Prázdninový den Radoslav Horák ZŠ, Severovýchod 26, Zábřeh na Moravě oceněná práce I. kategorie

Transkript

1 Hurá!Jedem na chalupu! Ptal se mě tam kdosi, jestli bzučí vosy, nebo jestli hrají na kytaru, co si našly v rose po tom jaru. Jahody se červenají, všechny květy rozkvétají. Říkám: "Nech ty hodiny! Půjdeme na maliny." Ptačí mládě: pí,pí,pí, pípá v středu koruny toho vysokého stromu. A teď zase honem domů! Teploměr náš na zahrádce vydrží už jenom krátce! V bazénku je teplá voda! Hop a žbluňk! Kuňk! To z potoka jen žába zakuňká si vždycky ráda. Nikdo ten den nebrečel. A pak nadešel večer. Opékáme kabanos a dívá se na to kos. Zakryji se peřinkou, půjdu spát s mou maminkou. Prázdninový den Radoslav Horák ZŠ, Severovýchod 26, Zábřeh na Moravě Hned slez dolů! To je máma. Vždyť jsem si na té skříni tak pohodlně seděl. Tyhlety máminy příkazy nemám rád.ale jinak je příjemná. Je taková menší, a1e zase ne malá jako já. Nevím přesně kolik měří, ani jaké má oči. Má tmavé vlasy a když se nemračí, tak se směje. Má ty vlasy takové středně dlouhé. Ruce má asi jen o centimetr delší než já. Nohy má spíše ještě delší. Chodí teď často v noční košili, protože je nemocná. Jak ona je na mě hodná, tak i já na ni. Zatím se o ni starám. Už bude brzo zdravá. Líbí se mi "Slez už dolů!"opakuje příkaz máma. No,už jsem vám toho napovídal dost. Už tu sedím čtvrt hodiny po mámině příkazu. Už radši slezu, abych se s ní mohl jít pomazlit.

2 Budulínek trošku jinak Lucie Janotová ZŠ, Chrjukinova 12, Ostrava-Zábřeh Myslíte, že Budulínek byl malý chlapeček, kterého liška odnesla na ocase a kterého babička s dědou museli zachránit? Jenže nejnovější studie dokázaly, že všechno bylo úplně jinak. Ve skutečnosti se jmenoval: jméno: JAN BUDULÍN věk: 18 let bydliště: U Liščího ocasu 25, Sedmihorky Jan Budulín se už od svých 8 let věnoval hudbě. Jeho snem bylo mít svou vlastní kapelu. Ale byl v tom jeden háček. Chyběli mu muzikanti. Podal tedy do novin inzerát, že hledá bubeníka a dva kytaristy. A tím to všechno začalo. Kousek od Janova domu žila jedna liščí rodina. Každý večer od nich hrála hudba. Jan, kterému ještě nikdo neodpověděl na inzerát, se šel zeptat, jestli s ním nezaloží kapelu. Pantáta Lišák, bývalý světoznámý hudebník ho však odmítnul. Jan, který se vrátil domů celý nesvůj, vymyslel ještě toho dne plán. Jednoho večera, když celá rodina spala, unesl jednu malou lištičku. Jako výkupné požadoval, aby jeho její rodiče s ním hráli na koncertě. Rodiče se okamžitě rozhodli a na koncert jeli. Vystoupení mělo takový úspěch, který Jan ani rodina Lišková vůbec neočekávali. Sepsali tedy smlouvu a stala se z nich velice známá kapela a také dobří přátelé.

