proti heřmánkovci nevonnému (Tripleurospermum inodorum), který se vyznačuje vysokou konkurenční schopností, lze jako nápravné opatření právě po selhání preemergentního ošetření využít podle AGROMANUÁL (2012) herbicidů na bázi clopyralidu, např. Galera. Tento herbicid lze použít na podzim i na jaře v dávce 0,35 l ha -1 a l ha -1 vody. Navíc herbicid Galera reguluje většinu dvouděložných plevelů, které se v porostech řepky běžně vyskytují, ale hlavně heřmánkovec nevonný a pcháč rolní (Cirsium arvense). Penízek rolní (Thlaspi arvense) lze podle MIKULKY, KNEIFELOVÉ et al. (2005) regulovat herbicidy obtížně, protože patří do stejné čeledě jako ozimá řepka a navíc pro jeho jednoletý charakter je potlačena i mechanická regulace. Velkým problémem je také jeho etapovité vzcházení během celého vegetačního období. Avšak herbicid Galera tento plevel dokáže podle AGROMANUÁL (2012) poměrně dobře regulovat. Zajímavé je, že chemická ochrana proti plevelům v řepce ozimé provedena preemergentní formou kombinací herbicidů BUTISAN 400 SC a COMMAND 36 CS není určena pro regulaci pcháče osetu (Cirsium arvense). SIKORA (2011), uvádí, že ohniska pcháče dokážou řepku zcela potlačit nebo alespoň podstatně omezit výnos. Proto je na místě doporučení vhodnější kombinace přípravků, jinak totiž může podle MIKULKY, CHODOVÉ A MARTINKOVÉ (1993) dojít k silnému zaplevelení tímto plevelem, který již při slabším výskytu výrazně potlačuje růst kulturních rostlin a vzhledem ke svému vytrvalému charakteru se projevuje v celém osevním postupu, jak 53

54 ostatně potvrzuje zjištění pcháče na pozemku Pod strážkou roku 2009 v řepce ozimé a následném roce 2010 v porostu pšenice ozimé na tom samém pozemku. Ovšem podle KLEMA (2009) je důležité nepodcenit termín ošetření pozemku herbicidem proti pcháči. Jako nejvhodnější termín je podle tohoto autora doba, kdy pcháč plně obrostl a začíná jeho prodlužovací růst. ACKERMANN et al. (2008); AGROMANUÁL (2012) doporučují pro regulaci pcháče osetu (Cirsium arvense) herbicidy na bázi clopyralidu, např. již zmíněný herbicid Galera. Vzhledem k nízkému výskytu hluchavky nachové a hluchavky objímavé v porostech řepky ozimé lze tyto plevele považovat za nevýznamné, avšak podle MIKULKY, KNEIFELOVÉ et al. (2005) dochází v posledních letech právě při minimalizačním zpracování půdy k rychlému nárůstu hluchavek na našich polích. Úhorník mnohodílný (Descurainia sophia) se vyskytoval ze zkoumaných pozemků pouze v roce 2011 na pozemku Vracovské a to v nepatrném množství. Avšak JURSÍK et al. (2011) charakterizují právě tento plevel jako více či méně tolerantní vůči většině používaných herbicidů v řepce ozimé. Použitá herbicidní kombinace v Zemědělském družstvu Olbramkostel se vyznačuje jen částečnou účinností vůči tomuto plevelu. SOUKUP (2007); SOUKUP (2010) řadí úhorník mnohodílný mezi nejškodlivější plevele v ozimé řepce. Vysoké rostliny úhorníku mohou komplikovat sklizeň stejně jako rostliny heřmánkovce nevonného, kdy se tyto rostliny namotávají na pohyblivá tělesa sklízecí mlátičky, obzvlášť pak na průběžný šnekový dopravník a na přiháněč (přílohy obrázek 4) a komplikují vlastní sklizeň. 6.2 ZAPLEVELENÍ PŠENICE OZIMÉ V roce 2009 byla pšenice ozimá na pozemku Za Struhami a v roce 2010 na pozemku Pod Strážkou nejvíce zaplevelována výdrolem řepky ozimé. Je těžké stanovit, zdali bylo zaplevelení výdrolem řepky zapříčiněno samovolným vypadáním semen z šešulí ještě před sklizní nebo došlo při najetí sklízecí mlátičky do porostu a následnými otřesy k otevření šešulí a vypadání semen nebo špatným seřízením sklízecí mlátičky. Ovšem je třeba si uvědomit, že je řepka ozimá, jak uvádí SCHLINK (1995), plodinou se značným rizikem nízkého výnosu, díky právě vysokému výdrolu. Pokud je po sklizni řepky suché strniště nebo je výdrol orbou zaklopen do větších hloubek, tak podle FÁBRYHO a VAŠÁKA (1998); KOHOUTA (1996) semena řepky zatvrdnou a mohou získat druhotnou dormanci a udrží si běžně životnost i 5 let. Vzhledem k tomu, že v každém roce pozorování bylo zjištěno určité zaplevelení pšenice ozimé výdrolem řepky ozimé, 54

55 lze tedy doporučit aplikaci herbicidů i v postemergentní formě a snížit ztráty semen při sklizni na minimum, protože vzešlý výdrol řepky představuje významného konkurenta pro pšenici ozimou a navíc komplikuje vlastní sklizeň, neboť zelené části rostlin řepky zvyšují vlhkost zrna pšenice. Avšak chemická regulace herbicidy nebude podle KOHOUTA (1996) nikdy 100%, protože semena řepky vzcházejí postupně během roku. Celkový počet plevelů v roce 2009 v pšenici ozimé je uveden v přílohách obrázek 5. DVOŘÁK (1998) rozděluje tyto plevele, až na výdrol řepky do následujících kategorií: Velmi nebezpečné plevele pampeliška lékařská, heřmánkovec přímořský, ježatka kuří noha, pcháč oset, svízel přítula Méně nebezpečné plevele ptačinec prostřední, kokoška pastuší tobolka Celkový počet plevelů v roce 2010 v pšenici ozimé je uveden v přílohách obrázek 6. A opět lze podle DVOŘÁKA (1998) rozdělit tyto plevele do následujících kategorií: Velmi nebezpečné plevele opletka obecná, heřmánkovec přímořský, svízel přítula, pcháč oset Méně nebezpečné plevele penízek rolní, violka rolní V roce 2011 byla pšenice ozimá na pozemku Hrnčířovec nejvíce zaplevelována violkou rolní (Viola arvensis). O violce rolní bylo pojednáno již v kapitole Diskuse k zaplevelení řepky ozimé. Tvrzení JURSÍKA et al. (2011), že se violka rolní v poslední době prudce rozšiřuje díky vysokému zastoupení ozimých plodin v osevních postupech a dále také díky používání minimalizačního zpracování půdy, lze potvrdit, neboť předplodinou pro pšenici ozimou byla řepka ozimá a shodou okolností se i v této plodině violka vyskytovala a navíc při pěstování obou plodin je využíváno minimalizačního zpracování půdy. Jarní ošetření pšenice ozimé lze podle JURSÍKA et al. (2011) doporučit jen při vyšší intenzitě zaplevelení a u později setých porostů, protože ošetření nebývá zdaleka 100%. Celkový stav aktuálního zaplevelení pšenice ozimé v roce 2011 je uveden v přílohách obrázek 7. A opět lze podle DVOŘÁKA (1998) rozdělit tyto plevele do následujících kategorií: Velmi nebezpečné plevele heřmánkovec přímořský Méně nebezpečné plevele penízek rolní, violka rolní 55

