Antický Řím Římská republika II.

Transkript

1 Antický Řím Římská republika II. Mgr. Jakub Němec VY_32_INOVACE_D1r02016

2 Římská armáda se stala jedním z nejdůležitějších faktorů při dobývání území nejen na Apeninském poloostrově. Římští vojáci vynikali dobrou kázní (porušení se přísně trestalo decimace byla nejkrutějším trestem pro jednotku, kdy byl potrestán každý desátý muž oddílu), vytříbenou taktikou (formace želvy), soustavným tréninkem (nejen boj, ale také silová cvičení či sportovní utkání něco na způsob dnešního ragby), dobrou výzbrojí a kvalitními veliteli. Silnou stránkou římské armády byla její pěchota, za níž loďstvo zaostávalo. Proto Římané hledali způsob, jakým využít své pozemní převahy i na moři. Nakonec přišli s myšlenkou vytvoření pevniny na moři tak, že zahákli nepřátelskou loď, propojili se s ní padacím můstkem, čímž vytvořili výbornou pozici pro využití pěchoty. Díky tomu se mohli pustit do soubojů i s nepřáteli na pobřeží Středozemního moře. Římský řadový voják byl vybaven krátkým kopím pro boj na dálku (pilum), krátkým mečem pro boj na blízku (gladius) a štítem, který byl nutný k tvorbě obranné formace. Brnění tvořila kožená vesta, u movitějších vyztužená kovovými pláty či celoželezná (později bylo brnění kovové plátové), přilba a chrániče holení. Součástí římské armády byli také lučištníci, oštěpaři, jezdci a vojáci obsluhující obléhací zbraně vrhacího charakteru. Římané si při taženích zakládali přechodné tábory, jejichž pozůstatky lze najít i na našem území (2. století n. l.) Vojáci byli sdružováni do jednotek, kterým se říká legie (každá měla své číslo, jméno a symbol orla) odtud název římského vojáka legionář.

3 Římský legionář Na obrázcích lze vidět původní výzbroj legionáře (1; vlevo) a výzbroj z císařské doby (2;3; uprostřed a vpravo; současná rekonstrukce).

4 Formace želvy 4) Římská pěchota slavila své úspěchy napodobením sparťanské taktiky krytí, kterou ovšem zdokonalili na tzv. formaci želvy (současná rekonstrukce).

5 Největším a především nejbližším nepřítelem Říma ve středozemní oblasti bylo město Kartágo (obchodní stát na pobřeží Afriky; původně fénická kolonie, která si vybudovala silnou pozici v západní části Středozemního moře). Řím nebyl ohrožen vojensky, ale ekonomicky. Spor eskaloval v trojici válek, které nazýváme punské (Pun = obyvatel Kartága): 1. punská válka př. n. l. 2. punská válka př. n. l. 3. punská válka př. n. l. Počátek první války můžeme hledat v pokusu Kartága usídlit na Sicílii (chtěli využít probíhajícího válečného sporu), Římané okamžitě reagovali. Punové (obyvatelé Kartága) měli jasnou převahu na moři, Římané zase na pevnině. Římané díky nové taktice bojů na moři (sklápěcí můstky) Kartágo dotahovali. K rozhodující bitvě došlo v roce 241 př. n. l. u Aegatských ostrovů, kdy byli Punové poraženi poblíž Sicílie. Kartágo muselo platit válečné reparace (ekonomické oslabení) a navíc ztratilo vliv nad Sardinií, Korsikou a Sicílií (oslabení strategických pozic).

6 Punská odpověď na rozpínavost Říma na sebe nedala dlouho čekat. Do čela punského státu se dostal Hamilkar, který se rozhodl dobýt část dnešního Španělska (provincie Hispania) jako náhradu za ztracené ostrovy. Opět však narazil na římskou říši. V roce 221 př. n. l. se do čela punského vojska dostal Hannibal, který se rozhodl posílit vojsko a po pevnině zaútočit na Římany. Nejdříve oblehl římského spojence v Hispánii město Saguntum, což v podstatě znamenalo přímý útok na Řím. V roce 218 př. n. l. vyhlásil Řím Kartágu válku. Hannibal se držel svého plánu, překročil řeku Iberus (dnešní Ebro) a pokračoval směrem na sever k Alpám. Během jednoho roku přešel se svým vojskem území Galů (dnešní Francie) a Alpy, aby mohl z méně bráněné severní hranice zaútočit na římskou říši. Zprvu měl obrovské úspěchy: V roce 217 př. n. l. proběhla bitva u Trasimenského jezera, kde Římané utrpěli krutou porážku. Po ní Hannibal přezimoval v Itálii a připravoval se na další střet. Soustředěné římské vojsko se střetlo s Puny v roce 216 př. n. l. v krvavé bitvě u Kann, kde Římané opět prohráli. Hannibal se vydal směrem k Římu (Hannibal ante portas), na který nakonec nezaútočil. Postupem času se postavení Punů v Itálii zhoršovalo, a proto přemýšleli o stažení vojsk. Do čela římského vojska se dostal Publius Cornelius Scipio (Africanus), který viděl jediné východisko v napadení samotného Kartága. Hannibal stáhl svá vojska zpět do Afriky, kde se střetl s římským vojskem v roce 202 př. n. l. v bitvě u Zamy. Zde Římané vítězí s velkou a převahou a ukončují druhou punskou válku.