3 Jak šly boty na prázdniny Lucie Polanská 17. ZŠ, Malická 1, Plzeň Jsem fialová botka sandálka a o prázdninách jsem chodila s druhou botičkou na nohou naší holčičky. Ven jsme chodily často, ráno i odpoledne. Jednou jsme šly na ostružiny do lesa, naší holčičce moc chutnaly. Moje věrná kamarádka - druhá botička, byla všude se mnou. Najednou jsem spadla i s holčičkou, došly jsme totiž k díře. Naštěstí jsem do díry zapadla jenom já, ovšem s nohou holčičky. Kolem byla tma. Holčička vstala a vytáhla nohu z díry a s ní i měj To jsem si oddychla. Jednou zase se mnou holčička vyšplhala na strom. Větve byly jako hubené chodníčky. Konečně jsme mohly vidět svět shora. To byla krása. Holčička seděla na větvi a my se mohly rozhlížet po světě. Houpaly jsme se ve větru. Cítily jsme se jako ptáci, kteří mohou volně poletovat po krajině. Když ale začal foukat vítr, to jsme myslely, že spadneme na zem. Občas jsme se vydaly s naší holčičkou do lesa. Šlapaly jsme po jehličí i po mechu. Mech byl měkký jako koberec. Moc se nám to líbilo. Po cestě domu byly místy kamínky. "Taky by tu mohl být písek bez kamenu, viď, sestřičko botičko". Večer po mytí jsme odpočívaly v botníku. Prázdniny byly moc hezké a veselé. A věřte nebo ne, my jsme s naší holčičkou prošly celými prázdninami.

4 O smutné kapce Tadeáš Krofta 17. ZŠ, Malická 1, Plzeň Byla jednou jedna hrozně smutná kapka. Žádné ostatní kapky s ní nekamarádily, protože byla malá a vůli každé blbině brečela. Jednou si ta malá a smutná kapka řekla, že si musí najít nějakého kamaráda. Vydala se po obloze hledat kapku, která by s ní chtěla kamarádit. Ptala se všech možných kapek, ale každá ji odmítla. Až došla k jedné, která seděla na malém obláčku. A malá uplakaná a smutná kapička se jí zeptala: "Chceš se mnou kamarádit?" A kapička, která seděla na obláčku, řekla: "Ano, chtěla bych s tebou kamarádit. Obě jsme malé, ale nemusíme být smutné." Malá kapička se rozjásala a řekla si: "Sehnala j sem si kamarádku a teď už nemám důvod být smutná." Obě malé kapičky spolu na obloze skotačily a už byly stále veselé.

5 Bolavý zub obra Edyho Lukaš Tětiva ZŠ, Vackova 125, Kamenice nad Lipou Jednoho nádherného dne si obr Edy vyšel na procházku. A jak tak jde cestou necestou, dostal strašnou chuť na sladké. Za chvíli uviděl perníkovou chaloupku. Obrovitou rukou vytrhl celou chaloupku z mechu a slupnul ji i s Ježibabou na posezení. Po pár dnech ho začal hrozně bolet zub. Na nic nečekal a vyrazil na nejbližší zubní pohotovost do nemocnice. Jak ale doktoři uviděli obra, všichni se rozutekli. Jenom jeden doktor zůstal, snad proto, že mu bolestí unavený obr Edy nepřipadal tak zlý. Doktor souhlasil s prohlídkou obřích zubů. Řekl Edymu : "Nebude to vůbec jednoduché, sám nic nezvládnu, musím zavolat zpět své kolegy a spoustu dalších pomocníků." Společně postavili obrovské lešení, přivezli bagr, sehnali velikánské vrtačky, namíchali spoustu betonu a operace mohla začít. Nejtěžší bylo vyvrtat kaz. Podařilo se. Najednou z vyvrtané díry vyskočila Ježibaba i s létajícím koštětem. Doktoři se příšerně vylekali, málem spadli z lešení. Ježibaba nastartovala koště a v mžiku byla fuč. Když se ohromení doktoři vzpamatovali, operace mohla pokračovat. Zub zabetonovali. Edy se jim štědře odměnil a vydal se zpět domů. Na zpáteční cestě uviděl Edy Ježibabu, jak si peče novou chalupu. Od toho dne si obr Edy každý večer vytrhl obrovskou borovici a pečlivě si vyčistil zuby.

6 Pohádková knihovna Eliška Holmanová ZŠ, Lešná, Knihovna je tajemné místo hlavně v noci, když oknem svítí měsíc a v knihovně nikdo není. (Tedy skoro nikdo.) Hemží se to tam skřítky, kouzelníky a dalšími nadpřirozenými bytostmi, a dějí se zde neuvěřitelné věci. Princezny z těch nejkrásnějších pohádkových knih tančí na pultě a princové zápasí s draky pod stolem. Čarodějové a kouzelníci se baví přehazováním listu knih. Honzové leží na regálech a čekají na mámy, které zatím pečou buchty. Králové přemýšlejí o všem, o čem se dá, i o tom co se nedá. Když pak do oken zazáří první sluneční paprsky všichni všeho nechají a běží do svých knih. Když přijde do knihovny knihovník - nezděsí se, naopak otře pult, zasune židle, seřadí listy knih a zařadí je do regálu podle abecedy. On ví, že tam v noci byly pohádkové bytosti, ale vůbec mu to nevadí. Ví také, že pohádky patří do knihovny, a že jsou pohádky neposedové, že ty nechtějí nikdy do regálu, tak si je dá na pult vedle sebe a začne půjčovat. Večer knihovník zase vysune židli, dá neposedné pohádky opět na zem, zhasne, zamkne a ještě chvilku poslouchá za dveřmi - slyší jemňounce hrát hudbu na bále, křičet draky, slyší smějící se čaroděje, jak přehazují listy knih, je spokojen, odchází domu a těší se na další knihovnický den. Je škoda, že všichni lidé (malí, velcí, ba i chlupatí) nechodí do knihoven potěšit knihovníka nebo knihy. Kdo tam nechodí, ať se nediví, že v noci neuslyší cinkání střevíčku půvabných princezen, ani křik draku poražených v boji se statečnými princi. Myslíte si, že kdybyste přečetli krásnou knížku a zašli častěji do knihovny, že byste pak v noci slyšeli to všechno, co se v knihovně děje? Já jsem přesvědčena, že ano.

7 Můj svět Zuzana Hubálková ZŠ, Ratibořická 1700, Praha - Horní Počernice "Už nevyj!" To je věta, kterou slyším dost často. Není myšlena nijak zle, to jen rodiče chtějí chvíli klidu. Jsem totiž děvče hudební. Jen co od sebe po ránu odlepím oční víčka, začínám si jen tak pobrukovat. Zatímco se pomalými a nejistými krůčky přesouvám z ložnice do koupelny, v hlavě mi už znějí různé melodie. Sice ještě nejsem schopna vydávat hlas, ale je to tady. Ten první okamžik, kdy v ranním shonu mohu zpěvem oživit kruté ráno, nastává tehdy, když táta odchází připravit naši čtyřkolku - tedy auto. Máma je totiž zavřená v koupelně, a tak mne nikdo neokřikuje. V autě musím mlčet. Již několikrát mně totiž můj drahý tatínek velmi hlasitě a rázně připomněl, že se musí soustředit na řízení a můj krásný hlas jej obtěžuje. Zvykla jsem si a na klid zapomínám jen občas. Ve škole jsem žákyně poslušná, má nejlepší kamarádka - písnička - je tu se mnou, ale kromě hodin hudební výchovy jsem potichoučku. I když taková matematika by mi jistě šla lépe, kdybych třeba násobilku mohla zpívat. V odpoledních hodinách navštěvuji hudební školu, ale hraju na housle. I když jsem si je vybrala dobrovolně, hodiny cvičení nejsou doprovázeny zpěvem, ale vrzáním smyčce na strunách, skřípěním zubů a maminčinými nervy, které v té době prý mívá v kýblu. O moc lepší je to v úterý a ve čtvrtek, kdy chodím do Kühnova dětského sboru. Tam můžu zpívat. Vlastně musím. Ale ráda! Nejraději mám ovšem večer. To odcházím do koupelny. Vlezu si pod sprchu a koncert může začít. Diváci mi nechybí. Teplá voda teče proudem a já zpívám z plných plic. Začnu třeba lidovkami z Valašska, potom přidám písničky z muzikálů a čas běží. Nejčastěji mě vyruší výkřiky rodičů, abych toho už nechala a laskavě vypadla. Zpívání je prostě moje a bez něj být nemůžu. A jestli se vám zdá, že se to rodičům a všem mým blízkým nelíbí, není to pravda. Ale jak říká maminka, je už prý starší člověk a chce mít i svůj klid.