56 V porostech pšenice ozimé se každoročně vyskytoval výdrol řepky ozimé a heřmánkovec nevonný (Tripleurospermum inodorum). Heřmánkovec se vyskytoval každoročně ve větším zastoupení především tam, kde nebyl porost pšenice zapojen, respektive tam, kde byl porost řidší. MIKULKA et al. (1999) toto zjištění potvrzují, kdy ve své publikaci uvádějí, že heřmánkovec nevonný (Tripleurospermum inodorum) zapleveluje ozimé obilniny, avšak při řádně zapojeném porostu je potlačen a nemá možnost se prosadit. Navíc MIKULKA, KNEIFELOVÁ et al. (2005) opět potvrzují, že zvolená minimalizační technologie zpracování půdy při pěstování pšenice ozimé napomáhá rozšiřování tohoto významného plevele. Vzhledem ke každoročnímu zaplevelení pšenice výdrolem řepky a heřmánkovcem nevonným lze doporučit postemergentní aplikaci herbicidu. ACKERMANN et al. (2008) uvádí, že na brukvovité plevele, tedy i výdrol řepky a na heřmánkovité plevele vykazuje vysokou účinnost např. herbicid BIPLAY SX s účinnou látkou tribenuronmethyl a metsulfuronmethyl v dávce g ha -1 a l ha -1 vody. ZIMOLKA a SVOBODA (2008) charakterizují pšenici ozimou jako nejslabší konkurenceschopnou ozimou obilninu a rozhodující význam v boji proti plevelům má chemická ochrana herbicidy. V pšenici ozimé prováděl podnik v roce 2009, 2010 i v roce 2011 postemergentní chemickou ochranu proti plevelům prostřednictvím přípravku MARATON. Tento herbicid, na bázi isoproturonu a pendimethalinu v dávce 4 l ha -1 a l ha -1 vody, jak uvádí ACKERMANN et al. (2008), je určen proti jednoděložným plevelům, violkám, rozrazilům, svízeli, heřmánkovitým plevelům aj. avšak není určen pro redukci pcháče osetu (Cirsium arvense), který se v pšenici vyskytoval také. Svízel přítula (Galium aparine) má podle JURSÍKA et al. (2011) poměrně nízký práh škodlivosti 0,1 1 rostlina m -1. Je třeba tento plevel nepodcenit a nadále sledovat jeho aktuální výskyt na daném pozemku a v případě nutnosti učinit opatření proti jeho dalšímu rozšiřování. ACKERMANN et al. (2008) doporučují např. MUSTANG s účinnou látkou 2,4 D a florasulam. Tento herbicid při dávce 0,6 l ha -1 spolehlivě hubí jak svízel přítulu (Galium aparine), tak již výše zmíněný pcháč oset (Cirsium arvense). Ostatní plevele, které se vyskytovaly v porostech pšenice ozimé, byly převážně v nižším zastoupení a nebylo by třeba již proti nim zasahovat. Avšak je nutné tyto plevele nadále sledovat, aby nepřekročily své prahy škodlivosti a nekonkurovaly tak pěstovaným plodinám v daném roce. 56

57 7 ZÁVĚR Během tříletého pozorování se v porostech řepky ozimé vyskytovaly tyto druhy plevelů: violka rolní (Viola arvensis), heřmánkovec nevonný (Tripleurospermum inodorum), penízek rolní (Thlaspi arvense), kokoška pastuší tobolka (Capsella bursa - pastoris), hluchavka nachová (Lamium purpureum), hluchavka objímavá (Lamium amplexicaule), Pcháč oset (Cirsium arvense), kakost dlanitosečný (Geranium dissectum), svízel přítula (Galium aparine), prlina rolní (Lycopsis arvensis), výdrol ječmene jarního (Hordeum vulgare), rdesno ptačí (Polygonum aviculare), šťovík tupolistý (Rumex obtusifolius), mléč rolní (Sonchus arvensis), pýr plazivý (Elytrigia repens), úhorník mnohodílný (Descurainia sophia), ptačinec prostřední (Stellaria media). V ozimé pšenici se vyskytovaly tyto druhy: výdrol řepky ozimé (Brassica napus), pampeliška lékařská (Taraxacum officinale), ježatka kuří noha (Echinochloa crus galli), heřmánkovec nevonný (Tripleurospermum inodorum), ptačinec prostřední (Stellaria media), pcháč oset (Cirsium arvense), Kokoška pastuší tobolka (Capsella bursa pastoris), svízel přítula (Galium aparine), penízek rolní (Thlaspi arvense), opletka obecná (Fallopia convolvulus), violka rolní (Viola arvensis). Během tříletého pozorování bylo zjištěno nejmenší celkové zaplevelení porostu řepky ozimé v roce 2010 a to 95 ks plevelů při 16 pozorování, v přepočtu 6 ks 1 mˉ2. Největší celkové zaplevelení bylo roku 2009 a to 178 ks plevelů při 16 pozorování, v přepočtu 12 ks mˉ². Pšenice ozimá byla celkově nejvíce zaplevelena roku 2010, kdy zaplevelení činilo 419 ks plevelů při 16 pozorování, v přepočtu 27 ks mˉ². Nejméně byla pšenice zaplevelená roku 2011 a to celkem 27 ks při 16 pozorování, což v přepočtu činilo pouhé 2 ks mˉ². Při pěstování obou plodin je upřednostňována minimalizační technologie zpracování půdy, která podporuje šíření pcháče osetu, hluchavky nachové, violky rolní, pampelišky lékařské, heřmánkovce nevonného aj. Ovšem vzhledem k tomu, že Zemědělské družstvo upřednostňuje minimalizační zpracování půdy před orbou čistě z ekonomických důvodů, nelze tedy doporučit k přistoupení ke konvenčnímu hospodaření. Je ale vhodné doporučit dbát na včasné a správné provedení herbicidního ošetření, nebo zvolení jiných herbicidních přípravků. Vzhledem k tomu, že má družstvo i živočišnou výrobou a pěstuje kukuřici, která je hnojena hnojem, je tedy velmi důležité, z pohledu preventivního opatření, aby se na pozemek dostával pouze správně uzrálý hnůj, který by daný pozemek již neměl více 57

58 zaplevelovat, kejda skotu a prasat by měla být na pozemek aplikována alespoň po 3 měsících zrání. Dále je důležité, aby při sklizni plodin nedocházelo k obohacování půdní semenné banky sklizňovými ztrátami, ale také semeny plevelů. Po vyčištění sklízených produktů (zrna) se vyvarovat skladování příměsí a nečistot (propad, semena plevelů aj.) na hnojištích, aby nemohlo docházet k dalšímu šíření plevelů prostřednictvím hnoje. Tyto směsi semen kulturních rostlin, plevelů, plev, úlomků slámy aj. je např. vhodné využít jako potravy pro lesní zvěř. ŠIMON et al. (2001) ve své publikaci uvedli, že při zakládání porostů kulturních plodin se nikdy nemůžeme obejít bez důkladného zmapování výskytu hlavních druhů plevelů a intenzity zaplevelení pozemků. Proto by tato diplomová práce mohla být užitečným přínosem především pro agronoma ZD Olbramkostel při rozhodování jaký typ herbicidu bude aplikovat na pozemky, které byly předmětem pozorování této práce. 58

59 8 POUŽITÁ LITERATURA ACKERMANN, P., BUBENÍK, J., CAGAŠ, B., HÁJKOVÁ, M., HARAŠTA, P., HAUSVATER, E., HAVEL, J., KLEM, K., KOCOUREK, F., KONEČNÝ, I., KŮDELA, V., MACHÁČ, J., MATUŠINSKÝ, P., MIKULKA, J., NEDĚLNÍK, J., ODSTRČILOVÁ, L., ONDŘEJ, M., PLACHKÁ, E., POKLUDOVÁ, M., POSLUŠNÁ, J., RASOCHA, V., ROTREKL, J., ŘEHÁK V., SEIDENGLANZ, M., SPITZER, T., STARÁ, J., ŠEDIVÝ, J., ŠMABEL, P., ŠMIROUS P., TVARŮŽEK, L., VACULÍK, A., VEVERKA, K., ZAPLETAL, M. (2008): Metodická příručka ochrany rostlin proti chorobám, škůdcům a plevelům (I. Polní plodiny). Praha: Česká společnost rostlinolékařská. 504 s. ISBN: AGROMANUÁL - KATALOG PŘÍPRAVKŮ NA OCHRANU ROSTLIN 2012: 12. Dopl. vyd. České Budějovice: Kurent s. ISBN: ČERNÝ, Z., NERUDA, J., VÁCLAVÍK, F. (1998): Invazní rostliny a základní způsoby jejich likvidace. 1. vyd. Praha: Institut výchovy a vzdělávání Ministerstva zemědělství České republiky s. DEYL, M., UŠÁK, O. (1964): Plevele polí a zahrad. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd s. DVOŘÁK, J. (1998): Praktikum z herbologie. 1. Vyd. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně s. DVOŘÁK, J., REMEŠOVÁ, I. (2000): Polní plevele, s In: KOSTELANSKÝ, F., et al. (ed.), Obecná produkce rostlinná. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně. 212 s. DVOŘÁK, J., SMUTNÝ, V. 2008: HERBOLOGIE Integrovaná ochrana proti polním plevelům. 1.vyd. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně s. DVOŘÁK, J., SMUTNÝ, V. 2010: Vlivy osevních postupů a herbicidů na zaplevelení ornice semeny plevelů. 1. vyd. Brno: Mendelova univerzita v Brně. 94 s. FÁBRY, A., VAŠÁK, J. (1998): Řepka olejná, s In HOSNEDL, V., VAŠÁK, J., MEČIAR, L. et al. (ed.), Rostlinná výroba - II (luskoviny, olejniny). 1. vyd. Praha. Agronomická fakulta ČZU v Praze, katedra rostlinné výroby. 180 s. ISBN: GALL. J., (2009), Aktuální doporučení ochrany rostlin únor a březen. Agromanuál profesionální ochrana rostlin, 4 (2):

60 HOLEC, J., JURSÍK, M., SOUKUP, J. (2009), Brukvovité plevele a nádorovitost košťálovin. Agromanuál profesionální ochrana rostlin, 4 (9/10): HRON, F., VODÁK, A. (1959): Polní plevele a boj proti nim. 1. vyd. Praha: SZN Praha, s. JURSÍK, J., HOLEC, J., HAMOUZ, P., SOUKUP, J. (2011): PLEVELE biologie a regulace. 1. Vyd. České Budějovice: Kurent, 2011, 232 s. ISBN: KAZDA, J., MIKULKA, J., PROKINOVÁ, E. (2010): Encyklopedie ochrany rostlin. 1. vyd. Praha: Profi Press, 2010, 400 s. ISBN: KLEM, K., (2009), Komplexní ochrana ozimých obilnin proti plevelům. Agromanuál profesionální ochrana rostlin, 4 (3): KNEIFELOVÁ, M., MIKULKA, J. (2003): Významné a nově se šířící plevele. Praha: Ústav zemědělských a potravinářských informací 4/ s. KOHOUT, V. (1993): Regulace zaplevelení polí. 1. vyd. Praha: Institut výchovy a vzdělávání Ministerstva zemědělství České republiky s. KOHOUT, V. (1996): Kulturní rostliny jako plevel následných plodin. Praha: Ústav zemědělských a potravinářských informací, Praha, 30 s. KŘEN, J., (2000): Polní plevele, s In: KOSTELANSKÝ, F., et al. (ed.), Obecná produkce rostlinná. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně 212 s. KUBÁT, K (2002): Klíč ke květeně České republiky. Academia, Praha, 2002, 927 s. ISBN: MIKULKA, J., CHODOVÁ, D. (1998): Rezistence plevelů vůči herbicidům: (studijní zpráva). 1. vyd. Praha: Ústav zemědělských a potravinářských informací, 45 s. MIKULKA, J., CHODOVÁ, D. (2002): Hubení plevelů odolných vůči herbicidům. 3. vyd. Praha: Ústav zemědělských a potravinářských informací, 54 s. MIKULKA, J., CHODOVÁ, D., KOHOUT, V., MARTINKOVÁ, Z., SOUKUP, J., UHLÍK, J., (1999): Plevelné rostliny polí, luk a zahrad. Farmář Zemědělské listy. Praha: s. ISBN: MIKULKA, J., CHODOVÁ, D., MARTINKOVÁ, Z. (1993): Systém hubení pýru plazivého a pcháče osetu na orné půdě. 1. vyd. Praha: Institut výchovy a vzdělávání ministerstva zemědělství České republiky, 34 s. MIKULKA, J., KNEIFELOVÁ, M., et al. (2005): Plevelné rostliny. 2. vyd. Praha: Profi Press s. 60

61 PIKULA, J., OBDRŽÁLKOVÁ, D., ZAPLETAL, M. (1997): Atlas vybraných druhů plevelů ČR. 1. vyd. Praha: Ústav zemědělských a potravinářských informací, Praha, 91 s. PROCHÁZKA, P. (2010 a ): Jakou účinnou látku proti violce rolní? Agromanuál, profesionální ochrana rostlin, 5 (2): 10. PROCHÁZKA, P. (2010 b ): Postemergentní hubení brukvovitých plevelů. Agromanuál, profesionální ochrana rostlin, 5 (9/10): 23. SCHLINK, S. (1995): Überdauerungsvermögen und Dormanz von Rapssamen (Brassica napus) in Boden. In 9th Symposium EWRS. Budapešť: 1995, str SIKORA, K. (2011): Hubení nejškodlivějších plevelů řepky ozimé v jarním období. Agromanuál, profesionální ochrana rostlin, 6 (1): SLAVÍKOVÁ HOLCOVÁ, L., MIKULKA, J. (2009), Rezistentní plevele v České republice. Agromanuál profesionální ochrana rostlin, 4 (2): 28. SOUKUP, J. (2010): Regulace zaplevelení, s In BARANYK, P. et al. (ed.), OLEJNINY. Praha, 1. vyd.: Profi Press. 208 s. ISBN: SOUKUP, J. (2007): Regulace zaplevelení, s In BARANYK, P., FÁBRY, A. et al. (ed.), ŘEPKA pěstování využití ekonomika. Praha: Profi Press. 208 s. ISBN: SYSEL, M. (2008): Sledování výskytu plevelů v porostech obilnin a řepky v provozních podmínkách [online]. Brno, s. Diplomová práce. Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, Agronomická fakulta, Ústav agrosystémů a bioklimatologie. Dostupné z WWW: <is.mendelu.cz/auth/lide/clovek.pl?id=21070;zalozka=7> ŠEBÁNEK, J. (2006): Organologie, s In PROCHÁZKA, S. et al. (ed.), BOTANIKA Morfologie a fyziologie rostlin. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně. 242 s. ISBN: ŠIMON, J., JAVŮREK, M., HŮLAM J., ŠKODA, V. (2001): Zakládání porostů obilnin novými (zjednodušenými) technologiemi. Praha: Ústav zemědělských a potravinářských informací, Praha, 25. S. TALICH, P. (2011): Pomocné látky v ochraně rostlin. Agromanuál, profesionální ochrana rostlin, 6 (11/12): 43. TER BRAAK, C., J., F.: CANOCO A FORTRAN (1998): program for canonical community ordination by [partial] [detrended] [canonical] correspondence analysis (version 4.0.). Report LWA Agricultural Mathematics Group. Wageningen,

62 VACULÍK, A., (2011), Možnosti regulace zaplevelení řepky ozimé. Agromanuál profesionální ochrana rostlin, 6 (7): WINKLER, J., SMUTNÝ, V. (2008): Regulace plevelů, s In HŮLA, J., PROCHÁZKOVÁ, B. et al. (ed.), Minimalizace zpracování půdy. Praha: Profi Press. 248 s. ISBN: WINKLER, J., ZELENÁ, V., ŠULÁKOVÁ, H. (2001): Reakce vybraných druhů plevelů rostoucích v řepce ozimé na rozdílný způsob zpracování půdy. Sborník konference s mezinárodní účastí Stabilizující a omezující faktory tvorby výnosu a jakosti rostlinné produkce, Praha, , s VYHLÁŠKA č. 369/2009 Sb. o podrobnostech uvádění osiva a sadby pěstovaných rostlin do oběhu. a [online], [cit ]. Informace o klimatu. Dostupné z www: < b [online]. [cit ]. Dostupné z: i/p4_1_3_mapy_char_klim ZIMOLKA, J., SVOBODA, M. (2008): Obilniny, s In ZIMOLKA, J. et al. (ed.), Speciální produkce rostlinná rostlinná výroba (polní a zahradní plodiny, základy pícninářství). 2. vyd. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně. 245 s. ISBN:

63 9 SEZNAM TABULEK Tab. 1 Dlouhodobé normály meteorologických hodnot za období ( 39 Tab. 2 počet jednotlivých druhů plevelů v porostu řepky ozimé v roce 2009 na pozemku Pod Strážkou, v opakování 1 až Tab. 3 počet jednotlivých druhů plevelů v porostu řepky ozimé v roce 2009 na pozemku Pod Strážkou v opakování 9 až Tab. 4 počet jednotlivých druhů plevelů v porostu řepky ozimé v roce 2010 na pozemku Hrnčířovec, v opakování 1 až Tab. 5 počet jednotlivých druhů plevelů v porostu řepky ozimé v roce 2010 na pozemku Hrnčířovec, v opakování 9 až Tab. 6 počet jednotlivých druhů plevelů v porostu řepky ozimé v roce 2011 na pozemku Vracovské, v opakování 1 až Tab. 7 počet jednotlivých druhů plevelů v porostu řepky ozimé v roce 2011 na pozemku Vracovské, v opakování 9 až Tab. 8 počet jednotlivých druhů plevelů v porostu pšenice ozimé v roce 2009 na pozemku Za Struhami, v opakování 1 až Tab. 9 počet jednotlivých druhů plevelů v porostu pšenice ozimé v roce 2009 na pozemku Za Struhami, v opakování 9 až Tab. 10 počet jednotlivých druhů plevelů v porostu pšenice ozimé v roce 2010 na pozemku Pod Strážkou, v opakování 1 až Tab. 11 počet jednotlivých druhů plevelů v porostu pšenice ozimé v roce 2010 na pozemku Pod Strážkou, v opakování 9 až Tab. 12 počet jednotlivých druhů plevelů v porostu pšenice ozimé v roce 2011 na pozemku Hrnčířovec, v opakování 1 až Tab. 13 počet jednotlivých druhů plevelů v porostu pšenice ozimé v roce 2011 na pozemku Hrnčířovec, v opakování 9 až

64 10 SEZNAM OBRÁZKŮ obr. 1 Ordinační diagram zobrazující plevele více vázané na řepku ozimou a pšenici ozimou obr. 2 Ordinační diagram zobrazující vliv ročníku na výskyt plevelů

65 PŘÍLOHY 65

66 11 SEZNAM PŘÍLOH Obrázek 1 Celkový počet zjištěných plevelů v řepce ozimé na pozemku Pod Strážkou v roce Obrázek 2 Celkový počet zjištěných plevelů v řepce ozimé na pozemku Hrnčířovec v roce Obrázek 3 Celkový počet zjištěných plevelů v řepce ozimé na pozemku Vracovské v roce Obrázek 4 Potíže při sklizni řepky ozimé způsobené heřmánkovcem nevonným (vlastní fotodokumentace) Obrázek 5 Celkový počet zjištěných plevelů v pšenici ozimé na pozemku Za Struhami v roce Obrázek 6 Celkový počet zjištěných plevelů v pšenici ozimé na pozemku Pod Strážkou v roce Obrázek 7 Celkový počet zjištěných plevelů v pšenici ozimé na pozemku Hrnčířovec v roce Obrázek 8 Ježatka kuří noha (vlastní fotodokumentace) Obrázek 9 Heřmánkovec nevonný (vlastní fotodokumentace) Obrázek 10 Penízek rolní (vlastní fotodokumentace) Obrázek 11 výdrol řepky ozimé zaplevelující pšenici ozimou (vlastní fotodokumentace) Obrázek 12 pcháč oset (vlastní fotodokumentace) Obrázek 13 Celkový počet kusů plevelů v 16 pozorování v průběhu tří let v porostech řepky ozimé Obrázek 14 Celkový počet kusů plevelů v 16 pozorování v průběhu tří let v porostech pšenice ozimé

67 Obrázek 1 Celkový počet zjištěných plevelů v řepce ozimé na pozemku Pod Strážkou v roce Obrázek 2 Celkový počet zjištěných plevelů v řepce ozimé na pozemku Hrnčířovec v roce

68 Obrázek 3 Celkový počet zjištěných plevelů v řepce ozimé na pozemku Vracovské v roce Obrázek 4 Potíže při sklizni řepky ozimé způsobené heřmánkovcem nevonným (vlastní fotodokumentace). 68

69 Obrázek 5 Celkový počet zjištěných plevelů v pšenici ozimé na pozemku Za Struhami v roce Obrázek 6 Celkový počet zjištěných plevelů v pšenici ozimé na pozemku Pod Strážkou v roce

70 Obrázek 7 Celkový počet zjištěných plevelů v pšenici ozimé na pozemku Hrnčířovec v roce Obrázek 8 Ježatka kuří noha (vlastní fotodokumentace). 70

71 Obrázek 9 Heřmánkovec nevonný (vlastní fotodokumentace). Obrázek 10 Penízek rolní (vlastní fotodokumentace). 71

72 Obrázek 11 výdrol řepky ozimé zaplevelující pšenici ozimou (vlastní fotodokumentace). Obrázek 12 pcháč oset (vlastní fotodokumentace). 72