7 Hannibalův přechod Alp 5) Na mapě je znázorněn Hannibalův přesun přes Alpy v letech 218/217 př. n. l. (v anglickém znění).

8 Váleční sloni 6) Součástí Hannibalovy armády byli i váleční sloni, kteří museli přetrpět přesun přes alpské průsmyky (řada z nich zemřela). Zobrazení pochodu na fresce z 16. století

9 Vítězné boje Hannibala 7) Na mapě jsou znázorněna bojiště, kde vyhrál Hannibal, s taktickými přesuny vojsk (v anglickém znění).

10 Po druhé punské válce došlo k úplnému oslabení Kartága. V rámci míru, který muselo přijmout, platilo další vyšší reparace, odevzdalo své lodě Římu, rozpustilo vojsko a slíbilo, že nepovede žádnou válku bez svolení Říma. Někteří římští politici ovšem stále bažili po úplném zničení Kartága (Cato). Příležitostí jim byla v roce 149 př. n. l. obrana Punů před nájezdy afrických kočovných kmenů. Římané označili obranu za vedení války a požadovali po Kartágu odevzdání všech zbraní a zničení a opuštění města. Kartágo odmítlo a dalo se posledního zoufalého boje o svou záchranu, který trval pouhé tři roky. V roce 146 př. n. l. bylo Kartágo srovnáno se zemí a půda povápněna a posolena (rituální zneúrodnění půdy). Tím byl úplně zničen nejsilnější soupeř Říma v oblasti Středomoří. Během 2. století př. n. l. bojovali Římané také s Řeky, kteří se nechtěli smířit s římskou nadvládou. V roce 168 př. n. l. byla po bitvě u Pydmy poražena Makedonie a roku 146 př. n. l. prohrál nejsilnější řecký stát Korint. Rok 146 př. n. l. se uvádí jako období, kdy Řím ovládl Středozemní moře a učinil z něj mare nostrum (naše moře). Římská republika byla na vrcholu své moci.

11 Marcus Porcius Cato starší 8) Řečník a politik Cato starší byl jedním z Římanů, kteří požadovali úplné zničení Kartága po druhé punské válce. Každý svůj projev zakončoval větou: Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno (Ceterum autem censeo Carthaginem esse delendam).

12 1) Zdůvodni, proč bylo Kartágo tak vážným soupeřem Říma v oblasti Středomoří. 2) Popiš průběh punských válek. 3) Vysvětli význam ovládnutí Středomoří Římany. 4) Charakterizuj římské vojsko.

13 POPELKA, Miroslav; VÁLKOVÁ, Veronika. Dějepis 1 pro gymnázia a střední školy: Pravěk a starověk. 1. vydání. Praha: SPN - pedagogické nakladatelství, 2001, 143 s. ISBN MANDELOVÁ, Helena; KUNSTOVÁ, Eliška; PAŘÍZKOVÁ, Ilona. Dějiny pravěku a starověku. Vydání první. Liberec: Dialog, 2002, 179 s. ISBN

14 1) GLÉDEL, Antoine. Wikipedia.cz [online]. [cit ]. Dostupný na WWW: 2) CALIGA10'S. Wikipedia.cz [online]. [cit ]. Dostupný na WWW: 3) MATTHIASKABEL. Wikipedia.cz [online]. [cit ]. Dostupný na WWW: g 4) ETRUSIA - ROMAN HISTORY. Wikipedia.cz [online]. [cit ]. Dostupný na WWW: 5) THE DEPARTMENT OF HISTORY, UNITED STATES MILITARY ACADEMY.Wikipedia.cz [online]. [cit ]. Dostupný na WWW: 6) LIFAM. Wikipedia.cz [online]. [cit ]. Dostupný na WWW: 7) THE DEPARTMENT OF HISTORY, UNITED STATES MILITARY ACADEMY.Wikipedia.cz [online]. [cit ]. Dostupný na WWW: 8) AUTOR NEUVEDEN. Wikipedia.cz [online]. [cit ]. Dostupný na WWW: